Podpořte LD sdílením:
Ukázky
68.
„Nemohla bys za Karlem zajít?“ žadonila Magdaléna. Chodila teď neupravená, vlasy jí padaly do obličeje a nehty se zbytky sloupaného laku měla ulámané.
„Klidně za ním zajdu, ale co mu mám říct?“
„Že jsem se změnila!“ vyhrkla Magda.
To jo, opravdu se změnila. Nechodí k holiči, zapomněla, co jsou to šminky, a klidně nosí puntíkovanou halenku ke kostkované sukni. Nevím, jestli o tohle švagrovi šlo...
„Stačily dva měsíce samoty v tomhle velkém domě a všechno vidím jinak. Myslela jsem si, že mi Karel patří a... a nevážila jsem si ho,“ vzlykla.
„Nechtěla bys mu to vysvětlit sama?“
„Bojím se.“
„Čeho? Horší to být nemůže,“ nabádala jsem ji.
„Bojím se, že se mnou nebude chtít mluvit.“
„Proč, něco jsi mu udělala?“
Přikývla a už zase natahovala. Nos měla jako řepu.
„Podala... podala jsem tu žádost o rozvod...“
To nebyl dobrý nápad.
„.. .chtěla jsem ho postrašit, v poslední době se choval tak vzdorovitě.“
Proboha, co může vědět o vzdoru, když nemá děti?
„Ty jsi měla štěstí,“ povzdechla.
„A v čem, prosím tě? Zapomnělas? Já už rozvedená jsem, ty ještě ne.“
„Mělas štěstí, že jsi po tátovi.“
Překvapila mě.
„Víš, proč jsem nechodila za mámou, když byla stará? Protože mě děsilo, že jsem jako ona. Protivná, panovačná ženská.
Nevěděla jsem, co říct. Nemohla jsem ji začít utěšovat a vyvracet jí něco, o čem jsem byla sama léta přesvědčená...
„Vždycky jsem tě obdivovala a záviděla ti,“ pokračovala Magda.
Tak to už bylo na mě moc. „Nešil. Co bys tak mohla závidět nervově labilní učitelce, která jde z trapasu do trapasu?“
„Že máš ráda ostatní víc než sebe,“ odvětila Magda.