IX.
NOC
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
Vracím se ztemnělou halou a nahoru po odhlučněných schodech kradmo do svého pokoje. Tam usednu na židli, nerozsvěcím, zapnutá a zahalená v červených šatech. Člověk může jasně uvažovat, jenom když je oblečený.
Potřebuju odstup. Iluzi hloubky vytvořenou rámem, uspořádáním tvarů v rovině. Odstup je nutný. Jinak existují pouze dva rozměry. Jinak člověk žije s tváří přimáčknutou ke zdi, všechno tvoří obrovské popředí plné detailů, pohledů zblízka, chlupů, osnovy, z níž je utkáno povlečení, molekul obličeje. Jeho vlastní kůže je jako mapa, diagram nicotnosti zbrázděný tenkými cestami, které nikam nevedou. Jinak člověk žije v přítomném okamžiku. A v něm žít nechci.
Jenže v něm jsem, není úniku. Čas je past, a já jsem v ní chycená. Musím pustit z hlavy své tajné jméno i všechny cesty zpátky. Teď se jmenuju Fredova a žiju tady.
Žijte v přítomnosti, co nejvíc ji využívejte, nic jiného nemáte.
Je čas bilancovat.
Je mi třicet čtyři. Mám hnědé vlasy. Bez bot měřím metr sedmdesát. Už si moc nevzpomínám, jak jsem dřív vypadala. Mám funkční vaječníky. Mám ještě jednu šanci.
Ale dnes večer se něco změnilo. Okolnosti jsou jiné.
Můžu o něco požádat. Možná o nic velkého, ale o něco přece.
Muži jsou stroje na sex, říkala teta Lydie, a většinou nic víc. Jde jim jenom o jedno. Musíte se naučit s nimi manipulovat, k vlastnímu prospěchu. Voďte je za nos – to je metafora. Tak to v přírodě chodí. Tak to Bůh zařídil. Tak to na světě funguje.
Teta Lydie to ve skutečnosti neřekla, bylo to však obsaženo ve všem, co nás učila. Vznášelo se to nad ní jako zlaté motto nad světicí v dobách temna. Stejně jako ty dávné světice byla kost a kůže.
Ale jak do toho zařadit velitele, který si žije ve své pracovně, hraje si se slovy a touží – po čem? Abych s ním hrála a něžně ho políbila, jako kdybych to myslela upřímně.
Vím, že tu jeho touhu musím brát vážně. Mohla by být důležitá, mohla by to být propustka, mohla by to být moje zkáza. Nesmím to brát na lehkou váhu, musím se nad tím zamyslet. Ale ať udělám cokoli, když tu tak sedím ve tmě, reflektory zvenku ozařují obdélník mého okna přes závěsy vzdušné jako svatební šaty, jako ektoplazma, když se se sepnutýma rukama kývám mírně dopředu a zase dozadu, ať udělám cokoli, je na tom něco legračního.
Chtěl, abych si s ním zahrála scrabble a políbila ho, jako kdybych to myslela upřímně.
To je jedna z nejpodivnějších věcí, které se mi kdy přihodily.
Všechno záleží na kontextu.
Vzpomínám si na jeden televizní pořad, který jsem kdysi viděla: byla to repríza, vznikl už před lety. Bylo mi tehdy sedm nebo osm, byla jsem na něj moc malá. Byl to typ pořadu, na jaké se ráda dívala moje matka: historický, naučný. Snažila se mi ho pak vysvětlit: vykládala, že to, co tam ukazovali, se opravdu stalo, ale pro mě to byl jenom příběh. Byla jsem přesvědčená, že si ho někdo vymyslel. Takhle asi uvažují všechny děti, pokud jde o historii, kterou nezažily. Když je to jenom příběh, nenahání to už takový strach.
Byl to dokumentární pořad o jedné válce. Vyptávali se různých lidí, ukazovali záběry z černobílých dobových filmů a fotografie. Moc si z toho nepamatuju, ale vzpomínám si na kvalitu obrázků, jak se všechno zdálo pokryté směsí sluneční záře a prachu a jak ti lidé měli tmavé stíny pod obočím a podél lícních kostí.
Rozhovory s žijícími pamětníky byly barevné. Nejvíc si vzpomínám na rozhovor se ženou, která bývala milenkou velitele jednoho z táborů, kam dávali Židy, než je zabili. V pecích, vyprávěla mi matka – ale ty pece nebyly na žádných záběrech vidět, takže jsem si udělala popletenou představu, že se to zabíjení odehrávalo v kuchyních. Taková představa je pro dítě obzvlášť děsivá. Pec znamená přípravu jídla. Myslela jsem si, že ty lidi pak někdo snědl. Což byla svým způsobem vlastně pravda.
Z toho, co říkali, se zdálo, že ten muž byl krutý a brutální. Jeho milenka – matka mi vysvětlila, co je to milenka; byla zastáncem otevřenosti, už ve čtyřech letech jsem dostala knížk…
