4
Vždy ve stejnou dobu v té černočerné noční tmě Pappy, náš lidský budík, vstal, obul si holínky a podupával po kuchyni, aby připravil toho dne první konvici kávy. Dům nebyl velký – tři ložnice, kuchyň, obývací pokoj – ale byl tak starý, že se laťová podlaha místy propadala. Pokud se tedy někdo rozhodl vzbudit ostatní, zcela jistě se mu to podařilo.
Mohl jsem ležet v posteli, dokud mě otec sám nepřišel vzbudit. Jenže mezi všemi těmi lidmi na farmě a tím množstvím bavlny ke sklizni se stejně nedalo spát. Už jsem býval vzhůru, když se mnou zatřásl a zašeptal, že je čas vyrazit. Rychle jsem se oblékl a seběhl za ním na zadní verandu.
Bylo ještě před úsvitem, když jsme přecházeli dvůr a rosa nám smáčela vysoké boty. Zastavili jsme se u kurníku, kde se otec sehnul a vklouzl dovnitř. Měl jsem nařízeno čekat venku, protože když jsem minulý měsíc sbíral potmě vejce, šlápl jsem na obrovského chřestýše a pak jsem dva dny probrečel. Můj otec mě napřed ani nepolitoval; chřestýši jsou celkem neškodní a patří ke každé farmě. Ale máma se vztekala a s její přímluvou jsem za čas dosáhl toho, že jsem nesměl sbírat vejce sám.
Naskládal do slamáku dvanáct vajec a podal mi ho. Namířili jsme si to ke stodole, kde čekala Isabel. Teď, když už jsme vzbudili kuřata, začali vzápětí kokrhat kohouti.
Jediné světlo pocházelo ze slabé žárovky zavěšené z půdního seníku. Mexičané už byli vzhůru. Zapálili oheň a sesedli se kolem něj, jako kdyby jim byla zima. Mě vlhké teplo ve stodole už dostatečně zahřálo.
Podojit krávu už jsem uměl a téměř každé ráno mi tahle činnost náležela, ale pořád jsem byl ještě vyděšený z chřestýše a navíc jsme pospíchali, protože jsme museli dorazit na pole do svítání. Otec bleskurychle nadojil dva galony. Mně by takové množství trvalo celé ráno. Donesli jsme vejce i mléko do kuchyně, kde už si je převzaly ženy. Na pánvi se už škvířila šunka, její lahodná vůně se linula po kuchyni.
K snídani byla čerstvá vejce, mléko, naložená šunka v soli a horké vdolky, které jsme si mohli namáčet do sladkého čirokového sirupu. Zatímco ženské připravovaly jídlo, uhnízdil jsem se ve své židli a jezdil jsem prsty po šachovnici povoskovaného ubrusu, zatímco jsem čekal na svůj šálek kávy. Tuhle jedinou neřest mi máma dovolovala.
Babička přede mne postavila hrnek na podšálku, přistrčila mi cukřenku a čerstvou smetanu. Oslazoval jsem si kávu, dokud nebyla sladká jako cumel, a pak jsem ji pomalu upíjel.
U snídaně se v kuchyni moc nemluvilo. Bylo sice vzrušující, že jsme měli na statku tolik cizích lidí ke sklizni, ale nadšení krotila skutečnost, že strávíme následujících dvanáct hodin na přímém slunci s ohnutými zády česáním bavlny, až nám budou krvácet prsty.
Hltali jsme snídani a kohouti mezitím spustili kravál na přilehlém dvoře. Babiččiny vdolky byly kypré, dokonale kulaté a tak horké, že když jsem doprostřed jednoho z nich umístil hoblinku másla, okamžitě se rozpustila. Díval jsem se, jak se žlutá tekutina vsákla do vdolku, a pak jsem si kousl. Máma tvrdila, že Ruth Chandlerová peče ty nejlepší vdolky, které kdy jedla. Zoufale jsem si přál, abych si mohl vzít dva nebo tři jako můj otec, ale prostě jsem je nemohl udržet v dlani. Maminka snědla jeden stejně jako babička. Pappy spořádal dva a táta tři. Za pár hodin se ve stínu nějakého stromu nebo vedle vlečňáku s bavlnou na chvíli zastavíme a ty zbylé sníme.
V zimě probíhala snídaně pomalu, protože nebylo kam spěchat. Ale na jaře v době setby a v létě při prosekávání podrostu se tempo nějak zrychlovalo. Během podzimní sklizně jsme však závodili se sluníčkem, a kvůli tomu jsme spěchali i s jídlem.
Trochu jsme klábosili o počasí. Pappymu nešlo z hlavy, že kvůli včerejšímu dešti zrušili i zápas Kardinálů v St. Louis. St. Louis však leželo tak daleko, že tam kromě Pappyho nikdo jiný ze stolujících nebyl, přesto však počasí v tom městě hrálo nyní klíčovou roli ve hře o naši sklizeň. Máma pozorně poslouchala. Já jsem ani nemukl.
Otec zrovna pročítal ročenku a podělil se nahlas o názor, že počasí bude během měsíce září spolupracovat. Zato říjen nevěstil nic dobrého. Předvídali špatné počasí. Znělo to jako nařízení, že následující čtyři týdny budeme makat až do úmoru. Čím pilněji budeme sami pracovat, tím víc budou kmitat Mexičané i Spruillovi. Takovými slovy nás alespoň povzbuzoval můj otec.
Přišla na řadu i otázka nádeníků, již se dali najímat na každý den zvlášť. Byli to místní, kteří kočovali z farmy na farmu a poohlíželi se po nejlepší nabídce. Většinou to byli lidé z nejbližšího města; už jsme je znali. Loni na podzim nám prokázala velkou čest slečna Sophie Turnerová, vyučující v pátém a šestém ročníku v základní škole, když si k česání bavlny vybrala naše pole.
Potřebovali jsme co nejvíc pracovních sil na každý den, ale tihle z města si obvykle vybírali, kde chtěli česat.
Když Pappy spolkl poslední sousto, poděkoval své ženě i mé mamince za dobrou snídani a odešel, aby obě mohly sklidit ze stolu. Pyšně jsem vykročil a vyšel spolu s muži na zadní verandu.
Vchod našeho domu směřoval na jih, na sever a na západ se rozkládala stodola a úrodná pole, na východě se už daly zahlédnout první výhonky čajovníku druhu orange peeking, pokrývající celou rovinu úrodné arkansaské delty. Vycházelo slunce a žádné mraky je neohrožovaly. Košile se mi už lepila na záda.
Vlečňák s plochým dnem stál zapřažený za náš traktor značky John Deere a Mexičané už na něj naskákali. Můj otec také vyskočil nahoru, aby prohodil pár slov s Miguelem. „Dobré ráno. Jak jste se vyspali? Jste připraveni pustit se do práce?“ Pappy odešel pro Spruillovy.
Měl jsem své místečko, takovou skulinu mezi blatníkem a sedadlem pro řidiče našeho Johna Deerea, kde jsem strávil celé dlouhé hodiny; pevně jsem třímal kovovou tyč deštníku, abych chránil hlavu řidiče, ať už to byl Pappy nebo můj otec, když se traktor kodrcal po poli a oral, sel nebo rozptyloval hnojivo. Zaujal jsem své místo a díval se dolů na nacpaný přívěs: Mexičané seděli na jedné straně a Spruillovi na druhé. V tu chvíli jsem považoval za svou výsadu, že sedím a jedu na traktoru, který patří jen nám. Moje povýšenost však měla krátké trvání, protože mezi bavlníky jsme na tom byli všichni stejně.
Byl jsem zvědavý, jestli pojede na pole také chudák Trot. Česání bavlny vyžadovalo dvě zdravé paže. Trot měl jen jednu, pokud jsem se dobře díval. Ale jel s námi, seděl na konci přívěsu zády k ostatním, paži svěšenou podél těla, sám ve svém vlastním světě. A poblíž seděla i Tally, která si mě nevšímala, jen hleděla do dálky.
Pappy beze slova vyšlápl spojku a traktor s vlečňákem poskočil dopředu. Ohlédl jsem se, abych se ubezpečil, že nikdo nespadl. Za oknem do kuchyně jsem spatřil máminu tvář. Dívala se za námi a přitom utírala nádobí. Až dokončí své ranní povinnosti, stráví tak hodinu na své zahradě, pak přijde za námi a vydrží úmorný den na poli. Stejně tak babička. Nikdo neodpočíval, když bavlna dozrála.
Kodrcali jsme se kolem stodoly, dieselový pohon bouchal a vlečňák skřípal. Pak jsme zabočili na západ, do oblasti našich čtyřiceti akrů v nížinném pásmu, do údolí kolem řeky. Vždycky jsme začínali česat nejprve čtyřicet akrů v nížině, protože by je případné záplavy zachvátily nejdříve.
Měli jsme čtyřicet akrů v údolí a čtyřicet za cestou, dál od řeky. A osmdesát akrů nebyla pro farmáře žádná hračka.
Za několik minut jsme zastavili u vlečňáku s bavlnou a Pappy zastavil traktor. Než jsem seskočil dolů, zadíval jsem se na východ a spatřil světla našeho domu vzdáleného necelé půl míle. Za ním se tvořily na obloze oranžové a žluté pruhy červánků. Nikde ani mráček, což znamenalo, že v blízké budoucnosti nehrozí žádná povodeň. Také to však značilo, že nemůžeme očekávat žádnou obranu před spalujícím sluncem.
Míjela mě Tally a prohodila: „Dobré ráno, Luku.“
Sotva jsem stihl odpovědět jí na pozdrav. Usmála se na mne, jako kdyby znala nějaké tajemství, které by ani za nic neprozradila.
Pappy neukázal nikomu směr, ale nikdo ho nepotřeboval. Každý si mohl zvolit jakoukoli řadu v kterémkoli směru a začít česat. Bez brebentění, bez protahování svalů, bez předpovědi počasí. Mexičané ani nemukli a přehodili si přes záda své dlouhé jutové pytle, seřadili se a vyrazili jižním směrem. Arkansasané se vydali na sever.
Rozednívalo se a už se dalo tušit horké zářijové ráno, když jsem si uvědomil, že stojím v přítmí sám, zírám na předlouhou, rovnou řadu bavlníků, na řadu, která mi podle nějakého neznámého klíče byla souzená. Pomyslel jsem si: ‚Na konec téhle řady nikdy nedojdu,‘ a hned mě přepadla únava.
V Memphisu bydleli moji bratranci a moje sestřenice, synové a dcery dvou tátových sester, ale ti nikdy bavlnu nečesali. Byly to městské děti, které vyrůstaly na předměstí v pěkných malých vilkách s kanalizací zavedenou až do domu. Do Arkansasu zavítaly, jen když někdo zemřel – na pohřeb. Jak jsem tak civěl na tu nekonečnou řadu bavlníků, vzpomněl jsem si na své bratrance a sestřenice.
K práci mě motivovaly dva důvody. Ten první a důležitější tkvěl v tom, že jsem měl z jedné strany tátu a z druhé dědečka. Žádný z nich neodpouštěl lenost. Pracovali na polích od svého dětství, a ode mne se tudíž očekávalo to samé. Za druhé jsem za česání bavlny dostával mzdu, tu samou jako ostatní česáči. Dolar šedesát za sto liber. A s těmi penězi jsem spřádal velké plány.
„Tak jdeme,“ zavelel otec nekompromisně mým směrem. Pappy se už postavil mezi keře, zahlédl jsem ho tak deset stop od začátku řady. Tušil jsem jeho postavu a poznal jeho slamák. O pár řad dál jsem zaslechl Spruillovy, jak si mezi sebou povídají. Horalové si hodně zpívali, takže nikoho neudivovalo, že si při sběru potichu broukali hlubokým hlasem smutné melodie. Tally se něčemu smála, její příjemný hlas se rozléhal po celém poli. Byla jen o deset let starší než já.
Pappyho otec bojoval v občanské válce. Jmenoval se Jeremiáš Chandler a podle toho, co se povídalo v rodině, skoro holýma rukama vyhrál bitvu u Shiloh. Když zemřela Jeremiášova druhá žena, oženil se potřetí a vzal si o třicet let mladší místní děvče. Za pár let poté se narodil Pappy.
Mezi Jeremiášem a jeho nevěstou byl rozdíl třicet let. Mezi Tally a mnou jen deset. To by mohlo vyjít.
S vážným předsevzetím jsem si přehodil svůj devět stop dlouhý pytel na bavlnu přes pravé rameno a sáhl jsem po své první tobolce bavlny. Byla od rosy vlhká, což byl jeden z důvodů, proč jsme začali česat tak brzy. První hodinu, než slunce vystoupalo vysoko nad obzor a všechno spalovalo žárem, se bavlna, měkká a hebká, dobře trhala. Později, vysypaná ve vlečňáku, vyschla a dala se snadno čistit. Zatímco bavlna nasáklá dešťovou vodou se nedala odzrnit o tom se neslavně přesvědčil každý farmář.
Česal jsem, jak nejrychleji jsem dokázal, oběma rukama, a cpal jsem bavlněné chomáčky do vaku. Ale musel jsem být obezřetný. Buď Pappy, nebo můj otec, možná i oba dva, přijdou ještě dopoledne kvůli nějaké zámince kontrolovat moji řadu. Kdybych nechal hodně neočesané bavlny v tobolkách, ostře by mě pokárali. Přísnost toho hubování závisela na tom, jak daleko ode mne se právě v tu dobu nacházela máma.
Kmital jsem svýma drobnýma rukama a proplétal prsty mezi propletenými stonky co nejhbitěji, trhal jsem tobolky a pokud možno jsem se vyhýbal nastraženým špičatým ostnům, které dokázaly do krve rozedřít kůži. Chňapal jsem a kymácel jsem se přitom, po kousíčcích jsem se posunoval vpřed, ale stejně jsem se pořád vzdaloval otci a Pappymu.
Naše bavlníky byly tak hustě prorostlé, že se větvičky jedné řady proplétaly se sousedními keříky. Švihaly mě do tváře. Po své neblahé zkušenosti s chřestýšem jsem si hlídal každý krok, který jsem učinil kolem naší farmy, zvláště v polích, jelikož tady blízko řeky se vyskytovali ploskolebci. Viděl jsem jich z Johna Deerea spoustu, když jsme orali a seli.
Zanedlouho jsem zůstal sám; kluk, kterého dospělí s rychlejšíma rukama a odolnějšími zády nechali vzadu. Slunce připomínalo jasný oranžový balon, jak rychle vycházelo a pálilo, aby i dnes sežehlo zdejší půdu. Když mi otec a Pappy zmizeli z dohledu, rozhodl jsem se pro první odpočinkovou přestávku. Nejblíže ode mne česala Tally. Spatřil jsem ji o pět řad dál ve vzdálenosti tak padesáti stop přede mnou. Sotva jsem rozpoznal její vybledlý džínově modrý klobouk.
Ve stínu několika delších větví keře jsem si roztáhl svůj vak, jenž vypadal po hodině usilovné práce žalostně splasklý. Bylo v něm sice pár měkkých chomáčků, ale nic, co by stálo za řeč. To před rokem jsem česával padesát liber denně, a tak jsem se bál, že se ode mne očekává zvýšení mé obvyklé dávky.
Ležel jsem na zádech a pozoroval jsem skrz větve dokonale čistou oblohu, toužil po mracích a snil o penězích. Vždycky v srpnu jsme dostávali poštou poslední výtisk katalogu Sears and Roebuck a jen málo věcí bylo tak načasovaných a tkvělo v síle okamžiku, alespoň v mém životě. Doručili nám ho v hnědém papíru, poslali ho až z Chicaga, na babiččinu žádost. Nechávala ho ležet na konci kuchyňského stolu u rádia a rodinné Bible. Ženy si prohlížely oblečení a potřeby či zařízení pro domácnost. Muži posuzovali nářadí a náhradní díly k automobilům. Zato já jsem se soustředil na podstatné stránky – hračky a sportovní potřeby. V duchu jsem spřádal plány pro vánoční dopis Ježíškovi. Bál jsem se napsat seznam všech věcí, které jsem si přál. Kdyby totiž někdo takový seznam našel, pomyslel by si, že jsem buď beznadějně chtivý, nebo mentálně chorý.
V posledním vydání jsem našel na straně 308 neuvěřitelnou reklamu na baseballové oteplovací vesty. Skvěla se tam jedna, která by se hodila téměř každému v profesionálním družstvu. Ta reklama mi připadala úžasná hlavně proto, že ten mladík, který vesty předváděl, měl na sobě vestu Kardinálů, v jejich skutečných barvách. Jasná „kardinálská“ červená svítila z té typické, lesklé látky, na které se vepředu vyjímaly bílé knoflíky. Některý z pracovníků společnosti Sears and Roebuck, jenž měl zajisté zázračné vědomosti, si ze všech existujících týmů vybral pro reprezentativní obrázek právě Kardinály.
Vesta stála sedm a půl dolaru, a to jsem nepočítal poštovné. Nabízeli ji i v dětských velikostech, z čehož plynulo další dilema, protože jsem předpokládal, že budu růst, ale já jsem chtěl tu vestu nosit do konce svého života.
Stačilo deset dnů tvrdě pracovat a měl bych dost peněz na to, abych si tu vestu mohl koupit. Byl jsem si jistý, že v arkansaském Black Oak nikdo nic takového ještě neviděl. Máma poznamenala, že to je trochu křiklavé, ať už to znamenalo cokoli. Táta zase utrousil, že potřebuji pořádné vysoké boty. Pappy měl za to, že je to vyhazování peněz, ale já dobře vím, že tu vestu v duchu obdivoval.
Jakmile by uhodilo chladné počasí, nosil bych ji každý den do školy a v neděli do kostela. V sobotu bych v ní jezdil do města, jasně červená barva bude mezi těmi jednotvárně oblečenými davy loudajícími se po chodnících působit jako blesk z čistého nebe. Budu ji nosit všude a každý kluk (a jistě i mnoho dospělých) v Black Oak mi ji bude závidět.
Nebudou mít totiž nikdy šanci hrát za Kardinály. Zato já se, na rozdíl od nich, proslavím v St. Louis. Bylo tedy důležité, abych pro to něco udělal.
„Lukasi!“ zahřměl silný hlas do ticha, které panovalo na poli. Větvičky opodál zapraskaly.
„Ano, tati,“ vykřikl jsem, vyskočil na nohy a zůstal v podřepu. Okamžitě jsem chňapl po nejbližších tobolkách.
Vtom se nade mnou objevil můj otec. „Co to děláš?“ zeptal se.
„Musel jsem se vyčůrat,“ vyhrkl jsem, aniž bych přestal česat.
„Trvalo ti to dost dlouho,“ podotkl a vypadal, že ho mé vysvětlení nepřesvědčilo.
„Ano, tati. Vypil jsem moc kávy.“ Vzhlédl jsem k němu. Poznal, že lžu.
„Snaž se držet tempo,“ domluvil mi, otočil se a odcházel.
„Ano, tati,“ zavolal jsem směrem k jeho zádům a věděl jsem, že ho stejně nikdy nedoženu.
Do pytle o délce dvanácti stop, který používali dospělí, se vešlo asi šedesát liber bavlny, takže kolem půl deváté či deváté hodiny se už muži připravovali k vážení. Váhy, které visely na konci vlečňáku, měl na starosti otec s Pappym. Pytle se vyzvedávaly nahoru a jeden z nich je přebíral. Kličky provázků na pytlích se navlékly na háčky v dolní části vah. Jazýček vah se rozkmital jako nějaká dlouhá ručička obrovských hodin. Každý se mohl podívat, kolik kdo načesal.
Pappy zaznamenal údaje do sešitku položeného u váhy. Pak vyhodili pytel bavlny ještě výš a vysypali ho na vrchol hromady na vlečňáku. Na nějaké lelkování nebyl čas. Každý si musel hned zase chytit prázdný pytel, který mu hodili dolů. A znovu si vybrat jinou řadu a zmizet na další dvě hodiny.
Nacházel jsem se uprostřed nekonečné řady bavlníků a lil ze mne pot. Pekl jsem se na slunci a ohýbal hřbet, snažil jsem se co nejvíce zrychlit své ruce a jen chvílemi jsem zastavoval, abych se ujistil, o kolik postoupil Pappy a táta, abych si mohl naplánovat další přestávku. Ale ani jednou se nenaskytla žádná příležitost k odložení mého pytle. Naopak, lopotil jsem se, postupoval vpřed a čekal, až mi ztěžkne vak, a poprvé jsem vážně zvažoval, zda opravdu potřebuji tu kardinálskou vestu.
Když už jsem se pachtil na poli celou věčnost, uslyšel jsem hluk motoru Johna Deerea a zaradoval jsem se, protože nastal čas oběda. Ačkoliv jsem nedokončil svou první řadu, nijak jsem se se svým zpožděním netrápil. Sešli jsme se všichni u traktoru a tam jsem na volné plošině přívěsu spatřil Trota stočeného do klubíčka. Paní Spruillová a Tally ho hladily a popleskávaly. Nejprve jsem si myslel, že asi umřel, ale pak se trochu pohnul. „To vedro ho udolalo,“ pošeptal mi můj otec, převzal ode mne vak s bavlnou a přehodil si ho přes rameno, jako kdyby byl prázdný.
Šel jsem za ním k váze, kde ho Pappy rychle zvážil. Za všechnu tu otravnou práci jsem získal jen jedenatřicet liber bavlny.
Jakmile se sešli všichni Mexičané a příslušníci rodiny Spruillových, vydali jsme se domů. Oběd se podával přesně v půl dvanácté. Máma s babičkou odešly z pole o hodinu dřív, aby ho stihly připravit.
Na své vyhlídce v Johnu Deereovi jsem se poškrábanou a bolavou levou rukou chytil rukojeti deštníku a díval jsem se, jak se ostatní drncají na vlečňáku. Pan a paní Spruillovi drželi Trota, jenž byl stále zemdlelý a bledý. Tally seděla opodál, dlouhé nohy natažené přes plošinu přívěsu. Zdálo se, že Bo, Dale a Hank se o ubohého Trota vůbec nezajímají. Bylo jim horko, vypadali unaveně a vychutnávali odpočinek stejně jako ostatní.
Mexičané naopak seděli v řadě, jeden těsně vedle druhého, nohy spuštěné po stranách dolů, až je téměř vlekli po zemi. Pár jich nemělo ani boty, ani holínky.
Když jsme dojížděli ke stodole, zahlédl jsem něco, čemu jsem nemohl uvěřit. Kovboj, sedící na úplném konci krátkého přívěsu, se rychle otočil a podíval se na Tally. Vypadalo to, jako kdyby čekala, až na ni pohlédne, protože se na něj líbezně usmála. Byl to jeden z těch milých úsměvů, které uštědřovala i mně. Ačkoliv jí úsměv neopětoval, bylo zřejmé, že ho to potěšilo.
Přihodilo se to tak bleskově, že to kromě mě nikdo ani nepostřehl.
