11
V noci ležel Joe zády ke mně, rozhodl se bojovat. Pohladila jsem ho prstem po chlupatých zádech, abych mu naznačila, že se chci udobřit, znovu nastolit bývalé příměří, ale když ucukl a podrážděně zavrčel, nechala jsem ho být. Schoulila jsem se do klubíčka a soustředila se na to, abych ho vypudila ze svého vědomí: byl pouhou věcí v mé posteli, jako pytel nebo obří dýně. Je mnoho způsobů, jak stáhnout kočku z kůže, říkával otec; nechápala jsem to, nebylo mi jasné, proč by lidé stahovali kočku z kůže, třeba jen jedním způsobem. Hleděla jsem do zdi a myslela ria přísloví: ve dvou se to lépe táhne, kvapné ženění, dlouhé želení, mluviti stříbro, mlčeti zlato, lidové moudrosti, které mi nikdy v ničem nepomohly.
U snídaně si mě nevšímal a ostatních taky ne, hrbil se nad talířem a odpovídal na půl úst.
„Co je mu?“ řekl David. Na bradě mu jako hnědé šmouhy vyrážel nový porost vousů.
„Dej pokoj,“ odbyla ho Anna, ale tázavě na mě pohlédla, jako by mi to v každém případě dávala za vinu.
Joe si utřel ústa rukávem trička, vyšel ze srubu a práskl za sebou síťovými dveřmi.
„Možná má zácpu,“ řekl David, „to člověka dovede otrávit. Jestlipak dbáš na to, aby měl dost pohybu?“ A pak na mě udělal obličej jako Pepek námořník a zastříhal ušima.
„Ty vtipálku,“ řekla Anna láskyplně a prohrábla mu rukou vlasy.
„Přestaň,“ bránil se, „vždyť mi tam nic nezbyde.“ Vyskočil a začal si před zrcadlem urovnávat vlasy zpátky do čela; až teď jsem si všimla, že se tak češe, aby zakryl prořídlá místa.
Posbírala jsem odřezky slaniny a kůrky chleba a vynesla je do ptačího krmítka. Sojky už na mě čekaly, a když viděly, že jim nesu jídlo, začaly se navzájem skřehotavě svolávat. Stála jsem tam tiše s nataženou dlaní, ale nechtěly na ni slétnout; kroužily nade mnou a pozorovaly okolí. Možná jsem nestála tak docela nehybně, sojky musel člověk přesvědčit, že je věc, a ne nepřítel. Matka nás vždycky poslala do srubu, tvrdila, že z nás mají strach. Kdysi lidi věřili, že přílet ptáků věští neštěstí, že je to zlé znamení.
Zaslechla jsem komáří bzukot blížícího se motorového člunu; vysypala jsem hrst drobků do krmítka a vyšla na útes, odkud byl výhled na jezero. Byl to Paulův člun, bíle natřený a hranatý, vyrobil si ho vlastníma rukama; Paul na mě zamával od stožáru. Další muž seděl na přídi zády ke mně.
Přistáli u můstku, seběhla jsem jim naproti; zachytila jsem provaz a přivázala ho ke kolíku. „Opatrně,“ varovala jsem je, než vystoupili, „jsou tu shnilá prkna.“
Paul mi přivezl spoustu zeleniny ze své zahrady: plnou náruč mangoldu, košík zelených fazolí, svazek mrkve a květák velký jako dětská hlava; podával mi je nesměle, jako by se bál, že jeho dar nepřijmu. Slušelo by se, abych se mu revanšovala přinejmenším stejnou, nebo větší nabídkou. Zahanbeně jsem pomyslela na hubenou brokolici a ředkvičky, které už vyháněly do květu.
„Je tu nějaký pán,“ řekl Paul. „Poslali ho za mnou, protože jsem znal tvého otce.“ Couvl o několik kroků, aby mu udělal místo, a málem spadl z můstku.
„Malmstrom,“ představil se muž, jako by mi sděloval tajné heslo; jeho ruka vystřelila směrem ke mně. Přesunula jsem si mangold do levého podpaží a podala mu dlaň, kterou důvěrně stiskl. „Bill Malmstrom, říkejte mi Bille.“ Měl nakrátko ostříhané šedivé vlasy a vzorně upravený knír jako na reklamě na košile nebo na vodku; byl oblečený jako zálesák, v obnošených šatech, vypadal skoro přirozeně. Kolem krku měl pověšený dalekohled v semišovém pouzdře.
Vyšli jsme na břeh; vytáhl z kapsy dýmku a začal si ji zapalovat. Napadlo mě, jestli ho poslala vláda. „Paul mi vyprávěl,“ řekl a ohlédl se směrem k Paulovi, „jaké to tady máte hezké.“
„Srub patří mému otci,“ řekla jsem.
Sklonil hlavu v náležitém soustrastném gestu; kdyby měl na hlavě klobouk, patrně by ho smekl. „Ano, jistě,“ řekl, „je mi to líto.“ Nevěřila jsem mu: měl divný přízvuk a jeho jméno znělo německy.
„Odkud jste?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo zdvořile.
„Z Michiganu,“ řekl to, jako by se chtěl pochlubit. „Jse…
