1. listopadu
Nový měsíc a nový úspěch. Pořád mám v hlavě tu podzemní chodbu, ale potíž byla zatím v tom, kde vzít něco na vyškrabání cementu. Až včera, když jsem byla na své vězeňské procházce ve vnějším sklepě, jsem uviděla hřebík. Velký, starý hřebík v protějším koutě u zdi. Upustila jsem kapesník, abych se na něj podívala zblízka. Sebrat jsem ho nemohla, nespouští mě z očí. A také to není snadné se zavázanýma rukama. Tak dnes, když jsem stála na dosah hřebíku (on vždycky sedává na horních schodech), řekla jsem (záměrně, samozřejmě), skočte mi dolů pro cigaretu. Jsou na té židli u dveří. Ovšem že se mu nechtělo. Copak je to zas za fígl, zavětřil.
Zůstanu tady, ani se nehnu.
Proč si pro ně nedojdete sama?
Protože si ráda někdy vzpomenu na ty časy, kdy ke mně byli muži pozorní. To je vše.
Nečekala jsem, že to vyjde. Ale vyšlo to. Usoudil najednou, že tam nemohu nic provést, nikde nic sebrat. (Zamyká všechno do zásuvky, když tam mám přijít.) Tak proklouzl dveřmi. Byla to jen vteřinka, ale stačila jsem se bleskově sehnout, zdvihnout hřebík a strčit ho do kapsy u sukně – schválně jsem si ji vzala –, a když se přiřítil zpátky, stála jsem přesně tak jako předtím.
Tak jsem se zmocnila svého hřebíku. A ještě v něm vzbudila dojem, že mi může důvěřovat. Dvě mouchy jednou ranou.
Vlastně nic. Ale připadá mi to jako ohromné vítězství.
Už jsem začala svůj plán realizovat. Řadu dní jsem do Kalibana hučela, že nechápu, proč by měli táta s mámou a všichni ostatní trnout, jestli ještě vůbec žiju. Mohl by jim přece aspoň dát vědět, že jsem naživu a zdravá. Dnes po večeři jsem mu řekla, že by mohl koupit u Woolworthe papír, vzít si na to rukavice a tak dále. Jako obvykle se z toho snažil vykroutit. Ale já jsem mu nedala pokoj. Každou jeho námitku jsem vyvrátila. A nakonec jsem měla dojem, jako by opravdu začal uvažovat o tom, že by to snad mohl pro mě podstoupit.
Navrhla jsem mu, aby ten dopis poslal v Londýně, tím by policii zmátl stopu. A také jsem chtěla, aby mi tam koupil řadu věcí. Potřebovala jsem ho dostat z domu aspoň na tři, čtyři hodiny – kvůli tomu poplašnému zařízení. A pak se hned pustím do toho tunelu. Uvažovala jsem tak, že pokud zdi mého sklepa (i toho vnějšího) tvoří kameny – ne skála –, pak za nimi musí být sypká zem. A já se prostě musím prokopat tou vrstvou kamenů a pak už (doufám) budu v měkké hlíně.
Možná že je to všechno šílený nápad. Ale jsem jako na trní, abych to už mohla zkusit.
Ta Nielsenová.
Setkala jsem se s ní ještě dvakrát u G. P., když tam byli i jiní lidé – také její manžel, Dán, zástupce nějaké dovozní firmy. Mluvil dokonale anglicky, tak dokonale, že to znělo až nesprávně. Afektovaně.
Jednoho dne jsem se s ní srazila, když vycházela z kadeřnictví, a já šla dovnitř, abych tam objednala Karolínu. Dívala se na mě s oním zvláštním, rozzářeným, ale trochu nejistým výrazem ve tváři, jakým ženy toho druhu rády obšťastňují dívky mého věku. Jako by mě vítala mezi ženy, jak tomu říká Minny. Znamená to, že vás jako považují za dospělou, i když si to doopravdy nemyslí a stejně na vás žárlí.
Pozvala mě na kávu a já jsem šla, hloupá, místo abych jí něco nalhala. Semlela páté přes deváté, o mně, o své dceři, o umění. Kdekoho zná a snažila se mě oslnit velkými jmény. Ale já si vážím lidí pro jejich vztah k umění, ne pro to, co nebo koho znají.
Vím, že nemůže být lesbička, ale tak divně vám visí pohledem na rtech. A vidíte jí na očích, co se vám neodváží říct. Ale ráda by, abyste to na ní vyzvídali.
A ty oči jako by říkaly: Zajímalo by tě, co bylo, a ještě je, mezi mnou a G. P.? Klidně se ptej.
Pořád měla o čem vykládat. O Charlotte Street v třicátých letech a za války. O Dylanu Thomasovi. O G. P.
Má vás rád, poznamenala.
Já vím, odpověděla jsem.
Ale hrozně mě to zarazilo. Jednak že to ví (řekl jí to snad sám?), a jednak že o tom chce mluvit. A to bylo jasné.
Vždycky se zakouká do opravdu hezké dívky, dodala.
Přímo prahla po tom, abychom to probraly.
Pak přišla na řadu její dcera.
Teď je jí šest…
