Sběratel (John Fowles)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

7. prosince

Koupil to křeslo. Přinesl ho dolů. Je hezké. Nechtěla bych ho tady dole. Nechci nic odtud zezdola. Chci naprostou změnu.

Zítra se přestěhuji nadobro nahoru. Požádala jsem ho o to potom, včera večer. A on souhlasil. Nebudu muset čekat celý týden.

Odjel do Lewes koupit nějaké další věci do toho pokoje. Uspořádáme slavnostní večeři.

Poslední dva dny byl mnohem příjemnější.

Nesmím ztrácet hlavu a snažit se upláchnout při první příležitosti. Vím, že mě bude hlídat. Nedovedu si představit, co udělá. Okno bude zabedněné a dveře pokaždé zamkne. Ale nějaká možnost, jak vidět denní světlo, se najde. A dřív nebo později se naskytne příležitost (pokud mě sám nepustí dobrovolně) k útěku.

Ale vím, že to bude jen jedna jediná příležitost. Kdyby mě při tom chytil, strčí mě zas rovnou dolů.

Musí to tedy být opravdu dobrá příležitost. Stoprocentní.

Říkám si, že se musím připravit na nejhorší.

Ale z toho, jak se chová, mám pocit, že tentokrát dodrží slovo.

Chytla jsem od něho rýmu. Ale to nevadí.

Ach můj Bože, já se snad zabiju.

Dohání mě k takovému zoufalství, že mě tím zabije.

Jsem pořád tady dole. Nikdy to nemyslel vážně.

Chce dělat fotografie. To je to jeho tajemství. Chce, abych se svlékla a… pane Bože, až do teďka jsem nevěděla, co je to opravdový hnus.

Řekl mi věci, které se nedají opakovat. Že jsem děvka, že jsem si o to, co na mně chce, sama říkala.

Rozzuřila jsem se. Hodila jsem po něm lahvičku inkoustu.

Řekl, že jestli to neudělám, nedovolí mi chodit do koupelny, ani procházky po vnějším sklepě. Pořád budu jen tady.

Ta oboustranná nenávist. Vyvalila se napovrch.

Chytila jsem od něj tu hnusnou rýmu. Nemohu ani pořádně myslet.

Nedokázala bych se zabít, mám na něj příliš velký vztek.

Vždycky mě zneužíval. Od samého začátku. To o tom psu. Hraje na mé city. A pak se otočí a pošlape je.

Nenávidí mě, chce mě pošpinit, zlomit a zničit. Chce, abych se sama sobě tak zhnusila, že se zabiju.

To už je vrchol. Nenese mi žádnou večeři. Ke všemu ostatnímu se mám ještě postit. Snad mě tu chce nechat umřít hlady. Je toho schopen.

To nejhorší už mám za sebou. Bít mě nebude. Nenechám se. Nedám se zlomit.

Mám teplotu, je mi špatně.

Všechno se spiklo proti mně, ale nepovolím.

Ležím na posteli s obrázkem od G. P. Držím ho jednou rukou za rámeček. Jako krucifix.

Přežiju to. Uteču. Nevzdám se.

Nevzdám se.

Nenávidím Boha. Nenávidím cokoli, co stvořilo tento svět a lidské plemeno, co umožnilo existenci lidí jako Kaliban a situací jako ta moje.

Je-li nějaký Bůh, je to velký odporný pavouk ve tmě.

Nemůže být dobrý.

Ta bolest, to strašné prohlédnutí, k němuž jsem právě dospěla. Nemuselo to být. Je to jen bolest, a nic nevykupuje. Nic se z ní nerodí.

Všechno nadarmo. Všechno zmařené.

Čím je svět starší, tím je to zjevnější. Bomba a mučení v Alžírsku a hladovějící děti v Kongu. Je to stále větší a stále temnější. Stále víc utrpení pro stále víc lidí. A stále víc nadarmo.

Jako kdyby praskly pojistky. Jsem tu uprostřed černé pravdy.

Bůh je nemohoucí. Nemůže nás milovat. Nenávidí nás, protože nás nemůže milovat.

Všechna ta ubohost, sobeckost a lži.

Lidé si to nepřipouštějí, příliš se ženou za penězi, než aby si všimli, že praskly pojistky. Nevidí tu tmu a tu pavoučí tvář za ní a celou tu obrovskou pavučinu. Že vždycky, když seškrábnete štěstí a dobrotu na povrchu, najdete tohle.

Jen černo a černo.

Nejenže jsem ještě nikdy předtím nic takového necítila, ale nikdy bych si to ani nedokázala představit. Horší než nenávist, horší než zoufalství. Nemůžete nenávidět něco, čeho se nelze dotknout, necítím ani to, co většina lidí chápe jako zoufalství. Je to už za hranicí zoufalství. Je to jako kdybych ztrácela veškerý cit. Vidím, ale nemám cit.

Pane Bože, jestli je nějaký Bůh.

Nenávidím tak, že na to už vůbec není slovo.

Právě přišel dolů. Spala jsem na ustlané posteli. V horečce.

Je tu tak špatný vzduch. Určitě je to chřipka.

Bylo mi tak mizerně, že jsem ani nic neřekla. Nemám dost energie, abych mu dala najevo svou nenávist.

Postel je vlhká. Bolí mě na prsou.

Neřekla jsem mu ani slovo. Nemám už pro to slova. Kdybych tak byla Goya. A mohla nakreslit tu absolutní nenávist, kterou k němu mám.

Mám takový strach. Nevím, co bude, jestli jsem opravdu nemocná. Nemohu pochopit, proč mě tak bolí na prsou. Jako kdybych už několik dní měla bronchitidu.

Ale bude muset dojet pro doktora. Mohl by mě zabít, ale nemohl by mě jen tak nechat umřít.

Můj Bože, taková hrůza!

(Večer.) Přinesl teploměr. Při obědě jsem měla osmatřicet a půl, teď je to devětatřicet. Je mi hrozně.

Celý den jsem proležela v posteli.

Není to člověk!

Pane Bože, jsem tak opuštěná, tak beznadějně sama.

Nemohu psát.

(Ráno.) Opravdu silný zánět průdušek. Mám zimnici.

Pořádně jsem neusnula. Strašné sny. Podivné, živé sny. V jednom byl G. P. Až jsem se z toho rozplakala. Mám takový strach. Nemohu jíst. Když se nadechnu, cítím na plících bolest, stále myslím na zápal. Ale to nemůže být.

Nechci umřít. Nechci umřít. Ne kvůli Kalibanovi!

Sen. Velice zvláštní.

Kráčím v L. po Ash Grove. Dívám se vzhůru větvemi stromů. Na modré obloze vidím letadlo. Vím, že se zřítí. Potom vidím, kam se zřítilo. Mám strach jít dál. Proti mně jde nějaká dívka. Minny? To nepoznávám. Má na sobě zvláštní řecké šaty – zřasené roucho. Bílé. Ve slunci za nehybnými stromy. Jako by mě znala, ale já neznám ji (není to Minny). Nepřibližuje se. Chci se dostat k ní, být u ní. Probouzím se.

Jestli umřu, nikdo se nic nedozví.

Mám z toho horečku, nemohu psát.

(Pozdě večer.) Žádné slitování. Žádný Bůh není.

Křičela jsem na něj a on se rozzuřil. Nedokázala jsem ho zadržet, byla jsem příliš slabá. Spoutal mě, zavázal mi ústa a začal dělat ty hnusné fotografie.

Na bolesti mi nesejde. Ani na tom ponížení.

Dělala jsem, co chtěl. Abych to měla za sebou.

Na sobě mi už nezáleží.

Ale, pane Bože, jak je to všechno nelidské.

Pláču pláču nemohu psát.

Nechci se vzdát.

Nechci se vzdát.

Prosinec

Nemohu spát. Asi se zblázním. Musím mít rozsvíceno. Hrozné sny. Myslím, že u mě někdo je. Táta. Minny.

Je to zápal plic.

Musí dojet pro doktora.

Tohle je vražda.

Nemohu to popsat. Slova jsou k ničemu.

(Přišel.) Nechce si dát říct. Prosila jsem ho. Řekla jsem, že to je vražda. Jsem tak slabá. Mám čtyřicítku. Je mi zle.

O minulé noci se nezmínil, ani on, ani já.

Stalo se to? Mám horečku. Začínám třeštit.

Kdybych jen věděla, co jsem udělala.

Marné marné

Nechci umřít chci žít.

Milý milý G. P., tohle

Pane Bože pane Bože nenech mě umřít.

Bože nenech mě umřít.

Nenech mě umřít.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024