Společník (John Grisham)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

21

V 5.00, což teď byl obvyklý čas, se naplno rozeřval budík. Kyle ho musel dvakrát praštit, než zmlknul. Spěšně se osprchoval a oholil a za patnáct minut byl už na chodníku, elegantně oblečený, protože vysoce kvalitní šaty si teď mohl dovolit. Z jeho života se rychle stal uspěchaný, unavený chaos, ale on byl pevně rozhodnutý, že když už dnem namáhavě klopýtá, bude přitom aspoň dobře vypadat. Cestou si koupil kávu, bagetu a Timesy ve svém oblíbeném nonstop lahůdkářství a na rohu Čtyřiadvacáté a Sedmé chytil taxi. Za deset minut už měl v sobě snídani, vypil půlku kávy a prolétl noviny. Do dveří firmy na Broad Street vešel přesně v šest ráno, podle plánu. Bez ohledu na to, kolik bylo, výtahem nahoru nikdy nejel sám. Obvykle s ním jeli další dva nebo tři nevyspalí a pohublí společníci se zarudlýma očima. Vyhýbali se jeden druhému pohledem, ale zatímco se výtah s tichým bzučením kolébal nahoru, kladli si v duchu stejné otázky:

Co mě to napadlo lézt na právnickou fakultu?

Jak dlouho můžu tuhle mlýnici přežít?

Který idiot vymyslel tenhle způsob, jak praktikovat právo?

Obvykle nepadlo ani slovo, protože si neměli co říct. Chovali se jako vězni na cestě k šibenici; raději meditovali a snažili se dívat se na všechno s odstupem.

Když Kyle vešel do kanceláře, nepřekvapilo ho, že tam našel jiného mladého právníka. Tim Reynolds byl první, kdo si propašoval do své komůrky spacák, nový, tepelně izolovaný speciální model značky Eddie Bauer. Tvrdil, že ho má léta a že s ním už najezdil spoustu kilometrů po celé zemi. Jenže ten spacák byl cítit novotou. Tim – bez bot, kravaty, košile a saka, jen ve starém tričku – byl ve spacáku zalezlý, částečně stočený pod malým stolem, a nevěděl o světě. Kyle ho kopl do nohy, probudil ho a začal přátelským: „No, ty vypadáš.“

„Brejtro,“ prohlásil Tim, vyškrábal se na nohy a sáhl po botách. „Kolik je?“

„Šest deset. Kdy jsi šel spát?“

„Nevím. Někdy po druhé hodině.“ Rychle si oblékal košili, jako by se každým okamžikem mohl objevit ve dveřích obávaný partner a začít rozdávat tresty. „Mám v sedm odevzdat zprávu pro Tobíka Rolanda a vůbec nevím, co dělám.“

„Hlavně pořád účtuj,“ odsekl Kyle beze stopy soucitu. Otevřel kufřík a vytáhl laptop. Tim se dooblékl a popadl desky. „Budu v knihovně,“ prohlásil; už teď vypadal jako troska.

„Nezapomeň si vyčistit zuby,“ doporučil mu Kyle.

Když Reynolds zmizel, Kyle se připojil na internet a otevřel si stránku QuickFace.com. Existovalo několik webových stránek umožňujících amatérským detektivům sestavovat si identikity tváří a Kyle si je všechny prostudoval. QuickFace byl zdaleka nejpodrobnější a nejpřesnější. Začal Nigelovýma očima, což je vždycky ten nejdůležitější rys. Když člověk trefí oči, má půlku identifikace v kapse. Stránky nabízely víc než dvě stě různých typů očí – byly tu zastoupeny všechny rasy, barvy, místa původu i různé směsi. Kyle je rychle proběhl, našel ty nejpodobnější a začal s obličejem. Nos, tenký a špičatý. Obočí, středně silné a po stranách trochu moc svěšené. Rty, hodně tenké. Lícní kosti, vysoko posazené, širší. Brada, ne dlouhá, ale hodně plochá, bez důlku. Uši, oválné a přilepené těsně k hlavě. Když přidal ještě vlasy, vrátil se k očím, zkusil jiný pár a pak ještě jiný. Uši byly moc vysoko, takže je posunul níž. Hrál si s tou sochařinou do 6.30 – půlhodina nenaúčtovaná a vyplýtvaná, leda by se během dne rozhodl malinko si to nafouknout – a když byl Nigel řádně sestavený a dal by se identifikovat z deseti metrů, Kyle si obrázek vytiskl a spěchal do knihovny. V ruce si nesl tlusté desky, protože do knihovny nikdo bez tlustých desek nechodil. Jeho oblíbené místo bylo v jedné slepé uličce, v temném koutě třetího patra regálů. Bylo to osamělé místo, skladovali tam obsáhlé šanony plné anotací, na které už desítky let nikdo nesáhl. Na druhé polici zdola vytáhl tři svazky a za nimi našel neoznačenou žlutou obálku, o něco větší než A4. Otevřel ji a vylovil tři další portréty: skvělý obrázek svého úhlavního nepřítele Bennieho a pak ty dvě gorily, které ho sledovaly po New Yorku. Pokud věděl, nikdy u nich nebyl blíž než patnáct metrů a nikdy se přímo nesetkal s jejich pohledem, ale oba je několikrát viděl a byl si jistý, že jeho dílo je přinejmenším použitelný výchozí bod. Když k té sbírce ještě přidal Nigelovu příšernou tvář, její celková přitažlivost se tím nijak nezvýšila.

Schoval obálku a vrátil se do Krychle, kde se střelec Tabor jako obvykle hlučně připravoval zahájit den. Otázka, kdo tu má před sebou nejslibnější kariéru, byla vyřešena už před pár týdny. Byl to jasně Tabor, zdejší hvězda, ten, kdo má nejlépe našlápnuto k partnerství, a všichni ostatní ať mu koukají uhnout z cesty. Své nadání a schopnosti dokázal tím, že naúčtoval jednadvacet hodin za jediný den a za první měsíc vykázal víc hodin než kterýkoli jiný nováček na soudním, i když Kyle za ním zaostal jen o čtyři hodiny. Dobrovolně se hlásil na projekty a v kantýně lovil šéfy jako politik hlasy.

„Včera jsem spal v knihovně,“ řekl, jen Kyla viděl.

„Dobrejtro, Tabore.“

„Koberec v hlavní knihovně je tenčí než koberec v knihovně ve třiadvacátém, víš to, Kyle? Já mnohem radši spím ve třiadvacátém, ale je tam větší kravál. Co ty?“

„Už nám všem hrabe, Tábore.“

„To jo.“

„Tim dneska použil ten svůj spacák.“

„Na co? Už si to konečně rozdal s Dale?“

„Jo, tak to nevím. Vzbudil jsem ho před hodinou.“

„Takže ty jsi šel domů? Spal jsi ve vlastní posteli?“

„No jo.“

„Já mám dneska v poledne odevzdat dva projekty, oba jsou hrozně důležité a spěchají, a takový luxus jako spánek si nemůžu dovolit.“

„Jasně, ty jseš naše hvězda, Tabore. Supermane, vpřed.“

A Tabor byl pryč.

Dale Armstrongová dorazila přesně v sedm, jako obvykle, a i když vypadala trochu ospalá, upravená byla jako vždycky. Bylo zřejmé, že velkou část vysokého platu utrácí za značkové oblečení, a stejně jako Tim s Taborem, i Kyle se každé ráno těšil, v jakém modelu zase přijde.

„Moc ti to sluší,“ usmál se.

„Díky.“

„Prada?“

„Dolce & Gabbana.“

„Skvělé boty. Blahnik?“

„Jimmy Choo.“

„Pět stovek?“

„Ani se neptej“

Jak ji tak Kyle denně obdivoval, rychle se učil jména velekněží dámského odívání. Bylo to jedno z mála témat, o kterých byla ochotná mluvit. Po šesti týdnech, které spolu strávili v těsném prostoru Krychle, o ní pořád věděl hrozně málo. Když mluvila, což nebylo často, bylo to o firemních záležitostech a o neveselém životě čerstvého společníka. Jestli měla nějakého přítele, dosud se o něm nezmínila. Dvakrát se odvázala natolik, že přijala pozvání na drink po práci, ale obvykle s nimi nechodila. A ačkoli všichni nováčci veřejně nadávali na dlouhé hodiny práce pod tlakem, zdálo se, že Dale Armstrongová to snáší hůř než většina ostatních.

„Jaké máš plány na oběd?“ zeptal se Kyle.

„Ještě jsem ani nesnídala,“ odpověděla chladně a schovala se do svého malého prostůrku v Krychli.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024