~ OSMÁ KAPITOLA ~
TY TISKOPISY BOOKER vyhrabal někde v útrobách Shankleovy firmy. Mají tam jednoho úředníka, který se příležitostně věnuje bankrotům a Booker mu potřebné formuláře uzmul.
Jsou docela jednoduché. Na jedné straně je soupis majetku, na druhé –– dluhy. Vyplňuji je během okamžiku –– zejména pokud se jedná o majetek. V dalších kolonkách je místo pro údaje o zaměstnavateli, o vedených soudních sporech atd. Jde o běžnou záležitost podle Hlavy 7, klasický bankrot, kdy se majetek zabavuje ve prospěch věřitelů.
U Jogína už nejsem zaměstnaný. Pracuji, ale dostávám teď peníze na ruku, bez dokladů. Nemohou mi obstavit mzdu ani strhávat splátky dluhu. Texaco se na mě nezhojí. Probral jsem své trampoty s Princem a řekl mu, jak se věci mají. Svedl jsem to na vysoké školné a kreditní karty. Radostně souhlasil, že mi bude platit hotově –– jen když může ožulit berňák. Prince je horlivý stoupenec bezdaňové ekonomiky.
Nabídl mně i půjčku, abych se z toho dostal, ale to by nedělalo dobrotu. Myslí si, že jako mladý nadějný právník už brzy budu vydělávat velké peníze. Neměl jsem odvahu mu říct, že u něj možná ještě nějaký čas zůstanu.
Raději jsem mu ani neřekl, kolik peněz bych potřeboval. Texaco mě žaluje o 612 dolarů plus soudní výlohy a honorář jejich advokáta. Domácí po mně chce 809 dolarů. Ale ti praví vlci se teprve blíží. Píší sprosté dopisy a už vyhrožují, že na mě pošlou právníky.
Mám kreditní karty Master Card a Visa, každou od jiné banky tady v Memphisu. Minulý rok mezi Dnem díkůvzdání a Vánocemi, během požehnané krátké doby, kdy jsem si byl jistý dobrým místem a po uši zamilovaný do Sary, koupil jsem jí pár kouzelných dárků. Chtěl jsem drahé věci trvalé hodnoty. S Master Card jsem platil zlatý náramek s diamanty v ceně sedmnáct set dolarů. A s Visou jsem své nejdražší pořídil sadu starožitných stříbrných náušnic. Ty mě stály jedenáct set dolarů. Den předtím, než prohlásila, že mě už nikdy nechce ani vidět, jsem šel do luxusního lahůdkářství a koupil láhev šampaňského, čtvrt kila paštiky z husích jater, kaviár, několik druhů drahých sýrů a pár dalších dobrot na Vánoce ve dvou. Stály mě tři sta dolarů, ale vem to čert, život je krátký.
Banky, které vydaly karty, mi zákeřně zvětšily úvěr právě pár týdnů před svátky. Najednou jsem mohl marnotratně utrácet –– věděl jsem, že pár měsíců, které mě ještě dělily od nástupu do slušně placeného zaměstnání, dokáži pravidelné měsíční splátky hradit. A tak jsem bezhlavě utrácel a snil o krásném životě se Sarou.
Teď se za to nenávidím, ale tenkrát jsem to vážně propočítal s tužkou v ruce. Myslel jsem si, že to zvládnu.
Husí játra se zkazila, když jsem je zapomněl na ledničce během ohavné pivní pitky. K vánočnímu obědu jsem pozřel sám v setmělém bytě sýr a šampaňské. Kaviár zůstal nedotčený. Usedl jsem na vyboulenou pohovku a zíral na šperky, které ležely na podlaze proti mně. Uždiboval jsem ze špalku plísňového sýra, upíjel francouzské šampaňské, díval se na dárky pro moji milovanou a plakal.
Někdy mezi Vánocemi a Novým rokem jsem se dal dohromady a rozhodl se vrátit drahé věci do obchodů, kde jsem je koupil. Koketoval jsem s nápadem hodit je z mostu jako Billy Joe, nebo udělat nějakou jinou vylomeninu. Uvědomil jsem si ale, že v duši mám dokonalý zmatek, a tak jsem se radši držel od mostů dál.
Stalo se to den po Novém roce. Vrátil jsem se z dlouhé procházky do bytu a zjistil, že mě vykradli. Zloději mi vypáčili dveře a ukradli starou televizi, stereopřehrávač, sklenici čtvrťáků na příborníku a samozřejmě šperky, které jsem koupil pro Saru.
Zavolal jsem policisty a ohlásil loupež. Ukázal jsem jim účty a kreditní karty. Seržant jen vrtěl hlavou a řekl, abych to oznámil svojí pojišťovně.
Vyhodil jsem oknem přes tři tisíce dolarů. Snad na to jednou zapomenu.
Zítra mě čeká soudní vystěhování. Ale v zákonu o bankrotech je naštěstí skvělá klauzule, která umožňuje pozastavení výkonu všech soudních rozhodnutí namířených proti dlužníkovi. Proto se velké a bohaté firmy, vč…
