Loupení jehňátek (Margaret Atwood)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 45

O mnoho let později, když už Roz byla vdaná a její matka zemřela, pomalu a zdráhavě, neboť smrt je nestoudná a doktoři slídí ve vašem těle, jako by smrt byla málem sousedkou hříchu, a když krátce nato zemřel i otec, v těch kostrbatých bolavých časech, kdy si připadala jako vlak posunovaný po vedlejší koleji a cítila se najednou jako sirotek, zjistila konečně, jak to bylo s těmi penězi. Ne s těmi pozdějšími, o těch věděla všecko, ale o těch prvních. O tom, z jakého kořene, z jaké sazeničky pocházely, v čem byly ulité.

Šla tehdy navštívit do nemocnice strýce George, protože i on umíral. Neměl svůj vlastní pokoj, ba ani polosoukromý pokoj. Ležel na normálním oddělení. Žádnému z jejích strýců se už nevedlo nijak dobře. Oba skončili nakonec zase v penzionech. Prohýřili své peníze a rozfofrovali i nějaké peníze Rozina otce. Hráli hazardně. Hojně si od něho půjčovali, tedy oni tomu říkali půjčovat si, ačkoliv každý z nich musel moc dobře vědět, že dluhy nikdy nesplatí. Otec jim však půjčku nikdy neodepřel, nezamítl žádný jejich požadavek.

„Jde to ke konci, padám na ksicht,“ ozval se strýc Joe do telefonu.

„Ale o tom se Georgeovi raději nezmiňuj.“ Roz se tedy o ničem nezmiňovala, protože i její strýcové měli svou skromnou hrdost.

Vzala mu květiny a vázu, do které je v nemocnici dá, protože tam nikdy žádné vázy nemají; nasadila si zářivý úsměv a uchvátané chování vyzařující činorodost, ale obojí ji okamžitě opustilo, když uviděla, jak hrozně strýc George vypadá. Celý se jaksi scvrkl, tělo měl úplně strávené, místo hlavy jen kůží potaženou lebku. Roz si sedla vedle něho a v duši truchlila. Muž na vedlejší posteli usnul a chrápal.

„Tak tenhle už nikam nepůjde,“ ukázal na něj strýc George očima, jako by on sám měl jiné plány.

„Nechceš raději soukromý pokoj?“ zeptala se ho Roz. Mohla by to docela snadno zařídit.

„Néé,“ protáhl strýc George. „Mám rád společnost. Mám rád kolem sebe lidi, víš? A zbytečně by to stálo majlant. Já jsem nikdy neměl talent.“

„Talent k čemu?“ vyzvídá Roz.

„Nepodobal jsem se tvému otci,“ vysvětlil strýc George. „On začal ráno s dolarem, a než den skončil, měl jich pět. Já jsem akorát uměl vzít ten dolar a vsadit ho na koně. Byl jsem vybavený spíš pro lepší časy.“

„A kde k němu přišel?“ nadhodila Roz.

Strýc George se na ni podíval zapadlýma očima. „K čemu?“ zeptal se s nevinnou mazaností.

„K tomu prvnímu dolaru,“ pevně dopoví Roz. „Co jste vy tři za války doopravdy dělali?“

„To nepotřebuješ vědět,“ odmítl strýc George.

„Potřebuju to vědět,“ rozhodně trvala na svém Roz. „Můžeš mi to říct, vždyť otec je už stejně mrtvý. Nijak se mě tím nedotkneš, neublíží mi to.“

Strýc George povzdychl. „No jo, dobře, ale už je to tak dávno,“ namítl tiše.

„Já se tě na to znovu ptám,“ pokračovala Roz, která slýchala od strýců tenhle obrat, když mluvili o druhých, a vždycky měl svůj dopad.

„Tvůj otec byl vyjednavač, prostředník,“ začal strýc.

„Zprostředkovával věci. Byl zprostředkovatelem před válkou, byl zprostředkovatelem za války a taky po válce.“

„Co zprostředkovával?“ položila další otázku. Doufala, že tím strýc nemíní pokažené chladničky.

„Abych ti řekl pravdu,“ přemítal strýc George uvážlivě, „tvůj otec byl gauner. Nechápej mě špatně, protože on byl přitom hrdina.

Kdyby nebyl gauner, nemohl by být ani hrdina. Tak to bylo.“

„Gauner?“ hlesla Roz.

„Všichni jsme byli gauneři,“ trpělivě pokračoval strýc George.

„Všichni jsme byli lapkové. Kradli jsme všechno možné, to bys ani nevěřila, co všechno – obrazy, zlato, věci, které můžeš dobře schovat a později výhodně prodat. Všichni viděli, co se děje, nakonec hrabali všecko, nač přišli. Taková je válka, vždycky vyvolá zlodějnu. Proč jsme měli být jiní? Joe makal uvnitř, já jsem šoféroval, tvůj otec všechno plánoval, kam s tím můžeme utýct, komu můžeme a nemůžeme věřit. Bez něho bychom nedokázali vůbec nic. A tak jsme ty věci získávali – nelegálně samozřejmě. S těmi zákony, jaké měli, to ti nemusím ani povídat. Podpláceli jsme strážce, každý bral rád.

Lup se schoval až na poválečný časy. Copak mohli vědět, co je co?

Jakou to má cenu? Kam jsme co schovali? Něco jsme si dobře schovali pro sebe. Přenášeli jsme věci z místa na místo. Pak jsme je zase posbírali. Někteří mezitím umřeli, zůstalo nám i to jejich.“

„A tohle otec dělal?“ užasla Roz. „Pomáhal nacistům?“

„Co dělal, bylo strašně nebezpečný,“ vytkl jí strýc George. To nebezpečí mu připadalo jako hlavní ospravedlnění. „Někdy jsme s věcmi vyváželi Židy, víš. Museli jsme být moc opatrní, museli jsme dodržovat přesná pravidla. Prošlo nám to, protože oni sami v tom byli až po krk. Tvůj otec nikdy nic neprosazoval tvrdě. Vždycky odhadl, kdy to začínalo být neúnosně nebezpečný. Věděl, kdy přestat.“

„Děkuju ti, že jsi mi to řekl,“ hlesla Roz.

„Neděkuj mi,“ odmítl strýc George. „Jak jsem ti řekl, on byl opravdovej hrdina. Jenže některý lidi by jeho hrdinství nepochopili.“

Unavil se tím výkladem, zavřel oči. Víčka na nich měl jemná, svraštělá jako hedvábný krepový papír. Zdvihl dva vyschlé prsty; tím pohybem ji propustil.

Roz se propletla bíle vykachlíčkovanými oslnivými chodbami nemocnice a zamířila domů. Potřebovala se něčeho ostrého napít. Co měla vyvodit ze všech nových pochybných poznatků? Že její peníze jsou špinavé? Nebo že všechny peníze jsou špinavé? Není to její vina, ona nic zlého neudělala, byla tehdy pouhé dítě. Ona neudělala ani tenhle svět. Nicméně stále v sobě cítí dotyky rukou, kostnatých rukou, natahujících se k ní zpod země, chytajících ji za kotníky a požadujících zpět, co je jejich. Jak staré jsou ty ruce? Dvacet, třicet roků? Nebo tisíc, dva tisíce let? Kdoví kde všude se ty peníze vyskytovaly?

Umyj si ruce pokaždé, když se jich dotkneš, radívala jí matka.

Jsou prolezlé bacily.

Ale Mitchovi o tom nepověděla. Mitchovi to neřekne nikdy. To by bylo něco pro něho. Už tak se dost vytahuje svými starými penězi, svou úzkostlivou čistotností, předstíráním zákonných skrupulí. Stříhat a nalepovat kupony, to ano; pašovat Židy, to ne. O to by se Roz byla ochotna vsadit. Stejně už diskrétně slídil, odkud má Roz své jmění, ale všimla si, že mu vůbec není proti mysli její peníze utrácet. Staré peníze ovšem také vynášely zisky z lidského zoufalství, jenže ono zoufalství a krev z nich byly už dávno odstraněny. Co si k čertu myslí lidi jako Mitch o tom, odkud pocházejí jejich dividendy? Třeba z akcií Jihoafrických dolů, které jí tolik doporučoval koupit? V každém rozhovoru, který spolu vedli, byla přítomna třetí strana: její peníze. Sedí mezi nimi na pohovce jako nějaký skřítek nebo nějaká těžkopádná hlávka zelí.

Časem to považovala za součást svého těla jako hrb na zádech.

Drásalo ji přání odříznout ho a současně nutkání udělat ho větším; což není ten hrb současně jejím ochranným štítem? Jak říkával její otec, nikdy nemůžeš dát, dokud napřed nedostaneš.

Roz dostávala do levé a rozdávala pravicí, nebo to snad bylo naopak? Napřed rozdávala na samé tělesné položky, na srdce svého otce, na rakovinu své matky. Na světový hlad, na cestu ke sjednocení, na Červený kříž. To dávala v šedesátých letech. Když však na začátku sedmdesátých let vypuklo ve městě hnutí feministek, vcuclo do sebe i Roz jako vysavač chomáček prachu. Byla všem moc na očích, proto k tomu došlo. Žila na vysoké úrovni, takovou nemělo tehdy mnoho žen, snad jen filmové hvězdy a anglická královna. Byla na to poselství jaksepatří připravena, protože už dvakrát ji omráčil Mitch svými aférami. Poprvé to nějak zjistila, když byla v jiném stavu s Larrym, a nemohl jí provést nic sprostšího.

Roz měla v oblibě ženy, které vědomě usilovaly o povznesení. Už žádné tichošlápkovství, už žádné můj manžílek je lepší než tvůj manžílek, už žádné chození okolo horké kaše! Můžeš si říkat, co chceš!

Ráda sedávala v jejich kruhu, i když po nějaké chvíli poznala, že ten kruh není dokonale kulatý. Jedna žena v něm svěřila svou bolest druhé ženě, ostatní tu bolest připustily a politovaly ji, nato to udělala další a další, ale když došlo na Roz, vkradl se jim do očí nevěřícný výraz a někdo honem změnil téma hovoru.

Čím to bylo? Byla snad Rozina bolest druhořadá? Dost dlouho jí trvalo, než to rozluštila: vězely v tom její peníze.

Vzpomněla si na staré rčení, které používali její strýcové: Srdce mi pro něj krvácí. Vždycky to vyslovovali s největším sarkasmem a jízlivostí, zpravidla o někom, kdo měl štěstí, což znamenalo, že je bohatý. Roz mohla krvácet pro druhé, nemohla však očekávat, že někdo bude krvácet pro ni.

Přesto však byla jedna oblast, v níž byla Roz vždycky žádoucí. V hnutí, které trpělo tak zničujícím nedostatkem peněz, by se dalo říct, že je téměř nepostradatelná. Bylo tedy jen přirozené, že se za ní přicházelo pokaždé, když se časopis Svět moudré ženy potápěl, protože nedokázal přilákat inzerenty ze světa lesklých rtěnek a luxusního pití. Tehdy totiž byl Svět moudré ženy víc než časopisem, byl přítelem, který kombinuje vysoké ideály s nadějí na sdílení nízkých a špinavých tajemství: Pravda o masturbaci! Pravda o tom, proč se vám někdy chce otloukat hlavy svých dětí o zeď. Co si máte počít, když se v metru o vás zezadu otírají chlapi, když vás šéf honí kolem psacího stolu, když vás to ponouká spolykat den před tím, než dostanete periodu, všechny pilulky, které máte v lékárničce. Svět moudré ženy byl náhradou za všechny celonoční flámy, o kterých Roz věděla, že se odehrávají za jejími zády. Musela časopis samozřejmě vždycky zachránit.

Ostatní chtěli, aby časopis byl družstevní, aby jim Roz opakovaně dávala peníze, aniž by si je mohla odepsat z daní, protože časopis byl příliš politický. Nešlo o žádné prkotinky. Stál ji moc. Malé finanční injekce v hotovosti neměly žádný význam.

„Nikdy neinvestuju do něčeho, co nemůžu kontrolovat,“ vysvětlila jim tehdy. „Musíte vydat akcie, abych si jich mohla většinu koupit.“ Rozčilovali se pro tenhle její postoj, ale Roz namítla: „Když si zlomíte nohu, jdete k doktorovi. Vy máte peněžní potíže, přicházíte tedy za mnou. Zkusili jste to po svém a nevyšlo vám to. Upřímně řečeno, máte v účetních knihách pěkný binec. V takových věcech se vyznám. Chcete, abych to napravila, nebo nechcete?“ Věděla, že to pro ni stejně bude ztráta, ale chtěla ji brát aspoň jako ztrátu obchodní.

Nelíbilo se jim, že Roz ustanovila Mitche do výboru ředitelů a nasadila tam pár jeho kolegů právníků, aby mu dělali společnost.

Byla to jediná cesta, jak věc řešit. Pokud chtějí její pomoc, musejí respektovat její zásady, její podmínky. Jestliže nepřijmou Mitchovu účast, bude ona svou pomoc sabotovat. Její zavedený život se změnil v ještě větší změť vrčení a prostoduše nastražených léček. „Vždyť jde jen o tři schůze za rok,“ uzemnila je. „Je to cena, kterou zaplatíte za nápravu.“ A protože ve světové historii se takové ceny ukládají a taky se platí, nebyla ve srovnání s tím tahle cena až tak moc vysoká.

„Pozvala jsem Zenii na skleničku,“ oznámila Roz Mitchovi.

Kdyby mu to neřekla, určitě je spolu nachytá, jak ty skleničky zvedají, a bude se mračit, protože ho vynechala. I když je Roz žena vybavená mocí, neznamená to, že nemusí kolem Mitche měkce našlapovat. Musí dokonce našlapovat ještě měkčeji, musí se umenšovat, předstírat, že je menší, než je, omlouvat se za svůj úspěch, protože všechno, co dělá, vzkvétá.

„Kterou Zenii?“ zeptá se Mitch.

„Však víš, potkali jsme ji v té mořské restauraci,“ připomene mu Roz, potěšená, že si Mitch na Zenii nevzpomíná.

„Aha tu,“ broukne Mitch. „Ta je tedy úplně jiná než většina tvých přítelkyň.“

Mitch nemá Roziny přítelkyně ve zvláštní oblibě. Považuje je za tlupu feministek s chlupatýma nohama, které nenávidí lidi a zvláště muže; v prvním období jeho působení ve výboru Světa moudré ženy i takové byly. Marně mu Roz vysvětlovala, že je to prostě módní trend a kombinézy jsou jeho charakteristickým projevem, i když Roz sama je nikdy nenosila, vypadala by v nich jako řidič náklaďáku. On ovšem ví, že ženské ve Světě moudré ženy s ním vycházejí kvůli Roz, ale netrpí ho nijak rády. Nedovolily mu, aby jim vysvětloval, jak dobrými feministkami by měly být, i když se o to moc snažil. Možná proto, že jim doporučoval, aby bojovaly víc humorem a šarmem, protože jinak muže odrazují.

Roz si vzpomíná na večírek, který uspořádala na oslavu přebudování Světa moudré ženy. Mitch tehdy seděl vedle šéfredaktorky Almy a dopustil se té chyby, že se pokoušel pod stolem hladit její nohu, zatímco vedl velmi oduševnělou teoretickou rozpravu s návrhářkou Edith. Chudinka jehňátko, domníval se, že Roz není schopna tak složitou akci odhalit. Jediný pohled na polohu Mitchovy paže, na jeho zvlhlou a sebeovládáním brunátnějící tvář, na Almin kamenný výraz, přivřené oči a prohlubující se rýhy kolem jejích úst prozradil Roz všechno. Pozorovala se zuřivým zájmem, jak Alma bojuje s rozporem, má-li to přejít, protože jde o Rozina manžela a protože nechce ohrozit svou práci, s čímž Mitch jistě mimo jiné najisto počítal, anebo ho má okřiknout. Zvítězila zásadovost a také pobouření, i když tlumené: „Já nejsem flétnička!“

„Prosím?“ zeptal se Mitch odměřeně, zdvořile a ponechal ruku pod stolem, aby ten rozhovor maskoval. Chudáček mužíček si dosud neuvědomil, že ženy se opravdu změnily. Za starodávných časů by se šéfredaktorka cítila provinilá, kdyby přitáhla tak nevítaný druh pozornosti, ale teď už dávno ne.

„Dejte tu zatracenou pracku pryč z mé nohy, sic vás bodnu vidličkou,“ zasyčela Alma.

Roz se rozkašlala, aby skryla, co vyslechla, a Mitchova ruka vyrazila zpod stolu, jako by mu ji opařili. Po onom večírku začal mluvit o Almě s politováním a starostlivostí, jako by byla ztracená dušička. Jako by to byla narkomanka nebo úchylářka. „S tím děvčetem je to špatný,“ poznamenal smutně. „Je sice opravdu schopná, ale má problémy s přístupem k lidem. Vypadala by docela dobře, kdyby nebyla pořád tak zakaboněná.“ Trousil nejrůznější narážky, není-li třeba lesbička, a vůbec si neuvědomoval, že to už dávno není nadávka. Roz slušnou dobu vyčkávala, pak zatáhla za příslušné šňůrky a Alma byla povýšena.

Právě takhle se Mitch s oblibou dívá na Roziny přítelkyně: jako na zakaboněné. Později jako na hastroše. Neodolá a přidá, jak jejich obličeje věkem povolují, jako by ten jeho nepovoloval, ačkoliv opravdový muž se dovede vyrovnat s tím, že stárne. Podezřívá Roz, že ho se svými přítelkyněmi za jeho zády pomlouvá, že ho rozebírají a navrhují nápravné prostředky, jako by byl nějakou žaludeční chorobou. To bývalo pravdou kdysi, určitě tehdy, kdy si Roz stále myslela, že by ho mohla změnit, dokud byl ještě projektem.

Opusť ho, radívaly jí. Vyraz toho prevíta! Můžeš si to dovolit!

Proč s ním zůstáváš?

Roz měla ovšem pro setrvání pádné důvody, především děti. Také ji dosud jako bývalou katoličku přece jen znervózňuje pomyšlení na rozvod. A nechtěla rovněž připustit, že se dopustila chyby, když si ho vzala. Nadto pořád Mitche miluje. Po nějaké době o tom přestala s přítelkyněmi diskutovat, protože co se tu dalo ještě říct? Její problém se podobal slepé uličce; cítila se provinile, když pořád přežvykovala možná řešení, která by stejně nikdy neuskutečnila.

Pak se její přítelkyně vzdaly kombinéz a montérek, pustily k vodě časopis, začaly si dávat šít dobře padnoucí kostýmy jako záruky úspěchu a ztratily zájem o Mitche; místo toho diskutovaly nová žhavá témata a Roz si mohla dovolit cítit se vinna zase jinými věcmi, jako třeba tím, že je energičtější než ony. Mitch ovšem i nadále prohlašoval: „Zase jdeš na oběd s tou starou misantropkou? S tou hastroškou?“ kdykoliv se vynořila některá z jejích přítelkyň z oné doby. Mitch dobře věděl, že se jí to nemile dotkne.

Trochu tolerantnější byl Mitch k Charis a Tony. Snad proto, že je Roz zná tak dlouho a že jsou kmotrami dvojčat. Tony považuje za cvoka a Charis za naivního blázínka. Takhle je neutralizuje. Pokud Roz ví, nikdy se nepokusil některé z nich se dvořit. Nezařazuje je asi do kategorie žen, ale do nějaké jiné kategorie, kterou nelze přesně definovat. Nejspíš do kategorie bezpohlavních skřítků.

Roz zavolala Tony do její kanceláře na historické katedře: „Nebudeš tomu věřit,“ spustí.

Nastane ticho, v němž se Tony snaží uhodnout, čemu nebude moci uvěřit. „Asi ne,“ připustí.

„Zenia se vrátila do města,“ vychrlí Roz.

Nastane delší odmlka. „Ty jsi s ní mluvila?“ zeptá se Tony.

„Setkala jsem se s ní náhodou v restauraci,“ vysvětlí Roz. „Je úplně jiná, než bývala.“

„Leopard nikdy nemůže změnit své skvrny,“ připomene jí Tony.

„V jakém smyslu se změnila?“

„Tony, ty jsi takový pesimista,“ kvalifikuje to Roz. „Zdála se – no – milejší. Lidštější. Je teď novinářkou na volné noze, píše o ženách.

A taky,“ ztiší Roz spiklenecky hlas, „má větší prsa.“

„Nemyslím si, že prsa můžou narůst,“ zapochybuje Tony, protože tenhle problém jednou studovala.

„Nejspíš nenarostla, vypadají totiž uměle. Pořídila si implantáty,“ vysvětlí Roz.

„To by mě ani nepřekvapilo,“ komentuje Tony. „Zvyšuje zbrojní pohotovost. Ale s větším poprsím nebo bez poprsí, kryj si záda!“

„Pozvala jsem ji na skleničku,“ přizná se Roz. „Musela jsem, víš.

Za války se totiž setkala s mým otcem.“ Stěží se dá očekávat, že by Tony porozuměla plnému významu toho sdělení.

Nikdo tedy nemohl později tvrdit, že Roz nebyla varována. Nikdo to ani neřekl a nikdo ani necekl, že byla varována, protože Tony nepatřila k oněm nesnesitelným přítelkyním, které prohlásí dobře jí tak. Nikdy nepřipomněla Roz, jak na ni naléhala, aby si dala pozor.

Jakmile se pak všechno provalilo, Roz si na to vzpomněla sama. Šla jsi do toho po hlavě, spílala si. Tupče! Zabedněnče! Co tě tak zaslepilo?

Teď už ví, co ji zaslepilo. Pýcha, nejvražednější ze všech sedmi smrtelných hříchů. Původkyně Luciferovy vzpoury, zdroj všech ostatních provinění. Marnivost, falešná odvaha, chvástavost. Nejspíš se považovala za krotitele lvů, za toreadora; myslela si, že uspěje tam, kde její dvě přítelkyně podlehly. Proč by si to nemyslela?

Věděla víc než ony, znala přece jejich příběhy. Být předem varována znamená být předem lépe vyzbrojena. A taky měla náramnou sebedůvěru. Zřejmě předpokládala, že bude pohotově na stráži. Byla přesvědčena, že Zenii dokáže zvládnout. Když na to přijde, měla kdysi hodně podobný přístup k Mitchovi.

V oné době však v sobě nepociťovala pýchu. Všechny hříchy mají totiž jedno společné: dovedou se přestrojit, dovedou se zamaskovat tak, že je těžko poznáte. Nevěděla, že je pyšná, považovala se pouze za pohostinnou. Zenia jí chce toliko poděkovat, protože jí Rozin otec zachránil život. Od Roz by bylo naprosto ošklivé, kdyby ji nepřijala.

A šlo ještě o jiný druh pýchy. Chtěla být pyšná na svého otce. Na otce s mnoha vadami, na lstivého, mazaného tatínka, na otce gaunera, na otce zprostředkovatele. Když po ní chtěli novináři fotografii na titulní stranu a interview o jejích obchodních úspěších, předhazovala jim střípky z jeho válečného příběhu. Jak jste začínala? Jak dokážete sladit všechny své odlišné úkoly? Jak zajišťujete péči o své děti? Jak se s tím vyrovnává váš manžel? Jak zvládáte všechny práce v domácnosti? Ale i když jim vypravovala o svém tatínkovi hrdinovi, o svém tátovi zachránci, věděla, že ho vylepšuje, že mu na hruď posmrtně připíná medaile za statečnost. On sám o tom všem odmítal hovořit, o téhle stinné části svého života. K

čemu to potřebuješ vědět? Ta doba už minula. Lidi by to mohlo zranit. Když čekala na Zenii, byla víc než nervózní, co se od ní asi dozví.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024