VIII.
Slepý vrah: Masožravé příběhy
Zase se přestěhoval, což je dobře. To místo u dráhy nenáviděla.
Nerada tam chodila, bylo to moc daleko a byla tam zima.
Vždycky, když se tam dostala, drkotala zuby. Nenáviděla ten úzký, smutný pokojík, nevyvětratelný zápach starých cigaret, protože okno nešlo otevřít. Odpornou sprchu v rohu, ženu, kterou potkala na schodech – ženu, která vypadala jako nějaká ušlápnutá venkovanka v zatuchlém, starém románu, taktak že nenesla na zádech otýpku roští. Její nevlídný, drzý pohled, jako by si přesně představila, co se bude dít za dveřmi jejího souseda. Závistivý pohled, ale také nevraživý.
Naštěstí je to pryč.
Sníh už roztál, jen ve stínu zůstaly šedivé šmouhy. Slunce hřeje, voní vlhká půda, rašící kořínky a promáčené pozůstatky odhozených novin, rozmazaných a nečitelných. V lepších částech města vyrazily narcisy a v předních zahrádkách, kde není stín, červené a oranžové tulipány. Znamení příslibu, jak píšou v zahrádkářských rubrikách; ale ještě teď, koncem dubna, onehdy sněžilo – velké, bílé, mokré vločky, bláznivá chumelenice.
Schovala si vlasy pod šátek, vzala si tmavomodrý kabát, nejtmavší, jaký má. Řekl, že to bude nejlepší. Na zdejších rozích a v koutech to páchne kočičinou a zvratky, jsou cítit klece s kuřaty. Na silnici se kupí koňské kobližky od jízdní policie, která tu hlídkuje, nečíhá na zloděje, ale na agitátory – na hnízda zahraničních rudých, kteří si šeptají jako krysy v slámě, nepochybně šest na jedné posteli, ženy mají společné, osnují své křivácké intriky. Emma Goldmanová v exilu ze Spojených států tu prý někde blízko bydlí.
Krev na chodníku, nějaký muž s kbelíkem a kartáčem. Žena obchází štítivě mokrou, růžovou louži. Je to oblast košer řezníků, krejčích, obchodníků s kožešinami. A nepochybně cukráren. Rady přistěhovaleckých žen shrbených nad šicími stroji, plíce plné prachu.
Šaty, co nosíš, by se někomu hodily, řekl jí jednou. Ano, prohodila lehce, ale já v nich vypadám líp. Pak dodala trochu vztekle: Co po mně chceš? Co mám dělat? Myslíš vážně, že mám nějakou moc?
Zastaví se v zelinářství, koupí tři jablka. Nejsou moc pěkná, z minulé sezony, slupky trochu svraštělé, ale cítí potřebu nějaké smírné oběti. Žena jí jedno jablko odebere, ukáže na nahnilou hnědou skvrnu, nahradí je lepším. Všechno beze slov.
Významné kývnutí a úsměv kolozubých úst.
Muži v dlouhých, černých kabátech, širokých černých kloboucích, drobné ženy s rychlým pohledem. Šály, dlouhé sukně. Lámaná angličtina. Nedívají se na člověka přímo, ale nic jim neujde. Je nápadná, je obryně. Přímo předvádí nohy.
Tady je krámek s knoflíky, jak říkal. Zastavila se a okamžik si prohlíží výklad.
Parádní knoflíky, saténové stužky, prýmky, lemovky, flitry – suroviny pro módní sny. Něčí prsty právě tady v okolí musely přišívat hermelínovou obrubu k její šifonové večerní pláštěnce.
Kontrast křehkého závoje a husté zvířecí kožešiny působí prý na pány. Jemná látka, pak křoví.
Jeho nový pokoj je nad pekařstvím. Kolem a pak po schodech nahoru v oparu vůně, kterou má ráda. Ale hutné, neodolatelné kynoucí těsto jí stoupá do hlavy jako teplé helium. Příliš dlouho ho neviděla. Proč nepřišla?
Je tu, otvírá dveře.
Přinesla jsem ti jablka, říká.
Po chvíli berou věci tohoto světa zase na sebe tvar. Je tu jeho psací stroj, nebezpečně postavený na malém mycím stojánku. Vedle jeho modrý kufřík, na něm sundané umyvadlo.
Na zemi zmačkaná košile. Proč schumlaná látka vždycky značí touhu? Svým zkrouceným, nezkrotným tvarem. Takhle vypadají plameny na obraze – jako oranžová látka, vířící a prudce šlehající.
Leží na posteli, na ohromném, vyřezávaném mahagonovém loži, které téměř zaplňuje pokoj. Kdysi jistě svatební postel, která měla vydržet celý život. Celý život, jak to teď hloupě zní; trvanlivost, úplná zbytečnost. Krájí jablko jeho kapesním nožem, krmí ho po kouskách.
Kdybych tě neznal, myslel bych si, že mě chceš svést.
Ne – jen udržet při životě. Musím tě vykrmit, abych tě mohla sníst později.
To je zvrácená myšlenka, mladá dámo.
Ano. Tvoje. Nevykládej mi, žes zapomněl na mrtvé ženy s azurovými vlasy a očima jak hadí hnízda? Zakously by tě k snídani.
Jenom kdyby směly. Znovu se k ní naklání. Kdes byla celou tu dobu? Jsou to týdny.
Ano. Počkej. Musím ti něco říct.
Je to nutné? ptá se.
Ano. Vlastně ne. Ne.
Slunce klesá, stíny závěsů se vlní přes postel. Hlasy venku na ulici, neznámé jazyky. Tohle si budu navždycky pamatovat, říká si dívka. A pak: Proč myslím na vzpomínky? Ještě to není tehdy, je to přítomnost. Ještě to neskončilo.
Promyslela jsem si ten příběh, říká, a vymyslela jsem další pokračování.
Ale? Ty máš vlastní nápady?
Já mám vždycky své vlastní nápady.
Tak dobře, poslechneme si je, říká s úšklebkem.
Tak tedy, ona na to. Naposledy jsme viděli, jak dívku a slepého vraha vezli na setkání se Služebníkem potěšení, vůdcem barbarských nájezdníků, zvaných Pustošící lid, protože se o nich domnívali, že jsou božími posly. Jestli se mýlím, klidně mne oprav.
Ty ty nesmysly opravdu posloucháš? ptá se s podivem. Ty si to opravdu pamatuješ?
Samozřejmě, pamatuji si každé slovo, které jsi řekl. Dojedou do ležení barbarů a slepý vrah praví Služebníku potěšení, že má pro něj poselství od Nepřemožitelného, jež mu však smí sdělit jen v soukromí, pouze za doprovodu dívky. To proto, že ji nechce ztratit z dohledu.
On nevidí, je slepý, víš o tom?
Ty víš, co tím myslím. A Služebník potěšení řekne, tak dobrá.
On by neřekl jenom tak dobrá, pronesl by proslov.
Tyhle části mi nejdou. Ti tři se odeberou do stanu stranou od ostatních a vrah vyloží svůj plán. Prozradí jim, jak se dostat do Sakiel Nornu bez boje a bez ztrát na životech. Mají vyslat skupinu mužů, on jim prozradí heslo u brány, on přece zná hesla, vzpomínáš, a jakmile budou uvnitř, půjdou ke kanálu a skrze tunel pošlou provaz. Jeden konec k něčemu přivážou, třeba ke kamennému sloupu, a v noci se pak bude skupina vojáků moci protáhnout po provaze do města, přemoci stráže, otevřít všech osm bran, a tradá.
Tradá? Směje se, to není zrovna příliš zycronianské slovo.
Ale, ty se v tom nějak vyznáš. Potom můžou vyvraždit všechny ke své spokojenosti.
To je chytrá lest, pěkně mazaná.
Já vím, ona na to. Je to v Herodotovi, nebo v něčem takovém. Myslím, že to byl pád Babylonu.
Máš v hlavě překvapující množství zbytečností. Myslím ale, že tam dojde k nějaké dohodě. Naši dva mladí se nemůžou pořád vydávat za boží zmocněnce. To je příliš nebezpečné.
Dříve nebo později by se podřekli, udělali by chybu a byli by zabiti. Musí se dostat pryč.
Ano, na to jsem myslela. Předtím, než prozradí heslo a rady, si slepec vymíní, že oba dva musí být dovedeni do podhůří západních hor s dostatečnou zásobou jídla a tak podobně.
Řekne, že tam musí vykonat pouť – vystoupat na horu a získat další boží nařízení. Jedině tehdy předá zboží, čímž myslí to heslo. Tímto způsobem, za předpokladu, že se nájezd barbarů nezdaří, budou oba dva někde, kde by je žádný z obyvatel Sakiel Nornu nikdy nehledal.
Ale tam je zabijí vlci, namítne. A jestli ne vlci, tak mrtvé ženy s nádhernými postavami a temně rudými rty. Anebo zabijí ji a on bude nucen plnit jejich nepřirozené touhy, dokud neopadá listí z dubu, ubožák.
Ne, odpoví mu, to se nestane.
Ale? A kdo to tvrdí?
Neříkej ale. To tvrdím já. Poslouchej, je to takhle. Slepý vrah slyší každou fámu a tak ví, jak to s těmi ženami doopravdy je. Ony ve skutečnosti nejsou až tak docela mrtvé.
Jen to o sobě po okolí rozhlásily, aby je nechali na pokoji. Ve skutečnosti to jsou uprchlé otrokyně a jiné ženy, které utekly, aby se vyhnuly tomu, že je jejich otcové nebo manželé prodají.
A nejsou to ani pouze ženy, jsou tam také muži, vlídní a přátelští muži. Všichni žijí v jeskyních, chovají ovce a pěstují si zeleninu. Střídavě číhají u hrobů a lekají pocestné – vyjí na ně a tak – aby to vypadalo, že se stále zjevují.
A ještě k tomu, ti vlci, to nejsou opravdoví vlci, jsou to jen ovčáčtí psi, vycvičení, aby hráli vlky. Ve skutečnosti jsou velmi krotcí a poslušní.
A tihle lidé přijmou oba uprchlíky a poté, co si vyslechnou jejich smutný příběh, budou se k nim chovat opravdu hezky. A pak budou slepý vrah a němá dívka spolu moci žít v jedné z jeskyň a dříve nebo později budou mít dítě, které uvidí a bude moci mluvit, a budou spolu šťastni.
Zatímco všichni jejich spoluobčané budou povražděni, říká s úšklebkem. Mluvíš o zradě vlasti. Zaprodala jsi dobro společnosti za spokojenost jedince?
Ale ti spoluobčané, to byli lidé, kteří se chystali je zabít.
Ten úmysl mělo jenom pár z nich – ti privilegovaní, pouze vrcholek pyramidy. Chceš spolu s nimi odsoudit i zbytek? Chceš nechat svou dvojici zradit jejich vlastní lid? To je od tebe pěkně sobecké.
Takové jsou dějiny, odvětí mu. Je to v Dobytí Mexika, ten, jak se jmenoval, Cortéz, jeho aztécká milenka udělala to samé.
A v Bibli je to také. Nevěstka Rahab udělala to samé při pádu Jericha. Pomohla Jošuovým lidem a byla i se svou rodinou ušetřena.
Máš bod, odpoví jí. Ale porušila jsi pravidla. Nemůžeš jen tak změnit ženy – zombie na spolek rozmarných venkovských pastýřek.
Vždyť jsi ty ženy nikdy doopravdy nezapojil do příběhu, namítne. Vyprávěl jsi o nich jenom zkazky, a ty nemusí být pravdivé.
Tak to máš pravdu, směje se. A tady je moje verze. V táboře Lidu radosti se všechno děje tak, jak jsi říkala, i když s důstojnějšími proslovy. Naše dva mladé pak odvezou na úpatí západních hor a tam je zanechají mezi hroby, načež začnou nájezdníci postupovat proti městu podle návodu a plení a ničí a vraždí obyvatele. Ani jeden neunikne živý. Král je pověšen na stromě, nejvyšší kněžka je rozpárána, dvořan-pučista zahyne s ostatními. Nevinní malí otroci, spolek slepých vrahů, dívky v Chrámu – všichni zemřou. Ze světa zmizí celá jedna kultura.
Nepřežije nikdo, kdo by znal, jak vázat zázračné koberce, což jak musíš uznat, je škoda.
Zatím pomalu kráčí po své osamělé cestě, ruku v ruce, dva mladí lidé. Jsou si jisti ve své víře, že je brzy objeví laskaví zahrádkáři a přijmou je k sobě. Ale jak jsi říkala, zkazky nemusí být vždy pravdivé, a slepý vrah se držel zrovna té falešné. Mrtvé ženy jsou mrtvé doopravdy. A nejenom to. Vlci jsou opravdovými vlky a mrtvé ženy je mohou přivolat, kdykoli chtějí. Z našich romantických hrdinů bude žrádlo pro vlky, dřív než napočítáš tři.
Ty jsi ale nevyléčitelný optimista, řekne mu na to.
Nejsem nevyléčitelný. Ale mám rád, když se mé příběhy podobají opravdovému životu, a to znamená, že v nich musejí být vlci. Ve své přirozené nebo i přenesené podobě.
A proč se to tolik podobá realitě? Odvrátí se od něj na záda a kouká do stropu. Trumfnul její příběh a to se jí dotklo.
Všechny příběhy jsou o vlcích. A všechny stojí za opakování.
Všechny ostatní jsou jenom sentimentální žvásty.
Všechny?
Ano, odpoví. Přemýšlej o tom. Máme útěk před vlky, boj proti vlkům, lov na vlky, zkrocení vlků. Být předhozen vlkům nebo předhodit vlkům místo sebe někoho jiného, aby ho sežrali.
Život s vlčí smečkou. Proměna ve vlka. A to nejlepší, proměna ve vůdce vlčí smečky. Žádné jiné zajímavé příběhy neexistují.
Myslím, že přece jen ano. Myslím, že příběh o tom, jak mi vyprávíš příběh o vlcích, není o vlcích.
Na to bych být tebou nesázel, odvětí. Jeden vlk tu je vedle mne. Pojď sem.
Počkej, na něco se tě musím zeptat.
Dobře, tak to vyklop, řekne líně. Oči má už zase zavřené, ruku položenou přes ni.
Jsi mi někdy nevěrný?
Nevěrný. Jak zvláštní výraz.
Na slovníku snad nezáleží. Jsi?
O nic víc než ty mně. Odmlčí se. Já to neberu jako nevěru.
A jak to tedy bereš? zeptá se chladným hlasem.
Z tvé strany je to roztržitost. Ty zavřeš oči a zapomeneš, kde jsi.
A z tvé?
Řekněme, že jsi první mezi rovnými.
Ty jsi ale hajzl.
Já ti jen říkám pravdu.
To bys možná neměl.
Nestav se na zadní, dělám si jen legraci. Nedokázal bych se jiné ženy dotknout ani prstem. To bych se pozvracel.
Odmlčí se. Políbí ho a odvalí se zpět. Musím odjet, řekne opatrně. Chtěla jsem ti to říct, nechtěla jsem, aby ses divil, kde jsem.
Odjet? Kam? Proč?
Jedeme na první plavbu lodě. Všichni, celý náš doprovod.
Tvrdí, že o ni nesmíme přijít, že to bude událost století.
Máme za sebou teprve třetinu století. A mimo to, domníval jsem se, že tohle místo bylo přiřčeno světové válce. Šampaňské za svitu měsíce může jen těžko soupeřit s miliony mrtvých v zákopech. A co taková chřipková epidemie, nebo…
Má na mysli společenskou událost.
Ach, odpusťte madam, uznávám, máte pravdu.
Co se děje? Budu pryč jenom měsíc, tedy přibližně, bude záležet, jak se dohodneme. Neodpovídá. Já to přece nechci.
Ne, já si to nemyslím. Až příliš moc jídel o sedmi chodech a až po krk tančení. Slečna by se nám mohla unavit.
Nebuď takový.
Neříkej mi, jaký mám být! Nepřipojuj se k těm zástupům s plány na moje zdokonalení. Mě už to, sakra, unavuje. Budu takový, jaký jsem.
Promiň. Promiň, promiň, promiň.
Nesnáším, když se ponižuješ. Ale jde ti to dobře, bože.
Vsadil bych se, že jsi na domácím poli získala velkou praxi.
Měla bych jít.
Jdi, jestli chceš. Otočí se k ní zády. Sakra, dělej si všechno, na co máš chuť. Já nejsem tvůj pán. Nemusíš sedat a prosit a vrnět a mávat kvůli mně ocasem.
Ty nic nechápeš. Ty ani nechceš. Ty vůbec nechápeš, jaké to celé je. Já si to neužívám. Jasně.
Mayfair, červenec 1936
HLEDÁME NEJVHODNĚJŠÍ PŘÍVLASTEK
(J. Herbert Hodgins)
Ještě nikdy nevyjela na moře krásnější loď.
Vnější konstrukce má pružnou, aerodynamickou krásu chrta a její interiér nešetří na detailech, výzdoba je mimořádné, prostě mistrovské dílo pohodlí, účelnosti a luxusu. Nová loď je hotel Waldorf-Astoria na vodě.
Hledal jsem příhodný přívlastek. Mluvilo se o ní jako o nádherné, vzrušující, velkolepé, královské, majestátní, vznešené a skvostné. Všechna tato slova ji popisují s jistým citem pro přesnost. Ale každé slovo obsahuje jen určitou část tohoto „vrcholného výkonu v historii britského loďařství“. Queen Mary není možné popsat; musí se vidět a „procítit“, a člověk se musí účastnit jejího jedinečného života.
… Každý večer se samozřejmě tančilo v hlavním sále a bylo těžké si představit, že jsme na lodi.
Hudba, taneční parket, elegantně oblečení lidé si ničím nezadali s plesovými sály v hotelích půl tuctu největších měst světa. Byly vidět poslední toalety navržené v Londýně nebo Paříži, čerstvě vybalené z krabic. Viděli jsme také poslední nápady módních doplňků: roztomilé malé kabelky, rozevláté večerní pláštěnky v nejrůznějších barevných kombinacích; luxusní přehozy a kožešinová boa. Bohatě nabírané toalety získaly nejvyšší pocty, ať z taftu nebo tylu.
Kde byla dána přednost tužkové siluetě, šaty vždycky doplňovala pečlivě vypracovaná tunika z taftu nebo potištěného saténu. Objevilo se mnoho nejrůznějších sifonových pláštěnek, všechny padaly z ramen po rozevlátém vojenském způsobu. Jedna krásná mladá žena s obličejem jako z míšeňského porcelánu pod účesem bílých vlasů měla přes vlající šedou róbu šifonovou lila pláštěnku. Vysoká blondýna měla přes růžovou róbu v barvě vodního melounu bílou šifonovou pláštěnku lemovanou hermelínem.
Slepý vrah: Broskvičky z Aa‘ A
Večer se tančí, hladký, třpytivý tanec na kluzké podlaze. Umělé veselí. Nemůže se tomu vyhnout. Všude kolem vystřelují blesky fotoaparátů. Nevíte, kdy na vás zamíří, kdy se objeví v novinách váš obrázek se zakloněnou hlavou a odhalenými zuby.
Ráno ji bolí nohy.
Odpoledne se utíká do své paměti, leží na lehátku za slunečními brýlemi. Odmítá bazén, házení kroužků, badminton, nekonečné, tupé hry. Zábavy jsou pro ty, kdo chtějí, aby jim ubíhal čas. Ona má svou vlastní zábavu.
Psi se procházejí na vodítkách po palubě pořád dokola. Za nimi jejich vodiči nejlepší jakosti. Předstírá, že si čte.
Někteří lidé píšou v knihovně dopisy. Pro ni to nemá smysl.
I kdyby dopis poslala, on se pořád stěhuje a nemusel by ho vůbec dostat. Ale mohl by ho dostat někdo jiný.
Za klidných dnů vlny dělají, co mají dělat. Ukolébávají vás.
Mořský vzduch, říká se tu – ten vám tak prospěje. Jen se zhluboka nadechněte. Jen odpočívejte. Jen vypřáhněte.
Proč mi vyprávíš ty příběhy? ptala se před měsíci. Leží zabaleni v jejím kabátu, kožešinou nahoru, jak si přál. Studený vzduch vane prasklým oknem, tramvaj z ulice vyzvání. Počkej, řekne ona, tlačí mě do zad knoflík.
To jsou příběhy, které znám. Smutné. Každý příběh je smutný, když se dovede do logického konce, protože nakonec všichni umřou. Narození, kopulace, smrt. Nejsou žádné výjimky, možná až na tu oblast kopulace. Chudáci teplouši se ani tak daleko nedostanou.
Ale mezitím můžou být šťastný chvíle, pravila. Mezi narozením a smrtí – ne? A když věříš v nebe, může to být taky šťastný příběh – smrt, myslím. Se zástupy andělů, kteří ti zpívají, a tak.
Jo. Rajský slasti po smrti. Děkuju, nechci.
Stejně můžou být mezitím šťastný chvíle. Nebo aspoň víc, než jich tam dáváš. Ty jich tam moc nedáváš.
Ty myslíš tu část, kdy se vezmeme a usadíme se v malým domečku a máme dvě děti? Tuhle část?
Ty jsi ničema.
Dobrá, řekne on. Chceš šťastný příběh. Vidím, že nedáš pokoj, dokud ho nedostaneš. Tady je.
Byl to devadesátý devátý rok toho, co mělo vejít ve známost jako stoletá válka nebo xenorianská válka. Planeta Xenor, nacházející se v jiné vesmírné dimenzi, byla obydlena extrémně inteligentní, ale extrémně krutou rasou bytostí, známých jako Ještěráci, což ale nebylo jejich vlastní jméno. Byli sedm stop vysocí, šupinatí a šediví. Jejich oči měly svislé štěrbiny, jako oči koček nebo hadů. Jejich kůže byla tak tvrdá, že obyčejně nemuseli nosit žádné oblečení, tedy až na krátké kalhoty z karchinealu, na Zemi neznámého ohebného rudého kovu. Ty ochraňovaly životně důležité části jejich těl, jež byly také šupinaté, a musím dodat, i ohromné, ale zároveň i zranitelné.
No, díky Bohu, že alespoň to, řekla se smíchem.
Myslel jsem, že se ti tohle bude líbit. Takže, jejich plánem bylo zajmout velké množství pozemských žen a zplodit nadrasu, napůl člověka a napůl xenorianského Ještěráka, který by byl lépe než oni vybaven pro život na mnoha rozdílných obyvatelných planetách ve vesmíru. Mohl by se přizpůsobit rozdílným atmosférám, jíst různá jídla, byl by odolný vůči neznámým nemocem a tak podobně, ale zároveň by měl sílu a nepozemskou inteligenci Xenorianů. Tahle nadrasa by se rozšířila vesmírem a dobyla by ho, cestou by převálcovala obyvatele různých planet, protože Ještěráci potřebovali prostor pro výboje a nové zdroje proteinů.
Vesmírná flotila Ještěráků zahájila svůj první útok na Zemi v roce 1967. Výsledkem byly ničivé rány na největší města, v nichž zahynuly miliony lidí. Uprostřed všeobecné paniky vytvořili Ještěráci z částí Eurasie a Jižní Ameriky podřízené kolonie.
Mladší ženy byly přiděleny na ďábelské rozmnožovací pokusy, těla mužů byla, poté co z nich snědli ty části, jež jim chutnaly, pohřbena v ohromných šachtách. Milovali především mozky a srdce a také lehce opečené ledviny.
Ale zásobování Xenorianů bylo odříznuto raketovým útokem ze skrytých pozemských zařízení, čímž byli Ještěráci připraveni o podstatné součásti svých smrtících paprskometů.
Země se sjednotila a povstala, vybavena nejen svými vlastními leteckými silami, ale také mraky, tvořenými zplynovatělým jedem ze vzácných žab, žijících na Iridisu, zvaných hortz. Dříve jejich jed užívali Nakrodové z Ulinthu na špice svých šípů, a jak objevili pozemští vědci, Xenoriané na něj byli částečně citliví.
Tím se vzájemné šance vyrovnaly.
Také jejich karchinealové šortky vzplanuly, jestliže byly přímo zasaženy dostatečně žhavou střelou. Pozemští ostřelovači s přesnými zaměřovači, kteří používali pušky s fosforovými střelami dlouhého doletu, byli hrdiny těch dní i přesto, že represe proti nim byly kruté a zahrnovaly elektrická mučidla, dříve neznámá a nesnesitelně bolestivá. Ještěráci pochopitelně neviděli příliš rádi své intimní partie v plamenech.
Nyní, v roce 2066, byli nepřátelští Ještěráci zahnáni do zcela jiné vesmírné dimenze, kde je pozemští piloti pronásledovali na svých malých, rychlých, dvousedadlových, ničivých plavidlech.
Jejich konečným cílem bylo zcela zlikvidovat Xenoriany, možná s tím, že jich pár ponechají na ukázku ve speciálně opevněných zoologických zahradách, s okny z nerozbitného skla. Ovšem Xenoriané se nevzdávali a bojovali na život a na smrt. Měli stále ještě provozuschopnou flotilu a pár trumfů v rukávech.
Oni měli rukávy? Myslela jsem, že byli polonazí.
Proboha, nebuď takový šťoural. Vždyť víš, co tím myslím.
Will a Boyd byli dva staří kamarádi, dva zjizvení a ostřílení pronásledovací veteráni, tři roky ve službě. To byla mezi pronásledovateli dlouhá doba, protože měli vysoké ztráty. Podle velitelů jejich odvaha předčila jejich soudnost, přesto se se svým zbrklým chováním dostali pěkně daleko, jeden odvážný nálet po druhém.
Avšak teď, na začátku našeho příběhu, jsou obklíčeni flotilou xenorianských paprskometů a právě dostali zásah a jsou silně poškození. Paprsky jim prostřelily díru v nádrži, odřízly je od spojení se Zemí a roztavily řízení. Boyd skončil s odporným skalpem, zatímco Will krvácí do skafandru z neznámé rány kdesi v těle.
Jak to tak vypadá, jsme na řadě, říká Boyd. Tak jak jsme sjetý, vožralý a potetovaný. Tahle mašina s náma sletí každou chvilkou. Jediný, co bych si přál, by bylo mít dost času na to, abysme mohli vodpálit ještě pár set těch šupinatejch sráčů do království nebeskýho, jo.
Jo, tak to já taky. Máš zakalený oči, kámo, na to Will. Ale stejně to vypadá, jako kdyby ti v nich něco blejskalo – rudej zákal. Tečou ti prsty. Cha, cha.
Cha, cha, ozval se Boyd s bolestivou grimasou. Vtip. Tys měl vždycky mizernej smysl pro humor.
Dříve než mohl Will odpovědět, loď se neovladatelně roztočila do závratné spirály. Byli zachyceni gravitačním polem, ale o jakou planetu šlo? Vůbec nevěděli, kde jsou. Jejich umělý gravitační systém nefungoval a oba muži ztratili vědomí.
Když se probrali, nemohli uvěřit vlastním očím. Nebyli už ve své raketě, ani na sobě neměli své úzké kovové skafandry.
Namísto toho byli oblečeni do vzdušných zelených rób z nějakého lesklého materiálu a leželi na měkkých zlatých lehátkách v loubí, tvořeném popínavými rostlinami. Jejich zranění byla vyléčená a Willův prostředníček na levé ruce, ustřelený při minulém náletu, dorostl zpátky. Cítili se zaplavení zdravím a pohodou.
Zaplaveni, zamumlá, no ne!
Jo, my chlapi máme občas rádi umělecká slova, řekne na půl úst, jako gangster z filmu. Dá to větě trochu lepší úroveň.
To si dokážu představit.
Budu pokračovat. To mi nedochází, říká Boyd. Myslíš, že jsme mrtví?
Jestli jsme, tak jsem s takovouhle smrtí spokojenej, na to Will. Tohle je fajn, pohoda.
Ti povim.
Hned nato Will slabě hvízdnul. Směrem k nim přicházely dvě nejkrásnější ženský, jaký kdy viděli. Barva jejich vlasů připomínala košík ze štípaných vrbových proutků. Byly oděny do dlouhých šatů purpurově modrého odstínu, které spadaly v tenkých záhybech a při pohybu šelestily. Willovi to nepřipomnělo nic jiného než ty malé papírové sukénky, které dávají ve snobských prvotřídních zelinářstvích okolo ovoce.
Měly obnažené ruce a nohy a obě měly podivnou čelenku z jemné rudé síťoviny. Kůži měly šťavnatě zlatorůžovou. Šly rozvlněným krokem, skoro jako by byly ponořeny v sirupu.
Zdravíme Vás, mužové Země, řekla první.
Ano, zdravíme, pokračovala druhá. Již dlouho jsme Vás očekávali. Sledovali jsme Váš příchod naší meziplanetární kamerou.
Kde to jsme? zeptal se Will.
Nacházíte se na planetě Aa’A, odpověděla první. Slovo znělo jako povzdech přecpaného člověka s malým zajíknutím uprostřed, podobným tomu, jaké vydávají malé děti, když se převracejí ve spánku. Znělo také jako poslední výdech umírajícího.
Jak jsme se sem dostali? ptal se znovu Will. Boyd byl oněmělý. Přejížděl očima po šťavnatých zralých křivkách, které se před ním předváděly. Zakousnul bych se do toho masíčka, říkal si.
Spadli jste z nebes ve vašem plavidle, řekla první žena.
Bohužel bylo zničeno. Budete tu muset zůstat s námi.
To rádi přijmeme, odvětil Will.
Bude o vás dobře pečováno. Svou odměnu si zasloužíte.
Tím, že chráníte váš svět před Xenoriany, chráníte i náš.
Slušnost mě nutí pomlčet o tom, co se stalo poté.
Skutečně musíš?
Hned ti to vysvětlím. Musím dodat jen to, že Boyd a Will byli jediní muži na planetě Aa’A, takže ty ženy byly samozřejmě panny. Uměly ovšem číst myšlenky a každá mohla předem říct, co si Boyd a Will asi přejí. Takže brzo byly splněny i ty nejfantastičtější představy obou kamarádů.
Poté následoval lahodný pokrm z nektaru, který, jak bylo mužům řečeno, odvrátí stáří a smrt, pak přišla procházka nádhernou zahradou, plnou nepředstavitelných květin, a pak byli oba zavedeni do místnosti přecpané dýmkami a každý si mohl vybrat, jakou jen chtěl.
Dýmky? Takové, jako kouříš ty?
Aby se hodily k bačkorám, které jim předaly hned poté.
To beru.
To je jasné, řekl s úsměvem.
Bylo to čím dál lepší. Jedna z těch žen byla sexbomba, druhá byla spíše vážnější a dalo se s ní bavit o umění, literatuře a filozofii, a klidně i o teologii. Zdálo se, že obě vědí, co se po nich v danou chvíli požaduje, a mohli přeskakovat z tématu na téma podle Boydových a Willových nálad a sklonů.
A tak čas v poklidu ubíhal. Jak míjely ty dokonalé dny, oba muži stále více poznávali planetu Aa’A. Především se tam vůbec nejedlo maso a nebyla tam ani žádná masožravá zvířata, přestože se tam vyskytovalo množství motýlů a ptáků. Musím k tomu dodávat, že bůh uctívaný na planetě Aa’A měl podobu ohromné dýně?
Za druhé tam neexistovalo zrození. Ty ženy rostly na stromech, visely na stopkách vedoucích z jejich temene a po dozrání je jejich předchůdkyně otrhaly. Za třetí tam neexistovala smrt. Když přišel jejich čas, každá z Broskviček, abychom použili termín, jakým je brzo mezi sebou označovali Boyd a Will, jednoduše rozložila své molekuly, jež pak byly prostřednictvím stromů znovu sestaveny do nové ženy. Takže podstata i té nejmladší ženy byla, stejně jako její podoba, identická s tou úplně první.
A jak věděly, kdy přišel jejich čas? Kdy mají rozložit své molekuly?
Jednak díky jemným vráskám, které jejich sametová pleť tvořila při přezrání. A také díky mouchám.
Mouchám?
Ovocným muškám, které v mracích poletovaly nad jejich čelenkami z rudé síťoviny.
Takhle si představuješ šťastný příběh?
Počkej, to není všechno.
---
I přesto jak byl krásný, začal tenhle život po nějakém čase Boyda a Willa nudit. Jedním z důvodů bylo, že je ženy nepřestávaly kontrolovat, aby se ujistily, že jsou šťastní. To člověka unaví. Také nebylo nic, co by ty holčiny neudělaly. Byly úplně nestydaté, nebo beze studu, to je jedno. Na podnět začaly předvádět i to nejoplzlejší chování. Děvky pro ně byl slabý výraz. Anebo začaly být plaché a stydlivé, servilní a cudné, klidně začaly plakat a ječet, i to bylo možné si objednat.
Ze začátku to Will a Boyd brali jako úžasnou věc, ale po čase je to začalo štvát.
Když ty dívky uhodili, netekla žádná krev, jenom šťáva.
Když je praštili silněji, rozpustily se na sladkou kašovitou hmotu, z níž velmi rychle vznikla další Broskvička. Nezdálo se, že by pociťovaly bolest, a Boyda a Willa začalo zajímat, jestli pociťují alespoň rozkoš. Bylo snad všechno to vytržení pouhé divadlo?
Dívky na takové otázky odpovídaly pouze úsměvem. Nešlo se jim dostat pod kůži.
Víš, co bych si teďko přál? řekl Will jednoho pěkného dne.
Vsadím se, že to samý co já, na to Boyd.
Obrovskej krvavej steak, aby z něj odkapávala krev. Velkou hromadu hranolků. A dobře vychlazený pivko.
Jo, to já taky. A potom pořádně vostrej souboj s těma hajzlama z Xenoru.
Přesně na to myslím.
Rozhodli se jít na výzvědy. I přestože jim tvrdili, že planeta Aa’A je na každou stranu úplně stejná a že jediné, co najdou, budou další stromy a loubí s ptáčky a motýly a další přitažlivé ženy, vydali se na západ. Po dlouhé cestě, která se obešla bez jakéhokoli dobrodružství, dorazili k neviditelné zdi. Byla hladká jako sklo, ale měkká a poddajná, když na ni zatlačili. Pak se zase vrátila do původní podoby. Byla mnohem vyšší, než byli schopni dosáhnout nebo vylézt. Vypadala jako ohromná křišťálová bublina.
Zdá se mi, že jsme v pasti, uvnitř velké, průhledné kozy, poznamenal Boyd.
Posadili se u paty zdi, přemožení hlubokým zoufalstvím.
Tohle místo je příjemný a pohostinný, řekl Will. Jsou tu měkký postele a dobře se tu sní, při snídani jsou na stolech kytky, mladý holky tu vaří kafe. Je tu všechna rozkoš, o který jsi kdy snil, v každý podobě. Je tu všechno, o čem chlapi sní, když jsou tam nahoře, v boji v jiný vesmírný dimenzi. Je to přesně to, za co jiný chlapi položej život. Nemám pravdu?
Trefils hřebík na hlavičku, odvětil mu Boyd.
Ale je to moc krásný na to, aby to bylo opravdový, pokračoval Will. Musí to bejt past. Klidně to může bejt nějakej šílenej oblbovák, kterej tu na nás Xenoriani nastražili, abychom nemohli bojovat. Jsme v Ráji, ale nemůžeme z něj ven. A všechno, odkud nemůžeš odejít, je Peklo.
Tohle ale není Peklo. Tohle je blaženost, vpadla jim do řeči jedna z Broskviček, která se právě materializovala na větvi nedalekého stromu. Odsud není kam jít. Odpočiňte si. Užijte si to. Zvyknete si.
A to je konec.
To je všechno? zeptá se překvapeně. To tam ty dva chlápky necháš zavřené navždy?
Udělal jsem to, jak sis přála. Chtěla jsi štěstí. Ale záleží na tobě, můžu je tam nechat, nebo je klidně vyvedu ven.
Nech je odejít.
Venku čeká smrt, víš o tom?
Aha, vidíš. Otočí se na bok, zakryje se kožichem, přejede po něm rukou. Ale stejně nemáš s těmi Broskvičkami pravdu.
Nejsou takové, jak si myslíš.
V čem nemám pravdu?
Prostě se mýlíš.
´
The Mail and Empire, 19. září 1936
GRIFFEN VARUJE PŘED RUDÝMI VE ŠPANĚLSKU
Od našeho zvláštního zpravodaje
Minulý čtvrtek v ohnivém projevu v Empire Club varoval přední průmyslník Richard E. Griffen z Griffen-Chase Royal Consolidated před možným nebezpečím hrozícím světovému pořádku a mírovému mezinárodnímu obchodu z pokračujícího občanského konfliktu ve Španělsku. Republikáni, prohlásil, plní rozkazy rudých, jak ukázali zabavováním majetku, zabíjením mírumilovných civilistů a zvěrstvy spáchanými proti církvi. Mnoho kostelů bylo znesvěceno a vypáleno a vraždy jeptišek a kněží jsou na denním pořádku.
Zásah nacionalistů, vedených generálem Frankem, byl pouze reakcí, která se dala očekávat.
Rozhořčení a odvážní Španělé všech tříd se vzchopili, aby bránili tradice a občanský pořádek, a svět se s úzkostí dívá, jak to dopadne. Vítězství republikánů by znamenalo agresivnější Rusko a řada malých států by se ocitla v nebezpečí. Z
evropských zemí jsou dosti silné pouze Německo a Francie, a do jisté míry Itálie, aby vzdorovaly přesile.
Pan Griffen silně naléhal, aby Kanada následovala postoj Británie, Francie a Spojených států a od konfliktu se distancovala. Politika neintervence je zdravá a je třeba k ní přistoupit ihned, neboť není možné žádat kanadské občany, aby riskovali své životy v zahraniční šarvátce. Je tu však už podzemní proud nezdolných komunistů, kteří z našeho kontinentu směřují do Španělska, a ačkoli by jim to měl zákon zakázat, země by měla být vděčná, že nastala příležitost, kdy se může očistit od podvratných živlů bez jakýchkoli výdajů daňových poplatníků.
Kritika pana Griffena byla doprovázena silným potleskem.
Slepý vrah: Cylindr Gril
Cylindr Gril má neonovou reklamu: červený cylindr, který zdvihá modrá rukavice. Pokaždé jde jen nahoru, nikdy dolů.
Není pod ním žádná hlava, pouze mrkající oko. Mužské oko se otvírá a zavírá: oko kouzelníka; lišácký, bezhlavý vtip.
Cylindr je to nejelegantnější v Cylindr Grilu. Ale jsou tady, sedí v jednom boxu, na veřejnosti, jako normální lidé, oba mají před sebou sendvič s hovězím, šedé maso na bílém chlebu, měkkém a bez chuti, jako andělský zadeček, hnědá omáčka zahuštěná moukou. Po straně hrášek z konzervy, jemně našedle zelený; francouzské hranolky změklé tukem. V dalších boxech sedí osamělí, sklíčení muži s růžovýma, omluvnýma očima, s trochu ušmudlanými košilemi a zářivými kravatami účetních a několik ubitých dvojic, které si chtějí co nejvíc užít pátečního večera, pokud na to budou mít, a trojice prostitutek – mimo službu.
Chtěla bych vědět, jestli někdy jde s prostitutkou, napadne ji. Když tu nejsem. A pak: jak vím, že to jsou prostitutky?
To je nejlepší, co tu dostaneš, řekne on, za ty peníze. Myslí sendvič s hovězím.
Zkoušel jsi to ostatní?
Ne, ale člověku to napoví instinkt.
Je to vlastně docela dobré.
Ušetři mě těch společenských způsobů, řekne on, ale nijak hrubě. Nemá zrovna sdílnou náladu, je však ve střehu. Něco ho rozrušilo.
Nebyl takový, když se vrátila z cest. Byl skoupý na slovo a pomstychtivý.
Dlouho jsme se neviděli. Chceš jako obvykle?
Jako obvykle co?
Obvykle – hop-hop.
Proč máš potřebu být tak hrubý?
To dělá parta, v který se pohybuju.
Ráda by v téhle chvíli věděla, proč jedí v restauraci. Proč nejsou v jeho pokoji. Proč je napjatý, odkud vane vítr. Odkud má peníze.
Na poslední otázku odpoví nejdřív, i když se na ni neptala.
Sendvič s hovězím, který máš před sebou, je pozornost Ještěráků z Xenoru. Tak na ně, na ty zlé, šupinaté potvory.
Zdvihne sklenici coca-coly; říznul si ji rumem ze své lahve.
(Bohužel žádné koktejly, řekl, když jí otvíral dveře. Tahle putyka je suchá jako čertovo tentononc.)
Ona zdvihne svou sklenici. Ještěráci z Xenoru? zeptá se. Ti samí?
Ti samí. Hodil jsem to na papír. Před dvěma týdny jsem to odeslal a skočili po tom. Sek přišel včera.
Musel jít sám na poštu, sám vybrat šek, v poslední době to dělal. Musel, byla moc dlouho pryč.
Máš radost?
Jistě… je to mistrovské dílo. Spousta děje, spousta krve.
Krásné dámy. Zašklebí se. Kdo by odolal?
Je to o Broskvičkách?
Ne. V tomhle Broskvičky nejsou. Je to úplně jiná zápletka.
Uvažuje: Co se stane, když jí to řeknu? Konec hry, nebo věčné přísahy, a co je horší? Vzala si šátek ze slabounkého, rozevlátého materiálu, růžově oranžový. Vodní meloun, říkají tomuhle odstínu. Sladká, křehká, tekutá struktura. Vzpomíná si, když ji poprvé uviděl. Všechno, co si tehdy dovedl představit pod jejími šaty, byla mlha.
Co do tebe vjelo? říká ona. Jsi nějak… Pil jsi?
Ne. Ne moc. Odstrkává světle šedé hrášky na okraj talíře.
Nakonec je to tady, řekne. Vyrážím na cestu. Mám pas a všechno.
Ach, vydechne ona. Tak je to. Snaží se, aby jí hlas nezněl hrůzou.
Tak je to, opakuje po ní. Soudruzi jsou se mnou ve spojení.
Zřejmě se rozhodli, že pro ně budu užitečnější venku než tady.
Každopádně po všem tom nekonečném chození kolem horké kaše se najednou nemůžou dočkat, až odsud vypadnu. Už jim nepolezu krkem.
Je cestování bezpečné? Myslela jsem…
Bezpečnější než zůstat tady. Ale údajně mě nikdo už nijak intenzivně nehledá. Mám pocit, že druhá strana taky chce, abych táhnul. Je to pro ně jednodušší. Ale přesto nikomu neřeknu, kterým vlakem pojedu. Nerad bych, aby mě z něho vytáhli s dírou v hlavě a nožem v zádech.
Jak se dostaneš přes hranice? Vždycky jsi říkal…
Hranice jsou v týhle chvíli jako hedvábný papír, tedy když jedeš ven. Celníci vědí, co se děje, vědí, že vede spojení odtud přímo do New Yorku a pak do Paříže. Všechno je organizované a každý se jmenuje Joe. Policajti dostali instrukce. Koukejte se jinam, řekli jim. Vědí, čí chleba jedí. Je jim to fuk.
Kdybych tak mohla jet s tebou, řekne ona.
Tak proto ta večeře venku. Chtěl jí to vyklopit někde, kde nemůže dělat scény. Doufá, že na veřejnosti scénu neudělá. Ze nebude plakat, naříkat, rvát si vlasy. Počítá s tím.
Ano, to bych si taky přál, řekne. Ale nemůžeš. Je to tam drsný. V hlavě si brouká:
Stormy weather, mám
na kalhotách zip,
stahujou se tak líp…
Vzchop se, říká si. V hlavě cítí šumění, jako když šumí zázvorová limonáda. Šumivá krev. Je mu, jako by letěl – jako by se na ni díval ze vzduchu. Její krásná, sklíčená tvář se chvěje jako odraz v rozčeřené vodě; už se rozpouští, a brzy se rozpustí v slzách. Ale přes ten smutek nikdy nebyla tak svůdná.
Obklopuje ji měkká, mléčná záře; její paže, kde ji držel, jsou pevné a oblé. Rád by ji popadl, odvlekl do svého pokoje, souložil s ní od rána do večera. Jako by ji to mělo uzemnit.
Budu na tebe čekat, řekne. Až se vrátíš. Pak jen vyjdu předními dveřmi a můžeme odjet spolu.
Ty bys opravdu odešla? Ty bys ho opustila?
Ano. Kvůli tobě ano. Kdybys chtěl. Opustila bych všechno.
Oknem nad nimi poblikává neonové světlo – červené, modré, červené. Představuje si, že je raněn; byl by to způsob, jak by musel zůstat tady. Nejradši by ho zamkla, přivázala, nechala si ho pro sebe.
Opusť ho teď, řekne on.
Teď? Oči se jí rozšíří. Hned teď? Proč?
Protože nemůžu snést, že jsi s ním. Nemůžu snést to pomyšlení.
Nic to pro mě neznamená, řekne ona.
Pro mě ano. Zvlášť až budu pryč, až tě nebudu moct vidět.
Zešílím z toho – z toho pomyšlení.
Ale já nemám peníze, řekne udiveně. Kde bych bydlela? V
nějakém pronajatém pokoji, sama? Jako ty, napadne ji. Z čeho bych žila?
Mohla bys dostat práci, řekne bezradně. Mohl bych ti posílat nějaké peníze.
Nemáš žádné peníze, aspoň aby to stálo za řeč. A já nic neumím. Neumím šít, neumím psát na stroji. Je tu ještě další důvod, pomyslí si, ale to mu nemůžu říct.
Musí se najít nějaký způsob. Ale nenaléhá na ni. Možná by to nebyl tak skvělý nápad, kdyby byla odkázaná sama na sebe.
Venku v tom velkém, zlém světě, kde každý chlap odsud až po Čínu by se pokusil ji dostat. Kdyby se něco semlelo, musel by vinu dávat sám sobě.
Asi bude lepší, když zůstanu tady, nemyslíš? Bude to nejlepší. Dokud se nevrátíš. Vrátíš se, viď? Vrátíš se živý a zdravý?
Jistě, přisvědčí.
Protože kdyby ses nevrátil, nevím, co bych si počala. Kdyby ses zabil, nebo něco takového, rozsypala bych se na kusy.
Pomyslí si: Mluvím jako ve filmu. Ale jak jinak můžu mluvit?
Zapomněli jsme jak jinak.
Do prdele, myslí si on. Je moc rozrušená. Teď se rozpláče.
Rozpláče se a já tu budu sedět jako balvan, a když ženský začnou brečet, nikdo je nezastaví.
Pojď, přinesu ti kabát, řekne zachmuřeně. Tohle není legrace.
Nemáme moc času. Vraťme se do pokoje.
