13
LEZIONE-A-PIEDI – LEKCE PŘI CHŮZI – POKRAČOVALY následujícího dne, kdy se Marco vzbouřil po hodině únavné gramatiky z učebnice a dožadoval se další procházky.
„Ma, deve imparare la grammatica,“ namítal Ermanno. Musíte se učit gramatiku.
Marco si už oblékal kabát. „To se právě mýlíte, Ermanno. Potřebuji opravdovou konverzaci, ne rozebírat strukturu vět.“
„Sono io l’insegnante.“ Já jsem učitel.
„Pojďte. Andiamo. Bologna čeká. Ulice jsou plné šťastných mladých lidí, vzduch zvoní zvukem vašeho jazyka, a to všechno čeká, až to vstřebám.“ Když Ermanno zaváhal, Marco se na něj usmál a řekl: „Prosím, příteli. Šest let jsem byl zavřený v malé cele, velké asi jako tenhle byt. Nemůžete očekávat, že tady zůstanu. Venku je živé město. Půjdeme se na něj podívat, ano?“ Venku bylo svěže a jasno, nikde ani mráček, nádherný zimní den, který každého horkokrevného Boloňana vytáhl do ulic za nějakými pochůzkami nebo dlouhým klábosením se starými přáteli. Každou chvilku se odněkud ozval živý rozhovor, jak se rozespalí studenti navzájem zdravili, a hospodyňky si vyměňovaly klípky. Postarší pánové v kabátech a kravatách si tiskli ruce a pak mluvili všichni najednou. Pouliční prodavači vyvolávali své nejnovější výhodné nabídky.
Pro Ermanna to ale nebyla procházka růžovým sadem. Jestli jeho student stojí o konverzaci, máji mít. Ukázal na policistu a řekl Markovi, samozřejmě italsky: „Jděte k tomu policistovi a zeptejte se, kudy se jde na Piazza Maggiore. Zapamatujte si instrukce a pak mi je zopakujte.“
Marco šel velice pomalu, některá slovíčka si šeptem opakoval, na některá se snažil rozpomenout. Vždycky začni úsměvem a náležitým pozdravem. „Buon giomo,“ řekl a skoro přitom tajil dech.
„Buon giomo,“ odpověděl policista.
„Mi puó aiutare?“ Můžete mi pomoci?
„Certamente.“ Samozřejmě.
„Sono Canadese. Non parlo molto bene.“ Jsem Kanaďan. Nemluvím moc dobře italsky.
„Allora.“ Dobře. Policista se pořád usmíval a bylo vidět, že mu teď má ještě větší chuť pomoci.
„Dov’ě la Piazza Maggiore?“
Policista se otočil a zahleděl se do dáli, ke středu Bologne. Odkašlal si a Marco se připravil na příval informací. Jen kousek od nich stál Ermanno a poslouchal každé slovo.
Policista ale začal krásně pomalu a samozřejmě přitom ukazoval – jako všichni: „Není to daleko. Jděte touhle ulicí, pak první doprava, to je Via Zamboni, a tou jděte, až uvidíte dvě věže. Pak zahněte na Via Rizzoli a jděte po ní tři bloky.“
Marco poslouchal, jak nejpozorněji mohl, a pak se pokusil každou větu říci sám. Policista celé cvičení trpělivě zopakoval. Marco mu poděkoval, zopakoval si v duchu všechno, co si zapamatoval, a pak totéž vyklopil Ermannovi.
„Non c’e male,“ řekl. To není špatné. Zábava teprve začínala. Zatímco Marco si vychutnával svůj malý triumf, Ermanno se rozhlížel po dalším nic netušícím učiteli. Našel ho ve starém muži, který se šoural kolem s tlustými novinami pod paží. „Zeptejte se ho, kde ty noviny koupil,“ zavelel svému studentovi.
Marco si dal načas, několik kroků starého pána sledoval, a když si myslel, že dal větu správně dohromady, řekl: „Buon giomo, scusi.“ Starý pán se zastavil a vyvalil na něj oči, a chvilku to vypadalo, že snad vezme Marka holí přes hlavu. Obvyklým „Buon giomo“ se neobtěžoval.
„Dov’ě ha comprato questo giomale?“ Kde jste koupil ty noviny?
Starý pán se podíval na noviny, jako by to byl kontraband, a pak na Marka, jako by ho právě proklel. Škubl hlavou doleva a zavrčel něco jako: „Támhle.“ A tím rozhovor z jeho strany skončil. Když se šoural pryč, Ermanno se přitočil k Markovi a řekl anglicky: „Moc jste si nepopovídali, co?“
„To ne.“
Vstoupili do malé kavárny, kde si Marco pro sebe objednal obyčejné espreso. Ermanno se s prostými věcmi spokojit nehodlal; chtěl střední kávu s cukrem, ale bez smetany, a malý višňový šáteček, a přiměl Marka, aby to všechno objednal a neudělal přitom chybu. Když se usadili ke stolu, Ermanno na něj položil několik eur v bankovkách různých hodnot a padesáticentovou a jednoeurovou minci, a c…
