I.
Most
Deset dní po skončení války se má sestra Laura zřítila s autem z mostu. Most se opravoval: najela přímo na výstražné znamení. Auto padalo třicet metrů do rokle, tříštilo se o vrcholky stromů ochmýřené novým listím, pak se vzňalo a skutálelo do mělkého potoka na dně. Kusy mostu je zasypaly. Z
mé sestry zůstaly jen ohořelé zbytky.
O nehodě mě přišel informovat policista: auto bylo moje a zjistili si jméno majitele. Policista mluvil uctivě: bezpochyby zaznamenal Richardovo jméno. Řekl, že se pneumatiky možná dostaly do tramvajových kolejí nebo selhaly brzdy, ale zároveň se cítil nucen mi sdělit, že dva svědci – jakýsi advokát v penzi a bankovní pokladník, oba spolehliví lidé – prohlásili, že všechno viděli. Tvrdili, že Laura prudce stočila auto, úmyslně, a vrhla se z mostu tak klidně, jako by scházela z chodníku. Viděli na volantu její ruce, protože měla bílé rukavice. To nebyly brzdy, pomyslila jsem si. Laura měla své důvody. Nebyly to důvody, jako mají jiní lidé. V tomto ohledu byla naprosto nemilosrdná.
„Myslím, že bude zapotřebí, aby ji někdo identifikoval,“
řekla jsem. „Přijedu co nejdřív.“ Slyšela jsem svůj vlastní nevzrušený hlas jakoby z dálky. Ve skutečnosti jsem ze sebe mohla sotva vypravit slovo. Ústa mi znehybněla, celý obličej strnul bolestí. Připadala jsem si jako u zubaře. Zuřila jsem na Lauru za to, co udělala, ale také na policistu, že naznačil, co udělala. Kolem hlavy mi vál horký vítr, vířil a zdvihal mi praménky vlasů, jako když se ve vodě rozlije inkoust.
„Obávám se, že dojde k soudnímu vyšetřování, paní Griffenová,“ řekl.
„Přirozeně, ale byla to nehoda. Moje sestra nebyla nikdy dobrý řidič.“ Představila jsem si Lauřin hladký, oválný obličej, pečlivě upevněný uzel vlasů, šaty, které měla na sobě: blůzu s malým kulatým límečkem, střízlivé barvy – námořnickou modrou nebo ocelově šedou nebo zelenou v odstínu nemocničních chodeb. Barvy kajícníků – spíš něco, v čem by byla zavřená, než co by si sama vybrala. Vážný, nepatrný úsměv. Obočí nadzdvižené v překvapení, jako by obdivovala vyhlídku.
Bílé rukavice: gesto Pontia Piláta. Myla si nade mnou ruce.
Nad námi všemi.
Na co asi myslila, když se auto vzneslo z mostu a pak viselo v odpoledním slunci, třpytilo se jako vážka v tom jediném okamžiku zadrženého dechu, než se zřítilo? Na Alexe, na Richarda, na zlé úmysly, na našeho otce a jeho ztroskotání, na Boha, možná, a svou osudovou, trojstrannou dohodu. Nebo na stoh levných školních sešitů, které musela schovat ještě ráno do zásuvky, kde jsem měla punčochy. Věděla, že je najdu.
Když policista odešel, spěchala jsem se nahoru převléknout.
K návštěvě márnice budu potřebovat rukavice a klobouk se závojem. Něco, abych měla přikryté oči. Mohou tam být reportéři. Musím si zavolat taxík. Taky bych měla upozornit Richarda, zavolat mu do kanceláře: jistě by si chtěl připravit smuteční prohlášení.
Šla jsem do své šatny. Budu potřebovat něco černého a kapesník. Otevřela jsem zásuvku a uviděla sešity. Rozvázala jsem kuchyňský provázek, kterým byly omotány. Všimla jsem si, že mi cvakají zuby a že jsem celá ledová. Musím být v šoku, usoudila jsem.
Pak jsem si vzpomněla na Reenie z doby, kdy jsme byly malé. To Reenie ovazovala naše škrábance a rány a menší zranění. Matka asi odpočívala nebo dělala dobré skutky jinde, ale Reenie byla vždycky při ruce. Popadla nás a vysadila na bílý kuchyňský lakovaný stůl, vedle těsta, které vyvalovala, nebo vedle kuřete, které krájela, nebo vedle ryby, kterou kuchala, a dala nám kus hnědého cukru, abychom zavřely pusu. Řekni, kde to bolí, naléhala. Přestaň řvát. Uklidni se a ukaž kde.
Ale někteří lidé nemohou říct, kde to bolí. Nemohou se uklidnit. Nemohou ani přestat řvát.
Toronto Star, 26. května 1945
OTÁZKY VYVOLANÉ SMRTÍ VE MĚSTĚ
OD NAŠEHO ZVLÁŠTNÍHO ZPRAVODAJE
K tragické události z minulého týdne na St. Clair Ave. vyneslo soudní vyšetřování výrok, že šlo o usmrcení při nehodě. Slečna Laura Chaseová (25) jela odpoledne 18. května západním směrem, když se její au…
