Linie života
PŘEDSEDA HLASITĚ ZAKLEPAL KLADÍVKEM na stůl, aby obnovil pořádek. Šum a výkřiky postupně utichly; když několik dobrovolných strážců pořádku přimělo horkokrevnější posluchače zaujmout opět svá místa. Řečník u pultu, vedle předsedy jako by ten rozruch ani nevnímal. Jeho dobromyslná, snad až příliš sebejistá tvář se ani nepohnula. Předseda se k němu otočil a oslovil jej hlasem, v němž zněla jen stěží ovládaná rozmrzelost a hněv.
„Doktore Pinero“ – na slovo „doktor“ položil lehký důraz – „jsem nucen se vám omluvit za nemístný rozruch během vašich slov. Překvapuje mne, že mí kolegové dokáží zapomenout na lidskou úctu, jíž jsou povinováni vědě a jejím nositelům, a to tak dalece, že přeruší řečníka – bez ohledu na to,“ odmlčel se a na okamžik zatnul zuby, „bez ohledu na to, jaká provokace je k tomu vedla.“
Pinero se pousmál – úsměvem, který neznámo proč vyzněl jako otevřená urážka. Předseda se viditelně musel znovu ovládnout, ale pokračoval dál. „Začínám mít obavy, zda bude náš program uzavřen důstojně a v klidu. Rád bych, abyste dokončil svůj příspěvek. Nicméně jsem nucen vás požádat, abyste se zdržel urážení naší inteligence idejemi, o nichž každý jen trochu vzdělaný člověk ví, že jsou mylné. Věnujte se prosím vašemu objevu – pokud jste jej učinil.“
Pinero rozpřáhl tučné bílé ruce dlaněmi dolů. „Jak mám vaše hlavy přimět, aby akceptovaly novou myšlenku, když vám v nich ponechám vaše iluze?“
V obecenstvu to zašumělo. Kdosi zezadu v sále vykřikl: „Vyhoďte toho šarlatána! Už je toho dost!“ Předseda znovu zabušil kladívkem.
„Pánové! Prosím!“ Obrátil se znovu k Pinerovi. „Skutečně vám musím připomínat, že nejste členem tohoto tělesa a že jsme vás nepozvali?“
Pinero povytáhl obočí. „Ano? Přesto mám ale dojem, že jsem obdržel jakési pozvání na hlavičkovém papíře Akademie.“
Než předseda odpověděl, skousl bolestně ret. „Pravda. To pozvání jsem napsal já sám. Ale pouze na žádost jednoho z členů kuratoria – důvěryhodného muže, jenž dělá mnohé pro veřejné blaho – jenž však není člen Akademie ani vědec.“
Pinero se opět usmál tím svým provokativním úsměvem. „Tak? Mohlo mne to napadnout. Starý Bidwell, že ano, ze Spojené životní pojišťovny? A chtěl po vás, jako po svých cvičených ohařích, abyste mne veřejně odhalili jako podvodníka, že? Protože když řeknu každému den, kdy zemře, nikdo už ty jeho parádní pojistky nekoupí. Ale jak mě můžete odhalit, když mě ani nevyslechnete? I kdybych předpokládal, že budete mít dost pod čepicí, abyste vůbec pochopili, o čem mluvím. Pchá! Poslat na mne takové babraly.“ Očividně záměrně se k nim otočil zády: Hučení sálu zesílilo a získalo zlověstný podtón. Předseda marně volal po klidu. V první řadě povstal jeden z posluchačů:
„Pane předsedo!“
Předseda se té příležitosti chytil a zařval: „Pánové! Doktor Van RheinSmitt má slovo.“ Pozdvižení ustalo.
Doktor si odkašlal, uhladil si kadeř nádherně bělostných vlasů a vstrčil ruku do kapsy na míru šitých kalhot. Pokračoval elegantním a uhlazeným tónem.
„Pane předsedo, kolegové, slovutná Akademie věd, buďte trošku tolerantní. Dokonce i vrah má právo promluvit, než soud vynese svůj rozsudek. Copak můžeme být méně spravedliví? I když možná žádný z vás nemá pochyb o rozsudku, přesto bychom měli zaručit doktoru Pinerovi alespoň tolik pozornosti, kolik jí toto těleso věnuje kterémukoli z kolegů, jenž není naším členem, a to i přesto,“ uklonil se lehce směrem, kde stál Pinero, „že jsme možná neslyšeli o universitě, kde získal svůj titul. Pokud to, co náš kolega říká, není pravda, pak nám to neublíží. Pokud jsou jeho slova pravdivá, pak bychom je měli znát.“ Jeho příjemný, kultivovaný hlas zněl dál, uklidňoval a tišil. „Pokud se tento pozoruhodný pán chová na náš vkus poněkud nevhodně, mějme na paměti, že může pocházet z končin či vrstvy; kde se na takovéto podružnosti příliš nedbá. Náš příznivec a mecenáš nás požádal, abychom tohoto člověka vyslechli, a jistě to neudělal bezdůvodně. Splňme tedy jeho přání s klidem a důstojností, jež jsou tomuto …
