KAPITOLA 27
Jak chytře to Zenia provedla! myslí si Tony. Jak dokonale nás do toho zatáhla. V té válce mužů a žen, jejímž předmětem je sex, ve válce, která se ničím skutečné válce nepodobá, byla Zenia špionem dvou tváří. Neboť tahle válka je jen sledem zmatených šarvátek, v nichž muži a ženy vyměňují spojence podle okamžitého výběru a nápadu. Nebo vlastně snad ani to ne, protože Zenia nepracovala pro tu nebo onu stranu, nešlo jí o nic, jen o vlastní prospěch. Je docela možné, že tahle taškařice – a Tony je už teď dost stará, aby o jejím jednání smýšlela jen jako o taškařicích – neměla žádný jiný motiv než její vlastní vrtoch, její vlastní byzantinský sklon k požitkářství. A možná že lhala a týrala ostatní jen pro svou vlastní zábavu.
Částí své bytosti ji musí Tony dokonce obdivovat. Navzdory svému nesouhlasu, svému znechucení, své vlastní úzkosti – docela ráda by částí své bytosti Zenii zatleskala, dokonce ji povzbudila. Jen aby se maličko podílela na její troufalosti, na jejím pohrdání téměř všemi hodnotami, na její hrabivé dravosti, na její drzé nespravedlnosti. Skoro jako v dětství, když jí matka mizela z očí na sáňkách dolů po svahu a ona sice volala Nejeď! Nejeď!, ale v duchu ji pobízela: Jen jeď! Jen jeď!
Tohle poznání se ovšem dostavilo až o hodně později. Westova zrada ji v té době úplně zpustošila, i když odmítala plakat a zakázala si výt a sténat. Naslouchala Westovým krokům, jak po špičkách chodí bytem, jako by to byla nemocnice. A když za sebou zavřel dveře bytu, rychle vyběhla do předsíně, otočila dvakrát klíč v zámku a zavěsila řetěz. Pak šla do ložnice a také za sebou zamkla. Sundala si snubní prsten (žádné diamanty, prostý zlatý kroužek) s úmyslem spláchnout ho na toaletě, ale místo toho ho zastrčila do zásuvky koupelnové skříňky hned vedle dezinfekčních prostředků. Schoulila se na podlaze koupelny. Americká norma, hlásal nápis na klozetové míse. Amron ákcirema – bulharská mast na kůži.
Po chvíli vyšla z koupelny, protože se rozřinčel telefon. Stála tam, dívala se na stříbrný poklop na něm, který dostala jako svatební dar od Roz. Zvonil a zvonil bez přestání. Zvedla sluchátko a hned je položila. Nechtěla s nikým mluvit. Odvlekla se do kuchyně, ale neměla ani pomyšlení na jídlo.
O několik hodin později se přistihla, jak otevírá krabici se starými vánočními ozdobami, kde měla schovanou i otcovu starou německou pistoli, zabalenou v červeném hedvábném papíru. Byly tam v plechové krabičce od bonbonů proti kašli dokonce i zbývající kulky.
V životě nikdy nevystřelila ze žádné zbraně, i když teorii střílení dobře znala.
Potřebuješ se na to vyspat, poručila si. Nemohla však snést pomyšlení, že by měla spát v znesvěcené manželské posteli, a tak se nakonec uložila ke spánku v obýváku pod spinet. Nejraději by ho rozbila, ale čím? Sekáčkem na maso? Nakonec se rozhodla, že to taky počká do rána.
Probudila se až v poledne a někdo bušil vytrvale na dveře.
Nejspíš si West tady něco zapomněl. (Ze zásuvek zmizelo jeho prádlo, ponožky, které Tony pečlivě prala, žehlila a skládala po párech. Vzal si na všecko kufr.)
Tony došla až ke dveřím a vykřikla: „Jdi pryč!“
„To jsem já, zlatíčko,“ ozvala se za dveřmi Roz. „Prosím tě, honem otevři, musím se rychle odvodnit, jináč zaplavím celé patro!“
Tony nechtěla pustit Roz dovnitř, protože nechtěla vůbec nikoho vidět, ale nemohla odmítnout přítelkyni útočiště v takové naléhavé nouzi. A tak sundala řetěz, odemkla a do předsíně vpadla Roz v požehnaném stavu, nosící své první dítě. „Tohle je přesně to, co jsem potřebovala,“ oznámila lítostivě, „ještě větší tělo! Hurá, jím teď za pět!“ Ale Tony se tomu nezasmála. Roz jen mrkla na její obličej a pak ji tloustnoucími pažemi objala: „Och, zlatíčko,“ řekla s nově nalezeným poznáním, jak osobním, tak politickým. „Ti mužští jsou ale čuňata!“
Tony popíchla uraženost. West není žádné čuně, ani v nejmenším, ani tak nevypadá. Snad by ho přirovnala k pštrosovi. Není to Westova vina, chtělo se jí říct. To ona. Já jsem ho milovala, …
