Krotitelka snů (Simona Monyová)

22.

„Maminko, zítra budu moct přijít až k večeru, vracím se do práce,“ pokoušela jsem se svoji matku připravit na nejhorší.

„Hmm... do práce...,“ opakovala po mně bezbarvým hlasem, „ale ráno přijdeš, že? Víš, že nemůžu být sama...“

Aúúúúú!

„Ráno nepřijdu, to budu v práci...“

„Tak ty ráno nepřijdeš?! To mě tady necháš samotnou?!“ zděšeně zvolala a bezmocně máchala rukama ve vzduchu.

„To zvládneš, podívej, jídlo jsem ti připravila na celý den, budeš se koukat na televizi, neboj, to uteče,“ snažila jsem se ji upokojit.

„Nebudu jíst!“ křikla bojovně.

„Maminko, proč mi to děláš?“

„Nebudu jíst... nebudu a nebudu!“ šermovala zaťatýma pěstičkama.

„Dělej, jak myslíš,“ odvětila jsem vyčerpaně, vyskládala na stůl kastrůlky s obědem, misku ovoce a sáček s loupáčky.

Jediným pohybem smetla vše na zem.

Proč já ji vlastně nestrčila do domova důchodců?!

Dělala jsem, že spoušť nevidím, a chladně se rozloučila: „Ahoj... přijdu zítra...“

„Ráno?“ opáčila nevinně moje matka.