36
Cessna 182 patřila lékaři na odpočinku, který s ní létal jedině v pěkném počasí a nikdy v noci. S Johnem McAvoyem se znal přes čtyřicet let a několikrát ho přepravoval po státě za různými právními záležitostmi. Tyhle malé výlety byly právě tak pro zábavu jako pracovní – John si nasadil sluchátka, převzal řízení a ohromně si to užíval. Vždycky se hádali o placení. John chtěl zaplatit víc než jen náklady na palivo, doktor žádal míň, protože létání byl jeho koníček a ty peníze nepotřeboval. Tentokrát se nakonec dohodli na 250 dolarech za cestu. Sešli se na letišti v Yorku v úterý ráno a za perfektního počasí odstartovali. Za jednasedmdesát minut přistáli ve Scrantonu. John si najal auto a doktor s cessnou odletěl mrknout se na syna ve Williamsportu.
Kancelář Michelin Chitzové byla ve druhém patře staré budovy na Spruce Street v centru Scrantonu. John vešel přesně v 9.00 a uvnitř ho chladně uvítala sekretářka. Nikdy se s paní Chitzovou nesešel, dokonce o ní ani neslyšel, jenže to ve státě, kde působí přes šedesát tisíc právníků, není nic neobvyklého. Jeden scrantonský právník, se kterým se znal, mu řekl, že má kancelář, kde pracují pouze ženy – dvě společnice, pár koncipientek a obvyklé množství sekretářek a dalších sil na částečný úvazek. Muže tam nepřijímali. Paní Chitzová se specializovala na rozvody, svěření do péče a pracovní diskriminaci, z ženského hlediska samozřejmě, a měla práce víc než dost. V zájmu svých klientek umí být tvrdá, výborně vyjednává a soudní síně se nebojí. A taky koukat se na ni dá, informoval Johna onen právník.
A v tomhle ohledu měl pravdu. Když John vešel do kanceláře a pozdravil, paní Chitzová na něj čekala. Měla na sobě černou koženou sukni, ne příliš krátkou, přiléhavý fialový svetr a černofialové platformy s ostrou špičkou a volnou patou, na jaké by si netroufla ani většina prostitutek. Mohlo jí být tak pětačtyřicet, a podle Johnových zdrojů byla nejméně dvakrát rozvedená. Měla na sobě spoustu bižuterie a make-upu, na Johnův vkus až příliš mnoho, ale to ho v současné situaci nemuselo zajímat.
On sám měl na sobě nudný šedý oblek a jednobarevnou tmavočervenou kravatu; podle obleku by si ho rozhodně nikdo nezapamatoval.
Usadili se u malého stolu v místnosti vedle kanceláře a sekretářka odešla pro kávu. Chvilku hráli na „koho znáš“ a pálili po sobě jmény právníků od Filadelfie po Erie. Když sekretářka naservírovala kávu a zavřela za sebou dveře, paní Chitzová řekla: „Tak půjdeme k věci, ne?“
„Výborně,“ prohlásil pan McAvoy. „Říkejte mi Johne, prosím.“
„Dobře, a já jsem Mike. Nevím, jestli je to správná zkratka pro Michelin, ale kdysi mi tak začali říkat a už mi to zůstalo.“
„Tak dobře, Mike.“ Zatím se chovala přátelsky a vstřícně, ale Johnovi bylo jasné už teď, že za tím úsměvem se skrývá hodně tvrdá právnička. „Chcete začít?“ zeptal se.
„Ne. Vy jste mě volal. Vy jste sem přijel. Vy něco chcete, tak do toho.“
„Dobře. Klient je můj syn, což není ideální situace, ale tak to prostě je. Jak víte, pracuje pro právnickou firmu v New Yorku. Právnická fakulta na Yale, předtím Duquesne. Detaily toho údajného znásilnění nepochybně znáte.“
„To znám. Elaine tady pracuje na půl úvazku a hodně jsme se spřátelily. Chce časem začít studovat práva.“
„Přeju jí, aby se jí to povedlo. Jak víte, policie v Pittsburghu vyšetřování uzavřela krátce po tom, co s ním začala. Upřímně řečeno, já jsem o tom až do nedávna vůbec nevěděl.“
Bylo zřejmé, že ji to překvapilo, a John pokračoval: „Ne, Kyle mi nic neřekl, když se to stalo. Měl to v úmyslu, ale pak vyšetřování uzavřeli. Mrzí mě to, protože jinak k sobě máme hodně blízko, ale není to důležité. Slyšel jsem, že vy a slečna Keenanová jste se tady ve Scrantonu před pár týdny setkaly s Joeym Bernardem a že ta schůzka nedopadla zrovna nejlíp, aspoň podle toho, co vyprávěl Joey. Vím taky, že Baxter Tate vaši klientku kontaktoval, chtěl si s ní promluvit a byl zřejmě na cestě za ní, když ho zavraždili.“
„Správně.“
„Plánovali setkání?“
„Ano.“
„Takže to vypa…
