Malovaný dům (John Grisham)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8

V neděli nás už za kuropění vzbudilo zlověstné burácení hromu a oblohu rozčísl blesk. Od jihozápadu se hnala bouřka, která zdržela i východ slunce. Ležel jsem ve tmě Rickyho pokoje a opakoval si tajemnou otázku, proč pršelo zrovna v neděli. Proč nelilo v týdnu, abych nemusel česat bavlnu? Neděle byla přece vždycky zasvěcená odpočinku.

Přišla pro mě babička a vyzvala mne, abych se šel posadit na verandu a díval se s ní, jak prší. Připravila mi kávu, zamíchala mi do ní pořádnou porci mléka a cukru, a pak jsme se spolu houpali na houpačce a pozorovali, jak se zvedá vítr. Spruillovi pobíhali kolem, házeli věci do beden a snažili se najít plachtu, kterou sundali z kůlů před svým děravým stanem. Většina z nich se i s věcmi rychle stěhovala do náklaďáku.

Déšť se valil v poryvech, jako kdyby se nám pokoušel vynahradit uplynulé dva týdny sucha. Verandu zahalilo mlžné vlhko a plechové okapy nad námi nestačily odvádět přívaly vody.

Babička se mi chystala něco říct a zvažovala ten správný okamžik. Stávalo se, obvykle tak jednou za týden, že mě s sebou brávala na procházku nebo jsme si spolu sedli na verandu, jen my dva. Byla pětatřicet let vdaná za Pappyho, naučila se tedy umění mlčeti. Dokázala se procházet nebo houpat dlouhé hodiny, než něco krátce podotkla.

„Jak ti chutná káva?“ zeptala se, ale v té bouřce ji bylo sotva slyšet.

„Je dobrá, babi,“ odpověděl jsem jí.

„Co by sis přál k snídani?“

„Vdolky.“

„Tak já nějaké přinesu.“

Nedělní zavedený řád byl přece jen o něco poklidnější. Obyčejně jsme později vstávali, ačkoli dnes nás liják vzbudil dřív. A k snídani jsme si neusmažili vejce se šunkou jako ve všední dny, ale nějak jsme vystačili jen s vdolky a melasou. Práce v kuchyni byla o něco snesitelnější. Koneckonců neděle byla zasvěcená odpočinku.

Houpačka se pomalu kývala dopředu a dozadu, aniž, by se někam dostala, a její zrezivělé řetězy nám skřípaly nad hlavami. Kdesi nad pozemkem Jeterových se rozsvítil blesk a ozářil naši příjezdovou cestu.

„Včera v noci se mi zdálo o Rickym,“ poznamenala.

„Byl to hezkej sen?“

„Ano, nádherný. Zdálo se mi, že skončila válka, ale nikdo nám to neřekl. Jednou večer jsme takhle seděli na verandě, poslouchali rádio a najednou jsme uviděli, jak k nám tamhle na cestě běží nějaký člověk. Byl to Ricky. Měl na sobě svou vojenskou uniformu a zrovna začal křičet, že válka skončila.“

„Chtěl bych mít taky takový sen,“ prohodil jsem.

„Domnívám se, že Bůh nám chce něco říct.“

„Ricky se vrátí domů?“

„Ano. Možná ne hned, ale válka brzy skončí. Přijde den, kdy zvedneme oči od práce a spatříme ho, jak si to vykračuje přes dvůr.“

Podíval jsem se na dvůr. Začaly se na něm tvořit louže a proudy vody stékaly v pramíncích ke Spruillům. Tráva nebyla téměř vidět a vítr sfoukával první žluté listy z dubů.

„Modlím se za Rickyho každý večer, babi,“ poznamenal jsem s patřičnou chloubou.

„Já se za něj modlím každou hodinu,“ odvětila s očima jakoby zastřenýma mlhou.

Houpali jsme se a pozorovali déšť. Nedokázal jsem si Rickyho už ani jinak představit než ve vojenském, se zbraní, pod palbou, jak přebíhá z jednoho bezpečného úkrytu do druhého. Ale myslel jsem na něj jako na svého nejlepšího přítele, svého strýce, který mi byl spíš bratrem a kamarádem s rybářským prutem a baseballovou rukavicí. Bylo mu teprve devatenáct, tedy tolik, že mi připadal dost starý i dost mladý zároveň.

Zanedlouho se objevila ve dveřích máma. Sobotní koupel měla vystřídat nedělní očista, rychlý, avšak drsný rituál, ve kterém mi babička, nebo máma, drhla krk a uši. „Tak se jdeme přichystat,“ utrousila máma a já už jsem cítil tu bolest.

Následoval jsem babičku do kuchyně, abych si dal ještě trochu kávy. Pappy seděl u kuchyňského stolu, četl Bibli a připravoval se na svou přednášku v nedělní škole. Otec stál na zadní verandě a hleděl na bouřku. Zíral do dálky na řeku a bezpochyby se obával, že nastanou brzy povodně.

 

Ještě než jsme odjeli do kostela, přestalo pršet. Cesty se rozbahnily a Pappy jel ještě pomaleji než obvykle. Kodrcali jsme se a každou chvíli jsme uvízli v bahně či kalužích, které na staré rozježděné cestě zalévaly díry. Seděl jsem s tátou vzadu a držel jsem se pevně postranic, zatímco se máma s babičkou vezly vepředu. Všichni jsme měli na sobě své nejlepší oblečení. Obloha se vyjasnila, slunce už nám opět pražilo nad hlavami a vysušovalo mokrou půdu. Nad keříky bavlníků pomalu stoupala k nebi vlhká pára.

„Vypadá to na další horký den,“ poznamenal táta stejnými slovy, jakými hodnotil počasí každý den, od května do konce září.

Když jsme dojeli na silnici, postavili jsme se a opřeli o kapotu auta, abychom si provětrali záda. Takhle nás vánek mnohem lépe chladil. Na polích nebyla vidět ani noha; ani Mexičané nesměli v neděli pracovat. Každou sezonu se o některých farmářích-neznabozích povídalo, že se v neděli tajně vydávají na pole a češou bavlnu, ale osobně jsem nikdy na vlastní oči nespatřil tak hříšný čin.

Většina věcí se na arkansaském venkově považovala za hříchy, zvláště když člověk patřil k baptistům. Podstatná část rituálu svěcení neděle spočívala v modlitbě na mši reverenda Akerse, hlučného a zlostného muže, který trávil většinu svého času tím, že si vymýšlel a přivolával nové hříchy. To se ví, že jsem na nějaké modlení nebyl, ostatně nelišil jsem se od ostatních dětí, ale nedělní cesta do kostela předznamenávala ještě něco jiného než bohoslužbu. Slibovala, že se lidé navzájem navštíví, že si sdělí novinky a poklevetí. Bylo to takové sváteční setkávání, při němž se lidé oslovovali v dobré náladě, nebo ji přinejmenším předstírali. Ačkoliv jejich životy sužovaly nejrůznější pohromy – záplavy, válka v Koreji, klesající ceny bavlny –, všechny šly při návštěvě kostela stranou.

Bůh neměl v úmyslu zatěžovat svůj lid starostmi, říkávala často babička, zvláště tehdy, když jsme pobývali v božím chrámu. Tomu jsem však nikdy nepřišel na kloub, zejména proto, že se bála skoro tolik jako Pappy.

Kromě rodiny a farmy jsme nic jiného nepovažovali za tak důležité jako baptistický kostel v Black Oak. V našem kostele jsem znal všechny do posledního věřícího a oni zase samozřejmě znali mě. Byli jsme jedna rodina, v dobrém i ve zlém. Jeden druhého jsme milovali, nebo jsme se o to alespoň snažili, a pokud jeden z nás jen trochu onemocněl, modlili jsme se za něj a starali se o něj s křesťanskou láskou. Pohřeb trval v naší církvi celý týden a znamenal téměř svatou událost. Jarní a podzimní slunovrat jsme připravovali celé měsíce předem a moc jsme se na ně těšili. Nejméně jednou za měsíc jsme si společně uspořádali piknik v přírodě – uvařili jsme jídlo v jednom hrnci a jedli ho pod stromy za kostelem –, přičemž příprava a hodováni obvykle trvaly až do pozdního odpoledne, kdy už bylo zase načase vrátit se do svatyně na nedělní večerní mši. Za významné události se považovaly i svatby, prožívané hlavně ženami, ale ty postrádaly vysoce dramatické zážitky, příznačné pro pohřební obřady a samotné ukládání nebožtíků do země.

Prostranství před svatostánkem, kde parkovala vozidla, bylo téměř plné, když jsme dorazili na místo. Většinu vozů tvořily farmářské náklaďáky stejné jako náš, s totožnou vrstvou bahna na blatnících. Stálo tam i pár sedanů, kterými přijeli buď lidé z města, nebo farmáři, kteří vlastnili své soukromé pozemky. Na druhém konci ulice u metodistického kostela parkovalo méně náklaďáků, ale více osobních aut. Všeobecně platilo, že se obchodníci a učitelé jezdili modlit tam. Metodisté si o sobě mysleli, že jsou přece jen o něco víc než baptisté, ale my jsme věděli, že naše víra spočívá ve vnitřním spojení s Bohem.

Seskočil jsem z náklaďáku a běžel najít své kamarády. Vzadu za kostelem poblíž hřbitova si házeli baseballovým míčem tři větší kluci. Namířil jsem si to k nim.

„To je Luke,“ zašeptal někdo. Byl to Dewayne, skrývající se ve stínu jilmu. Vypadal vystrašeně.

Došel jsem až ke stromu.

„Už jsi to slyšel?“ vyhrkl. „Jerry Sisco dnes ráno umřel.“

Cítil jsem se, jako kdybych vyvedl něco strašného, a nenapadla mě žádná kloudná odpověď. Dewayne na mě jen zíral. Nakonec se mi podařilo ze sebe dostat: „No a?“

„Pokoušejí se najít lidi, kteří viděli, co se stalo.“

„Viděla to přece spousta lidí.“

„To jo, ale nikdo nechce nic prásknout. Všichni se bojí Siscových a taky toho tvýho křupana.“

„To není žádný můj křupan.“

„No jo, ale stejně se ho bojím. Ty ne?“

„Já taky.“

„Co budeme dělat?“

„Nic. Neřekneme ani slovo, aspoň ne teď.“

Domluvili jsme se, že na mou duši nic neprozradíme. Kdyby se nás vyptávali, zalžeme. A když se dopustíme lži, vykoupíme se několika modlitbami navíc.

Tuhle neděli trvaly modlitby dlouho a nekonečné litanie se nedaly vydržet. To samé se dalo říct o drbech a šeptandě, ve kterých se přetřásalo, co se stalo Jerrymu Siscovi. Ta novina se rozkřikla dřív, než začala nedělní škola. Vyslechli jsme si s Dewaynem podrobnosti, že jsme nemohli uvěřit svým vlastním uším. Hank rostl s každým slovem do stále neskutečnějších rozměrů. „Má ruce velké jako celá uzená kýta,“ popisoval kdosi. „A ramena jako buvol,“ trumfoval druhý. „Musí vážit nejmíň tři sta liber.“

Muži a starší chlapci se scházeli u vchodu do kostela, zatímco já s Dewaynem jsme brousili kolem nich a natahovali uši. Popisovali ten čin hned jako vraždu, hned zase jako zabití, ale já jsem si nebyl jistý, jaký je mezi tím rozdíl, dokud jsem nezaslechl, jak pan Snake Wilcox zahromoval: „To nebyla žádná vražda. O vraždě se hovoří, když zemře nějakej slušnej člověk. Ale bílej ksindl jako Sisco, o tom se dá říct jen to, že ho zabili.“

Lidé v Black Oak zažili zabití naposledy v roce 1947, když se nějací pachtýři na východním konci městečka opili a poštvali proti sobě dvě rodiny. Jeden mladík se přichomýtl před hlaveň zbraně, ale nikdo za to nebyl odsouzený. V noci všichni zmizeli a už jsme o nich nikdy neslyšeli. Nikdo si nedokázal vzpomenout na poslední „opravdovou“ vraždu.

Klevety mi zamotaly hlavu. Seděli jsme venku na schodech do kostela, pozorovali pěší na chodnících hlavní ulice a poslouchali, jak se lidé dohadují a přesvědčují, co by se mělo či nemělo podniknout.

Uvědomil jsem si, že na druhém konci ulice vidím vchod do konzumu, a na chvíli jsem si představil Jerryho Sisca, jeho rozbitou tvář a to, jak ho Hank Spruill utloukl k smrti.

Díval jsem se, jak jeden člověk zabil druhého. Náhle jsem pocítil nutkání vklouznout zpátky do svatyně a začít se modlit. Byl jsem přesvědčený, že jsem se něčeho dopustil.

Vběhli jsme do kostela, kde postávaly dívky a ženy a s hlavami u sebe si špitaly své verze oné tragedie. V jejich řečech nabýval Jerryho případ ohromného významu. Brenda, pihovatá dívenka vysazená na Dewayna, bydlela od Sisců jen čtvrt míle, a protože byli skoro sousedé, těšila se teď daleko větší pozornosti. Ženy však vyjadřovaly o poznání větší soucit než muži.

Našel jsem s Dewaynem ve společenské místnosti vdolky a pak jsme se vydali do naší malé třídy. Po cestě jsme stále špicovali uši.

Naše paní učitelka v nedělní škole, slečna Beverly Dill Cooleyová, jež učila na druhém stupni základní školy v Monette, začala vyučování rozvláčným a poměrně šlechetným nekrologem za Jerryho Sisca, ubohého chlapce z chudé rodiny, mladíka, který nikdy nedostal příležitost. Pak nás vybídla, abychom se vzali za ruce a zavřeli oči, zatímco pozvedla svůj hlas k nebi a k nevydržení dlouho prosila Boha, aby přijal nebohého Jerryho do své teplé a věčné náruče. Jerry z jejího proslovu vyšel jako křesťan a nevinná oběť.

Mrkl jsem na Dewayna, který po mně jedním okem pokukoval.

 

Něco se mi na tom nezdálo. Jako baptistům nám už od kolébky vštěpovali, že jediná cesta, jak člověk přijde do nebe, tkvěla ve víře v Ježíše Krista a ve snaze setrvat na cestě boží tím, že povedeme spravedlivý a mravný křesťanský život. Bylo to celkem prosté poselství, které zaznívalo z kazatelny každé nedělní ráno a každý nedělní večer a opakovalo se nahlas a zřetelně při každé bohoslužbě konané v Black Oak. Slyšeli jsme ho v nedělní škole, při všech středečních večerních bohoslužbách i v Biblické škole o prázdninách. Obsahovaly je naše písně, naše pobožnosti i naše literatura. Bylo jasné a nezpochybnitelné, neskýtalo žádná zadní dvířka ani kompromisy a nedalo se z něj vykroutit.

Každý, kdo by nepřijal Ježíše a nežil jako křesťan, by bezpochyby přišel do pekla. Tam teď spadl Jerry Sisco, a my všichni jsme to věděli.

Ale slečna Cooleyová se modlila dál. Odříkávala modlitby za všechny členy Siscovy rodiny, kteří utrpěli ztrátu a setrvávali ve smutku, modlila se za naše městečko, aby podalo této rodině pomocnou ruku.

Nedokázal jsem si představit ani jednu živou duši v celém Black Oak, která by Siscovým podala pomocnou ruku.

Ta modlitba mi připadala tak zvláštní, že jsem ve chvíli, kdy vyřkla „amen“, stál jako solný sloup. Jerry Sisco nikdy ani nepáchl do kostela; přitom se za něj slečna Cooleyová modlila, jako kdyby vzýval Boha na každém kroku. Pokud se takoví podvodníci, jako jsou Siscovi, dostanou do nebe, mohli jsme své bohabojnosti popustit otěže.

Pak začala znovu vyprávět o Jonášovi a velrybě, a tak jsme na ta jatka nakrátko zapomněli.

 

O hodinu později jsem se při bohoslužbě krčil na svém obvyklém místě, ve stejné řadě, ve které sedávala naše rodina: nalevo, v zadní polovině kostela, mezi mámou a babičkou. Kostelní lavice se sice ani neoznačovaly, ani dopředu nezamlouvaly, ale všichni věděli, do které řady kdo obvykle zamíří. Teprve za tři roky, až když mi bylo deset, mi rodiče dovolili sedět vedle kamarádů za předpokladu, že jsem se vydržel vzorně chovat celou bohoslužbu. Ten slib jsem si vymohl na obou rodičích sám. Mohlo to také trvat dvacet let, než by mi to sami nabídli.

Okna byla otevřená, ale vzduch by se dal krájet. Ženy se ovívaly vějíři, zatímco muži seděli bez hnutí a po těle se jim řinul pot. Kdykoli jsem se na vyzvání bratra Akerse postavil k modlitbě, měl jsem propocenou košili přilepenou k zádům.

Zlobil se jako obvykle a takřka s prvním slovem začal křičet. Okamžitě zaútočil na naše hříchy, neboť hřích zavinil tragedii v Black Oak. Hřích zapříčinil smrt a zkázu; bylo tomu tak v dobách minulých a bude to pokračovat v budoucnu. My hříšníci jsme se opíjeli, hráli hazardní hry, podváděli a lhali, rvali se, zabíjeli a páchali jsme cizoložství, protože jsme se odvážili odklonit se od Boha, a proto skonal mladík z našeho městečka. To přece nebyl boží záměr, abychom vraždili jeden druhého.

Zase jsem se cítil zmatený. Domníval jsem se, že Jerry Sisco zemřel násilnou smrtí, protože zkrátka podlehl stejně silnému soupeři. Neměl jsem přece nic společného s hazardem, s cizoložstvím, ani s většinou ostatních hříchů, které se na nás bratr Akers snažil s tak přehnanou urputností svést. A proč na nás tolik řval? Byli jsme přece dobří lidé. Chodili jsme do kostela!

Stěží jsem rozuměl, za co se bratr Akers modlí, a čas od času jsem zaslechl babičku, jak si po nedělním obědě mumlala pro sebe, že se cítí také beznadějně zmatená z těch jeho vyjevených kázání. Ricky se mi jednou svěřil se svou domněnkou, že je ten stařík zpola blázen.

Hříchy rostly a kupily se na sebe, až se mi začala třást ramena. Ještě jsem ani nezalhal, že jsem viděl tu rvačku, a už jsem cítil, jak se propadám hanbou.

Pak se bratr Akers pustil do historie vražd; začal tím, jak Kain zabil Ábela, a provázel nás krvavou cestou biblických násilných činů. Babička zavřela oči a mně bylo jasné, že se modlí – vždycky to tak dělala. Pappy zíral do zdi a pravděpodobně přemýšlel o tom, jak může mrtvý Sisco ovlivnit jeho úrodu bavlny. Maminka vypadala, že pozorně poslouchá, a tak jsem se soucitně rozeštkal.

Když jsem otevřel oči, měl jsem hlavu v babiččině klíně, ale ona o mne nedbala. Když se strachem vzpomínala na Rickyho, chtěla mě mít nablízku. Kdosi hrál na piano a pěvecký sbor stál kolem. Nastal čas přijímání. Postavili jsme se a zazpívali pět strof „Sláva na výsostech“, než nás reverend propustil v pokoji.

Venku se ve stínu stromu shromáždili muži a rozpoutali dlouhou debatu o všem možném. Pappy se účastnil živé diskuse, řečnil tlumeným hlasem, máchal rukama a impulzivně gestikuloval. Znal jsem ho až příliš dobře, proto jsem se k němu ani nesnažil přiblížit.

Zeny se srocovaly a štěbetaly v malých hloučcích podél travnatého parčíku, kde si také hrály děti a zastavovali se na kus řeči staří lidé. V neděli z kostela nikdo nepospíchal. Doma kromě snězení oběda nebylo nic na práci; každý si po obědě chvíli zdříml a připravoval se na další týden česání bavlny.

Pomalu jsme se blížili k parkovišti. Zase jsme se rozloučili se svými přáteli, zamávali jsme jim a vyjeli z města. Zase sám s otcem vzadu na korbě jsem se pokoušel sebrat odvahu a povědět mu, že jsem byl svědkem té rvačky. Muži u kostela přece neprobírali nic jiného. Nebyl jsem si jistý, jak bych se mohl zapojit do debaty, ale můj instinkt mě varoval, abych se přiznal nejprve tátovi, protože by mě ochránil. Avšak s Dewaynem jsme si slíbili, že budeme držet jazyk za zuby, když se nás budou ptát, nebo se budeme snažit z toho jakkoli vykroutit. Dojížděli jsme domů a já jsem nic neprozradil.

Asi míli před naší farmou, tam, kde už, neležel téměř žádný štěrk, protože zvolna přešel v samý prach, se cesta svažovala až k řece Svatého Františka a vedla přes úzkou dřevěnou lávku nad vodou. Můstek postavili ve třicátých letech vojáci, takže byl dostatečně pevný, aby vydržel váhu traktorů i náklaďáků naložených bavlnou. Silné fošny však vrzaly a skřípaly, kdykoliv jsme je přejížděli, a když se člověk podíval dolů do kalné vody, přísahal by, že se můstek potápěl.

Ploužili jsme se přes lávku a na druhé straně jsme zahlédli Spruillovy. Bo a Dale, do půl pasu nazí, kalhoty vykasané ke kolenům, skákali z kamene na kámen. Trot seděl na silné větvi naplaveného stromu a nohama se cákal ve vodě. Pan a paní Spruillovi se ukrývali ve stínu stromu, kde na dece rozbalili jídlo.

Tally se také brouzdala ve vodě, nohy obnažené až ke stehnům, s rozpuštěnými vlasy, které jí padaly na ramena. Srdce mi začalo bušit rychleji, když jsem ji spatřil, jak rozstřikovala nohama vodu, zabraná do svých myšlenek.

Dole po proudu, v místě, kde čas od času braly ryby, stál Hank a držel v ruce prut z kukuřičného stvolu. Měl svlečenou košili a kůže se mu najednou od sluníčka růžově leskla. Napadlo mě, jestli vůbec ví, že Jerry Sisco zemřel. Asi ne. Ale určitě se to brzy dozví.

Zdráhavě jsme jim zamávali. Zůstali stát, jako kdybychom je přistihli při něčem nedovoleném, potom se usmáli a kývli na pozdrav. Ale Tally ani nezvedla hlavu. Stejně tak Hank.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024