33
Ráno po pozdní snídani jsme zopakovali náš nový rituál. Přešli jsme zmoklou trávou přes dvůr mezi naším domem a stodolou a zůstali jsme stát na kraji bavlníkového pole, zírali na vodu, která nenapršela z mraků, ale vystoupila zase výš v noci z řeky, o čemž svědčila hustá hnědá břečka, jež pocházela ze zátoky. Zaplavila pole louží na tři palce hlubokou a vypadala, že přeteče přes pole a namíří si to ke stodole, podmáčí přitom kůlnu, kurníky a možná i dům.
Stonky bavlníků se klonily k východu, jak do nich neustále foukal vítr a obléhal neúprosně včera v noci i náš dům. Tobolky se skláněly k zemi pod neudržitelnou tíhou vody.
„Zaplaví voda i náš dům, Pappy?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou a objal mě kolem ramen. „Ne, Luku, nikdy nevystoupila až k domu. Jednou či dvakrát se dostala hodně blízko, ale dům stojí dobré tři stopy nad úrovní, na které teď stojíme. O dům se nemusíš bát.“
„Jednou zaplavila stodolu,“ vzpomněl si můj otec. „To bylo rok poté, co se Luke narodil, že jo?“
„V šestačtyřicátém,“ upřesnila babička. Nikdy se nespletla v datu. „Ale to se stalo v květnu,“ dodala. „Dva týdny nato, co jsme zaseli.“
Dnes ráno bylo sychravo a větrno, oblohou pluly roztrhané mraky a vypadalo to, že se k žádnému dešti neschyluje. Den jako zrozený k natírání fasády, říkal jsem si v duchu, ovšem rovněž jsem si namlouval, že mi určitě někdo pomůže. Mexičané se drželi v hloučku, ale ne zase tak blízko, že by si mezi sebou špitali.
Brzy jistě odjedou, možná to byla otázka několika hodin. Zavezeme je ke konzumu a počkáme, až si je vyzvedne nějaký farmář se sušší půdou na svém pozemku. Zaslechl jsem dospělé, jak o tom hovořili u kávy, než zapadlo slunce, a málem jsem propadl panice. Devět Mexičanů by natřelo západní stranu našeho domu ani ne za den. Mně to bude trvat měsíc. Nebyl čas na hrdinství.
Jakmile jsme se vrátili, zamířil jsem k Mexičanům. „Buenos días,“ pozdravil jsem celou skupinku. „Cómo está?“
Všech devět jich odpovědělo stejně. Odcházeli do stodoly s pocitem dalšího promarněného dne. Šel jsem s nimi, dokud jsem si nebyl jistý, že mě neslyší moji rodiče. „Chce někdo z vás ještě natírat?“ vyzvídal jsem.
Miguel spustil kanonádu drsných slov a přeložil mou výzvu. Připadalo mi, že se najednou všichni trochu usmívají.
Za deset minut už otevřeli tři plechovky ze šesti a na naší západní zdi domu viseli znenadání Mexičané. Prali se o ty tři štětky. Druhá parta posunovala lešení. Ukazoval jsem sem a tam a vydával pokyny, ale vypadalo to, že mě nikdo neposlouchá. Miguel a Roberto vždycky vyprskli pár slov a názorů ve španělštině, ale zdálo se mi, že na ně také nikdo nebral ohled.
Máma s babičkou po nás pokukovaly skrz kuchyňské okno, když myly nádobí od snídaně. Pappy odešel do kůlny a vrtal se v traktoru. Můj otec se vydal na dlouhou procházku; pravděpodobně šel obhlédnout škody na bavlně a rozmyslet si, co si počne.
Všichni náruživě natírali. Mexičané vtipkovali a smáli se, dávali jeden druhému různé přezdívky, ale pracovali dvakrát rychleji než předpředevčírem. Nezameškali ani vteřinu. Podávali si štětky z ruky do ruky každou půlhodinu. Náhradníci odpočívali, aby měli dost sil. Kolem desáté hodiny dopolední měli namalovanou polovinu zdi a blížili se k zápraží. Neměli jsme moc velký dům.
S velkým nadšením jsem odtamtud vycouval a stáhl se do ústraní. Mexičané pracovali tak svižně, že se mi zdálo naprosto bezúčelné rvát se s nimi o štětku a zdržovat sehranou partu. Kromě toho představovali jen dočasnou bezplatnou pracovní sílu. Blížila se doba, kdy odjedou a nechají mě, abych si tu práci dokončil sám.
Máma přinesla ledový čaj a sušenky, ale natírání neustalo. Ti, kteří seděli pod dubem jako já, se občerstvili první a tři z nich se vyměnili s natěrači.
„Máte dost barvy?“ šeptla mi máma do ucha.
„Ne, mami.“
Beze slova se vrátila do kuchyně.
Před obědem byla západní stěna hotová; výraznou, lesklou vrstvu barvy ozařovaly náhodně pronikající paprsky slunce. Zbyl pouze jeden galon nátěrové barvy. Zatáhl jsem Miguela na…
