Vyvolávač deště (John Grisham)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

~ OSMÁ KAPITOLA ~

TY TISKOPISY BOOKER vyhrabal někde v útrobách Shankleovy firmy. Mají tam jednoho úředníka, který se příležitostně věnuje bankrotům a Booker mu potřebné formuláře uzmul.

Jsou docela jednoduché. Na jedné straně je soupis majetku, na druhé –– dluhy. Vyplňuji je během okamžiku –– zejména pokud se jedná o majetek. V dalších kolonkách je místo pro údaje o zaměstnavateli, o vedených soudních sporech atd. Jde o běžnou záležitost podle Hlavy 7, klasický bankrot, kdy se majetek zabavuje ve prospěch věřitelů.

U Jogína už nejsem zaměstnaný. Pracuji, ale dostávám teď peníze na ruku, bez dokladů. Nemohou mi obstavit mzdu ani strhávat splátky dluhu. Texaco se na mě nezhojí. Probral jsem své trampoty s Princem a řekl mu, jak se věci mají. Svedl jsem to na vysoké školné a kreditní karty. Radostně souhlasil, že mi bude platit hotově –– jen když může ožulit berňák. Prince je horlivý stoupenec bezdaňové ekonomiky.

Nabídl mně i půjčku, abych se z toho dostal, ale to by nedělalo dobrotu. Myslí si, že jako mladý nadějný právník už brzy budu vydělávat velké peníze. Neměl jsem odvahu mu říct, že u něj možná ještě nějaký čas zůstanu.

Raději jsem mu ani neřekl, kolik peněz bych potřeboval. Texaco mě žaluje o 612 dolarů plus soudní výlohy a honorář jejich advokáta. Domácí po mně chce 809 dolarů. Ale ti praví vlci se teprve blíží. Píší sprosté dopisy a už vyhrožují, že na mě pošlou právníky.

Mám kreditní karty Master Card a Visa, každou od jiné banky tady v Memphisu. Minulý rok mezi Dnem díkůvzdání a Vánocemi, během požehnané krátké doby, kdy jsem si byl jistý dobrým místem a po uši zamilovaný do Sary, koupil jsem jí pár kouzelných dárků. Chtěl jsem drahé věci trvalé hodnoty. S Master Card jsem platil zlatý náramek s diamanty v ceně sedmnáct set dolarů. A s Visou jsem své nejdražší pořídil sadu starožitných stříbrných náušnic. Ty mě stály jedenáct set dolarů. Den předtím, než prohlásila, že mě už nikdy nechce ani vidět, jsem šel do luxusního lahůdkářství a koupil láhev šampaňského, čtvrt kila paštiky z husích jater, kaviár, několik druhů drahých sýrů a pár dalších dobrot na Vánoce ve dvou. Stály mě tři sta dolarů, ale vem to čert, život je krátký.

Banky, které vydaly karty, mi zákeřně zvětšily úvěr právě pár týdnů před svátky. Najednou jsem mohl marnotratně utrácet –– věděl jsem, že pár měsíců, které mě ještě dělily od nástupu do slušně placeného zaměstnání, dokáži pravidelné měsíční splátky hradit. A tak jsem bezhlavě utrácel a snil o krásném životě se Sarou.

Teď se za to nenávidím, ale tenkrát jsem to vážně propočítal s tužkou v ruce. Myslel jsem si, že to zvládnu.

Husí játra se zkazila, když jsem je zapomněl na ledničce během ohavné pivní pitky. K vánočnímu obědu jsem pozřel sám v setmělém bytě sýr a šampaňské. Kaviár zůstal nedotčený. Usedl jsem na vyboulenou pohovku a zíral na šperky, které ležely na podlaze proti mně. Uždiboval jsem ze špalku plísňového sýra, upíjel francouzské šampaňské, díval se na dárky pro moji milovanou a plakal.

Někdy mezi Vánocemi a Novým rokem jsem se dal dohromady a rozhodl se vrátit drahé věci do obchodů, kde jsem je koupil. Koketoval jsem s nápadem hodit je z mostu jako Billy Joe, nebo udělat nějakou jinou vylomeninu. Uvědomil jsem si ale, že v duši mám dokonalý zmatek, a tak jsem se radši držel od mostů dál.

Stalo se to den po Novém roce. Vrátil jsem se z dlouhé procházky do bytu a zjistil, že mě vykradli. Zloději mi vypáčili dveře a ukradli starou televizi, stereopřehrávač, sklenici čtvrťáků na příborníku a samozřejmě šperky, které jsem koupil pro Saru.

Zavolal jsem policisty a ohlásil loupež. Ukázal jsem jim účty a kreditní karty. Seržant jen vrtěl hlavou a řekl, abych to oznámil svojí pojišťovně.

Vyhodil jsem oknem přes tři tisíce dolarů. Snad na to jednou zapomenu.

 

Zítra mě čeká soudní vystěhování. Ale v zákonu o bankrotech je naštěstí skvělá klauzule, která umožňuje pozastavení výkonu všech soudních rozhodnutí namířených proti dlužníkovi. Proto se velké a bohaté firmy, včetně mého oblíbeného Texaka, hrnou k bankrotnímu soudu, když potřebují dočasnou ochranu. Můj domácí se mě nesmí zítra ani dotknout, dokonce mi ani zatelefonovat a slovně mě napadnout.

Vystupuji z výtahu a zhluboka se nadechnu. Chodba je přeplněná advokáty. Na tomhle patře soudí bankroty tři soudci. Mají na rozvrhu desítky slyšení denně a každého stání se účastní hned několik advokátů. Jeden zastupuje dlužníka, několik jiných věřitele. Pro ně to je zlaté dno. Vleču se po chodbě a slyším právníky, jak se handrkují o nezaplacené lékařské účty a o cenu náklaďáku. Vcházím do kanceláře a deset minut čekám, než advokáti přede mnou vyplní svá podání. Znají asistentku velmi dobře, protože s ní flirtují a hloupě žvatlají. Dívka se hihňá a oslovuje je zdrobnělinami křestních jmen. Panečku, co bych za to dal, kdybych mohl být jedním z nich! Jeden profesor nám milulý rok říkal, že bankroty mají budoucnost, protože v nejistých ekonomických časech jich bude stále víc. Souvisí to se snížením počtu pracovních příležitostí a celospolečenskou stagnací.

Teď vidím, že to opravdu vypadá lukrativně. Všude kolem se vyplňují podání na bankroty. Každý krachuje.

Podávám své papíry uspěchané úřednici, pěkné dívčině s plnou pusou žvýkačky. Nahlédne do podání a nedůvěřivě si mě měří. Mám na sobě džínsovou košili a khaki kalhoty.

„Jste právník?“ ptá se dost hlasitě a lidé se na mě dívají.

„Ne.“

„Jste dlužník?“ zeptá se ještě hlasitěji a žvýkačka mlaskne.

„Ano,“ vyhrknu. Dlužník smí vyplnit podání sám, i když to spousta lidí neví.

Souhlasně přikývne a orazítkuje papír: „Kolek dělá osmdesát dolarů, prosím.“

Dávám jí čtyři dvacetidolarovky. Vezme bankovky a s podezřením na ně hledí.

„Platíte hotově?“ protáhne překvapeně a začne mi vystavovat potvrzenku.

„Nemám účet v bance.“ Skoro ječím, aby si zvědaví posluchači přišli na své.

Naštvaně se na mě podívá a já jí oplácím stejnou mincí. Znovu začne psát a po chvilce po mně skoro hodí kopií podání a potvrzenkou na peníze.

Všimnu si data, času a místa svého prvního slyšení. Jsem téměř u dveří, když mě někdo zastaví. Obtloustlý mladý muž s upocenou tváří a černým plnovousem se jemně dotkne mé paže.

„Promiňte, pane,“ říká. Zastavím se a pohlédnu na něj. Strká mi do ruky vizitku. „Robbie Molk, advokát. Náhodou jsem zaslechl, proč jste tady. Napadlo mě, jestli nepotřebujete pomoc s vaším BK.“

„BK“ znamená v právním žargonu bankrot.

Podívám se na vizitku a potom na tvář posetou ďolíčky. O Molkovi jsem už slyšel. Zahlédl jsem jeho inzerát v novinách. Nabízel tam právní pomoc při bankrotu za sto padesát dolarů. Slídí tady jako sup a číhá na kořena, který by mu je dal.

Zdvořile si beru jeho vizitku.

„Ne, děkuju,“ snažím se být milý. „Já to zvládnu sám.“

„Dá se to i pěkně zvorat,“ vyhrkne a já nepochybuju, že tohle říká každému. „Sedmička je zrádná. Dělám jich tisíc ročně. Jen dvě stovky a budu se za vás bít jako lev. Mám plnou kancelář schopných lidí.“

Vida, už chce dvě stě dolarů. Hádám, že kdyby ho člověk vyhledal sám, přirazil by si dalších padesát. Bylo by snadné mu to vytknout, ale něco mně říká, že Molk není typ, který by ponížení spolkl.

„Ne, děkuju,“ řeknu a razím si cestu dál.

Jízda dolů je pomalá a strastiplná. Výtah je přeplněný špatně oblečenými advokáty s ošoupanými kufříky a okopanýma botama. Pořád žvatlají o daňových úlevách a pojistném plnění. Proboha, proč právníci používají tak nemožnou hatmatilku a nedokážou alespoň chvilku mlčet? Když dorazíme do přízemí, přepadá mě malomyslnost. Zatím nevím, co budu dělat za rok, ale s největší pravděpodobností pojedu tímhle výtahem a povedu stejně banální řeči s těmihle lidmi. Budu ždímat peníze z chudáků, kteří nemají ani na nájem, a potloukat se po chodbách nejrůznějších soudů, abych si sehnal práci.

Když si to uvědomím, málem omdlívám odporem. Ve výtahu je horko a vydýchaný vzduch. Asi budu zvracet. Dveře se konečně otvírají, hoši spěchají ven, rozptylují se po hale a stále mluví a mluví.

Čerstvý vzduch mi čistí hlavu a já procházím po Středoamerické třídě. Dřív se jmenovala Hlavní a je tady doma moře právníků. Další soudní budovy jsou odtud jen pár bloků. Míjím mrakodrapy ve středu města a uvažuji, co se asi děje tam nahoře, kde sídlí nespočet advokátních firem. Uštvaní právníci tam pracují osmnáct hodin denně, protože další hoši dělají dvacet. Novopečení partneři spolu probírají strategii firmy. Šéfové si udržují odstup v bohatě vyzdobených rohových kancelářích, zatímco týmy mladších právníků čekají na jejich pokyny.

Po tomhle jsem upřímně toužil, když jsem začínal studovat práva. Chtěl jsem cítit energii a nápor, jenž tryská ze spolupráce s chytrými, vysoce motivovanými lidmi, kteří jsou drceni tlakem stresu a nedostatkem času. Firma, kde jsem minulé léto vypomáhal, byla malá, jen dvanáct právníků, ale hodně sekretářek a pomocných úředníků. Tehdy mi ten zmatek připadal radostný. Byl jsem jedno malé kolečko v týmu a snil, že jednou budu kapitánem.

Koupil jsem si od pouličního prodavače zmrzlinu a usedl na lavičku na Soudním náměstí. Holubi mě napjatě pozorují. Nade mnou se tyčí budova První federální banky, nejvyšší stavba v Memphisu a sídlo Trenta & Brenta. Za místo u něj bych byl schopen čehokoli. Proklínat ho? To je snadné a já i moji kamarádi to děláme, protože pro tuhle firmu nejsme dost dobří. Nenávidíme ji, protože jsme pro ni vzduch a ani se neobtěžuje pozvat nás k pohovoru.

Připadá mi, že Trent & Brent je v každém městě, v každém oboru. Ale já jsem se tam nedostal, nepatřím k nim, a tak žiju svůj život a nenávidím je.

Když myslím na firmy, napadá mě, že dokud jsem v centru města, měl bych jich pár obejít. Namlouvám si, že se mi určitě podaří objevit kancelář, kterou ještě nikdo nenašel. Třeba narazím na uštvaného advokáta, jenž zoufale potřebuje najmout nějakého zelenáče na tu nejhorší práci.

Jdu o pár bloků dál k Sterickově věži, první výškové budově v Memphisu, kde teď pracují stovky právníků. Klábosím s několika sekretářkami a dávám jim své dopisy. Udivuje mě, kolik kanceláří zaměstnává náladové, a dokonce i neurvalé úřednice. Ještě předtím, než se zmíním, že hledám práci, zacházejí se mnou jako se žebrákem. Některé z nich popadly mé papíry a strčily je do zásuvky stolu. Jsem v pokušení udělat ze sebe klienta, truchlícího manžela mladé ženy, kterou nedávno zabil důkladně pojištěný kamion. A za volantem byl opilý řidič. Ty odměřené mrchy by určitě kolem mě skákaly, předstíraly soucit, nabízely kávu a já bych se královsky bavil.

Jdu z kanceláře do kanceláře, usmívám se –– i když bych raději vrčel –– a opakuji pořád dokola stejnou litanii: „Ano, jmenuji se Rudy Baylor a jsem student třetího ročníku na Memphiské státní. Rád bych mluvil s panem Tentononc o místě.“

„O čem?“ zeptají se často. A já se dál usmívám, podávám jim své papíry a znovu je žádám, zda mohu vidět pana Velké zvíře. Pan Velké zvíře je vždycky příliš zaneprázdněn a tak mě odmítnou s příslibem, že mi dají vědět.

 

Granger je předměstská čtvrť severně od centra. Stěsnané řady cihlových domků ve stinných ulicích přesvědčivě dokazují, že tohle předměstí bylo ušité horkou jehlou. Koncem druhé světové války si tady stavěli domky námezdní dělníci, kteří sehnali slušnou práci v okolních továrnách. Na předzahrádkách vysazovali stromy a vzadu za domky si budovali dvorky. Časem se dělníci stěhovali za prací na východ a postavili si tam hezčí domovy. Granger pomalu ovládli penzisté a černí i bílí příslušníci nižších společenských vrstev.

Domek Dot a Buddyho Blackových vypadá jako všechny ostatní. Stojí na pozemku asi o šesti stech metrech čtverečních a v jednomístné garáži parkuje starý chevrolet. Tráva a keře jsou úhledně zastřižené.

Soused vlevo něco přestavuje, na chodníku se vrší rozházené pytle a staré pneumatiky. Soused vpravo si oplotil celou neudržovanou předzahrádku a pěšinu za plotem hlídají dva dobrmani.

Zaparkoval jsem za chevroletem a dobrmani, kteří netrpělivě pobíhají ani ne pět stop ode mě, začali hrozivě vrčet.

Je kolem třetí a teplota přes třicet stupňů. Okna a dveře jsou dokořán. Nahlédnu za dveře a lehce zaťukám.

Přijel jsem s těžkým srdcem, protože netoužím vidět Donnyho Raye Blacka. Jeho matka mi říkala, že je nemocný, na kost vyhublý a já z toho mám žaludek jako na vodě.

Dot s nerozlučnou cigaretou v ruce přichází ke dveřím a zamračeně se dívá skrze sítˇ proti hmyzu.

„To jsem já, paní Blacková. Rudy Baylor. Viděli jsme se minulý týden v Cypřišové zahradě.“

V Grangeru se to musí podomními obchodníky hemžit, protože se mračí a nepoznává, kdo jsem. Udělá krok blíž a vloží cigaretu mezi rty.

„Vzpomínáte? Převzal jsem tu vaší záležitost ohledně Great Benefit.“

„Myslela jsem, že jste Jehovův svědek.“

„To tedy nejsem, paní Blacková.“

„Jmenuju se Dot. Myslím, že jsem vám to už řekla.“

„Dobře, Dot.“

„Ty zatracený lidi nás přivedou do blázince. Oni a Mormoni. Tuhle přišel v sobotu ráno za rozbřesku skautík a že prý prodává koblihy. Co chcete?“

„Jestli neruším, rád bych si promluvil o tom případě.“

„A o čem?“

„Rád bych si probral pár věcí.“

„Myslím, že jsme to už udělali.“

„Musíme si o tom ještě promluvit.“

Vyfoukne kouř skrze síť a pomalu odemkne vnitřní dveře. Vejdu do malého obýváku a jdu za ní do kuchyně. Dům je vlhký a dusný, všechno je nasáklé nikotinem.

„Něco k pití?“ zeptá se.

„Ne, díky.“ Usednu ke stolu, Dot si nalije na led dietní kolu a opře se zády o kuchyňskou linku. Buddy není k vidění a Donny Ray je asi v ložnici.

„Kde je Buddy?“ ptám se rozverně, jako by to byl starý přítel, kterého postrádám.

Pokyne hlavou k oknu, ze kterého je vidět na zadní dvorek: „Vidíte tam venku to starý auto?“

U plotu porostlého psím vínem a křovím, vedle rozpadající se kůlny, stojí pod stromem starý bílý Ford Fairlane a oboje dveře má otevřené. Vzadu na kufru si hoví kočka.

„Sedí ve svým autě,“ vysvětluje Dot.

Kolem vozu bez pneumatik je plno plevele. Zdá se, že tam stojí už desítky let.

„Kampak pojede?“ ptám se, a ona se dokonce usměje. Hlasitě upíjí kolu.

„Buddy už se nechystá nikam. Tu káru jsme koupili novou v šedesátým čtvrtým. Sedává v ní celý dny, jen on a kočky.“

Přijde mi to docela logické. Buddy je venku, sám, necítí jedovatý cigaretový dým, nemusí myslet na Donnyho Raye.

„Proč?“ ptám se. Je zřejmé, že jí nevadí o tom mluvit.

„Je krapet mimo. Říkala jsem vám to minulý týden.“

Jak jsem to mohl zapomenout?

„Jak se vede Donnymu?“

Pokrčí rameny a usedá proti mně k chatrnému stolu.

„Jak kdy. Chcete ho vidět?“

„Možná později.“

„Většinu času je v posteli, ale trošku chodit může. Řeknu mu, aby vstal, třeba až budete na odchodu.“

„Jasně. Třeba jo. Podívejte, hodně jsem na vašem případě pracoval. Dělal jsem jak bobr. Přelouskal jsem si všechny papíry, co jste mi dala, seděl celý dny v knihovně a zkoumal paragrafy. A řeknu vám na rovinu, že podle mého byste měli ty pacholky z Great Benefit žalovat.“

„No to jsou mi novinky. To vím už dávno,“ odpoví s neuhýbavým pohledem. Dot má nemilosrdnou tvář a tvrdé oči, které nic neodpouštějí. Má za sebou těžký život s bláznem, co sedí venku v autě.

„Vy ano, ale já jsem si to potřeboval nastudovat. Teď vám radím je zažalovat, a to co nejdřív.“

„Tak na co čekáte?“

„Bude to ale dlouhá tahanice. Proti sobě máte velkou a bohatou pojišťovnu. Oni mají hordu advokátů, kteří se budou vykrucovat a všechno oddalovat. Jsou za to placení.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Měsíce, možná roky. Třeba se nám to povede a donutíme je k rychlému vypořádání. Anebo ne –– a potom se se to potáhne, budou se donekočna odvolávat proti rozsudku. Tohle se nedá předvídat.“

„Ale Donny za pár měsíců umře.“

„Můžu se na něco zeptat?“

Vyfoukne kouř a rezignovaně přikývne.

„Great Benefit poprvé popřela váš nárok loni v srpnu, těsně potom, co Donnymu stanovili diagnózu. Proč jste čekali až doteďka a nespojili se s právníkem dřív?“ Cítím, jak ode mě termín „právník“ vyznívá značně nepřesvědčivě.

„Teď už taky vím, že to je blbost. Ale já si myslela, že pojišťovna zaplatí, chápete? Že zacáluje účty a lékařskou péči. Pořád jsem jim psala a oni psali zpátky. Já nevím. Jsem blbec. Platili jsme pojistný celý roky tak pravidelně, jedinkrát se neopozdili. Prostě jsem věřila, že dodrží smlouvu. Navíc jsem nikdy advokáta nepotřebovala. Žádný rozvod, nic takovýho. Bůh ví, že jsem to měla udělat.“ Otočí se a smutně pohlédne z okna na auto, kde sedí její neštěstí. „Vypije půl litru džinu ráno a dalšího půl litru odpoledne. A mně to je fuk. On je šťastný a drží se venku z baráku. Víte přece, jak to myslím?“

Oba se díváme na postavu, která se choulí na předním sedadle. Javor a přerostlá zeleň stíní auto.

„To mu kupujete sama?“ ptám se, jako by to bylo důležité.

„Ne. Platí klukovi od sousedů, aby mu to kupoval a tajně pašoval.“

Vzadu v domku se ozvou nějaké zvuky. Není tady klimatizace, která by je tlumila. Někdo kašle. Radši začnu mluvit: „Podívejte, Dot, rád bych se toho případu ujal. Vím, že jsem teprve zelenáč, kluk, co končí školu, ale už jsem na tom strávil spoustu času a znám ho jako nikdo jiný.“

Má prázdný, beznadějný výraz v očích, který říká: advokát jako advokát. Nevěří mi o nic víc, než někomu jinému. Je to zvláštní. Noviny a časopisy jsou plné drahých inzerátů, v televizi pořád běží reklama, a přesto se ještě najdou lidé jako Dot Blacková, kteří nerozeznají hvězdu soudní síně od studenta třetího ročníku práv.

Její naivita mi docela vyhovuje. „Pravděpodobně se budu muset spojit s jiným právníkem, který se pod to všechno podepíše, dokud neudělám advokátské zkoušky a nedostanu licenci.“

Zdá se, že moje slova nevnímá.

„Kolik to bude stát?“ ptá se podezřívavě.

Věnuju jí opravdu hřejivý úsměv.

„Ani čtvrťák. Já to přenechám náhodě. Dostanu třetinu soudní náhrady. Když nevysoudíme nic, nedostanu nic.“

„Kolik to může dělat?“

„Zažalujeme je o miliony,“ pokračuji dramaticky a ona se chytí na háček. Nemyslím, že v tahle zlomená ženská je chamtivá. Všechny sny o lepším životě, které kdy měla, dávno zmizely a ona na ně zapomněla. Ale líbí se jí myšlenka potrestat Great Benefit.

„A vy z toho dostanete třetinu?“

„Nečekám, že vysoudíme zrovna miliony, ale ať dostaneme co dostaneme, vezmu si jen třetinu. A to teprve potom, až se zaplatí za lékařskou péči pro Donnyho Raye. Nemáte co ztratit.“

Plácne dlaní do stolu.

„Tak to udělejte. Je mi fuk, co dostanete, prostě to rozjeďte. Dejte se do toho hned, jasný? Zítra.“

V kapse mám pečlivě složený formulář smlouvy o právním zastupování a jiných službách, kterou jsem si přinesl z knihovny. Měl bych ji teď vyplnit a nechat od Dot podepsat, ale nemám se k tomu. Je přece neetické podepsat smlouvu o zastoupení, když jsem nesložil zkoušky a nemám licenci na advokátní praxi. Myslím, že Dot dodrží slovo.

Pohlédnu na hodinky jako skutečný právník.

„Už musím do práce,“ řeknu.

„Nechcete se podívat na Donnyho?“

„Třeba příště.“

„Já se vám nedivím. Je kost a kůže.“

„Přijdu zase za pár dní, až budu moct zůstat déle. Je toho hodně, o čem si musíme promluvit. Potřebuju se na pár věcí zeptat i jeho.“

„Tak si pospěšte, jasný?“

Pár minut ještě klábosíme o Cypřišové zahradě a tamních zábavách. Dot s Buddym tam chodí jednou týdně, když ho dokáže udržet do oběda ve střízlivosti. Je to jejich jediná příležitost vyjít si spolu.

Chce si povídat a já chci odejít. Doprovodí mě ven a prohlíží si mou špinavou otlučenou toyotu. Nadává na dovážené výrobky, zejména z Japonska, a křičí na dobrmany.

Když vyjíždím, stojí u poštovní schránky, kouří a dívá se za mnou.

 

Díky nedávno vyhlášenému bankrotu mohu ještě pořád bezstarostně utrácet. Platím osm dolarů za pelargonii v květináči a vezu ji slečně Birdie. Miluje květiny a je tak osamělá. Myslím si, že je to hezké gesto. Trochu radosti do života staré ženy.

Dobře jsem si to načasoval. Zrovna klečí v květinovém záhonu podél příjezdové cesty, která vede k samostatné garáži v zahradě za domem. Cestičku úhledně lemují květiny, keře, popínavé psí víno a mladé okrasné stromky. Zadní dvorek je ponořený do stínu stromů stejně starých jako majitelka.

Když jí předám malý dárek, popadne mě do náruče. Stáhne si zahradní rukavice, odhodí je mezi květiny a vede mě za dům. Už má pro mou pelargonii místo, zítra ji zasadí. Dal bych si kávu?

„Jen vodu,“ říkám. Chuť její instantní břečky mám ještě v čerstvé paměti. Usadí mě do ozdobné kovové židle a oklepává si zeminu ze zástěry.

„Vodu s ledem?“ ptá se celá šťastná, že mi může nabídnout něco k pití.

„Ano,“ odpovím a ona už běží do kuchyně. Plocha zadní zahrady má zvláštní symetrii. V hloubce asi pětadvaceti metrů přechází v husté křoví, které tvoří živý plot. Škvírou mezi stromy vidím střechu. Dohlédnu až na malé udržované záhony květin, o které určitě někdo pečuje. U plotu stojí na cihlové podezdívce malá kašna, ale voda v ní není. Mezi dvěma stromy si vánek pohrává se starou potrhanou houpací sítí. Tráva je bez plevele, ale potřebuje zastřihnout.

Mou pozornost upoutává garáž. Má dvoje zavřená sklápěcí vrata. Na straně, kde jsou zakrytá okna, je asi kůlna nebo skladiště. Nahoře nad ním je něco, co vypadá jako malý byt, kam se jde po dřevěném točitém schodišti v rohu. Jeho dvě velká okna směřují k hlavní budově a v jednom je sklo rozbité. Vnější zdi jsou hustě porostlé břečťanem, který, zdá se, už pronikl i do prasklého okna.

To místo má prazvláštní kouzlo.

Slečna Birdie čiperně vychází dvojitým francouzským oknem se dvěma vysokými sklenicemi vody s ledem.

„Co říkáte mojí zahradě?“ ptá se a usedá co neblíž vedle mě.

„Je nádherná, slečno Birdie. Tak ukliďňující.“

„To je můj život,“ rozhodí rukama a aniž si to uvědomí, vychrstne mi trochu vody na nohu. „Tady já trávím svůj čas. Miluju to.“

„Je tady moc hezky. To zahradničíte sama?“

„Většinu práce dělám sama. Platím jednomu chlapci za stříhání trávy. Jednou týdně ji za třicet dolarů zkrátí. Takových peněz, bývalo to za pět.“ Usrkne vody a mlaskne.

„Tam nahoře je malý byt?“ ukážu nad garáž.

„Býval. Nějaký čas tam bydlel jeden z mých vnuků. Zařídila jsem ho, dala postavit koupelnu a malou kuchyňku. Bylo to tam moc pěkné. On tady studoval na Memphiské státní.“

„Jak dlouho tu bydlel?“

„Moc dlouho ne. Radši o něm nechci mluvit.“

Musí to být jeden z těch, které chce vydědit.

Když člověk dlouho klepe advokátům na dveře a žebrá o práci, naroste mu hroší kůže. Přestane si odmítnutí tolik připouštět, protože rychle pochopí, že ho nemůže potkat nic horšího než slovo „ne“.

„A neměla byste zájem ho teď pronajmout?“ ptám se troufale po malém zaváhání, a ani se nebojím, že mě odmítne.

Její sklenice znehybní v prostoru a ona zírá na byt jako by ho právě objevila.

„Komu?“ zeptá se.

„Já bych tam bydlel strašně rád. Je to tady kouzelné a musí tu být klid.“

„Jako v hrobce.“

„Jen na krátkou dobu. Víte, já myslel… Dokud nezačnu pracovat a nepostavím se na vlastní nohy.“

„Vy byste to chtěl, Rudy?“ ptá se nevěřícně.

„Je tady božsky,“ usmívám se falešně. „Pro mě je to ideální, jsem sám, nenadělám žádný rámus a nemůžu si dovolit platit vysoký nájem. Tohle je perfektní.“

„Kolik můžete platit?“ zeptá se ostře. Najednou se chová jako advokát, který ždíme z klienta peníze. To mě zaskočí.

„Já nevím, vy jste domácí. Kolik by to tak dělalo?“

„Co tak čtyři, ne tři sta dolarů za měsíc?“

Je jasné, že slečna Birdie nikdy dřív nepronajímala. Prostě plácla nějakou cifru. Štěstí, že nezačala s osmi sty měsíčně. „Myslím, že bychom se na to napřed mohli podívat,“ odpovím opatrně.

„Je to tam hodně zanedbané, deset let to sloužilo jako skladiště. Ale můžeme to uklidit.“ Bere mě za ruku a vede přes trávník. „Budeme muset zapnout vodu. Nejsem si jistá, jak je to s topením a klimatizací. Nějaký nábytek tam je, ale moc ne. Samé staré věci, které jsem odložila.“

Vystupuje po rozvrzaných schodech. „Chcete tam mít nábytek?“

„Jen pár kousků.“ Zábradlí je rozviklané a mám pocit, že se chvěje i celá konstrukce schodů.

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024