Doktor Proktor a konec světa. Možná… (Jo Nesbø)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8. kapitola

Hypnóza a Norská unie

Večer se již připozdil, ale v kuchyni doktora Proktora zbývala k snědku ještě dobrá polovina karamelového pudinku. Nebyl na něj zkrátka ten správný večer. On totiž karamelový pudink chutná tak nějak jinak, když se vás zrovna někdo zeptá: Jak zabráníme konci světa?

Kolem stolu se rozhostilo ticho. Doktor Proktor, Líza a Bulík už se nějakou dobu škrábali na bradě a mumlali přitom „hmm“, „mmm“, „mmh“, plus další zvuky, s nimiž se lépe přemýšlí a které se navíc dají vyluzovat, aniž byste přitom museli otevírat pusu.

A pak — konečně — zvolal Proktor dvakrát po sobě přesně a hned nato no právě, jako kdyby souhlasil sám se sebou. Načež se narovnal na židli a podíval se na Bulíka a Lízu:

„Nejprve musíme zjistit, jak dochází k hypnotizování lidí, abychom nedopadli jako oni.“

„A jak to zjistíme?“ zeptala se Líza.

„Půjdeme na to vědecky,“ začal Proktor. „Nejdříve si uděláme přehled lidí, o nichž víme, že jsou zhypnotizovaní, a zjistíme, co mají společného. Následně si uděláme přehled lidí, kteří nejsou zhypnotizovaní, a zjistíme, co mají společného zase oni. A tím pádem bude věc, kterou zhypnotizovaní mají společnou a kterou nezhypnotizovaní společnou nemají, příčinou hypnotizování. Chytáte se?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho Bulík.

Líza si tu dlouhou Proktorovu větu několikrát zamumlala.

„Asi jo. Mohl bys mi to, Bulíku, ještě jednou vysvětlit, abych si byla úplně jistá?“

„H-ehm,“ odkašlal si Bulík. „Ale jistě, tak tedy… je to přece tak zřejmé, že… že možná tady doktor Proktor by mohl, že ano?“

„No dobrá. Dejme tomu, že všichni, kdo říkají žaty místo šaty, pili během posledního týdne mléko. A řekněme, že jedna z věcí, kterou mají společnou ti, kdo říkají šaty, je ta, že mléko nepili.“

„Pak je v tom mléku něco, co je hypnotizuje,“ dovtípila se Líza.

„Přesně tak,“ přikývl doktor Proktor. „A takhle se dělá věda.“

„Věda vševěda,“ prohlásil Bulík a posunul talířek s karamelovým pudinkem k Perrymu. V pavoukovi to však nevzbudilo sebemenší zájem.

„Pokud budeme vycházet z toho, že valná většina lidí trpí řečovou vadou, vytvoříme si seznam těch, kteří jí netrpí,“ pokračoval profesor.

„My tři,“ vyhrkla Líza. „A paní učitelka Strobeová.“

„A Galvanius,“ doplnil ji Bulík.

„To stačí,“ řekl Proktor. „Co má nás pět společného kromě toho, že netrpíme žádnou řečovou vadou?“

Dlouze se zamysleli.

„Nekouříme, nepijeme ani nelžeme,“ vypadlo z Bulíka.

Ti dva na něj vrhli pohled, který mluvil za vše.

„Nekouříme a nepijeme,“ opravil se Bulík.

„Tu a tam si dopřeju doutník,“ dodal Proktor. „A taky nějakou tu skleničku červeného vína.“

„Karamelový pudink!“ vykřikl Bulík. „Jsem si naprosto jistý, že paní Strobeová říkala, že má ráda karamelový pudink.“

„Jenže nevíme, jestli ho má rád i Galvanius,“ podotkla Líza. „V tom je právě ta potíž. Nevíme o něm vůbec nic. Jenom to, že je docela divný.“

„Počkejte chvilku,“ ozval se opět Bulík. „Doktore, když jsme vám vyprávěli, jak Galvanius usnul ve vyučování, řekl jste: Jó, to je panečku stvoření. Znamená to, že se s ním znáte?“

„Studovali jsme spolu v Paříži. Já chemii a on biologii. Tuhle historii bych teď ale nevytahoval.“

„No tak, doktore!“ hořel Bulík zvědavostí. „Co víte o panu Škytalovi?“

„Nic víc než to, že kdysi udělal pěknou hloupost, protože mi sebral něco z poličky ve společné lednici. Můžeme změnit téma?“

„Ne!“ vykřikli Bulík a Líza jako jeden.

Proktor si povzdechl. „Gregor se napil ze džbánku, ve kterém byl podle něj jablečný džus. Jenže šlo o energetický nápoj, na němž jsem tehdy pracoval.“

„Energetický nápoj!“ zaplesal Bulík. „Nádhera! A co jste do něj dal?“

„Nic zvláštního. Šlo o pouhou směs nejrůznějších tělesných tekutin.“ Proktor svraštil jedno oko a počítal na prstech. „To máme… tygrožralokomyš, norský lumík typu A a… jo, ohrožený nosorožábec. Přidal jsem ještě anabolické asteroidy. A nakonec špetku supersilného Mexického Chilli z Feferhromek.“

„Aby dodalo supersílu?“

„Kdepak, kvůli chuti. Francouzské zdravotnictví energetický nápoj bohužel zakázalo.“

„To snad nemyslíte vážně! A proč?“ tvářil se Bulík pobouřeně. „Vždyť to zní naprosto bombasticky!“

„V přídatném barvivu bylo příliš mnoho látky E18,“ povzdechl si profesor.

„Ale pan Škytal se toho nápoje napil, je to tak?“ zeptala se Líza.

„Bohužel. A výsledek byl…“ Proktor hledal to správné slovo, „…zajímavý. Mám takové obavy, že právě proto skončil jako učitel dílen, a ne biologie. Ale dost už o Gregorovi. Musíme zjistit, jak probíhá to hypnotizování!“

Jenže ať přemýšleli, jak přemýšleli, nikam to nevedlo.

„Vzdávám to,“ prohlásil nakonec Bulík.

„Hmm,“ zamručel Proktor. „Zamysleme se raději nad tím, co na rozdíl od nás všichni ostatní dělají.“

A tak zase přemýšleli. Usilovně. A ještě o něco usilovněji. Ovšem bezvýsledně.

„Pro dnešek bylo přemýšlení ažaž,“ usoudil se zíváním Proktor. „Pěkně se na to vyspíme a zítra budeme pokračovat.“

Venku v Dělové ulici si Líza a Bulík chtěli právě popřát dobrou noc, když vtom Líza na něco přišla:

„Počkat! Moji rodiče i tvoje máma jsou zhypnotizovaní. A Truls s Trymem taky, že jo?“

„To ano…“

„Pan Škytal! To on je tím, co mají společného!“

„Co tím myslíš?“

„Mysli trochu!“ zašeptala Líza a rozhlédla se kolem, jako by měla strach, že je někdo v té venkovní tmě uslyší. „Všichni buď byli u Gregora Galvania na třídních schůzkách, nebo ho mají ve škole na dílny!“

„Do háje nejzelenějšího!“ hlesl Bulík. „Máš pravdu! Musíme zjistit, co se stalo. Jsme nuceni podrobit naše rodiče výslechu.“

„Výslechu? A jak to chceš udělat?“

„Pochopitelně s pomocí výslechu třetího stupně,“ odpověděl jí Bulík a mnul si spokojeně ruce, jako by se už nemohl dočkat. „Půjdeš pěkně domů a podusíš svoje rodiče. Já zase podusím ty svoje. No a zítra dáme řeč, jak to dopadlo. Hohó!“ A Bulík se hnal ke dveřím malého žlutého domku, kde Líza spatřila mihotavé světlo televizní obrazovky linoucí se z okna obývacího pokoje. Podívala se směrem ke svému domku. Podrobit rodiče výslechu?

Pak se pochlapila, ovšem proč neříct pobabila, prošla brankou, dveřmi a napochodovala rovnou do obýváku, kde seděli rodiče před televizí.

„Ráda bych znala odpověď na nějaké otázky,“ pronesla.

Rodiče jí nejenže neodpověděli, ale ani se neotočili. Zírali na televizní obrazovku, kde Líza uviděla dobře známý obličej.

„Jste zhypnotizovaní,“ oslovila je nahlas.

„Pssst,“ sykl tatínek velitel.

„Pssst,“ sykla maminka velitelová.

„Má v tom prsty pan Šky… teda pan Galvanius?“

„Buď zticha, Lízo,“ štěkla po ní máma. „Nevidíš snad, že náš prezident právě hovoří k národu?“

Líza se opět podívala na televizi. „Zaprvé žádného prezidenta v Norsku nemáme. Máme krále a premiéra. A zadruhé támhleto není žádný prezident, ale jenom nějaký Leo Tenorsen.“

Rodiče se k ní otočili s bledými a vážnými výrazy ve tváři a sborově pronesli:

„Jenom?!“

„Jo, jenom,“ trvala na svém Líza. „Nějaký… ehm, zpívající chiropraktik ze švédského Jönköpingu.“

„Lízo,“ pronesla máma takovým tím tónem, kdy bylo Líze jasné, že bude následovat pokárání. „Prosila jsem tě, abys častěji sledovala zprávy. Prezident Leo Tenorsen byl jmenován prezidentem Norska a přilehlých kolonií před…“ Máma se podívala na hodiny. „…čtyřmi hodinami. Kde jsi prosím tě byla? Na Měsíci?“

„Svým způsobem ano,“ zamumlala Líza. „Jak k tomu došlo?“

„Diváci byli požádáni, aby volali a hlasovali,“ odpověděl tatínek. „Tenorsen zvítězil a nastěhoval se do zámku. Premiér, vláda a král byli odvoláni a musejí odcestovat domů.“

„O tom rozhodl ten zpívající chiropraktik?“ zeptala se nevěřícně Líza.

„Aleluja,“ zvolala máma.

„Ale co bude s králem? Vždyť na zámku bydlí.“

„Odcestoval do zahraničního exilu,“ oznámil jí tatínek.

„Do které země?“

„RJT.“

„Er-Jé-Té?“ nechápala Líza a snažila se zalovit v paměti z hodin zeměpisu.

„Republika Jižní Trondelag. Má tam chatu.“

„Odkdy je norský kraj Jižní Trondelag v zahraničí?“

„Ode dneška,“ řekl tatínek. „A ticho už!“

„Já ale musím vědět, jestli vás Gregor Galvanius zhypnotizoval!“

Rodiče však byli opět pohlceni Tenorsenovým projevem.

„Norsko je malá země,“ pronesl Tenorsen vážným hlasem. „Zároveň je to — jak kdysi prohlásil jeden básník — země hrdinů. Což může vyvolat dojem, že je až příliš malá. Já vám ale slibuji, že — s vaší pomocí — ji učiním větší. Norská unie bude zakrátko stejně velká jako všechny ostatní unie.“

„Norská unie?“ kroutila Líza hlavou. „On změnil název naší země?“

„Pssst!“ sykli po ní rodiče.

Tenorsen zvýšil hlas: „Norská unie s přilehlými koloniemi se již brzy bude rozprostírat od pouští na jihu až po severní pól. Přinejmenším!“

Z televize se ozýval jásot a potlesk, ale Líze se to zdálo nějaké divné, protože neviděla žádné publikum. Na obrazovce se vyjímal pouze Tenorsen stojící před malým stolkem, jenž se podezřele podobal těm, které používají televizní hlasatelky.

„Možná to teď vyznělo tak, že chci o všem rozhodovat na vlastní pěst,“ pokračoval Tenorsen. „Tak tomu pochopitelně není. Žijeme přeci jen v diktatuře… promiňte, he, he, měl jsem samozřejmě na mysli v demokracii! Rozhodovat mohou všichni. Jakožto váš prezident bych vám chtěl pouze doporučit, což si nikterak nepleťte se slovem poručit, následující: Mé první prezidentské doporučení zní, že všichni budou dělat to, co řeknu. Pokud nesouhlasíte, můžete se pochopitelně ozvat.“

Tenorsen se široce usmál do kamery.

„Ano, tímto zcela jednoduše vyzývám všechny, kdo se mnou případně nesouhlasí, aby se ozvali. Pokud jste toho názoru, že prezident nemá rozhodovat o všem, zavolejte na telefonní číslo, které právě vidíte na obrazovkách. Zavolejte a uveďte vaše jméno a adresu, abych s vámi mohl… mohl…“

Tenorsen změnil výraz ve tváři. Už se nesmál. Světlá ofina mu spadla do čela a oči mu zářily, jako by měl někde v hlavě přední světla od auta. Pak ale opět nasadil uvolněný výraz a usmál se takovým tím úsměvem nově zvoleného prezidenta:

„…celou věc prodiskutovat.“

Zazněl potlesk z řad neviditelného publika.

„Tohle nezní vůbec dobře,“ řekla Líza.

„Nesmysl,“ odsekl jí tatínek velitel.

„Hloupost,“ přidala se maminka velitelová.

„A zatímco budete o celé věci pěkně přemýšlet,“ pokračoval Tenorsen, „zazpíváme si jednu píseň. Protože zpěv vytváří společenství a řeší všechny problémy. Zazpíváme si norskou národní píseň Země potoků a hor.“

„Jdu spát,“ utrousila Líza. „Zítra máme se třídou lyžařský den.“

Máma se k ní obrátila s překvapeným výrazem ve tváři. „Ty nebudeš zpívat s námi?“

Líza zavrtěla hlavou. „Já radši orchestr.“

Jakmile si Líza lehla do postele a dala se do sledování Bulíkova stínového divadla odehrávajícího se v okně dětského pokoje na druhé straně ulice, doléhala k ní z obýváku ozvěna písně Země potoků a hor. A když pak zavřela oči, zaslechla ji vycházet ze všech domů v Dělové ulici. Představila si mihotavé světlo televizní obrazovky na tvářích, které zbožně sledují dirigování svého milovaného prezidenta. Nejen v Dělové ulici. A nejen v Oslu. Ale v celé Norské unii. I s přilehlými koloniemi.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024