KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Obřad probíhá jako obvykle.
Ležím na zádech zcela oblečená, až na zdraví prospěšné bílé bavlněné spodky. Kdybych otevřela oči, spatřila bych velká bílá nebesa nad Sereninou obrovskou postelí v koloniálním stylu se čtyřmi sloupky, visící nad námi jako prověšený oblak posetý kapičkami stříbřitého deště, které by se při bližším ohledání proměnily v kytičky se čtyřmi okvětními lístky. Neviděla bych koberec, jenž je bílý, ani závěsy s větvičkovým vzorem a toaletní stolek s kartáčem se stříbrnou rukojetí a sadou zrcadel – pouze ta nebesa, která dokážou vzdušností své látky a hlubokým prohnutím navodit jak pocit éteričnosti, tak pocit tíže.
Nebo lodní plachtu. Břichaté plachty, říkávali básníci. Jako by loď pohánělo kupředu vyduté břicho.
Obklopuje nás oblak Lilie z údolí, chladivý, téměř mrazivý. Z tohohle pokoje vymizelo všechno teplo.
Nade mnou směrem k čelu postele sedí rozložená Serena Joy. Má roztažené nohy a já ležím mezi nimi, hlavu na jejím břiše, týl na její stydké kosti, vedle sebe její stehna. I ona je zcela oblečená.
Paže mám zdvižené – ona mě za ně drží, jsme ruku v ruce. Má to symbolizovat, že tvoříme jedno tělo, jednu bytost. Ve skutečnosti to znamená, že má celý proces pod kontrolou, a tudíž i jeho výsledek. Jestli nějaký bude. Prsteny na její levé ruce se mi zarývají do prstů. Možná je to pomsta, možná ne.
Červenou sukni mám vykasanou do pasu, ale ani o kus výš. Pod ní mě velitel šuká. Šuká jen dolní část mého těla. Neříkám tomu „milování“, protože do milování to má daleko. Ani „kopulace“ by nebylo přesné označení, protože to by zahrnovalo dva lidi, a tohoto aktu se účastní jenom jeden. Ani „znásilnění“ to nevystihuje: neděje se tu nic, k čemu bych nedala souhlas. Neměla jsem moc na vybranou, ale trochu přece – a vybrala jsem si tohle.
Proto ležím bez hnutí a představuju si neviděná nebesa nad sebou. Vzpomínám na to, co královna Viktorie radila dceři. Zavři oči a mysli na Anglii. Jenže tohle není Anglie. Mohl by sebou hodit.
Možná jsem zešílela, a tohle je nějaký nový druh léčby.
Kéž by to byla pravda: pak bych se mohla hned uzdravit a tohle by skončilo.
Serena Joy mi svírá ruce, jako by šukal ji, a ne mě, jako by jí to působilo buď slast, nebo bolest, a velitel šuká pravidelným rytmem na dvě doby, jako když kape kohoutek. Je zabraný do myšlenek jako muž, který si ve sprše nevědomky pobrukuje; jako muž, který myslí na jiné věci. Je to, jako kdyby byl duchem někde jinde, čekal na vyvrcholení a bubnoval mezitím prsty do stolu. Teď se do jeho rytmu vkrádá netrpělivost. Ale není to snad erotický sen každého muže, mít dvě ženy najednou? Aspoň se to říkalo. Prý je to vzrušující.
To, co se v téhle místnosti pod Sereninými stříbrnými nebesy odehrává, není vzrušující. Nemá to nic společného s vášní, láskou, romantikou ani jinými pojmy, které kdysi dráždily naši představivost. Nemá to nic společného s pohlavní touhou, alespoň pro mě, a už vůbec ne pro Serenu. Vzrušení a orgasmus se už nepovažují za nutné, byly by pouze příznakem frivolnosti, jako podvazky nebo falešné pihy: bylo by to nadbytečné rozptýlení pro lehkomyslné. Zastaralé. Teď mi připadá divné, že ženy tomu kdysi věnovaly tolik času a energie, že o těch věcech četly, přemýšlely, dělaly si kvůli nim starosti a psaly o nich. Jsou přece tak očividně rekreační.
Jenže tohle není rekreace, dokonce ani pro velitele. Tohle je vážná věc. I velitel plní svou povinnost.
Kdybych trochu pootevřela oči, viděla bych ho: jeho ne úplně nepříjemný obličej visící nad mým trupem, pár pramínků stříbřitých vlasů možná spadlých do čela, jak je zabraný do své vnitřní cesty, do cesty na ono místo, k němuž pospíchá a které se mu jako ve snu vzdaluje stejnou rychlostí, jakou se k němu on blíží. Viděla bych jeho otevřené oči.
Měla bych lepší pocit, kdyby byl pohlednější?
Aspoň je lepší než ten předchozí, který páchl jako kostelní šatna v zimě, jako ústa, když se vám zubař začne hrabat v zubech, jako nosní dírka. Velitel je cítit spíš po kuličkách …
