30
Podle Napiera a Nitchmana pan Cristano z ministerstva naléhavě požadoval podrobnou zprávu o tom, co se dělo včera večer, když se Hoppy při návštěvě setkal s Millie. „O všem?“ zapýřil se Hoppy. Všichni tři měli hlavy pohromadě nad rozhrkaným stolem v kuřácké jídelně, popíjeli horkou kávu z papírových pohárků a čekali na mastné sendviče s grilovaným sýrem.
„Soukromé hrátky vynechte,“ řekl Napier, ačkoli pochyboval, že by vůbec bylo třeba nějaké soukromé hrátky zamlčovat.
Jen kdybyste věděli, myslel si Hoppy, stále ještě plný hrdosti sám nad sebou. „No, zprávu o Robiliovi jsem Millie ukázal,“ začal, ale nebyl si jist, nakolik jim má říci pravdu.
‚A…?“
no, přečetla si ji.“
„Přečetla, jistě! A co udělala pak?“ zeptal se Napier.
„Jak na to reagovala?“ dodal Nitchman.
Jistě, mohl lhát a vykládat jim, že byla ze zprávy ztuhlá, že věřila každému slovu, které v ní bylo, a že se nemohla dočkat, až ji ukáže svým kolegům v porotě. Přece právě tohle chtěli slyšet. Hoppy však nevěděl, co by měl udělat. Lež by mohla všechno jen zhoršit. „Příliš dobře na to nereagovala,“ přiznal a pak jim pověděl pravdu.
Když přinesli sendviče, Nitchman odešel zavolat panu Cristanovi. Hoppy s Napierem zatím jedli, ale ani se na sebe nepodívali. Hoppy měl pocit, že je úplně zklamal. Určitě už je zase o krok blíže k vězení.
„Kdy se s ní zase uvidíte?“ otázal se Napier.
„Není to jisté. Soudce ještě nic neřekl. Existuje totiž možnost, že by proces mohl skončil před tímto víkendem.“
Nitchman se vrátil a usedl. „Pan Cristano je na cestě,“ oznámil vážně a Hoppymu se sevřel žaludek. „Dorazí dnes pozdě večer a chce se s vámi setkat hned ráno.“
„Jistě.“
„Není příliš nadšen.“
„Ani já ne.“
Rohr strávil hodinu oběda ve své kanceláři zavřený s Clevem. Zabývali se špinavou prací, která je držela při sobě. Většina ostatních právníků také používala náhončích, jako byl Cleve, aby rozdělovali peníze, sháněli případy a prováděli malé temné skutky, jimž se v právnické škole neučilo, ale žádný z nich nebyl zapojen do tak neetické práce. Soudní právníci měli své vyšetřovatele pro sebe.
Rohr měl několik možností. Mohl říci Clevemu, aby Derrickovi Maplesovi sdělil, že prohrál. Mohl mu hotově zaplatit pětadvacet tisíc dolarů a mohl mu slíbit dalších pětadvacet tisíc za každý hlas pro žalobce při konečném verdiktu, za předpokladu, že jich bude nejméně devět. Stálo by to nejvýš dvě stě padesát tisíc dolarů, což byla částka, kterou by byl Rohr ochoten skutečně zaplatit. Jenomže hrozně pochyboval, že by Angela Weeseová mohla zajistit víc než dva hlasy svůj vlastní a možná jeden Loreen Dukeové. Nebyla vůdčí typ. Mohl také vmanipulovat Derricka do jednáni s právníky obhajoby a pak je zkusit přichytit spolu v pelechu. To by ovšem mohlo skončit tím, že by se Angela od žalující strany odvrátila, což zase Rohr nechtěl.
Rohr mohl také Cleveho vybavit štěnicí, zaznamenat Derrickovy usvědčující výroky a kdyby pak na Angelu nenaléhal, pohrozit mu trestním stíháním. To však bylo riskantní, protože celý úplatkový komplot se vylíhl právě v Rohrově vlastní kanceláři.
Každou variantu scénáře si dali spolehlivě posoudít lidmi, kteří již něco takového dělali dříve. A nakonec vznikl hybrid.
„To je ono, co uděláme,“ rozhodl Rohr. „Dáme mu teď patnáct tisíc, dalších deset mu slíbíme po rozsudku a zároveň si ho nahrajeme. Podepíšeme několik stvrzenek, které ho navnadí na pozdější dobu. Slíbíme mu dvacet pět tisíc za další hlasy a až budeme mít svůj rozsudek, zkrouhneme ho, bude-li žádat zbytek. Budeme ho mít na pásce a bude-li dělat kravál, pohrozíme mu, že zavoláme FBI.“
„To se mi líbí,“ přikývl Cleve. „On dostane své peníze, my svůj rozsudek a jeho zkrouhneme. Podle mě je to spravedlivé.“
„Vezměte si štěnici a vyzvedněte peníze! Dnes odpoledne se to musí udělat.“
Derrick však měl jiné plány. Setkali se v hale Resort Casina, v temném baru plném smutných lidí, kteří prohráli a zapíjeli své prohry levnými nápoji, zatímco venku jasně svítilo slunce a teplota se šplhala k j…
