Lobbista (John Grisham)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

14

 

POHŘEB ROBERTA CRITZE SE KONAL V MAUZOLEU, které se spíš podobalo přepychovému soukromému klubu, na bohatém předměstí Filadelfie, města, kde se narodil, ale jemuž se posledních třicet let vyhýbal. Zemřel bez závěti, a aniž určil, jaký si přeje pohřeb, takže na chudáka paní Critzovou zbylo nejen břímě dopravy jeho těla z Londýna domů, ale i rozhodnutí, jak s ním vhodně naložit. Jejich syn naléhal na kremaci a uložení do úhledné mramorové hrobky, chráněné před vlivy počasí. V té době byla už paní Critzová ochotná souhlasit skoro s čímkoli. Letěla sedm hodin přes Atlantik (turistickou třídou) s pozůstatky svého manžela někde pod sebou v strohé schránce určené speciálně pro leteckou přepravu mrtvých lidí, a už to samo by skoro stačilo na zhroucení. Navíc pak ještě přišel chaos na letišti, kde ji nikdo nečekal a nepřevzal zodpovědnost. Hrůza!

Pohřeb byl pouze na pozvánky; tuhle podmínku si stanovil bývalý prezident Arthur Morgan, kterému se po pouhých dvou týdnech na Barbadosu ani trochu nechtělo vracet se a nechat se od někoho vidět. Jestli byl ze smrti svého dlouholetého přítele smutný, nebylo to poznat. Hádal se s Critzovou rodinou o detailech obřadu tak, že ho málem požádali, ať tam vůbec nechodí. Datum se měnilo kvůli Morganovi. Způsob obřadu mu nevyhovoval. Neochotně souhlasil, že pronese řeč, ale jedině tehdy, když bude moci být hodně krátká. Pravda byla taková, že odjakživa nesnášel paní Critzovou a ona nesnášela jeho.

Malému okruhu přátel a rodiny připadalo neuvěřitelné, že by se Robert Critz tak opil v londýnské hospodě, že by se vypotácel na rušnou ulici a nechal se přejet autem. Když pitva odhalila značnou dávku heroinu, byla z toho paní Critzová tak nešťastná, že trvala na tom, aby se zpráva zničila nebo aspoň zapečetila a schovala. O droze neřekla dokonce ani svým dětem. Byla si naprosto jistá, že se její manžel nikdy žádné zakázané drogy nedotkl – pil příliš, ale jen málo lidí o tom vědělo –, přesto ale byla odhodlaná chránit jeho dobré jméno.

Londýnská policie ráda souhlasila s tím, že pitevní nálezy uloží a případ uzavře. Měli samozřejmě svoje pochybnosti, jenže měli plné ruce práce s jinými případy a kromě toho se vdova nemohla dočkat, až se bude moci vrátit do Států a nechat to všechno za sebou.

Obřad začal ve čtvrtek ve dvě odpoledne – ten čas si také nadiktoval Morgan, aby soukromý tryskáč mohl letět nonstop z Barbadosu na filadelfské letiště – a trval hodinu. Bylo pozváno osmdesát dva lidí a jednapadesát se jich dostavilo. Většina z nich ale byla spíš zvědavá na prezidenta Morgana než na rozloučení se starým Critzem. Obřad vedl poloprotestantský duchovní blíže neurčeného druhu. Critz se v kostele neobjevil čtyřicet let jinak než na svatbách a pohřbech. Duchovní měl obtížný úkol zavzpomínat na muže, s nímž se nikdy nesetkal, a ačkoli se statečně snažil, zoufale selhal. Četl z Knihy žalmů. Pronesl tuctovou modlitbu, která by se hodila pro jáhna, stejně jako pro masového vraha. Oslovil rodinu chlácholivými slovy – jenže i ta rodina byla pro něj cizí.

Místo útěšného rozloučení byl obřad tak chladný jako šedé mramorové stěny té falešné kaple. Morgan, dobronzova opálený (v únoru to bylo obzvlášť absurdní), se pokoušel malý hlouček rozptýlit několika historkami o svém starém kamarádovi, jenže z něj přímo čišelo, že to dělá jen proto, že musí, a zoufale si přeje být zpátky na palubě tryskáče.

Hodiny strávené na karibském slunci Morgana přesvědčily, že všechnu vinu za katastrofální průběh druhých voleb nese výhradně Robert Critz. O tomto svém závěru nikomu neřekl; ostatně se ani neměl komu svěřovat, protože v sídle na pláži byl jen on a domorodý personál. Už teď to ale Critzovi zazlíval a pochyboval o tom, zda to skutečně bylo takové přátelství.

Když obřadu konečně došel dech, Morgan se nezdržel. Povinně objal paní Critzovou a děti, krátce promluvil s několika starými přáteli, slíbil, že se za pár týdnů sejdou, a pak odspěchal se svou povinnou ochrankou z tajných služeb. Kolem plotu před obřadní síní stály televizní kamery, bývalého prezidenta ale ani nezahlédly. Schovával se vzadu v jedné ze dvou černých dodávek. O pět hodin později už seděl u bazénu a díval se na další karibský západ slunce.

I když se obřadu příliš lidí nezúčastnilo, byli tu jiní, kteří ho velmi bedlivě sledovali. Už v době jeho konání měl Teddy Maynard v ruce seznam všech jednapadesáti hostů. Nikdo z nich nebyl podezřelý. Nad žádným jménem nikdo nepovytáhl obočí.

Zabití proběhlo čistě. Pitevní zpráva byla bezpečně odstraněna z cesty, zčásti díky paní Critzové a částečně díky tomu, že někdo jiný zatahal za nitky v mnohem vyšších kruzích, než byla londýnská policie. Tělo bylo zpopelněno a svět na Roberta Critze velmi brzo zapomene. Jeho idiotský nájezd do Backmanova zmizení operaci nijak nenarušil.

FBI se pokusila namontovat v kapli skrytou kameru, ale neuspěla. Majitel se vzepřel a odmítal ustoupit, ačkoli tlak byl skutečně značný. Dovolil ovšem skryté kamery venku, a ty zachytily truchlící při příchodu a odchodu. Záznamy byly zkontrolovány, seznam oněch jednapadesáti rychle ověřen a hodinu po obřadu dostal ředitel hlášení.

 

* * *

 

Den před smrtí Roberta Critze obdržela FBI velice znepokojivou informaci. Byla zcela nečekaná, nevyžádaná a přišel s ní jistý podvodník, který čelil vyhlídce na čtyřicet let ve státním vězení. Byl manažerem velkého podílového fondu a přistihli ho, že si z poplatků ulívá pro sebe; obyčejný wallstreetský skandál, ve kterém šlo jen o pár miliard dolarů. Jenže ten podílový fond vlastnilo nadnárodní bankovní sdružení a tenhle podvodník se za ta léta propracoval až do samého jádra té organizace. Fond byl tak výnosný – v nezanedbatelné míře díky žonglérskému talentu svého manažera že jeho zisk nebyl pro sdružení opomenutelný. Byl zvolen do správní rady a dostal luxusní vilu na Bermudách, kde tato velmi tajnůstkářská organizace měla své hlavní sídlo.

V zoufalé snaze nestrávit zbytek života ve vězení byl ochoten se podělit o některá tajemství. Bankovní tajemství. Špinavé transakce. Prohlašoval, že může dokázat, že bývalý prezident Morgan poslední den v úřadu prodal přinejmenším jednu milost za tři miliony dolarů. Peníze byly odeslány z banky na Kajmanských ostrovech do banky v Singapuru – obě byly tajně ovládány sdružením, které právě opustil. Peníze byly pořád ještě uschované v Singapuru, na účtu otevřeném loutkovou společností, kterou ve skutečnosti vlastnil Morganův starý kamarád. Peníze prý byly určeny pro Morganovu potřebu.

Když FBI potvrdila převody i účty, najednou ležela na stole dohoda. Podvodníka podle ní měly čekat jen dva roky v nepříliš těžkém vězení. Peníze za prezidentskou milost, to byl zločin tak senzační, že se v Hooverově budově stal vysokou prioritou.

Informátor nebyl schopen určit, čí peníze z Kajmanských ostrovů odešly, ale FBI bylo celkem jasné, že pouze dva lidé z těch, kterým Morgan udělil milost, si mohli dovolit takový úplatek nabídnout. První a nejpravděpodobnější byl vévoda Mongo, přestárlý miliardář, který byl podle záznamů rekordmanem v držení peněz ilegálně ukrytých před finančním úřadem – přinejmenším mezi jednotlivci. Pokud šlo o společnosti, tam prvenství ještě zcela jasné nebylo. Informátor ovšem tvrdil, že Mongo do toho nejspíš zapletený nebude, protože měl v minulosti s dotyčnými bankami značné nepříjemnosti a dává přednost Švýcarům. To potvrdila i FBI. Druhý podezřelý byl samozřejmě Joel Backman. Takový úplatek by u tak zkušeného manipulátora nebyl nic překvapivého. A i když byla FBI mnoho let přesvědčena, že si nikde žádné bohatství neschoval, nepochybné to nebylo nikdy. Když býval lobbistou, měl styky s bankami jak ve Švýcarsku, tak v Karibiku. Měl svou síť pochybných přátel, kontakty na důležitých místech. Úplatky, odměny, příspěvky na volební kampaň, honoráře za lobbování – v tom všem se lobbista výborně vyznal.

Ředitelem FBI byla uštvaná dušička jménem Anthony Price. Prezident Morgan ho jmenoval před třemi lety a o šest měsíců později se ho pokusil zase vyrazit. Price žadonil o víc času a dostal ho, ale ti dva spolu neustále válčili. Z jakéhosi důvodu, na který si už přesně nevzpomínal, se Price také rozhodl dokázat si, že je muž, a zkřížit meče s Teddym Maynardem. Teddy neztratil mnoho bitev v tajné válce CIA proti FBI a rozhodně se nebál Anthonyho Price, posledního z dlouhé řady neschopných nul.

Teddy ale nevěděl o spiknutí „peníze za milost“, které teď plně zaměstnávalo ředitele FBI. Nový prezident se zaříkal, že se Anthonyho Price zbaví a jeho agenturu přebuduje. Slíbil také, že konečně pošle Teddyho Maynarda na odpočinek, jenže tyhle hrozby už bylo ve Washingtonu slyšet mnohokrát.

Price najednou dostal skvělou příležitost pojistit si svoje místo, a možná přitom dokonce vyhodit ze sedla Maynarda. Šel do Bílého domu a podal o podezřelém účtu v Singapuru zprávu poradci pro národní bezpečnost, který byl ve funkci potvrzen předešlého dne. Zdůraznil, že do celé věci je zjevně až po uši zapletený bývalý prezident Morgan. Vyhlašoval, že Joela Backmana je třeba najít a dovléct do Spojených států k výslechu a případně obvinit. Kdyby se prokázalo, že to je pravda, byl by to skandál, po kterém by se otřásala zem – jedinečný a vpravdě historický.

Poradce pro národní bezpečnost pozorně poslouchal. Po brífinku zamířil přímo do kanceláře viceprezidenta, vyhnal personál, zamkl dveře a vyklopil mu všechno, co se právě dozvěděl. Společně to pak sdělili prezidentovi.

Jak už bylo zvykem, nepanovala mezi současným obyvatelem Bílého domu a jeho předchůdcem žádná zvláštní láska. Jejich kampaně byly stejnou měrou plné zlomyslnosti a špinavých podrazů, které se v americké politice staly standardním chováním. Dokonce i poté, co jeho soupeř historicky pohořel a on sám triumfálně nastoupil do Bílého domu, nebyl nový prezident ochoten se nad to bláto povznést. Byl nadšený z představy, že by mohl Arthura Morgana ještě jednou ponížit. Už viděl sám sebe, jak po senzačním procesu a odsouzení na poslední chvíli zasáhne a udělí milost sám, aby zachránil image svého prezidentského úřadu.

To by byla chvíle!

Druhý den v šest ráno vezli viceprezidenta – jako obvykle pancéřovanou dodávkou – do ústředí CIA v Langley. Ředitel Maynard byl povolán do Bílého domu, ale protože tušil nějakou čertovinu, omluvil se s tím, že trpí závratí a lékaři mu nedovolují opouštět kancelář. Často tam jedl i spal, obzvlášť když se jeho závrať vystupňovala a neustále se mu točila hlava. Závrať byla jen jednou z jeho mnoha šikovných nemocí.

Schůzka byla krátká. Teddy seděl na konci svého dlouhého konferenčního stolu na invalidním vozíku, zabalený do pokrývek, a po boku měl jen Hobyho. Viceprezident vstoupil pouze s jedním tajemníkem a po krátkém rozpačitém úvodním klábosení o nové vládě a podobných věcech řekl: „Pane Maynarde, jsem tu v zastoupení nového prezidenta.“

„Jak jinak,“ řekl Teddy s velmi neupřímným úsměvem. Očekával, že ho vyhodí; po osmnácti letech a nesčetných hrozbách to konečně přišlo. Konečně prezident, který je dost chlap na to, aby Teddyho Maynarda vyrazil. Připravil na ten okamžik Hobyho. Když čekali na viceprezidenta, Teddy mu svěřil svoje obavy.

Hoby jako obvykle čmáral do zápisníku a čekal, že bude muset zapsat slova, jichž se tolik let bál: Pane Maynarde, prezident žádá vaši rezignaci.

Místo toho viceprezident řekl něco zcela nečekaného: „Pane Maynarde, prezident si přeje informace o Joelu Backmanovi.“

Teddy Maynard sebou netrhl ani v těch nejpřekvapivějších situacích. „Jaké informace?“ zeptal se bez zaváhání.

„Chce vědět, kde je a jak dlouho bude trvat přivézt ho zpátky.“

„Proč?“

„To nemůžu říct.“

„Pak to nemůžu říct ani já.“

„Pro prezidenta je to velice důležité.“

„To chápu. Ale pan Backman je teď právě velice důležitý pro naše operace.“

Viceprezident uhnul pohledem první. Pohlédl na svého tajemníka, který si sám také soustředěně dělal poznámky a byl mu úplně k ničemu. Za žádných okolností nehodlali CIA prozradit nic o převodech peněz a úplatku za milost. Teddy by určitě našel způsob, jak ty informace využít ve svůj prospěch. Ukradl by jim jejich drahocenný zlatý valoun a zase by přežil. Kdepak, Teddy buď bude spolupracovat, nebo konečně ze svého křesla vyletí.

Viceprezident se naklonil trochu dopředu a řekl: „V téhle otázce prezident nepřipustí kompromisy, pane Maynarde. Tu informaci dostane, a dostane ji velice brzo. Jinak bude žádat vaši rezignaci.“

„Nedostane ji.“

„Musím vám připomínat, že ve své funkci setrváte jen tak dlouho, jak uzná za vhodné prezident?“

„Nemusíte.“

„Výborně. Situace je jasná. Buď přijdete do Bílého domu s Backmanovým spisem a dopodrobna ho s námi proberete, nebo bude CIA brzo mít nového ředitele.“

„Taková otevřenost je mezi lidmi vašeho druhu vzácná, pane, bez urážky.“

„To beru jako kompliment.“

Schůzka skončila.

 

* * *

 

Hooverova budova byla asi tak utěsněná jako prorezlý okap a drby z ní do ulic Washingtonu doslova stříkaly. A mezi těmi, kdo je sbírali, byl spolu s jinými i Dan Sandberg z Washington Post. Jeho zdroje byly ovšem mnohem lepší než zdroje běžných investigativních novinářů a netrvalo dlouho, než zachytil stopu skandálu s koupenou milostí. Zapracoval na starém špehovi v novém Bílém domě a dostal částečné potvrzení té zprávy. Článek se mu začínal rýsovat, ale Sandberg věděl, že dokázat konkrétní detaily bude prakticky nemožné. Neměl nejmenší šanci nahlédnout do záznamů o bankovních převodech.

Ale kdyby se ukázalo, že to je pravda – že prezident skutečně prodával milosti za slušné peníze do důchodu – ne, Sandberg si neuměl představit úžasnější story. Bývalý prezident obviněn, souzen, možná i usvědčen a poslán do vězení. To bylo nemyslitelné.

Seděl u svého obrovského stolu, když přišel telefonát z Londýna. Byl to starý kamarád, také bojovný reportér, který psal pro Guardian. Pár minut si povídali o nové vládě, což teď bylo ve Washingtonu oficiální téma. Konečně, byl začátek února, všude ležely vrstvy sněhu a Kongres se jako obvykle touhle dobou brodil prací ve výborech. Život plynul relativně pomalu a nebylo moc o čem jiném mluvit.

„Máš něco o smrti Boba Critze?“ zeptal se kamarád.

„Ne, jen že měl včera pohřeb,“ odpověděl Sandberg. „Proč?“

„No, kolem toho, jak ten chudák skončil, zůstalo pár nejasností. A kromě toho se nikdo nemůže dostat k pitevní zprávě.“

„Jakých nejasností? Já myslel, že to rychle uzavřeli?“

„Snad, jenomže až moc rychle. Nic konkrétního nemám, to ne, jen se rozhlížím, jestli to nějak nesmrdí.“

„Já se pozeptám,“ slíbil Sandberg, který už začínal mít silné podezření.

„Tak jo. Za den dva si zavoláme.“

Sandberg zavěsil a zadíval se na prázdný monitor počítače. Když Morgan uděloval na poslední chvíli ty milosti, Critz u toho určitě byl. A při tom jejich pověstném stihomamu je pravděpodobné, že v Oválné pracovně byl s Morganem jenom Critz, když padla rozhodnutí a podepisovaly se papíry.

Možná, že Critz věděl příliš.

O tři hodiny později Sandberg odlétal z Dullesova letiště do Londýna.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024