Spojeni v Bohu
Prvního anděla sestřelila letištní protiletecká obrana. Kulometem.
Znáte to – vojáci! Cokoliv se objeví na nebi a nemá to tu správnou siluetu – bum, prásk, hvízd! – a dolu s tím.
Když strážní komando obklíčilo remízek za poslední přistávací drahou, kam dopadl, po krátkém pátrání narazilo na postavu zapletenou ve splývavých větvích staré smuteční vrby. Ze spodu se nedalo říci, zda je to žena, nebo muž navlečený do sněhobílé noční košile, poseté černými otvory po kulkách; každopádně to mělo zlaté kudrnaté vlasy, padající až na ramena. Velitel komanda se v plné shodě s podřízenými domníval, že to je sestřelený pilot – nepřítel.
Proto, když ho s té vrby sundali, šli všichni do kolen, a to naprosto spontánně; zjistili totiž, že to, co považovali za zbytky padáku, není padák, ale veliká, jakoby ze stříbrných labutích per slepená křídla, pevně přirostlá k lopatkám tvora. Tedy křídla; spíš jejich rozstřílené zbytky.
Když ho donesli na posádku, provalily se emoce. Někteří se začali modlit, jiní hystericky smát. Důstojnický sbor se rozdělil na dvě přibližně stejné skupiny, z nichž jedna událost považovala za nebezpečný žert a druhá za nebezpečnou provokaci, ale na tom, že celou událost je třeba bezpodmínečně ututlat, se shodli všichni, a to okamžitě. Jasnozřivě tušili, že něco takového by se v posudcích moc nevyjímalo.
Za přísných bezpečnostních opatření nechali bytost zaletovat do zinkové rakve. Pak svolali ty muže, kteří podivnou mrtvolu spatřili na vlastní oči, slíbili jim povýšení a nechali je přísahat při tom, co je jim nejsvatější, že nikdy nikomu nic nevyzradí. Za porušení slibu pohrozili mimořádně vysokými tresty. Zbytek mužstva a poddůstojníku byl svolán do nejmenšího hangáru, kde velitel letiště působivě chraplavým šepotem pohovořil něco o nových tajných zbraních, o povyšování se nezmínil, ale zato pohrozil tresty ještě tvrdšími a přísnějšími.
Toto vše se stačilo udát za jeden jediný den. Večer se zdálo, že z celého incidentu zbude pouze přezdívka, kterou dostal nešťastný kulometčík, zatím pro jistotu separovaný v posádkovém vězení – Pobožný střelec.
Velitele letiště trápil těžký sen, dalo by se říci můra.
Jen co po vyčerpávajícím dnu zavrtal na krátko ostříhanou hlavu do polštáře, jeho podvědomí explodovalo ve víru velice plastických obrazů:
On, plukovník velící taktickému letišti pod XXXXXXXX horami, byl zničehonic povýšen na vrchního velitele armády Spojených státu amerických. Presidentovi familiárně říkal Johne a obden s ním snídal v Bílém domě.
„Víš sám nejlíp, Frede,“ (Plukovník, nyní generál generálů, se i ve snu jmenoval Fred.) Tedy: „Víš sám nejlíp, Frede,“ řekl jednou ráno prezident ustaraně, „že s těmi Araby máme neustále nějaké problémy. Nemohl bys s tím, prosím tě, něco udělat? Nějak do toho šlápnout?“
„Jasně, Johne, že seš to ty…“ odhodil Fred nedojedenou briošku, zasalutoval a šel do toho šlápnout.
Až potud by se sen nevyvíjel tak špatně, ale potom…
Ještě na schodech před Bílým domem vymyslel vpravdě geniální plán:
Nechá porazit všechna prasata, co jich v USA je, a armády řezníku jejich chladnoucí mrtvoly přemění na tuny a tuny vábných růžovoučkých řízků, které supertajná elitní brigáda chemiků napreparuje koncentrovaným LSD. Pak budou všechny ty megatuny vepřového za symbolické ceny vrženy na arabský trh.
Generálgenerálů před svým vnitřním zrakem již viděl tisícimílové zástupy obluzených Arabů, držících se kolem krku a svorně tancujících hula-hula. Jejich zfetované fundamentalisticko-militaristické vlády zanechají hrozeb a pošťuchování do okolního světa a budou se zabývat výhradně dovozem holandských tulipánů, aby si křepčící národy měly z čeho splétat jásavě barevné věnce kolem krku.
V autě, které ho převáželo do Pentagonu, vymyslel i kódový název, kterým celou monstrózní akci zaštítí: OPERACE HYPNOSTEAK.
Realizace se ukázala být neuvěřitelně snadnou. Jatka v celých Státech jela naplno a jednotky chemiků s cukřenkami naplněnými krystalky LSD práškovaly lány řízků…
O…
