V.
Kožich
Dnes ráno předpověď počasí varovala, že se blíží tornádo, a uprostřed odpoledne se obloha zlověstně zazelenala a větve stromů se začaly prohýbat, jako by si jimi proráželo cestu nějaké obrovské, zuřivé zvíře. Bouře se přehnala přímo nad námi: šlehají hadí jazyky bílého světla, stohy plechových pekáčů se kácejí. Počítejte tisíc a jedna, říkávala Reenie. Když to řeknete, bouřka je na míli daleko. Říkala, že nesmíme za bouřky telefonovat, protože by nám sjel blesk přímo do ucha a ohluchly bychom. Taky jsme se nesměly koupat, protože blesk by mohl projet z kohoutku jako voda. Říkala, že když nám vstávají vlasy na hlavě, máme vyskočit, protože to jediné nás může zachránit.
Do večera bylo po bouři, ale bylo pořád vlhko jako v kanálu. Převalovala jsem se v zamotaných prostěradlech, poslouchala jsem, jak mi tluče srdce o péra postele, snažila jsem se uklidnit. Nakonec jsem to vzdala. Neusnu. Natáhla jsem si přes noční košili dlouhý svetr a zdolala schody. Pak jsem si oblékla plastikový pršiplášť s kapuci, vklouzla do gumových holínek a vyšla ven. Vlhké dřevěné schody verandy byly zrádné. Nátěr je odřený a možná jsou shnilé.
V slabém světle bylo všechno jednobarevné. Vzduch byl vlhký a klidný. Na chryzantémách vepředu na záhoně jiskřily třpytivé kapky; četa slimáků nepochybně okusovala pár zbylých lístků lupiny. Slimáci prý mají rádi pivo; myslím, že bych jim měla trochu nalít ven. Spíš jim než mně: téhle formě alkoholu jsem nikdy neholdovala. Chtěla jsem ochabnout rychleji.
Šourala jsem se a poťukávala po mokrém chodníku holí. Byl úplněk s kruhem bledé mlhy, ve světle pouličních lamp poskakoval můj zkrácený stín přede mnou jako skřítek. Cítila jsem, že se pouštím do nebezpečné věci: starší, osamělá žena kráčející nocí. Cizí člověk by mě mohl pokládat za bezbrannou.
A skutečně jsem byla trochu vyděšená, nebo aspoň jsem cítila obavy, takže mi srdce začalo tlouct silněji. Myra mě stále tak laskavě upozorňuje, že staré paní jsou první cíl lupičů.
Přijíždějí prý z Toronta, tihle lupiči, jako všechno zlo. Asi přijedou autobusem, své lupičské nádobíčko vydávají za deštníky nebo za golfové hole. Není nic, před čím by se zastavili, říká pochmurně Myra.
Šla jsem tři bloky k hlavní ulici vedoucí do města, pak jsem se zastavila a dívala se přes saténově mokrý asfalt k Walterově garáži. Walter seděl v osvětlené prosklené kukani uprostřed inkoustové prázdné tůně rovného asfaltu. V červené čapce nakloněný dopředu vypadal jako stárnoucí žokej na neviditelném koni nebo jako kapitán řídící tajemnou loď vesmírem. Vlastně se díval na sportovní kanál na své malé televizi, jak jsem se náhodou dozvěděla od Myry. Nezašla jsem za ním: jistě by se vyděsil, kdyby mě uviděl, jak se vynořuji ze tmy v holínkách a noční košili jako nějaký bláznivý osmdesátiletý stopař. Uklidnilo mě však vědomí, že v této noční době je aspoň jedna další lidská bytost vzhůru.
Cestou zpátky jsem za sebou zaslechla kroky. Tak je to tady, pomyslila jsem si, přichází lupič. Ale byla to jen mladá žena v černém pršiplášti, nesla tašku nebo malý kufřík. Mihla se kolem mne se skloněnou hlavou.
Sabrina, pomyslila jsem si. Nakonec se vrátila. V tom okamžiku jsem pocítila, že je mi odpuštěno, cítila jsem se požehnaná, naplněná milostí, jako kdyby se čas vrátil zpátky a má suchá stará dřevěná hůl rozkvetla jako v opeře. Ale při druhém pohledu – ne při třetím – to vůbec nebyla Sabrina, jen nějaká cizí žena. Kdo jsem, abych si zasloužila takový zázračný závěr? Jak ho můžu čekat?
Přesto ho čekám. Navzdory rozumovým důvodům.
Ale dost. Chopím se jha svého vyprávění, jak se psávalo v básních. Zpět do Avilionu.
Maminka byla mrtvá. Nic už nebude takové jako dřív. Řekli mi, že se nesmím litovat, sluší se zatnout zuby. Kdo mi to řekl?
Jistě Reenie. Možná otec. Ale co brada? Ta se smí třást?
Laura zpočátku trávila spoustu času v matčině kožichu. Byl z tuleně a v kapse ještě zůstal maminčin kapesník. Laura si vlezla dovnitř a snažila se zapnout knoflíky. Pak přišla na to, že…
