Minulost napříč budoucností (Robert A. Heinlein)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

HLÍDKU JSME NASTOUPILI O PŮLNOC1. Jakmile naši předchůdci opustili stanoviště informoval jsem Zeba o Filově zprávě a zeptal se jej, zda má také nějaké instrukce.

Neměl. Chtěl jsem se o tom bavit, ale uťal mě; zdál se být ještě nervóznější než já.

Měřil jsem tedy kroky svůj strážní úsek a snažil se tvářit pozorně a bděle. Tu noc jsme dostali severní konec západní hradby a naše obchůzka zahrnovala i jeden ze vchodů do Paláce. Uplynula zhruba hodina, když jsem z tmavého vchodu zaslechl tiché syknutí. Opatrně jsem se přiblížil a rozeznal ženskou postavu. Na Magdalénu byla příliš malá a já se nikdy nedozvěděl, kdo ta žena byla, protože mi jen strčila do dlaně kousek papíru a záhy zmizela v temné chodbě.

Vrátil jsem se k Zebovi. „Co mám dělat? Přečíst to při svítilně? To je dost riskantní.“

„Rozbal to.“

Poslechl jsem a zjistil, že je papír pokryt drobným písmem, které světélkovalo ve tmě. Dalo se přečíst, ale bylo příliš slabé, než aby je rozeznalo elektronické oko. Stálo tam:

 

„Uprostřed vaší hlídky, přesně na úder zvonu, vstoupíš do Paláce dveřmi, kterými jsi dostal tento vzkaz. Přejdeš čtyřicet kroků rovně a pustíš se po schodišti vlevo; vyjdeš dvoje schody. Pokračuj padesát kroků na sever. Osvětlené dveře vpravo vedou do obytných prostor Panen a čeká u nich stráž. Nebude ti klást odpor, ale musíš ji ochromit paralytickým granátem, aby měla alibi. Cela, kterou hledáš, je na vzdálenějším konci hlavní, východozápadní chodby. Nade dveřmi bude svítit světlo a před nimi bdít Panna na stráži. Není jednou – nás. Musíš ji zneškodnit, ale je ti zakázáno zranit ji či zabít. Použij lepicí pásky k zalepení úst a očí a svaž ji jejími vlastními šaty. Vezmi jí klíče, vstup do cely a vyzvedni odsud sestru Juditu. Patrně bude v bezvědomí. Doprav ji na své stanoviště a předej ji veliteli hlídky.

Od okamžiku, kdy ochromíš stráž, jednej spěšně; možná tě zpozoruje oko, jak procházíš osvětleným vchodem, a začne bít na poplach.

Nepolykej tento lístek; inkoust je jedovatý. Vhoď jej do šachty spalovače u vrcholu schodiště.

Bůh tě provázej.“

 

Zeb mi četl přes rameno. „Nepotřebuješ víc,“ poznamenal chmurně, „než dělat zázraky na požádání. Bojíš se?“

„Ano.“

„Chceš, abych šel s tebou?“

„Ne. Bude lepší vykonat příkaz tak, jak jsem jej dostal.“

„Ano, to bude – jak tak znám našeho Mistra. Kromě toho je možné, že v době tvé nepřítomnosti bude tady potřeba někoho zabít. Budu ti kryt záda.“

„To předpokládám.“

„A teď už tiše a chovejme se jako správné stráže.“ Vrátili jsme se zpět na obchůzku.

Na dva tlumené údery, rozdělující vpůli naši hlídku, jsem opřel oštěp o zeď a odložil meč, pancíř a přilbici a veškeré ostatní harampádí, které jsme na sobě nosili, ale které by mi nyní překáželo. Zeb mi stiskl ruku v rukavici. Pak mne pohltil Palác.

Dva – šest – čtyřicet kroků. Tápal jsem ve tmě podél levé stěny, až jsem našel otvor. Ohmatal jsem jej nohou. Á, tady je schodiště! V tuto chvíli jsem se nacházel v části Paláce, do níž jsem dosud nevstoupil; pohyboval jsem se ve tmě pouhým odhadem a doufal, že ten, kdo psal vzkaz, s tím také počítal. Jedny schody, druhé – téměř jsem upadl, když jsem šlápl na další schod, který tam nebyl.

Kde je ale spalovač na odpadky? Obvykle bývají v úrovni ruky a instrukce říkaly „u vrcholu schodiště“. Právě jsem se zuřivě hádal sám se sebou, zda mám riskovat a rozsvítit, nebo zda mám hmatat dál, když má levička nahmatala ústí šachty; s úlevným povzdechem jsem odhodil důkaz, který mohl ohrozit mnoho dalších lidí. Už jsem se obracel na další cestu, když mne naplnila náhlá obava. Byl to skutečně spalovač odpadků? Nemohlo to být třeba víko nákladního výtahu? Zatápal jsem ve tmě po šachtě, otevřel víko a strčil dovnitř ruku.

Žár mi spálil ruku dokonce i přes ochranu rukavice; s úlevou jsem ucukl a rozhodl se napříště důvěřovat svým instrukcím. Ale po čtyřiceti krocích na sever chodba zahýbala a o tom se instrukce nezmiňovaly. Zastavil jsem se, skrčil se k zemi a nanejvýš obezřetně nakoukl za roh. O pětadvacet stop dál se nacházela stráž a dveře. Ten muž měl být jedním z nás, ale já se rozhodl neponechat nic náhodě. Vytáhl jsem od pasu granát, dotekem jej nastavil na nejnižší možnou účinnost, zatáhl za roznětku a odpočítal pět sekund, aby byl účinek okamžitý. Nato jsem jej hodil a skrčil se zpět za roh, aby mne nezasáhly paralyzující paprsky. Vykoukl jsem znovu. Strážný ležel zhroucen u dveří a lehce krvácel na čele, kde jej zřejmě zasáhl úlomek pouzdra granátu. Pospíšil jsem si ke dveřím a překročil jeho tělo, snaže se běžet a zároveň nedělat žádný hluk. Hlavní chodba obytných prostor panen byla zšeřelá, osvětlená pouze modrými nočními světly. Viděl jsem však dostatečně a rychle dorazil na konec chodby – a tam zabrzdil na místě. Hlídající žena nechodila sem a tam, jak jsem očekával, ale seděla na podlaze, opřená zády o dveře.

Patrně podřimovala, proto nezvedla hlavu okamžitě. Vzápětí to však udělala, spatřila mne, a já už neměl čas dlouho se rozmýšlet; skočil jsem po ní. Má levá ruka zdusila výkřik a její hrana sekla do ženina krku – nebyl to smrtící úder, ale neměl jsem čas být příliš jemný; její tělo ihned zvláčnělo.

Nejdřív půlku pásky přes ústa, potom druhou půlku přes oči, roztrhat šaty a svázat – a to všechno rychle, rychle, protože oko, které se bezpochyby nalézalo ve vchodu do prostor, mohlo zpozorovat bezvědomého strážce a spustit poplach. Nalezl jsem klíče pověšené na řetězu u pasu a narovnal její tělo s tichou omluvou za bolest, kterou jsem jí způsobil. Drobné tělo nebylo o mnoho větší než tělo dítěte a žena vypadala ještě bezmocněji než Judita.

Neměl jsem však čas na pokání; spěšně jsem nalezl správný klíč, otevřel dveře – a má milovaná mi záhy ležela v náručí.

Byla zabrána hluboko do neklidného spánku, patrně pod vlivem drog. Když jsem ji zvedl zasténala, ale nevzbudila se. Noční košile jí však sklouzla z ramen a já viděl část z ran, které jí způsobili – a přísahal jsem si na život a na smrt, aniž jsem se přitom zastavil v běhu, že ty rány sedminásobně odplatím tomu, kdo je způsobil, pokud ten člověk vydrží žít až do konce mé odplaty.

Strážce ležel stále ještě tam, kde jsem jej zanechal. Překračoval jsem bezvládné tělo a už jsem myslel, že se dostanu pryč, aniž bych byl zaznamenán okem či kýmkoli z obyvatel, když jsem zaslechl vzrušené vyjeknutí z chodby za sebou. Proč jenom ženy pořád v noci vstávají? Kdyby byla nevylezla z postele – což beztak učinila jen kvůli potřebě, kterou si mohla odbýt večer – mohl jsem zmizet v klidu a bezpečí.

Bylo už pozdě jít ji umlčet; vyrazil jsem tedy co nejrychleji vpřed. Jakmile jsem se dostal za roh, zmizel jsem ve spásné tmě, ale tím jsem také přeběhl schodiště a musel se vracet a tápat kolem sebe – a pak si ohmatávat nohama jeden schod za druhým. Odkudsi zezadu zaznívaly výkřiky a vzrušené ženské hlasy. Právě ve chvíli, kdy jsem dorazil do přízemí, otočil se a spatřil před sebou portál, jak se rýsuje proti nočnímu nebi, rozzářila se všechna světla a zvony se rozezněly na poplach. Uběhl jsem z posledních sil zbývající yardy a téměř padl do náručí kapitánu van Eyckovi. Vzal mi Juditu z náručí a beze slova s ní odklusal za roh budovy. Zůstal jsem za nimi omráčeně zírat, ale Zeb mě vzápětí přivedl k životu tím, že mi začal navlékat prsní pancíř. „Prober se, člověče!“ sykl. „Ten poplach je pro nás. My máme být na stráži.“

Připnul mi meč a já si zapnul pancíř, narazil si na hlavu přilbu a popadl levičkou oštěp. Nato jsme se postavili zpět k portálu, s namířenými a odjištěnými pistolemi, jak si žádal do krve nadřený pohotovostní postoj. Pokud jsem nedostali další příkazy, neměli jsme – a ani nesměli – dělat cokoli jiného, protože poplach nebyl vyhlášen na našem stanovišti.

Stáli jsme tam jako sochy po několik minut. Slyšeli jsme dupot běžících nohou a volání hesel. Velitel palácové služby kolem nás proběhl do budovy, zapínaje si ještě v běhu pancíř přes noční košili. Než stačil na mou výzvu vykřiknout heslo, smetl jsem jej málem výstřelem. Pak se kolem nás přehnala záložní hlídka i se svým velitelem. Postupně rozruch ustal; světla zůstala, ale kohosi aspoň napadlo vypnout poplach. Zeb se odvážil zašeptat: „Co se to ksakru stalo? Zpackal jsi to?“

„Ano a ne.“ Řekl jsem mu o té sestře s lehkým spaním. „Pchá! No, hochu, to tě aspoň odnaučí laškovat se ženskejma ve službě.“

„Houby – já s ní nelaškoval. Prostě vylezla z cely.“

„Já nemyslel dneska,“ opáčil ponuře.

Zmlkl jsem.

Asi tak za půl hodiny, dlouho před koncem hlídky, přikráčela zpět nová strážní směna. Jejich velitel je zastavil dva z nich se oddělili a my nastoupili do tvaru na jejich místa. Odkráčeli jsme zpět na strážnici a cestou se ještě dvakrát zastavili, abychom vystřídali naše muže.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024