Krotitelka snů (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

70.

Nejsem přece tak pověrčivá, aby mě vystrašilo vstávání od štědrovečerní tabule, ujišťovala jsem se. Na záchod jsem doběhla na poslední chvíli. Úporné průjmy mne trápily tentokrát již celých pět dnů. Bylo to poprvé, co nezabíraly ani hrsti živočišného uhlí zapíjené hořkým černým čajem.

Už jsem si zvykla na občasné zvracení, únavu, křeče nebo běhavku. Přičítala jsem to své psychické nerovnováze, ale tentokrát to bylo něco závažnějšího. Tři dny jsem nepozřela ani sousto, a přesto jsem ráno zvracela jahodový protlak.

Odmítám si připustit, že to byla krev.

„Maminko, pojď už prosím. Budeme vybalovat dárečky,“ klepala Natálka na dveře od záchodu.

Tak se konečně vzchop, ty mátoho! vtíralo se mi na jazyk.

Ještě samomluva a sbírka mých duševních poruch bude takřka kompletní...

„Mami, mami! Tady jsme!“ volala Natálka od vánočního stromečku.

„Nemohl jsem ji udržet, málem už začala rabovat,“ smál se Šimon a hned zvážněl. „Je ti zase zle, že jo?“

Přikývla jsem a dala si prst přes ústa. Pochopil, že nechci kazit vánoční atmosféru.

Byla to ta nejbohatší nadílka, kterou kdy děti pod stromkem nalezly. Vladan je obdaroval dárky v hodnotě patnácti dvaceti tisíc a ani já jsem letos nemusela šetřit. Moje druhá kniha se dostala na předvánoční pulty a vynesla slušný honorář.

„Mami,“ vytrhl mě z úvah Šimon. „Tady je další balíček pro tebe.“

Z temně rudého papíru vypadla tuhá kartička. Důvěrně známé písmo hlásalo: Kolikrát se muž podívá vzhůru, než pochopí, že nebe je modré?

Ta věta mne potěšila víc než orientální šperk s jantarovým okem, co byl uvnitř balíčku.

Netušila jsem, že Vladan čte Boba Dylana...

„Od táty?“ zeptal se Šimon.

„Ano,“ odvětila jsem.

Natálie vřískala radostí nad domečkem pro panenky.

Kdy jsem naposledy byla tak šťastná?

Pověsila jsem si šperk na krk a mimoděk ho pohladila.

Šimon se posadil vedle a objal mě kolem ramen.

Včera jsem si všimla, že už mě přerostl. Když se mu budu chtít za rok podívat do očí, to abych si hupsla na stoličku...

„Ty máš tátu zase ráda?“ zašeptal mi do ucha nečekanou otázku.

Přimkla jsem se k němu těsněji. I přes tričko a svetr bylo poznat, že chodí do posilovny.

Nikdy jsem tátu nepřestala mít ráda...“

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024