Král advokátů (John Grisham)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

24

 

Na konci roku se uvolnilo přímo nad jeho firmou v kancelářské budově hned celé podlaží. Clay si ho polovinu pronajal a dal své síly dohromady – přivedl tam dvanáct advokátních asistentů a pět sekretářek z Robotárny, stejně jako ty právníky z Yaleské pobočky, kteří dosud pracovali jinde. Na Connecticut avenue, v oblasti vysokých nájmů, se budou rozhodně cítit víc doma. Chtěl mít celou firmu pod jednou střechou, všechny pěkně na dosah, protože měl v úmyslu pořádně je prohánět.

Nový rok zahájil s drsným pracovním režimem – do kanceláře chodil na šestou, snídal, obědval a někdy i večeřel u psacího stolu. Obvykle tam býval do osmi či do devíti hodin večer a nenechával nikoho na pochybách, že od těch, kdo chtějí ve firmě zůstat, očekává podobné pracovní nasazení.

Jonah zůstat nechtěl. Odešel v polovině prosince, vyklidil a uvolnil svou kancelář a rychle se rozloučil. Plachetnice už čeká. Nemusíte mi volat. Prostě pošlete peníze na účet v jedné bance na Arubě.

Oscar Mulrooney si Jonahovu kancelář zařizoval ještě předtím, než za Jonahem zapadly dveře. Byla větší a byl z ní lepší výhled, což pro něj nic neznamenalo, ale byla také blíže ke Clayově kanceláři, a na tom záleželo nejvíc. Mulrooney větřil peníze, obrovská palmáre. Na Dyloftu se už napakovat nestihl, ale další příležitost si ujít nenechá. On i ostatní chlapci z Yale strávili celá léta přípravou na kariéru v podnikovém právu, a to je nechalo na holičkách, takže teď toužili po odplatě. A existuje snad lepší způsob pomsty než čelní útok, shánění klientů a inzerování vlastních služeb? Nafoukaní panáci ve staroslavných firmách neznali nic urážlivějšího. Skupinové žaloby nebyly skutečná advokátní praxe. Byl to spíš druh podnikání, a dost pochybného podnikání.

Stárnoucí řecký playboy, který se kdysi oženil s Paulettou Tullosovou a pak ji opustil, se nějak doslechl o jejím náhle nabytém bohatství. Přijel do D. C., zavolal jí do luxusního bytu, který jí věnoval, a nechal na záznamníku vzkaz. Jakmile Paulette zaslechla jeho hlas, sbalila si pár věcí a odletěla do Londýna, kde přečkala svátky a ještě pořád se tam schovávala. Zatímco byl Clay na Mustique, poslala mu snad tucet e-mailů, v nichž vysvětlovala svou situaci a posílala pokyny, jak přesně má po návratu zařídit její rozvod. Clay podal jejím jménem žádost, ale Řek nebyl k nalezení. Paulette také ne. Možná se vrátí za pár měsíců, možná nikoli. „Promiň, Clayi,“ řekla mu do telefonu. „Ale já už doopravdy vlastně nechci pracovat.“

Takže se jeho důvěrníkem, neoficiálním partnerem s velkými ambicemi, stal Oscar Mulrooney. Spolu se svým týmem studoval pohyblivé písky systému hromadných žalob. Naučili se zákony a procedury. Četli odborné články od profesorů práv i zprávy z bojišť od advokátů z praxe. Existovaly tucty webových stránek – jedna tvrdila, že nabízí seznam všech skupinových žalob, které se ve Spojených státech právě řeší, v celkovém počtu jedenácti tisíc; další radila potenciálním žalobcům, jak se mají ke skupinové žalobě přidat a získat odškodné; jedna se specializovala na žaloby, které se týkaly zdraví žen, druhá zase mužů; několik se zabývalo fiaskem s dietní pilulkou Hubený Ben; jiné se soustředily na spory s tabákovými firmami. Snad nikdy se tolik mozků s takovou finanční podporou nezaměřovalo na výrobce špatných produktů.

Mulrooney měl plán. Když už je podáno tolik skupinových žalob, firma by mohla věnovat své značné finanční zdroje na získávání nových klientů. Protože Clay měl peníze na reklamu a marketing, mohli by si vybrat několik nejvýnosnějších skupinových žalob a vrhnout se na dosud neobjevené klienty. Téměř všechny žaloby, které už byly vyrovnány, ponechávaly stejně jako Dyloft jistou několikaletou lhůtu, během níž si mohli noví žalobci vybrat peníze, na něž měli nárok. Clayova firma se může jednoduše svézt na akcích jiných specialistů na skupinové žaloby, vlastně tak nějak posbírat drobečky, ale za obrovské palmáre. Jako příklad Oscar použil Hubeného Bena. Předpokládaný počet poškozených činil přibližně tři sta tisíc osob, z nichž možná sto tisíc ještě nebylo identifikováno a rozhodně nemají právní zastoupení. Ve sporu už došlo k vyrovnání; korporace rozdávala poškozeným miliardy. Úplně stačilo, když se poškozený zaregistroval u správce skupinové žaloby, předložil výsledky svých lékařských testů a vyzvedl si peníze.

Jako generál, který přesouvá své jednotky, vyčlenil Clay na Hubeného Bena dva právníky a jednoho advokátního asistenta. Bylo to méně, než Mulrooney žádal, ale Clay měl větší plány. Zahájil válku proti Maxatilu, spor, který chtěl řídit sám. Vládní zpráva, jež stále nebyla zveřejněna a Max Pace ji podle všeho ukradl, měla sto čtyřicet stran a byla plná zničujících zjištění. Clay si ji přečetl dvakrát, než ji předal Mulrooneymu.

Jednou večer koncem ledna, zatímco venku hustě sněžilo, nad ní seděli dlouho přes půlnoc a poté vypracovali podrobný plán útoku. Clay vyčlenil na záležitost Maxatilu Mulrooneyho, dva další právníky, dva advokátní asistenty a tři sekretářky.

Ve dvě ráno, když do okna zasedací síně narážely velké sněhové vločky, Mulrooney prohlásil, že s ním chce probrat něco nepříjemného. „Potřebujeme víc peněz.“

„Kolik?“ zeptal se Clay.

„Je nás tu teď třináct, všichni z velkých firem, kde jsme docela slušně vydělávali. Deset z nás je ženatých, většina má děti, jsme pod velkým tlakem, Clayi. Dal jste nám roční smlouvu na pětasedmdesát tisíc dolarů a věřte mi, jsme rádi, že je máme. Nevíte, jaké to je, vystudovat Yale nebo podobnou prestižní školu, nechat se nahánět velkými firmami, vzít nějakou práci, oženit se a najednou skončit na ulici s prázdnýma rukama. To člověku trochu pošramotí ego, chápete?“

„Jistě.“

„Zdvojnásobil jste můj plat a já jsem vám za to víc vděčný, než dokážu vyjádřit. Vyjdu s penězi docela dobře. Ale ti ostatní mají potíže. A jsou to velmi hrdí lidé.“

„Kolik?“

„Nerad bych přišel o jediného z nich. Myslí jim to. A dřou ze všech sil.“

„Udělejme to takhle, Oscare. Poslední dobou mám chuť být velmi štědrý. Dám vám všem novou roční smlouvu na dvě stě tisíc. Na oplátku chci nekonečnou pracovní dobu. Teď stojíme před něčím velkým, ještě větším než loni. Pokud odvedete svoji práci dobře, budou bonusy. Velké, příjemné bonusy. Já bonusy miluju, Oscare, z pochopitelných důvodů. Domluveno?“

„Jistě, šéfe.“

Sněžilo příliš hustě, aby mohli odjet autem domů, a tak pokračovali v maratónu. Clay měl předběžnou zprávu o té firmě z pensylvánského Reedsburgu, která vyráběla nekvalitní stavební maltu. Wes Saulsberry mu předal tajnou složku, o níž se zmínil v New Yorku. Defektní cement sice nebyl tak vzrušující jako nádory v močovém měchýři, krevní sraženiny nebo ztenčené srdeční chlopně, ale penězi voněl stejně. Vyčlenili dva právníky a advokátního asistenta, aby připravili skupinovou žalobu a vyhledali nějaké poškozené.

Seděli spolu v zasedačce deset hodin v kuse, popíjeli kávu, jedli oschlé sendviče, sledovali, jak sněžení přechází ve vánici, a plánovali další postup. Ačkoli schůzka začala jen jako výměna myšlenek, vyvinula se v něco mnohem důležitějšího. Nová advokátní kancelář získávala tvar, stávala se z ní firma s jasnou představou o tom, kam směřuje a čeho chce dosáhnout.

Prezident ho potřeboval! Ačkoli volby se měly konat až za dva roky, prezidentovi nepřátelé už po kilech hrabali peníze na volební kampaň. Už v dobách, kdy byl jen bezvýznamným senátorem, stál prezident vždy pevně na straně advokátů, neboť kdysi býval také maloměstským právníkem a byl na to hrdý, a nyní potřeboval Clayovu pomoc při odrážení sobeckých zájmů velkých firem a korporací. Aby se s ním seznámil osobně, navrhl mu účast na akci, které se říkalo Prezidentská přehlídka, a šlo o večírek pro vybranou skupinu vlivných advokátů a spřízněných politiků, kteří tam dostali příležitost vypisovat tučné šeky a probírat závažná témata.

Nepřátelé právě plánovali další rozsáhlý útok a žádali okamžitou reformu systému hromadných žalob. Chtěli tvrdě omezit jak výše náhrady skutečné škody, tak náhradu škody s trestní funkcí. Chtěli zcela rozvrátit systém skupinových žalob, který sloužil tak dobře (zejména specializovaným právníkům). Chtěli lidem znemožnit podávání žalob na lékaře.

Prezident bude stát neochvějně na svém, jako vždy, ale pochopitelně potřeboval podporu. Třístránkový dopis na elegantním dopisním papíře se zlatou reliéfní hlavičkou končil žádostí o peníze, o spoustu peněz. Clay zavolal Pattonu Frenchovi, který se kupodivu náhodou vyskytoval ve své kanceláři v Biloxi. French byl jako obvykle strohý a věcný. „Vypište ten zatracený šek,“ prohlásil.

Proběhlo několik telefonátů mezi Clayem a koordinátorem Prezidentské přehlídky. Později si nevzpomínal, kolik měl původně v úmyslu přispět, ale rozhodně se to ani zdaleka neblížilo částce 250 000 $ na šeku, který nakonec napsal. Vyzvedl si ho kurýr a doručil ho do Bílého domu. O čtyři hodiny později přinesl jiný kurýr Clayovi malou obálku z Bílého domu. Na prezidentově korespondenčním lístku byl ručně napsaný vzkaz:

Milý Clayi, jsem právě na jednání vlády (pokouším se neusnout), jinak bych Vám zavolal Díky za podporu. Co kdybyste přišel na večeři, abychom se seznámili osobně?

Podepsán prezident.

Milé, ale za čtvrt milionu dolarů nic menšího ani neočekával. Nazítří donesl další kurýr tlustou obálku s pozvánkou z Bílého domu. Bylo na ní razítko: Odpovězte prosím obratem. Šlo o formální pozvání Claye s doprovodem na oficiální státní večeři na počest prezidenta Argentiny. Smoking samozřejmě nutný. RSVP okamžitě, neboť večírek se koná již za čtyři dny. Neuvěřitelné, co si můžete ve Washingtonu koupit za 250 000 dolarů.

Ridley pochopitelně potřebovala správné šaty, a protože je platil Clay, šel nakupovat s ní. A nevadilo mu to, neboť chtěl osobně vybrat, co si vezme na sebe. Kdyby to nechal jen na ní, mohla by Argentince a vlastně i všechny ostatní šokovat průsvitnými materiály a rozparky až do pasu. Kdepak, Clay chtěl ty šaty vidět, než si je Ridley koupí.

Ale byla překvapivě umírněná, pokud jde o vkus i o cenu. Dobře na ní vypadalo všechno; koneckonců byla modelka, ačkoli pracovala stále méně často. Nakonec si vybrala nádherné, ale jednoduché červené šaty, které odhalovaly mnohem méně nahé kůže než oblečení, jaké nosila obvykle. Za 3000 dolarů to byla ještě docela láce. Boty, šňůrka malých perel, zlatý náramek s diamanty a Clayovy náklady se vyšplhaly na necelých 15 000 dolarů.

Zatímco seděli v limuzíně před Bílým domem a čekali ve frontě, než hosty před nimi prověří hejno strážných, Ridley prohlásila: „Nedokážu uvěřit, že jsem opravdu tady. Chudá holka z Gruzie jede na návštěvu do Bílého domu.“ Tiskla se ke Clayově pravé paži. On jí položil ruku na stehno. Její přízvuk byl nyní výraznější, což se stávalo, kdykoli se cítila nervózní.

„Je to neuvěřitelné,“ potvrdil, sám docela nadšen.

Jakmile vystoupili z limuzíny pod baldachýn před vchodem do východního křídla, příslušník vojenského námořnictva v přehlídkové uniformě nabídl Ridley rámě a doprovodil je do Východního salonku Bílého domu, kde se už scházeli hosté a nabízelo se pití. Clay kráčel za nimi, díval se Ridley na zadek a opravdu si to užíval. Mariňák se neochotně rozloučil a vrátil se, aby doprovodil další ženu. Místní fotograf na ně okamžitě zamířil objektiv.

Přistoupili k prvnímu hloučku hostů a představili se lidem, které už nikdy neuvidí. Zanedlouho bylo oznámeno, že se podává večeře, a hosté postoupili do slavnostní jídelny, kde stálo vedle sebe patnáct stolů pokrytých takovým množstvím porcelánu, stříbra a křišťálu, že se pod tím ubrusy téměř ztrácely. Zasedací pořádek byl předem stanoven a nikdo neseděl poblíž svého manžela či partnera. Clay doprovodil Ridley k jejímu stolu, našel její místo, odsunul jí židli, počkal, až se posadí, pak ji políbil na tvář a popřál jí hodně štěstí. Vrhla po něm profesionální úsměv modelky, zářivý a sebevědomý, ale poznal, že v tu chvíli je uvnitř jen vyděšená malá holka z Gruzie. Sotva trochu poodešel, už se nad ní skláněli dva muži, podávali jí ruce a co nejsrdečněji se představovali.

Claye čekal dlouhý večer. Napravo od něj seděla královna manhattanské vysoké společnosti, vyschlá stará matadorka důležitých večírků s obličejem jako vysušená švestka, která se už trápila hlady tolik let, že připomínala mumii. Byla hluchá a mluvila strašně hlasitě. Nalevo měl dceru nějakého magnáta ze Středozápadu, který vydělal jmění na řetězci obchodních center a chodil s prezidentem na vysokou školu. Clay se k ní obrátil a pět minut se hrdinně pokoušel o konverzaci, než pochopil, že to děvče nemá vůbec co říct.

Hodiny jako by se zastavily.

Seděl zády k Ridley; neměl tušení, jak to zvládá ona.

Prezident krátce promluvil a pak se podávala večeře. Operní pěvec, který seděl naproti Clayovi, to přehnal s vínem a začal vyprávět oplzlé vtipy. Mluvil hlasitě, se silným venkovským přízvukem odněkud z hor, a pokud šlo o vulgární výrazy v přítomnosti dam, navíc v Bílém domě, nijak se nežinýroval.

Tři hodiny poté, co si ke stolu sedl, Clay vstal a rozloučil se se všemi báječnými novými přáteli. Večeře skončila; ve Východním salonku už hudební skupina ladila nástroje.

Popadl Ridley a vydali se za hudbou. Krátce před půlnocí, když už v salonku zbývalo jen několik tuctů hostů, se prezident s chotí přidali k posledním vytrvalcům, aby si trochu zatančili. Prezident se tvářil, jako by ho skutečně potěšilo, že se konečně může seznámit s panem Clayem Carterem. „Četl jsem o vás v novinách, synku, dobrá práce,“ pochválil ho.

„Děkuju, pane prezidente.“

„Kdo je ta kočka?“

„Přítelkyně.“ Co by asi řekly feministky, kdyby věděly, že prezident používá slovo kočka?

„Můžu si s ní zatancovat?“

„Samozřejmě, pane prezidente.“

Takže chvilku poté slečnu Ridal Petashnakoliovou, čtyřiadvacetiletou bývalou zahraniční studentku z Gruzie, mačkal, objímal a jinak politicky zpracovával prezident Spojených států amerických.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024