KAPITOLA 20
A to byl ten rozhodující okamžik. Rubikon! Kostky byly vrženy, ale kdo to tehdy mohl tušit? Nemohla to vědět ani Tony, i když si dobře vzpomíná na svůj tehdejší pocit, že ztratila pevnou půdu pod nohama, na úlek, že ji stáhl silný proud. A co přesně zapůsobilo na Zenii jako pozvání? Co na ni kývlo? Co jí odhalilo mezírku v Tonině krunýřku broučka? Co bylo to zaklínací slůvko? Rvaní – právní?
Pravděpodobně oba ty výrazy dohromady – svou dvojznačností. Obě ta slova Zenii zaujala.
Ale takové intelektuální spřádání nitek vypadá přesložitě.
Nepochybně v tom hrálo roli něco daleko jednoduššího a zjevnějšího: Tonin zmatek, její neschopnost sebeobrany v daných okolnostech, přičemž těmi okolnostmi byl West. West a skutečnost, že ho Tony milovala. Zenia to musela vystihnout dřív, než si to uvědomila sama Tony.
Věděla, že Tony pro ni nepředstavuje žádnou hrozbu, a stejně dobře odhadla, že Tony má pár peříček, která stojí za to oškubat.
Co jí Zenia nabízela, anebo aspoň předstírala, že nabízí, když tam stála v té černé kuchyni, když se usmívala s prsty lehounce položenými na Tonině paži a mihotala se ve světle svící jako fata morgána?
Příroda si oškliví vzduchoprázdno, pomyslí si Tony. Je to však nevýhodné. Protože my bychom mohli ve vzduchoprázdnu vést poměrně bezpečný život.
Ne že by Tony byla ve vzduchoprázdnu teď. Ne, vůbec ne. Teď je úplně nasycená, přímo se válí v plnosti, střeží zámek plný pokladů, je jimi zahrnuta. Takže je teď musí za každou cenu udržet.
Tony přechází sem a tam po podlaze sklepa, pero a zápisník leží bez povšimnutí na pingpongovém stole, přemýšlí o Westovi, který spí nahoře a zhluboka chrápe. Uvažuje o Westovi, který se tam převaluje, ze spánku funí, ztraceně a srdcelomně vzdychá. Tony naslouchá výkřikům umírajících na bojišti, jásavému řevu Saracénů na pustém pobřeží, vrnivému bzučení rezervní chladničky, klepání kotle, který vypíná a zapíná topení. A naslouchá Zeniinu hlasu.
Afektovanému, lenivému, s jemným cizím názvukem, s náznakem šišlání, hlubokému, tichému, ale s tvrdým povrchem. Jako glazovaná čokoláda s měkkým máslovým ošidným vnitřkem. Glazovaná čokoláda se sladkou, ale moc zkázonosnou náplní.
„Co by tě přimělo, aby ses zabila?“ zeptala se Zenia.
„Abych se zabila?“ opáčila Tony s podivem, jako by nikdy o něčem podobném neslyšela. „Nevím. Myslím, že bych se nezabila.“
„Ale co kdybys měla rakovinu?“ dotírá Zenia. „Co kdybys věděla, že budeš umírat dlouho a pomalu v nesnesitelné bolesti? Co kdybys věděla, kde je ukrytý důležitý mikrofilm, a druhá strana by věděla, že ty to víš, takže by tě mučili, aby tu informaci z tebe vytloukli, a nakonec by tě stejně zabili? Co kdybys měla v zubu kyanid? Spolkla bys ho?“
Zenia strašně ráda takhle vyslýchá. Obvykle jsou ty výslechy založeny na dosti extrémních scénářích: co bys dělala, kdyby ses plavila na potápějícím se Titaniku? Prodrala by ses lokty k záchrannému člunu, nebo bys zdvořile ustoupila a utonula? Kdybys hladověla na otevřeném člunu a jeden z vás zemřel, byla bys pro, abyste ho snědli? A kdybys byla pro, shodila bys ostatní do moře, abys měla dost jídla pro sebe? Zdá se, že Zenia dávno ví, jak by na takové otázky odpověděla, ale nechává si to pro sebe, nikdy neprozradí, jak by sama odpověděla.
Přes všechny ty beztížné mrtvoly, které se Tony hemží v hlavě, přes všechny války, které vede na grafickém papíře, přes hromadné krveprolévání, které je jejím denním chlebem, takovéhle otázky ji ohromují a zarážejí. Nejde zde o abstraktní problémy, ty otázky jsou příliš osobní a neexistuje k nim správné řešení. Ale bylo by taktickou chybou projevit své rozmrzení. „No tohle přece nikdy nevíš, dokud se do takové situace nedostaneš, ne?“ odpoví Tony.
„Zaručeně,“ přisvědčí Zenia. „No ale dobrá, tak co by tě vyprovokovalo, abys někoho zabila?“
Tony a Zenia popíjejí kávu. Scházejí se od chvíle, kdy se seznámily, každý třetí večer v krotké kavárně mimo území univerzity, poblíž Zeniina nového bytu.
Sedí tu ještě tři muži, dva z nich v tr…
