18
Srub byl prázdný. Vypadal jinak, větší, jako bych v něm dlouho nebyla: ta moje část, která se mi začala vracet, si na to ještě nezvykla. Vyšla jsem znovu ven, otevřela si branku v drátěné ohrádce a posadila jsem se na houpačku, opatrně, provazy mou váhu dosud udržely; pomalu jsem se houpala sem a tam, nohama jsem se dotýkala země. Kameny, stromy a pískoviště, kde jsem si stavěla domečky s okny z oblázků. Byli tu ptáci, sýkorky a sojky, ale měly ze mě strach, nebyly ochočené.
Otočila jsem prstýnkem na levé ruce, suvenýr: dárek od něho, ryzí zlato, i když tvrdil, že se nerad předvádí. Pomáhalo nám to, když jsme se chtěli zapsat v motelu, otevíralo nám to dveře; jinak jsem ho nosila na řetízku kolem krku. Studené, neosobní koupelny, chlad dlaždiček pod chodidly, vstupujeme do nich zabalení do cizího ručníku v dobách gumového sexu, dáváme si pozor. Vždycky si položil hodinky na noční stolek a hlídal čas.
Pokud šlo o něj, mohla jsem být kdokoli, ale on byl pro mě jedinečný, ten první, od něj jsem se učila. Zbožňovala jsem ho, panenská nevěsta, modloslužebnice, schraňovala jsem útržky papíru s jeho písmem jako ostatky svatých, nikdy nepsal dopisy, jediné, co jsem od něj měla, byly známky červeným inkoustem, které spínátkem připevňoval k mým kresbám. Samé trojky a čtyřky, byl idealista a prohlašoval, že nedovolí, aby náš vztah ovlivnil jeho estetický úsudek. Nedovolil, aby náš vztah ovlivnil cokoli; zásadně ho odděloval od svého života. Zarámované vysvědčení na zdi, důkaz, že je ještě mladý.
Říkal, že mě miluje, to je pravda; to jsem si nevymyslela. Jednou večer jsem se zamkla v koupelně, pustila vodu do vany a on křičel na druhé straně dveří. Když jsem to vzdala a vyšla ven, ukázal mi fotografie své manželky a dětí, své důvody, svou vycpanou a vypreparovanou rodinu, všichni se nějak jmenovali a on prohlásil, že se musím chovat dospěle.
Zaslechla jsem tenký bzučivý zvuk zubařské vrtačky, blížil se motorový člun, další Američani; seskočila jsem z houpačky a sešla do poloviny stráně, abych se mohla ukrýt za stromy. Motor zpomalil a člun vplul do zátoky. Přikrčila jsem se a pozorovala je, nejdřív jsem si myslela, že vystoupí na břeh, ale oni se jenom rozhlíželi, hodnotili situaci, plánovali si, jak nás přepadnou. Ukazovali na srub a něco si říkali, zablýskl se dalekohled. Pak přidali plyn a vyrazili směrem k útesu, kde žili bohové. Ale nechytí nic, bohové jim to nedovolí. Bylo to tam pro ně nebezpečné, nevěděli, jaká tam sídlí moc; mohli si ublížit, stačil jediný nesprávný pohyb, ponořit kovové háčky do posvátné vody, mohlo to účinkovat jako elektrická roznětka. Já jsem přežila jen díky tomu, že jsem měla talisman, otec mi nechal průvodce, člověka-zvíře a změť čísel.
Bylo by správné, aby mi i matka něco nechala, nějaký odkaz, dědictví. Jeho bylo složité, zamotané, ale její bude jednoduché jako podpis, její bude konečné. Ještě jsem neskončila s hledáním; někde tu musel být dárek od nich od obou.
Chtěla jsem ho jít hledat, ale po cestičce od záchodu právě přibíhal David. „Ahoj,“ volal na mě, „neviděla jsi Annu?“
„Ne,“ odpověděla jsem. Kdybych se teď vrátila do srubu nebo šla na zahradu, šel by za mnou a chtěl by si povídat. Vstala jsem, sestoupila po zbývajících schodech a zamířila vysokou trávou k lesní cestě.
Ocitla jsem se v chladivé zeleni mezi stromy, mladými stromky pařezy, pahýly se zuhelnatělými jizvami, strupovitými a zmrzačenými, které přežily nějakou dávnou katastrofu. Můj zrak utíkal napřed po zemi, oči filtrovaly tvary, jména věcí mizela, zůstávala jen jejich podoba a účel, zvířata umí najít potravu i beze slov. Šest listů, tři listy, tohle má křehké kořínky. Bílé lodyhy prohnuté jako otazníky, bledé jako ryby v matném šeru, mrtvolné byliny, nejedlé. Prstovité žluté houby, bezejmenné, nikdy jsem si je nedokázala zapamatovat; a o kousek dál krásná houba s pochvou a prstýnkem a křídově bílými lupeny, která jméno má: muchomůrka zelená, smrtelně jedovatá. V podzemí se šíří její neviditelná část, vláknitá sí…
