To je přece nesmysl (Jiří Kulhánek)

Reportáž psaná na svěrací kazajce

Bác! Někde se něco skácelo. Zaznělo to, jako by spadla moje Crassula Falcata Wend, která obvykle roste v obýváku na secesním stolku pod oknem, někdo ji musel shodit, jako tenkrát Alexandra, když vypila o dvě deci víc… Až na to, že teď bydlím úplně sám.

První mi iracionálně prolétlo hlavou, že z té rány babiznu Medrníkovou od spoda posedne záchvat zuřivosti. No, pár minut před půlnocí a v paneláku.Myšlenka, že nic nepadá samo od sebe, přišla až jako druhá – tudíž by neměla padat ani moje věčně zelená Wendlova tlustice.

Naštěstí už jsem byl venku z vany, v županu, a zrovna jsem se ze zvyku snažil v opoceném zrcadle zahlédnou své vlasy.

Vykoukl jsem z koupelny, právě když Zajíc rozrazil dveře z obýváku do chodbičky.

Představte si králíka domácího – albína s rudě svítícíma očima, – ovšem chodícího po zadních, hodně přes dva metry vysokého a oblečeného pouze do jakéhosi pásu cudnosti, který svou matně černou nýtovanou ocelí ostře kontrastuje s hustým sněhobílým kožichem. Představte si takového maxikrálíka, jenž má místo předních tlap lidské ruce. No zase, lidské! Pravá by až na ty bílé chlupy šla, ale na levé ten králík má všechny prsty srostlé nehty v cosi jako půlmetrový, slonovinově matný a odporně břitký žabikuch. A mimochodem, přední zuby, odborně zvané hlodáky, v tomto případě patnácticentimetrové exempláře, taky zrovna nevypadají na mrkev.

Tak tenhle králík se jmenuje Zajíc a právě se vyvalil z mého obývacího pokoje; s Rytířem, jak jinak v těsném závěsu.

Tak rychle jsem ještě nikdy z žádného bytu nevypadl. V županu, bos, stačil jsem jen strhnout z věšáčku klíče od auta. Zaplať pánbůh za ty reflexy!

Já samozřejmě Rytíře i Zajíce znám. I ta jména jsem jim dal sám. Pronásledují mě už od pátého průniku do Vrstev. Doposavad to však byly jen takové neškodné, poloprůzračné přízraky. No neškodné… Není to nic příjemného, když se v noci probudíte, chcete se jít vyčůrat, rozsvítíte, a přímo proti vám stojí výše popsaný tvor, navíc se skoro půlmetrovýma ušima, kolorovanýma lehce do oranžova, který vám tím svým nehtíkem velice plasticky odřezává hlavu, znovu a znovu. Rytíř tehdy mával svým obouručním mečem tak zběsile, že Zajícovi uťal půl levého slechu, který jako utržený oranžový květ dopadl na můj koberec a zmizel v něm.

Rytíř je obrovité, určitě přes půldruhého metru vysoké, inkoustově černé brnění, o kterém se nedá říct, zda uvnitř za staženým hledím, které mu propůjčuje výraz starého radiátoru ústředního topení, někdo, nebo spíš něco je. Má strašlivě široká ramena, ale nohy jen od kolen nahoru. Vypadá na těch pahýlech trochu jako samovar: obrovité tělo na kratičkých stopkách; akorát, že místo kohoutku na vypouštění vonné čajové esence s sebou nosí hrozně dlouhý a určitě i hrozně těžký obouruční meč, s nímž ale zachází s až neuvěřitelnou lehkostí.

Při jejich prvním zjevení jsem, než mě obestřely mdloby, zařval tak strašlivě, že na druhý den Medrníková odspodu ještě přiostřila válečnou sekeru: od té doby mi nepřišel už ani jeden dopis. Na poziční válku u schránek má, babizna jedna, víc času.

Když jsem se tehdy znovu probíral tak mi už s prvním záchvěvem vědomí došla souvislost hostů (kteří se u mě pak objevovali s železnou pravidelností každou noc), s mými pokusy.

Nejdřív jsem z Rytíře se Zajícem měl hrůzu, ale po nějakém čase bych bez toho jejich poskakování a šermování snad ani neusnul: Tisíckrát lepší než TV. Hrozná sranda. To byla. Právě do této chvíle.

Nikdy bych nevěřil, že se jim provede zaostřit natolik, až se materializují.

Zaplať pánbůh za tu moji Crassulu!, říkal jsem si, když jsem se řítil po schodišti tmou.

Že mě varovala. To její „Bác!“, jak se květináč rozkřápl o zem, mi zachránilo život. Dobře si vzpomínám, jak za dlouhých večerů můj smích Zajíce s Rytířem rozpaloval doběla. Nebýt kytky, tak teď už bych, zřejmě jemně naporcován, prosakoval stropem k paní Medrníkové.

To, že jsem přízraky přiváděl k nepříčetnosti, to vysmívání se jejich marným útokům, to nebylo bezdůvodné. Mimoto, že jsem se dobře bavil, návštěvníci v zuřivosti ztráceli koncentraci a nedokázali udržet energetický kanál, takže se vždy brzo rozplynuli. Pravda, zřejmě by stačilo jen zhasnout a zavřít oči, ale já si před spaním rád čtu, a ono to dost ruší, když vám někdo šmidlá mečem (byť fantomatickým) přes stránky.

Otvíráním domovního vchodu jsem se nezdržoval. Proskočit skleněnou výplň kotoulem bylo rychlejší. A že bylo proč spěchat! Zajíc s Rytířem, nyní v energeticky mnohem méně náročné projekci typu přízrak, mohou prostupovat hmotou. Naštěstí ne moc rychle. Přesto tam, kde já jsem dlouhými skoky létal z mezaninu na mezanin, oni se snášeli skrz schodiště jako v neviditelném výtahu. I v hlubokém přítmí, naředěném jen odlesky lamp z ulice, byly zřetelně vidět zrohovatělé a ušpiněné spodky Zajícových tlap a tmavé oválky Rytířových pahýlů, odlepující se od stropu.

Když to jednou dokázali, tak už by jim materializace, nebo lépe rematerializace, neměla dělat žádné potíže. Já to dost dobře znám. Rozběhl jsem se k autu. Dlouhý župan vlál a ovíjel se mi kolem nohou, vypleskávajících na studený a drsný asfalt zběsilé staccato. Můj SAAB 96-V4 de Luxe. Můj rzivý, oprýskaný a skoro třicet let starý ďábel, čekající u chodníku. Jím to vlastně všechno začalo…, ale teď není na vysvětlování čas.

Za kliku jsem zabral tak divoce, až mi málem zůstala v ruce. Doba, kdy se místo neodemknutelnými dveřmi zdlouhavě nastupovalo nezamknutelným kufrem, už naštěstí pominula. Sytič naplno. Starý motor rachotivě naskočil. Ve zpětném zrcátku se zabělel Zajícův kožich. Švih! Auto se otřáslo. Rytíř špičkou meče odsekl anténu.

„Do hajzlu!“ vyjeknul jsem a konečně se mi podařilo zařadit. Samozřejmě, že jdou i po autě, možná stejně jako po mně. Další myšlenka mě pěkně zmrazila. Spolu s anténou jsou nejspíš odťaty i všechny možnosti úniku do Vrstev! Do hajzlu a znova do hajzlu! A ještě jednou do hajzlu!!! Odpálil jsem od chodníku, až pneumatiky hystericky zaječely nocí. Jestli mě nedostanou Zajíc s Rytířem, tak defenestraci od sousedů pravděpodobně neujdu.

Však komu čest, tomu čest! Rozespalý motor normálně několikrát chcípne, než se auto rozjede. Dnes naštěstí pochopil, že chvátáme, a to dost značně. Musel jsem na to pěkně šlápnout. Hostům šel horizontální pohyb mnohem rychleji než vertikální.

Zvuk nápadně připomínající palbu z těžkého kulometu rozdrnčel okna v celém popůlnočním sídlišti. Originál výfuk neseženeš, a tak mi klempíř Zdeněk trochu přešil jeden z traktoru.

Zajíc i s krátkonohým Rytířem neuvěřitelně akcelerovali. Smýkl jsem se v pravoúhlém nájezdu na hlavní ulici přes vyvýšený tramvajový pás. Auto se divoce roztančilo, div se nepřevrátilo. Uvolněná poklice práskla do popelnic na chodníku. Moji pronásledovatelé, naštěstí stále v energii šetřící projekci typu přízrak, proběhli saabem někde v místech, kde mají jiná auta zadní dveře. Materializovali se, jen co druhou stranou vylétli ven, a Rytíř mi bez zaváhání zasekl meč celou svou obludnou silou hluboko do střechy. To vše se odehrálo během zlomku vteřiny. Bokem se stále smýkající saab přirazil obě nestvůry k jedné z u chodníku zaparkovaných škodovek. Moc je to nevzalo; Rytíř ani nepustil meč, a tak, když jsem znovu dupl na plyn, zaklíněný meč vyrval do střechy obrovskou díru; jako gigantický otvírák na sardinky.“Parchante plechovej!“ zařval jsem bezmocí a málem prošlápl podlahu, jak jsem se snažil z vyjícího motoru vyždímat všechno naráz. Další rána, při které mi zuby zcvakly tak, až mě na jazyku zaškrabaly kousky rozdrcené skloviny, roztříštila zadní okno a odervala víku kufru.

Když jsem dosáhl rychlosti čtyřiceti námořních mil za hodinu, konečně se začaly obrysy pronásledovatelů v zpětném zrcátku zmenšovat. Kdyby měli projekci vymakanou jako já, tak by se mi mohli zhmotnit na zadní sedačce, uříznout mi hlavu, a ještě než by se to všechno rozmlátilo o nějakou lampu, by byli zpátky ve své Vrstvě na čaji, nebo co tam pijí…

Vymakanou projekci jako já! Csss! To už je v tomto okamžiku minulost. Krev mi i přes zlou situaci vzkypěla vztekem. Vždyť takhle omláceným a posekaným autem nepřejedu ani Prahu! Natož nějaké projekce!

Právě teď už bych sice mohl zpomalit na kritickou rychlost a zkusit mimoprostor, ale při vzpomínce na to, co někdy před týdnem způsobila pouhá kratičká myšlenka v nesprávnou dobu, mě pro změnu pocitů obešel mráz. A teď je orvaný bok a dírou ve střeše mi vítr vyje na záda.

To jsem před tím týdnem propadl začátečnickém klamu, že mám všechny finesy projekce v malíčku. Pche! Zničehonic jsem se ocitl v nějakém šíleném počítači – byl to snad Hewlett-Packard. A věřte, není to žádná sranda, když vás to jako chaotickou skrumáž jedniček a nul taktuje někde kolem šedesáti mega, a kdy se vás, jakožto něco zcela nepřípustného, snaží přerušit snad ze všech úrovní naráz, nakonec to vypnuli a já přišel o půl zadního kola. Moc nechápu, jak je to možné. Při zpětném rozboru se mi nepodařilo zjistit ani přibližný typ projekce, a až na to, že chyběla ta polovina levého zadního, odříznutá hladce jako skalpelem, jsem vlastně nepřišel vůbec na nic. Jen intuice našeptávala, že nikdy nebylo k smrti blíž. A co se stalo s tím půlkolem? No, možná někde v sítích povstane kvalitativně nový Semipneumatikový virus.

 

Řítil jsem se z kopce třídou Milady Horákové. Palba přes sedmdesát majlí. Žlutá světla lamp se slila do doutnavých čar, lemujících rychlostí rozmazaný průčelí tmavých domů. Vítr ječel v díře na střeše a pištivě kvílel v netěsnících okénkách.

 

Na křižovatce nad Střešovickou vozovnou jsem znovu dostal smyk, až jiskry létaly. Saab rachotil a hrozivě se kymácel. V zrcátku se najednou objevily dva stíny: Černý a Bílý. Smrťácká whisky. Museli na to mimozkratkou. Traverzou by nestíhali. Byl jsem nucen roztočit to až na pětaosmdesátku. Kdo je líný počítat, tak je to kousek pod sto šedesát kilometrů za hodinu.

Křižovatku nad Prašným mostem jsem, vymrštěn rozmlácenou silnicí, prolétl vzduchem. Při dopadu saabík předsmrtně zachroptěl a v záplavě jisker a odpadnuvších součástek se roztančil tak, že na bulváru bylo rázem úzko.

 

Po slabých dvou kilometrech to skončilo.

Na Letné mi do cesty skočil policajt s červenou lucernou. Když jsem se mu vyhýbal, řítěje se neztenčenou rychlostí, škrtlo přední kolo o obrubník, jenom malinko, ale auto se roztočilo jako vrtule, přelétlo nástupní ostrůvek a narazilo do betonové stěny stadionu. Její šeď se mi jen zamihala před očima, když se saab začal mlátit mezi ní a ocelovými piloty, které podpírají tribunu nad zdí. Neuvěřitelným randálem kolem mě vířily světlé útržky a úlomky z roztříštěných reklamních tabulí. Nakonec obludný lomoz navzájem se drtících věcí ztichl; až neuvěřitelný klid mi div neprotrhl ušní bubínky. Na nerozbitné přední sklo se s plácavým zašustěním snesl veliký roztřepený kus plakátu. Bylo na něm půlhektarové růžové ňadro se zátkou od plzně místo bradavky.

V hlavě mi zahlušeně hučelo. Vypadl jsem z trosek a začal vrávoravě utíkat. Zajíce s Rytířem mi ty rány z hlavy nevytloukly. Ale zkuste si to: Smysl pro rovnováhu narušen, bos a v županu na paty. Policista mě doběhl snad už po dvaceti metrech a bez jakýchkoliv skrupulí mi podrazil nohy tak, že jsem se drškosjezdem po kočičích hlavách rozmlátil víc než při předchozím karambolu. Zkroutil mi ruku za záda a jal se mě dost nešetrně zvedat na nohy. Přitom křičel úřadním hlasem: „Vstaňte občane! Vstaňte občane!“ Tak jsem vstal. Krev z rozbitého nosu, v němž se mi rozléval pocit, jaký musí zakoušet spacák při rolování, šimrala na otékajících rtech a na bradě. Olízl jsem jí, chutnala, jak jinak, slaně a kovově. Mladík v uniformě mě vedl k policejnímu autu zaparkovanému opodál a rameno ruky, kterou mi držel zkroucenou za zády, nepříjemně bolelo.

„No člověče, nemusel byste bejt hned tak komisní!“ mumlavě jsem se ho pokusil obměkčit úsměvem přes rameno. Odpovědělo mi akorát zaskřípění mého vlastního ramenního kloubu. Mrzák jeden!

Kluzké dláždění záblo do nohou. Dál už jsem klopýtal jako ovce.

Z auta se zeleným pruhem se s funěním vysoukal tlusťoch napresovaný do pukajícího stejnokroje.

„Tak panáček nám chtěl utýct,“ řekl. „Pročpak nám to děláte, prosím vás?! Vždyť…“

„Já prosím vás!“ huhlavě, ale rezolutně jsem mu skočil do řeči. Policajt nespokojeně našpulil ústa.

„Musíme rychle, ale opravdu rychle ocaď! Zajíc s Rytířem tu budou nanejvejš za dvě minuty, a když vás tu najdou se mnou, rozsekaj nás na kusy všechny!“ S nakousnutým jazykem se mi mluvilo dost špatně.“Zajíc s Rytířem?“ zahleděl se na mě tlusťoch zkoumavě, jako to dělají hodně krátkozrací lidé, jimž ješitnost nedovoluje nosit brýle, a zřejmě až teď si v chabém světle vzdálené výbojky všiml, že jsem bos a jenom v županu, který jsem si, aby se mi lépe šlo, zvedl nezkroucenou rukou nad kolena.

„Tak Zajíc s Rytířem!“ protáhl a obě obočí mu významně vylétla do půli čela, když předtím znovu zašilhal na mé holé nohy. Rychle jsem uvolnil prsty, přidržující záhyby mého domácího obleku. Zvláštní: S vraždychtivými fantómy v patách, otřesený havárií a následným pádem holou pusou na dlažbu, připadal jsem si v tu chvíli akorát nevýslovně trapně. Asi tak nějak se musí cítit přistižený exhibicionista – rozplozená osobnost, jejíž jedna polovina neví nic o činnosti té druhé: Takový ten ve dne Jekyll puritán, v noci Hyde se soukromou genitálovizí pod pláštěm.

„Tak copak sme pili, mladej!?“ pokračoval tlusťoch a neuvěřitelně pomalu sestavoval ten neradostný dýchací přístroj ze skleněné trubičky a svrasklého, na čtverečky poskládaného plastikového balónku. Světlo ze vzdálené lampy zablýskalo na umělohmotném štítku jeho čepice. Z lenivých pohybů jeho rukou můj nárazy obluzený mozek konečně vybředl z exhibicionistické halucinace a upamatoval se na to, o co tu vlastně jde.

Rozrazil mě strach zavánějící nepříčetností. Už jsem to byl zase já. Vyděšeně jsem otočil hlavu a pohlédl nahoru k Hradčanské. V odlescích dalekých světel se mi zazdálo, že vidím dva velice rychlé stíny. Bílý Zajíc a Černý Rytíř. Černý Rytíř jako z nějaké nablblé pohádky.

„Tam! Tam!“ zařval jsem. „Musíme okamžitě pryč!“ začal jsem se drát do policejních omalovánek. S muži zákona to ani nehnulo, jen bolest ze zkrouceného ramene se zdvojnásobila a vystřelila do celé pravé ruky.

„Rozsekaj nás na nudle, vy kreténi!“ zaječel jsem zoufale a tak nahlas, až se vrátila ozvěna – v nočním tichu velice pochmurná a působivá. Snad to je rozhýbalo.

„Nevodmlouvej mu!“ šeptl tlusťoch, upustil balónek a už se cpal do auta za mnou.

„Jedem jedem prosim vás… Tak ať už kurva jedem!“ kvičel jsem, a přiznám se, strachy jsem se třásl. Zřejmě to působilo dost sugestivně. Mladý policajt hopsnul za volant a vypálil, až se favorit na kostkách rozvibroval, že by nejeden elektromechanický utěšitel osamělých ženských srdcí zbledl závistí. Hlavu vykroucenou dozadu, sledoval jsem v temné dálce se opět rozplývající stíny přízraků. Tlustý policajt je neviděl a při své zjevné „bystrozrakosti“ se ani nenamáhal otočit, – jestliže by se mu to pro třaslavé faldy špeku vůbec povedlo.

 

„Klid hochu. Jen se uklidni!“ bručel tlusťoch a chlácholivě mě popleskával po rameni. „Však my jim ujedem a zas bude dobře. No tak!“

Asi za pět minut jsem se přestal třást. Mladej držel volant jednou rukou a něco potichu hučel do mluvítka vysílačky na pohupujícího se na kroucené šňůře; občas na mě bleskl v zrcátku. Pruhy oranžového světla výbojek se míhaly interiérem uhánějícího auta jako kolorovaná zebra.

Najednou jsem zmalátněl až zhadrovitěl; teprve teď mě asi dostal šok. Další události se mi proto poněkud slévají. Tlusťoch mě konejšil jako táta malého kluka.

Táta!

Odvezli mě rovnou do blázince, hajzlové!

 

A kdyby do normálního! (Jestli se o ústavu pro choromyslné dá mluvit jako o normálním.) V žádném nebylo místo – všude narváno po střechu… Akorát ve vojenském ne, tam mě přijali beze všeho. Uniformy, hlídky, samopaly; prostě armáda.

Když jsme zastavili před pochmurnou omřížovanou budovou prastarého kláštera, šok ze mě částečně spadl a začal jsem protestovat: „Musíme dál!“ chtěl jsem zakřičet, ale předchozí hlasovou exhibicí narušené hlasivky napoprvé jen neartikulovaně zachraptěly. Roztřásl mě závěr drásavého kašle. Mladej už vystoupil. Otočil jsem se na tlusťocha, jehož mastná tvář se napjatě leskla ve stínu vedle mě: „Opravdu musíme někam dál!“ napodruhé už mě hlas nezradil

„A kam byste chtěl, vlastně. Tady se o nás postarají.“

O tom, kam se uchýlit, jsem nějak ještě nepřemýšlel: „Kam…, no kam…, přece…, přece ke starýmu panu Pasekovi!“ osvítil mne náhlý nápad. „No jasně! Jedem k Pasekovi! Rychle!“

„No tak dobře, fajn. My si tu jen něco zařídíme, a pak hned jedem,“ natáhl žoviálně, ale napětí vepsané ve tváři mu prosáklo i do hlasu. Mělo mě to varovat.

V příštím okamžiku zaklapaly dveře a favorit se naplnil nepřehledným klubkem lidí v bílých pláštích. Vynesli mě z auta jako obrovská přílivová vlna.

Co se vlastně děje, mi došlo, když se mě ruce pokusily nacpat do svěrací kazajky. To by začal zuřit každý. Proto také vím, že tam mají ozbrojenou ostrahu. Dva samopalníci, dva lapiduši a moji dva policajti měli co dělat, aby mě zvládli.

Pak mě nesli většinou obličejem dolů, takže jsem viděl jen věkem ohlazené dlaždice, mastné prošlapané schody a omlácené bílé mříže rozdělující chodby. Nos mi ucpal studený pach provlhlé, staré omítky a čerstvého Kresolanu.

To vše jsem vnímal jako v rudém oparu. Samozřejmě, že mě tu zavřou a samozřejmě, že mě hned tak nepustí a samozřejmě, že Zajíc & spol. mě tu najdou. A to dost brzy.

Doktor, celý v bílém, mi okamžitě vpálil injekci. V hlavě, mezi strachem a mým JÁ, najednou vyrostla taková neprostupná stěna. A najednou mi bylo hrozně fajn.

Z přijímacího procesu si pamatuji akorát útržky: „Co jste byl na vojně?“ Strašně daleké a dunivě pomalé klapání psacího stroje zvolna utichalo až utichlo.

„Ehe?“ to jsem byl asi já. Hluboký roztřesený zvuk, měkce se rozplývající do dálky.

„Hodnost!“ vybuchlo mi v hlavě asi tak pět centimetrů od ucha směrem dovnitř.

„Nebyl jsem na vojně…“ zdlouhavě a strašně rozplizle někdo odpověděl mým hlasem.

„Co s ním, s civilem… No… Tak napište vojín…“ Všechny ty tisíce kilometrů vzdálené basové zvuky, které mne obalovaly, se najednou slily do jednoho krátkého zabručení a…

 

Probral jsem se v temné místnosti, širokými řemeny důkladně přikurtován k tvrdé posteli. Mátožně se vlekoucí myšlenky se rozbíhaly do stran a tančily spolu s uzounkým proužkem bledého slunce, plazícím se po brčálově zelenou barvou našmidlané zdi. Tančily hezky a dlouho.

Pak jednou zarachotil klíč v zámku a vstoupili dva zřízenci. Jeden zůstal u dveří a druhý mě odšněroval. Můj strach se dosud pohupoval někde v dáli na vlnách včerejší injekce.

Jeden z pohůnků hodil na zem obrovité filcové pantofle. Nastoupil jsem do nich. Smradlavá ledová chodba se spoustou dveří a železnými mřížemi rozdělujícími její nedohlednost na mnoho polovin.

V ordinaci byl jiný doktor než ten, co mě přijímal. Pod bělostným pláštěm nažehlená zelená uniforma, šedé vlasy, obroučky brýlí ze stříbrného drátu zpoza nichž vyvěral těžký pohled bezbarvých očí s povislými horními víčky. Znovu jsme sepsali mé nacionálie. Strach byl sice pryč, ale to, že mě někdo může kdykoliv zabít, jistou neomámenou část mého JÁ znepokojovalo a nutilo alespoň trochu přemýšlet. Další noc přišněrovaný k posteli, a se sedativy v krvi, bych už přežít nemusel. Proto mi spolupráce připadala výhodná. Řekl jsem doktorovi o včerejšku všechno, na co se ptal, ale pokusil jsem se to sehrát tak, aby to nevypadalo, jako že jsem třeba blázen. Bohužel mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než to zahrát na lehkou opičku spojenou s obluzením ze sugestivní knihy. Když jsem skončil, doktor do mě chvíli klepal chromovaným kladívkem, svítil mi do očí a neutrálně pomlaskával.

„Fajn, pane Koudelík, já vám věřím,“ řekl nakonec, „ale nemohl byste mi to přesně sepsat? Co jste pil, co jste četl, hm… Kdy se objevila první halucinace, a tak?“

„Umíte anglicky, doktore?“ zeptal jsem se. To nebyl moc dobrý začátek. Zamračil se: „Tak za prvé: Já jsem především plukovník, a za druhé PAN Plukovník!“ mrazivě odsekával slova jako led do whisky. V hlavě se mi pořád motali ti dva kontrastní psíci.

„Ne, promiňte, nevykládejte si to zle,“ hnal jsem se zpátky do pozic, „já jen, že byste si to mohl přečíst sám, – tu knížku, je moc, opravdu moc dobrá! Opravdu!“ Díval se na mě stále velice chladně. „Ale samozřejmě, že pro vás všechno sepíšu, a rád, jak si jen přejete, do… ehe, PANE plukovníku!“ vychrlil jsem, co mi ztuhlý prokousnutý jazyk stačil. Sklonil hlavu a dlouze si mě prohlížel horní polovinou bifokálních skel svých stříbrných brýlí.

„Stihnu to tak za hodinku, a pak mě, doufám, propustíte?“ otazník na konce věty se rozplizl do ticha, a já jsem se servilně usmíval, a jenom doufal, že dostatečně servilně.

„Mňo, uvidíme,“ konečně odpověděl. „Nic není vyloučeno!“ usmál se – on pro změnu blahosklonně – a podal mi pár linkovaných papírů a maličkého špačka obyčejné tužky. Pak mi ještě sestřička s knírem a rukama jako sumosportsmen polepila omlácený obličej novou dávkou náplastí, a po téměř obřadném rozloučení s plukovníkem mne moji dva lapiduši odeskortovali nazpět.

 

Zavřeli mě do jiné cely, než v jaké jsem trávil noc. Záchod, stůl, židle; vše pevně přišroubováno k podlaze. Úzké okénko u stropu a smrad. Znovu ta depresivní brčálová barva. Účinky včerejších léků se rozplývaly…

Ruka s tužkou se zběsile rozběhla po papíru. Vymyslel jsem cosi o Zajícovi, Rytířovi a pronásledování, pojmenovat to „Black Knight“, přidal deset piv, divoké sny jenž mě pronásledují už od mládí, a tak dál… Bylo mi jedno, že budu mít popotahovačky s policií. Jen se dostat k Pasekovi, hlavně k jeho saabu. Urvat jenom jeden jediný den svobody!

Včerejší injekce mezitím přestala působit úplně a strach se brutálně vrátil. Každou chvíli jsem se otáčel; prázdná místnost za mnou a hutné ticho šeřícího se podzimního dne mě začaly děsit. Poslední odstavce jsem dopisoval v téměř smrtelném chvatu. Ticho tížilo víc a víc. Už i škrabání tužky na hrubém papíru mi připadalo jako plíživé kroky za zády. Kdyby alespoň ta židle nebyla přišroubovaná! Na závěrečné řádky jsem musel vstát a opřít se o zeď, čelem do cimry, a psát proti dlani druhé ruky, oči neustále přebíhající z papíru do místnosti. Neustále ve mně rostl pocit, jaký musí zakoušet odsouzenec, kterému přesně vysvětlili jako ho popraví, že nemá úniku a odvolání, ale neřekli mu kdy, ba dokonce ani do kdy provedou exekuci. Nejistota je strašná. Nejhorší.

Ze všech sil jsem zabušil na zeleným plechem pobité dveře.

„Co je? Co mlátíš?“ ozval se za chvíli z chodby hrubý a naštvaný hlas.

„Tady, už jsem to napsal, pro doktora, teda pro pana plukovníka,“ bál jsem se tak, až mi hlas skřehotavě přeskakoval. Dveře se konečně otevřely. Zase jiný lapiduch. Vrazil jsem mu popsané papíry do ruky.

„Chce to prý okamžitě na stůl!“ Hlas mě stále moc neposlouchal.

„No jo, dyk jo!“ ušklíbl se a zamkl za sebou. Schoulil jsem se do rohu a začal horečně počítat: Pět minut než se papíry dostanou k plukovníkovi, půl hodiny… ne, hodina na čtení, čtvrthodinka na rozmyšlenou, pět minut než pro mě přijdou, další čtvrt hodiny na formality a konečně budu venku. Přesně sto minut. Jak to ale odhadnout, když hodinky leží doma na lednici. Roztřásla mě zima. Někdy minulou noc mě navlékli do zaprané a vytahané teplákové soupravy; má barvu, které se velice výstižně říká „hovna“. Provlhlý, plísní páchnoucí erár. V stále houstnoucím šeru pomalu mizela protější stěna, pokrytá lesklými puchýři odprýskané omyvatelné barvy. Puchýře má na svědomí syrová vlhkost vzlínající věkovitým zdivem. Zničeho nic se úplně setmělo. Srdce mi dvakrát poskočilo a zastavilo se. Naštěstí to byl jenom val skoro černých mračen, který tak naráz ukrátil večer. Zatím žádná postava mezi mnou a oknem, žádný meč… zatím.

 

Teprve hodně dlouho po tom, co odumřel i poslední příznak jakéhokoliv světla, jsem pochopil, že dnes už mě nepropustí. Ještě než se to můj strachem zahlcený mozek připustil, vymýšlel jsem si tisíce věcí, které doktora zdržely, vsugerovával jsem si, že ještě neuplynulo těch sto minut a pořád jsem počítal. Znáte to: Určíte si číslo, do kterého musíte dopočítat, a v té době, než se k němu prokoušete, se stane to, v co doufáte.

Nejdřív jsem počítal do dvou set – a naposledy to bylo pět tisíc. Pak jsem se už nedokázal obelhávat. Žaludek mi vylétl do krku a padl zpět jako bomba. Chtělo se mi ječet a mlátit hlavou do zdi, ale zbyteček zdravého rozumu mi napovídal, že to by byl definitivní konec – další uklidňující injekce, a živé prase připoutané na řeznickém špalku, připravené k humánní pitvě obouručním mečem.

Najednou u stropu vzplála holá žárovka, schovaná za silným drátěným krytem. První zášleh jejího načervenalého světla mě vyděsil k smrti. Pak jsem se uvolněně rozesmál. Vydrželo mi to jen chvilku. Ačkoliv tma předtím byla zlá, alespoň jsem si mohl připadat neviditelný. Teď mi bylo jako v aréně, bez možnosti útěku. Vražedný býk se může přihnat odkudkoliv a určitě nemine. Vnitřní napětí se vystupňovalo tak, že se mi poprvé v životě vzbouřila střeva hrůzou. Páchnoucí, starou zaschlou močí šedožlutý hajzlík. Samozřejmě bez prkénka a kousku toaletního papíru. Zvláštní, jak primární potřeba, zapříčiněná čirých strachem, dokáže potlačit svého původce.

Než jsem si vzpomněl na zbytek nepopsaných papírů na stole, zmítala mnou hrůza snad ještě větší než předtím. Ty civilizační návyky! Co je to smrt proti tomu, štrapicírovat světem s neutřeným zadkem!

Zápach mě ničil. Představte si, že kálíte v rohu vlastního obývacího pokoje. Brr! Naštěstí, i když s hlasitými protesty, záchod splachoval. Teď kde si umýt ruce… Všechny mé pocity a hrůzy se slily do této jediné nutnosti. Bušil jsem do dveří tak dlouho, dokud mě vzteky rudý lapiduch neodvedl do umývárny.

Studená voda, mikroskopické, ocelově tvrdé mejdlíčko, orezlé, kdysi snad smaltované koryto, zaprášené pavučiny pod koláči černé plísně potaženou klenbou a jedna zkroucená a kapající sprcha. Nejluxusnější koupelna jakou jsem kdy navštívil. Při zpáteční cestě mi v beznadějné pokusu o útěk zabránil pouze strach z ořemenované postele. Celou noc se, až na halucinace, nic nepřihodilo. Strašně dlouhá noc. Nesnesitelně.

Po snídani přišla vizita. Tři zřízenci a zase jiný doktor. Prý o mně nic neví, musím si počkat na pana plukovníka – teprve teď jsem se dozvěděl, že je to i primář – a ten že zase nastupuje až pozítří…

Než mi nasadili kazajku, natrhl jsem doktorovi ucho a jeden z lapiduchů si odnášel solidní monokl.

 

Teď trávím čas v „Zeleném salónku“, tak se tu říká vypolstrované cele pro chovance, kteří by si mohli ublížit. Už čtyři dni. Kazajku mi přestali dávat předevčírem a včera přešli z injekcí na pilulky.

Dnes ráno, když mě pak Krátký vedl na záchod, vyvstala v moři mé beznaděje nová, zřejmě poslední šance. Pokusil jsem se na něj promluvit, a když nereagoval nepřátelsky, ba dokonce mi v skrytu umývárny nabídl cigaretu, vsadil jsem všechno na jednu kartu. Domluvil jsem se s ním, že sepíšu události, které předcházely mé integraci, od začátku a po pravdě, a on to vynese z ústavu a předá redaktorovi nějakých novin. A doktoři mě pod tlakem veřejného mínění budou muset pustit.

Je to výborný chlap, tenhle pak Krátký. Trošku ušmudlaný plášť, trošku bříško; pod baňatým nosem smutný, nestejnoměrný knír, a hlavně – není voják!

 

Sedím v rohu vedle dveří, opřený o páchnoucí a flekaté matrace, a rovnám si vzpomínky. Naštěstí mi zbyla tužtička a půl linkovaného papíru. Na záchodě jsem ještě ukradl pár lístků skládaného; aspoň to bude vypadat autenticky.

Tak hezky popořádku. Přibrousil jsem tuhu o hrubou odřenou látku polstrování na podlaze.

 

Představte si, že sedíte ve svém saabu a že vyjíždíte od benzínové pumpy na dálnici (U devíti křížů), a v tom se vám zasekne dvojka. Lomcujete řadicí pákou o to víc zuřivě, o co víc marně. Venku dva nad nulou, a rychle se prohlubujícím soumrakem se snášejí husté peřiny předčasného, mokrého sněhu. Ani stěrače puštěné naplno nestíhají rozhrnovat lepivou záplavu šedých vloček. Za několik minut nervózně hladíte tu před chvilkou proklínanou šaltrpáku a děkujete všem svatým alespoň za dvojku. S hlasitým zpěvem, kterým dodáváte odvahu sobě i poskřipující převodovce, se něco kolem třicítky plížíte mlaskající břečkou krajnice osvětlenou kužely reflektorů, jejichž světlo se jen ztuha probíjí valícím se sněhem. Unavená noha na plynu začne sama od sebe neznatelně zrychlovat. Ručička tachometru přelezla další bílou čárku a můj saab dosáhl kritické rychlosti… Později jsem zjistil, že je to přesně 37,04 km/h, tedy zcela přesně rychlost dvaceti námořních mil za hodinu.

Tak tehdy v šeru onoho památného večera, ztracený ve vírech sněhu, dosáhl můj automobil této rychlosti, což jistě nebylo poprvé. Ale! Poprvé ji udržoval přesně 201,168 metrů, což je – kupodivu na tisícinu – právě jeden furlong. To jsem tehdy samozřejmě nevěděl.

Po ujetí jednoho furlongu rychlostí 20nm/h se stalo něco velice zvláštního: Totiž – najednou všechno zmizelo. Dálnice, večer, sníh, zvuk motoru, auto i já. No tedy já. Já pouze jako tělo; hmota. To duševní já, lépe psáno JÁ, se ocitlo kdesi v nepopsatelnu. Věřte, byl to šok.V první pikosekundě jsem nechápal, v druhé mě zavalil přímo zvířecí strach z neznáma a ve třetí jsem si zoufale přál být doma; – a ve čtvrté jsem tam byl! Znovu na parkovišti před naším činžákem! Znovu na parkovišti, z něhož jsem před třemi hodinami odjel – směr příbuzní na Moravě. „Lehce“ neuvěřitelné, ale stalo se to přesně tak.

Jako v mátohách jsem se dopotácel do bytu a vzpamatovával se celou noc. Myslel jsem, že blouzním. Druhý den časně ráno jsem poprvé v životě nepozdravil paní Medrníkovou, což jinak vždy činím s obzvláštní radostí, jelikož jí to hrozně štve, jelikož o mně na domovní radě nemůže vyprávět, že jsem nevychovaný parchant, který do noci dupe, a ani nepozdraví, paní správcová, představte si to! Tak jsem tedy nepozdravil paní Medrníkovou a došel si kalným zárodkem dne do obchodu pro dva kartony třetinkové plzně, které jsem doma začal okamžitě likvidovat. Do brzkého večera se mi úspěšně zdařila likvidace obého zamýšleného. Nazítří mi bylo tak špatně, že jsem předvčerejší večerní příhodě konečně uvěřil. Odpoledne jsem důkladně prohlédl auto a další den začal s experimenty.

Zjistil jsem, mimo výše uvedených hodnot, jejichž nalezení mi trvalo ze všeho nejdéle, že se pouhou silou vůle v tom zvláštním nepopsatelném stavu, do kterého jsem se vždy po absolvování těch exotických měr dostal, a který jsem si pracovně nazval „nijakáč“, což asi tak nejlépe vystihuje jeho vlastnosti, dokáži promítnout, a nebo přenést, do kteréhokoliv bodu jakéhokoliv prostoru.

Dále jsem zjistil, že to, čemu příště budu říkat projekce, mohu uskutečnit několika, přesně řečeno třemi způsoby: jako neviditelný a na jedno místo fixovaný pozorovatel. Jako viditelný a pohyblivý fantóm, neschopný však jakékoliv interakce v prostoru, v kterém se nachází. Nakonec i jako materie, tudíž tak, jak se mi to náhodou povedlo poprvé. Vše samozřejmě pouze se saabem pod zadkem – v případě projekce typu fantóm, jako dost příšerná kombinace obého.

Během dalšího týdne, v němž se případ auta mizícího ze silnic dostal až do celostátních deníků, jsem přišel na to, že energie pro přenosy se dál získává z benzínu, který sice ubývá podle délky cesty a typu projekce, ale účinnost jeho přeměny v energii se dá prakticky vyjádřit známým vzorcem E=mc2; tudíž nebýt ztrát při rozjezdech po silnici, mohl bych s tou poslední nádrží od Devíti křížů třeba miliónkrát do spirální galaxie, v katalogu NGC (New General Catalogue of Nebulae and Clusters of Stars) vedené pod číslem 4594, což jsou bratru tak tři megaparseky. Zvláště pak, když vlastní přenos probíhá v nulovém čase.

Ale! Vesmír je nuda! To byl další ze závažných poznatků. Jeho objevení mi sice trvalo poněkud déle, ale je to neoddiskutovatelně tak.

Tma, světlo, hvězdy, planety, flóra, fauna, bytosti. Všude skoro to samé. Jako N.P.FIX.P. (neviditelný, pevně fixovaný pozorovatel) civíte kdekoliv na cokoli, ale za roh nebo nejbližší strom se dostanete jen tak, že se vrátíte na Zem, znovu furlong dvacetimílovou rychlostí, a za tím dalším stromem je většinou ještě jeden a většinou ten samý strom. Jako AI.Z (aninteraktivní zjevení) byly zpočátku zábavné procházky typu – černou dírou skrz naskrz, nebo veleobr či bílý trpaslík či modrý obr od A do Z. (Mimochodem, ta astronomická terminologie je taky pěkně z pohádky do pohádky.) Ale i ty nejkrásnější a nejgigantičtější křeče hmoty a prostoru omrzí. Mou další kratochvílí se pak na krátký čas staly exkurze do světů obydlených více či méně inteligentními tvory. Ale, ačkoliv to také většinou nebyly žádní krasavci, můj zjev je zhusta děsil tak, že mi jich nakonec začalo být líto. No představte si kreaturu vytvořenou zprůměrováním mě a SAABu 96-V4 de Luxe! Na kterési planetě někde za Krügerem 60 A (nebo kde) mne nevelký národ v samém počátku civilizace dal jméno, ve volném a upraveném překladu znějící takto: „Velký Bůh podobný čichofrapantnímu trsáku uzlouna sliznatého ( Uzloun sliznatý je mnou uměle vytvořený název pro tvora jinak zcela nepopsatelného.).“ A kdo by chtěl být něčím takovým!

Vesmír je prostě otrava. A přenášet se v něm jako hmota je nesmysl. Na zpáteční cestu potřebujete pár set metrů něčeho rovného a kyslík pro motor. O vzduchu pro sebe nemluvě. Tudíž problematickou seberealizaci v rámci staré písně „One-way ticket to Pluto“ rád přenechám kosmonautům.

Daleko zajímavější, jak se ukázalo, bohužel i nebezpečnější jsou výlety do Vrstev. Kde se nacházejí nevím, ale v tom, co jsme si zvykli nazývat naším vesmírem a naším prostorem určitě ne, protože co tam je možné za věci… Borcení časoprostoru kolem galaktického jádra je proti tomu (velmi obrazně) povětšinou učiněná selanka k nedělní kávě.

Když jsem zjistil, že vrstvy existují, a že dokážu prosáknout i tam, tak přesně po páté exkurzi začaly noční návštěvy Zajíce s Rytířem v mém bytě (jelikož se jim má výzkumnická činnost evidentně nelíbí, nebudu se o Vrstvách radši příliš šířit. Co kdyby se to nelíbilo ještě někomu jinému). Dalšími pokusy jsem zjistil toto: Schopnost mého vozu pronikat prostory je úzce, ale velice úzce, spjata s jeho vnějšími tvary. Tedy spíš byla, protože beztvará troska u Sparty… ale darmo psát. Samozřejmě, že jsem experimentoval i s jinými auty, ale pouze SAAB 96-V4 v úpravě de Luxe, tedy to samé, co jsem měl já, zapůjčený od Paseky seniora, měl jakou takous snahu. Rozjezdová rychlost i dráha jsou samozřejmě poněkud jiné a ještě u něj trochu záleží i na sklonu silnice. Navíc jsem v něm svedl jen Zemi, a přeměna benzínu na energii je tak neefektivní, že jsem málem zůstal viset v nijakáči při pouhém banálním přenosu na Sumatru (byla to pěkná honička, když jsem ujížděl městem před rozzuřeným majitelem na motorce). Ale ten Pasekův saab by se dal tomu mému připodobnit, a já si myslím, že vím jak.

A pak se večer před pár dny z mého obýváku ozvalo hlasité BÁC, asi jako kdyby někdo srazil mou věčně zelenou tlustici Wendlovu.

 

Psaní mě na chvíli vytrhlo z reality. Návrat do strachu v polštářované cele byl těžký. Upustil jsem ze zdřevěnělých prstů tužtičku a vše si po sobě přečetl. Zaměnil jsem jméno starého Paseky za jiné a trochu upravil míry pro start do nijakáče. Nakonec jsem radši přepsal i typ auta. Z umolousaného špačku voňavého dřeva jsem vyhlodal poslední kousíček tuhy a napsal ještě dopis pro redaktora: O tom kde jsem a jak se se mnou zachází a co mi hrozí, když mi nepřijde na pomoc veřejné mínění.

Večeři mi přinesl pan Krátký. Potají jsem mu do veliké dlaně vsunul popsané lístky stočené do ruličky. Spiklenecky se na mě usmál a čekal až se najím. Byla šedá, neosolená hrachová kaše na umělohmotném talíři s umělohmotnou lžící. Úplně vystydlá.

„A do jakejch novin to mám jako poslat, pane Koudelík?“ zeptal se mě tiše, když jsem dojídal.

„Do Zrcadla,“ polkl jsem, „samozřejmě, že do Zrcadla, tam to otisknou nejspíš. A pane Krátký, ne poslat, prosím vás, osobně zanést! To je hrozně důležitý!“ Naléhavost v mém hlase odplavila záblesk neochoty z jeho širokého obličeje. V černém kníru uvízlé narůžovělé zbytky něčeho, co nápadně připomínalo tatarský biftek.

„Jo, to bude asi nejlepší. Vysvětlím jim aspoň co a jak,“ zašeptal chraplavě, až mu přeskočil hlas, a musel si hlasitě odkašlat. Pak už jen sledoval, jak do sebe láduji poslední zbytky klihovité hmoty, která ulpívala na lžíci takovým způsobem, až jsem se bál, že umělá hmota praskne. Podal jsem mu pečlivě vyškrábaný talíř, on mi na oplátku dal bílou a modrou pilulku a pohárek vody.

„Já vám, pane Krátký, musím ještě jednou poděkovat,“ vyhrkala ze mě vděčnost a naděje, když jsem dopil poslední doušek. „Nebýt vás, tak…“ Pan Krátký se usmál, vzal mi kalíšek a otočil se k odchodu. Ještě jsem si vzpomněl: „Nemohl byste zařídit, aby mi tu večer vůbec nerozsvěcovali?“ Poslední slova se odrazila od zabouchnutých dveří. Cvakl zámek.

Vyplivl jsem oba prášky, z nichž už jsem měl pod jazykem pěkně hořko, a začal nervózně přecházet po cele. Další noc. Možná poslední. Ale už to byla šestá nebo sedmá, a tak, ačkoliv pravděpodobnost, že budu objeven, z matematického hlediska rostla, podařilo se mi už někdy předevčírem přesvědčit sám sebe o opaku. Teď, s nadějí na brzké vysvobození, se strach vrátil s plnou silou.

Když se za okénkem setmělo, zase rozsvítili. Přestože uvnitř polštářové cely zní cokoliv dutě a zahlušeně, zvuky z ně do ní pronikají poměrně intenzivně. Obzvlášť večer, kdy jsou všechny smysly napjaté k prasknutí. Z vedlejší kobky ke mně doléhaly nádherné měkké akordy. Pan Krátký mi řekl, že tam je zavřený blázen, vojín, který si o sobě myslí, že je kytara. Chvílemi, zrovna jako teď, sladce vybrnkává Mozarta, jindy odtamtud duní agresivní elektrika; nejčastěji něco od Kennedys. Blázen, ale jde mu to skvěle, opravdu perfektně. Blázen…, možná tam není blázen, možná je tam zavřená smutná osamělá kytara… Ne! To je přece nesmysl. Už na mne začíná sedat ta zdejší atmosféra. – Jak by jedna kytara dokázala chvíli hrát líbezně sladkobolnou akustiku a za okamžíček takový kompresorový hardcore jako je třeba Religious vomit? Ty kytary tam jsou minimálně dvě!

 

Další příšerná probdělá noc. Dokonce se vrátily i halucinace. Halucinaci poznáte podle toho, že když si prstem zatlačíte na koutek oka, tak se vám nerozdvojí obraz.

V kalné šedi svítání, když už by se moji pronásledovatelé neměli objevit (ačkoliv vyloučeno není nic), jsem si krátce zdříml. Kytary mi k usínání hrály Rahpsody in Blue.

Když mě vzbudil lapiduch se snídaní, ještě jí hrály. Spal jsem sotva deset minut.

Pak mě probral až gorile podobný zřízenec v neuvěřitelně špinavém, kdysi snad bílém plášti.

Zachřestil klíči: „Vstávat, vstávat! No tak už se konečně vzbuď!“ a šťouchal do mě špičkou kanady. Když jsem se, omámen spánkem, pořád k ničemu neměl, dodal už pěkně netrpělivě: „Deme k šéfovi, tak sebou už sakra mrskni!“ To měl říct hned. Jakmile mi to proniklo do mozku, úplně jsem se zatetelil a vyskočil jako pružina. Náhlý odliv krve z hlavy způsobil, že se mi zatmělo před očima a málem jsem se složil. Zachytily mě silné ruce.

„To jako k panu plukovníkovi?“ ujišťoval jsem se ještě slepenými rty.

„Ty tu znáš ňákýho jinýho šéfa?“ ušklíbl se a vystrčil mě z cely.

Kresolanem čpící chodba voněla a nízké olověné nebe se na mě usmívalo skrz mříže.

Jdu k plukovníkovi!

Vyhrál jsem! Přežil jsem!

Bude stačit Zrcadlem jen pohrozit, a ještě mě odsud poženou svinským krokem. Sice nevím, jaký krok to přesně je, ale dozajista velice rychlý. Bylo mi růžově a do zpěvu. Stará prošlapaná dlažba radostně klouzala pod mými erárními plsťáky.Zastavili jsme až před neoznačenými, kůží polstrovanými dveřmi na úplném začátku chodby. Můj lapiduch na ně uctivě zaklepal.“Dále!“ ozval se úsečný autoritativní hlas. Lapík si otřel ruku o plášť, otevřel, vstrčil mě před sebou dovnitř, zavřel a stoupl si mi za záda. Ocitl jsem se v poměrně bohatě vybavené soukromé pracovně. Koberce, těžké závěsy, pár nevkusných reprodukcí na zdech – převážně z vojenského života, a za velkým psacím stolem z tmavého dřeva primář.

„Dobré poledne, pane plukovníku!“ zahlaholil jsem vesele. Neodpověděl a jen si mě zpytavě prohlížel nad horní obroučkou stříbrných brýlí. Vydržel to, dokud jsem neodvrátil hlavu. Zaklonil se, až pod ním zaskřípalo křeslo, oči mu zapadly za čočky a legračně se zvětšily. Získal tak moudrý výraz velice připomínající…, ne, sovu ne. To spíš orlosupa. „Tak, pane Koudelík, jak se máme, co?“ žoviálně natáhl poslední slůvko.

„Oh, děkuji za optání. Výborně!“ lehce jsem rozjel společenskou konverzaci. Doktor úsporným gestem ukázal na židli před stolem: „No tak se přece posaďte!“ Otřel jsem si zpocené ruce o tepláky a usedl na tvrdé, mnohými zadky oleštěné dřevo. Nepoděkoval jsem. Plukovník mě zafixoval těžkým pohledem typu „nikdoprovásneudělávícnežjá“. „Tak vy se cítíte dobře, říkáte, vlastně, promiňte, dokonce výborně! No to jsem moc rád, opravdu moc rád,“ opáčil se nefalšovanou radostí v hlase, ale v očích mu přitom problesklo něco, čemu jsem nerozuměl, a z čeho se mi zježily chlupy na krku.

„Žádné noční můry, žádní dvaapůmetroví zajíci…, nic? Mimochodem, kdo napsal tu knihu, to…,“ zalistoval papíry, v nichž jsem poznal svůj první elaborát, „… to ‚Black Knight‘?“

Ruce se mi znovu zpotily, i když vlastně nebylo proč: „Hm…, no přece…,“ jal jsem se horečně vymýšlet nějaké jméno, které by neznělo úplně blbě.

„Jo, už si vzpomínám! Harald Witches přece!“ ochotnicky jsem se studenou dlaní plácl do čela.

„Tak Harald…, jak jste to říkal? Wišés? Hm, no to se podívejme.“ Zatvářil se tak nějak divně, až mě znovu zamrazilo.

Asi mi moc nevěříš, pomyslel jsem si, ale to máš smůlu, hochu, to než by sis zjistil… Na okamžíček jsem se přestal kontrolovat a na obličej mi zřejmě prosákl nepatřičný úsměv. To ho popíchlo.

„A nenapsal to třeba,“ začal tónem, z kterého řinčivě odpadávaly již známé kostky ledu, „třeba nějaký pan, pan…,“ znovu zahrabal v papírech na stole, „no tak, kde to mám… pan Hroudík? Co?“

Hroudík bylo jméno, kterým jsem nahradil jméno starého Paseky na toaletním papíru pro Zrcadlo.

Začal jsem se dusit.

Plukovník se spokojeně rozvalil v křesle a v širokém jedovatém úsměvu se mu zaleskly zlaté špičáky.“To víte, odsud se hned tak něco a hlavně někdo nedostane, pane Koudelík!“

Jako ve snách jsem se zvedl ze židle. Tlapa gorilího zřízence mi dopadla na rameno. Plukovník měl celý můj včerejší výtvor na stole – za telefonem.

Všechno v hajzlu. Teď jsem v podstatě jenom mečem rozsekaná mrtvola. Zatmělo se mi před očima a těžké sedací náčiní nespokojeně zaskřípělo, jak se mi podlomila kolena.

Když jsem po dalším záchvatu dušnosti opět začal vnímat, ustálily se mi oči na plukovníkovi, jehož vítězoslavný zlatý škleb se mi rozlezl přes celé zorné pole.

„Prosím vás jenom o jedno,“ začal jsem tiše, skoro šeptem, „až někdy potkáte mého hodného a laskavého pana Krátkého, moc vás prosím, nakopejte ho do prdele až mu ulítnou uši!!“ to už jsem ječel.

„No tak…!“ zařval za mnou sloním basem zřízenec.

Temenem jsem mu zarazil nos do hlavy. Zaduněl o podlahu jako pytel. Ač se mi zdálo, že vše probíhá zpomaleně, ve skutečnosti jsem musel jednat přímo bleskurychle. Oběma rukama jsem sevřel hranu desky těžkého psacího stolu a převrhl ho na plukovníka. V tříštivém rachotu ke stropu zakopaly nohy v hnědých mokasínech. Otočil jsem se, přeskočil ztuha se zvedající gorilu a rozkopl dveře. Plsťáky odlétly do stran. Krátký úsek chodby a dvě patra po schodech dolů.

Do hlasitého pleskotu mých nohou se ozvalo: „Co se to do…!“ pak jsem si o bradu hovořícího samopalníka vykloubil malíček. Zelená helma odřinčela po schodech až někam do sklepa. Pažba samopalu druhého člena hlídky mě minula jen o vlásek. Ze všech sil jsem ho nakopl do povislého břicha. Plačtivě vyhekl, oči se mu vyvrátily v sloup a pozvracel mi tepláky. Mezi mnou a dveřmi ke svobodě už nikdo nebyl.

Akorát zamčeno.

Vrátil jsem se a v horečném chvatu urval bublajícímu pistolníkovi klíče od opasku.

Znovu ke dveřím.Zámek.

Pět ošoupaných fabek.

V chodbě na schodišti za mnou narůstal halas. Dlaždice zábly do bosých nohou a v divoce se chvějících prstech jsem neměl ten správný cit. Naštěstí to byl už druhý klíč.

Zatlačil jsem ramenem a mohutné, oprýskanou, od tisíců rukou ušpiněnou zelení natření dveře se rozlétly.

První svobodný doušek mrazivého vzduchu, stále ještě vonícího pozdním podzimem…

Bohužel, jedna hlídka byla i z druhé strany.

Místo druhého doušku mi škrtla svět tlustá černá čára obušku, který mi rostl před očima, dokud neexplodoval na kořeni mého nosu.

 

Probíral jsem se stejně, jako už tolikrát přede mnou Phil Marlowe. V hlavě excitovaný datel, který se zuřivě snaží probušit ven, a samozřejmě, nemohl jsem pohnout ničím jiným než očními víčky. Když jsem přetrpěl obvyklou proceduru s řezavým světlem vybuchujícím v mozku a párajícím sítnice, těžce jsem zaostřil zpoza oteklé a sraženou krví tmavé věci, která ještě nedávno bývala mým nosem.

Nade mnou se objevil plukovníkův obličej – nenáviděl jsem ho.

Měl popraskané a zohýbané brýle a kolem krku bělostný obvaz. Promluvil potichu a hrozně chraptěl. Nenáviděl mě.

„Tohle,“ ukázal si na obvaz, „je vaše vina. Málem jste mě připravil o hlavu!“ Jasnozřivě mi došlo, že to nemyslí obrazně. Několikamilimetrové sklo na desce jeho psacího stolu. Sklo, pod které si nastrkal pohlednice z dovolených, družné momentky z vojenské školy, fotky dětiček, a manželek, tet, milenek a odporných psů. – Nenáviděl jsem je všechny. To sklo také – krk vydržel.

Do polstrované cely, v níž jsem spočíval, stažený svěrací kazajkou a ještě pevně přikurtován k přenosnému dřevěnému lůžku, vstoupil pan Krátký. Zuřivě jsem zachrčel a zazmítal se, co mi pouta dovolila. Datel v mí hlavě explodoval v pracovním záchvatu. Dál jsem se radši nehýbal.

„Bohužel nemůžeme začít s léčbou hned,“ zachrčel zlověstně plukovní, „nevíme, co vám udělal ten obušek s hlavou, ale…“

Dál už jsem ho neposlouchal. Ta rána! Ten obušek tříštící mozek na kusy! Datlovi mezi žlutými pařáty proklouzla vzpomínka. Titěrná, téměř neexistující vzpomínečka. Záchvěv zoufalé naděje mě málem znovu odeslal do bezvědomí.

„…a na propuštění zapomeňte, Koudelíku!“ Syčivý chrapot nabyl na intenzitě a něco ohavně zapraskalo. Na obličej mi dopadly kapénky studených slin.

Plukovník se smál.

Zle.

Nenáviděl mě. „Vy se odsud nedostanete už nikdy! Tak těžký a nebezpečný případ paranoi se hned tak nepodaří vyléčit ani mně!“ Ačkoliv mi vůbec nebylo do smíchu, spíš na zvracení, zasmál jsem se vesele a řekl mu něco velice, ale velice oplzlého. Zbledl tak, že bílý obvaz obtáčející jeho krk přestal být kontrastní.

Předtím než odešel, mi vyplivl do tváře: „Zítra, po rentgenu, začneme s léčbou!“ Ačkoliv měl kromě chrapotu hlas seškrcený onou bledou zuřivostí téměř do nesrozumitelnosti (a nebo spíš právě proto), doposud nikdy jsem neslyšel (přes její hluboce samaritánský obsah) smrtonosnější větu.

„Tak byste s panem plukovníkem neměl mluvit, pane Koudelík, on vám chce pomoct!“ pokáral mě pan Krátký.

Počkal jsem až mi zalepí rozbitý nos a řekl mu ještě něco daleko oplzlejšího. Oči mu zatvrdly šedými mraky vzteku. Odvětil mi něčím podobným a odešel.

 

Asi za hodinu, protože jsem byl v klidu, přišli dva zřízenci, odvázali mě z lůžka a odnesli ho. Kazajku mi nechali. Měl jsem celé tělo ztuhlé do dřevěné nehybnosti, což bylo sice nepříjemné, ale daleko, daleko, nepříjemnější byl návrat krve do končetin, kam jí předtím zamezovaly přístup pevně utažené řemeny. Obyčejně se tomu pocitu říká mravenčení. Teď jsem vhodný, a hlavně výstižný název nebyl schopen vymyslet. Další dvě hodiny jsem si vyhradil na rekonvalescenci. Trpěl jsem vleže a se zavřenýma očima.

 

Podle bledého a nízkého slunce, plazícího se v úzkém proužku po zdi, bylo něco po třetí hodině, když jsem poprvé vstal. V kazajce a s datlem to šlo velice ztuha. Tak, tak jsem to ustál a málem se pozvracel. Polykal jsem hořké sliny, datel se v roztočené hlavě zbláznil, nohy jako z papíru. Ale bylo nutné se připravit. Já, kdybych věděl, v jaké Vrstvě mám někoho hledat, tak bych ho našel, ať by tam byl kdekoli, nejpozději za dva dny. Dnes jsem tady – na jednom místě! – už sedmý den. Zřejmě právě to Zajíce s Rytířem zmátlo. Určitě nepočítali s tím, že zůstanu ve své Vrstvě a navíc na fleku. Jistě už slítali všechno dosažitelné, a jelikož vědí, že můj akční rádius nemůže být o moc jiný než jejich, právě tak dnešní noc by jim konečně mohlo dojít, že jsem zůstal v podstatě doma.

Přes záchvaty slabosti a červenožlutá kolečka před očima jsem se donutil přecházet sychravou celou. Za další dvě hodiny se mi přestalo zdát, že se mi nohy chvílemi prodlužují, jako bych se na ně koukal obráceným dalekohledem, a ztráta rovnováhy mě přepadala už výjimečně.

Mezitím padla tma, kterou se po chvíli opět jala rozhánět slabá žárovka. Systém podle něhož tady rozsvěceli a zhasínali, mi doposud zůstal utajen.

Přemýšlel jsem tak, až se datel v mé hlavě převařil na pouhou tupou bolest. Přesto jsem dokázal vymyslet jen dvě možnosti, jak bych se ještě mohl zachránit: Ta první je strašně chabá, a možná to ani není cesta ke spáse, ale ještě k něčemu daleko horšímu, než se nechat dobrovolně rozsekat na kusy. Druhý způsob záchrany, snad ještě zoufalejší, spočíval v tom, že jsem v útlém mládí bedlivě sledoval filmy, v kterých vystupoval tehdy pro mne jedinečný Bruce Lee…

No, letmý TV-kurs karate proti meči, a ještě ve svěrací kazajce… Při prvním pokusu o kop se mi podlomila druhá noha a nemoha zabránit pádu rukama, bacil jsem s sebou o matrace tak, že jsem snad půl hodiny lapal po dechu a nemohl se zvednout.

Tím jsem metody pana Lee s konečnou platností vyškrtl ze svého seznamu. Dál jsem se věnoval modlitbám. Ty, protože znám akorát „Andělíčku-můjstrážníčku“ a „Jéžiškuktobě“, alespoň nevyráží dech.

Večeři do mě nacpal člověk velice podobný tomu, kterému jsem nad ránem urazil nos. Přimáčkl si mě do rohu a pracoval s hliníkovou lžící tak rychle, že mě málem udávil a vylámal zuby zároveň.

Studená kaše z hrubé krupice, ochucená jen kožnatým a oslizlým škraloupem na povrchu, mi v žaludku nevydržela, ani co by „ošetřovatel“ stačil odejít. V nezměněné podobě jsem jí vyzvrátil do protějšího rohu. Snad jen ten škraloup chyběl.

Gorila se – nevím proč – hlasitě rozesmála.

„Nechcete eště něco, velevážený pane Koudelík?“ zeptala se kuckavě, když záchvat veselí pominul. „Dvojitej Manhattan!“ zasyčel jsem zbytkem krupicové kaše v ústech. Pootevřel oslintané rty, nechápavě nakrčil kůži na boulovatém čele, a potom, co jsem musel několikrát zařvat, dokud nebyl spokojen s hlasitostí mého projevu: „Dobrou noc pane svobodníku!“ mě konečně opustil.

 

Za chvíli žárovka zhasla. Hnědozelená špína matrací, jimiž je obložen každičký kousek mého Zeleného salónku, zmizela ve tmě.

 

Mám strach. Dokonce bych bral, i kdyby se vrátil ten krotitel s krupicovou kaší. Pod kazajkou mi stékají stužky studeného potu. Nemohu se poškrábat, a ve tmě, kde není na co zafixovat oči, se mi zase začíná točit hlava.

Kytary potichu hrají, v sychraném vzduchu je cítit uhelný kouř a z dálky slabounce řinčí tramvaj.

Chvíli jsem si prozpěvoval, ale brzo se mi zadrhávající hlas úplně zadřel. Během další hodiny strach v inkoustové tmě nabobtnal v hysterickou a beztvarou hroudu, rozlézající se celým vesmírem. Pak ztichly i kytary, mé poslední pojítko se světem, kde mimo hrůzu existuje ještě něco normálního.

Už nevím, kolik času uběhlo pak; minuty se mi z vteřin slepovaly neuvěřitelně pomalu, ale dočkal jsem se.

Stále jsem seděl v rohu u dveří a po tvářích mi, i přes lepkavý chlad, stékal pot. Kapka po kapce se odlepovala od brady a dopadala na kazajku, na hrudi už úplně promáčenou. V puse jsem měl odpornou nahořklou pachuť po žaludečních šťávách a krupicové kaši. Najednou se něco změnilo, nejdřív jsem ani nepostřehl co. Pak se rozsvětlilo. Vlákno žárovky se rozežhnulo červeným, podvyživeným žárem. Dech se mi zadrhl, a znovu jsem se začal dusit. V přízračně narůžovělém světle se z protější zdi vynořila mrtvolně zsinalá špička meče. Protože jsem si nemohl prstem zatlačit na oko, začal jsem šilhat, div se mi nepotrhaly sválky pohybující bulvami. Špička meče se rozdvojila.

Když už to konečně začalo, tak jsem se až nepřirozeně uklidnil. Skoro mi bylo do smíchu. Ta nejistota předtím byla ze všeho nejstrašnější.

Připravil jsem se.

 

Hosté nespěchali. Zajíc se zvolna vynořil ze stěny a zašvihal svým dlouhým, jako ocel starých japonských mistrů tvrdým nehtem. Celý bledě světélkoval; pouze oči svítily brutální červení. Když žárovka vzplanula jasněji než Slunce a pod Rytířovými pahýly se prohnula matrace na podlaze a zároveň se ozvalo ostré zaklapání Zajícových hlodáků (neklamná to znamení materialisace), vyrazil jsem.

Pomaličku postupující nestvůry, vychutnávající mou nemohoucnost, to vyvedlo z míry.

Oba museli jít v hlubokém předklonu. Zajícovo delší, neuťaté ucho se přesto legračně rolovalo o strop. Oba také museli jít bokem; s ramenem, jehož ruka byla ozbrojená, vystrčeným dopředu. Museli tak jít, přestože strop ve staré klášterní cele byl dost vysoko, a cela byla dost široká.

A já, skoro polovičním, jsem proti těm dvěma postupujícím horám vystartoval holou hlavou napřed. Přesněji proti Rytířovi. To byla ta poslední možnost.

Obrovský ocelový plát na jeho gigantické hrudi mi rostl před očima. Bylo to jen pár kroků, ale opět se to zdálo být věčností.

V stísněném prostoru byl dlouhý obouručák naštěstí dost neobraná zbraň. První úder, ač nelidsky rychlý, vysekl jen půlmetrovou jizvu do matrace na stropě; vyhřezlá záplava světlých žíní ještě znepřehlednila situaci.

To už jsem od Rytíře byl snad jen půl metru. Koutkem levého oka jsem stačil zahlédnout meč, který vyrazil po novém oblouku, tentokrát bez jakýchkoliv pochyb končícím na mé hlavě.

Prásk! Narazil jsem temenem do pancéřové oceli a… A nic! Tříštivou bolestí v dunící lebce se mi rozlila černá, absolutní beznaděj. Poslední možnost zklamala.

V příští pikosekundě mi v těžce zkoušené hlavě vybuchl křišťálově lesklý blesk. Meč dopadl.

Naštěstí jsem předchozím nárazem vyvedl ocelového obra z rovnováhy, a tak strašná zbraň dopadla na plocho. A povedlo se! Povedlo se to, co se na okamžíček stalo po ranním úderu obuškem, a kvůli čemu jsem testoval tvrdost své lebky na Rytířově pancíři.

 

Všechno zmizelo. Matrace, cela, Rytíř i já.

Kolem mého urvaného JÁ se rozlil nijakáč.

Bez saabu to bylo strašné. Připadal jsem si jako kapička inkoustu na papíře vystaveném zuřivě průtrži mračen. Nijakáč mě, stejně jako déšť tu kapičku, rozmýval do sebe, do mrazu okolní smrti. Zoufale jsem hledal způsob přenosu. Žádná z normálních projekcí nefungovala. Ať jsem myslel na Lysou horu nebo na jádro alfy Canis minoris, stále jsem se rozpouštěl v nijakáči.

Nešlo to nikam. Nevím odkud se brala energie, která mě zatím držela, ale zcela zřejmě odněkud, odkud mi to hrozně, ale hrozně škodilo. Smysl (nevím jak ho nazvat) vnímající nijakáč, se rozostřoval a matněl. Integritu z posledních sil drželo už jen jádro mého JÁ. Rozplýval jsem se. Zdálo se mi, že z dálky slyším řinčet kosu.

Zřejmě v úplně poslední možné chvíli mi to došlo.

Kam také jinam!

Promítl jsem se do sebe, lépe řečeno do svého mozku – tedy ne že bych klopýtal mezi neurony, – úplně nejpřesněji: přenesl jsem se do Vrstvy vytvořené mým vlastním mozkem.

Zajíc s Rytířem tam na mě už čekali.

Chlapci se učí rychle!

 

Temný obzor lemovaly nebetyčné, chmurné hradby Kaskádových hor, o jejichž ostré špice se trhaly valy sírově žlutých mračen. Stojatý vzduch kolem mne rozechvívalo temné dunění v dáli, po mé pravé ruce, mnohobarevně dýmal vulkán Nekonečného Města – nádherné industriální příšery, která před dávnými věky obalila, pak rozleptala a nakonec pohltila Horu dlouhé noci. I z této vzdálenosti byly vidět tisíce uzounkých věžiček, jejichž špičaté střechy vypadaly jako trsy o světlo zápasících klobouků bledých, jedovatých hub. Mezi nimi se jako divoká změť plesnivých pavučin vinuly a proplétaly můstky, schodiště a schodišťátka, lana žebříky, a balustrádami olemované vysuté ochozy, prodírající se tím vším v strmých spirálách. A to z celého mraveniště Města vlastně byla vidět jenom obrovitá pata. Pata, která má v nejužším místě průměr skoro sto kilometrů. Zbytek Města, tak od desátého kilometru nahoru, se ztrácel v mracích, na jejichž zsinalá břicha byl právě promítán monstrkoncert mých oblíbených Vitriol faces – To bylo ono dunění, které se nyní, i přes tu obrovskou vzdálenost, slévalo v zběsilé rytmy mých písní.

V bezprostředním okolí, rozrytém hlubokými krátery s páchnoucími jezírky slizké kapaliny na dně, ležely, napůl utopené v nízkých rozházených dunách špinavého písku, pradávnou, strašlivou silou zkroucené a rozdrcené kostry nyní už zcela nerozpoznatelných strojů. Ve vzduchu ostře páchla mokrá rez a nedaleké Močály dlouhých plísní. Jílec Igmalbbalu, křišťálového meče, jehož jméno nesmí být vysloveno, mi lehce zapadl do dlaně pravé ruky. Svět mých, a z mých snů.

Rytířův obouruční zabiják zasyčel jako útočící mamba. Zjevení Igmalbbalu na něj neudělalo pražádný dojem.

Sevřel jsem křišťálový meč oběma rukama.

Od blýskavého ostří se zajiskřilo a strašná energie Rytířovy rány mne po kotníky zarazila do vlhkého písku. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že se Rytíř zatvářil užasle. Ale stále měl stažené hledí, a už jste někdy viděli tvářit se užasle radiátor ústředního topení? V černé oceli jeho zbraně zel hluboký zub. Igmalbbal v mé ruce se slabě, ale jedovatě rozzářil, a uvnitř jeho průhledné čepele zapulsovala jasná duha z krve nepřátel, které za tisíceletí své existence proklál a zabil.

Přiskočil zajíc, doposud se držící stranou, a oba zaútočili současně. Piruetou jsem minul zajícův nehet, podklouzl pod Rytířovou zdviženou rukou a vysekl mu do pancíře na stehně úzkou, ale velice hlubokou díru. Plecháč padl na záda, až se vlhký písek rozstříkl do stran. Zajíc se vznesl v elegantním saltu. Zem se zachvěla. Vražedný nehet mi zasvištěl těsně před obličejem. Jak jsem uskakoval, zapletly se mi nohy. Toho Zajíc využil a znovu zaútočil. K jeho smůle jsem opět nabyl rovnováhy, švihl rukou s Igmalbbalem.

„Tak co říkáš manikůře, nádhero?“ Zabijácký nehet, odťatý těsně nad srstnatou ploutví, se mrtvě leskl opodál, zaseknutý v hnědém trsu živořící trávy.

Chlupatý bílý obr se zvedl ze země, kam s ním mrštila zuřivost jeho vlastního výpadu, a celý olepený pískem se na mě nepříčetně vrhl. Až na mojí větu se vše odehrávalo v přízračném tichu, rušeném jen mým supěním a duněním vzdálené hudby. Moji protivníci nepromluvili ani slovo a snad ani nedýchali.

Koutkem oka jsem postřehl další pohyb – Rytíř, opíraje se o meč, vstával. Pak začalo být husto. Zajíc si před dalším, teď už s rozmyslem vedeným výpadem (když mu po tom minulém zůstal hluboký šrám na rameni), odepl od svých ocelových trenýrek hrubý, těžký řetěz a Rytíř už také nepodceňoval Igmalbbal v mých rukou.

Každý z nich byl mnohonásobně lepší a ještě dalekosáhleji disponovanější bojovník než já. O poměru zkušeností se nedalo ani hovořit; v šermu se vyznám asi tak dobře jako v karate. Žil jsem jen díky svému zázračnému meči.

Jeho křišťálové ostří se mi mihalo před očima jako blesk, a ani mne k tomu moc nepotřebovalo. Přesto mi ale černá nepřátelská ocel, na jejíchž hranách plálo žluté světlo, byla stále blíž a blíž.

Odrazil jsem drtivou ránu obouručáku, sekl po Zajícovi, minul ho, a tak jsem ho vší silou alespoň kopl pod koleno. Noha mě ani nezabrněla.

On švihl řetězem, který v několika smyčkách ovinul mou čepel. Proti jeho svalům jsem při přetahování neměl šanci. Trhl, a Igmalbbal mi vylétl z ruky. Naštěstí však zabral tak silně, že znova upadl. Bleskurychle jsem šel do dřepu před dalším Rytířovým obouručním máchancem, který by mě přeťal vejpůl lehce jako hydraulické nůžky párátko. Do obou pěstí mi vklouzly vroubkované pažby… no řekněme blasterů. Jedovatá očka jejich krátkých hlavní se opřela o hruď Rytíře, zvedajícího meč k dalšímu úderu a… a nic! Lučíky spouští nešly stisknout! Ve snu to bývá normální, ale teď mne obešla smrt.

Meč se rozlétl k poslední ráně.

Mrštil jsem blastery od Rytířova radiátorovitého hledí. Když už nic, tak byly alespoň pěkně těžké. Automatickou pětačtyřicítku BERETA 45 – NEW AGE jsem dokázal již jen jednu. Tohle generování, nebo lépe, vyvolávání věcí, je energeticky hrozně náročné. Byla sice jenom jedna, ale zato fungovala navýsost precizně.

Zpětný ráz mi málem urval ruku. Vír vzduchu způsobený mečem mi odfoukl kadeř z oka… (Tady, v zemi svých snů, mám tolik vlasů, že vydaly dokonce i na kadeře!) Prásk! Prásk! Prásk! Kulky rvaly do černého pancéřování krátery veliké jako půldolar. Každá Rytíře kus zaklonila, až nakonec upadl. Meč mu vyklouzl z bezvládných paží.

Zajíc po mně celou svou nelidskou silou mrštil Igmalbbal, který mezitím zdvihl z písku.

Sestřelil jsem křišťálový blesk ve vzduchu. No problem! Dvě, jakoby z jednoho výstřelu vzešlé kulky, kovově práskly do syčící čepele a odklonily její let stranou do mého těla. Dalších pět střel šlo v jednom proudu přímo do bílého kožichu. Naplno ho ale zasáhla snad jen ta první.

Zajíc dematerializoval až ďábelsky rychle. Je to sice nevhodné, ba přímo blbé, ale doopravdy mne napadlo jen to okřídlené „Jen počkej, Zajíci!“ Obrátil jsem se k ležícímu Rytířovi. Zbyl z něj jen čpavý bílý dým, který předtím unikal dírami v rozstříleném brnění.

Tak, to by bylo.

Vyčerpáním, jaké jsem v životě nezažil, mi podklesávaly nohy – to ty blastery a pětačtyřicítka.

Dopotácel jsem se k plochému balvanu opodál, a po zádech na něj padl jako na nejměkčí postel. Před očima mi letěly tmavěžluté, jedovatě zářící mraky. Tady dole bylo úplné bezvětří a těžký vzduch nepříjemně škrábal v krku. Z rychle ubíhajících oblak se mi začal zvedat žaludek, tak jsem si obličej radši zakryl ohnutou paží.

Něco zašramotilo. Naprosto jsem se nemohl přinutit posadit se a trochu to obhlédnout.

Něco kovově zacvaklo – takové dvojité „klix-klax“. Najednou jsem stál na nohou, ani nevím jak.

V písku rozrytém předchozím bojem se tyčilo neuvěřitelné monstrum. Tak čtyři a půl, až pět metrů na výšku, zkombinované – na první pohled – z Rytíře, zajíce a ještě nějakého stroje. Celkový dojem velice podobný, jako z některého z uzlounských čichofrapantních trsáků. Tentokrát žádné meče a porcovací nehty, nic takového. Poučili se, bohužel, právě ode mne, a to až nepříjemně důkladně. Nestvůra svírala v obou rukou věci, velice podobné mé pětačtyřicítce. Naschvál říkám věci, protože obě pistole byly úměrné k jejím pěti metrům, takže se spíš podobaly regulérním bezzákluzovým kanónům. To kovové klapání vyprodukovaly závěry při natahování.

Nestačil jsem ani zaklít.

Zajícorytíř už měl zamířeno. Když palba za chvíli ustala, ležel jsem i s dýmajícími kusy roztříštěného balvanu asi o půl stovky metrů dál, u paty první z bludišťových skal, a hrozně jsem se chechtal. Samozřejmě, že ve své vlastní Vrstvě musím být do určité (vysoké) míry nesmrtelný!

Obrovské projektily do mě sice zle bušily a smýkaly se mnou jako bouře uschlým listem, ale bez všech „tělesných“ následků. Nejraději bych napsal že úplně bez následků, ale úbytek mé energie byl přímo omračující.

Než příšera vyměnila zásobníky, mrskl jsem sebou do krytu skály. Přinutit mojí pětačtyřicítku, aby střílela dávkami, nebyl problém. Já tady žádné zásobníky měnit nemusím. Předplazil jsem se po vlhkém písku kousek dopředu, hrubý bok skály těsně u levé tváře, a zadržel jsem dech, dokud se muška BERETTY v mé ruce neustálila.

Proud ječících střel mlaskavě zabušil do nestvůry, přibližující se snad desetimetrovými skoky. Hrůzostrašná, deformovaná hlava, srostlá z obou původních hlav a ještě kusů nějaké drážkované trubky, se rozprskla na vír kostí a plechu. Zbytek těla, letící setrvačností dál, se rozplynul, ještě než dopadl na zem.

Moc dlouho jsem se opět neradoval. Po pár okamžicích, a znovu na místě prvního boje, se materialisovala bytost takřka totožná. Hlavy byly srostlé poněkud jinak a místo rýhovaných trubek do ní byla vkomponována část zborceného, stříbřitě lesklého mnohostěnu. Tentokrát z ní rudě zářily Zajícovy nepříčetné oči (umístěné kupodivu nad sebou), a jeho růžový trojúhelníkový čumák se křečovitě svíral nad jedním z hlodáků. Kousek druhého zubu šikmo trčel z bílou srstí vystlané prolákliny v místech, kde by se spíš dalo čekávat levé oko. (Tak takhle to je!) Kulky velké jako tankové granáty začaly s ohlušujícím randálem drtit skály kolem mě. Rychle jsem vklouzl do kamenného labyrintu, který mi ležel za zády.

 

Bludišťové skály obkružují v místy skoro osmdesát kilometrů širokém pásu celé Nekonečné Město jako jeho přirozená a nejspolehlivější ochrana. Tvoří je změť pradávným mořem vykotlaných balvanů, i v nejvyšších případech nepřesahujících pětadvacet metrů. Mezi nimi se vinou klikaté průchody a cestičky z udusaného bílého písku; tu a tam se sbíhají v náměstíčka, co do rozlehlosti od desky psacího stolu až po půlku fotbalového hřiště, onde se zase vytrácejí a rozplývají do nekonečné spleti černých skal.

Za tisíciletí existence Nekonečného Města Bludišťovými skalami ještě nikdy nikdo neprošel, a to se o to pokoušeli i ti nejschopnější z nejschopnějších kouzelníků. Jenom dva z těch úplně nejlepších se dokázali alespoň vrátit. Jeden po měsíci, a tomu druhému to trvalo ještě déle. Oba úplně šediví, strašidelně vyhublí a blábolící o nehmotných vražedných bytostech, o hromadách kostí, a o místech, kde pradávná kouzla dokázala prolomit a zničit i tu nejlépe vycvičenou vůli. Oba krátce po svém návratu zemřeli.

 

Utíkal jsem uzounkými pěšinkami, co mi nohy stačily. Bojovat s Rytířoidem zatím nemělo cenu. Jeho projekce je v mé Vrstvě sice zřetelně smrtelná, ale, na rozdíl ode mne, má energetický kanál z vnějšku, takže se může kdykoliv vrátit. Naštěstí vždy jen na to místo, kde jsme se materializovali poprvé.

Monstrum mělo mnohem delší nohy než já – Zajícovy – ačkoliv se na titěrné cestičky, které jsem si vybíral, většinou nevešlo, dokázalo se za pomoci své gigantické síly přes nejužší místa dostat vrchem, po temenech skal, a to skoky, ze kterých by se udělalo nevolno i kamzíkovi. Zajícorytíř to tak měl sice delší, ale zato měl lepší přehled. Když mu výška okolních skal vyhovovala, dokázal se objevit přímo nade mnou, a to pak kolem mne začaly pod dopady střel z jeho pistolí tryskat oslepující gejzíry pichlavého písku, a když zasáhl nějakou skálu, tak v záplavách dusivého dýmu ječivě létaly i ostrohranné kmenné bloky. Sem tam mě zasáhl naplno. To vždy vykouslo obrovské sousto z mých energetických zásob. Zběsile jsem kličkoval a snažil se schovat v nejrůznějších dírách vykotlaných ve skalách, které měly tu nevýhodu, že byly jedna jako druhá hrozně mělké, takže mě vždy našel.

V okamžiku, kdy jsem cítil, že maximálně snesu už jen tak jeden, dva přímé zásahy, mě v zoufalství něco napadlo.

Co by to bylo za Vrstvu (kraj) mých snů! Stačilo se jen trochu odrazit. Vítr mi zasvištěl v uších. Ostrá zatáčka doleva, looping, a dostal jsem se Rytířozajícovi, stojícímu na vrcholku jedné prostředně vysoké skály, do zad. Zrovna si vyhlížel vhodné doskočiště pro další z krkolomných skoků. Připadal jsem si jako střemhlav útočící stíhačka. Pětačtyřicítku před sebou – pevně sevřenou v obou dlaních. Dobře namazaná spoušť lehce povolila pod ukazováčkem. Nestvůrná hlava se otočila o stoosmdesát stupňů. Rudé oči se do mne zabodly jako dva nože.

Ze zásahů na zádech a na krku vystříkla tmavě hnědá krev. Rytířoid se zakymácel, ale zůstal stát. Prolétl jsem těsně kolem něj a v ostrém oblouku začal prudce stoupat k černožlutým mrakům. Obě maxipistole pode mnou se rozeřvaly v zběsilém staccatu. Veliké projektily začaly s dunivým kvílením rvát vzduch v mé bezprostřední blízkosti, – regulérní protiletadlový flak.

Výkrut, ostře sklouznout po pravém rameni, a už jsem se řítil dolů v druhém náletu. Vyjící vzduch, jenž nebyl konzistence tvrdé gumy, se prodíral mezi sevřenými rty a nafukoval mi tváře. Bludišťové skály mi rostly v očích, ukrytých jen za muškou pistole; vichr mi od nich odtrhával proudy slz.

Podruhé už se mi ho samozřejmě překvapit nepodařilo. Když jsem se snesl natolik, že se z bílého flíčku znovu změnil v postavičku, zdálo se mi, že letím přímo do dvou zuřících sopek explodujících v ohni a dýmu.

Ale měl jsem kliku. Než jsem mu podruhé rozstřílel hlavu, dokázal mě jen jednou jedinou střelou lehce líznout po zádech.

No kliku. Energie mi nezbyla už ani na zabrzdění před přistáním.

Zajícoid se naštěstí rozplynul, ještě než jsem se v plné rychlosti zaryl do bílého písku mezi skalami.

 

Čelo opřené o drsný bok kamene, zaseknutý do půlmetrové jámy vyryté mým vlastním tělem, nemohl jsem se ani pohnout. Bezmocí bych nejraději skřípal zuby, ale síla mi nezbyla ani na to.

Než se sem RZ zase dostane, nějaká doba uběhne, ale na to, co přijde potom, jsem se zatím neodvážil ani pomyslet.

 

Zdálo se mi, že tam ležím už roky. Ve Vrstvě bylo stále stejné kalně žluté přítmí, a tak nebylo podle čeho čas ani odhadnout. Občas se sice spustil olejnatý, páchnoucí déšť, ale já jsem nepociťoval žízeň nebo hlad; jenom mučivě svíravou touhu po energii. Už docházel i ten její poslední přídech, který doposavad udržoval v chodu aspoň mé myšlení.

Najednou se něco začalo měnit. (Pořád se něco začíná najednou měnit.) Náhoda, ten nejlepší z režisérů, chtěla tomu, že se to začalo měnit právě ve chvíli, kdy na mé ušní bubínky dopadl první vzdálený zvuk, který se postupně přerodil v těžké rány rozechvívající celou zem, a jenž nebylo možno přisuzovat nikomu a ničemu jinému než skokům znovuzrozeného Zajícoida. Rány a otřesy ustaly, ale za pár, snad minut, se ozvaly kroky, jejichž ozvěny se lámaly a překrývaly na své nelehké cestě skalním bludištěm. Já, napasovaný ve svém písčitém kráteru, jsem nemohl ani mrknout. Těsně před pootevřenýma očima mi tanul hrbolatý bok černého balvanu, na němž mezi stékajícími kapkami vlhkosti svítila rozvětvená bílá žilka z drobných, do okolního kamene zarostlých krystalků. Zdálo se mi, že tepe v rytmu oněch stále se zesilujících kroků.

Nevěděl jsem, co by se stalo, kdyby mě Zajícorytíř připravil o zbytek energie. Smrt? No možná… Ale snad lepší nevědět.

Kroky se mi zastavily za zády. Nevěděl jsme, jak to tam vypadá. Možná mne ještě nevidí, možná už míří.V tom, opět ta náhoda, se to, co se doposud měnilo jen neznatelně, začalo měnit neuvěřitelně rychle a masivně.

V organismu mi zavířila energetická smršť.

Vystartoval jsem ze svého dolíku, až mi zpod podrážek vystříkly mnohametrové fontány písku.

Pod nárazem maxistřely se odpařil kus skály nedaleko před mým obličejem. Úlomky kamení zakvílely kolem, a některé mne zasáhly i naplno.

Neměly šanci mi ublížit. Tsunami energie, která mne zaplavovala, stále stoupala. Ale něco s ní nebylo v pořádku, – tedy s tou energií – zdála se mi zlá a taková špinavá. To jsem si uvědomil až potom, co jsem mezi sebe a Zajícoida dostal opravdu uspokojivé množství skal.

 

Ten příliv sil byl něco takového, jako když si člověk v posledním tažení nechá vypálit do žíly nějakou drogu, nějaký brutální povzbuzovač – pět minut hyperaktivní radosti před smrtí.

Vylétl jsem na nejvyšší z blízkých skal a břichem se přitiskl na její ploché, studenou vlhkostí zmáčené temeno. Vyklonil jsem hlavu přes zaoblený okraj a rychle jí zase schoval; Rytířioid stál na jedné z nižších skal, snad jen dvacet metrů vlevo. Něco mi na něm ale nesedělo. Přeopatrně jsem vykoukl znovu. Jasně. Stál jako přirostlý a pozoroval cosi v dálce, přesně na opačné straně, než by se dalo očekávat, kdyby pátral po mně.

Zvedl jsem oči a ihned to spatřil taky.

Vrstva se smršťovala. Moje Vrstva se smršťovala!!!

Obzor vypadal jako nahoru se stáčející odraz ve vlnícím se zrcadle. Hladina špinavé energie ve mně stále, a stále prudčeji stoupala.

Teď už mi pochopit, co to vlastně znamená, nedalo ani moc práce.

Dvě plus dvě rovná se smrt. Všechno do sebe zapadlo.

Možná mi nezbývá ani těch pět minut. Do prdele!

Bleskově se promítnout do Vrstvy, kterou si lidé zvykli nazývat Náš svět, mi ve stále se zvětšujícím přívalu sil nedělalo problémy.

Běsnící vír oranžovomodrých plamenů mě okamžitě odrazil zpátky. Zkusil jsem to znovu, ale ta žhavá smršť mě zrovna tak znovu odmrštila zpět na mou skálu.

To se dalo čekat, ty plameny. Jasně. Krematorium, – pec zevnitř a v akci, a ta černá hořící věc na roštu jsem byl já; tedy spíš má mrtvola.

V těchto chvílích už opravdová mrtvola.

 

Ti idioti v blázinci nerozeznali kóma. Pravda, muselo být už hodně hluboké, ale jestliže můj mozek dokázal udržet svou Vrstvu, tak to ještě nemohlo být tak zlé.

Energie ohně stravujícího mou fyzickou schránku mi dala na poslední pikosekundy existence téměř neuvěřitelné schopnosti. Vnitřní čas mé mizící, a vlastně již jen setrvačností existující Vrstvy, se pro mě v podstatě zastavil. Ačkoliv Zajícorytíř nesporně vše kolem také pochopil a jistě jednal se svou obvyklou bleskurychlostí, zdálo se mi, že zkameněl.

Určitě byl hrozně šťastný. Jeho mise právě skončily. Pozemští lékaři udělali zbytek jeho práce, a to naprosto spolehlivě – jak jen to krematorium umí. Do jeho vrstvy se nezvaný návštěvník nedostane možná už nikdy. Zajícorytířovi, pro nějž jsem byl v jeho zdejším čase už mrtev, se stačilo jen dematerializovat.

 

Musí existovat cesta! Prostě musí! Hlavně to nevzdat! Míhaly se mi tato a podobná hesla hlavou v takovém tempu, až jsem jim nakonec uvěřil. Přestože existence bez reálného těla je zhola nemožná, a přestože by bylo tak snadné složit imaginární tělo na vrcholek imaginární skály pod žlutými imaginárními mraky a čekat na konec vlastního, stejně už jen setrvačností existujícího vědomí, přesto se mi právě v tom okamžiku strašně nechtělo skončit jen jako hromádka popelu a v nijakáči rozprsknutá a vstřebaná struktura, což je snad ještě smutnější než ten popel.

Ven cesta nevedla. To už jsem zkusil dvakrát. Tak tedy znovu dovnitř. Druhá úroveň vnoření je možná snad právě jen v tom okamžiku těsně před definitivní smrtí. V okamžiku, kdy je životu úplně jedno, co dělá, jen když pokračuje.

Nějak jsem věděl, že úbytek energie při přenosu byl takový, až plameny v peci krematoria na chvíli úplně zhasly.

Promítl jsem se přímo do Vrstvy podstaty svého bytí, a jelikož jsem už předtím existoval pouze jen jako shluk myšlenek, který se dokázal pseudomaterializovat pouze ve Vrstvě vytvořené mým vlastním mozkem, ocitl jsem se v nepopsatelnu.

Předcházející nijakáč byl proti tomu bezpečný jako dětské pískoviště. Ječel bych.

Sítí submyšlenek živelných ohněm, který kdesi v nepředstavitelné dálce už zase stravoval zbytky mého těla, jsem sevřel „věc“, o jejíž existenci se mezi sebou přely generace filosofů, politiků, teologů a demagogů, a to snad už od počátku lidstva. Strašlivé nepřátelství nejnepřístupnější a nejchráněnější vrstvy mě vrhlo nazpět do mého vytrácejícího se pseudosvěta, na zmáčenou černou skálu, z jejíž výšky bylo stále vidět – pro mne naprosto nepohyblivé – nestvůrné, místy ochlupené a místy pancéřované tělo Zajícorytíře.

To, co jsem si s sebou z druhé úrovně přinesl, to co předtím bylo pouhým…, (nevím jak to nazvat, reálné nebylo nic ani v této Vrstvě), to absolutní nic vyrvané z ještě absolutnějšího nic, to nic, proti kterému je mezihvězdné vakuum hutné jako uranový ingot, to nic, proti kterému i nejprostší vzruch v nervovém uzlu nejjednoduššího brouka babrajícho se kravincem váží jako celý vesmír proti husímu pírku. Tohle nic se přechodem do „reálné Vrstvy“

„zhmotnilo“.

Já jsem to nic, pro mě nejdůležitější nic, teď už vlastně věc“ na „světě“, pevně držel ve své imaginární pravé ruce.

Zasmál jsem se a skopl z vrcholku skály nepotřebnou pětačtyřicítku. Začala totiž druhá pikosekunda mé smrti, a já jsem v pravé ruce svíral Podstatu svého vlastního života – dalo by se říci – svou Duši. Vypadala jako rozšlápnutá a dočerna ohořelá plechovka od Coca-Coly.

 

Rytířoidova myšlenka na to, že jsem mrtev, dospěla tak do své poloviny. Hroucení Vrstvy se lavinovitě zrychlovalo, a bylo patrné už i v mém čase. I kulminační bod dodávky energie už pominul, z mého hlediska dávno, ačkoliv to z hlediska mizící Vrstvy bylo sotva půl, a z hlediska Světa ani ne tisícina pikosekundy. Kremační pec sice stále dosahovala svého standardního žáru okolo osmiset stupňů Celsia, ale struktury, které mi energii plamenů předávaly, už přestávaly existovat.

Polovina Vrstvy se naráz, prudkým skokem, vytratila do nijakáče. Zbývala z ní už jen taková koule, na jejíž vnitřní straně jsem se spolu s Rytířoidem a zbytečkem Bludišťových skal nacházel. Prostor ohraničený touto, už tak nevelkou bublinou, se sbaloval a smršťoval takovým tempem, že skála, na níž Rytířozajíc stál, svírala s tou mou už téměř pravý úhel.

Slábl jsem nyní strašně rychle a čas se navíc vracel do svých kolejí. Zbývala jen jedna jediná nejposlednější pěšinka, a já nevěděl, zda se na ní vůbec dostanu, natož jestli po ní dokážu jít.

Rytířozajíc se začal pohybovat. Časy se vyrovnaly. Mé ztráty už rostly exponenciálně. Projekce myšlenek představujících mé prsty svírající Podstatu se rozplynuly. Vzápětí jsem se rozplynul celý. Energie doposud tvořící mé pseudotělo se zabalila do nejméně ztrátového tvaru. To, co se dělo s Vrstvou kolem mne, se začalo dít i se mnou; existoval jsem již jen v podobě stále zmenšující koule, ne větší než fotbalový míč.

To byl předposlední krok. Ze smyslů mi zbyl pouze ten, kterým jsem dříve vnímal nijakáč.

Pak Vrstva definitivně zmizela.

Nyní se kolem mne rozkládalo mrazivé, úděsné a nepochopitelné beztvaro. To byla Smrt.

Protínal jí jen jeden jediný paprsek světla. Ale světlo to určitě nebylo. Končil kousek ode mne. A já věděl, co na tom konci je. Sevřený kolem své „materialisované“ Duše, jsem jako mlžná pěst vyrazil napříč Smrtí. Nepromítl jsem se do Vrstvy Rytířozajícova mozku; posledním náporem jsem prorazil přímo do jeho Subvrstvy, přímo k Podstatě jeho života. Skládala se převážně ze Zajícovy Duše, – mnoho z Rytířovy zmizelo pod údery kulek z mé pětačtyřicítky… Jak se to zdá dávno! Vetché cáry myšlenkového pole kolem Podstaty mého života se rozplynuly.

Zemřel jsem.

 

Plukovník Doktor i přes pozdní noční hodinu dosud dlel ve své soukromé pracovně. Už bylo spíš k ránu. Temnou místností se válela voňavá mračna modrého dýmkového kouře, který v úzkém a intenzivním kuželu světla pod stínítkem stolní lampy ožíval v mikroskopických tornádech, jejichž chobůtky však nebyly sto odchýlit z drah ani světlušky ve vzduchu splývajícího prachu. Plukovník Doktor rád přemýšlel v absolutním tichu své místnosti; nechal se ji kdysi, když byl na tuto práci převelen, zvukově izolovat, aby ho nerušilo případné vytí choromyslných.

Plukovník i takto pozdě vypadal dobře. Na svém precizním zevnějšku si zakládal už od útlého dětství: Přes uniformu nažehlený bílý plášť, impozantní kadeř prošedivělých vlasů zakrývající čelo s geometrickou přesností a nové brýle, opět drátěné, ale pro tentokrát zlaté a s autoritativní hrazdičkou nad kořenem nosu. Brýle, které dodaly jeho sebevědomé (spousta jeho podřízených by řekla spíš naduté), po večerním holení ještě růžové tváři, nový, a ne špatný ráz, pomyslel si Plukovník, když se už po několikáté toho večera otočil a zálibně si prohlížel svůj odraz v ručně broušeném zrcadle, zavěšeném vpravo od těžkých tmavě hnědých závěsů, bránících případným pohledům zvenčí, z bývalé klášterní, nyní ústavní zahrady.

Klouzal očima po svém obličeji a jako pokaždé, kdy toho večera pohlédl do zrcadla, mu náladu pokazil sice decentní, ale přesto dobře patrný obvaz na krku.

„Blázne jeden zatracenej!“ zaklel nahlas, toho večera už také poněkolikáté. „Koudelíku pitomej…,“ pokračoval tišeji a v duchu dokončil: Kvůli tobě vypadám jako rekonvalescent po částečně neúspěšné gilotinaci. Rozmrzele odhodil vyhaslou pěnovku do popelníku (neznámým umělcem vysochaného z dělostřeleckého šrapnelu), a to tak prudce, až se žárem zčernalá smítka tabáku rozlétla po holé desce stolu (už žádná skla!).

Náladu mu pozvedla až zuhelnatělým tabákem vyvolaná vzpomínka na včerejší kremaci, které se jakožto poslední ošetřující lékař cítil povinen zúčastnit.

To mu dovolilo vzpomenout na pacienta Koudelíka skoro bez zášti. Rty mu na okamžik prohl lehký úsměv, který se vzápětí a s úlekem zakázal, protože: o mrtvých jen dobře. Stejně: To ale byl paranoik! Vymyslet si takové nesmysly… Ale právě podle nich to byl spíš simulant, odporovala racionálnější část plukovníkovy mysli, netoužící (nebo lépe: blamáže se obávající) po článku zveřejněném v odborném věstníku, po článku, pro který ta snivější část už dokonce nalezla příhodný název: „Alkohol a vědeckofantastická literatura z pohledu duševních chorob“…, nebo spíš: „Duševní choroby s přihlédnutím k působení alkoholu a fantastické literatury?“

„No, teď už je to stejně jedno,“ povzdychl si Plukovník. A když si připomněl, proč je to jedno, znovu se krátce usmál a rád sjednotil svou rozháranou mysl opuštěním snu. Stejně – vrátila se mu ještě na okamžik zacyklovaná vzpomínková smyčka – stejně je to zvláštní: Normálně je pronásledují radarové paprsky, televize nebo rádio, ale jeho, „Cha!“ zasmál se plukovník nahlas, jeho pronásledovalo beznohé brnění s mečem a dvaapůlmetrový králičí albín s oranžovýma ušima! Ten plukovníkův smích však byl spíš trpký než veselý; představa věstníku a článku s jeho jménem v záhlaví…

„Mňo!“ mlaskl, „teď už to nevyřešíme, Koudelíku – popelíku!“ a tentokrát se svému žertu zasmál vesele a s chutí, až se jeho zlaté špičáky zaleskly přítmím nad stolem. Za chvilku se znovu otočil k zrcadlu, aby vyzkoušel, zda by obvaž nějak nešel zakrýt límcem bílého pláště. Tak nemohl vidět, jak se najednou rozřeřavěla vlákna žárovek na jeho starobylém lustru.

Samozřejmě také nemohl vidět, jak se z boční zdi jeho pracovny začíná v sinavě zelené záři nořit špička meče. Po zbytku čepele následovala obrovitá, částečně pancířem a částečně bílými chlupy pokrytá paže a nakonec nestvůrná hlava, jejíž oči, usazené v pravé části „obličeje“ dříve albínsky rudé, z nějakého důvodu neuvěřitelně zmodraly.

 

Druhý den se až v deset nula pět, tedy pět minut po tom, co měla začít primářská vizita, odvážil Major Doktor První Zástupce zaklepat na posvátné, tlustě polstrované dveře primářovy soukromé pracovny. Nejprve jen lehce, kloubem ukazováčku. Po chvíli marného počítání si dovolil zabušit i pěstí, za nesmělého volání: „Pane plukovníku! Haló! Slyšíte mě?“

Věděl, že primář je určitě uvnitř.Když se ani po dalších pěti minutách nedočkal odezvy, tak zkusil kliku…… a zažil největší šok svého dosavadního života.

Nejdříve ho málem srazil k zemi morový puch, jako brutální pěst se vyvalivší z temné místnosti. Zavrávoral a automaticky rozsvítil. Obraz, který se mu rozprostřel před očima, mu pronikal do mozku několik bezdechých okamžiků: Primář Plukovník Doktor, kterého znal vždy jen jako okázale distingovaného a dokonalého gentlemana, a jehož si nedovedl jinak ani představit, seděl se staženými kalhotami uprostřed podlahy na koberci a plácal se v něčem, co nemohlo být nic jiného než jeho vlastní výkaly. Vždy téměř matematický účes nyní připomínal nejodvážnější afro, a tu tak důvěrně známou ocelovou šeď jeho vlasů nahradila nejčistší, dalo by si říci až věchýtkovitá běloba. Na rtech ulpěl kreténský úsměv, a husté sliny, tahavě odkapávající ze špičaté brady, se spolu se zlatými brýlemi, visícími bokem, zaháknuté jen za levé ucho, houpaly v nelidském předozadním rytmu jeho kývajícího se trupu… Tik, tak, tik, tak… – onen tak strašně známý metronom šílenců.

Ztuhlý Major Doktor zděšeně zakrákoral. Na víc se v ten okamžik nezmohl. Plukovník Doktor, který právě uválel další páchnoucí kuličku a vrhl jí s hýkavým smíchem proti boční zdi, kde se hlasitě rozplácla vedle svých četných předchůdkyň, zakvičel hrůzou a pomalu, aniž by pohnul hlavou, a aniž by přerušil kývání, stočil oči k otevřeným dveřím. Pak znovu zaryčel, tentokrát mnohem hlasitěji, a špinavýma rukama si zakryl obličej. Major První Zástupce ztropil poplach, jaký Ústav pro choromyslné vojáky ještě nezažil. Když se za chvíli spolu s Majorem Doktorem Druhým Zástupcem snažili houkavě plačícího Plukovníka, jemuž mezi potřísněnými prsty prýštily proudy slz, jemně nadzvihnout, jen co se ho dotkli, zařval opravdu nelidským strachem, a začal oběma rukama bušit do podlahy. Fontány exkrementů dosáhly až k protější zdi.

Lapiduši, kryjící majorům záda u dveří, měli s uklidňováním podobných případů dlouholetou praxi. Za pár okamžiků, sice znečištění, ale vítězní, odnášeli ječícího a pšoukajícího Plukovníka pryč.

A nemuseli s ním jít nikam daleko – to opravdu ne.

 

Pan Krátký nadával a tvářil se velice zle. Totiž, co se nestalo: Uklízečka, když spatřila primářovu kancelář, znechuceně upustila koště a se slovy: „Tak na tohlenc, páni vojáci, se já můžu tak akorát vysrat!“ mrskla mokrý hadr vedle koštěte a důstojně odkráčela.

To pan Krátký nedokázal, a tak, dle rozkazu Majora Doktora Prvního zástupce, jakožto hlavní oblíbenec a donašeč bývalého personálu, se té nelibé práce nyní musel zhostit sám. Oblečen v holínkách, dlouhém černém plášti a gumových rukavicích, drtě v zubech vedle dýmající startky proudy nadávek, došel podél ušpiněné zdi až k oknu, přičemž se snažil moc nevnímat smrduté, zasychající rochniště uprostřed koberce. Prudce rozhrnul závěsy o otevřel obě křídla dokořán. Podzimní pražský smog mu připadal jako Chanel no.5. Obrátil se k psacímu stolu, který z této strany viděl poprvé, a hned mu do oka padl papír počmáraný velkými tiskacími písmeny, písmeny která byla spíš vyrytá než napsaná. Pracně si je složil v slova.

Když si pak nápis četl nahlas, a už plynuleji podruhé, aniž by přesně věděl proč, přeběhl mu po zádech mráz.Stálo tam totiž:

 

LIDÉ, NENÁVIDÍM VÁS!

BDĚTE!