32.
Ajla byla ve stanu sama. Pohlédla na místo, které jí přidělili, a snažila se najít ještě něco, co by bylo třeba udělat, něco, aby měla důvod odložit odchod z tábora Orobince. Mamot jí řekl, že ji seznámí s ostatními lidmi, s nimiž je vážou zvláštní pouta, tedy s ostatními mamoty, kteří patří k ohništi Mamuta.
Viděla v tomto setkání těžkou zkoušku, protože si byla jistá, že se jí budou vyptávat, že ji budou hodnotit, aby si o ní udělali úsudek, jestli má skutečně právo být přijata mezi ně.
Sama neměla pocit, že by měla nějaké zvláštní dary. Byla léčitelka, protože ji toto umění naučila Iza. V tom, že měla zvířata, nebyla žádná magie. Klisna ji poslouchala, protože ji k sobě vzala jako osiřelé hříbě a taky proto, aby měla společnost, když žila sama v údolí, a Vítěz se tam narodil. Vlka zase zachránila, protože to dlužila jeho matce. Věděla ze zkušenosti, že zvířata, která vyrůstají společně s lidmi, se k nim chovají přátelsky. A v tom přece nebylo nic tajemného.
Rydag zůstal nějakou dobu s ní uvnitř stanu, když ho prohlédla a vyptala se ho, jaké má obtíže. Rozhodla se, že mu lék připraví trochu jinak. Pak vyšel ven a sedl si k Vlkovi, aby pozoroval lidi. Neciji rovněž připadalo, že je chlapec ve zvlášť dobré náladě. Měla z toho opravdovou radost a nešetřila chválou Frebeka, který byl zase až téměř v rozpacích, když slyšel na sebe tolik chvály. Ajla ho ještě nikdy neviděla tak usměvavého a věděla, že část jeho štěstí pramení z pocitu, že ho konečně přijali mezi sebe a že k nim patří. Pro tento pocit měla pochopení.
Ajla se naposledy rozhlédla kolem. Pak vzala malý kožený váček a připevnila si ho k opasku. Povzdechla si a vyšla ven. Až na mamota, který si povídal s Rydagem, byli zřejmě všichni pryč. Když ji spatřil Vlk, zvedl hlavu, a tak upozornil Rydaga a mamota, aby se k ní otočili.
„Jsou všichni pryč? Neměla bych tu zůstat a dát pozor na Rydaga, dokud se někdo nevrátí?“ nabízela se.
„Vlk na mě dává pozor,“ oznámil Rydag znakovou řečí a zašklebil se. „Když někdo spatří Vlka, dlouho se tu nezdrží. Řekl jsem Neciji, aby jen šla. A ty, ty teď taky jdi, Ajlo.“
„Má pravdu. Vlk se zdá spokojený, že je tady u Rydaga, a lepšího hlídače si neumím představit,“ řekl mamot.
„A co kdyby se mu udělalo špatně?“ řekla Ajla.
„Kdyby mi bylo špatně, řeknu Vlkovi: Dojdi pro Ajlu!“ Rydag předvedl znamení, které se předtím naučili ve hře i v praxi. Vlk vyskočil, položil Ajle přední tlapy na ramena a chtěl jí olízat bradu.
S úsměvem ho podrbala na krku a pak mu dala znamení, aby ji pustil.
„Chtěl bych tu zůstat, Ajlo. Rád tu sedím a dívám se na řeku, na koně na pastvině, na lidi, co chodí kolem.“ Rydag se šklebil. „Někdy si mě vůbec nevšimnou. Zírají na stan, na koňský přístřešek. Pak je upoutá Vlk. Směšní lidé!“
Mamot a Ajla se usmáli jeho nadšení, s jakým sledoval úžas kolemjdoucích lidí.
„Nu, myslím, že to půjde. Necije by ho nenechala samotného, kdyby si myslela, že to nemůže klidně udělat,“ řekla Ajla. „Jsem připravená, mamote.“
Když šli k táboru Vlka, všimla si Ajla, že stany a obytné tábory tu byly postaveny těsněji u sebe a že se to tu lidmi jen hemží. Byla ráda, že mají svůj tábor na okraji, kde mají výhled na stromy a trávu, řeku a pastvinu. Někteří lidé jim kývali na pozdrav nebo i prohodili pár slov, když procházeli kolem. Ajla pozorovala mamota a všimla si, jak bere jejich pozdravy na vědomí a odpovídá.
Stan na konci ne právě rovné řady šesti chýší zřejmě tvořil střed všeho dění. Ajla si všimla, že kolem něho je volný prostor. Zde se zřejmě všichni shromažďovali. Chýše v bezprostředním sousedství nesloužily pravděpodobně k bydlení. Jedna měla kolem ohradu z mamutích kostí a suchého roští, aby se oddělila od ostatních. Když procházeli kolem, někdo volal její jméno. Ajla se zastavila a udiveně se ptala, kdo na ni může volat z druhé strany ohrady.
„Lacije!“ řekla a vzpomněla si na to, co jí Degije vyprávěla. Pokud ještě žila Lacije v táboře Lva, nemusela se tak přísně vyhýbat mužům. Když však dorazili na setkání…
