Nejlepší přátelé
Nevím, které lži věřit.
– Fox Mulder
Denisa se kývala nad ležící Karolínou, z očí se jí chvěly konce ponrav, katanu v ruce.
„Budeššš mááá!“ řekl Pán červů. „Dvě mocné upííírky. A jen mééé! Áááá. Doražžž ji!“ To bylo na Denisu.
Katana se zvedla.
Ležící upírka měla břicho rozpárané až k obratlům, tak si jen zakryla obličej.
***
Břink!
Čepel dopadla, zvuk neodpovídal.
***
Hlava mrtvé upírky i hlava Pána červů se otočily v bleskovém synchronním pohybu.
***
Dlouhý meč pana Ho je hezky vyvážený.
Tedy, ne že bych ho potřeboval.
***
„ Leooopaaard!!!“
Kdyby Pán červů dýchal, řekl bych, že to slovo vydechl – výraz hrůzy v odulé parodii na obličej mu ale šel moc pěkně. Vida – ani Pán červů nevěděl, že je tu dnes za návnadu – za návnadu, která má zemřít. Strýčkové nemají rádi konkurenci, a navíc, kdo zradil jednou, zradí podruhé.
„Prvnííí otroook,“ řekl jsem, ale mluvilo se mi špatně – horní špičáky mi prorostly tvářemi a trčely pod spodní čelistí.
Mrtvá Denisa se strašně pomalu rozpřahovala mečem.
Místo nehtů mám krátké černé… drápy to nejsou. Jsou to prostě takové trochu delší ostré nehty. Podíval jsem se jí do červů v očních důlcích a červi začali hořet; tak jsem jí vyrval hrudní koš – je to zajímavější než oheň. Pak jsem totéž udělal Prvnímu otrokovi. Pravda, nejdřív jsem s ním prorazil zeď kostela, uvnitř ho narazil na kříž, zpřerážel mu všechny kosti, rozdupal ho a prorazil s ním druhý otvor zase ven.
Rozlámaný hrudní koš se z něj trhal trochu hůř, ale o to to bylo zábavnější.
Celou dobu nádherně řval.
***
Studená mlha se svíjela a její kapénky chladily na čele.
***
Kolem letělo něco malého černého. První otrok hořel jasným modrým plamenem, řval stále víc, tak jsem natáhl paži a tu letící věc chytil. Černá kočka, spíš pytlík kůže, ve kterém chřestily rozmačkané kůstky. Stačil jediný můj dotyk, nohy se narovnaly, páteř vyskládala, lebka zformovala a v očích zažhnul oheň.
„Mňau?“ řekla kočka.
Vzpomněl jsem si, že jsme spolu už mluvili.
Teď jsem rozuměl.
***
Pes zaútočil.
Posadil jsem příbuzného na zeď a řekl mu, že tohle vyřídím sám – ne že bych nevěřil, že by to nezvládl – po dlažbě se válely desítky roztrhaných vlků.
„Mňau.“
***
Ležící upírka si soukala vnitřnosti do břicha a tiše sténala. Regenerační schopnosti jejího organismu už o sobě dávaly vědět, ale zrovna teď to strašně bolelo.
Přesto viděla, jak se větší i menší nestvůra srazily.
Ta větší, která vypadala jako obrovský vlčák chodící po zadních, najednou neměla kůži.
***
Krvavá chlupatá věc mokře pleskla o dlažbu.
Menší nestvůra dvakrát bodla rukou, prsty natažené, a z vlčákova obnaženého masa vyrazily dva proudy… Ne, krev to nebyla. Krev nehoří.
***
Pes mi padl k nohám.
Ani on nevěděl, že tu má dnes zemřít. Ani jemu nepřišli na pomoc. – Inu, zrádce nemá rád nikdo.
Dupnul jsem mu na záda a obratle krásně praskly. A ještě. A ještě.
A ještě.
Ze zdi mne pozorovaly svítící oči příbuzného.
***
I Pes už hořel jasným modrým plamenem a řval stejně jako Pán červů. Hezky osvětlovali ulici.
Tedy, ne že bych to potřeboval.
Čtvrtý kruh voněl mocí.
Rozhlédl jsem se – nikde se nic nehýbalo, už nebylo koho zabít… A přece, tamhle u stěny, blonďatá žena.
Nesmírně rád zabíjím ženy. Pomalu.
***
„Tohle ne,“ řekla, když se mi podívala do očí. Z vlasů se jí začalo kouřit. Není to obyčejná žena. Bude ji to bolet mnohem, mnohem déle. Začal jsem se smát. A kolem je celé obrovské město plné strachu a krve.
A nekonečná noc přede mnou.
***
Strašně trpím. Kyselina mne obklopuje ze všech stran jako černá mrazivá zeď a já kráčím plameny. Normálně začne hořící člověk řvát, pobíhá, upadne, zmítá se, zemře. A já musím jít a držet směr. Věděl jsem, pokud zastavím, prohraju.
Viděl jsem meč ve své ruce, jak zadržel úder mrtvé upírky. To se kyselině nelíbilo. To, jak jsem za okamžik naložil s Prvním otrokem, už ano, a to, jak jsem naložil se Psem, také.
Pak ledovou kyselinu napad…
