Nejlepší nepřátelé
Každý den končí nějaké staré zlaté časy.
– Ten druhý
Myslel jsem, že onen zvuk byly generátory v mých botách – kompenzátory mi z vibrujícího rachotu vybíraly jen to nejdůležitější.
Ale nebyly.
Z balkónu se řítilo tělo v kombinéze.
***
„Padre!“ zařval jsem, otočil se a vrhl se za ním – letěl tak, že to vypadalo na těžký zásah nějakým palcátem.
***
Ale místo aby se bezvládně skácel, odrazil se od podlahy a znovu skočil – podobně, jako když jsem já šel pro trofej.
Viděl jsem, jak do sebe pod Trůnem buší oba gigantičtí démoni – Padre se přes ně ladně přenesl –, a tehdy mi to konečně došlo.
Konečně mi došlo, proč sem šel s námi.
***
Anděl noci padl, čili Trůn bolesti se uprázdnil, čili, kdo na něj usedne první, stane se novým vládcem pekla.
Jak prosté, tak ambiciózní.
„A kurva!“ vydechl jsem.
Bez nás by se sem nikdy nedostal, nikdy by neporazil pana L, nikdy by… Studovat sebelepší poezii dvanáct let, za tím je vždy něco temného.
Démoni před Trůnem se přestali roztloukat a překvapeně vzhlédli.
Když se dva perou, třetí se směje.
Proč jen mě vždycky v nejkritičtějších fázích života napadají tahle debilní přísloví?!
A Padre dosedl.
***
V obrovském Sále moci bylo najednou slyšet ševelení, s kterým se snášely zuhelnatělé útržky infernálních hábitů.
Všechny pohyby zamrzly.
„Pozdravte nového pána!!!“ zaburácelo z masky. Je pravda, že Padre v kombinéze vypadá dost démonicky. Ale je také pravda, že měl přes svá mnohaletá studia mezery ve vzdělání – přesněji, mezeru.
***
Nevím, co přesně se stalo, ale najednou začal příšerně křičet. Řval, a nejprve pod brýlemi, pak z celé nezničitelné kombinézy vystříkla krev: nahoru, dolů, na všechny strany.
Trůn bolesti má zřejmě nějakou pojistku či co.
***
Netrvalo to dlouho.
Padreho tělo se přestalo zmítat a zplihlo. Co se ale stalo vzápětí, mě vážně přimrazilo: na první pohled to vypadalo, jako kdyby Padre po tom šíleném krvavém výstupu nerušeně vyklouzl z oblečení.
Byl úplně nahý, neměl na sobě ani šrám, ani kapku krve a udiveně se rozhlížel.
***
Asi mi to došlo dřív než jemu, a řeknu vám, být duší v pekle, zrovna když vaši spolupracovníci usekli Vrchnímu šéfovi hlavu, chtěl bych být na místě geometricky přesně nejvzdálenějším od Trůnu bolesti.
Pak pochopil i Padre.
Pohled v jeho očích byl to nejotřesnější, co jsem kdy viděl, a veškerý řev a kvílení, které jsem tady zatím slyšel, nebylo ničím proti zvukům, které vydával on, když ho příšerný Trůn pohlcoval.
Pravda, zažil jsem ještě jednu horší věc – daleko horší – asi tak za dvě pikosekundy – to když jsem si uvědomil, pokud tu zemřu, že skončím stejně.
***
Myslel jsem, že se démoni zas pustí do boje o Trůn, ale ten s těmi žlutými zuby zahřímal (poměrně solidní angličtinou): „Krev! Krev člověka na Trůnu bolesti!“
Ano, Padreho šest litrů se hezky rozlilo.
Co mne ale šokovalo nejvíc, jak šokovaně najednou všichni démoni vypadají – opravdu: šokovaně vypadaly i ty ocelové masky a katovské kukly.
Řekl jsem si, že nebude vhodnější chvíle, kdy vypadnout.
***
Dva skoky, odraz a byl jsem na balkóně a prach se mi rozstříkl pod podrážkami. Alice se sirem Henrym strnule stáli za sloupy, mířili dolů a bylo mi jasné, že nemusím nic říkat. Všechno viděli, všechno pochopili.
I to, že zemřít zrovna teď a tady by nebyl nejlepší nápad.
Duše v podlaze už pozřely padlé démony – tady i dole, pozřely vlastně všechen odpad, krom okřídleného těla pana L.
To byl poslední pohled do Sálu moci – sir Henry si vzal vak s trofejí, a pak už jen pravidelný trénovaný dupot šestice bot, které nikdy neuklouznou.
***
To, co předtím bylo tak snadné (když běsové v chodbách netušili, že se něco děje), snadným být přestalo – rozdíl byl asi jako mezi střílením kachen a úprkem před stádem nasraných nosorožců.
Na maskování jsme mohli zapomenout – mé akumulátory byly v tahu a Alici a sira Henryho zdejší démoni bez problémů prohlédli.
„Zásobník!“ zařval jsem, a zatímco jsem hmatal p…
