Vraceli jsme se co možná rychle, ale možná až moc - v kouři jsem ztratil směr. Přestože se zepředu ozývala stále zuřivější střelba, my jsme se (překvapivě) ocitli v nějakém velkém sále.
Byl poloprázdný, všude lavice, stoly, kamenné sloupy, a těch padesát Svobodných, co tam bylo, kašlalo na bitvu a cpalo se, až jim zuby skřípaly.
Corgen se usmál.
* * *
Sundal jich pistolemi třicet - ani jednou neminul - já zbytek.
Zásobníky zařinčely o zem a krev hlasitě žbluňkala. Corgen došel k takové velké izolované konvi - stoupala z ní pára - a začichal: „Pravý čaj, museli ho najít zmražený,“ to už metrákovou nádobu zvedl a začal do sebe lít černou voňavou tekutinu - po celém těle mu okamžitě vyrazily čůrky potu. Položil konev a hlasitě si odříhl: „Pardon.“ Nevím, jestli to řekl mně, nebo mrtvole, kterou shodil ze stolu - bezostyšně se pustil do jejího jídla, na krev v talíři nedbal.
„Kdybys viděl polotovar, nejedl bys to,“ řekl jsem.
„Viděl jsem ho,“ ukrojil si kus masa a vytřel jím tu krev, „dobrému vše dobré.“ Růžová šťáva mu tekla po bradě. Vytáhl jsem z kapsy poslední (nakousaný) náboj do rotačního kanónu, ohrnul si roušku a také začal jíst. Příklady táhnou.
„Hmmm,“ zamával Corgen vidličkou, „nespěchá to se slečnou von Graff nějak mnoho?“
„Mhm, ani ne,“ žvýkal jsem střelný prach a poslouchal stále zuřivější střelbu - vzdalovala se. Za jak dlouho vojákům asi dojde, že se mordují navzájem.
* * *
„Půjdeme?“ Corgen si způsobně otřel ústa.
„Až po tobě,“ otevřel jsem dveře.
* * *
Zabíjeli jsme vše, na co jsme narazili - ne že by Monica byla špatný spolubojovník, ale Corgena to vyloženě bavilo.
Stříkal z něj pot, a v zrychlení jsem ho stíhal sledovat jen tak tak (ale stíhal) - buď je pomalejší než dřív, nebo se mi vylepšily oči.
„Tyhle velké pistole, to je věc,“ řekl Corgen a poprvé na něm byly vidět i nějaké pozitivní emoce, „ne jako ten věčný nudný pengun… Jak jim ty mozky létají, že?“
„Ano,“ řekl jsem.
Místo, kde jsem nechal plamenomet, jsme buď minuli, nebo ho někdo odnesl. Náboje jsme brali mrtvým - Corgen sice nikoho nešetřil, ale ani nikoho netrápil - byla to čistá, čistě odvedená genocida. Ani já jsem nikoho nešetřil a samopal pálil do prstů.
Nebyli jsme od Moničina chladicího boxu ani tři sta metrů, když si Svobodní konečně všimli, že jim něco bouchá za zády.
Myslím, že Corgena odpor potěšil.
* * *
Nikdo neměl šanci - běžel proti kulometu a oni ho prostě netrefili - asi proto tolikrát trefili mě.
Skafandr jen drnčel.
Corgen zblízka zabil kulometčíka i pomocníka, zastrčil si pistole dozadu za opasek a zvedl velkou zbraň, jako by to bylo párátko: „Rychle, pane Kandinsky - nyní máme převahu!“
Střelil jsem mu skrz široký rukáv a trefil Svobodného vzadu v chodbě přesně do granátu - maso se rozlétlo po stěnách a vlhce smlaskalo na podlahu - mrtvol na zemi už bylo tolik, že se nedalo šlápnout jinam. Corgen prostřelený rukáv nekomentoval, protože jsme si v uplynulých minutách zachránili krk tolikrát, že jsme to přestali počítat. Někdy čtvrthodina jen tak uteče, někdy za ni prožijete deset životů.
* * *
Běžel jsem kus za Corgenem, kterému se přes zápěstí valily lesklé nábojnice, a všiml si, že si barví vlasy na šedo -, těsně u hlavy je měl černé. Proč by někdo chtěl vypadat starší?!
Tehdy proti nám vyšlehl proud ohně.
* * *
„Kurva!“ řekl jsem - obličej jsem měl na škvarek, na Corgenovi se drolily zuhelnatělé šaty. Výšleh nás naštěstí nevzal naplno, i když odrazem o stěnu to taky stačilo. Kýchl jsem a má maskovací rouška se změnila v obláček popelu - brýle po řidičovi trauleru kupodivu vydržely - ani skla nepopraskala.
„Kurva,“ řekl Corgen a po tvářích mu tekla krev. „To bude dobré,“ dodal a podle všeho mu bylo nejvíc líto zničeného kulometu.
Z pistolí se sice kouřilo, ale fungovaly.
* * *
Plamenometčík mezitím zemřel - nebyli jsme to my, byl to někdo z dýmu - podle všeho válčí vojáci se strážemi - ty, nezvyklé na boj, propadly panice a kosily vše, co nemělo černou uniformu.
Takže po mně střílely, po…
