Stroncium (Jiří Kulhánek)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kráčeli jsme po křupajícím sněhu, vítr mne tahal za prázdný rukáv, a krom naváděcího signálu jsem vnímal desítky číhavých elektronických očí - ploché závěje ve vířících krystalcích rozhodně nebyly jen plochými závějemi. Taky ze mě na všechny strany trčely Camilliny končetiny - Monica mi odmítla pomoci.

Došli jsme k nízké (sotva dva metry) nafukovací hale. Byla okrouhlá, jedenáct metrů v průměru. Vím, že pod ní je svislý tunel v ledu, který vede až dolů do volného oceánu - led tu má tak tři sta padesát čtyři sta metrů. Po stranách nafukovací haly jsou dvě nakládací rampy: šedesátimetrové, sedm metrů hluboké, teď zafoukané téměř do roviny.

„Ani hnout! Ruce vzhůru!“ najednou nás obklopila šestice mužů v bílých termoskafandrech, bílé samopaly v bílých rukou (rukavicích) - pod bílými celoobličejovými maskami měli dokonce bílé kontaktní čočky. Věděl jsem o nich posledních třicet metrů a věděl jsem i o deseti bitevních zombiích, které napruženě čekaly v téměř neviditelných hrbolcích ve sněhu.

Zvedl jsem pravou ruku, ve které jsem držel levou ruku.

„Kdo je to…, co je to, madam?“ mířil na mne velitel komanda - na Moniku už nikdo nemířil, všichni mířili na mne.

„Je to… člověk - tajné úpravy, tajné poslání. Víc nemohu uvolnit - i toto je přísně tajná informace. Trest veřejnoprospěšná poprava pro celou rodinu.“

„Rozumím,“ řekl komandosův reproduktor, „nikdo z nás neviděl ani neslyšel.“ Že nemám přilbu je zřetelně zaráželo. Buď to, nebo jsem opravdu rozcuchaný.

* * *

Dál jsme pokračovali nákladním výtahem. Nastupovalo se do něj - jak jinak - v další závěji, která byla docela velkým, v ledu zahloubeným skladištěm. Jak jsme klesali, teplota stoupala a ve vzduchu intenzivně voněla sůl.

Výtah zastavil v další velké prostoře vysekané v ledu - bylo tu tak minus deset, a podlaha pokrytá protiskluzovým plastem navazovala na černou vodu. I když vodu: je v ní takový obsah solí, že se používá spíš termín solanka; mrtví pracanti v ní vydrží téměř neomezeně dlouho.

Odrazy reflektorů od ledových stěn musely být nepříjemné, protože Monica i přes filtry své přilby mhouřila oči (oko) - to vojáci s kontaktními čočkami pro změnu vůbec nemrkali.

Velitel vyklepal kód na gumové klávesnici v ledovém výklenku.

„Bude to chvilku trvat,“ řekl a usmál se na Moniku, stanice je ukotvená kus vedle - takhle by ji šlo zasáhnout příliš snadno.“

* * *

„Už to tu máme.“ Z vody se vynořil oblý týl malé ponorky… spíš než ponorka to byla kabina podmořské lanovky bez lana. Hm. O led zapleskaly líné vlny, kabina vystoupala na výši člověka a dojela k protiskluzovému prahu; byla z takového varhanovitého gumovitého materiálu a mokře se leskla. Otevřela se vodotěsná propust a dívali jsme se do ústí dvou bezobslužných kulometných dvojčat - pro útočníky jistě nepříjemné překvapení.

„Prosím, až po vás,“ pokynul nám komandos. Vešli jsme, trochu se to zhouplo, prošli mezi kulomety, ustáli, když nastoupily uniformy (a když se to zhouplo trochu víc), a propust se zavřela. Vojáci byli cítit nějakým krémem na ochranu před chladem. „Chyťte se, prosím,“ to už se kabina potápěla a zároveň pohybovala vpravo.

Trochu jsem se zapotácel - není na škodu dát najevo slabost. Všichni si toho všimli, protože se nikdo ničeho samozřejmě nedržel - všichni se před Monikou snažili vypadat chlapácky. Voda hlasitě škvrkala a vlhké varhanovité stěny se propnuly dovnitř - kabina se vyrovnala tak tři metry pod hladinou (pod ledem) a okénky vlevo se dalo hezky sledovat vzdalující se světlo nástupního otvoru. Když jsem se podíval nahoru, byl jsem rád, že netrpím klaustrofobií - temná ledová klenba s přelévajícími se bublinami nepůsobila moc povzbudivě.

Světlo se vzdalovalo a vzdalovalo, až zmizelo. Trvalo to asi osm minut.

„Můžeme,“ řekl komandos, když se kabina otočila a připojila k těžební stanici. Všechno se trochu houpalo, ale ne moc.

Další kulomety, přechodová komora, další kulomety a převlékárna.

* * *

„Tady si odložte, prosím. Dámské oddělení je vlevo, madam.“

„Děkuji,“ řekla Monica a odkráčela. Vojáci na mne zírali a neodložili si nic - ani zbraně.

„Ano?“

„Svlékněte se.“

Žádné prosím.

„Skosí vás komplex méněcennosti - varuju vás. A nemám na svlékání kdy - potřebuju do opravny tézet, aby se mi tady kamarádka nezkazila.“

„Svlékněte se!“

Zase žádné prosím.

„Vojáku?!“ přistoupil jsem těsně k němu a zbraně se pozvedly, „vy nevíte, že všichni členové Kosmických sil barona Austen-Rohrer mají nejméně, opakuji, nejméně hodnost plukovníka?!“ Oči s bílými kontaktními čočkami nejistě zatěkaly.

„Ale…“

„Ale pane!, vojáku!“

„Ale, pane, mám rozkazy od velitele Debriese - váš termální sken je…“

„Jakou hodnost má velitel Debries?!“

„Také plukovník, pane.“

„Já jsem řekl nejméně plukovník, vojáku. A slyšel jste, co o mém poslání řekla madam von Graff?! Už jen to, že víte, jak vypadám, by vám mohlo prudce snížit pracovní zařazení!“ píchl jsem prstem dolů, ke dnu pokrytému konkrecemi. Hloupé bylo, že jsem si zaboha nemohl vzpomenout, co znamenají všechny ty hvězdičky a opičky kolem vojenských hodností, takže jsem naprosto netušil, jak vysoko si frčky přede mnou stojí.

„Něco se děje?“ Monica si rozčesávala vlasy a byla oblečená do volné kombinézy, přes kterou měla pánský svetr s ohrnutými rukávy.

Vojákům naskočily omámené úsměvy.

„Vše v pořádku, madam!“

„Dobře. K veliteli Debriesovi.“

* * *

Komando nás předalo stráži.

Podmořská továrna byla hodně podobná Helixu - stejné materiály, stejné stíny, stejná stísněnost, jen výrazně vyšší vlhkost, gravitace, pach soli plus vzdálený rachot strojů - konkrece se musí před napuštěním do cisterny rozemlít (ruda se neodvodňuje, aby se dala přečerpávat - odvodní se až v Majesty, kde se ze solanky vyrábí jedlá sůl). Pulzující rachocení drtičky je důvod, proč se dolům říká HERZ -v původní předledové němčině to znamenalo „srdce“, v moderním eintopfu to znamená už spíš jen „důl“. Druhé vysvětlení je, že to byl přenos ze staré reklamy „STRONCIUM - SRDCE MAJESTY“. Ať tak nebo tak, od zničení HERZ 2 Majesty fibriluje na poslední dvě.

„Co to bylo za hodnost, ten co nás přivedl?“ zašeptal jsem.

„Starší seržant - a vydávat se za vojáka - za důstojníka…“ Monica si přejela prstem po krku.

„Jsem v tvých rukou - držíš mě za koule,“ zašklebil jsem se, a buď se mi to v mizerném osvětlení zdálo, nebo opravdu zčervenala (jasně že jsem to viděl - zčervenala). Co mi ale dělalo větší starosti, že z Camille začíná kapat - bylo pětadvacet nad nulou - zřejmě do stanice rozvádějí odpadní teplo z drtičky.

„Příteli, někde tu musí být servis na tézet - tohle nesnese odklad,“ řekl jsem. Strážní se na sebe nerozhodně podívali.

„On ji miluje,“ řekla Monica.

„Ano, madam,“ řekl nižší z mužů, „následujte mne, pane.“

„Sejdeme se u velitele,“ kývla mi slečna von Grrraff.

Sice mi šlo o Camille, ale také jsem nechtěl nikam moc na světlo, protože já nezapomněl, že jsem v Majesty zločinec číslo jedna, a TV dosáhne i sem.

„Tady, pane,“ voják ukázal na dveře.

Bylo to hodně zastrčené místo, po chodbě stály nemocniční vozíky, některé mokré, některé zbrocené narůžovělým formalínem - ten ostatně spolu se solankou tvořil osmdesát procent lokální atmosféry.

„OK. Můžete jít. Díky,“ propustil jsem strážného - na to, že mne měl hlídat, ne poslouchat, docela zblble odešel. Nebo nesnesl ten smrad.

* * *

„Co si žádáte, panáčku?“ řekl kulaťoučký, asi padesátiletý muž v bílé gumové zástěře, bílých gumákách a vysokých bílých gumových rukavicích. Měl ochranné brýle a velmi lesklou pleš. Podlaha v místnosti byla svažitá, aby vše, co má odtéci, odteklo. „Pozor, trochu to tady klouže.“

„Žádám? Ach ano. Mám problémy s přítelkyní,“ hodil jsem batoh s Camille na jediný volný nerezový stůl a vedle položil svazek končetin. Na to, co bylo na vedlejších stolech, jsem se raději moc nedíval.

„Aj-ja-jaj,“ sepnul ruce doktor (opravář) a zamnul si je, až guma zavrzala, „to se obávám, že vám nepomohu, panáčku… Taková hezounká hlavinka,“ vytáhl Camille za vlasy z batohu: Nevypadala příliš povzbudivě s polozavřenými víčky a tajícím rampouchem v uchu.

„Copak se jí stalo?“

„Hm. Běžné holčičí problémy.“

„Hmmm? Ale copak to slyším?!“ zřetelně Camille skenoval, „a vidím,“ zaklepal jí na čelo násadou skalpelu a překvapeně zvedl oči.

„Ano, je to jedna z těch nových - dost drahá technologie. Jenom kinetický mikrooblek téhle třídy nefunguje, jak by měl. Proti průbojným z těžkých kulometů. V minus devadesáti.“

„Bitva se Svobodnými! Vyprávějte! Přehánějte!“ tučné tváře se roztřásly zájmem.

„Bohužel - přísně tajné.“

„I vy vojáčci,“ pohrozil mi skalpelem, „inu, co naděláme. Jak se vaše přítelkyně jmenuje?“

„Camille. A doktore, je to slušná dívka, ne aby…!“ poklepal jsem prstem na stůl a zatvářil se přísně.

„Nebojte,“ doktor se uculil - přitom mne skenoval, co mu posilovače stačily.

„Zajímavé, že,“ řekl jsem, on pochopil, že jsem si toho všiml a zaraženě se stáhl:

„Promiňte, ale máte… máte jisté, hm, jisté charakteristiky mých pacientů… A ta zajímavá očička… Mohl bych vám pomoci s tou ručičkou.“

„Dík - to je maličkost. Jen kdybyste mi mohl dát…,“ přehlédl jsem lahve a soudky s chemikáliemi, „to je kyselina sírová?“

„Ano.“

„Můžete postrádat dva litry?“

„Jistě. Na co vám bude, smím-li se zeptat?“

„Na pálení žáhy,“ usmál jsem se - vypadal zaskočeně. Asi jsem vážně rozcuchaný. „A doktore, prosím, věnujte jí co možná maximální péči,“ kývl jsem na Camille, „byla opravdu drahá… Pak ji pošlete za mnou - nevím, kde budu, ať mě najde. Jo, a spravte jí i zuby, prosím.“

„Žádný strach, ani nepoznáte, že je mrtvá, panáčku.“

„Doktore, já s ní nespím - je to zbraň.“

„Ano,“ řekl odměřeně.

* * *

Šel jsem chodbou a v batohu cinkala láhev s rumem o dvoulitrovku kyseliny; návštěva u velitele dolu byla rychlá a neformální, jak se říkává v TV.

„Slečna von Graff je na ošetřovně, služba vás zavede do pokoje pro hosty… pokud něco nepotřebujete,“ díval se na můj prázdný rukáv.

„Děkuji, pane, jste laskav - potřebuji si jen odpočinout,“ vstal jsem a málem se místo zasalutování japonsky uklonil. Pak jsem málem zasalutoval levou rukou. Ještě že ji nemám.

* * *

Pokoj pro hosty byla taková kostka s postelí, stolkem a nadstandardním ubrouskem s nadstandardní plísní. Vázička s kytkou z řasového papíru vypadala, že se do ní předchozí host vymočil, ale zato tam bylo okénko.

„Můžete pozorovat ponorky, pane, je to poutavé,“ řekl strážný, který mne přivedl.

„To si jistě nenechám ujít,“ řekl jsem a zavřel za ním. Pak jsem si s chutí sundal skafandr - ruka mi upadla na zem, protože jsem ji nesl v podpaží a zapomněl na ni. Sedl jsem si ke stolku, dal vázičku na podlahu, přitáhl paži k pahýlu kancelářskými sponkami a nalil do řezu trochu kyseliny - z toho, co ukáplo na ubrousek, se zakouřilo. Buňky se na okamžik zamyšleně stáhly, pak začaly kyselinu měnit na tkáně - mravenčilo to, tak jsem se napil, a myslím, že budu mít hezké bílé zuby.

Za hodinu prorezivělé sponky odpadly, a protože jsem už mohl hýbat prsty, nemusel jsem mít strach, že odpadne i ruka. Tak jsem ze skafandru vysypal střepiny a oblepil díry silnou bílou lepicí páskou - podle poetického skladníka jí nevadí voda, mráz ni žár. Skafandr byl omlácený a barva odřená - vypadá fakt drsně.

Protáhl jsem si záda a podíval se z okna (žádná ponorka v dohledu), tak jsem se poskládal na postel - ne že bych byl unavený, ale posledních několik set milionů let mi na spravedlivý spánek nevybylo, tak jsem chtěl zkusit, jestli to ještě dokážu. Deka byla vlhká až slizká až mlaskavá.

Usnul jsem jak plastprkno.

* * *

Zdálo se mi, že v kabině někdo je a dívá se na mne. Dost nepříjemný sen - vypadalo to jako Monica.

S trhnutím jsem se probudil. Byla uhlově černá tma a byl jsem si jistý, že já jsem nezhasnul - a už jsem také věděl, že jsem se neprobudil sám od sebe.

* * *

„Krucinál,“ zašeptal jsem - to nepravidelné dunění byly určitě výbuchy, ale vzdálené tak, že se nedalo poznat, odkud jdou. Přitiskl jsem ruku k mrazivě vlhké stěně - jemně se v jejich rytmu zachvívala.

Světla bylo tak málo (žádné), že ani jeden z mých nočních režimů nepomáhal, a strojit se do skafandru poslepu není zrovna snadné - navíc jsem docela spěchal, protože venku z chodby bylo slyšet opatrné, plíživé kroky.

Někdo otevřel dveře.

* * *

„Pane?“ řekl strážný a rozhodně netušil, jak blízko smrti byl.

„Ano? Co se děje?“

„Jsme pod palbou - nahoře je peklo. Velitel Debries vás prosí, zda byste nepřišel.“

„Jak dlouho jsem spal?“

„Dvaadvacet hodin.“

„Dvaadvacet…?!“ Protože přesně to se zdálo i mému smyslu pro čas, uvěřil jsem.

„Byl tu zatím trauler, brzy má přijet druhý,“ strážný měl strach, tak ho zaháněl mluvením.

„Posviťte mi, prosím.“

„Bohužel - je přísné zatemnění. Kdyby Svobodní pronikli tunelem, takhle nás hned tak nenajdou.“

„Vy vidíte?“

„Docela ano.“

Zjišťuju, že ne všechny moje zrakové funkce jsou nejlepší na světě.

„Nevíte, kde mám vršek skafandru?“

„Tady,“ vsunul mi ho do ruky. Pak bandalír se zásobníky i pistolí a nakonec batoh. „Můžeme jít.“

Ucítil jsem, jak se otřásla podlaha - vázička se s dutou ranou zvrhla.

* * *

Temnými chodbami šel nekonečný zástup mokrých tézetek - táhl z nich ostrý, hořký pach soli a jódu, a šoupavé roky a povrzávání promočených zátěžových skafandrů se odrážely od stěn. Nebylo to dvakrát příjemné - doufám, že jsou pořádně najedená.

„Stahujem je, aby je nezničili jako při útoku na HERZ 2.“

„Rozumné.“

Šli jsme, tiše konverzovali, a otřesy, které se přenášely ledem a vodou, stále sílily. Nahoře asi nevyhráváme. Podmořská továrna sténala a skřípala.

* * *

„Prosím, pane,“ otevřel mi strážný do kanceláře velitele Debriese. Pruh světla padl na zatahovací zástěnu.

* * *

Kolem krku se mi zadrhla smyčka a podlaha ujela pod nohama - nějaké rychlé ruce mi vytrhly obě zbraně a za rády klapla klika.

„Longin Kandinsky, jaké nezměrné potěšení.“

* * *

Ani nemusel mluvit - poznal jsem ho po čichu; nebýt těch tézetek po chodbách, poznal bych ho na půl kilometru.

Na stole svítila lampa se zeleným stínítkem a přede mnou stála slečna Hayesová a mířila mi do obličeje něčím, z čeho bych do obličeje rozhodně dostat nechtěl. Zkusil jsem ji ovládnout, ale ani omylem - její systémy podstoupily skutečně důkladný upgrade - vědci v Luxoru na to měli celá staletí. Tisíciletí.

„Povolíme tu smyčku, pokud slíbíte, že se o nic nepokusíte. Popravdě, dnes nemáte šanci, takže raději kývněte.“

Kývl jsem a podlaha se vrátila. Když jsem zjistil, že mne držel pan Zet - jednou rukou -, uznal jsem, že s těmi šancemi Corgen nepřeháněl.

Za stolem seděl velitel Debries a tvářil se na jednu stranu velmi spokojeně, na druhou velmi znepokojeně - vypadalo to dost divně:

„Mám polovinu odměny, pane Kandinsky, té za vás - my tu zas nejsme tak odtržení od reality, abychom nepoznali nejhledanějšího zločince na světě.“

„Gratuluju,“ řekl jsem - tím se vysvětlila ta spokojenost. Corgen neměl svůj propocený světlý oblek, ale maskovací termoskafandr - vypadal v něm jako bílá koule, z které trčí čtyři řasové klobásky plus hlava. Zdání klame. Když přešlápl, pot ve vysokých botách doslova zašplouchal.

„Bude trochu problém mne odsud dostat, co?“ řekl jsem - ani důvod velitelova znepokojení nebyl tak nezřetelný.

„Přiznávám, trochu ano - napadli nás, přesně když posádka opustila trauler - nikdo nepřežil, ani řidič,“ Debries se odmlčel, „a bunkr se vznášedly dostal přímý zásah před pár minutami.“

„Hm,“ řekl jsem.

„Jak se to vyvíjí teď, veliteli?“ I v hlase sociálního vykonavatele jako bych zaslechl znepokojení.

Debries jedním okem stále sledoval staromódní displej: „Jejich spousta - zničili nám všechna raketová stanoviště, ale lasery jsou naštěstí účinnější než jejich děla.“

„Spíš mne zajímá, jestli už nejsou v liftu,“ pohladil si Corgen bradu.

„Ne, ale… Kruci!“ zaklel velitel.

„Ano?“

„Právě jsme ztratili slečnu von Graff!“

„Ano?“

„To byla ona, kdo vás zachránil - ten tank, co začal pálit do svých - jela vám dobrovolně naproti, když jste volali o pomoc - měl byste projevit alespoň trochu účasti!“

„Ano?“ Corgena to očividně dojalo.

„Je mrtvá, můžete to potvrdit?“ řekl jsem.

„Právě to zkouším…,“ Debries si poklepal na sluchátko - na zatraceně dobře stíněné sluchátko.

„Ano, desátníku, rozumím, jistě. Konec,“ velitel zvedl oči, „to byl desátník Rivas - dělal jí střelce. Je těžce raněný, ale…“

„Ano?“ řekl Corgen a zívl.

„…ale tvrdí, že slečnu von Graff zajali.“

„Ach ano,“ překvapil Corgen svou slovní zásobou. „Veliteli Debriesi, on,“ ukázal na mne, „je vězeň, a to vězeň tolikrát odsouzený k veřejnoprospěšné popravě, že si to snad ani nedovedete představit - tak mu prosím, prosím, příště neodpovídejte. Ano?“

„Ano.“

„Dobře… Myslíte, že je možné dostat se k trauleru? Když jsou všechna vznášedla v tahu? Když už je vznášedlo v tahu?“ Corgen si prohlížel jednu z mých pistolí.

„Vyloučené - a hlavně, kdo by vám řídil?“ velitele Debriese asi trochu znepokojovalo, že na něj Corgen při tom prohlížení tak trochu míří. Odměna za mé dopadení už je určitě výrazně vyšší než deset tisíc liber.

„Ano, správná otázka, kdo by nám řídil,“ Corgen si promnul čelo: „Pane Kandinsky, působíte mi nechutné, opravdu nechutné obtíže. Musel jsem kvůli vám opustit město, vznášedlem - lehkým vznášedlem - projet frontovou linii, jet až sem, a teď tu kvůli vám musím i zůstat. Vše jen a jen kvůli vám.“

„Ani netušíš, jak mne to mrzí,“ řekl jsem, „takový roztomilý tlouštík a tolik nepohodlí. Tragické.“

„Roztomilý tlouštík?!“

„Omlouvám se - jak ti to tehdy řekl ten voják v Tokio Tower? Podměrečný připozmrd? To je rozhodně případnější: roztomilý podměrečný připozmrd.“

Corgen se ani nehnul, ale pan Zet mne opět zvedl - se zaškrceným hrtanem se špatně mluví i mně.

„Je to nemilé, ale musím počkat na další trauler - musím ho zabavit,“ Corgen zarazil mou zbraň do pouzdra.

* * *

„Nemožné! Jak si to představujete - zabavit trauler! Ne-mož-né!“ Velitel byl skutečně šokovaný, protože to opakoval už potřetí.

„Nemožné? Jestli vám to ještě plně nedošlo, pane, jsem sociální vykonavatel z Úřadu pro správu lidských zdrojů - sociální vykonavatel z Úřadu pro správu lidských zdrojů s přímým pověřením od barona Austen-Rohrer VM,“ řekl Corgen takovým zvláštním ospalým tónem a slečna Hayesová se otočila ke stolu. Zbraň sice sklonila, ale…

„Chcete mi vyhrožovat?! Chcete mi snad tvrdit, že nějaký, nějaký… zločinec je důležitější než náklad rudy?! My tady totiž těžíme stroncium, pane sociální vykonavateli! Stroncium! - Jestli vám to ještě plně nedošlo!“

„Stroncium. Ano,“ řekl Corgen a slečna Hayesová se uvolnila - naprosto jsem nedokázal dekódovat způsob je jich komunikace.

„Víte, veliteli Debriesi, možná se naše zájmy tak úplně nekříží - pokud vaši lidé dokážou vyměnit prázdnou cisternu za plnou, rád ji se svými lidmi doprovodím do Majesty - mohlo by to být výhodné pro nás pro oba.“

„Měnit cisternu pod palbou?! To by byl masakr!“

„Ano?“ řekl Corgen.

„Jste bezohledný parchant!“

Corgen si zvolna srovnal manžety termoskafandru:

„Parchant? Ne, neřekl bych. Jsem úředník. Příjmy a výdaje. A přiměřené lidské ztráty jsou vhodná odečitatelná položka… A už nikdy,“ naklonil se nad velitelův stůl, opřel se pěstmi o desku a zahleděl se mu do očí, „nikdy mi neříkejte parchant.“

Pak v kanceláři zavládlo celkem pochopitelné ticho. Bylo slyšet jen výbuchy a kapání zkondenzované vody, a Corgenův deodorant smrděl tak, že se na to nedalo zvyknout.

* * *

Za dvě hodiny mne pan Zet zase postavil, Corgen mrtvým (i sobě) nechal donést jídlo a velitel Debries poslal na povrch další posily - docela by mne zajímalo, jakou šanci mají těžařská tézet proti Svobodným s jejich abramsy. Přesně na totéž se zeptal Corgen.

„Dostanou náklad turbolitu - použijeme je jako samonaváděcí miny.“

„Hm,“ řekl Corgen a bylo zjevné, že mu nešetrnost k pracovní síle vadí.

* * *

Jak čas ubíhal, velitel stále bledl a vrásky na čele se prohlubovaly - neslyšel jsem, co mu jde do stíněného sluchátka, a na displej jsem neviděl, takže informace byly kusé:

„Další,“ řekl občas.

„Poslední,“ sundal si sluchátko.

„Chápu-li to dobře, byl to náš poslední laser?“ píchl Corgen prstem ke stropu. Předchozí exploze byla tak silná, že se zatřásla i lampa na stole.

„Ano.“

„Jak daleko je trauler?“

„Dvacet minut - zatím o něm nevědí - nikdy jsme nepoužili taktiku dvou traulerů takhle těsně po sobě.“

„Fajn. Půjdem. Připravte cisternu a pošlete tam všechny bojeschopné muže.“

„Nevím, jestli to chápete - právě jsme přišli o poslední laserovou věž, takže nemáme krytí. Zbylo nám pár malých děl a kulomety.“

„Já to chápu velmi dobře, veliteli,“ řekl Corgen.

„Sakra! Vemte si ten trauler i bez rudy! Mí lidé jsou mi milejší než pár deka stroncia!“

Corgen se tak pomalu narovnal a ještě pomaleji řekl: „Tomu se říká velezrada, veliteli Debriesi. Velezrada tváří v tvář nepříteli… A navíc se mi bude hezky vyjímat v osobním záznamu, že jsem do Majesty dopravil rudu v nejvyšší tísni, v ohrožení vlastního života, a přestože jsem nemusel. Takže tam pošlete všechny muže, kteří nejsou nezbytní pro záchranu dolu,“ poklepal kloubem ukazováčku na stěnu.

„Ale…!“

„Všechny. I vy byste se měl začít strojit.“

„Ale…!“

„Vám se bude v osobním záznamu líbit spíš hrdinská smrt, nebo spíš ta velezrada? Máte rodinu, nemýlím-li se.“

Velitel hlasitě skřípal zuby a měl velmi velké oči a velmi propocený límec.

„Ale nebojte - pokud s sebou vezmete alespoň dva Svobodné, nechám vám dát Medaili za chrabrost prvního stupně.“ Corgen se usmál: „In memoriam.“

„Taky bych mohl zavolat komando - tři noví zaměstnanci by se mi víc než hodili“ velitelův hlas skřípal skoro stejně ošklivě jako zuby.

„To není dobrý nápad,“ řekl jsem.

„Cože?! Vy jste s tím… s tím… s ním?.“ ukázal na Corgena.

„Ne. Ale nemáte šanci ani s deseti komandy - a nahoře bude každá ruka dobrá. Než si nechat vojáky pozabíjet tady.“

Velitel na mne zíral a brada mu nekontrolovatelně padla na prsa.

„Díky, pane Kandinsky,“ řekl Corgen.

* * *

Corgen měl totiž pravdu - ať byly jeho důvody jakékoli, Majesty rudu potřebuje. Je to jednoduché: buď stroncium a bránící se Majesty, nebo bezmocná potrava pro Svobodné - víc alternativ není.

Že já trouba nezůstal na DIADÉMU!

* * *

Nákladní výtah pomalu stoupal - maskovaní vojáci se tlačili, aby byli co nejdál od Corgena. Já měl spoutané ruce (vpředu, naštěstí) a pan Zet měl stejnou zbraň jako slečna Hayesová. Jejich černé brýle odrážely světlo lampy, a led se ledově leskl. Pan Zet měl krom zbraně i termoskafandr, slečna jen tenkou vypasovanou kamuflážní kombinézu - takže protimrazový tuning - je víc než zřetelné, ke komu má Corgen bližší vztah. Hlubší vztah.

„Rozumím,“ řekl velitel Debries do mikrofonu headsetu. Byl pod termoskafandrem naditý do dvou neprůstřelných vest a nešikovně držel bílý samopal - všiml jsem si, že je na něm úsťový magnetický vychylovač - další luxorská technologie v praxi, vida. „Takže cisterna je připravená… Musím vás upozornit,“ zvedl hlas a přehlédl vojáky, „že jsme skoro sami - zůstalo sedm bitevních zombií a třináct nosičů turbolitu. Žádné zálohy… Kdyby někoho zajímalo, proč není nosičů turbolitu víc, ať si nechá od pana sociálního vykonavatele vysvětlit jeho názory na plýtvání pracovní silou,“ Debries se pohřebně odmlčel. „Nějaké bezobslužné zbraně sice ještě fungují, ale Svobodní mají spoustu tan…“

„Takže půjde o rychlost,“ přerušil ho Corgen. „Uděláme to tak: budete krýt trauler, dokud se nevymění cisterny. Pak se stáhnete a my budeme krýt vás, dokud výtah nesjede a dokud se nedostanete do továrny. Ta se teprve pak odpoutá a odpluje. Jasné?“ Řekl to tak, že jsem mu skoro uvěřil i já - možná si subliminální hypnotický generátor (který jsem mu kdysi odpálil (po čemž má na levé líci dodnes jizvu) ) nechal vyměnit za něco, co mu umožňuje používat hypnosugestivní hlasové techniky.

Vojáci kývli, jako by to byl rozumný nápad, jít v pětadvaceti, s ručními zbraněmi, proti nezjistitelnému počtu těžkých tanků, o pěchotě nemluvě. Procvičoval jsem si levou ruku (už ji mám v naprostém pořádku (ale pouta stejně neroztrhnu (protože jsou z NMD materiálů) )) a jedinou naději kladl v sice jednoduché, ale účinně vypadající pancéřovky na jedno použití. Každý muž měl křížem přes záda dvě.

„Veliteli Debriesi, pane, vy víte, o co Svobodným vlastně jde?“ zeptal se voják, který měl podobnou hodnost jako starší seržant, jen o proužek méně.

„To neví nikdo, Brixmanne,“ řekl velitel.

„Jde jim o ovládnutí Majesty, synu,“ řekl Corgen. „Tím, že napadají doly, chtějí ovládnout naše surovinové vstupy a vydírat nás. Rozvědka předpokládá, že by nám měnili stroncium za zboží a za… za jídlo,“ Corgen významně zvedl obočí.

„Za jídlo? Jak to myslíte, pane? Vždyť oni jedí…“ voják zbledl.

„Přesně. Jenže teď dostali chuť na čerstvé. Máte v Majesty dívku, synu? A matku a otce?“

„Ano, pane.“

„Tak nezapomeňte, že nebojujete jen za sebe. Nezapomeňte.“

Úplně jsem cítil, jak se nálada ve výtahu změnila - obavy v odhodlání, strach v zaťatost. Tihle lidé to nevzdají. Do jednoho zemřou kvůli Corgenově odměně.

Přiznám se, začínal jsem ho obdivovat.

* * *

„Pane Kandinsky,“ zašeptal Corgen, „jestli budete dělat problémy, bude vás to opravdu bolet. Řiďte se mými pokyny. Rozuměl jste?“

„Ano.“

Zatím jsem neměl na výběr.

Byli jsme v tom ledovém skladišti u vstupu do výtahu, a nechápal jsem, proč Corgen šeptá. Rachot výbuchů otřásal světem a ze stropu odskakovaly žiletkovité odštěpky; křupalo to a zvonilo. Všichni lidé už měli nasazené přilby s protimrazovými maskami a probíhala poslední kontrola kyslíku, zipů, spon, zbraní a zatemnění. Venku byla noc, (výrazně temnější než ta minule), ale na tuhle tmu mé oči (bohatě) stačí.

„Takže,“ ozval se velitel Debries, „trauler dokončí kruh a dorazí za dvě minuty - my kryjeme tézet, která budou měnit cisterny - každý z vás musí být připraven zaujmout pozici po zničeném mrtvém. Kryjeme také vykonavatele Corgena a jeho vězně i zaměstnance. Jasné?!“

„Ano, pane!“ řekli vojáci.

* * *

Dva průzkumníci otevřeli dveře, vytí větru se zařízlo do uší, řev automatických zbraní také.

Vojáci vyběhli, zablesklo se a dovnitř vlétly cáry kouřícího masa.

„Další!“

Tentokrát vyběhli tři a podle suchého rachocení samopalů se jim to povedlo.

„Jdeme!“

Jeden po druhém mizeli muži v temných vírech sněhu a před poslední pěticí jsme šli my.

Lidé nás strašně zdržovali - s Corgenem a mrtvými bychom se dokázali pohybovat mnohonásobně rychleji.

Okolí bylo rozervané na kusy: krátery, zčernalý led, díry od střepin, trosky vyvržené ze zasažených laserových věží, urvané končetiny… myslel jsem, že to jsou nějací zvláštní, vědě neznámí brouci, co se mi s větrem žene kolem bot, ale byly to zmrzlé kapky krve. Spousta kapek.

Vítr byl výrazně silnější než minule.

„Tank! Na devíti!“ zařval jsem.

* * *

„Vidím!“ voják přede mnou zaklekl, ale co se stalo, jsem nepostřehl, protože mnou pan Zet neurvale smýkl. Když jsem se otočil, voják klečel dál, opíral se pancéřovkou o sníh a zpod nohou mu běžela hejna těch brouků.

Neměl záda.

Kulomety tanku stroboskopicky blikaly.

* * *

Slečna Hayesová nezaklekla a její zbraň vydala takové zvláštní houknutí. Z věže tanku odskočila modrá jiskra (projektil šel rozhodně skrz), a zpětný ráz slečnou pěkně škubl.

Horní kulomety zakolísaly, ale dělo už nás hledalo.

Další jiskra.

Kulomety přestaly kolísat a dva naši vojáci se rozlétli na kusy - trhavé střely.

„Zadní část korby!“ zařval jsem a slečna kupodivu poslechla - dobře si pamatuju, kde jsou v abramsech nádrže s bioplynem a přídavným kyslíkem.

Exploze osvětlila okolí jako fotografický blesk - všechno vrhlo ostrý stín -, nejvíc jich bylo od Svobodné pěchoty, která právě vyskakovala z takových hranatých pásových věcí.

Věž tanku mezi ně dopadla jako pěst boží.

* * *

Další dva tanky objely zničený laserový palpost vpravo - nešly po nás, ale po bezobslužném rychlopalném kanónu, který dělal ze Svobodné pěchoty Svobodnou řezanku.

A další dva tanky.

A tři za námi.

* * *

Tmou se míhaly ohnivé stopy ručních raket a stopovky z kulometů, ale to už jsme zase běželi.

* * *

Od skafandru mi odskočila kulka a trefila vojáka přede mnou.

„Rychle!“ zvedl jsem ho, jenže i přes vestu měl přeraženou páteř.

„Nechte ten automat, pane Kandinsky, prosím,“ řekl Corgen. Co mu bylo vidět z tváře, měl pokryté zmrzlým potem.

„Pomohl bych vám!“

Slečna Hayesová na mne namířila houkadlo, tak jsem samopal pustil a vítr ho strhl s sebou.

Slečnina zbraň poskočila a kolem obličeje mi prolétlo něco rychlého a horkého - proud vzduchu mne div neporazil. Za zády mi kovově třesklo, a byl jsem rád, že tentokrát tank do nádrží nezasáhla - udělala to jako Camille, a stroj s přestřeleným pásem se bezmocně roztočil.

Opodál řeřavěl abrams zasažený pancéřovkou - zrovna v něm začaly vybuchovat kulometné pásy - vypadalo to jako ohňostroj.

Všiml jsem si, že se led pod nohama divně chvěje.

* * *

Dobíhali jsme k nakládacím rampám - teď bylo jejich šedesát metrů délky a sedm hloubky jasně zřetelných, protože je někdo vyčistil buldozerem. Z pětadvaceti vojáků zbývalo jedenáct, z nafukovací haly pár frčících cárů.

Tak změna - hala je sice rozstřílená, ale se ztrátou tlaku se jen propadla, takže dál brání studenému vzduchu, aby se navalil dovnitř, čili dál brání mokré cisterně, aby přimrzla k tunelu.

Hezky vymyšlené.

Kolem pana Zet se roztančil sníh.

* * *

Viděl jsem, jak mu kulky rvou termoskafandr a jak mu roztloukly zbraň.

Corgen měl přes prsa můj bandalír, na kterém teď byly obě pistole.

Teď už ne.

Svobodní takový odpor nečekali - postřílel jich všech pět - vypadalo to, jako by z pistolí střílel dávkami. Jasně jsem viděl úlomky lebek hnané větrem.

V levém zářezu byl trauler, pravý byl prázdný.

Pan Zet se ztěžka zvedl, a vnímal jsem, jak Corgenovi posílá výsledek selftestu - podle délky na tom není nejlépe. Led pod nohama už se nechvěl, ale třásl.

* * *

Voják odhodil vystřelenou pancéřovku a začal zmateně pobíhat - velitel Debries ho strhl k zemi a sníh kolem nich jen skákal - střepiny trhavých projektilů tence hvízdaly a vichr byl plný kouře a smrdutého bioplynu.

Tank prorazil závěj a na věži měl nabalený jeden z našich posledních kanónů. Kusy udusaného sněhu létaly a v trhavých plamenech ručních zbraní se prostor naplnil stíny. Zničené dělo z tanku spadlo, a jeho vlastní mířilo přímo na nás.

Nevypadalo to dobře.

* * *

Pan Zet se potácel, Corgen měl v rukou jen pistole, slečna Hayesová právě doničila obrněný transportér a přenášela palbu na postupující pěchotu.

Ten tank snad nikdo krom mne neviděl - a že je to velký tank.

Led pod nohama se třásl stále víc.

* * *

Praštil jsem sebou na zem - byť se zdálo, že uběhla spousta času, vše od výtahu se odehrálo za minutu třiapadesát sekund. Smrt je rychlá.

* * *

Ten tank nás nemůže minout.

* * *

Tma najednou zmizela.

* * *

Nejdřív jsem myslel, že je to akutní příznak stodvacetimilimetrového granátu mezi očima, ale byla to světla.

Obrovská radlice abrams vykopla do výšky.

Trauler.

* * *

Mnohasetwattové reflektory nutily Svobodnou pěchotu pouštět zbraně a tisknout tváře do sněhu - oči uvyklé na noc se v přívalu fotonů doslova vařily.

Tank dopadl, věž se utrhla a oboje se kutálelo jako rozbitá sedmdesátitunová hračka.

Pak monstrum spustilo palbu a mnoho Svobodných už si očního lékaře neužije.

* * *

Světelné peklo se zhouplo, jak řidič sjel na nakládací rampu - dobré je, že se stroj schová mezi ledové bočnice, špatné, že budou moci střílet jen palebná stanoviště na střechách přední a zadní pohonné jednotky.

Traulery jsou možná ještě dokonalejší kus techniky než raketoplány. Jsou padesát metrů dlouhé, deset široké a osm a půl vysoké. Mezi přední a zadní pohonnou jednotku se umísťuje cisterna s rudou - ta je čtyřicet metrů dlouhá, oválná, s aerodynamickým čelem. Plně naložen takový trauler váží skoro sedm tisíc tun. Vpředu je šípová radlice z NMD materiálů, za ní dlouhý čumák se dvěma obrovskými turbínami, vysokoteplotní stronciový reaktor s rozvodem inertního plynu, nad ním asymetricky umístěná kabina s úzkými lomenými neprůstřelnými skly zakrytými pancéřovými lamelami. Po stranách pohonných jednotek (v zadní jsou další dvě monstrózní turbíny) jsou patnáct metrů dlouhé a čtyři metry široké pásy. Na střechách pohonných jednotek jsou věže s třicetimilimetrovými rotačními kanóny a pod nimi opravdu velké zásobníky; zbraně ovládají přední a zadní střelec. Na přídi stroje, schované v lůžkách, jsou dva rotační dvanáctimilimetrové kulomety - ty ovládá řidič – má je napojené na přilbu, takže střílí, kam se dívá. A nesmím zapomenout na dva samonabíjecí raketomety v pancíři přední pohonné jednotky - to jsou vůbec nejmocnější zbraně trauleru.

Bennng!

Na bílém maskování zadní pohonné jednotky naskočila kouřící šmouha, ale průbojný tankový granát sklouzl. Rotační kanón zasypal abramse ocelí - vypadalo to, jako by svazek hlavní svítil - vůbec to neblikalo - a z abramsu létaly jiskry a kusy pancíře.

Odražené střely nás stály dva muže.

* * *

Tank vypadal jako rozšlápnutý, kouřilo se z něj, ale nevybuchl. „Cisternu! Rychle! Nakládejte!“ zaječel řidič na otevřené frekvenci. Leželi jsme s Corgenem vedle sebe a dívali se na zadní věž trauleru - určitě jako já přemýšlel, jestli se do toho ten maniak pustí znovu. Do ledu se propalovala kupa svorek z beznábojnicové munice.

Ty zásobníky jsou opravdu hodně velké.

* * *

„Cisterna jede!“ ozval se na šifrované frekvenci hlas operátora - tehdy tézetka nadzvedla lem rozstřílené nafukovací haly a vichr odhodil promrzlý plast stranou - z otvoru v ledu vyrazil mohutný proud páry.

Zbylí vojáci mezitím zaujali obranné pozice a spolu s kanóny trauleru přitiskli útočící pěchotu k ledu.

„Šetřit náboji!“ ječel velitel Debries a určitě nemyslel rotační střelce.

Pěchota se stáhla (zbyly po ní hromady mrtvých) a znovu se ozvalo pískání tankových pásů - dobře věděli, že trauler zvládne jen dva naráz - útočilo jich minimálně deset. Teď se poprvé ukázali nosiči turbolitu.

* * *

Dva tanky schytávaly destruktivní pozornost třicetimilimetrových zbraní, ale kontrastní černé stíny tápající proti zbylým strojům byly až trapně nepřehlédnutelné - nikdo už tézetka nestihl převléci do maskovacích termoskafandrů, takže byla nejen strašně vidět, ale navíc jim v mrazu strašně rychle tuhly svaly.

Výbuchy turbolitu rozjasnily svět a do tváře mi dýchly vlny horkého vzduchu - slečně Hayesové do tváře dýchlo utržené předloktí - udělala obdivuhodné dvojsalto vzad.

Ani jedna z chodících bomb nedošla cíle.

* * *

„Debriesi! Obsaďte kanóny na druhém trauleru! Hned!“ rozkázal Corgen, co měl Debries udělat už dávno. Od začátku boje uběhly tři minuty a sedm sekund.

* * *

Bohužel, s něčím takovým Svobodní počítali, tak měli v záloze…

„Za náma! Za náma!“ zařval voják, který vyskočil na přední střechu trauleru, která vykukovala z ledu jako bílý hrbatý stín. Bílý stín vzápětí zrudnul, pancíř zazvonil a do stran se rozlétlo snad deset rozžhavených projektilů - než se odrazily, prolétly křiklounem a doslova ho rozprášily.

„Kurva,“ řekl Corgen.

Živé síly nám zbývalo plus minus šest kusů.

* * *

Možná jí bylo víc, ale když jsem zahlédl, co se to do nás pustilo, raději jsem se už moc nerozhlížel - samohybné protiletecké dvojče, podle toho, co udělalo s vojákem, tak čtyřicítka. Něco podobného jsme používali v Luxoru.

Kanón se blížil z úhlu, který jsme neměli pokrytý - tam to měly držet zbylé bitevní zombie.

„Jááááá!“ statečně vyskočil muž, který se kryl sotva dvacet metrů od nás, pancéřovku na rameni.

V tom samém okamžiku ho zasáhli dva snajpři, a ani čtyřicítka neminula. Byl to působivý poslední okamžik - mnoho nezapomenutelných světelných efektů.

* * *

Zkroucený cár roztržené pancéřovky mi syčel těsně před nosem. Otočil jsem se na bok:

„Corgene, rozvaž mě!“

„Ani náhodou!“

* * *

Zachytil jsem (nesrozumitelný) rozkaz pro slečnu Hayesovou - ta okamžitě vystartovala, divoce prokličkovala mezi střelami, skok přes kráter, a už byla u toho padlého vojáka bez zad, co vlastní krví přimrzl k ledu.

Pancéřovku mu odlomila i s rukama.

Aha, náboje do houkadla došly.

* * *

Viděl jsem, jak ji do zad zasáhl snajpr, a viděl jsem, jak střelec na zadní věži trauleru mrkl jeho směrem.

Sníh zabouřil.

* * *

Čtyřicítka se pro změnu pustila do věže - už na ni mohla, protože proud páry z ústí šachty ustal - v černi se zalesklo aerodynamické čelo cisterny.

Slečna Hayesová se zvedla na kolena a její raketa ozářila bojiště. Vše bylo takové jiskřivé - vnímal jsem to velmi intenzivně, protože mi prolétla asi třicet centimetrů nad hlavou.

Teď tedy jsem rozcuchaný.

* * *

Odrolil jsem si seškvařené zbytky vlasů z temene.

Raketa čtyřicítku sice neminula, jenže slečna trefila jen pravý horní roh stroje - kumulovaná nálož neškodně prošlehla pancířem… i když, Svobodní uvnitř měli asi jiný názor, protože dvojče cukavě zastavilo a přestalo střílet.

Vyskočil jsem a rozběhl se.

* * *

Čtyřicítce to odmlčení dlouho nevydrželo.

Stará dobrá červená lampička zablikala, zakličkoval jsem, a kolem prolétlo něco tak žhavého a tak blízko, že být člověk, mám na uchu puchýř.

Kryl jsem se za hromadou ledu a byl velmi rád, že v takhle hluboce podchlazeném stavu má vlastnosti žuly.

* * *

Za okamžik mne dvojče opustilo a začalo se opět věnovat zadní věži druhého trauleru - zničit ji sice nemůže, jenže střelec musí zažívat naprosté peklo a v pekle se nedá mířit.

A tanky se pořád blížily.

Uběhly tři minuty a padesát osm sekund.

* * *

Vykoukl jsem a viděl, jak slečna Hayesová sama zadržuje vlnu pěchoty; zásobníky v samopalu měnila jak robot. Pan Zet na něco pálil z elektromagnetické pušky a Corgen kmital jako paprsek - viděl jsem ho jen podle dvojzáblesků z pistolí.

Viděl jsem, jak velitel Debries ukazuje něco rukou - v tu chvíli mu ji střela z kulometu proměnila v krvavou drť - jasně jsem zahlédl bílé odlesky na kostech.

Zase jsem se rozběhl.

K prvnímu trauleru jsem to měl třicet metrů.

* * *

Něco mi vybuchlo pod nohama - jak jsem vytáčel salta, zahlédl jsem, jak obslužná tézetka obstoupila čelo cisterny a připojila ovladače.

Cisterna má (na krátkou dobu) vlastní pneumatický pohon - tézetka ji na řvoucích proudech stlačeného vzduchu usadí na trauler. Musí se rychle, protože pokud vzduch dojde, nehne s tou příšernou hmotou nic - dokud se znovu nenatlakuje. Druhá pracovní četa už to samé prováděla s prázdnou cisternou. Mrtví se pohybovali rozvážně jako vždy - jako by kolem nich nelétalo oceli, že by s tím šla založit huť.

* * *

Vzzzzňňááááu! hvízdl kolem další odražený granát.

Poslední skok a přistál jsem na střeše prázdného trauleru. Všude byla vrstva zmrzlé rudé hmoty, v kterou se proměnili první i druhý muž, kteří se pokusili o totéž, co já. Byly v tom útržky látky z maskovacích termoskafandrů.

Já ale měl proti lidem jednu výhodu.

* * *

Přesně v okamžiku, kdy jsem skočil na střechu, skočila na konce hlavní dvojčete bitevní zombie, které jsem se napíchl na ovládání.

Takže v ten jeden jediný veledůležitý okamžik šla dávka výrazně níž, než měla.

Zasypal mne proud ledových štěpin, a už zas tak rád nejsem, že podchlazený led má vlastnosti žuly.

* * *

Skafandr utrpěl několik dalších šrámů, a podle toho, že mi táhlo na záda, i děr - nejdřív jsem si také myslel, že mi zalehlo pravé ucho, ale něco mi ho useklo.

Další dávka ze čtyřicítky zaduněla o poklop střeliště, jenže to už jsem byl uvnitř. Strašný ráz přenesený pancířem mi vyhodil levý loket, ale proti těm dvěma kašounům venku jsem na tom pořád výborně.

Boj trval čtyři minuty a třicet tři sekund.

Všichni naši vojáci byli mrtví.

* * *

Se spoutanýma rukama se rotační kanón neovládal dvakrát dobře - ani vykloubený loket tomu nepomáhal.

„Jak se to jen… aha,“ našel jsem vypínač elektromotoru vysunujícího hlavňový svazek.

PODAVAČ NÁBOJŮ AKTIVOVAT AŽ PO ROZTOČENÍ!

Cedulka byla trochu ošoupaná, ale nepřehlédl jsem ji - tak jsem podavač aktivoval až po roztočení.

* * *

Stopovky ze čtyřicítky mi létaly přímo do očí. Naštěstí je vizuální kontakt zprostředkováván světlovodnými vlákny s miniaturním průřezem - stejně to ale vypadalo nepříjemně. Už jsem byl také rád, že nemám ucho, protože rachot dopadajících střel byl otřesný - o otřesných otřesech ani nemluvě.

Elektromotory kanónu hlasitě hvízdaly.

* * *

Bohužel jsem nemohl jen tak otočit hlavně - to by mi je čtyřicítka okamžitě rozstřílela. Moje bitevní zombie zmizela po dávce z těžkého kulometu, ale mrtví právě vysunuli cisternu z ledu - na vztyčený čtyřicetimetrový stříbrný doutník byl monumentální pohled. Stačil jeden rozkaz.

* * *

Cisterna se musí zhoupnout z vertikální do horizontální polohy - stačilo trochu změnit směr, a pod tisíci tun rudy se samohybné dvojče změnilo v něco, co nápadně připomínalo nic. Nic, z kterého se kouří.

* * *

Sice nemám slečnu Hayesovou rád, ale v mých plánech by ještě mohla sehrát nejednu roli - ležela ve sněhu, kolem ní deset Svobodných a šili do ní dlouhé dávky - měli výkonné předledové útočné pušky.

Slečna se pod nárazy projektilů svíjela jako šváb politý horkou kvasinkovou omáčkou.

* * *

Ostrá pozornost mé rotační zbraně Svobodné trochu rozptýlila.

Po okolí.

Bengggg! schytala věž tankový granát.

Chvíli jsem viděl čtveřitě, chvíli i osmitě, a zjistil jsem, že ležím za sedačkou - aha, proto na ní jsou ty pásy.

* * *

Sice jsem neviděl, který tank po mně střelil, ale zato jsem viděl, že Svobodní právě zlikvidovali mrtvou četu, která navigovala prázdnou cisternu. Ta se nekontrolovaně roztočila a bílé proudy stlačeného vzduchu rvaly led. Přestože prázdná, cisterna pár tun má - pár desítek - pár Svobodných se s nimi seznámilo vpravdě intimně.

* * *

V rotační trojce jsme tankům dokázali pěkně zakouřit - bez zničující čtyřicítky se ukázalo, že žijí i dva naši vojáci a dokonce i velitel Debries. Zřejmě se napumpoval nějakou drogou proti bolesti, protože jsem ho zahlédl, jak - pistoli ve zbývající ruce -, zmrzlým pahýlem kormidluje nakládku cisterny.

* * *

Uvolnil jsem spoušť - poslední tank provrtaný průbojným třicetimilimetrovým střelivem vybuchl - tanků kolem dýmalo vůbec požehnaně: předledová technika proti moderním zbraním moc šancí nemá.

Svobodná pěchota se stáhla.

Zavládlo ticho.

Z hlavní se kouřilo.

Vykloubený loket bolel.

* * *

„Pozor na snajpry,“ řekl jsem do éteru.

Řeřavějící trosky tankových pancířů mihotavě osvětlovaly široké okolí - mrtví už dovedli plnou cisternu nad trauler a za vytí vzduchu ji začali spouštět. Kolem věží na vedlejším stroji byly černé kruhy nábojových svorek - i vedle té mé jich pár je.

Všude se válely kusy těl, a led byl modrý Svobodnou krví -jedinými dvěma nezničenými věcmi byly oba traulery. Velitel Debries udělal rukama, jako že hotovo. Rukou a pahýlem.

Někdo (nečekaně) otevřel poklop mého střeleckého stanoviště: byl to pan Zet a mířil na mne elektromagnetickou puškou.

„Pane Kandinsky, nepřipojil byste se k nám? Laskavě?“ řekl Corgen. To mám z toho, že civím po okolí, a ne kam mám. Stačila by bývala jedna jediná dávka…

„Na to ani nemyslete,“ řekl Corgen.

Pan Zet nemohl takhle zblízka minout. „Děkuji za milé pozvání,“ vypletl jsem se z pásů a vysoukal ze sedačky.

* * *

„Ti snajpři tu určitě jsou - takže hlavu dole,“ ukázal Corgen, kudy půjdeme k vedlejšímu stroji - už se od něj přestalo ozývat vytí stlačeného vzduchu, zato se začalo ozývat vytí roztáčených turbín - led se zase začínal chvět. Na rozjezd do kopce musí být otáčky obzvlášť vysoké, aby hydrodynamické převody tu obrovskou hmotu rozhýbaly.

* * *

 

Šli jsme a sníh přemrzle vrzal - vítr trochu ustal, ale teplota znatelně klesla. Pan Zet se potácel - jeho termoskafandr už nikdo nezalátá, a střely mu zřejmě poškodily i systém rovnováhy - to mu ovšem nebránilo, aby elektromagnetickou puškou nekontroloval okolí. Led vibroval, až to svědilo do nohou, a trauler začal vyjíždět z rampy.

„Co to ten pitomec dělá?!“ řekl Corgen a jeho komunikační systém něco podobného poslal i řidičovi.

„Nejsi můj šéf, tlouštíku, tak brzdi,“ řekl řidič - to, že se na nás dívá, bylo poznat z toho, že se na nás dívaly oba rotační kulomety. Sugestivní pohled. „A navíc, takhle můžu použít raketomety - a to si každej tank dobře rozmyslí.“

„Tlouštíku?!“ řekl Corgen a pokračoval elektromagneticky: „Jenže my k vám budeme muset šplhat úplně nekrytí.“

* * *

A opravdu šplhat - ke dvířkům to je pět metrů - pět metrů kovového žebříku s protiskluzovými šprušlemi.

Vedle pásu (pod pásem) stáli ti zbylí dva vojáci i velitel Debries. Tomu se pod průzorem masky leskly oči, slavnostně se nadýmal a široce nám kynul pistolí. Asi si šlehnul trochu víc. Podle promrzlosti pahýlu mu budou musel zbytek ruky amputovat až v rameni.

„Tak co říkáte, pane sociální vykonavateli? Hrdinský boj, že?“

„Říkám, abyste mi kryli zadek, dokud nevylezu tam nahoru a dokud se za mnou nezavřou dveře,“ podíval se Corgen na žebřík.

„Držel ses dobře, synu,“ obešel velitele a poklepal prvního vojáka po rameni, „i ty,“ jemně bouchl druhého pěstí do hrudi. Bylo jasné, proč to dělá - zfetovaný velitel nás těch pár chvil neochrání - oni ano.

„Pane Kandinsky, vy první.“

* * *

Jaká čest! - první je vždycky na to, aby se určily pozice odstřelovačů - úplně jsem je ve tmě za mihotavým řeřavěním trosek cítil - na displeji termoskeneru samozřejmě nebyli, to by nebyli odstřelovači, ale debilové.

„Pane Zet, zkuste nemířit na mě, ale krýt perimetr,“ řekl jsem - pan Zet dál mířil na mne. Zato vojáci vyšplhali nahoru na pás, zalehli, a každý kryl jednu stranu - řeřavějící trosky sice stále řeřavěly, ale už začínaly dořeřavěvávat. Stíny houstly a vítr hvízdal.

Co mne uklidňovalo, byla dělová věž na střeše nade mnou - roztočený hlavňový svazek mířil nejpodezřelejším směrem - i já jsem tam zahlédl nějaké kradmé pohyby.

„Tak honem,“ řekl Corgen, „řidič vám otevře, až budete nahoře.“ To už mé boty zvonily o příčky.

* * *

Stihl bych to jednou dolů a ještě jednou nahoru, než mě ten pitomec pustil - připadal jsem si opravdu zranitelný. Ani značná nesmrtelnost nemá na pud sebezáchovy vliv -spíš naopak.

„No konečně!“

Dveře se otevřely (jsou tak těžké, že se otvírají elektromotorem) a řidič mi do obličeje mířil brokovnicí:

„Náš pan trestanec. Sedni na prdel a mlč.“ To už jsem seděl, mlčel a dveře byly zavřené. Řidičovi bylo tak osmnáct, a jako všichni řidiči traulerů byl nechutně bohatý, nechutně nafoukaný a nechutně navlečený do něčeho, co okoukal z filmů o koních, bubínkových revolverech a drsných chlapících s pohledem jak ocel.

Druhá šla slečna Hayesová. Poposedl jsem si.

Třetí pan Zet.

Pořád nikdo nestřílel, a v nepříliš rozlehlé kabině (nebo spíš odporně těsné kabině) začínalo být husto.

Řidič odložil brokovnici, namířil si na obličej výdech okysličeného vzduchu a zapálil si něco, co podle smradu byla řasová drť sycená amfetaminy. Řidiči to kouřit smějí, ba musejí - ostří to smysly a zahání únavu (a obavy) - i tenhle měl v kostech patnáct set kilometrů a zrovna tolik před kostmi.

Tedy, alespoň si to myslel.

Já mám jiné plány.

Poslední šel Corgen.

* * *

Seděl jsem tak, aby mne co možná kryla těla obou mrtvých, zato řidič se vyvalil, aby na posledního cestujícího pořádně viděl. Když se za okénkem (žádné sklo, dvaceticentimetrový sendvič z polykarbonátu a NMD fólií) objevila vykonavatelova dýchací maska, řidič stiskl tlačítko a dveře se otevřely - dovnitř se opět nahrnul mrazivý vzduch, ale nebylo to tak hrozné, protože v podlaze u prahu jsou horkovzdušné fukary - máte-li pod zadkem stronciový reaktor, není s topením problém.

„Tak tě tu vítám, tlou…“ něco syklo a řidič místo „… štíku“ řekl něco jako „glummm!“.

Zvenčí se ozval řev střelby, trauler se rozechvěl, jak se do toho dala i věž nad námi, a ledová hromada na hranici viditelnosti zavířila a zmizela.

„Dveře! Dveře!“ ječel Corgen, tak jsem se naklonil a zmáčkl patřičný knoflík. Přitom jsem se fascinovaně díval na řidiče - bylo mu vidět skrz krk - kulka ho zasáhla do hrtanu, minula páteř, odrazila se od „skla“, zasekla do ramene, prolétla plícemi a skončila v srdci. Řidič zaklapal zkrvavenými zuby, vypustil pár krvavých bublin, zkrvavené cigáro mu upadlo do klína, ublíženě nakrčil čelo a zhroutil se na ovládací berany. Pisklavý zvuk jeho dechu přešel v bublání, bublání v ticho. Z díry v krku mu unikal amfetaminový dým.

„Kurva!“ řekl Corgen. Já jsem neřekl nic, protože mi snajpr ušetřil práci - kdyby nevystřelil, v příštích pěti vteřinách bych kovbojovi zlomil vaz.

* * *

„Jasně,“ řekl jsem, „jak nejsnadněji znehybnit trauler. Kdyby bylo řidičů víc a mohli jezdit po dvou, to by byla jiná.“

„Kurva!“ znovu řekl Corgen a namířil na mě pistoli, „ještě slovo a budete potřebovat nový obličej, pane Kandinsky.“

Tak jsem mlčel. Mlčeli jsme všichni.

Minuta ticha.

„Kurva!“ řekl Corgen.

„Co se děje?“ zeptala se vysílačka hlasem velitele Debriese.

„Řidič měl… náhlou krční příhodu,“ odpověděl Corgen.

„Kurva!“ řekl velitel Debries.

Zleva i zprava se zvedla Svobodná pěchota. I tanků jim pár zbylo.

* * *

„Umím to řídit,“ řekl jsem.

Z pancíře nad turbínami se jen jiskřilo - dělalo to docela hluk.

„Prosím?“ řekl Corgen.

„Umím to řídit,“ poklepal jsem na palubní desku.

„Nemyslím,“ stáhl si dýchací masku, „a i kdyby, nemáte přístupové kódy - ani byste nepřidal plyn. A myslím, že jsem vám jasně řekl, abyste…“

Turbíny zakvílely a ručičky otáčkoměrů vylétly k červeným polím.

„Jeď, Tobby! Už proboha jeď!“ zaječel (už asi po sto padesáté šesté) přední střelec.

„Proč furt stojíme?! Kurva!“ zaječel (už asi po sto padesáté sedmé) zadní střelec. Granáty z tanků bušily převážné do jejich věží.

„Jasně, vy tyhle starší systémy dokážete dekódovat v reálném čase. Ano,“ Corgen se na mě zamyšleně díval a přihlazoval si zbytky šedých vlasů nad ušima, „proto mají slečna Hayesová a pan Zet v hlavách to… to nové. Dokážete s tím dojet do Majesty?“

„No problemo.“

„To znamená?“

„Ano.“

„Ale jako bych slyšel nějaké ale.“

„Nejedeme do Majesty.“

„Zajímavá idea,“ Corgen nakrčil obočí, „vy snad víte o nějakém jiném, stejně příjemném místě, kam bychom mohli?“

„Sarkasmus! Corgene, ty rosteš,“ zvedl jsem na spoutaných rukou oba palce: „Nejdřív zajedeme pro slečnu von Graff, a teprve až pak…“

„Nepřipadá v úvahu.“

„Jéééď, Tobby, jéééď!!!“ Přední střelec začínal být hysterický.

„Proč nepřipadá v úvahu? Uvažuj: jsou dvě možnosti:

Zaprvé může být slečna von Graff zrádce, a to bys neměl dopustit, aby se u Svobodných moc vykecávala - navíc je na Pláních opuštěný raketoplán a ona je pilot. Neměl bys to dopustit jako sociální vykonavatel. Jako případný budoucí vrchní sociální vykonavatel - za zásluhy se povyšuje.“

„A druhá možnost?“

„Líbí se mi na tobě, Corgene, ta raciona… Hopla!“ granát narazil do lamel před oknem pod nepříjemně průbojným úhlem. Lamely se připleskly na polykarbonát a kouřilo se z nich. „Druhá možnost je, že ji skutečně zajali, a jestli zjistěj, že je astronaut, tak z ní dostanou všechno, co ví, viz i má předchozí poznámka o raketoplánu. A nezapomeň, jmenuje se von Graff - tatík by ti za její záchranu byl asi vděčný, a že má peněz víc než sám Velký Lloyd.“

Corgen začínal vypadat zamyšleně: „Hypoteticky: jak byste ji chtěl najít?“

„Co trochu stopovat? Všichni tu vidíme trochu líp, než bývá zvykem, řekl bych.“

„Ano. To ano. Co byste chtěl vy?“

„Sundat pouta. Zbavit se tady přítele doutnajícího kovboje. Nahodit loket. Zbytek probereme, až přijde čas.“

Corgen se na mne podíval, a já se tvářil tak, že pochopil, že stejně jiná možnost není.

Nebo spíš pochopil ty prachy.

Kovbojovi se cigáro propálilo oblečením a začalo z něj být cítit přiškvařené maso.

Slečna Hayesová mi sevřela ruku a trhla. To, že jsem tak odolný, neznamená, že mne nebolí, když mi nahazují vykloubený loket. Chvíli jsem viděl barevné hvězdičky - lepší výhled než u Saturnu; opravdu už si na ty vykloubeniny musím dát pozor.

„Děkuji. Příště trochu s citem, prosím,“ řekl jsem. Slečna se na mne dívala, řekl bych, mrtvě. Tvář useklou šakenem jí opravili, že to skoro není vidět. Povrch kinetického mikroobleku byl čmouhatý po střelách a maskovací kombinézu měla na cucky.

„Jéééééééď!!!

„Chlapci ztrácejí nervy,“ nastavil jsem ruce a Corgen mi odemkl pouta. Pan Zet zvedl kovboje (jednou rukou), posadil si ho na klín, já se posunul na jeho místo, nasadil si řidičskou přilbu a zapnul šestibodové pásy. Pod zadkem mi mlaskala krev.

Ještě že je skafandr nepromokavý.

* * *

To, že umím řídit trauler, je lež.

Jasně, prošel jsem testy, takže reflexy na to mám, jenže jedna věc jsou testy, druhá půlroční intenzivní kurz. – Ten samozřejmě nemám.

Sevřel jsem berany.

Ale zato - jako každé dítě v Majesty -jsem najel statisíce kilometrů v jedné z nejoblíbenějších elektronických her - v Traulers. Nejoblíbenější je proto, že je dostupná z kteréhokoli terminálu, je zadarmo, a navíc se dají velmi levně koupit patřičné ovládací prvky včetně přilby a beranů. Austen-Rohrerové hledají potenciální řidiče už mezi nejmladšími dětmi ze všech pater - právě na základě svých výsledků jsem kdysi dostal pozvání do náborového střediska. Zamyslel jsem se, jestli jsou to skutečně moje vlastní vzpomínky, ale ono je to asi jedno.

Teď už určitě.

„Pojedem?“ řekl Corgen.

Protúroval jsem turbíny.

* * *

Těm turbínám se z neznámého důvodu říká detroity, stronciovému reaktoru, který je pohání, se ze známého důvodu říká rychlý nebo vysokoteplotní - to druhé slovo je výstižnější - právě se nám začíná přehřívat.

„Jedeme, zapněte si pásy,“ řekl jsem, sekvenční řadicí páku posunul do polohy ROZJEZD a poprvé se podíval ven pomocí přilby - rozhled je panoramatický, protože je napojená na vybroušený systém světlovodů.

Taky bych měl zkusit kulomety.

* * *

Hydrodynamické převodovky začaly hučet (každý pás má svou) a kulomety vyskočily z lůžek v kapotě a začaly chrlit oheň. Svobodní před námi si byli tak jisti, že je řidič po smrti, že z těchhle zbraní strach neměli.

Teď už neměli strach z ničeho.

Dva tanky, které do nás na střídačku pálily, se pokusily ujet, ale i raketomety jsou fajn. Trauler se začal rozjíždět.

* * *

„Kryjte nás! Kryjte nás!“ ozvala se vysílačka hlasem velitele Debriese. Nad jeho životaschopností nešlo než zavrtět hlavou - v předledových dobách by o něm napsali písničku, něco jako Pašák Debries.

„Sorry, veliteli, musíte si poradit sami,“ řekl Corgen.

„Ale slíbil jste nám to!“

Já jediný viděl, jak všichni tři běží podél pásu - velitel s jedním vojákem podpírali posledního vojáka, a přestože se trauler teprve rozjížděl, už nám skoro nestačili.

„Slíbil?“ řekl Corgen: „Ano, asi ano. Ale víte, veliteli, nesmíte všemu věřit.“

„Ale…!!“

„Přeji dlouhý a klidný život,“ usmál se pan sociální vykonavatel - celá odměna za mne bude jeho a jen jeho. Usmál jsem se také - práskači to nemívají jednoduché. Ani pašák Debries.

* * *

Trauler zrychloval a zrychloval. Na třiceti kilometrech za hodinu jsem přeřadil z ROZJEZD na JÍZDA. Tedy přeřadil: poměry v převodovkách má na starosti elektronika, já jí pákou jen říkám, co si přeju.

Traulery jsou určeny pro rychlosti kolem tří set kilometrů za hodinu - je jasné, že člověk by řazení nezvládl, vlastně by nezvládl nic - vyjma jedné jediné věci, kterou zas nezvládnou sebelepší počítače, a to řízení. I když ono vlastně nejde, ani tak o řízení, jako o volbu cesty. Je to nějaký divný evoluční výdobytek lidstva, že někteří z nás instinktivně poznají, kudy se sedmitisícitunové monstrum může prohnat a kudy ne - ne každý led tu hmotu unese, a spletete-li se, spletete se jen jednou: trauler zapadne klidně i nad střechu, což už obvykle posádce může být jedno, protože cisterna nejdřív slisuje kabinu na placku a pak vybuchne reaktor. Najít správnou cestu dokáže jen málokdo, a ještě málokdovější málokdo na ni dokáže trauler v té rychlosti navést - proto je řidičů tak zoufalý nedostatek. Před lety, při plánování provozu, se myslelo, že stačí vyhledat a vytyčit asi deset tras a pak je používat - tento omyl stál předky asi deset strojů - vlastnosti ledu se neustále mění. Navíc pro Svobodné není problém vyhloubit něco, čemu říkají mamut - velká hluboká chladná a dobře maskovaná díra.

Za okny se vařila tma, vítr a sníh.

Rozsvítil jsem světla.

Snad svou cestu najdu.

* * *

Zatím jsem se jen tak plazil, protože ostré zatáčky jsou s rozjetým traulerem značný problém - Corgen mne navigoval k místu, kde jejich vznášedlo napadli Svobodní, a to proto, že se dá předpokládat, že přijeli z míst, kam potom odjeli ti, co zajali Moniku.

„Tobby! Držíš stopy! Bacha!“

„Pro předního střelce. Jsem nový řidič, pan Kandinsky. Jedu kam chci, jedu jak chci, tak střílej a mlč.“

„Co je to za pitomost?!“

„Tady sociální vykonavatel Corgen. Kdo neuposlechne rozkazy, bude popraven.“

„Hovadina,“ vložil se do diskuze zadní střelec, „Tobby, co se děje?“

„Příteli,“ Corgen použil hypnosugestivní modulaci, „pan Tobby je mrtvý, a pokud nebudete poslouchat, velmi brzo budete i vy. Velmi brzo.“ Zdánlivě prostá věta, ale i mně se zježily zbytky vlasů.

Střelci zmlkli.

* * *

„Pane Kandinsky, támhle,“ ukázal Corgen na zvláštní útvary daleko vlevo. Nejdřív jsem musel přepnout přilbu na vnitřní pohled (přepíná se „myšlenkami“), teprve potom jsem uviděl, kam ukazuje. Ty útvary byly rozježené čeřinami nafoukaného sněhu, a podle všeho to nejsou útvary, ale zničené tanky.

„Vidím - dívejte se po stopách,“ začal jsem místo objíždět širokým kruhem.

Jeden by řekl stopa jako stopa, navíc smazaná větrem, ale není to pravda: je velmi přesně poznat směr, kterým se vozidlo pohybovalo, rychlost, i jak je to dlouho.

„Hele,“ zablikal jsem hledáčkem (světla se také ovládají myšlenkami): otisky po několika pásových vozidlech plus několik nepravidelných roztřepených pruhů po rychlých vznášedlech, pět šest hodin staré, od severu.

„To bude ono,“ řekl Corgen - určitě taky hrál v mládí Traulers, a tam je na trasologické vyhodnocování kladen stejný důraz jako ve skutečnosti. Takhle staré stopy jsou nikoli vyjeté do podkladu, ale naopak z podkladu vystupují - na sněhu, samozřejmě - protože vítr kolem nich odfouká měkčí neudusané vrstvy. Otočil jsem berany, a kompas se pozvolna usadil na N.

* * *

„Přecházíme na plnou rychlost,“ vydal jsem varování posádce, a až mě překvapilo, jak se to podobá hře. Sám jsem zatáhl kulomety a přepnul radlici na automat - radlice ve vysokých rychlostech funguje jako přítlačné křídlo a zároveň urovnává cestu - není možné se vyhnout všemu - přesněji - téměř ničemu.

„Připoutaní?“ přehlédl jsem spolucestující a sám si zkontroloval růžici na hrudi - není tak nezvyklé, že kolos dokonce skáče - a pěkně daleko. Všechny součásti podvozku jsou z nejmodernějších NMD materiálů, vyrobeny nejmodernějšími technologiemi, které jsou střeženy stejně přísně, jako si Japonci střeží výrobu Dlouhého věku a Britney Spears datum narození.

Turbíny začaly hučet, přešly pásmo rezonance a začaly kvílet - počítač pozvolna zvyšoval výkon reaktoru a já jen sledoval, jak se v převodovkách dynamicky mění převodový poměr a jak číslo na tachometru utěšeně roste.

Někdo by mohl namítnout, proč se nejezdí pomalu, to by zvládl každý druhý, jenže tím, že jedete rychle, roste schopnost překonávat „špatný“ led, takže projedete tam, kde byste pomalu nikdy neprojeli - ale hlavně kvůli Svobodným a jejich stíhacím speciálům.

* * *

„Plná rychlost,“ řekl jsem, když se číslo na tachometru překulilo přes trojku a dvě nuly. Vítr ječel a burácel, a na odtokových hranách radlice se točila sněhová tornáda.

„Přední střelec pro řidiče,“ ozval se komisní (byť trochu znepokojený) hlas, „jedeme přímo do Svobodný prdele, jestli to nevíš.“

„To naschvál,“ řekl jsem.

„Aha. A že jsme tím pádem všichni mrtví, víš taky?“

Podíval jsem se na slečnu Hayesovou: „Jo.“

„Kurva,“ řekl přední střelec.

„Vykonavatel Corgen přednímu střelci - to, co jsem říkal předtím, nehodlám opakovat.“

„Corgen?“ vložil se do řeči zadní střelec, „snad ne ten Corgen?“

„Kdybych byl ta Corgen, jmenuju se Corgenová.“

Údivem jsem pozvedl obočí - Corgen vtipkuje!

„Ale ne, já jen, že když jsme přijížděli k dolu, Tobby říkal, že budeme brát pasažéry - byl mezi nimi i nějaký sociální vykonavatel Elvis Corgen. Tak já jen, jestli jste to vy - jestli jste skutečnej Elvis.“ Na vnitřním okruhu se ozval dušený smích.

„Elvis?!“ řekl jsem.

„Corgen zadnímu střelci…,“ Corgen se odmlčel a v ruce drtil pengun.

„Elvis?“ zopakoval jsem: „Aha, ty ses musel narodit krátce po objevení Prvního archivu.“ To je slavná část historie Archeologického ústavu - objev zachovalého archivu předledové hudby. Nikdo dnes už neví, co všechno v něm bylo, protože Britney povolila jen sebe a klasiku, takže Elvise a Beatles zná každý. Přibylo tehdy mnoho Johnů, Paulů a Georgů. Ringů moc ne, a Elvisem svým dětem ublížilo jen nemnoho rodičů.

„Můžu ti říkat Králi, Corgene?“ řekl jsem a cítil, jak se mi začíná zlepšovat nálada.

„Raději,“ odkašlal si, „raději ne. Nemuselo by to být zdravé, pane Kandinsky. Pro vás.“

Opravdu jsem se začínal cítit fajn - to muselo být krušné dětství - proto tak nemá rád přezdívky, tlouštík.

* * *

Za sedm hodin začalo kalné svítání - jinak se nedělo nic - na vytí větru si člověk zvykne (a přestane ho slyšet), moje červená lampička slabě žhnula, (takže jsem občas trochu uhnul (aniž bych přesně věděl proč) ), ale protože stále jedeme, asi to svůj význam má - i přední střelec se uklidnil a přestal mi hlásit každou podezřelou skvrnu na sněhu. A protože bylo světlo a klid, palubní počítač nám začal pouštět reklamy:

„JOBUGELLA! Nový řasový jogurt s extra velkými kousky tykadel! Mnoho proteinů! Mnoho chutí! Mnoho nevšedních zážitků! Křupavé! Křup křup - zdravý zub! Kupte deset JOBUGELL a vyhrajte zájezd do sedmistého patra AR Centrální!“ Chytrý pán v dokonalém obleku se chytře usmíval a hladil po hlavě chytře vypadající usměvavé dítě - všem bylo jasné, že je tak chytré a usměvavé, protože sní deset JOBUGELL denně. „Vaše zažívání se vám odmění - klinicky testováno! Jaký dovnitř, takový ven!“ Chytrý pán byl nahrazen lékařem a lékař trojicí krasavic, které pěly: „Jobugella! Jobugella! Jobugellááááá!“ Všem dívkám bylo rázem jasné, že tak ztepilé postavy získají jen požíváním milovaného řasového jogurtu. „Já ji také jím!“ na závěr se mihl Hardy Long.

„Úplně se mi sbíhají sliny,“ řekl jsem, „co tobě, Králi?“

Nevím, kdo to byl, ale dostal jsem takovou na solar, že jsem dobrou čtvrthodinu nemohl promluvit.

Corgen si broukal: „Jobugella, Jobugella, Jobugellááááá!“

„Přední střelec řidičovi: Takže jsme právě dorazili: Do prdele. Srdečně vítám.“

* * *

JOBUGELLA: NOVÉ! CHUTNÉ! NEVŠEDNÍ!

* * *

„Zadní střelec. Dva nepřátelské nosiče na šesti hodinách.“ Přepnul jsem na světlovody na zádi, a skutečně - dva ukořistěné traulery nám luxovaly stopu - protože byly skoro prázdné, byly méně stabilní, ale zato o dost rychlejší. Jeden měl na pancíři kapoty nakreslenou obrovskou černou lebku - zuby na radlici; druhý měl standardní Svobodné bílošedé maskování.

Zatím máme dvoukilometrový náskok, ale kvapem se rozplývá.

* * *

Zablokoval jsem bezpečnostní obvody reaktoru - v Traulers to byla oblíbená chvilka, teď jsem si oblíbeností nebyl tak jistý - reaktor je někde přímo pode mnou.

„Plný výkon, pozor,“ řekl jsem - to pro střelce, aby si stáhli topení - horký vzduch by je mohl popálit. Sám jsem přiškrtil přívěry v kabině.

„Zadní střelec. Rakety. Jedna, dvě, tři. Samonaváděcí.“

„Přední střelec. Stíhací vznášedla na deseti hodinách. Někde před náma bude mamut.“

* * *

Protože jsem si myslel totéž, právě jsem trochu uhnul.

Zadní střelec odpálil klamné cíle, a rakety neškodně vykoply pár metráků ledu. Až se Svobodní přiblíží, už to tak jednoduché nebude, ale zatím jsem srovnal rychlost - tři sta padesát docela ujde. Venku je velká zima, tak teplota reaktoru sice stále roste, ale jen zvolna, čili máme přibližně čtvrt hodiny - pokud nebudu muset ještě přidat.

Cítil jsem, že se Corgen začal potit.

Mrtví kontrolovali zásobníky a cvakali závěry.

* * *

Vznášedla s námi držela krok bez problémů, ale zároveň se držela za hranicí efektivního dostřelu - přední střelec po nich párkrát prásknul, ale snadno uhnula - na tenhle druh boje máme moc krátké hlavně. Optikou v přilbě jsem si jedno přitáhl: je to lehký, aerodynamický stroj s otevřeným kokpitem a obrovskou tlačnou vrtulí - motor není vidět, zato jsou vidět dvě velké rakety - na každém boku jedna. Jsou neřízené, takže imunní ke klamným cílům i elektronickému rušení, ale zato - podle Traulers - zatraceně účinné.

„Zadní střelec. Zase dotahují.“

„Vidím.“

Od pásů a radlic strojů za námi tryskal sníh stejně divoce jako od nás - vypadali jsme jako fakt-hodně-rychlé sněhové pluhy.

Po kalném nebi letěly nízké mraky a ráno už přešlo v den. Znovu jsem si přitáhl stroje vzadu - kdybych nemusel používat optiku, možná bych za pancéřovými lamelami viděl bledé tváře pronásledovatelů - jsou to lidé, zajatí lidští řidiči. Prý mají v míše voperováno něco jako ovladač založený na dráždění center bolesti, popřípadě blaha. To podle toho, zda poslouchají nebo ne - a bolest je prý tak strašná, že poslouchají všichni. Utéci nemohou, protože první věc, co jim Svobodní provedou, je amputace nohou. To ale není to, co tvrdě vycvičené mladíky zlomí - zlomí je až to, že krom vlastních nohou nedostanou nic k jídlu.

Syrových.

Mražených.

Po čtrnácti dnech hladovění je sní každý. Pak už jsou Svobodní.

Napadlo mne, že zubatci musí mít docela pokročilou medicínu, když zmrzačené řidiče udrží při životě - ale když si dokázali vypěstovat zuby na trhání zmrzlého masa, asi na tom není nic tak překvapivého.

„Útočí! Útočí!!!“ zaječel zadní střelec.

V tu chvíli jeho věž zasáhl laser.

* * *

„Kurva! Mají laser!“ zaječel přední střelec. Já jsem zatím poslouchal řev zadního střelce - paprsek sice nešel skrz, ale rozpálil pancíř tak, že ho žár spolehlivě usmažil.

Trvalo to asi minutu, a dobrá zpráva byla, že nevybuchla munice.

„Odkud to šlo?“ zeptal jsem se.

Z traulerů za námi zatím sjížděly (seskakovaly) stíhací tanky. Jsou to více méně obyčejné abramsy (odlehčené, s pásy z primitivních NMD materiálů (ano, Svobodní odešli z Majesty až po objevu NMD prvků, a ano, byl mezi nimi i jeden materiálový vědec) ), ale s turbínami upravenými na spalování směsi kyslíku a vodíku - vydrží padesát, maximálně sto padesát kilometrů, ale zato udrží s traulery krok.

„Lebkoun ho má v přední věži - zvedni štít!“

„Klid, už je nahoře,“ řekl jsem a zároveň cítil, jak nás aerodynamický odpor zadního štítu zpomalil. „Corgene? Pošli někoho do zadní věže, ano?“ O zápěstí se mi otřela ledová ruka, klaplo tlačítko, a když se otevřely dveře, vše, co nebylo upevněné, bylo vysáto pekelným mrazivým vysavačem.

Dobrá zpráva byla, že vylétl i značně zapáchající Tobby.

* * *

Zamkl jsem nejbližší vznášedlo do zaměřovacích systémů a vypálil dvě rakety - stíhací tanky už do nás šily ze všech hlavní.

Svobodní uvnitř jsou naprostí sebevrazi - tanků sjelo z každého trauleru pět, teď skákaly po zmrzlých muldách a při svých padesáti tunách běžně létaly třicet metrů - jednomu zrovna praskl pás (Svobodní odešli krátce po objevu NMD prvků a ten materiálový vědec nebyl nejlepší): tank se roztočil jako tornádo, dvacet metrů vysoko, kanón omotaný kolem věže, výbuch sněhu, výbuch vodíku, výbuch nábojů, trosky na kilometr daleko.

Působivé.

„Zadní střelec na místě,“ ploše řekla slečna Hayesová.

„Tak sakra střílej,“ řekl jsem já.

* * *

Zčernalé tělo původního zadního střelce se nárazem na led roztrhlo na červenou čmouhu, mé rakety minuly a z kokpitu vznášedla se zvedla ruka v rukavici a udělala na mě známé gesto vztyčeným prostředníčkem. Svobodný ve vznášedle ale nevěděl, že rakety tentokrát nejsou samonaváděcí, ale že je řídím - pro mé systémy žádný problém. Obě jsem mu - hezky odzadu dopředu - zabodl před čumák.

Vznášedlo vlétlo do výbuchu, který ho vykopl kolmo k nebi, tam se obrátilo špicí dolů a na plnou vrtuli se zarylo do pláně.

Ty velké nepřátelské rakety jsou opravdu účinné - jejich výbuch mi i na půl kilometru trhl řízením a vše zmizelo v husté chumelenici.

Vystrčený prostředník určitě dosvištěl až na oběžnou dráhu.

* * *

Vylétli jsme z toho současně s několika dalšími vznášedly - tři se nekontrolovaně smýkala po ledu, z motorů frčel hořící plyn, čtvrté se roztloukalo v gigantických kotrmelcích.

„Hezky,“ pochválil jsem se.

„Vpravo! Vpravo!!!“ zaječel přední střelec. Protože jsem v neprůhledném mraku trochu ubral (trochu moc), oba traulery nás dotáhly - ten bez lebky se držel sotva pět metrů od nás, levý přední pás nasunutý před naším pravým zadním, a kopíroval každý můj pohyb.

„Co chce dělat?!“ Tohle v Traulers nebylo.

„Výsadek! Co jinýho! Kde ses učil řídit? V Traulers?!“

„Hm,“ řekl jsem. Jasné bylo, že pokud pojede dostatečně blízko a dostatečně šikovně, bude v mrtvém úhlu pro všechny palubní zbraně. Boční nárazy nepřicházejí v úvahu - představil jsem si, co by se stalo, kdybychom si najeli na pásy, a raději už si nepředstavoval nic.

„Klid, pane Kandinsky. I pan Zet je venku, zařídí to,“ řekl Corgen.

„Já jsem úplně kl… Držte se!“ zařval jsem.

* * *

Před námi byl práh: kilometrový kus ledu poklesl o deset patnáct metrů - podle ostrosti lomu možná jen před pár hodinami - Svobodní o tom také nevěděli, jinak by nikdy nejeli tak rychle.

Stihlo mi jen blesknout, jaká je klika, že nejedeme z protisměru.

* * *

Relativně nejlépe na tom byla vznášedla - i když ne všechna. Takže: relativně nejlépe na tom byla vznášedla, která jejich piloti dokázali vyvážit a v pravý okamžik vytočit motor, aby dopadla na vzduchový polštář. Ta dvě, kterým se to nepovedlo, propadla zádí.

Jedno se otočilo celé, takže dopadlo na kokpit, druhé na vrtuli. První stroj nevybuchl - jen se točil po hrubém sněhu a kreslil za sebou širokou modrou stopu. Druhé vznášedlo explodovalo a kusy vrtule dolétly až k nám.

Toto vše jsem mohl pozorovat poměrně v klidu, protože jsme letěli.

* * *

Corgen s předním střelcem unisono vřískali - já ne, protože jsem pašák. Když se naše balistická křivka začala ohýbat dolů, začal jsem také.

* * *

Ulétli jsme dobrých dvě stě metrů - hrana zlomu nás hnusně vykopla do výšky. Dopad byl něco neuvěřitelného.

Tlumiče radlice se zarazily až k dorazům a začali jsme se nořit do ledu - od radlice létaly mnohatunové kusy něčeho, čemu se ani při nejlepší vůli nedá říkat tříšť.

* * *

Strašlivým přetížením se mi roztřepily bezpečnostní pásy, vytočené detroity ječely a protáčející se podvozek rval podklad. Věděl jsem, že zpomalit jen o trochu víc, povolí rám, a cisterna brzdy nemá. Představil jsem si, jaké to asi je, být rozválcován po celých Pláních, čímž jsem objevil další z věcí, které si rád odpustím.

* * *

Reaktor i tlumiče vydržely, a začali jsme z ledového hrobu stoupat - ve skutečnosti se vše odehrávalo velmi rychle: Vylétli jsme z předlouhé rýhy (doufám, že ji pojmenují po mně), znovu skočili, znovu dopadli a bloky ledu sršely na všechny strany. Při druhém dopadu něco přelétlo přes střechu a spadlo pod radlici.

Pan Zet se měl lépe držet.

* * *

I když, asi se držel dobře, protože měl utržené obě ruce - to jsem zahlédl v té pikosekundě, než jsme se přes něj přehnali. Mám pocit, že to drnclo.

To už oba naše kanóny chrlily nábojové svorky.

* * *

Svobodní v nejbližším tanku si museli myslet, jak to zvládli - bohužel pro ně to zvládli moc blízko k nám. Je to působivý pohled, když tank vybuchne v takové rychlosti. Kouřící trosky kreslily kudrnaté spirály dlouhé stovky a stovky metrů.

Mrkl jsem za sebe - Lebkoun se potácel ze strany na stranu - opravdu jel vždy jen po dvou pásech, trousil výsadkové komando horem dolem, jenže jeho řidič byl opravdu dobrý, takže to ustál. Druhý stroj už dotahoval.

„Krucinál,“ řekl jsem - před okamžikem mne pojal pocit, že jsem nejlepší na světě, a nějak mi nedošlo, že pro pravé řidiče je to více méně rutina.

Když začala přeskakovat útočná jednotka, Lebkounovi se dobily kondenzátory, tak tentokrát laser schytala přední věž - cítil jsem žár skrz strop kabiny a dokonce se kouřilo z čalounění.

Slečna Hayesová nezaváhala a rozstřílela vysunutý emitor - nicméně, naše stavy prořídly.

* * *

Trauler vedle jel (opět) v mrtvém úhlu - slečna nemohla střílet tak dolů a já se nemohl utrhnout, abych jí to umožnil - sousední řidič mne (opět) bez problémů kopíroval.

Dva, pět, deset Svobodných s divoce pomalovanými tvářemi už se sunulo po madlech naší cisterny. Podle těch ksichtů to jsou pěkní maniaci, ale kdo jiný než maniak by přeskakoval z trauleru na trauler v třistadvacítce. Než přeskakovali spíš přelétali - měli na rukávech něco jako létací blány.

* * *

V přilbě se mi rozblikalo ostré červené světlo, jako bych nevěděl, že se přehřívá reaktor. Kriticky. Nemohl jsem pořádně otevřít chladicí žaluzie, protože před námi poskakovaly dva stíhací tanky, věže otočené dozadu - když jsem před chvílí zkusil vystřelit z raketometu, tak přesně v té chvilce mezi otevřením záklopky a vypálením rakety někdo z tanku střelil do výmetnice elektromagnetickou puškou - místo levého raketometu máme v kapotě dýmající jizvu a levá strana okna je neprůhledná spalinami.

Sice jsem s traulerem nemohl uhnout, ale zato jsem mohl udělat něco, co by žádný člověk nedokázal.

Dupl jsem na brzdy.

* * *

Zní to prostě, vím, jenže člověk by neměl šanci vše přesně načasovat - ačkoli se to nezdá, je to dokonce ještě ošemetnější než trefit Velkého Červa.

Hydrodynamické převody zabraly na opačnou stranu, teplota v převodovkách vylétla o sedmdesát stupňů, stroj se děsivě zapotácel, v rámu zakřupalo, ale to už jsem povolil pedál a dorazil ovladač reaktoru na kraj červeného. Kdyby otáčky turbín příliš zakolísaly, vybuchneme jako šrapnel.

Manévr měl dva efekty: maniaci na cisterně popadali (sice ne všichni, ale dost) a řidič vedle se lekl, vyjel dopravla a zároveň nás předjel.

A slečna Hayesová opět nezaváhala.

* * *

Díky světlovodům jsem měl přímý přenos i s detaily -průbojná třicetimilimetrová munice rvala členy komanda na cáry - rozžhavené střely se takhle z úhlu odrážely od plošiny, na níž předtím byly stíhací tanky, a mlely ty cáry znova a znova, až z nich zbylo jen něco jako termizovaná JOBUGELLA.

Jak se řidič zoufale snažil vrátit do mrtvého úhlu, a přeživší Svobodní se stejně zoufale snažili po plošině utéci někam pryč, smekali se v krvavé kaši a padali pod zadní pásy - kusy jejich těl létaly až do mraků. Během pěti vteřin nezbylo z třicetičlenné jednotky nic.

* * *

„Hezky, slečno Hayesová,“ řekl jsem, „ale na cisterně nám jich pár zůstalo. Šest, přesně řečeno.“

Rotační kanóny mají samozřejmě pojistku, aby střelec v zápalu boje nezasáhl vlastní trauler, takže to slečna bude muset vzít ručně - a na rozdíl od ní mají Svobodní na botách, kolenou a loktech přísavky, takže jim nevadí ani znovunabytá třistadvacítka.

Tři šli po ní, tři po nás.

„Corgene, připrav se,“ řekl jsem.

* * *

Tanky před námi spustily palbu - oba mířily na polykarbonát přede mnou, a takhle zblízka - kdyby se trefily naráz - by se jim to mohlo povést. Spolehl jsem na to, že je celá příď v kouři, a otevřel druhý raketomet.

První raketu jsem posadil pravému tanku přesně pod věž.

Před druhou mi zas nějaký nepřející hajzl střelil do výmetnice.

* * *

Tank se rozlétl do stran a přes sklo nám práskl roztržený pás - celý trauler se otřásl. Jednoho ze Svobodných na cisterně něco trefilo do zad - jasně jsem viděl, že je skrz něj vidět - to už letěl a modrá krev stříkala na všechny strany.

Aby mi tak zasvinil světlovody.

Urazil si nohy o zadní věž a vichřice ho rozptýlila po Pláních.

* * *

O radlici se rozkřáply zbytky tanku a trauler se zhoupl. Abrams vlevo také něco schytal, takže se točil jako káča - vysunul jsem kulomety a ke vší té rotaci se i hezky rozjiskřil - nic mu to sice neudělá, ale ten parchant s elektromagnetickou puškou musí někde vykukovat.

* * *

Když byli ti dva (ti zbývající dva), kteří šli po slečně Hayesové, těsně u zadní věže, slečna pootevřela poklop, jenže přesně na to čekal zadní střelec v Lebkounovi.

Jakmile vystrčila ruku se samopalem, na poklop zabušila dávka z kanónu, a to nemohl vydržet ani mikrooblek - slečnino předloktí odlétlo i se zbraní.

„Nevyhráváme, Corgene,“ řekl jsem.

Jedno ze vzdálených vznášedel se otočilo přídí k nám a bylo celkem jasné, o co se pokusí.

* * *

Když raketa vylétla, ti dva vzadu zaútočili na věž. Myslím, že uvnitř čekali člověka zhrouceného bolestí a žalem nad ztrátou milované ruky - říká se tomu osudový omyl.

* * *

„Corgene, musíš do přední věže - a nezapomeň na ty zbývající tři.“

„Pane Kandinsky, abych pravdu řekl, máte spoustu - opravdu spoustu - špatných nápadů.“

„Zkus jim zazpívat Love Me Tender-třeba seskočej sami.“

Intenzivně jsem ucítil vůni strojního oleje.

„Nestřílejte za jízdy řidiče,“ řekl jsem.

Nevystřelil.

* * *

Uslyšel jsem žbluňkání, jak se naléval iontovým nápojem z palubního zásobníku, pak zafunění dýchací masky.

Když se za ním zavřely dveře, vznášedlo vypálilo i druhou raketu, a z naší zadní věže vylétlo něco, co býval poslední Svobodný, který tam vlezl.

* * *

Tu minulou raketu jsem sundal kulomety na sto metrů - pak mi zadní střelec v Lebkounovi ustřelil levý hlavňový svazek - jestli se totéž povede přednímu v zakrváceném trauleru napravo, další raketu už nezvládnu. A druhé vznášedlo se právě rovnalo do palebné pozice.

* * *

Zbylí tři Svobodní na cisterně nečekali, že někdo bude takový blázen a vyleze tam za nimi - nikdo neměl šanci, ke všemu obklíčený třemi věžemi s třicetimilimetrovými rotačními kanóny.

Nikdo krom Corgena.

* * *

Optika téměř nestíhala sledovat jeho pohyb - viděl jsem jen, jak mu z lemů termoskafandru odskakují kapky zmrzlého potu.

Prvnímu Svobodnému se rozprskl pomalovaný obličej.

Raketa byla na dvou stech metrech a kouřovou vlečku strhával vítr.

Druhému Svobodnému vybuchlo temeno - úlomky kosti smíchané s mozkem na okamžik ustrnuly jako modrý květ, pak je vichr strhnul do očí tomu poslednímu - byly to ostré úlomky, takže prorazily i brýle.

Svobodný se chytil za tvář.

Raketa byla na sto metrech.

Můj zbývající kulomet vyskočil nad kapotu.

Corgen uklouzl v krvi na cisterně.

Všechny nepřátelské zbraně už ho hledaly.

* * *

Raketa byla na devadesáti metrech.

Proud průbojného střeliva prohýbal plášť cisterny vstříc stále se potácejícímu Corgenovi.

Další dva proudy z druhé strany.

Raketa byla na osmdesáti metrech.

Za nepřátelskými stroji vlály vlečky nábojových svorek.

Zmáčkl jsem spoušť.

Slečna Hayesová taky.

Raketa dostala tři zásahy hned z první dávky - jasně jsem viděl tři vchlíplá oprýskaná kolečka na bílém plášti.

Slečnina zbraň zmasakrovala Lebkounův zadní hlavňový svazek.

Raketa vybuchla, trhlo mi to řízením a po kapotě zabubnoval led.

Svobodnému, co se držel za obličej, rozervala odražená střela břicho.

Granát ze stíhacího tanku zničil hlavně slečně Hayesové.

Svobodná střeva vlála jako fábory na oslavě narozenin Velkého Lloyda.

Corgen chytil rovnováhu.

* * *

Svobodný se ve víru vlastních vnitřností vznesl, přerazil o zadní věž a zmizel.

Druhé vznášedlo vypálilo obě rakety naráz.

Přední střelec z pravého trauleru mi ustřelil druhý (a to tak že poslední) kulomet.

„Doprdele,“ řekl jsem.

Rakety letěly jen kousek za sebou a už to měly pouhých dvě stě osmdesát metrů.

* * *

Mohl jsem se jen snažit, abych je chytil do radlice a aby to bylo co nejvíc v ose. Také jsem mohl ječet na Corgena „… ať už sakra hodí tou tlustou prdelí!“

„Jen klid, pane Kandinsky, jen klid - přítel přední střelec,“ Corgen zafuněl námahou, „se nám trochu připekl ke spoušti.“

Sto metrů.

Traulery po našich bocích se rozjely do stran.

„Osmdesát metrů,“ řekl jsem. Než jsem dořekl, bylo to čtyřicet.

Kanón na věži se rozeřval.

Corgen chytře trefil první ze střel, takže vybuchly obě naráz.

* * *

To „chytře“ beru zpět.

* * *

Nepřátelské traulery neuhnuly jen kvůli raketám - led před námi neměl tu správnou strukturu, a to mi pod dojmem letící smrti nějak uniklo.

Takže dvojvýbuch vyryl něco jako Velký kaňon z předledových přírodopisných dokumentů.

* * *

Zatáčet nemělo smysl, brzdit nemělo smysl - dal jsem tedy plný tah a trhl berany, jako bych mohl sedmitisícitunovou obludu zvednout k mrakům.

Na okamžik to vypadalo nadějně.

* * *

Nevypadalo.

Ještě ve vzduchu se vytavilo jádro reaktoru.

Přehřáté převodovky se roztrhly a pás vlevo vzadu se zastavil - změna dynamických poměrů udělila letícímu monstru podélnou rotaci.

Zavřel jsem oči.

* * *

Trauler narazil do ledové stěny na druhé straně kráteru.

Otevřel jsem oči, abych zahlédl, jak se přes kabinu přehnala urvaná radlice - kupodivu, tam kde bylo před okamžikem sinalé nebe, bylo nyní dno Velkého kaňonu.

* * *

Neskutečné přetížení se mne snažilo procedit skrz pásy, pak si obrovská masa stroje prorazila cestu na povrch, jenže to už se začaly bortit i ty nejnezničitelnější struktury.

V děsivém kraválu mi vypadl sluch.

Pak něco narazilo do kabiny.

Cisterna.

Informace

  • 21. 3. 2024