10
V neděli jsme nepracovali, a dům tím pádem vypadal menší, jelikož se moji rodiče a prarodiče věnovali drobným pracím v domácnosti, které se považovaly za přípustné. Mohli jsme i odpočívat, což tak kvůli vedru obyčejně dopadlo. Čas od času, když v domě nepanovala zrovna nejlepší nálada, mě rodiče naložili dozadu do dodávky a jeli jsme na delší výlet. Nikde však nebylo nic zvláštního k vidění, jen rovná krajina porostlá všudypřítomnými bavlníky. Ale podstatné bylo, že jsme se vypařili z farmy.
Zanedlouho poté co odjel Stick, mi rodiče přikázali, abych šel na zahradu a natrhal zeleninu. Zároveň hovořili o výletě autem. Naplnil jsem dvě lepenkové krabice zeleninou. Byly tak těžké, že je musel naložit dozadu do auta táta. Když jsme odjížděli, Spruillovi se povalovali po celém předním dvoře a různě odpočívali. Nechtěl jsem je ani vidět.
Seděl jsem vzadu v autě mezi bednami se zeleninou a pozoroval, jak se za vozem tvoří šedá oblaka prachu, rychle se zvedají a visí nad silnicí v tetelícím se vzduchu, a protože je žádný vítr nerozfoukal, trvalo dlouho, než se pomalu rozptýlila. Po dešti a blátě z časného rána už nebylo ani památky. Slunce stačilo znovu všechno rozpálit: dřevěné postranice korby, její zrezivělý a oprýskaný rám, dokonce i palice kukuřice, brambory a rajčata, které máma právě umyla. V tomhle koutě Arkansasu, kde jsme bydleli, sněžilo tak dvakrát do roka a já jsem nepřestával toužit po souvislé, hluboké a ledové sněhové pokrývce, jež by v zimě zahalila naše sklizená pole bez bavlny.
U řeky konečně ubylo prachu a naše auto se šinulo přes můstek. Postavil jsem se, abych se mohl dívat do vody pode mnou, do té husté hnědé břečky, která se líně valila podél břehů. Vzadu v autě se povalovaly dva dlouhé stvoly cukrové třtiny; otec mi slíbil, že si na chvíli zarybaříme, až odvezeme zeleninu.
Latcherovi byli pachtýři, kteří bydleli necelou míli od naší farmy, ale vyšlo to nastejno, jako kdyby bydleli úplně v jiném kraji. Jejich chalupa na spadnutí stála v ohbí řeky mezi jilmy a vrbami, které přerůstaly přes střechu obydlí, a všude kolem rostla bavlna, jež sahala až na verandu. Kolem domu nerostla žádná tráva, ukrýval se tam jen malinký prašný plácek, kde si hrály jejich malé děti. Ve skrytu duše jsem byl rád, že bydlí na druhé straně řeky. Jinak bych si s nimi musel hrát.
Obdělávali třicet akrů půdy a o úrodu se dělili s majitelem. Polovina z mála je téměř nic, proto byli Latcherovi chudí jako kostelní myši. Neměli zavedenou elektřinu, nevlastnili auto, ani náklaďák. Čas od času zavítal pan Latcher do našeho domu a požádal Pappyho, aby ho vzal s sebou následující víkend do Black Oak.
Vjezd k jejich chalupě byl jen tak tak široký, aby jím projela naše dodávka, a než jsme vylezli z vozu, objevilo se na verandě plno špinavých tvářiček. Jednou jsem napočítal sedm Latcherových dětí, ale nebylo možné je všechny přesně spočítat. Kluci se dali stěží rozeznat od holek; všichni totiž měli vlasy jako vrabčí hnízda, podlouhlé obličeje se stejně bleděmodrýma očima a na každém z nich vlály podobné rozdrbané hadry.
Na vetchou verandu vyšla paní Latcherová a utírala si ruce do zástěry. Dalo jí to trochu přemáhání, než se na mámu usmála. „Dobrý den, paní Chandlerová,“ pozdravila slabým hlasem. Stála tam bosa, nohy hubené jako tyčky.
„Ráda vás vidím, Darlo,“ odpověděla máma. Můj otec měl co dělat vzadu v autě, pošupoval krabicemi a zabíjel čas, než si ženské poklevetí. Ani jsme nečekali, že bychom se setkali s panem Latcherem. Pýcha by mu nedovolila vyjít z domu a přijmout dovezené potraviny. Ať si to ženské mezi sebou vyřídí.
Jak tak probírali letošní úrodu a horké počasí, vytratil jsem se od vozu a pozorován všemi dětmi jsem kráčel k domu, kde ve stínu lelkoval největší kluk a tvářil se, že si nás nevšímá. Jmenoval se Percy, táhlo mu na dvanáctý rok, ale protože děti Latcherů nechodily do školy, nebylo možné srovnávat ho se stejně starými chlapci. Byl do půl pasu svlečený a bos; kůži měl po nesčetných hodinách strávených na s…
