23.
Ajla zajela k Jondalarovi, sklouzla z Víhy a podala mu měch, z něhož crčela voda. Přijal ho a žádostivě se napil. Dostali se téměř až ke stepi a byli hodně daleko od řeky.
Zlatá tráva se vlnila ve větru. Sbírali tu zrní z lat a paliček, jakož i žitné klasy, nacházeli ječmen a pšenici. Dostat tvrdá zrna z jednotlivých stvolů vyžadovalo hodně času. Malé kulaté proso dávali do jedné části dvoudílného sběračského koše, který měli pověšený na šňůře kolem krku, aby měli ruce volné. Proso se dalo snadno odlamovat, ale muselo se ještě dodatečně oddrolit. Žito, které přišlo do druhé části, se naproti tomu vylupovalo z klasů čisté.
Ajla si po chvilce odpočinku znovu přehodila šňůru koše kolem krku a pustila se opět do práce. Jondalar se taky přidal. Pracovali bok po boku, když se jí zeptal: „Jaké to vlastně je jezdit na koni, Ajlo?“
„To se dá těžko vysvětlit,“ řekla a uvažovala. „Když rychle letíš, je to vzrušující. Ale i pomalá jízda je hezká. Mám takový dobrý pocit, když sedím koni na hřbetě.“ Utrhla další klas, pak se zastavila a řekla: „Chtěl bys to zkusit?“
„Co zkusit?“
„Jezdit na koni.“
Podíval se na ni a pokoušel se zjistit, co ji k tomu skutečně přimělo. Už delší dobu ho lákala představa, že by se na koni svezl, ale Ajla měla zřejmě k Víze takový vztah, že nevěděl, jak by ji o to měl požádat. „Ano, to bych rád. Ale dovolila by to Víha?“
„To nevím.“ Podívala se do slunce, aby viděla, jak čas pokročil. Pak si přehodila koš na záda. „To uvidíme.“
„Teď?“ zeptal se.
Přikývla a hned se chystala na zpáteční cestu. „Myslel jsem, že jsi donesla vodu, abychom mohli ještě sbírat zrní.“
„Taky že ano. Jenom jsem zapomněla, že sklízet dvěma páry rukou je rychlejší, než když jsem na to byla sama. Dívala jsem se jenom do svého koše – nejsem zvyklá, že mi někdo pomáhá.“
Co všechno tenhle muž uměl a chtěl umět, ji stále znovu překvapovalo. Nebyl jenom ochotný, ale byl schopný udělat všechno, co uměla i ona, nebo se to naučil. Zajímal se o všechno. Zvlášť rád zkoušel něco nového. Viděla v něm sebe samu, a teprve teď pochopila, jak se odlišovala od tlupy. A přesto se jí ujali a pokusili se ji přizpůsobit jejich způsobu života.
Jondalar si přesunul sběračský koš na záda a přidal se k ní. „Nejsem proti tomu, abychom pro dnešek skončili. Stejně už máš spoustu zrní, a ječmen a pšenice ještě neuzrály. Nechápu, proč toho zrní chceš mít tolik.“
„To je pro Víhu a její hříbě. Ti dva potřebují taky ještě trávu. Víha se pase v zimě sice venku, ale když je sníh hluboký, hodně koní zahyne.“
To vysvětlení stačilo. Šli vysokou trávou zpátky a s chutí se vystavovali slunci, když už nemuseli stát sehnutí a ve vedru pracovat. Jondalar měl na sobě jenom bederní roušku a už byl stejně opálený jako ona. Ajla teď nosila svůj krátký letní přehoz, který jí šel od boků po kolena. Měl tolik záhybů a kapes, že v nich mohla nosit nářadí, prak a jiné potřebné věci. Jinak měla na sobě jenom malý váček, který měla uvázaný na řemínku na krku. Jondalar obdivoval její pevné pružné tělo, chránil se však, aby se vyjádřil otevřeně a ona nenaznačovala nic, co by se dalo považovat za výzvu.
Těšil se na jízdu na koni a byl zvědavý, jak se asi Víha zachová. Kdyby bylo nutné, mohl by jí rychle jít z cesty. Nohu měl dobrou, téměř uzdravenou. Nadále ještě trochu kulhal, ale doufal, že i to časem pomine. Ajla ho ošetřila skutečně přímo zázračným způsobem. Byl jí za mnohé vděčný.
V poslední době pomýšlel na to, že odejde. Neměl už důvod, aby zůstal. Avšak ona nenaléhala, aby odešel, a tak to neustále odsouval. Chtěl jí pomoci připravit se na nadcházející zimu. Alespoň tím jí byl povinován.
Kromě toho musela Ajla myslet na koně. To ho vlastně vůbec nenapadlo. „Dá ti hodně práce nasbírat ještě krmivo pro koně, že?“
„Není to zase tak zlé,“ řekla.
„Právě jsem uvažoval o tom, že jsi říkala, že potřebují taky trávu. Nemohla bys odřezávat celé stvoly a nosit je do jeskyně? Pak bys mohla místo sbírání zrní vytřást zrní až v jeskyni a měla bys kromě toho i seno pro koně.…
