31
ZA ZDMI VĚZENÍ SNIL O CURYCHU, O JEHO MODRÝCH řekách a čistých stinných ulicích, moderních obchodech a pohledných lidech, kteří jsou všichni hrdí na to, že jsou Švýcaři, a s příjemnou seriózností se starají o svoje věci. V předchozím životě s nimi jezdil v tichých trolejbusech, když mířili do práce ve finanční čtvrti. Tehdy býval příliš zaneprázdněný, než aby mohl hodně cestovat, příliš důležitý, než aby mohl opustit své delikátní operace ve Washingtonu, ale Curych patřil k těm několika místům, která viděl. Bylo to město podle jeho gusta; žádné davy turistů, žádné dopravní zácpy. Nebylo ochotné ztrácet čas zíráním na katedrály a muzea a klanět se uplynulým dvěma tisícům let. Kdepak. V Curychu šlo o peníze, o jejich rafinovanou správu, nikoli o bezostyšné rýžování, v němž byl mistrem Backman.
Teď byl znovu v trolejbusu – nasedl do něj u nádraží a jel po Bahnhofstrasse, hlavní třídě Curychu, pokud Curych něco takového vůbec měl. Bylo skoro devět. Zachytil poslední vlnu elegantně oblečených mladých bankéřů, kteří mířili do UBS a Credit Suisse a do tisíce méně známých, ale stejně bohatých institucí. Tmavé obleky, košile nejrůznějších barev, ale jen velmi málo bílých, drahé kravaty s většími uzly a méně vzory, tmavohnědé boty s tkaničkami, nikdy se střapci. Styl se za posledních šest let trochu změnil. Konzervativní byl pořád, ale o malinko odvážnější. Nebyli sice tak elegantní jako mladí byznysmeni v jeho rodné Bologni, ale docela atraktivní.
Každý cestou něco četl. Míjely je trolejbusy z jiných směrů. Marco předstíral, že je zabraný do Newsweeku, ale ve skutečnosti se díval po všech kolem.
Nikdo ho nepozoroval. Nezdálo se, že by někoho urážely jeho bowlingové boty. Popravdě řečeno, viděl ještě jedny takové na neformálně oblečeném mladíkovi na nádraží. Jeho slamák nevyvolával žádnou pozornost. Lemy jeho kalhot už vypadaly lépe; v hotelu si koupil laciné šitíčko a pak strávil půl hodiny tím, že se pokoušel kalhoty zašít, aniž by tekla krev. Jeho oblečení stálo jen zlomek toho, co obleky těch okolo, ale to mu bylo jedno. Dostal se do Curychu bez Luigiho a všech těch ostatních, a když mu štěstí vydrží ještě chvilku, dostane se i odtud.
Na Paradeplatzu se sjížděly trolejbusy z východu i ze západu a zastavovaly. Rychle se prázdnily, jak mladí bankéři v celých zástupech mířili ke svým budovám. Marco šel s davem; klobouk zůstal zastrčený pod sedadlem trolejbusu.
Za sedm let se nic nezměnilo. Paradeplatz byl pořád stejný – otevřené náměstí lemované obchůdky a kavárnami. Banky kolem tu stály tři sta let; některé své jméno vyhlašovaly do světa neonem, jiné byly tak dobře schované, že se nedaly najít. Za tmavými brýlemi hltal svoje okolí, ale držel se přitom těsně za třemi mladíky se sportovními taškami přes rameno. Vypadalo to, že mají namířeno do Rhineland Bank na východní straně náměstí. Vešel za nimi dovnitř do haly, kde teprve začínala pravá zábava.
Informační pult byl přesně tam, kde před sedmi lety, a dokonce i ta upravená dáma za ním mu připadala povědomá. „Rád bych mluvil s panem Mikelem Van Thiessenem,“ řekl tak tiše, jak dokázal.
„A vaše jméno?“
„Marco Lazzeri.“ Jméno „Joel Backman“ použije později, nahoře, ale tady se mu ho vyslovit nechtělo. Doufejme, že Van Thiessen bude jeho krycí jméno znát z Nealových e-mailů. Bankéř byl požádán, aby pokud to jen trochu půjde, zůstal přibližně týden ve městě.
Telefonovala a přitom zároveň ťukala do klávesnice. „Chviličku, pane Lazzeri,“ řekla. „Počkal byste laskavě?“
„Jistě,“ odpověděl. Jestli počká? O tomhle roky snil. Sedl si, hodil si nohu přes nohu, uviděl boty a zastrčil raději nohy pod židli. Byl si jistý, že ho teď z různých úhlů sleduje aspoň tucet kamer, a nevadilo mu to. Možná poznají, že v hale sedí Backman, možná ne. Skoro je viděl, jak zírají na monitory, drbou se za uchem a říkají: „Já nevím, je hubenější, skoro vychrtlý.“
„A ty vlasy. Máje zjevně nabarvené, a špatně.“
Aby jim pomohl, sňal Joel Giovanniho želvovinové brýle.
O pět minut později se odn…
