II.
Slepý vrah: Vejce natvrdo
Co to tedy bude, ptá se. Smokinky a láska, nebo ztroskotání lodi na pustém pobřeží? Můžeš si vybrat. Džungle, tropické ostrovy, hory. Nebo jiná vesmírná dimenze – na to jsem nejlepší.
Jiná vesmírná dimenze? Opravdu?
Neposmívej se, je to užitečná adresa. Může se tam přihodit všechno, co chceš. Vesmírné lodě a přiléhavé uniformy, zbraně se smrtícími paprsky, Marťané s těly obrovitých hlavonožců, takovéhle věci.
Vyber si ty, odpovídá. Ty jsi profesionál. Co takhle poušť?
Vždycky jsem se chtěla na nějakou poušť podívat. S oázou, samozřejmě. Líbily by se mi datlové palmy. Odtrhává kůrku ze svého sendviče. Nemá ráda kůrky.
Na pouštích se toho nedá moc dělat. Nejsou zajímavé, ledaže přidáš nějaké hrobky. Pak tam můžeš mít stádo nahých žen, mrtvých tři tisíce let, s ladnými, pružnými postavami, rubínově rudými rty, s pěnou azurových loken a očima jako důlky plné hadů. Ale nezdá se mi, že bych ti tohle mohl podstrčit. Je to na tvůj styl moc bulvární.
To člověk nikdy neví. Třeba by se mi to líbilo.
Pochybuji. To je pro primitivní masy. Hodí se to na obálku: jak se svíjejí nad nějakým chlapíkem, jak musí být odraženy pažbami.
Mohla bych mít jinou vesmírnou dimenzi a zároveň hroby a mrtvé ženy?
To je těžký úkol, ale uvidím, co se dá dělat. Mohl bych tam přihodit pár obětních panen, s kovovými krunýři, stříbrnými řetízky na kotnících a průsvitnými rouchy. A navíc smečku hladových vlků.
Koukám, že se nezastavíš před ničím.
Chtěla bys radši smokinky? Plavby po moři, bílé ubrusy, líbání rukou a pokryteckou špínu?
Ne. Dobrá. Dělej, co myslíš.
Cigaretu?
Zavrtí hlavou. Zapálí si sám, škrtne sirkou o nehet palce.
Ty se podpálíš, prohodí.
Ještě se mi to nikdy nestalo.
Dívá se na jeho vyhrnuté rukávy košile, bílé nebo světle modré, pak na jeho zápěstí, na hnědší kůži jeho ruky. Vyzařuje z něho odraz slunce. Jak to, že se všichni nedívají? Je příliš nepřehlédnutelný, než aby byl tady – takhle venku. Kolem jsou lidé, sedí nebo leží na trávě, opírají se o loket – další výletníci ve světlém oblečení. Všechno je velmi spořádané. Nicméně cítí, že oni dva jsou sami; jako by jabloň, pod kterou sedí, nebyla strom, ale stan; jako by kolem nich někdo nakreslil čáru křídou. Uvnitř toho kruhu jsou neviditelní.
Tedy vesmír, říká. S hrobkami a pannami a vlky – ale ve splátkách. Souhlasíš?
Ve splátkách?
Jako když kupuješ nábytek.
Ona se směje.
Ne, myslím to vážně. Nemůžeš šetřit, potrvá to řadu dní.
Budeme se muset znovu sejít.
Váhá. Dobrá, řekne. Když budu moct. Když to půjde. Jistě, odpoví. Teď musím přemýšlet. Hovoří lhostejným tónem.
Přílišné naléhání by ji mohlo odradit.
Na planetě – Saturnu ne, ten je moc blízko. Na planetě Zycron, v jiné vesmírné dimenzi, je planina kamenné tříště. Na severu je oceán, má fialovou barvu. Na západě leží pásmo hor, říká se, že po západu slunce se tu potulují nenasytné obyvatelky zdejších rozpadajících se hrobek. Ty ženy nejsou mrtvé. Vidíš, že jsem tam hrobky dal rovnou.
To je od tebe velmi pozorné, prohlásí.
Držím se dohody. Na jihu je planoucí písečná pustina a na východě několik strmých údolí, což mohly být kdysi řeky. Jsou tam taky kanály jako na Marsu?
Jistě, kanály a mnoho dalších věcí. Bohaté stopy prastaré a kdysi vysoce vyspělé civilizace, třebaže tato oblast je teď řídce obydlená, žijí tu potulné hordy primitivních nomádů. Uprostřed planiny je veliká hromada kamenů. Půda kolem je vyprahlá, roste tu pár zakrslých křovisek. Ne přesně poušť, ale skoro.
Máš ještě sýrový sendvič?
Přehrabává se v papírovém sáčku. Ne, řekne, ale je tu vejce natvrdo. Ještě nikdy nebyla takhle šťastná. Všechno je zase nové, všechno se teprve odehraje.
Právě to, co nařídil doktor, říká. Láhev limonády, vejce natvrdo a ty. Promne vejce v dlaních, popraskané skořápky oloupe. Ona pozoruje jeho ústa, čelist, zuby.
Kromě mě zpívání ve veřejném parku, říká. Tady je sůl.
Díky. Ty jsi myslela na všechno.
Na tu vyprahlou planinu si nikdo nedělá nárok, pokračuje.
Nebo spíš si ho…
