III.
Předávání ceny
Ráno jsem se probudila s pocitem děsu. Nejdřív jsem nevěděla proč, ale pak jsem si vzpomněla. Dnes je den slavnostního předávání ceny.
Slunce svítilo, v pokoji bylo příliš teplo. Světlo proniklo síťovými záclonami nehybně visícími jako sedlina v rybníku.
Hlavu jsem měla jako prázdný pytel. Ještě v noční košili, zpocená strachem, který jsem setřásla jako listí, jsem se vzchopila, vymotala se z postele a přinutila se k obvyklým ranním rituálům – obřadům, které provádíme, abychom vzbudili zdání, že jsme zdraví a přijatelní pro ostatní lidi. Vlasy se musí uhladit bez ohledu na to, jaké strašidlo je v noci rozházelo, výraz nevěřícího údivu je třeba smýt z očí. Vyčistit zuby, pokud je máte. Bůhví jaké kosti jsem ve spánku žvýkala.
Pak jsem vlezla do sprchy, přidržela se madla, jak mi to nařídila Myra, dala si pozor, abych neupustila mýdlo: bojím se, abych neuklouzla. Tělo se ale musí osprchovat, aby se smyl pach noční temnoty. Mám obavy, že jsem cítit něčím, co sama nepoznám – zápachem starého těla a kalné stařecké moči.
Osušená, natřená tělovým mlékem a napudrovaná, poprášená jako plíseň, jsem byla v jistém smyslu slova restaurovaná. Jen tu stále zůstával ten pocit beztíže, nebo spíš pocit, že uklouznu z útesu. Každý krok je jen provizorní, jako by mi půda ujížděla pod nohama. Udržuje mě jen povrchové napětí.
Je dobré se obléknout. Bez lešení na tom nejsem nejlíp. (Co se ale stalo s mými pravými šaty? Tyhle beztvaré pastelové odstíny a ortopedické boty patří někomu jinému. Ale jsou moje: a co horšího, padnou mi.)
Teď přijdou na řadu schody. Mám hrůzu, že z nich spadnu – zlomím si vaz, budu ležet roztažená s odkrytým prádlem, pak se rozteču do zahnívající louže, než někoho napadne, aby přišel a našel mě. Byl by to velice nehezký způsob umírání.
Sestupovala jsem po schodech, co noha nohu mine, přidržovala se zábradlí; pak halou do kuchyně. Prsty levé ruky se opíraly o stěnu jako kočičí vousy. (Ještě vidím, většinou. Ještě chodím.
Buďte vděčné za malá dobrodiní, řekla by Reenie. Proč bychom měly být vděčné? zeptala by se Laura. A proč jsou jen malá?) Neměla jsem chuť na snídani. Vypila jsem sklenici vody a pak jsem nervózně čekala. V půl desáté přijel Walter, aby mě odvezl. „Pořádné horko,“ řekl jako vždycky. V zimě je to pořádná zima. Mokro nebo sucho na jaře a na podzim.
„Jak se máte, Waltře?“ zeptala jsem se jako vždycky.
„Vyhýbám se smůle,“ odpověděl jako vždycky.
„To je to nejlepší, co může člověk udělat,“ řekla jsem.
Předvedl svou verzi úsměvu – tenkou štěrbinu ve tváři, jako když usychá bláto – otevřel mi dvířka auta a posadil mě na sedadlo pro pasažéry. „Velký den, co?“ prohodil. „Připoutejte se, jinak by mě mohli zavřít.“ Řekl připoutejte se, jako by to byl vtip; je dost starý, aby pamatoval dřívější, bezstarostnější časy.
Býval to ten typ mladíka, co jezdí s loktem vystrčeným z okna a s rukou na koleně svého děvčete. Je ohromující pomyšlení, že tím děvčetem byla Myra.
Auto jemně vyrazilo a jeli jsme mlčky. Walter je obrovský chlap – hranatý jako podstavec, má krk, který připomíná rameno navíc; vychází z něj ne nepříjemný pach obnošených kožených bot a benzinu. Protože měl na sobě kostkovanou košili a baseballovou čapku, usoudila jsem, že se nechystá jít na slavnostní shromáždění. Nečte knihy, takže se oba spolu cítíme volněji: jeho názor je, že Laura byla moje sestra a je škoda, že je mrtvá, nic víc. Měla jsem si vzít někoho, jako je Walter s jeho rukama. Ne: neměla jsem si brát nikoho. To by všem ušetřilo spoustu nepříjemností. Walter zastavil před střední školou. Je to moderní budova postavená po válce před padesáti lety, ale pro mě je pořád nová: nemůžu si zvyknout na ten plochý tvar, neslaný nemastný vzhled. Vypadá jako bedna.
Mladí lidé a jejich rodiče se rojili na chodníku a na trávníku a proudili dveřmi dovnitř, šaty jim hrály ve všech letních barvách. Myra nás vyhlížela, volala na nás ze schodů; měla na sobě bílé šaty s obrovskými červenými růžemi. Ženská s takovým velkým …
