Reportáž psaná na svěrací kazajce
Bác! Někde se něco skácelo. Zaznělo to, jako by spadla moje Crassula Falcata Wend, která obvykle roste v obýváku na secesním stolku pod oknem, někdo ji musel shodit, jako tenkrát Alexandra, když vypila o dvě deci víc… Až na to, že teď bydlím úplně sám.
První mi iracionálně prolétlo hlavou, že z té rány babiznu Medrníkovou od spoda posedne záchvat zuřivosti. No, pár minut před půlnocí a v paneláku.Myšlenka, že nic nepadá samo od sebe, přišla až jako druhá – tudíž by neměla padat ani moje věčně zelená Wendlova tlustice.
Naštěstí už jsem byl venku z vany, v županu, a zrovna jsem se ze zvyku snažil v opoceném zrcadle zahlédnou své vlasy.
Vykoukl jsem z koupelny, právě když Zajíc rozrazil dveře z obýváku do chodbičky.
Představte si králíka domácího – albína s rudě svítícíma očima, – ovšem chodícího po zadních, hodně přes dva metry vysokého a oblečeného pouze do jakéhosi pásu cudnosti, který svou matně černou nýtovanou ocelí ostře kontrastuje s hustým sněhobílým kožichem. Představte si takového maxikrálíka, jenž má místo předních tlap lidské ruce. No zase, lidské! Pravá by až na ty bílé chlupy šla, ale na levé ten králík má všechny prsty srostlé nehty v cosi jako půlmetrový, slonovinově matný a odporně břitký žabikuch. A mimochodem, přední zuby, odborně zvané hlodáky, v tomto případě patnácticentimetrové exempláře, taky zrovna nevypadají na mrkev.
Tak tenhle králík se jmenuje Zajíc a právě se vyvalil z mého obývacího pokoje; s Rytířem, jak jinak v těsném závěsu.
Tak rychle jsem ještě nikdy z žádného bytu nevypadl. V županu, bos, stačil jsem jen strhnout z věšáčku klíče od auta. Zaplať pánbůh za ty reflexy!
Já samozřejmě Rytíře i Zajíce znám. I ta jména jsem jim dal sám. Pronásledují mě už od pátého průniku do Vrstev. Doposavad to však byly jen takové neškodné, poloprůzračné přízraky. No neškodné… Není to nic příjemného, když se v noci probudíte, chcete se jít vyčůrat, rozsvítíte, a přímo proti vám stojí výše popsaný tvor, navíc se skoro půlmetrovýma ušima, kolorovanýma lehce do oranžova, který vám tím svým nehtíkem velice plasticky odřezává hlavu, znovu a znovu. Rytíř tehdy mával svým obouručním mečem tak zběsile, že Zajícovi uťal půl levého slechu, který jako utržený oranžový květ dopadl na můj koberec a zmizel v něm.
Rytíř je obrovité, určitě přes půldruhého metru vysoké, inkoustově černé brnění, o kterém se nedá říct, zda uvnitř za staženým hledím, které mu propůjčuje výraz starého radiátoru ústředního topení, někdo, nebo spíš něco je. Má strašlivě široká ramena, ale nohy jen od kolen nahoru. Vypadá na těch pahýlech trochu jako samovar: obrovité tělo na kratičkých stopkách; akorát, že místo kohoutku na vypouštění vonné čajové esence s sebou nosí hrozně dlouhý a určitě i hrozně těžký obouruční meč, s nímž ale zachází s až neuvěřitelnou lehkostí.
Při jejich prvním zjevení jsem, než mě obestřely mdloby, zařval tak strašlivě, že na druhý den Medrníková odspodu ještě přiostřila válečnou sekeru: od té doby mi nepřišel už ani jeden dopis. Na poziční válku u schránek má, babizna jedna, víc času.
Když jsem se tehdy znovu probíral tak mi už s prvním záchvěvem vědomí došla souvislost hostů (kteří se u mě pak objevovali s železnou pravidelností každou noc), s mými pokusy.
Nejdřív jsem z Rytíře se Zajícem měl hrůzu, ale po nějakém čase bych bez toho jejich poskakování a šermování snad ani neusnul: Tisíckrát lepší než TV. Hrozná sranda. To byla. Právě do této chvíle.
Nikdy bych nevěřil, že se jim provede zaostřit natolik, až se materializují.
Zaplať pánbůh za tu moji Crassulu!, říkal jsem si, když jsem se řítil po schodišti tmou.
Že mě varovala. To její „Bác!“, jak se květináč rozkřápl o zem, mi zachránilo život. Dobře si vzpomínám, jak za dlouhých večerů můj smích Zajíce s Rytířem rozpaloval doběla. Nebýt kytky, tak teď už bych, zřejmě jemně naporcován, prosakoval stropem k paní Medrníkové.
To, že jsem přízraky přiváděl k nepříčetnosti, to vysmívání se jejich marným útokům, to nebylo b…
