KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Po návratu do svého pokoje dělám toto:
Svléknu se a vezmu si noční košili.
Jdu si pro kousek másla, který jsem si po večeři ukryla do špičky pravé boty. Ve skříni je příliš teplo, máslo je rozteklé. Hodně se ho vsáklo do ubrousku, ve kterém bylo zabalené. Teď budu mít máslo v botě. Není to poprvé, protože vždycky když dostanu máslo, nebo třeba jen margarín, dávám si ho takhle trochu stranou. Zítra vytřu většinu másla z výstelky boty toaletním papírem.
Rozetřu si máslo na obličej a vmasíruju si ho do kůže. Krémy na obličej a na ruce už nejsou k dostání, alespoň ne pro nás. Takové věci se považují za marnivost. Jsme nádoby, čili důležité jsou pouze vnitřky našich těl. Vnějšek může klidně ztvrdnout a svraštět se jako ořechová skořápka, na tom jim nesejde. Tenhle zákaz krémů nařídily dekretem manželky. Nechtějí, abychom vypadaly přitažlivě. Už takhle je to pro ně nepříjemné.
Trik s máslem jsem se naučila ve Středisku Ráchel a Ley. Říkaly jsme mu Červené středisko, protože tam bylo tolik červené. Moje předchůdkyně v tomhle pokoji – moje pihovatá a rozesmátá přítelkyně – to jistě dělala také, tedy to natírání máslem. Děláme to všechny.
Dokud to děláme, dokud si máslem natíráme pleť, aby zůstala jemná, uchováváme si víru, že se odsud jednou dostaneme, že se nás bude znovu někdo s láskou nebo touhou dotýkat. Provádíme vlastní, soukromé obřady.
Máslo je mastné, žlukne a budu smrdět jako uleželý sýr, ale aspoň je to přírodní, jak se říkávalo.
To jsme dopadly.
•
Ležím na své úzké posteli namaštěná jako topinka. Nemůžu usnout. V pološeru hledím nahoru na slepé štukové oko uprostřed stropu, které na oplátku zírá na mě, i když nevidí. Nefouká žádný vánek, moje bílé závěsy teď připomínají gázové obvazy, jak tu tak bezvládně visí a mihotají se v auře strážního reflektoru, který v noci ozařuje dům. Nebo je to měsíc?
Odhrnu peřinu, opatrně vstanu a neslyšně kráčím bosá v noční košili k oknu jako dítě, které se chce podívat. Stříbrná měsíční zář. Obloha je jasná, ale kvůli reflektoru špatně rozeznatelná – ale ano, po zastíněné obloze skutečně pluje měsíc, nový odštěpek starobylé skály, kouzelná luna, jako bohyně, jako mrknutí. Měsíc je kámen a obloha je plná smrtícího železa, ale panečku, stejně je to krása.
Strašně bych chtěla, aby tu se mnou teď byl Luke. Chci, aby mě někdo objímal a šeptal mé jméno. Chci, aby si mě někdo cenil tak, jak teď ceněná nejsem; chci být víc než jen cenná. Opakuju si své dřívější jméno, připomínám si, co všechno jsem kdysi směla, jak mě ostatní vnímali.
Mám chuť něco ukrást.
Na chodbě svítí noční světlo, ten dlouhý prostor naplňuje narůžovělá záře. Kráčím, opatrně pokládám jednu nohu a pak druhou na běhoun, bez vrzání jako po mechu v lese, plížím se spícím domem a srdce mi buší jako o závod. Nemám tu co pohledávat. Tohle je přísně zakázané.
Když sestupuju podél rybího oka na stěně haly, zahlédnu svou bílou siluetu, tělo zahalené ve stanu, vlasy splývající po zádech jako hříva, oči lesklé. To se mi zamlouvá. Dělám něco sama od sebe. Aktivně, v činném rodě. Mám chuť ukrást z kuchyně nůž, ale necítím se na to.
Přicházím k salonu. Dveře jsou dokořán, vklouznu dovnitř a nechám je trochu pootevřené. Dřevěná podlaha vrzne, ale copak je někdo na doslech? Stojím v místnosti a nechávám si panenky rozšířit jako kočka nebo sova. Nozdry mi plní vyvanulý parfém a prach ulpělý na látce. Štěrbinami mezi zataženými závěsy slabě proniká světelný opar od pátracího reflektoru za oknem, kde nepochybně hlídají dva muži – viděla jsem seshora zpoza svých závěsů jejich tmavé siluety, nebo spíš výřezy. Teď vidím kontury, odlesky: od zrcadla, od podstavců lamp, od váz, od pohovky, která se tu rýsuje jako mrak při setmění.
Co bych tak sebrala? Něco, co nebudou postrádat. Kouzelnou květinu z půlnočního lesa. Povadlý narcis, ne ten ze sušené kytice. Narcisy brzy vyhodí, už začínají smrdět. Spolu se zatuchlým Sereniným kouřem a zápachem jejího pletení.
Šátrám, najdu stolek, pokračuju po něm. Ozve se cinknutí, asi jsem do něčeho vrazila. Nahmatám narcisy, na zasychajících krajích křehké a u stonků schlíplé, prsty jeden květ odštípnu, někde si ho vylisuju. Pod matrací. Nechám ho tam pro ženu, která přijde po mně a vypátrá ho.
Ale v místnosti za mnou někdo je.
Slyším kroky, stejně tiché jako moje, zavrzání na tomtéž prkně. Dveře se za mnou zavřou s tichým cvaknutím, růžové světlo zmizí. Strnu: bílá barva byla chyba. Jsem jako sníh v měsíčním světle, dokonce i ve tmě.
Pak šepot: „Nekřič. Nemusíš se bát.“
Jako kdybych chtěla křičet, jako bych se nemusela bát. Otočím se: silueta, nic víc, matný odlesk lícní kosti, dočista bezbarvý.
Přistupuje ke mně. Nick.
„Co tu děláš?“
Neodpovím. Ani on tu nemá co pohledávat, tady a se mnou, nesmí mě prozradit. A já jeho také ne; na chvíli jsme jako dvě zrcadla. Vezme mě za paži, přitáhne si mě k sobě, cítím jeho ústa na svých – co jiného může vzejít z takového odpírání? Beze slova. Oba se chvějeme, jak moc bych chtěla. V Serenině salonu se sušenými květinami, na čínském koberci, jeho štíhlé tělo. Muže, kterého vůbec neznám. Bylo by to jako výkřik, jako kdybych někoho zastřelila. Ruka mi sjíždí dolů: co třeba takhle, mohla bych to rozepnout a pak… Ale je to příliš nebezpečné, on to ví, odstrkujeme jeden druhého, ale ne moc daleko. Příliš důvěry, příliš velké riziko, už jsme toho spáchali příliš.
