24
V POLEDNE ODPOLEDNE SE ZASE, JAKO ZA trest, vrátila čísla. Svědkem byl ekonom, člověk zvyklý dívat se na život Jacoba Wooda a vyjadřovat jej v přesných částkách dolarů. Jmenoval se Dr. Art Kallison, penzionovaný profesor soukromé školy v Oregonu, o níž nikdo nic neslyšel. Nebyly to žádné složité počty a doktor Kallison býval viděn v soudní síni již předtím. Věděl, jak svědčit a jak se držet jednoduchých čísel. Třesoucí se rukou je psal křídou na tabuli.
Když Jacob Wood ve svých jedenapadesáti zemřel, jeho základní roční plat byl 40 tisíc dolarů plus důchodové pojištění placené zaměstnavatelem plus jiné výhody. Za předpokladu, že by se dožil pětašedesáti a pracoval, podle Kallisona činila jeho ztráta na výdělku 720 tisíc dolarů. Zákon také dovoloval započíst do těchto výpočtů inflaci, takže celková ztráta vzrostla na 1 180 000 dolarů. Zákon pak požadoval, aby se tato výsledná částka redukovala na nynější hodnotu, a tato koncepce poněkud kalila vodu. Kallison tedy udělal porotě krátkou přátelskou přednášku o současné hodnotě. Kdyby se peníze vyplácely patnáct roků, mohly mít hodnotu 1 180 000, ale podle zákonné normy bylo třeba určit, jakou by měly cenu dnes. Musel tedy něco odečíst a dospěl ke konečnému číslu 835 000 dolarů.
Podařilo se mu vynikajícím způsobem zapůsobit na porotu prohlášením, že jeho čísla se týkají jen ztraceného výdělku. Je ekonom a nemůže tedy hodnotit neekonomickou cenu lidského života. Jeho úkol nemá nic společného s bolestí a utrpením, které pan Wood zakusil, než zemřel. A zdůraznil, že to nemá nic společného ani se ztrátou, kterou utrpěla Woodova rodina.
Mladý právník obhajoby, Felix Mason, pronesl při procesu své první slovo. Byl jedním z Cableho partnerů, odborník v ekonomických prognózách. Zahájil křížový výslech Dr. Kallisona tím, že se ho otázal, kolikrát v roce svědčí. „To je vše, co v těchto dnech dělám. Ze školy jsem odešel do důchodu, „ odpověděl Kallison. Tuto otázku dostával při každém procesu.
„Dostal jste za svědectví zaplaceno?“ ptal se Mason. Otázka byla stejně protivná jako odpověď.
„Ano. Jsem za to placen, abych tady byl. Stejně jako vy.“
„Kolik?“
„Pět tisíc za konzultace a svědectví.“ Mezi právníky nikdo nepochyboval, že Kallison je nejlevnější expert v procesu.
Mason měl problém s hodnotou růstu inflace, které Kallison ve svých výpočtech použil. Třicet minut se spolu dohadovali o historickém růstu indexu nákupních cen. Nikdo si nevšiml, že by byl Mason získal jediný bod, když chtěl, aby Kallison souhlasil s mnohem reálnějším číslem 680 000 dolarů ušlého výdělku pana Wooda.
Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Rohr a jeho modře pruhovaná parta soudních právníků by souhlasila s jakýmkoli číslem. Ušlý výdělek byl totiž jen výchozím bodem. Rohr k němu přidá bolest a utrpení, ztrátu radosti ze života, ztrátu společnosti přátel a několik dalších náhodných drobností jako náklady na lékařskou péči o pana Wooda, na pohřeb a podobně. A teprve pak se Rohr dostane k zlatému pokladu. Ukáže porotě, jaké má Pynex zisky a bude z nich žádat hezky veliký špalek jako trestnou náhradu utrpěných škod.
Po hodině Rohr pyšně ohlásil soudu: „Žalobce povolává svého posledního svědka, paní Celestu Woodovou.“
Porota neměla ani tušení, že žaloba téměř končí. Ze všech náhle spadlo velké břímě. Mrtvý vzduch pozdního odpoledne byl najednou mnohem lehčí. Většina porotců se nemohla ubránit úsměvům. Vyjasnily se jim tváře a přestali se mračit. Jejich židle začaly vrzat, jak oživli.
Dnes to bude již sedmnáctý večer jejich izolace. Podle nejnovější Nicholasovy teorie obhajoba nebude trvat déle než tři dny. Když si to spočítali o víkendu by mohli být už doma!
Celesta Woodová seděla celé tři týdny mlčky u stolu, obklíčená hordou právníků, a sotva kdy něco zašeptala. Ukázala ohromující schopnost ignorovat právníky i tváře porotců a netečně hledět přímo před sebe na svědky. Mívala na sobě šaty všech černých a šedých odstínů, ale kalhoty a boty byly vždy černé.
Hned první týden ji Jerry překřtil na „vdovu Woodovou“.
Bylo jí nyní pětapadesát, stejně jako jejímu manželovi, kdyby ho nebyla sklátila rakovina plic. Byla velmi štíhlá, droboučká a měla šedé vlasy. Pracovala v regionální knihovně a porodila tři děti. V porotě kolovaly jejich rodinné snímky.
Celesta uložila u soudu svou výpověd již před rokem a po celou dobu ji připravovali profesionální manipulanti přivedení Rohrem. Ovládala se, byla nervózní, ale nikoli vznětlivá. Byla poučena, aby své city nedávala najevo. Ostatně její manžel byl již čtyři roky mrtev.
Spolu s Rohrem Celesta procházela svým scénářem bez jediného zaváhání. Mluvila o svém životě s Jacobem, jak byli v prvních letech šťastni, pak o dětech, vnoučatech a o snech, až budou v důchodu. Přišly nějaké nesnáze, ale nic vážného, dokud Jacob náhle neonemocněl. Tolik chtěl nechat kouření a mnohokrát se o to pokoušel, ale jen s malým úspěchem. Jeho závislost byla prostě příliš silná.
U Celesty bylo sympatické, že nic příliš nezveličovala. Hlas jí nikdy nezakolísal. Rohr totiž správně usoudil, že by porota nemusela dobře přijmout falešné slzy. Ostatně ona nikdy snadno neplakala.
Cable ke křížovému výslechu nepřistoupil. Co by se jí mohl ptát? Se smutným a soucitným výrazem povstal a prostě oznámil: „Vaše Ctihodnosti, na tohoto svědka nemáme žádné otázky.“
Fitch měl naopak na Celestu spousty otázek, ale u soudu se jí na nic zeptat nemohl. Po dnech opravdového žalu a po oficiálním období smutku, které skončilo rok po pohřbu, se Celesta začala ohlížet po rozvedeném muži, mladším o sedm let. Podle spolehlivých pramenů připravovali tichou svatbu, hned jak skončí proces. Fitch věděl, že sám Rohr jí nařídil, že se smí vdát až po procesu.
Porota o tom sice v soudní síni nic neslyšela, ale Fitch připravoval projekt, jak to tam zadními vrátky propašovat. „Žalující strana skončila,“ ohlásil Rohr, když Celestu usadil ke stolu. Právníci obou stran po sobě mrkli, shlukli se do malých skupinek a začali si vážně špitat.
Soudce Harkin studoval na svém stole stoh nějakých papírů a pak pohlédl na svou utrápenou porotu. „Dámy a pánové, mám pro vás dobré i špatné zprávy. Ty dobré jsou jasné. Žalobce skončil a my jsme tedy za polovinou cesty ke konci. Obhajoba očekává, že povolá méně svědků než žaloba. Špatné zprávy se týkají skutečnosti, že jsme byli v tuto chvíli požádáni, abychom u soudu projednali spoustu návrhů. Budeme se tomu věnovat zítra pravděpodobně celý den, ale nemáme vyhnutí.“
Nicholas zvedl ruku. Harkin na něho sekundu hleděl, než se přiměl promluvit. „Ano, pane Eastere?“
„Míníte tím, že zítra celý den budeme muset posedávat v motelu?“
„Obávám se, že ano.“
„Já nechápu proč.“
Právníci se ani nepohnuli, jen přerušili své minikonference a civěli na Eastera. Bylo řídkým jevem, aby porotce mluvil do soudního řízení.
„Protože máme dlouhý seznam věcí, které musíme projednat v nepřítomnosti poroty.“
„Ach, tomu já rozumím, ale proč přitom my musíme jen posedávat kolem?“
„A co chcete dělat?“
„Já bych věděl o spoustě věcí. Mohli bychom si třeba pronajmout velký člun, projet se po Zálivu a bude-li někdo chtít i rybařit.“
„Mohu se zeptat daňových poplatníků tohoto okrsku, zda to zaplatí, pane Eastere.“
„Myslel jsem, že plátci daní jsme i my.“
„Moje odpověď je, že to nejde. Lituji.“
„Zapomeňte na daňové poplatníky. Jsem si jist, že těmto právníkům nebude vadit, přijdou-li o oběd. Podívejte, požádejte obě strany, aby daly dohromady tisíc dolarů a najmeme si velkou loď a budeme se mít nádherně.“
Ačkoli Cable i Rohr okamžitě zareagovali, Rohr vyskočil a dokázal promluvit první: „My budeme víc než šťastni, zaplatíme-li polovinu, Vaše Ctihodnosti.“
„Je to nádherná myšlenka, Vaše Ctihodnosti!“ rychle dodal Cable. A hodně hlasitě.
Harkin zvedl obě ruce a rozevřel dlaně: „Zadržte!“ Pak si třel skráně a hledal v paměti precedens. Samozřejmě, že žádný neexistoval. Ale neexistoval ani zákon či směrnice, která by to zakazovala. Žádný střet zájmů.
Loreen Dukeová sáhla Nicholasovi na paži a něco mu šeptala do ucha.
Jeho Ctihodnost se oblomila: „Dobrá. Určitě jsme nikdy o něčem takovém neslyšeli. Zdá se, že to spadá do kategorie volného uvážení. Pane Rohre?“
„Je to neškodné, Vaše Ctihodnosti. Každá strana platí polovic, žádný problém.“
„Pane Cable?“
„Myslím, že neexistuje žádné ustanovení nebo procesní směrnice, která by tomu bránila. Souhlasím s panem Rohrem. Podělí-li se obě strany o náklady, co by na tom bylo škodlivého?“
Nicholas opět zvedl ruku. „Promiňte, Vaše Ctihodnosti. Napadlo mne, že někteří porotci by si raději nakoupili v New Orleansu, než se projížděli člunem po Zálivu.“
Rohr opět rychleji udeřil: „Rádi se budeme podílet na nákladech na autobus, Vaše Ctihodnosti. A na oběd.“
„Totéž my,“ přidal se Cable. „A také na večeři.“
Gloria Laneová vtrhla do porotního boxu s poznámkovým blokem. Nicholas, Jerry Fernandez, Lonnie Shaver, Rikki Colemanová, Angela Weeseová a plukovník Herrera hlasovali pro člun. Zbytek si vybral Francouzskou čtvrť.
Spolu s videem o Jacobu Woodovi Rohr a jeho spolek představili porotě deset svědků, což zabralo třináct dnů. Případ byl vypracován solidně a teď bylo na porotě, aby rozhodla, nikoli že cigarety jsou nebezpečné, ale že už je načase potrestat jejich výrobce.
Kdyby bylo nedošlo k izolování poroty, Rohr by byl povolal ještě nejméně tři experty. Jeden by diskutoval o psychologii reklamy, druhý byl odborníkem na závislost a třetí byl připraven podrobně popsat důsledky aplikace insekticidů a pesticidů na listy tabáku.
Porota však byla izolovaná a Rohr věděl, že je načase přestat. Bylo zřejmé, že tohle není normální porota. Slepec. Extravagant, který při obědě praktikuje jógu. Až dosud nejméně dvě stávky. Seznamy požadavků při každém hnutí. Porcelán a stříbrné příbory při obědě. Po práci pivo za peníze daňových poplatníků. Společenské mezihry a osobní návštěvy. Soudce Harkin dospěl k názoru, že má špatné spaní.
Určitě to však nebylo normální pro Fitche, člověka, který organizoval sabotáže proti porotám v mnohem větším počtu než jiný člověk v celé historii americké právní vědy. Kladl obvyklé léčky a sbíral obvyklou špínu. Jeho švindly probíhaly bez sebemenší vady. Zatím jen jeden požár a žádné zlomeniny kostí. Všechno však změnilo to děvče, Marlee. Jejím prostřednictvím byl schopen koupit si rozsudek, vražedné soudní rozhodnutí ve prospěch obhajoby, které pokoří Rohra a odstraší legie hladových soudních právníků kroužících kolem jako supi pátrající po mršinách.
V tomto dosud největším tabákovém procesu s největším počtem právníků žalující strany, sehnaných za miliony, mu jeho milovaná malá Marlee připraví verdikt. Fitch tomu věřil a stravovalo ho to. Myslel na ni každou minutu a viděl ji ve svých snech.
Nebýt Marlee, Fitch by vůbec nespal. Všechno hrá lo pro rozsudek ve prospěch žalobce, správný čas, správná soudní síň, správný soudce i správná nálada. Experti byli daleko nejlepší ze všech, s nimiž se Fitch za deset let řízení obhajoby setkal. Za devět let osm procesů a osm rozsudků pro obhajobu. Jakkoli z celé duše nenáviděl Rohra, připouštěl, byť jen sám pro sebe, že je to právník, který dokáže průmyslu pustit žilou.
Vítězství nad Rohrem v Biloxi by bylo obrovskou barikádou pro budoucí tabákové procesy. Mohlo by průmysl velice ochránit.
Když Fitch prověřoval hlasování poroty, začínal vždy s Rikki Colemanovou s ohledem na potrat. Její hlas měl v kapse, ačkoli o tom dosud nevěděla. K ní přidával Lonnieho Shavera, pak plukovníka Herreru.
S Millie Dupreeovou to bude snadné. Jeho porotní znalci byli přesvědčeni, že Sylvia Tylor-Tatumová je v podstatě neschopná nějakých sympatií a kromě toho kouří. Jeho lidé však nevěděli, že spí s Jerry Femandezem. Jerry a Easter byli kámoši a Fitch předpovídal, že všichni tři Sylvia, Jerry a Nicholas budou hlasovat stejně. Loreen Dukeová seděla vedle Nicholase a během procesu je bylo často vidět, jak si spolu šeptají. Fitch si myslel, že bude následovat Eastera. A co udělá Loreen, udělá i Angela Weeseová, druhá černoška. Weeseová byla nečitelná.
Nebylo pochyb, že Easter bude ovládat rozhodování. Teď, když Fitch věděl, že Easter má dva ročníky právnické školy, byl ochoten se vsadit, že to dávno ví už i celá porota.
Nedalo se předvídat, jak by mohl hlasovat Herman Grimes, ale Fitch s ním nepočítal. Ani s Phillipem Savellem. Dobrý pocit měl u paní Gladys Cardové. Byla stará, konzervativní a určitě by jí šlo na nervy, kdyby po nich Rohr žádal dvacet milionů nebo podobnou náhradu.
Fitch měl tedy čtyři porotce v pytli a s paní Gladys Cardovou možná pět. U Hermana Grimese bude nejlíp hodit si mincí. V Savellově případě lze připustit, že člověk, který je v takovém souzvuku s přírodou, musí tabákové společnosti nenávidět. S Easterem a jeho gangem jich tedy bylo pět. Pro verdikt pro kteroukoli stranu však bylo zapotřebí devíti hlasů. Menší počet by porotu zabil a přinutil by Harkina prohlásit proces za zmatečný. Zmatečné procesy vedou k procesům opakovaným a něco takového Fitch v tomto případě rozhodně nechtěl.
Dav právních analytiků a učenců pozorujících bedlivě proces se málokdy na něčem shodl, ale naprosto jednotně předvídal, že jednomyslný, dvanáctihlasý verdikt ve prospěch Pynexu by zchladil, ne-li na desetiletí naprosto zmrazil tabákové procesy o náhradu škody.
Fitch byl rozhodnut dosáhnout takového rozsudku za každou cenu.
V pondělí večer se značně vylepšila nálada i v Rohrově kanceláři. Už nebylo třeba povolávat další svědky a momentální stísněnost opadla. V konferenční místnosti se nalévalo trochu skotské. Rohr popíjel minerálku a žvýkal sýr a krekry.
Teď byl míč na Cableho straně hřiště. Jen ať si se svou partou užije pár dnů přípravou svědků a listováním v dokumentaci. Rohr musí reagovat jen při křížových výsleších a dvanáctkrát se dívat na videoprojekce výpovědí všech svědků obhajoby.
Jonathan Kotlack, právník odpovědný za průzkum poroty, ostentativně pil jen vodu a spekuloval s Rohrem o Hermanu Grimesovi. Oba cítili, že ho mají. Měli dobrý pocit i u Millie Dupreeové a podivína Savelleho. Starosti jim dělal Herrera. Všichni tři černí Lonnie, Angela a Loreen byli spolehlivě na palubě. Ostatně to byl proces malého člověka proti velké a mocné korporaci. Černí porotci určitě projdou. Vždy tomu tak bylo.
Klíčem byl Easter, byl to vůdce a všichni to věděli. Půjde za ním Rikki, Jerry je jeho kámoš. Sylvia Taylor-Tatumová je pasivní a půjde s davem. Rovněž i paní Gladys Cardová. Jenže oni jich potřebují devět a Rohr byl přesvědčen, že je mají.
Průzkumník Small si po návratu do Lawrence pečlivě vypracoval seznam hlavních úkolů, ale dál se nedostal. V pondělí večer se coural kolem Mulliganů, proti příkazu tam popíjel a příležitostně se bavil se servírkami a se studenty právnické školy. Nic nezjistil, jen u mládeže vzbudil podezření.
V úterý brzy ráno absolvoval další návštěvu. Zašel za ženou jménem Rebecca, která již jako studentka Kansaské univerzity před několika lety pracovala u Mulliganů s Claire Clementovou. Podle zjištění Smallova šéfa byly přítelkyně. Small ji objevil v bance v centru města, kde pracovala jako manažerka. Neobratně se představil a hned u ní vzbudil podezření.
Postavil se ke stolu, za nímž stála ona, podíval se do zápisníku a zeptal se: „Nepracovala jste náhodou před několika lety s Claire Clementovou?“ Rebecca měla mnoho práce a ani ho nepozvala, aby si sedl.
„Možná. A kdo to chce vědět?“ zeptala se, zkřížila ruce na prsou a zvedla hlavu. Někde za ní zvonil telefon. Na rozdíl od Smalla byla bezvadně oblečená a nic jí neušlo.
„Víte, kde teď je?“
„Ne. A proč se ptáte?“
Small opakoval pohádku, kterou už uměl zpaměti, a to bylo vše. „Je navržená do poroty ve velkém procesu a moje firma byla najata, aby důkladně prošetřila její poměry.“
„Kde se koná ten proces?“
„To vám nemohu říci. Pracovaly jste spolu zamlada u Mulliganů, pravda?“
„Ano, ale už je to dávno.“
„Odkud byla?“
„Co je na tom tak důležitého?“
„Dobrá, abych byl upřímný, je to v seznamu mých otázek. My prostě šetříme její poměry, ano? Víte, odkud pocházela?“
„Ne.“
Tohle byla důležitá otázka, protože Claiřina stopa začínala a končila v Lawrence. „Jste si tím jistá?“
Zvedla hlavu ještě víc a podívala se na to nemehlo. „Já nevím, odkud byla. Když jsem ji poznala, pracovala u Mulliganů, a když jsem ji viděla naposled, pracovala u Mulliganů.“
„Mluvila jste s ní v poslední době?“
„V posledních čtyřech letech nikoli.“
„Znala jste Jeffa Kerra?“
„Ne.“
„Měla v Lawrence nějaké přátele?“
„To nevím. Podívejte, mám moc práce a plýtváte svým časem. Neznala jsem Claire nijak dobře. Bylo to hezké děvče a vůbec, ale nebyli jsme si blízké. A teď, prosím, mám toho ještě moc.“ Ukázala ke dveřím a Small kancelář zdráhavé opustil.
Sotva vypadl z banky, Rebecca zavřela dveře a vyťukala číslo bytu v St. Louis. Hlas ze záznamníku patřil její přítelkyni Claire. Nejméně jednou za měsíc si spolu po telefonu povídaly, ačkoli se viděly tak jednou do roka. Claire a Jeff vedli zvláštní život, toulali se a nikdy nezůstávali dlouho na jednom místě a nesdělovali nějak úzkostlivě místa svého pobytu, ale byt v St. Louis si drželi stále. Claire ji upozornila, že se mohou takoví lidé objevit, čenichat a klást divné otázky. Nejednou jí naznačila, že s Jeffem pracují pro vládu na nějaké záhadné záležitosti.
Rebecca zanechala krátkou zprávu o Smallově návštěvě.
Marlee každé ráno kontrolovala zaznamenané hovory a po zprávě z Lawrence jí v žilách ztuhla krev. Otřela si tvář vlhkým šátkem a snažila se nabýt klidu.
Zavolala Rebecce a musela se přemáhat, aby mluvila docela normálně, ačkoli měla v ústech sucho a bušilo jí srdce. Ano, jeden člověk, jmenoval se Small, se vyptával speciálně na Claire Clementovou a zmínil se i o Jeffu Kerrovi. Protože Marlee naléhala, Rebecca jí celý rozhovor doslova zopakovala.
Rebecca věděla, že se nemá příliš vyptávat. Její dotazování se tedy omezilo jen na otázku: „Jste v pořádku?“
„Ach, máme se dobře,“ ujistila ji Marlee. „Chvíli teď žijeme na pobřeží.“
Rebecca nezjišťovala, které krásné pobřeží by to mělo být. Neměla se Claire příliš konkrétně dotazovat na nic. Řekly si jen sbohem a jako obvykle si slíbily, že budou v kontaktu.
Ani Marlee ani Nicholas nemohli uvěřit, že by je sledovali až v Lawrence. Když už k tomu došlo, vyvstala otázka, jak je ten déšť hustý. Kdo je tam našel? Která strana, Fitch či Rohr? Asi Fitch, měl totiž víc peněz a byl prohnanější. Co udělali za chybu, že vystopoval, kde byli před Biloxi, a co všechno ví?
A kam až zajde? Musela mluvit s Nicholasem, který však byl právě na člunu někde v Zálivu, lovil makrely a bavil se s přáteli porotci.
Fitch samozřejmě nerybařil. Ve skutečnosti si již celé tři měsíce nedopřál ani den klidu či zábavy. Právě seděl u stolu a pečlivě třídil stohy papírů, když zazvonil telefon. „Haló, Marlee,“ ozval se do mikrofonu děvčeti svých snů.
„Hej, Fitchi, zase jste o jednoho přišel.“
„Koho jednoho?“ zeptal se a kousal se do jazyku, aby ji neoslovil „Claire“.
„Dalšího porotce. Loreen Dukeovou očaroval pan Robilio a ona teď vede kampaň, aby se vyhovělo žalobci.“
„Ale ona o našem případu ještě neslyšela.“
„To je pravda. Máte teď čtyři kuřáky Weeseovou, Femandeze, Taylor-Tatumovou a Eastera. Hádejte, kolik jich začalo kouřit až po svých osmnácti letech?“
„Nevím.“
„Nikdo. Všichni začali jako děti. Herman a Herrera kouřili také. Hádejte, kdy začali oni.“
„Nevím.“
„Ve čtrnácti a v sedmnácti. A to je polovina poroty, Fitchi, a všichni začali kouřit v mladším věku.“
„A co bych s tím jako měl dělat?“
„Lhát dál, myslím. Podívejte, Fitchi, jaké by byly možnosti sejít se a trochu si popovídat. V soukromí, víte, bez těch vašich chlápků, čmuchajících za křovím?“
„Možnosti jsou vynikající.“
„Další lež. Udělejme to takhle. Sejděme se a promluvme si, ale uvidí-li moji lidé, že vaši lidé jsou někde blízko nás, bude to náš poslední rozhovor.“
„Vaši lidé?“
„Pár takových chlápků si může najmout každý, Fitchi. To byste vy měl vědět.“
„To je úkol.“
„Znáte Casellovu malou rybí jídelnu se stoly venku na konci mola v Biloxi?“
„Mohu ji vyhledat.“
„Právě jsem tu. Půjdete-li tedy po molu, budu vás vidět. Objeví-li se nějaké podezřelé individuum, spolupráce končí.“
„Kdy?“
„Hned. Počkám.“
