KAPITOLA 12
Roz
Roz ve svém snu otevírá dveře. Nic za nimi není, vůbec nic, a ona hrozně spěchá. Limuzína, která ji má odvézt na letiště, na ni čeká a ona na sobě nemá žádné šaty, vůbec žádné oblečení nemá na tom svém velkém ochablém těle, vzbuzujícím rozpaky. Konečně našla správné dveře. Za nimi jsou šaty, dlouhé kabáty, které vypadají jako pánské svrchníky, ale světlo nad hlavou ne a ne se rozsvítit; první kabát, který stáhla z ramínka, je vlhký a pokrytý živými slimáky.
Budíček se rozdrnčel právě včas: „Panenko Maria, Matko boží,“ zamumlala Roz omámeně. Nenávidí sny o oblékání. Jsou jako nakupování. Ale má raději sny o kabátech pokrytých slimáky než o Mitchovi a Zenii. Někdy se jí o ní zdá. Zenia nabývá tvar v koutě Roziny ložnice, skládá se z útržků vlastního těla jako po výbuchu bomby: ruka, noha, oko. Uvažuje, jestli Zenia vůbec někdy byla v této ložnici, když nebyla doma. Mitch tu byl ovšem určitě.
Popadla z nočního stolku budík a vypnula jeho poslední chrčivé drnčení. Sexuální vraždy. Letos jsou všechny vraždy sexuální. Někdy touží, aby se znovu ocitla v usedlých anglických domech svého mládí, kde obětí vraždy byl vždycky nějaký jedovatý, jízlivý starý lakomec, který si smrt zasluhoval víc než nějaký náhodně zabitý nevinný na ulici. Skrblíci bývali zabiti jedem nebo jedinou kulkou a mrtvoly nekrvácely. V roli detektivů vystupovaly ušlechtilé šedovlasé dámy, které zručně a hodně pletly, anebo velmi mazaní výstředníci, kteří neměli žádné tělesné funkce, takže se mohli soustřeďovat na nicotné, neškodně vypadající stopy jako třeba knoflíčky košil, nedopalky svíček nebo snítky petržele. Doopravdy se však Roz bavila jedině nábytkem a jen o něj se zajímala: komnatami plnými krásného exotického nábytku! Existovaly věci, které dříve neznala: pojízdné čajové servírovací stolky, kulečníkové pokoje, lustry, rozkošnická lehátka. Přála si žít v takových domech!
Ty knihy o vraždách už ji nezajímají, ba ani jejich opisovaná dekorační výzdoba už neupoutává její pozornost. Možná jsem vysazená na krev, zděsí se. Na krev a na násilí a na pomstu. Jako všichni ostatní.
Přehodila nohy přes pelest své obrovské čtyřmístné postele – a to je chyba; pokaždé si prakticky napůl zlomí vaz, když vylézá z toho prokletého monstra! – vsunula nohy do svých bačkor z froté. Do svých bačkor paní domácí, jak je označují dvojčata. Nikdy si neuvědomují, jak ji skrytý smysl toho označení rozrušuje. Dvojčata nikdy v životě neviděla žádnou paní domácí a ona je nucena nosit celý den ty hezké a elegantní boty, aby se hodily k jejímu oblečení, střevíčky s vysokými podpatky, takže si zasluhuje mít své ubohé otlačené nohy doma v něčem pohodlnějším bez ohledu na to, že se jí dvojčata posmívají.
Všechna ta bílá barva v ložnici je taky pochybená – bílé záclony, bílé předložky, bílé volány na posteli. Neví, co to do ní tehdy vjelo.
Snad se snažila o něco dívčího; pokusila se vrátit čas, vytvořit dokonalou ložnici pro dívku před dospíváním, po jaké kdysi toužívala, ale jakou nikdy neměla. Udělala to tehdy, když Mitch odešel, vypařil se, vzal do zaječích, vystěhoval se – což asi nejvíc odpovídá, protože jejich domov považoval vždycky spíš za hotel a jako s hotelem s ním i nakládal. Musela vyházet všechno, co po něm zbylo; potřebovala se znovu prosadit, ale tohle všechno přece nebyla ona! Postel teď vypadá jako proutěná kolébka, jako kočárek, jako svatební dort, anebo ještě hůř, jako ty obrovské zneklidňující oltáře, které se staví v Mexiku pro Den Smrti. Nikdy nezjistila (když tam byla s Mitchem na svatební cestě, na níž byli tak šťastní!), jestli se takhle vrací každý mrtvý, anebo jen ti, které pozvete.
Dovede se rozpomenout, jak tam tenkrát stáli ve velkém davu. To by tak potřebovala, aby k ní všichni ti nezvaní mrtví přišli na večeři!
A ona sama by ležela v posteli jako velký kus ovocného dortu.
Rozhodla se, že celou ložnici předělá. Má bílé až po krk.
Došourala se do koupelny, vypila dvě sklenice vody, aby zavlažila své buňky, spolkla vitaminovou t…
