KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
Sedím u velitele v pracovně naproti němu, u stolu v poloze zákazníka, jako klient v bance, který si vyjednává tučnou půjčku. Kromě mé pozice v místnosti se však atmosféra mezi námi značně uvolnila. Už nesedím se ztuhlým krkem, rovnými zády a nohama vzorně vyrovnanýma na podlaze, oči v pozoru. Moje tělo je teď uvolněné, dokonce pohodlně usazené. Červené střevíce mám zuté, nohy skrčené pod židlí, pravda, obklopené pilířem červené sukně, ale přece jen skrčené, jako u táboráku za dávných časů, kdy se ještě jezdilo na výlety. Kdyby bylo v krbu zatopeno, kmitalo by světlo plamenů na naleštěném nábytku a útulně by ozařovalo kůži. Světlo z krbu si přidávám.
Pokud jde o velitele, je dnes až příliš uvolněný. Odložil sako, lokty má na stole. Už mu chybí jen párátko v koutku úst – vypadal by jako reklama na venkovskou demokracii, jako rytina. Zadělaná od much, v nějaké staré spálené knize.
Políčka na desce přede mnou se pomalu zaplňují: hraju předposlední hru tohoto večera. Skládám ĎAS, šikovné jednoslabičné slovo s hodnotným Ď.
„Je to spisovně?“ ptá se velitel.
„Můžeme se podívat do slovníku,“ navrhuju. „Je to archaismus.“
„Dobře, máš to mít.“ Usmívá se. Velitel má rád, když se vyznamenám, když prokážu na svůj věk slušnou znalost, jako snaživý pejsek s nastraženýma ušima, který se chce předvést. Jeho souhlas mě zaplavuje jako teplá lázeň. Vůbec z něj necítím napětí, které jsem někdy z mužů cítila, dokonce i z Luka. Neříká v duchu ty krávo. Vlastně je to takový tatínek. Je rád, když se bavím – a já se skutečně bavím.
Hbitě sčítá na kalkulačce závěrečné skóre. „Roznesla jsi mě,“ uznává. Podezřívám ho, že podvádí, aby mi zalichotil a abych dostala dobrou náladu. Ale proč? To je stále otázka. Co z toho mého hýčkání může mít? Něco za tím bude.
Zaklání se na židli, konečky prstů spojené, což je už důvěrně známé gesto. Vybudovali jsme si mezi sebou repertoár takových gest, takových povědomých drobností. Pozoruje mě s jistou shovívavostí, ale zvědavě, jako kdybych byla hádanka, kterou by rád rozluštil.
„Co by sis dneska večer chtěla přečíst?“ zeptá se. I to se stalo běžnou součástí našich večerů. Už jsem si prolistovala časopis Mademoiselle, starý Esquire z osmdesátých let, potom magazín Ona, na který si nejasně vzpomínám, protože jsem ho vídala v různých bytech u matky, když jsem vyrůstala, a Reader's Digest. Má dokonce i romány. Přečetla jsem si jednoho Raymonda Chandlera a teď jsem v polovině Zlých časů od Charlese Dickense. Při těchto příležitostech čtu rychle, hltavě, téměř přeskakuju řádky, abych si toho do hlavy nacpala co nejvíc, než zase nastane dlouhé období půstu. Kdyby to bylo jídlo, bylo by to obžerství vyhladovělých, kdyby to byl sex, byla by to rychlovka na stojáka někde v postranní uličce.
Když čtu, velitel sedí a pozoruje mě, nemluví, ale neodtrhává ode mě oči. Tohle pozorování má v sobě něco sexuálního, připadám si při tom nahá. Byla bych ráda, kdyby se otočil zády, procházel se po místnosti nebo si taky něco četl. Pak bych snad byla ještě uvolněnější a nespěchala tolik. Takhle mi to moje zakázané čtení připadá jako nějaké představení.
„Radši bych si dnes jenom povídala,“ prohlásím. Samotnou mě to překvapuje.
Znovu se usměje. Nevypadá překvapeně. Možná to čekal, nebo něco podobného. „Ale?“ ozve se. „A o čem by sis chtěla povídat?“
Zajíknu se. „O čemkoli. Třeba o vás.“
„O mně?“ Nepřestává se usmívat. „Nevím, co bych ti o sobě říkal. Jsem úplně obyčejný chlap.“
Falešnost toho, co říká a jak intonuje to slovo – „chlap?“ –, mi bere dech. Obyčejní chlapi se nestávají veliteli. „Určitě jste v něčem dobrý,“ zapředu. Uvědomuju si, že mu nahrávám, že mu mažu med kolem huby, že z něj něco tahám, a zlobím se proto na sebe, je to vlastně nechutné. Jenže tohle je šerm. Buď mluví on, nebo budu mluvit já. Vím to, cítím, jak se ve mně hromadí slova, je to už tak dlouho, co jsem s někým doopravdy hovořila. Rychlý, věcný rozhovor s Glenovou na dnešní procházce se téměř nepočítá, ale byla to přede…
