19. kapitola
Zpátky do současnosti
Líza stála jako přimrznutá. Tohle už jednou viděla. Na jednom obrázku. V jedné knize. V učebnici dějepisu.
Plameny olizující kůl, k němuž byla přivázaná postava v bílých šatech.
Před hranicí stál nějaký muž v kněžském taláru a držel před ní kříž. Lidé na tržišti úplně ztichli. Byl slyšet jen hukot plamenů a další kněz, který provolával nějaká latinská slova k nočnímu nebi. A Líze teď všechno došlo. Došlo jí, proč se jí předtím zdálo, že se Johanka z Arku na obrázku v učebnici dějepisu podobá Julietě Margarínové. Líze přeběhl mráz po zádech. Uvědomila si totiž taky, že to znamená jen jediné: že to, k čemu mělo právě dojít, se už dávno stalo, že došlo k záměně a místo Johanky z Arku byla dnes, 30. května 1431, upálena na hranici Julieta. Ať by teď udělali cokoliv, nic by tím nezměnili. Vždyť už přece viděla obrázek Juliety v učebnici dějepisu. Bylo to vytesáno do kamene. Nebylo možné na tom nic změnit.
„Je pozdě…“ zašeptala Líza. „Celou dobu bylo pozdě.“
Zašeptala tak tichounce, že ji profesor, Bulík ani Johanka neslyšeli. Rašple ji ovšem slyšet musela, neboť se nad ní sklonila a její vyprahlý hlas zasyčel těsně u Lízina ucha:
„Lízo, možná ne. Možná ne. Pořád je tu ještě něco, co ji může zachránit.“
„Smrt,“ zašeptala Líza. „Říkala jste, že jenom ten, kdo je ochoten zemřít, může přepsat dějiny.“
„Správně.“
„Doktor Proktor,“ soukala ze sebe pomalu Líza. „Říkal, že by raději zemřel, než aby ji ztratil.“
„Ano, to říkal,“ přisvědčila Rašple. „Musí se to ale stát dřív, než zemře Julieta.“
Líza se kousla do spodního rtu. Julietiny šaty začaly hořet. Doktor Proktor klesl se vzlykotem na kolena.
„Žádná věda,“ prohlásila Líza. „Bulíku! Máš ještě pořád u sebe ten prdonautí prášek?“
Bulík ji ale neslyšel. Hleděl celý ochromený na hranici. Takže mu Líza strčila ruce do obou kapes v uniformě a vytáhla igelitový sáček.
„To je mýdlo času?“ zeptala se Rašple.
„Ne. Tohle je ještě větší vynález. Z dílny doktora Proktora.“ Pak zaklonila hlavu, otevřela pusu a nasypala si do ní pořádné sousto světle modrého prdonautího prášku.
„Co to tady vyvádíš?“ nechápala Rašple.
„Přepisuju dějiny,“ odpověděla Líza. „Osm! Řekněte doktoru Proktorovi, aby se nachystal na výměnu místa s Julietou. Sedm!“
„Cože?“
„Šest! Pět!“
Bulík, Johanka a profesor se otočili k Líze a Rašpli.
„Bulíku a Johanko,“ zakřičela Líza a vystrčila zadek směrem k hranici. „Pevně mě držte! Čtyři! Tři!“
Bulík hned věděl, co má jeho nejlepší kamarádka na mysli. Zatímco Rašple šeptala něco do ucha doktoru Proktorovi, přiskočil Bulík k Líze, chytil ji za jednu paži a mávl na Johanku, která chytila tu druhou.
„Dva! Jedna! Nu…“
Rána byla tak ohlušující, že Bulíkovy uši se v radostiplné bolesti svinuly do sebe, doktor Proktor ucítil křupnutí ve své lebce a Rašpli odletěly z očí řasy. Vlajkové stožáry na tržišti se ohnuly a uklonily, lidé se svalili na zem a kněží dělali kotrmelce a kolem krku jim vlály taláry a ozdoby. Když byli zase při smyslech, kašlali a mrkali uslzenýma očima. Stejně ale nic neviděli. Hranice a všechny pochodně byly totiž sfouknuté a hustý kouř zalehl tržiště ponořené do noční tmy.
„Bulíku!“ křičela Líza do tmy a kašlala.
„Johanko!“ křičel Bulík do tmy a kašlal.
„Doktore Proktore!“ křičela Johanka do tmy a kašlala.
Doktor Proktor se ale neozval. Místo toho zaslechli hlasy, které na tržišti vykřikovaly:
„Zapalte znovu hranici!“
Bulík našmátral něčí ruku.
„Lízo, jsi to ty?“ vykřikl. „No tak, řekni něco, Lízo!“
Něčí hlas mu zašeptal těsně u ucha: „A pak že holky neumí prdět, co? Dlužíš mi tunu karamelových bonbonů.“
„Lízo?“
„Pojďme najít Johanku.“
Šmátrali v kouři a ve tmě, až se Bulík dotkl něčí hlavy, která vzápětí ucukla.
„Rozcucháš mi vlasy!“ láteřil něčí hlas.
„Johanko,“ ozvala se Líza. „Držme se za ruce, abychom se neztratili.“
Nebylo to ale potřeba, protože kouř pomalu mizel a spatřili, jak se na tržišti opět zapalují první pochodně. A do toho křik:
„Támhle byly nějaké divné osoby, které vypál…
