Krotitelka snů (Simona Monyová)

40.

V půli ledna jsem zjistila, že nebýt nečekaného honoráře z časopisu Karikatury, neměla bych na nájem. Pomalu mi docházelo, že z učitelského platu dvě děti neuživím. Pročítala jsem inzeráty nabízející volná místa jeřábnic, uklízeček nebo asistentek ředitelů s věkem do dvaceti pěti let. První dvě jmenované profese mě nezajímaly, pro třetí jsem byla naopak nezajímavá já.

Ani moje spisovatelská kariéra se nevyvíjela, jak bych si představovala. Vlastně se nevyvíjela vůbec. Po pěti měsících čekání na smlouvu z nakladatelství Margot, která měla dorazit do čtrnácti dnů, jsem s hlubokým zármutkem pohřbila zase jeden sen.

V době, kdy úsměv na mé tváři byl stejně nepravděpodobný jako kaviár k večeři, mě překvapil neobvyklý telefonát.

„Dobrý den, tady Zbyněk Peterka, náhodou se mi dostala do rukou vaše povídka a chtěl jsem se zeptat, jestli neplánujete napsat román...“

Rozrušením se mi orosilo čelo.

„Zbyněk Peterka?“ otázala jsem se nevěřícně. 

Četla jsem všechny vaše knihy, mistře, drala se mi na jazyk obligátní fráze.

„Ano, asi se divíte, kde jsem vzal vaše telefonní číslo...“

Tak tomu jsem se divila ze všeho nejméně.

„Dali mi ho v redakci Karikatur.“

„Neříkejte,“ plácla jsem malomyslně.

Čím to, že se ve všech rozhodujících chvílích svého života chovám jako imbecil?

„Ta povídka nebyla špatná, pracujete teď na něčem?“

„Ano.“

„Fajn. Docela rád bych se s vámi sešel. Co takhle příští pátek?“

Souhlasila jsem.

Teprve dodatečně mi došlo, že v ten den už jednu schůzku mám. S Vladanem u soudu.