Doktor Proktor a vana času (Jo Nesbø)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4. kapitola

Vzhůru do Paříže

Líza a Bulík šli z hodinářství U Dlouhého kabátu rovnou na zastávku Radniční, kde nasedli na autobus směr letiště. Po hodině jízdy vystoupili na letišti Oslo Gardermoen a vešli do obrovské odletové haly plné lidí. Postavili se do řady u prodejní přepážky společnosti Air France. Zatímco stáli v řadě, zdálo se Líze, že ve změti hlasů, klapání bot a hlášení z tlampačů zaslechla povědomý zvuk. Sténavý zvuk nepromazaných koleček. Prudce se otočila, ale neviděla nic než cizí tváře a davy pospíchajících lidí. Zkusila zavětřit pach syrového masa a kyselých ponožek, ale nic necítila. Řekla si, že to asi byla jen kolečka nějakého kufru. Když ale znenadání ucítila, jak jí někdo zavrtal tvrdý prst do kříže, leknutím sebou škubla. Otočila se. Byl to Bulík:

„Hejbni kostrou! Jsme na řadě.“

Přistoupili k přepážce, kde seděla neuvěřitelně krásná slečna s neuvěřitelně opálenou pokožkou a neuvěřitelně bílými vlasy.

„Co pro tebe můžu udělat, drahoušku?“

„Prosila bych dvě letenky do Paříže, děkuji.“

„Jedna pro tebe a druhá pro koho?“

Pod hranou přepážky zazněla podrážděná odpověď: „Přece pro mě!“

Slečna se zvedla ze židle a podívala se dolů před přepážku. „Aha. Dělá to tři a půl tisíce korun.“

Líza položila peníze na pult. Slečna nejdříve přepočítala dvacet stokorunových bankovek, ale když přišla řada na dvě tisícikoruny, zastavila se a zvedla jedno obočí. „To má být jako nějaký vtip?“

„Vtip?“ nechápala Líza.

„Ano. Tyhle bankovky jsou neplatné. Vždyť jsou z roku…“ Pečlivěji si je prohlédla. „Z roku devatenáct set pět. Už dávno jsou stažené z oběhu. Máte ještě nějaké bankovky z tohoto století?“

Líza zakroutila hlavou.

„Je mi líto, ale víc než jednu letenku do Paříže ti dát nemůžu.“

„Ale vždyť…“ vyhrkla zoufale Líza. „Vždyť…“

„V pořádku,“ ozval se hlas zpod přepážky. „Dejte nám jednu letenku.“

Líza se podívala na Bulíka, který pokyvoval hlavou a tvářil se mazaně.

Když se Líza obrátila zpět k přepážce, byl už lístek připravený a slečna jej držela v natažené ruce. „Příjemný let do Paříže. Doufám, že tě tam přijde vyzvednout nějaký dospělý.“

„To já taky,“ povzdechla si tiše Líza a podívala se na letenku a na staré tisícikoruny, které dostali od Rašple.

„Co teď?“ zeptala se Líza celá rozhozená, zatímco kráčeli k bezpečnostní kontrole.

„Hele, klídek. Dostal jsem nápad.“

„Fakt? A jaký?“

„Poletíš sama.“

Líza na něj zděšeně vytřeštila oči. „S-s-sama?“

Tak, a teď už koktala i ona.

Sotva Líza nastoupila na palubu letadla, usmála se na ni navoněná letuška s namalovanými rty:

„Vítej na palubě, ty máš dvě školní brašny?“

„To víte, hodně úkolů,“ zamumlala Líza a působila asi trošku bezradně a osamoceně.

„Ukaž, já ti pomůžu,“ nabídla se letuška, vzala jí brašny a vmáčkla je mezi dva kufry v přihrádce na zavazadla, a tu pak zavřela.

Líza našla svoje sedadlo, zapnula si bezpečnostní pás a vykoukla z okna. Venku nebylo ani živáčka, jen jedna cisterna, a pak něco, co vypadalo jako vláček na hraní, v jehož otevřených vagonech byly uloženy kufry. Na křídlech taky nikdo nebyl. Na pravém ani na levém. To by tak ještě scházelo. Do odletu zbývalo jen pár minut.

Líza si prohlížela kartu s bezpečnostními pokyny, kterou našla před sebou v kapse od sedadla. Byl na ní obrázek s lidmi, kteří sjížděli z letadla po nafukovací skluzavce a vypadali, že se při tom docela baví. Líza zívla. Už toho měla ten den za sebou víc než dost a předchozí noc se moc nevyspala. Zavřela oči a v hlavě jí zněla slova té ženy z hodinářství U Dlouhého kabátu:

„Dějiny může změnit jen smrt. Jenom ten, kdo je ochoten zemřít, je může přepsat.“

Líza mezitím usnula a ani nepostřehla, že letadlo nastartovalo a vzlétlo, že země pod nimi jako by klesla a že Oslo bylo čím dál menší a menší, až se nakonec ztratilo úplně. A pak zmizela i pevnina a letěli nad mořem. Když se pod nimi opět vynořila pevnina, bylo to území Německa a Nizozemska. A jakmile šli v Paříži na přistání a Lízu probudil kapitánův hlas, který je vyzval, aby si zapnuli bezpečnostní pásy, byla už tma a pod nimi zářilo tisíce světel. Líza věděla, že tam dole bydlí miliony lidí. A ona byla jen jedno jedinké děvčátko z Dělové ulice. Najednou se cítila strašně sama a musela se trochu kousnout do spodního rtu, aby se jí přestal třást.

Když přistáli na obrovitém letišti, které bylo pojmenováno podle nějakého mrtvého prezidenta jménem Charles, sundala letuška Líze brašny z přihrádky, pohladila ji útěšně po tváři a špitavým hlasem jí popřála pěkný víkend v Paříži. Líza prošla předlouhými chodbami, svezla se po dlouhatánských jezdících schodech, vystála dlouhou řadu u pasové kontroly a vyměnila zbytek norských peněz za eura. Když konečně stála úplně zmožená před letištní budovou, posadila školní brašny na sedadlo jednoho taxíku a vzápětí se za nimi sama vyšplhala.

„U alevu?“ zeptal se taxikář.

Líza bohužel nerozuměla ani slovo francouzsky, ale měla za to, že první, na co se většinou taxikář ptá, je: kam to bude? Bohužel si taky uvědomila, že ve všech těch zmatcích zapomněla název penzionu, kam má dorazit. V paměti jí ulpělo jenom to, že v názvu bylo něco s bramborami.

„Penzion Brambora,“ zkusila Líza, zatímco k sobě přitiskla obě školní brašny.

„Kesk vuzave di?“ pronesl taxikář tázavě a zadíval se na ni ve zpětném zrcátku.

„No… ehm,“ nevěděla si Líza rady. „Penzion Hranolka?“

Taxikář se k ní otočil a zopakoval:

„Ooh?“ Ovšem tentokrát promluvil hlasitěji a podle všeho i dost naštvaně.

Uvnitř Líziny hlavy, kde bylo většinou všechno pěkně na svém místě, bylo teď vše zpřeházené, no hotové dopuštění. „Bramborák?“ zkusila a cítila, že má na krajíčku.

Taxikář kroutil hlavou.

„Penzion Bramborová kaše?“

Taxikář ze sebe zuřivě vyprskl několik francouzských slovíček, která měla do zdvořilostních výrazů hodně daleko. Pak se natáhl k zadním dveřím vedle ní, otevřel je a zakřičel s prstem namířeným na ulici: „Out!“

„Pom frit!“

Taxikář celý ztuhl a vyvalil na Lízu oči. Zřejmě proto, že hlas, který právě vyslovil pom frit, se vůbec nepodobal hlasu té malé holky. A navíc se mu zdálo, že ten hlas nevyšel z ní, ale z jedné z těch brašen, které tak křečovitě svírala.

„Aha,“ zvolal taxikář a rozzářil se. „Pansiona le pom frit?“

Líza kývala hlavou, div jí neupadla.

Taxikář vydal chrochtavý zvuk, zavřel za Lízou dveře, nastartoval auto a vyrazil.

Líza se svalila zpátky do sedadla a zhluboka si oddechla.

Vedle ní se ozval šeptavý hlásek: „Psst! Co kdybys mě už pustila ven?“

Líza odemkla školní brašnu a obrátila její víko. V tu ránu z ní vyskočil malinký chlapec s obrovskými pihami a rudým účesem ve stylu Elvise.

„Óóó, povznášející vůně svobody, oxidu uhličitého a polétavého prachu,“ zvolal Bulík a posadil se vedle Lízy s rukama spokojeně sepnutýma za hlavou. Líza shledala, že její nejlepší přítel vypadá trochu zmačkaně, ale jinak se zdál být v nejlepším pořádku. „Tak co, měla o mě mamka Líza během letu starost?“

„Vlastně ani ne. Spala jsem. A cos dělal ty?“

„Dokud mi nezhasla baterka, četl jsem si v knize ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI. Mimochodem, když jsi zmínila ten spánek, četl jsem o konžském tse-tse slonovi.“

„Tse-tse slonovi?“ zeptala se udiveně Líza, ale hned své otázky zalitovala.

„Je velký jako dům a trpí narkolepsií. To znamená, že zničehonic a bez varování upadne do spánku. Takže pokud si ho nebudeš držet pořádně od těla, riskuješ, že ti na hlavě kdykoliv přistane osmnáctitunový konžský tse-tse slon. Jeden cirkus zažil před několika lety pěkný podraz, když mu v malém zverimexu v jihonorském městečku Lillesand prodali veleobřího slona. Nikdo těm cirkusákům totiž neřekl, že to byl…“

„Konžský tse-tse slon,“ doplnila ho Líza, povzdechla si a vykoukla rezignovaně z okna.

„Přesně. No a on jim pak usnul uprostřed svého prvního vystoupení. Museli potom z pilin vyhrabat tři generace ruských cirkusových akrobatů.“

„Nech těch pitomostí, žádní takoví sloni nejsou!“

„To teda jsou! Dědeček vykládal, že viděl dva v zoologické zahradě v Tokiu. Převezli je letadlem rovnou z džungle v Kongu. A kvůli těm časovým přechodům mají asi pořád tu pásmovou nemoc. Jednou usnuli…“

A Bulík nezavřel pusu, dokud taxikář nezastavil a nepřerušil ho:

„Madam e mesjé, Pansiona le pom frit.“

A opravdu. Stáli před vysokým úzkým domem. Byl tak křivý, že z něj padalo podezření na zedníky, jestli to náhodou při stavbě nepřepískli s červeným vínem. Penzion měl ale malá roztomilá okýnka a nápis svítící ve tmě, kde bylo napsáno „PENSIONNAT LES POMMES FRITES“. Anebo lépe řečeno „PENSIO NA P R T“, protože v některých písmenech nesvítilo světlo.

Líza zaplatila taxikáři a vystoupili na ulici. Zpovzdálí se ozývala hra na tahací harmoniku a výstřely zátek z lahví šampaňského.

„Och,“ rozplýval se Bulík. Pak zavřel oči a nasál vzduch: „Paříž!“

Vzápětí vešli do penzionu. Za pultem v recepci stála usmívající se paní s červenými líčky a takový příjemný obtloustlý pán. Líza si hned vzpomněla na maminku a tatínka, kteří teď byli doma v Dělové ulici.

„Bonsuár,“ pozdravila je paní. A i když Líza nevěděla, co ta slova znamenají, pochopila, že půjde o něco milého. Proto jí odpověděla „dobrý večer“, udělala malé pukrle a šťouchla do Bulíka, který se honem zhluboka uklonil. Bylo jí totiž jasné, že nějaké to pukrle nemůže být nikdy na škodu. Což platí v Paříži asi dvojnásob, poněvadž úsměvy pána a paní v recepci teď byly ještě o něco hřejivější.

„Doktor Proktor?“ zeptala se Líza váhavě a byla připravená na další jazykové patálie. Jak byla ale ráda, když se před ní ta paní s červenými líčky rozzářila:

„Á, le profesér!“

„Ano,“ přikyvovali Líza a Bulík jako diví.

„Vuzet famij?“ zeptala se jich paní, ale z Lízy a Bulíka nevypadlo ani slovo.

„Parle vu fransé?“ zeptal se opatrně pán.

„Proč kroutíš hlavou?“ pošeptal Bulík Líze.

„Protože jsem si docela jistá, že se nás ptá, jestli umíme francouzsky,“ odpověděla mu šeptem Líza.

Pán a paní za pultem chvíli o něčem hovořili. Líza a Bulík si mezitím uvědomili, že i pro Francouze musí být jejich jazyk docela obtížný. Neboť aby se pán a paní spolu dorozuměli, museli použít obličej, obě paže, všechny prsty, a když se to tak vezme, tak vlastně celé tělo.

Paní nakonec sundala klíč, který visel na nástěnce za ní, vyšla z recepce, a zatímco si to kvapem namířila ke dřevěnému schodišti, mávala na Bulíka a Lízu, aby šli za ní.

O šestadvacet schodů a půl chodby později jim odemkla jedny dveře a naznačila, aby šli dovnitř.

Vybavení pokoje bylo velmi skromné. Dvě postele, jedna malá pohovka, skříň a psací stůl, na kterém byly roztroušeny poznámkové papíry. K tomu jedny dveře vedoucí do koupelny, která byla podle všeho v rekonstrukci. Aspoň to tak vypadalo, protože na poličce pod zrcadlem, hned vedle dvou skleniček na kartáčky, leželo kladivo, šroubovák a tuba s lepidlem. U jedné zdi stála vana, do níž kapala voda z rezavého potrubí. Zatímco si Bulík ukládal své toaletní potřeby na poličku pod zrcadlem, shodila Líza svou brašnu vedle psacího stolu v ložnici. No a tam — přímo uprostřed stolu — uviděla nějaký nákres. Zvedla jej ze stolu. Byla na něm vana podobná té v koupelně. Pod nákresem byla spousta čísel. Vypadalo to na výpočty; zřejmě pořádně složité výpočty. Líza si říkala, že tohle už chtělo asi hodně sčítání a odčítání, násobení a dělení.

„Cos našla?“ zeptal se jí Bulík, který právě vyšel z koupelny.

„Nevím, ale vypadá to na rukopis doktora Proktora.“

„A tohle zase jako Proktorova helma na motocykl,“ řekl Bulík, který otevřel skříň a vytáhl z ní hnědou koženou helmu. „A tohle budou asi jeho dlouhé bílé spodky.“

Paní s červenými líčky a typickým francouzským vzezřením začala něco vysvětlovat francouzsky. Máchala rukama do všech stran jako o překot, opakovala pořád dokola „evaporé“ a z prstů dělala něco jako ptáka, který odlétá pryč.

„Je fuč,“ řekla Líza.

„To mi došlo,“ utrousil Bulík.

Paní s červenými líčky nejprve namířila prst tázavě na Bulíka a Lízu, a potom všech pět prstů na svá vlastní ústa.

„Co myslíš, na co se nás teď ptá?“ zeptala se Líza.

„Kolik prstů strčíme do pusy,“ odpověděl Bulík.

„Ty jsi ale trubka. Ptá se, jestli nechceme něco k jídlu.“

Líza udělala hluboké pukrle, a přitom kývala hlavou a pořádně šťouchla do Bulíka, který se hned nato uklonil a taky přikývl.

Ta hodná paní je vzala s sebou dolů do kuchyně, kde je posadila ke stolu. Pak jim přinesla něco jako kuřecí stehýnka nebo křidýlka, podle Bulíka to v každém případě chutnalo naprosto skvěle, ať už to bylo cokoliv, poněvadž se nakonec tak nacpal, že si prostě musel říhnout. Načež vyskočil ze židle, zdvořile se uklonil, to už mu teď šlo docela samo, a přednesl dlouhou rýmovanou omluvu, která pána a paní hlasitě rozesmála, i když sotva rozuměli jedinému slovu. Nato Bulík zívl tak mocně, že to vypadalo, jako by mu přitom měla prasknout hlava.

Paní odběhla, a když se vrátila, držela dvoje povlečení, které jim dala spolu s klíčem od pokoje doktora Proktora.

Zatímco si Bulík a Líza povlékali postele, prohlásil Bulík, že ta kuřecí stehýnka byla tak malá, až by si jeden pomyslel, že to byla stehýnka žabí. Oba se tomu srdečně zasmáli, protože koho by asi tak napadlo jíst žabí stehýnka?

„Hmm,“ vypadlo z Bulíka po chvíli. „Proč vypadá tvoje postel mnohem lépe povlečená než moje?“

„To bys totiž musel dát peřinu do povlečení na peřinu, a ne na polštář,“ vzdychla Líza a přešla k jeho posteli, aby mu pomohla.

Když byli s povlékáním hotoví, šli si do koupelny vyčistit zuby.

„Jak najdeme profesora?“ zeptala se Líza.

„Jsem tak unavený, že teď už nic nevymyslím,“ zívl Bulík s očima napůl zavřenýma a posunul šroubovák na poličce pod zrcadlem stranou, aby se dostal k zubní pastě. „Ráno moudřejší večera.“

„Jak ho ale najdeme, když nám nikdo nerozumí ani slovo? A když my zase nerozumíme jim?“

„Zítra se naučíme francouzsky a je to,“ prohlásil Bulík.

„Zítra? To nezvládneme ani náhodou!“

„Když to zvládnou místní děti, tak to přece nebude tak těžké, ne?“ Bulík vymáčkl trochu pasty na kartáček, strčil si jej do pusy a začal si čistit zuby.

„Něco takového trvá týdny a měsíce,“ pokračovala Líza. „A mně se zdá, že tolik času nemáme.“

„Hele, to zmáknem levou zadní,“ vykloktal ze sebe Bulík. „V pondělí máme přece zkoušku s orchestrem.“

„Bulíku, přestaň s těmi blbinami. Tohle přestává být sranda.“

Otočila se na svého kamaráda, který na ni cenil úsměv s křídově bílými zuby. Vlastně až překvapivě bílými. Ano, ještě nikdy je neviděla tak bílé. Bulík totiž zrovna nepatřil mezi ty, kdo si čistí zuby od rána do večera.

„Bulíku, co to máš se zuby? No tak, řekni něco!“

Ale Bulík tam postával s tak ztuhlým úšklebkem, že to vypadalo, jako by měl spodní zuby napevno přilepené k horním. A když Líza spatřila, jak se zoufalým výrazem ve tváři divoce šermuje kartáčkem, pochopila, že přesně to se taky stalo. Mrkla na poličku pod zrcadlem. A opravdu, zubní pasta tam ležela netknutá, zatímco vedle ní bylo odšroubované víčko z tuby od lepidla.

Sebrala tubu z poličky a přečetla nahlas nápis, který byl na ní: „Milisekundové superlepidlo doktora Proktora! Bulíku, tys použil špatnou tubu!“

Bulík pokrčil omluvně rameny a nepřestával se zubit tím svým přihlouplým a připitomělým úšklebkem.

Líza vzdychala a přehrabovala se ve své toaletní tašce, dokud nenašla pilníček na nehty.

„Stůj a ani se nehni!“ zavelela. „A pomoz mi!“

Bulík si oběma rukama přidržel rty, aby mohla Líza levým koutkem úst prostrčit pilníček mezi zuby a pilovat směrem doprava. A zatímco Líza pilovala horní zuby od spodních, pobrukoval si Bulík Marseillaisu.

„Páni,“ zvolal, když byla hotová a on se uviděl v zrcadle. „Koukni na ty bílé zuby! Jsou všechny parádně zaplombované. Mamko Lízo, už nikdy nebudu mít žádný kaz, už nikdy žádný zubař!“ Vzal lepidlo do ruky. „Nechceš to taky zkusit?“

„Díky, nemám zájem. Co myslíš, proč je to milisekundové superlepidlo doktora Proktora právě na tomhle místě? A k tomu všechno tohle nářadí.“

„Žádná věda. Dává asi do pucu koupelnu.“

„Možná,“ zívla Líza. „Pro dnešek bylo toho přemýšlení až nad hlavu.“

Jakmile se však uložili ke spánku, nemohla Líza stejně usnout a poslouchala kapání vody v koupelně. Znělo to jako smutné vzdychání. Zvenku se ozýval vzdálený dopravní ruch a usedavý vzlykot tahací harmoniky. Do toho ještě jeden zvuk, který nedokázala rozpoznat. Klidně to ale mohlo být vrzání pouličního osvětlení, které se pohupovalo ve větru. Anebo — kupříkladu — jedna kolečková brusle na dřevěné noze.

Ale co už, člověku se přece honí hlavou ledasco, když večer padne tma a on je sám ve velkém městě. Podívala se na Bulíka. No dobře, tak skoro sám.

Zítra bude určitě o něco veseleji.

A namouvěru, taky že bude.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024