KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
Když za dva nebo za tři týdny opět přišel den obřadu, zjistila jsem, že se něco změnilo. Cítila jsem teď rozpaky, které jsem předtím neprožívala. Předtím jsem to brala jako práci, nepříjemnou práci, kterou chci mít co nejdřív odbytou. Zatni zuby, říkávala mi matka před zkouškami, kterých jsem se bála, nebo před plaváním ve studené vodě. Tehdy jsem příliš nepřemýšlela o tom, co to znamená, ale měla jsem se nejspíš pomocí zubů zatvrdit, a přesně to jsem dělala: dělala jsem, jako že tam nejsem, že nejsem ve svém těle.
Tenhle stav nepřítomnosti, existence mimo tělesnou schránku, platil i pro velitele, jak jsem si nyní uvědomovala. Zřejmě myslel na něco jiného celou dobu, co byl se mnou – totiž s námi, protože Serena Joy u toho samozřejmě nechyběla. Možná myslel na to, co ten den dělal, na golf nebo na to, co měl k večeři. Pohlavní styk prováděl mechanicky a do značné míry nevědomky, jako by se drbal za uchem.
Ale toho večera, při prvním obřadu během našeho nového uspořádání, nebo jak to nazvat – nevěděla jsem, jak tomu mám říkat –, jsem se před ním styděla. Jednak jsem cítila, že se na mě opravdu dívá, a bylo mi to nepříjemné. Jako obvykle se svítilo, neboť Serena Joy si dávala pozor, aby nevznikla sebemíň romantická či erotická atmosféra: ostrá stropní světla, i přes nebesa její postele. Člověk si připadal jako na operačním stole při plném osvětlení. Jako na jevišti. Uvědomovala jsem si, že mám chlupaté nohy, nepravidelně jako nohy, které byly dřív holené, ale opět zarostly; uvědomovala jsem si i podpaží, přestože tam mi samozřejmě neviděl. Připadala jsem si zanedbaně. Tenhle akt kopulace, nebo snad oplodnění, který pro mě neměl znamenat víc než usednutí včely na květ, mi náhle začal připadat neslušný, jako trapné porušení zavedených způsobů.
Už pro mě nebyl věcí. V tom byla celá ta potíž. Toho večera jsem si to uvědomila, a to vědomí mě už neopustilo. Všechno se tím zkomplikovalo.
I Serena Joy se v mých očích změnila. Dřív jsem ji prostě nenáviděla, protože se podílela na tom, co mi provádějí, a také proto, že i ona nenáviděla mě a moje přítomnost jí byla nepříjemná – a navíc proto, že by měla vychovávat mé dítě, kdyby se mi nějaké nakonec přece narodilo. Ale teď jsem ji sice stále nenáviděla – nejvíc ve chvílích, kdy mi mačkala ruce tak silně, až se mi její prsteny zarývaly do masa, a ke všemu mi je táhla dozadu, jistě naschvál, abych měla co nejmenší pohodlí –, ta nenávist však už nebyla tak čirá a prostá. Částečně jsem na ni žárlila; jenže jak jsem mohla žárlit na ženu tak očividně vyschlou a nešťastnou? Žárlit se přece dá jen na člověka, který má něco, o čem si myslíme, že bychom to měli mít sami. A přesto jsem žárlila.
Zároveň jsem vůči ní měla špatné svědomí. Připadala jsem si jako vetřelec na území, které jí právem náleží. Teď když jsem se s velitelem scházela potají, přestože jsem s ním jenom hrála scrabble a poslouchala ho, naše funkce už nebyly tak oddělené, jak by teoreticky měly být. Něco jsem jí brala, třebaže ona o tom nevěděla. Kradla jsem. Co na tom, že ona o to očividně nestála nebo nevěděla, co s tím, nebo že to dokonce odmítla. Přesto to patřilo jí, a já jsem si to brala, to tajemné „něco“, co jsem nedokázala dost dobře definovat – protože velitel do mě nebyl zamilovaný, odmítala jsem věřit tomu, že by cítil něco tak extrémního –, a co zbude na ni?
A proč bych se o to měla starat? říkala jsem si. Nic pro mě neznamená, nesnáší mě; kdyby si dokázala vymyslet nějaký důvod, na minutu by mě vyhodila z domu, ne-li něco horšího. Třeba kdyby na nás přišla. On by s tím nemohl nic dělat, nemohl by mě zachránit; přestupky žen v domácnosti, ať šlo o marty nebo služebnice, řešily vždy výhradně manželky. Věděla jsem, že je to potměšilá a pomstychtivá ženská. Přesto jsem ze sebe nedokázala setřást jisté výčitky svědomí vůči ní.
A navíc jsem teď nad ní měla určitou moc, byť ona o tom neměla tušení. A to se mi líbilo. Proč předstírat? Líbilo se mi to velice.
Ale velitel mě mohl tak sn…
