Ten večer jsem udělal pár snímků. Jen tak obyčejných, jak sedí a čte. Vyšly docela dobře.
Někdy tou dobou nakreslila zas ona můj portrét, jako na revanš. Musel jsem sedět na židli a dívat se do rohu pokoje. Asi po půl hodině obrázek roztrhala, dřív než jsem ji stačil zarazit. (Často roztrhala to, co nakreslila. Patrně umělecký temperament.)
Mně by se to bylo líbilo, namítl jsem. Ale vůbec na to nereagovala, jen řekla, nehýbejte se.
Občas při tom něco prohodila. Většinou osobní poznámky.
„Vás je hrozně těžké zachytit. Nemáte žádný výraz. Všechno je na vás neurčité. Připadáte mi jako nějaký předmět, a ne osoba.“
„Vy nejste ošklivý,“ pronesla po chvíli, „ale to, jak se tváříte, v tom je něco ošklivého. A nejhorší je váš spodní ret. Ten vás prozrazuje.“ Podíval jsem se pak nahoře do zrcadla, ale stejně mi nebylo jasné, co tím myslela.
Někdy vyrukovala zčistajasna s nějakou zvláštní otázkou.
Například: „Věříte v Boha?“
Ani ne, odpověděl jsem.
„Buď ano, nebo ne.“
Já o tom nepřemýšlím. Podle mě na tom nezáleží.
„To vy jste uvězněný ve sklepě,“ řekla na to.
Vy věříte, zeptal jsem se.
„Ovšem že věřím. Jsem přece člověk.“
Když jsem to chtěl rozvádět, zarazila mě, abych nemluvil.
Stěžovala si na světlo. „To je tím umělým osvětlením. Nemůžu při něm pracovat. Všechno je zkreslené.“
Věděl jsem, kam tím míří, tak jsem byl radši zticha.
Jindy zase – možná že to nebylo to ráno, kdy mě kreslila poprvé, už si nevzpomínám, který den to byl – najednou povídá: „Buďte rád, že už nemáte rodiče. Naši jsou ještě spolu jenom kvůli nám – mé sestře a mně.“
Jak to můžete vědět, namítl jsem.
„Protože mi to matka sama řekla,“ odpověděla. „I otec. Matka je mrcha. Nestydatá, ctižádostivá, měšťácká mrcha. A pije.“
Něco jsem slyšel, poznamenal jsem.
„Nikdy jsem si k nám nemohla pozvat přátele ani na pár dní.“
To je mi líto, řekl jsem. Ostře se na mě podívala, ale já jsem to nemyslel ironicky. Pověděl jsem jí pak o svém otci, že také pil, i o matce.
„Otec je slaboch, ale stejně ho mám moc ráda. Víte, co mi jednou řekl? Já nechápu, povídal, jak takoví nepovedení rodiče mohli zplodit takové dvě povedené dcery. Myslel vlastně na mou sestru. Ta je opravdu šikovná.“
Bane, vy jste šikovná. Získala jste přece výborné stipendium.
„Já jen dobře kreslím,“ zavrtěla hlavou. Možná že ze mě bude dobrá výtvarnice, ale rozhodně ne velká umělkyně. Aspoň si myslím že ne.“
To nemůžete vědět, namítl jsem.
„Nejsem na to dost egocentrická. Jsem žena. Potřebuji nějakou oporu.“ Najednou, nevím proč, změnila téma a zeptala se: „Vy jste homosexuál?“
Ne, kdepak, odpověděl jsem, samozřejmě celý rudý.
„Za to se přece nikdo nemusí stydět. Spousta inteligentních mužů je. Vy u mě hledáte oporu. Cítím to,“ pokračovala. „V tom bude asi ta vaše matka. Vy vlastně hledáte matku.“
Já na tyhle věci nevěřím, odpověděl jsem.
„Nám dvěma by to spolu nešlo. My totiž oba potřebujeme nějakou oporu.“
Já bych vám mohl nabídnout oporu finanční, připomněl jsem.
„A já bych vám měla být oporou ve všem ostatním? Bůh chraň!“
„Tak tady to je,“ řekla potom a podala mi, co nakreslila. Opravdu se jí to povedlo, přímo jsem žasl, ta podoba! Vypadal jsem tam trochu důstojnější a hezčí než ve skutečnosti.
Mohla byste to prodat, zeptal jsem se?
„Zatím jsem o tom neuvažovala, ale proč ne? Dvě stě guinejí?“
Dobře, odpověděl jsem.
Znova mě bodla tím ostrým pohledem.
„Vy byste mi dal za tohle dvě stě guinejí?“
Ano, přikývl jsem. Protože jste to dělala vy.
„Dejte mi to.“ Vrátil jsem jí obrázek, a než jsem si uvědomil, co se děje, trhala ho v půli.
Ne, prosím vás, vykřikl jsem. Přestala sice, ale stejně už byl do poloviny roztržený.
„Ale vždyť je to strašně špatné.“ A najednou jako by ten papír po mně hodila. „Tady to máte. A dejte si to do šuplete k těm motýlům.“
Když jsem jel příště do Lewes, koupil jsem jí zase desky, všechno, co tam měli od Mozarta, protože se jí zřejmě líbil.
Jednoho dne začala kreslit mísu s ovocem. Nakreslila to snad desetkrát, pak všechny obrázky přišpen…
