Příběh Služebnice (Margaret Atwood)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

 

Včera dopoledne jsem šla k doktorovi. Totiž odvedl mě tam strážce, jeden z těch s červenou páskou na paži, kteří mají podobné věci na starosti. Jeli jsme červeným autem, on vpředu, já vzadu. Nejelo se mnou žádné dvojče; tyhle záležitosti podnikám sólo.

Vodí mě k doktorovi jednou měsíčně na kontrolu: moč, hormony, výtěr na rakovinu, krevní testy – totéž jako dřív, až na to, že teď je to povinné.

Doktor má ordinaci v moderní kancelářské budově. Vyjedeme nahoru výtahem, mlčky, strážce stojí proti mně. Na lesklé černé stěně výtahu se odráží jeho zátylek. Když přijdeme k ordinaci, vejdu dovnitř a on čeká venku na chodbě s ostatními strážci, na jedné ze židlí, které jsou tam pro ně vyhrazené.

Uvnitř v čekárně sedí další ženy, tři z nich v červeném: tenhle doktor je specialista. Nenápadně se po sobě díváme a měříme si navzájem břicha: má některá štěstí? Asistent zadá naše jména a čísla průkazů do Kompudoku, aby si ověřil, že jsme opravdu ty, za něž se vydáváme. Je to asi čtyřicetiletý, vysoký chlap s jizvou táhnoucí se napříč tváří; píše vsedě a ruce má na klávesnici příliš velké, v pouzdře na rameni mu navíc překáží pistole.

Když zaslechnu svoje jméno, vejdu do ordinace. Je to stejně bílá, nevýrazná místnost jako čekárna, až na skládací zástěnu s červenou látkou nataženou na rámu, na které je namalované zlaté oko, pod nímž ční meč s ovinutými hady jako nějaká rukojeť. Ti hadi a meč jsou pozůstatky symboliky převzaté ze starých časů.

Když naplním lahvičku, kterou mi připravili na malé toaletě, svléknu se za zástěnou a nechám šaty složené na židli. Nahá si pak lehnu na vyšetřovací křeslo potažené chladným a šustivým papírem. Je tam i látkové prostěradlo, kterým si zakryju tělo. Ze stropu visí další látka, jež mi končí nad krkem. To proto, aby mi doktor neviděl do tváře. Zabývá se pouhým torzem.

Když jsem nachystaná, natáhnu ruku, zašátrám po páčce na pravé straně křesla a stisknu ji. Někde se ozve zvonek, ale já ho neslyším. Asi po minutě se otevřou dveře, někdo vejde a je slyšet jeho dech. Nemá na mě mluvit, pokud to není nezbytně nutné. Ale tenhle doktor je výřečný.

„Tak jakpak se máme?“ ptá se. Tenhle řečový tik mu asi zůstal ze starých časů. Cítím, jak se ze mě zvedá látka a v průvanu mi naskakuje husí kůže. Vklouzne do mě studený prst v gumové rukavici namazaný gelem, šťourá ve mně a dloube. Pak vyleze, vnikne do mě znovu a jinak a zase zmizí.

„Jste v pořádku,“ brumlá doktor jakoby pro sebe. „Nic vás nebolí, má milá?“ Říká mi má milá.

„Ne.“

Teď mi zase prsty prohmatávají prsa, zkoumají vyzrálost, pátrají po hnilobě. Dech se přibližuje, cítím vyčpělý kouř, vodu po holení, tabákový prach ve vlasech. A pak hlas, tichounký a těsně vedle mé hlavy: to je on, ten hrbol na látkové cloně.

„Mohl bych vám pomoct,“ ozve se šeptem.

„Cože?“

„Pšššt,“ šeptá. „Mohl bych vám pomoct. Už jsem některým pomohl.“

„Pomoct?“ šeptám tiše jako on. „Jak?“ Ví něco, viděl Luka, našel ho a může mi ho nějak vrátit?

„Jak asi?“ ševelí stále tichounce, jako by sotva dýchal. Je to jeho ruka, co mi přejíždí nahoru po stehně? Sundal si rukavici.

„Dveře jsou zamčené. Nikdo sem nepřijde. Nikdo se nedozví, že to není jeho.“

Zvedá clonu. Spodní část tváře mu zakrývá bílá rouška, to je předpis. Dvě hnědé oči, nos, hlava s hnědými vlasy. Dal mi ruku mezi nohy. „Tihle staří se už většinou na nic nezmůžou,“ říká. „Nebo jsou sterilní.“

Musím málem zalapat po dechu: vyslovil zakázané slovo. Sterilní. Teď už neexistují sterilní muži, alespoň ne oficiálně. Existují výhradně neplodné a jalové ženy, tak praví zákon.

„Spousta žen to tak dělá,“ pokračuje. „Chcete přece mít dítě, nebo ne?“

„Ano,“ přikývnu. Je to pravda a neptám se proč, protože vím. Dej mi syny! Nedáš-li, umřu. Dá se to vykládat různě.

„Teď je vhodný čas,“ dodává. „Dnes nebo zítra by to šlo. Proč si nechat ujít takovou příležitost? Byla by to jen chvilka, má milá.“ Takhle možná dřív říkal svojí ženě – nebo jí tak říká pořád, ale spíš to považuje za obecné označení. Všechny jsme teď jeho milé.

Váhám. Nabízí se mi, nabízí mi svoje služby, na vlastní riziko.

„Mrzí mě, co s vámi dělají,“ mumlá. Myslí to upřímně, z upřímného soucitu, a přece si to užívá, soucit nesoucit. Oči má zvlhlé účastí, jeho ruka po mně přejíždí, nervózně a netrpělivě.

„Je to moc riskantní,“ namítám. „Nejde to. Nemůžu.“ Je za to trest smrti. Ale museli by člověka nachytat a mít k tomu dva svědky. Jaká je pravděpodobnost, že jsou tu štěnice, že někdo číhá za dveřmi?

Jeho ruka se zarazí. „Rozmyslete si to,“ říká. „Viděl jsem vaši kartu. Moc času vám nezbývá. Ale je to váš život.“

„Díky,“ zašeptám. Musím zanechat dojem, že jsem se neurazila, že jsem vůči jeho návrhu otevřená. Odtahuje ruku téměř líně, pomalu, protože pokud jde o něj, není to poslední slovo. Mohl by zfalšovat testy, nahlásit, že mám rakovinu nebo že jsem neplodná, a odvezli by mě do kolonií s ostatními neženami. Nic z toho sice nebylo vyřčeno, ale vědomí jeho moci stále visí ve vzduchu, když mě hladí po stehně a mizí za látkovou clonou.

„Tak zase za měsíc,“ připomíná.

Oblékám se za zástěnou. Ruce se mi třesou. Proč jsem tak vyděšená? Nepřekročila jsem žádnou hranici, nikomu jsem se nesvěřila, neudělala jsem nic riskantního, jsem v bezpečí. Děsí mě ta možnost volby. Cesta ven. Spása.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024