17. kapitola
Kde je Julieta?
Kočár kodrcal pařížskými uličkami. Uvnitř seděli Líza, Bulík a doktor Proktor a nespouštěli oči ze svého podivného spolucestujícího.
„Tak takhle je to?“ ozval se chraptivý hlas zpod cylindru. „Tak proto jsi mě sem vylákal, Viktore? Abych tobě a těmhle usmrkancům vyrobila víc mýdla času?“
Rašple si posunula cylindr do čela a zavrtala do doktora Proktora nenávistný pohled.
„Ano, je to tak,“ přisvědčil doktor Proktor.
„Jistěže je!“ zasyčela Rašple a mrštila cylindrem o podlahu. „Protože ničím jiným jsem pro tebe nebyla. Je to tak, Viktore? Jen ubohá mydlářka!“
„Naopak,“ ohradil se profesor a svraštil překvapeně čelo. „Byla jsi vynikající mydlářka. Vlastně ta nejlepší.“
„Ale pořád jenom mydlářka! Nikdy… nikdy…“ Rašpli se mírně chvěl hlas, „…nic jiného.“
„Co máš na mysli, Rašple?“
Hleděla na doktora Proktora, zatímco se jí zvedala a klesala hruď.
„Nic,“ odsekla mu a její hlas zněl náhle nějak nachlazeně. „A teď si jako myslíš, Viktore, teď si jako myslíš, že na tebe čeká v penzionu Pomfrit ta… ta tvoje… Julieta Margarínová!“
Bulík přesunul pohled z Rašple na doktora Proktora. Neměl vůbec ponětí, o co kráčí, a vypadalo to, že ani profesor — který jinak rozumí kdečemu — vůbec nevěděl, která bije.
Jediná Líza se zdála být jakžtakž nad věcí. Alespoň se nahnula k Rašpli a zeptala se: „Kde je Julieta?“
Ta černě nalíčená ženská se hlasitě rozesmála jak ochraptělá vrána: „A proč bych vám to měla vykdákat?“
„Poslyš, Rašple…“ začal doktor Proktor varovným tónem, ale Rašple mu skočila do řeči:
„Viktore, nemusíš si dělat starosti. Ber to tak, že dostane, co si zaslouží. Zapomeň na ni. Stejně se k tobě ta čarodějnice nikdy nehodila.“
„Čarodějni… Au!“ Profesor se postavil a hlavou se udeřil do stropu kočáru. „Nikdo nebude nazývat ženu, kterou miluji, čarodějnicí!“
„Ale no tak, Viktůrku,“ smála se Rašple. „Muž ve tvém věku by se neměl takhle rozčilovat. Mysli přece na své srdce.“
„Já alespoň nějaké srdce mám,“ soptil profesor. „Zatímco ty… ty…“ Velké profesorské slzy se mu nahrnuly do očí. „Ty máš jenom velký chladný mozek!“
„Rašple, kde je Julieta?“ zopakovala Líza. „Vyrazila někam v čase, že ano? Viděla jste její stopy v mýdle času?“
Rašple zhluboka vzdychla. „Nevím, kolik mýdla času vám ještě zůstalo, ale jestli nějaké máte, navrhuju, abyste ho použili k návratu do vaší vlastní doby. Já sama se tam na každý pád chystám.“ Opřela se o stěnu kočáru a dala si nohu křížem přes dřevěnou protézu.
„Rašple…“ zašeptal doktor Proktor vzlykavě, zatímco po tváři se mu řinula jedna náramně velká profesorská slza. „Proboha tě prosím! Dám ti cokoliv, když mi řekneš, kde je Julieta.“
Rašple zvedla jedno obočí. „Cokoliv?“
„Cokoliv! Copak to nechápeš? Život bez Juliety pro mě nemá žádnou cenu.“
Při těch slovech sebou Rašple škubla, jako kdyby je na ni někdo vystřelil prakem.
„Opravdu?“ řekla přísně a nadzvedla bradu. „Ha! Tak udělej nákresy vany času a dej mi je.“
„Dostaneš je!“ zvolal doktor Proktor radostně. „Celý vynález bude jen tvůj. A když na to přijde i všechny mé ostatní vynálezy. Všechno bude jen tvé!“
Rašple otevřela ústa, ale nezmohla se ani na slovo. Takže je zase zavřela, otevřela a zkusila to znovu. „Ty bys mi…“ šeptala. „Ty bys mi jako dal všechno jenom kvůli… té ženské?“
„Ano, dal,“ odpověděl jí doktor Proktor skálopevně. „Máš mé slovo. Ať už si o mně myslíš cokoliv, víš dobře, že své slovo vždycky dodržím.“
Rašple na něj zírala s otevřenou pusou.
„Takže?“
„Ujednáno,“ odpověděla Rašple takřka neslyšně. „Takže…“ Nadechla se a uvnitř kočáru byl slyšet jen klapot podkov, vzdálené bučení krav a zvuk, který takřka připomínal chrápání. „Když jsem vyrazila dveře od vašeho pokoje v penzionu Pomfrit, zmizeli oba caparti už ve vaně. Julieta tam ale zůstala. Vyhrožovala jsem jí svým starým, ovšem plně funkčním revolverem. Nařídila jsem jí vlézt do vany, kde jsem ji chytila pevně za vlasy, ponořila jsem svou vlastní hlavu pod hladinu, soustředila jsem se a poslala ji tam, kde teď je. Udělal…
