Zde by měly kvést růže (Josef Svatopluk Machar)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Podzimní povídka

Podzimní povídka je prologem. Je to básníkovo rozloučení s mládím. Básník se oddává v podzimním odpoledni snění a hudba valčíku, jež k němu doléhá, u něho vyvolává tuto vzpomínku: V tanečním sále se sešel se svou bývalou tanečnicí, sedící mezi gardedámami. Připomenul jí bývalé chvíle, kdy spolu tančívali, a vyzval ji k tanci. Ale dáma, která ho nechávala v domnění, že je svobodná, mu teď nabídla s úsměvem, aby si zatančil s její dcerou. Tak básník poznal, že už má mládí za sebou.

Dva listy

Dívka, jejíž milenec jí dopisem oznamuje, že se přijde ucházet o její ruku k jejímu otci, neví, jak má na to otce, který je mrzout a je zvyklý na ustálený pořádek, připravit. Otec při obědě vždycky čítá noviny. Dívka mu místo novin předloží dva listy: jeden, jímž se před pětadvaceti lety sám ucházel o nebožku matku, druhý, prvému velmi se podobající, list jejího vlastního ženicha. Otec je dojat a svolí. Ale pak si přece jenom vyžádá noviny.

Tři podobizny

Sedmiletá Lili si hraje a bezstarostně žvatlá s družkou Bibi. Děti se nevědomky dotknou tragedie ženy (nějaký krejčí zabil ženu). To je první podobizna. Druhý obrázek: Mladičká krasavice Lili je okouzlena úspěchem z prvního plesu. Skromná Bibi se těší radosti své družky. Třetí je podobizna pětatřicetileté ženy: Lili odpovídá na dopis přítelkyně Bibi: je zdráva, má hodného muže i děti, ale život nesplnil její očekávání. V manželství jsou jen samé všednosti, při kterých žena pozvolna vadne.

Marie Wiltová

Novinářská zpráva, že stárnoucí slavná operní hvězda skočila ze čtvrtého poschodí na dlažbu pro neopětovanou lásku k mladému muži, dává básníkovi podnět k další básni. Zpěvačku, jež zrušila všední manželství, aby se mohla věnovat umělecké dráze, neuspokojila sláva a vavříny. Když zatoužila po lásce, bylo již pozdě. Ani slavné ženy nenalézají tedy v životě štěstí.

Bez ovoce

V parku sedí unuděné, zvadlé tři ženy: matka s dvěma neprovdanými dcerami. Básník je srovnává se zimou a dvěma jeseněmi.

Z vlaku

Obrázek staré nerudovské matičky. Ta jede za synem, kterého pro vraždu soka čeká asi smrt na šibenici. Stařenka mu veze do vězení buchty.

List

Tímto listem (dopisem) oznamuje žena svému muži, váženému advokátovi, s jakousi cynickou škodolibostí, že od něho odchází k milenci. Přidržuje mu zrcadlo jeho podlosti, o které ví jen sama, neboť navenek je bezvadným gentlemanem; vyčte mu, že jí otrávil život a zbavil iluzí. Teď už se nebojí zklamání, protože od života nic nečeká, jen několik příjemných chvil.

Otrokyně otroka

Otrokyně otroka je obraz bídy v dělnické proletářské rodině. Žena se s pokorou smiřuje s bitím, kterým si utlačený muž na ní vylévá vztek. Bída ji nutí k tomu, aby věřila snům a sázela do loterie v klamné naději v lepší život.

Idyla

Básníkova matka po denní práci ráda odpočívala na balkoně s dvěma knížkami v rukou, ale nikdo z rodiny je nikdy nečetl ani neprohlížel. Teprve po její smrti si děti dovolily knížky prohlédnout. Byly to Hálkovy Večerní písně a Máchův Máj, ve kterém bylo datum a pod ním křížek. To bylo to tajemství, jež matka skrývala před dětmi a jehož záhadu si vzala s sebou do hrobu.

Teta

Do Prahy přijede venkovská teta. Její neteř ohrnuje nos nad tím, že s ní musí jít po Příkopech. Ale pak k ní pocítí soucit. Ubohá prožila život jen v samé hrubosti ze strany muže i dětí. Chtěla by aspoň vidět nějakou lásku, kterou nikdy neprožila, aby aspoň v iluzi zažila to, čeho jí život nedopřál.

Červené střevíčky

O krásné mlynářce Roze, která skončila na popravišti. Zabila muže sekerou, vysekala mu srdce a šlapala po něm. Na poslední cestu si obula červené střevíčky.

Umírání

Těžce nemocná žena dá slušce rozkaz, aby se poohlédla po staré kočce, která se ztratila. Nemocná vzpomíná, jak si ji přinesla do manželství jako rozkošné koťátko, jak milující muž tehdy zářil i na to kotě.

Ale manželova láska časem ochladla, žena zakusila i mužovy nevěry a celý její další život byl pak jen jedinou řadou znechucení, zklamání a trpkostí. Věrným druhem byla jen kočka. Služka přinese zprávu, že zvíře pošlo na půdě. Paní jí dá poslední rozkaz, aby vyhodila uschlé květy na skříni - je to její svatební kytice - a pak již vyčkává jen na vlastní smrt.

— 1 —


Umírání

Děj básně se točí kolem těžce nemocné ženy, která své služce poručí, aby se poohlédla po její staré kočce, jež se ztratila. Mezitím nemocná vzpomíná, jak si tuto kočku, ještě když byla mladá, vzala domů jako koťátko. Tehdy její manžel miloval jak ji, tak i to malé kotě. S postupem času však žena zažila mužovy nevěry a cítila, že jeho láska k ní už vyhasla. Její život byl poté doprovázen jen znechucením, zklamáním a trpkostí. Nemocné ženě zůstala věrná jen její kočka, která stárla společně s ní. Služka se vrátí se zprávou, že kočka pošla na půdě...

 

"Nuž, kde je?"
"Ani stopy, milostpaní,
já prohledala zahrádku a půdu
i do sklepa jsem zašla, u sousedů
se ptala všude - nikdo neviděl ji,
jakoby zem se po ní byla slehla."
"A v prádelně a v komoře jsi byla?"
"Ba že, a marně."
"Snad ji ukrad někdo."

 

Nemocná jí tedy poručí, aby vyhodila seschlé a zaprášené květy ze skříně, její svatební kytice. Poté čeká na vlastní smrt.

Vyhozením svatební kytice se žena odpoutává od svého nevěrného manžela, jako by chtěla zemřít svobodná, bez jakýchkoliv pout a vazeb ke svému muži. Vyhození kytice jakoby symbolicky přetrhalo tyto vazby, zničené manželství.

— 2 —

Ukázky

Bez ovoce

- paní Zdence Krejčové

Jak zvadlý úsměv stařeny
svit slunce žlutým paprskem chví
a hází záblesk zlacený
v zem do mokrého listoví.

Na osluněné lavici
pod kaštanovou alejí
tři dámy sedí mlčící
a kamsi v prázdno vzhlížejí.

Ta jedna jako zima je,
ta zima, kde vše kryje sníh,
a ona hledí do kraje
pohledem očí ledových.

Dvě druhé: mračno na čele
a v očích pohled hořce zlý,
dvě jeseně to zmrtvělé,
jichž květy planě odkvetly.

A chvilkou přejde kolem nich
dvé milenců; tu zní jim v sluch
ten nejšťastnější lidský smích
a slova plná sladkých tuch.

A chvilkou mladí manželé
jdou, v hledu stopen žárný hled,
k nim dolétají vesele
stlumené trosky šťastných vět.

A chvilkou chůvy s dítkami
se kolem zvolna loudají,
ty děti třepou ručkami
a smějí se a žvatlají.

...

— 1 —


Marie Wiltová

- slečně Anežce Schulzové

Slavná operní zpěvačka, Marie Wiltová, skonala ve Vídni dne 24. září 1891 příšernou sebevraždou.
Po prudké a vášnivé rozmluvě s jakýmsi mladým elegantním mužem vyběhla v jednom domě vnitřního města do čtvrtého poschodí, odkudž se vrhla do dvora. V příštím okamžiku leželo korpulentní tělo její na kamenné dlažbě jako beztvárná zkrvavená masa. Neopětovaná láska osmapadesátileté umělkyně k onomu muži sotva šestadvacetiletému dohnala ji k tomuto kroku...
Z novinářské zprávy.

Kus lokálky... jen jeden článek,
jichž v ploše žurnálových stránek
se denně řetěz mihotá...
Už všední je a otřepaná
ta slední zoufanlivá rána,
ta vetchá struna života!

Bizarní fraška, tragédie,
jež Osud vytrvale vije
před tváří svého publika,
by dnes je ještě jala plně,
musí se rovnat hrozné vlně,
být sestrojena důmyslně
s vší vervou toho básníka!

Nuž, báseň byla podařena:
Zde neforemná tlustá žena
svou roli odehrála již;
rty uvadlé si přihnout chtěly
tam ještě pohár lásky vřelý,
kde zavírá se život celý
a myslí na hřbitov a kříž!

A interesantní moment ještě:
Ten život spěl pod proudy deště
to kytic, věnců, vavřínů -
protějšek pěkný Osud tvoří
ku dramě, kdy v lesbickém moři
plout nechal (též po lásky hoři)
antickou hlavu Saphinu! -

***

Tu vzpomínal jsem na tu chvíli,
kdy ona v lesku slávy, síly,
před plným domem zpívala!
Z té ženy s nízkým plochým čelem,
s vídeňské zelinářky tělem
genius zářil v lesku skvělém
a božská velkost splývala!

To bylo v "Aidě". Žhavé chvění,
opojné jakés rozčílení
rozlito bylo divadlem:
zde oči jenom poslouchaly,
zde nervy strunami se zdály,
v něž její tony dopadaly
a znovu hřměly v nitru tvém.

A ona zpívala a hrála...
Ta celá duše její tála
v proud vítězný a vířící...
ne, nehrála, to ona žila,
vše trpěla, vše procítila -
vždyť tenkrát sprcha slzí lila
se zřetelně jí po líci...

A jaký život ležel za ní?
Nevlídné mladí, namáhání
a úděl chudé dívčiny:
ta jednotvárná práce všední,
jež plouží se tak od dne ke dni,
ta resignace, s kterou bědní
zří tupě v příští hodiny.

***

A žila, žila... Všecka práva,
jež příroda nám lidem dává,
svým bohům dala na oltář;
den nebyl pro ni; ožívala
až v šatně, kde se oblékala
a žila, na prknech když stála,
stopena v sterých světel zář.

A žila, žila... Světem dálným
se nese letem triumfálním
a vše jí leží u nohou:
titule, skvosty, sláva, jmění
i kritik zbožné zanícení - 
vše, čím se platí za umění
pod touto modrou oblohou.

A potom... Davná theorie,
jak u tragiků řeckých žije,
se na ni náhle navíjí;
když božstvo pozemských se stává,
vždy křehkou schránku na se brává,
však když svůj úkol dokonává,
tu schránku Fátum rozbíjí...

Pak po letech jí tucha bolná
znát dává, že vše mizí zvolna,
hlas, leta, život, vavříny -
tu v těžkopádné duši její
se potlačené touhy chvějí
a srdce hrobu u veřejí
svůj žádá román povinný.

Jak hořce asi rozhlédla se
po zašlém, takhle žitém čase,
jakou as struskou bezcennou
jí byly pocty, velkost, sláva,
ta náhrada, již božství dává
za odřeknutá srdce práva,
za mladost šumně ztracenou!

Ne, nedopadlo její tělo
na kámen dvorku; ono hřmělo
ve vyčítavém chropotu
kams jinam. V líc geniu svému,
v líc tomu božství ukrutnému,
své slávě klnulo i jemu
i nežitému životu.

— 2 —


Mimo cesty života

- paní Fridě Šaffové

Zvon k ranní hoře zaznívá - 
sestra Beata neživá.

Našli ji v cele přitmělé
pod křížem Vykupitele.

Ta její sněhem krytá leb
do starých klesla modliteb

a v smrti líbal svadlý ret
pomněnku suchou z dávných let...

A s dřeva kříže chvílí tou
svou hlavu kloně zmučenou

zřel teskně na ni Kristus Pán,
o nevěstu svou oklamán...

— 3 —


Nad mou malou dcerou

- paní Lidušce Vojtové-Slukovové (epilog)

V dnech podzimních, kdy venku lítě
do šedých oblak vítr pral,
u kolébky tvé, drahé dítě,
já tyto tiché dramy psal.

Za jedné odpolední chvíle
tvé velké oči gazelí
se s pozorností v lístky bílé,
jež odkládal jsem, upřely,

a baculatá tvá ručka vzpřáhla
se po nich s touhou zvědavou - 
a tenkrát bolest, úzkost náhlá
sevřela celou duši mou.

Ze slunných snů, mé hravé kotě,
jež pohádkou se zdají nám,
tys napřáhla se po životě,
po životě, jak já jej znám.

Tys natáhla tu ručku svoji
po malém lístku... za pár let
snad to, co nyní na něm stojí,
ty budeš muset vytrpět!...

A bylo konec mému snění
a zanikly mé představy - 
a z pera v teskném rozechvění
se řinuly jen obavy!

A každý verš mě hořem schvátil 
a každý děj vnik v srdce mi -
vždyť já bych rád tvou cestu zlatil
jen sluncem a kryl růžemi!...

Sám jakž takž hledím do své zimy
a s resignací znám vše nést
a nevzdychnu už nad dny svými:
ach, zde by měly růže kvést...

Já vynesl jsem z vlnobití
prastarý sic, však dobrý štít:
jediná pevná moudrost v žití
je v prostém pojmu: žít, jen žít - -

než ovšem na hltavé vodě
z mé pyšné lodi zbyl jen vrak,
ta moudrost s ostatními je v shodě:
mně vše vždy přišlo pozdě tak...

Jen pro tebe zas, moje děcko,
chci, prosím, žádám slunce svit,
jen pro tebe chci mít to všecko,
co sám jsem musel pohrobit.

A vím, že nebudu ti ani
než v prašné cestě věrný stín,
jde s tebou, ale neuchrání
tě před hořem a tresty vin.

Tvé drama, dítě... Býti ženou,
už to znamená trpěti,
nad drahou její zachmuřenou
už Osud vyřkl prokletí.

...

— 4 —

Informace

Bibliografické údaje

  • 17. 2. 2024