XIV.
Zlatá kadeř
Musím si teď pospíšit. Vidím, jak se přede mnou mihotá konec, jako za deštivé noci motel u silnice. Poslední poválečný motel, kde se vás nikdo na nic neptá, žádné jméno v recepční knize není pravé a platí se předem. Přijímací kancelář je ověšena starými vánočními světélky; za ní je chumel temných chat, polštáře jsou cítit plísní. Vepředu je benzinová pumpa s hlavou jako měsíc. Benzin není, došel před desítkami let. Tady zastavíte.
Konec – teplý, bezpečný přístav. Místo k odpočinku. Ale ještě jsem k němu nedospěla a jsem stará, unavená a kulhám.
Ztracená v lese a žádné bílé kamínky mi neoznačují cestu a zrádnou půdu.
Vlci, volám vás! Mrtvé ženy s azurovými vlasy a očima jako hadí hnízda, svolávám vás! Stůjte teď při mně, když se blížíme ke konci! Veďte mé třesoucí se artritické prsty, mou zašlou černou propisovačku; podržte mé odcházející srdce ještě pár dní, než dám všechno do pořádku. Buďte mí společníci, mí pomocníci, mí přátelé; ještě jednou, dodávám, copak jsme se v minulosti dobře neznali?
Všechny věci mají své místo, jak říkávala Reenie; nebo v horší náladě paní Hillcoateové: Bez hovna nejsou kytky. Pan Erskine mě naučil pár užitečných triků. Správné vzývání furií se může hodit, když je potřeba. Když je to především otázka odplaty.
Nejdřív jsem věřila, že chci jen spravedlnost. Myslela jsem, že mé srdce je čisté. Rádi dobře smýšlíme o svých motivech, když se chystáme uškodit někomu jinému. Ale jak také poukazoval pan Erskine, Eros s lukem a šípy není jediný slepý bůh. Spravedlnost je další. Nešikovní slepí bozi s ostrými zbraněmi: Spravedlnost drží meč, který dohromady s její slepotou je moc dobrý prostředek jak se sama pořezat.
---
Samozřejmě chceš vědět, co bylo v Lauřiných sešitech. Jsou v mém lodním kufru tak, jak je nechala, převázané umouněným hnědým provázkem, spolu se vším ostatním. Nic jsem nezměnila. Můžeš se přesvědčit. Vytržené stránky jsem nevytrhla já.
Co jsem očekávala toho hrůzného květnového dne roku 1945? Doznání, výčitky? Nebo deník podrobných schůzek milenců, Laury a Alexe Thomase? Bezpochyby. Byla jsem připravená se drásat. A splnilo se mi to, i když ne tak, jak jsem si představovala.
Rozřízla jsem provázek, rozložila sešity. Bylo jich pět.
Matematika, Zeměpis, Francouzština, Dějepis a Latina. Knihy moudrosti.
Píše jako anděl, stojí vzadu v jednom vydání Slepého vraha o Lauře. Americké vydání, jak si vzpomínám, se zlatými spirálami na přebalu: přisuzují tam andělům velké znalostí. Andělé vlastně moc nepíšou. Zaznamenávají hříchy a jména odsouzených a spasených, nebo se objevují jako ruce bez těl a píšou varování na zdi. Nebo předávají zprávy, některé i dobré: Bůh s vámi je ryzí požehnání. S tímhle vědomím ano, Laura psala jako anděl. Jinými slovy, ne moc. Ale k věci.
Nejdřív jsem otevřela Latinu, Většina zbylých stránek byla nepopsaných; zubaté okraje svědčily o vytržených starých úkolech. Laura nechala jednu pasáž, překlad, který udělala s mou pomocí a také s pomocí knihovny v Avilionu – závěrečné verše knihy IV. Vergiliovy Aeneidy. Dido se probodla na hořící hranici nebo oltáři, který snesla ze všech předmětů spojených s jejím ztraceným milencem Aeneem, jenž odplul do války, aby naplnil svůj osud. Dido, ačkoli krvácí jako zapíchnuté prase, umírá ztěžka. Neustále se svíjí. Pan Erskine, jak si vzpomínám, si v této části velice liboval.
Pamatuji se na den, kdy to Laura psala. Oknem mé ložnice dopadalo pozdní slunce. Laura ležela na podlaze, kopala nohama v ponožkách do vzduchu, pracně přepisovala naše načmárané společné dílo do sešitu. Voněla mýdlem a ořezanými tužkami.
Potom mocné Juno bylo líto jejího dlouhého utrpení a nelehké cesty a poslala z Olympu Iris, aby odstřihla týranou duši od těla, které ji drželo. Muselo se to udělat, protože Dido neumírala přirozenou smrtí ani rukou jiných lidí, ale v zoufalství, dohnaná k tomu šíleným popudem. Každopádně Proserpína ještě neodstřihla zlatou kadeř z její hlavy, ani ji neposlala do Podsvětí.
Tak teď celá v mlze, …
