Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek)

Nebe mě zná!

 

Tajemství jsou moc.

 

– Walton Simons

 

 

Konec světa si každý představuje jinak.

Obvykle ale tak, že svět sice skončí, nicméně, že on sám bude žít dál.

Mladí muži si představují, jak se v černém (decentně ošoupaném) koženém oblečení chmuří do krajiny, v ruce zbraň, která nikdy neselže, a v očních důlcích těch, kteří za Velké Katastrofy neměli štěstí, teskně kvílí vítr. Vyhaslé zraky padouchů, kteří neměli štěstí před malým okamžikem, hledí k temné obloze a ze zbraně, která opět neselhala, stoupá proužek dýmu – zachráněná (polonahá) krasavice se už už vrhá do náruče.

Nikdo si nepředstavuje, že zrovna sedí na záchodě.

Nebo si mydlí záda ve sprše.

***

 

Já byl ve sprše.

***

 

„Mann gegen Mann!!! – Uááá!“ zpíval jsem spolu s Rammsteiny a horká voda šlehala do obličeje. Člověk, který vynalezl sprchu, by zasloužil Nobelovu cenu – ráno bez sprchy, den v háji. I když ráno… i když deset hodin je pro rentiéra vhodné ráno.

Voda rachotila, Rammsteini neméně, sprchový šampón voněl, všude samá pára… Agenty Ef-Bí-Áj neuvěřitelně zajímá, kde se vzaly peníze na mou rentu, ale ani s místním daňovým úřadem zvaným Áj-Ár-Es na mě pořád nemůžou nic vyšťourat. Vzpomínka na FBI mi pokazila čirou ranní radost – včera mi zase dvě hodiny seděli v obýváku, s těmi jejich milými tvářemi a řečmi typu: „Pozvete nás dál? Povolení sice nemáme, ale…,“ významný úsměv.

„Ale jistě,“ řekl jsem a zkysli mi tu již zmíněné dvě hodiny. Ptají se vždy na totéž, pořád dokola a dokola: na zdroj mých peněz, na to, kde přesně sloužil můj otec, na mé dřívější zaměstnání, na mé kontakty v cizině, proč jsem se nikdy neoženil, proč chodím do buddhistického chrámu… Chtějí mě znervóznit, chtějí, abych udělal nějakou nepředloženost.

„Kruci!“ vyklouzla mi lahvička se šampónem. Jak jsem se sehnul, zazdálo se mi, že jsem v dramatické zámlce mezi dvěma zaburáceními kytary zaslechl klapnutí dveří.

Je to možné, tady na předměstí San Antonia se domy nezamykají a soused Greg ke mně často zajde jen tak na řeč. Je to podivín – má pod domem atomový kryt a ve sklepě zbrojnici, že by s ní – sám – zvládnul převrat v Burkině Faso. Tedy, pokud by nevážil poctivé dva metráky poctivého amerického hamburgerového špeku. Manželka mu utekla už dávno, syn zmizel do New Yorku, ale řekl bych, že Greg je šťastný člověk.

Zvedl jsem lahvičku.

Týden, co jsem se nastěhoval, přišla FBI poprvé. To povolení měli, a měli i zásahovou jednotku: chvíli po mně šlapalo pět chlapů v černých kuklách a strkali mi hlaveň samopalu do ucha, zatímco jiných deset chlapů rozbíjelo všechny dveře v domě a řvalo: „Čistý!“ Zatkli mne za držení ilegální zbraně – třiceticentimetrového sekáčku na maso. Při výslechu mi ani nestrkali ruce do vařící vody, ani mi nepíchali séra pravdy, jen mě trochu mlátili telefonním seznamem. Kdo si FBI představuje jako ony televizní slušňáky v obleku, pak mám radu: míň televize.

Nabral jsem trochu šampónu a začal si mydlit vlasy: „Áááá!“ – svinsky štípe v očích. Tentokrát jsem klapnutí (bouchnutí) dveří slyšel docela jasně – buď byly od tělocvičny, nebo od pokoje pro hosty.

„Gregu?!“ Vypnul jsem hudbu a zvedl hlas nad šumění vody: „Jsi to ty?! Jsem ve sprše, počkej v obýváku – vem si pivo!“ Chvíli jsem poslouchal, ale nic neslyšel, tak jsem pokračoval v mytí vlasů. Greg může pít pivo kdykoli, kdekoli, v jakémkoli množství – místní rozvoz Budweiseru u něj má zastávku jako u hospody a Greg má na krabice s šestnáctiuncovými plechovkami pěkný bytelný rudlík.

Domydlil jsem si hlavu a přešel na mydlení obličeje – před zavřenýma očima se mi vlnily rudé a žluté vlnovky a pěna tekla po hrudníku.

Tehdy jsem uslyšel kroky.

Zvláštní – Greg neustále nosí vysoké šněrovací boty pro speciální jednotky – mají měkkou gumovou podrážku, takže na své dva centy chodí jako duch… do schodů jako funící, mrtvičnatý duch. Tohle byly tvrdé dopady dámských podpatků. Že by mi paní Burnsová nesla ten slíbený páj? Paní Burnsovou znám z fronty od pojízdného zmrzlináře tady u nás v ulici: syn jí padl v Zálivu, manžel se pak upil k smrti, takže má neodbytnou potřebu pořád se o někoho starat – militaristu Grega nenávidí, všude kolem jinak samé rodinky, takže zbývám já – mé první a jediné Vánoce v Americe se u mě v obýváku sťala čokoládovým likérem a v záplavách slz mi všechno vyškytala. Paní Burnsová s oblibou nosí obrovské triko se zachmuřenou zelenou tváří mistra Yody a rumunským nápisem: STAR WARS – EPISODUL II: ATACUL CLONELOR.

„Paní Burnsová?!“ řekl jsem a otřel si pěnu z očí – přes rachot sprchy jako bych zaslechl další kroky, a zvenčí dokonce i něco jako výkřiky a snad i výstřel.

Inu Texas.

Zavřel jsem vodu a poslední kapky hlasitě pleskaly o protiskluzové dlaždice.

Přes zapocené dveře sprchového koutu jsem uviděl obrys postavy.

***

 

„Paní Burn…?“ opatrně jsem pootevřel.

Nebyla to paní Burnsová, byla to paní Hortonová. Paní Hortonovou jsem naposledy viděl před sedmi dny, okamžik potom, co ji přejela zadní dvojmontáž kamionu, který vozí zboží do místního Wal-Martu.

***

 

Balzamovač si sice dal práci, ale dvojmontáž je dvojmontáž a plně naložený kamion je plně naložený kamion. Černý kostýmek byl trochu od hlíny, ale docela jí sluší – jen boty jsou jí malé, ale nevypadá, že jí to vadí. Nalakovaný šedý účes držel v decentních vlnách, jen zezadu ho měla spláclý, jak v rakvi ležela na polštářku.

***

 

Sekla po mně pravou rukou.

Minula, ale vyrazila ze zatahovacích dveří sklo a zdemolovala nerezový rám. Paní Hortonová má ránu jako Muhammad Ali na steroidech. Pak mi pěna znovu zatáhla oponu – fakt to štípe kurevsky.

***

 

Sklo dopadlo na dlažbu a rozstříklo se na miliardu větších či menších skalpelů.

No výborně!

***

 

Ještě než mne šampón oslepil, stihl jsem to nejdůležitější: stihl jsem se paní Hortonové podívat do očí: má zapadlé, hnilobou zkalené bulvy – přesně jak se dá od sedm dní staré mrtvoly čekat.

***

 

Takže mám kliku.

Pravda, daleko větší kliku bych měl, kdyby jí dvojmontáž nepřekroutila páteř tak nešťastně, že první obraz, který se jí po smrti opřel o sítnice, jsem byl já.

Sice jí to trvalo nezvykle dlouho a nemá všechny příznaky, ale stejně mě našla – můžete dávat pozor, jaký chcete, můžete bydlet na nejklidnějším předměstí na světě, nejlépe hlídaném na světě, s nejnižší úmrtností na světě, ale náhodě neuniknete.

Kde jsou lidé, je smrt.

***

 

Poslepu jsem nahmátl kartáč na záda a druhý úder paní Hortonové mi sklouzl po rameni. Kosti vydržely, ale modřinu budu mít až k lopatce. Levým loktem jsem si otřel oči a zároveň levou dlaní z kartáče ulomil kartáčovací hlavici.

Zamrkal jsem.

Levé oko pořád nešlo (že ty šampóny tak štípou!), pravé jakž takž.

***

 

Paní Hortonová se rozmachovala k třetí ráně a tentokrát to vypadalo na těžké k. o. Za paní Hortonovou jsem zahlédl další dvě nebo tři toporné postavy.

To jsem to dopracoval – zlomený kartáč na záda – ještěže tu není FBI – zas by mě zatkli za držení ilegální zbraně.

Vrazil jsem ostrý konec paní Hortonové do levého očního důlku a prudce zakvrdlal – asi jako když rozmícháváte hodně zatuhlou barvu. Plastová násada sice napraskla, ale paní Hortonové se podlomila kolena – ne, ani zdaleka neměla dost, jen jsem jí zničil ovládání nohou.

***

 

Než se sem dostanou další, musím vypadnout. Ze sprchového koutu. Z koupelny. Z Texasu. Šampón mi zase zatáhl i pravé oko.

Kurva!

***

 

Hrábl jsem po osušce, setřel (sedřel) si pěnu z čela a očí a hodil ji na rozbité sklo na podlaze.

Dveřmi už to nešlo – dvě nebo tři postavy se namnožily na sedm nebo osm.

Okno.

***

 

Sklo pod osuškou hlasitě skřípalo a musel jsem jít velmi opatrně. Nejbližší z postav (všechny měly slušivé černé obleky a všechny páchly hnilobou a studenou hlínou) byla tak blízko, že mi její prsty sklouzly po zádech – inu, kdybych nebyl namydlený, byl bych namydlený.

Šel jsem pomaličku a našlapoval zvysoka jako mim při exhibici.

I mrtvým sklo skřípalo pod nohama.

***

 

Okno.

Blíž a blíž.

Venku je pořád to krásné modré texaské dopoledne jako před čtvrthodinkou, kdy jsem se šel sprchovat.

Mrtví sice nebyli všude, ale i z okna jsem jich viděl dost na to, abych neskočil dolů a nezačal pobíhat. Určitě tu bude alespoň jeden, který nemá zapadlé, hnilobou zkalené bulvy, ale oči, které vypadají, jako by do nich někdo nalil hustou tmavou krev.

Ten mě za žádnou cenu nesmí vidět.

***

 

Takže nahoru.

Otevřel jsem, krok na parapet, chvilka nerovnovážných stavů, chytil se za okap, pověsil se na něj, a okap kupodivu vydržel. Přeručkoval jsem, aby na mě mrtví nedosáhli, rozhoupal se a vymrštil na střechu – je naštěstí skoro plochá. Jak se po mně mrtví sápali, začali padat dolů – z prvního patra sice výška nic moc, ale oni padali jako klády: hlavy jim dutě pukaly a mozky na betonovém chodníčku vytvářely zajímavé plastické kompozice.

***

 

Rychle jsem se dokulil ke komínu uprostřed střechy – když zůstanu ležet, nemůže mě z ulice nikdo (a hlavně nic) vidět; musím vydržet do tmy.

Z blankytné oblohy pražilo obrovské zlaté texaské slunce, a zasychající šampón praskal a tahal za chlupy.

Čeká mě dlouhý den.

***

 

Bylo jasné, pokud něco neudělám, do večera mi sleze kůže – stín komínu je značně úzký, navíc, jak slunce poputuje k zenitu, bude se stále zkracovat.

Ale slunce není to nejhorší – nejhorší jsou vrtulníky: nejprve místních, pak státních a nakonec federálních zpravodajství. Jen chvíli po nich přirachotili záchranáři, a co může být pro zpravodajství cennější než bohatýr v přilbě odnášející ubohé, k smrti vyděšené obyvatele ze střech.

Nemusel jsem si ani představovat, jak vždy, když stoupal závěs s hrdinou a roztřesenou obětí, jak všichni mrtví v ulicích zvedají hlavy a upírají na ně skelné pohledy.

A jak zvedají hlavy i ti, kteří nemají skelné pohledy, ale oči, do kterých jako by někdo nalil hustou tmavou krev.

Něco hledají.

Někoho.

Mě.

***

 

Naštěstí byla střecha pokrytá narezlým pouštním prachem, který se na zasychající šampón krásně lepil – než vrtulníky zhoustly, obalil jsem se v tom jako vanilkový rohlíček v cukru. Pak jsem se skrčil a natáhl jednu nohu, a posouval se tak, aby mne stín komínu co možná zakrýval, ale hlavně půlil – je to zajímavé, pokud si rozbijete siluetu, jste pro lidské oko téměř neviditelní. Hu, ještěže tu není FBI – takovéhle věci nemůže usedlý rentiér znát.

Bylo mi sice pekelné vedro, ale vrstva prachu měla i pekelný UV filtr, tak jsem se neusmažil.

***

 

S prvními hvězdami se k žízni přidala zima – po celodenní výhni vážně nepříjemné – jazyk jen chřestil, k tomu teď i drkotání zubů.

Prostě paráda.

Hvězdy během několika minut zmizely – podezřelé černé mraky zakryly nebe a ještě se ochladilo – noci v San Antoniu jsou v tomhle ročním období obvykle velmi teplé, teď šla pára od pusy.

***

 

Světlomety vojenských vrtulníků zametaly ulice – armáda a Národní garda už ráno obsadily strategická místa, ze kterých se celý den ozývalo rachocení automatických zbraní a práskání odstřelovačských pušek. Jasně, není to poprvé, co mrtví vstali z hrobů – i když na americkém kontinentě ano –, takže ozbrojené složky přesně vědí, co dělat – jak vytvořit novou Zónu.

V Evropě už jsou tři. Jedna v Německu, jedna v Čechách, jedna v Itálii.

***

 

Vydržel jsem do půlnoci – trpělivost a potlačení osobního pohodlí jsou při skrývání základní taktika.

Sesmekl jsem se ze střechy, pověsil za ruce, rozhoupal a dopadl na trávník za chodníčkem. Teď hlavně rychle – byl jsem si dost jistý, že u mě doma čeká někdo s krvavýma očima – někdo značně nepříjemný a značně mrtvý – navíc, i ten ilegální sekáček hromadného ničení mi FBI zabavila.

Gregův dům měl dveře dokořán.

***

 

Odlesky reflektoru policejního vrtulníku studeně blýskly na sklech aut zaparkovaných podél obrubníků, ale já moc světla nepotřebuju. Přikrčeně jsem běžel a krusta prachu se šampónem na mně hlasitě praskala – tahalo to jako čert.

Proklouzl jsem ke Gregovi – v domě hnusně páchla zapařená krev a zkažené vnitřnosti a hlasitě hrál Gregův audiovizuální aparát – to bylo celý den nejhorší – horší než slunce, než žízeň, než helikoptéry: dokola a dokola jedno jediné cédéčko – příšerná moderní americká umňoukaná country: „Joe Stetson a jeho The Stetsons zpívají vaši oblíbenou Mám nový stetson, jipi-jipi-jou!“ Největší hit všech stanic ve městě – stokrát za den, tisíckrát za den – otevřeš rádio a Jipi-jipi-jóóóu! A dnes jsem nasládle kvákavý hlas Joe Stetsona poslouchal celý proklatý milion nejproklatějších hodin.

Vypil jsem půl galonu vody, vytáhl duhového country-nepřítele z přístroje a rozlomil ho.

A ještě jednou.

Vodu měl Greg na zalévání pelargonií, tak byla pěkně zvětralá.

***

 

Z ulice se ozývaly šouravé kroky mrtvých, vzdálené klapání rotorů a ještě vzdálenější střelba; zdálo se mi, že vojáci ustupují – inu, mrtví rozšiřují Zónu, jak jen lze.

V domě byl oproti tomu naprostý klid – člověk se ale nesmí nechat ukolébat: mrtví dokážou být úplně nehybní, celé dny – nedýchají, nekašlou, nic.

Zaprvé potřebuju zbraň. Zadruhé boty. Zatřetí smýt prachovou krustu. Začtvrté oblečení.

***

 

Pomalu jsem se plížil chodbou a puch krve a vnitřností houstl. Vykoukl jsem za další roh a…

… a nic. Žádný nehybný stín v zádveří, žádný odlesk v nahnilém bělmu. Jen koberec pod nohama začal čvachtat a lepit se.

***

 

Grega mrtví zastihli na záchodě.

***

 

Střeva byla roztahaná až ke schodům do sklepa a všude se válely oschlé hroudy žlutého podkožního tuku.

Zazdálo se mi, že někde z domu slyším lehké kročeje. Natočil jsem hlavu, ale… ale tma byla tichá. Mrtví sice běžně lehké kročeje neovládají, ale někteří ano. Pod krustou prachu se mi zježily vlasy. Pokud by… a zrovna teď…! To by byl konec. Takže jsem trochu zrychlil a trochu nezdravě přestal dávat pozor.

***

 

Naštěstí velmi dobře znám kódy k pancéřovým dveřím Gregova sklepního arzenálu. Odklopil jsem kryt nad klávesničkou:

„Sedm, dva, nula…,“ tiše jsem si šeptal, když se za mnou rozsvítilo ostré bílé světlo.

***

 

„Ef-Bí-Áj! Lehněte si tváří k zemi! Ruce a nohy od sebe! Hned!!!“

***

 

„Pane bože! Ne tak nahlas! A zhasněte to!“ zasyčel jsem, když se mi opět rozeběhlo srdce.

„Okamžitě tváří k zemi! Jane Sandbergu, jste zatčen za vloupání a pokus o krádež zbraní! – A za veřejné obnažování!“ Agentka mi svítila do obličeje velkou baterkou, v druhé ruce pistoli, glock desítku, a řvala, jako bych stál na druhé straně fotbalového stadionu, ne dva metry před ní. Vypadala v černém Ef-Bí-Áj kalhotovém kostýmu trochu jako mrtvola.

Co není, může být, pokud se neztiší.

„Dobře, už ležím. Jen se proboha ztlumte, agentko, prosím. Oni jdou po zvuku.“

„Jak to víte?!“ zaryla mi koleno do páteře a secvakla zápěstí pouty.

„Celý den se tu schovávám a mám oči.“

Ona tu musela být také celý den – v jedné z těch dodávek venku. Přes mohutný nástřik parfému byla cítit potem, ale kupodivu to nebylo nijak nepříjemné – to, že jsem obličejem ležel v Gregových vnitřnostech, bylo daleko nepříjemnější. Věděl jsem, že mě FBI sleduje, ale že jsou až takhle důkladní…

„Můžu vstát?“

„Ano… a konečně tě máme, hajzle,“ řekla agentka temně a sklonila baterku.

Opatrně jsem vstal – šlo to dost špatně, s rukama spoutanýma za zády a nohama smekajícíma se v Gregově podkožním tuku.

„Neznáme se?“ poprvé jsem jí uviděl do obličeje – přátelsky jsem se zakřenil.

„Ještě jednu takovouhle sexistickou narážku a kopnu vás do rozkroku,“ informovala mě.

„Omlouvám se,“ řekl jsem. Ne, neznal jsem ji. Ji ne. Ale… „Nemáte starší sestru…? Hm. Neměla jste starší sestru?“

Neodpověděla, ale viděl jsem, jak to s ní škublo. Usmál jsem se. Tentokrát dost ošklivě. Naštěstí to neviděla.

„Neměli byste vy agenti chodit ve dvou?“ rozhlédl jsem se.

„Drž hubu! Drž hubu!“ Opřela mi pistoli o bradu a znovu posvítila na druhou stranu chodby, jako by někoho čekala.

„Jestli se váš parťák odkráčel před hodinkou vymočit a doteď se nevrátil, nečekal bych na něj. Opravdu ne,“ řekl jsem.

Zřetelně došla ke stejnému závěru.

„Jdeme,“ chytla mě za ukazováček a ohnula ho a stiskla – i slabý člověk tak dokáže ovládat i velmi silného člověka – zabolelo to, až mi vyhrkly slzy. Prachovou krustu na hrudi mi před chvílí rozpustila Gregova krev (doufám, že ne jiné tělní tekutiny), ale už to zase začalo zasychat a krunýřovatět. Jak mnou smýkla, prasklo to.

A tehdy se vrátil pan parťák.

***

 

„Franku!“ jen vydechla.

„A doprdele!“ jen jsem vydechl já.

Ve světle baterky bylo jasně vidět vykousnuté místo na krku. – A rudé, tmavou krví zalité oči.

„Dostaňte mě odtud! Rychle! Hned!“ Ne že bych křičel, ale hlas jsem trochu zvedl.

„Franku!“ jen zopakovala a stisk na mém ukazováku povolil.

Frank šel k nám, ale vůbec ne tak ztuhle jako normální mrtví. Jestli do teď nestál dnešek za nic, tak přesně teď začal stát za hovno.

***

 

„Střelte ho! Do hlavy! Dělejte!“ zvedl jsem hlas ještě o kousek víc.

„Franku…!“

„Už to není Frank! Střelte ho! Vzpomeňte na výcvik!“

Samozřejmě vím, že americké ozbrojené složky – všechny – prošly cvičením typu Jak zničit exživého, kterého dobře znám. To po zkušenostech z Evropy, kdy neochota střílet po bývalých spolubojovnících a bývalých příbuzných způsobila největší ztráty.

***

 

„Franku…“

Frank už byl na dosah ruky – a co horšího – v očích mu začaly žhnout zlaté runy, v každém jedna: SS.

„Střel ho! Dělej! Střílej, ty káčo!!! Stříííléééj!!!“

Teď už jsem křičel.

***

 

A agentka konečně vystřelila.

***

 

Naštěstí od vzniku evropských Zón nosí všichni američtí policisté minimálně jeden (preventivní) zásobník s výbušnou municí a agentka si (naštěstí) přebila: Frankovi z hlavy zbyla jen kůže, jinak vše vylétlo ven.

Ta kůže vypadala jako velká vytahaná ponožka.

Prsty mrtvého – teď už nadobro mrtvého – se sevřely sotva pár centimetrů před mým obličejem.

„Ufff.“

„On šel po vás,“ agentka si toho bohužel všimla. „Proč šel po vás?!“

„Rád vám to povím, někde v klidu, u kávy, v centrále FBI plné ozbrojených agentů, kteří nebudou váhat položit život za nespravedlivě obviněného. Hm. Naproti tomu, tady někde kolem,“ ukázal jsem bradou, „musí být onen někdo, kdo si z Franka ukousnul.“

***

 

Až na ulici to šlo snadno.

Agentka mě nastrkala do auta, zamkla pouta ke kruhu ve stropě, zabouchla, otevřela, nasedla.

Pak to začalo jít nesnadno.

Klíčky měl samozřejmě Frank.

***

 

V zrcátku jsem viděl ulici za sebou, hlasitě jsem dýchal a svědila mne záda – zatímco jsem byl u Grega, rozsvítilo se pouliční osvětlení, protože normální lidé mají přece jen větší šanci za světla než potmě – od městské rady to bylo rozumné. Tedy nemají větší šanci proti mrtvým, mají větší šanci, že je nepostřílejí vojáci.

Agentka vběhla zpátky ke Gregovi a během chvilky se za ní vpotáceli tři mrtví. Mne mezitím pojalo neodbytné nutkání podívat se do toho zrcátka pořádně.

***

 

Ulicí se klátilo několik postav, po chodníku před mým domem se plazila paní Hortonová s kartáčem na záda v mozku a vzadu u zatáčky na hlavní stál jeden z nich.

Jestliže posledních pět minut stálo za hovno, teď to začalo být vážně zlé.

Jeden z nich!

Slíďák!

Nikdy by se sem neměl dostat takhle rychle.

Nikdy.

***

 

„Kurva!“ zapolykal jsem. Slíďáka si nelze splést. Zelenošedý plášť na paty, ocelové rukavice, ocelová přilba se dvěma malými hranatými růžky, a tam, kde by člověk měl obličej, věčný stín, ze kterého se lesknou zuby bez rtů.

A měří tři metry.

Zacloumal jsem pouty a z Gregova domu se třikrát zablesklo.

Slíďák se rozeběhl a silnice se začala otřásat pod nárazy obrovských okovaných bot.

***

 

Agentka opatrně vykoukla z Gregových dveří – jako v nějakém debilním filmu.

„Děléééj!!!“ zařval jsem, až okénko zbublinkovatělo slinami. Jen jsem doufal, že se nebude zdržovat střílením – střílet po Slíďákovi obyčejnou desítkou…

Naštěstí velmi rychle pochopila a rozběhla se ze všech sil.

***

 

Slíďák to měl mnohem dál, ale běžel mnohem rychleji.

Mnohem.

***

 

Agentka otevřela, hodila pistoli na sedadlo spolujezdce, přesným strojovým pohybem zasunula klíčky a nastartovala.

Řadicí páka pod volantem, plný plyn, automatická převodovka zabrala, dvířka se zabouchla, ale to už bylo zrcátko plné Slíďákových zubů.

***

 

Agentka strhla volant vlevo, už tak vyjící pneumatiky k vytí i zakvílely, auto se naklonilo na dvě, naprosto zběsilá klička na druhou stranu, pouta mi málem vykloubila zápěstí, do jazyka štípla odlomená sklovina, ale povedlo se – Slíďák nás minul – proběhl před nás. Na zemi platí fyzika i pro ně.

***

 

„Ne!“ zařval jsem, když mne pojal pocit, že ho agentka chce přejet – na něco takového je třítunová dodávka málo.

Zatraceně málo.

Další klička, zhoupnutí, kola zabubnovala po obrubníku, smyk, naše záď odhodila parkující japonský sedan a zase jsme se vyhnuli.

***

 

Slíďák brzdil, až mu od bot létaly jiskry – agentka pro změnu akcelerovala, až kousky gumy z pneumatik bušily do podběhů – Slíďák nabral nový směr a začal zrychlovat také, ale na americký pětilitrový osmiválec nestačil.

Zlatý Detroit!

***

 

„Agentka Konradová!“ zaječela agentka do mikrofonu palubní vysílačky. „Jedeme po San Pedro na jih – uvolněte nám cestu! V patách máme kód X! Opakuji! V patách máme kód X!“

„Tak je to tady, hoši,“ zapraskalo z vysílačky, „v Zóně je kód X. Klid, Konradová,“ hlas zesílil, „jsme na něj připravení – jen se pokuste odpoutat, ať něco neschytáte.“

***

 

A neschytali jsme.

V autě smrděla spálená guma, skočili jsme přes hromadu rozstřílených mrtvol, Konradová bravurně vybrala zatáčku, prosmekli jsme se průjezdem v zátarasu, a pak ulice za námi zmizela v plamenech a oceli: někde v černi visel útočný vrtulník a pustil to do Slíďáka ze všech hlavní, výmetnic a raketometů naráz.

Nevím, jestli to bude stačit.

Možná ano.

Tak na pět minut.

***

 

Konradová mrkla do zrcátka.

„Jeďte radši co nejdál – jestli ho to nezastaví, tak hranice Zóny určitě jo,“ řekl jsem. Každá Zóna má nějaké hranice – tedy alespoň ty v Evropě ano – mrtví, a naštěstí ani Slíďáci, se přes ně nedostanou.

Škoda, že to nejde říci o všem, co přichází ze Zón.

***

 

Třičtvrtěhodinka klidné jízdy a dorazili jsme k nenápadnému věžáku s nenápadným kamerovým systémem a nenápadnými strážemi. Přiběhli dva nenápadní ramenatí chlapíci, nenápadná sluchátka v levém uchu, a nasadili mi na hlavu sametový pytel, který byl neprůhledný i pro mě.

Aspoň jsem si nepřipadal tak nahý.

Jeli jsme výtahem – devět pater nahoru, pak chodba se studenou podlahou a klimatizovaným vzduchem, kolem kroky, ale žádný údiv ani nejapné poznámky k mému vzhledu. Těžké dveře se zámkem s velmi silnou pružinou, agentka Konradová mne za ohnutý ukazovák dovedla dalších šest kroků, otočila, vrzlo to a zezadu se mi o kolena opřela hrana židle.

„Sednout.“

Sedl jsem si a někdo mi skrz pouta provlékl řetěz, připnul ho k něčemu řinčivému v dlažbě, utáhl a pak mi zacvakl okovy i kolem kotníků.

Pak mi sundali pytel z hlavy.

***

 

Ledové, bledé světlo zářivky.

Zamrkal jsem.

„Vítejte na Speciálních operacích, pane Sandbergu,“ usmála se agentka Konradová, „udělejte si pohodlí. Zatím.“

Ramenáči jí uctivě podrželi dveře, ještě jednou se na mne ohlédli a odešli také.

***

 

Speciální operace – trochu mě zamrazilo. Tady se vyslýchají teroristé a neplatí tu spousta zákonů, které jsou jinak pro FBI svatější než Kristus.

Jistě.

Kdyby se bylo čemu smát, smál bych se.

Ve stole přede mnou byly zažrané fleky od krve; jinak to byla standardní strohá výslechová místnost – hnědé kachlíky až ke stropu, omlácené židle, velké jednosměrné zrcadlo, za ním zvukotěsná kukaň.

Zvukotěsná možná pro teroristy. Ne pro mě.

***

 

„Šéfe, chci ho – chci vést výslech,“ řekla agentka Konradová. „Přišla jsem kvůli němu o parťáka, a už vím, že ten hajzl ví o Zónách daleko víc než my všichni dohromady… jak dopadnul kód X?“

„Masakr,“ odpověděl hluboký chraplavý hlas – šéf je podle všeho černoch. „Apač na něj vystřílel půl tuny munice, silnice v tahu, půl bloku domů v tahu, kód X bez poškození. Pozabíjel všechny na tom zátarasu. Čtyřicet chlapů na kusy. Na cáry.“

„Jak jste ho teda…?!“

„My ne. Zastavil se sám, o dvě křižovatky dál – ani mrtví se nedostanou blíž k centru. Zatím.“

„Hranice.“

„Hranice.“

„Tak, šéfe, necháte mi ho?“ vrátila se Konradová k původnímu tématu a úplně jsem viděl, jak za sklem bodla prstem.

„Hmmm. Jestli to poděláte, Konradová, budete do smrti pucovat hajzly – a ne tady ve slunném Texasu – Medvědí prdel, Aljaška.“

„Ano, pane.“

„Opravňuji vás použít všechny prostředky. Opakuju, všechny. Vy dva hlídejte a všechno točte. Chci tři kamery. Po půlhodinách mě informujte a nikdo si nevypínejte vysílačku ani telefon – to kdyby se v tomhle podělaným městě náhodou podělalo něco, co se doteď nepodělalo.“

V rádoby zvukotěsné kukani klaply dveře.

***

 

Konradová mne nechala ještě deset minut podusit, pak přišla, v rukou dva kelímky s kávou. Ten můj postavila přede mě a zapíchla do něj brčko.

„Dosáhnete?“

Naklonil jsem se: „Jo. Díky.“

„Pozor, je horké.“

Usmál jsem se: „Takže tady vyslýcháte teroristy? I Usámu, kdybyste ho lapli v Texasu?“

Posadila se, napila se a zkoumavě se mi zahleděla do očí – moje vazby na Araby je vždycky zajímaly taky docela hodně – ne sice nejvíc ze všeho, ale docela dost.

Kafe vonělo a kolem brčka prdlala pára.

„Vy o nich něco víte? O těchhle lidech?“

„Ano, něco ano. Ale stejně byste mi nevěřila,“ zazubil jsem se. Proč si dávat pozor, když je tak jako tak všechno v hajzlu. Jestli mě Slíďák v tom zrcátku poznal, jsou celé Speciální operace i celá FBI jen smítkem mezi kládami v mé krušné cestě. A kdyby mě nepoznal, proč by se za námi tak hnal. Že.

„Zkuste to, naschvál,“ agentka se znovu napila a káva zavoněla ještě silněji.

„Nepustíte mi ani lampu do obličeje?“

„Měla bych?“

„Jste na mě hodná.“

„Ano, jsem. Zatím. Teď o těch teroristech.“

„Všimla jste si někdy, že se ti největší padouši vždycky jmenují Al? Al Capone, Al Kajda, Al Bunda…“

Agentka Konradová se zaklonila a výraz jí ztvrdl: „Takhle ne, pane Sandbergu.“

„Promiňte, jen jsem chtěl odlehčit situaci.“

„Kdo je Al Bunda?“

„Vy jste Američanka? Vážně? Rodilá? Inu, jako bych nic neřekl,“ znovu jsem se zazubil: „Co chcete slyšet – odkud mám začít?“

„Od začátku?“ naklonila se nad stůl a oči jí zažhnuly zájmem. Měla by si na to dávat pozor – na ten zájem –, ale hlavně na ten nával sympatií, který jsem na okamžik zahlédl – měla by se lépe ovládat –; i když pro ni mohu být nejstrmější kariéra v dějinách FBI, stejně by se měla ovládat.

A já skutečně mohu.

Ale nechci.

„Od začátku? To by byl ale dlouhý příběh,“ řekl jsem.

„Zbožňuju dlouhé příběhy.“

„Opravdu? To bych ale musel začít tím, jak zemřela vaše sestra. Jak dlouho to trvalo a jak strašně ji to bolelo.“

Zasáhlo ji to jako granát z kanónu – úplně se scukla dovnitř a vyhrkly jí slzy. Na protivníkovi vždy musíte najít nejměkčí místo a udeřit, když to čeká nejmíň.

Kdo tady kdy říkal, že jsem hodný člověk?

***

 

Když mi přerazila nos, vykloubila oba ukazováčky a nalila žhavé kafe do klína, vešel do místnosti vysoký mohutný černoch a odvolal ji.

„Agentko Konradová?“ zahuhňal jsem přes krev, která mi z nosu tekla do úst.

„Ano, pane Sandbergu?“ otočila se ve dveřích.

„Pozdravujte lední medvědy. A Aljašku.“ Jak jsem se smál, poprskal jsem krví celý stůl.

„Odpočiňte si, pane Sandbergu. Pak teprve začneme s pravým výslechem,“ usmál se černoch.

Dveře zapadly.

***

 

Konradová mi předtím, než mi vykloubila ukazováky, přitáhla řetěz kolem pout tak, že se mi vskutku nesedělo pohodlně. Ani vystydlá káva pod hýžděmi tomu nepřidávala. V kukani nikdo nebyl, ani z chodby se nic neozývalo, takže vzruchů málo a času nadbytek.

Konradová chtěla všechno od začátku – vida vida: začátek – ne že bych chtěl vzpomínat, ale nějak se to vrátilo samo.

***

 

„Mohly bychom si tykat, agentko?“

„Ráda, agentko,“ zazubila se mladá žena za volantem na mladou ženu na sedadle spolujezdce.

„Natalie.“

„Alice, těší mě.“ Dva úsměvy plné bělostných zubů bleskly nazelenalým svitem palubní desky.

„A-li-cé?“ řekla rozlámanou češtinou agentka na sedadle spolujezdce, „co to znamená?“ pokračovala už anglicky.

„Eliss, po vašem,“ další úsměv nad volantem.

„Aha – tohle jméno už znám,“ zasmála se i druhá mladá žena. Když se dozvěděla, že poletí tady do té minizemě uprostřed Evropy a poprvé ji viděla na mapě, iracionálně ji napadlo, že se sem boeing Delta Air Lines prostě nemůže vejít. „Česká republika. Méně obyvatel než velké Los Angeles, polovina z nich má pocit, že je děd Vševěd, druhá, že velitel světa,“ lakonicky ji informoval vrchní agent, když jí dával letenku.

Na letišti v Praze byla zima, pršelo, vypadalo to na sníh, a všude samý kyselý zamračený obličej. Vynikající angličtina agentky, která pro ni přijela, byla prvním příjemným překvapením.

Brífink v kanceláři Sekce zvláštních úkolů ji pro změnu překvapil svou strohostí a profesionalitou – to, že se Sekci říká Třinácté patro nebo Třináctka, také: „Ve spoustě budov tohle poschodí neexistuje – stejně jako v té naší – stejně jako my.“ Úsměv, pokoj v zapadlém hotelu, pět hodin spánku, sprcha a vzhůru do akce. Takže nyní sedí v nepohodlném evropském autě (kde se musí ručně (a pořád!) řadit), kolem hluboká noc rozmazaná deštěm, který chvílemi zesiluje a chvílemi zesiluje ještě víc.

Ještěže nesněží, řekla si agentka Konradová a protáhla si záda; v Evropě budou muset dlouho napínat mozky, než vynaleznou pohodlnou autosedačku. Její obličej – obličej smrtelně nebezpečné agentky Natalie Konradové – se odrážel v bočním okénku.

***

 

Mladá žena běžela rozmočeným nočním lesem a déšť ji šlehal do čela. Chrčela, chroptěla, ale nezpomalila. Bylo jí jedno, že je obalená mokrými pavučinami a jehličím, bylo jí jedno, že jí větve rvou oblečení i prameny vlasů – běžela ze všech sil. Když narazila do stromu, vyskočila a běžela dál. Bylo jí jedno, že si o pařez zlomila palec na pravé noze, znovu vyskočila a znovu běžela dál – ze všech sil.

Příšera běží za ní.

A blíží se.

***

 

„Můžeme si to probrat ještě jednou, Natalie, prosím?“ řekla česká agentka za volantem.

„Jistě, Alice.“ Agentku Konradovou to potěšilo – byla si sice jistá, že si Alice pamatuje z brífinku vše – stejně jako ona –, ale alespoň už si byla i jistá, že její spolupracovnice není jeden z místních velitelů světa:

„Takže… Jediný cíl dnešní mise je zastavit pana Mluvčího. Jakýmikoli prostředky. Vaše rozvědné oddělení získalo informace, že dnes v noci bude mít práci někde tady na Vysho… Vajšho…“

„Vysočině,“ pečlivě vyslovila agentka za volantem.

„Ano, Vyzočíííně,“ stejně pečlivě vyslovila agentka na místě spolujezdce. „Nevíme, kam přesně jede, ale víme, kde odbočí z téhle silnice,“ Američanka se znovu podívala bočním okénkem, „a hlavně víme kdy – plus minus půl hodiny.“

„Ano.“

„Cíl mise – pan Mluvčí – je vrah – přesněji zabiják – zaměstnanec Distribuované banky.“

„Ano,“ vzala si slovo Češka: „My jsme zjistili, kdy a kde bude, vy, jak vypadá.“

„Ano.“ Jedinou existující momentku vysokého štíhlého muže se sympatickým úsměvem, polehlým tmavým ježkem a smutnýma inteligentníma očima měla bedlivě zašifrovanou v kapesním počítači; celý brífink ji promítala na velké plátno.

***

 

Auto se zhouplo na výmolu – na miliontém výmolu – pomyslela si Američanka. Cesta už se nějaký čas klikatila hlubokými lesy, ze kterých se nocí a deštěm valila mlha. Potkávací světla z ní vytínala dva žluté kužely, a mlhové reflektory jí dávaly zlatavý neprůhledný spodek. Za celou dobu nepotkaly jediný vůz – kdo by tady také co o půl dvanácté v noci dělal.

Stroj se znovu zhoupl – místní tomuhle automobilu říkají „oktávie“ nebo tak nějak a… V mlze na krajnici se červeně zablesklo.

„Hele! Trojúhelník!“ řidička se napřímila, nohu z plynu, a zabodla oči do vířící tmy. Za okamžik uviděla i rudou záři mlhovky a vedle obrysu zádě stojícího vozu i vysokou postavu v dlouhém plášti a reflexní vestě – jak zoufale mává oběma rukama.

„Zastavíme?“

„Proč ne – tohle Mluvčí určitě není.“

Postava, přestože vysoká, byla i skoro stejně široká. Jak oktávie brzdila, ve světlech oslněně pomrkával obrovsky tlustý, úplně plešatý chlapík v obleku: kravatu nakřivo, promáčený svrchník z kvalitního kašmíru táhl kulatá ramena k zemi.

Ani jednu agentku nenapadlo, že by měly mít strach. Zpravodajské služby nemohly na Mluvčího poslat zásahovou jednotku – té by si všiml a zmizel by jako už tolikrát. Na zabijáka musely poslat své zabijáky – a do dvou mladých štíhlých žen by to nikdo neřekl – jejich nadřízení doufali, že to do nich neřekne ani Mluvčí.

Mokré brzdy zasyčely a auto zastavilo. Okénko sjelo a obě agentky automaticky nahmátly pažby pistolí.

Strach ne, ostražitost vždy.

„Bože, to jsem rád!“ sklonil se tlusťoch k okénku a Alice mu posvítila baterkou do tváře – jak mu drkotaly zuby, skoro mu nebylo rozumět a na špičce nosu se kývala kapka.

„Dobrý večer. Můžeme nějak pomoci, pane?“ Pro Američanku zněla čeština jako projev ošklivé krční nemoci, jak se s oblibou říkává.

„Dobrý večer. Ten můj křáp nejede a není tu signál!“ tlusťoch oslepeně mrkal a strčil jí pod nos drahý mobilní telefon.

Rodilý Čech, typický Čech, automaticky registrovala česká agentka, uvolnila se a sklonila baterku. Kotouče lezavé mlhy se valily přes silnici a o střechu a tlusťochovu holou lebku hlasitě klepal déšť – z otevřeného okénka mrazilo: „Můžeme vás hodit do nejbližší vesnice – máme něco na práci, takže bohužel víc…“

„Stačí, to stačí! Jste strašně hodný. Jen to zamknu.“ Tlusťoch ze sebe strhl reflexní vestu, zmuchlal ji do kufru, zmáčkl klíč, a auto na krajnici zablikalo blinkry a zacvakalo zámky.

„Pojďte ke mně,“ řekla řidička – Američanka, aniž o tom přemýšlela, vystoupila a sedla si dozadu. Instinkt – cizí člověk v týlu, nepřijatelné.

„Bože, ty auta jsou malý,“ tlusťoch se s hlasitým hekáním a funěním soukal na sedadlo, nešlo to, tak si ho posunul a vrazil Natalii do kolen, až se bolestivě nadechla.

„Jéžiš, promiňte!“

„Nerozumí vám, je to Američanka.“ Tlusťoch strašně zdržoval a agentka za volantem už litovala, že zastavila. Měla vysílačkou zavolat odtahovku a…

„Jéžiš, promiňte,“ zopakoval tlusťoch anglicky s těžkým středoevropským přízvukem.

„Nic se nestalo,“ ozvalo se ze tmy a tlusťoch se konečně naložil.

***

 

Jeli a tlusťoch funěl jako parní stroj, šířil kolem sebe pach mokré vlny a vůni kvalitní kolínské a byl mu krátký pás. Když ho konečně zacvakl, přestal do ní (konečně!) šťouchat a omlouvat se, že do ní šťouchá.

„Promiňte, nepředstavil jsem se,“ zafunění, „Karel Lakota, jméno mé.“

„Fajtová.“

„Konradová.“

Českou i americkou agentku napadla v tentýž okamžik tatáž myšlenka: Nesnáším žoviální tlusťochy!

Dál jeli mlčky, pokud se hvízdavé obézní funění, smrkání a kýchání dá považovat za mlčky.

***

 

Právě když agentka Fajtová klepla prstem do ovladače navigace a právě když tlusťoch varovně prohlásil „Jedna ruka na volantu, jedna noha v hrobě!“, něco se stalo.

***

 

Jako kdyby jim naráz vybuchly obě pneumatiky na levé straně.

***

 

Bylo to tak nečekané, že to nezvládla ani tak dobře vycvičená řidička jako agentka Fajtová. Navíc, protože je tlusťoch zdržel, jela o dost rychleji, než bylo v mlze a dešti rozumné.

Vůz se stočil doleva, od holých ráfků zasršely jiskry, zapíchl se předkem do příkopu, airbagy explodovaly, v piruetě se vymrštil do výšky, náraz na dveře, přední sklo odlétlo, do obličejů bodla mokrá hlína a kamínky, vůz se znovu otočil dokola, odrazil zádí od stromu, dopadl zpět na silnici, převalil na střechu a ještě kus se smýkal.

***

 

Páchl benzín, horká guma, rozžhavený kov a rozrytá zem. Déšť bubnoval na orvaný plech a někde hlasitě syčel. Agentka Fajtová cítila mastnou páru a kyselinu z rozbité baterie, a jak visela hlavou dolů, pás se jí zařezával do levého ramene.

Pak se v mlze objevila světla.

Agentka se právě pokoušela promluvit, ale nešlo to; všimla si, že ono auto nepřijelo po silnici, ale že vyjelo z lesa – musí tam být téměř neviditelná cesta. Agentku zalil pocit blaženosti – záchrana! – a tak rychle! – jestli měla z něčeho opravdovou, nefalšovanou hrůzu, pak z toho, že uhoří zalisovaná v tuně a půl beztvarého železa.

„Pomoc!“ zašeptala, když bouchly dveře a o mokrý asfalt pleskly podrážky několika párů bot. Pak ty boty v rozbitém okénku i uviděla a pak uviděla i obličej. Přesněji, uviděla černou koženou masku pobitou chromovanými cvoky.

Najednou si nebyla jistá, jestli by přece jen nebrala ten oheň.

***

 

Agentka Fajtová visela na řeznickém háku. Za ruce. Měla je vyvrácené dozadu, spoutané, a hák byl zakleslý za pouta – naštěstí. Visela tak, že nohama nedosáhla na zem, a na kotnících měla pověšené desetikilové závaží z nějaké činky. Visela tak už půl hodiny a bolest v ramenou byla strašná.

Strašná byla i místnost, ve které visela – krom výkalů, potu a staré lidské moči v ní nejvíc páchla krev, takže nebylo třeba spekulovat, od čeho jsou zaschlé cákance po zdech, po podlaze, po stropě.

Na vedlejším háku visel pan Karel Lakota – byl v bezvědomí, a agentka Fajtová byla ráda, že je v bezvědomí – to, jak předtím, když je věšeli, škemral, plakal a žebronil, ji naleptalo víc než vlastní strach.

Před několika okamžiky si obludná ženština narvaná v černých kožených kalhotkách, černé kožené podprsence a černých kožených kozačkách přišla pro Natalii. Ta ženština měla neuvěřitelně zmalovaný obličej, neuvěřitelné platinové lokny a na břiše, bocích a hýždích neuvěřitelné laloky bledého třaslavého tuku. Mluvila drnčivou řečí s daleko víc „ch“, než je normální, které agentka Fajtová nerozuměla, ale ani nemusela – historka o Církvi ryzí krve Svaté, rodině belgických kanibalů, která se stěhuje ze státu do státu po celé Evropské unii, je evergreenem na všech policejních služebnách od Kypru po severní Finsko; jedna z příjemných městských legend k večerní kávě, když se služba vleče.

Ovšem, v té historce nikdy nebylo, že své oběti před smrtí mučí.

Někde blízko začala Natalie Konradová řvát.

Strašně.

***

 

Bylo to horší než bolest v ramenou.

Bylo to horší než cokoli.

Agentka Fajtová se začala třást, a cítila, jak jí v podpaží a po vnitřní straně stehen teče pot, přestože v místnosti šla skoro pára od úst.

„Zvládneš to! Vzpomeň na výcvik, no tak, Alice! Zvládneš to,“ šeptala si, ale nepomáhalo to. Natalie přestala ječet, ale jen aby se nadechla, a řev se změnil v obludný zalykavý přeskakující zvuk – do toho se ozval mnohohlasý smích a uznalé tleskání.

Není nad to, když se rodina baví pospolu.

***

 

„Nepříjemné, když se z lovce stane kořist, že, slečno Fajtová. – Vlastně agentko Fajtová,“ najednou se ozval tichý, trochu posměšný hlas. Agentka sebou trhla. Přece…! A přece to nemohl být nikdo jiný než holohlavý tlusťoch na vedlejším háku. Díval se na ni a jeho pohled… skoro jako by se usmíval.

„Odkud víte, že…?!“

„Ale agentko, myslel jsem, že jste bystřejší.“

„Vy jste… vy jste náš dozor! Vy jste nám měl krýt záda! Ale… Ale proč…?!“

„Myslíte to nechutné vystoupení? Inu, potřeboval jsem získat čas. A když jsem se tak realisticky rozpadl, bylo jasné, že si vezmou ji. Nikdo nemá rád FBI – a když si tak hloupě nechala průkaz v kapse…“

„Ale…!“

„Ale co budeme dělat?“ Tlusťoch se trochu zhoupl: „Oni se teď baví – tak tři hodiny jim to vydrží, takže máme tři hodiny jen a jen pro sebe.“ Tlusťoch jako by vytí mučené ženy vůbec nevnímal. Agentka Fajtová měla pro změnu pocit, že ji ty zvuky rozežírají jako kyselina. Cukla jí hlava:

„Ale…!“

„Dobře. Jestliže potřebujete přesný návod… Zkusíme, jestli by někdo z nás nedokázal roztáhnout ruce a protočit se pod pouty. Pak…“

„To se mi nemůže povést. Navíc s tím závažím…“ Že by se to povedlo tlusťochovi, ani nepomyslela – navíc i on měl na kotnících desetikilový litinový koláč.

„Nějak snadno se vzdáváte, agentko. Nějaké závaží… dneska jsou nezvykle hodní – obvykle ty činky dají na hák a hákem propíchnou paty za achillovkami… nebo mužům varlaty. Nepříjemná představa,“ tlusťoch se zazubil, nadechl a zaťal svaly. Pak sice pomalu, ale dal ruce od sebe – řetěz pout tiše skřípal. Agentka zapomněla na bolest a s úžasem si uvědomila, jak strašnou musí mít tlustý muž sílu. Pak udělal něco jako kotoul vpřed – pomaličku – se závažím mezi botami, a ani jednou neztratil kontrolu. Nakonec visel jen s rukama nad hlavou.

„Teď se stačí jen přitáhnout – jednou rukou –, tááák, a druhou vyháknout pouta z toho řeznického… asi takhle. A pak už se jen spustit na zem, aby to moc nebouchlo.“

Agentka Fajtová skoro zapomněla dýchat – tlusťoch, jak mluvil, tak konal.

„Vy zůstáváte, agentko?“ protáhl si ramena, vyndal cosi z klopy saka, odemkl želízka a uvolnil závaží z nohou.

„Já… já to nedokážu, pane. Bohužel.“

„Tak to je mi vážně líto,“ v očích tlustého muže se objevil zvláštní smutný pohled.

Agentka Fajtová nemusela dlouho přemýšlet, kde a kdy ho viděla naposledy – poprvé a naposledy: „Vy…! Vy nejste od nás – vy nejste naše záloha – vy jste… vy jste Mluvčí!“

„Že vám to ale trvalo, agentko.“

„Vzdejte se, zatýkám vás…,“ hlas se vytratil a na tváře sklouzly dvě slzy – jen dvě: „… zachraňte mě, pane, prosím. Prosím!“

Další výkřik mučené ženy byl ještě drásavější než cokoli předtím.

„Za chvíli jí popraskají hlasivky… ale zpět k vám: řekla byste, že to bylo vzlyknutí, to po té vaší poslední prosbě, policistko?“

Agentka Fajtová jen kývla: „Prosím!“

„Inu, mám teď takové malé morální dilema,“ tlusťoch si opřel prst o bradu: „Vy a agentka Konradová jste mne přijely popravit – bezesporu. – A já vám teď mám pomáhat? – Navíc tu nejsem jen tak pro zábavu – musím našim belgickým hostitelům vyřídit vzkaz z Distribuované banky – a to je důležitá a zodpovědná práce,“ tlusťoch zvedl ukazovák: „Měli totiž smůlu, že snědli syna jednoho z blízkých přátel guvernéra naší Rady vlastníků. Stopař – to víte, dnešní teenageři.“

„Pomůžu vám.“

„Pomůžete? Proč myslíte, že potřebuju pomoct?“

„Jste sám, beze zbraní – a… a já mám výcvik!“ Jak agentka snaživě mluvila, rozhoupala se a bolest z překroucených ramen vystřelila do celého těla.

„Řekl bych, že na policistku děláte až příliš mnoho ukvapených závěrů – opravdu příliš – s tím vaším výcvikem to nebude zas až tak slavné… Jak jste například přišla na to, že nejsem ozbrojený?“ Tlusťoch si sundal uválený kabát, sako, vestičku, kravatu, košili, tílko a pak i břicho – pak si s mlaskavým zvukem odtrhl trojitý podbradek i s tvářemi, rozepnul kalhoty a po páravém křupnutí suchých zipů vytáhl umně vytvarovanou vycpávku i odtamtud. „Na pohmat je to jak nefalšované sádlo… promiňte,“ otočil se a zapnul si poklopec.

Najednou tam stál vysoký štíhlý mladý muž s ostře řezanou bradou a širokými rameny. Měl na sobě přiléhavé funkční triko s dlouhými rukávy – černé –, agentce bůhvíproč připomněl ocelovou pružinu. Utáhl si šle i řemen plandavých kalhot a sehnul se k tomu, co bývalo jeho gigantickým pupkem. Z vnitřní strany byl další suchý zip.

„Glock sedmnáct s elektronickým tlumičem – nejlepší přítel člověka,“ připevnil si pouzdro k boku, „Colt Agent .38 Special – když selže všechno, tohle nikdy,“ druhé pouzdro skončilo na pravém lýtku, „Fällkniven A1… miluju nože,“ pouzdro s velkou čepelí přicvakl vodorovně vzadu na opasek. Pak si dal ještě něco malého do levé kapsy, a na levou šli si připevnil sumku se dvěma zásobníky.

„Aby bylo jasné, agentko, vzkaz z Distribuované banky je smrt – smrt pro všechny belgické osadníky – a je jich tu asi čtyřicet včetně dětí. Otázka zní, zda se jako příslušník bezpečnostních složek České republiky chcete zúčastnit masové vraždy – nebo jak tomu vy policisté říkáte.“ Posledním slovům nebylo téměř rozumět – Nataliin kvílivý řev zase překonal vše, co bylo dnes v noci slyšet.

„Ano, pomůžu vám.“

Mluvčí se jí zespodu podíval do očí: „Řekla byste cokoli, abych vás sundal.“

„Ano.“

„Upřímnost, to se cení. A nedostala jste ani hysterický záchvat. Zatím. Nepomočila jste se. Sice se třesete, ale to může být zimou. Hm. Teď to bude bolet.“ Závaží z kotníků klaplo o podlahu, pak ji silné prsty chytly vzadu za pásek, nadzvedly a protočily dopředu. Do očí jí vyhrkly slzy, zaťala zuby, ale nezasténala – v ramenou jako by jí explodovaly kanystry s napalmem.

Ani si nevšimla, jak jí sundal pouta.

„Kruťte rameny, cvičte – ty ruce budete potřebovat.“

Podívala se dolů – měla pocit, že má místo paží dvě suché větve – prsty měla úplně modré a kolem zápěstí krvavé pruhy.

„Vás to nebolí?“

„Já mám výcvik,“ řekl Mluvčí, „ne to, jak si na Zvláštních úkolech hrajete na hejno kuřat. Tady,“ podal jí malý černý colt a dva válcové rychlonabíječe po šesti nábojích. „A varuju vás – pokud se mě potom pokusíte zatknout, nebudu brát ohledy.“

„Ano. Ne.“ V agentce Fajtové se před okamžikem něco zlomilo – přesně v té chvíli, kdy se její nohy dotkly podlahy. Spolupráce na vyřizování vzkazu z Distribuované banky jí najednou připadala morálně přijatelná.

***

 

„Říkal jste, že na tom glocku máte elektronický tlumič? Nepřeslechla jsem se?“ Ne že by agentka Fajtová chtěla zrovna teď zapřádat zbrojní diskuse – jen se pokoušela zamluvit příšerné mravenčení, se kterým se jí do rukou vracel cit – podávaný colt si zatím vzít prostě nemohla, i když nikdy v životě netoužila po ničem tak jako po pocitu jeho drsné pažby v hmatových receptorech.

„Ano,“ Mluvčí pochopil její problémy a strčil si zbraň do kapsy. „Ukažte, namasíruju vás.“

Podala mu pravičku – střílela sice oběma rukama skoro stejně dobře, ale pravou přece jen lépe: „Elektronický tlumič neexistuje… ssss,“ zaťala zuby, jak jí silné prsty začaly hníst svaly v dlani.

„Ano, neexistuje – řekl bych, že brzy uslyšíte, jak neexistuje. Hm. Spíš neuslyšíte,“ zas ten úsměv. Na tvářích měl zbytky lepidla po masce a ani pleš nebyla skutečnou pleší – měl jen oholené vlasy.

„Vy jste Čech, že?“

„Výslech?“ prsty přešly na předloktí – zdály se jí horké jako rozžhavené železo.

„Ne, jen mě to zajímá – nemáte přízvuk.“

„Proč by Mluvčí Distribuované banky nemohl být Čech? Lepší?“

Agentka dvakrát zaťala pěst: „Ano. Díky.“

„Druhou… Už jste někdy někoho zabila?“

Chvilka ticha.

„Ano.“

„Říkal jsem si – máte to v očích. Je to vidět jako ztráta panenství.“

„Na vás by přece neposlali někoho, kdo by mohl v poslední chvíli selhat.“

„Jistě…“ Poslední výkřik mučené ženy se zlomil do nečekaného ticha. „Sakra – moc dlouho jim nevydržela – dnes to vzali nějak zhurta,“ Mluvčí jí pustil paži, „musíme jít.“ Sáhl do kapsy a znovu jí podal revolver.

Dvoupalcová hlaveň, špičkové materiály, špičkové zpracování – do patnácti metrů přesný jako skalpel, prolétla agentce hlavou slova střeleckého instruktora. Budu muset blíž – klepou se mi pastelky.

„Když sundáme tu… tu archivní pornohvězdu, bude čtvrt práce hotová. A znova opakuju, u toho mučení jsou i děti – tak sedmileté – a že jsou malé, neznamená, že vám nerozpářou břicho.“

***

 

„Vy se pořád třesete, agentko? Nebojíte se, doufám?“

„Ne… Trochu.“

Mluvčí sundal ruku z kliky: „Pokud se budete bát, prohrála jste předem. Uvolněte se, užívejte si to, bavte se. Ne sice moc, ale ať je to na vás vidět.“ Mluvčí se mrazivě usmál: „Vyděsíte je k smrti.“

***

 

Dveře se otevřely do dlouhé chodby, ale zároveň se otevřely druhé přesně naproti.

„Tyhle náhody…“ Glock tiše sykl a chlapík, který si dopínal poklopec, najednou měl jen půl hlavy.

Agentka Fajtová si uvědomila, že nestihla ani mrknout – malý revolver svírala v obou dlaních a mířila do podlahy; ruce se jí třepaly tak, že zbraň létala nahoru dolů – navíc jí začaly neovladatelně drkotat zuby.

„Klid, agentko…“ Mluvčího přerušilo další zavytí mučené ženy, „… tak pořád mezi námi. Vida vida.“

Pak se otevřely další dveře, jak se tři Belgičané šli podívat, co že to na chodbě tak těžce žuchlo.

***

 

Blesky tichých výstřelů – tři – a tři další mokrá žuchnutí.

***

 

Několik poplašených výkřiků drnčivou řečí.

Ruka zpoza futra a chodbu naplnil řev střelby.

Tichý blesk, zaječení a po ruce zbyl jen krvavý flek a rozlomená pistole. Mluvčí se rozeběhl, zabrzdil před pootevřenými dveřmi a rozkopl je. Teď výstřely počítat nestihla – jen si všimla, že se vysoký muž opravdu baví.

***

 

Měla sice pocit, že má podrážky přilepené k podlaze, ale nějak je odtrhla a rozeběhla se také.

***

 

V té místnosti leželo šest nebo sedm těl – popadala přes sebe jako klády a z rozstřílených hlav pudinkovitě vytékal mozek; pak se agentka Fajtová pozvracela: zavřela víčka, předklonila se a cítila, jak si zvrací na boty. Nebylo to z té pudinkové asociace – to ne –, ale na dlouhém stole bylo připoutané to, co zbylo z agentky FBI Natalie Konradové.

Vznášel se nad tím namodralý kouř po střelbě a bylo to pořád živé.

„Prosssííím!!!“ zasyčelo z krvavého otvoru, který kdysi mohl být ústy. Byl to horší zvuk než všechen křik předtím. Byl to nejhorší zvuk ze všech zvuků vůbec. Agentka Fajtová se narovnala a otřela si oči; zvratky ji hřály na bradě a slzy studily na tvářích. Otřela si i rty a Mluvčí přiložil té věci hlaveň ke spánku. Agentka Fajtová v tom, co kdysi mohlo být obličejem, zahlédla něco, co mohl být úsměv.

Krev s kusy lebky dostříkla až na zeď.

***

 

„Stará paní tu zrovna nebyla,“ Mluvčí přehlédl těla, „takže teď to bude trochu těžší… Za váma!“ Glock znovu sykl a kulka jí hvízdla podél boku.

***

 

Střela malé holčičce prolétla dolní čelistí a krkem a skoro jí oddělila hlavu; vojenský nůž vyklouzl z prstíků a zabodl se do prahu.

„Miluju děti,“ řekl Mluvčí.

***

 

Znovu chodba.

Od schodů zaduněla brokovnice a ze stropu jí do vlasů spadla omítka a horké broky.

V uších jí hlasitě pískalo a střílela, dokud revolver necvakal naprázdno.

„Výborně, agentko,“ řekl Mluvčí: „Zeď je mrtvá. Pokud vám to v policejní škole nevysvětlili, tak účelem střelby není vystřílet co nejvíc nábojů – účelem střelby je vystřílet co nejvíc nábojů do nich.“ Stiskl spoušť – jednou –, brokovnice bouchla o podlahu a bylo slyšet, jak bezvládné tělo klouže po schodech – lebka hlasitě počítala stupně.

Mluvčí zvedl brokovnici:

„Miluju brokovnice.“

***

 

Pak se otevřely dveře za nimi – to už tisíckrát nacvičeným pohybem vyhodila prázdné patrony a rychlonabíječem zasunula nové. Druhým tisíckrát nacvičeným pohybem zacvakla bubínek, otočka, spoušť: Žena ve středních letech s velkým řeznickým nožem sebou trhla a její krev oslepila muže za ní.

Na něj jí také stačila jedna rána.

„To už je lepší,“ řekl Mluvčí a vyprázdnil do nejbližších dveří zbytek zásobníku.

Tělo za prostřílenou výplní se vlhce sesulo.

Zásobník bouchl o podlahu.

„Teď!“

Agentka Fajtová rozuměla i v té drnčivé řeči.

***

 

Mluvčí měl prázdný glock v jedné a prázdnou brokovnici v druhé ruce – najednou zmizel, jako by ho odvál vítr.

Mám čtyři rány, blesklo agentce.

***

 

Proti ní se hnalo pět lidí, každý jinak vysoký, dlouhé vlasy vlály, všichni nože a sekáčky na maso. Za nimi se mihl bledý roztřesený tuk škrtnutý dvěma pruhy černé kůže.

***

 

Neminula ani jednou – čtyři čela, čtyři díry.

Kolem uší jí zasvištěly dvě kulky – odrazila se a jako bojový robot zasáhla pátý cíl patou do krku. Byl to vyhublý výrostek s velkým ohryzkem – zemřel, ani nezachrčel.

„Dobré. Ale ti, co řvou a mávají noži obvykle nejsou ti nebezpeční. To byli tamti,“ píchl jí Mluvčí brokovnicí přes rameno. Z glocku se kouřilo a vazoun a udělaná žena, kteří by ji zabili zezadu, už jen tiše leželi.

„Viděla jsem tu… tu emeritní pornohvězdu – seběhla po schodech.“

„Emeritní pornohvězda – hezké,“ Mluvčí se uznale zazubil. Agentka Fajtová nevěděla proč, ale už nesmírně dlouho ji nic tak nepotěšilo.

***

 

Mluvčí sebral mrtvole pod schody patrony do brokovnice. Dlouhá zbraň byla sice stará a odřená, ale zámek hlavní klapl hezky promazaně.

Všichni chlapi jsou stejní, vytanulo agentce – jak najdou hračku, hrají si, místo aby pracovali.

***

 

Dole v hale se je zbylí Belgičané pokusili dostat frontálním útokem. Padly na ně zbývající náboje v druhém zásobníku do glocku, druhý (poslední) rychlonabíječ do coltu a čtyři patrony do pušky.

„Je jich mnoho, že? Bylo.“ Okomentoval hromadu těl Mluvčí.

„Jak běželi, vypadali s těmi vlajícími vlasy jako koncert Kelly Family,“ řekla agentka Fajtová – hrozně moc zas chtěla vidět ten uznalý úsměv.

Mluvčí nezklamal.

„Bacha!“ vytrhla mu nůž z pouzdra a těžká čepel prorazila hrudní kost chlapíka v černé masce, který se na ně vrhl z patra.

Byl mrtvý, než dopadl na zem.

„Přece jen něco umíte, agentko,“ nabil Mluvčí glock a podal jí brokovnici: „Poslední dvě rány.“

***

 

Tlustou ženštinu zaskočili v garáži, když se pokoušela nastartovat rodinnou dodávku. Když je zahlédla, pokusila se utéci, ale agentka Fajtová ji střelila z obou hlavní naráz.

Do zad.

***

 

Všude byla krev a huspeninovité kusy tuku – žena kupodivu nebyla mrtvá a něco třaslavě říkala. Agentka jí rozdrtila hlavu pažbou – na botku se namotaly dlouhé platinové lokny.

Velký slimák lidského tuku se odlepil ze stěny garáže a mlaskl o podlahu.

Agentka si připadala jako ve snu.

***

 

„Myslíte, že to byli všichni?“

„Brzy uvidíme – ty kanystry jsou určitě plné. Jdu si pro nůž.“

Za několik minut už se do dřevěné samoty hluboko v lesích zakously plameny. Sice zase pršelo, ale benzín je benzín.

***

 

Glock ještě třikrát syknul. Pak se ze dveří vyřítila mladá žena – spíš ještě dívka – v krátkých šatech. Šaty i holé ruce měla zastříkané zaschlou krví, a agentka Fajtová ani na okamžik nezapochybovala, čí je to krev.

„Ne, ji ne. Zatím,“ řekl Mluvčí na její tázavý pohled. Schoval glock a zvedl pětilitrový kanystr a smotek řetězu.

Agentka Fajtová už docela dlouho uvažovala, na co si to v mokré trávě přichystal.

Benzín zašplouchal.

***

 

Zářivka ve výslechové místnosti najednou zabručela, blikla a zhasla – okamžik tmy – pak se rozsvítila modrá nouzová lampa nade dveřmi.

Zamrkal jsem – ty vzpomínky! Zlomený nos bolel, i vykloubené ukazováčky bolely a budova kolem byla úplně tichá – zatraceně nezvyklé.

Pak se z chodby ozvaly pomalé, šoupavé kroky.

***

 

Dveře se otevřely.

Velmi zvolna.

Nadechl jsem se a pouta na zápěstích se napnula.

***

 

„Ahoj pane. Ty jsi zločinec?“

Naklonil jsem se nad stůl – blonďatá holčička s růžovou mašlí na mě kulila velké modré oči.

„Ahoj holčičko – co tu děláš, proboha?!“ Už jsem skoro nehuhňal.

„Řekla bych ti to, ale já si nesmím povídat s cizími pány.“

„Já jsem Jan.“

„Já Fionka,“ dala ruce za záda, zkřížila nohy a zatočila se ze strany na stranu: „Chce se mi čůrat, jenže mamka někam odešla a všude je tma.“

„Inu, to je problém – víš ale co? – jdi tady vedle – hned ty dveře vlevo – a vyčůrej se na podlahu.“

„Já si vážně nesmím povídat s cizími pány, maminka by se zlobila.“

„Však už mě znáš – Jan.“

„No jo. Tak jo. Kterou levou myslíš, tuhle, nebo tuhle?“ zvedla nejdřív pravou, pak levou ruku.

„Ta druhá je ta pravá levá… A až se vyčůráš, vrať se, prosím. Ano?“

„Tak jo.“

***

 

Za chvilku byla zpátky.

„Dobrý?“

„Jo – chi-chi, bude jim čvachtat koberec,“ dala si pěstičky pod bradu a zakřenila se.

„Co tu vůbec děláš? Kde ses tu vzala?“

„Mamka tady chytá zloduchy – tady,“ ukázala prstem za sebe, „a říkala, že venku dnes není bezpečně a tady je. Vzala mě ze školy rovnou sem místo domů.“ Holčička se zamračila: „Pak musela odejít a řekla jedný tetě, aby na mě dávala pozor. Pak musela odejít i ta teta, tak řekla Faridovi, aby na mě dával pozor – Farid mi pustil Šmouly na počítači, víš, hru, a dal mi sluchátka. A když se mi začalo chtít čůrat, nešly světla a nikdo tady nebyl. Ani Farid.“

Tak tohle nevypadá dobře. Jestli byli nasazeni úplně všichni ze Speciálních operací… a možná nebyli nasazeni, možná prostě utekli. A to nevypadá dvojnásob dobře. Obzvlášť pro někoho, kdo sedí nahý připoutaný ve výslechové místnosti.

„A kde máš tátu, Fionko?“

„Tatínek šel do nebíčka k andělíčkům,“ ukázala prstem ke stropu. „Od tý doby, co nemáme tatínka, ale máme nový auto. Menší, japonský… Tatínek mi chybí – chtěla bych, aby se vrátil,“ v modrých očích se zaleskly slzy.

„Tak zrovna tohle bych, děvče, být tebou nechtěl – ne dnes,“ řekl jsem a rychle změnil téma: „Myslíš, že bys mi dokázala přinýst tužku? Propisku? Víš, takovou tu, jak se dá zaháknout za kapsu?“

„Vím, co je propiska – nejsem malá,“ řekla holčička nadurděně a utřela si nos rukávem. „Na co ji chceš?“

„Ukážu ti kouzlo.“

„Mamka říkala, že se nesmím bavit s pány, kteří mi budou chtít ukazovat kouzla – ani když nejsou cizí,“ holčička ostražitě ustoupila ke dveřím.

„Dobře, tak ti teda kouzlo neukážu – potřebuju si odemknout pouta,“ zařinčel jsem.

„Fakt nejsi zločinec?“

„Fakt.“

„A proč seš teda přivázanej?“

„To víš – i u FBI se můžou splíst.“

„Moje maminka ne!“ řekla ukřivděně.

„Jak se jmenuje tvoje maminka?“

„Sarah.“

„Ne Konradová?“

„Ne!“ Holčička ztišila hlas: „Mamka nemá paní Konradovou ráda – prý je to karibaba.“

„Kari-co?!“

„Né zrovna karibaba, ale něco jako karibaba,“ holčička nakrčila čelo: „Kari… karijé… ale to druhý slovo byla ježibaba.“

„Kariéristická ježibaba?“

„Jó!“ holčička se šťastně usmála.

„Tak vidíš – mě sem přivázala zrovna ona – a taková karibaba se splíst může, ne?“

„To jo, ta jo. – Jdu pro propisku.“ Holčička poskočila a odběhla.

„Buď opatr…!“ nedořekl jsem. Mluvit na zabouchlé dveře nemá smysl.

***

 

Za pět minut byla zpátky.

„Jú! Ty máš úplně nahatej zadek!“ řekla, když mi zezadu podávala tužku. „A seš strašně špinavej a smrdíš! A máš oteklej nos! A obličej celej od krve!“

„Vidíš, jak je ta paní Konradová zlá.“

„To teda jo!“ řekla procítěně.

Když se mi konečně podařilo z propisovačky ulomit klips a ohnout ho (s vykloubenými ukazováčky a nedokrvenýma rukama to nešlo zrovna snadno) a začal jsem šťourat v zámku, Fiona řekla: „Nechtěl bys klíček? Mamka ho měla ve stole,“ – položila přede mě lesklý klíč od pout.

„Hm. Ano,“ koženě jsem se usmál. „Dej mi ho do ruky, prosím.“

***

 

„Otoč se,“ řekl jsem, než jsem vstal.

„Tak jo.“

Odsunul jsem židli a opřel se o desku – měl jsem úplně dřevěné nohy: „Víš, kde tu jsou sprchy?“

„Jo, ale je tam tma. A myslím, že tam někdo chodí. Tak pomalu. Jako oni.“

„Jací oni?“

„Strašidla, víš, co bydlej v Zóně.“

Tak strašidla. To je zajímavé: v Evropě, když se stabilizovaly hranice Zón, udělali kolem vyhlídkové věže s dalekohledy – platící turisté mohou půl hodiny pozorovat šouravé kroky mrtvých i všechny ostatní nepřirozené jevy – případně vojáky hlídkující před ostnatým plotem.

Vznikly nové sekty i nová náboženství, vznikla nová aktivistická hnutí (Svobodu mrtvým!); Bob Geldof uspořádal megakoncert Dead Aid a okultistům začaly pravé žně. Evropská pobočka hračkářského gigantu Mattel začala vyrábět hit desetiletí – oficiální Zombie Barbie. K luxusnímu modelu se dodával mražený „obleček“ z kuřecího masa, který záhy po nasazení začal hnít a realisticky opadávat. Hygiena to samozřejmě okamžitě zakázala, ale to už se prodávaly skleněné zvony, aby se Barbie mohly v klidu rozkládat a nešířit bacily, Zombie Ken v televizní reklamě říkal: „Jsssi k nakousssnutí!“ a malé holčičky vedly řeči typu: „… zmasilost?! To je přece stupeň omasení!“ Jinými slovy, každé dítě ví, jak chodí mrtví.

„Nemá maminka v šuplíku i pistoli?“

„Tu má s sebou – na zloduchy.“

„Jak jinak… Tak aspoň, nevidělas tu nějaký šaty? Někde? Na mě? Nedívej se!“

„Vedle sprch – hned vedle – v převlíkárně.“

„Takže jdem,“ chytil jsem ji za ruku a otevřel dveře.

***

 

Chodba byla temná – nouzové lampy zvládaly louže modrého přísvitu, ale rozhodně ne osvětlení; stíny byly o to hlubší a tmavší. Zamrazilo mě.

„Takže ty si dáš ještě chvíli Šmouly, já sprchu. Ano?“

„Hmmm! Už nechci být sama,“ holčička poprvé fňukla. „A Šmoulové jsou pro malý děti.“

„Ach tak. Počkáš teda v převlíkárně?“

„Neutečeš, až se osprchuješ?“

„Ne.“

„To říkali dneska všichni, a všichni utekli.“ Znovu fňuknutí.

„Já ne.“

„Slibuješ? I mamka utekla.“

„Já prostě ne!“ zvedl jsem hlas.

„Ale křičíš na mě!“

„Nekřičím…! A máma se určitě vrátí.“

„A co když ne? Tatínek taky říkal, že se vrátí, a nevrátil. I když máme nový auto… A venku choděj oni.“

„Jací zase oni? A kde venku?“

„No pořád tyhle oni,“ udělala tři naprosto nezaměnitelné šoupavé kroky.

„Venku?! Tady venku?! A jak to víš?!“

Přece jsme hromadu kilometrů od Zóny!

„Tam. – Je tam místnost plná televizí, ale nic nedávají. V jedný jsi byl ty, jaks tam seděl – je tam číslo – už umím počítat do sta, tak jsem tě našla – na dveřích je stejný. Tři a pět,“ udělala na prstech nejdřív trojku, pak pětku.

„A v jinejch televizích jsou oni?“

„Jo. Choděj po ulici. Jsou i v garáži – v jedný televizi je vidět i naše auto. Jen kousek, ale jo. Choděj i kolem něj.“

Cítil jsem, jak se mi pod krustou prachu, šampónu a zaschlých Gregových tělních tekutin ježí všechny chlupy. Kdybych nebyl nahý, řekl bych, že si připadám nahý.

„No paráda.“

Cestou do sprch jsem si nahodil pravý i levý ukazovák a profoukl nos. Zranění se mi naštěstí hojí značně rychleji než běžným lidem.

***

 

„Dávej pozor, ano? Já toho ve sprše moc neuslyším, tak když tak zaječ. Jo?“

„Jó.“

Ve sprše nebylo ani moc vidět, ale zato tekla i teplá voda – rosolovité mýdlo spolu s mokrým froté ručníkem se s mými usazeninami popasovalo docela schopně.

Zrovna jsem si rašploval zaschlou krev z obličeje, když rachot vody prořízlo ultrazvukové ječení.

***

 

Násadu od smetáku v ruce, nacucaný ručník u pasu, vyřítil jsem se ven – na studené dlažbě mi podjely namydlené nohy, praštil jsem sebou a zastavil se až o zeď.

Fiona stála na lavici, svítila na mě baterkou a se zájmem mne pozorovala.

„Co je?!“

„Nic. Jen zkouším, jestli opravdu přijdeš.“

Pomalu jsem vstal, křupnul naraženou páteří a usmál se.

Poplašeně zamrkala a zbledla.

„Miluju děti.“

***

 

Mladá žena se zamotala do křoví – cítila, jak jí větev vyrvala kus kůže z boku – jenže příšera je blízko. I přes chrčení vlastního dechu slyšela chřestění a šplouchání doprovázející pravidelné dopady jejích nohou.

Viděl jsem, jak se zoufale vymanila, rozeběhla, narazila ramenem do kmene, otočilo ji to, bolestně vyhekla a znovu se rozeběhla.

Běžel jsem také a v jedné ruce mi chřestil řetěz a v druhé šplouchal kanystr s benzínem.

Někdy je hezké být příšera.

***

 

Kopl jsem do poškrábaného kotníku a hon nočním lesem skončil.

Mírná rána pěstí do brady a přestala se bránit. Uvázal jsem řetěz kolem zakrvácených zápěstí, přehodil přes vhodnou větev, vytáhl ji, aby nedosáhla nohama na zem a omotal orezlé články kolem suku.

Tehdy mne dostihla agentka Fajtová. Nijak nefuněla, jen zhluboka oddychovala, jako každý, kdo bere trénink vážně.

„Posviťte mi,“ hmatal jsem po pětilitrovém kanystříku.

Velká baterka z belgických zásob má jasné bílé světlo.

„Co chcete dělat?!“ Agentka zírala na visící mladou ženu.

„Tamto,“ kývl jsem k odleskům požáru, „byl vzkaz od Distribuované banky. Tohle,“ kývl jsem k visící ženě, „bude vzkaz ode mě.“

Agentka přimhouřila oči: „To jste byl vy! Asi před pěti lety, nevím už, jak se ta vesnice jmenuje, ale je tam pasťák pro nejhorší mladistvé delikventy a…“

„… a jeden jim pořád utíkal. Znásilnil dva malé kluky. Okradl a umlátil osmdesátiletou bábrdli, dalšího malého kluka umučil k smrti – jen pro zábavu – ale protože mu ještě nebylo patnáct, mohli ho vrátit zase jen do toho pasťáku,“ odmlčel jsem se. „A pak tam někdo přišel a nechal vzkaz.“

„Pověsil ho na strom, polil benzínem a zapálil – zaživa. Prý bylo slyšet na kilometry, jak řval,“ agentka svítila na mokré jehličí mezi námi a zespodu mi hleděla do očí. Déšť v bílém světle vypadal jako perly.

„A od té doby z toho pasťáku už nikdo neutekl. Chovanci se přestali zabývat tím, jak se dostat ven, a začali se zabývat tím, aby se nikdo nedostal dovnitř.“ Usmál jsem se.

„Ale tohle je žena.“

„Ne. Je to vzkaz. Vidíte ty ruce? Tu zaschlou krev? Stará paní ji dnes nejspíš učila, jak protáhnout zábavu před jídlem co možná nejdéle.“

Mladá žena na řetězu se probrala a zazmítala – z úst se vyvalil proud drnčivé řeči – částečně prosebný, částečně výhružný.

„Je to důležitý vzkaz – tihle lidé jsou obvykle nesmírní zbabělci – tedy, pokud jste připoutaná na stole a oni mají vrtačku a zubařské kleště, tak jistě ne – jinak ale ano. A tohle se mezi nimi rychle rozkřikne. Po celé Evropě. Jinými slovy, po celé Evropě se po příštích prázdninách vrátí o pěkných pár turistů víc než letos… Přemýšlela jste někdy, co se skrývá za tím slovem z policejních statistik? Za tím nezvěstný? A kolik lidí každý rok beze stopy zmizí?“

„Ale…“

„Chápu. Pokud na to nemáte žaludek, považuji naši spolupráci za ukončenou. Váš slib doufám platí.“

„Jistě – ale o můj žaludek nejde – jen… jen msta je pro mě nepřijatelná.“

„Vy mě neposloucháte, agentko. O mstě nepadlo slovo. Je to vzkaz. Vzkaz,“ polil jsem visící ženu benzínem. Začala se škubat a křičet hrůzou. „Pokud chcete zůstat, ustupte, ať to na vás nešlehne – a musím vás varovat – strašně načichnete.“

„A kdybych porušila slib a pokusila se vás zatknout? Co byste udělal?“

„Nic proti vám nemám – i když ani nemám rád, když někdo nedodrží, co slíbil… Přibyla by vám boule a vzkaz bych stejně odeslal.“

„Mám černý pás v karate.“

„Teď jste mě vyděsila k smrti… ustupte. Ještě kousek.“

Ve světle baterky vypadal plamínek sirky nicotně. Zakryl jsem ho dlaní, aby ho déšť neuhasil.

Belgičanka začala vřískat, až mne zabolely bubínky.

***

 

„Myslím, že tu baterku můžete vypnout, agentko. Mhm. Jestli vám tam v domě připomněli koncert Kelly Family, berte tohle jako koncert Rammsteinů.“

Agentka Fajtová dál ztuhle svítila na svíjející se tělo – skutečně to nebylo třeba – od těla bylo světla dost a dost. Plameny hlasitě praskaly, déšť syčel a nelidské kvílení se odráželo mezi stromy.

Po dvou minutách křik ustal a žena zplihla.

„Když visí hlavou nahoru, udusí se,“ řekl jsem.

Agentka Fajtová měla v sítnicích vypáleno, jak se mokré vlasy nejprve zkroutily a pak vzplály jako ohnivá koruna. Teď se dívala, jak ze zčernalých palců odkapává hořící tuk.

Palce se poškubávaly.

„Vy…! Vy…! Vy jste stejný jako oni!“ otočila hlavu a v očích se jí krom plamenů leskly i slzy.

„Ne stejný. Horší,“ řekl jsem. „Jenže mě to na rozdíl od nich nijak netěší. A agentko – nenechte se mýlit – vy jste stejná jako já.“

„Já nikdy…!!!“

„Promiňte, nerada přerušuji vaši konverzaci, ale potřebuji si něco projasnit,“ ozval se zvláštní, měkký, trochu tahavý hlas.

Krom zvláštnosti, měkkosti a tahavosti byl studený, až mi promočené funkční triko zmrzlo na ledový krunýř.

***

 

Vysoká orientální kráska v dlouhém plášti stála po mé levé ruce a vypadala, že tam stojí celou noc. Trhl jsem hlavou, a vpravo – samozřejmě! – stála pro změnu vysoká blonďatá kráska a také vypadala, že tam stojí celou noc:

„Fuj, to je ale hnusnej smrad!“

Agentka Fajtová zaujala karatistický postoj.

„Ale ale, šmudla si s náma chce hrát,“ řekla blondýna, „co ty, pane Mluvčí, taky si chceš zašpásovat?“

Natáhl jsem ruce k hořícímu a tělu a promnul si je – šlo od něj příjemné teplo: „Nemá to cenu, agentko, tyhle dvě nepřeperete.“

„Kdo mi před půlhodinou říkal: Neboj se, užívej si to?! Nebyl jste to náhodou vy?!“

„Tak dobře, vy blondýnu, já orientální princeznu,“ řekl jsem a doufal, že agentka nezaslechla ten podtón v mém hlase.

Byl to smích.

Trochu zoufalý, ale ano.

***

 

Agentka byla rychlá jako blesk. Ten černý pás jsem jí věřil.

O zem sebou bacila také jako blesk – to když úder vedený celým tělem nenarazil na očekávaný odpor, ale na zcela neočekávaný vzduch. Ani já jsem neviděl, jak blondýna uhnula. Nemohl jsem vidět.

Tehdy ještě ne.

Znovu ten pohyb, jako by ji na jednom místě vypnuli vypínačem a na druhém v tentýž okamžik zapnuli, chytla agentku za pásek kalhot a zvedla si ji do výšky očí – asi tak snadno, jako bych já zvedl štěně.

„Neublížila sis, hnědoočko?“ řekla blondýna starostlivě, postavila ji a tak něžně jí z tváře otřela mokré jehličí. Agentka Fajtová hlasitě popotáhla a otočila se, abych jí neviděl do obličeje.

„Agentko, nenechte ji, ať se k vám moc lísá – je to ortodoxní lesbička – nejdřív vás zneužije, pak odhodí,“ zazubil jsem se.

„Pane Mluvčí, tohle nebylo moc hezké,“ řekla blondýna značně vražedně a nakročila mým směrem.

„Stačí,“ ozval se třetí hlas – tentokrát mužský.

„Ale…!!!“

„Karolíno.“

„No jo, vždyť bych mu neublížila. Zatím,“ najednou stála pět centimetrů přede mnou a nos mi naplnila omamná vůně jasmínu.

„Pan Tobiáš?“ řekl jsem a díval se přitom blondýně do očí – má je zelené, úžasné, nejúžasnější, jaké jsem kdy viděl, s dlouhými řasami, jako smaragdy… Samozřejmě, že jsem musel mrknout první.

„Ano.“

„Rád vás poznávám,“ otřel jsem si dlaň, ale na podávání rukou nedošlo.

„Potřebuji si s vámi promluvit, pane Mluvčí… a víc než jsem čekal,“ vysoký muž v plášti z černé kůže se zahleděl na dohořívající tělo.

„Ušetřil jsem vám trochu práce – snad kvůli tomu nebude hned tak zle,“ řekl jsem.

„Tohle my neděláme,“ řekla Karolína, pak se zamyšleně podívala na tichou orientálku: „Teda ne všichni.“

Někdo mi zezadu vzal nůž i glock.

Byl to malý, asi padesátiletý holohlavý Číňan a vzal revolver i agentce Fajtové.

„Dokonce pan Ho – na mě samotného vy čtyři, jaká čest,“ řekl jsem.

„Půjdete dobrovolně?“ řekl Tobiáš.

„Ne!“ řekla agentka Fajtová: „Policie! Všichni jste zatčeni!“

„Odvážná kočička,“ řekla uznale Karolína.

„Obávám se, slečno, že vám nemůžeme vyhovět,“ usmál se Tobiáš. Jak hořící tělo dohořívalo, zase se začala vkrádat tma a chlad.

„Ano, dobrovolně,“ řekl jsem, „ji ale pusťte – nemá s tím nic společného. Je oběť, zachránil jsem ji.“

„Oběť s revolverem?“

„Dal jsem jí ho, aby měla lepší pocit.“

„Co jste zač! Okamžitě to chci vědět!“ agentce přeskočil hlas. „A kde jste se tu vzali?! A vy kvůli mně nelžete! – Teď v tom nenechám já vás!“

„Dojemné, vskutku,“ řekla Karolína. „A co jsme zač? To bysme snad mohli, když jsi od té policie… Hmmm. Tobiáši? Nemoh bys ty? Já už nějak…“

I Tobiáš se zatvářil unaveně: „Pane Mluvčí, nemohl byste… vám uvěří spíš.“

Nadechl jsem se. A vydechl: „Nemůžu, zní to strašně hloupě.“ Karolína s Tobiášem přikývli. „A strašně ji to vyděsí.“

„Mě. Nevyděsí. Nic. – Ne. Dnes.“

„Tak dobře… Věříte na upíry? Agentko?“

***

 

Kupodivu ji nepřesvědčily ani vysunovací špičáky, ani ty úžasné stahovací kočičí oči, které tak neuvěřitelně svítí tmou – přesvědčilo ji, až když ji Karolína chytla v podpaží a vznesla se s ní nad koruny stromů. Tobiáš vzal mě a orientálka malého Číňana.

Letěli jsme umáčenou nocí asi čtyři kilometry, pak jsme byli nastoupeni do oprýskané dodávky.

V autě byla zima, ale byl jsem asi jediný, komu to vadilo – agentka Fajtová celou cestu neřekla slovo, jen si strnule zírala na kalhoty.

***

 

Když mi sundali pytel z hlavy, byli jsme v baru s hořícím krbem, tlustým kobercem a bez jediného okna – v rohu stálo koncertní křídlo a v místech, kde obvykle bývají lahve a sklenice, spousta knih a pár vodních dýmek.

A naštěstí bylo teplo.

Usadili nás na vysoké židle u pultu – zapřel jsem se patami o mosaznou trubku, kolena k sobě, a mnul si prokřehlé ruce. Z jedněch dveří vykoukl pubertální výrostek, chápavě se zakřenil a za chvilku přinesl konvičku čaje a dva hrnečky a nalil nám; na tmavomodré mikině měl sevřeným punkovým písmem: ŘEKNI MI, CO ČTEŠ V TRAMVAJI, JÁ TI ŘEKNU, KDO CHCEŠ, ABY SI LIDÉ MYSLELI, ŽE JSI.

V krbu hlasitě zapraskalo poleno.

„Díky… bez cukru, prosím,“ řekl jsem a po očku pozoroval nádhernou černovlasou ženu, která si četla na rohové lavici, nohy pohodlně natažené. Stejně tak po očku jsem pozoroval i onu nádhernou orientálku – přesněji – orientálně-bělošskou míšenku: sedla si k dlouhému stolu, otevřela notebook a soustředěně studovala displej: velké zelenomodré oči, evropský nos, mikádo obarvené nabronzovo… Černovlásku jako jedinou ze zdejších neznám, zato jemně vypadající míšenka je snad nejvražednější tvor, na jakého jen lze na Zemi narazit: je jí přes šest set let, jmenuje se Hanako, ale říkají jí Agony a…

„Nezírejte!“ zašeptala agentka Fajtová a zvedla hrneček, „díky,“ usmála se na teenagera.

„Rádo se stalo,“ výrostek zakryl konvičku starosvětským prošívaným návlekem a odkráčel. V půli cesty narazil na blonďatou Karolínu – když se mu pokusila vyhnout doleva, vyhnul se stejným směrem, když doprava, tak doprava. V příštím okamžiku ho držela za kotník a vytřásala mu věci z kapes: „Nezlob, Smetánku, nebo Denise řeknu o těch hanbatých časácích, co máš za postelí.“

„Ty! A neříkej mi Smetánku!“ Blondýna ho opatrně položila, pomohla mu vstát a srovnala mu vyhrnutou mikinu:

„Proč se tak červenáš? Hochu?“

„Já se nečervenám!“ rychle si klekl a začal sbírat klíče a rozsypané drobné.

„Ano, na kolena – tak je to správně: Zavaž mi střevíček!“

„Jednou tě přetrhnu! Kaďolíno!“ Zručným kung-fu švihem jí uklouzl z dosahu a utekl.

„Ty!“ zahrozila za ním.

Když se podívala na mě, úsměv bleskově vymizel. Je úžasná – je to nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.

„Takže, agentko Fajtová,“ za barem najednou stál Tobiáš – zrovna jsem pil čaj, tak jsem se málem udávil. „Promiňte – nejsme na hosty zvyklí. Omlouvám se,“ položil agentčin hrneček na pult – upustila ho, ale on ho chytil, a nevylila se ani kapka. „Takže, agentko,“ zopakoval, „máte dvě možnosti…“

„Odkud mě znáte jménem?! Jsem v nejutajenější bezpečnostní organizaci ve státě! A já jsem jeden z nejutajenějších členů!“

„My známe všechny zabijáky v téhle republice, milá slečno Fajtová ze Sekce zvláštních úkolů, které se nadmíru krypticky říká Třinácté patro,“ řekla Karolína, otočila si ji i s barovou stoličkou k sobě a nechala to vyznít.

„Zatím ale nemáte důvod seznamovat se s námi – hm – hlouběji,“ Tobiáš se podíval na dveře v boční stěně. Než dveře je to průchod s korálovým závěsem. „Tudíž máte zmíněné dvě možnosti: zapomenout snadno nebo zapomenout nesnadno.“

„Tím snadno myslíte smrt?“

„Ne. Zatím. Ale představte si, jak svému nadřízenému vyprávíte o nočním klubu plném upírů. Jak vám uvařili čaj. – Tohle je to nesnadno.“

Agentka sklonila hlavu a obtočila prsty kolem hrnečku; stoupala z něj pára. Byla bledá do modra, promočená, slabě páchla zvratky a silně benzínem a uškvařeným masem.

„Nebo jak s tebou letěli nocí nad lesem,“ ušklíbla se blondýna. „Když tak mám protekci v jednom úžasným blázinci.“

„Myslela jsem,“ zvedla agentka hlavu, „že mi vysajete krev.“

„Moc čtete, agentko,“ klepla vedle mého podšálku kniha – Stephensonův Diamantový věk –, zavoněly konvalinky a agentce zavlála ofina – i krásná černovláska se pohybuje tou jejich neuvěřitelnou rychlostí: „A vy dva už ji nechte – nevidíte, že toho má tak akorát? Pojďte, odvezu vás domů.“ Černovláska mluví česky s lehkým (roztomilým) anglickým přízvukem a má nesmírně příjemný (smyslný) hlas.

„Já ho tu nenechám. On mě tam taky nenechal,“ agentka Fajtová popotáhla a dívala se na mě.

„Neboj, my ho neukousnem – jsme tu dobrák vedle dobráka. Deniso, postřeh,“ Karolína černovlásce hodila klíčky od auta. „Fakt, neublížíme mu. Slibuju.“

„Jen jděte, agentko,“ řekl jsem. Na to, že mne dnes v noci měla popravit, se nějak stará.

***

 

„Teď vy, pane Mluvčí,“ řekl Tobiáš, když za nimi klaply dveře. „I vy to budete mít docela prosté – vyřídíte jeden jednoduchý vzkaz panu guvernérovi Rady vlastníků Distribuované banky.“

„Od vás?“

„Ale kde – od pana Hashimota.“

Nemohl jsem si pomoci a hlasitě jsem polkl.

„Asi víte, o co jde, že?“ Tobiáš zatočil mým podšálkem a porcelán zavrzal o dřevo.

„Moc jsme vyrostli, že?“

„Moc jste vyrostli, správně. Takže nám předáte všechny trezorové lodě a převedete na naše banky všechny své aktivity,“ upřeně se mi zadíval do očí. „Samozřejmě se postaráme o veškeré zaměstnance – každý, kdo požádá, od nás dostane doživotní rentu.“

„A kdyby Rada vlastníků nesouhlasila?“

„Ani Distribuovaná banka se nemůže měřit s klanem Hashimoto. A vyjednávat nebudeme.“ Hlas zkovověl, v pohledu černě zahřmělo.

„Jistě – vyřídím. Je nějaký harmonogram?“

„Příští neděli v sedm večer by to pan Hashimoto chtěl mít uzavřené,“ připlácl podšálek dlaní: „Teď k druhému bodu.“

„A to?“

„K vám osobně.“

„Jsi totiž vrah – a na našem území,“ otočila si mě Karolína k sobě. Takhle zblízka jsou ty úžasné upíří oči pěkně hrozivé. O to víc jí to sluší. Navíc má ke vší té kráse i nejsmyslnější rty, jaké jsem kdy viděl. Znovu jsem hlasitě polkl, ale tentokrát z úplně jiných důvodů:

„Ale zabíjím jen ty špatné – stejně jako vy.“

„Zatím ano. Zatím,“ řekl Tobiáš. „Ale vaše metody se nám nelíbí. Takže – důrazně doporučuju – najděte si jiný obor činnosti – dnes ještě máte štěstí, ale jeden krok vedle a místo se tu pro vás vždycky najde,“ píchl prstem k podlaze. Vím, že tam jsou rozlehlé katakomby plné hrobů a v hrobech lidské bestie nejhoršího druhu.

***

 

Druhý den jsem seděl v letištní hale na Ruzyni, koženou tašku u nohy, a pozoroval stmívání a déšť. Hromádku novin jsem přečetl odshora dolů a zpátky, ale o včerejšku nikde ani slovo (všude jen: VESUV SE PROBOUZÍ! ĎÁBELSKÁ HORA SMRTI OPĚT HROZÍ! – POPRVÉ OD VÁLKY! DOPADNE NEAPOL JAKO POMPEJE?!), v kapse mne tlačil jeden z mých diplomatických pasů a v uších zněla časně ranní Karolínina slova na rozloučenou: „Vyhni se Čechám. Vyhni se Evropě. Navždy.“

„Pane Mluvčí. Říkala jsem si, že vás tu najdu,“ agentka Fajtová si sedla vedle mě a k noze si položila podobnou malou koženou tašku, jako mám já; čalounění lavice jí slabě zavrzalo pod zadkem. Zadečkem. Kolem procházeli dva policisté v černých uniformách, černé samopaly v rukou, a ostražitě se rozhlíželi.

„Agentko, dobrý večer.“

Chvíli mlčela.

„Jmenuju se Alice.“

„Já vím. Jan. Těší mě.“

Mlčeli jsme spolu a z amplionů rezonovala hlášení a z letištní plochy burácely tryskové motory.

„Předpokládám, žes mě nepřišla zatknout ani zabít.“

„Ne.“

Dál jsme mlčeli.

Pozoroval jsem odraz jejího obličeje v chromovaném lemu popelníku – byl sice pokřivený, ale už včera mi neušlo, že je dost pohledná – a když na sobě nemá unifikovaný tmavý kalhotový kostým, sluší jí to ještě víc. I účes má nějaký hezčí. Myslím.

„Nic už nemá cenu,“ řekla.

Dál jsme mlčeli.

Pokračovala: „Dnes v noci to prostě nemohla být náhoda.“

Chvíli jsem mlčel sám.

„Nebyla. – Nejen vaše rozvědka se dozvěděla, kdy kdo kudy pojede. Dvě mouchy jednou ranou… Tu bouračku jsem ale neplánoval.“

Dál jsme mlčeli. Zase spolu.

„Co bys dělal, kdybysme nezastavily?“

„Měl jsem v kufru pancéřovku.“

„Aha.“

Dál jsme mlčeli. Docela dlouho.

„Co máš v tý tašce?“ řekl jsem nakonec.

„Glock šestadvacítku – lepší pro ženskou ruku než sedmnáctka. Dvouhlavňový derringer, devítku. Nůž. Náhradní ponožky. Náhradní kalhotky. Náhradní podprsenku. Všechny úspory v eurech.“

„Jaký nůž?“

„Malý švýcarák.“

„Jaký?“

„Victorinox Compact, tuším.“

„Aha,“ řekl jsem. „Z Třináctého patra se ale výpověď nedává. Jako z Cosa Nostry.“

Dál jsme mlčeli.

„Myslela jsem, že bys mi mohl pomoct.“

Zase jsme mlčeli – tedy, opět jsem mlčel já.

„Inu mohl, ale zrovna dnes v noci jsem přišel o práci – jak nečekaně, tak definitivně.“

Tázavě na mě otočila hlavu: „Přece není možné, aby někdo… Distribuovanou banku…?!“ přimhouřila oči a zmlkla.

„No jo, ti upíři.“

„Upíři!“ zasyčela.

Dál jsme mlčeli.

„Mohli bychom zkusit něco spolu,“ řekla agentka Fajtová nakonec.

Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad.

Z dnešního pohledu to byla největší chyba mého života.

***

 

Zamrkal jsem a vypnul sprchu – ty vzpomínky!

Rychle jsem se utřel, našel kalhoty, košili a sako, boty ne.

„Sakra!“ Podlaha hnusně zábla.

„Neklej, není to hezké.“ Fiona, místo aby mi svítila, mávala baterkou a hlasitě zívala.

„Poslouchej, slyšelas předtím opravdu nějaký kroky? Tady v patře? Nemohla to být ozvěna?“

„Hm.“

„Co – hm?“

„Chce se mi spát. A mám hlad. A žííížu. Kdy myslíš, že se vrátí mamka?“

Ach jo. Podlaha sice studila, ale i tak, když se člověk oblékne, hned se cítí takový celistvější. Komplexnější. Nezranitelnější.

Prošli jsme loužemi tmy mezi loužemi modrého přísvitu a Fiona mě dovedla do místnosti s jednou stěnou plnou monitorů. Hned vedle byla minikuchyň: v ledničce jsem našel sendviče v průhledné potravinářské fólii a načatý džus.

„Jé! Krůůůta! Fúúúj!“ ohrnula nad sendvičem nos.

„Buď máš hlad, nebo ne,“ ukousl jsem si. „Je dobrej,“ zahuhlal jsem s plnou pusou.

„Tak jo,“ zplihla a pustila se do jídla – v životě jsem neviděl nikoho žvýkat pomaleji a rozšafněji. Nalil jsem jí džus do plastového kelímku, ze kterého jsem vypláchl lógr – a jak jsem čekal, začala usínat se soustem v puse. Aby se tak ještě udusila! Zamrkala a polkla: „Budeš tady, až se probudím? Musíš tu být. Malé holčičky nesmějí být samy.“

„Neboj.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

To už spala. Položil jsem ji za stůl na koberec a přikryl sakem. Pak jsem si konečně prohlédl monitory.

Bylo to ještě horší, než jsem čekal: Mrtví se potáceli všude kolem budovy a skutečně byli i v podzemním parkovišti. Tohle přece není možný! Přece se hranice Zóny nemůžou šířit tak, tak…! Odběhl jsem do vedlejší kanceláře a přinesl si malou televizi. Na stěnách byly dva druhy zásuvek – bílé, které byly bez proudu, a červené, které jistí buď velká úpéeska nebo dieselagregát – proto jdou monitory i všechny počítače, ale světla ne. Určitě půjdou i výtahy.

Na moderátorech CNN byla zřetelná únava, nervozita, a hlavně strach – měli kruhy pod očima, zakoktávali se a neříkali přitom nic jiného, než co jsem viděl na displejích a slyšel na venkovních ruchových mikrofonech… rychle jsem stáhl zvuk a otočil hlavu ke dveřím do chodby – jako bych zaslechl… ale ne. Nic. Chvíli jsem se díval na tmavý otvor s kalným modrým odleskem na rámu. Nic, opravdu.

Na nejbližším počítači jsem si našel stránku nadšenců monitorujících evropské Zóny – hranice občas trochu fluktuují a oni točí všechny ty mrtvé hýbající se myši, brouky a tak – lidské hřbitovy byly v desetikilometrových pásmech kolem Zón přemístěny už první týden po „tragických událostech“.

„Pane bože!“ řekl jsem, když se okno Exploreru zaplnilo grafikou – nepravidelné červené obrysy na mapách Čech, Německa a Itálie byly dvakrát větší než dnes ráno, kdy jsem je kontroloval naposledy… včera ráno, vlastně. Trhl jsem hlavou: teď jsem kroky z chodby uslyšel docela jasně.

***

 

Šoupavé, strojové. Ve vzduchu se najednou vznášel puch zapařeného masa. Kdybych neměl přeražený nos, jistě bych to cítil už dávno.

***

 

Rychle jsem došel do místnosti, odkud jsem předtím přinesl televizi – byla to šéfovská kancelář. Na stole mosazná jmenovka LEROY T. WASHINGTON, několik fotografií toho velkého černocha z výslechové kachlíkárny plus několik fotografií rozesmáté rodiny, na zdi prosklená vitrína a ve vitríně kovová golfová hůl – tuším, že se jí říká driver – je to prostě ta, co se s ní dávají největší šlehy. Posvítil jsem na ni baterkou a nerezová ocel se chladně zaleskla. Na spodku hole – na tom úderníku – bylo tenkou černou lihovkou: LEROYOVI, TIGER WOODS.

Odněkud se ozval výtah.

Vymáčkl jsem sklo a zatočil driverem.

Hezky zasvištěl.

***

 

Když jsem se vrátil do místnosti s monitory, ve druhých dveřích – z chodby – stála postava v černém kostýmu.

Fiona stála za stolem, koukala jí jen hlava, a tiskla si pěstičku do pusy. Když mě uviděla, vyndala ji a řekla (zasípala): „Mamka se vrátila!“

***

 

Agentka měla hlavu položenou na levém rameni a zavřené oči. Kývala se ze strany na stranu a do obličeje jí padalo bílé světlo monitorů. Měla ho úplně modrý.

Pak otevřela ústa.

Vypadl z nich chuchvalec tlustých bledých červů:

„Tyyy!“ zabublalo z ní.

***

 

„Ty hajzle!“ ozvalo se za mnou.

Agentka Konradová na mě mířila glockem a ze svého úhlu nemohla postavu v druhých dveřích vidět.

„Také vás rád vidím, agentko Konradová,“ řekl jsem.

„Zahoď tu hůl, dělej!“

Pustil jsem tajgra – zřetelně se sem městem plným mrtvol nevrátila jen tak. Měl jsem neodbytný pocit, že chce jednu přidat a že stačí sebemenší záminka.

„Agentko, nejsme sami,“ řekl jsem a uhnul, aby viděla Fionu – ta pro změnu nevnímala nic než postavu v druhých dveřích a celkem pochopitelně vypadala trochu nepříčetně.

„Ty svině! Cos tomu dítěti udělal?!“ zasyčela agentka Konradová.

„Tyyyy!“ znovu zabublala postava ve dveřích a Konradová konečně pochopila, že je nás ještě víc.

***

 

„Bože! Ono to mluví!“ konečně přestala mířit na mě.

Trhl jsem nohou a tajgr skočil zpět do dlaně. Postava ve dveřích otevřela víčka – místo očí se pod nimi svíjely další ponravy.

Agentka Konradová začala zvracet.

Já ne.

Pro mě to znamenalo jen to, že se do našeho světa brzy dostane Pán červů.

Otřásl jsem se.

Jen.

Všechny Zóny byly do včerejšího rána sotva v půli Prvního kruhu – tam se mohl objevit stěží Slíďák, a opravdu jen objevit než cokoli udělat. A teď loutka Pána červů! To znamená minimálně Druhý kruh. Za sedmnáct hodin! Sám Pán červů ještě nedokáže prorazit, jinak by místo sebe neposlal Fioninu matku.

***

 

Glock začal štěkat a výbušné střely trhaly postavu s hlavou na rameni na kusy. Kam dopadly, tam se v roztřepené tkáni zavlnila bledá tělíčka ponrav a modravá kůže se ihned zatáhla.

„Nemá to cenu,“ řekl jsem, když zbraň cvakla naprázdno a agentka horečně měnila zásobník. Skoro jsem se neslyšel, protože Fiona si ucpala uši a ječela, až se hladina džusu v kelímku chvěla.

Monitory oslnivě zářily.

Dal jsem si driver do podpaží a zvedl ječící holčičku. Okamžitě přestala: „Myslela jsem, žes mě tu nechal.“

„Moc myslíš,“ řekl jsem.

***

 

Agentka na mě znovu namířila, pak sklonila zbraň. Zazubil jsem se:

„Schovejte se pod stůl a buďte tiše. A možná přežijete.“

Ošklivě se zamračila.

„Nebo si dál hrajte na kovboje a nechte se zabít. Mně je to jedno,“ prošel jsem kolem ní (nestřelila mě do zad), prosprintoval přes kanceláře a vběhl do modrého přítmí centrální chodby.

***

 

Mamka už na nás stejně čekala.

***

 

Co horšího – v modré tmě na vzdálenějším (hodně vzdálenějším) konci chodby se leskla ocelová přilba se dvěma malými hranatými růžky. Slíďák se zmenšil na dva metry, aby hlavou nemlátil do stropu – jsou to neuvěřitelně přizpůsobiví parchanti.

***

 

Loutka Pána červů držela druhou stranu. Kývala se a z úst jí padaly další a další ponravy a po lesklé podlaze se plazily k nám.

„Druhý kruh,“ zašeptal jsem, „to by…“ Postavil jsem Fionu a prstem do vzduchu nakreslil malou ležatou osmičku.

„Co to děláš? Júúú!“

Ležatá osmička vzplála matným žlutým ohněm. Byl tu skutečně Druhý kruh – tak tak, ale ano. Ponravy na podlaze vzplály také, zkroutily se a začaly ostře pukat; loutka Pána červů začala ustupovat: na špičce nosu a špičkách červů trčících z očních důlků jí tančily plamínky.

Slíďák už se ale rozbíhal a podlaha se třásla.

***

 

Zkoušet ležatou osmičku na Slíďáka nemá smysl.

Loutka Pána červů trhla hlavou, jak to umí jen oni – přítomnost Slíďáka ji asi také překvapila, a podle ne zcela hezkého výrazu docela nemile.

Tohle by mohlo zafungovat – Slíďák i Pán červů si jistě budou chtít připsat zásluhy každý sám. Naprosto jsem netušil, jak dlouho Pán červů Slíďáka zdrží – v Druhém kruhu ale moc dlouho ne.

To už jsem zdrhal ze všech sil, Fionu v náručí.

***

 

Oběhl jsem loutku Pána červů, oběhl roh a…

„Je to devět pater, počítala jsem to ve výtahu,“ řekla Fiona a vyčkávavě se mi dívala do tváře – ta dětská důvěra – vždy si myslí, že dospělí vědí, jak dál. Zasmušile jsem zíral na okno z nerozbitného skla na konci chodby.

„Myslel jsem, že tu jsou požární schody.“

„Jsou, ale to bysme museli na druhou stranu – víš, jak je napsáno F-I-R-E E-X-I-T,“ pomalu hláskovala.

Ze zmíněné druhé strany se právě ozval zvuk, jako když se tuna mrtvého masa srazí s jinou tunou mrtvého masa.

„Ve tvé mámě je víc, než se zdálo,“ řekl jsem a znovu se podíval na okno.

Druhá srážka zněla, jako když se srazí tuna mrtvého masa s podstatně menší tunou mrtvého masa.

Zpoza rohu se vyvalil kouř.

„Potřetí nevydrží,“ řekl jsem.

***

 

A nevydržela.

Slíďákovy kroky zaduněly, a když se objevil, v každé ruce držel půl loutky Pána červů.

Postavil jsem Fionu na zem, krok zpět, odraz, a vykopl jsem sklo z rámu; bosou patu jsem si rozsekl na kost. Chodbou zahučel noční vítr – hluk střelby prudce zesílil a ve větru páchl oheň a hniloba.

Něco, co dlouho spalo a co před chvilkou jen pootevřelo oči, nadobro procitlo – do mysli mi probublala slizká ledová kyselina.

Trvalo docela dobu, než se zespod ozval tříštivý náraz.

Jednou rukou jsem chytil golfovou hůl, druhou Fionu.

Jistě, mohl bych ji tu nechat, ale zrovna zoufale potřebuju dobrý skutek.

Pak jsem skočil.

***

 

Holčička celý nekonečný pád ječela, takže mi silně zvonilo v levém uchu. Alespoň jsem se mohl soustředit na něco jiného než na bolest.

„Jú! Zahojil se ti nos,“ řekla, když otevřela oči. Pak se rozhlédla a podívala se nahoru: „Ty seš Superman, Jane?“

„Ne,“ řekl jsem a můj hlas drhnul jako dva kusy rezavého železa – opatrně jsem vytáhl nohy z prolomeného asfaltu.

Slíďák neskočil, ale lezl po povrchu budovy jako hnusná velká moucha – hlavou dolů; už jsem jasně viděl jeho blýskavé zuby.

***

 

„Auto,“ řekl jsem – jednu výhodu skok přece jen měl – krom nosu se mi zahojila i pata a definitivně i vykloubené ukazováčky. Ale cena, kterou jsem zaplatil…

„Jiáááá!!!“

Mrtvý šel tak tiše, že se mi málem zahryzl do krku – Fiona se mi naštěstí dívala přes rameno. Zatočil jsem golfovou holí a lebka se mu rozcákla opravdu zeširoka – oklepl jsem z úderné části mozek a vlasy a pomalu začal chápat, co lidé na tomhle sportu mají.

LEROYOVI, TIGER WOODS.

Hůl se osvědčila i jako pohotové klíčky – otevřel jsem malý žlutý naleštěný Jeep Wrangler – je sice malý a žlutý, ale cpou do toho snad čtyřlitrové motory.

***

 

Auto mělo sedadla potažená hovězí kůží, volant také, hlavici řadicí páky také a vpředu na chromované masce byly výhružně vytrčené obrovské hovězí rohy. Na zadních sedadlech ležel bílý stetson, samozřejmě také obšitý kůží.

Otřásl jsem se, ometl střepy ze sedáku a vytrhl dráty ze spínací skříňky.

Slíďák právě rozhrnul řadu vozů u protějšího chodníku.

***

 

„Když nejseš zločinec, jak umíš nastartovat bez klíčků? A když nejseš Superman, jak umíš tak skákat z okna? Z devátýho patra? A kam jedem? Můžu si pustit rádio?“ řekla Fiona.

„Příliš otázek naráz,“ řekl jsem a můj hlas pořád drhnul jako dva kusy rezavého železa.

„Nebolí tě něco?“ dvě velké modré oči se do mě pátravě vpily. „Mluvíš, jako když tě něco bolí.“

„To je dobrý,“ řekl jsem a tiskl plyn k podlaze – automatická převodovka hladce řadila, Slíďák v zrcátku se utěšeně zmenšoval a ve vyraženém okénku hučel noční vzduch.

„Nechci, aby tě něco bolelo,“ pohladila mě po ruce – někde jsem přišel o celý rukáv košile. „Je to lepší?“

„Jo, určitě,“ přinutil jsem se k úsměvu a zpomalil – na ulici bylo spousta nabouraných a v panice opuštěných aut a spousta…

„Pusť si rádio a nedívej se ven, ano?“ Naštěstí byla moc malá, aby přes hranu dveří viděla, co zbylo z lidí, kteří byli příliš pomalí. Mrtví se kývali v loužích světla pouličního osvětlení a výloh, vzduch v rozbitém okénku hučel tišeji a někde nad námi přelétl vrtulník. Rachot střelby se ozýval odněkud zleva a blížil se.

„Tak jo,“ zapnula si pás. „Nesmím jezdit v autě vepředu, ale mamce už by to asi nevadilo,“ roztřásla se jí brada, pak tak strašně dospěle vzdychla: „To je den, že?“

Nevesele jsem se usmál:

„To říká máma?“

„Ne, to říkala babička, když děda odešel k andělíčkům. Myslíš, že maminka šla taky k andělíčkům? Že se tam potká s tatínkem?“ po tvářích jí tekly slzy.

„Pusť si to rádio.“

„Tak jo.“

***

 

Joe Stetson samozřejmě zpíval Mám nový stetson, jipi-jipi-jou! Když něco stojí za hovno, tak odshora dolů. To je den.

„Jipi-jipi-jóóóu!“ zpívala si Fiona a mně už bylo jasné, že jsem ji měl nechat Slíďákovi napospas. Nebo spíš naopak. V půli druhé sloky naštěstí usnula.

Přeladil jsem na zprávy.

Musím jet opatrně, takže pojedeme asi hodinu.

***

 

„… i zbývající obyvatelé Neapole byli evakuováni,“ dořekla hlasatelka větu. „Situace v texaské Zóně je ovšem nejvážnější,“ vzal si slovo hlasatel. „V jejím středu, v místě Hřbitova Svatého Kříže, se vytvořil neprůhledný oblak dýmu, který setrvává na místě i přes prudký vítr – z ulic v oblaku vycházejí další a další exživí. Obyvatelé San Antonia jsou důrazně žádáni, aby si sbalili pouze nejpotřebnější věci a aby spořádaně opustili město. Dálnice na jih, jihozápad i západ jsou ovšem beznadějně ucpané – další informace o dopravní situaci v dopravním zpravodajství za několik okamžiků. Občanům je dále důrazně doporučováno, aby se ozbrojili, ale aby při střelbě dbali maximální opatrnosti – již došlo k několika tragickým omylům. Prezident vyhlásil pro naši oblast stav ohrožení, takže k nám proudí veškerá možná federální pomoc. Občané jsou povinni uposlechnout všech pokynů úředních autorit i pokynů příslušníků Národní gardy. Nyní dobrá zpráva: do města během dvou hodin dorazí první jednotky námořní pěchoty – jsou to veteráni z Iráku, tvrdí hoši,“ hlasatel nasadil bodrý tón, „a ti zvládnou vše. Nyní předpověď počasí.“

„Jo – ti zvládnou vše,“ zašeptal jsem a objel krvavý smotek roztahaný přes půl silnice – nechtěl jsem píchnout o nějakou kost. Když tu už teď je Druhý kruh a už se podařilo stabilizovat Mrak, do zítřejšího večera tu máme plný Třetí kruh a to znamená Pána červů v plné síle – představil jsem si jednotku námořní pěchoty, jak se jim z očních důlků chvějí konečky hnilobných ponrav a jak se jejich modré prsty svírají kolem pažeb emšestnáctek. Úplně mi zatetelilo, jak jsem chtěl strhnout volant a s plynem u podlahy zmizet do pouště.

***

 

„Kam vlastně jedeme? Už tam budem? Chce se mi čůůůrat,“ zívala Fiona a protírala si oči. Probudilo ji, jak jsem porazil dva mrtvé, kteří mi blokovali jediný volný průjezd mezi zdí a převráceným ohořelým nissanem.

Rohy na chladiči se osvědčily – pustil jsem ostřikovač a stěrače: „Musíš vydržet, už jen chvilku.“

„Už tam budem?“ řekla za třicet vteřin.

„Delší chvilku.“

Nadzvedla se a podívala se ven: „Neměli bysme jet na druhou stranu? Jedeme na sever – a ze severu chodí oni. Říkali to na CNN.“

Mrkl jsem na ni – je všímavá. A chytrá.

„Jezdíme tu s mamkou. Mamka vždycky jezdí jen na sever nebo na jih nebo na východ nebo na západ. A tady je sever tam,“ ukázala dopředu, „a jih tam,“ ukázala dozadu. „Fakt.“ Popotáhla: „Teda jezdily jsme.“

„Něco si tam musím vzít – pak samozřejmě pojedeme na druhou stranu.“

Mrtvých venku přibývalo, a nebyly to už jen ohnilé trupy v cárech černých obleků, ale i čerstvá těla, mnohdy oblečená jako každý druhý živý. Daleko hůř se rozeznávají, obzvlášť potmě, navíc zatím skoro nejsou cítit. A někteří jsou pěkně rychlí.

***

 

„Už tam budem?! Už to nevydržííím,“ řekla Fiona a nešťastně se kývala zepředu dozadu.

„Hele, už tam skoro jsme,“ řekl jsem. Podél chodníku se plazila paní Hortonová – poznal jsem ji podle kartáče na záda v levém oku.

***

 

„Ták. Jsme tu,“ obrátil jsem auto a zacouval ke Gregovu vchodu. Příď je vždy nutné nasměrovat k únikové cestě – může vám to dát přesně těch pár vteřin, které vás oddělují od smrti.

Vypnul jsem motor.

Bylo nepřirozené ticho: žádná televize, žádná tlumená hudba.

Pouze kroky mrtvých.

Všechna okna byla tmavá, svítilo jen pouliční osvětlení.

Ulicí prolétl poryv nočního větru, a vzdálená střelba na okamžik zesílila.

„Ještě počkej,“ hmátl jsem na zadní sedačku pro golfovou hůl.

„Jiáááá!!!“

„Klid,“ řekl jsem a vší silou rozrazil dveře – mrtvý, který nám hladově nahlédl dovnitř, odlétl až na obrubník – slyšel jsem, jak praskla nějaká velká kost. Sice začal vstávat, ale tajgr je tajgr – myslím, že mám golf vyloženě v krvi. Obešel jsem auto – žádné šouravé kroky se neozývaly příliš blízko, i když se všichni mrtví v okolí otočili a mířili k nám.

„Pojď ven, honem.“

„Už můžu jít čů…?!“

„Počkej dovnitř, ano?“

„Hmmmm!!!“ zkřížila nohy a podívala se na mě vyloženě zoufale.

***

 

V domě nebyly problémy. Frank ležel, jak padl, i zbytky Grega spořádaně seděly na míse; bosé nohy se mi lepily ke koberci, svítil jsem si baterkou a nesl Fionu, aby to neviděla.

„Fúúúj! Tady to smrdí… Už bude záchod?“

„Minutku,“ vyťukal jsem kód na klávesničce a zámky v pancéřových dveřích cvakly.

***

 

Napnul jsem svaly, otevřel, prosmekl se do tmy, ze které začínaly bzučet a pomrkávat zářivky, napnul svaly podruhé, dorazil dveře a zmáčkl velký červený vypínač – západky hlasitě zaklaply zpět.

***

 

„Támhle vpravo, šup!“ postavil jsem ji. Odběhla, až růžová mašle vlála.

Zářivky už svítily a podlaha obdélníkové haly se lehounce chvěla, jak hluboko pod námi naskočil agregát – Greg to tu má promyšlené – na jeden, běžný, kód se dveře jen odemknou – na druhý, nouzový, se zároveň nastartuje motorgenerátor, rozsvítí se, a sroluje se kovová žaluzie na „pohotovostní vitrínce“, jak Greg říkal vestavěné ocelové skříni hned vlevo vedle vchodu – je v ní poloautomatická brokovnice, krátký heckler-koch, dvě černé beretty, pět obranných granátů a naprosto ilegální bazuka.

„Né! Tohle je jen pro případ nejvyšší nouze – železná zásoba – zbraně mám támhle,“ mávl tehdy Greg rukou ke vzduchotěsným dveřím vlevo – tehdy, když mi to tady poprvé ukazoval.

„Železná zásoba,“ zaklepal jsem tenkrát nehtem na bazuku.

„No jo. Všechno v pohotovostní vitrínce je nabitý – jen natáhnout a střílet. Každej tejden – dvakrát – je kontroluju a mažu,“ poplácal brokovnici.

„A na co ti to bylo, Gregu,“ zašeptal jsem a jako kdysi zaklepal na bazuku. Zní pořád stejně.

Jednu z berett jsem si zastrčil vzadu za kalhoty.

***

 

Ozvalo se spláchnutí; Greg tu má i podzemní bazén s pitnou vodou – v případě jaderného zamoření by vydržel dva roky – kdyby trochu šetřil (a kdyby dokázal pít vodu) – vedle bazénu je skoro stejně velká místnost plná krabic speciálního ležáku s desetiletou zárukou. Greg měl vědeckou metodu, jak ho odpíjet a doplňovat, aby byl pořád co nejčerstvější.

„Umyla sis ruce?“

„Jo.“

„Pořádně?“

„Jo.“

„Fajn.“

„Kde to jsme?“

„V takovým sklepě, hm.“

„Vypadá to tu jako u vojáků,“ hlasitě zívla, pak si vzpomněla a způsobně si dala dlaň před ústa.

„Poslouchej, je tady pokoj s postelí – já si musím něco zařídit – co kdyby sis zatím zdřímla?“

„A neodejdeš beze mě?“

„Jasně – jen co usneš. Hmmm? Protože si zpíváš Mám nový stetson, jipi-jipi-jóóóu! Proto.“

„Ty!“

***

 

Srovnal jsem jí deku.

„Smrdí to tu.“

„Je to jen trochu zatuchlý – pustil jsem ti topení, za chvíli to bude dobrý.“

„A je to vlhký. A kouše to… neodejdeš, že ne?“

„Děvče, je to s tebou těžší, než jsem čekal,“ řekl jsem. „Dobrou noc.“

„Mamka mi vždycky dává pusu.“

„Tak důvěrně se zas neznáme… no dobře, dobře,“ ustoupil jsem, když se jí začala krabatit brada.

Mlask.

„Dobrou, Jane… necháš mi svítit?“

„Jasně. Dobrou.“

***

 

Tři dny potom, co jsem se seznámil s Gregem, jsem ho (u piva, pochopitelně) požádal, zda by mi něco neschoval. Seděli jsme u něj v obýváku a venku vrčela sekačka na trávu.

„Co?“

„Není to zrovna dvakrát legální.“

„Tak to ne, hochu,“ napřímil se do celé své dvoumetrákové šířky a namířil na mě plechovku s ležákem: „Gregory J. Millard IV. nikdy nikomu žádný drogy schovávat nebude!“

„Ale ne! Houbelec drogy,“ mávl jsem rukou, nadechl se a vydechl: „Pár zbraní – nesmím je mít.“ Greg padl do křesla, až se málem rozlomilo, a tiše se rozesmál: „Tak zbraně…! Pojď, něco ti ukážu.“

Od té doby se datovalo naše přátelství a od té doby znám kódy k jeho arzenálu.

Otevřel jsem vzduchotěsné dveře vlevo – zářivky za nimi modrobíle svítily, takže nešlo přehlédnout sebemenší detail. V nose štípl přesušený chladný vzduch plný vůně oleje a železa; zdi byly vražedným kovem pokryté do posledního místa – žádné myslivecké flinty – nejúčinnější vojenská technika na planetě. Uprostřed stál na lafetě rotační kulomet s dlouhými hlavněmi – má asi půldruhého centu – Greg někde koupil celý vysloužilý vojenský vrtulník, ale nechal si jen tohohle „macka“, jak kulometu říkal.

Dveře na protější straně arzenálu vedly do místnosti plné bedniček střeliva.

Stoupl jsem si na zelenou pikslu s pásy do emdvěstědevětačtyřicítky a vyhákl mřížku ventilace.

Moje stará taška byla sice zaprášená, ale to nevadí.

Moje stará taška…

A zas ty proklaté vzpomínky.

***

 

Leželi jsme za terénní vlnou a slunce bušilo do šedých kamenitých hor jako šílený kovář. Kdybych pod maskáči neměl kvalitní funkční triko, mezi lopatkami by mi stékal pot a rozléval se do stran podél opasku.

„Mám ho,“ řekl Zákazník, „je to druhý kus zleva.“

Zákazník se díval optikou výkonné lovecké kulovnice, já silným dalekohledem.

„Potvrzuju, druhý kus zleva,“ řekl jsem.

Alice neřekla nic – muška její zbraně se ani nezachvěla – kdyby Zákazník minul i druhou ranou, dokončí lov, abychom se nezdržovali dohledáváním.

„Až budete připravený, střílejte, pane,“ řekl jsem – rychlost a směr větru jsem mu nahlásil před malou chvilkou. Bude střílet dolů, na bok sousedního kopce, na nevelkou plošinku, plácek, po kterém se točí prach.

Dvě vteřiny na pomalý nádech a výdech.

Těžká zbraň zaduněla.

***

 

V duchu jsem nedopočítal ani „jednadvacet“, když poloplášťová kule zasáhla cíl přímo na komoru. Vycákl mrak krvavého aerosolu, tělo v poslední křeči vyskočilo do výšky a kinetická energie projektilu jím smýkla prachem. Zbytek stádečka strnul, pak se rozprchl, jako když střelí.

Hezké přirovnání.

***

 

„Nádherná rána,“ sklonil jsem dalekohled.

„Gratuluju,“ řekla z druhé strany Alice. Tenhle Zákazník je vynikající střelec – ne jako ten minulý – při vzpomínce jsem se otřásl a zčerstva vstal: „Teď honem, prosím.“

***

 

Sklouzli jsme po úbočí terénní vlny a ostrým klusem vyrazili ke zhaslému kusu – i přes dokonalé funkční prádlo jsme byli okamžitě zalití potem – bylo třeba spěchat, protože zbytek stáda se může kdykoli vrátit a napadnout nás. Zákazník si hodil černou mauserovku na záda a držel tempo, tak jsme těch sedm set vyprahlých metrů zvládli hbitě.

***

 

Na plácku se nic nezměnilo – cíl ležel v prachu, stádo nikde, odnikud se nic neozývalo. Alice zaklekla na okraj plošiny a jistila nejnebezpečnější směr.

„Krásný zásah, trofej je netknutá… teď bych měl správně použít smrkovou větvičku, ale tohle snad bude stačit,“ namočil jsem do sedající barvy úlomek pichlavé dužnaté rostliny a dal ho Zákazníkovi za pásek maskovacího klobouku, „… nějaký sukulent, či co, ale tři výhonky má… A bravo, pane, gratuluju,“ potřásl jsem mu rukou – jeho dokonalé multimiliardářské zuby zasvítily v úsměvu dokonalého multimiliardářského štěstí. Váží si mě a váží si i Alice – a je rád, že si i my vážíme jeho.

„Jane, vracejí se, pospěšte si.“

„Uděláte to vy?“ vytáhl jsem fällkniven.

„Raději vy, Jane, nechci něco pokazit.“

„Dobře… podržte mu ty vousy… fajn, trochu doleva,“ čepel bleskla a hlava mi zůstala v ruce.

Těžké kapky krve se vpíjely do modlitebního koberečku – otřel jsem nůž o šedý hábit a schoval ho.

„Tak, Usámo, už jsi dousámoval,“ držel Zákazník trofej za vlasy a prohlížel si ji ze všech stran, „vezmu i ten turban, nebo co to je, bez něj to není ono,“ zvedl zaprášenou pokrývku hlavy – hlavu samotnou uložil do skládacího chladicího boxu upraveného pro nošení na zádech a pečlivě zavřel zipy.

„Třicet sekund do útoku,“ řekla Alice.

***

 

Teď to byla naše práce, ale Zákazník vytáhl plně automatickou berettu s dlouhým zásobníkem, vyklopil přední pažbičku a přicvakl ramenní opěrku.

„Nemusíte riskovat, pane,“ zaklekl jsem a přitiskl k líci pédevadesátku.

„Přece vás v tom nenechám,“ řekl.

Zmáčkl jsem tlačítko vysílačky: „Tady Lovec, tady Lovec, volám Vlašťovku, opakuji, volám Vlašťovku. Smečka se vrací – potřebuju krytí a odvoz.“

„Vlašťovka slyší, Lovče. Krytí a odvoz, potvrzuji,“ zachrčela vysílačka.

To už Alice střílela.

***

 

Vousatí chlapíci v dlouhých šedobílých kaftanech útočili po povlovném úbočí pod námi – pokoušeli se krýt za kameny, ale proti elitnímu zabijákovi z pražské Sekce zvláštních úkolů neměli šanci. Co rána, to truhla.

Kulky z kalašnikovů neškodně hvízdaly nad námi nebo stejně neškodně bušily do paty plošinky.

„Erpégé! Na deseti!“ zvedla hlas Alice.

„Vidím.“ Dávka z pédevadesátky chlapíkovi rozervala hrudník a zelená trubka se skutálela zpět za písčitý hrbol.

„Jdou i zprava, pozor,“ přenesl jsem palbu – nějaký snajpr pro změnu vylezl na vyprahlé úbočí vlevo nad námi a pokusil se zasáhnout Alici.

Těžká střela vyrazila mrak prachu a bodavých kamínků.

Kýchl jsem a otřel si brýle.

Alice se překulila na bok a spolehlivě zasáhla i z tak nepohodlné pozice.

Vedle mě zaštěkala beretta.

***

 

Kulky z kalašnikovů začaly hvízdat i mezi námi, ale Zákazník se ani nehnul. Střílel na padesát metrů a ani jednou neminul.

„Je jich docela dost, že?“ řekl jsem, když jsem měnil zásobník.

„Nestěžuj si pořád,“ zazubila se Alice.

I Zákazník se zazubil.

Chlapíci v kaftanech nebyli žádná kuřata, rozhodně se nebáli zemřít a bylo jich plus minus ke čtyřiceti; a přesně když mne další snajpr zasáhl do vesty, rozhodli se pro frontální útok.

***

 

„Neválej se a pracuj,“ řekla Alice a ze zaprášeného obličeje znovu blýskly zuby. Na moji vestu by si alkajdové museli pořídit něco pádnějšího, ale dech mi to vyrazilo solidně. „Poslední,“ zacvakla Alice krátký zásobník, a druhý snajpr už se kutálel z úbočí a z čela mu stříkala krev.

Vyhrabal jsem se na kolena, Zákazník mi podal pédevadesátku, kterou mi střela utrhla z popruhu, a shodil ze zad kulovnici – náboje do beretty došly. V ten okamžik mírný svah pod námi plný vousů a kaftanů zmizel v rachotu a kouři, kterým to ostře sršelo a jiskřilo.

„Volám Lovce, připravte se na odjezd,“ zapraskala vysílačka.

Miluju Afghánistán.

Miluju tržní vztahy s leteckými složkami americké armády.

***

 

Apač nás kryl, dokud jsme nenastoupili do žlutohnědého blackhawka. Pilot na mě udělal palec nahoru, já na něj taky, motor zaburácel a už jsme letěli. Voják v obrovské ušaté přilbě žvýkal žvýkačku, házel prasátka obrovskými zrcadlovkami, šťastně se usmíval a kropil svah pod námi z bočního kulometu – jako kdyby tam mohlo ještě něco žít – po intenzivní pozornosti apače hořely snad i skály.

Kde už ne, tam dýmaly zčernalé kosti.

***

 

„Děkuji za spolupráci, Jane – a samozřejmě i vám, Alice,“ potřásl nám druhý den Zákazník rukou na letišti v Kábulu. Zákazník má diplomatický pas, my jsme pro změnu Lékaři bez hranic.

Kdybych nevěděl, že je to on, nepoznal bych ho – dokonalý světlý oblek, hedvábná kravata, hladce vyholené tváře, účes, kterým připomíná filmového Old Shatterhanda – na jeho černé brýle, hodinky a prsten by padla půlka národního důchodu Zimbabwe. Na dýmku druhá. Je trochu menší než já, zato má širší ramena – čtyři zachmuřené bodyguardy si pěstuje jen pro ozdobu – chudák, kdo by tohohle Zákazníka napadl – třicet sedm by mu nehádal nikdo –všiml jsem si, že se za ním (kradmo) otáčejí i místní ženy v burkách.

„My děkujeme vám,“ řekl jsem a nemyslel jen na těch čtyřicet milionů dolarů, které Zákazníka stály naše služby.

V televizi v letištním vestibulu právě válečný zpravodaj CNN mazácky líčil včerejší misi, při které dokonale provedený vrtulníkový přepad eliminoval na padesát bojovníků Tálibánu: „… bez civilních ztrát!“

„Kdybych si chtěl ještě někdy zalovit, mohu se obrátit?“ multimiliardářské zuby se zaleskly.

„Bude nám potěšením,“ řekla Alice a také se zářivě usmála – naše léčení bez hranic ji baví víc než zákazníky.

„Ano, pro vás jsme k dispozici kdykoli,“ řekl jsem.

Když o tom dnes přemýšlím, tak spíš tohle byla ta největší chyba mého života.

***

 

Tehdy na letišti to bylo – nebo přesněji řečeno – tehdy na letišti jsem si ji poprvé uvědomil – tu velkou černou tašku z kvalitního nylonu. Od doby, co jsem nepracoval pro Distribuovanou banku, jsem s sebou prostě musel vozit trochu víc věcí, než se vešlo do staré kožené.

***

 

Do pancéřových dveří Gregova krytu něco narazilo, něco měkkého. Vibrace provibrovala vzduchem až do muniční místnosti a klepla mne do bubínků. Strnul jsem, zaprášenou tašku z kvalitního černého nylonu v ruce.

Pak někdo začal vyťukávat kód na klávesničce na vnější straně.

Hlasitě to pípalo.

Někdo.

Nebo něco.

***

 

Zamrkal jsem.

Pancéřové dveře se s těžkým povzdechem otevřely. Opatrně jsem položil tašku (nerad, vážně nerad) a vytáhl a odjistil berettu.

***

 

Snažil jsem se jít co nejtišeji, ale obsah Gregovy břišní dutiny mi zaschnul mezi prsty a trochu cvakal.

Prosmekl jsem se kolem macka – trvalo by půl hodiny, než bych ho připravil ke střelbě.

***

 

Ze vstupní haly se valil hnilobný puch, a postava v orvaném černém obleku ke mně stála zády. Pancéřové dveře z chodby byly dokořán a ze tmy se do nich kývaly dvě další postavy v orvaných černých oblecích.

Standardní mrtvé oči zkalené rozkladem: žádná krev, žádné runy, žádní červi.

To je dobré.

Zvedl jsem berettu.

Jak cvakl natahovaný kohoutek, záda první postavy ztuhla jako prkno a z levé ruky jí vypadl přístrojek na prolamování elektronických zámků.

***

 

Výstřely byly v betonové místnosti naprosto ohlušující.

Sice mi zvonilo v uších, ale slyšel jsem. Slyšel jsem se:

„Agentko Konradová, zdravím. Nepotřebujete čisté spodní prádlo? A neučili vás doma zavírat, když už někam vlezete? Bez pozvání?“ Doběhl jsem ke dveřím, vyprázdnil zásobník do postav, které se potácely z krátkých schodů, odstrčil tělo z prahu, dorazil veřeje a stiskl velký červený vypínač. Západky zase zaklaply.

„Pusť tu pistoli a otoč se, hajzle.“

No jistě, ukazovat jí týl nebylo taktické.

„Já vám prostě nerozumím, agentko. Proč jste stále tak hrubá a násilnická?“ Beretta kovově třeskla o podlahu. Jak jsem stál čelem od ní, nepozorovaně jsem zvedl driver, který jsem si předtím opřel vedle ocelového futra.

***

 

S dlouhými sečnými zbraněmi umím výrazně lépe, než je v dnešních dobách běžné. Pravda, můj TIGER WOODS není zrovna sečná zbraň, ale stejně jsem trefil glock tak, že se rozlomil a agentce jsem přitom nepřerazil ruku.

Bez váhání sáhla k opasku, cvakla pružina, a čepel vystřelováku nebezpečně zableskla.

„Kotě má drápky,“ zatočil jsem driverem, „zahoďte to a pojďme si konečně promluvit. Třeba o tom, co proti mně pořád máte.“ V kapse na hrudi měla otevřený Ef-Bí-Áj průkaz – na fotce jí to docela sluší a konečně jsem se dozvěděl i její křestní jméno – Megan.

„Vy to zahoďte. Jste zatčený – můžu proti vám použít libovolné prostředky – navíc byl vyhlášen prezidentský stav ohrožení a já jsem federální autorita.“

„Dobrá řeč. Dodala jste si odvahu? Jste pevnější v kramflecích?“ Vykročil jsem k ní – neměla šanci a už mě začínala docela štvát. Než se Fiona vzbudí, stihnu uklidit – když se nevzbudila po tom střílení, určitě zaspí i trochu křiku.

„Varuju vás…!“ najednou škytla, smrtelně zbledla a nůž jí vypadl z ruky.

Okamžik jsem si v duchu klepal na rameno, jak jsem ji vyděsil, pak mi došlo, že se nedívá na mě, ale na něco za mnou.

***

 

Natalie Konradová měla všechny strašné rány pečlivě zašité – drátem, velkými stehy. Měla zašité i oči a přišité i všechny části těla, o které přišla tehdy před třemi roky v jedné malé republice uprostřed Evropy. V levém spánku měla malou díru, v pravém nepravidelný roztřepený kráter. – A stála ve vzduchu, asi třicet centimetrů nad podlahou.

Já jsem driver neupustil, ale já jsem pašák.

To, že jí bylo vidět skrz hlavu, mě nepřekvapilo, to, že bylo trochu vidět skrz ni celou, ano. Znamenalo to dvě věci: Třetí kruh je tady – tak tak, ale ano –, a že proti něčemu takovéhlemu se nelze bránit.

Třetí kruh! Ani ne za dvě hodiny!

***

 

Mrtvá, částečně průhledná Natalie Konradová pomalu zvedla ruku a namířila modrý, pečlivě přišitý prst na mě. Vsadil bych se, že vím, co řekne.

„Tyyy!“ nezklamala.

Co mě ale překvapilo, nikde jsem neviděl žádné zlaté runy ani vlnící se červy ani nic podobného. Do zašitých očí jí pochopitelně vidět nebylo.

„Tyyy! Ty víííš, co musíííš!“ nečekaně rozvinula diskusi.

„Na-Na-Natalie?!“ koktavě vydechla agentka Konradová. Agentka Megan Konradová.

Mrtvá tvář se zkroutila do příšerného úsměvu – rty se zavlnily jako nadané vlastním životem – zřetelně sestru také poznala. A mně to konečně došlo: tohle je opozice – pravá opozice – ne jen konkurence, která se chce zavděčit. Když už všichni, tak zrovna Natalie Konradová toho proti mně moc mít nemůže – pomohl jsem jí v nejtěžší chvíli života a to se nezapomíná – že skončila, kde skončila, je jen její vina.

„Ssstrýýýček Hermyyy. A Obludaaa. V Prazeee,“ zasyčela Natalie a škubla sebou, jako by ji zasáhl bič: „Oni je nezastavííí. Oni ne! Ty víííš, co musíííš!“ začala se rozplývat.

„Co se tu dějééé?!“ zafňukala Fiona a protírala si oči. Na tváři měla otisklý šev z polštáře a byla jen v ponožkách. „Jane, mám žííížu.“

„Hm. Ha. Ho,“ řekl jsem. Diskutérky a jejich problémy se na můj vkus střídaly trochu příliš prudce.

„Kotě?! Ty jsi tady?! A celá?!“ řekla agentka Konradová – Megan Konradová – a vypadala ještě překvapeněji než před okamžikem. Přejela po mně pohledem, a už v tom nebyla jen vražda-smrt-zabití.

„Jo, ale nemám tě ráda,“ přišla ke mně a chytla se mě za ruku.

„Nemáš? Ani kdybych ti nalila džus a pak uvařila kakao a udělala křupinky?“

„S čokoládovejma medvídkama?“

„Jasněže s čokoládovejma medvídkama.“

„Tak jo,“ pustila mě.

„Zrádče!“ zašeptal jsem.

„Neodejdeš, Jane? Že ne?“ otočila se ještě.

Neřekl jsem nic, jen jsem se zamračil – čokoládoví medvídci!

***

 

Agentka Konradová neomylně našla kuchyňku – v Gregově případě spíš kuchyň –, byla sice vybavená jen nejnutnějšími potravinami „první pomoci“, jak říkával Greg (vše ostatní je dole, ve skladu zasekaném vedle atomového krytu), ale – kupodivu – potraviny první pomoci zahrnují i křupinky s čokoládovými medvídky. Veškerá Fionina zášť k agentce Konradové byla zapomenuta.

Čokoládoví medvídci!

***

 

„Mír?“ podal jsem agentce přes stůl berettu. „Váš glock je na placku.“

„Zatím – pokud mi tedy vysvětlíte… všechno,“ zkontrolovala zásobník a zkušeně zbraň zastrčila za opasek.

Fiona šťastně (neuvěřitelně pomalu) křoupala medvídky (každému musela před rozkřoupáním něco důležitého říct) a po bradě jí teklo hnědé mléko.

„Jdu se nejdřív vysprchovat – snad už konečně pořádně, dneska. A beru si s sebou brokovnici, tak…!“ významně jsem zvedl obočí.

„Tak jo,“ řekla Fiona.

„Tak jo,“ řekla agentka Konradová.

***

 

Položil jsem nataženou a odjištěnou brokovnici přes umyvadlo. Je to zvláštní – můžete být šílenec v brankařské masce a vykrájet motorovou pilou půl supermarketu, ale pokud se usmějete na dítě, všechny ženy v okolí vás začnou považovat za v jádru dobráka: „S tou motorovou pilou, inu, každý má své mouchy, ale má rád děti, a to je hlavní.“ Zatřásl jsem hlavou, otřel z tašky prach a pak konečně nastala stoprocentní sprcha. Tekla sice jen vlažná (bojlery ještě nestihly vodu prohřát), ale co bych chtěl. Ze skříňky jsem vytáhl deodorant (Greg byl připravený na všechno), vyloupl čerstvý kartáček, vyčistil si zuby a nakonec se oholil.

„Nový člověk,“ pečlivě jsem si prohlédl oči – byly v pořádku, jen pár červených žilek, nic neobvyklého.

Pak jsem rozepnul zip na tašce.

***

 

Naštěstí v ní mám kompletní výbavu – přesně pro podobné případy.

Boxerky, ponožky a triko, vše z funkční polypropylenové příze. Kompozitové chrániče kolen a loktů (dá se tím prorazit cihlová příčka, a klouby jak v bavlnce), černé třináctikapsové kalhoty (které s trochou tolerance vypadají jakžtakž civilně, ale fakt nejsou – stály tolik, že by si za ně leckdo koupil nové auto nižší střední třídy), boty do půli lýtek (za které by se dala koupit minimálně dvě auta podstatně vyšší než nižší střední třídy a které opravdu civilně nevypadají), tenká neprůstřelná vesta s vysokým límcem a rukávy pod lokty (kterou by si rozmyslel i Bill Gates), bunda ze stejného materiálu jako kalhoty. Rukavice do kapsy.

V tašce řinčelo už jen železo.

***

 

Pouzdro s pistolí jsem si zatím pověsil na bundu na hruď – je to hezky po ruce. Starý dobrý fällkniven… Přehlédl jsem lesklou čepel (pořád by holila), a připnul ji vodorovně dozadu na opasek. Pédevadesátku jsem si pověsil na popruh k pravé ruce, zásobníky zastrkal do sumek na kalhotách.

Ještě jsem zkontroloval, jestli je v kapsách vše, jak má být: malý zavírací nůž, strunová pila, zapalovač, vodovzdorné sirky, plochý mobil, falešné doklady (dánské, na jméno Jan Lansky), peněženka a nakonec hodinky (které rozhodně nejsou jen hodinkami). Pak jsem pod prsty ucítil dvouhlavňový derringer, devítku.

Ucukl jsem.

Zas ty vzpomínky.

***

 

„Jú! Tobě to sluší!“ vyvalila oči Fiona. Medvídci stále ještě nebyli dojedeni.

„Pédevadesátka, budiž, ale ta pistole je povolená jen pro oficiální ozbrojené složky – takže ve vašich rukou zcela ilegální.“

„Pětsedmička – stejná munice jako do mašinkvéru,“ poplácal jsem pédevadesátku. „Je to praktické.“

„Připouštím – ale ilegální.“

„Hmmm – mám pocit, že ji už uvolnili k volnému prodeji… jen ten nejúčinnější druh nábojů je pořád zakázanej, a ty samozřejmě nemám, protože jsem zákonůdbalý občan. Vezmu si je až tak za deset minut.“ Dopnul jsem pásek hodinek, stáhl levý rukáv a konečně si agentku pořádně prohlédl: měla kruhy pod očima, byla rozcuchaná, trochu smrděla, a přes ty řeči jako by ztrácela ostří.

Prohrábla si vlasy, ale marná snaha:

„Takže čas vysvětlování?“

Mrkl jsem Fioniným směrem a neznatelně zavrtěl hlavou.

„Přede mnou můžete mluvit – už nejsem malá!“ řekla Fiona nadurděně.

„Ne? Tak to si teda nejdřív potřebuju promluvit s tebou,“ odtáhl jsem židli a sedl si proti ní. Nadechl jsem se, a zase vydechl, protože jsem nevěděl, jak začít.

„Jó, jasně. Chceš se zeptat, jak snáším, že mamka už není – na to se mě ptala i ona,“ píchla lžičkou patřičným směrem, „před malinkatou chviličkou.“

Tázavě jsem nakrčil obočí.

„Nebyla to moje pravá maminka – ta odešla k andělíčkům i s pravým tatínkem už dřív, ještě když jsem byla malá… ani si nepamatuju, jestli jsme pak měli nový auto,“ zamyšleně se začala vrtat v nose, pak si uvědomila, že se to nedělá, a rychle se rozhlédla, jestli si toho někdo nevšiml: „Tohle byla moje druhá maminka… i první děda s první babičkou odešli k andělíčkům, i druhý tatínek i nový děda s novou babičkou, teď i druhá mamka – všichni, co znám.“

Inu, někteří z nás mají štěstí už od útlého dětství.

„Ty neodejdeš k andělíčkům, Jane?“

„Ne, toho se bát nemusíš,“ zazubil jsem se, ale myslel to úplně jinak než ona.

„A ona taky neodejde?“ pokradmu kývla k agentce – vida, co zmákne pár čokoládových medvídků. Nejdřív karibaba, teď taková starost. Musím si to zapamatovat.

„Inu, to ještě uvidíme,“ řekl jsem významně. „Zatím… agentko, nechcete se vysprchovat? Než se pustíme do řečí? Já mrknu na zprávy.“ Podle hodin na stěně bylo půl šest ráno.

„Mám věci venku v autě.“

Prostá věta, řeklo by se – dnes ovšem nabrala příchuť mnoha smrtelných nebezpečí.

„V domě vás budu krýt – na ulici ale nemůžu – leda až půjdeme nadobro pryč.“

***

 

Proběhlo to snadno. S pédevadesátkou v rukou to tak obvykle bývá – s tou mojí obzvlášť.

Když se agentka zavřela ve sprše (i ona si vzala brokovnici), uvařil jsem si půllitrový hrnec čaje, naskládal na velkoplošný suchar vrstvu konzervované šunky a nakládaných okurek, zasedl a dálkovým ovladačem pustil kuchyňskou televizi.

„Nechceš si jít ještě zdřímnout?“ Medvídci byli konečně ztrestáni.

Zavrtění hlavou, až se vlasy rozlétly.

Nacvakal jsem CNN.

***

 

Venku to nevypadá dobře.

CNN vysílala z provizorního studia a moderátor i moderátorka se tvářili, že než vysílat chtějí spíš utéct. Nedivil jsem se; zrovna začali opakovat záznam z nízko letícího vrtulníku: V kulaté louži světla výkonného reflektoru bobtnalo úbočí Mraku přisedlé k silnici – v předpovědi počasí určitě rozvádějí spletité teorie, z čeho Mrak je a proč tak drží na místě, ale určitě to neuhodnou – já to naproti tomu vím docela přesně: je z popelu ze spálených lidských těl. Z Mraku vyjel tank. Ukousl jsem kus sendviče – suchar hlasitě křupal. Nebyl to moderní plochý stroj, ale starý orezlý vrak, navíc k nepoznání olepený hlínou. Jeho příšerné skřípání bylo slyšet i přes rachot rotorů. Napil jsem se čaje a spálil si jazyk.

Na věži tanku byl protiletecký kulomet a za kulometem mrtvý voják – plameny ze zbraně byly poslední, co kameraman helikoptéry zachytil. Následovala rejže.

Po střihu stáli moderátor i moderátorka v pozoru, ruku na srdci, a hrála americká hymna. Pod nimi rolovala jména novinářů, kteří nepřežili dnešní noc – ti z vrtulníku byli až na konci a byl to dlouhý seznam.

Hymna dozněla.

„Tanků už je podle posledních zpráv dvacet a postupují městem na západ.“ Na mapě San Antonia se objevila rudá šipka, a kdyby se dostatečně protáhla, skončí přímo v Gregově obýváku. „… ale urychleně se blíží jednotka abramsů Národní gardy, aby se s cizími obrněnci vypořádala,“ dořekl moderátor krvežíznivě.

„Agentko?!“ zavolal jsem do haly, „mrskněte sebou, budeme muset zmizet…,“ podíval jsem se na hodinky, „máme tak sedmdesát minut, maximálně hodinu a půl.“

„Nyní ze světa,“ vzala si slovo moderátorka, a Fiona mi s funěním vylezla na klín, zavrtěla se a opřela se o mě. Ukousl jsem sendvič (suchar už začínal být od šunky rozmočený) a na obrazovce se objevila mapa Evropy, pak Čech, pak Prahy. „Pražská Zóna roste nejrychleji ze všech – i tam už mají stacionární oblak,“ řekla moderátorka, „zajímavé ovšem je, že zatímco všechny ostatní Zóny rostou symetricky, ta pražská nikoli,“ názorná animace ukázala stále se zvětšující výklenek, který oproti zbytku hranice nepostupoval.

Naklonil jsem se k televizi.

„Jau! Taháš mě za vlasy!“

„Promiň, kotě,“ vymotal jsem loknu z hrudního pouzdra na pistoli.

To už jsem přesně věděl, co mi chtěla říct mrtvá Natalie Konradová.

***

 

Když přišla její živá sestra, zrovna jsem se díval na tankovou bitvu a Fiona mi spala na klíně; držel jsem ji, aby nespadla. Agentka voněla skořicí a cedrovým dřevem, kadeře měla stažené do praktického ohonu, měla na sobě černou zásahovou kombinézu, vysoké šněrovací boty s hrubou podrážkou a okovanou špičkou, černou koženou bundu, pod ní neprůstřelnou vestu.

„Dost dobrý,“ řekl jsem šeptem a ukázal na vedlejší židli.

***

 

Tři abramsy vedly nepřímou palbu na jeden pancíř z Mraku – na osm kilometrů, laserem naváděnými granáty. Dva průzkumníci drželi starý tank v zaměřovači a rozžhavené střely do něj svrchu bušily jako ohnivé čáry.

Tank jel nerušeně dál – bylo jasně vidět, jak po něm moderní munice klouže nebo se odráží – z kráterů podél orezlého stroje létaly kusy hořícího asfaltu a z některých stříkala voda z rozbitého vodovodního řadu. Až trefjej plyn…

Jediné, čeho abramsy dosáhly, že se mrtvý voják schoval do věže a zavřel poklop – a samozřejmě toho, že trojice obrněnců za napadeným tankem zvedla hlavně kanónů a tři plameny šlehly v tentýž okamžik.

A další tři.

A ještě jednou tři.

***

 

„Nemají dostatečný účinný dostřel,“ komentoval situaci armádní specialista, který teď moderátorům pomáhal, „nemají dostatečný účinný dostřel, ale i kdyby měly, nemohou na tuto vzdálenost absolutně zasá…“

Nedořekl.

Tentokrát se blesky z nebe snesly na abramse, zvedla se clona kouře, a když ho noční vítr odvál, byly vidět jen hořící vraky a hořící těla rozházená kolem.

„Tohle není možné!“ zašeptala agentka Konradová. Fiona se ze spánku zachrula. „Tohle přece není možné!“ podívala se na mě širokýma očima.

„Po pravdě řečeno… není. Ale čekal jsem to,“ řekl jsem a vstal. „Musíme pryč. Hned. Oni jedou sem.“

***

 

Opatrně jsem vzbudil Fionu, ale stejně to vzala ztěžka:

„Když ty mě pořád budíííš, fňuk!“

„No jo. Mrzí mě to.“

„Nemrzí!“

„Dobře – nemrzí. Vyspíš se v letadle.“

„My někam poletíme?!“ modré oči zazářily.

„Potom ti to řeknu, jo? Teď spěcháme.“

„Ale…!“

„Potom.“

Na další blonďaté ani modrooké protesty jsem nebral ohled.

***

 

Vzal jsem svou starou tašku a odkráčel do Gregova muničního skladu.

„My někam poletíme?!“ řekla agentka Konradová, a to tónem, jako že to teda ne.

„Musíme,“ hledal jsem patrony do pédevadesátky a do pistole. Greg nezklamal, navíc to měl hezky utříděné podle druhů: „Stopovky nepotřebuju, subsoniky taky ne… tady to máme,“ konečně jsem našel krabice standardních průbojných (ilegálních) nábojů. Na kartonech bylo zeleně napsáno: EKOLOGICKY ŠETRNÉ STŘELIVO BEZ OLOVA – NEZATĚŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ.

„Já tedy nikam nemusím, a pokud si pamatuju, tak…!“

„Agentko,“ narovnal jsem se. „Jede sem dvacet tanků s mrtvými posádkami, na které nestačí ani abramsy – předpokládáte, že je ukecáte? Nebo postřílíte pistolí?“

„Ale…!“

„Nejdřív se pořádně ozbrojte, dejte si zásobníky do tašky, pak vemte v kuchyni nějaké jídlo a vodu. Prosím! Hm. Místní pobočka Speciálních operací musí mít k dispozici gulfstream, ne?“ Tohle byl hlavní důvod, proč letíme, ne letím.

„Jak si to jako představujete?! Že přijedu na letiště, usměju se a oni mi půjčí tryskáč?!“

„Buď tak, nebo tak,“ poklepal jsem na pédevadesátku.

„Ozbrojená krádež federálního majetku – navíc únos! – navíc za prezidentského stavu ohrožení!“ s každým slovem zvyšovala hlas.

„Vzpomínáte si vůbec na tu poslední návštěvu? Na tu poloprůhlednou? Nevytěsnila jste to z paměti? Nebyla to nakonec vaše tři roky mrtvá starší sestra?!“

Na okamžik se předklonila, opřela se rukama o kolena a zhluboka dýchala. Pak řekla: „Co si mám vzít za zbraň?“

„Nějakou kratší útočnou pušku s optikou, pistoli, nějaký malý samopal – empépětka heckler-koch káčko bude fajn… to stačí, pokud to stačí vám.“

Sehnul jsem se a naložil krabic s municí vrchovatě; přidal jsem i pár obranných granátů. Než palebná síla ale stejně bude důležitější rychlost.

Agentka rachotila zbraněmi, tak jsem jídlo a vodu nabral sám.

***

 

„Můžeme?“ dal jsem si popruhy tašky na ramena – dá se nosit jako batoh. Odjistil jsem pédevadesátku a zapnul elektronický tlumič.

„Ano.“ V pravé ruce měla oblíbený glock s našroubovaným standardním tlumičem, levou držela za křídlo Fionu.

„A ty?“ sklonil jsem oči.

„Ne. Nechce se mi ven – jsou tam oni.“

„Dostaneš čokoládový medvídky.“

„Hmmm!“

Tak takhle jednoduše to zřetelně nefunguje.

„Budeš se moct v letadle dívat z okýnka,“ řekla agentka Konradová.

„Tak jo.“

„Ach jo.“ Zmáčkl jsem velký červený vypínač.

***

 

Mrtví stáli v řadě za dveřmi – úplně tiše. Překlapl jsem volič pédevadesátky na DÁVKOU a u ramene už mi pufal glock.

Přes hromadu těl se nelezlo snadno, ale nebylo to zas tak zlé – nebyli shnilí.

Nahoře v chodbě jsem přepnul zpět na jednotlivé rány a vyměnil zásobník.

***

 

Opatrně jsem vyhlédl ze dveří.

Pouliční osvětlení pořád svítilo a lampy hlasitě bzučely.

Šouravé kroky jsem čekal. Noční vítr přinášel i slabé pískání tankových pásů. To jsem čekal také.

„Nemělo by se rozednívat?“ zašeptala Megan.

„Tohle bude dlouhá noc,“ řekl jsem. „Třetí kruh…“ ale co jí budu povídat.

„Jaký kruh?“

„Ale nic. Pojedeme vaším autem.“ Měla velké černé SUV, chryslera, čtyři krát čtyři, s neprůstřelnými pneumatikami a sice lehkým, ale pancéřováním.

„Jú! Velkej pán!“ zašeptala Fiona.

***

 

Slíďák stál naprosto tiše ve stínu mezi protějšími domy.

Čekal.

Na mě.

Jak jinak.

„Doprdele,“ řekl jsem. Neměli jsme šanci ani nastoupit – natož nastartovat a odjet.

***

 

„Takhle nemůžeš mluvit před malejma holči…!“

„Tiše, Fiono!“ Megan schovala glock a rutinovaně do ramene zaklesla krátkou útočnou pušku s dalekohledem.

„To nemá cenu,“ řekl jsem, a z toho, co musím udělat, se mi zkroutil žaludek.

Slíďák vykročil.

***

 

Světlo pouliční lampy se odrazilo na přilbě s malými hranatými růžky a zablesklo na ocelových rukavicích. Zuby měl tentokrát ve stínu.

„Vemte ji a utečte,“ řekl jsem a samotnému mi můj hlas zněl nevesele. „Neohlížejte se, utíkejte. Hlavně na mě proboha nečekejte.“

„Ne, to nikdy neu…!“

„Před snídaní jste mě chtěla zastřelit… Padejte!“

Pod Slíďákovými kroky se otřásala celá ulice.

„Udělej zas tu ležatou osmičku, Jane,“ zašeptala Fiona.

To je zvláštní – typicky ženské – řeknete jim, co musí udělat, ony to neudělají, a ještě vám radí, co máte udělat vy. A čím méně vědí, o co jde, tím jsou nápaditější.

„Jděte! Hned!“

***

 

Slíďák odšoupl auto zaparkované u chodníku.

„Jááá sssi sss nííím promluvííím,“ řekl někdo z místa, kde nikdo nestál.

***

 

Natalie Konradová tentokrát měla průhlednou jen hlavu – ve směru, kterým kdysi prolétla má střela – nohy na zemi, a když šla po Gregově trávníku, zůstávaly za ní hluboké stopy – co jsme se neviděli, jako by ji někdo zbičoval ostnatým drátem.

„Do auta! Rychle!“ rozkázal jsem.

***

 

„Ale…!“ řekla Megan, když startovala.

„Ale co? Chcete jí snad pomoct?!“

Natalii se také nechtělo obcházet zaparkovaný vůz – místo aby ho slušně odstrčila, odhodila ho na vedlejší.

„Tyyy!“ zaburácel Slíďákův hlas a ocelová rukavice mířila mým směrem.

Natalie proti němu byla poloviční, ale než jsme zabočili za roh, v zadním okénku se neobjevil.

***

 

Megan svírala volant, a jak zatínala prsty, kůže potahu pravidelně vrzala.

„Ty tu paní znáš?“ řekla Fiona. „Nebyla moc hezky oblečená – a ty jizvy! – ale vypadala, že je hodná.“

„Jen vypadala,“ řekl jsem.

„Proč nám pomáhá, víte to?“ Megan na mě mrkla v zrcátku.

„Nepomáhá nám,“ vyvedl jsem ji z omylu a ještě jednou se otočil – zdálo se mi… ale ne. „Nepomáhá, ale zaplatím za to stejně já.“

***

 

Cestou k letišti se nestalo nic, co by nespravila pédevadesátka. Postup tanků jsem sledoval z policejního rádia – na elektronické mapě na obrazovce palubního počítače bylo hezky vidět, jak se stáčejí naším směrem, a byť jely přímo a my na rozdíl od nich domy objížděli, neměly šanci.

Teď ještě ne.

***

 

Malý chlapeček okusoval velkou obloženou bagetu, a kusy salátu a nastrouhané mrkve mu padaly na stůl. Přehnaně namalovaná dívka v Shell-uniformě si srovnala jmenovku nad levým ňadrem, opřela lokty o pult vedle pokladny a nakvašeně si pomyslela: ‚To zas bude uklízení! Takhle malý parchanti by měli v noci spát, ne mi prasit po stole! I když noc: tma je sice jak ve dvě ráno, ale podle hodin je teprv půl třetí odpoledne.‘ Přehnaně namalovaná dívka se otřásla.

Chlapeček se prosklenou stěnou díval ven, kde osamocený řidič tankoval placatý, k nepoznání zmazaný mercedes. Zabublal silný motor a u chodníčku zastavil motocykl snad ještě špinavější než německé auto. Chlapečkův otec si přestal číst barevný leták a přestal bezmyšlenkovitě míchat kysele páchnoucí kávu: ‚To je nápad, jezdit v takovýhle slotě na motorce – vždyť už sněží… ale říkali, že to rychle sleze. Ale zase se všude proplete,‘ zahleděl se na postavu, která si sundala zacákanou přilbu. ‚Ženská! A kus!‘ pozoroval ji, jak prošla automatickými dveřmi; v ostrém světle zářivek už tak přitažlivá nebyla: Štíhlost byla spíš vychrtlostí, obličej měla bledý došeda, ztrhaný, oči červené únavou. Zamrkala a nasadila si zrcadlové brýle.

‚No tys mi tu ještě chyběla!‘ pomyslela si obsluha. Z vysokých bot opadávaly kusy bahnitého sněhu a ze záhybů kožené bundy ještě větší. ‚Ve čtyři to zabalím a jedu. Na uklízení kašlu,‘ rozhodla se. Hranice Zóny se sem dostane sice až někdy zítra nebo pozítří, ale zmizet radši dřív než pozdě – tma v půl třetí odpoledne je sama o sobě dost strašidelná a kolem pumpy na okraji Prahy vede dálnice – cesta do slunce.

‚Aby ti nevypadly oči!‘ podívala se chlapečkova matka na svého muže. ‚To si nějaká vychrtlá fuchsle vezme vypasovaný kožený hadry a…‘ pokusila se zatáhnout pneumatiku na břiše, pak si raději nabrala další lžičku přeslazené šlehačky.

Žena v kůži pustila přilbu na pult, až se kapky marastu rozstříkly – obsluha se nevěřícně narovnala, jen vybuchnout, pak se ženě podívala do brýlí a nával spravedlivého hněvu ji tak nějak přešel. ‚Co je to za ksichty poslední dobou?! Sakra?! Mrtví lezou z hrobů, k pumpě jezděj takovýhle divný ženský…!‘ Motocyklistka šla rovnou k telefonnímu automatu. ‚Motorku, to jo, ale mobil, to ne! – Ani si nesundá rukavice! – Uprasíš mi sluchátko, krávo!‘

„Jú, pejsek!“ řekl chlapeček, ale nikdo si ho nevšímal.

Rádio dohrálo rozplizlý letní hit a dost nečekaně, ale o to vítaněji odpíchlo poslední šlágr Tří sester.

Zadek ve vypasované kůži.

Dortík se šlehačkou.

Špinavé sluchátko.

Všichni si všímají všeho, jen toho důležitého si nikdy nevšimne nikdo.

Snad jen děti.

***

 

„Jane?“ řekl do harmoniky a bujarého zpěvu nesmírně unavený hlas.

„To je ale velkej pejsek,“ řekl chlapeček.

Obrovská chlupatá věc se pomalu postavila na zadní nohy, oči rudě zažhnuly.

„Tatííí, já mám strááách!“

„No jo, už pojedem – dojez tu bagetu.“

***

 

Automatické skleněné dveře se otevřely a Pes vešel.

***

 

Obsluha mezitím pustila z hlavy špinavé sluchátko a začetla se do strakatého žurnálu, tak černé chlupy zahlédla jen koutkem oka: „Zvířata sem nesmějí, odveďte si to ven, slečno!“ zvedla hlas, aniž zvedla pohled. Nějak jí nedošlo, že vozit zvířata na motorce příliš nejde.

„Sleč…!!!“ Teď pohled zvedla.

***

 

To už kolem syčely kulky z pistole, a viděla, jak uprostřed její naleštěné podlahy stojí na zadních nohou obrovský pes.

A jak se směje.

Pak všechno zmizelo v ohni.

***

 

Zaraženě jsem se díval na telefon – rok ležel v kapse bundy v Gregově ventilaci, a jsem si víc než jistý, že za celou tu dobu ani jednou nezavibroval – a že ani jednou nezavibruje příštích dvacet let, co v něm vydrží palivový článek. Tohle číslo znají jen dva lidé, a oba by si raději usekli ruku, než by mi zavolali.

I já bych si raději usekl ruku, než bych zavolal jim.

Přesto telefon ožil – z neznámé pevné linky.

Z Čech.

***

 

Ozval se tichý zpěv – Tři sestry jsem ale poznal bezpečně – pak jen o málo hlasitější, strašně unavený ženský hlas:

„Jane?“

Pak už jen práskání pistole a smích.

Ten hlas znám.

I ten smích.

Trhá maso od kostí a boří zdi.

Z telefonu puklo, jak hladina zvuku přesáhla možnosti mikrofonu a spojení se rozpadlo.

Mé číslo zná už jen jeden člověk.

„Co je? Kdo to byl? Jste bledý jak smrt,“ Megan najela na chodník, aby objela bouračku, a znovu na mě mrkla v zrcátku.

„To nic,“ povedlo se mi říci až napodruhé. Jasně, nic – vůbec nic, až na to, že je tu Pes.

Druhý otrok.

Proti němu je Slíďák v Třetím kruhu… prostě zanedbatelný.

***

 

Letiště je malé, vojenské a tak tajné, že není na žádné mapě San Antonia – jinými slovy: nepovolaným vstup přísně zakázán.

Kolem silnice byly šedé betonové sklady a zaprášené továrny s vytlučenými okny – stará průmyslová čtvrť. A všude se kývali mrtví.

„Už jsme skoro…“ začala Megan, když se v dálce zablesklo a zombii ani ne deset kroků od nás explodovala hlava. Teprve pak se ozvalo slabé prásknutí výstřelu.

„Vojáci jsou zřetelně na místě,“ předklonil jsem se, abych viděl, odkud přesně rána šla, „raději zpomalte.“

***

 

Dojeli jsme před drátěný zátaras.

Za zátarasem stály dva obrněné transportéry Národní gardy – M113 –, jejich těžké kulomety (oblíbené padesátky) nás sledovaly posledních sto metrů. Megan zastavila, položila ruce nahoru na volant, motor nevypnula.

Voják v přilbě do čela a upnuté maskovací uniformě pro městský boj došel k nám – opatrně, z Meganiny strany; emšestnáctkou sice mířil do asfaltu, ale prst měl na spoušti. Jeho šest kolegů klečelo tak, aby nás v případě potřeby sevřeli křížovou palbou a aby se přitom nepostříleli navzájem. Navíc jsem měl intenzivní pocit, že mě na hrudi svědí zaměřovací kříž víc než jednoho snajpra.

„Dobrý večer, paní. Pane. Letiště je uzavřené.“ Měl žluté střelecké brýle a chladem ztuhlou bradu, takže trochu zadrhával. Posvítil do auta, ale naše zbraně byly pečlivě schované – záměrně nám zašajnil do obličejů, aby nás oslnil.

„Dobrý večer, seržante,“ zastínil jsem si oči dlaní.

„Mohli byste se legitimovat, prosím? Velmi, velmi pomalu, prosím?“ namířil na nás zbraň, když Megan sáhla do kapsy.

„Jsem agentka FBI – Speciální operace, Megan Konradová. Mám trvalé povolení ke vstupu,“ podala mu průkaz. Voják natáhl ruku v rukavici. Mrkl jsem na zadní sedadlo na Fionu – zamračil jsem se – odepnula si pás a skrčila se na podlahu za Meganiným opěrákem. Viděl jsem jen její velké vykulené oči a jak bezhlesně vykružuje jedno jediné slovo:

„Oni!“

***

 

Ty střelecké brýle byly na noc příliš tmavé. Ta brada nemusela být ztuhlá jen zimou a… a nešla mu pára od úst.

„Jeď!!!“ zařval jsem a přidupl plyn k podlaze.

***

 

Dávka z útočné pušky se rozpleskla o zadní okénko – stroj akceleroval mimořádně divoce; Speciální operace fasují po jedenáctém září solidní vozový park.

Na ty dvě padesátky to ale stačit ne…

Kulka z odstřelovačské zbraně šlehla do předního skla, po kterém se rozstříkl pavouk prasklin. Druhý zásah nevydrží.

***

 

Zkřížil jsem ukazováčky a kývl jimi dopředu – levému z obrněných transportérů vybuchla nádrž a plameny vyzuřily až na střechu cihlové strážnice – hořící snajpr spadl jako kláda.

Bohužel, opravdu nebyl jen jeden.

***

 

Vůz nadzvedla dávka ze zbývající padesátky, tak oba projektily z odstřelovačských pušek sklouzly po pancíři nad motorem.

***

 

Ani neprůstřelné pneumatiky nemohly vydržet palbu z padesátky. Sice měly i proděravělé fungovat dál, jenže to by nám na discích musely nějaké zbýt. Musely by nám hlavně zbýt nějaké disky.

To už se těžký automobil točil přes střechu – a znova a znova a znova.

***

 

Jednu výhodu to mělo – bez problémů jsme prorazili drátěný zátaras.

***

 

„Ven!“ zařval jsem do divokého ocelového bušení, s kterým půlpalcové perlíky roztloukaly chrysler.

Sám jsem si odepnul pás a vykulil se dírou po urvaných dveřích, pédevadesátku v rukou.

***

 

Z manuálu k pédevadesátce si dobře pamatuju, že standardní střelivo je určené i k ničení slabě pancéřovaných cílů. Nevím, zda je emstotřináctka slabě pancéřovaný cíl, vím ale, že v mých starých zásobnících z černé nylonové tašky rozhodně není standardní střelivo.

***

 

Pancíř transportéru zajiskřil, ostré kovové zvonění bodlo v uších, kulomet se zaškubal zprava doleva a temná postava za ním se zhroutila na bok.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak dva vojáci chytli Megan a vlečou ji pryč.

Fiona…!

V tu chvíli mne do hrudi zasáhl snajpr.

***

 

Musel jsem na okamžik ztratit vědomí – najednou jsem ležel až za vrakem chrysleru – výstřel mne odhodil dobře pět metrů.

Fiona se krčila na bobku za vyvrácenými dveřmi a zírala na mě obrovskýma očima.

„Pšššt,“ řekl jsem. Vesta kulku spolehlivě zastavila, ale žebra něco málo schytala – slyšel jsem, jak o sebe vržou jejich zlomené konce. Natáhl jsem prsty na pravé ruce a otiskl do vzduchu dlaň – zůstal tam její doutnající obrys. Pak jsem trhl paží a snajpr se rozlétl na malinké hořící kousky.

Mysl mi zalila vlna šeptající, slizce ledové kyseliny.

***

 

Vykulil jsem se zpoza vraku a smršť tichého ohně z pédevadesátky pobila vše na dohled. I když pobila: vojáci měli pod brýlemi krvavé bulvy a všichni byli mrtví už mnoho hodin předtím, než jsem jim rozstřílel hlavy; něco je usmrtilo tak šikovně, že neměli žádná viditelná zranění.

Na asfaltu se kývala děravá přilba s přetrženým podbradníkem, a mně od úst pára šla.

***

 

Třetího snajpra jsem sundal Meganinou útočnou puškou. Úlomky jeho střel mi spolu se štěpinkami obrubníku posekaly tvář.

„Jdeme. Honem!“ zahodil jsem flintu, chytil Fionu a tašku a rozběhl se. Jestli je tu ještě jeden…!

***

 

Gulfstream stál na ranveji nasvícený dvěma reflektory – typická past – dokonce jsem viděl i špatně uklizené louže krve – zřetelně nejsme první, kdo chce dnes v noci odletět. Ta organizovanost mě děsila – kdo to tady jen…

„Je to past,“ řekla Fiona do mého funění – běžet s ní, půltunovou taškou a zlomenými žebry je docela náročné.

Bzum! Bzuuum! Prolétla kolem dávka a dvě střely mi švihly do pravé nohy. Praštil jsem sebou hezky.

„Kurva! Promiň, kotě,“ taška mi tvrdě narazila do boku, ale na Fionu jsem nedopadl. Rychle jsem mrkl dolů – jedna šla do boty, druhá sklouzla po kolenním chrániči, takže nic do masa – další ale vytloukaly z betonu kolem jiskry a obláčky cementu.

„Kde ten hajzl jenom…?!“

***

 

Stačila mi na něj jedna rána.

Vstal jsem, ale na běh už to rozhodně nebylo.

„Můžeš jít sama, kotě?“

„Jo. Ale přece jim Megan nenecháš?!“

„Proč ne?“

„Protože… protože… protože se to nedělá!“

„Tak jo,“ zašklebil jsem se. „Žádnej strach – nejdřív jsem tě chtěl uklidit do letadla.“

„Lháři.“

***

 

Zbytek cesty ke gulfstreamu už po nás nikdo nestřílel, a přitom by to bylo tak snadné.

To by varovalo i mrtvého.

Dvířka byla dokořán, schůdky vyklopené. Pajdal jsem rovnou k nim – kulky sice neprošly, ale noha se mi viklala fest.

Zastavil jsem.

Z povrchu oblečení mi stoupala pára, reflektory bzučely, bílá barva gulfstreamu bodala do sítnic a noc za louží světla byla o to černější.

„Zakrej si oči.“

„Proč? Budeš zase čarovat?“

„Já nečaruju.“

„Ale jo, čaruješ – jako Gandalf – viděla jsem tě. Když nejsi Superman, jsi Gandalf?“ zamračila se: „Ne, to ne. Nemáš fousy a klobouk a jsi mnohem mladší… Nevíš, neměl Gandalf syna?“ řekla záludně.

„Zakrej si oči. Hned!“

„Tak jo.“

Poničeným zátarasem se propotáceli první mrtví – někde v okolí musí být velký hřbitov. Noční vítr hvízdal v anténách řídicí věže.

Zvedl jsem ukazovák a prostředník na pravé ruce, jako když Winston Churchill dělal svou slavnou viktorku, a nakreslil jimi malý kroužek. Kolem letadla oběhl plamínek – po přesném oválu – a zevnitř se ozvalo hlasité bublavé vytí. Během okamžiku se dvířky gulfstreamu vypotácela dvě těla v leteckých stejnokrojích, skutálela se po schůdkách a z úst a očí se jim řinuly bledé praskající ponravy. Znovu jsem otiskl dlaň do vzduchu a obě těla vzplála oranžovým ohněm.

„Jdem,“ vzal jsem Fionu za ruku.

„Už můžu otevřít oči?“

„Jo.“

„Tý jo! Ty máš ale studený prsty, Jane. A jsi strašně bledej. Musíš pít víc mlíčka.“

„Tak jo,“ řekl jsem a můj hlas drhnul jako dva kusy rezavého železa.

***

 

V letadle bylo prázdno, a tak dvacet minut prázdno i zůstane. Pokud tedy nepřijdou nějací lidé – živí lidé. Nebo Slíďák. Nebo Pán červů. Nebo Pes. Nebo Strýček Hermy. Nebo… zatřásl jsem hlavou: „Počkej tady – jo – jdu pro Megan.“

„Není tu pilot,“ nakoukla Fiona do kabiny.

„Pak doufej, že se vrátím… a na nic nesahej.“

„Zase tě to bolí, že jo?“ přišla ke mně a pohladila mě po ruce. „Je to lepší?“

„Určitě,“ kostěně jsem se usmál a z její růžové mašle se zakouřilo.

***

 

Žebra byla srostlá, ani noha už se neviklala, jen slizká ledová kyselina v mé mysli se hlasitě chechtala.

Strašně to bolí.

***

 

Naštěstí jsem si předtím všiml, kterým směrem mrtvé uniformy Megan vlečou. Šel jsem po ranveji a noční vítr přinášel pískání tankových pásů – bylo mnohem hlasitější, než když jsme šli k letadlu.

***

 

Opatrně jsem nahlédl do dalšího hangáru – a konečně trefa.

Čtyři národní gardisté drželi Megan u země a pátý jí do zad zatloukal hřebík – tak dvoustovku.

Nešlo mu to, hřebík se ohýbal, a podle poloprázdné kartonové krabice už jsem věděl, proč na nich nejsou vidět žádná zranění – neprůstřelná vesta FBI je ale oproti standardním vojenským vybavena i titanovou mřížkou proti probodnutí.

„Ahoj chlapci,“ řekl jsem, a patero hlav se obrátilo tou nelidskou rychlostí, jak to umí jen oni.

***

 

Pět malých lahvičkovitých nábojnic zazvonilo o podlahu.

***

 

Sundal jsem z Megan bezvládná těla a pomohl jí vstát; kolena se jí třásla tak, že si znovu sedla a třeštila na mě oči.

„To jsem já,“ řekl jsem pro jistotu.

„Vrátil jste se!“ vydechla onu očividnou skutečnost.

„Ano. Ale nechtělo se mi. Jdeme. Honem,“ podíval jsem se ke zdi, kde leželo na třicet mrtvol v oblecích a kombinézách letištního personálu. Krev kolem hřebíků už dávno zaschla – za chvíli začnou vstávat.

Znovu jsem Megan pomohl na nohy a vytrhl jí ohnutou dvoustovku z vesty.

***

 

„Megááán!“ zavýskla Fiona, když jsem zabouchl dvířka gulfstreamu, a skočila agentce do náruče.

Vyhlédl jsem okénkem – mrtví se potáceli přes letištní plochu a první z nich už se tlačili kolem letadla – přesně na hranici oválu, který oběhl můj plamínek. Zhroutil jsem se do sedačky a zavřel oči.

Ne na dlouho.

„Díky, Jane – nikdy bych to do vás neřekla.“

„Poděkujte jí,“ kývl jsem k holčičce.

Megan se usmála – brala to jako žert.

Divné.

***

 

Agentka mi přinesla velkou sklenici minerálky. Vypil jsem ji na jeden zátah a už mi nepřipadalo tak divné, že jsem se pro ni vrátil.

A ne kvůli té minerálce.

Pokradmu jsem se usmál na vedlejší sedačku, a tentokrát se žádný kouř neobjevil.

„Prý jste pilot,“ řekla Megan.

Přisvědčil jsem, byť jsem věděl, co tím prozrazuju.

„Já to věděla,“ v hlase zazvonilo staré ostří. „Proč by usedlý rentiér uměl ovládat tryskové letadlo. Proč by dokázal tak střílet – jste to prostě vy,“ namířila na mě prst: „Vy jste Mluvčí Distribuované banky!“

„Ef-Bí-Áj nikdy nespí,“ řekl jsem unaveně; bolel mě každý kousek těla. „Zatknete mě, agentko…? I když, neměla byste tam spíš ještě trochu minerálky?“

„Takže se přiznáváte?!“

„Když ne, zas mi naklepnete nos a vykloubíte ukazováčky? Ani to horký kafe do klína nebylo zrovna příjemný.“

„To byla… nehoda,“ začervenala se a sklonila hlavu. Pod tíhou viny jí naštěstí nedošlo, že mi nos i ukazováčky fungují podezřele rychle.

Pro jistotu jsem to ještě zamluvil: „A Mluvčí? Bývávalo. Už jsem v důchodu, a vy – jak říkávají Britové – bičujete zdechlého koně.“

Podala mi druhou sklenici minerálky.

„Dík.“

O boky letadla zaškrabaly mrtvé ruce, a klika na dveřích se pohnula – naštěstí jsem je zajistil. Napil jsem se, a jak jsem se zaklonil, oválným okénkem jsem zahlédl, jak se vzdálený hořící vrak emstotřináctky divně pohnul bokem. Vzápětí se objevila dlouhá černá hlaveň.

Polkl jsem, až mi bublinky prolétly nosem a z očí vyhrkly slzy.

Navíc jsem si uvědomil, že jsem zapomněl zkontrolovat, jak moc je letadlo připravené ke startu.

***

 

Kokpit byl v uklidňující šedé: dvoje berany, čtyři rozměrné barevné displeje, mezi sedačkami široký tunel se závějí tlačítek a třemi malými obrazovkami, uprostřed nerezové páky tahu.

Zapadl jsem na kapitánské místo, odepnul pédevadesátku a vrazil ji do velké síťové kapsy vlevo.

***

 

Naštěstí bylo všechno OK. Na co by FBI byl pohotovostní stroj, kdyby nebyl v pohotovosti.

***

 

„Opravdu s tím umíte?“ Megan zkontrolovala, jestli je Fiona dobře připoutaná, a sedla si do křesla prvního pilota.

„Já chci takýýý do kabinýýýý!“ kvílelo to zezadu.

„To brzo poznáme… palivo máme na celou cestu, fajn… inu FBI, ta si může dovolit zvětšené nádrže. Nevíte, nemá to i nějaké palubní zbraně?“ Nahodil jsem turbíny a mrtví za strojem se rozlétli na hořící kusy.

„Nemám zdání.“

„Phasery nebo fotonová torpéda by se hodily,“ řekl jsem a rychle klapal vypínači.

„Phasery? Torpéda…? Fotonová jste říkal?!“

„Vážně jste Američanka, agentko?“

„Jistě! Proč se pořád ptáte?!“

„O prezidentu Obamovi už jste slyšela,“ ubezpečil jsem se.

„Jistě!“

„To je ze Star Treku, přece!“ zapískalo to zezadu. „Jane, ty seš Vulkánec? A nebo podle tý flintičky pracuješ u Stargate?“

„Stargate?!“ agentka už vypadala vážně nešťastně.

„Děti a jejich výmysly.“ Přidal jsem a začal pojíždět.

***

 

Příď letadla rozhrnula mrtvé.

Tanky už pálily ze všech hlavní.

***

 

Všechno nás doslova lízalo, ale co čert nechtěl, ne a ne se trefit. Megan se před každým kvílícím granátem přikrčila, a navíc měla zavřené oči, takže si mého malého gesta ukazováčkem a prostředníčkem nevšimla – navíc se takové gesto do supermoderní kabiny supermoderního tryskového letadla vůbec nehodilo.

Ledová kyselina se hlasitě chechtala.

***

 

Gesto bylo sice malé, ale když jsem stroj zvedl do letové hladiny, nasadil kurz a zapnul autopilota, musel jsem si jít lehnout. Byl jsem tak slabý, že se mi podlamovaly nohy, a ta strašná leptavá věc v mé mysli se roztahovala a chechtala stále vítězoslavněji.

Megan si těch podklesávajících nohou samozřejmě všimla a jako každá správná žena toho okamžitě využila: ledva jsem se natáhl na polstrovanou lavici pod okénky, už seděla naproti; odpočinek se zřetelně odkládá.

„Kde jsme to skončili…,“ začala nápaditě. Odkašlala si: „Přiznal jste, že jste byl Mluvčí Distribuované banky – zabiják – abych byla přesná. Před třemi roky moji nadřízení poslali jednu agentku, aby…“

„Buďte i dál přesná – vaši nadřízení poslali jiného zabijáka, aby mě zlikvidoval,“ položil jsem si loket přes oči. Tlumená stropní světla bodala jako jehly.

„Co máte s hlasem?“

„Zas ho to bolí!“

Představil jsem si, jak nad sedačkou vpředu vykoukla růžová mašle – trochu očouzená růžová mašle.

„Fiono, neposlouchej, není to hezké. Hmmm. Co nějaký film? Spider-Man?“

„To už jsem vidělááá!“

„Všechny tři naráz?“

„Hmmm. Tak jo.“

Agentka se za okamžik vrátila a pištění sluchátek bylo slyšet až ke mně.

„Spider-Mana znáte. Divné,“ řekl jsem.

„Co je na tom divného?“

„Ale nic.“

„Takže…“

„Takže se chcete zeptat, jak vám zemřela sestra, když už se tak hezky připomněla,“ řekl jsem a zmlknul. Pak jsem zase zvítězil – dnes ještě ano; mysl jsem měl sice jako prolitou roztavenou ocelí, ale co je to trochu bolesti: „Omlouvám se za to, co jsem vám řekl tam u vás. Normálně tak hrubý nebývám,“ můj standardní hlas se vrátil.

Agentka neřekla nic, jen látka kombinézy tiše zašustila.

„Je pravda, co si myslíte – zastřelil jsem Natalii. Ale věřte, byla mi vděčná.“

Agentka znovu neřekla nic a látka tentokrát nezašustila. Cítil jsem, že je napnutá jak luk.

„Slyšela jste o Církvi ryzí krve Svaté?“

„Ta belgická sekta,“ řekla po krátké odmlce, „při nějaké zvrácené mši prý pili krev svých obětí… Prý to byli i kanibalové.“

„Nejen to,“ řekl jsem. „Nejen to.“ A pokusil se jí nějak šetrně popsat konec její sestry – pokud jde nějak šetrně popsat, že vám sestru umučili k smrti.

„Proč…,“ polkla, „proč jste to dopustil?! Jste – byl jste… Vám se přece nemohli rovnat!“

Na okamžik jsem pomyslel na výmluvu, že jsem byl otřesený po havárii, že jsem se nemohl dostat z toho háku, že… pak jsem ale řekl pravdu. Slizká leptavá hrůza v mé mysli se zase trochu stáhla: „Nemám rád FBI.“

„Proboha proč!“ agentka vyskočila: „Jsme ochrana pro bezmocné! Vracíme lidem unesené děti! Chytáme lidské nestvůry! Jsme spravedlnost!“

„Dobré. – Ještě jste zapomněla to s mluvčími za mrtvé.“ Zazubil jsem se. „Sedněte si, agentko. Prosím.“ Za chvilku sice, ale poslechla. Letadlo se zhouplo. „A taky jste zapomněla, že posíláte vrahy vycvičené za peníze US daňových poplatníků zabíjet po celém světě.“

„Ale jen…!“ zarazila se.

„Ale jen lidi, jako jsem já? Jen dořekněte,“ dal jsem si loket z očí. Teď by si nevšimla, ani kdybych je měl…

„Vy jste zločinec, my spravedlnost! To je tak těžké pochopit?!“ její zrak svítil pravým americkým spravedlivým žárem.

„Spravedlnost… vy osobně možná – když zapomenu na to kafe v klíně – ale zamyslela jste se někdy, proč vlastně vaši nadřízení napadli Distribuovanou banku?“

„Nad tím se nemusím zamýšlet – je to zločinecká organizace podporující mezinárodní terorismus!“

„Nádherná floskule, agentko, opravdu. Sušíte si mozek v sušičce, nebo na šňůře? Když už ho máte takhle dočista vypraný?“

Zasupěla, v očích blesky. Vypadala vážně roztomile, ale říct neměla co. Tak jsem pokračoval já:

„Nikdy – opakuji! – nikdy jsme žádné teroristy nepodporovali. Naopak, naši bankéři jim mockrát – a silně! – pustili žilou. FBI vadily dvě jiné věci: naše Rada vlastníků se nezapojila do daňového systému Spojených ani jiných států, a hlavně, nenechali jsme se ovládat. Ano, agentko, vaši nadřízení strašně moc-moc-moc chtěli disponovat našimi penězi. Proto ten nesmiřitelný boj, proto ty plameny, proto ono spravedlivé rozhořčení.“

„Nevěřím vám. A… a navíc jste neplatili daně!“

„Jasně – Daně, Smrt a Amerika – tři věci, které nejdou obejít. Ale co kdyby se někdo – třeba Rada vlastníků Distribuované banky – rozhodl, že peníze dokáže použít daleko účelněji než jakýkoli stát? Víte vy vůbec, kolik stojí vybrat sto dolarů na daních? A kolik se z toho zbytečku dostane tam, kam by možná – opakuji – možná mělo?“ Znovu jsem si zakryl oči. „A to jste na tom v Americe ještě dobře – já jsem z Evropy,“ vzpomněl jsem si na Čechy a obrovské úřady metastázující celými městskými čtvrtěmi.

„Ale…“

„Konkrétní příklad: humanitární pomoc Africe… Jasně, vy i my, všichni jim pomáháme raději tam, aby se nám necpali sem – ježiš, promiňte! – to ale bylo politicky nekorektní!“ zvedl jsem hlas na její pobouřené zafunění. „Tak jednoduché to není, já vím, ale když každých osmdesát pět dolarů z každé stovky – stovky, která zbude po tom vybrání a zpracování státními úřady – zlepší humanitární situaci nařvanců někde v kanceláři s modrobílým logem na dveřích, pak je účinnost Distribuované banky až ohromující. A přesně tohle šéfům vašich šéfů vadí nejvíc, že někdo dokáže jejich práci lépe než oni. Že jsou vlastně zbyteční. Nebo spíš, že by se to mohlo rozkřiknout,“ posadil jsem se a protáhl si ramena.

Agentka vypadala zaraženě – ne přesvědčeně – zaraženě. Podíval jsem se z okénka – už chvíli jsem měl takový divný pocit.

***

 

Peter Parker v červenomodrém trikotu skákal po mrakodrapech a Fiona mu se zaťatými pěstičkami pomáhala ze všech sil.

V kabině taky vypadalo vše v pořádku. Letadlu s naším volacím znakem nikdo nekladl žádné zbytečné otázky – jenom nám uvolňovali cestu – agentka Konradová se hned po vzletu identifikovala, řekla pár kódů a prohlásila, že jedná na přímý rozkaz šéfa Leroye T. Washingtona, a vypnula vysílačku. „Chudák Washington,“ vzdychla, „dostali ho už v garážích – nějaký mrtvý Číňan mu málem uhryznul hlavu.“ Já z toho pochopil, že se pozemnímu personálu bude ten rozkaz sice těžko potvrzovat, ale stejně těžko i vyvracet.

Posadil jsem se do kapitánského křesla, zapnul pásy a přehlédl obrazovky. Přestože jsme letěli na severovýchod, byli pěkně vysoko a bylo před devátou ranní, po slunci ani stopa – pořád hluboká, černá, bezhvězdná noc. Nakreslil jsem do vzduchu malinkou ležatou osmičku – hořela jasným bledým plamenem.

„Slabý Třetí kruh, pořád,“ zašeptal jsem a snažil se plaménky rozfofrovat dlaní.

„Říkal jste něco?“

„Ani ne. Ale asi byste se měla usadit a připoutat.“

Zapadla do křesla prvního pilota a spony pásů cvakly: „To, jak jste…“

„Potom, prosím,“ nasadil jsem si sluchátka a začal lovit nějaké zprávy.

***

 

„Hele, tohle náhodou vím,“ nasadila si sluchátka i Megan a přihnula mikrofonek ke rtům. Na okamžik se zarazila, pak klapla jedním vypínačem.

Kupodivu jsme nespadli, ale na levém displeji před ní se místo stavu hydrauliky a paliva rozběhla televize – piloti se naposledy dívali na Fox News.

***

 

Z Mraku se valil tank za tankem – byly jich desítky a desítky. Vrtulník to bral teleobjektivem z velké dálky, navíc i tam byla pořád tma, tak to těžce zrnilo, ale na druhou stranu, rozstřílené vraky abramsů scénu osvětlovaly docela dobře.

Na čelo mrtvých tanků právě útočila peruť ádesítek.

***

 

Přezářený objektiv na pár okamžiků zkolaboval. Když se opět chytil, bylo vidět, že čelo tanků zmizelo. Moderátor, který dosud jen těžce dýchal, zařval: „Jóóó!“

Vzápětí tanky začaly vyjíždět z velkého kouřícího kráteru – nepoškozené.

„Takže…,“ moderátor zase chvíli těžce dýchal, „takže nálet ádesítek má oproti náletu apačů jediný efekt: apače sestřelili, ádesítky ne. Už zbývají jen bombardéry se supertěžkými konvenčními pumami, a když nezabere ani to…,“ odmlčel se a dýchal ještě tížeji.

„Myslíte, že prezident povolí útok jadernými zbraněmi?“ řekla agentka a znělo to otřeseně.

„Jak to mám vědět – já jsem padouch – vy součást systému.“

„To nebylo hezké.“

„Nebylo, ale je to pravda. Navíc vím, že ani s jádrem nic nesvedete.“

„Vy… vy víte, jak je zastavit?!“

„Inu…,“ zvedl jsem ruku a zarazil příval slov: „I kdybych jim to řekl, neuvěří mi. Šoupli by mě rovnou do blázince.“

„Ale musíte nějak pomoci!“

„Vždyť ano! – proč myslíte, že sedím v tomhle proklatým tryskáči?!“

„O co jde?! – Vy to víte! Je ve vás něco divného, mám pocit…!“ nedořekla, ale o to naléhavěji na mě hleděla.

„A doprdele!“ řekl jsem. Na nevelké obrazovce to sice bylo špatně vidět, ale to, co právě vylétalo z Mraku, byla bezpochyby letadla.

***

 

Druhý nálet ádesítek skončil katastrofou.

Někoho zřejmě napadlo, když před čelem mrtvých tanků vybombardují dostatečně hlubokou díru, tanky to zastaví.

Nebe zasvítilo bílými korálky dávek z palubních zbraní a dvanáct ádesítek se změnilo na dvanáct koulí bílého ohně, který opět zahltil objektiv.

***

 

„Staré stíhačky,“ řekla Megan, když se trochu sebrala. „Ty symboly na směrovkách vypadaly jako…“

„Hákové kříže,“ dořekl jsem.

„Frankovi zase v očích svítilo něco jako runy SS. A kód X… ten velký… chlapík, ten taky vypadá jako…“

„V Evropě mu říkají Nácek – poprvé se objevil v české Zóně,“ odmlčel jsem se: „Inu, vidím, že začínáte tušit, agentko,“ mrkl jsem na ni, „ale být vámi, zabývám se raději přízemnějšími věcmi: třeba, že z Mraku právě vylétla letadla, která sundala peruť ádesítek jak holuby na střelnici, a že – čirou náhodou – taky zrovna v jednom letadle sedíme,“ znovu jsem se odmlčel: „Pravda, technicky vzato, ty věci zas tak přízemní nejsou.“

„Přece nemyslíte, že by nás mohli dohnat!“

„Nemyslím, ale určitě to zkus… Sledujte!“ Na obrazovce právě černá křídla zaútočila na vše živé: kulomety a kanóny rvala vojáky, ale hlavně desetiproudou dálnici ucpanou auty a utíkajícími lidmi.

***

 

„Proč tohle dělají?! Proč?!“ Megan se třásl hlas.

„Čím víc mrtvých, tím víc jich bude. A pokud zemřou ve strachu a bolesti, tím líp.“ Vypnul jsem televizi, abych se mohl soustředit na radar.

***

 

A ani ne za čtvrt hodiny tam byly. Pět matných zelených teček na okraji displeje. Ani rakety nelétají tak rychle.

Nic nelétá tak rychle.

***

 

Vypnul jsem autopilota, dorazil páky tahu dopředu, zapnul forsáž a sklopil příď k moři. Turbíny začaly kvílet, číslo na rychloměru začalo růst a gulfstream se začal třást.

***

 

„Je to marné!“ vykřikla agentka, oči široké hrůzou. Tečky se blížily, jako bychom stáli na místě.

„Kdo se vzdá předem, prohraje vždycky!“

V kabině všechno vibrovalo, berany se zmítaly v rukou, vzduch vyl, motory také – kravál byl až neskutečný.

A pak jsem to uviděl.

***

 

Oranžový proužek na obzoru.

***

 

Kdybych nezrychlil, nestihli bychom to.

Dávky z kulometů se propletly kolem a narazily do hladiny. Prudce jsem přitáhl, přetížený gulfstream děsivě zaskučel, vibrace mi málem rozšroubovaly hodinky, ale ve stoupavosti na nás záhrobní stroje neměly: podlétly a předlétly nás. Viděl jsem, jak jim z křídel vlají cáry plechu a jak se hlavy mrtvol za kniply otáčejí naším směrem.

„Netočí se jim vrtule,“ řekla agentka.

„To sice ne, ale nějaká aerodynamika pro ně ještě platí.“

Než nabraly výšku, minuli jsme hranici Zóny.

***

 

Najednou nad námi bylo modré nebe, pod námi modrý oceán, a slunce zářilo jako zlaté kulaté kouzlo.

***

 

Po dalších dvou hodinách zmizela za obzorem obludná kupa tmy, ze které jsme vylétli. Po dalších dvou hodinách už i mně začínalo připadat nemožné, že jsem kdy viděl letadla pilotovaná mrtvolami.

„Krásný den, že?“ řekla Megan.

***

 

Únikový manévr nás stál spoustu paliva, tak jsem zbytek cesty vzal maximálně úsporně, takže nám trvala o pět hodin déle, než měla.

Chtěl jsem prosvištět přes co nejméně států rovnou do Čech, takže jsem zleva oblétl Irsko a Velkou Británii (šetřil jsem předtím tak efektně, že federálního kerosinu zbylo až až), ohnul to na jihovýchod, prolétl mezi Skotskem a Norskem, ale na německou letovou kontrolu naše FBI-kódy nestačily, takže se na nás nad Severním mořem přilepily dvě stíhačky Bundeswehru, navedly nás nad vojenské letiště nedaleko Brém a sice slušně, ale donutily nás přistát.

***

 

Byť to bylo vojenské letiště, než jsme sedli, byla za plotem snad miliarda novinářů – z rychlé němčiny v éteru jsem pochopil, že jsme první aeroplán zpoza oceánu za posledních třináct hodin. A na obrázcích z dalekonosných kamer, které nás chytily ještě ve vzduchu, bylo jasně vidět, že se mrtví piloti párkrát trefili – vida, ani jsem nárazy střel do kormidel necítil.

***

 

„Co dál?“ řekla agentka, když jsem podle pokynů drnčivou angličtinou doroloval na stojánku a vypnul motory.

„Ukážete jim průkazku a něco si vymyslíte. Takové ty FBI-řečičky,“ řekl jsem a sundal si sluchátka a rozepnul pásy. Na ranvej už najížděla auta speciální jednotky – GSG 9 – bleskurychlí maskovaní chlapíci se spoustou nepříjemných automatických zbraní.

„Myslíte ten průkaz, co mi vypadnul v San Antoniu u zátarasu?“

Podíval jsem se na ni: „Ano, přesně ten.“

„Ach tak,“ řekla suše. „Navíc nemáme pasy, natož nějaký doklad k Fionce.“

„Zato máme plnou tašku patron a granátů,“ zazubil jsem se.

Mrkla na mě, jak to myslím: „Žádné zabíjení!“ dodala pro jistotu. „Dobrá zpráva je, že Němci nesmějí na palubu.“

„Proč?“

„Výsostné území Spojených států amerických,“ řekla s takovou tou pravou americkou hrdostí, co mnoho Neameričanů považuje za zcela nesnesitelnou.

„Hezké – nutně ale potřebujeme do Čech, a na nějaké diplomatické hrátky nemáme kdy. Navíc nezapomeňte, že nám ze Států váš rozkaz nepotvrdí. A navíc ty zbraně nutně potřebujeme s sebou,“ připnul jsem si pédevadesátku na popruh.

Speciální jednotka už obklíčila gulfstream a obtloustlý proplešlý chlapík ve vlajícím plášti lovil z černé limuzíny megafon.

„Jsme přece v tryskáči FBI!“ řekl jsem, „neříkejte mi, že tu někde není zásoba těch vašich úžasných kabátů!“

***

 

Navěsil jsem na sebe, co se dalo: granáty, krabice s patronami, prostě všechno. V tašce jsem nechal jen jídlo a vodu – a docela jsem spěchal. Zvenčí se ozývalo: „… a okamžitě opusťte letadlo!“ – už asi popáté, a začínalo to znít naštvaně. Nasadil jsem si černé FBI-brýle a do ucha si strčil bílé FBI-sluchátko. Navrch jsem si oblékl obrovský černý FBI-plášť „do obtížných meteorologických podmínek“ – normálně lidsky se mu říká oleják. Megan mi srovnala klopy, sama si vzala podobný a pověsila si pod něj krátkou verzi emšestnáctky z palubních rezerv. Ani ona municí nešetřila.

Pak jsem vzbudil Fionu.

„Áááá-ááá!“ zívla, „už jsme tam? Chce se mi čůrat!“

Tak jsme my i tvrďáci z GSG 9 museli ještě chvíli počkat.

„Poslouchej,“ posadil jsem si ji na ruku, „kývni na všechno, co budeme říkat, ano?“

„Budete lhát?“

„Trochu,“ řekla Megan.

„Strašně moc,“ řekl jsem já.

„Ale lhát se nemá.“

„Nemá, ne nesmí – slyšíš ten rozdíl?“

„Budu moct taky lhát?“

„Až budeš velká.“

Přemýšlivě se na mě podívala: „Tak jo.“

***

 

Když se otevřela dvířka a vyklopily schůdky, namířily se na otvor v trupu všechny hlavně v okolí i všechny kamery vzadu za plotem. Když jsem se objevil s dítětem na ruce, všechny hlavně se okamžitě sklonily a objektivy kamer jako by se rozšířily. Rychle jsem sestoupil a bez zaváhání šel přímo k chlapíkovi s megafonem. Tak trochu polekaně se rozhlédl, pak si uvědomil všechny ty skleněné oči veřejného mínění, a že se sice unaveně, ale usmívám, tak neutekl.

Slunce svítilo, ale do tváří studeně dýchl podzim: tlející listí, mokrá hlína. Meganiny boty tiše našlapovaly vedle mě a beton byl německy zametený.

„Agent Lansky,“ energicky jsem napřáhl ruku, „Speciální operace, FBI. – Konradová,“ kývl jsem k Megan. „Omluvte naše nezdvořilé chování, ale měli jsme vážné problémy.“ Má slova víc než vhodně dokreslovaly řady průstřelů v ocase letadla.

„Vrchní policejní rada Sonnenbaum, Spolková policie Brémy,“ zmohl se na slovo i proplešatělec – bylo mu k šedesáti, úzké půlbrejličky na špičce nosu, obličej fialový chladem a nervovým vypětím.

„Těší mě, Herr Sonnenbaum,“ řekl jsem rachotivou němčinou, a doufal, že v ní nerozezná český přízvuk. „Musíme okamžitě pryč – okamžitě – už teď je… Všechny ty kamery…! Jde o ni,“ nadzvedl jsem Fionu, a ta, ač nerozuměla, pohotově přikývla.

„Ale…!“

„Byli v tom ti živí mrtví, únos a pokus o rituální vraždu! Dítěte! Jí! I teď jí stále jde o život!“

„Tady ne! – tady jsme… v… v…v… v Německu!“ vykoktal rada.

„Vy v Německu nemáte snajpry?“ porozhrnul jsem si kabát, aby viděl díru po kulce. „Neprůstřelná vesta… Chtějí ji obětovat kvůli… hm. Co vaše Zóna?“ přešel jsem do angličtiny.

„Přísně tajná informace, agente!“

„Z té naší nové v Texasu útočí něco nápadně podobného tankům divize SS Das Reich,“ řekla Megan. „A ty díry támhle,“ píchla palcem ke gulfstreamu, „udělala bezesporu stará dobrá Hitlerova Luftwaffe.“

Velmi chytré, ničím tak nezaženete postaršího Němce do kouta než podobným prohlášením. A navíc je to i pravda.

„Proboha! Proboha! My tady nic nevíme!“ vydechl Sonnenbaum. „Vůbec od vás nejde žádné vysílání – z celé Severní Ameriky! – ani podmořskými kabely ne! – americký internet jako by zmizel!“

„Uvnitř Zóny vysílání funguje – hmmm, myslím, že jsme to nahráli, že, agentko? Jak nám Waffen SS rozstřílely abramsy a peruť ádesítek?“

„Proboha!!!“ vydechl vrchní rada. „Musíme pryč – je tu příliš uší – a ty kamery…! Co kdyby někdo dokázal odečítat ze rtů!“

***

 

Za okamžik jsme i s celou naší hromadou zbraní seděli v předlouhém černém pancéřovaném mercedesu a řidič policejního rady Sonnenbauma nás provezl na území Spolkové republiky Německo. Bez pasů, bez prohlídky, beze všeho.

Protože je mercedes šestidveřová limuzína, seděli jsme vzadu proti sobě: já s Fionou na klíně proti radovi, Megan vedle něj. Mrknul jsem na holčičku, která se snažila tvářit nešťastně a utrápeně, a docela jí to šlo: „Mám žížu,“ zašeptala.

„Co říkáš, Mädchen?“ neuniklo to radovi.

„Mám žízeň, pane,“ řekla způsobně.

Rada zmučeně přimhouřil oči – malá ušmudlaná děvčátka s ohořelou mašlí, která mají žízeň, kterou nelze uhasit! Hrůza!

„Mrzí mě to, Mädchen. Bývá tu minerálka, ale došla. Promiň.“

Jen jsem doufal, že neslyší šplouchání vody z lahví v naší tašce. Megan ji přišlápla k podlaze. Dokud bude rada pod tlakem, nebude se ptát – jako hlupák rozhodně nevypadá.

Sledovalo nás snad dvacet přenosových vozů plus černé dodávky GSG 9, navíc na dálnici vrcholila ranní špička.

„Je to sice jen pár kilometrů, ale…“ rada otočil hlavu a řekl něco policistce sedící vedle řidiče, ta něco řekla do vysílačky, předjelo nás zelenobílé policejní auto a zapnulo maják a sirénu. Druhý policejní vůz pro změnu zpomalil a nahnal novináře ke krajnici, kde je donutil zastavit. V Americe by se jistě někteří pokusili ujet, ale Německo je Německo.

Černé dodávky GSG 9 se nás držely.

Bohužel.

***

 

Svištěli jsme pěkně: maják blikal, siréna kvílela a fronty aut disciplinovaně uhýbaly. Fiona se dívala z okénka, já jsem se usmíval na vrchního radu Sonnenbauma, který se také snažil usmívat, ale spíš se přes půlbrejličky snažil rozpoznat, co mi to pod nakrabatělým kabátem dělá takové hranaté boule.

„Hele!“ řekla Fiona přesně v okamžiku, kdy se leptavý sliz v mé mysli opět pohnul.

***

 

„To je Mrak!“ řekl jsem.

„Prosím?!“ trhl rada hlavou.

„Jak daleko jsme od zdejší Zóny?! Od Hamburku?!“

„Daleko, tak sto padesát…,“ rada se předklonil, aby z pravého okénka viděl pod stejným úhlem jako podstatně nižší Fiona.

Ten černý útvar nad stromy si nešlo splést.

„Mein Gott!“

„Říkal jsem vašemu letovému dozoru, že mě musí nechat prolétnout!“ zvedl jsem hlas. „Teď všechno půjde na vaši hlavu… nemyslím konkrétně vás, Herr Sonnenbaum, ale… Bože, jestli…!“ přehlédl jsem dálnici a myslel na Luftwaffe. „To budou jatka!“

Mrak doslova bobtnal před očima.

Pak se přes silnici přelil neviditelný stín.

Protože se všichni dívali ven, nakreslil jsem prstem v dlani druhé ruky malou ležatou osmičku.

A už je to zase tady – a rovnou plný Třetí kruh.

***

 

„Jaká… jaká jatka?“

Megan mu prostými slovy popsala, co mrtví piloti udělali v Texasu, a policejní rada smrtelně zblednul, sundal si brýle, otřel kapesníkem čelo i lysinu na temeni a zase si brýle nasadil.

„A bude jim jedno, že jste Němci – tady už nejde o to, kdo je kdo, ale jen o to, kdo je mrtvý a kdo ještě živý,“ řekl jsem.

„To pod tím pláštěm jsou zbraně, že?“

„Ano.“

„Vy proti tomu něco dokážete udělat, hm, pane?“ ostře mi pohlédl do černých brýlí: „Ona jistě je, ale vy agent FBI nejste.“

„Jste bystrý muž, vrchní rado,“ řekl jsem.

„Mám pocit, že jsem vás už někde viděl… vaši fotografii.“

„To je v pořádku, pane rado,“ řekla Megan, „pomáhá nám. Mně. A já jeho pomoc potřebuju. Mrtví totiž vyhladili celé Speciální operace v San Antoniu,“ luskla prsty, „asi takhle složitě. A viděla jsem i daleko horší věci než jen živé mrtvé.“

Rada polkl.

„Nic je nezastaví – on ano,“ řekla daleko přesvědčeněji, než jsem se cítil.

„Umí totiž čarovat,“ zasvěceně dodala Fiona.

„Děti,“ usmál jsem se a pokrčil rameny.

„Hmmmm!“

„Nebuď protivná,“ řekl jsem. „To víte, ještě nesnídala.“ Rada chápavě sykl – je velmi těžké zbavit se běžných civilizačních nánosů. I když se na vás v roce dva tisíce deset valí půl mrtvého Wehrmachtu, malá blonďatá holčička bez snídaně je stále vážný problém.

„Ale…!“

Významně jsem si nadzvedl černé brýle.

„Hmmmm! Tak jo.“

„Co přesně potřebujete, agentko Konradová? A – hm – vy, pane Lansky?“

„Potřebujííí do Prahyyy,“ řekl někdo vedle mě, z místa, kde nikdo neseděl.

***

 

„Natalie,“ řekl jsem. „Zas při těle?“ Jak dosedla, těžké auto se zhouplo.

„A…!!! A…!!! A…!!!“

„Klid, pane rado,“ řekl jsem a Megan se otočila, natáhla ruku mezi opěradly a chytila volant: „Neječte,“ řekla tvrdě řidičovi i policistce, „vyděsíte nám děcko!“

„Ahoj paní,“ řekla Fiona.

Natalie měla rány po bičování ostnatým drátem zastehované, tak nevypadala tak příšerně jako minule – střet se Slíďákem na ní viditelné stopy nezanechal. Řidič, když slyšel Fionin klidný hlas, vzal směr opět do vlastních rukou a limuzína se přestala potácet od svodidla ke svodidlu.

Rada překonal infarkt i mrtvici i druhý infarkt, a dokonce začal i dýchat: „Ono… ono to mluví!“

„Není to ono, je to Natalie,“ řekl jsem. „A když můžou létat s letadly, proč by nemohli mluvit.“

„A… Ano,“ řekl vrchní rada.

„Vědííí o vááás,“ řekla Natalie. Najednou trhla hlavou k okénku: „Prvnííí otrok! Přichází Prv…!!!“

Najednou se jí z úst a uší vyřinuly bledé ponravy.

***

 

Teď začali ječet všichni. Natalie se propnula, až jí zapraskalo v páteři, z konečků prstů vyrazily plameny, pak zmizela, stejně jako se objevila.

Na sedadle a koberečku se svíjeli hořící červi.

To už se někde před námi ozývaly charakteristické rány, které následovalo skřípavé ječení muchlaného plechu.

***

 

„Co to říkala?!“ Megan křičela do kvílení našich pneumatik – policejní šofér je dost dobrý.

„Přichází První otrok!“ snažil jsem se vyhlížet všemi okénky naráz, „Pán červů…!“ Do něčeho jsme narazili bokem, všem to trhlo vazem, radovi i mně ulétly brýle a Fiona praštila týlem do čalounění.

„Dobrý?!“

„Jó!“ ale tváře už jí krabatěly pláčem. Pevně jsem ji objal – před námi rostla hora vraků, jak to další a další řidiči neubrzdili. Do toho dva náklaďáky, a urvaná kola už létala všude.

***

 

Kolem se prohnala dodávka speciální jednotky – klouzala po boku a sršely z ní snopy jisker. Pokud pojedeme dál, skončíme nalisovaní v Everestu plechu a krvavého masa. Pokud zastavíme… mrkl jsem dozadu: tři… čtyři kamiony, kterým se sice od disků valily kotouče dýmu, ale které nikdy nestihnou dobrzdit.

Tohle člověk nemůže přežít ani v pancéřovaném mercedesu.

Člověk.

Ledová kyselina v mé mysli se začala smát.

***

 

„Rád jsem vás poznal, pane rado,“ řekl jsem, hodil Fionu na vedlejší sedačku a vykopl dvířka.

„Janééé!“ zavřískalo mi do ucha.

Dobrý skutek. Jasně. Zachráním ji.

„I Megááán!“

Dunění hromadné havárie otřásalo světem. Zarazil jsem se. Proč? Jeden dobrý skutek přece stačí.

„Proč?“

„Mám ji rádááá!“

Kostěně jsem se usmál a z růžové mašle vyšlehly plamínky.

Není přece nic složitého vyskočit z auta smýkajícího se stovkou, když kolem létají urvané motory, kola, hořící nádrže a kusy lidí. Vyskočit, a mít v rukou malou holku a dospělou ženu.

***

 

Ležel jsem na břiše, a v nose mě píchala nakrátko posekaná žlutá tráva. Kolem rostly mladé břízy a odněkud zleva se ozývalo hučení ohně a strašlivé výkřiky.

„Zas ho to bolí,“ zašeptal někdo a malá teplá ruka mě pohladila po zátylku.

„Jane? Jste celý?“ podstatně větší ruka mne otočila na záda. Zakryl jsem si oči loktem. Kyselina moc, moc chtěla… ale pořád jsem silnější než ona. Ještě pořád. Ze rtů mi začala bublat pěna a studila na bradě.

Jsem silnější. Jsem.

„Jane!“

„Pohlaď ho po ruce, uvidíš, pomůže to,“ zas ty malé prsty. Nenávidím malé prsty. Ba ne. Mám je rád. Kyselina zaječela a stáhla se. Megan mi otírala bradu papírovým kapesníkem: „Jane! Proberte se! Hej! Co je s vámi?!“

„Netřes s ním, ale hlaď ho po ruce!“

„Už je to dobrý,“ řekl jsem a můj hlas drhnul jako dva kusy rezavého železa.

***

 

Za pět minut jsem se dokázal postavit – vypil jsem litr vody na ex – Megan před skokem chytla tašku. Dobrá reakce.

„To bylo… to bylo neuvěřitelné; nikdy bych si nemyslela, že máte takovou… takovou…,“ dívala se na mě docela obdivně.

„A to kdybys viděla, co udělal v…!“

„Fiono,“ znovu jsem se napil. „Chcete-li pracovat pro Distribuovanou banku, je to docela všední,“ řekl jsem a kyselina nad tou lží radostně zabublala. Ani sebelépe vycvičená agentka si nemůže pamatovat, co se dělo v těch zlomcích okamžiku, kdy jsme opustili auto.

Žádný člověk nemůže.

***

 

Černý bok Mraku bobtnal skoro nad dálnicí a zvedal se ledový vítr – podzimní slunce zmizelo za nepřirozeným tmavým oparem.

„Co to říkala Natalie? To druhé?“ obcházeli jsme šílenou změť kovu, ze které prýštila krev a ozývaly se ty hrozné výkřiky – Megan se snažila moc nedívat a Fiona naštěstí sedí na tašce za břízkami – s ucpanýma ušima.

Plameny místy šlehaly do desetimetrové výšky a všude se táhl dým; smrděla v něm nafta, uškvařená umělá hmota, benzín, spálené vlasy, spálené kosti a pečené maso – hledali jsme nějakou motorku, jinak se odsud nikdy nedostaneme.

„Že o nás vědí,“ odmlčel jsem se a překročil utržené světlezelené dveře – nebyl na nich jediný škrábanec. „A to je zlé – myslel jsem, že ztratili stopu,“ zahleděl jsem se na vyvrácenou, rozmačkanou hlavu trčící ze zdeformovaného okénka. Měl jsem pocit, že se pohnula.

„Neměli bysme jim přece jen pomoct?“ sledovala můj pohled Megan.

„Jak poznáte, kteří se hýbou ještě a kteří už?“

„Tady přece není Zóna!“

„Teď už ano – a pěkně silná. Natalie by se sem jinak nedostala. A také nám řekla, že přichází Pán červů – to on ji odpálil zpátky… Hele!“ Na svodidlech za převráceným pick-upem leželo velké černomodré enduro, BMW, přední kolo překlopené na druhou stranu. Řidič se pádem na svodidla roztrhl na dva kusy a spolujezdec se nabodl na větev jediné větší břízy v okolí. Krev stékala po bílé kůře a vytržená střeva se kývala ve větru.

***

 

Společnými silami jsme motorku přehodili z asfaltu – jet po posekané trávě vedle dálnice bude prozatím rychlejší.

Dva metráky oceli těžce žuchly a z nádrže kapal benzín.

„Myslíte, že to pojede?“

„Myslíte, že byste našla tu naši mercedesku? Hodilo by se pár průkazů – radův a té policajtky.“ Při skoku jsem ztratil nejen doklady, ale i peněženku. To je tak, když si někdo nezapne kapsu. Megan se zamračila, ale bez řečí šla hledat.

Členové Speciálních operací FBI absolvují i tu část výcviku, kdy se den za dnem plazíte tunami nahnilých vepřových vnitřností, kalužemi hovězí krve a lidských výkalů, kdy spíte v díře plné všech těch srágor dohromady a kdy se týden nemůžete umýt.

Zvyknete si přitom, na co můžete narazit ve válečné zóně, a pak už vám nepřijde nijak zlá ani taková hromadná bouračka.

Skoro.

***

 

„Mám je,“ nesla dvě zakrvácená kožená pouzdra s legitimacemi a mosaznými psími známkami – já jsem zatím vzal mrtvým motocyklistům helmy, srovnal řidítka (jakž takž) a nastartoval – velkoobjemový dvouválec se nechal chvilku prosit, pak poslechl.

„Pozor,“ řekl jsem do bublání výfuku.

Pro praskání plamenů a stále zoufalejší výkřiky to neslyšela – ani já ne – zato jsem to ale viděl: vrchní rada Sonnenbaum se potácel necelé tři metry za ní a z úst se mu valily ponravy. Jde to tady zatraceně rychle – deset minut, a jsou zpět; plný Třetí kruh se naštěstí neudrží, takže Pán červů místo osobní prezence zase zvládne jen loutky. I tak radost nula.

„Prosím?“

„Ale nic,“ vytáhl jsem pětsedmičku, zkontroloval, že je nabitá starými náboji z černé nylonové tašky, a červi se rozstříkli na zprohýbanou kapotu.

Agentka sebou pěkně škubla.

***

 

Jeli jsme vedle dálnice už asi dvacet kilometrů, Fiona seděla mezi námi, držela se mě kolem pasu a na každém hrbolu dělala: „Vžžžúúúm!“ Megan se mě držela trochu výš a rozhodně si hupy tak neužívala. Mrak zůstal daleko za námi, ale onen nepřirozený tmavý opar zatáhl celý svět a stále tmavl.

Pak zmizely zácpy, tak jsem na jednom odpočívadle povalil plot a najel na asfalt.

***

 

Chvíli jsme jeli odstavným pruhem v protisměru, pak jsem projel servisním průjezdem ve středových svodidlech a Megan hned přestala syčet.

Pravda, auta proti nám předtím jezdila docela rychle.

***

 

Zajímavé bylo, že se nic nedělo.

Žádné bouračky, žádná těla chrlící červy, nic. Přitom se Zóna táhla všude kolem – šířila se ještě rychleji než ta v Texasu. Jen v polích kolem dálnice se potáceli mrtví, ale to teď bude u všech hřbitovů.

Na lesním sjezdu jsem odbočil z A27 a dojel do malého městečka – jmenovalo se Bad-něco.

Čekal jsem vylidněné ulice, zatažené výklady, možná i ozbrojenou domobranu, ale ani tady jako by se nic nedělo – normální německý pracovní den: před schránkou zastavila dodávka Deutsche Post, důchodce krmil holuby, paní nesla nákup a mobilem řešila cosi důležitého.

„Asi mají hřbitov daleko od města,“ zvedla si Megan hledí na přilbě.

„Nebo jsou přátelé žehu,“ zvedl jsem si hledí i já – to už jsem pomalu zajížděl k pumpě. BMW mělo silně nakoplý přední ráfek i vidlici, tak se vlnilo a chovalo trochu nepředvídatelně.

„Je mi zima,“ řekla Fiona a názorně zadrkotala zuby.

„Něco ti koupíme. Snad. Máte nějaké peníze, doufám? Agentko?“

„Kreditku,“ poplácala se přes stehenní kapsu kombinézy.

„Grüß Gott!“ pozdravil nás pumpař v nažehlených žlutých montérkách. Kravatu měl také žlutou a dokonale rovně.

„Gróóós Gůt!“ odpověděla mu Fiona.

***

 

Vzal jsem plnou nádrž, Fiona snědla dva gigantické kusy štrúdlu (na sebe až neuvěřitelně bleskově), vypila půl litru kakaa a šklebila se na servírku, že nemají křupinky s čokoládovými medvídky a že mluví divně anglicky. Obsluha se ale usmívala tak, až Fiona šklebení vzdala a začala se usmívat taky.

„Dáte mi na ni pozor?“ řekl jsem.

„Jistě, pane.“

„Neutečeš, Jane?“ zašeptala Fiona.

„Jdu jen na záchod.“

„Tak jo.“

Megan jí někde sháněla nějaké oblečení („To víte, zamotali jsme se do té příšerné bouračky!“ spolehlivě utnula pohoršené pohledy nad zanedbaným dětským zevnějškem.).

Sebral jsem tašku (granáty a zásobníky byly zase uvnitř) a na záchodě si umyl ruce a obličej a pečlivě si prohlédl oči: „Potřebuju se vyspat,“ promnul jsem si kořen nosu a smyl z obou policejních legitimací zbytky krve. Už jsem měl zjištěno, že automat na fotky je na poště, a železářství a papírnictví o dvě ulice dál.

Když se vrátila Megan s balíčky (… jasněže jsem ti koupila novou mašli – a jasněže růžovou…), podala mi obálku se svými portréty a vzala Fionu do sprchy. Já šel nakupovat.

Zfalšovat dva průkazy není pro Mluvčího na víc než patnáct minut.

***

 

Museli jsme ještě poodjet na motorce – někam, kde už by vrchního brémského policejního radu Sonnenbauma nemuseli znát a kde mají dostatečně velký železniční uzel. Do letadla mě hned tak někdo nedostane.

Celou cestu jsem v zrcátkách pozoroval stále temnější nebe, ale Luftwaffe se neobjevila.

***

 

Nakonec jsme dojeli až do Hannoveru a nádraží našli ani ne za hodinku – do Prahy nám to jede sice až vpodvečer, ale zato jen s jedním přestupováním – v Berlíně. Meganina kreditka je služební, tak se při placení jízdenek usmívala.

***

 

Vlakem jsem nejel léta, Fiona nikdy. Naše černé pláště a těžké boty sice budily pozornost, ale můžete vypadat sebedrsněji, pokud s sebou máte usměvavou blonďatou holčičku s růžovou mašlí, jste v pořádku.

Zabrali jsme kupé sami pro sebe – dal jsem tašku do síťovaného držáku a sedl si k okénku po směru jízdy, Megan naproti. Fiona si lehla, dala si hlavu k Megan na klín, a jak se celou (nekonečnou) dobu v čekárně těšila „na drandění“, usnula, než se vlak pohnul.

***

 

Jeli jsme a venku se k nepřirozenému přítmí začalo i stmívat.

V polích se potáceli mrtví a vlak byl skoro prázdný – kdo by také dnes kam cestoval – muselo by se ale stát něco podstatně horšího, než že mrtví vstávají z hrobů, aby to zastavilo Deutsche Bahn.

Čím víc na východ, tím víc mrtvých bylo vidět a tím rychleji se stmívalo – vyšel jsem na chodbičku a rádio z vedlejšího kupé bylo hned slyšet lépe. Němčina na mě byla příliš vzrušená a krajově zabarvená, ale pochopil jsem, že se šíření hamburské – nyní už německé – Zóny zpomaluje, ale občané jsou přesto důrazně vyzýváni, aby neopouštěli obydlí, aby zabezpečili dveře a okna, a aby si připravili evakuační zavazadla – a že někde z moře lezou utopenci.

No hrůza.

Udělal jsem prstem malou ležatou osmičku – kleslo to na sotva půl Prvního kruhu, takže by měl být zatím pokoj.

Vrátil jsem se do kupé a usnul.

***

 

Průvodčí nás vzbudil chvilku před přestupem.

„Příští zastávka Berlin Hauptbahnhof,“ řekl solidní angličtinou a zatáhl dvířka.

***

 

Berlin Hauptbahnhof je obrovská několikapatrová supermoderní stavba ze skla a oceli – projeli jsme rozmáchle klenutým tunelem (ze skla a oceli) a vystoupili v rozmáchle klenuté hale (ze skla a oceli); šedá dlažba, světle orámované peróny, šedé litinové sloupy, bílá světla.

Venku byla černočerná tma, na nebi nad sklem a ocelí ani hvězda, od úst šla pára a na koncích tunelů stáli policisté se samopaly. Lampy bzučely, jejich záře byla nepřirozeně slabá a ve vzduchu páchl střelný prach – podél kolejí leželo něco jako hromádky hadrů.

„Pokud na ně stačí obyčejné patrony, můžem si klidně dojít na minerálku,“ mrkl jsem na hodinky, „jede nám to za pětadvacet minut. Sorry – za čtyřiadvacet – jsme v Německu.“

***

 

Eskalátorem jsme vyjeli do prvního patra a vešli do jedné z mnoha restaurací mezi zavřenými obchody a butiky. Restaurace byla čistá, a až na personál prázdná, jako ostatně celé obrovské nádraží – prázdné prostory určené pro velké množství lidí působí tísnivě a nutí tišit hlas.

Když nám donesli pití a Fiona odhopkala na záchod, Megan mlčela a míchala kávu a pak se zeptala: „Jak to, že na toho… toho radu stačila jedna rána z té vaší pistole? Byl… byl stejně červavý jako její máma, tam u nás. Vystřílela jsem do ní celý zásobník. Výbušných. A nic.“

„Říkal jsem, že nemám obyčejné náboje.“

„Neříkal.“

„Hm? Fakt?“

„Vykrucujete se!“

„Nechte už těch výslechů, agentko,“ zahrál jsem unavené vzdychnutí.

„A taky by mě zajímalo,“ napila se, „jak jste se vlastně dostali z toho devátého patra – utíkal jste směrem, kde jsou jen okna,“ porcelánový hrneček tiše klepl o podšálek.

„Skočili jsme,“ Fiona se vrátila, nesedla si, jen opřela bradu o stolní desku a naprázdno klapala pusou jako leklá ryba.

„Jdi už s tím lhaním, taky,“ řekla přísně Megan, „někdy to má smysl, ale tohle je hloupé… Tos to stihla nějak rychle.“

„Bojím se – je tam tma,“ Fiona ztišila hlas, „a něco tam slyším.“

„Půjdu s tebou, ano?“

„Tak jo… Ale stejně jsme skočili.“

„Má pravdu,“ přerušil jsem Meganino výchovné nadechnutí, „po jedenáctém září jsou přece všude ve vyšších patrech všech federálních budov záchranné padáky.“

„A co je skok padákem pro pana bývalého Mluvčího,“ řekla Megan a trochu se začervenala, že ji to nenapadlo samotnou.

„Ale…!“ řekla Fiona.

Kyselina se mi zašklebila z očí, tak jen polkla a zmlkla.

***

 

Do Prahy jsme dojeli v šest ráno. Měl jsem trochu přesezené nohy, ale vyspal jsem se docela dobře – ani na hranicích nás nikdo nevzbudil, takže jsem se s policejními průkazy falšoval zbytečně.

Vlak zastavil na Masaryčce – nádraží je směrem, kterým se pražská Zóna bůhvíproč nešíří – už rok začíná pár bloků odsud.

Vystupoval jsem poslední (v celém vlaku nás bylo všehovšudy sedm) a zkusil v chodbičce malou ležatou osmičku – a fakt se nešíří.

„Jau!“ Když se o něco takového pokusíte mimo Zónu, pěkně to schytáte.

„Děje se něco, pane?“

„Křeč!“ našponoval jsem ruku a divoce s ní třásl. Že se mi kouří z prstů, si průvodčí nevšiml.

***

 

V Praze byla tma a zima. Nesněžilo, ale bohatě stačil ledový déšť, který rachotil o střechy nad nástupišti. Na lavičce ležely předvčerejší noviny a z krabaté titulní strany řvaly krvavé titulky: KATASTROFA! VRAŽEDNÝ VÝBUCH BENZÍNOVÉ PUMPY! TERORISTICKÝ ÚTOK? DĚSIVÁ NEHODA? PROČ JSEM UKÁZALA ŇADRO!

V nádražní hale svítily řady kulatých lamp a nebyli tam žádní bezdomovci – jako ostatně v celém městě – příliš se podobají mrtvým, takže po několika politováníhodných omylech vzali směr Brno a Plzeň – tam policie houmlesáky zatím nestřílí. Vím, že to tak je, protože jsem z Texasu sledoval všechny zprávy o všech Zónách – i ty nejtitěrnější – internet je kouzlo.

V nádražní hale vlastně seděl a čekal jen jeden jediný člověk.

I když, člověk.

***

 

„Zatraceně krátká paměť, na Mluvčího. Smůla. Co nepochopitelnýho je na třech jednoduchých větách: ‚Vyhni se Čechám. Vyhni se Evropě. Navždy.‘?“

„Ahoj blondýno,“ zazubil jsem se.

Karolína vypadala úžasně – skupina nádražáků na ni toužebně zírala, ale nikdo si jistě netroufl jedinou poznámku, jediné zahvízdání. Je sice krásná, ale ty hrůzy, co dokáže, z ní tak trochu jakoby vyzařují – když tedy chce.

Megan sáhla po zbrani, jen ji zahlédla.

„Klid, agentko Konradová,“ řekla upírka dokonalou angličtinou a zářivě se usmála – přes tu záři to byl úsměv vpravdě odzbrojující.

„Jak víte, kdo jsem?!“ agentka se podívala na blonďatou superkrásku, pak na mě, jako bych ji prozradil já.

„Znám všechny zabijáky, co přijíždějí do Čech. A ty včerejší zprávy z Brém – zajímavé.“

„Jak…?!“

„Supertajné Speciální operace FBI, o kterých nikdo nic neví? Huuu! Hrůza mě pojímá,“ Karolína zakomíhala prsty na pozvednutých rukou. „Ale překvapuje mě, že jste tu zrovna s ním,“ hlas najednou břinkl jak ocel a ruce klesly. Upírka se chovala, jako by měla naprostou převahu a naprostou kontrolu nad situací. A asi ji i měla. Asi určitě.

„Jééé! Kočičkááá!“ řekla Fiona. Nudila se, tak se rozhlížela, tak kočku, která nám seděla za zády, uviděla první.

„Či-čííí!“

Mourovatá příšera měla modré oči, velké tlapky a hrdou linku hřbetu – opatrně nakročila, očichala napřažené prstíky a nesmírně lehce jí po rukávu vyběhla na rameno.

Polkl jsem.

Fiona se šťastně křenila a netvor ji lechtal vousy za krkem.

„Ona za nic nemůže,“ řekl jsem.

„Ale pane Chytráku,“ Karolína znechuceně přivřela víčka, „my dětem neubližujeme – nikdy. Agentko, víte, že vám zabil sestru?“

„Ano. Řekl mi to.“ Megan se tvářila kamenně.

„Přesto jste s ním?“

„Pomáhá mi.“

„Pak je mi líto. Pomoc právě skončila,“ blonďatý hlas zkovověl o další odstín.

„Jak – skončila?“

„Doslova. Skončila.“

„Chce tím říct, že mě odtud odvede do jedněch nedalekých katakomb, kde mi její manželka usekne kokos.“

„Máš podivuhodně přesné informace, Mluvčí,“ hlas jen zazvonil a kočka na Fionině rameni blýskla očima. Vrátil jsem jí to a po mourovaté srsti přejela duhová vlna. Pak zvíře napřáhlo tlapku.

„Ne, Kocoure. Tady ne – nebudeme dělat nepořádek,“ řekla Karolína.

Také jsem natáhl ruku, příšera mi na ni přeskočila a pomalu došla až k rameni. Tam naklonila hlavu a zblízka se mi zahleděla do pravého oka:

„Mňau?“

„Co na to říct?“ řekl jsem. I já cítil, že máme něco společného. Kočka se mi otřela o ucho, usadila na límci, obtočila oháňku kolem krku a začala příst.

Nádražáci se dali do hlasitého smíchu. Vždycky když se někdo takhle směje, mám pocit, že se směje mně. Podíval jsem se na ně. Přestali.

„Kocoure?! Nejsi nemocnej?!“ řekla udiveně Karolína.

Sáhl jsem mu na čenich: „Studenej.“

„To si necháš líbit? Od něj?! Žasnu!“ jak Karolína šířila zraky, Megan jí k ledvinám přitiskla glock.

Vzápětí pistole třeskla o dlažbu, čtyři hluboké škrábance na závěru, a na Karolínině rameni seděla uhlově černá kočka se žlutýma očima.

***

 

„Agentko Konradová,“ řekla tiše upírka, „zapamatujte si dnešní datum – dobře si ho zapamatujte – a slavte druhé narozeniny. Jdeme, Mluvčí… Moment,“ vytáhla z kapsy telefon s kanárkovým krytem, na kterém byly vyvedené jasně rudé jahody.

„Jé! Ten je krááásnej!“ zašeptala Fiona.

„Přece vás jen tak…!“ třeštila na mě Megan oči. To už byl podrápaný glock zpět v pouzdře – nemrkavý kočičí pohled sledoval každé její hnutí.

„Obvykle to tak dělají.“

„Ale…!“

„S ní se nedomluvím – naštěstí tam jsou, hm, lidé, kteří mě snad budou poslouchat. Než mi tu kokosku useknou.“

„Slyšela jsem tě, Mluvčí… Tobiáši? Co-cože?!“ Karolína najednou vydechla a zornice se jí stáhly do dravčích čárek a zaplály přítmím.

Megan hlasitě škytla.

„Příště, Mluvčí,“ znovu vydechla blonďatá superkráska, schovala mobil a nelidsky dlouhými skoky zmizela.

„To…! To…!“ ukazovala za ní Megan, i ajznbon stál s pokleslými bradami. Byl jsem si jistý, že v nádražní hale zrovna nefunguje jediná kamera.

„To je u nich normální,“ řekl jsem.

„U nich?! Jakých nich?! A ta kočka byla nejdřív mourovatá, pak najednou černá!!!“

„Jejich šéf převzal Distribuovanou banku dvaasedmdesát hodin po vznesení požadavku – bez jediného výstřelu. U takových nich.“

„Ale…!“

„Teď hlavně musíme zjistit, co se stalo.“

***

 

Zjistili jsme to v první pasáži před prodejnou elektroniky – za nerozbitným sklem jel na všech televizích přímý přenos z Ameriky. To, že vysílání prošlo ze Zóny, znamená, že to někdo chce – někdo velmi mocný – někdo, kdo si žádá, aby to viděl celý svět.

Otřásl jsem se.

Tentýž někdo velmi mocný musel chtít, aby prošel i onen telefon, ten do San Antonia, když jsme jeli na letiště. Podíval jsem se, jestli na zápěstích a kotnících nemám provázky.

***

 

„… bezprecedentní! Prezident Obama povolil japonským ozbrojeným silám přistát na území Spojených států!“ do moderátorova křiku se ozývalo hvízdání rotorů obřích nákladních helikoptér. Mají sice značný dolet, ale z Japonska do Texasu určitě ne – klan Hashimoto se na podobnou možnost musel připravovat dlouho – pochopitelně: nemůže si nechat líbit, aby mu kdokoli – tím méně mrtvé Waffen SS – masakroval nejbohatší konzumenty na světě.

Vrtulníky dosedly jen na okamžik – přesně na takový, aby z nich vyjely rychlé kolové obrněnce. Náklaďáky odlétly a jejich místo na černé obloze zaujaly bitevní stroje bez označení – ježily se hlavněmi, raketami a výmetnicemi; byl jsem zvědavý, zda upíří klan ví něco, co americká armáda ne.

Tanky SS se od doby, co jsem je viděl naposledy, značně namnožily a rozvinuly do širokého útočného pásu – v mezerách mezi nimi blýskaly bodáky mrtvé pěchoty.

Pořád jde o totéž – zabít co nejkrutějším způsobem co největší množství lidí.

Z japonských obrněných transportérů se vyřinuli muži s vlasy staženými do copů, útočné pušky v rukou, meče přes záda.

***

 

Ze tmy se snesla Luftwaffe.

Vrtulníky uhnuly naprosto synchronně, tak dávky neškodně zabušily do země. Pak se proti útočícím letadlům vzedmula vlna oceli – na třicet messerschmittů, focke-wulfů a heinkelů se doslova odpařilo.

„Jóóó!!!“ zařvali všichni, co se zatím shromáždili kolem televizí – pasáží protahoval studený vítr, ale nikdo to nevnímal. Americký moderátor nesouvisle hýkal – měl sice radost, že to mrtví schytali, ale zas to dokázali Japonci, ne Američané. Taková pohana! Bylo to vidět i na Megan.

„To bylo moc snadný,“ řekla Fiona. „Když je ve Šmoulech něco takhle snadný, vždycky to se mnou špatně dopadne. Za takhle malinkatou chvilku,“ ukázala na prstech za jak malinkatou.

„Pšššt!“ okřikl ji pán v dlouhém kabátě.

Přenosová helikoptéra měla dalekonosnou noční kameru, proto bylo vše na dosah ruky; navíc někde upravovali obraz, takže měl téměř přirozené barvy – nepřirozená tma se jevila jako trochu nadpřirozené šero.

***

 

Mrtvé tanky chrlily oheň, ale obrněné transportéry před rozžhavenými granáty snadno uhýbaly – pro upíry za řízením to nemohlo být nijak těžké. Zato projektily ze zdánlivě tenkých kanónů na věžích transportérů nalézaly a probíjely staré pancíře až s vražednou lehkostí: tanky vybuchovaly jeden po druhém a jejich mrtvé posádky se svíjely v plamenech. Podobně probíhal i boj mezi pěchotou: vojáci s copy prostě jen uhýbali palbě, běželi a v běhu stříleli – když došlo na řež zblízka, přestali být vidět – zbyly z nich jen rozmazané šmouhy oceli.

Waffen SS zakolísaly.

„Příliš snadné,“ zašeptal jsem.

***

 

Klan Hashimoto vycítil šanci, tak do boje poslal i zálohy. Co jsem zahlédl, do této chvíle neztratili jediného muže – upíři byli proti mrtvým neuvěřitelně rychlí.

Jenže pak přes bojiště přelétl neviditelný stín.

Já ho viděl.

***

 

Čtvrtý kruh.

***

 

A vzápětí jsem zjistil, že to nebyl útok klanu v Americe, kvůli čemu nás Karolína tak nečekaně opustila.

***

 

Ničeho jsem si nevšiml, dokud pán v dlouhém kabátě nezachroptěl, nevyvalil bělma a nevychrlil na výkladní skříň tak litr tepenné krve. Stará paní v županu se nepřišourala podívat na televizi – v noci někde zemřela a teď si přišla ukousnout.

Pražská Zóna se pohnula na severozápad – to znamená směrem, kterým se nikdy nešířila. A pokud mrtvá Natalie v San Antoniu říkala pravdu…

Megan stařence prostřelila hlavu.

Fiona ječela jako siréna.

***

 

„Musím jít,“ řekl jsem.

„Snad musíme?“ řekla Megan. Zůstali jsme v pasáži u televizní výlohy sami – nepočítám-li definitivně mrtvou stařenku, zatím mrtvého pána v dlouhém kabátě a snad šest poztrácených střevíců. Megan zakrývala Fioně oči.

„Musím. Vy dvě musíte zmizet.“

„Slíbils, že nikdy neodejdeš, Jane. Nikdy!“ mezi Meganinými prsty vykoukla dvě modrá obvinění.

„Všechny sliby nejdou dodržet, kotě. Bohužel.“

„Říkáš to, jako by ses loučil,“ agentka se snažila tvářit nezaujatě, ale příliš jí to nešlo – pohled ji zradil.

„Inu… ano. Rád jsem tě poznal, Megan. A to vykání už mi taky lezlo krkem,“ zazubil jsem se.

„Ať jde o cokoli, pomůžu ti.“

„Pak dopadneš jako oni,“ kývl jsem k obrazovkám plným mrtvých Japonců a rozmlácených obrněných transportérů. Z reproduktorů se krom klapání rotoru přenosového vrtulníku linulo jen ticho. A – pravda – vzlyky moderátora.

***

 

„Odveď ji co nejdál. Tudy,“ píchl jsem prstem, když jsem do své staré tašky z černého nylonu schoval pédevadesátku, všechny granáty i všechny náboje – nechal jsem si jen pistoli se dvěma zásobníky a nůž.

Pro jistotu.

Tam, kam jdu, nebudu potřebovat nic.

Podal jsem tašku Megan a sám nakročil na opačnou stranu.

„Jane, slíbil jsi…! Slíbil!“

„Poslechni, Fiono.“

„Nevrátíš se,“ konstatovala Megan.

„Pokud ano,“ ještě jsem se zastavil, „o to rychleji utíkejte.“

Pak už mi černý vzduch zahučel kolem uší.

***

 

Co jsme byli v pasáži, přestalo pršet, ale městem se pro změnu rozlila hustá, lepkavá mlha. Přestože bylo k sedmé ráno, byla tma jak o půlnoci – dnes může Praha na rozednění zapomenout.

Nejen dnes.

Lampy vypadaly jako koule nazelenalého světla, studeně bzučely a kočičí hlavy pod nimi se ještě studeněji leskly. Přešel jsem z běhu do chůze, ale natahoval krok, jak jen to šlo.

Času není nazbyt.

***

 

Vyhlédl jsem za roh. V téhle ulici to je, jasně, za tím průjezdem. A v katakombách dole jsou pohřbeny stovky, možná tisíce nejhorších lidských bestií všech dob.

Kvůli tomuhle nás Karolína tak náhle opustila.

Nakreslil jsem prstem malou ležatou osmičku.

A přitom tu máme rovnou Třetí kruh.

Plný Třetí kruh.

***

 

Čekal jsem, že se budou valit všemi dveřmi, všemi kanály, ze všech sklepů – ale kupodivu nic. Žádné krvavé oči, žádné zlaté runy, žádná shnilá kůže. Jediné, co jsem viděl, byla vychrtlá nahá mrtvola s oholenou hlavou a kartonovou cedulkou na palci – vetchý stařík.

Někde tu bude nemocnice nebo pohřební ústav.

Proběhl jsem kolem a mrtvý se pomalu obrátil a vydal za mnou. Bosé nohy nepravidelně pleskaly o dlažbu.

***

 

Chvíli jsem šmejdil po okolí, pak jsem se (o nic moudřejší) zastavil v hlubokém stínu a propadl do úvah. Mlha pořád pomalu vířila a lampy pořád studeně bzučely; jen jejich světlo ještě trochu zesláblo, jako by ho něco odsávalo. Bylo mi zima a – popravdě – byl jsem dočista bezradný: co tím ta Natalie sakra myslela, když ne…?! Někde blízko práskly dva výstřely z brokovnice a na rameno mi dopadla tvrdá ruka – pantáta z márnice je vytrvalý. Probodl jsem mu čelo nožem a otočil, lebka praskla, děda zaklapal bezzubými dásněmi a sesul se. Pak…

Nevím, co mě varovalo.

***

 

Každopádně jsem ránu mečem odrazil.

„Vafe fy?!“ zasyčela Karolína a sněhobílé špičáky jí přes ty úžasné rty trčely do půli brady.

„Nerozumím,“ řekl jsem.

Zuby zajely: „Zase ty?!“

„No jistě že já – přišel jsem vám totiž pomoct.“ Šeptal jsem – v mlze najednou visela intenzivní hrozba, určitě ji cítila taky – hrozba o to horší, že jsem naprosto netušil, z čeho pochází.

„Pomoct! Csss!“ ukročila, katanu pořád připravenou k ráně – v mém oblíbeném fällknivenu zel hluboký zásek. Její zbraň je naprosto mimořádný výrobek japonských mečířů – musela mě poznat dřív, než dosekla, jinak bych byl vejpůl i s kudlou.

Znovu dvě rány z brokovnice.

„Jak to, že nelezou ti… ti vaši věční nocležníci?“

Mlčela.

„Proč nelezou!“ zasyčel jsem a pětsedmička mi skočila do dlaně. Začínal jsem být trochu nervní.

„Pistolka…,“ začichala, „je to stříbro, co cítím?“

„Mohl jsem tě zabít už na tom nádraží, blondýno! – Proč! Nelezou!“

„Nemohl,“ najednou se ke mně tiskla celým tělem, mou ruku s pětsedmičkou v levém podpaží a ostří katany mě zezadu studilo na krku. Nos mi naplnila vůně jasmínu.

„Hmmm. Dobře. Nemohl,“ suše jsem uznal. Upíří oči takhle zblízka berou elán.

„Mají useklou hlavu – do jednoho,“ ostří se výmluvně zavrtělo. „A tam dole se dobře hnije, takže toho z nich už za pár měsíců moc nezbývá,“ odstoupila, „ale volal mi… Co ti vlastně mám co vykládat!“

„… volal ti Tobiáš, že se objevilo něco jiného? Třímetrový chlap v hitlerce? Ne? Zvýšené množství vlků? Červi?“

Třetí zavrtění hlavou:

„Hitlerku máme na háku, s vlky bysme se domluvili a červi jsou pro děti. Ale… ale jednomu tam dole nějak nevadilo, že měl useklou… nejen hlavu.“

Nechápavě jsem zvedl obočí.

„Co ti budu…,“ znovu zavrtěla hlavou, „neznáš ho, nemůžeš,“ schovala meč, pak jí po půvabném obličeji přeběhla jasně patrná vlna strachu:

„Wries se vrátil.“

***

 

Zmizela, stejně jako se objevila – na tom, že se upíři umějí rozpustit v mlze, něco bude.

„Wries se vrátil – a co,“ zašeptal jsem. Žádného Wriese vskutku neznám. Schoval jsem pistoli i nůž.

Brokovnice zase zaduněla. Podle frekvence palby odhaduju, že nějaký myslivec vzal domobranu do vlastních rukou – proto byl mrtvý z márnice zatím jen jeden.

Vydechl jsem a kolem mého dechu se stočily malé mlžné víry.

A pak jsem to uslyšel.

Řinčení řetězů.

***

 

Váhal jsem jen chvilku.

***

 

I další ulice byla prázdná: mlha, mokré kočičí hlavy, bzučící lucerny. Vpravo dlouhá vysoká zeď nějaké zahrady, vlevo neméně dlouhý a ještě daleko vyšší kostel – jeho zeď členily mohutné vnější pilíře.

Hleděl jsem do mlhy, ale nikde nic – přesto, nechtělo se mi tam – co jsem dohlédl, nikde žádná odbočka, žádná úniková cesta, a stěny po stranách byly vážně vysoké.

Někdy to ale bez trochy rizika nejde.

***

 

Ušel jsem asi třicet metrů.

Pak se řetězy ozvaly znovu – tentokrát nedaleko přede mnou.

***

 

Do kaluže světla pod lampou vkročila postava.

Nevysoká, obtloustlá, v plášti po kolena, na hlavě směšnou starosvětskou buřinku, v obličeji neproniknutelný stín. Přes vířící mlhu to nebylo přesně vidět, ale zdálo se, že v levé ruce drží řetěz a vláčí ho za sebou.

A pak jsem to uviděl – ve stínu pod buřinkou, tam kde by člověk měl mít oči – dva rudé ohně.

***

 

Postava v buřince najednou stála o lampu blíž – přitom bych se vsadil, že se ani nepohnula.

To už jsem ji svíral v mířidlech pětsedmičky.

Ta lampa nebyla ani deset metrů ode mne.

***

 

Řetěz v levé ruce se rozdvojil a vznesl z dlažby. Vlastně vznesly. Až teprve teď jsem pochopil, že postava fakticky nemá levou ruku, ale jen ty řetězy – vlnily se rukávem od ramenního kloubu a na jejich koncích byly velké, rezavé a pěkně ostré háky.

Postava si pravou rukou sáhla za hlavu a z prázdna vyskočil dlouhý meč. Katana.

Jak jinak.

Pojistka pětsedmičky cvakla.

„Zbytečné,“ řekl někdo vedle mě.

Nos mi naplnila vůně konvalinek.

***

 

Byla to ta okouzlující černovláska se smyslným hlasem – tehdy z baru s knihami, ta, jak četla Diamantový věk.

Denisa.

„Mám Wriese, sledujte můj signál,“ řekla a sklapla mobil. I jí se v rukou objevil dlouhý japonský meč – půvabný obličej měla jako z kamene, ale já ten strach stejně viděl.

„Nepleťte se mi,“ chytla mě za límec a hodila dozadu jako zmačkaný pytlík od hamburgeru. Padl jsem zády na mokrou dlažbu, ale to už postava v buřince útočila.

***

 

Meče se srazily a v kalužích zasyčely první úlomky oceli.

Normálně to při šermu zvoní – tohle ale znělo jako nepřerušované železné kvílení – údery pršely tak rychle, že jsem i já měl co dělat, abych je odlišil.

***

 

Upírka odrazila jeden hák, chytla druhý řetěz v půli, otočka, a druhý hák se zasekl přímo pod buřinku. Následovala strašlivá rána okovanou hlavicí jílce a ještě jedna. Sek na krk a dlouhé salto vzad.

Postava v buřince se potácela.

***

 

Chvilku.

Malou.

Maličkou.

***

 

Háky vylétly jako ocelové pěsti. Upírka se pootočila a oba ji o pár milimetrů minuly. Neviděl jsem jí do obličeje, ale podle všeho se usmála.

Zřejmě si to potácení vyložila trochu jinak než já – já to vnímal jako lest, ona – bohužel – jako částečné vítězství.

***

 

Tentokrát to bylo dvojité salto vpřed. Ránu katanou postava v buřince zastavila čepelí – to už ale upírka měla v levé ruce dlouhý nůž bez záštity, a ani druhý sek na krk postava nedokázala odvrátit.

Ozvalo se zachrčení.

***

 

Teprve nyní jsem stihl vstát.

„Paní Denisa je zručná, že?“ řekl malý Číňan, který najednou stál vedle mě. Měl příjemný, zpěvavý hlas.

„Pan Ho,“ řekl jsem.

„Pan Mluvčí,“ řekl on.

Jen jsem mrkl – opravdu mrkl – a pan Ho už zasypával pana Buřinku neuvěřitelnou sadou seků.

***

 

Jestli mi Denisa připadala jako dobrý šermíř, proti panu Ho by obstála tak dvě vteřiny – pokud by tedy celé ty dvě vteřiny utíkala.

Wries ale jako by tančil a všechny tři čepele odrážel bez jediného zaváhání – pan Ho tasil i krátký meč, ale Wries zvládl i čtyři.

Jestli jim to zatím nedošlo, tak mně definitivně ano.

Je to past.

***

 

„Je to past!“ zařval jsem.

Nad ulicí začalo vycházet slunce – rudé a krvavé.

Nebylo to slunce, ale kříž na střeše kostela – byl rozžhavený do červena a mlha na něm hlasitě syčela.

Otočil jsem se tak rychle jako ještě nikdy.

***

 

A za mými zády stál sám pan vrchní Velehnus. Obludně oteklé těstovité tělo s nesmírným břichem prověšeným po kolena, s vytahanou kůží prorostlou bílými pulzujícími žílami a se znetvořenou hlavou na znetvořeném krku. Kůže se vlnila, jako by se pod ní svíjely miliony červů.

A také se svíjely.

První otrok.

***

 

„Ty seš mi ale slizoun!“ Z břicha vyjela špička meče a hladce se prořízla nahoru a vlevo – šplouchlo to, a co se vyvalilo na dlažbu… málem jsem se pozvracel.

Pán červů otevřel obrovský chřtán, zaklapal jím, podíval se na své vnitřnosti a padl do nich ksichtem napřed.

„Říkala jsem ti, Mluvčí, červi jsou pro děti… Támhleten… támhleten parchant ale ne,“ Karolína na malý okamžik zaváhala, odstříkla z meče bělavý hlen a vrhla se k bojujícím.

„Ale…!“ Rozhodně nezaváhala tak dlouho, aby si poslechla o drobném rozdílu mezi Druhým kruhem, kdy se mohou zjevovat loutky Pána červů, a plným Třetím kruhem, kdy se může zjevit sám Pán červů – v plné síle, s veškerou mocí.

***

 

Mlha zářila stále ruději a Pán červů si hrnul vnitřnosti zpět – ústy – dá-li se ta morová jáma nazvat ústa.

Hlasitě u toho bublal.

Nevím, jestli proto, že se mu dělalo zle, nebo proto, že se smál.

***

 

Karolína přeskočila bojující nádherným saltem a napadla Wriese zezadu – odrazil ji stejně snadno jako oba předchozí útočníky – a to přitom byla s jednou čepelí dokonce lepší než pan Ho.

Pohled zpět – Pán červů už byl zase ve formě. Zpět k šermířům. Mlha za nimi se rozzářila víc, než mohl zvládnout kříž na střeše.

Pán červů vykročil.

Jestli budu takhle škubat hlavou, strhnu si vaz.

***

 

„Neee!“ poprvé promluvil Wries. „Ješšště jedeeen!“

Nevěděl jsem, co má na mysli, ale Pán červů se zastavil.

Přes smršť seků nikdo nedýchal, takže nikdo nebyl udýchaný, nikdo ani neumdléval. I Denisa do toho šla pořád naplno.

***

 

V rudě prosvětlené mlze za bojujícími se objevila nestvůrná chlupatá postava.

***

 

Pes.

Polkl jsem, ale už není kudy utéct.

Alespoň jsem ze sebe strhal kabát, aby se mi nepletl pod nohy.

„Áááá!“ ozval se ženský výkřik plný bolesti.

Zvedl jsem zrak: Wriesovy háky prorazily Denise hruď a roztrhly ji vejpůl.

***

 

Pan Ho i Karolína odskočili a zakrvácené řetězy se hladově vznášely ve vzduchu; ze tmy pod buřinkou sálaly dva plameny.

Pán červů opět vykročil.

Pes také.

***

 

Pak jsem Wriesovi poprvé uviděl do obličeje. Měl maso zčernalé a rozežrané, jako spálené louhem, a křižovaly ho hluboké jizvy. Kolem zubů neměl žádnou tkáň (zato zuby měl bělostné, jako vyleptané peroxidem), ale jeho dentistu bych nechtěl – čelisti měl sešroubované dlouhými nerezovými vruty.

Pod nosem měl něco jako zbytky knírku.

Mířidly pětsedmičky jsem ho viděl docela zřetelně.

Uvidíme, jak zbytečné to bude.

***

 

Věděl jsem, že První i Druhý otrok půjdou pomalu – oni spěchají málokdy – a pokud bych sundal pana Buřinku, možná by upíři…

… marná naděje.

Vím, co musím udělat, ale ten strach, ten strach.

Střely narazily do rozleptané tváře.

***

 

I běžný projektil z pětsedmičky je nesmírně ničivá věc – ty mé ze staré tašky jsou ale ničivé až nadpřirozeně. Po nárazu do povrchu těla začnou příčně rotovat a po určitém zpomalení explodují na malé žiletkovité kousky – ty, krom toho, že všechno semelou na ještě menší kousky, předají cíli svou veškerou kinetickou energii.

Wriese to srazilo jako rána palicí.

***

 

Dotočil salto vzad, bleskový pohyb levou „paží“ a zbytek střel neškodně dojiskřil na článcích řetězů. Půl obličeje mu ale chybělo – moje speciální střelivo zabralo.

Trochu.

Trošku.

Malinko.

Úlomky kulek syčely na mokré dlažbě a měnit zásobník nemělo smysl.

Vím, co má smysl.

Ale ten strach.

Ledová kyselina se začala hladově smát.

Stejně jsem zásobník vyměnil.

***

 

Pak dlouhozubí udělali největší chybu, jakou vůbec mohli.

***

 

V těch zlomcích okamžiků, kdy jsem stíhal myslet, jsem se divil, kde je Tobiáš – nejmocnější a nejsilnější z pražských upírů.

***

 

Doprostřed ulice se sneslo další monstrum. Vypadalo jako japonské brnění z černé oceli, s čepelemi na předloktích, s bodci na loktech, s rohy na ramenou a přilbě.

A s příšernou celoobličejovou maskou.

Stín démona.

***

 

Tobiáš přišel.

***

 

„Ne, tohle ne!“ vydechl jsem.

***

 

Že je legenda o Stínech démonů pravdivá, vím náhodou dost přesně. Že upíři ale tak moc nevědí, o co tady jde, to mnou hluboce otřáslo.

„Užžžž!“ probublalo sešroubovanými čelistmi.

Pán červů zvedl pravou ruku.

Tobiáš ve Stínu démona tasil a nakročil proti Wriesovi.

Pes se začal smát.

***

 

Wries oběma háky zasáhl pana Ho.

Malý Číňan se rozstříkl jako balónek s vodou zasažený brokovnicí – nezbyl z něj kousek větší než článek malíčku.

Tobiáš zakovaný ve Stínu padl na kolena a začal strašně křičet – brnění najednou svítilo bílým žárem a japonský meč s šedou čepelí zazvonil o dlažbu.

A mně konečně došlo, že to tady sice je past, ale rozhodně ne na dlouhozubé.

***

 

Denise z přetržených půlí těla vyhřezly proudy červů, spojily se a mrtvá upírka opět vstala.

Zkoušet na Prvního otroka některé z mých gest nemá smysl.

Zatím.

***

 

Wries málem zasáhl Karolínu, ale nepovedlo se, přestože nyní se zjevně snažil ze všech sil – je s mečem naprosto neuvěřitelná. V obličeji se jí nepohnul sval, a přestože se mohla pokusit ulétnout, zřetelně ji to ani nenapadlo.

Zkoušet na Prvního otroka některé z mých gest sice nemá smysl, co ale pan Buřinka.

Zkřížil jsem ukazováčky.

Pes i Pán červů se rozeběhli.

***

 

Do Čtvrtého kruhu chybí jen málo.

***

 

Wries Karolíně roztrhl břicho hákem.

Ze zdi zahrady blýskla šmouha tmy a narazila Psovi do mordy.

Mé gesto narazilo Wriesovi do ledvin jako rána z pancéřovky.

Pes udělal salto vzad, mávl pařátem a z mlhy za ním se ozvalo vlčí zavytí.

***

 

Gesto Wriese roztrhlo na čtyři kusy.

Karolína šla k zemi, útroby si držela oběma rukama.

Pes měl servanou kůži z levé poloviny hlavy a neměl levou zřítelnici. Šlachy, bledé maso a dvaceticentimetrové zuby svítily tmou a na chlupatou hruď kapal sklivec.

Na dlažbě před ním seděla černá kočka a pošvihávala oháňkou.

***

 

Z mlhy za Psem se vyřítili obrovští vlci, rudé krvavé víry místo očí.

Znovu jsem zkřížil ukazováčky a ledová kyselina v mé mysli ryčela smíchy.

***

 

Pán červů odrazil můj úder asi tak, jako bych já odehnal komára.

Jenže, dobří komáři se vracejí.

Otiskl jsem do vzduchu pravou dlaň.

Dnes nedoutnala, dnes hořela bílým žárem.

***

 

„Uáááfff!“ vydal Pán červů ne zcela popsatelný zvuk a z nosu a úst mu vycákl proud natrávených ponrav i vlastních vnitřností.

Kyselina v mé mysli zamlaskala a poprvé po roce se svobodně nadechla.

Už není cesty zpět.

Tohle žádný dobrý skutek nespraví.

***

 

Neudělal jsem ani půl kroku a zezadu mne smetla drtivá rána mečem – neprůstřelná vesta sice zadržela ostří, ale pořád to byl nelidský švih těžkým kusem železa.

Páteř mi praskla jako párátko.