KAPITOLA DVACÁTÁ
Hlavní schodiště je širší než u nás a po obou stranách má zakroucené zábradlí. Seshora slyším skandování žen, které už jsou na místě. Jdeme v řadě za sebou nahoru po schodech a dáváme pozor, abychom si jedna druhé nepřišláply lem šatů. Vlevo jsou otevřené dveře do jídelny, kde vidím dlouhý stůl s bílým ubrusem a občerstvením: šunka, sýr, pomeranče – mají pomeranče! – a čerstvě upečený chléb a koláče. My dostaneme později jenom mléko a sendviče na podnose. Ony tu však mají zásobník s kávou i láhve vína – proč by se manželky nemohly v takový velký den trochu povyrazit? Nejdřív si však musejí počkat na výsledek a teprve pak začnou chlemtat. Shromáždily se v salonu na opačné straně schodiště a povzbuzují manželku onoho šťastlivce Warrena. Je to drobná, hubená žena, leží na podlaze v bílé bavlněné noční košili, prokvétající vlasy rozhozené na koberci jako padlí; masírují jí malinké břicho, jako kdyby měla sama za chvíli rodit.
Velitele není samozřejmě nikde vidět. Je tam, kam muži při takových příležitostech obvykle chodívají: v nějaké skrýši. Možná přemýšlí, kdy asi přijde oznámení o jeho povýšení, jestli všechno dobře dopadne. Teď se ho určitě dočká.
Warrenova je v panské ložnici, což je přiléhavý název: tam, kde velitel se svou manželkou den co den uléhají. Sedí na jejich obří manželské posteli, opřená o polštáře. Je to Janine, nafouklá, ale zmenšená, odříznutá od svého starého jména. Má na sobě bílé bavlněné kombiné vyhrnuté nad stehna, dlouhé vlasy v barvě smetáku má stažené a svázané dozadu, aby nepřekážely. Oči má pevně zavřené, takhle na mě působí skoro sympaticky. Je to koneckonců jedna z nás, a co si kdy přála jiného než vést co nejpříjemnější život? Co jsme si kdo přál jiného? Háček je v tom co nej. Za daných okolností se nemá špatně.
Dvě ženy, které neznám, u ní stojí každá z jedné strany a drží ji za ruce, nebo ona je. Třetí jí zvedá košili, lije jí dětský olejíček na mohylu břicha a roztírá ho směrem dolů. U jejích nohou stojí teta Elizabeth v khaki šatech s vojenskými náprsními kapsami – to ona nás měla na rodinnou výchovu. Teď ji sice vidím jenom z profilu, ale vím, že je to ona; ten vyčnívající nos a výrazná, přísná brada. Vedle ní stojí porodní stolička se dvěma sedadly, z nichž jedno se zvedá nad druhé jako trůn. Neposadí na ni rodičku dřív, než přijde čas. Leží tu připravené deky, vanička na koupání a mísa s ledem, který bude Janine cucat.
Ostatní ženy sedí se zkříženýma nohama na koberci – je jich tu spousta, mají tu být všechny z našeho obvodu. Musí jich být celkem dvacet pět nebo třicet. Ne každý velitel má svou služebnici: některé z jejich manželek mají děti. Jak říká heslo: Od každé podle jejích schopností, každému podle jeho potřeb. Recitovaly jsme to třikrát, vždycky po moučníku. Bylo to z bible, nebo se to aspoň tvrdilo. Zase svatý Pavel, Skutky apoštolů.
Patříte k přechodné generaci, vysvětlovala teta Lydie. Pro vás je to nejtěžší. Uvědomujeme si, jaké oběti se od vás očekávají. Je to těžké, když vám muži spílají. Pro ty, co přijdou po vás, už to bude snazší. Budou ke svým povinnostem přistupovat s ochotou.
Neřekla: Protože nebudou mít vůbec žádné vzpomínky na to, jak se žilo dřív.
Řekla: Protože nebudou chtít to, co nemůžou mít.
Jednou týdně nám pouštěli film, vždycky po obědě před odpoledním klidem. Seděly jsme na podlaze učebny domácích prací, každá na své šedivé podložce, a čekaly jsme, až teta Helena s tetou Lydií dobojují s projektorem. Pokud jsme měly štěstí, neběžel film vzhůru nohama. Připomínalo mi to hodiny zeměpisu, když jsem asi tak před tisíci lety chodila na střední školu, při kterých nám promítali videa o ostatních světadílech: ženy v dlouhých sukních nebo laciných bavlněných šatech s potiskem, jak nosí otýpky dříví, koše či plastová vědra s vodou od nějaké řeky. Z plátna na nás vyděšeně pošilhávaly děti zavěšené v šátku nebo síťovém vaku, neboť si uvědomovaly, že ten přístroj se skleněným okem jim něco dělá, jenže nevěděly co. Ty filmy působily út…
