13. kapitola
Waterloo
Bulík mžoural očima ve tmě. Byl promočený, měl strach a ještě nesnídal. Stručně řečeno to zrovna nebyl začátek dne podle jeho představ. A ještě ke všemu teď má nastat nejhorší den francouzské válečné historie. Den, kdy mají Francouzi dostat na frak od těch zatracených Angličanů a přinejmenším stejně tak mizerných Němců.
Bulíkovy oči přivykly tmě. Všiml si, že to hřmotné chrápání se ozývá z postele uprostřed stanu. Vedle postele stála židle, přes jejíž opěradlo byla úhledně přeložena uniforma. Bulík se klepal zimou. Uniforma bude pochopitelně příliš velká, ale když už nic, bude aspoň suchá. Vyklouzl z vany a proplížil se až k židli. Sundal si svoje mokré šaty a navlékl se do uniformy. Ovšem — co to má znamenat? — vždyť mu padla jako ulitá! Bulík se zadíval na muže, který ležel v posteli na zádech a chrápal s pusou dokořán. Byl tohle opravdu ten veliký generál a diktátor Napoleon Bonaparte? Ten muž byl přece stejně maličký jako Bulík! Na tyhle myšlenky teď nezbýval čas. Bulík rychle sepnul všechny vyleštěné knoflíky na uniformě, zapnul si opasek s naleštěnou šavlí, která mu málem šourala po zemi, a chňapl ten podivný třírohý klobouk ležící na sedátku od židle. Kde měl tenhle klobouk vlastně předek a zadek? Ani na to nezbýval čas, neboť jakmile Rašple rozluští stopy v mýdle času, bude tady cobydup. Bulík si nasadil klobouk na hlavu a z kapsy od mokrých kalhot vytáhl sklenici s prdonautím práškem. Pak se za ním ozvalo kýchnutí a on se leknutím otočil. Rašple to ale nebyla. Kýchnutí se ozvalo venku.
„Na zdraví,“ zaslechl Bulík nějaký hlas před stanem.
Bulík si oddechl, otevřel sáček s prdonautím práškem, zamířil na generálův chrápající chřtán a sypal. Jenže v tutéž chvíli ze sebe ten malý muž vyrazil dlouhý chraptivý výdech a vyfoukl prášek zpátky rovnou do Bulíkovy tváře. Bulík měl prášek v nose a slzely mu oči. Následnému kýchnutí nedokázal zabránit. Když pak znovu otevřel oči, viděl, že celý generálův obličej je pokrytý vlhkým prdonautím práškem. Bulík zadržel dech.
„Na zdraví i tobě,“ zaslechl zvenku zase jiný hlas.
Pak vše opět přehlušilo Napoleonovo chrochtavé chrápání a Bulík nehodlal tuhle příležitost propásnout, takže mu rychle nasypal prášek do pusy.
Chrochtavé chrápání se prudce zastavilo a Bulíkovo srdce taky. Několik vteřin bylo slyšet jen fidlání cvrčka zvenčí. Pak začal generál opět chrochtat a Bulíkovo srdce tlouct. Nezbývalo než čekat a odpočítávat. Bulík poodstoupil dál, zavřel oči, zacpal si rukama uši a v duchu odpočítával.
Šest — pět — čtyři — tři — dva — jedna…
PRÁÁÁSK!!!
Před stanem postávali dva osobní strážci Napoleona Bonaparteho. Oba podřimovali a oba byli nahluchlí ze všech těch dělových ran, které musely jejich uši vytrpět během dlouhého vojenského života. Když zaslechli tu obrovskou ránu, vyskočili do pozoru.
„Hrom aby do toho, co to bylo?“ zeptal se první strážný, sundal si pušku z ramene a funěl nervózně do svého krouceného kníru.
„Myslel jsem, že sis kýchnul,“ odpověděl druhý strážný, sundal si pušku z ramene a nervózně funěl do svého převislého kníru.
„Koukni támhle,“ ukázal ten s krouceným knírem na oblohu.
A tam — v obrysu velkého žlutého měsíce — spatřili, jak něco v třepotavém letu mizí ve tmě na druhé straně cesty do Bruselu, na té straně, kde Angličané rozbili dnes v noci svůj tábor.
„Co to bylo?“ zeptal se ten s krouceným knírem.
„Kdyby mi rozum netvrdil něco jiného, myslel bych si, že to byl setsakramentsky mrštný chlápek v noční košili,“ odpověděl mu ten s převislým knírem. „Vždyť je teprve rok 1815, lidi ještě neumějí létat.“
„Asi máš pravdu. Měli bychom se ale podívat, jestli je generátor v pořádku.“
Odhrnuli cíp stanu a vešli dovnitř. První, čeho si všimli, bylo měsíční světlo pronikající dírou v horním dílci stanu, v němž se snášela hezounká drobná pírka z peřiny.
„Co to má…“ vyrazil ze sebe ten s krouceným knírem, zvedl svou dlouhou zbraň s téměř stejně dlouhým bajonetem a utíkal k posteli, kde vykřikl: „Generátor je fuč!“
„Peřina tak…
