Přiznání (John Grisham)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

34

 

Tisková konference se se souhlasem soudce Henryho konala v hlavní jednací síni soudní budovy okresu Chester na Hlavní třídě v centru Slone. Robbie měl původně v úmyslu svolat konferenci do své kanceláře, ale když začalo být zřejmé, jak početný dav se hodlá dostavit, změnil rozhodnutí. Chtěl mít jistotu, že se dovnitř dostane každý novinář, který bude k dispozici, ale současně nestál o to, aby se mu kolem nádražní budovy potloukala banda zvědavých cizinců.

Ve čtvrt na deset dopoledne vystoupil Robbie na pódium před soudcovskou stolicí soudce Henryho a pohledem přelétl tlačenici před sebou. Fotoaparáty cvakaly a diktafony byly puštěné, aby zaznamenaly každé slovo. Na sobě měl Robbie tmavý třídílný oblek, svůj nejlepší, a přestože byl vyčerpaný, byl i nabuzený. Neztrácel čas a šel rychle k jádru věci. „Dobré ráno a děkuji vám, že jste přišli,“ začal. „Včera ráno byly v odlehlé části Newtonského okresu v Missouri, kousek na jih od města Joplin, nalezeny kosterní pozůstatky Nicole Yarberové. Byl jsem s pracovníky své kanceláře a doprovázel nás muž jménem Travis Boyette. Boyette nás dovedl na místo, kde před téměř devíti roky Nicole pohřbil, dva dny poté, co ji zde ve Slone unesl. Kriminalistická laboratoř v Joplinu Nicole včera večer pomocí snímků chrupu identifikovala. Od té chvíle laboratoř bez přestávky zkoumá její ostatky a výsledky této práce budeme znát během několika dní.“ Odmlčel se, napil se vody a zkoumavě si prohlédl dav. Ticho jako v kostele. „Podívejte, lidi, já nikam nespěchám,“ sdělil jim. „Mám v úmyslu probrat to hezky podrobně a pak odpovím na všechny otázky, které budete mít.“ Pokynul Carlosovi, který seděl o kus dál u přenosného počítače. Na velké obrazovce vedle pódia se objevil snímek hrobu. Robbie se pustil do systematického popisu toho, co našli, a ilustroval to jednou fotografií za druhou. Protože respektoval dohodu s úřady v Missouri, neukázal kosterní pozůstatky. Mýtina byla přece jen považována za místo činu. Předvedl ale záběry Nicolina řidičského průkazu, její kreditní karty a pásku, kterým ji Boyette údajně uškrtil. Vyprávěl o Boyettovi a stručně popsal, jak muž zmizel. Stále ještě na něj nebyl vydán zatykač, takže Boyette nebyl hledaný muž.

Bylo zřejmé, že Robbie si ty chvíle užívá. Jeho vystoupení bylo přenášené živě. Jeho publikum bylo vnímavé, ohromené a hladové po každé podrobnosti. Nebylo ho možné v žádném okamžiku přerušit nebo proti němu něco namítat. Byla to jeho tisková konference a on měl vždycky poslední slovo. Byl to splněný sen každého právníka.

 

Během dopoledne nastalo i několik okamžiků, kdy Robbie, zcela pohlcený tématem, začal s procítěnými výklady o Dontém Drummovi. Publikum se ale ani v takových chvílích nenudilo. Nakonec se přece jen dostali k samotnému zločinu a na obrazovce se objevila fotografie Nicole, pohledné a zdravím kypící středoškolačky.

Reeva se na to dívala. Upozornily ji telefonáty. Celou noc byla vzhůru a vyřizovala věci kolem požáru ve skladu potravin. Oheň se podařilo rychle zkrotit a celé to mohlo dopadnout daleko hůř. Zcela jistě šlo o žhářství, trestný čin, jehož se nade všechny pochyby dopustili ti černí gangsteři, kteří se toužili pomstít rodině Nicole Yarberové. Wallis byl pořád ještě na místě a Reeva zůstala doma sama.

Sotva uviděla dceřinu tvář předváděnou mužem, kterého nemohla ani vystát, dala se do pláče. Plakala, vztekala se a trápila se. Reeva byla zmatená, usoužená, skrznaskrz popletená. Včera večer měla telefonický hovor se soudcem Henrym, po němž jí vyletěl tlak a musela na pohotovost. Když se k tomu přidal požár, byla Reeva prakticky na pokraji šílenství.

Vyptávala se soudce Henryho na spoustu věcí – Nicolin hrob? Kosterní pozůstatky? Její oblečení, řidičský průkaz, pásek a kreditní karta, to všechno až někde v Missouri? On ji nikdo nehodil do Červené řeky poblíž Rush Pointu? A věc ze všeho nejhorší – Drumm nebyl jejím vrahem?

„Je to tak, paní Pikeová,“ opakoval soudce trpělivě. „Všechno je to pravda. Je mi to moc líto. Vím, že je to šok.“

Šok? Reeva tomu nemohla uvěřit a dlouhé hodiny tomu prostě uvěřit odmítala. Málo spala, nic nejedla a stále ještě hledala odpovědi na své otázky, když pustila televizi a uviděla na CNN v živém přenosu Flaka, toho páva nadutého, jak mluví o její dceři.

Venku na příjezdové cestě čekali novináři, ale dům byl zamčený, závěsy zatažené, žaluzie spuštěné a jeden z Wallisových bratranců seděl na přední verandě s dvanáctirannou brokovnicí. Reeva měla médií plné zuby. Neměla jim co říct. Sean Fordyce byl zalezlý v jednom motelu jižně od města a běsnil, jelikož s ním odmítla klábosit před kamerou. Už takhle z ní udělal naprostého blázna. Připomněl jí dohodu, kterou uzavřeli, tedy vlastně podepsanou smlouvu, a ona mu na to odpověděla: „Tak mě žalujte, Fordy ci.“

Reeva sledovala Robbieho a vůbec poprvé si připustila to, co pro ni bylo naprosto nemyslitelné. Byl Drumm nevinný? Strávila uplynulých devět let tím, že nenáviděla nesprávného člověka? Viděla umírat někoho, kdo umřít neměl?

A jak to bude s pohřbem? Když se teď její holčička našla, bude potřeba ji řádně pochovat. Jenže kostel je pryč. Kde uspořádají poslední rozloučení? Reeva si utřela tvář vlhkým kapesníkem a něco si pro sebe mumlala.

 

Nakonec Robbie přešel k přiznání. Tady přidal na obrátkách a nechal se trochu unést kontrolovaným hněvem. Bylo to velmi účinné. V soudní síni panovalo naprosté ticho. Carlos promítl fotografii detektiva Drewa Kerbera a Robbie s citem pro dramatický okamžik oznámil: „A zde máme hlavního strůjce onoho pochybného rozsudku.“

Drew Kerber se na to díval ve své kanceláři. Měl za sebou děsivou noc strávenou doma. Když odešel od soudce Henryho, dlouho jezdil sem a tam po městě a snažil se vymyslet k téhle noční můře nějaký šťastnější konec. Nic ho nenapadlo. Kolem půlnoci si sedli s manželkou ke kuchyňskému stolu a on vyložil karty na stůl: hrob, kosti, řidičák i nepředstavitelnou možnost, že „teda zřejmě“ usvědčili nepravého člověka, dále Flaka a žaloby a také Flakovu výhrůžku, že bude Kerbera pronásledovat žalobami až do hrobu a že ho s největší pravděpodobností čeká nezaměstnanost, účty za právníky a soudy. Kerber přenesl tu horu zoufalství na svou ubohou ženu, ale celou pravdu jí stejně neřekl. Detektiv Kerber nikdy nepřipustil, a taky nikdy nepřipustí, že by Dontého k přiznání přinutil.

Jako vrchní detektiv s šestnáctiletou praxí vydělával padesát šest tisíc dolarů ročně. Měl doma tři dospívající děti a jedno devítileté, platil hypotéku, splácel dvě auta, na penzijním fondu měl asi deset tisíc a spořiči účet vykazoval zůstatek osm set dolarů. Pokud ho vyhodí nebo když půjde do důchodu, bude mít možná nárok na malou penzi, ale finančně rozhodně nemůže vyžít. A jeho dny u policie jsou zcela jistě sečteny.

„Drew Kerber je mizerný policajt, který má za sebou to, že zadrženého násilím přinutil k falešnému přiznání,“ oznámil Robbie hlasitě a Kerber sebou cukl. Seděl za svým stolem, v malé zamčené kanceláři a byl úplně sám. Manželce přikázal, aby zůstala doma a nepouštěla televizor, jako by bylo celou tu záležitost možné před dětmi utajit. Proklel Flaka a pak se díval, jak ten pacholek celému světu velmi přesně popisuje, jak on, Kerber, to přiznání získal.

Pro Kerbera život skončil. Možná by ten konec mohl vzít do svých rukou.

 

Robbie přešel k procesu. Představil další postavy dramatu – Paula Koffeeho a soudkyni Vivian Graleovou. Fotografie, prosím. Na velkou obrazovku je Carlos promítl vedle sebe, jako by k sobě pořád ještě patřili, a Robbie na ně zaútočil kvůli jejich vztahu. Posměšně se vyjádřil k „tomu skvělému rozhodnutí přesunout projednávání případu až do texaského Parisů, tedy osmdesát kilometrů odtud“. Patřičně zdůraznil, jak statečně se snažil, aby se přiznání nedostalo před porotu, zatímco Koffee stejně usilovně bojoval o to, aby bylo uznáno jako důkaz. Soudkyně Graleová se přiklonila na stranu žaloby a „svého milence, ctihodného Paula Koffeeho“.

Paul Koffee to sledoval a zuřil. Když uviděl svou tvář vedle Vivianiny, seděl v chatce u jezera, byl úplně sám a díval se na „exkluzivní živé vysílání“ Flakova vystoupení v místní kabelové stanici. Flak zrovna brojil proti porotě, která byla bílá jako demonstrace Ku-Klux-Klanu, jelikož Paul Koffee systematicky využíval svého práva odmítat porotce, aby vyloučil všechny Černochy, a jeho přítelkyně na soudcovské stolici mu pochopitelně šla na ruku. „Texaská spravedlnost,“ stěžoval si Robbie pořád dokola.

Konečně se odpoutal od poněkud nevkusných stránek vztahu mezi žalobcem a soudkyní a chytil druhý dech tím, že zaútočil na nedostatek důkazů. Obličej Graleové zmizel ze scény a Koffeeho tvář se zvětšila. Žádné hmatatelné důkazy nebyly, ani mrtvola, nic, jen vynucené přiznání, jeden vězeňský donašeč, jeden bloodhound a prolhaný svědek jménem Joey Gamble. A Trevis Boyette mezitím běhal na svobodě a nemusel si dělat vrásky, že by ho chytili. Tihle šašci rozhodně ne.

Koffee se celou noc snažil sestavit náhradní teorii, která by nějak propojila Dontého Drumma a Travise Boyetta, ale fantazie mu na to nestačila. Cítil se mizerně. Hlava ho bolela následkem velkého množství vypité vodky a srdce mu bušilo námahou, jak se snažil chytit dech pod zdrcující tíhou poznám, že má po kariéře. Byl odepsaný a to ho trápilo daleko víc než poznání, že pomohl zabít nevinného mladíka.

 

Když se vypořádal s vězeňským donašečem a s bloodhoundem, zaútočil Robbie na Joeye Gamblea a jeho falešné svědectví. S dokonalým načasováním předvedl Carlos Gambleovo místopřísežné prohlášení, to, které podepsal ve čtvrtek v Houstonu, hodinu před popravou. Bylo na něm zdůrazněno místo, kde Joey prohlašuje, že před soudem lhal, a připouští, že právě on jako první naznačil, že vrahem by mohl být Donté Drumm.

Joey Gamble se také díval. Byl v domě své matky ve Slone. Otec byl pryč a matka ho potřebovala. Už jí řekl pravdu a ona to nepřijala nijak zvlášť dobře. Teď byl otřesen, když viděl a slyšel o svých hříších v přímém přenosu, navíc podaných tak ohromujícím způsobem. Předpokládal, že když všechno přizná, bude se s ním přece jen zacházet o něco méně bezohledně, ale ničeho takového se nedočkal.

„Joey Gamble opakovaně lhal,“ oznámil Rak, jak dokázal nejhlasitěji, a Joey málem sáhl po dálkovém ovladači. „A teď to přiznává!“ Joeyova matka seděla nahoře v ložnici, byla na syna tak rozzlobená, že s ním ani nedokázala být v jedné místnosti. „Tys toho kluka pomohl zabít,“ sdělila mu opakovaně, jako by Joey potřeboval, aby mu to někdo připomínal.

 

„Teď necháme chvíli stranou nekompetentní vyšetřování, parodii na proces a zcela pochybený rozsudek,“ pokračoval Robbie, „protože bych rád probral Texaský odvolací soud ve věcech trestních. Tenhle soud poprvé projednával Dontého případ v roce 2001. Tělo Nicole Yarberové stále ještě chybělo. Soud zaznamenal, že soudu nebyly předloženy žádné hmatatelné důkazy. Soud podle všeho lehce znepokojily lži onoho vězeňského práskače. Soud se také nepatrně otřel o Dontého přiznání, ale odmítl soudkyni Gambleovou kritizovat za to, že přiznání pustila před porotu. Soud také komentoval důkaz pomocí psa a poznamenal, že to možná není ‚nejlepší důkaz‘, který lze použít při takhle závažném procesu. Ale celkově soud neshledal na projednávání případu žádné pochybení. Jedenácti hlasy potvrdil rozsudek, ani jeden hlas nebyl proti.“

Předseda soudu Milton Prudlowe se také díval. Na tiskovou konferenci ho upozornil rozčilený telefonát jeho asistenta, a tak teď seděl s manželkou v jejich malém bytě v Austinu a neodtrhli oči od CNN. Věděl, že jestli Texas skutečně zabil nevinného člověka, jeho soud bude čelit lavině zdrcující kritiky. Pan Flak byl zjevně připraven postavit se do čela útoku.

„Minulý čtvrtek,“ vykládal zrovna Robbie, „přesně ve tři hodiny třicet pět minut odpoledne, podali právníci Dontého Drumma soudu žádost o odklad a k ní jsme přiložili videonahrávku, kterou jsme zrovna pořídili a na níž se Travis Boyette přiznává ke znásilnění a vraždě. Do popravy v tu chvíli zbývalo dvě a půl hodiny. Předpokládám, že soud se tou záležitostí zabýval a že na něj nahrávka ani její podepsaný přepis neudělaly dojem, jelikož o hodinu později žádost o odklad zamítl a přípravy k popravě nezarazil. Hlasování opět dopadlo devět k nule.“ Na tuto narážku Carlos předvedl soupis jednotlivých kroků soudu a časy, kdy k nim došlo; Robbie pokračoval v krasojízdě. „Soudu končí pracovní doba v pět hodin odpoledne, a to i v den, na který je stanovena poprava. U naší poslední žádostí bylo místopřísežné prohlášení Joeya Gamblea o odvolání svědectví. Dontého právníci v Austinu zavolali soudnímu úředníkovi, panu Emersonu Pughovi, a sdělili mu, že jsou na cestě s tímto odvoláním. Oznámil jim, že soud zavírá v pět hodin. A měl pravdu. Když advokáti dorazili v pět nula sedm k soudu, dveře byly zamčené. Odvolání nebylo možné podat.“

Prudloweova manželka se podívala na muže a poznamenala: „Doufám, že lže.“

Prudlowe ji chtěl ujistit, že ten právnický tlučhuba samozřejmě lže, ale zaváhal. Flak byl příliš mazaný na to, aby takové prohlášení veřejně pronesl, aniž by ho měl řádně podložené fakty.

„Miltone, řekni mi, že ten chlap lže.“

„Víš, zlato, vlastně si tím nejsem tak úplně jist.“

„Nejseš si tím jist? Proč by měl soud zavírat, když se právníci snaží podat nějakou žádost?“

„No, víš, my…“

„Ty koktáš, Miltone, a to znamená, že se mi snažíš nabulíkovat něco, co může, ale taky nemusí být tak úplně pravda. Viděl jsi tu nahrávku s Boyettem dvě hodiny před popravou?“

„Ano, dostali ji…“

„Ach bože, Miltone! Tak proč jsi to o pár dní neodložil? Jsi přece předseda soudu. Můžeš si dělat, co se ti zlíbí. Popravy se odkládají v jednom kuse. Proč jsi mu nedal třicet dní nebo třeba rok, copak na tom záleželo?“

„Mysleli jsme si, že je to podvod. Ten chlápek je násilník a recidivista a je absolutně nevěrohodný.“

„No, v tuhle chvíli je daleko věrohodnější než celý Texaský odvolací soud ve věcech trestních. Vrah se přizná, nikdo mu nevěří, on tedy všem ukáže, kde pohřbil mrtvolu. Mně to teda připadá docela věrohodné.“

 

Robbie se odmlčel a napil se vody. „Pokud jde o guvernéra,“ pokračoval, „jeho kancelář dostala Boyettovu nahrávku ve čtvrtek odpoledne ve tři hodiny a jedenáct minut. Nevíme s určitostí, jestli guvernér to video osobně viděl. Víme ale, že v půl páté oslovil zástup demonstrantů a veřejně Dontému zamítl odklad.“

Guvernér přenos také sledoval. Stál ve své kanceláři v guvernérském sídle, byl oblečený na golfový turnaj, kterého se ale už nezúčastní. Wayne stál vedle něj z jedné strany a Barry z druhé. Když se Robbie odmlčel, domáhal se guvernér informací: „Je to pravda? Měli jsme to video ve tři jedenáct odpoledne?“

První zalhal Wayne. „Nevím. Dělo se toho tady moc najednou. Vozili sem odvolání náklaďáky.“

Druhou lež přidal Barry. „To je poprvé, co o tom slyším.“

„Podíval se někdo na tu nahrávku, když sem dorazila?“ zeptal se guvernér a podrážděnost v něm narůstala vteřinu od vteřiny.

„Nevíme, šéfe, ale zjistíme to,“ odpověděl Barry.

Guvernér se díval na televizi, mozek mu pracoval na plné obrátky a snažil se pochopit vážnost toho, co slyší. „Dokonce i po zamítnutí milosti,“ vysvětloval zrovna Robbie, „měl guvernér právo změnit názor a popravu zarazit. Odmítl to udělat.“

„Hajzl jeden,“ zavrčel guvernér a pak zařval: „Koukněte zjistit, jak to bylo, a hned!“

 

Carlos zaklapl notebook a obrazovka potemněla. Robbie se probíral svým poznámkovým blokem, aby se ujistil, že řekl, co měl. Pak ztišil hlas a vážným tónem prohlásil: „Závěrem chci připomenout, že se nám konečně něco podařilo. Ti, kteří zkoumají trest smrti, a ti z nás, kteří proti němu bojují, se už dlouho obávají dne, kdy se tahle věc stane, kdy se budeme muset vyrovnávat s děsivým faktem, že byl popraven nevinný člověk a že to lze doložit jasným a nezvratným důkazem. Nevinní lidé byli popraveni i předtím, ale důkazy o tom nikdy nebyly jasné. U Dontého o tom není nejmenších pochyb.“ Odmlčel se. V soudní síni panovaly klid a ticho. „V nejbližších dnech budeme svědky dojemné hry na očerňování druhých, ukazování na ně, lhaní a vykračování se. Právě jsem vám předložil jména a některé tváře těch, kteří za to nesou odpovědnost. Jděte za nimi, poslechněte si jejich lži. Tohle se nemuselo stát. Nebyla to nevyhnutelná chyba. Bylo to úmyslné potlačení práv Dontého Drumma. Ať odpočívá v pokoji. Děkuji vám.“

Než začal čelit náporu otázek, přistoupil Robbie k zábradlí a vzal za ruku Robertu Drummovou. Vstala a prkenně došla k pódiu s Robbiem po boku. Přitáhla si mikrofon trochu blíž a řekla: „Jmenuju se Roberta Drummová. Donté byl můj syn. Moc vám toho v tuhle chvíli neřeknu. Moje rodina drží smutek. Jsme v šoku. Ale prosím vás, spolu s lidmi tohoto města, vás moc prosím, zastavte to násilí. Přestaňte zakládat požáry, přestaňte házet kameny, nechte rvaček a vyhrožování. Nechte toho, prosím vás. Není to k ničemu dobré. Ano, jsme rozhněvaní. Ano, ranilo nás to. Ale násilí ničemu neprospěje. Vyzývám všechny své bližní, aby složili zbraně, aby v sobě obnovili úctu k druhým, aby odešli z ulic. Násilí nevede k ničemu jinému než k tomu, že poškozuje památku mého syna.“

Robbie dovedl ženu zpátky na místo, pak se usmál na přítomné a zeptal se: „Tak, má někdo nějaké otázky?“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024