21
Když se probudím, je ráno, jsme zpátky v posteli. Joe už je vzhůru, sklání se nade mnou, prohlížel si mě, když jsem spala. Usměje se, roztáhne ústa, je spokojený, vousy mu trčí kupředu, jako když žába nafoukne hrdlo, pak se nakloní a chce mě políbit. Stále nic nechápe, myslí si, že vyhrál, že mě aktem svého těla spoutal, uvázal na vodítko, za které mě odvede zpátky do města a tam mě bude uvazovat k plotům, ke klikám u dveří.
„Zaspala jsi,“ říká. Začne se sunout na mě, ale já se podívám na slunce, je pozdě, skoro půl deváté. Z přední místnosti slyším kovové cinkání, už jsou vzhůru.
„Není spěch,“ říká, ale já ho odstrčím a začnu se oblékat.
Anna chystá snídani, míchá lžící po dně pánve. Má na sobě svou růžovou blůzu a bílé kalhoty do zvonu, městský oděv, na obličeji tlustou vrstvu líčidla jako ochranný kryt.
„Řekla jsem si, že dnes uvařím,“ říká, „abyste si vy dva mohli přispat.“ Musela včera večer slyšet otevírání a zavírání dveří; obdaří mě zářivým spikleneckým úsměvem a já vím, co si právě teď dává v hlavě dohromady: tím, že se vyspala s Joem, nás opět smířila. Každý by chtěl zachránit svět, tak zní heslo doby; muži zbraněmi, ženy svými těly, láska vítězí nad vším, vítězové milují všechny, faty morgány slov.
Rozděluje na talíře snídani. Máme fazole z konzervy, protože potraviny, které snídáme obvykle, už došly.
„Po vepřovém s fazolí, břeskná hudba hlaholí,“ říká David a zakváká jako Kačer Donald, nucené veselí, předstíraná spokojenost.
Anna spolupracuje, jsou sehraný kolektiv; poklepe mu na zápěstí a napomene ho: „Ty-ty-ty.“ Pak si opět nasadí masku tragédky: „Jak dlouho se asi zdržíš, myslím ve vesnici?“
„Nevím,“ odpovím. „Dlouho ne.“
Balíme si věci a já jim pomáhám odnést zavazadla na můstek, svoje taky, kufřík plný cizích slov a nepodařených kreseb, batoh s oblečením, nic z toho nebudu potřebovat. Sedí na můstku a povídají si; Anna kouří, poslední cigaretu.
„Panebože,“ říká, „už se nemůžu dočkat, až přijedeme do města. Nakoupím si nové zásoby.“
Naposledy vystoupím po schodech ke srubu, abych se přesvědčila, že tu nic nezapomněli. U domu jsou sojky, poletují ze stromu na strom a dorozumívají se hlasy svého druhu; prchají přede mnou do nejvyšších větví, ještě si nejsou jisté, jestli mi můžou věřit. Srub vypadá stejně, jako když jsme sem přijeli; až dorazí Evans, zamknu dveře.
„Měli byste uklidit kánoe, než přijede,“ říkám Davidovi a Joeovi, když se vrátím na můstek. „Patří do kůlny.“
„Dobře,“ říká David. Podívá se na hodinky, ale sedí dál. Mají vyndanou kameru, baví se o filmu; na můstku leží taška s dalšími potřebami, stojanem a filmy v plechových krabicích.
„Myslím, že tak za dva, za tři týdny to začneme stříhat,“ říká David; jeho představa profíka. „Hned jak se vrátíme, odnesu to do laboratoře.“
„Ještě vám zbyl kus filmu,“ ozve se Anna. „Měli byste si natočit i ji, mě tam máte, ale ji ne.“ Podívá se na mě, vyfoukne kouř ústy i nosem zároveň.
„Bezva nápad,“ zajásá David. „Jsme tam všichni, jenom ona ne.“ Zkoumavě na mě pohlédne. „Kam bysme ji tak dali? Nemáme tam ještě žádný šukání; ale to bych musel dělat já,“ obrátí se k Joeovi, „ty musíš obsluhovat kameru.“
„Kameru bych zvládla já,“ říká Anna, „a vy byste to mohli dělat oba.“ Všichni se rozesmějí.
Konečně David s Joem vstanou a vytáhnou z vody červenou kánoi, uchopí ji na koncích a vynášejí ji nahoru do stráně. Zůstanu na můstku s Annou.
„Neloupe se mi nos?“ zeptá se mě a poškrábe si ho. Pak vyndá z kabelky kulatou pudřenku s pozlaceným víčkem zdobeným fialkami. Otevře ji, odhalí svoje druhé já, přejede si špičkou prstu po rtech, nalevo, napravo; pak odšroubuje růžovou rtěnku, ťukne si barvu na tváře a rozmaže ji, vylepšuje svůj vzhled, provádí jediné kouzlo, které jí zbývá.
Zadek na batohu, harémový polštář, růžová barva na tvářích a nenápadná černá linka kolem očí, rudá jako krev a černá jako eben, sešívaná a poskládaná napodobenina fotografie z časopisu, která je sama napodobeninou ženy, která je taky napodobeninou, originál je nezn…
