21. kapitola
Audience a morseovka
„Vaše královská Výsosti, máte návštěvu.“
„Cože?“ Král pozvedl pohled od křížovky v novinách Jižní Trondelag Tajms. Hned nato se podíval na hodiny. Bylo jedenáct večer. Návštěvu? Teď? Vzhlédl na Servuse Gustava, který stál před ním ve dveřích obývacího pokoje. Gustav byl vysoký muž, který vypadal, jako by se na něm někdo vyřádil s pentilkou. Měl špičatý nos, pusu, bradu i zuby. A špičatý frak se dvěma špičatými klopami vzadu. A nezřídka i pichlavé poznámky k tomu, co král udělal či neudělal. Ale říkával je švédsky, aby králi pokaždé nedošlo, jak jsou pichlavé.
Čas od času králi vrtalo hlavou, proč toho Servuse vlastně zaměstnal. Vždycky si pak znovu uvědomil, že jsou Švédové levní. Navíc se zdálo, že se jim to posluhování Norům na špatně placených místech zamlouvá. Obsluhovali jako diví, usmívali se, vlichocovali a padala z nich oslovení typu: Jak je libo, Vaše převeliká Norskosti. Bylo to trochu zvláštní, poněvadž nebylo nejmenších pochyb, že jsou Švédové chytřejší a schopnější než Norové. A Servus Gustav se dokonce přišel zeptat na práci tentýž den, kdy sem král dorazil poté, co ho ten pitomý prezident vyhodil ze zámku.
Občas měl ale král pocit, že se mu Servus Gustav směje za zády. Ať už to bylo jakkoliv, král byl toho času bez apanáže a v zahraničním exilu, a tudíž si nemohl dovolit nikoho jiného než švédského sluhu. Holt musí nějaké ty posměšky Servuse Gustava skousnout.
„Přistáli venku s rogalem. Říkají, že se dostali přes hranice, aby mohli hovořit s Vaší královskou Výsostí, a prosí vás tímto o audienci. Mám je uvést?“
„Hmm,“ zamumlal král zahleděný do novin. „Sakra práce, tyhle jihotrondelagské křížovky jsou zatraceně těžké.“
„Deset let na šest písmen?“ zeptal se král a strčil si ruku do tepláků, aby se poškrábal na stehně.
Gustav vzdychl takovým tím podrážděným uštěpačným způsobem: „Dekáda.“
Král přepočítal políčka v křížovce a rozhodl, že jich opravdu je šest. Byl to přece jen král. „Pátý sloupec na pět písmen. Schopnost myslet.“
„Vaše Výsosti, oni čekají.“
Král už si dříve několikrát všiml, že Servus Gustav stále častěji zkracuje jeho královský titul, a nikterak se mu to nelíbilo. Měl ovšem obavy, že kdyby po něm vyžadoval, aby jej pokaždé oslovoval celým titulem, zažádal by Servus o zvýšení platu.
„No dobře, dobře, tak už je sem teda pošlete,“ durdil se král a podrážděně mávl rukou.
Servus vyklouzl z místnosti a vzápětí opět vstoupil, zatímco přidržoval otevřené dveře. A dovnitř vkročila pěkně podivná skupinka. Nejprve vyhublý chlápek s plaveckými brýlemi, hned po něm malinkatý pihovatý zrzek, kterému sedělo na hlavě něco jako hmyz, a následovala docela normální holka s culíky. Teprve když vstoupila poslední osoba, vytřeštil král oči: zdatná dáma přísného vzezření s nosem, který podle všeho nebral konce. Byla — zkrátka a dobře — tím nejkrásnějším stvořením, jaké kdy spatřil.
„Vaše královská Výsosti,“ spustila ta hubená tyčka s plaveckými brýlemi. „Jmenuji se doktor Proktor. Přicházíme s prosbou, abyste přivedl norský lid zpátky k rozumu.“
„To je ono!“ rozzářil se král a vyplnil pátý sloupec v křížovce. R-O-Z-U-M.
„Znamená to, že to uděláte?“ zeptala se tyčka, která se nazvala nějakým doktorem či co.
„Ono se řekne udělat,“ začal král. „Troufnu si říct, že mám teď práce až nad hlavu.“ Kývl hlavou směrem k metrové hromadě křížovkářských časopisů ležících na podlaze vedle něj.
„Vaše země Vás potřebuje, pane králi,“ oslovil ho malý zrzek. „Pokud nám nepomůžete, skončí celý svět v pěkném průšvihu. Musíte se s námi vydat zpátky do Norska.“
„Zpátky? K tomu povedenému prezidentovi, který mě vyhodil?!“ Král se krátce a hořce zasmál.
„Leo Tenorsen musí být zastaven!“ ozvala se culíkatá holka. „A abyste věděl, není to jeho pravé jméno. Jmenuje se Jodolf Staler a je to měsíční chameleon.“
„No podívejme se. A ten měsíční chameleon, to je prosím pěkně co?“
„Vypadají jako paviáni a mají zadek plný hemoroidů,“ odpověděl mu zrzek.
„No, a kdo nemá?“ zamumlal král a pohl…
