32
Jakmile Pappy spolkl poslední lžíci svých smažených vajec, otřel si ústa a pohlédl přes dřez z okna. Bylo už dost světla na to, co chtěl spatřit. „Tak se na to podíváme,“ prohodil a s námi všemi v patách vyšel z kuchyně na zadní verandu a kráčel přes zadní dvůr směrem ke stodole. Zachumlal jsem se do svého svetru a snažil se držet krok s tátou. Na trávě ležela rosa a po několika krocích se mi promočily boty. Zastavili jsme se u nejbližšího pole a zírali do dálky na temnou řadu stromů, které lemovaly Silerovu zátoku asi míli od nás. Před námi leželo čtyřicet akrů půdy, polovina našeho pozemku. Vsakovala se do nich voda z rozvodněné řeky, ale v tuhle chvíli jsme nevěděli, nakolik je to vážné.
Pappy vykročil mezi dvě řady bavlníků a záhy jsme viděli jen jeho ramena a slamák. Zastavil by se, kdyby narazil na záplavovou vodu. Když nějakou dobu půjde, bude to znamenat, že voda nenapáchala takové škody, jak jsme se obávali. Možná už opadla a třeba vysvitne i slunce. Snad zachráníme i část úrody.
Ve vzdálenosti šedesáti stop, stejné jako od kopce na hřišti k domácí metě, se Pappy zastavil a sklonil hlavu. Neviděli jsme sice půdu, na které stál, ani to, na co se díval, ale bylo nám to jasné. Zátoka se rozšiřovala a voda postupovala blíž k nám.
„Řeka se už rozlila až sem,“ procedil přes rameno. „Na poli stojí dva palce vody.“
Pole se ocitla pod vodou rychleji, než muži předpokládali. A s přihlédnutím k jejich mistrovství v pesimismu to znamenalo dost nečekaný výkon.
„To se přece v říjnu ještě nikdy nestalo,“ divila se babička a mačkala si dlaněmi zástěru.
Pappy pozoroval, co se děje kolem jeho nohou. Nespouštěli jsme z něj oči. Vycházelo slunce, ale obloha byla zatažená a honily se po ní mračné stíny. Zaslechl jsem nějaký hlas a otočil se doprava. V tichém hloučku se opodál shromáždili Mexičané a hleděli na nás. Ani pohřeb nemohl být smutnější.
Všichni jsme byli zvědaví, kam voda přes noc dosáhla. Sám jsem ji sice včera viděl, ale dychtil jsem po tom, abych ji zahlédl, jak si razí cestu naším polem a neúprosně se blíží k našemu domu jako nějaký obrovský had, kterého nikdo nezastaví. Můj otec pokročil dopředu a vydal se uličkou mezi bavlníky. U Pappyho se zastavil a založil si ruce v bok stejně jako jeho otec. Pak se za nimi vydala i máma s babičkou. Následoval jsem je a Mexičané se vydali za námi, jakmile jsme se rozptýlili po poli ve snaze zjistit, kam až vystoupila voda. Zůstali jsme stát v úhledné řadě a všichni jsme civěli na kalnou a hnědou břečku vylitou ze Silerovy zátoky.
Ulomil jsem větvičku a zapíchl ji do země na kraji postupující vody. V okamžiku snítku smetl následující proud.
Pomalu jsme se vraceli. Otec a Pappy si povídali s Miguelem a Mexičany. Chystali se odjet, buď domů, nebo na jinou farmu, kde mohli ještě česat bavlnu. Kdo by jim to zazlíval? Okouněl jsem poblíž, abych slyšel, o čem hovoří. Rozhodli se, že Pappy s nimi zajede na náš horní čtyřicetiakrový pozemek, který ležel trochu výš, a tam se pokusí česat. Bavlna byla sice mokrá, ale kdyby alespoň chvílemi vysvitlo slunce, mohli by každý za den načesat nějakých sto liber.
Můj otec vyrazí do města, tenhle týden už podruhé, a pozeptá se u konzumu, jestli na nějaké farmě hledají pomocníky a přijali by na práci Mexičany. Na severovýchodě našeho okresu se rozkládala daleko lepší půda; pole ležela výš, daleko od údolí a od řeky Svatého Františka. Proslýchalo se, že na pozemky těch, kteří žili kolem městečka Monette, tolik deště jako u nás v jižní části okresu nespadlo.
Lelkoval jsem zrovna v kuchyni mezi mámou a babičkou, když přišel otec a předestřel nám svůj plán na dnešní den.
„Bavlna je nacucaná dešťovkou,“ namítala babička. „Nenačešou ani padesát liber. To je ztráta času.“
Pappy stál venku a nic z babiččiných komentářů k němu nedolehlo. Otec si vyslechl své, ale vůbec se mu nechtělo hádat se se svou matkou. „Zkusíme to a pak je pošleme na jinou farmu,“ prohlásil.
„Můžu jet do města?“ obrátil jsem se na oba rodiče. Docela jsem se těšil, že …
