KAPITOLA 21
Vyprávěla o své matce. Tony poprvé svěřila někomu o své matce víc než jen holé obrysy. Anecartz ydžvan žu, řekne si Tony, a Otíl ecilev im ej, říkávají všichni ostatní. Proč říkat víc? Koho to zajímá?
Zenii to zajímá. Dobře vycítila, jak bolavé je to pro Tony téma. O to víc na ni dotírá, ponouká, vydává všechny správné povzbudivé zvuky plné zvědavosti a ohromení, zděšení, soucitu a taky neoblomnosti; obrací Tony naruby jako ponožku.
Chce to čas, protože Tony nemá o své matce jednotnou jasnou představu. Její paměť se skládá ze svítivých úlomků jako z vandalsky rozbité mozaiky, z něčeho křehkého, co spadlo na podlahu. Jednou začas Tony ty kousíčky přebere, uspořádá a přerovná ve snaze dát je k sobě.
Zenia z ní tedy vydobyla jen pár střípků. Proč o to Zenia vůbec usilovala? Na Zenii je, aby to věděla, a na Tony, aby to zjistila. Ale v onom okamžiku, který ji ovíjí transem, Tony ani nenapadne, aby se na to zeptala.
Tony se moc brzy otužila. Tak si to říká lítostivě teď ve sklepě ve tři hodiny ráno nad jatkami hřebíčků armády Oty Rudobradého, rozsetých po pískovém stole za jejími zády, a s Westem spícím spánkem spravedlivých nespravedlivých nahoře, zatímco Zenia nekontrolovatelně běsní někde v tomhle městě. Otužila se je výraz, který pochytila od Charis, a ta jí vysvětlila, že přesně tohle se dělá se sazeničkami, aby se v nich vypěstovala odolnost proti mrazu a snesly lépe přesazení. Moc se nezalévají a nechávají se dlouho venku, i když se hodně ochladí. Tohle se přihodilo Tony. Narodila se předčasně, jak jí matka s oblibou vypravovala; prý ji udržovali v inkubátoru. Tony strávila tedy své úplně první dny bez matky. A ani později se věci dlouhodobě nezměnily k lepšímu.
Například když bylo Tony pět let, její matka rozhodla, že pojedou sáňkovat. Tony věděla, jak vypadají sáňky a že se na nich jezdí, ale předtím to nikdy nezkusila. Její matka měla o tom jen matnou představu, ponejvíce z vánočních pohlednic. Avšak ten obrázek patřil k jejím romantickým anglickým představám o Kanadě.
Kde tenkrát vzala sáňky? Asi si je vypůjčila od některé ze svých bridžových přítelkyň. Navlékla Tony její zimní kombinézku, zatáhla zipy a vyrazily taxíkem ke kopci, kde se sáňkovalo. Sáňky byly malé, takže se vešly i s Tony na zadní sedadlo, i když trochu zešikma. Matka se posadila dopředu. Jejich auto si toho dne vzal otec, jako ostatně téměř každý den. Bylo to jen v pořádku, protože na ulici bylo náledí a Tonina matka byla i při nejlepším počasí velice živelný řidič.
Když se konečně dostaly ke kopci, slunce už bylo velmi nízko nad obzorem, veliké a matně růžové klouzalo dolů po šedivém zimním nebi a stíny nabíraly modravou barvu. Kopec byl převysoký.
Skupiny křičících dětí a několika dospělých se řítily po svahu na bobech, na saních, na velkých kusech lepenky. Někteří se převrhli a vznikaly valné hromady. Ti, co dojeli až dolů, mizeli za hájkem temných jedlí.
Tonina matka stála nahoře na kopci, zírala dolů, třímala sáňky za lanko, jako by je krotila. „Koukej,“ povzbuzovala ji, „není to nádhera?“ Nakrucovala rty, jak to dělávala, když si je malovala rtěnkou, a Tony by byla mohla odpřisáhnout, že scéna, kterou před sebou vidí, není přesně taková, jak matka očekávala. Měla na sobě svůj vycházkový plášť, na hlavě klobouk, na nohou nylonové punčochy a vysoké boty s vysokými podpatky a lemované kožešinou. Neměla kalhoty nebo lyžařský dres či prošívanou bundu, které by se hodily k Hudsonovu zálivu, neměla ušanku jako ostatní dospělí kolem a Tony napadlo, že matka nejspíš očekává, že Tony pojede z kopce dolů na sáňkách docela sama.
Jenže Tony se příšerně chtělo čurat. Děsila se, jak bude obtížné poradit si s tou neforemnou kombinézou, jak dokáže stáhnout pružné šle z ramínek a zase je přes ně přetáhnout. Věděla, jak to matku rozmrzí, protože nikde v dohledu nebylo žádné sociální zařízení. Tak radši nic neřekla a jen prohlásila: „Nechci jet.“ Byla si jista, že jestli vůbec sjede, určitě se cestou převrhne, vrazí do něčeho nebo někoho, rozmlátí se. Právě vedli na vršek jakési dítě, kterému tekla krev z nosu a ono úpěnlivě řičelo, jako by je bral na nože.
Tonina matka nenáviděla, když jí její scénář nevycházel. Lidé se měli radovat a bavit tím, co pro ně naplánovala. „Ale jdi, jen jeď!“ přikázala. „Já tě pěkně roztlačím. Bude to rozkošné!“
Tony si sedla na zem, což byl její obvyklý způsob protestu. Pláč by nezapůsobil, na matku určitě ne. Spíš by si vysloužila facku.
Nikdy nebyla moc na pláč.
Matka na ni s nechutí shlédla. „Já ti to teda ukážu!“ sykla. Oči jí jiskřily, zuby měla zatnuté. Tvářila se tak vždycky, když nechtěla připustit porážku. Dřív než Tony odhadla, co se děje, matka sebrala sáňky a uháněla s nimi na vrchol. Tam je hodila na sníh, mrskla sebou břichem dolů na sedátko, odrazila se a řítila se dolů. Béžové nohy v nylonkách a vysokých holínkách lemovaných kožešinou musela zvednout, aby je netáhla po zemi za sebou, a klobouk ztratila téměř okamžitě.
Sjížděla dolů rychlostí blesku. Jak se čím dál víc zmenšovala na potemnělém svahu, Tony se postavila na nožky a lekla se. Matka jí ujížděla do neznáma, ztrácela se v šeru a nechala Tony samotnou na tomhle větrném kopci.
„Nejeď! Nejeď!“ křičela. Musela být šíleně vyděšená, pokřik byl u ní zcela neobvyklý. Ale uvnitř, hluboko v sobě, zaslechla jiný hlásek, který bez bázně slastně volal: „Jen jeď! Jen jeď!“
Jako dítě si Tony psala deník. Vždycky na začátku ledna napsala na jeho první stránku hůlkovým písmem:
TONY FREMONTOVÁ
A hned pod to napsala své druhé jméno:
ÁVOTNOMERF YNOT.
Tohle jméno mělo v sobě cosi ruského, něco marťanského, co ji rozjařovalo. Bylo to jméno cizince, dokonce špiona. Někdy zase jí připadalo jako jméno dvojčete, neviditelného dvojčete, a když Tony vyrostla a víc se poučila o levorukosti, ocitla se tváří v tvář možnosti, že ve skutečnosti může být dvojče, levá strana rozděleného vajíčka, jehož druhá polovina odumřela. Ale dokud byla malá, její dvojče bylo čistě její vynález, bylo ztělesněním jejího pocitu, že jí část chybí. Ačkoliv ÁVOTNOMERF YNOT byla jejím dvojčetem, byla o hodně větší než sama Tony. Vyšší, silnější, kurážnější.
Tony napsala své vnější jméno pravou rukou, a to druhé, to vnitřní, levou rukou, i když jí zakazovali levou rukou psát nebo dělat cokoliv důležitějšího. Nikdo jí nevysvětlil proč. To nejbližší, co se podobalo vysvětlení, prořekla Anthea, její matka, a sice že tenhle svět není postavený pro leváky. Taky řekla, že až Tony vyroste, pochopí to lépe, což bylo jen dalším Antheiným ujištěním, které se nevyplnilo.
Dokud byla Tony menší, učitelé ve škole ji plácali přes levou ruku nebo ji bili ukazovátkem, jako by ji přistihli, že se levou rukou šťourá v nose. Jeden učitel jí dokonce levou ruku přivázal k lavici.
Z té školy Tony rychle vyrazili. Anthee trvalo obvykle tak osm měsíců, než usoudila, že vybraná škola je špatná. Pravda, Tony neměla dobrou výslovnost, aspoň ne podle učitelů. Tvrdili, že převrací písmenka, že má potíže s číslicemi. Učitelé to sdělili Anthee a ta prohlásila, že Tony je nadaná, a to už Tony vždycky věděla, že nadchází čas brzké změny, protože zakrátko se Anthea rozčílí a začne učitelům nadávat. Nejhezčí jméno, jaké jim v takových chvílích udílela, bylo ímotipicmotip. A chtěla, aby se Tony trvale změnila na pravačku, a chtěla, aby se na pravačku změnila přes noc.
Levou rukou dokázala Tony všechno udělat snadno, pravou rukou kdeco pokazila. Ve svém pravorukém životě byla podivínka, její rukopis byl lajdácký a nemotorný. Ale přes všechny dobré výkony levé ruky ji neustále haněli, zatímco pravou ruku ustavičně podpláceli a všelijak povzbuzovali. Nebylo to fér. Ale Anthea říkala, že ani život není fér.
Tony i nadále tajně psala levou rukou, ale cítila se kvůli tomu provinile. Věděla, že s její levou rukou se musí dít něco zahanbujícího, protože jinak by ji přece všichni tolik nepokořovali.
Přesto měla svoji levou ruku raději.
Je listopad a odpoledne už temní. Přes den napadal poprašek sněhu, ale teď už jen mrholí. Mrholení namrzá v křivolakých stružkách na oknech obývacího pokoje. Na skleněné tabuli ulpělo zvenčí pár hnědých listů podobných koženým jazykům.
Tony klečí na lavičce s nosem přitisknutým na okenní tabuli a vydýchává na ní skvrnky. Když pára jejího dechu vytvoří dost velkou opocenou skvrnu, píše na ni vrzavě ukazováčkem. A jen slovo napíše, hned je zase smaže. Protože napíše třeba ledrp. To je moc sprosté slovo, dokonce i pro její deník. Onvoh. Píše taková slova s bázní, skoro s hrůzou, ale také s pověrečnou slastí. Jsou podobná Évotnomerf Ynot. Posiluje se jimi, jako by měla jakési obzvláštní poslání.
A tak Tony dýchá, píše a smazává, dýchá a opět píše. V pokoji je nevyvětráno, vzduch je plný suchého spáleného prachu z pouťově křiklavých záclon. Celou dobu při psaní poslouchá ticho domu za svými zády. Přivykla na různá ticha: od plného mlčení umí odlišovat prázdné, od těch, která přicházejí napřed, rozezná, která přicházejí potom. Jen proto, že je tu ticho, neznamená to, že se nic neděje.
Holčička klečí u okna a konečně vidí matku přicházet rychle ulicí od rohu, s hlavou skloněnou proti směru mrholení, s kožešinovým límcem ohrnutým k uším a s tváří schovanou za vlasy barvy zralých kaštanů. Nese nějaký balíček.
Pravděpodobně jsou v něm zase nějaké šaty. Kdykoliv má matka pocit, že je uvnitř plná modřin, jak říká, vydá se nakupovat.
Mnohokrát vlekla do města s sebou i Tony, když nevěděla, kam jinam by malou odložila. Tony pak čekávala venku před převlékací kabinkou, potila se v zimníčku, zatímco Anthea si zkoušela stále nové a nové věci, vycházela ven jen v punčochách a vytáčela piruety před dlouhým zrcadlem, které odráželo její postavu od hlavy k patám, upravovala si šaty na bocích. Pro Tony tak často šaty nekupovala. Říkala, že by ji mohla obléknout do pytle od brambor a Tony by si toho stejně nevšimla. Jenže Tony si všímá moc a všeho.
Prostě si jen myslí, že by nebyl žádný rozdíl, kdyby na sobě měla pytel od brambor nebo něco jiného.
Tony vstala z lavičky a dala se do cvičení na pianu. Hra na klavír se považuje za posilování její pravé ruky, ačkoliv všichni včetně Tony vědí, že není nijak muzikální a se svými drobnými pacičkami krtečka neobsáhne ani oktávu.
Tony cvičí zarytě, snaží se dodržovat tempo s tikajícím metronomem a mhouří oči, protože zapomněla rozsvítit lampu na klavíru a začíná být krátkozraká, i když o tom ovšem neví. Hraje Gavotu. Atovag. Tohle je hezké slovo; později si vymyslí, jak je využije. Piano čpí žluklým olejem. Ethel, která sem chodí uklízet, byla sice poučena, aby jím neleštila klávesy, předpokládá se, že je jen otře vlhkou utěrkou, ale ona si dělá po svém. Tony pak načichnou prsty. Po několika minutách její matka vchází do obývacího pokoje.
Tony slyší, jak její vysoké kramflíčky klapou napřed po tvrdé dřevěné podlaze a pak je utlumí koberec. Tony hraje dál, buší do kláves, aby matce ukázala, jak je pilná.
„Pro dnešek je toho hraní dost, nemyslíš, Tony?“ prohlásí vesele Anthea. Tony upadne do rozpaků. Matka obvykle chce, aby hrála co nejdéle, aby byla bezpečně zaměstnaná a nepotřebovala její dohled.
Tony poslušně přestane brnkat a zadívá se na ni. Matka si sice svlékla plášť, ale dosud má na hlavě klobouk, a co je zvláštní, neodložila ani kaštanově hnědé rukavice. Od klobouku jí spadá tečkovaný závojíček přes oči až na kořen nosu, pod závojíčkem se rýsují ústa, trošku rozmazaná v koutcích, jako by jí déšť rozpustil růž. Zvedne ruce nad hlavu, aby si odepjala klobouk.
„Nehraju ještě ani půl hodiny,“ namítne Tony. Pořád ještě věří, že když bude puntičkářsky plnit všechny stanovené úkoly, bude milována.
Anthea spustí ruce a klobouk má stále na hlavě. „Nemyslíš, že si dneska zasloužíš dáreček?“ řekne usměvavě. V zšeřelé místnosti jsou její zuby neobyčejně bílé.
„Proč?“ zeptá se Tony. Nevidí na tomto dnu nic mimořádného.
Nemá přece narozeniny.
Anthea se posadí vedle ní na lavičku u piana a položí levou paži s rukavičkou kolem dceřiných ramen. Maličko ji stiskne. „Chudinko malá.“ Prsty druhé ruky nadzdvihne Toninu bradu a otočí její tvář k sobě.
Ruka v rukavičce je bezživotná, chladná, skoro jako ruka panenky.
„Chci, abys věděla, že tvá maminka tě moc a opravdově miluje,“ ujišťuje ji.
Tony se stáhne do sebe. Tohle říkala Anthea už dřív; pokaždé když to tvrdí, její dech voní jako teď kouřem a prázdnými sklenicemi, které Tony nachází na kuchyňské lince ráno po večírcích.
Anthea nikdy neřekne: „Já tě opravdu moc miluju.“ Vždycky jen tvrdí Maminka tě miluje, jako by šlo o někoho jiného.
Aknimam, pomyslí si Tony. Aksál. Metronom jí k tomu udává takt.
Anthea na ni shlíží, drží se jí těma rukama v rukavicích. V polotmě jsou její oči za tečičkami na závojíčku černé jako saze, bezedné, a její ústa se chvějí. Skloní se a přitiskne k ní tvář. Tony ucítí zaškrábání síťky závojíčku a vlhkou krémovou masku pleti pod ním, vnímá její fialkový parfém a pach propoceného podpaží, takovou slanou, vaječnou vůni, připomínající podivnou majonézu.
Neví, proč Anthea takhle jedná, vyvádí ji to z míry.
Pak se matka od Tony odtáhne, vstane, přejde k oknu, stojí tam obrácená k ní zády a tentokrát si opravdu odpíná klobouk. Odhodí ho na pohovku a rozpustí si vlasy po zádech. Za okamžik si klekne na lavičku a zadívá se ven: „Kdopak tu načmáral všechny ty šmouhy?“ vyjede vyšším, podrážděným hlasem. Když pak musí Ethel umývat okna, směje se, až se zajíká:
„Otisklas tam nos, jako pes otiskuje čumáček. Paví očko, ty jsi opravdu legrační děcko.“
Paví očko, tak ji Anthea pojmenovala, hned když se narodila.
Protože byla v inkubátoru, Anthea za ní chodívala, koukala se na ni přes sklo, a Tonina hubička se otvírala a zavírala, ale nebylo slyšet žádný zvuk. Aspoň Anthea tvrdí, že neslyšela ani hlásek. Říkala jí tak i později, když už byla Tony mimo nebezpečí a přinesla si ji domů, protože miminko skoro nikdy neplakalo, jen otvíralo a zavíralo pusinku. Anthea ty příhody vykládá jako ohromnou legraci.
Tahle přezdívka je napsaná i pod fotografiemi holčičky v Antheině bílém koženém albu: Moje děťátko, Paví očko – 18 měsíců; Paví očko a já; Paví očko s tatínkem. Po nějaké době přestala Anthea takové fotografie pořizovat, dál už jsou jen prázdné stránky.
Tony přepadla touha po tom, co tehdy existovalo mezi ní a její matkou tam v tom albu. Současně ji rozmrzí, že to jméno byl takový podvod. Myslívala si, že Paví očko znamená něco hřejivého, měkoučkého, roztomilého jako štěňátko; hrozně se jí dotklo a málem urazilo, když objevila, že paví očko není motýl, ale jen ryba, pestrobarevná tropická rybička.
