4
Lidé, kteří vedli tábor osvobození, necítili potřebu uhýbat před problémy. Nepokusili se dostat co nejdál od válečné zóny, která jim dodávala oběti. Žádná rehabilitační farma v srdci poklidného venkova. Žádná odlehlá protidrogová léčebna v lepší části města. Táborníci přicházeli z ulice a na ulici se zase vraceli.
Vchod do areálu Tábora se nacházel na W Street v severním Washingtonu, na dohled od řady zabedněných, opuštěných dvojdomků, které čas od času využívali překupníci cracku. Nedaleko bylo rovněž nechvalně proslulé parkoviště u zrušené benzinové pumpy. Tady se dealeři drog scházeli se svými dodavateli a obchody uzavírali bez sebemenší snahy o utajení. Podle neoficiálních policejních zpráv z tohoto parkoviště odváželi víc prostřílených mrtvol než z jakéhokoli jiného místa v D. C.
Clay pomalu projížděl po W Street, dvířka auta zamčená, obě ruce pevně na volantu. Očima těkal kolem sebe, uši nastražené, zda neuslyší zvuky střelby. V tomhle ghettu představoval bílý muž neodolatelný terč v kteroukoli denní dobu.
Tábor sídlil v bývalém skladišti, které poslední majitel dávno opustil, takže propadlo městu, a to ho na oplátku za pár dolarů prodalo neziskové organizaci, jež ze záhadného důvodu soudila, že by pro ten prostor mohla mít využití. Byla to masivní stavba z červených cihel, od chodníku po střechu hnědě omítnutá, přičemž spodní část se usilovně pokoušeli přemalovat sprejeři z okolí. Táhla se podél ulice a do hloubky zabírala celý jeden blok domů. Všechny dveře i okna na bočních stranách byly zazděné a přemalované, takže se vedení léčebny obešlo bez plotů a ostnatých drátů. Kdyby se odtud někdo pokoušel uprchnout, potřeboval by kladivo, dláto a celý den nepřerušované usilovné práce.
Clay zaparkoval svou Hondu Accord přímo před vchodem do budovy a chvilku se rozhodoval, jestli má ujet, nebo vystoupit. Nad bytelnými dvoukřídlými vraty visela malá tabulka s nápisem: Tábor osvobození. Soukromý pozemek. Vstup zakázán. Jako by dovnitř mohl někdo náhodou zabloudit nebo tam chtít proniknout. Kolem se potulovala obvyklá sbírka místních týpků: několik mladíků, kteří u sebe bezpochyby měli drogy a dost střelných zbraní, aby odrazili i policejní jednotku, párek opilců, kteří společně vrávorali kamsi do dálky, a osoby, které vypadaly jako rodinní příslušníci chystající se na návštěvu k pacientům Tábora. Práce už Claye zavedla do většiny nepříjemnějších částí Washingtonu a naučil se jednat tak, jako by vůbec neznal strach. Jsem právník. Jsem tady pracovně. Uhněte mi z cesty. Nemluvte na mě. Během téměř pěti let strávených v ÚVO na něj ještě nikdo nevystřelil.
Zamknul hondu a nechal ji u obrubníku. Už když to dělal, smutně si přiznal, že jeho autíčko by nejspíš nezaujalo ani chuligány z téhle ulice. Vůz byl dvanáct let starý a měl najeto skoro tři sta tisíc kilometrů. Klidně si ho vemte, řekl si v duchu Clay.
Zhluboka se nadechl a zvědavých pohledů gangsterů na chodníku si nevšímal. V okruhu tří kilometrů se nevyskytuje jediný další běloch, pomyslel si. Stiskl zvonek u dveří a z reproduktoru pod ním se vzápětí chraptivě ozvalo: „Kdo je tam?“
„Jmenuju se Clay Carter. Jsem advokát. V jedenáct hodin mám schůzku s Talmadgem X.“ Jméno pronesl velmi zřetelně, stále přesvědčený, že jde o nějaký omyl. Do telefonu se sekretářky zeptal, jak se příjmení pana X píše, a ona celkem hrubě opáčila, že to vůbec není příjmení. Tak co to je? Je to X. Přeberte si to sám. Nic na tom nezměníte.
„Moment,“ řekl hlas v reproduktoru a Clay čekal. Upřeně hleděl na dveře a ze všech sil se snažil ignorovat všechno kolem sebe. Koutkem oka postřehl, jak se někde nalevo od něho, dost blízko, cosi pohnulo.
„Páni, čéče, ty jseš advokát?“ zeptal se jeden mladý černoch pronikavým hlasem určeným pro co nejširší okruh posluchačů.
Clay se obrátil a pohlédl do zrcadlových brýlí svého mučitele. „Jo,“ odpověděl tak klidně, jak dokázal.
„Ty nejseš žádnej advokát,“ oznámil mu černoch. Za ním se už začal tvořit malý dav čumilů.
„Bohužel ano,“ řekl Clay.
„Ty …
