8. kapitola
Hypnóza a Norská unie
Večer se již připozdil, ale v kuchyni doktora Proktora zbývala k snědku ještě dobrá polovina karamelového pudinku. Nebyl na něj zkrátka ten správný večer. On totiž karamelový pudink chutná tak nějak jinak, když se vás zrovna někdo zeptá: Jak zabráníme konci světa?
Kolem stolu se rozhostilo ticho. Doktor Proktor, Líza a Bulík už se nějakou dobu škrábali na bradě a mumlali přitom „hmm“, „mmm“, „mmh“, plus další zvuky, s nimiž se lépe přemýšlí a které se navíc dají vyluzovat, aniž byste přitom museli otevírat pusu.
A pak — konečně — zvolal Proktor dvakrát po sobě přesně a hned nato no právě, jako kdyby souhlasil sám se sebou. Načež se narovnal na židli a podíval se na Bulíka a Lízu:
„Nejprve musíme zjistit, jak dochází k hypnotizování lidí, abychom nedopadli jako oni.“
„A jak to zjistíme?“ zeptala se Líza.
„Půjdeme na to vědecky,“ začal Proktor. „Nejdříve si uděláme přehled lidí, o nichž víme, že jsou zhypnotizovaní, a zjistíme, co mají společného. Následně si uděláme přehled lidí, kteří nejsou zhypnotizovaní, a zjistíme, co mají společného zase oni. A tím pádem bude věc, kterou zhypnotizovaní mají společnou a kterou nezhypnotizovaní společnou nemají, příčinou hypnotizování. Chytáte se?“
„Samozřejmě,“ ujistil ho Bulík.
Líza si tu dlouhou Proktorovu větu několikrát zamumlala.
„Asi jo. Mohl bys mi to, Bulíku, ještě jednou vysvětlit, abych si byla úplně jistá?“
„H-ehm,“ odkašlal si Bulík. „Ale jistě, tak tedy… je to přece tak zřejmé, že… že možná tady doktor Proktor by mohl, že ano?“
„No dobrá. Dejme tomu, že všichni, kdo říkají žaty místo šaty, pili během posledního týdne mléko. A řekněme, že jedna z věcí, kterou mají společnou ti, kdo říkají šaty, je ta, že mléko nepili.“
„Pak je v tom mléku něco, co je hypnotizuje,“ dovtípila se Líza.
„Přesně tak,“ přikývl doktor Proktor. „A takhle se dělá věda.“
„Věda vševěda,“ prohlásil Bulík a posunul talířek s karamelovým pudinkem k Perrymu. V pavoukovi to však nevzbudilo sebemenší zájem.
„Pokud budeme vycházet z toho, že valná většina lidí trpí řečovou vadou, vytvoříme si seznam těch, kteří jí netrpí,“ pokračoval profesor.
„My tři,“ vyhrkla Líza. „A paní učitelka Strobeová.“
„A Galvanius,“ doplnil ji Bulík.
„To stačí,“ řekl Proktor. „Co má nás pět společného kromě toho, že netrpíme žádnou řečovou vadou?“
Dlouze se zamysleli.
„Nekouříme, nepijeme ani nelžeme,“ vypadlo z Bulíka.
Ti dva na něj vrhli pohled, který mluvil za vše.
„Nekouříme a nepijeme,“ opravil se Bulík.
„Tu a tam si dopřeju doutník,“ dodal Proktor. „A taky nějakou tu skleničku červeného vína.“
„Karamelový pudink!“ vykřikl Bulík. „Jsem si naprosto jistý, že paní Strobeová říkala, že má ráda karamelový pudink.“
„Jenže nevíme, jestli ho má rád i Galvanius,“ podotkla Líza. „V tom je právě ta potíž. Nevíme o něm vůbec nic. Jenom to, že je docela divný.“
„Počkejte chvilku,“ ozval se opět Bulík. „Doktore, když jsme vám vyprávěli, jak Galvanius usnul ve vyučování, řekl jste: Jó, to je panečku stvoření. Znamená to, že se s ním znáte?“
„Studovali jsme spolu v Paříži. Já chemii a on biologii. Tuhle historii bych teď ale nevytahoval.“
„No tak, doktore!“ hořel Bulík zvědavostí. „Co víte o panu Škytalovi?“
„Nic víc než to, že kdysi udělal pěknou hloupost, protože mi sebral něco z poličky ve společné lednici. Můžeme změnit téma?“
„Ne!“ vykřikli Bulík a Líza jako jeden.
Proktor si povzdechl. „Gregor se napil ze džbánku, ve kterém byl podle něj jablečný džus. Jenže šlo o energetický nápoj, na němž jsem tehdy pracoval.“
„Energetický nápoj!“ zaplesal Bulík. „Nádhera! A co jste do něj dal?“
„Nic zvláštního. Šlo o pouhou směs nejrůznějších tělesných tekutin.“ Proktor svraštil jedno oko a počítal na prstech. „To máme… tygrožralokomyš, norský lumík typu A a… jo, ohrožený nosorožábec. Přidal jsem ještě anabolické asteroidy. A nakonec špetku supersilného Mexického Chilli z Feferhromek.“
„Aby dodalo supersílu?“
„Kdepak, kvůli chuti. Francouzské zdravotnictví energetický nápoj b…
