Krotitelka snů (Simona Monyová)

80.

Tmavovlasý podsaditý lékař byl zhruba v mém věku. Tvářil se netečně. Žádné pokusy navázat kontakt s pacientkou, tedy se mnou.

Pouze profesionální strohost a nezúčastněnost. Vůbec mi nebyl sympatický.

Nebo je to jen přirozená antipatie k poslům špatných zpráv?

„Dost dobře to nechápu,“ pravil. „Vy jste trpěla déle než rok indigescí,“ odkašlal si, a jako by si uvědomil, že mluví s prostým nevzdělancem, pokračoval, „tedy chci říct poruchami trávení, střídavě zácpou a průjmy, později i krvácením z konečníku a zvracením krvavých hlenů, a nic z toho vás neznepokojilo?“

„Doufala jsem, že je to jen žaludeční neuróza,“ odvětila jsem. I mně to už znělo poněkud nepravděpodobně.

„Víte, co vás teď čeká?“ zvedl přísně obočí, aby dal najevo, že si za své problémy v podstatě můžu sama. „Budeme vám muset odoperovat část střev, udělat umělý střevní vývod a dále podstoupíte chemoterapii a ozařování.“

„Ale ten střevní vývod jen na čas, ne?“ otázala jsem se s nadějí v hlase. Neměla jsem daleko k pláči.

„Musím vás zklamat. Bohužel nastálo.“

Jak se mám smířit s tím, že od příštího týdne už nebudu chodit na záchod, ale jenom do pytlíčku u pasu?

„Kdybyste přišla dřív, nemuselo to tak dopadnout,“ prohlásil lhostejně.

Kdyby byly v prdeli ryby, nebyly by rybníky...