19
V POLOTMĚ SVÉHO MALÉHO BYTU ABSOLVOVAL Marco časně ranní rituál se svou obvyklou výkonností. Až na dobu ve vězení, kde měl pramálo na výběr a neexistoval tam důvod vrhat se ráno do světa, neměl nikdy ve zvyku se po probuzení povalovat. Bylo toho tolik, co chtěl udělat, co chtěl vidět. Často se ve své kanceláři objevoval ještě před šestou ranní, nažhavený a připravený k první z každodenních šarvátek, a to často jen po třech nebo čtyřech hodinách spánku.
Tyhle zvyky se mu teď vracely. Nevrhal se na každý den, nevyhledával boj, ale zase měl před sebou jiné výzvy.
Osprchoval se ani ne za tři minuty; to byl další starý zvyk a na Via Fondazza podpořený ještě katastrofálním nedostatkem teplé vody. Nad umyvadlem se oholil a pečlivě se přitom vyhýbal hezky se prodlužující bradce, kterou si pěstoval. Knír už byl skoro dorostlý; bradu měl jednolitě bílou. Vůbec nevypadal jako Joel Backman a ani nemluvil jako on. Učil se hovořit mnohem pomaleji a tišeji. A dělal to přirozeně jiným jazykem.
Do stručného ranního rituálu patřila i trocha špionáže. Vedle postele měl prádelník, kam si ukládal věci. Čtyři zásuvky, všechny stejně velké, a ta poslední končila patnáct centimetrů nad zemí. Vzal velice tenkou bílou nitku vytaženou z prostěradla; používal ji každý den. Na obou koncích ji co nejvíc naslinil a potom jeden konec zastrčil pod dno poslední zásuvky. Druhý přimáčkl k postranní vzpěře prádelníku, takže až se zásuvka otevře, neviditelnou nit z jejího místa vytáhne.
Někdo, předpokládal, že Luigi, přicházel do jeho pokoje každý den, zatímco on studoval s Ermannem nebo Franceskou, a zásuvky prohledal.
Psací stůl stál v malém obýváčku pod jediným jeho oknem. Na stole ležely nejrůznější papíry, blok, knihy; Ermannův průvodce po Bologni, několik výtisků Herold. Tribune, ubohá sbírka nákupních průvodců, které na ulicích zadarmo rozdávali cikáni, ohmataný italsko-anglický slovník a narůstající kupa učebních pomůcek, kterými ho zavaloval Ermanno. Stůl byl jen zpola uklizený, a to ho rozčilovalo. Jeho někdejší právnický stůl, který by se do jeho současného obýváku ani nevešel, býval proslulý svým bezchybným pořádkem. Sekretářka ho každý den pozdě odpoledne velice pečlivě uklízela.
Ten chaos ale měl svůj skrytý řád. Deska stolu byla z nějakého tvrdého dřeva a za ta léta byla už poškrábaná a ušpiněná. Jedním z poškození byla malá skvrna – Marco usoudil, že patrně od inkoustu. Byla velká asi jako malý knoflík a nacházela se skoro uprostřed stolu. Každé ráno, když odcházel, umístil růžek poznámkového papíru přesně doprostřed té inkoustové skvrny. Toho by si nevšiml ani ten nejsvědomitější špeh.
A také že si nevšiml. Ten, kdo tam každý den chodil slídit, nebyl nikdy, ani jedinkrát, tak pečlivý, aby papíry a knihy vrátil přesně tam, kde byly.
Každý den, sedm dní v týdnu, dokonce i o víkendu, kdy Marco nestudoval, sem chodil Luigi se svými nohsledy provést svou špinavou práci. Marco uvažoval o tom, že by se jednoho nedělního rána vzbudil s příšernou bolestí hlavy, zavolal Luigimu, což byl stále ještě jediný člověk, kterému telefonoval z mobilu, a požádal ho, aby mu donesl aspirin nebo co v Itálii užívají. Pak by pokračoval v přetvářce – léčil by se, nechal závěsy zatažené, ležel by v posteli, až teprve pozdě odpoledne by znova zavolal Luigiho a prohlásil, že je mu mnohem líp a že se potřebuje najíst. Zašli by za roh, něco malého snědli a pak by se Marco náhle rozhodl, že se přece jen raději vrátí domů. Nebyli by pryč ani hodinu.
Provedl by prohlídku někdo jiný?
Plán se začínal rýsovat. Marco chtěl vědět, kdo ještě ho sleduje. Jak velká je síť? Jestli jim záleží jen na tom, aby zůstal naživu, tak proč mu každý den prohledávají byt? Čeho se bojí?
Bojí se, že zmizí. Ale proč z toho mají takový strach? Je přece svobodný člověk a může se i svobodně pohybovat. Jeho přestrojení je dobré. Jazykové znalosti má jen základní, ale vystačí s nimi a každým dnem je lepší. Co by jim po tom bylo, kdyby se z ničeho nic vytratil? Nasedl do vlaku a vyda…
