21.
„Ajlo, já už to prostě nevydržím jenom tady takhle sedět v jeskyni. Podívej, jak venku svítí slunce. Já vím, že se mi rána zahojila natolik, že už bych se mohl trochu pohybovat. Musím alespoň na chvíli ven.“
Ajla sice nerozuměla všemu, co Jondalar říkal, ale znala už zatím tolik slov, aby věděla, nač si stěžuje – a taky ho dobře chápala. „Uzel,“ řekla a dotkla se jedné šlachy. „Pryč uzel. Zítra podíváš noha.“
Jondalar se usmál, jako by vybojoval vítězství. „Zítra vytáhneš šlachy a já pak vyjdu ven z jeskyně.“
Ať byly problémy dorozumění jakékoliv, Ajla se nechtěla zavázat víc, než zamýšlela. „Podíváš, zítra podíváš,“ opakovala naléhavě. Dělala, co mohla, aby se se svými omezenými možnostmi dorozuměla. „Noha ne zdravá, Jondalar ne z jeskyně.“
Jondalar se opět usmál. Věděl, že řekl víc, než na co chtěla přistoupit. Potají doufal, že s tím bude souhlasit, avšak teď byl rád, že se nedala podvést a snažila se vyjádřit přesněji. Bylo docela možné, že ani zítra ještě nebude smět opustit jeskyni, ale taky to znamenalo, že se ona v poslední době rychleji učí.
Měl novou ctižádost naučit ji mluvit a její pokroky mu dělaly radost. Měla už obdivuhodnou slovní zásobu. Dokázala si zřejmě pamatovat slova, jak jí je jmenoval. Značnou část odpoledne věnoval tomu, že jí říkal názvy všeho, co ho jen napadlo, a když byli hotovi, opakovala Ajla slova a dávala je neomylně do souvislostí s věcmi. Obtížná pro ni byla jenom výslovnost. Některé hlásky prostě nedokázala vyslovit, ať se snažila sebevíc – a ona se skutečně snažila.
Ale jemu se její způsob řeči líbil. Měla příjemně hluboký hlas a její podivná výslovnost dodávala všemu zvláštní kouzlo. Rozhodl se, že zatím nebude její výslovnost opravovat, k tomu se může dopracovat později. Vlastní obtíže nastaly, když se dostali ke slovům, která se nedala přiřadit věcem nebo činnostem. I nejjednodušší abstraktní pojmy byly pro ni problémem – chtěla slovo pro každý barevný odstín a měla potíže si srovnat v hlavě, že temně zelená barva jehličí a světlá zeleň vrbového listí měly být označeny stejným slovem: zelená. Pokud se jí pak nějaká abstrakce podařila, bylo to pro ni jako zjevení nebo jako vzpomínka na něco dávno zapomenutého.
Jednou se pochvalně zmínil o její neuvěřitelné paměti, avšak ona to zřejmě nepochopila nebo mu nevěřila.
„Ne, Don-da-lah. Ajla ne dobrá paměť. Ajla zkusíš, malá Ajla přát dobrá paměť. Zkusíš, zkusíš a pořád zkusíš.“
Jondalar vrtěl hlavou a přál si, aby jeho paměť byla tak dobrá jako její – nebo aby jeho přání učit ji bylo stejně vytrvalé a zarputilé jako její. I když viděl den za dnem její pokroky, Ajla nebyla nikdy spokojená. Avšak čím větší byla jejich schopnost se dorozumět, tím hlubší tajemství pro něho Ajla představovala. Čím víc se toho o ní dozvídal, tím naléhavější byly otázky, na které by chtěl znát od ní odpověď. V mnohém ohledu byla neuvěřitelně obratná a znala toho mnoho, v jiném byla naprosto prostoduchá a neznalá – a on si nikdy nebyl jist, v čem to spočívalo. Mnohé její znalosti, například rozdělávání ohně, přesahovaly všechno, co dosud zažil. Jiné však byly tak primitivní, že to bylo k nevíře.
O jednom však ani na okamžik nepochyboval: ať už byli lidé jejího kmene nablízku nebo ne, Ajla byla naprosto schopná se sama o sebe postarat. A navíc o něho, pomyslel si, když odhrnul kožešinu, aby prohlédl svou zraněnou nohu.
Ajla připravila vývar proti zánětlivosti, avšak byla neklidná, když se chystala vytáhnout šlachy, které stahovaly ránu. Nemyslela si, že by se rána mohla znovu otevřít, ale ještě to nikdy nedělala a prostě byla nejistá. Už několik dní myslela na to, že by měla šlachy vytáhnout, ale teprve když si Jondalar začal stěžovat, konečně se k tomu odhodlala.
Ajla se naklonila nad nohu a velmi pečlivě pozorovala šlachy. Opatrně zatahala za jeden uzel. Kůže k němu přirostla a zvedala se s ním. Uvažovala, jestli měla skutečně čekat tak dlouho, ale teď už bylo pozdě dělat si kvůli tomu starosti. Podržela uzel pevně v prstech a pak ostrým nožem…
