8
Druhého dne mě Joe probudí brzy; kdyby nic jiného tak ruce má inteligentní, dotýká se mě zlehka, jako slepec čtoucí Braillovo písmo, zkušeně, modeluje mě jako vázu, jeho ruce se mě učí znát; opakují pohyby, které už dříve vyzkoušely, vědí, co na mě platí, a moje tělo odpovídá, očekává ho, poučené a účinné jako psací stroj. S muži je to nejhezčí, když je neznáte. Vzpomenu si na průpovídku, kdysi mi připadala legrační, ale teď je to smutná pravda, tenkrát to řekl kdosi v zaparkovaném autě po středoškolském plese: S papírovým pytlíkem na hlavě jsme všichni stejný. Nechápala jsem tenkrát, jak to myslí, ale od té doby jsem o tom často přemýšlela. Představuju si to skoro jako nějaký erb: muž a žena se milují a mají přitom na hlavách papírové pytlíky, dokonce bez vystřižených otvorů na oči. Bylo by to lepší, nebo horší?
Když jsme hotoví a trochu si odpočineme, vstanu, obléknu se a jdu ven připravit rybu. Visela celou noc na provázku, který jsem jí prostrčila žábrami a pak přivázala na větev z dosahu všech mrchožroutů, mývalů, vyder, norků a skunků. Z řitního otvoru jí vytéká troška rybího trusu, který se podobá ptačímu, jen je o něco tmavší. Odvážu ji a odnesu k jezeru, abych ji očistila a nakrájela maso na plátky.
Klečím na plochém kameni u břehu jezera, vedle sebe mám položený nůž a talíř na plátky rybího masa. Tohle nikdy nebyla moje práce; vždycky to dělal někdo jiný, bratr nebo otec. Odříznu rybě hlavu a ocas, rozpářu jí břicho a otevřu ji na dvě poloviny. V žaludku je částečně strávená pijavice a zbytky raka. Oddělím maso od páteře, pak rozkrojím každou polovinu podélně na dva pruhy: celkem čtyři kusy, namodralé, mléčně průsvitné. Vnitřnosti pohřbím na zahradě, je to dobré hnojivo.
Když omývám plátky masa ve vodě, přiklátí se k můstku David se zubním kartáčkem v ruce. „Ahoj,“ říká, „to je ta moje ryba?“ Se zájmem si prohlíží vnitřnosti na talíři. „Počkej chvíli,“ říká, „chtěl bych ji do Náhodných vzorků.“ Jde pro Joea a kameru a pak společně s velkou vážností filmují rybí střeva, splasklé měchýře, měkké orgány a sliz, přerovnávají si je mezi jednotlivými záběry do zajímavějšího úhlu. David by se nikdy nenechal vyfotografovat, jak drží rybu za ocas a vítězoslavně se směje, a stejně tak by si ji nikdy nedal vycpat, aby si ji připevnil na zeď; ale přesto si ji chce zvěčnit, svým vlastním způsobem. Album s fotografiemi, určitě tam někde jsem, chronologická ztělesnění mé osoby, jako květiny vylisované mezi stránkami slovníku. To byla druhá kniha mé matky, kožené album, které měla vždycky po ruce jako svoje deníky. Nesnášela jsem, když jsem musela nehybně stát a čekat na cvaknutí spouště.
Obalím plátky masa v mouce, usmažím je a sníme je s proužky opečené slaniny. „Jak k dílu, tak k jídlu,“ žertuje David; a pak se olizuje: „To bychom si ve městě dát nemohli.“
„Ale mohli, neboj se,“ říká Anna, „mraženou rybu dneska dostaneš všude.“
Po snídani jdu do svého pokoje a začnu balit. Za stěnou z překližky slyším, jak Anna přechází a nalévá kávu, pak vrzání per, jak se David natáhne na pohovku.
Možná bych měla poskládat ložní prádlo a ručníky a oblečení, které tady zbylo, zabalit všechno do ranců a odvézt to s sebou. Nikdo tu teď nebude bydlet a dřív nebo později se do něj dají moli a myši. A pokud se otec nevrátí, pak ty věci patří mně, nebo napůl mně a mému bratrovi; jenže ten s nimi stejně nic nepodnikne, od svého odchodu z domova se rodičům vyhýbal stejně jako já. Ovšem zařídil si to líp, prostě odjel co nejdál: kdybych vzala pletací jehlici a zapíchla ji skrz celou zeměkouli, vylezla by její špička v místě, kde právě teď je, ve stanu někde v australském buši, mimo dosah civilizace; pravděpodobně ještě vůbec nedostal můj dopis. Je odborníkem na těžební právo, pracuje jako prospektor u jedné velké mezinárodní společnosti, provádí geologický průzkum. Ale já tomu stejně nevěřím, nic z toho, co udělal od doby, co jsme oba dospěli, pro mě není skutečné.
„Je tady hezky,“ říká David. Ostatní mlčí. „Co kdybychom tu nějaký ča…
