10.
KDOSI S NÍM CLOUMAL. „Pane Harrimane! Pane Harrimane – probuďte se – volá vás pan Coster.“
„Cože? Kdože? No dobře.“ Zvedl se a doklopýtal k telefonu. Coster měl rozcuchané vlasy a tvářil se radostně a rozrušeně. „Šéfe – on to dokázal!“
„Co? Kdo?“
„Právě mi volal Palomar. Zahlédli stopy po něm – a teď lokalizovali i loď. Je…“
„Tak počkat, Bobe. Pomalu. Na Měsíci přece ještě být nemůže. Vždyť startoval teprve včera večer.“
Coster zneklidněl. „Není vám něco, pane Harrimane? Cítíte se dobře? Startoval přece ve středu.“
Harriman si začal mlhavě vybavovat vše, co se včera dělo. Ne, raketa neodletěla včera večer – matně si vzpomíná na výlet do hor, na den strávený podřimováním na sluníčku a na nějakou party, na které pil až příliš. Co je dnes za den? Neměl ani tušení. Ale pokud LeCroix přistál na Měsíci – pak je to jedno. „Už je to v pořádku, Bobe – ještě jsem napůl spal. Asi jsem ve snu prožíval start znovu. A teď mi tu novinku řekněte znovu, od začátku a pomalu.“
Coster začal nanovo. „LeCroix přistál, jen kousek západně od kráteru Archimédes. Z Palomaru viděli jeho loď. Tvrdí, že spatřili tu černou skvrnu, kterou jste vymyslel – ten rozprášený grafit. Les jí musel pokrýt nejméně dva akry. Astronomové se dušují, že to v dalekohledu svítí jako noční billboard.“
„Možná bychom si mohli na Mount Palomar zajet a podívat se sami. Ne – později,“ zarazil se. „Máme ještě spoustu práce.“
„Není mi jasné, co můžeme dělat víc, pane Harrimane. Už teď pro vás tucet našich nejlepších balistických počítačů počítá možné varianty přistání.“
Harriman chtěl užuž muži říci, aby zapojili do práce další tucet, ale místo toho raději ukončil spojení. Stále ještě seděl v kanceláři na Peterson Field a venku na něj čekala jedna z nejlepších stratosférických lodí Nebeské. Dopraví jej na jakékoli místo na zeměkouli, na němž si jen LeCroix umane přistát. LeCroix se nacházel v horních vrstvách stratosféry a zdržoval se tam už přes čtyřiadvacet hodin.
Pomalu, po troškách ubíral rychlost a průběžně uvolňoval neuvěřitelná kvanta kinetické energie ve formě rázové vlny a sálavého tepla. Sledovali jej radarem, jak letí kolem zemského glóbu, znovu a znovu… a přesto neměli ani tušení, kde a jak se pilot rozhodně riskovat přistání. Harriman naslouchal neustálým zprávám radarové kontroly a proklínal okamžik, kdy se rozhodli zminimalizovat startovací váhu rakety na úkor rádiového zařízení.
Radarová hlášení se zrychlila. Hlas, který je oznamoval, se odmlčel a záhy vyhrkl: „Klouže dolů – bude přistávat!!“
„Řekněte venku na ploše, aby se připravili ke startu!“ houkl Harriman. Se zatajeným dechem čekal. Po nekonečných sekundách zazněl jiný hlas. „LeCroix přistává. Dosedne někde na západ od Chihuahua, Staré Mexiko.“
Harriman vyrazil ke dveřím.
Harrimanův pilot, naváděný průběžně rádiem, spatřil Průkopníka jako neuvěřitelně maličkou tečku na rozlehlé písčité pláni pouště. Dosedl nedaleko něj, hladkým a elegantním přistáním. Harriman zápolil s dveřmi ještě dříve, než dozněl hluk motoru.
LeCroix seděl na písku, opíral se zády o stěnu lodi a chladil se ve stínu trojúhelníkových křidélek. Před ním stál snědý pastýř a vytřeštěně se na něj díval. Jakmile vyběhl Harriman, LeCroix se zvedl, odhodil nedopalek cigarety a prohodil: „Nazdárek, šéfe!“
„Lesi!“ Starší z obou mužů sevřel mladšího v náručí. „To jsem rád; že tě vidím, chlapče.“
„Já jsem taky rád, že vidím vás. Tady s Pedrem se nějak nemůžu domluvit.“ LeCroix se rozhlédl; s výjimkou pilota Harrimanovy lodi tu už nikdo nebyl. „Kde jsou všichni? Kde je Bob?“
„Nečekal jsem na něj. Ale určitě dorazí za pár minut – hele, už letí!“ Další stratoraketa se řítila na přistání. Harriman se otočil ke svému pilotovi. „Bille – zajděte za nimi a přiveďte je.“
„Proč? Vždyť přijdou sami.“
„Udělejte, jak vám říkám.“
„Vy jste šéf.“ Pilot se vydal přes písek, vyzařuje nesouhlas alespoň svými zády. LeCroix užasle zavrtěl hlavou.
„Rychle, Lesi – pomoz mi s tím.“
„S tím“ znamenalo pět tisíc orazítkovaných obálek, kte…
