9.
NA COLORADSKOU PRÉRII SE snášel soumrak. Slunce už zmizelo za mohutným vrcholem a na východě stoupal velký Měsíc, bílý a v úplňku. Uprostřed Peterson Field čněl k nebi Průkopník. Plot z ostnatého drátu, vymezující prostranství o poloměru tisíc yardů, měřeno od paty rakety, udržoval zástupy zvědavců v uctivé vzdálenosti. Podél vnitřní strany plotu procházely bez ustání stráže – a další se pohybovaly v davu. Uvnitř vymezeného prostoru a nedaleko plotu parkovaly dodávky a nákladní vozy plné kamer a jiného vybavení pro rádiové a televizní vysílání. Po celé ploše a kolem rakety byly ze všech stran rozmístěny kamery na dálkové ovládání, spojené s mateřskými vozy změtí kabelů. Poblíž lodi stály další nákladní vory a po celém prostranství vládl čilý ruch.
Harriman čekal v Costerově kanceláři; Coster sám pobíhal někde po ploše a Entenza s Dixonem měli jinou místnost sami pro sebe. LeCroix, spící po slušné dávce uspávacích látek, se nacházel v ložnici, kterou měl Coster vedle kanceláře.
Přede dveřmi se ozvaly kroky a zaklepání. Harriman pootevřel dveře na úzkou škvíru. „Jestli je to další reportér, tak ho odmítněte. Pošlete ho naproti k panu Montgomerymu. Kapitán LeCroix nebude udílet žádné interview, které nebylo dohodnuto předem.“
„Delosi! Pusť mě dovnitř.“
„Ach – to jsi ty, Georgi. Pojď dál. Jsme uštvaní k smrti.“
Strong vstoupil a podal Harrimanovi velkou a těžkou tašku. „Tady to máš.“
„Tady mám co?“
„Ty oznámkované obálky k orazítkování od filatelistického svazu. Zapomněl jsi na ně. Přišli bychom o půl miliónu dolarů, Delosi,“ vyčítal. „Kdybych si byl nevšiml, žes je nechal ve skříni na kabáty, byli bychom v rejži.“
Harriman rozjasnil líce. „Georgi, jsi pašák.“
„Nemám je odnést do lodi sám?“ vyptával se Strong úzkostlivě.
„Cože? Nene. Les se o ně postará.“ Vrhl pohled na hodinky. „Už ho budeme muset vzbudit. Ty známky mu vezmu.“ Popadl tašku a dodal: „Nechoď teď se mnou. Budeš se s ním moci rozloučit u rakety.“
Harriman vstoupil do nedalekých dveří a zavřel je za sebou. Počkal, až ošetřovatelka dá spícímu pilotovi povzbuzující injekci, aby zrušila účinek uspávacích látek, a pak ji vyhnal. Když se opět obrátil k pilotovi, seděl už LeCroix na posteli zíval a protíral si oči. „Jak je ti, Lesi?“
„Skvěle. Takže jdeme na to.“
„Správně. Všichni tě shánějí, hochu. Za pár minut budeš muset vylézt a čelit tomu náporu. Všechno je připraveno – jen bych ti chtěl říct pár věcí.“
„Ano?“
„Vidíš tuhle tašku?“ Harriman rychle vysvětlil, co v ní je a co její obsah znamená.
LeCroix se zatvářil zděšeně. „Ale to si s sebou vzít nemůžu. Váha je vypočítaná na doraz do poslední unce.“
„Kdo říkal, že si to musíš vzít s sebou? Ovšemže nemůžeš, váží to dobrých šedesát nebo sedmdesát liber. Já na to prostě zapomněl. Uděláme to takhle: pro tuto chvíli ten krám schovám tady…“ Harriman nacpal tašku do šatníku.
„Jakmile přistanete, budu na tebe hned čekat. Pak uděláme laciný eskamotérský trik a ty ji jako by přineseš z lodi.“
LeCroix žalostně potřásl hlavou. „Dostal jste mne, Delosi. Nemám dnes náladu se hádat.“
„To jsem rád; jinak bych mohl jít do vězení pro mizerného půl miliónu dolarů. Ty peníze už jsme totiž dávno utratili. Ale na tom teď nezáleží,“ pokračoval. „Nikdo kromě vás a mne se to nedozví – a sběratelé známek dostanou to, co si za své peníze zaslouží.“ Úzkostlivě mladého muže pozoroval, jako by ho mlčky žádal o souhlas.
„Okej, okej,“ schválil mu to LeCroix. „Proč bych si měl lámat hlavu s tím, co se stane se sběrateli známek – když mám před sebou dnešní večer? Pojďme na to.“
„Ještě jednu věc,“ dodal Harriman a vytáhl malý plátěný váček. „Tohle si s sebou vezmeš – váha už je započítána. Na to jsem dohlédl. A teď – co s tím pytlíčkem uděláš.“ Chvíli udílel podrobné a nanejvýš důvěrné instrukce.
LeCroix vyvalil oči. „Rozuměl jsem vám dobře? Nechám lidi, aby ho našli – a pak jim po pravdě řeknu, kde se tam vzal?“
„Přesně tak.“
„Okej.“ LeCroix zastrčil plátěný váček do kapsy kombinézy a zapnul zip.
„Pojďme ven na startovací plochu. Už je čas Č minus dvacet jedna.“
Vzápětí poté, co se LeCroix odebral na palubu, dorazil za Harrimanem do řídící místnosti ukryté v železobetonovém bunkru Strong. „Jsou v lodi?“ vyptával se úzkostlivě. „LeCroix nic nenesl.“
„Ale jistě,“ prohlásil Harriman. „Poslal jsem je tam napřed. Ale radši si už sedni. Světlice, hlásící připravenost ke startu, už vylétla.“
Dixon, Entenza, coloradský guvernér, viceprezident Spojených států a další tucet důležitých lidí už sedělo u periskopů, vyčuhujících štěrbinami bunkru a umístěných na balkónku nad řídícím střediskem. Strong a Harriman vyšplhali po žebříku vzhůru a zaujali dvě zbývající místa.
Harriman se začal potit a uvědomil si, že se chvěje. Periskopem před sebou viděl patu lodi a zezdola slyšel Costerův hlas, nervózně přijímající hlášení jednotlivých čet o předstartovních přípravách. Z nedalekého reproduktoru se tlumeně ozýval komentář jednoho z televizních hlasatelů. Harriman sám byl – no, třeba admirál, rozhodl se – celé operace, ale nemohl už jí vůbec nijak napomoci. Mohl se jen dívat, čekat a modlit se.
Na nebe se obloukem vznesla druhá světlice a vybuchla do červených a zelených jisker. Pět minut do startu.
Sekundy se pomalu vlekly. V minus dvě minuty si Harriman uvědomil, že už se nevydrží dívat periskopem ani o chvilku déle; musí ven, zúčastnit se toho osobně – prostě musí. Sešplhal dolů a vyběhl z bunkru. Coster se za ním překvapeně podíval, ale nijak se jej nesnažil zastavit; nemohl opustit své místo, ať se dělo cokoli. Harriman odstrčil strážné u vchodu a vyšel ven.
Na východ od něj se tyčila loď; štíhlý kužel se ostře rýsoval proti měsíčnímu úplňku. Čekal.
A čekal.
Co se stalo? Než vyrazil ven, zbývaly do startu sotva dvě minuty, tím si byl docela jistý – a přece tu stála dál, tichá a nehybná. Nikde se neozýval ani zvuk, s výjimkou vzdáleného kvílení sirén varujících diváky, aby se nepokoušeli zdolat oplocení. Harriman cítil, jak se mu zastavuje dech i srdce. Někde něco selhalo. Porucha. Konec všeho.
Z vrcholku bunkru vyšlehl malý plamínek a spodek lodi vzápětí olízl plamen.
V okamžiku se rozšířil, až loď jako by stála na polštáři z bílého ohně. Pomalu, téměř zdráhavě, se Průkopník nadzvedl, okamžik jako by se nehybně vznášel kousek nad zemí, balancuje na ohnivém pilíři – a pak se vrhl k nebi se zrychlením tak děsivým, že ve sotva postřehnutelném zlomku vteřiny už stál vysoko nad nimi, v zenitu, proměněný v oslepující kruh plamene. Tak rychle raketa vzlétla do výšky – aniž by se sebeméně uchýlila od kolmice – až měl Harriman pocit, že mu nevyhnutelně musí vzápětí spadnout zpět na hlavu. Instinktivně a zcela zbytečně si zakryl rukou tvář.
Zasáhl jej zvuk.
Nebyl to obyčejný zvuk – ale burácející lomoz, řev ve všech frekvencích a výškách; infrazvuk, zvuk i ultrazvuk – a tak neuvěřitelně nabitý energií, že jej udeřil do prsou jako těžké kladivo. Harriman jej vnímal nejen ušima, ale i kostmi a zuby. Nakrčil kolena a snažil se drtivému tlaku vzepřít.
Za zvukem – tempem hurikánu, jež se však nyní jevilo jako hlemýždí – dorazila zpětná vlna. Drásala mu oblečení a rvala mu dech od úst. Slepě zavrávoral nazpět, pokoušeje se opřít o betonovou stěnu budovy, ale byl sražen na kolena dříve, než se mu to podařilo.
Vrávoravě se zvedl a s kašláním si vzpomněl, že se má podívat vzhůru. Přímo v zenitu plála bílá hvězda. Záhy byla pryč.
Odebral se do bunkru.
V místnosti vládl na první pohled chaotický, ale dobře organizovaný a účelný zmatek. Přes zvonění v uších zaslechl Harriman čísi hlas. „Stanoviště jedna! Stanoviště jedna bunkru! Pátý stupeň uvolněn podle plánu – loď a pátý stupeň vykazují různé radarové impulsy…“ a do toho vpadl Costerův hlas, vysoký a hněvivý: „Zavolejte pátrací skupinu jedna! Už našli pátý stupeň? Sledují, kam padá?“
Na pozadí této vřavy stále zurčel vodopád výmluvnosti komentátora večerních zpráv. „Je to velký den, lidi, velký den! Silný a mocný Průkopník stoupá kolmo vzhůru jako anděl Páně, planoucí meč v ruce, a míří na své velkolepé cestě k naší sesterské planetě. Většina z vás viděla jeho odlet na svých obrazovkách, ale přál bych vám, abyste jej mohli vidět tak, jako jsem jej viděl já: jak se obří stroj v oblouku řítí k večernímu nebi a nese svůj drahocenný náklad…“
„Zavřete ten zatracený krám!“ nařídil Coster a pak zvedl hlavu k návštěvníkům na balkónku. „A vy tam nahoře zavřete zobák! Ticho!“
Viceprezident Spojených států sebou škubl a zavřel ústa. Dokonce se mu podařilo i usmát. Ostatní důležití návštěvníci zmlkli také a posléze pokračovali v hovoru tlumeným šepotem. Ticho prořízl dívčí hlas. „Pátrací jedna bunkru – pátý stupeň zaměřen a sledován, poloha plus dva.“ V rohu nastal jakýsi pohyb. Stála tam vysoká tabule z plexiskla, stíněná před přímým světlem záclonou z plachtoviny. Tabule byla zespodu matně osvětlena a jemná spleť bílých čar na ní představovala podrobnou mapu Kansasu a Colorada s rudě žhnoucími vesnicemi a městy. I farmy, na nichž zůstali obyvatelé, svítily varovnou červení.
Muž za průhlednou mapou se jí průběžně dotýkal mastnou tužkou, a ohlášená poloha pátého stupně záhy zazářila také. Před tabulí seděl tiše v židli mladý muž, v ruce vejčitý dálkový ovladač, palec zlehka položený na aktivačním tlačítku. Byl to bombometčík, zapůjčený z armádního letectva; jakmile stiskne své tlačítko, rádiem aktivované okruhy v pátém stupni odpojí padák, na němž se zatím snáší, a nechají ho dopadnout na zem plnou rychlostí, již mu zemská gravitace udělí. Muž se orientoval pouze podle radarových hlášení. Pracoval bez jakýchkoli výpočtů, téměř instinktivně – nebo spíš pomocí dobře vycvičeného, zkušeného podvědomí, jaké mají jen lidé jeho řemesla. Jeho mozek integroval skrovná data, jichž se mu dostávalo, a hlídal, kam dopadnou tuny kovu pátého stupně, pokud právě teď jeho prst stiskne tlačítko. Muž se tvářil zcela klidně.
„Stanoviště jedna bunkru!!“ zazněl znovu mužský hlas. „Čtvrtý stupeň uvolněn podle plánu!“ a téměř vzápětí na něj navázal jiný mužský hlas, o poznání hlubší. „Pátrací dvě, sledujeme čtvrtý stupeň, okamžitá výška devět-pět-nula mil, předpokládaný vektor…“
Harrimana si nikdo nevšímal.
Pod plachtovinovým stínítkem zatím narůstala trajektorie pátého stupně, značená zářícími tečkami mastnou tužkou a blízká předpokládané dráze. Od každého bodu, každé zaznamenané polohy se v pravém úhlu táhla řádka čísel, zaznamenávajících příslušnou výšku.
Tichý muž sledující mapu náhle prudce zamáčkl své tlačítko. Potom vstal, protáhl se a zeptal se: „Nemáte někdo cigaretu?“
Odpovědí mu bylo: „Pátrací dvě – čtvrtý stupeň – první prognóza místa dopadu – čtyřicet mil západně od Charlestonu, Jižní Karolína.“
„Opakujte!“ zaječel Coster.
Reproduktor okamžitě zachrčel: „Opravuji, opravuji – čtyřicet mil východně – východně.“
Coster si povzdechl. Jeho povzdech však uťalo další hlášení. „Stanoviště jedna bunkru – odhození třetího stupně, minus pět sekund,“ a muž u panelu, který zavolal: „Pane Costere, pane Costere – chce s vámi mluvit palomarská observatoř.“
„Řekněte jim, ať jdou do – nebo ne, ať počkají.“ Ihned nato zazněl další hlas. „Pátrací jedna, pomocná jednotka Fox – první stupeň za okamžik dopadne nedaleko Dodge City v Kansasu.“
„Jak nedaleko?“
Odpověď se neozvala. Po chvíli se ohlásil hlas z pátrací jedna samotné. „Dopad hlášen asi patnáct mil jihozápadně od Dodge City.“
„Ztráty na životech?“
Než mohla pátrací odpovědět, přerušilo je stanoviště jedna. „Druhý i třetí stupeň uvolněny – loď už je odkázána sama na sebe.“
„Pane Costere – prosím, pane Costere…“
Do vřavy se vmísil zcela nový hlas. „Stanoviště dva bunkru – sledujeme loď. Zůstaňte na příjmu, vzdálenost a průběžná poloha budou následovat v příslušných intervalech. Zůstaňte…“
„Pátrací dva bunkru – čtvrtý stupeň dopadl do Atlantiku, odhadované místo dopadu nula-pět sedm mil východně od Charlestonu, koordináty nula – devět-tři. Opakuji…“
Coster se podrážděně rozhlédl. „Najde se v tomhle sklepě aspoň trocha vody k pití?“
„Pane Costere, prosím – Palomar tvrdí, že s vámi musí mluvit.“
Harriman pootevřel dveře a vyklouzl ven. Zničehonic se cítil vyčerpán, unaven a zcela zničen.
Rovná plocha vypadala bez lodi nezvykle. Sledoval ji, jak roste, yard po yardu – a najednou je pryč. Měsíc, který stále ještě stoupal vzhůru na oblohu, se tvářil stejně nevzrušeně jako vždycky – a raketa, která k němu právě míří, mu připadala stejně neskutečná a vzdálená jako jeho dávné dětské sny.
Kolem rampy, nyní osaměle trčící k nebesům, se plížilo několik postav – lovci suvenýrů, pomyslel si pohrdavě. Kdosi se k němu v šeru blížil. „Pan Harriman?“
„Prosím.“
„Hopkins – agentura AP. Nechcete vydat nějaké prohlášení?“
„Prohlášení? Ne, ne, bez komentáře. Jsem tu neoficiálně.“
„No tak, jen pár slov. Jaký je to pocit, být duchovním otcem prvního úspěšného letu na Měsíc – tedy pokud bude úspěšný?“
„Bude úspěšný.“ Okamžik přemýšlel, a pak narovnal unavená ramena a řekl: „Vyřiďte lidem, že právě dnes začala nejslavnější éra v jejich dějinách. Vyřiďte jim, že každý z nich bude mít příležitost jít ve šlépějích kapitána LeCroixe, hledat nové planety a bojovat o nový domov v neznámých krajích. Vyřiďte jim; že to znamená nové hranice, které je třeba dobývat, hranice, za nimiž čeká prosperita. Znamená to…“ Odmlčel se. „To je pro dnešek všechno. Jsem vyčerpaný, synu. Nechte mne už na pokoji, ano?“
Zakrátko vyšel z bunkru Coster následovaný významnými návštěvníky. Harriman se jim vydal naproti. „Všechno klape?“
„Samozřejmě. Proč by nemělo? Pátrací tři sledovala loď až na hranici dosahu – všechno jde hladce.“ Coster se usmál. „Ach ano, pátý stupeň při dopadu zabil krávu.“
„Zapomeňte na to – aspoň budou k snídani steaky.“ Harriman si nato musel jít promluvit s guvernérem a viceprezidentem a doprovodit je k jejich lodi. Dixon a Entenza odletěli společně a bez formalit. Harriman s Costerem konečně osaměli – pokud člověk nepočítá podřízené příliš nízko postavené než aby si troufli vyrušovat, a stráže chránící je před davy zvědavců. „Kam máte namířeno teď, Bobe?“
„Do Broadmooru; mám v úmyslu spát nejmíň týden. A co vy?“
„Jestli vám to nebude vadit, ustlal bych si ve vaší ložnici za kanceláří.“
„Poslužte si. Prášky na spaní jsou v koupelně.“
„Ty nebudu potřebovat.“ Dali si ještě v Costerově apartmá drink, chvíli nezávazně klábosili a pak si Coster objednal helitaxi a odletěl do hotelu. Harriman ulehl do postele, zase vstal, přečetl si den starý výtisk denverského Postu, plný obrázků Průkopníka, načež to konečně vzdal a došel si pro dva Costerovy prášky na spaní.
