31. kapitola
Ženy, karamelový pudink a zpěv
Následujícího odpoledne probíhala oslava v modrém křivém domku na konci Dělové ulice. A poněvadž se slunce činilo ještě víc než předchozího dne, vynesli doktor Proktor, Bulík a Líza ven na zahradu dřevěné židle, starou děravou pohovku a dokonce i gril. Nechyběli ani sousedé, přátelé a celý narychlo splácaný orchestr z Dělové ulice. A zatímco hosté pojídali grilovací párky, v okapech a příkopech se ozýval šplouchavý smích tajícího sněhu. A nebyly to jen tak nějaké grilovací párky. Byly totiž z Jižního Trondelagu a dovezl je jeden významný host, který toho dne přistál se svým rogalem na zahradě. A ten si teď dopřával partičku čínského šachu s dalším významným hostem.
„Vaše královká Výsosti, já myslím…“ řekl Petr s pusou plnou párku a přemístil poslední modrý a žlutý kámen na modré políčko, „…že jsem vyhrál.“
Král se podíval na herní pole a zamumlal: „Namouvěru.“
Petr zaklonil hlavu a vykřikl k modré obloze: „Seš nejlepší, Petře! Seš prostě borec, Petře! Všichni fanděj Petrovi! Široko daleko jedinej Pe…!“
A to už Bulík zaťukal nožem o skleničku, aby upozornil ostatní, že hodlá pronést projev. Na zasněženou zahradu se sneslo ticho. Bulík vyskočil na židli a odkašlal si:
„Lidé jsou divní,“ začal. „Často máme chuť zakroutit krkem někomu, koho máme vlastně nejradši.“
„Přesně tak!“ vykřikla Bulíkova sestra.
„Sami jsme si zvolili Jodolfa za prezidenta,“ pokračoval Bulík. „Nechat se obalamutit či udělat chybu je však lidské. Ano, klidně zde připustím, že jsem sám už dvakrát chyboval.“
Líza sedící vedle Bulíka do něj z boku šťouchla. Bulík si znovu odkašlal:
„Možná dokonce třikrát. Nejdůležitější však je, aby měl člověk dostatek odvahy připustit, že udělal chybu. Ano, vždyť člověk by vlastně měl tu a tam něco zpackat. Jak jinak by pak mohl své chyby napravit?“
Bulík se odmlčel, aby ponechal všem čas se nad tím zamyslet. Pak pokračoval:
„Sešli jsme se zde, abychom oslavili, že jsme za něco bojovali. Ovšem za co jsme vlastně bojovali? Za právo být nevelkého vzrůstu a za správnou výslovnost? Je tohle tak důležité, abychom kvůli tomu riskovali, že skončíme jako smažené vafle?“
Rozhlédl se kolem sebe.
„Ano,“ vyhrkla Líza a taky se postavila. „Nejde tu totiž jen o právo být nevelkého vzrůstu nebo správně vyslovovat. Jde stejně tak o právo být velkého vzrůstu a mít špatnou výslovnost. Jde tu jak o právo být stejný, tak o právo být jiný.“
Líza a Bulík se uklonili a posadili. Následoval bouřlivý potlesk a Líza vrhla malinko přísný pohled na tatínka velitele a maminku velitelovou, aby jim došlo, jak je trapné, že tleskají ještě dlouho poté, co už ostatní přestali.
„Z té holky bude jednoho dne premiérka,“ pošeptal král Gregorovi a paní učitelce Strobeové. Načež zaťukal na svou skleničku a vyskočil ze židle:
„Drazí krajané, také mám něco na srdci. Máme za sebou rok plný rozličných událostí a další na nás čekají.“
Bulíkova máma zívla tak hlasitě, až jí zakřupalo v čelistech.
„V prvé řadě bych vám však chtěl něco oznámit,“ prohlásil král. „Dnes jsou zde mezi námi dvě osoby, které se rozhodly zasnoubit. A je mi velkou ctí, že mě požádaly, abych jim šel za svědka. Dámy a pánové: Rozmarýna Strobeová a Gregor Galvanius.“
Propukl veliký jásot. Usmívající se paní Strobeová pozvedla s červenými líčky sklenici k přípitku. Nato ji Gregor objal a nahlas se zeptal, jestli může dostat polibek.
„Polibek jazykem?“ zeptala se.
„Jen takovou docela malililinkatou špičičičkou jazyka,“ ukazoval palcem a ukazováčkem.
Všichni vybuchli smíchy a Bulík pozvedl sklenici s hruškovou šťávou:
„Tímto prohlašuji válku za ukončenou a můžeme přistoupit k podávání dezertu. Neboť doktor Proktor a jeho snoubenka Julieta, která dnes dorazila z Paříže, udělali karamelový pudink.“
Ozvalo se táhlé „óóó“ plné očekávání. Všichni se obrátili směrem k modrému domku, z něhož vyšel profesor se svou snoubenkou. V napjatých pažích drželi nad hlavou ten nejdelší podnos, jaký kdy kdo spatřil.
„T-t-to je ale ÚŠASNÝ PUDINK!…
