11.
„Jondalare, nemusíš tu zůstávat jenom proto, že tu zůstávám já.“
„Jak jsi přišel na to, že tu zůstávám jenom kvůli tobě?“ řekl starší z obou bratří zmateněji, než by chtěl přiznat. Nechtěl se v této věci ukázat příliš citlivý, avšak Thonolanova poznámka v sobě měla víc pravdy, než chtěl připustit.
Čekal, že k tomu dojde. Nechtěl jenom věřit, že jeho bratr skutečně zůstane a vezme si Tamiji za družku. Co ho teď však překvapilo, bylo, že i on byl okamžitě ochoten zůstat u Saramudonů. Prostě se nechtěl vrátit sám. Bez Thonolana by to byla velmi dlouhá cesta. A pak tu bylo ještě něco jiného, něco, co sedělo hlouběji – ono vnitřní vědomí, které ho původně přimělo, aby okamžitě souhlasil se společnou cestou s bratrem.
„Neměl jsi chodit se mnou.“
Na okamžik se Jondalar ptal, odkud zná Thonolan jeho myšlenky.
„Měl jsem takový pocit, že už se nikdy nevrátím. Ne že bych očekával, že najdu jedinou ženu, kterou bych kdy mohl milovat. Ale měl jsem takový pocit, že prostě pořád potáhnu dál, dokud nenajdu důvod zůstat. Saramudoni jsou dobří lidé – zřejmě je taková většina lidí, když je opravdu poznáš. Rozhodně mi není proti mysli představa, že bych se tady usadil a stal se jedním z nich. Ty jsi Zelandonec, Jondalare. Ať jsi kdekoliv, vždycky budeš Zelandonec, nikde jinde se nebudeš cítit doma. Vrať se, bratře! Učiň šťastnou jednu z žen, které o tebe stojí. Usaď se, založ velkou rodinu a vyprávěj dětem svého ohniště o naší dlouhé cestě a o bratrovi, který někde uvízl. Kdo ví? Možná jednoho dne připadne jedno z tvých nebo mých dětí na myšlenku vyrazit na dlouhou cestu, aby našly své příbuzné.“
„Proč jsem víc Zelandonec než ty? Jak jsi připadl na to, že bych tu nemohl být stejně šťastný jako ty?“
„Za prvé nejsi zamilovaný. Ale i kdybys byl, uvažoval bys o všech možnostech, jak vzít s sebou svou družku zpátky, ale ne o tom, jak tu zůstat u ní.“
„Proč nevezmeš Tamiji zpátky k nám? Ona je zdatná, ví, co chce, a umí na sebe dávat velmi dobrý pozor. Byla by z ní dobrá žena Zelandonců. Umí přinejmenším stejně dobře lovit jako nejlepší z nich – vycházela by s nimi báječně.“
„Nechci prostě promarnit celý rok jenom proto, abych se vracel. Našel jsem ženu, s kterou chci žít. Chtěl bych se usadit tady u ní a dát jí příležitost postarat se o potomstvo.“
„A co se stalo s mým bratrem, který si umínil, že bude sledovat tok Matky řek až ke konci?“
„Však já se tam někdy dostanu, jenom žádný spěch. Ty přece víš, že už to odtud není nijak daleko. Možná doprovodím Dolanda, až příště vyrazí na cestu pro sůl. Tamiji bych pak dokonce mohl vzít s sebou. Myslím, že by se jí to líbilo. Byla by jenom trochu nešťastná, kdyby musela být příliš dlouho z domova. Ten pro ni totiž znamená mnoho. Nikdy nepoznala svou matku a málem sama zemřela na ochrnutí. Její lidé pro ni znamenají hodně a já to chápu, Jondalare. Mám koneckonců bratra, který jí je v tom velmi podobný.“
„Co ti dává takovou jistotu?“ Jondalar se díval do země a vyhýbal se očím svého bratra. „A jak jsi připadl na to, že nemiluju? Serenije je hezká žena a Darvo potřebuje, aby vyrůstal vedle muže,“ usmíval se Jondalar. „Ostatně by se mohlo stát, že z něho bude jednoho dne velmi schopný výrobce nástrojů.“
„Velký bratře, znám tě už dlouhou dobu. Žít se ženou přece ještě neznamená ji milovat. Já vím, oblíbil sis toho chlapce, ale to nestačí jako důvod, abys tu zůstal a splnil povinnost vůči jeho matce. Není to nijak špatný důvod, proč s ní spát, ale nestačí to, abys tu zůstal. Vrať se domů a najdi si starší ženu s několika dětmi, jestli chceš – pak si můžeš být jistý, že budeš mít u ohniště plno dětí, z nichž můžeš udělat zdatné výrobce nástrojů. Rozhodně se ale vrať!“
Než stačil Jondalar odpovědět, přiběhl k nim asi desetiletý chlapec. Byl velký na svůj věk, přitom velmi štíhlý s úzkou tváří a s rysy, které byly na chlapce příliš jemné. Jeho světle hnědé vlasy byly rovné a matné, ale měl chytré oříškové oči.
„Jondalare!“ křičel bez dechu. „Všude jsem tě hledal. Dolando je připravený a říčn…
