Z hlubin (Margaret Atwood)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

19

 

Posbírala jsem ze stolu talíře a seškrábla tuk z konzervované šunky do ohně, pokrm pro zemřelé. Když jim dáte dost jídla, tak se vrátí; anebo to je obráceně, když jim dáte dost jídla, nevrátí se, četla jsem to v nějaké knize, ale zapomněla jsem, jak je to správně.

Anna prohlásila, že umyje nádobí. Snad to měla být omluva, chtěla odčinit fakt, že pro ni bylo snazší bojovat na jeho straně než proti němu. Projednou. Harašila ve škopku a zpívala si, aby se vyhnula rozhovoru, čas svěřování jsme měly za sebou; její hlas zaplňoval místnost, vymezoval území.

Muselo to být někde v domě. Před večeří jsem prohledala kůlnu, šla jsem si tam pro lopatu, a později jsem hledala na zahradě, když jsem vykopávala brambory; ale nebylo to tam, byla bych to poznala. Muselo to být něco, co sem nepatřilo a co tady nebylo, když jsem odtud před lety odešla, jablko mezi hruškami, jak nám to kreslili ve starých učebnicích matematiky. Určitě to sem přinesla jen pro mě a schovala to někam, kde to najdu, až přijde pravý čas. Podobně jako otcova hádanka to bude jenom prostředek, nemůžeme s nimi jednat přímo. Anna umývala talíře, já jsem je utírala a každý jsem si pečlivě prohlížela, jestli ho znám. Ale od doby, co jsem tu žila, žádný nepřibyl, matčin dar nebyl talíř.

V přední místnosti to tedy nebylo. Když jsme uklidily nádobí, šla jsem do Davidova a Annina pokoje: na hřebíku na zdi visela matčina kožená kazajka, Anna ji po výletě neuklidila na místo. Prohledala jsem kapsy; nic jsem nenašla, jen prázdnou tubu od aspirinu, zapomenutý papírový kapesník a hrst slupek ze slunečnicových semínek; a pak ještě ohořelý filtr Anniny cigarety, který jsem hodila na podlahu a rozmáčkla botou.

Zbýval už jen můj pokoj. Jakmile jsem do něj vstoupila, ucítila jsem sílu, cítila jsem ji v rukou a pažích, byla jsem blízko. Přelétla jsem zrakem stěny a police, nikde nic; z obrázků na mě shlížely pichlavými zraky moje elegantní dámy. A náhle jsem si byla jistá: je to v blocích, které jsem strčila pod matraci, aniž bych si je prohládla do konce. Byla to poslední možnost a bloky sem nepatřily, správně měly být ve městě, v matčině kufru.

Od jezera jsem zaslechla hluk motoru, hlubší než běžný motorový člun.

„Pojď se podívat!“ volala mě Anna z přední místnosti, „velká loď!“ Vyšly jsme před srub: byla to policejní hlídka, v podobných člunech tu hlídkují i lesníci, přijeli nás jako kdysi zkontrolovat, jestli nemáme nějaké ulovené ryby a jestli máme platné povolení; běžná rutina.

Člun zpomalil a přistál u můstku. David tam už byl, vyřídí to s nimi, má všechny papíry. Vrátila jsem se do srubu a postavila se k oknu. Zvědavá Anna se vydala dolů na břeh.

První dva muži byli patrně policisté nebo lesníci, měli na sobě civilní šaty; třetí byl plavovlasý, snad Claude z vesnice, a čtvrtý, starší, postavou připomínal Paula. Bylo mi divné, že by s nimi je Paul: kdyby nás chtěl navštívit, mohl by připlout na svém vlastním člunu. David si s muži podal ruku a společně pak utvořili na můstku hlouček a tlumeně rozmlouvali. David sáhl do kapsy pro povolení; potom se podrbal na krku, jako by mu něco dělalo starosti. Pak se na lesní cestě objevil Joe a rozhovor začal znovu od začátku; Anna se ohlédla směrem ke mně.

Pak se David rozběhl a bral schody ke srubu po dvou. Bouchly síťové dveře. „Našli tvého otce,“ vychrlil na mě a sípavě oddechoval. Zkřivil obličej, snad mi chtěl vyjádřit soustrast.

Znovu bouchly dveře, přišla Anna; objal ji kolem ramen a společně na mě hleděli zkoumavýma, dychtivýma očima, jako u večeře.

„Opravdu?“ řekla jsem. „Kde?“

„Nějací Američani ho našli v jezeře. Byli na rybách a chytili ho na háček; tělo bylo k nepoznání, ale ten Paul nebo jak se jmenuje, ten tvůj známý z vesnice, poznal jeho oblečení. Policie si myslí, že spadl ze skály nebo tak něco, protože měl proraženou lebku.“ Kouzelník amatér, vyčaroval mi otce jen tak ze vzduchu jako vycpaného králíka z klobouku.

„Kde to bylo?“ opakovala jsem.

„Je to hrůza,“ řekla Anna. „Je mi to moc líto.“

„Nevědí, kde se to stalo,“ řekl David. „Musel ho odnést proud; měl na krku fotoaparát, nějaký velký, podle nich ho ta váha držela pod vodou, jinak by ho objevili už dřív.“ Oči se mu leskly.

To od něj bylo chytré, ten ztracený fotoaparát, protože já jsem jim o něm neřekla. Vymýšlel si opravdu pohotově: bylo mi jasné, že lže, že se mi jenom chce pomstít. „Ptali se na tvůj rybářský lístek?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ řekl a předstíral překvapení. „Chceš s nimi mluvit?“

Teď riskoval, měl si to líp promyslet, takhle se mu jeho falešná historka zhroutí. Ale možná to tak chtěl, možná to měl být nějaký jeho obvyklý žertík. Rozhodla jsem se, že se budu chovat, jako bych mu věřila, zajímalo mě, jak se z toho vykroutí. „Ne,“ řekla jsem, „řekni jim, že mě to moc rozrušilo. Promluvím si s Paulem zítra, až se vrátíme do vesnice a začnu zařizovat formality.“ Říká se tomu tak, zařizovat formality. „Chtěl být pohřbený tady.“ Přesvědčivé detaily, když si může vymýšlet on, můžu i já, detektivek jsem přečetla dost. Soukromí detektivové, výstřední samotáři, pěstitelé orchidejí, bystré staré dámy s modrým přelivem, dívky s kapesními nožíky a baterkami, ti by teď byli ve svém živlu. Jenže ve skutečném životě je všechno jinak, chtěla jsem mu říct, tohle jsi trochu přehnal.

Dorozumívali se pohledem: byli rozhodnutí mě potrápit. „Jak myslíš,“ řekl.

Anna to ještě zkusila: „A neměla bys radši…“ ale pak se odmlčela. Zklamaně se vydali dolů po schodech, trik jim nevyšel.

Vrátila jsem se do svého pokoje a vyndala bloky z úkrytu pod matrací. Bylo ještě dost světla, abych si je prohlédla, ale já jsem zavřela oči a dotýkala se jich rukama, špičkami prstů. Jeden blok byl těžší a teplejší; zvedla jsem ho a nechala ho volně otevřít. Matčin dar byl uvnitř, teď se můžu se podívat.

V bloku byly moje první kresby postav, vlasy jim trčely z hlavy jako paprsky nebo loukotě kola, byla tam sluníčka s obličeji, ale matčin dar byl na volném listu s utrženým okrajem, dvě postavy nakreslené tužkou. Nalevo byla žena s kulatým břichem jako měsíc: uvnitř sedělo dítě a dívalo se ven. Vedle ní stál muž, na hlavě měl paroží připomínající kravské rohy a vzadu chlupatý ocas.

Byl to můj obrázek, já jsem ho kreslila. To dítě jsem byla já, než jsem se narodila, a muž byl Bůh, nakreslila jsem ho oné zimy, kdy se můj bratr učil ve škole o ďáblu a Bohu: když mohl mít ďábel ocas a rohy, musel je Bůh mít taky, dávaly mu převahu.

Tohle měl obrázek znamenat původně, ale jeho prvotní význam se ztratil, jako se ztratil význam skalních kreseb. Teď byl mým průvodcem, kterého pro mne uschovala, obrázkové písmo, z něhož jsem musela vyčíst nový význam pomocí své nové síly. Bohové, jejich vtělení: spatřit je v jejich pravé podobě je smrtící. Zatím jsem byla lidská bytost; ale až se proměním, dostanu se k nim. Nejdřív jsem se musela ponořit do jejich jazyka.

Vrčení motoru, člun odplouvá. Založila jsem papír zpátky do bloku a schovala ho pod matraci. Na svahu jsem zaslechla dupot ostatních. Zůstala jsem v pokoji.

Rozsvítili lampu. Hluk, jak David něco hledal, pak šustění karet, vykládal si pasiáns; pak Annin hlas, chtěla si rozložit druhý balíček. Hráli proti sobě, zručně umísťovali karty jako profesionální hráči, jednoslabičná slova, když někdo vyhrál nebo prohrál. Joe seděl v koutě na lavici, slyšela jsem, jak se otírá o zeď.

Pro něj snad ještě může být pravda dosažitelná, on přetrvá díky svému mlčení; ale ti ostatní se už proměňují v kov, jejich pokožky galvanizují, hlavy se taví do mosazných koulí, uvnitř dozrávají součástky a spleť drátů. Karty pleskají o stůl.

Rozevírám pěst, uvolňuji ji, stává se z ní znovu ruka, dlaň s pavučinou cestiček, čára života, minulého i budoucího, když zmáčknu prsty, trhlina se spojí. Jestliže čára srdce a čára hlavy splývají, tvrdí Anna, je člověk buď zločinec nebo blázen nebo světec. Naučit se jednat.

Slyším mumlání hlasů, nemůžou mluvit o mně, vědí, že poslouchám. Vyhýbají se mi, soudí, že se chovám nevhodně; podle nich bych měla být plná myšlenek na smrt, měla bych truchlit. Ale já vím, že nic nezemřelo, všechno je živé, všechno jen čeká, až bude moci ožít.

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024