Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dostal jsem práci. Pracoval jsem na poli a na vinici. Voják McLeary si se mnou občas chodí povídat a sestra Spenglerová také, ale ta častěji. Pracuji rád. Sice pomalu, ale můžete přitom pořád jít. Je třeba pořád jít.

Pracoval jsem dlouho.

Velká žlutá věc, co nejde sundat, svítila stále méně a pak ve vzduchu létaly malé bílé věci a studily na tváři. Pak na poli i na vinici ležela velká bílá věc. Dostal jsem nové oblečení a boty a nepracoval na poli, ale pracoval uvnitř jiné budovy, než je ta, kde mám mou postel. Nosil jsem těžké věci, ale nosil jsem je rád, protože jsem přitom mohl jít. Je třeba pořád jít. Je hezké slyšet zvuk svých kroků.

V noci jsem pořád viděl ty čtyři lesklé věci. Je hezké je vidět. Nevím proč.

Pak velká bílá věc na zemi začala mizet a velká žlutá věc, co nejde sundat, zase začala hřát do obličeje jako voda v bílé místnosti. Už tam chodím sám, každý den.

Ženy v táboře, kam teď občas vozím věci na jiné věci se dvěma koly, pořád říkají, že jsem fešák. Sestra Spenglerová mi říká, ať je neposlouchám, ale já neumím neposlouchat; slyším je, i když chtějí, abych je neslyšel.

Dnes jsem zase přivezl velkou hranatou věc.

„Maxi! Chlape! Jak je?! Sestři, hoďte ho do gala a vemte na tancovačku, ne? Už dneska, no jo! Vy se taky ukažte – pořád si někde čtete… Já vím, promiňte… Všichni jsme někoho ztratili. I Max ale jednou začne znova – připadá mi pořád lepší.“

„Že! Mně také,“ sestra Spenglerová vycenila zuby – říká se tomu úsměv. Mám rád úsměv sestry Spenglerové.

Večer jsem dostal jiné oblečení – nejdřív jsem musel jít podruhé do bílé místnosti. Pak sestra Spenglerová vypadala úplně jinak, protože neměla bílou věc na hlavě ani neměla jiné bílé věci. Pak jsme šli do tábora, do velkého sálu, kde bylo mnoho mužů a žen, a nikdo nevypadal jako dřív – všichni měli jiné oblečení. Seděli jsme u stolu s vrchní sestrou Conowayovou a vojákem McLearym. Nalil mi něco a sestra Spenglerová říkala: „Ne! Ne!“, ale stejně mi nalil. Bylo to divně cítit, tak jsem to nepil a sestra Spenglerová mi pohladila ruku. Občas to dělá. Je to hezké. Seděl jsem. Je škoda, že se u stolu nedá jít. Je třeba pořád jít.

Pak se ozvaly zvuky a všichni šli doprostřed místnosti a začali se podle těch zvuků kývat. Bylo to zajímavé. Sestra Spenglerová pila to, co bylo divně cítit, a šla se s vojákem McLearym kývat doprostřed místnosti. Pak zvuky přestaly a přišel voják Ian. Všichni pili to, co bylo divně cítit, a cenili zuby pořád víc. Bylo to hezké. Pak se znovu ozvaly zvuky – tentokrát hodně rychlé – sestra Spenglerová byla růžová a chtěla, abych s ní šel doprostřed místnosti, tak jsem šel. Kývali jsme se a mnoho vojáků a žen kolem nás udělalo kolečko a cenili zuby a sestra Spenglerová byla najednou bledá. Vím, co to znamená, znamená to, že se zlobí. Určitě na mě, že se kývu špatně. Díval jsem se předtím na vojáka, na kterého se všichni dívali jako na mě a také kolem něj byl kruh, ale necenili zuby, ale rychle spojovali a rozpojovali ruce. Nebylo těžké si vzpomenout a kývat se jako on. Vojáci a ženy kolem přestali cenit zuby a zvětšily se jim oči. Sestra Spenglerová začala cenit zuby a zase zrůžověla… Úsměv, říká se tomu úsměv. Byl pro mě. Mám rád úsměv pro mě.

Když zvuky přestaly, šli jsme z místnosti ven do tmy a jeden voják ztratil rovnováhu, odrazil se ode mě a upadl.

„Ten kretén mě povalil!“

„Ne, vojáku, jste opilý!“

„Já říkám, že mě skopnul na zem a že mu to vrátím! Co s tím uděláš, kočččiššško?“

„Pane McLeary!“ zavolala sestra Spenglerová. Voják McLeary přiběhl, ale voják, co ztratil rovnováhu, rychle pohnul rukou a voják McLeary najednou ležel na zemi a měl červený nos. Sestra Spenglerová chytla vojáka za ruku a on ji odstrčil. Nelíbilo se mi to. To už přiběhl voják Ian a mnoho jiných vojáků a rychle hýbali rukama a nohama a padali a za se vstávali. Vzduchem létaly věci, kterým se říká židle, jako venku létají věci, kterým sestra Spenglerová říká ptáci. Když jedna židle letěla na sestru Spenglerovou, chytil jsem ji. Je to snadné. Pak jeden z vojáků, co s námi neseděl u stolu, rychle pohnul nohou proti vojákovi McLearymu. Nelíbilo se mi to. Chytil jsem ji. Je to snadné.

Pak přišli vojáci s bílými tyčkami a sestra Spenglerová mě držela, aby mne neodvedli s sebou. Vojáka McLearyho odvedli, ale usmíval se a mával.

Cestou do budovy, kde mám mou postel, se ke mně sestra Spenglerová tiskla a já se díval nahoru na ty lesklé věci – dnes jich bylo mnohem víc než jindy, ale ty dvě zelené a dvě modré tam nejsou, ty jsou jen u mě v pokoji na stropě. Nebo když zavřu oči. Sestra Spenglerová mne zastavila, přitiskla se ke mně zepředu a dala mi rty na rty. Nebylo to nepříjemné, ale… Najednou jsem zas viděl ty čtyři lesklé věci. Ty zelené se leskly nějak víc. Vzal jsem sestru Spenglerovou a opatrně ji postavil dál od sebe. Je to snadné, je mnohem lehčí než věci, které jsem nosil, když na poli ležela velká bílá věc. Pak sestra Spenglerová nemluvila a před pokojem s mou postelí neřekla Dobrou noc, Maxi. Nikdy nezapomene přijít a říct Dobrou noc, Maxi.

***

 

Velká žlutá věc, co nejde sundat, už hřála do obličeje úplně stejně jako voda v bílé místnosti a sestra Spenglerová mi už dávno zase chodí říkat Dobrou noc, Maxi a občas mi pohladí ruku.

Přišel voják McLeary a řekl Hezké ráno a ať mu pomůžu odvézt kulatou věc na věci se dvěma koly, tak jsem šel. Voják McLeary nemohl tu kulatou věc naložit, a nemohl ji naložit ani když mu přišli pomoct jiní dva vojáci, tak jsem ji naložil sám. Vojáci říkali Hm. Tlačil jsem tu věc na věci se dvěma koly a voják McLeary mluvil, ale já poslouchal zvuk svých kroků. Mám rád zvuk svých kroků. Je třeba stále jít. V táboře jsem kulatou věc sundal a ve stínu pod plachtou čekal na vojáka McLearyho. Pod plachtou ve vzduchu voní nějaká věc. Voní tady vždy. Mám ji rád. Nevím proč. Ale kvůli té vůni chodím do tábora rád. Pod plachtou na dřevěné věci stála věc, která vydávala zvuky jako tenkrát ve velké místnosti, ale jiné. Na chvilku přestala a pak začala vydávat zase jiné zvuky.

Najednou mne něco uhodilo do žaludku.

Bylo to divné, protože jsem nic neviděl.

Padl jsem na kolena.

Najednou jsem věděl, že ty zvuky jsou písnička. Jmenuje se Hungry. A že jsem ji naposledy slyšel v Itálii, v Neapoli, v den, kdy se podělal Svět.

A najednou jsem věděl, že ta vůně kolem je jasmín.

„Maxi! Chlape! Co je ti, panebože?! Vstávej!“

McLeary mne začal zdvihat, ale to už jsem vstal sám.

„Jan. Jsem Jan.“

***

 

Pamatoval jsem si všechno.

A v hrudi cítil strašné, chladné prázdno.

Pamatoval jsem si hrozné chvíle u vraku vrtulníku i jak jsem zničil mrtvou armádu Strýčka Hermyho i Strýčka samotného. Voják přede mnou měl pistoli, stačilo natáhnout ruku a chlad zmizí… Ale ne, ještě ne, ještě mám práci. Zvedl jsem oči. Přes půl obzoru se rozpínala Tma.

Vypadala jako rakovina.

***

 

Nechal jsem zkoprnělé muže být a dlouhým krokem vyrazil k nemocnici.

Ztratil jsem půl roku!

Už neztratím ani chvilku.

***

 

O dvacet minut později jsem byl oblečený ve svých starých šatech. Byly vyprané a vyčištěné a voněly kůží a kvalitními plasty. Našitá drátěná košile slabě zvonila.

Lidé se přede mnou krčili, jen jsem se na ně podíval. Úsměv mi nějak nejde, ale nikdy jsem netvrdil, že jsem hodný člověk.

„Díky, sestro Spenglerová, bez vás bych se z toho nedostal,“ rozloučil jsem se před nemocnicí, „a… a tenkrát v noci to nebylo proto, že byste se mi nelíbila. Ale jednou jsem něco… slíbil.“ Nerozuměla mi, ale to je jedno.

„A-ano, Maxi.“

Odešel jsem a mé těžké boty duněly.

Mám rád zvuk svých kroků.

***

 

Cestou zpět k táboru jsem se trochu uklidnil – nemůžu všechny děsit. A budu potřebovat pomoc.

***

 

Bez říkání mi vrátili veškeré věci – po táboře se mé náhlé uzdravení rozlétlo jak blesk, tak jsem je měl připravené – v černé nylonové tašce byl pořád i ten pytlík zlata z Prahy. Zbraně byly vyčištěné, na meči ani stopa rzi.

***

 

„Inu, vojáku, jsem rád, že jste zas v pořádku,“ velitel stál přede mnou jako toho prvního dne a šedý knír měl stále stejnou délku jako šedý ježek. Dnes se ale nevydržel dívat do očí on mně – ani malou chvilku. „Asi si nepamatujete, odkud jste přišel?“

„Ne. Ale vím, kam jsem mířil.“

„Vaše cesta je jen vaše – tady jste si pobyt odpracoval, vrátit se můžete vždycky. Rádi vás uvidíme.“

„Neprodali byste mi koně? A neporadili, jak se dostanu do Británie?“

***

 

Velitel se jmenuje plukovník Wheller, já se představil jen jako Jan.

„Jan, zajímavé. Dánsko? Čechy?“

„To druhé.“

„Pojďte se mnou, Jane.“

Plukovník mne odvedl do kanceláře – s koněm a cestou do Británie to není tak jednoduché.

„Nabídl bych vám whisky, ale tady v té proklaté Francii… Víno?“

„Vodu, mohu-li poprosit.“

„Bohulibý nápoj… pokud je k ní skotská.“ Knír se trochu nadzvedl: „Ten vtip byl tak špatný, nebo se vůbec nesmějete, starý brachu?“ Postavil přede mě sklenici a nalil mi ze džbánu s odstátou vodou.

„Omlouvám se, pane, ale není mi do smíchu.“

„Chápu. Příliš mnoho vzpomínek naráz,“ oči mu ztvrdly. „Já to řeším whisky… vínem, bohužel. Ani portské tu nemají, Frantíci jedni!“ nalil si malou stopku červeného a vstal: „Na zdraví, Jane.“

„Na zdraví, plukovníku,“ vstal jsem také a mé prsty po skle podivně zacvakaly.

„Mozoly, to od práce bývá.“

Napili jsme se, plukovník položil skleničku a oba jsme se posadili.

„Koní je málo – bohužel. Vím o tom vašem zlatě, ale jen hňup nebo Francouz by vám vyměnil koně za zlato. Tady – bohužel pro vás – nikdo takový není.“

„Ve Francii nejsou Francouzi?“

„Tady jsme to dostali na povel my, když… Víte, co se stalo na Ostrovech?“

„Totéž co zde, předpokládám.“

„Ano. Musel jsem se s jednotkou stáhnout přes Kanál… ti mrtví náckové jsou pěkně tuzí parchanti. Mnoho našich padlo… příliš mnoho… Ale,“ zvedl hlavu, „ve Tmě je pořád spousta lidí, jen se nemohou dostat ven – takže na tomhle úseku hranice pro ně chodíme my – i když jsou to jen Frantíci,“ šedý knír se zavlnil úsměvem.

„Chvályhodné.“

„Ano. Koně vám tedy neprodáme, ale můžeme vás odvézt do Calais. Jezdíme si tam pro zásoby. A pokud trváte na tom, že chcete do staré dobré Anglie, právě odtamtud tam vyrážejí piráti.“

„To nezní dvakrát přátelsky.“

„Ale ne,“ mávl rukou a pohladil si knír, „jen jim tak říkáme – plují do Tmy a z pobřežních měst vozí konzervy a l éky. A whisky. Velmi nebezpečné, velmi prospěšné.“

„Jak to vypadá se zbytkem světa, plukovníku?“

„Inu… Evropa odsud po Sicílii je jejich – navíc se to dole na jihu pořád šíří. Afrika celá, o Austrálii se nic neví. V Americe náckům tvrdě zatápí domácí odboj a Japončíci… Japonci. Tam se jim dokonce podařilo Tmu zatlačit kus zpět. Jsou to sice náfukové, tihle Yankeeové, ale chlapíci. Rus to schytal těžce, ale Rusa nepovalí nic. Čína také dostala za uši. Zato Japonsko a Indie jsou netknuté – vůbec, téhle části Východu jako by se to netýkalo. Pomáhají nám. Draze platíme, ale pomáhají. Zbytek tak plus minus… Vypadáte najednou spokojeně, starý brachu, nebyl v té vodě líh?“

„Tam…,“ podíval jsem se na stěnu Tmy tyčící se za oknem, „tam uvnitř to vypadá celé ztracené. – Celý svět v černém dešti.“

„Nikdy není nic ztracené celé.“

„Já vím – také jsem neřekl, že je, ale že vypadá. Nikdy jsem nic nevzdal.“

„Klid, starý brachu, jen klid – ani já jsem neřekl, že jste cokoli vzdal. Voják, který byl oprýskaný jako vy… co vám budu mazat med kolem huby,“ vstal. „Do Calais se mělo jet za tři dny, ale vypadáte netrpělivě. Za hodinu stačí?“

„Díky, plukovníku Whellere.“

„A nemračte se tak – jsou tu i děti. Aby neměly zlé sny,“ zasmál se. „Starý brachu.

***

 

Za hodinu jsem seděl ve vojenském náklaďáku – seděl jsem na nejpohodlnějším místě – vedle řidiče; ozbrojený doprovod mi ho bez řečí přepustil.

„Oči na stopkách, Max… pane. Jsou tu občas lapkové, ale prosím, nezabíjejte je – obvykle je stačí postrašit. Jsou to chudáci, zhusta ztratili rozum… Nic jsem neřekl! Pane!“ Řidič upřeně zíral do předního skla a na čele se mu najednou třpytil pot.

Když jsme jeli kolem nemocnice, sestra Spenglerová stála před vchodem a mávala. Byla tam i vrchní sestra Conowayová i jiné sestry, jejichž jména jsem si nezapamatoval.

Nebylo třeba.

Zvedl jsem ruku, ale uvnitř, v mrazivém prázdnu, se nic nepohnulo.

***

 

Žádné lapky jsme nepotkali.

Cesta jarní přírodou mezi zpustlými poli mi pomohla: Neslyšel jsem sice zvuk svých kroků, ale přestal jsem mít chuť strčit si hlaveň pédevadesátky do úst a zmáčknout spoušť. Dokončím to. Odejdu až pak.

Těším se.

„Hezký rukavice, pane,“ řekl řidič. „To jsou kříže, na těch boxerech?“

„Ano,“ řekl jsem. To byl zbytek konverzace za celé dvě a půl hodiny houpavého kodrcání.

***

 

„Díky a sbohem,“ rozloučil jsem se v přístavu.

„Sbohem,“ zasalutovali mi všichni čtyři vojáci – ti tři z korby salutovali trochu rozlámaně a ve vzduchu vonělo moře.

Kráčel jsem po molu a lidé se přede mnou rozestupovali. Bylo jich hodně, většina byla ozbrojená a mnozí opravdu vypadali jako piráti – moderní piráti se samopaly a útočnými puškami. Jarní slunce hřálo na líci, a na obzoru za Kanálem se tyčila Tma.

***

 

Najít loď, která mne odveze na Ostrovy, se ukázalo jako problém – nikdo nebral pasažéry. Každé kilo se prý počítá: tam palivo, zboží zpět.

„Palivo je život, příteli,“ řekl mi starý muž s rozrytým, dohněda osmahlým obličejem; měl velkou pistoli v hrudním pouzdře: „Mrtvé ponorky jsou jako blesk.“

„Zaplatím, mám zlato.“

„Jak lákavé,“ pohladil si břicho, „ale život a pomalejší zisky mi vyhovujou víc… André! To lano pořádně!“

„Ano, kapitáne!“

„Nevíte, kdo by dal přednost rychlejším příjmům?“

„Vím,“ píchl palcem na moře, „je jich tam plno – v tom lepším případě zůstanou na dně, v tom horším nám sem lezou zpátky.“

„Nějaká jiná rada?“ usmál jsem se a on sebou trhl a osmahlá barva jeho tváří prosvětlala.

„Chlape, jde z tebe hrůza… Zkus se zeptat támhle na Noční krásce, to jsou sebevrazi. Je to pátá… šestá odsud. Vlevo.“

„Díky, kapitáne.“

Všechny lodě si byly podobné: šedočerné maskování s pruhy na rozbití obrysů, všechno velké superrychlé čluny se dvěma obrovskými motory. Na přídích a zádích automatické kanóny, pětatřicítky, čtyřicítky, některé měly na bočních postech kulomety.

Šel jsem po molu a posádky mne probodávaly pohledy.

***

 

Noční kráska byla posekaná střepinami a pancíř nástavby byl otlučený kulkami.

„Je tu někdo?“ zvedl jsem hlas.

„Jestli tím tu myslíš tady, tak já,“ nad zdviženým poklopem se vynořila mladá žena s černou šmouhou na čele. Levou rukou se držela horního okraje, pravou jsem neviděl – to už jsem ji pozoroval mířidly pédevadesátky.

Kolem se najednou udělalo velké ticho.

„Pistolník. A rychlej. Hodně rychlej. A nervní. Klid, hochu,“ pomalu zvedla pravou paži – měla v ní velkou inbuskličku špinavou od oleje:

„Co bys dělal, kdybych měla železo?“

„Byla bys mrtvá,“ řekl jsem.

Kupodivu se usmála: „Věřím ti. Ty ale taky.“

„Mně je to ale jedno,“ usmál jsem se i já.

„Co pro tebe můžem udělat?“ řekl tak padesátiletý muž v otrhané čepici s tvrdým kšiltem – už asi deset vteřin na mě zpoza nástavby mířil krátkým samopalem. Myslel si, že o něm nevím, ale byl by mrtvý stejně jako žena s klíčem. Sklonil jsem zbraň: „Vy jste kapitán?“

„Kapitán Clayton, jo… Nevypadáš jako z přístavní správy. Ani z berňáku,“ pomalu spustil automat.

„Potřebuju odvézt. Tam,“ píchl jsem prstem ke Tmě za Kanálem. „Platím zlatem.“

„Ne,“ řekl bez váhání, „a je to pro tvoje dobro.“

„Děkuji za péči.“

Žena s inbusem pohodila ofinou a stále se na mě dívala. Bylo jí tak dvaadvacet, byla štíhlá, pohledná a měla veselé oči.

„Problémy? Clayi?“ ucítil jsem na krku chladný dotek a v nose lehkou vůni. Ucítil jsem ji už mnohem dřív, proto jsem tiché kroky nechal dojít až k sobě. Vzápětí jsem měl nůž v ruce a držel druhou mladou ženu za zkroucenou paži, až se vlasy dotýkala mola. Skřípala zuby, ale neřekla, ať ji pustím, jen se mi pokusila dupnout na nohu. Stiskl jsem a kost mi zapružila v prstech.

„To bolí!“

„Chodíš jak slon,“ pustil jsem ji. Kapitán Clayton i žena v poklopu se na vše dívali a usmívali se.

„Ahoj, co se tu děje…? A co to tu máme za bubáka?“ Třetí mladá žena, tentokrát s těžkým německým akcentem a tě žkým dvoutaškovým nákupem.

Vrátil jsem té, co mě napadla, vystřelovák: „Už to nikdy nezkoušej.“

Csss!

„Příteli,“ kapitán Clayton si posunul čepici do týla: „Co obchod?“

„Nezajímá mě obchod – chci tam. Nic víc.“

„Toho se ten obchod týká,“ zašklebil se: „Tři… čtyři cesty si odsloužíš na Krásce, pak tě hodíme, kam chceš – a hlavně na místo, kde mezi těma sviněma projdeš.“

„Jak dlouho?“

„Myslíš, jak dlouho zaberou čtyři cesty? Měsíc. Asi tak.“

„Do Skotska?“

„Páni! Výlet. Ale jo – i do Skotska… A jen abys věděl, chlapče – abys neřek, že sem ti to neřek – před časem jsme přišli o pátýho člena posádky. Zase. Má nejnebezpečnější práci a ob vykle vydrží tři cesty. Teď budeš pátej ty.“

Neřekl jsem nic.

„Takže dojednáno?“

„Dostanu najíst?“

„To je slovo! Noční kráska už se na tebe třese,“ znovu se zašklebil.

***

 

Dostal jsem i vlastní miniaturní kajutu. Položil jsem tašku na kavalec a vrátil se do chodbičky.

Pozor!

Chytil jsem talíř s umytou zeleninou a nic nespadlo. Pak jsem zjistil, že se loď houpe i v přístavu, ale chytil jsem talíř i podruhé.

Byla to ta žena, co se mi pokusila uříznout hlavu. Taky jí bude k dvaadvaceti, má hluboké hnědé oči a sluncem melírované vlasy, rovný nos a krásné měkké rty. Určitě se umí moc hezky smát. Teď se mračila jak noc. Usmál jsem se na ni a zamračila se ještě víc.

Tak to vždycky začíná.

***

 

Před jídlem mi je kapitán představil – ta v umaštěných montérkách je Kimberly, ta s kudlou Adela a ta poslední, ta s nákupem, Anke.

„Jan,“ řekl jsem.

„Anke je Rakušanka,“ dokončil seznamování kapitán, „a mně říkej Clayi nebo kapitáne, slyším na oboje.“ Zas to zašklebení.

„Jan,“ řekl jsem znovu.

„Nejsi zrovna ukecanej týpek, Jane,“ řekla Anke a usmála se na mě. Všechny dívky jsou opálené, štíhlé a hezké – a je vidět, že tvrdě trénují.

„Ne. Dobrou chuť.“

„Dobrou chuť.“

Bylo ticho rušené jen vrzáním nožů o chleba a křupáním krájené zeleniny, ale tři ženy mlčet prostě nevydrží, tak se kabinou za chvíli rozléhalo štěbetání a smích. Anke divoce mávala vidličkou a vyprávěla o novém příteli Kimberly, kterého včera viděla na diskotéce: „Je hroznej! Má asi sedm set náramků, tančí jak pometlo a do první přestávky byl namol!“

„Ne!“ Kimberly po ní hodila ředkvičku: „Kecáš! Tančí dobře a přines mi kytky! A neopil se, jen byl unavenej!“

„Jo, to byl, z toho jak házel šavle za roh!“ Anke hodila ředkvičku zpátky. Cítil jsem, jak mi to trhlo koutky.

„Hele! Usmál se!“ ukázala Anke, „a ani nám z toho nezkysnul ocet.“

„Nezkysnul ocet?“ řekla Adela a odfoukla si z oka melírovaný pramen. „To je nějaký rakouský přísloví?“

„Britko jedna kousavá! Jane, ty vypadáš, že bys to moh vědět – prej Britky jsou tam dole na zip. A prej když se rozepíná, hraje God Save the Queen a na severní točně salutujou lachtani.“

„Ty gertrudo jedna!“ další ředkvička jen hvízdla. Kapitán se usmíval a krájel si na chleba se smrdutým sýrem rajče.

„Jane! No tak! Řekni!“

„Hm. Možný to je,“ řekl jsem.

Ty!

Chytil jsem ředkvičku, která tentokrát vražedně sykla: „Neumějí chodit potichu, neumějí zacházet s nožem a ředkvičkama hážou jak malý holky.“

Chytil jsem druhou i třetí i čtvrtou – na pátou už se rozmáchla, až praštila do dřevěného obložení za sebou.

„Jau!“

„Co je?! Zas ten ledovej ksicht… Hele, vy byste se k sobě hodili, ledovej a… Ne! Adelo! Rajče ne!“

„Vzdáváš se?!“

„Vyhrálas!“ Anke se kryla za čajovou konvicí.

„Tomu říkám postřeh, Jane,“ ukázal kapitán na ředkvičky, které jsem vyrovnal na stůl před sebou. Neřekl jsem nic.

„Co vlastně umíš, Jane?“ zeptala se Kimberly.

„Od všeho trochu.“

„Motory?“

„Ano.“

„A půjdeš s náma cvičit?“

„Ano.“

„Abyste se z něj nepoto, vy dvě,“ ohrnula Adela nos.

Obě na ni udělaly takové ty velké holčičí oči.

***

 

Dojedl jsem první chleba, druhý mi ukrojila Anke a třetí Kimberly. Adela se na ně mračila. Pak jsem s Kimberly měnil vstřikovač na levém stroji. Je šikovná.

„Jane, budeš mít hlídky – na palubě furt musí někdo bejt, napsal jsem tě do rozpisu. Je to důležitý, zapamatuj si to.“

„Dobře, kapitáne.“

Večer jsem byl s dívkami cvičit.

Adela na mně zuřivě trénovala karate – málem se vztekla, když jsem všechny její údery vykryl.

„Nic jinýho neumíš?! Jen odrážet?! Zaútoč!“ zamávala rukama a pot jí po krku stékal mezi ňadra.

Pořád moc hezky voní.

Zaútočil jsem.

***

 

„Jsi mrtvá,“ klepl jsem ji do čela, „podruhé,“ klepl jsem ji do hrtanu, „potřetí,“ pleskl jsem ji do bříška. Má ho krásně ploché a horké.

„Nedávala jsem bacha! Ještě jednou!“

„Raz, dva, tři, čtyři. Čtyři smrti.“

Náfuko!

„Co se škádlívá…,“ stiskla jí zezadu ramena Anke a Adela s ní nekompromisně bacila o žíněnku.

„Ty surová… zipindo!“ To už Adela letěla vzduchem – Anke umí judo a je pružná jak upírka… chlad mi sevřel hruď, jen jsem zalapal po dechu, a dostal jsem patou na čelist, až jsem padl jako prkno.

„To bylo hanebný, Adelo!“ plácla Kimberly karatistku do zad. A ještě jednou. Pomalu jsem se posadil. „V pořádku, Jane?!“ Najednou kolem klečely všechny tři.

„Moje chyba,“ mnul jsem si bradu.

„Nemáš vyhozený panty?“

„Ne.“

„Musíme to zkontrolovat,“ řekla Anke a hvězdou mi přistála za krkem a zkroutila mě judistickým chvatem, a Kimberly mi se zanícením pravého mechanika klapala sanicemi.

„Škoda, že nemáme nesmazatelný fixy. Když ho takhle hezky držíš, mohla bych mu pomalovat břicho,“ řekla Adela a zbaběle mi boxovala do pupíku.

***

 

V tělocvičně byly sprchy jako za starých časů.

Pak jsme šli pod oranžovými lampami na molu a cítil jsem se nějak volněji, jako kdyby chlad trochu povolil; noční vlny tlumeně mlaskaly, Kimberly s Anke mne každá chytla za jeden loket a Adela udělala: „Pch!“ a šla před námi. Přede mnou. Má roztomilý zadeček.

„Ať se ti z toho vrtění nezadře zip, ty!“ řekla Anke.

„Dál od břehu, holky, dál,“ řekla Kimberly a zatočila se mnou od vody. Řekla to dost vážně.

„Proč?“

„Mrtví námořníci se občas vracejí – a cejtím shnilý maso.“

Já ho cítil už dlouho.

„Hele, vidíš?“ Adela vytáhla pistoli, třesklo to a potácivá postava v rozmočených šatech se skácela.

„Mrtví?! Tady?!“ udiveně jsem zastavil. „Ti přece můžou vstát jen…“

„Kde? Ve Tmě? Blbost!“

‚… jen v moci pekla,‘ dořekl jsem v duchu, ‚tam, kde je alespoň část Prvního kruhu – alespoň přídech.‘

***

 

„Hej! Jane?! Co je?! To tě tak vzala jedna ustřelená makovice? To nám teda budeš platnej!“

Jestli tu ale mohou chodit mrtví, musí tu být závan Prvního kruhu, prostě musí. A já ho necítím. Je pryč. Je pryč. Ledová kyselina je pryč. Stál jsem s nakročenou nohou a uvědomil si, že nějaká část mě už to ví od rána, od okamžiku, kdy jsem se probral. Že jsem sám. Jinak bych tak nepřemýšlel o sebevraždě – o nemožném, s Leopardí regenerací, a hlavně s Leopardím strachem ze smrti.

Nadechl jsem se a došlápl: „Dobrý, jen jsem si na něco vzpomněl.“ Chytil jsem zaražené dívky za paže. Najednou jsem se cítil zase nějak lépe.

***

 

Druhý den jsme vyrazili na mou první plavbu.

Když jsme vpluli do černé stěny a déšť mi zapleskal na tvář, zase jsem nic necítil: žádný neviditelný stín, žádná síla Kruhů. Zkusil jsem malou ležatou osmičku, a jediné, co se stalo, že na mne Adela hlídkující na druhém boku zasyčela, ať dávám majzla.

Zajímavé ale je, že ve tmě vidím značně lépe než s Velkým Leopardem. Slyším také značně lépe, i cítím. A jsem i o dost rychlejší, silnější a neúnavnější – opravdu o dost – vše samozřejmě vztaženo k bývalé lidské fázi.

Hlavou mi prolétla vzpomínka na poslední den mého života, na tu koupelnu osvětlenou třemi svíčkami, kdy mi… kdy mi… kdy mi Karolína… Poprvé od okamžiku, kdy jsem si připustil její smrt, jsem to jméno vyslovil – byť v duchu, ale vyslovil.

Bylo to zlé.

Naklonil jsem se přes zábradlí – Adela si naštěstí myslela, že mám jen mořskou nemoc. Nezvracel jsem, to ne, to jen chlad se mi zaťal do žaludku, až mi podklesla kolena.

„Dík,“ řekl jsem Karolíně do deště a burácení moře.

Dík.

***

 

Za dvacet vteřin na nás zaútočily dvě ponorky.

***

 

Vynořily se z hlubin obalené chaluhami a napadly nás ne jako klasická submarína, ale jako lodě. Mrtvé posádky stály na palubách a točily lany s háky a doutníkovité trupy jen duněly po vlnách.

Kapitán přidal, co to šlo, ale mrtvé stroje se vynořily příliš blízko.

***

 

Oba naše automatické kanóny hřměly, ale mrtví v rozbouřeném moři manévrovali naprosto neuvěřitelně, tak proudy granátů jen šlehaly vodu.

Pak se nám první háky zasekly za zábradlí a oba kovoví žraloci se schovali do slepých úhlů.

Usmál jsem se.

Už jdu.

Tasil jsem Šedého Hada.

***

 

Kusy zteřelých těl létaly jako netopýři – skočil jsem na první ponorku a běžel ve víru šedé oceli a oni nestačili ani uhýbat, ani se krýt. Byl jsem pomalejší než upíři, ale mnohem rychlejší než lidé a strašný meč mi dával neprolomitelnou výhodu.

A také to, že se nebojím smrti.

To hlavně.

„Miluju smrt!“ zařval jsem do bouřícího oceánu.

***

 

Když jsem se prosekal i druhou ponorkou, oba stroje to vzdaly a potopily se; Kimberly s Adelou mne vylovily záchranným bidlem.

Znovu jsem se postavil na své místo u zábradlí. Crčela ze mě voda.

Užaslých pohledů jsem si nevšímal.

***

 

Na břehu byla má funkce skutečně nejnebezpečnější – byl jsem to, čemu se s jistou dávkou ironie říká poutač – pokud by tam krom obyčejných mrtvých byli i SS Strýčka Heiniho, šli by nejdřív po mně, a ostatní by měli čas se stáhnout, přeskupit a pokusit se mi pomoci.

„Ale moc na to nespolíhej,“ řekl mi před vyplutím kapitán Clay, „spíš vždycky stihneme sotva utýct.“

Kráčel jsem ulicí prázdného přístavního města, tmou šlehal déšť a nad hlavou letěly mraky s nahnilými okraji. Pro ten déšť jsem neslyšel své kroky.

„Kde jste?!“ zašeptal jsem, ale SS se dnes nedostavili.

***

 

Pak jsme nosili krabice se zbožím do orezlé dodávky, kterou Kimberly bleskurychle zprovoznila – autobaterii jsme si přivezli s sebou, i dvě pumpy na kola. Dva vždy foukali, ostatní hlídali. Pak jsme jezdili se zhasnutými světly a Anke je opravdu výborná řidička.

Bavil jsem se.

„Jemu se to líbí!“ ukázala na mě Adela prstem. Byla celá v černém, a ačkoli i ostatní dvě dívky jsou moc hezké, jí to sluší nejvíc. Kapitán Clay se usmíval.

***

 

Při druhé plavbě jsem Adele zachránil život.

Zase jsme pluli rozbouřeným oceánem pod černou oblohou – už jsme se vraceli – a ten člun bez posádky byl past.

Mrtví SS měli kulomet.

Byl úplně zrezivělý, neměl střílet, ale peklo si vždycky najde cestu.

***

 

První dávka zasáhla Adelu do neprůstřelné vesty a srazila ji z paluby.

Mně jedna střela prolétla bokem.

Hodil jsem granát a skočil přes zábradlí.

***

 

Tlak vody stoupal každým tempem, ale už kousek pod rozbouřenou hladinou byl klid. – Bylo lákavé klesnout do měkkých černých hlubin, tak lákavé, ale zahlédl jsem vlasy melírované sluncem a bezvládně rozpřažené ruce – bílé dlaně svítily jako hvězdy. Z hlouposti si nevzala plovací vestu, a teď ji ocelová výbava táhla jako kámen.

Plaval jsem rychle. Dolů i nahoru.

Vzduch byl plný pěny a tříště a vlny s námi smýkaly – byl trochu problém přinutit ji dýchat, ale povedlo se. Zamířil jsem k Francii. Co na tom, kolik je to kilometrů. Oceán byl chladný, mně to nevadilo, ale Adela rychle modrala.

Naštěstí je kapitán Clay z lidí, kteří to nevzdávají: přijel se podívat, co mu to poblikává na radaru.

***

 

Na stole v jídelně vzkřísili promodralou Adelu a všichni byli velmi bledí. Já jsem byl ospalý.

Usnul jsem.

Když jsem se vzbudil, ležel jsem na stole já, venku svítilo slunce, loď se mírně kývala a kapitán Clay a Kimberly stáli vedle mě a měli zakrvácené chirurgické rukavice. Opět byli velmi bledí.

Odrazy vln tančily po stěnách.

„Jak je mu?“ zašeptala odněkud za mnou Anke.

„Jak asi! Vystřel odsud!“

Dveře klaply – cítil jsem se lehoučký – tak lehoučký! – plácl jsem Kimberly přes zadek – vyskočila a zaječela. Kapitán Clay strnul, pak se začal chechtat, až mu skalpel vypadl z ruky a drnčivě se zabodl do podlahy.

„Co se děje?!“ Dveře se rozlétly a dovnitř vtrhly Anke s Adelou.

„Hrdina se nám probral a má po injekcích náladičku!“

„Ty!“ Kimberly se nade mě naklonila a měla v očích radost i strach zároveň: „Vyděsils mě k smrti!“

„A mě taky!“

„A mě taky!“

„Jane, příště, až ti někdo prostřelí bok kulometem, řekni to, prosím tě, jo?“ naklonil se nade mě i kapitán Clay a vějířky vrásek kolem očí měl složené úsměvem.

***

 

Ležel jsem ve své kajutě – do oběda budeme v přístavu.

Každou chvíli mi někdo něco přinesl, nebo se aspoň přišel zeptat, jestli něco přinést nechci, nebo aspoň jak mi je.

První v kabině zůstala Adela, a když to viděla Anke, zůstala taky, a když to viděla Kimberly, řekla „Hm!“, a zůstala taky. Nic jiného už se nevešlo. Krásně voněly. Až moc krásně. Bok mě bolel, ale kolena jsem stejně pokrčit dokázal.

Začaly se hihňat.

„Ale ale, Janíčku, copak se nám děje?“ Dál se hihňaly a cítil jsem, jak se o mě najednou opírají vláčné horké obliny. Dal jsem si ruku přes oči a naštěstí přišel kapitán Clay a vyhnal je na hlídku.

***

 

Bylo to zvláštní, být po takové době zraněný. Přesvědčil jsem je, aby mě nedávali do nemocnice, takže jsem polehával po lodi a četl si – co jsem se léčil, stejně se nikam neplulo – poslední dva výlety byly značně výnosné.

Kapitán Clay mi vysvětlil, proč mě nikdo nechtěl s sebou a proč on mě vzal vlastně na sebevražednou dobu: samozřejmě tam nejezdí jen pro jídlo a pro léky, ale vykrádají banky a klenotnictví a podobně. Zatímco já tahal bedny do auta a holky „hlídaly okolí“, hlídal jen kapitán: „Kimberly je génius na zámky – na cokoli zamčenýho. A na loď nikdo nevezme cizího, protože proč by tam cizí lez, než aby šmíroval. A je jedno, jestli pro přístavní správu, nebo pro mafii. Ti první by nás zavřeli, protože je to furt krádež, ti druzí by chtěli ještě větší bakšiš. Podesranci,“ uchechtl se a posunul si čepici, „sami si na moře netroufnou ani za prase… Jo, proč jsem vlastně tady,“ kapitán se odmlčel: „Máš samozřejmě podíl – už za ty ponorky by sis zasloužil kýbl zlata, dostaly by nás. A Adela… není zlata v š irým světě, který by vyvážilo Adelu,“ odkašlal si a měl jsem pocit, že se mu nějak lesknou oči. „Je to moc hodná holka. Trochu divoká, trochu nevycválaná, ale hodná.“ Zvedl se a odešel.

Chlad zase o kousek povolil.

***

 

Za týden jsem byl zdravý.

„To není možný!“ Kimberly mi prohlížela bok – ležel jsem opět na stole v jídelně. „Ukaž mi to po…“

„Kam mu to strkáš tu ruku, Kim?!“ pleskla Adela Kimberly přes zápěstí, když mi – jistě náhodou – prsty vklouzla hluboko pod pásek.

„Musím pořádně vidět!“

„Co kdybysme mu sundaly celý kalhoty?“ řekla Anke a už mi držela lokty u stolu: „To bysme viděly nejlíp!“

„Ne!“ řekla Adela a naopak mi kalhoty povytáhla – ostatní dvě se rozhihňaly. „A ty jí nezírej na břicho, ty, i když ti ho cpe do obličeje,“ zakryla mi oči. „Gertruda jedna tlustá!“

Ty…!

„Holky, holky,“ řekl kapitán Clay. Seděl na druhé straně stolu a zubil se.

„Už ti vážně nic není?“ dlaně se zvedly a bříško Anke vystřídal jemný obličej s krásnými rty a hlubokýma starostlivýma očima.

„Dobrý – vždycky se mi všechno hojilo rychle.“

Opravdu se umí usmívat moc hezky.

„Jsem ráda,“ dala mi pusu na tvář, ale delší, než bývají obyčejné pusy na tvář.

„Proč má vždycky ona štěstí?!“ zafňukala Anke a dupla.

„Nech se taky sestřelit kulometem z paluby, Anke,“ řekl kapitán Clay, „takový štěstí bych já snad ani nechtěl.“

Věděl jsem, co se stane.

Tu první věc, i tu druhou.

***

 

V noci se tiše otevřely dveře a tmou se zaleskla košilka. Adela nic neřekla, jen odhrnula deku a ovinula se kolem mě. Je horká jak oheň.

„Promiň,“ řekl jsem, „nejde to.“

„Jasně, nejdřív ti musíme stáhnout kalhoty od pyžama,“ převalila mě na záda a usmívala se a oči jí zářily jako… jako…

„Promiň,“ vyvinul jsem se a posadil se na kraj postele.

„Proč?! Chceš mě – vím to!“

„Promiň. Dobrou noc.“

Parchante!

Práskla dveřmi.

***

 

Celou noc jsem nespal.

Na stropě zářily dvě zelené hvězdy.

***

 

Druhý den jsme vypluli na třetí výlet.

Předposlední.

Schylovalo se k večeru, Kimberly s Anke se na mne divně dívaly, Adela měla červené oči, a Kimberly s Anke se na mne nedívaly ani tak divně, jako mne probodávaly pohledem.

„Promiň,“ řekla Anke, když mi při večeři vylila čaj do klína.

„Promiň,“ řekla Kimberly za chvíli a nasypala mi do nového čaje dvě lžičky soli.

Kapitán Clay se na ně užasle díval.

„Promiň,“ do třetího čaje šla velká lžíce pepře. Čtvrtý jsem si šel vypít na palubu. Adela stála u kormidla, udělala na mě „Ffff!“ a zabouchla pancéřový vchod na můstek. Pil jsem čaj a díval se na zapadající slunce. Vypadalo jako koule hořícího kerosinu.

„Tohle se prostě nedělá!“ zasyčelo to z jedné strany.

„Jo!“ zasyčelo to z druhé strany. „Víš, jaks jí ublížil?! Prevíte!“ Čtvrtý čaj mi spadl do moře i s hrnečkem. Díval jsem se, jak bílý lesk porcelánu mizí v hlubině.

Promiň!“ zasyčelo to z obou stran naráz. Usmál jsem se.

„A ještě se směje!“

„Co se ti stalo, Jane?!“ Anke si mne otočila za klopy: „Někdo ti umřel? Manželka? Dítě? Všichni? Myslíš, že jsi sám?! Jo?! Každýmu z nás někdo umřel! Všichni! Máme jen sami sebe a práci, při který umřeme taky! Už brzo! Nemáš právo bejt na Adelu zlej! Nemáš!

Pomalu jsem se svezl na palubu.

„Mrtví se sice vracejí, ale ti, co máme tady,“ zaklepala mi Kimberly na hlavu, „ti už ne!“

Seděl jsem na šedém pancíři a měl v sobě jen mráz.

***

 

Při třetím výletu žádný hrdinský kousek nebyl – bylo to jednoduché. Napadlo mě, že bych mohl prostě odejít, ale slíbil jsem, že zůstanu čtyři cesty.

Nikdy se nevzdám.

Až na konci.

Už brzo.

***

 

Před čtvrtým výletem se stala ta druhá věc.

Byli jsme v přístavu, s kapitánem jsme drželi večerní hlídku a děvčata byla cvičit. Když jsem se nezeptal, jestli můžu s nimi, každá zvlášť ke mně přišla a udělala: „Tssss!

Loď se mírně pohupovala a na oceán sedala měkká předzvěst noci. Opírali jsme se o zábradlí na zádi a já krom předzvěsti noci viděl i pár fialových stínů, a dokonce i pár tetelivých tajemství. Usmál jsem se.

„Ty holky jsou poslední dobou nějaký divný,“ řekl kapitán a zapálil si obrovského čvaňháka. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl kouřit: odborně doutník rozdýmal a paluba zmizela v omamných modrých parách. „Víš, Jane,“ ozvalo se z nich, „napadlo mě… Kruci!“ rozkašlal se, chvíli se dusil a otřásal, a když ho to přešlo, chrchlal a plival do vody, „… napadlo mě… Fuj!“ ještě jednou zachrchlal, zasípal a plivl, „napadlo mě, jestli bys s náma nechtěl pracovat dýl.“

„Kapitáne…“

Neskákej starším do řeči!“ přísně se odmlčel: „Tvůj podíl by byl jako holek – já mám víc, protože se musím starat o loď… Ale ani tak to není málo… Nepřerušuj mě!“ Chvíli zas mlčel. „Rok dva, s tvejma schopnostma, a jsme za vodou… Ne!“ bodl mi doutníkem proti nosu, „nechci tě kvůli tomu, že se nebojíš, že skáčeš po ponorkách jako maniak, že skáčeš do moře s prostřeleným pupkem… Ne! Já… Nepřerušuj mě!“ odmlčel se. „Já vím, jsi jinej. Nikomu se nezahojí díra po kulometu jako tobě – obzvlášť od nácků ne – infekce tě měla složit minimálně na měsíc, a byl bys rád, kdybys přežil… Já vím, já je znám – jsou i tady v Calais, samý Japonci,“ mrkl na mě a dal si ukazováčky před pusu, jako by měl dva dlouhé horní špičáky. „Sakra!“ připálil si přitom čvaňhákem obočí. „Vím, že nejsi jeden z nich, to bys nejed, a vím, že takhle člověka vylepší buď jedno pořádně dlouhý kousnutí, nebo hodně krátkejch… Nepřerušuj mě!“ zase se odmlčel. „Ani kvůli tomu ti to nenabízím. – Nabízím ti to kvůli… kvůli…,“ tentokrát se odmlčel déle. „Co ty na to?“ rozdýmal doutník a z ahleděl se ke Tmě za Kanálem.

„Kapitáne, já… já… díky, ale musím něco zařídit.“

„A? Zařiď a vrať se.“

„Nevrátím… Ne že bych nechtěl. Nepřežiju.“

„Tak tam nelez! Co tam?! Jsme tam vždycky dvě hodiny a mám prdel zpocenou až za ušima – a pán chce odvízt do Skotska! Tam je to nejhorší!“

„Já…,“ odkašlal jsem si a plivl do vody, „já to můžu skončit. Všechno.“ Najednou jsem pochopil, že má právo vědět, proč ho odmítám. I Adela má právo vědět, proč jsem ji odmítl. Nemám právo na ně být zlý. Prostě nemám.

„Co skončit?! Co všechno?!“

Zadíval jsem se na Tmu.

Dlouho jsme mlčeli a dým z doutníku se táhl houstnoucími fialovými stíny.

„Vážně? Jen ty? Sám?“

„Já a ještě jeden. Jenže on je zbabělec. A možná už je mrtvý.“

Zase jsme dlouho mlčeli.

„To jo. Pak chápu… Ale není šance, že bys…?“

„Nemůžu přežít.“

„Ale kdybysme ti…“

„Ne!“ zvedl jsem hlas. „Proč mi vždycky všichni chtějí pomáhat?!“

„Ona taky chtěla, co?“ zahleděl se mi do očí.

„Ona taky. A je mrtvá. A nejen ona… Obě jsou mrtvé.“

Kapitán neřekl, že je mu líto, a byl jsem mu za to vděčný.

Stáli jsme na palubě a stmívalo se.

***

 

Když se vrátily holky, poprosil jsem Adelu, jestli by si se mnou nepromluvila – a kupodivu promluvila, a nejen ona, všechny tři:

„Promiň!“

„Promiň!“

„Promiň!“

***

 

V noci, když jsme pluli tmou a já držel přední hlídku, tak přišla; přinesla mi čaj. Moře bylo klidné, Tma byla zatím daleko vlevo.

Postavila se vedle mě, dívala se do rozvlněné černi odrážející hvězdy a pak se o mne lehce opřela bokem; pořád má zarudlé oči:

„Proč?“

Vyprávěl jsem jí o konci Tmy a o své roli v něm.

„Věřím ti,“ řekla, „ale neodpověděls. A nechceš odpovědět.“

„Chci,“ řekl jsem, ale ona odešla.

Schází mi ledová kyselina, lže se mi příliš snadno.

***

 

Na břehu na nás zaútočil Slíďák.

***

 

Oni úplně ztuhli. Naštěstí to byl jiný než ten, kterého jsem střelil v Praze, tak na něj platila hinduistická palba z pédevadesátky. Byli tam i SS. Stejně jsem je porazil – pokud se nebojíte smrti, je to vlastně snadné.

Své smrti jsem se nebál, smrti přátel ano.

Přátelé.

Kapitán s Anke byli ranění, Kimberly byla raněná těžce, já a Adela jsme zatím vyvázli.

***

 

Řítili jsme se tmou v orezlé skřípající dodávce a do plechu bušily stopovky. Strašně mi to připomínalo okamžiky před výbuchem vrtulníku.

„Dnes ne,“ rozdrtil jsem v zubech.

A měli jsme štěstí.

Dnes ano.

Kupodivu, zjistil jsem, že mi na nich opravdu záleží.

Přátelé.

Chlad zase trochu povolil.

***

 

Cesta zpět do Calais byla těžká – ponorky už na nás čekaly. Řídil jsem loď a Adela zastavovala krvácení a ovazovala rány. S Kimberly je to zlé.

Motory řvaly daleko v červeném, ale ponorky se stejně blížily. Teď řídila Adela a já střílel ze zadního kanónu – i tady hinduismus zabral.

Tentokrát jsem schytal dva zásahy z kulometu – do ramene a do paže. Šlo to jen skrz svaly. Adela se vrátila ke zraněným a já řídil až do přístavu. Pak si nic nepamatuju.

***

 

Ležel jsem ve své kajutě, na stěně tančily odlesky večerního slunce a mezi nimi se opíral kapitán Clay – nemůže si sednout – koupil hrst střepin do zadku. Anke naopak seděla, ruku na pásce, a Adela seděla vedle mě na posteli a otírala mi obličej vlhkým ubrouskem.

„Kimberly?“

„Je v nemocnici, po operaci, mimo nebezpečí,“ řekl kapitán.

„To jsem rád,“ řekl jsem já.

„Víš, Jane,“ kapitán se odmlčel, „já chápu, že to musíš udělat… Ale zkus se vrátit. Jen to prostě zkus.“ Ztěžka odešel a sykal bolestí.

„Co tím myslel, Adelo? Víš?“ Anke zvědavě přiblížila nos, ale Adela taky jen pokrčila rameny a podívala se na mě. Podíval jsem se nejdřív na jednu, pak na druhou: „Promiň.“

***

 

Sice hrozily krutým lechtáním, ale nakonec to vzdaly.

Byl jsem rád, že Adela nic neprozradila – říct cokoli Anke je jako říct to celému přístavu. Pak Anke odešla a Adela zůstala. Když se setmělo, vzala si mou hlavu na klín. Krásně voní.

„Proč, Jane?“

Nadechl jsem se a vyprávěl jí vymyšlený srdceryvný příběh – na skutečnost o Fioně a Karolíně jsem neměl.

Hladila mne po vlasech a na čelo mi padaly horké slzy. Když zase mohla mluvit, řekla, že to přebolí.

„Určitě,“ řekl jsem a usmál se.

Lže se mi stále snadněji.

Ale tohle je pravda.

Už brzo.

***

 

Pak jsme jednou byli všichni zdraví – Kimberly to trvalo nejdéle – pět měsíců –, čtyři z nich strávila v nemocnici v Japonsku; je sice pořád bledá, ale ve formě. Mačkala mě v náručí, až mi žebra pružila, a mačkala všechny, až jim žebra pružila. Během těch pěti měsíců prošly mé devětadvacáté narozeniny – nepozorovaně, jako vždy.

A zase je podzim.

Pak jsme dlouho do noci plkali o všem možném, oni pili víno, já zelený čaj. Napadlo mě, pokud bych náhodou přežil, že bych se sem skutečně mohl vrátit. Skutečně ano.

Můj večírek na rozloučenou.

***

 

Ke skotským břehům nám to trvalo dva dny – pluli jsme pomalu, abychom šetřili naftu, a oklikou, aby nás nezahlédly mrtvé hlídky – znovu narazit na Slíďáka bych zrovna teď vážně nechtěl.

Olověný soumrak za okénkem kajuty houstl těžkými mraky – nahodil jsem si meč na záda a naposledy zkontroloval pistoli i pédevadesátku. Zásobníky jsem měl v sumkách, a navěsil na sebe granátů, co jsem unesl – zbytek jsem nechal v tašce na posteli.

***

 

„Takže… až tam skončíš, blikej baterkou, tady na tom kopci – přijedem pro tebe.“ Kapitán Clay mi asi po sto padesáté šesté ukazoval na mapě, na kterém kopci mám blikat. Budou hlídkovat každý čtvrtek mezi devátou večer a pátou ráno, celý měsíc, a nevymluvil jsem jim to ani za boha, prostě si nedali říct – to když jsem se prořekl, že se nejspíš budu muset vrátit na kontinent.

„Připraveni?“

Kimberly otočila příď proti hradbě Tmy černější než nejčernější noc a motory se rozeřvaly.

***

 

Byli jsme všichni na můstku – dnes je to jiné než při výletech, žádné plížení ke břehu a úprk – dnes jen rychle tam, rychle zpátky.

Déšť šlehal do předního skla a stěrače kmitaly.

„Kam že to přesně jedem?“ Anke se nakláněla nad zeleně světélkujícím displejem.

„Tady, přístav v Cruden Bay, Port Erroll,“ ukázala Adela.

Člun tvrdě narážel na vlny, ale je dobře vyvážený, tak se nijak nezmítal, a řev motorů už byl také hezky tlumený – Kimberly přesměrovala výfuky pod hladinu.

„Port Erroll, Port Erroll – to je jak něco z Harryho Pottera,“ řekla Anke přemýšlivě.

„Ne. – Tam to není Port, ale sova, a ne Erroll, ale Errol.“

„Vždyť říkám, Erroll.“

„Ne, ty říkáš Erroll – ne Errol.“

Ale…!

„Jsi prostě rakouská klobása a neumíš pořádně anglicky. Schwarzeneggere.“

Adelo! Roztrhnu tě! Zapnu ti ten tvůj zip, že ho už nikdy nikdo nerozepne ty… ty… ty… studenej pudinku! Vždyť jsem řekla Erroll! Kapitáne!

„Ta sova je ale Errol.“

„Vždyť to říkám!“

„Neříkáš,“ řekli kapitán s Adelou dvojhlasně.

„Utopím vás! Oba! Jane, řekni!“

„Mají pravdu,“ řekl jsem a najednou cítil, že chlad mizí.

Anke se mi pokoušela ukousnout ucho a strašně u toho funěla, Kimberly se křenila za kormidelním kolem a Adela se na mě usmívala. Sice je znát, že se bojí, ale nechal jsem si tu tašku, takže se určitě vrátím. Je jí vidět na očích, že si to myslí; byla se na ni v mé kajutě podívat třikrát. Na věšáku vedle dveří přibyl malý klíč na voňavé, ručně upletené šňůrce.

Déšť dál šlehal do předního skla a stěrače dál kmitaly. Ve tmě se bělaly hřebeny vln a já se poprvé po těch měsících cítil volně.

***

 

„Takže se mějte.“

„Buď opatrnej!“ řekli krásným čtyřhlasem.

„Čtvrtek. Mezi devátou večer a pátou ráno. Baterka. Blikat. – Zapiš si to za uši!“

„Kapitáne!“ klepnul jsem ho do čepice, až mu sjela do očí.

A vyšel jsem do černého deště.

***

 

Loď přirazila k vykotlanému betonovému molu, vyskočil jsem a motory zabraly.

Kryl jsem je, pédevadesátku v rameni, ale nikde nic, tak jsem se otočil a zamával. Z můstku mávaly dvě ruce, zpoza pancíře zadního kanónu Adelina, a Anke vpředu určitě mávala taky.

***

 

Mám to čtyřicet kilometrů přibližně na sever. Tušil jsem, že připlout blíž k hradu by pro Noční krásku byla zkáza – oceán tam bude zamořený ponorkami a břehy SS.

Běžel jsem, déšť studil do tváří, tmou se táhla mlha, a dopady mých podrážek rozstřikovaly kaluže.

***

 

První známky únavy jsem začal cítit až za tři čtvrtě hodiny – to jsem za sebou měl osmatřicet kilometrů přízračným nočním světem; generátory bot tiše pohvizdovaly, a nadlidské schopnosti, které mi dalo upíří kousnutí, mne spolu s nimi nesly jako vítr. Maratonci by za takovouhle rychlost dali duši. I sprinteři. I mnohé mopedy.

Až na pár mrtvých jsem neviděl nic, ale pár mrtvých jistě vidělo i mě – nedalo se tomu zabránit, takže zlí hoši už mne budou čekat.

Inu nevadí.

***

 

Ležel jsem na kopci v promáčené nesekané trávě a díval se dolů na hrad sira Henryho. Ledový déšť bušil do zad, stékal za límec, tekl pod bundou k opasku, rozléval se do stran a studil až na břiše.

Hrad je další místo, kam smrt jen tak nemůže – přesně jak jsem předpokládal. Z vnější zdi, která kdysi bývala druhou hradbou, trčí křesťanský a buddhistický posvátný instrumentář – skřípání modlitebních mlýnků bylo slyšet i přes hučení kapek až ke mně – celkem vynalézavě je pohání právě ten věčný lijavec.

Sir Henry byl vždycky šikula.

Na zeď a tepanou bránu se tlačily zástupy mrtvých.

V okolí je spousta hřbitovů, tak se není co divit – je to tu velmi staré. Kolem celého hradu stáli i SS – ti hezky pravidelným geometrickým oválem – bylo jich snad tisíc, i víc. „A kd e pak máme… Támhle,“ v okuláru jednookého dalekohledu se objevila titánská černá silueta. Čekají mě, nepochybně tu budou všichni tři.

***

 

Vadí mi, že netuším, jaký Kruh vládne okolí, takže nemůžu vědět, co všechno na mě krom Slíďáků nastoupí. Nějací démoni? Možná i nějaký Strýček?

Liják ještě zesílil, ale stejně už jsem promočený na kost.

Uvažoval jsem, z kterého směru bude průnik nejsnazší, a došel k tomu, že je to jedno. Mrtví budou stejně hustě i ze stran, kam nevidím – nikdy nespí, neztrácejí pozornost, a č ekat, až shnijí, na to čas nemám. A Slíďáci budou rozmístěni, aby každý držel svou třetinu obvodu, takže co.

Vzpomněl jsem si na Vinnetoua a dnes mi vážně šlo i to nepříčetně namáhavé plížení, jak si ho Karel May vymyslel – dotýkat se země jen špičkami prstů a špičkami nohou.

***

 

„A kurva!“ řekl jsem, když mi těsně nad zády prohučel ohnivý otisk dlaně.

Čas mayovek skončil.

Předtím na kopci jsem do sebe nacpal dvě energetické tyčky, teď po čtvrthodince jsem cítil, že zabírají.

***

 

Sprintoval jsem k hradu, přeskakoval SS jako při překážkovém běhu a Slíďáci se mi řítili v ústrety jako tři tanky.

***

 

Kde je ale ten démon, který po mně…?! Támhle! Až u lesa. Další otisk mi prolétl kolem ucha. Je to nějaký střevo, neumí mířit; v dešti a tmě jsem ho nepoznal a on se zase nijak nehnal seznámit se mnou – pověst Šedého Hada mě předchází.

Slíďákům šel běh značně lépe než tehdy v Údolí šeré smrti.

Inu, vyšší Kruh.

A otisky značně lépe než levému démonovi.

***

 

Generátory naplno, dvojité salto vpřed, a ten otisk, který mne v letu našel, jsem prostě rozsekl.

***

 

Šedá ocel zadrnčela, rána mi málem vytrhla zápěstí, ale povedlo se.

Pravda, nedopadl jsem zrovna na nohy – jinými slovy – praštil jsem sebou fest.

I SS umějí běhat.

***

 

Prvnímu jsem přesekl kolena, druhého rozťal vejpůl. Kdyby Karolína tenkrát v hangáru měla Šedého Hada, bylo by v půlvteřině hoto…

A Slíďák!

***

 

Obrovská pěst mi lízla rameno a z chrániče odlétla hoblina černého plastu – monstru stříkaly od bot drny a hlína – běhají sice rychle, ale už v Praze jsem si všiml, že se jim to dost boří, a v Údolí šeré smrti, že dost klouže.

Šedý Had jen sykl a gigantická paže v železné rukavici zavířila vzduchem – ani mne nepřekvapilo, že strašlivá zbraň zabrala i na něj. Jak ztratil ruku, kterou se vyvažoval, nekontrolovatelně sebou bacil, až celá louka poskočila – do vzduchu vylétl vějíř bahna jako po dopadu letecké pumy. Odrazil jsem se mu od kolene, a jak jsem vytáčel salto hlavou dolů, rozpoltil jsem mu přilbu.

Jakpak ti jen tahle smrt vydrží dlouho, starý brachu?

***

 

A další otisk a ještě jeden a ještě.

Všechno vedle.

Popravdě, Slíďákům to na promáčené louce klouzalo až nepříčetně.

Zajímavé: mrtvé ponorky, tanky i letadla dokážou jít za fyzikální zákony, tahle monstra ne. Pak jsem poznal démona u lesa – sám Strýček Heini! – to se podívejme! – jeho odulý ksicht a lennonky si nejde splést. Do jakého Kruhu už asi postoupil?

To už jsem doskočil za záda mrtvých těsně u zdi, odrazil se, zaškobrtl o jeden modlitební mlýnek na jejím vrchu, předvedl pár akrobatických prvků a rozplácl se na staletí stříhaném trávníku před hradem.

***

 

Byl pěkně nacucaný – voda se jen rozstříkla – svištěl jsem jak po mýdle. Jako tenkrát, když jsem ve sprše na FBI uslyšel Fionino cvičné vřískání… tenkrát? Vstal jsem a otíral ze sebe zelenou drť. Jak je to vlastně dlouho?

Pozoroval jsem, jak se otisky neškodně rozbíjejí o moc symbolů na zdi. Vypadalo to trochu jako ohňostroj, mlýnky pod napadenými místy rudě žhnuly, déšť na nich syčel a stoupala z nich pára.

Pěkné.

„Půl roku v britském ležení, další půlrok na Noční krásce… to se to protáhlo,“ řekl jsem polohlasem. To hezké se vlastně stalo už dávno. A trvalo to… Uvědomil jsem si, že ani přesně nevím, kolik dní jsem v pražském táboře strávil.

Při tom přemýšlení se mráz na chvíli vrátil, ale nebyla to ta spalující prázdnota jako dřív. Pokud slyšíte zvuk svých kroků, chlad nemá naději.

***

 

Už z dálky jsem si všiml, že hrad za těch dva a půl let, co jsem ho viděl naposledy, značně zchátral. Tohle nebyla ona pečlivě plánovaná monumentální zteřelost, kdy veledrahý odborník lepí po kamenech lišejníky a kladívečkem oprýskává rohy. Století za čtvrt hodiny.

Bylo odemčeno.

Když jsem otevřel velké vstupní dveře do hlavní haly, otřásl jsem se – ledový vzduch na mě dýchl jako z hrobu. Kupodivu, světlo, které jsem viděl také už z dálky, byly žárovky – vibrace agregátu jsem necítil, je asi hluboko v podzemí.

„Přeji hezký večer, pane,“ objevil se komorník Angus, jako bych si jen na pět minut zaskočil na zahradu.

„Angusi, hezký večer. Je sir Henry doma?“

„Pán je ve své pracovně. Ohlásím vás a přichystám vám lázeň.“

„Děkuji, Angusi.“ Ani jsem se neptal kde – můj starý pokoj je jistě volný.

Hala vypadala neuvěřitelně sešle – ze zdí oprýskávaly koláče barvy a dokonce opadával i štuk; bylo vidět, že se to Angus snaží uklízet, ale že je toho na něj příliš.

Šli jsme po širokém kamenném schodišti – po tom vlevo – já vždy raději chodíval po tom vpravo, spolu s Alicí.

„Angusi, čím to je? Je tu strašná zima. A ty stěny…“

„Směrem k sálu s loveckými trofejemi sira Henryho se to značně zhoršuje. Nesvítí tam ani elektřina. Zde,“ podal mi zapalovač, „svícny jsou připraveny, pokud se budete chtít pokochat.“

„Ach pokochat, jak dlouho již jsem neslyšel toto slovo, starý brachu.“ Na Angusově vrásčitém unaveném obličeji probleskl úsměv. Co na tom, že vám za branou stojí armáda mrtvých držená jen buddhistickými modlitebními mlýnky, co na tom, že v tajné místnosti za obrovským hangárem narvaným vycpanými zvířaty máte vedle hlavy Usámy bin Ládina i hlavu samotného Lucifera – nejdůležitější je mít zásobu kvalitního čaje a používat slova jako pokochat.

***

 

„Pan bývalý Mluvčí Distribuované banky, sire Henry. Navštívenku mi nepředal. Mohu jej uvést?“ Stál jsem v bohatě zdobeném předpokoji u pracovny sira Henryho a na popraskané malbě a olupujících se obrazech byl přesně vidět směr, kterým je Sál trofejí.

Pan L tu asi není příliš spokojený.

***

 

Sir Henry vypadal jako troska – opravuji, nevypadal: byl troska. Odulý bledý obličej, vypoulené oči plovoucí ve whisky, roztřesené ruce. Klid ducha a síla těla byly dávno pryč.

Inu, to se stává lidem, kteří přestali slyšet zvuk svých kroků.

Zbabělcům.

Zrádcům.

„Sire Henry,“ posadil jsem se do toho krásného koženého křesla jako kdysi. Opadávalo ze mě bláto a rozmačkaná tráva, ale k okolnímu zmaru se to hodilo.

„Jan…! Jane! Jane!“ Sir Henry vstal, zapotácel se a namířil prst mým směrem. Musel bych být velký jak limuzína, abych mohl říct, že namířil prst na mě. „Jste mrtvý! Mrtvý! Viděl jsem…, viděl… Dáte si… dáte si skotskou?“ Přestože byl těžce opilý, artikuloval správně – to asi ta výchova.

„Díky. Piju jen s přáteli… A ne, nejsem mrtvý, já ne – mrtví jsou za branami. A vy víte proč. A víte, jak je vrátit, kam patří. A máte i možnost je vrátit, kam patří.“

„Ne! Nikdy!“ mávl skleničkou a proud opalizujícího zlata, které destilují jen a jen pro něj, dostříkl až na zeď.

„Inu, nebude třeba. Udělám to já. Ale budu potřebovat vaši pomoc – mohl byste být zítra střízlivý?“

„Budete potřebovat výbavu,“ najednou mu všechna whisky z očí odtekla a zbyl jen strach. „Je připravená. Tam. Dole,“ píchl prstem ke své batmanské jeskyni. Ba ne, dnes už je to jenom krysí díra.

„Je pondělí, ve čtvrtek po čaji bych rád odešel – je ta výbava připravená tak, aby to bylo možné?“

„Angusi?!“ zvedl sir Henry hlas.

„Ano, pane?“ starý komorník vystoupil ze stínů. I přes všechna rozsvícená světla jsou daleko hlubší, než by měly být – a jako by se táhly od Sálu trofejí.

„Nachystejte mi ten váš lektvar – víte, vždy mi ho děláte, když přeberu.“

„Ano, pane. Jistě, pane.“

„Dík, sire Henry,“ plácl jsem zablácenými rukavicemi do opěrek křesla, „jdu vzít lázeň. Uvidíme se u snídaně.“

Prkenně se uklonil.

Cestou ke svému pokoji jsem si pískal. Zvuk mých kroků byl pevný a pravidelný.

***

 

Voda ve vaně chladla daleko rychleji, než má, ale to nevadí. Vana, uvědomil jsem si, ve vaně jsem byl naposled přesně tady. Stejně se ale radši sprchuju – na tu Nobelovku pro patřičného vynálezce jsem nezapomněl… kdyby byla vana v pražském táboře, Karolína by ze mě nikdy neucítila cizácké parfémy padlých žen… i když, ona asi ano. Usmál jsem se. Na vodě se začínal dělat ledový škraloup – rostl od Sálu trofejí.

***

 

Angus už odnesl mé špinavé oblečení – ráno bude čisté a suché jako vždy. Na posteli jsem měl připravenou flanelovou noční košili a pruhované vlněné podkolenky. Trochu to páchlo zatuchlinou, ale ne příliš. Vedle postele ležely trepky. Na hradě prostě pantofle nebo bačkory nepřipadají v úvahu – vždy jen trepky. Přes noční košili jsem si vzal domácí plášť z tmavomodrého hedvábí s širokými saténovými klopami – klopy jsou purpurové a plášť celkem vhodně prošívaný. Na tomto hradě nenajdete ani župan, vždy jen domácí plášť.

Uvázal jsem si saténový pásek… co to říkám! – saténovou šerpu (také purpurovou) a nasadil si noční čepici s bambulí na dlouhém provázku – spával jsem tu v ní vždycky.

Srovnal jsem si bambuli na pravé rameno a šel navštívit Lucifera.

***

 

K Sálu trofejí světlo žárovek sláblo a sláblo, až zbyly jen žhnoucí rudé drátky – už se neochlazovalo. Vzal jsem svícen a zapálil svíčky; bylo to zvláštní: zářily jako vždy, stejně jako v bytě s balkónem v Praze, ale jejich světlo se tak nějak vytrácelo.

„Abych si ještě ukopnul palec,“ řekl jsem, otevřel monumentálně vyřezávané dveře (lovecký motiv na lovecký motiv) a vstoupil mezi skleněné oči tisíců mrtvých zvířat. Lvi, sloni, lední medvědi, jeleni, pštrosi, hnědí medvědi, tygři, losi, hroši, klokani, antilopy, sobi, tetřívci, mroži, bizoni, daňci, gepardi, nosorožci, vlci, pumy, mufloni, žirafy… „… snad tu nemá i veverku?!“ udiveně jsem zastavil před malinkou destičkou s hlodavčí hlavou – oči jak špendlíky, rezavé fousky trčící do stran. „První trofej pana Henryho Christophera Tannahilla, budoucího devatenáctého baroneta z…, „ zbytek titulu jsem přeskočil a dočetl až konec: a vážně je to veverka. Datum bylo čtyřiatřicet let staré.

Od první k poslední trofeji už bylo docela blízko.

***

 

Stiskl jsem skrytou pružinu v okrasném držáku na pochodeň a tajné dveře se otevřely – zdálo se mi, že se tma ze zapovězeného kabinetu vylila jako pomalá voda; jako hustý černý dým. Zvedl jsem svícen a vstoupil.

Dveře se vždy zavíraly automaticky a zavřely se i teď – tohle zapomenout dokořán by byl průšvih i pro pana Henryho Současného Devatenáctého.

Tady bylo hlav pět – vlastně šest. Pět se jich skoro rozsypalo, čelisti visely na stranu, skleněné oči popadaly z důlků a blýskaly po podlaze.

Šestá se na mě dívala.

***

 

Co mi jen na tom obsidiánovém pohledu mohlo tenkrát připadat tak děsivé?

„Zdravím, pane L,“ řekl jsem.

Neodpověděl, a ani jsem se mu nedivil. Hlavu měl nabodnutou na stojánku a stojánek v kulatém akváriu plném vody, která vypadala, jako když se slabě vaří. To prskání a bublání jsem slyšel, jen se otevřely tajné dveře; akvárium stálo na vysokém podstavci.

„Svěcená – hloupé, co?“ rozkopl jsem zbytky svíček na podlaze, abych mohl blíž. „Krucinál!“ trepky nejsou vhodné na rozkopávání čehokoli.

Vrátil jsem se do Sálu trofejí a přinesl si třičtvrtěmetrový tesák po siru Henrym Sedmnáctém – býval to dědeček sira Henryho Současného a tesák používal minimálně na porcování slonů. Postavil jsem se před Lucifera a jednou přesně mířenou ranou akvárium rozbil – svěcená voda mi ani nenamočila podkolenky.

Když hlavu nezvětšoval optický klam kulaté nádoby, bylo vidět, že se silně připosrazila – nebyla ani zdaleka tak nelidsky velká, jak jsem ji viděl posledně – ba dokonce nebyla ani lidsky velká – byla to taková hlávka, hlavička, hlavová bonsaj – jen o trochu větší než tsantsy, co dělají jihoameričtí indiáni.

„Lepší? Bez vody?“ řekl jsem.

Znám tě!“ zasyčelo mi mozkem; pan L nepohnul rty.

„Není divu – jsem poslední, co jste viděl ještě za těla,“ usmál jsem se a pak jsme si zírali do očí.

„A hele!“ ozvalo se mi v mysli docela normálním hlasem, žádné syčení. „Jsi teprve druhá bytost, která se mi vydržela dívat do očí a nezbláznila se nebo nespáchala sebevraždu nebo tak.“

„Kdo byl první?“

On,“ černý pohled se stočil nahoru.

„Tušil jsem to.“

Zase jsme na sebe civěli, ale já už pohledem nikdy neuhnu, před nikým, před ničím.

„Ty se nebojíš,“ konstatoval.

„Ne.“

„Jak z nějaký pohádky… Ne nebojíš – ty žiješ v dojmu, že se ti stalo nejhorší, co mohlo, a že se ti už nic horšího stát nemůže… Pročs mi předtím řekl pane L?“

„Vaše jméno se prý nesmí vyslovovat – ale popravdě,“ pokrčil jsem rameny, „mně ty vaše církevní přezdívky vždycky přišly trochu debilní.“

„Ano. To ano. Mně taky,“ hlava už úplně uschla a zlaté vlnité vlasy se sněhobílým pramenem nad pravým spánkem se tak nějak samy učesaly.

„Škoda, že se nejmenujete Al, potvrdilo by to jednu z mých teorií ohledně jmen – ale uznávám, ‚pan L‘ moc nezní… Hmmm. Co Devlin?“

„Devlin? Devlin. Inu, jsou i horší.“

Abych nemusel držet svícen, sundal jsem zbytek jedné hlavy a postavil ho místo ní. Byl to Usáma a byl úplně olezlý – vousy upadlé, vlasy zpráchnivělé, turban zteřelý.

„Jan,“ řekl jsem, když jsem se narovnal.

„Znal jsem spousta Janů,“ ozvalo se mi v hlavě, „svatého, například. Myslím Evangelistu. Měl něco do sebe. Trochu cvok, ale dobře psal.“

„Nedalo by se něco udělat s těmi světly?“ srovnal jsem si bambuli, „trochu mě bolí oči.“

„Ano, jistě.“ Tma se pomalu rozpustila a na stropě se rozzářily halogenové bodovky.

„Hned je tu útulněji,“ řekl jsem – místnost vypadala sice nesmírně sešle, ale normálně: normální sešlý tmavorudý koberec, normální sešlé halogenové bodovky, normální sešlé podstavce z leštěného dřeva s pěti normálními sešlými lidskými hlavami a j ednou normální nesešlou hlavou nesešlého Lucifera.

Vlastně se čtyřmi – místo páté hlavy stál svícen. Sfoukl jsem ho.

„Zničili si tu tepich.“

„To ta pověrčivost,“ řekl jsem – ztuhlého vosku byly celé velké kaluže. „Hm, nemohl byste mluvit nahlas, Devline, prosím?“

„Proč nakonec ne. Jde mi to trochu ztuha, ale…,“ ústa s tenkými rty se poprvé pohnula.

„Řekl bych, že zdvořilostní část konverzace máme za sebou – nevadí, přejdu-li k problémům?“

„Jistě – musím tě ale varovat – sice ti nemohu číst myšlenky, ale jedna se prostě přehlédnout nedá.“

„Ano?“

„Nemůžu ti je vrátit – na Orfea nehleď.“

„Já jsem nic nechtěl.“

„Ale chtěl – proč myslíš, že jsi tady?“

„Hmmm. Zastavit fýrera?“

„A kruci! Něco je s Adolfem?!“

„Vy… Jasně. Oni vás tu blokují. Svěcená voda…“

„… a ta zeď venku. Přes ty proklaté kříže se nedostanu a nezavedli mi sem ani kabelovku – a tolikrát jsem sira Henryho prosil.“

„Jak nelidské… Inu, co vám budu povídat, brzo uvidíte sám.“

Zase jsme mlčeli.

A deset minut na sebe zírali.

„Ty se nezeptáš, prostě ne! Vy lidé! Buddhisti,“ tiše si odfoukl: „Ji ti nemůžu vrátit, protože nebyla člověk – upíři tam k nám dolů nechodí.“

„Opravdu?“

„Jen pro lidi. Přesněji, jen pro křesťany, musulmany a vyvolený národ – pro hříšníky, samozřejmě… pak to, co zbylo z antiky, Sísyfos a tak.“

„On tam skutečně je?“

„No jo, podle toho jeho kamenu by se daly řídit hodinky… Ani tu malou ne – šestileté dívky v pekle nekončí. Tedy, pár jich tam je, přesněji řečeno pět, ale za celá ta léta.“

Šest let… přitom za devět měsíců by jí bylo už osm. To to letí. To to letí. „A kde teda jsou?“

„Vida, konečně tu máme zvědavost… Podívej se mi do očí…! A zas neuhne. Divné… To já nevím, kde jsou – vždycky mě samotného zajímalo, kde končí upíři nebo Druhá rasa. Ale to víš, se mnou se nikdo shora nebaví… leda když mi dávají sodu. A tam u nás je to samá kvílící duše nebo démon – ti jsou obvykle dost jednodušší – s těma diskusi nerozvineš.“

„Jednodušší, ale od rány.“

„To ano.“

Přešlápl jsem – od podlahy šla zima. Měl jsem malý kousek zimy i v sobě – už ne mráz – jen malý kousek zimy. Ještě ne tak dávno bych řekl, že je to „ta malá bílá věc, co studí na tváři“, dnes bych řekl, že je to sněhová vločka. Přestože je malá, vejdou se do ní čtyři hvězdy. Dvě modré a dvě zelené. Usmívají se.

„Nechci rušit – ale nemluvils o nějakých problémech? Říkals sice, že uvidím, ale…“

Stručně jsem mu to shrnul.

„Inu, poničená rovnováha… Něco takového se dalo čekat…,“ tenké rty se stáhly. „A co s tím hodláš dělat? Jane?“ Obsidiánové oči se upřely do mých.

„Uzavřeme smlouvu. Vezmu vás zpátky. Vy to dáte do pořádku. Pak ponesu, co zasloužím.“

Zase jsme si zírali do očí.

„Neuhne a neuhne,“ zabručela hlava, „budu z tebe mít komplex.“

„Inu… rozmyslete se. Teď promiňte, Devline, jsem trochu unavený a zítra mě čeká spousta práce… Nechcete něco přinést? Čaj?“

„Díky, absence svěcené vody zatím postačí.“

„Dobrou noc,“ lehce jsem se uklonil.

„Dobrou noc,“ zkusil to taky a málem se skutálel z podstavce.

***

 

Zbytkem hradu se pořád táhly divné stíny a ledový průvan. Spal jsem dobře.

U snídaně byl sir Henry bledý jako prostěradlo, třásl se, že se málem nedokázal najíst, ale byl střízlivý.

„Vy… vy jste ho vyndal ze svěcené vody, že?“ nepodíval se na mě a trousil po stole marmeládu – pak se mu instantní topinka rozpadla v rukou, sevřel si hlavu a zoufale zasténal: „Slyším ho! Pořád ho slyším! Ten strašný šepot… Zabíjí m ě! –Nesnesu to! Nesnesu!

„Ve čtvrtek ho vezmu pryč. Hned po čaji,“ řekl jsem a kousl do svého extrudovaného sójového plátku. Jsem při chuti jako už dlouho ne – naštěstí nejsou skotské koláčky, a co víc si přát. Za okny vířila tma, a mrazivý déšť šlehal do skel.

***

 

„Potřebuju hlavně kombinézu s chlazením,“ dopil jsem kávu, kterou podle chuti lógrují už podruhé.

Potřetí.

„Mám jen ten prototyp bez adaptivního maskování – když jsme s Alicí… s Alicí…,“ sir Henry se odmlčel a vystrašeně se na mě podíval, „… přišli jsme skoro o všechno – skoro o všechno vybavení,“ rychle se opravil.

Od chvíle, kdy jsem mu prozradil termín, kdy jeho šepoty skončí, začal být až nezdvořile činorodý – že jsem mu o čtvrtku po čaji říkal už včera večer, si nepamatoval: nenechal mě skoro dosnídat a už jsme i se starým komorníkem sjížděli do podzemního sálu; naše minulé pekelné rozloučení jsem nerozvíjel, nechtěl jsem ho rozrušit. Ani na Alici jsem se neptal. Asi ho také opustila – dávno než ji dostal Pes.

***

 

Kombinéza mi padne – vejde se pod ni i má pražská bunda s černými chrániči a kusy armádní neprůstřelné vesty – šedohnědé maskování s kostěným vzorem snad také trochu pomůže. Zvláštní, dnes mi ten vzor skutečně připomněl kosti, ne kořeny jako tehdy. Pár ostatních věcí mi bylo možná krapet těsnějších, ale Angus je povolí.

„Voda v chladicím okruhu je svěcená?“

„Jistě, Jane.“

Položil jsem kombinézu na stůl a rozhlédl se po klenutém podzemí. Všude byl prach. „Potřebuju jinou zbraň než pédevadesátku – je tam dole teď dost na nic.“

„Máte nějakou konkrétní představu, Jane?“

„Hmmm. Ano. Miluju brokovnice,“ usmál jsem se.

„Pak si stačí jen vybrat,“ odvedl mě k tomu velkému trezoru u zdi a otevřel ho.

Sáhl jsem po černé zbrani s vyklápěcí ramenní opěrkou: opakovací i poloautomatický režim, osm plus jedna rána, možnost dát náhradní náboje do příčných otvorů ve sklopené pažbě.

Jsou hezky po ruce.

„SPAS-12 – stejnou měla Linda Hamilton v Terminátorovi dvojce,“ zarachotil jsem předpažbím.

„Terminátor?“ řekl sir Henry a nechápavě nakrčil obočí.

„Hm. Budu si muset udělat vlastní patrony… Pár těch modlitebních mlýnků by nebylo?“

„Ano. Jistě. Zařídíte to, Angusi?“

***

 

Pak jsme s Angusem v kuchyni sekali měděné mlýnky: pokud byly kousky příliš tenké, skládali jsme je a kladivy sbouchávali do kompaktních těžkých tvarů; nejlepší ale byli bronzoví Buddhové – z těch jsou krásné ostré střepiny.

„Hodilo by se i nějaké stříbro,“ zamyslel jsem se.

„Bude vyhovovat toto, pane?“ Angus přinesl příbory ve velké mahagonové kazetě.

„Je to aspoň devětsetpětadvacítka?“

„Zcela jistě, pane, sterling silver,“ řekl Angus trochu koženě – pak jsme sekali vidličky a lžíce.

Žádná lžíce není,“ řekl Angus, když rozsekal poslední a usmál se. Usmál jsem se taky; měli jsme skoro plnou polévkovou mísu kovu.

„Svěcenou vodu máte?“

„Jistě, pane.“ Odešel a vrátil se s imperiálně-galonovým demižónem, na kterém bylo pečlivým rukopisem napsáno: Jan Pavel II., únor 2004.

„Dobrý ročník,“ řekl jsem.

„Ano, pane. Bývalým členům Hitlerjugend bych v této situaci ne zcela důvěřoval.“

„Ano, Angusi,“ řekl jsem a nalil svěcenou vodu do polévkové mísy: „Hmmm… neměl bych u toho něco říkat? Nějaká křesťanská zaklínadla?“

„Nemyslím, že by to bylo nezbytné, pane.“

Chvíli jsem tedy sekaný kov v posvátné kapalině protřásal, pak jsme ho dali uschnout na velká síta.

„Angusi, postaráte se mi o ty úpravy oblečení, prosím?“

„Jistě, pane.“

Šel jsem psát smlouvu.

***

 

„Dobrý den, Devline.“

„Dobrý den, Jane. Jak ses vyspal?“

„Výborně, děkuji za optání… nešlo by dnešní setkání bez krvavých slz a šedivých vlasů?“

„Dal ses do pořádku, vidím, i vlasy – ona ti pila krev, že? – Omluv tu formulaci.“

„Ano. Rozmyslel jste si můj návrh?“

„Ano. Přijímám.“

„Skvěle. Tady jsem to napsal… Podržím vám to před očima… tááák.“

„Inkoust,“ Devlin začichal, „hm, matrikářský. Hezky voní, hezky vypadá, nikdy nevybledne…“ Doostřil.

„Nepotřebujete brýle?“

„Ne, díky… Mhmmm… Takže, jestli to správně chápu, doručíš mě zpátky dolů a já pak mám srovnat, co jste svou hloupostí natropili. – Ty osobně pak poneseš trest. Ano? Píšeš trochu šroubovaně.“

„Ano, v podstatě ano.“

„Proč jen ty sám – nebyl to tvůj nápad.“

„Beze mě by se jim to nikdy nepovedlo… navíc jsem vám useknul hlavu.“

„Skryté sebevražedné tendence! Vida! Podívej se mi do očí!“

Dalších deset minut zírání.

„Neuhne a neuhne!“ mračil se: „Víš ale, co teď musíš?“

„Podpis krví? Vážně? Myslel jsem, že je to pověra. – Tak trochu.“

„Ne, tohle je pravda.“

„Inu, pro jistotu mám i násadkové pero… Takže plný souhlas? Nemáte nějaké nové paragrafy, doplňky, poznámky pod čarou nebo tak?“

„Ne, je to dobré – ale… to co píšeš – udělal bych to stejně – smlouva není nutná.“

„Já raději smlouvu,“ píchl jsem se do prstu a podepsal. „Teď vy.“

„Možná sis nevšiml, ale zrovna nějak nemám ruce.“

„Proto jsem sehnal dřevěnou násadku, abyste se mohl zakousnout – parafu pusou zvládnete.“

„Parafu?! Ty jsi Čech!“

„Ano.“

Jistě, už jen z toho úřadování mi to mělo být jasné… Parafu!“ Pero zavrzalo o papír. A ještě jednou. „Dokonce dvojmo! Inu, pravý syn svého národa. Co čekám,“ cedil přes násadku. Vzal jsem si ji.

„Kdy vyrazíme?“ vyplivl malou třísku.

„Ve čtvrtek. Pozítří.“

„Výborně… tuším ale nějaké problémy, podle tvého výrazu.“

„Starý brach Adolf ví, že jen vy ho můžete zastavit a že jen já vás můžu donést zpět, abyste znovu nabyl sílu – předpokládám, že se to stane v Sálu moci, není-liž pravda?“

„Ano… Tak Adolf nám bude házet klacky pod nohy?!“

„Vám ne. – Mně.“

Hlava se tence usmála: „Pravda.“

„Uvažoval jsem… nemohl byste nějak pomoci? Pak už to zvládnu, ale z hradu to půjde obtížně, jsou tu… Slíďáky asi neznáte, že?“

„Pavouci?“

„Ne… když na ně budu intenzivně myslet, uvidíte je?“

„Zkus to… Aha, už je mám. Velcí chlapíci, jen co je pravda, ale ty nevkusné přilby… Hm… Himmler je vyrobil, jako vy tady nahoře vyrábíte stroje. Hmmm, nezničitelní, porazit sice jdou, ne ale zabít, a příště už dokážou minulý útok zneškodnit… zajímavé… Zvládnul jen tři?“

„Ano, naštěstí.“

„Inu, něco zkusíme, ale jsem dost zesláblý, navíc v nepřátelském prostředí – nemám tady co pohledávat… No ano, nesmím sem, zasahovat můžu jen zprostředkovaně… Ale v tom binci venku si toho nevšimne ani On… Ááá , ten si všimne všeho, co si budu nalhávat… Schytáš to, Jane, tam dole, hodně to schytáš.“

„Ano,“ řekl jsem, „já vím.“

„A jestli tady něco podělám, tak já taky,“ zabručela hlava a otřásla se: „Zas přiletí Gabriel s tím jeho plamenným mečem – kdo má ty kecy poslouchat! Uvidíme. Zkrátka něco zkusím.“

„Předem dík, Devline.“

„Nech si díky. Nevím, jestli se to povede… Vezmeš mi moji kopii smlouvy k sobě?“

„Jistě… Pokud ještě něco nepotřebujete, nashle ve čtvrtek. Mám hromadu práce.“

„Dobře… Televize nejde, že?“

„Ne. Adolf ruší vysílání. A sir Henry nemá ani dévédéčko. Nemá rád filmy.“

„Co naděláme. Do čtvrtka už vydržím.“

„Po čaji vyrážíme. Na shledanou.“

„Na shledanou.“

***

 

Ze dvou loveckých nábojových opasků jsem si udělal bandalír, Angus přinesl černou barvu na kůži, přestříkal ho, a pak jsme až do večera vysypávali z patron broky a zpátky pěchovali úlomky modlitebních mlýnků, Buddhů a stříbra; sir Henry mezitím testoval mou výbavu a připravoval mi jeden speciální kus.

Jak říkám – je to šikula.

„Paráda,“ rozstřelil jsem jednou ranou křeslo, že z něj zbyly jen nožičky a spousta nepořádku. Angus se zatvářil trochu upjatě. Sekaný kov vyrval díry i do obložení a zdi za křeslem.

Vyčistil jsem zbraň a šel spát.

Druhý den jsem testoval výbavu sám a cvičil s ní v hradní tělocvičně jako za starých časů. Sedí mi dobře.

Trochu se to tu vleče.

***

 

Ve čtvrtek po čaji jsem zašel pro Devlina. Bylo pět třicet sedm po poledni.

„Dobrý den, Jane. Je čas?“

„Dobrý den. Ano.“

„Doufám, že mě zas nedáš do toho strašného pytle?!“

„Myslel jsem, že ano.“

„Úplně mne odizoluje od okolí… a z toho igelitu jsem minule dostal kopřivku. – Co? Co zíráš?! Jsem jen obyčejný anděl!“

„Aha. Volně do ruksaku tedy?“

„Máš-li nějaký pohodlný… Nezbláznil se sir Henry ještě?“

„Dnes jsem ho neviděl,“ pokrčil jsem rameny.

„Nesnášíš ho… Inu, zrádce snáší málokdo.“

„Zvláštní,“ zamyslel jsem se, „vy byste měl mít zrádce – potažmo lidi jako Hitler… rád asi ne, ale minimálně v oblibě.“

„Proč? Já tam dole nejsem dobrovolně, nebaví mě to, a oni mi jen přidělávají práci. Musím je nechat extra lisovat a kroutit a tak, a démoni jsou tak líní… teď mi ale v hlavě leží spíš ti Himmlerovi Slíďáci… bez nevhodných poznámek, prosím,“ zamračil se.

„Démoni jsou líní, to ano… ale nějakou mechanizaci jsem tam vlastně už viděl, tam u vás,“ vzpomněl jsem si na ty šílené mučicí linky.

„Ano, průmyslová revoluce, jistě – ale pořád to potřebuje dohled a údržbu a… Ano?“

„Nechci působit moc zvědavě – a nechci si s vámi zas deset minut zírat do očí – ale viděl jsem tam místo, kde hříšné duše jen seděly, docela pohodlně, v křesílkách. Přiznám se, že…“

„Nechápeš? To jsou sadisté a sadomasochisté – vrazi. Vědí, kde jsou, vědí, co se kolem nich děje, a sní o tom. A nic – nic nemohou dělat, a ani nic nevidí ani neslyší – jen pohodlně sedí. Jednou za strašně dlouho jim tam pustíme jeden dva výkřiky, aby si to osvěžili. Tak se ani nehnou a jen špicují uši. A trpí.“

„Jak brutální,“ řekl jsem.

„Snažíme se… Dojdeš pro ten batoh?“

***

 

Šli jsme s Angusem po chodbě a starý komorník mi pomáhal nést výbavu. Nebylo třeba, ale nedal si říct.

Naše kroky se hezky rozléhaly.

„A…,“ zpomalil jsem u odbočky k pracovně sira Henryho, když se ozval tlumený výstřel. Chvíli jsme mlčeli.

„Myslím, že loučení se sirem Henrym nebude žádáno,“ řekl Angus.

„Také myslím.“

Šli jsme dál.

***

 

V garáži jsem batoh s výbavou a Devlinem usadil na sedadlo spolujezdce v luxusním, lahvově zeleném landroveru.

„Sedadlo smrti,“ řekl Angus.

„Připoutám ho.“

Postavil jsem se proti vrásčitému muži a položil mu ruce na ramena: „Vydržte, starý brachu, pokusím se to dát do pořádku – doufejme, že Tma brzo skončí.“

„Ano, pane, vy to dokážete. Šťastnou cestu, pane.“

„Sbohem, Angusi.“

Kéž bych si byl tak jistý jako on.

***

 

„Tak, Devline, připravte se, prosím,“ nastartoval jsem a dálkovým ovladačem otevřel vrata. „Vidíte ven?“

„Jen k těm křížům,“ ozvalo se mi v hlavě. „Mám pás přes pusu, dnes to nahlas nepůjde.“

„Rozumím.“ Zařadil jsem, ale pravostranné řízení mi nikdy moc nepřirostlo.

***

 

Vyjel jsem z garáže a pustil stěrače.

Byl jsem také připoutaný, brokovnici v poloautomatickém režimu přes klín. Pédevadesátku jsem zakonzervoval na hradě, pětsedmička mne tížila na opasku a meč jsem měl mezi předními sedadly vedle ruční brzdy.

Pískem vysypaná cesta chřestila pod koly.

Zabrzdil jsem a nechal ohřívat motor.

Déšť hlasitě bušil na střechu.

Gumičky stěračů vrzaly.

Udělal jsem to takhle okatě naschvál – Devlin totiž projevil přání potkat všechny tři Slíďáky naráz, aby je mohl porazit jediným úderem, tak aby nás náhodou nepřehlédli.

Když ručička teploměru vystoupala k osmdesáti stupňům, odfoukl jsem z oválného znaku LAND – ROVER na volantu scvrklého pavouka, naposledy si srovnal bandalír s náboji, zařadil jedničku a řekl: „Jedem, držte se.“

Myslí mi blesklo zamračení.

Usmál jsem se.

***

 

Brána náraz těžkého vozu nevydržela, rozlétla se a smetla mrtvé do stran.

To jsem čekal.

Všichni tři Slíďáci se tyčili na silnici přímo proti nám – jako hory.

To jsem čekal také.

„Jsou zatraceně velcí!“ ozvalo se mi v hlavě. „Nezvládnu je!“

To jsem nečekal.

***

 

Aspoň jednoho!

„V té tvojí představě byli sice velcí, ale mnohem menší!“

A kurva!“ řekl jsem. Vytočený motor řval a tmou už letěly první otisky: dva z boku od Strýčka Heiniho, tři z desáté hodiny bůhví od koho… a z druhého boku ještě jeden!

„Tohle mám, klid,“ řekl Devlin a otisky se odrazily od něčeho neviditelného kolem karoserie.

„Hezky,“ řadil jsem z dvojky na trojku a skočil do rozmočené louky – náraz do Slíďáka by landroveru jistě neprospěl. Do podběhů zabušily drny, auto se zasmýkalo, všechno drnčelo a rachotilo a v zrcátku jsem viděl jen Slíďákovy zuby.

„Himmler vpravo, Goebbels vlevo,“ řekl Devlin. „Tak se podíváme…“

***

 

Prásk!

Druhý Slíďák mi rozbil okénko.

Prásk!

Napálil jsem ho z brokovnice – udělal kotrmelec jako střelený zajíc – jak dopadl, svět se otřásl, až se tlumiče zhouply.

„Před náma!“

„Vidím!“ prorazil jsem řadu SS a naburácel zpět na silnici. Jeden SS nám pro změnu prorazil přední sklo a kostnatá ruka šla po volantu. Bušil jsem do ní loktem, ale marná snaha – déšť jen šlehal do očí.

Devline!

„Sleduj!“ Mrtvola najednou seschla a rozpadla se na prach, který mi vlétl do obličeje, kde ho lijavec okamžitě rozmyl na nechutné lepkavé bahýnko.

Fuj!

Prásk!

Stroj se zavlnil, kontra volantem, ale už to šlo neovladatelně do smyku a zase do louky.

Zase Slíďák.

***

 

„Nebylo by lepší jet po cestě? Ta určitě tolik neklouže.“

Dík za radu!“ bojoval jsem s řízením a od všech kol stříkaly gejzíry bláta a rozemleté trávy. „Vážně by se hodil nějaký trik i na ! Jako s tou mrtvolou! No! Devline! Snažte se!“

„Nemám nad nimi moc – nejsou to stvoření Boží.“

„Snad nejste pověrčivý?!“

Prásk!

Ulétla nám kapota.

Prásk! Prásk!

Z hlavně brokovnice vyšlehly dva plameny, ale zvládat smyk a střílet nejde dohromady.

„A kruci!“ ozvalo se mi v hlavě.

A kurva!“ řekl jsem nahlas.

***

 

Ale těžký terénní vůz ten příkop ustál – dokonce nás to zbavilo rotace, jen jízda po dvou mi nedělá dobře.

***

 

Ufff!“ ozvalo se mi v hlavě, když jsem konečně najel na silnici, vybral další smyk, nespadl do potoka, trefil most, a zj istil, že dokonce jedu správným směrem.

***

 

Hlína a kamínky ze vzorků pneumatik bubnovaly v podbězích stále méně, Slíďáci v zrcátku se utěšeně zmenšovali a Devlin něco udělal s předním sklem – díra i praskliny zmizely.

Jako nové.

„Dík za pomoc,“ řekl jsem, pustil světla a zařadil čtyřku.

„Jako bych v tom slyšel nějakou ironii?“

„Seznámit se všema třema naráz, kdo jen to říkal?!“

„Jak jsem měl vědět, že s nima nic nezmůžu? A že jsou tak velcí?!“

„Ano,“ řekl jsem, „jak jen jste to mohl vědět. Hlavně hrrr na ně! Hlava nehlava.“

„Jane!“

„Co? Nemůžu přece říct, že jste do toho šel bezhlavě.“

Jane!

„Dobře. Už je mi líp.“

„A stejně – už takhle to schytám… Jestli mě teda dokážeš vrátit. Mluvils někdy s archandělem?! Ne?! Děsně nafoukaný troubové. Velkej meč, velký ego, malej mozek.“

„Co vám udělají… Sakra!“ minul jsem odbočku.

„Vlastně nic, ale ty kecy, kdo to má poslouchat – to i Lenin je zábavnější.“

„Je tam dole?“ řekl jsem, když jsem nabral správný směr.

„No jo, mám ho v Trůnu… Hele, teď tě zamrazilo, co?“

„Ten Trůn je hroznej, uznávám.“

„Neboj, tam ty neskončíš.“

„Já vím, jsem buddhista.“

Budeš, až s tebou přestanu. Jestli s tebou přestanu… Možná. Moji kopii smlouvy máš?“

„Žádný strach. I kdybych o ni přišel, slovo platí.“

„Hm. Uvidíme. Jsi přece jen Čech.“

Dál jsme jeli mlčky, déšť šlehal, stěrače kmitaly na nejvyšší rychlost, cesta se ve světle reflektorů blyštěla a z motoru bez kapoty se do skla valila pára. Uvědomil jsem si, že celá diskuse probíhala mlčky – jen v mé hlavě – že jsem ani já nemluvil. Karolínin bratr – Tobiáš – byl prý rozpolcená osobnost, prý se mu v těžkých situacích zjevovalo druhé já, s kterým si prý někdy povídal i nahlas. Když jsem to kdysi četl v jeho složce v počítačích Distribuované banky, usmíval jsem se.

A vida.

„Pozor!“ prásklo mi hlavou.

„Kurva!“ Stroj se otřásl a shrbená postava odlétla do příkopu.

„Stejně už byl mrtvý,“ řekl jsem.

„Ano,“ řekl Devlin.

***

 

Zametal jsem stopu šedesát mil k jihozápadu, pak jsem zhasl a co možná nejneviditelněji se spletitou objížďkou vydal k místu setkání s Kráskou. Ne že bych věřil, že se pronásledovatelů zbavím úplně, ale zmást by je to mohlo.

Trochu.

Trvalo to docela dlouho, ale landrover je pohodlný, tak cesta přízračnou mlžnou nocí utekla; zabloudil jsem jen dvakrát a zjistil, že bez světel vidím líp než s nimi.

***

 

Projeli jsme Cruden Bay a vjeli do Port Erroll. Byli jsme tu o půl hodiny dřív, tak jsem se autem vydrásal na kapitánem Clayem tolikrát zmíněný kopec (kopeček) a zaparkoval proti oceánu.

Vypnul jsem motor a zatáhl ruční brzdu.

„Kdyby se něco blížilo, poznáte to?“

„Snad – jsem slabý – to víš, dva a půl roku ve svěcené vodě.“

„No výborně,“ rozhlédl jsem se – v rachocení deště nebylo slyšet zhola nic a z toho kopce už nejedu – bylo hrozné se sem vyhrabat, klouzat dolů by bylo ještě horší. Měl jsem pocit, že se rozhlíží i Devlin – od vozu jako by se táhl stín, ve kterém kapky padaly pomaleji: „Cruden Bay, že?“

„Ano.“

„Tady nedaleko je Slains Castle.“

„Ano?“

„Stoker se tam inspiroval k napsání Drákuly.“

„Aha.“

„Myslel jsem, že tě to bude zajímat.“

„Zajímá.“

Další čtvrt hodiny jsme mlčeli. Déšť dál rachotil na střechu, z odkrytého motoru přestala stoupat pára, a cítil jsem, jak mi začíná být zima.

„Ale Devline, no tak.“

„Musím to zkoušet! Vadí mi, že existují lidé jako ty. Člověk. Jeden. Ty. Co si myslí, že se mu už nemůže stát nic horšího.“

„Až pro nás přijedou, nedělejte jim nic zlého, jsou to přátelé. Bez nich to nedokážu. Nedokážem.“

„Vidíš! Bojíš se! O ně!“

„Vyhrál jste… Ale pohledem bych stejně neuhnul.“

„Dobře… To by se vidělo. Určitě uhnul. Člověk jeden,“ hlas v mé hlavě se rozplynul v brblání.

***

 

„Tohle byla ta lehčí část,“ řekl jsem za další díl ticha. „Teď přijdou mrtvé ponorky, pak přes celou Evropu, a tu má Adolf pevně v ruce. – Až na kousek Francie.“

„Co to obeplout?“

„Nelze. Celý Středozemní moře je ve Tmě – už –, tak daleko to nezvládne žádná loď… Spíš jsem myslel na nějaký jiný vchod než zrovna na Vesuv.“

„Jiný vchod? Chceš jít kolem Kerbera?“

„Ani snad ne.“

„Dřív bránil jen odchodu – teď je senilní a rve to na jednu hromadu, ať jdeš, odkud jdeš.“

„Aha.“

„Nebo kolem… To bych snad nechtěl ani já. Ten z vás, kdo objevil cestu Vesuvem, objevil tu nejsnazší.“

Aha,“ vzpomněl jsem si na onu neuvěřitelnou snadnost skákání do činného vulkánu.

„Nakonec je to jedno – ať přijdeš, kudy přijdeš, vždycky se objevíš přesně tam, kde jste se museli objevit i vy. A Dante. Za Háda možná, ale za mě jste prošli jen vy a on.“

„Hm.“

„Štve mě to. Živí tam nemají co dělat.“

„Aha.“

Přesně v devět jsem zablikal světly.

A znovu.

A znovu.

Po třetím zablikání mi z černi odpověděla slabá bludička.

***

 

Byl jsem schovaný za skládací trafikou, dokud loď nevjela do rejdy – mrtvých tu bylo podezřele mnoho, a mnozí mě určitě viděli – padly na ně dva zásobníky do pětsedmičky.

„Je jich tu moc,“ ozvalo se mi v hlavě.

„Pravda. – Už chybějí jen vaši oblíbení Slíďáci.“

To už nocí zaburácely automatické kanóny Krásky a někde na břehu za námi se ozval rachot vybuchujících granátů.

„Pašáci!“ vyběhl jsem zpoza trafiky, „to ty hajzly zdrží.“

„Dali by se hezky dotáhnout, tihle Slíďáci, skoro k dokonalosti… Ale Himmler byl vždycky pitomec,“ přesýpala se mi hlavou cizí samomluva, „cílevědomý, ale pitomec.“

Běžel jsem a dopady mých podrážek zněly.

Mokrý beton mola, a dva páry rukou už mi pomáhaly na palubu.

***

 

Ponorky se samozřejmě jen třásly, ale řekl bych, že jim Devlin něco provedl, protože se čtyři naráz scukly, rozpadly a potopily.

Moc pěkné.

„S Gabrielem přijde i Michael – za tohle – už to vidím,“ ozvalo se mi v mysli, „a budou na střídačku říkat úplně totéž. Čeká mě peklo.“

Nebyly to ale jediné ponorky v okolí, tak jsem se chopil předního kanónu, a zase slaná tříšť v očích, prudké obraty, plameny u hlavně a kouřící nábojnice pod nohama. Za půl hodiny jsme ale vyjeli z deště a nad hlavou se rozklenuly hvězdy.

***

 

„Krásná noc,“ řekl kapitán Clay, opíral se o nástavbu a vlny tiše pleskaly do trupu.

„Mhmmm!“ odpověděl jsem – když vás líbají a objímají dvě karatistky a jedna judistka naráz, moc toho nenamluvíte.

„Neodtahuj se! Od Anke se nikdy nikdo neodtahuje jako od britskejch ledovejch kostek… Jau! Kams mi to sáhla?! Kapitáne! Adela mi sáhla až do kal…!“

„Žádný detaily, děvčata, prosím. A už ho pusťte. Určitě má hlad.“

Geniální prohlášení – funguje i na karatistky a judistku – přestanou vás drtit a už jen nosí na stůl.

***

 

„Dík, ale tohle všechno nemůžu sníst.“

„Musíš!“ přísný trojhlas.

„Zhubnuls tam o…,“ Anke mě zezadu zákeřně nadzvedla, „o deset kilo, nejmíň.“

„Náročné dny.“

„Určitě tam byl za nějakou ženskou. Jinak by se tam tak nehnal,“ řekla Kimberly.

„No jo, proto je tak hubenej – náááročné dny,“ řekla Anke.

„Vy dvě závistivý…! Ale fakt jsi strašně zhubnul, Jane.“

„Náročná společnost.“

„Ženský, dyť říkám! – cejtím to z něj až sem… Jau!“ Švestka jen hvízdla.

Kapitán Clay se usmíval, pak se podíval do rohu a zamračil se: „Radši popojedem – jsou tu nějaký divný stíny. Aby se to nehlo,“ vyhlédl okénkem do noci, ale Tma se pořád strměla pět kilometrů po pravoboku. „A vy dvě ho už přestaňte obletovat a na hlídku! Šup!“

„A ona tu jako zůstat můž…?!“

Šup!

Kimberly s Anke se odpařily.

Začal jsem jíst a kupodivu do sebe nacpal všechno, co mi snesly. Už od první diskuse s Devlinem mi bylo jasné, že být v jeho přítomnosti není zadarmo ani pro mě. Musím ho odsud dostat co nejrychleji… měl jsem si sakra vzít ten Turínský pytel.

Nic osobního, jen stínění.

***

 

Za patnáct minut se strhla naprosto nečekaná bouře – něco takového jsem na moři ještě nezažil, a ani kapitán Clay nevypadal, že by podobnému hleděl do očí příliš často; hnalo nás to na jihovýchod skoro třicet hodin jako korkový špunt.

U břehů Německa nás vichřice vmetla do tamní Tmy, ale za hranicí vlivu pekla se smršť prostě nekonala – jen se to tam vlnilo trochu víc než normálně.

A samozřejmě pršelo.

Kapitán Clay mne v Německu nechtěl nechat, prý se musím za každou cenu vrátit do Calais a odpočinout si, a Anke s Kimberly odněkud vytáhly pouta a významně s nimi pocvakávaly a Adela odvracela hlavu a utírala si oči, ale nedal jsem jinak.

***

 

Kapitán Clay vplul do malého temného přístavu v ústí Labe.

Otevřel jsem dveře, a zas ten věčný déšť v obličeji.

A černé mraky s nahnilými okraji nad hlavou.

„Nevzal sis tašku, vrátíš se,“ řekla do bušení kapek Anke – všichni stáli na palubě a Adela plakala nahlas a Kimberly ji držela.

„Ne.“ K čertu s lhaním.

„Správně,“ ozvalo se mi v hlavě.

„Já na tebe stejně budu ček…!“

„Sbohem, Adelo.“ Dal jsem jí pusu na tvář. „Sbohem všichni. Mějte se. Držte se. A už se na to vykašlete – Tma brzo skončí, ať se vám na poslední chvíli něco nestane… A dík. Za všechno.“

Hodil jsem si batoh na ramena, utáhl břišní popruh a skočil na molo.

Mávali a kapitán Clay mi naposledy ukázal směr na Hamburk.

Mé kroky zase znějí.

***

 

Po půl kilometru chůze mrtvým městečkem jsem narazil na první odpor.

***

 

Krucinál!“ ležel jsem v příkopu a nad zády mi křižovaly dávky ze dvou kulometů.

První dva granáty v háji.

Pak jsem běžel podél lesa a střílelo po mně snad sto mrtvých SS – Devlin mě kryl, a když ne, zvládly to součásti armádní neprůstřelné vesty našité na bundě – akorát že jsem podél toho lesa běžel zpátky k moři.

***

 

„Mám intenzivní pocit, že to po celém břehu bude stejné,“ ozvalo se mi v hlavě.

„Jo,“ vydechl jsem a ládoval do brokovnice další osmici nábojů. Na to, že jsem ušel půl kilometru tam a půl zpět, jich hrozivě ubylo. „Devline, nemůžete udělat něco… něco… aktivnějšího? Třeba ohnivý otisk… Hm.“

„Myslíš třeba ohnivý otisk obličeje?“

Hm.

„To stejně umějí jen démoni. Já jsem anděl.“

„Co zkratka? Pentagram, třeba?“

„Říkám anděl, ne okultista.“

„Proč aspoň nezastavíte ty střely? Všechny?!“ vykoukl jsem za roh a mrtvý esesák mi poslal ránu, až mě úlomky cihel bodly do tváře.

„Parchant – míří dobře,“ řekl procítěně Devlin.

„Tohle prostě nepůjde – nevzdávám se, to nikdy – ale oceán po dně taky nepřejdu.“

„Vidíš, já bych to dokázal. Kdysi.“

„Kdybych sehnal letadlo, sundají mě – určitě jim pár focke-wulfů zůstalo… Miniponorkou v řekách?“ Znovu jsem vykoukl a SS tentokrát schytal trochu modlitebních mlýnků do jater.

„Zabíjí je to hezky,“ řekl Devlin.

„To jo. Když budu mít kliku, tak ještě šedesát – na zbylou miliardu už jen meč.“

„Ta miniponorka nepůjde – jsou tam Alpy.“

„Pravda. Nějaký jiný náp…? Kurva!

***

 

Chvíli jsem zase utíkal a chvíli zase střílel – už jsem byl pomalu zpátky na molu, kde mě vysadila Kráska.

„Jak jsi na tom s plaváním, Jane?“

„Víte, Devline, obdivuju váš smysl pro humor. Ale ten můj zrovna nějak dochází. A vám by asi taky měl.“

A další patrony do trubkového zásobníku pušky.

„Jeden nápad bych… ale potom už ti vůbec nebudu moct pomáhat.“

„Budete moct mluvit?“

„To snad ano.“

Škoda.“

„Nevděčný smrtelníku… Už zas jdou! Vem to vlevo!“

***

 

A opět jsem utíkal a projektily opět hvízdaly. Nevím, kdo kdy vymyslel, že bzučí jak sršeň – sršeň je proti náboji ze samopalu jako, jako…

Jeden mi vyrazil brokovnici z rukou.

Praštil jsem sebou za zídku, vyklonil se a černá postava nakoupila tři tiché rány z pětsedmičky – ze zad jí odlétly cáry kabátu.

„Ať chcete udělat cokoli, tak rychle!“ mrkl jsem na flintu zapíchnutou v blátě – byla rozstřelená skoro vedví: „Schyluje se k frontálnímu útoku a mají dělo.“ Mrkl jsem znovu přes zídku: „Zatraceně velký dělo!“ Zasypal jsem mrtvé palbou z p istole. Po sedmnácté ráně jsem se skrčil, vyměnil zásobník a díval se, jak se cihly otřásají a drolí pod soustředěnými dávkami z automatických zbraní. Jestli tu budu, až naštelujou ten kanón…!

Zídka najednou zmizela.

***

 

Co to kurva…???!!!“ vytřeštil jsem oči – zmizela nejen zídka – zmizeli i mrtví SS s houfnicí.

„Udělal jsem to cokoli – a rychle,“ ozval se Devlin, ale zněl nějak slabě.

„Všechno je jinak!“ dál jsem třeštil oči a divoce se rozhlížel: Zmizela zídka, zmizeli SS, zmizela houfnice – a zmizelo i městečko. Jen za zády jsem měl pár roztřepených chatrčí.

Zmizel i asfalt.

I bláto.

I zničená brokovnice.

A přestalo pršet.

„Není divu, že je všechno jinak… jsme tak asi o tři sta osmdesát let zpátky.“

Cože???

„Nezapomeň, kdo jsem. Pro nás je čas jiný než pro vás… a žádnou fyziku do toho netahej. V tom se nevyznám.“

Ale…!!!

„Ale co? Teď tu žádní SS nejsou – sice tu nejsou ani auta, ale na nějakýho koně peníze snad máš. U Vesuvu nás vrátím.“

„Proč jste neřekl dřív, že umíte něco takovýho?!“

„Víš, co mě to bude stát?! Možná si mě pozve na kobereček i On! Sice toho normálně moc nenamluví, ale jak jednou začne… Je horší než tchýně!“

„Ještěže vás nepřešly humory – už jsem se bál, že bude nuda. Musím se nějak zamaskovat sakra – klika, že je tma! Neupalovalo se v těchhle dobách?“

„S oblibou.“

„Hamburk už tu ale byl – je –, že jo?“

„Pětasedmdesát kilometrů přibližně na jihojihovýchod.“

„Jste lepší než gépéeska,“ to už jsem šel.

„Ale varuju tě, moje moc tu neplatí – tady vládne mé mladší já, jen procházíme – je to na tobě… šel bych tou cestou vlevo.“

„Dík,“ odbočil jsem, srovnal si batoh a hodil poloprázdný bandalír do kalné říčky. „Adolf se sem nedostane?“

„Záleží, jak daleko se dostal tam, kolik sil už nabral… najde nás asi brzo – otázka je, co zvládne udělat.“

***

 

Informace

  • 21. 3. 2024