23
Žádost byla hotova před třetí hodinou a s Boyettovým doznáním měla dohromady třicet stran. Boyette písemně odpřisáhl, že mluvil pravdu, a Sammie Thomasová poslala podání e-mailem do kanceláře Obhájců proti trestu smrti v Austinu. Pracovníci kanceláře už tam na něj čekali. Vytiskli je, dvanáctkrát zkopírovali a předali Cicely Avisové, která poklusem vyrazila z kanceláře, skočila do auta a hnala se přes celé město k místu, kde sídlil Texaský odvolací soud ve věcech trestního práva. Žádost byla podána v patnáct třicet pět.
„Co to je?“ zeptal se soudní zřízenec a vzal do ruky dévédéčko. „To je videonahrávka přiznání skutečného vraha,“ odpověděla Cicely.
„Zajímavé. Počítám, že chcete, aby se na to soudci podívali co nejdřív.“
„Pokud možno ihned, prosím.“
„Zařídím to.“
Ještě chvíli si povídali a pak Cicely opustila kancelář. Zřízenec okamžitě doručil žádost do kanceláří všech devíti soudců. V kanceláři předsedy soudu promluvil se soudním koncipientem a řekl mu: „Možná byste se na to měl nejdřív podívat sám. Nějaký chlápek se právě přiznal k té vraždě.“
„A kde je ten chápek?“
„Advokát Dontého Drumma ho má u sebe v kanceláři ve Slone, alespoň to tvrdí Obhájci proti trestu smrti.“
„Takže Robbie Flak našel nového svědka?“
„Vypadá to tak.“
Když Cicely Avisová vyšla ze sídla TOSVT, vydala se zpátky mírnou oklikou přes dva bloky a jela kolem budovy texaského kongresu. „Shromáždění za Dontého“ přilákalo na jižní trávník docela slušný dav. Policisté se rojili všude kolem. Ale akce byla povolena, takže první dodatek Ústavy zřejmě fungoval, jak měl.
Zástupy vesměs černošských obyvatel se k místu přímo valily. Povolení platilo po dobu tří hodin, od patnácti do osmnácti, tedy do okamžiku popravy, ale bylo zřejmé, že program se dostává do skluzu – tedy v Austinu, nikoliv v Huntsvillu.
Guvernér byl zrovna na jednání, na dost důležité schůzce, která neměla s Dontém Drummem nic společného. Nahrávku přijala jedenáct minut po patnácté hodině guvernérova asistentka, která měla na starosti žádosti o milost a odklady, a ta celých čtrnáct minut záznamu zhlédla, aby mohla rozhodnout, jak s žádostí naložit dál. Na jedné straně shledala Boyetta docela věrohodným a chladnokrevným, na druhou stranu byla k celé žádosti dost skeptická kvůli Boyettovu životopisu a skutečnosti, že se rozhodl ulevit svědomí tak najednou. Vydala se hledat Wayna Wallcotta, guvernérova právníka a blízkého přítele, aby mu nahrávku popsala.
Wallcott ji pozorně vyslechl, pak zavřel dveře a vyzval ji, aby se posadila. „Kdo tu nahrávku ještě viděl?“ zeptal se.
„Jen já,“ odpověděla asistentka. „Poslali ji e-mailem z kanceláře pana Flaka, zabezpečenou heslem. Ihned jsem se na ni koukla a teď jsem tady.“
„A je to úplné přiznání?“
„To tedy je, a se spoustou podrobností.“
„A vy tomu chlápkovi věříte?“
„To jsem neřekla. Jen jsem poznamenala, že ví, o čem mluví. Má na krku řadu znásilnění a byl ve Slone, když ta holka zmizela. Je to úplné přiznání.“
„Zmiňuje se o Drummovi?“
„Co kdybyste se na to video podíval sám?“
„Nežádal jsem vás o žádné rady,“ osopil se na ni Wallcott. „Jen odpovídejte na otázky.“
„Omlouvám se.“ Asistentka se nadechla. Najednou byla nervózní a neměla z toho dobrý pocit. Wallcott jí naslouchal, ale současně už vymýšlel obstrukce. „O Drummovi se zmiňuje jen ve chvíli, kdy říká, že se s ním nikdy nesetkal a že Drumm nemá s tím zločinem nic společného.“
„To je očividná lež. Tím vůbec nebudu guvernéra obtěžovat a chci, abyste tu nahrávku nechala u sebe. Nemám čas se na ni dívat. Guvernér taky ne. Je vám to jasné?“
Jasné jí to nebylo, ale přesto přikývla.
Wallcott přimhouřil oči a zamračil se. „Tak rozuměla jste tomu nebo ne?“ zeptal se ponuře. „Tohle video musí zůstat ve vašem počítači.“
„Ano, pane.“
Sotva odešla, Wallcott přímo odklusal do kanceláře Barryho Ringfielda, guvernérova hlavního mluvčího a svého nejlepšího přítele. Rozlehlá kancelář byla plná zaměstnanců a stážistů, a tak se odebrali na krátkou procházku na chodbu.
Několik …
