11. kapitola
Most v Provensálsku
Líza stála ve vaně, z šatů jí kapala voda a mrkáním se snažila zbavit mýdlové pěny v očích. Rozhlédla se kolem sebe a zpozorovala čtyři věci. Zaprvé, že ji ze všech stran obklopují vysoké ponuré hory, které stíní slunci. Zadruhé, že vana stojí na skalní římse. Zatřetí, že přímo před ní je most, ocelový most, celý začouzený a zešedlý stářím. A začtvrté, že je úplně sama. Jinými slovy, že po Bulíkovi není ani vidu, ani slechu.
„Bulíku!“ zakřičela.
„Bulíku!“ odpověděla jí ozvěna, nejprve z jedné skalní stěny, pak z další a další.
Vyskočila z vany a došla až na okraj římsy. Mezi skály se pod mostem zařezávala hluboká soutěska.
„Bulíku!“
„Bulíku! Bulíku! Bulíku…“ slábla pomalu ozvěna.
„Ahoj!“
Ten pozdrav zazněl odněkud z mostu. Líza si zastínila oči, a když zahlédla nějakého člověka, jak na ni mává ze silnice na druhé straně mostu, vrátila se jí jiskřička naděje. Že by to byl Bulík? Nebo doktor Proktor?
„Ahoj!“ zavolala Líza, zamávala nazpět a vyrazila trávou po stráni, která vedla k silnici. Po cestě zaslechla nějaké zvuky. Ten rámus připomínal blížící se motor. A do toho všeho na ni něco pokřikoval ten člověk na druhé straně mostu. Zastavila se, aby ho lépe slyšela.
„Rychle! Pospěš si! Už jedou!“
Ten hlas nepatřil ani Bulíkovi, ani doktoru Proktorovi. Byl to hlas nějakého děvčátka. Řev motoru byl stále hlasitější a Líze něco říkalo, že by měla to děvčátko poslechnout. A taky že ji poslechla. Pořádně sebou hodila. Běžela jako s větrem o závod, zatímco řev motoru stále narůstal. Když doběhla na konec mostu, všimla si, že děvčátko je o něco mladší než ona. Má tmavé vlasy, hnědé oči a červené pončo. Děvčátko chňaplo Lízu za ruku a stáhlo ji do úkrytu v příkopu na kraji silnice. Vtom se ze zatáčky vyřítil motocykl.
A Líza ten motocykl okamžitě poznala.
Měl postranní vozík a vysoký hubený řidič měl na sobě motocyklové brýle, koženou helmu a naprosto neobvykle dlouhý vlněný šál, který vlál ve vzduchu a mizel někde v zatáčce. Vzápětí se ze zatáčky vyřítil i konec šálu. Držela se za něj žena, která vypadala, jako by jela na vodních lyžích. Za ní se linul černý kouř z propálených gumových podrážek. Líza otevřela nevěřícně pusu. Věděla, co bude následovat.
A přesně to se taky stalo. Akorát rychleji, než si Líza představovala, když jí o tom Julieta vyprávěla: žena sklouzla na kraj silnice a šál se obtočil kolem sloupku od cedule stojící před mostem. Jakmile se šál utáhl řidiči kolem krku, strhl ho o kousek dál na mostě z motocyklu. Mezitím se žena obtáčela kolem sloupku ve stále menších kruzích. Motocykl klouzal dál po mostě a létaly od něj jiskry, dokud se konečně nezastavil a mezi horami se opět nerozhostilo ticho.
„Julieto!“ zavolala Líza na ženu, která se konečně pustila šálu. Vypadalo to, že se jí po té jízdě na kolotoči pěkně motala hlava, protože se potácela po mostě, aniž by postřehla Lízino volání.
„Julieto!“ zakřičela znovu Líza a užuž se chystala, že se za ní rozběhne, ale děvčátko v ponču ji zadrželo.
„Říkal, že máme zůstat tady.“
„Kdo to říkal?“ okřikla ji Líza a chtěla se jí vytrhnout.
„Doktor Proktor,“ odpovědělo jí děvčátko.
Líza ztuhla. „Proktor byl tady?“
„Ano. Říkal, ať se nesnažíme zabránit tomu, co se má stát. Prý by to mohlo překazit jeho další plán. Skrč se, hroši už jsou tady!“
Až po vyslovení slova hroši zaslechla Líza zvuk dalšího motoru. Bylo jí jasné, že to jsou oni. Přesně jak o tom Julieta vykládala. A opravdu. Ze zatáčky se vynořila černá limuzína. Opatrně najela na most, který byl pro ni tak akorát široký.
Líza seděla přikrčená a sledovala, jak žena na mostě pomáhá řidiči zpátky na nohy.
„Co nevidět nasedne na motorku a vyrazí do Itálie,“ zašeptala Líza. „A ona se vzdá hrochům, kteří ji odvezou zpátky do Paříže, kde už na ni čeká Klód Klišé, kterého si pak musí vzít.“
„Já vím,“ řeklo děvčátko. Líza se na ni tázavě zadívala a děvčátko pokračovalo: „Profesor mi o tom vyprávěl. Z které doby jsi dorazila ty?“
„Ze stejné jako doktor Proktor. Jak js…
