17. kapitola
Druhá nejkratší kapitola
Dopoledne bylo v plném proudu a slunce jen svítilo. Na hlavní třídě Karla Johana vysedávali na lavičkách lidé v zimních bundách, nastavovali slunci své pobledlé a usměvavé tváře a za zavřenými zraky si možná jen tak snili o jaru a létě. A o té nové Norské unii. Ovšem v přítmí zadní místnosti v cukrárně U Syvertsena seděli Líza, doktor Proktor a paní učitelka Strobeová s našpicovanýma ušima a zděšenými výrazy ve tváři, zatímco naslouchali Bulíkovu vyprávění:
„Neskutečně ostré zuby,“ zašeptal Bulík a vycenil svoje malé a docela obyčejné zoubky. „Vystouplý čenich.“ Vystrčil spodní čelist. „A zapadlé, temné a bezvýrazné oči pod štětinatým obočím. Asi takové.“ Snížil čelo, jak nejníže dovedl, a zašilhal. Líza se málem rozchichotala. Jak by taky ne, vždyť jí Bulík toho měsíčního chameleona už v noci popisoval.
„Stručně řečeno,“ šeptal dál Bulík s předsunutou spodní čelistí, „vypadají úplně jako paviáni. A mluví švédsky.“
„Což by odpovídalo i té staré báchorce, podle níž se měsíční chameleoni vydali do Švédska, aby zahájili válku odtamtud,“ prohlásil doktor Proktor. „Zřejmě se snažili mnoho let, jenže Švédové s nikým válčit nechtěli. Oni totiž Švédové nesnášejí hádky a k smrti je děsí představa, že by si někoho měli znepřátelit. A je úplně jedno, jak silně je zhypnotizujete. Tihle měsíční chameleoni asi vyrostli ve Švédsku.“
„Rozpoznal jsem hlas jednoho z nich,“ řekl Bulík. „Patřil Leu Tenorsenovi.“
Na chvíli se kolem stolu rozhostilo ticho. Ostatní nespouštěli z Bulíka oči. Ten stále udržoval na tváři paviání výraz, aby si jej mohli důkladně prohlédnout.
„Nejde o to,“ spustil opět doktor Proktor, „jak měsíční chameleoni mluví nebo vypadají, přestože i to je děsivé ažaž. Děsí mě především to, že dorazili sem, aby vyzkoušeli, jestli ten jejich superděsivý plán nezabere lépe v Norsku.“
Pod Bulíkovou čepicí se ozval zvuk připomínající nepatrné škytnutí.
„Chudinka, chudinka, chudinka…“ opakovala pořád dokola paní Strobeová. A Líza napočítala ještě další čtyři chudinky, než jejich jinak neúprosná a přísná paní učitelka konečně zakončila svůj nářek plačtivým „Gregorééék“.
„No ano,“ utrousil Proktor. „A chudinka, chudinka, chudinka celý svět. Jen jim to pověz, Bulíku.“
„Věc se má tak,“ spustil Bulík a odkašlal si. „Vypracovali plán, podle něhož má Norsko příští středu zahájit válku proti Dánsku. Ta se má následně šířit přes Island, Irsko a Indii do Íránu, Istanbulu, na Iberský poloostrov a dál až do Izraele, Iráku, Indonésie…“
„Pokud možno tu kratší verzi,“ přerušil ho Proktor.
„Oukej,“ zvolal Bulík. „Měsíční chameleoni chtějí rozpoutat světovou válku, aby v ní zemřelo co nejvíce lidí.“
„P-proč?“ vykoktala ze sebe po chvíli paní Strobeová.
„Protože je to jejich obživa,“ odpověděl jí Bulík. „Pojídají lidi.“
„Pojídají lidi?“
„Nejsou jediní,“ poznamenal Bulík. „Mořští krokodýli. Krajty. Lední medvědi. A nejmíň další polovička zvířat ze Zví.Je.E.B.R.N. Víte, my jsme pro ně jenom proteiny. Živé hamburgry. Potíž je v tom, že měsíční chameleoni potřebují v dohledné době ohromnou spoustu jídla. Proto k tomu dochází právě teď.“
„Proč potřebují spoustu jídla zrovna teď?“
Bulík ukázal prstem nahoru. „To kvůli jejich příbuzným tam nahoře. Na Měsíci začíná být nouze o jídlo. Takže mají v plánu dorazit sem. Celé příbuzenstvo. Zaskočit si na oběd, jak se říká. Na nás.“
„No to je ale příšerné!“
„To bych řek,“ přikývl Bulík. „Ovšem pro ně je to zhruba totéž, jako když si my sezveme příbuzenstvo, abychom si pošmákli na nějaké kuřecí rodince. Pro nás ta kuřata taky nejsou nic jiného než jídlo.“
„Až na to, že tady chtějí, aby se jídlo pozabíjelo navzájem, a nemuseli to tedy dělat oni sami,“ poznamenala Líza.
„Tak je to prostě nejpraktičtější,“ podotkl Bulík.
„A jak hodlají…“ paní Strobeová hledala ten správný výraz, „…připravovat pokrm?“
„Viděl jsem nákresy vaflovačů. Obrovských vaflovačů. Větších, než jaké se používají na…“
„…normální vafle,“ doplnil ho doktor Proktor.
„Pane na nebi!“ v…
