20. kapitola
Indie
Azurově modré vlny dorážely na bílou pláž, kde ležela Líza se zavřenýma očima. Tu a tam se letmo podívala vzhůru a spatřila jednu palmu, jejíž silueta se rýsovala proti obloze bez mráčku. Palma rostla nakřivo a nakláněla se nad moře, jako by se toužila koupat společně s Julietou, doktorem Proktorem a Johankou, kteří dováděli ve vlnách a zvesela se smáli, jako by se předtím nic nestalo. Líza měla chuť se k nim přidat. Jenže jakmile pomyslela na Rašpli, hned ji ta chuť přešla.
Něco jí zastínilo slunce, a tak otevřela oči. Hleděl na ni starostlivý obličej s obrovskými pihami.
„Vypadáš nějak ustaraně,“ řekla Líza.
„To proto, že se tváříš tak zamyšleně,“ odpověděl Bulík. „Tohle mají být prázdniny. Přemýšlení je zakázáno.“
Vrávoral na křivém palmovém kmeni, a pak se položil na břicho přímo nad ní.
„Víš, proč se Rašple přivázala ke kůlu?“ zeptala se Líza.
„Protože dějiny může přepsat jen smrt,“ odpověděl Bulík a svraštil jedno oko, zatímco se marně pokoušel poškrábat rukou mezi lopatkami.
„Ano, ale víš, proč se obětovala místo doktora Proktora?“
„Žádná věda,“ prohodil Bulík a zkusil se poškrábat i druhou rukou pro případ, že by se ukázala být o něco delší než ta první. „Milovala ho.“
„Tys to věděl?“ zeptala se Líza celá ohromená.
„To si piš, zamilovanost tě vždycky udeří do očí,“ řekl Bulík a odlomil jednu malou větvičku. „Dokonce i Rašple si nakonec všimla, že doktor Proktor miluje Julietu až za hrob. A když pak uviděla Julietu na hranici, došlo jí, že milovaného muže udělá šťastným jedině tehdy, když mu umožní být se ženou, kterou miluje. Takže se postarala o to, aby ti dva byli spolu. Dá se říct, že se obětovala pro lásku. Jenom ne pro tu vlastní.“
Líza byla dojetím bez sebe. „Teda, Bulíku! A já si myslela, že vy kluci těmhle věcem vůbec nerozumíte.“
„Si piš, že rozumíme,“ dodal Bulík a pokoušel se větvičkou dosáhnout na místo, kde ho to svědilo. „Co máš z toho, já si zas myslel, že vy holky neumíte prdět.“
„Ó, Bulíku…“ zašeptala Líza se slzou v koutku oka. „Není to nádhera?“
„Docela jo,“ odpověděl Bulík a ve tváři se mu zračil slastný výraz, zatímco se škrábal větvičkou mezi lopatkami. „Dovedu si ale představit, že by se tu podávala snídaně. Nějaká restaurace s vajíčky a slaninou by nebyla k zahození.“
„Bulíku!“ obořila se na něj přísně Líza. „Myslela jsem to, co udělala Rašple! Neměla žádné přátele… je mi jí… je mi jí…“ Líze se oči zalily slzami, „…tak líto.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Bulík. No, a když už byl v tom, poškrábal se větvičkou ještě i v uchu. „Jistě mi dáš ale za pravdu, že by nebylo na škodu mít tu k snědku taky něco jiného než banány a kokosové ořechy, které si člověk musí sám natrhat.“
Líza mu neodpověděla. Přetočila se na břicho a zírala na moře. Byli tady už tři dny, bylo to moc fajn, ale Bulík měl pravdu. V dálce na obzoru se pomalu stahovala šedá mračna. Hubené a stále stejně bledé tělo doktora Proktora se brodilo z vody na břeh, zatímco vytřepával vodu z motocyklových brýlí.
Svalil se na zem vedle nich.
„Tak co, mí nejlepší přátelé, všechno, jak má být?“
Tiše přikývli.
„Nestýská se vám po domově?“
Opět tiše přikývli.
„Mně taky. Našel jsi nějakou restauraci, Bulíku?“
„Ne. Prošel jsem celý ostrov, ale narazil jsem jenom na pár chlápků, kteří se zrovna vylodili ze člunu a ptali se mě, kam že to dorazili.“
„Opravdu? A co byli zač?“
„Těžko říct. Jejich angličtina byla ještě horší než moje. Pochytil jsem, že se jeden z nich jmenoval Kryštof Ko… Ko… no, jak se jmenuje ten detektiv v televizi?“
„Columbo?“ zkusila Líza.
„To je ono, Columbo. Nebo tak nějak. Každopádně jsem si z něj trochu vystřelil a řekl jsem mu, že jsou v Indii. A zdálo se, že mi to vážně zbaštil. Naskákali pak do člunu a veslovali jako o život zpátky k plachetnici, která kotvila opodál.“
„Hmm,“ doktor Proktor se zvedl a vrhl pohled na tři vany, které byly zčásti zahrabané v písku pod palmami. „Myslím, že je načase, abychom vás poslali zpátky domů do Dělové ulice dřív, než to tady bude hlava na…
