Zastřený karmín
Hrdinství je stav ducha,
kdy se chlapci mění v muže.
A muži v mrtvoly.
Obvykle zcela zbytečně.
– Jiří Jánský
Šel jsem černou chodbou.
Nevím, jak vím, že je černá – nesvítí světlo. Jen občas – daleko přede mnou – zablesknou dva malé modré plamínky; těsně nad podlahou. Hlavně ale nevím, proč jdu.
Levá před pravou, pravá před levou. A znovu. A znovu. V chodbě je vzduch, ale tak divně mnou profukuje. Jako bych neměl šaty. Ani kůži. Ani maso. Na zemi je vysoká vrstva popelu – je krásně měkký a tiše vrže. Nebýt popelu, mé nohy by hlasitě cvakaly.
Jako kosti.
Pak jsem si vzpomněl na bolest, na nekonečnou agonii v ohni. Sevřel jsem ruce, a prsty zacvakaly o dlaně.
Jako kosti.
Co si pamatuju, ruce mi uhořely k ramenům, nohy k zadku. Přesto jdu a můžu cvakat prsty.
Ale proč jdu?
Zastavil jsem. A zas ty modré plamínky. Musím jít dál, musím se dozvědět, co jsou zač.
Chodba byla dlouhá, nekonečná. Tu zatočila vlevo, tu odbočila vpravo. A já pořád šel. Pak jsem – za strašně, strašně dlouho – ucítil, že mnou vzduch už neprofukuje tak moc. Pak už vůbec. Trvalo to léta, ale já pořád šel. Za modrými plamínky.
Pak se v dálce objevilo světlo.
Nebylo modré, ale bílé – na podlaze v šedém popelu byla řádka malých stop. Nebyly lidské. Došel jsem ke dveřím, a neotevřel dveře, ale oči.
***
Stopy v popelu byly kočičí, tak mne nepřekvapilo, že z těsné blízkosti zírám do modrých kočičích duhovek.
„Mňau,“ řekla mourovatá kočka a znělo to nesmírně unaveně. Víčka spadla a z nosu a tlamičky zabublala pěna, hlava klesla.
„Karolííínóóó! Probral sééé! Janééé! Už nespiiiii!!!“
Jako by se mnou někdo slabě lomcoval, pak se mi něco horkého přisálo k tváři.
Mlask.
Znovu jsem otevřel oči.
Zamrkal jsem.
Kousek nad hlavou jsem měl šikmé zelené stanové plátno. Bubnoval na něj déšť.
Pak se všechno vrátilo.
***
„Fi…,“ zakašlal jsem, „Fiono?!“ V krku jsem měl jako po šílené pětidenní pitce proložené zpěvem death metalu.
„Mluvííí! Mluvííí!!!“ zapískalo to vedle mě – a zas to slabé lomcování a zvuky, jako by někdo velmi lehký poskakoval radostí.
Do zorného pole mi vplul nádherný obličej orámovaný zplihlými blonďatými vlasy, smaragdové oči hlubší než kdy dřív, větší než kdy dřív, jemné lícní kosti vystouplejší než kdy dřív, smyslné rty smyslnější než kdy dřív.
„Zázrak,“ řekl jsem.
„To je dost,“ odstrčila mou ruku a zvedla ze mě bezvládnou kočku. „Kocour málem umřel – a kvůli takovýmu, takovýmu…!“
Vzepřel jsem se na loktech, a šlo mi to zatraceně ztěžka: „Co se stalo? Kde to jsem? Proč tu jsi ty?“ Rozhlédl jsem se – ležel jsem v dlouhém stanu chabě osvětleném pěti petrolejkami a venku byla noc. Petrolejky se pohupovaly nad centrální uličkou a podél uličky byla vojensky seřazená vojenská skládací lůžka plus vojensky seřazené nevojensky provizorní postele z prken, palet a zelených přepravních beden – a na většině z nich ovázaní lidé. Nikdo nespal a všichni civěli na mě.
„Jestli ten parchant nepřestane vřískat, tak se vážně zvednu a…!“ ozvalo se odněkud z druhé strany chraplavou češtinou.
„Jestli tu ještě jednou někdo řekne parchant, tak se zvednu já,“ řekl jsem, a můj hlas zněl tak, že se všichni najednou dívali na druhou stranu nebo do plátna.
„Je tu spousta zlejch lidí, Jane,“ zašeptala Fiona – sice (naštěstí) nerozuměla, ale tónu hlasu jistě ano – byla ušmudlaná a pohublá, ale oči jí modře svítily.
„Kotě, vem prosím tě Kocoura k nám a dej mu napít mlíčka, ano? Hezky růžkem kapesníku – jak jsme to dělaly celou dobu. A nasaď si kapucu.“
„Tak jo.“ Fiona vzala Kocoura do náruče a ještě mi rychle dala pusu na tvář.
Karolína se za ní dívala porozhrnutým vchodem, pak si sedla na otočenou dřevěnou přepravku vedle mého lůžka. Ve vzduchu smrděla dezinfekce, zapařené obvazy, krev, promáčená hlína, hnijící maso, špatně spálená nafta a přetékající latríny; někde nedaleko duněla vzedmutá řeka a byla taková zima, že šla pára od pusy.
Upírce ne.
Nahoře u petrolejek se držel mlžný opar.
„Zachránila …
