KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ
Procházíme chodbou, dalšími plochými šedivými dveřmi a pak další chodbou, tentokrát tlumeně osvětlenou a s kobercem houbové, hnědorůžové barvy. Vedou z ní různé dveře označené čísly: sto jednadvacet, sto dvaadvacet, jako když člověk počítá při bouřce, za jak dlouho se ozve hrom. Takže je to hotel. Zpoza jedněch dveří je slyšet smích – mužský a ženský. Ten už jsem hodně dlouho neslyšela.
Vynoříme se v hlavní dvoraně. Je široká a také vysoká: sahá přes několik pater ke stropní kopuli. Uprostřed je okrouhlá fontána, z níž tryská voda ve tvaru pampelišky, která pouští semínka. Okolo vyrážejí květiny a stromky v květináčích, z balkonů visí vinná réva. Podél stěn kloužou nahoru a dolů vejčité skleněné výtahy jako obří měkkýši.
Vím, kde jsem. Už jsem tu byla: kdysi dávno jsme tady s Lukem trávívali odpoledne. Tehdy to byl hotel. Teď jsou tu samé ženy.
Zastavuju se a civím na ně. Tady můžu civět, rozhlížet se kolem sebe, nebrání mi v tom žádné bílé chlopně. Vlastní hlava mi bez nich připadá zvláštně lehká, jako kdyby z ní někdo odstranil tíhu – nebo obsah.
Ženy posedávají, lenoší, procházejí se, opírají se jedna o druhou. Mezi nimi se pohybují muži, spousta mužů, ale jelikož mají na sobě tmavé obleky či uniformy, splývají a tvoří pouhé pozadí. Zato ženy tu vypadají jako v tropech, mají na sobě nejrůznější pestrobarevné, veselé oděvy. Některé si oblékly podobné kostýmy jako já: peří a flitry, vykrojené nad stehny a s hlubokým výstřihem. Jiné na sobě mají spodní prádlo ze starých časů, kratičké noční košilky, pyžamo jako pro panenku, tu a tam průhledné negližé. Jiné jsou v plavkách, jednodílných nebo dvoudílných; narazím i na jednu ženu v čemsi háčkovaném, kde kozy zakrývají velké lastury. Některé mají na sobě sportovní šortky a podprsenku na opalování, jiné cvičební úbor, jaký býval vidět v televizních pořadech: upnutý na tělo, s pletenými nákoleníky v pastelových barvách. Dokonce je tu k zahlédnutí i pár kostýmů roztleskávaček, se skládanými sukýnkami a obrovskými písmeny na hrudi. Nejspíš museli brát, co jim přišlo pod ruku, co se jim podařilo kde štípnout nebo zachránit. Všechny jsou nalíčené, a mně dochází, jak jsem si odvykla vídat nalíčené ženy, protože mi jejich oči připadají příliš velké, příliš tmavé a třpytivé, ústa příliš rudá, příliš vlhká, smáčená krví a lesklá – anebo naopak příliš šaškovská.
Na první pohled působí ten výjev celkem bujaře. Je to jako maškarní bál: vypadají jako přerostlé děti navlečené do hadrů, které vyhrabaly v truhlách na půdě. Mají z toho legraci? Možná, ale vybraly si to dobrovolně? To není napohled znát.
V téhle místnosti je hodně hýždí. Už na ně nejsem zvyklá.
„Je to jako výlet do minulosti,“ prohodí velitel. V jeho hlase je znát potěšení, ne-li dokonce radost. „Nemyslíš?“
Snažím se rozpomenout, jestli minulost vypadala opravdu takhle. Teď už si nejsem jistá. Vím, že se v ní podobné věci vyskytovaly, ale tady jsou nějak jinak namíchané. Film o minulosti není totéž co minulost.
„Ano,“ přisvědčím. Moje pocity se nedají shrnout jedním slovem. Rozhodně mě ty ženy nelekají ani nešokují. Uvědomuju si, že jsou to uličnice. Oficiální doktrína je popírá, popírá jejich samotnou existenci, a přesto tu jsou. Aspoň něco.
„Nezírej tolik,“ nabádá mě velitel. „Prozradíš se. Chovej se přirozeně.“ Zase mě vede kupředu. Zahlédl ho nějaký jiný muž, zdraví ho a vydává se k nám. Velitelovo sevření zesílí. „Klid,“ šeptá. „Nepanikař.“
Prostě buď zticha a tvař se hloupě, říkám si v duchu. To by nemělo být tak těžké.
•
Velitel mluví za mě, s tímhle mužem i se všemi dalšími. Moc toho o mně nevykládá, není to třeba. Prohlásí, že jsem tu nová, oni se na mě podívají, pustí mě z hlavy a baví se o jiných věcech. Můj převlek plní svůj účel.
Nepřestává mě držet za paži, a jak si povídá, nepatrně se mu napřimuje páteř, rozšiřuje hrudník a do hlasu se mu vkrádá stále víc mladické čilosti a rozvernosti. Napadá mě, že se vytahuje. Chlubí se mnou před nimi, a oni to chápou, vychování jim …
