6
S Rodneym na sedadle spolujezdce se Clay cítil trochu bezpečnější, a navíc devět hodin ráno bylo na ty horší týpky z Lamont Street přece jen moc brzy. Pořád ještě vyspávali jedy, které do sebe nacpali večer předtím. Obchody pomalu otvíraly. Clay zaparkoval nedaleko uličky, kde k vraždě došlo.
Rodney byl advokátní asistent z povolání. Už deset let studoval s přestávkami večerně práva a pořád mluvil o tom, že jednoho dne školu dokončí a složí advokátní zkoušky. Ale doma měl čtyři dospívající děti, takže mu chyběly jak peníze, tak čas. Protože sám vyrostl v ulicích D. C., dobře je znal Součástí jeho každodenní rutiny byly žádosti právníků ÚVO, obvykle vyděšených a ne moc zkušených bělochů, aby je laskavě doprovodil do válečné zóny a pomohl jim prošetřit nějaký odporný zločin. Byl však advokátní asistent, nikoli vyšetřovatel, takže někdy přijal a jindy odmítl.
Clayovi však nikdy neřekl ne. Během let spolupracovali na mnoha případech. Objevili v uličce místo, kde leželo Ramónovo tělo, a pečlivě prohlédli okolí, s plným vědomím, že policie to tam už několikrát pročesala. Vypotřebovali celý jeden film a pak se vydali hledat svědky.
Žádné neobjevili, což nebylo vůbec překvapivé. Stačilo, aby se tam Clay s Rodneym pohybovali čtvrt hodiny, a zpráva o jejich příjezdu se už stihla rozšířit. Jsou tady cizí lidi, zajímají se o tu poslední vraždu, takže zamkněte dveře a nic neříkejte. Ti dva očití svědci z beden od mléka před obchodem, muži, kteří každý den trávili na tom samém místě mnoho hodin, popíjeli laciné víno a sledovali cvrkot, byli dávno pryč a nikdo je nikdy neviděl.
Prodavače v obchodě zjevně zaskočilo, že se tam vůbec střílelo.
„Tady v okolí?“ ujišťoval se jeden z nich, jako by vlna zločinnosti k jejich ghettu ještě nedorazila.
Po hodině to vzdali a zamířili do Tábora osvobození. Clay řídil a Rodney upíjel z vysokého papírového kelímku vychladlou kávu. A podle toho, jak se tvářil, také dost špatnou. „Jermaine dostal před pár dny podobný případ,“ řekl. „Kluk v léčebně, pár měsíců byl pod zámkem, nějak se dostal ven, nevím, jestli utekl, nebo ho pustili, ale do čtyřiadvaceti hodin si sehnal pistoli a postřelil dva lidi. Jeden z nich zemřel.“
„Náhodné oběti?“
„Kdo je v tomhle městě náhodná oběť? Dva chlápci v nepojištěných autech se srazí na křižovatce a začnou po sobě pálit. Je to náhodný, nebo mají motiv?“
„Šlo o drogy, loupež, sebeobranu?“
„Myslím, že to byly náhodně vybrané oběti.“
„Ve které léčebně ten člověk byl?“ zeptal se Clay.
„V Táboře osvobození ne. Mám dojem, že jde o nějaké centrum nedaleko Howard Street. Ten spis jsem neviděl. Víš přece, jak pomalu Jermaine pracuje.“
„Takže na tom neděláš?“
„Ne. Jenom jsem to slyšel v kanceláři.“
Rodney měl přístup ke všem zvěstem a klepům v Úřadě veřejného obhájce a o tamějších právnících a jejich případech věděl víc než Glenda, která všechno řídila. Když odbočili na W Street, Clay se zeptal: „Už jsi v tom Táboře osvobození někdy byl?“
„Jednou nebo dvakrát. Je to pro těžký závisláky, poslední zastávka před hřbitovem. Drsný místo a vedou ho drsný týpci.“
„Znáš tam chlapa, co si říká Talmadge X?“
„Ne.“
Dneska se nemuseli prodírat žádným pouličním davem. Clay zaparkoval před budovou a pospíšili si dovnitř. Talmadge X nebyl přítomen, kvůli něčemu naléhavému musel odjet do nemocnice. Jeho kolega, který je vítal, se zdvořile představil jako Noland a sdělil jim, že je zde hlavním poradcem. Ve své kanceláři jim u malého stolku předložil složku Tequily Watsona a vybídl je, aby si ji prohlédli. Clay mu poděkoval, v duchu přesvědčen, že obsah složky před jeho návštěvou důkladně probrali a vyčistili.
„Podle našich interních předpisů musím zůstat v místnosti, zatímco budete složku studovat,“ vysvětlil Noland. „Pokud budete chtít kopie, jedna stránka stojí pětadvacet centů.“
„Jasně,“ řekl Clay. Nemělo smysl přít se s interními předpisy. A kdyby měl zájem o celou složku, mohl si ji kdykoli vyžádat na základě soudního příkazu. Noland se usadil za svým stolem, kde na n…
