10. kapitola
Špionáž prvního stupně
Líza se uložila ke spánku, ale ne a ne usnout. V okně Bulíkova dětského pokoje se nesvítilo. Stalo se mu něco? Na chvíli si pohrávala s myšlenkou, že se půjde svěřit rodičům, ale ti byli přece zhypnotizovaní. Zrovinka když se rozhodla, že se proplíží k doktoru Proktorovi, aby se s ním poradila, ozvalo se třesknutí, po němž sebou trhla tak, že vyletěla sedm centimetrů nad postel.
Hleděla na temnou okenní tabuli, která se po úderu ještě pořád třásla. Zbytky sněhové koule sjížděly po skle. Že by Truls a Trym? Kdepak. Ti byli příliš zbabělí na to, aby házeli sněhové koule po domě tatínka velitele. Vyskočila z postele a vykoukla ven. Ve světle osamělé pouliční lampy postával klučina černý jak saze a zíral na ni. Srdce jí poskočilo radostí dobrých sedm centimetrů vysoko. Byl to Bulík! Líza rozsvítila v pokoji, aby ji uviděl.
Bulík zamával a naznačil jí, aby sešla dolů. Líza se vcukuletu oblékla a po špičkách sešla ze schodů. Když se plížila kolem obýváku, zaslechla dobře známý hlas z televize:
„Drazí spoluobčané, Norsko je příliš malé. Jakožto prezident Norské unie jsem navázal telefonické spojení s dánským králem a zeptal se ho, jestli by mu nevadilo, kdybychom se ujali vlády nad jeho zemí. Bohužel vadilo. A to není všechno. Byl na mě zlý a říkal, ať my, horské opice, raději neslézáme ze stromů. Pokud vůbec nějaké stromy tak daleko na severu rostou.“
V předsíni se Líza obula a oblékla si bundu.
„První otázka zní,“ burácel Leo Tenorsen z obýváku, „jestli si my — hrdý norský národ — necháme takovou drzost líbit! Druhou otázkou je… dánský král si asi myslí, že když jsme ty opice, může si klidně vtrhnout do Norska a zalidnit jej svými lidmi, kteří věčně jen přežvykují brambory, napájejí se pivem a cpou dánským salámem. A třetí otázka zní, jestli se s tímhle hodláme smířit! Mé prezidentské doporučení je, abychom zvážili, jestli nezaútočit na Dánsko dříve, než zaútočí ono na nás! Telefonujte a hlasujte! A pokud nesouhlasíte, nezapomeňte uvést své jméno a adresu. Tak, a teď si všichni zazpíváme Ano, milujeme tuto zemi. Připraveni? Raz, dva, tři, a jedem…“
Líza s sebou vzala Bulíkovy hůlky a vyklouzla ven.
„Zjistil jsem, kde bydlí,“ spustil hned Bulík, když Líza vyšla z branky.
„Jsem tak ráda, že tě vidím!“ zašeptala. „Kdybys neměl tak špinavý obličej, hned bych tě objala.“
„Špinavý obličej?“ nechápal Bulík.
„Máš ho úplně černý,“ řekla Líza a přejela mu prstem po tváři, takže na pleti zůstal viditelný mléčně bílý pihovatý pruh. Ukázala mu černý koneček svého prstu.
„Asi z těch zplodin,“ špitl Bulík. „Galvanius by si měl promazat ucpávače zapalovacích svíček modrým olejem. Ale to je jedno. Dojel až do čtvrti Hoyenhall a zaparkoval v ulici. Plížil jsem se za ním a sledoval ho, dokud nevešel do jednoho malého cihlového domku. Pak jsem se vkradl do zahrady, vylezl na strom před oknem do obýváku a špehoval ho. A špehoval. A špehoval.“
„A cos tam viděl?“ zeptala se Líza a cítila přitom takový ten úžasný pocit vzrušujícího napětí, který se dostaví vždy předtím, než se dobrodružná vyprávění stanou opravdu dobrodružnými.
„Spal,“ odpověděl Bulík a převzal si hůlky.
„Cože?“
„Spal. Napustil si vanu, svlékl se, vlezl do vody a spal. A spal a spal.“
„Ve vaně? Až doteďka?“
„V životě jsem neviděl, aby se někdo tak dlouho koupal a ještě přitom spal,“ prohlásil Bulík. „Byla to asi nejnudnější špionáž všech dob. A nejchladnější.“
„Chápu,“ pronesla Líza mírně zklamaná, že to s tou dobrodružností nebylo přece jen tak žhavé. „A co teď?“
„Změna směny. Teď ho hlídá Perry, ale po něm jsi na řadě ty.“
„To mám jako špehovat muže spícího ve vaně?“
„No ták, jedem,“ vybídl ji Bulík. „Není to daleko. Postav se mi vzadu na lyže.“ A Líze proběhlo hlavou, že možná z toho dobrodružství nakonec přece jen něco bude, pokud mu půjde trošinku naproti. Takže se postavila vzadu na Bulíkovy lyže, chytila se ho rukama za ramena a zavelela:
„Jedem!“
A Bulík se odrazil hůlkami vpřed, až pod nimi křupal led.
Dorazili…
