9
NÁSLEDUJÍCÍHO DNE V POLOVINĚ RANNÍ LEKCE MARCO z ničeho nic změnil směr. Uprostřed obzvlášť obtížného dialogu přestal mluvit italsky a řekl: „Vy nejste student.“ Ermanno překvapeně vzhlédl od učebnice, na chvilku se zarazil a pak řekl: „Non inglese, Marco. Soltanto italiano.“ Jenom italsky.
„Z italštiny jsem zrovna teď unavený. Vy nejste student.“ Ermanno moc klamat neuměl, a tak udělal příliš dlouhou pauzu. „Jsem,“ odpověděl nepřesvědčivě.
„Ne, myslím, že ne. Je jasné, že nechodíte na přednášky, jinak byste mě nemohl celý den učit.“
„Třeba mám přednášky večer. Záleží na tom?“
„Vy nechodíte nikam na žádné přednášky. Nejsou tu žádné knihy, žádný studentský časopis, nic z toho obvyklého nepořádku, který studenti kolem sebe trousí.“
„Třeba je mám ve vedlejším pokoji.“
„Ukažte.“
„Proč? Je to důležité?“
„Protože myslím, že pracujete pro stejné lidi jako Luigi.“
„A jestli ano, tak co?“
„Chci vědět, kdo to je.“
„Co když to nevím? Proč se o to staráte? Vaším úkolem je naučit se jazyk.“
„Jak dlouho už bydlíte tady, v tomhle bytě?“
„Nemusím odpovídat na vaše otázky.“
„Víte, já myslím, že jste se sem nastěhoval minulý týden; že tohle je nějaký konspirační byt nebo tak něco; a že vy nejste doopravdy ten, kdo tvrdíte, že jste.“
„Tak to bychom byli dva.“ Ermanno náhle vstal a prošel malou kuchyní do zadní části bytu. Vrátil se s hrstí papírů, které položil před Marka. Byla to registrační složka z univerzity v Bologni, na obálce bylo jméno Ermanno Rosconi a adresa bytu, kde právě byli.
„Brzo se na univerzitu vracím,“ řekl Ermanno. „Chtěl byste ještě kávu?“
Marco prohlížel formuláře a rozuměl jim právě tolik, aby pochopil. „Ano, prosím,“ odpověděl. Byly to jen papíry – ty se zfalšují snadno. Ale jestli to byl padělek, byl velice dobrý. Ermanno zmizel v kuchyni a začal točit vodu.
Marco odstrčil židli a oznámil: „Jdu se projít kolem bloku. Potřebuju si vyčistit hlavu.“
* * *
Večeře neproběhla podle obvyklého scénáře. Luigi ho čekal před trafikou naproti Piazza dei Signoři a pak spolu šli rušnou uličkou, kde obchodníci zavírali krámky. Byla už tma a hodně chladno a elegantně zachumlaní byznysmeni spěchali domů, hlavy schované v kloboucích a šálách.
Luigi měl ruce v rukavicích vražené hluboko do kapes kabátu z hrubé látky, který mohl zdědit po dědečkovi, stejně jako koupit minulý týden v Miláně v nějakém nehorázně drahém butiku. Ať tak, či tak, nosil ho elegantně a Marco znovu záviděl svému opatrovníkovi jeho nedbalou eleganci.
Luigi nijak nespěchal a zdálo se, že si chladu docela užívá. Pronesl pár poznámek italsky, ale Marco se odmítl nechat do té hry zatáhnout. „Anglicky, Luigi,“ řekl dvakrát. „Potřebuju angličtinu.“
„Tak dobře. Jak šel druhý den učení?“
„Šlo to. Ermanno je dobrý. Smysl pro humor nemá, ale učit umí.“
„Děláte pokroky?“
„Jak bych je mohl nedělat?“
„Ermanno mi řekl, že máte cit pro jazyk.“
„Ermanno se neumí vůbec přetvařovat a vy to víte. Pracuju tvrdě, protože na tom hodně záleží. Hustí to do mě šest hodin denně a pak se ještě další tři hodiny dřu večer sám. Takže musím dělat pokroky.“
„Pracujete hodně tvrdě,“ opakoval Luigi. Náhle se zastavil a podíval se na něco, co vypadalo jako malé lahůdkářství. „Tady máte večeři, Marco.“
Marco se na obchůdek nesouhlasně podíval. Výloha nebyla větší než čtyři, možná pět metrů. Ve výloze byly namačkané tři stolky a zdálo se, že je uvnitř hodně plno. „Určitě?“ zeptal se Marco.
„Ano, jídlo je velice dobré. Lehčí věci, sendviče a tak. Budete jíst sám. Já dovnitř nejdu.“
Marco se po něm podíval a začal protestovat, pak se zarazil a usmál se, jako by tu výzvu vítal.
„Menu je na tabuli nad kasou, jen italsky. Nejdřív si objednáte, zaplatíte, jídlo si pak vyzvednete na druhém konci pultu. Docela dobře se tam sedí, když ulovíte stoličku. Spropitné je v ceně.“
Marco se zeptal: „Jaká je místní specialita?“
„Výborná je pizza se šunkou a artyčoky. A panini také. Za hodinu vás budu čekat tady u fontány.“
Marco zaťal zuby a vešel do kavárničky. Přip…
