Slunce bylo jen větší studená hvězdička mezi miliardami, kolem Saturnova rovníku zuřily gigantické bouře a já pořád přemýšlel.
Třeba o tom, že Nový domov je jedna velká lež, nepovedený projekt, který se změnil v lacinou tankovací stanici a místo na nebezpečné experimenty.
Nebo o tom, že to musela být lež už od samého začátku -AR propaganda se nikdy nezmínila, že Titan je tak daleko od Slunce.
Nebo o tom, kam jdou všechny ty peníze.
I když k poslednímu nebo mám jednu stopu, slabou sice, ale ano - vlastně dvě.
Když jsem došel do této části úvah, vypadlo mi barevné vidění - zrovna jsem dokončoval třicátý třetí oblet Titanu a znovu míjel Helix. I v černobílé vypadal pořád stejně - šel z něj mráz.
Při padesátém prvním obletu vzplály za prázdnem (v které milion dvě stě tisíc kilometrů proměnilo LLOYD) plameny motorů, prudce zrychlily a po kontaktu se Zrcadlem zmizely. Vida, takže Albertovi se to povedlo opravit a Monice proletět. Odraz je mimochodem velmi fádní - žádná světélka, žádné spektakulární efekty.
Při sedmdesátém devátém obletu bylo jasné, že se má oběžná dráha začíná měnit - přesněji - dramaticky měnit - ještě přesněji - že klesám. Na hranách mého těla, které teď letělo tak sto metrů pode mnou, plály drobné jiskřičky, jak se třelo o stále hustší atmosféru. Ani kosmický chlad, ani to, že nemůžu dýchat, mi nijak nevadilo - a o kolik se ohřeju při přistání mne taky nemuselo znepokojovat -prostě se ohřeju. Řekl bych, že meze mého organismu jsou daleko dál, než kdo vůbec tušil.
Ty dvě stopy jsou sice slabé, ale slibné, a také to možná je jen jedna stopa. První byla ona zmínka, když jsme se dostali na orbitu kolem Země, jak Ben mluvil o základně na Měsíci a ještě o něčem - o něčem, co nedořekl: Faz nebo tak nějak. Druhá ta Albertova poznámka o fazolích.
* * *
Hloupůstka, řeklo by se, jenže fazole na Zemi prostě neexistují- veškeré rostliny krom těch nechutných bílých řas a hrstky rýže jsou považovány za vymřelé. Ale ze studií vím, že zeleň provozovala něco, čemu se říkalo fotosyntéza, a že k tomu je nejvhodnější Slunce. A vím, jaké oběti musí Japonci položit na oltář pěstění posvátné rýže - na jídlo jí nikdy nebude dost. A když fazole znají i astronauti s jejich technickým vzděláním, a dokonce vědí, že jsou nadýmavé…
Vlastně mám tři stopy.
Na chvíli jsem úvahy přerušil a pozoroval další velmi blízký meteorit - jeho ohnivou smrt v Titanově atmosféře.
* * *
Tou třetí stopou jsou právě ony obrovské prostředky, které z Majesty někam plynou, a na Titan už rozhodně ne. A kde je Slunce pro člověka i rostliny nejpřátelštější než u Země - na kosmické stanici u Země. A asi pěkně velké stanici, když tam můžou pěstovat tolik fazolí, že je vozí až na Helix.
Byl jsem zrovna někde nad odvrácenou stranou Titanu, když jsem se rozhodl, že se vrátím.
* * *
Odhadoval jsem, že na oběžné dráze kroužím asi měsíc - funguju jen díky tomu, že je značný rozdíl, když člověk ztratí kila dietou nebo když mu amputují tělo - přesto jsem měl energie už tak málo, že mi definitivně vypadl zrak i většina ostatních systémů. Mohl jsem jen přemýšlet, ale ani to nebyl žádný zázrak - všechno se mi trochu míchalo. V jasnějších okamžicích - když mne ohřívaly průlety stále hustšími partiemi atmosféry - jsem se tam někde uvnitř smál - obzvlášť tomu rozhodnutí o návratu.
Jsem prostě hlava.
V temnějších chvilkách, kdy mne sevřel vesmírný mráz, jsem se strachoval, aby mne někdo nepotkal v té sadomaso masce - mysleli by, že jsem zvrhlík.
* * *
Pak se jednou něco změnilo - atmosféra zase kvílela všemi hlasy pekla, a cítil jsem, jak se mi žhaví izolace na tvářích - to už znám -jenže to mělo dávno přestat. Z toho jsem poznal, že jsem právě ukončil dráhu umělé družice a proměnil se v meteor.
* * *
Tak matně jsem vzpomínal na rozdíly mezi meteorem, meteoroidem a meteoritem, ale nějak se mi to nevybavovalo - jen jsem si vzpomněl, že bolid svítí opravdu jasně.
Podle všeho jsem se stabilizoval čelem ve směru letu, a podle kruté bolesti ve špičce nosu ne…
