19.
Jaro v údolí bylo planoucím opojením barev, v němž především převládala mladá čerstvá zeleň. Avšak tentokrát přišlo příliš brzy a nový vpád zimy byl děsivý.
Ajla byla rozladěná. Letošní zima nastala pozdě, a o to byla těžší. Přinesla víc sněhu než obvykle a ztížila jí život. Teď sníh tál a každoroční jarní záplavy se přihnaly s nepoznanou prudkostí. Ajla nedokázala být stejně nadšená jarem jako obvykle.
Voda se prudce valila korytem a vrhala se takovou silou na vyčnívající skálu, že se často celá jeskyně otřásla. Ajla si dělala starosti především o Víhu. Sama mohla v případě nutnosti vyšplhat nahoru do stepi, avšak pro koně to byla příliš srázná stezka, zvlášť pro březí klisnu. Ajla prožila pár dnů ve starosti, když viděla vířící proud stoupat výš a výš. Narážel do stěny, odrážel se a pak obtékal skálu. Dál po proudu bylo celé údolí zatopené a keře a stromy, které jinak lemovaly tok řeky, nebyly vůbec vidět.
Když jarní vody řádily nejhůř, probudila Ajlu jednou uprostřed noci temná rána a zvedla ji z lůžka. Znělo to jako vzdálené zahřmění, ale přicházelo to z místa odněkud pod ní. Byla jako ochrnutá. Teprve později, až hladina rozvodněné řeky klesla, se dozvěděla, co se stalo. Ránu způsobil obrovský balvan, který se přivalil s vodou, a narazil na skálu, v níž byla její jeskyně. Kus skalního zátarasu se při srážce odlomil a teď ležel napříč přes řeku.
Řeka byla donucena hledat si novou cestu a změnila svůj tok. Průlom ve skále tvořil vítanou zkratku, ale ještě víc zúžil už beztak úzký kamenitý břeh. Velkou část kostí, naplaveného dříví a kamení, které se tam dole nashromáždilo, řeka odplavila. Velký balvan, který připlavila a který se srazil se skálou pod jeskyní, teď uvízl nedaleko od stěny.
Většina vytrvalých rostlin znovu vyrostla z kořenů, které pronikly hluboko do země, a nové výhonky zaplnily každý prázdný kout. Čerstvé jizvy v kamení a v zemi velmi rychle porostly novými rostlinami a brzy působila krajina, která před nedávnem prodělala takovou proměnu, úplně přirozeně.
Ajla se přizpůsobila změnám. Našla si náhradu za každý kousek naplaveného dříví, za každý kámen, který nějak využívala. Přesto v ní tato velká proměna zanechala stopy. Její jeskyně a její údolí jí už nepřipadaly tak bezpečné jako dosud. Každé jaro se znovu rozhodovala, má-li opustit údolí a vydat se hledat Druhé lidi. Potřebovala určitou dobu na cestování, současně ale musela i započítat čas, který bude nutný, aby si našla nový příbytek pro zimu, pokud by její hledání zůstalo neúspěšné.
Tohoto jara jí připadalo rozhodování obtížnější než jindy. Po dlouhé nemoci, kterou prodělala, měla strach, že ji někde zastihne pozdní podzim nebo začátek zimy bez dobrého obydlí, ale ani její jeskyně jí už nepřipadala tak bezpečná jako dosud.
Nemoc jí ozřejmila, jak nebezpečné je žít osaměle, bez lidské společnosti. Jistě, Víha se vrátila, ale už nevyplnila prázdnotu jako dřív. Jak Víha, tak Drobek byli dobří přátelé a projevovali jí náklonnost, ale dorozumět se s nimi dokázala jenom na nejprostší úrovni. Ajla jim nemohla sdělit, co jí právě prochází hlavou, nemohla jim vyprávět žádnou příhodu, ani povědět o svém úžasu nebo novém objevu, pochlubit se novou dovedností, nemohla očekávat jejich uznalý pohled. Neměla nikoho, kdo by mírnil její strachy nebo ji těšil, když jí bylo smutno. Avšak přesto nevěděla, kolik své nezávislosti a své svobody by byla ochotná vyměnit za bezpečí a společnost.
Jakým omezením byl její život vystaven, si uvědomila, teprve když ochutnala svobodu. Prostě se ráda rozhodovala sama. Nevěděla ale nic o lidech, jimž se narodila, neměla tušení, jaké to bylo, než ji k sobě přijala tlupa. Neměla tušení, co by ti Druzí od ní požadovali. Věděla jenom, že je několik věcí, kterých by se nebyla ochotná vzdát. Nevzdala by se Víhy a nebyla si zcela jistá, jestli by se chtěla vzdát lovu. Ale co by se stalo, kdyby jí třeba zakázali smích?
Byl tu ještě jeden zásadní problém, a i když ho prostě nechtěla vzít na vědomí, všechno ostatní bylo nic…
