19. kapitola
Tanec na laně a Trondelan jménem Petr
Bulíkovi svištěl vítr kolem uší. V hlubokém soustředění sevřel rty, rozpažil ruce do stran a díval se přímo před sebe, zatímco s nejvyšší opatrností kladl jednu nohu před druhou. Náraz větru se ho pokusil strhnout střemhlav dolů na jednu stranu, ale boty jako by se přisály ke kovovému vedení pod ním.
Jakmile znovu získal rovnováhu, zlehka mu poskočila čepice na hlavě.
„Perry, přestaň s tím škytáním!“ zašeptal Bulík. „Snažím se tady soustředit!“
Mrkl dolů pod sebe.
„A nedívej se dolů, Bulíku!“ dodal rychle v duchu a zamířil pohled opět před sebe.
Jenomže pozdě. Stačil zahlédnout tu závratnou výšku mezi ním a hladinou. Navíc černou hladinou. Černou jako asfalt. A zhruba stejně tak tvrdou. Zvlášť když na ni člověk dopadne ze stometrové výšky. Bulík si totiž vzpomněl na jednu dědečkovu historku z doby, kdy se dědeček coby mladý námořník vylodil v San Francisku. Bylo takové horko, že se rozhodl společně s druhým lodním důstojníkem vykoupat a skočit si ze Zlatého mostu. Jenže měli jenom jedny modré a docela vytahané plavky. Takže si o ně střihli kámen-nůžky-papír. Dědeček měl papír a druhý lodní důstojník kámen. To bylo ještě za dob, kdy papír bral kámen. Tím pádem si druhý lodní důstojník sundal vítězoslavně svou důstojnickou čepku, natáhl si na sebe ty vytahané plavky, vylezl na zábradlí a skočil. A dědeček se díval, jak se druhý lodní důstojník jakoby stále zmenšuje a že ta výška pod ním je větší, než se na první pohled zdálo. A když druhý lodní důstojník dopadl na hladinu, pochopil dědeček, že byla mnohem tvrdší, než by člověk řekl. Stručně řečeno byl s důstojníkem ámen. Vyplavaly jen ty modré, krapet vytahané plavky. Bulík často myslel na to, že kdyby tenkrát dědeček nezvolil papír, skočil by z mostu on, a pak by nikdy nepotkal babičku a neměli by spolu jeho tátu, který by nepřivedl na svět Bulíka. Ovšem právě teď se Bulíkovi honilo hlavou, že by to vlastně vyšlo nastejno. Poněvadž nový náraz větru se opřel do vedení vysokého napětí a cloumal s ním i s Bulíkem, takže v jednu chvíli hleděl rovnou na temnou hladinu, na níž se tu a tam začaly dělat malinké bílé hřebínky vln.
Bulík se prohnul v kolenou, vyrovnal balanc a čekal, až se vedení přestane točit. Na druhou stranu to byl ale ještě pořád pěkný kus a vítr nepolevoval. Nebylo mu úplně jasné, jak tohle celé zvládne. Ať už s balančními botami nebo bez nich. Jenže musel. Tak prosté to bylo. Proto přemístil levé chodidlo před pravé. Pak pravé před levé. Šlo to docela dobře. Nefoukalo trochu míň? Ale ano. Bulík zaslechl, jak na něj zdálky volá něčí hlas. Byla to Líza dole na břehu. Nechtěl se ale otáčet. Chtěl si pohnout. Dělal rychlejší kroky. A ještě o trochu rychlejší.
Vždyť nastalo úplné bezvětří. Tak že by to přece jen zvládl? A v tu chvíli to zaslechl. Burácení lesa. V koutku oka zahlédl pod sebou vrcholky obrovských smrků. V náporech větru se vlnily a klátily ze strany na stranu. A Bulíkovi bylo jasné, že je ztracen. Vítr jako by se jen nadechl a nashromáždil všechny síly, aby smetl tohohle drzého malého zrzka z míst, kde nemá co pohledávat. A teď ze všech sil vydechl. Bulík se sklonil ve chvíli, kdy do něj narazil první nápor větru a strhl mu oranžovou čepici z hlavy. Spatřil, jak ji povětří unáší nejprve kousek nahoru a pak s vířením dolů, kde se z ní stává malá tečka. Druhý nápor větru s ním dvakrát zatočil kolem vedení, přičemž třetí a poslední nápor jej poslal do vzduchoprázdna.
„Uááááá!“ ječel Bulík a padal dolů.
„Škyt!“ ozval se Perry.
Přetočili se ve vzduchu, takže Bulík nejprve spatřil, jak se vedení vysokého napětí nad nimi vzdaluje a jak se následně hladina vody pod nimi přibližuje.
„Uááááá! Uááááá!“ vřeštěl Bulík.
„Škyt! Škyt!“ škytal Perry.
Neboť oběma bylo jasné, jak tohle celé dopadne. Budou z nich palačinky s jahodovou marmeládou.
Bulík zavřel oči.
A držel je zavřené.
Čekal.
A čekal.
A čekal.
Neozve se už brzo rána?
Jo jo. A až k ní dojde, bude asi o to silnější.
Sevřel oči ješ…
