3.
Na večerním nebi se ukázaly první hvězdy, když Ajla opatrně slézala příkrou skalnatou stěnu rokle. Jakmile se dostala přes okraj, vítr hned přestal a Ajla se na chvíli zastavila, aby vychutnala závětří. Samozřejmě se šero ještě zvětšilo skalními stěnami, a když se dostala k úpatí rokle, bylo husté křoví podél malé říčky pouze nezřetelným obrysem, který rozeznala jenom proti odrazu třpytících se bodů na hladině řeky.
Žíznivě se napila říční vody a pak po hmatu zalezla hlouběji ke skalní stěně. Tam se ani nenamáhala zhotovit si přístřešek, ale prostě rozprostřela kožešinu a zabalila se do ní. Se skalní stěnou v zádech měla větší pocit bezpečí než venku na rovině pod přístřeškem. Než usnula, sledovala ještě, jak téměř zakulacený měsíc přelezl přes okraj strže.
S křikem se probudila!
Vyskočila – projel jí smrtelný strach, ve spáncích jí bušilo a srdce jí tlouklo – a zírala na neznámé stíny, které se černě pohybovaly na černém prázdnu před ní. Nesmírný rachot ji ohlušil a současně ji oslnil ostrý záblesk. Celá roztřesená pozorovala, jak blesk rozťal vysoký smrk, plameny vyšlehly a obrovská polovina stromu pomalu padala k zemi. Bylo v tom něco neskutečného, jak v plamenech stojící druhá půle stromu ozařovala vlastní smrtelný boj a vrhala divoké tančící stíny na skalní stěnu, strmící nad ní.
Ozýval se praskot a syčení, jak prudký liják hasil plameny. Ajla se těsněji přimkla ke skále a nevnímala, že se jí na tváři mísí teplé slzy s chladnými kapkami deště. První vzdálené hřmění, které jí připomnělo zemětřesení, v ní vyvolalo zasutou vzpomínku na jiný, stejně se vracející sen. Noční děs, který nikdy úplně nechápala, když se probudila, ale po kterém jí vždycky bylo špatně, byla neklidná, plná smutku a měla pocit, že ztratila něco důležitého. Další oslňující blesk, po němž následovalo hlasité zahřmění, naplnil černou prázdnotu tajemným jasem. Ve strašidelném světle výboje viděla příkré stěny a rozpolcený strom, který mohutný světelný prst z nebe zlomil jako suchou větev.
Třásla se strachem a stejně tak vlhkým vlezlým chladem. Sáhla po amuletu, jenom aby držela v ruce něco, co jí slibovalo alespoň nějakou ochranu. Přitom její strach vyvolala bouře jen zčásti. Ajla nijak zvlášť nemilovala blesky a hrom, ale přesto na ně byla zvyklá a jejich účinek byl pro ni často spíš přínosem. Pocitově však byla stále ještě pod vlivem svého nočního děsu, kdy stále znovu prožívala zemětřesení. To byla děsivá síla, která vždycky ničivě zasáhla do jejího života a přinášela hořké ztráty. Nebylo nic, čeho by se bála víc.
Konečně si uvědomila, že je úplně promočená, a vytáhla z koše své kožešiny. Rozprostřela je jako druhou přikrývku přes kožešinu na spaní a schovala pod ni hlavu. Dokonce i když už se zahřála, pořád se ještě chvěla.
V průběhu noci se bouře utišila a Ajla nakonec usnula.
Ptáci naplnili ranní vzduch svým cvrlikáním, pípáním a krákáním. Ajla odhodila přikrývku a rozhlédla se. Zelený svět kolem ní se třpytil po nočním dešti. Ležela na širokém kamenitém břehu malé říčky, která tekla celou dobu k jihu, ale právě tady se zatáčela k východu.
Na protilehlém břehu dosahovala řada zelených smrků nahoru až k hornímu okraji rokle, ale ne dál. Všechno rostlinstvo, které se snad odvážilo výš, okamžitě polámal silný vítr, proto tu stromy vypadaly podivně zmrzačené, obzvlášť když dole byly rozložité a košaté. Vedle zuhelnatělého vysokého pahýlu, který stále ještě držel odlomenou špici, rostl obr, snažící se dosáhnout k nebi. Jenom jedna mohutná větev, která v pravém úhlu odbočovala od kmene, narušovala jeho přímo dokonalý vzrůst. Stromy rostly na úzkém pruhu a na druhé straně říčky mezi břehem a skalní stěnou, některé tak blízko vody, že byly vidět jejich podemleté kořeny.
Na její straně se víc proti proudu na kamenitém břehu skláněly vláčné vrby a jejich dlouhé, bledě zelené slzy listů kapaly do řeky. Zploštělé řapíky vysoko strmících topolů způsobovaly, že se listy chvěly v mírném vánku. Břízy s bílou kůrou rostly v houfech a byly promí…
