Slepý vrah (Margaret Atwood)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

VI.

Slepý vrah: Kostkovaný kostým

Otočí klíčem. Zámek je na závoru, bohudíky. Má tentokrát štěstí, půjčil si celý byt. Garsonka s jedním velkým pokojem, úzkým kuchyňským koutem, ale s vlastní koupelnou, vanou na nožičkách a růžovými ručníky. Paráda. Patří to jedné kamarádce kamarádky další kamarádky, která jela kamsi na pohřeb. Čtyři celé dny bezpečí, nebo iluzorního bezpečí.

Závěsy, stejné jako pokrývka na posteli – těžké šantungové hedvábí třešňové barvy – překrývají slabé záclony. Postavil se kousek od okna a dívá se ven. Výhled – pokud je vidět žloutnoucím listím – je na Allan Gardens. Několik opilců nebo tuláků leží pod stromy, jeden má obličej přikrytý novinami.

Taky takhle spával. Noviny zvlhčené vlastním dechem páchnou jako chudoba, jako porážka, jako plesnivé čalounění s psími chlupy. Na trávě se povalují zbytky lepenky a zmačkaných papírů z minulé noci – shromáždění, soudruzi neustále lpí na svých dogmatech a buší do uší posluchačů, kují železo, i když není žhavé. Dva bezútěšně vyhlížející muži po nich teď uklízejí, mají tyče s ocelovými hroty a pytle. Aspoň ti dva chudáci mají práci.

Ona přijde šikmo přes park. Zastaví se, příliš nápadně se rozhlédne, jestli ji někdo nesleduje. V té chvíli ji už někdo sleduje.

Na dámském bílém a zlatém psacím stole je rádio velikosti a tvaru půl bochníku chleba. Zapne ho: mexické trio, hlasy se proplétají jako tekuté lano, tvrdé, měkké. Tam by měl jít, do Mexika. Pít tequilu. Zchátrat. Stát se desperátem. Postaví na stůl svůj psací stroj, odemkne ho, sejme víko, zasune papír.

Dochází mu páska. Má čas napsat pár stránek, než ona dorazí, jestli dorazí. Někdy se zdrží, nebo nemůže odejít. Aspoň to říká.

Rád by ji posadil do té parádní vany, přikryl ji pěnou. Váleli by se tam spolu, jako prasata v růžových bublinkách. Možná to udělá.

---

To, na čem pracuje, je nápad – jádro nápadu. Je to o rase mimozemšťanů, kteří posílají vesmírnou loď, aby prozkoumala Zemi. Jsou složeni z vysoce organizovaných krystalů a pokoušejí se navázat komunikaci s těmi bytostmi na Zemi, o nichž se domnívají, že jsou jako oni: brýle, výkladní skříně, benátská těžítka, poháry na víno, diamantové prsteny. To se jim nepovede. Pošlou domů zprávu: Planeta obsahuje mnoho zajímavých zbytků kdysi kvetoucí, nyní vsak zaniklé civilizace, jistě nejvyššího řádu. Nemůžeme určit, jaká katastrofa zničila veškerý inteligentní život. Na této planetě přebývají jen různí mazlaví zelení filigráni a velký počet výstředně tvarovaných kuliček polotekutého bláta, které se převalují sem tam vlivem nevypočitatelných proudů světla, průsvitného fluida, které pokrývá povrch planety. Vydávají ostré skřeky a hlasité steny, což nutno připsat vibracím vznikajícím třením a není možné je pokládat za řeč.

Není to však příběh. V příběhu musí cizinci zaútočit a zničit cíl a nějaké dámě praskne kombinéza. Ale invaze neodpovídá výchozímu bodu. Jestliže si krystalové bytosti myslí, že na planetě není život, proč by se obtěžovali na ní přistát? Možná kvůli archeologii. Aby si vzali vzorky. Tisíce oken mrakodrapů v New Yorku odsaje najednou mimozemské vakuum. Tisíce prezidentů bank je rovněž odsáto, zřítí se s křikem a jsou mrtví.

To by bylo skvělé.

Ne. To pořád není příběh. Musí napsat něco, co se prodá.

Musí se vrátit k nikdy neselhávajícím mrtvým ženám prahnoucím po krvi. Tentokrát jim dá purpurové vlasy a nechá je pod jedovatými fialovými paprsky dvanácti měsíců Arna.

Nejlepší je představit si ilustraci na obálce a začít odtud.

Ty ženy ho unavují. Unavují ho jejich tesáky, jejich pružnost, jejich pevná, ale zralá prsa jako půlky grapefruitů, jejich nenasytnost. Unavují ho jejich rudé drápy, zmijí oči. Unavuje ho mlátit je po hlavě. Unavují ho hrdinové se jmény Will nebo Burt nebo Ned, jednoslabičnými jmény. Unavují ho jejich smrtící paprsky, jejich kovové přiléhavé oblečení. Napětí za pětník. Ale je to aspoň živobytí, jestliže stačí rychle psát; ostatně nemůže si vybírat.

Už mu zase docházejí peníze. Doufá, že mu ona přinese šek ze schránky poste restante, ne na jeho jméno. On ho podepíše, ona ho vybere; se svým jménem nebude mít v bance problémy.

Doufá, že přinese i poštovní známky. Doufá, že přinese cigarety. Má už jen tři.

Chodí po pokoji. Podlaha vrže. Tvrdé dřevo, ale jsou na něm skvrny, kde protékaly radiátory. Tenhle činžák je postavený před válkou pro svobodné zaměstnance v dobrém postavení.

Situace vypadala tehdy nadějněji. Ústřední topení, stále tekoucí teplá voda, vydlaždičkované chodby – všechno nejmodernější.

Teď už má ten byt nejlepší dobu za sebou. Před několika lety, když byl mladý, znal jedno děvče, které tu bydlelo.

Ošetřovatelka, jak si vzpomíná – prezervativy v zásuvce nočního stolku. Měla dvouvařič, někdy mu dělala snídani – vejce na slanině, lívance s javorovým sirupem, slízával jí ho z prstů. Byla tu vycpaná jelení hlava po předešlých nájemnících, na paroží si sušila punčochy.

Trávili tu sobotní odpoledne, úterní večery, kdykoli měla volno; pili skotskou, gin, vodku – cokoli bylo. Ráda se nejdřív opila. Nechtěla do kina, ani tancovat, nechtěla předstírat žádnou romantiku, což mu vyhovovalo. Chtěla jenom jeho vitalitu.

Přitáhla do koupelny na podlahu deku; měla ráda pod zády tvrdé dlaždičky. Na kolenou a na loktech to bylo peklo, ne že by to tenkrát vnímal, jeho pozornost byla jinde. Sténala, jako by byla na jevišti, házela hlavou, obracela oči. Jednou se postavila do šatníku. Na stojáka, s pachem kuliček proti molům, mezi nedělními krepdešíny a vlněnými twinsety. Plakala rozkoší.

Když ho nechala, vzala si nějakého advokáta. Šťastný sňatek, svatba v bílém; četl o tom v novinách, pobavilo ho to bez hořkosti. Dobře udělala, pomyslil si. Děvky někdy vyhrají.

Zelené mládí. Dny beze jména, tupá odpoledne, rychlá a hrubá, rychle ubíhající, žádná touha předtím ani potom, žádná slova, nic k placení. Než se zapletl do věcí, které se zapletly.

Podívá se na hodinky, znovu z okna – a už přichází rychlými, plavnými kroky napříč parkem, dneska má klobouk s širokou krempou a kostkovaný kostým s páskem, kabelku svírá pod paží, skládaná sukně povlává s jejím podivně vlnícím se krokem, jako by si nikdy nezvykla chodit po zadních. Možná to dělají ty vysoké podpatky. Často uvažoval, jak na nich udržuje rovnováhu. Teď se zastavila jakoby na pokyn, rozhlíží se tím oslněným způsobem, jako by se právě probudila ze zmateného snu, a ti dva chlápci, co sbírají papíry, ji přelétnou pohledem.

Něco jste ztratila, slečno? Ale ona jde dál, přejde ulici, vidí ji částečně listím, asi hledá číslo domu. Teď přichází po předních schodech. Ozve se bzučák. Muž stiskne knoflík, zamáčkne cigaretu, zhasne světlo nad psacím stolem a odemkne.

Ahoj, jsem úplně bez dechu. Nečekala jsem na výtah. Zavře dveře, opře se o ně zády.

Nikdo tě nesledoval. Díval jsem se. Máš cigarety?

A tvůj šek a trochu skotské, nejlepší kvalita. Sebrala jsem ji z našeho dobře zásobeného baru. Říkala jsem ti, že máme dobře zásobený bar?

Pokouší se být nenucená, až frivolní. Moc jí to nejde.

Získává čas, čeká, co on bude chtít. Nikdy nezačne první, nechce se znemožnit.

Hodná. Přiblíží se k ní, obejme ji.

Jsem hodná? Někdy si připadám jako gangsterská milenka – když ti vyřizuji pochůzky.

Nemůžeš být gangsterská milenka, nejsem gangster. Chodíš moc často do kina.

Zdaleka ne dost, říká z jedné strany jeho krku. Potřeboval by ostříhat. Má měkké strniště. Rozepne mu čtyři horní knoflíčky, přejede mu rukou pod košilí. Jeho tělo je tak pevné, tak hutné.

Jemně pórovité, opálené, připomíná jí dřevo.

Slepý vrah: Rudý brokát

Bylo to nádherné, říká. To koupání. Nikdy jsem si tě nepředstavovala s růžovými ručníky. V porovnání s obvyklými možnostmi to tady kypí hojností.

Pokušení číhá všude, odpoví on. Blahobyt vábí. Řekl bych, že je asi děvka amatérka, nemyslíš?

Zabalil ji do růžového ručníku a odnesl na postel. Ještě je mokrá a kluzká. Teď jsou pod šantungovou hedvábnou pokrývkou, v saténových prostěradlech, pijí skotskou, kterou přinesla. Je to výborné pití, s kouřovou a teplou příchutí, hladké jako karamelky. Rozkošnicky se protáhne, krátce ji napadne, kdo vypere prostěradla.

Nikdy nedokáže v těch různých pokojích překonat pocit prohřešku – pocit, že porušuje soukromí někoho, kdo tu normálně bydlí. Ráda by prošla skříně, zásuvky – ne aby něco vzala, jen aby se podívala; aby viděla, jak žijí jiní lidé.

Skuteční lidé, skutečnější, než je ona. Ráda by udělala totéž i s ním, až na to, že on nemá žádné skříně ani zásuvky, nic, co by mu patřilo. Nic se tu nenajde, nic, co by ho prozradilo. Jenom nacpaný modrý kufřík, který má zamčený. Obyčejně ho strká pod postel.

Z kapes se nic nedozví. Párkrát se jimi probírala. (Ne že by špehovala, chtěla jen vědět, co má.) Modrý kapesník s bílým okrajem, pár drobných, dva špačky cigaret zabalené ve voskovaném papíru – uspořil si je. Starý zavírací nůž. Jednou našla dva knoflíky z košile. Nenabídla se, že mu je přišije, protože by věděl, že špehovala. Chce, aby si myslel, že jí může důvěřovat.

Řidičský průkaz na cizí jméno. Stejně tak křestní list. Různá jména. Ráda by ho pročesala hustým hřebenem. Důkladně všechno prohledala. Obrátila ho naruby. Vyprázdnila ho.

On tiše prozpěvuje sentimentálním hlasem jako zpěváci v rádiu:

Ďábelský měsíc, vzduch hustý kouřem, já a ty, má ruka bloudí ti pod šaty,

polibky naše se mísí,

nelhat jsi slíbila kdysi,

je ráno – a jsem sám –

melancholicky vzpomínám.

Zasměje se. Kdes to vzal?

To je moje píseň pro děvku. Zapadá do tohohle prostředí.

Ona není opravdová děvka. Ani amatérka. Nemyslím, že bere peníze. Pravděpodobně ji odměňují jinak.

Spousta čokoládových bonbonů? S tím bys souhlasila?

Musely by to být náklaďáky. Jsem mírně náročná. Pokrývka je z pravého hedvábí. Líbí se mi ta barva – křiklavá, ale docela hezká. Svědčí to pleti, jako růžová stínítka. Upekl jsi něco dalšího?

Dalšího čeho?

Pokračování mého příběhu.

Tvého příběhu?

Ano. Není snad pro mě?

Ale ano, řekne. Ovšem. Nemyslím na nic jiného. Po nocích kvůli tomu nespím.

Lháři. Nudí tě to?

Nic, co tebe těší, nemůže mě nudit.

Bože, jak jsi galantní. Měli bychom používat růžové ručníky častěji. Za chvíli budeš líbat můj skleněný střevíček. Ale raději pokračuj.

Kde jsem přestal?

Zvonil zvon. Proříznuté hrdlo. Dveře se otvírají.

Dobrá.

Ta dívka, o které jsme mluvili, pokračuje, slyšela, jak se dveře

otevírají. Přitlačí se ke zdi, rudý brokát z Postele jediné noci pevně přitisknutý k sobě. Brokát odporně páchne, asi jako slané bažiny za odlivu, páchne zaschlým strachem těch, které tu zemřely před ní. Někdo vstoupil, je slyšet zvuk, jak kdosi táhne těžký předmět po podlaze. Dveře se opět zavírají, v místnosti je tma jako v pytli. Proč jen tu není lampa nebo alespoň svíčka?

Natáhne před sebe ruce na svou obranu a cítí, že její levou ruku uchopila a drží jiná ruka. Drží ji jemně a bez nátlaku. Jako by se jí na něco ptala.

Nemůže mluvit. Nemůže říct, nemluvím.

Slepý vrah nechá svou roušku klesnout na zem. Sedá si na postel vedle dívky, stále ji drží za ruku. Ještě pořád má v úmyslu ji zabít, ale to může udělat kdykoli. Slyšel o těchto uvězněných dívkách, ukrytých přede všemi až do posledního dne jejich života, je na ni zvědavý. Na každý pád ona je vlastně takový dárek, jen pro něj. Odmítnout takový dar by bylo plivnutím do tváře bohů. Ví, že musí jednat rychle, dokončit práci, zmizet, ale pořád ještě na to má dost času. Cítí vůni, kterou ji natřeli, páchne po márách, zápachem mladých dívek, které zemřely neprovdané. Něžnost nechaná ladem.

Nebude nic ničit, alespoň nic z toho, co bylo koupeno a zaplaceno. Falešný Pán podsvětí tu již dávno musel být a opět zmizet. Svlékl si své zrezlé brnění? Nejspíš ne. Jako neohrabaný železný klíč do ní s rachotem vnikl, otočil se v jejím těle, odemknul ji. Na ten pocit si vrah moc dobře pamatuje. Udělá cokoli, jen tohle ne.

Pozvedne její ruku ke svým ústům a dotkne se jí svými rty, není to ani tak polibek jako spíše doklad uznání a úcty.

Milostivá a nejzlatější, osloví ji tak, jako se žebráci obracejí k budoucímu dobrodinci, přivedly mne sem zvěsti o vaší nevšední kráse, ačkoli již jen tím, že jsem zde, je můj život ztracen. Svýma očima vás nevidím, jelikož jsem slepý, dovolíte mi, abych si vás prohlédl svýma rukama? Bude to poslední laskavost, možná i pro vás.

Nebyl otrokem a prostitutem jen tak zbůhdarma. Naučil se pochlebování, uvěřitelným lžím, věděl, jak se vlichotit. Položil prsty na její bradu, čeká, až to zváží, pak cítí kývnutí. Jako by slyšel, co si myslí: Zítra budu mrtvá. Zajímalo by ho, jestli tuší, proč doopravdy přišel.

Některé z nejlepších věcí činí ti, kdo nemají kam utéct, ti, kdo nemají čas, kteří nejlépe chápou smysl slova bezmoc.

Obejdou se bez vypočítávání rizik a zisků, nepřemýšlejí nad budoucností, stojí událostem tváří v tvář. Jako když visíš nad propastí – buďto spadneš dolů, nebo se rozletíš. Přes všechnu beznaděj se nechytáš žádného stébla, a přesto dokážeš – použiji zprofanovaného slova – zázraky. Tím myslíme, navzdory osudu.

A tak to je i tuto noc.

Slepý vrah se jí pomalounku začíná dotýkat, pouze jednou rukou, pravou – obratnou rukou, tou, v níž držívá nůž.

Přeběhne s ní po jejím obličeji, dolů po krku, pak přidá levou ruku, tu nečestnou, a oběma, přejemně, jako kdyby odemykal ten nejkřehčí zámek, zámek z hedvábí, po ní přejíždí. Je to jak objetí vody. Dívka se chvěje, ale již ne strachy jako předtím. Po chvíli nechá rudý brokát ze sebe spadnout, vezme jeho ruku a vede ji.

Dotyk předchází zrak i řeč. Je to první i poslední jazyk a vždy mluví pravdivě.

A tak se dívka, která nemůže mluvit, a chlapec, který nevidí, zamilují.

Ty mě překvapuješ, říká dívka.

Ano? Proč? Vlastně tě překvapuju rád. Zapálí si cigaretu, nabídne jí, ona zavrtí hlavou. On kouří příliš. To jsou nervy, i když má pevné ruce.

Protože jsi řekl, že se zamilují. Často jsi nad tím výrazem ohrnoval nos – není to realistické, prohnilá buržoazní pověra.

Sentimentem oplývající viktoriánská výmluva pro poctivou tělesnost. Nějak jsi změknul.

Já za to nemůžu, za to může historie, usmívá se na ni.

Takové věci se stávají. Zamilování bylo zaznamenáno, nebo aspoň ta slova. Každopádně jsem říkal, že slepý vrah lže.

Takhle se z toho nevykroutíš. Lhaní bylo jen na začátku.

Potom jsi to změnil.

Bod pro tebe. Ale může být i otrlejší způsob, jak se na to dívat.

Dívat na co?

Na tu transakci se zamilováním.

Odkdy je to transakce? rozzlobí se.

On se usměje. Zlobí tě ten výraz? Je příliš komerční? Tvé vlastní svědomí by ucuklo, to chceš říct? Ale vždycky dojde k dohodě, ne?

Ne. Vždycky ne.

Dalo by se říct, že popad, co moh. Proč by ne? Nemá žádné skrupule, jeho život je ustavičná válka a vždycky byla. Nebo by se dalo říct, že byli oba mladí, takže jim to přišlo přirozené.

Mladí obvykle zaměňují tělesnou touhu za lásku, jsou zamoření idealismem všeho druhu. A neřekl jsem, že ji potom nezabil. Jak jsem zdůraznil, šlo mu jen o vlastní zájem.

Máš strach, řekne. Zdráháš se, jsi zbabělec. Ty s tím nechceš nic mít. Pro tebe je láska jako pro striptérku šoustání.

On se směje, je překvapený. Hrubá slova mu vyrazila dech, jak se jí to podařilo? Dejte si pozor na jazyk, mladá dámo.

Proč bych měla? Ty to neděláš.

Já jsem špatný příklad. Řekněme tedy, že si libují – v citech, jestli to chceš tak nazvat. Můžou se vyvalovat ve svých citech – žít pro jediný okamžik, deklamovat poezii horem dolem, užívat si, pít do dna, výt na měsíc. Na čase jim nezáleží. Nemají co ztratit.

On má co ztratit. Nebo si to určitě myslí!

Dobrá. Ona nemá co ztratit. Vyfoukne obláček kouře.

Ne jako já, – prohodí ona, to chceš říct.

Ne jako ty, miláčku. Jako já. Já jsem ten, kdo nemá co ztratit.

Ale máš mě, říká ona. Já nejsem nic.

The Toronto Star, 28. srpna 1935

ŠKOLAČKA ZE SPOLEČENSKÝCH KRUHŮ

NALEZENA

Od našeho zvláštního zpravodaje

Policie včera odvolala pátrání po patnáctileté školačce Lauře Chaseové, která byla postrádána přes týden. Slečna Chaseová byla nalezena v pořádku u rodinných přátel pana a paní E.

Newton--Dobbsových na jejich letním sídle v Muskoka. Známý průmyslník Richard E. Griffen, manžel sestry slečny Chaseové, hovořil za rodinu s reportéry telefonicky. „Mé paní i mně se velmi ulevilo,“ řekl. „Byl to prostě zmatek, který způsobilo opožděné doručení dopisu. Slečna Chaseová si domluvila dovolenou a domnívala se, že o tom víme. Stejně se domnívali i její hostitelé.

Nečtou o prázdninách noviny, jinak by tento zmatek nenastal. Jakmile se vrátili do města a zjistili, co se stalo, okamžitě zavolali.“

Na otázku o pověstech, že slečna Chaseová utekla z domova a byla nalezena za podivných okolností v Zábavním parku v Sunnyside, pan Griffen odpověděl, že neví, kdo je odpovědný za tyto zlomyslné výmysly, ale určitě to zjistí. „Bylo to obyčejné nedorozumění, jaké se může stát komukoli,“ prohlásil. „Má paní a já jsme šťastni, že je v pořádku, a upřímně děkujeme policii, novinám a starostlivé veřejnosti za jejich pomoc.“ Slečna Chaseová je údajně zneklidněna veřejným zájmem a odmítá interview.

Ačkoli nedošlo k nějakému trvalému poškození, rozhodně nejde o první vážné potíže způsobené špatnou poštovní doručovací službou. Veřejnost si zaslouží službu, na kterou se může bezpodmínečně spolehnout. Vládní úředníci by měli o to dbát.

Slepý vrah: Chůze po ulicích

Jde po ulici, doufá, že vypadá jako žena, pro kterou je normální chodit po ulici. Po této ulici. Ale nevypadá tak. Nesprávně se oblékla, má nesprávný klobouk, nesprávný kabát. Měla by mít na hlavě šátek, pytlovitý kabát ošoupaný na rukávech. Měla by vypadat šedě a skromně.

Domy stojí těsně vedle sebe. Kdysi to bývala řadová obydlí pro služebnictvo, ale teď služebnictva ubylo a bohatí se zařizují jinak. Zašlé cihly, záchod vzadu za domem. U některých domů jsou na malých kouscích trávníku vepředu zbytky zeleninových zahrádek – zčernalá popínavá rajčata, dřevěný kůl a na něm se kývá provázek. Zahrádkám se tu nemohlo dařit, je tu moc stínu, půda je škvárovitá. Ale i tady jsou podzimní stromy štědré, zbylé listí žluté, oranžové, rumělkově červené a tmavočervené jako čerstvá játra.

Zevnitř domů je slyšet vytí, štěkot, lomoz slumů. Ženské hlasy se zdvihají v marném vzteku, děti vzdorovitě vřískají. Na stísněných verandách sedí muži na dřevěných židlích se svěšenýma rukama, jsou bez práce, ale dosud ne bez bytu a bez domova. Zachmuřeně si ji prohlížejí, jasně sem nepatří, s kožešinou kolem zápěstí a u krku, s ještěrčí kabelkou. Možná to jsou podnájemníci natěsnaní do sklepů a všelijakých koutů, aby pomáhali zaplatit nájemné.

Po ulicích pospíchají ženy, skloněné hlavy, přihrblá ramena, nosí balíky v hnědém papíru. Jistě jsou provdané. Napadne ji slovo umořené. Vydyndaly si od řezníka kosti, nesou domů levné odřezky, uvaří to s povadlou kapustou. Její ramena jsou příliš rovná, brada příliš zdvižená, nemá ten ubitý výraz. Když zdvihnou hlavu, aby si ji prohlédly, jejich pohledy jsou sprosté.

Jistě si myslí, že je prostitutka, ale co tu pohledává v takových střevíčcích? Proč si vyšla pod svou úroveň?

Tady na rohu je denní bar, o kterém se zmínil. Pivní bar.

Hlouček mužů se shromáždil venku. Nikdo z nich jí nic neřekne, když prochází kolem, jen zírají jako z houští, ale ona slyší mručení, směs nenávisti a chtíče, která se za ní táhne jako splašky z lodi. Možná ji pokládají za církevní pracovnici nebo za nějakou jinou nafoukanou dobročinnou snaživku. Co jim strká sterilní prsty do života, vyptává se, nabízí zbytky ze stolu panské pomoci. Ale na to je příliš dobře oblečená.

Vzala si taxík, zaplatila ho o tři bloky dál, kde byla hustší doprava. Tady by to vypadalo jako špatný vtip – kdo by si tady bral taxík? Ale stejně působí jako špatný vtip. Potřebuje jiný kabát, z nějakého výprodeje obnošeného šatstva, strčila by ho do kufříku. Mohla by zajít do hotelové restaurace, nechat svůj kabát v šatně, vklouznout do umývárny a převléknout se.

Rozcuchat si vlasy, smazat rtěnku. Objevit se jako jiná žena.

Ne, to by nešlo. Je tu například ten kufr; jak se s ním dostat z domu. Kam tak spěcháš?

A tak to nechá být, hraje své romanticky dobrodružné číslo pláště a dýky bez pláště. Spoléhá jen na svůj obličej, na jeho lstivost. Má už v tom značnou praxi, je hladký, klidný, bezvýrazný. Zdvihne obě obočí – upřímný, průzračný pohled dvojitého agenta. Tvář jako čistá voda. Nejde o lhaní, jde o to, aby se vyhnula nutnosti lhát. Všechny otázky jsou pošetilé předem.

Nicméně nebezpečí hrozí. Jemu taky; víc než dřív, řekl.

Mysli si, že ho jednou někdo poznal na ulici. Možná nějaký provokatér z Rudé brigády. Zahnul do narvané pivnice a vyšel zadním vchodem.

Neví, jestli má takovému nebezpečí věřit, nebo ne. Muži v tmavých vydutých oblecích se zvednutými límci, pomalá auta.

Pojďte s námi. Odvezeme vás. Holé místnosti a ostré světlo. Zdá se to příliš divadelní, nebo jako něco, co se stane v mlze, černobíle. Jen v jiných zemích, v jiných jazycích. A pokud tady, tak ne jí.

Kdyby ji chytili, zapřela by ho, než by kohout zakokrhal jen jednou. Ví to, prostě, klidně. Stejně by ji pustili, že se zapletla, by se považovalo za frivolní skvrnu nebo za nezbedný kousek a jakýkoli rozruch, který by vznikl, by se zaretušoval.

Samozřejmě soukromě by za to musela zaplatit, ale čím? Je bez peněz: z kamene krev nevyždímáš. Uzavřela by se, zatáhla by rolety. Byla by neustále někde na obědě.

V poslední době měla pocit, že ji někdo pozoruje, třebaže kdykoli to zkoumá, nikdo nikde není. Je opatrnější, je tak opatrná, jak jen to jde. Bojí se? Ano.

Většinou. Ale na strachu jí nezáleží. Nebo spíš záleží.

Zvyšuje radost, kterou cítí, když je s ním. Také pocit, že to zvládá.

Skutečné nebezpečí spočívá v ní. Kolik toho dovolí, jak daleko je ochotná zajít. Ale dovolit a být ochotná s tím nemá nic společného. Kam ji to tedy dotlačí; kam ji to zavede.

Nezkoumala své vlastní motivy. Možná žádné motivy neexistují; touha není motiv. Nezdá se jí, že by neměla vůbec na vybranou. Taková nesmírná rozkoš je také pokoření. Je to jako být vlečena na ostudném provaze, s vodítkem kolem krku.

Vzpírá se tomu, tomu nedostatku svobody, a tak prodlužuje čas mezi setkáními, přiděluje si ho po delších pauzách. Nechává ho čekat, vymýšlí si, proč nemohla přijít – prohlašuje, že neviděla vzkaz napsaný křídou na zdi v parku, nedostala zprávu – novou adresu neexistujícího obchodu s oděvy, pohlednici podepsanou dávnou přítelkyní, kterou nikdy neměla, omyl v telefonu.

Ale nakonec přece přijde. Nemá cenu se vzpírat. Jde k němu pro amnézii, pro zapomnění. Vzdává se, nechá se vygumovat, vstupuje do temnoty vlastního těla, zapomíná své jméno. Chce být obětí, i když jen krátce. Existovat bez hranic.

Někdy uvažuje o věcech, které ji ze začátku nenapadly. Jak to dělá s prádlem? Jednou sušil na radiátoru ponožky – všiml si, že se na ně dívá, a okamžitě je schoval. Před jejími návštěvami uklízí, nebo aspoň všechno někam zastrká. Kde jí? Řekl jí, že se nerad ukazuje často na jednom místě. Musí se přesunovat z jedné jídelny, z jednoho bufetu do druhého. V jeho ústech mají ta slova nechutnou přitažlivost. Někdy je nervóznější, drží se doma, nechodí ven; v pokoji jsou pak ohryzky jablek, drobečky chleba na podlaze.

Odkud má ta jablka, ten chleba? O takových detailech nikdy nemluví – o tom, co se v jeho životě odehrává, když tam ona není. Možná má pocit, že by se v jejích očích shodil, kdyby toho věděla příliš. Mnoho temných podrobností. Možná má pravdu. (Všechny ty obrazy žen, překvapených v soukromí, v uměleckých galeriích. Spící nymfa, Zuzana a starci, Žena při koupeli s jednou nohou v plechové vaně – Renoir, nebo to byl Degas? Obě, obě jsou macaté. Diana a její družky, v okamžiku, než zahlédnou slídící oči lovce. Žádný obraz se nejmenoval Muž peroucí si ponožky v umyvadle.)

Romance se odehrává na střední vzdálenost. Romance je dívat se na sebe oknem zamlženým rosou. Romance znamená něco vynechat: kde život vrčí a funí, romance jen vzdychá.

Chce snad ona víc – víc z něho? Chce celý obraz?

Nebezpečí by přišlo, kdyby se dívala příliš zblízka a viděla příliš – on by se ztrácel, a ona s ním. Pak by se probudila prázdná, všechno by bylo spotřebováno – a byl by konec.

Neměla by nic. Byla by oloupená o vše.

Staromódní výraz.

Tentokrát se nesetkali předem. Řekl, že raději ne. Musí se vydat na cestu sama. V rukavičce má zastrčený složený papírek s tajnými údaji, ale nemusí se na něj dívat. Cítí v dlani lehký žár, jako vyzařující rádium ve tmě.

Představuje si ho, jak si on představuje ji, blížící se ulicí, už je hrozivě blízko. Je netrpělivý, nervózní, nemůže se dočkat? Je jako ona? Rád naznačuje lhostejnost – že je mu jedno, jestli ona přijde, nebo ne – ale je to jen hra, jedna z mnoha.

Například už nekouří kupované cigarety, nemůže si to dovolit.

Balí si své vlastní, tím obscénně vyhlížejícím předmětem z růžové gumy, kterým ubalí tři najednou; krájí je žiletkou a ukládá do krabičky od cigaret. Jeden z jeho malých podvodů nebo marnivostí; tahle jeho potřeba jí vyráží dech.

Někdy mu přinese hrsti cigaret – spoustu, nadbytek. Sebere je ze stříbrné krabice na cigarety, která stojí na skleněném kávovém stolku, nacpe si je do kabelky. Ale nedělá to pokaždé.

Je lepší ho udržovat v napětí, je lepší ho držet o hladu.

Nasycený leží na zádech, kouří. Jestliže by chtěla slyšet slova vyznání, musí je z něho vydolovat předem – pojistit si je – jako kurva peníze. I když ta slova za mnoho nestojí. Chybělas mi, řekne třeba. Nebo: Nemůžu se tě nabažit. Má zavřené oči, skřípe zuby, aby se držel zpátky. Ona to slyší na svém krku.

Když je po všem, musí slova lovit.

Řekni něco.

Jako co?

Jako něco, co máš rád.

Řekni mi, co chceš slyšet.

Když to udělám a ty to pak řekneš, nebudu ti věřit.

Tak čti mezi řádky.

Ale žádné řádky tu nejsou. Ty mi žádné nedáváš.

Pak třeba zanotuje:

Vyndáš si svý věcičky a zas je zandáš, kouř stejně stoupá do komína – Co takový řádek?

Ty jsi opravdu panchart.

Nikdy jsem nic jinýho neprohlašoval.

Není divu, že se uchylují k vyprávění.

Zahne doleva u opravny obuvi, pak míjí celý blok a dva další domy. Pak přijde malý činžák: Excelsior. Musí být pojmenován po básni Henryho Wadsworthe Longfellowa.

Nesrozumitelné pojmenování, rytíř obětující všechno pozemské, aby vystoupil do výšin. Do výšin čeho? Do výšin salonního buržoazního pietismu. Jak směšné, tady a teď.

Excelsior je třípatrový dům z červených cihel, v každém poschodí čtyři okna, tepané železné balkony, spíš výstupky než balkony, nedá se tam postavit židle.

Kdysi byl o stupínek výš než sousedé, teď se jeho obyvatelé nemají čím chlubit. Na jednom balkonku někdo uvázal šňůru na prádlo; zašedlá utěrka na ní visí jako vlajka nějakého poraženého pluku.

Míjí budovu, na dalším rohu přejde přes ulici. Zastaví se a pohlédne na zem, jako by měla něco na botě. Pak se otočí.

Nikdo ji nesleduje, žádné pomalé auto. Nějaká mohutná žena se drápe do schodů, v každé ruce síťovku jako na vyvážení; po chodníku pronásledují dva záplatovaní kluci špinavého psa.

Nejsou tu žádní muži, až na tři staré supy hrbící se na verandě nad jedněmi novinami.

Pak se obrátí, vrací se, a když dojde k Excelsioru, zabočí do uličky vedle něho a spěchá, taktak že neutíká. Asfalt je hrbolatý, podpatky moc vysoké. Tohle by nebylo příhodné místo, aby si tu vymkla kotník.

Cítí se teď víc vystavená pohledům, třebaže tu nejsou žádná okna. Tluče jí srdce, nohy má slabé jako pápěry. Zmocnila se jí panika, ale proč?

Nebude tam, našeptává jí tichý hlásek; tichý, úzkostný hlásek, naříkavý, vrkající hlásek jako hrdliččí lkaní. Odešel.

Chytli ho. Už ho nikdy neuvidíš. Nikdy. Skoro pláče.

Je to hloupé se takhle děsit. Ale je to kus reality. On může zmizet daleko snáz než ona: ona má pevnou adresu, on bude vždycky vědět, kde ji najde.

Zastaví se, zdvihne zápěstí, nadýchne se uklidňujícího parfému v navoněné kožešině. Zezadu jsou kovová vrátka, vchod pro donášky. Lehce zaklepá.

Slepý vrah: Domovník

Dveře se otevřou, je tam. Nemá čas pocítit úlevu, okamžitě ji vtáhne dovnitř. Jsou na zadních schodech, na odpočívadle.

Líbá ji, rukama jí drží z obou stran obličej. Brada jako struhadlo. Celý se chvěje, ale ne vzrušením, nebo ne jenom.

Ona se odtáhne. Vypadáš jako bandita. Nikdy žádného banditu neviděla; představuje si ty z oper. Pašeráky z Carmen.

Promiň, říká. Musel jsem se sbalit ve spěchu. Asi to byl falešný poplach, ale plno věcí jsem tam nechal. Jako žiletku?

Mezi jiným. Pojď dál – je to dole.

Schody jsou úzké, nenatřené dřevo, nepatrné zábradlíčko.

Dole betonová podlaha. Pach uhelného prachu, pronikavý zápach podzemí jako vlhké kameny jeskyně.

Je to tady. Místnost pro domovníka.

Ale ty nejsi domovník, zasměje se trochu. Nebo jsi?

Teď jsem. Aspoň domácí si to myslí. Párkrát se tu stavil brzy ráno, aby se přesvědčil. Naložil jsem kotel, ale ne moc. Domácí nechce moc horko pro nájemníky, přišlo by to draho, stačí, když je zavlaženo. Postel nic moc.

Ale je to postel, řekne ona. Zamkni.

Není tu zámek, odpoví.

Je tu malé zamřížované okénko, zbytky záclon. Dopadá jím rezavé světlo. Kliku dveří zapřeli židlí, na níž chybí většina příčlí, spíš je to dřevo na spálení. Pořádná bariéra to není. Leží pod plesnivou dekou, na ní jeho a její kabát. Na prostěradlo nechce myslet. Cítí jeho žebra, dotýká se mezer mezi nimi.

Co jíš?

Neotravuj.

Jsi moc hubený. Mohla bych ti něco přinést, nějaké jídlo.

Nejsi přece nijak spolehlivá. Mohl bych vyhladovět, než bych se tě dočkal. Nedělej si starosti. Brzy odtud vypadnu.

Kam? Myslíš z tohohle domu, nebo z města, nebo…

Nevím. Netrap mě.

Záleží mi na tom, to je všechno. Dělá mi to starosti, chci…

Nech toho.

Dobrá, řekne. Tak se vrátíme do Zycronu. Ledaže bys chtěl, abych odešla.

Ne. Zůstaň chvíli. Promiň, ale jsem přetažený. Kde jsme přestali? Zapomněl jsem.

Rozhodoval se, jestli jí má proříznout hrdlo, nebo ji milovat navěky.

Ano. Obvyklá volba.

Právě když se rozmýšlí, jestli jí má proříznout hrdlo, nebo ji milovat navěky, rozpozná – díky citlivému sluchu, propůjčenému mu jeho slepotou – kovové zvuky skřípění a tření. Řetěz o řetěz, brnění na pochodu. Blíží se chodbou. Již zaznamenal, že Pán podsvětí ještě nevykonal svou kořistivou návštěvu, to mu prozradil stav, v jakém dívka byla. Čistý stav, mohli bychom říct.

Ale co teď? Mohl by se skrčit u dveří nebo vklouznout pod postel, ponechat ji jejímu osudu, pak znovu vylézt a dodělat práci, za kterou je placený. Mohl by také vyčkat, až budou věci v plném proudu a dvořan přestane vnímat okolní svět, a vyklouznout ze dveří. Čest vrahů jako skupiny, jako cechu, chceš-li, by tím ale hodně povadla.

Vezme dívku za ruku, kterou jí položí na ústa, aby zdůraznil potřebu ticha. Pak ji odvede z postele a schová za dveře.

Přesvědčí se, že dveře zůstaly podle dohody odemčené. Blížící se muž nebude čekat stráž, v dohodě s nejvyšší kněžkou požadoval, aby vše proběhlo beze svědků. Chrámová stráž podle dohody měla zmizet, jakmile ho zaslechne přicházet.

Slepý vrah vytáhne mrtvou strážnou zpod postele a položí ji na přehoz, přičemž jí šátkem zakryje ránu v hrdle. Ještě nevychladla, ale již nekrvácí. Jestli ten druhý bude mít zapálenou svíčku, bude to špatné, jestli ne, v noci vypadá všechno stejně. Chovanky chrámu jsou cvičeny v netečnosti.

Tomu muži, navíc když mu bude překážet těžký božský kostým s tradiční helmicí a maskou, by mohlo zabrat nějaký čas, než zjistí, že píchá špatnou ženu, která je navíc mrtvá.

Slepý vrah zatáhne závěsy okolo postele. Pak se připojí k dívce a oba dva se přilepí ke zdi, jak jen můžou nejvíc.

Těžké dveře se se sténáním otevřou. Dívka sleduje záři, postupující po podlaze místnosti. Pán podsvětí určitě nevidí příliš dobře. Do něčeho vrazí a zakleje. Teď šmátrá po závěsech kolem postele. Kde jsi, má krásko? ptá se. To, že mu neodpoví, pro něj není nic překvapivého, ví, že je němá, a hodí se mu to.

Slepý vrah se opatrně začne vysunovat zpoza dveří a dívka jde s ním. Jak se ta zatracená věc sundává? mumlá si Pán podsvětí. Ti dva proklouznou dveřmi, vyplíží se do chodby, ruku v ruce, jako děti prchající před dospělými.

Za sebou slyší křik, zlostný nebo hrůzyplný. Slepý vrah se rozeběhne, jednu ruku drží na zdi. Jak běží, vyhazuje louče z držadel a s nadějí, že se dostanou ven, je háže za sebe.

Vyzná se v chrámu skrz naskrz, po vůních a dotykem, znát tyhle věci patří k jeho povolání. Ve městě se vyzná stejně, může v něm běhat jako krysa v kanálech. Zná jeho brány, průchody, úkryty i slepé uličky, můstky, příkopy i stoky a většinou dokonce i jeho hesla. Ví, které zdi zleze, pamatuje si úchyty na prsty. Teď tlačí na mramorovou desku, která má na sobě rytinu Zlomeného boha, patrona uprchlíků, a vzápětí oba mizí ve tmě.

Pozná, že je tma, z toho, jak dívka klopýtá, a poprvé ho napadne, jak moc ho bude zdržovat. Její schopnost vidět ho bude brzdit.

Za zdí dupe stráž. Chytni se mých šatů, zašeptá, a už ani slovo, dodá bezpředmětně. Jsou ve spleti skrytých chodeb, které umožňují nejvyšší kněžce a jejím komplicům získat tolik důležitých tajemství od těch, kdo přicházejí do chrámu svěřit se Bohyni nebo se pomodlit. Oba však musí odsud co nejrychleji zmizet. Především je to první místo, které nejvyšší kněžku napadne prohledat. A ani nemohou uprchnout skrz uvolněný kámen ve vnější zdi, kterým sem slepý vrah pronikl. Falešný Pán podsvětí o něm může vědět, protože připravoval vraždění a určoval místo a čas a touhle dobou již musel odhalit lest slepého vraha.

Tlustá skála tlumí zvuk bronzového gongu, ale on jej slyší svýma nohama.

Vede dívku ode zdi ke zdi a pak nahoru po strmém, úzkém schodišti. Dívka kňučí strachy. To, že jí vyřízli jazyk, ji nezbavilo schopnosti plakat. Bohužel, říká si vrah. Šátrá po nepoužívaném můstku přes stoku, o kterém ví, že tam je.

Zvedne ji na něj, podpírá ji přitom rukama a pak se vyšvihne vedle ní. Tudy se teď budou muset plazit. Zápach není příjemný, ale je to jen zašlý puch. Sedlé lidské pachy, přeměněné v prach.

Závan čerstvého vzduchu. Zkouší čichem, jestli ucítí kouř loučí.

Jsou vidět hvězdy? ptá se jí. Přikývne. Takže žádné mraky.

Bohužel. Musí svítit pět měsíců, to ví podle data, a brzo je budou následovat tři další. Dva z nich budou jasně vidět po celý zbytek noci a budou pak zářit i přes den.

Chrám si nebude přát, aby jejich útěk vešel ve všeobecnou známost, to by vedlo ke ztrátě pověsti a mohlo by to vyvolat nepokoje. K oběti bude vybrána nějaká jiná dívka, co jiného s těmi závoji? Ale po jejich stopách jich půjde hodně. Tiše, ale neustále.

Mohli by se ukrýt do skrýše, ale dříve nebo později budou muset vylézt pro vodu a jídlo. Sám by možná proklouzl, ale dva jistě ne.

Vždycky se jí může zbavit. Probodnout ji, srazit do studny.

Ne, nemůže.

Ještě pořád tu je ten brloh. Tam se všichni scházejí, když nemají do čeho píchnout, aby si vyměnili šeptandu, podělili se o kořist a pochlubili se svými odvážnými činy. Je drze skrytý přímo pod soudní síní hlavního paláce, hluboká jeskyně vystlaná koberci, těmi, které vrahové museli jako děti tkát a později je zase ukradli. Poznají je po hmatu a často na nich sedají, kouří omamný fring –, svými prsty kmitají po vzorech přes bohaté barvy a vzpomínají, jak ty barvy vypadaly, když je ještě mohli vidět.

Do téhle jeskyně ale mohou pouze slepí vrahové. Tvoří uzavřenou společnost, do níž jsou cizí lidé přiváděni pouze jako kořist. Ostatně tím, že nechal naživu osobu, za kterou mu bylo zaplaceno, aby ji zabil, zradil svou profesi. Tihle vrahové, to jsou profesionálové. Jsou pyšní na plnění svých dohod. Nesouhlasí s porušováním svých vlastních zákonů. Bez milosti by ho zabili a ji chvíli po něm také.

Klidně můžou najmout jednoho z jeho kumpánů, aby je sledoval. Poslat zloděje, aby chytil zloděje. Pak budou, dřív nebo později, zahubeni. Už jen její vůně je prozrazuje – navoněli ji víc než dost.

Bude ji muset vyvést ze Sakiel Nornu, ven z města, pryč ze známého prostředí. Je to nebezpečné, ale ne tolik, jako kdyby v něm zůstali. Možná by se mohli dostat dolů k přístavu a pak na palubu lodi. Jak ale proklouznout branami? Všech osm je zamčeno a stráženo, jako každou noc. Kdyby byl sám, přelezl by hradby, svými prsty se ke zdi přisaje jako gekon, ale s ní by to byla pohroma.

Je tu ještě jiná cesta. Pozorně naslouchá každému kroku a vede ji dolů, směrem k té části města, která je nejblíže k moři.

Všechna voda z pramenů a kašen se sbíhá do kanálu, který ji klenutým tunelem odvádí za hradby. Stoka je hlubší než člověk a proud tak prudký, že se do města tudy ještě nikdo nikdy nepokusil dostat. Ale co ven? Proudící voda smyje vůni.

On sám umí plavat. Je to jedna ze schopností, na jejíž znalost vrahové dbají. Správně odhaduje, že dívka neumí.

Přikazuje jí, aby se celá svlékla a šaty svázala. Pak svlékne své chrámové roucho a sváže své oblečení s jejím. Obváže si šaty kolem ramen, pak kolem jejích zápěstí a vysvětlí jí, že když se uzly rozváží, nesmí ho ztratit, ať se děje cokoli. Až připlují do tunelu, musí zadržet dech.

Ptáci nyerkové se již budí, již slyší první skřehotat, brzy bude světlo. Tři ulice odsud se někdo blíží, vytrvale, s rozmyslem, jako by někoho hledal. Napůl dovede, napůl dostrká dívku do studené vody. Zajíká se, ale dělá, co jí řekl. Voda je unáší a vrah hledá hlavní proud, zároveň naslouchá hluku a víření, jak voda plyne do tunelu. Moc brzy a dojde jim dech, moc pozdě a narazí hlavou do kamenů. Pak se ponoří.

Voda je mlžná, nemá ostří, snadno jí prostrčíš ruku, ale stejně tě může zabít. Její síla je v energii, v její dráze. V tom, s čím a jak rychle se srazí. To samé by se dalo říct i o – ale nic, zapomeň na to.

Je to dlouhá, mučivá plavba. Myslí, že mu už už prasknou plíce, že to jeho ruce vzdají. Cítí, jak za ním dívka zaostává, a rád by věděl, jestli se utopila. Alespoň ten proud je jim nakloněný. Otře se o zeď tunelu a něco se roztrhne. Šaty nebo maso?

Na druhém konci průplavu vyplavou vzhůru. Dívka kašle, on se lehce směje. Plave na zádech a drží jí hlavu nad vodou.

Tak plují ještě nějakou dobu po proudu. Když usoudí, že jsou již dostatečně daleko a dost v bezpečí, zakotví a vytáhne ji nahoru po šikmém kamenném břehu. Hledá stín. Cítí se vyčerpaně, ale také vzrušený radostí, plný zvláštního bolavého štěstí. Zachránil ji. Poprvé v životě udělil milost. Kdo ví, co všechno může následovat po takovém vybočení ze zvolené cesty?

Je tu někdo? zeptá se. Zarazí se a rozhlédne, pak zavrtí hlavou, že ne. Nějaká zvířata? Ani ta ne. Rozvěsí oblečení po větvích stromu a pak, v blednoucím světle šafránového, otočníkového a fuchsinového měsíce do ní pomalu pronikne. Je chladná jako meloun a slabě slaná, jako čerstvá ryba.

Leží v objetí a již skoro spí, když v tom na ně narazí tři zvědové, vyslaní Pustošícím lidem, aby prozkoumali přístupy do města. Prudce je proberou a jeden ze špionů, který mluví alespoň přibližně jejich jazykem, je vyslechne. Chlapec je slepý a dívka němá, sdělí pak ostatním. Všichni tři nad nimi žasnou. Jak se tady jen mohli ocitnout? Z města jistě nebudou, všechny brány jsou přece zavřené. Vypadá to, že museli spadnout z nebe.

Odpověď je nasnadě. Musí být poslové boží. Zdvořile jim pomohou obléci se do jejich uschlých šatů, posadí je na koně jednoho ze špehů a vedou je ukázat Služebníkovi potěšení.

Zvědové jsou sami se sebou navýsost spokojení a slepý vrah toho ví dost na to, aby prozradil příliš mnoho. Zaslechl nějaké zkazky o těchhle lidech a o jejich podivné víře, vázané na boží posly. O takových poslech se říká, že své zprávy podávají v nesrozumitelné podobě, a tak se pokouší vzpomenout si na všechny hádanky, paradoxy a hlavolamy, které kdy znal: Cesta dolů je cestou vzhůru. Kdo chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech? Z jedlíka vychází maso, ze siláka sladkost. Co je to, je to černé a bílé a zároveň rudé?

Ta není zycronianská, ti nemají noviny.

A co tahle: Mocnější než Bůh, ďábelštější, než je ďábel, chudí to mají, bohatým chybí, a když to sníš, zahyneš?

Ta je nová.

Zkus hádat.

Vzdávám to.

Nic.

Chvilku jí trvá, než si to přebere. Nic. Jasně, říká. To by mělo zabrat.

Po celou cestu slepý vrah objímá jednou rukou dívku. Jak ji ochránit? Má nápad, zoufalý a náhodný, přesto však by mohl vyjít. Prohlásí, že jsou oba dva poslové boží, každý ovšem jiného druhu. On je tím, kdo dostává pokyny od Nepřemožitelného, ale pouze ona je schopná je vysvětlit. Dělá to rukama, ukazuje prsty znamení. Způsob čtení těchto znaků byl zjeven pouze jemu. A pro případ, že by na ně přišly nějaké nestoudné myšlenky, dodá, že žádnému muži nesmí být dovoleno se němé dívky dotýkat neslušným způsobem, nebo spíš vůbec nijak. Samozřejmě, kromě něj. Jinak by ztratila své schopnosti.

To je spolehlivé, alespoň dokud jim to budou věřit. Doufá jen, že dívka rychle chápe a umí improvizovat. Rád by věděl, jestli zná nějaká znamení.

To je pro dnešek všechno, řekne. Musím otevřít okno. Ale je zima. Mně není. Tohle místo je jako bedna. Dusím se tu.

Sahá mu na čelo. Možná na tebe něco leze. Mohla bych zajít do lékárny – Ne. Nikdy nejsem nemocný. Co je s tebou? Co se děje? Máš starosti.

Nemám žádné starosti, nikdy si starosti nedělám. Ale nevěřím tomu, co se děje. Nevěřím svým kamarádům. Svým takzvaným kamarádům. Proč? Co je s nimi? Hovno, řekne. To kdybych věděl.

Mayfair, únor 1936

TORONTSKÉ KLÍPKY

(York)

Když se v polovině ledna konal třetí dobročinný maškarní ples této sezony, zaměřený na podporu městského nalezince, zaplavili hotel Royal York exoticky odění veselí návštěvníci.

Letošní téma – s přihlédnutím k loňskému velkolepému plesu Beaux Arts na téma „Tamerlán v Samarkandu“ – bylo „Xanadu“ a za odborné režie pana Wallace Wynanta byly tři ohromné taneční sály přeměněny na „vznešený palác rozkoše“

nepřekonatelné nádhery, kde sídlil dvůr Kublajchána a jeho zářivého doprovodu. Cizí potentáti z východních říší a jejich družiny – harémy, sluhové, tanečnice a otroci, právě tak jako vznešené slečny s citerami, obchodníci, kurtizány, fakíři, vojáci všech národů, spousta žebráků – vířili ve veselém reji kolem fontány velkolepé „posvátné řeky Alph“, zbarvené seshora reflektorem do hýřivého purpuru pod třpytícími se křišťálovými girlandami v ústřední „ledové sluji“.

Tanec pokračoval také ve dvou přilehlých zahradních loubích, naplněných květy, zatímco jazzový orchestr v každém sále udržoval „směs tónů“. Neslyšeli jsme žádný „hlas předků, který věštbou války hřměl“, neboť všude panovala sladká harmonie díky pevné vůdčí ruce paní Winifred Griffenové-

Priorové, organizátorce plesu, uchvacující v šarlatu a zlatě jako princezna z Radžistanu. V uvítacím výboru byly rovněž paní Richard Chaseová-Griffenová jako Habešanka v zelené a stříbrné, paní Oliver MacDonellová v čínské červeni a paní Hugh H. Hillertová, představující sultánku v barvě nafialovělých fuchsií.

Slepý vrah: Cizinec na ledě

Je teď na jiném místě, pronajal si pokoj blízko dráhy, nad železářstvím. Ve výkladní skříni je skromná přehlídka francouzských klíčů a pantů. Obchody nejdou moc dobře, nic tady v okolí nejde moc dobře. Poletuje tu popílek, po zemi se válejí zmuchlané papíry, chodníky jsou zrádné, zledovatělé; sníh nikdo neodklízí.

Nedaleko naříkají a posunují se vlaky, jejich pískání je slyšet na dálku. Nikdy nazdar, vždycky sbohem. Mohl by do některého naskočit, ale je nebezpečí, že ho policie bude prohledávat, i když nikdo neví kdy. Každopádně je teď přikovaný k jednomu místu – taková je pravda – kvůli ní.

Třebaže – jako ty vlaky – ona nikdy nechodí včas a vždycky odchází.

Pokoj je v druhém patře, zadní schodiště s gumovými pruhy, guma je ošlapaná a záplatovaná, ale aspoň má zvláštní vchod.

Pokud nepočítá mladý párek s dítětem za zdí. Užívají stejné schodiště, ale málokdy je vidí, vstávají moc brzy. Slyší je o půlnoci, když se sám snaží pracovat; šlapou do toho, jako by zítra měl být konec světa, postel jim úpí – jako by tam běhaly krysy. Dohání ho to k šílenství. Člověk by řekl, že po jednom ječícím spratku s tím přestanou, ale ne, cválají dál. Aspoň jim to netrvá dlouho.

Párkrát tu ženu potkal, vycpanou a ošátkovanou jako ruská babka, jak tahá nákupy a dětský kočárek. Nechávají kočárek na odpočívadle v přízemí, kde čeká jako nějaká cizí smrtonosná past s otevřenými černými čelistmi. Jednou jí s kočárkem pomohl, kradmo se na něj pousmála, malé zuby namodralé jako odstředěné mléko. Neruší vás v noci můj psací stroj?

odvážil se zeptat – byla to narážka na to, že je vzhůru, že je slyší. Ne, vůbec ne. Prázdný pohled, němý jako jalovice.

Tmavé kruhy pod očima, od nosu ke koutkům úst se táhnou vrásky. Pochybuje, že ta večerní činnost je její nápad. Jednak je to moc rychlé – ten chlap vypadne a zapadne jako bankovní lupič. Ona je zosobnění dřiny; pravděpodobně zírá do stropu, myslí na to, že musí vytřít podlahu.

Jeho pokoj vznikl rozdělením větší místnosti na dvě, proto je ta zeď tak tenká. Je úzký a studený, oknem táhne, radiátor chřestí a kape, ale nehřeje. Toaleta schovaná v jednom ledovém rohu, stará moč a železo barví mísu jedovatě oranžově, zinkový stojan na sprchu s gumovou záclonou zašlou věkem. Sprcha je černá hadice s kulatou hlavicí perforovaného kovu. Kapající voda je ledová jako smrt. Sklopné lůžko u zdi, neodborně instalované, takže se málem přetrhne, než ho vytáhne; překližkový pult sbitý hřebíky, před časem natřený na žluto.

Vařič s jednou plotýnkou. Zašlé deky, všechno jako saze.

Ve srovnání s tím, kde by mohl být, je to palác.

Hodil své přátele přes palubu. Zdrhnul jim, nenechal žádnou adresu. Obstarání pasu, nebo dvou pasů, jak chtěl, trvalo příliš dlouho. Cítil, že si ho nechávají v zásobě jako pojistku: kdyby chytili někoho cennějšího, než je on, mohli by ho vyhandlovat.

Možná pomýšleli na to, že ho tak jako tak vydají. Byl by vhodný k dopadení: je postradatelný, nikdy nezapadl do jejich představ. Spolujezdec, který ale nejel dost daleko ani dost rychle. Neměli rádi jeho sečtělost, dá-li se to tak nazvat, ani jeho skepticismus, který pokládali za lehkomyslnost. Jen proto, že se Smith mýlí, neznamená, že Jones má pravdu, řekl jednou.

Pravděpodobně si to zaznamenali pro budoucí potřebu. Mají své malé seznamy.

Možná chtějí svého mučedníka, svého Sacca a Vanzettiho v jedné osobě. Až by ho oběsili, až by noviny přinesly jeho rudý, zlotřilý portrét, vyrukovali by s nějakým důkazem jeho neviny – připsali by si několik bodů morálního rozhořčení. Podívejte, co dělá systém! Přímá vražda! Žádná spravedlnost! Takhle přemýšlejí, soudruzi. Je to jako šachová hra. Obětovali by pěšáka.

Jde k oknu, podívá se ven. Zvenčí visí na skle rampouchy jako nahnědlé kly, barvu převzaly ze střešní krytiny. Myslí na její jméno, obepíná je elektrická aura – sexuální bzukot jako modrý neon. Kde vězí? Nevezme si taxík, ne až sem, na to je moc chytrá. Upírá oči na tramvajovou zastávku, chce si ji představit.

Vystupuje, zableskne se noha, luxusní bota na vysokém podpatku. Píča na chůdách. Proč ho napadají takové věci, kdyby to o ní řekl někdo jiný, rozbil by mu hubu.

Bude v kožichu. Bude jí za to pohrdat, požádá ji, aby si ho nechala na sobě. Kožešina po celou dobu.

Když se posledně viděli, měla na stehně modřinu. Přál si, aby ji byl udělal sám. Co to máš? Vrazila jsem do dveří. Vždycky pozná, když lže. Nebo si myslí, že to pozná. Pak to může být past. Jeden bývalý profesor mu kdysi řekl, že má intelekt jako diamant, a tehdy mu to lichotilo. Teď uvažuje o vlastnostech diamantu. Ačkoli jsou ostré a třpytí se a dá se s nimi řezat sklo, září pouze odraženým světlem. Ve tmě nejsou k ničemu.

Proč vlastně k němu chodí? Je to nějaká soukromá hra, kterou hraje? Nenechá ji platit, nedá se koupit. Chce z něho vymámit milostný příběh, protože ženské to chtějí, nebo aspoň ženské jejího typu, které ještě čekají něco od života. Ale musí tu být i jiný úhel pohledu. Touha po odplatě, nebo po trestu.

Ženy mají podivné způsoby jak zranit někoho jiného. Místo toho zraní sebe; nebo to provedou tak, že chlap ani neví, že ho zranily, pozná to až teprve mnohem později. Pak na to přijde.

Pak mu spadne hřebínek. Navzdory těm očím, navzdory čisté linii jejího hrdla zachytí v ní někdy záblesk něčeho spletitého a poskvrněného.

Raději si nebude vymýšlet v její nepřítomnosti. Raději počká, až tu bude. Až bude přicházet, pak si může něco vymyslit.

Má bridžový stolek značka bleší trh a skládací židli. Posadí se ke stroji, plivne si do dlaní a zasune papír do stroje.

V ledovci kdesi ve švýcarských Alpách (nebo ve Skalistých horách, to je lepší, anebo v Grónsku, to bude úplně nejlepší) badatelé objevili – zamrzlé v proudu čistého ledu – vesmírné plavidlo. Vypadá jako malá vzducholoď, ale na krajích je zašpičatělé jako hrachový lusk. Vychází z něj tajemná záře, která prosvěcuje celou vrstvu ledu. Jakou barvu ta záře může mít? Zelená bude nejlepší, s jemným žlutým nádechem, asi jako absint.

Badatelé roztavují led, čím? Letlampou, kterou náhodou mají s sebou? Velkým ohněm z nedalekých stromů? Jestliže tam jsou stromy, musíme se přemístit zpět do Skalistých hor. V

Grónsku žádné stromy nejsou. Možná by se dal využít ohromný krystal, který by zesílil sluneční paprsky. Skauti – chvilku byl jedním z nich – se tento postup učí při rozdělávání ohně. Mimo dohled vedoucích, těch bodrých, žalostně růžovoučkých chlapíků, milujících zpěv a sekyry, zkoušívali držet své lupy nad holýma rukama, kdo z nich to vydrží déle.

Dokázali tím způsobem zapálit jehličí a toaletní papír.

Ne velký krystal, to zní příliš nepravděpodobně.

Led se postupně rozpouští. X, to bude zarputilý Skot, je varuje, aby se do toho nepletli, že z toho nevzejde nic dobrého, ale Y, anglický vědec, tvrdí, že musejí přidat svůj díl k sumě lidských znalostí, zatímco Z, Američan, říká, že mají před sebou milionové bohatství. B, blondýna s odulou tváří, která vypadá, jako by ji přetáhli klackem, říká, jak je to všechno napínavé. Je to Ruska a povídá se o ní, že věří ve volnou lásku. X, Y ani Z

to nezkoumali, i když by každý z nich rád – Y podvědomě, X

provinile a Z hrubě.

Pokaždé nazývá své postavy nejdříve písmeny a teprve později doplní jména. Někdy se pro pomoc obrátí k telefonnímu seznamu, někdy k nápisům na náhrobcích. Žena je vždy B, což znamená Bizarní, Bezmozečná nebo Blbá, podle nálady. Anebo samozřejmě Božská Blondýna.

B spí sama ve stanu a má ve zvyku zapomínat palčáky a bloumat v noci po okolí, navzdory rozkazům. Má poznámky ke kráse měsíce a k zvukomalebným kvalitám vlčího vytí, dává tažným psům křestní jména a mluví s nimi jako s ruskými dětmi a prohlašuje (i přes oficiální vědecký materialismus), že mají duše. To jim bude dělat problémy, jestliže jim dojdou zásoby a budou muset jednoho sníst, usoudil X jako správný skotský pesimista.

Světélkující luskovitá konstrukce je vysvobozena z ledu, ale výzkumníci mají pouhých pár minut na to, aby prozkoumali materiál, z něhož je vyrobena – na Zemi neznámou tenkou kovovou slitinu – pak se vypaří a zanechá po sobě vůni mandlí nebo pačuli, spáleného cukru, síry nebo kyanidu.

Tím se odhalí postava humanoidních tvarů, zřetelně samec, oděná v přiléhavém kostýmu nazelenale modré barvy pavích per, lesknoucí se jako křídla zlatohlávka. Ne, to je moc pohádkové. Oblečený v přiléhavé výstroji nazelenale modré barvy plynového plamene, lesknoucí se jako benzin, rozlitý na vodní hladinu. Je stále uvězněn v ledu, který se musel vytvořit i uvnitř lusku. Má světle zelenou kůži, lehce zašpičatělé uši, úzké, ostře řezané rty a velké, otevřené oči. Skoro celé je vyplňují zřítelnice, podobně jako u sov. Vlasy jsou tmavě zelené a vinou se v tenkých kotoučích přes lebku, která je na vrcholu nápadně zašpičatělá.

Neuvěřitelné. Bytost z jiné planety. Kdoví, jak dlouho tam mohl ležet? Desetiletí? Staletí? Tisíciletí?

Bezpochyby je mrtvý.

Co s tím budou dělat? Vyzvednou blok ledu, v němž je postava uzavřena, a svolají poradu. (X tvrdí, že by měli ihned odejít a přivolat odborníky, Y ho chce pitvat, ale upozorní ho, že by se mohl, podobně jako vesmírná loď, vypařit, Z horuje pro to, aby jej na sáňkách dotáhli k civilizaci, poté ho naložili do suchého ledu a prodali za nejvyšší nabídnutou částku, a B

upozorní na to, že tažní psi se o to celé nějak podezřele zajímají a začali kňučet, ale nikdo ji nebere na vědomí, kvůli tomu, že všechno podává tak exaltovaně, rusky, žensky.) Nakonec – a to se mezitím již setmělo a polární záře se předvádí v podivuhodných tvarech – se rozhodnou, že ho strčí do stanu B.

B bude muset spát v druhém stanu, společně se všemi třemi muži, což jim poskytne trochu příležitostí k voyeurismu při svíčce, protože B zajisté ví, čím vyplnit alpinistické vybavení, stejně tak jako spací pytel. Po celou noc budou po řadě držet čtyřhodinové hlídky a ráno budou losovat o konečném rozhodnutí.

Během hlídek X, Y a Z jde všechno bez problémů. Pak přijde řada na B. Tvrdí, že má takový zlověstný pocit, předtuchu, že všechno nepůjde podle plánu, ale ona takové věci říkává, a tak ji nikdo neposlouchá. Z ji vytrhne ze spánku a se zalíbením sleduje, jak se protahuje a souká ven ze spacáku a pak se neohrabaně navléká do zatepleného pracovního oděvu. Pak se B odebere do stanu, ke zmražené bytosti. Mihotavé světlo svíčky ji začne uspávat, najednou se přistihne při tom, že si představuje, jak by vypadaly romantické situace s tím zeleným mužem. I přesto, že je tak hubený, má přitažlivé obočí. Upadne do spánku.

Bytost, uvězněná v ledu, začne světélkovat, nejdříve jemně, pak stále silněji. Voda tiše stéká na podlahu stanu. Led je pryč.

Postava si sedne, pak vstane. Bezhlučně se přiblíží ke spící dívce. Jeho tmavě zelené vlasy se začnou spirála po spirále zvedat, prodlužovat, jedno tykadlo – jak je najednou zřejmé – za druhým.

Jedno z nich se obtočí okolo dívčina hrdla, další kolem jejích bujných vnad, třetí pevně přilehne na její ústa. Rázem se vzbudí, jakoby vyděšena zlým snem, ale není to sen, kousek od obličeje má tvář bytosti z vesmíru, její tykadla ji drží v pevném sevření, upřeně na ni hledí s nebývalou vášní a touhou, s čirou, živočišnou potřebou. Žádný smrtelný muž si ji nikdy tak intenzivně neprohlížel. Krátce se vzpírá, pak podlehne jeho objetí.

Nemá ani nic jiného na výběr.

Zelená ústa se otevřou a odhalí tak tesáky. Přiblíží se k jejímu krku. Tak moc ji miluje, až se jí přizpůsobí, navždycky z ní učiní část sebe. On a ona se stanou jednou bytostí. Rozumí tomu i beze slov, protože, mimo jiné, má tenhle chlapík i dar telepatické komunikace. Ano, vydechne dívka.

Ubalí si další cigaretu. Nechá teď B sežrat a vysát? Anebo tažní psi vycítí, že je v úzkých, přetrhají provazy, rozškubou stanovou plachtu a rozervou toho chlapíka, jedno tykadlo po druhém? Přijde ji někdo z ostatních zachránit (byl by rád, kdyby to byl Y, chladný anglický vědec)? Strhne se boj? To by mohlo být zajímavé. Blázne! Mohl jsem tě naučit všemu! bude těsně před smrtí mimozemšťan telepaticky vysílat k Y. Jeho krev bude mít nelidskou barvu. Oranžová by nemusela být špatná.

Nebo možná že ten zelený týpek provede výměnu nitrožilních tekutin mezi sebou a B a ona se promění v něj – v dokonalejší, zelenější verzi sebe samé. Pak již budou dva, zlikvidují ostatní, popraví psy a vydají se dobýt svět. Bohatá a panovačná města musí být zničena, ctihodní chudí budou vysvobozeni. Jsme cep páně, oznámí naše dvojice. Ve své moci budou mít Paprsek smrti, vytvořený z mimozemšťanových znalostí a nějakých drobností z nejbližšího železářství, odváží se pak někdo mít námitky?

Anebo vesmířan vůbec nevypije krev B, on se do ní promění! Jeho tělo se scvrkne jako hrozen vína, jeho vyschlá, zvrásněná kůže se promění v mlhu a zrána po něm nezůstane ani stopy. Ti tři muži najdou B, jak si rozespale protírá oči.

Netuším, co se stalo, řekne, a protože to tak ve skutečnosti vždycky bylo, budou jí to věřit. Možná to byla jen kolektivní halucinace, řeknou si. Je to tím severem, tou polární září, jednomu to poplete hlavu. Zahustí ti to krev chladem. Nevšimnou si ultrainteligentního zeleného záblesku v očích B, které byly, a to se musí zdůraznit, dřív stejně zelené. Psi to ale poznají. Vycítí změnu. Budou vrčet se sklopenýma ušima, budou žalostně výt, již se s ní nebudou přátelit. Co to do těch psů vjelo?

Může to pokračovat tolika způsoby.

Odpor, boj, záchrana. Zabití mimozemšťana. Šaty se budou postupně strhávat. Jako vždy.

Proč ze sebe chrlí ty hlouposti? Prostě to potřebuje, jinak by to byl jeho konec, a hledat za téhle situace jiné zaměstnání by jej přivedlo až moc na veřejnost, víc než by bylo rozumné. A také proto, že to umí. Je v tom prostě šikovný. Každému to tak nejde. Mnoho jich to zkusilo a mnoho jich propadlo. Dříve měl vyšší ambice, vážnější. Popsat život člověka takový, jaký opravdu je. Jít až úplně na dno, až k těm hladovým mzdám, k chlebu a škvarkům, k špinavým, levným děvkám, kopancům v obličeji a zvratkům v příkopech. Chtěl odhalit, jak funguje ten systém, ta mašinérie, která člověka drží při životě tak dlouho, dokud má v sobě nějaký zbytek sil, jak ho vysává, přeměňuje na kolečko v soukolí nebo na alkoholika, a každým z těch způsobů mu drtí tvář na bláto.

Průměrný pracující by takovou věc nečetl, ačkoli – soudruzi tvrdí, že pracující je svou podstatou šlechtic. Ti chlápci chtějí přesně jeho zboží. Levné, bezcenné, rychlou akci a spoustu koz a zadků. Ne že by si mohl jen tak napsat kozy a zadky, ty plátky jsou překvapivě prudérní. Ňadra a pozadí, to je ta nejzazší mez.

Krev, střelba, párání střev, křik a mučení, ale žádná plná nahota. Žádná slova. Ale možná to není prudérnost, možná jen nechtějí, aby je zastavili.

Zapálí si cigaretu, kouká z okna, číhá. Popel špiní sníh. S

drnčením projede tramvaj. Odvrátí se, číhá, v hlavě mu víří slova. Podívá se na hodinky. Už se zase opozdila. Nepřichází.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024