Hrozba ze Země
Jmenuje se Holly Jonesová a je mi patnáct. Jsem velice inteligentní, ale není to na mně vidět, protože vypadám jako nedovařená nudle. Prostě nic moc.
Narodila jsem se přímo tady v Luna City, což lidi ze Země vždycky překvapí. Opravdu, jsem už třetí zdejší generace; moji prarodiče začínali na Stanici jedna, kde je dneska Památník. Já žiji s rodiči na sídlišti Artemis, v těch nových družstevních bytech v Páté zóně, osm set stop pod radnicí. Ale moc se tam nezdržuju; mám spoustu práce. Ráno chodím na střední technickou školu a odpoledne se učím nebo chodím lítat s Jeffem Hardestym – to je můj obchodní společník – anebo když přiletí loď s turisty, jdu provázet drnohryzy. Toho dne v poledne přistál Gripsholm, tak jsem šla přímo ze školy do American Expressu.
První dav turistů tam právě začal proudit z karantény, ale já se nijak nedrala dopředu; pan Dorcas, manažer, totiž ví, že jsem nejlepší. Průvodcování je jen mé přechodné zaměstnání (doopravdy jsem konstruktérkou kosmických lodí), ale když už děláte nějakou práci, měli byste ji dělat pořádně.
Pan Dorcas si mě všiml. „Holly! Tudy, prosím. Slečno Brentwoodová, tohle je Holly Jonesová. Bude vaší průvodkyní.“
„Holly,“ opakovala. „To znamená cesmína, že? Opravdu komické jméno. Vážně jsi průvodkyně, děvče?“
Jsem vůči drnohryzům tolerantní – pár mých nejlepších přátel je taky ze Země. Jak říká táta, narodit se na Luně je štěstí, ne zásluha, a spousta lidí je k Zemi citově vázána. Koneckonců, i Ježíš, Buddha a doktor Einstein odtud pocházeli.
Ale někdy mi dokážou drnohryzové pěkně zvednout mandle. Kdyby turisty neprovázela děcka ze středních škol, koho by si potom najímali? „Soudě podle mé licence ano,“ opáčila jsem bryskně a přejela ji stejným pohledem, kterým ona přejížděla mne. Její tvář mi byla něčím povědomá a napadlo mne, že jsem ji možná zahlédla na obrázku ve společenských rubrikách, jaké bývají v časopisech ze Země – že je to jedna z těch prachatých módních dam, kterých už máme až nad hlavu. Byla až nechutně pohledná… nylonová, dobře vypasovaná slupka, měkké a vlnité platinové vlasy, základní rozměry, bráno v palcích, kolem 35 –24 – 34, takže jsem se vedle ní vyjímala jako plaňka z plotu, a aby toho nebylo málo, hluboký vzrušující hlas, při jehož zaslechnutí každá normálnější ženská začala přemýšlet o smlouvě s ďáblem. Ale komplex jsem z ní neměla; byla drnohryz, a ti se nepočítají.
„Všichni naši průvodci jsou dívky,“ vysvětloval pan Dorcas. „Holly je velice schopná.“
„Ano, to docela určitě,“ odpověděla spěšně a přešla do turistické rutiny číslo jedna: údiv nad tím, že potřebuje průvodce jen k tomu, aby jí nalezl hotel, úžas, že u nás nejsou žádné taxíky, o nosičích ani nemluvě, a pozdvižené obočí nad představou dvou žen, kráčejících bez doprovodu po „podzemním městě“.
Pan Dorcas byl trpělivý a své vysvětlování zakončil slovy: „Slečno Brentwoodová, Luna City, je jedinou metropolí v celé Sluneční soustavě, kde je žena skutečně v bezpečí – žádné temné uličky, žádné opuštěné samoty, žádné zločinecké živly.“
Neposlouchala jsem to; jen jsem panu Dorcasovi nastrčila výplatní kartu k oražení a zvedla zavazadla té ženské. Průvodci by neměli nosit cizí zavazadla, a většina turistů si dokonce vychutnává mávání svými objemnými třicetiliberními kufry, které najednou váží pouhých pět. Jenže já už chtěla vypadnout.
Byly jsme právě ve venkovním tunelu a já už pokládala nohu na pohyblivý pás, když se zastavila. „Já zapomněla! Chci mapu města.“
„Není k mání.“
„Vážně?“
„Existuje jediná. Proto taky potřebujete průvodce.“
„Ale proč je tedy nenatisknou? Nebo to byste pak vy průvodci přišli o práci?“
Vidíte to drnohryzí uvažování? „Myslíte, že se touhle prací živím? Slečno Brentwoodová, tady je pracovní síla tak nedostatková, že by tu – kdyby to šlo – zaměstnali i opice.“
„Tak proč nenatisknou ty mapy?“
„Protože Luna City není placaté jako…“ Skoro jsem řekla města drnohryzů, ale včas jsem se zarazila – „…jako pozemská města,“ pokračovala jsem. „Při pohledu z…
