U lovců mamutů 1 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

18.

„Máš navěky svaté právo bydlet u ohniště Mamuta, Ajlo, ať budeš kdekoliv. Prosím, přijmi tohle na znamení toho, že jsi dcerou mého ohniště,“ řekl mamot, sundal z paže náramek z mamutoviny zdobený klikatými čarami a stiskl konce náramku. Pak sevřel Ajlu do náruče.

Když šla ke svému lůžku, kde ležely připravené dárky, měla v očích slzy, ale setřela je, než vzala do ruky dřevěnou misku. Byla kulatá a silná, ale rovnoměrně vybroušená. Neměla žádné zdobení, ani barevné, ani ryté, jenom hezké žilkování, které bylo nádherně vyvážené.

„Prosím, přijmi od dcery ohniště jako dárek léčitelskou misku,“ řekla Ajla. „A když dovolíš, připraví ti dcera ohniště každý den do misky lék proti bolesti údů, proti bolesti kloubů prstů, paží a kolen.“

„Ach, zmírnění bolestí bych této zimy skutečně uvítal,“ řekl mamot s úsměvem, přijal misku a podal ji dál Talutovi, který si ji dobře prohlédl, souhlasně přikývl a pak podal Tuliji.

Tulije si ji prohlížela velmi kriticky. Nejdřív ji nepokládala za nic zvláštního, protože na ní chybělo zdobení, nebyla ani pomalovaná, ani vyřezávaná, jak byla zvyklá. Ale když se na ni pozorněji zadívala, prsty ohmatala podivuhodně jemně vykroužené stěny a poznala souměrnost a dokonalý tvar práce, musela přiznat, že je to dokonale zhotovený kousek, možná dokonce nejjemnější práce, jakou kdy viděla.

Když miska putovala z jedněch rukou do druhých, probouzela zvědavost na další dárky, které Ajla přivezla. Teď byli všichni přítomní napjati, jestli bude každý dárek tak krásný a neobvyklý.

Talut předstoupil a srdečně Ajlu objal. Pak jí předal nůž se střenkou z mamutoviny v rudě zbarvené pochvě, která byla zdobená vyřezáváním. Byl podobný noži, jaký nosila Degije na svém opasku. Ajla vytáhla nůž z pochvy a okamžitě uhodla, že čepel asi dělal Vymek – střenku, tak se domnívala, vyřezal zřejmě Ranek.

Pro Taluta donesla Ajla těžkou tmavou kožešinu. Roztáhl tvář k širokému úsměvu, když rozhodil přehoz, který byl z jediné kožešiny bizona, a přehodil si ho přes ramena. V husté bizoní hřívě vypadal mohutný muž snad ještě větší, než byl, a Talut to rád vychutnal. Pak si všiml zpracování, viděl, jak přehoz splývá v krásných záhybech, a prohlédl si pozorněji měkkou a vláčnou vnitřní stranu teplého přehozu.

„Necije! Podívej se!“ řekl. „Viděla jsi někdy měkčí bizoní kůži? A jak je teplá! Myslím, že bych nechtěl, aby se z ní udělalo něco jiného, dokonce ani přehoz. Budu ji nosit takhle, jak je!“

Ajla se usmívala jeho nadšení a byla spokojená, že se mu její dárek líbí. Jondalara, který se držel v pozadí, těšila Talutova radost. Očekával ji, ale přesto byl rád, že se jeho očekávání splnilo.

Necije uvítala Ajlu srdečným objetím a darovala jí náhrdelník ze spirálových mušliček, seřazených podle velikosti, oddělených od sebe pečlivě sešitými úřezky duté kosti z nohy polární lišky. Vepředu visela jako přívěšek mohutná stolička jeskynního lva. Ajla si vzala náhrdelník na krk a Tronyje jí ho vzadu uvázala. Pak se na sebe podívala a obdivovala náhrdelník, vzala do ruky zub jeskynního lva a uvažovala, jak ho asi dokázali v kořeni provrtat.

Teď odhrnula Ajla závěs nad lůžkem, vytáhla velký koš s víkem a postavila ho před Neciji. Koš se zdál docela jednoduchý. Žádná z travin, z kterých byl upleten, nebyla obarvená, a stěny koše neměly žádné pestré geometrické obrazce, stylizované ptáky nebo zvířata. Při bližším pohledu však byl nápadný velmi jemný vzor a Necije poznala, jak obratně byl celý koš upletený, že nepropustil vodu a hodil se proto dobře k vaření.

Necije zvedla víko, načež celý tábor nešetřil chválou. Koš, rozdělený přilnavou březovou kůrou do přihrádek, byl plný jídla.

Ležela tu malá tvrdá jablka, sladké mrkve, oloupané zemní ořechy, sušené třešně, sušené denice, které přesto měly čerstvé pupeny, sušené lusky vikve, sušené houby, sušené stvoly cibule a různé další listy ne tak snadno poznatelné. Když Necije prohlížela výběr, rozzářila se celou tváří. Byl to nádherný dar.

Jako další přistoupila k Ajle Tulije. Rovněž ji uvítala objetím, obřadnějším, ale neméně srdečným. A když Ajle předávala dárek, nečinila tak s nijak velkým gestem, jenom dávala najevo, že má naprosto správný cit pro obřady. Jejím dárkem byla překrásně zdobená malá nádobka. Byla ze dřeva ve tvaru malé krabičky se zaoblenými rohy. Rybí vzor byl jak vyřezaný, tak namalovaný. Kromě toho byla polepená úlomky mušlí. Dohromady působil obrázek jako voda hemžící se rybami a vodními rostlinami. Když Ajla zvedla víčko, pochopila teprve, co obsahovala tato drahocenná krabička. Byla až po okraj naplněná solí.

Ajla dobře věděla, jakou cenu má sůl. V dětství u klanu, když žila v blízkosti moře Beran – Černého moře – byla pro ni sůl něco naprosto samozřejmého. Dala se snadno získat a dokonce se do ní nakládaly ryby. Avšak dál ve vnitrozemí, v údolí koní, sůl nebyla a trvalo nějakou dobu, než si zvykla na naprosto neslanou stravu. Tábor Lva byl ještě dál od moře než její údolí. Jak sůl, tak i mušle se přenášely přes velké vzdálenosti. Přesto jí Tulije darovala plnou krabičku. Byl to velmi vzácný dar.

Ajla byla plná strachu, když brala svůj dárek pro náčelnici tábora Lva a doufala vroucně, že měl Jondalar pravdu se svým návrhem a že to bylo správné rozhodnutí. Kožešina, kterou vybrala, pocházela ze sněžného leoparda – zvířete, které se v zimě, kdy se Ajla a Drobek učili společně lovit, pokusilo ukrást jim jejich kořist. Chtěla ho tehdy zahnat, ale dospívající lev byl jiného mínění. Když už se zdálo, že dojde k boji, omráčila Ajla vzrostlou šelmu kamenem z praku a dalším ji pak zabila.

Tento dárek byl zřejmě něčím naprosto nečekaným a Tuliji se oči rozzářily radostí, ale teprve když neodolala pokušení a přehodila si hustou zimní kožešinu přes ramena, pocítila, jak je jemná. Vnitřní strana byla neobyčejně měkká na dotek. Kožešiny byly obvykle tvrdší než kůže bez srsti. Mohly být zpracovány jenom škrabkou, která se používala na protažení kůže a změkčení. Protože Mamutoni měkčili kožešiny jen tukem, nebyly tak měkké a vláčné jako ta, kterou zpracovala Ajla. Tulije nečekala, že by na ni mohl dárek udělat takový dojem, a rozhodla se hned zjistit, jak Ajla při práci postupovala.

Vymek se přiblížil s předmětem zabaleným do jemné kůže. Ajla ho rozbalila a zvedla. Byl to nádherný hrot oštěpu, jako dokonalý a drahocenný šperk. Ona pro něho měla tlustou rohož na zem, na kterou by si mohl při práci sednout. Většina Ajliných košů a rohoží neměla barevný vzor, ale poslední zimu v jeskyni zkoušela různé traviny, které měly přirozené barevné odstíny. Tak vznikla ve spojení s obvyklým pletacím vzorem rohož s nenápadným, ale naprosto viditelným hvězdicovým vzorem. Měla z toho tenkrát velkou radost, a když vybírala dárky, připomněly jí hvězdnaté hroty, rozbíhající se od středu rohože, překrásné Vymekovy hroty. Způsob tkaní jí naopak připomínal malé zoubky jemných úštěpků, které odštěpoval od pazourkových čepelí a nožů. Byla napjatá, jestli se mu to bude líbit.

Po důkladné prohlídce jí věnoval svůj vzácný úsměv. „Ta rohož je překrásná! Připomíná mi práci Rankovy matky. Ta uměla splétat trávu na rohože líp než kdokoliv jiný. Rozhodně bych si ji měl šetřit a pověsit na zeď. Budu však na ní sedět při práci. Určitě mi pomůže nezapomenout, co jsem si umínil.“

Jeho objetí nemělo nic z odstupu, který dával všeobecně při hovoru najevo. Ajla poznala, že Vymek je za tichým zevnějškem srdečný a jemný člověk.

Existovalo určité pořadí, podle kterého se dárky rozdělovaly, a příští, kdo stál vedle lůžka a čekal, až přijde na řadu, byl Rydag. Ajla se posadila vedle něho a opětovala jeho prudké objetí. Rydag pak rozevřel dlaň a ukázal rourku na délku dlaně, trubicovitou kost ptáka, do níž byly vyvrtány díry. Přijala ji, prohlédla ji ze všech stran, ale nevěděla, jakému slouží účelu. Nato ji od ní zase vzal, přiložil ji ke rtům a foukl. Písknutí, které se ozvalo, bylo hlasité a pronikavé.

Ajla se pokusila vyloudit stejný tón a usmívala se. Pak mu darovala teplou nepropustnou kapuci z rosomáčí kožešiny, jakou nosí lidé klanu. Avšak když si ji nasadil, pocítila píchnutí u srdce, protože jí až příliš připomínal Durka.

„Dala jsem mu takovou píšťalu, aby mě mohl zavolat, když mě potřebuje. Někdy nemá dost dechu, aby křičel. Ale pro píšťalu to stačí,“ vysvětlovala Necije. „Tuhle udělal sám.“

Degije překvapila Ajlu šaty, které si vlastně chtěla vzít sama dnes večerná sebe. Když jí je ukazovala, viděla výraz Ajliných očí a rozhodla se, že jí je daruje. Ajle chyběla slova, jenom na šaty zírala a oči se jí zalily slzami. Teprve potom řekla: „Ještě nikdy jsem neviděla něco tak krásného.“

Pak předala Degiji svůj dárek, soupravu košů a několik překrásně broušených misek různých velikostí, které se mohly používat jako poháry nebo taky pro polévku, ano, dokonce se v nich dalo vařit, a tak jí měly sloužit u jejího nového ohniště, až se spojí s Branagem. V krajině, kde bylo dřevo poměrně vzácné a nářadí všeho druhu se vyrábělo z kostí a mamutoviny, představovaly misky zvláštní dar. Obě mladé ženy se objaly tak srdečně, jako by byly sestry.

Aby jí dokázal, že jí chce dát naprosto hodnotný dar, předal jí Frebek kožené boty ke kolenům, které byly na horním okraji zdobené dikobrazími ostny, a Ajla proto byla ráda, že pro něho vybrala jedny z nejhezčích sobích letních kožešin. Srst soba byla dutá, byly to drobné vzduchem naplněné trubičky, které přirozeným způsobem izolovaly. Letní kožešina představovala nejteplejší a současně nejlehčí kožešinu, jakou znali, a skýtala proto nejen praktické a pohodlné oblečení pro lov při chladném zimním počasí, ale byla i vysoce ceněná. Z kožešin, které mu předala, se dal ušít celý oblek z haleny a nohavic, který natolik udržoval teplo, že i při největším mraze stačil už jen přehoz a nebylo třeba se balit do podstatně těžších kožešin. Frebek cítil stejně jako ostatní neobvyklou měkkost jejích kožešin, zdržel se však jakékoliv chvály a přivítal ji jenom strnulým a velmi formálním objetím.

Fralije jí darovala rukavice, které se hodily k vysokým botám, a Ajla věnovala těhotné ženě překrásný koš na vaření, který obsahoval vak sušených listů. „Doufám, že ti tenhle čaj bude chutnat, Fralije,“ řekla a podívala se na ni přitom významně, jako by chtěla svá slova podtrhnout. „Je dobré si ho vypit ráno hned při probuzení a možná ještě večer, než půjdeš spát. Kdybys ho chtěla víc, můžu ti ho dát, jakmile ho spotřebuješ.“

Fralije přikývla na souhlas a pak se objaly. Frebek je podezíravě sledoval, ale Ajla předala přece jenom dárek. Že Fralije dostala od nového člena tábora Lva svůj dárek, na to si přece sotva mohl stěžovat. Ajlu tyto okolnosti právě netěšily. Raději by ženu léčila přímo, ale malá lež z nouze byla lepší, než vůbec nesmět pomoci, a Fralije odmítala dostat se do situace, kdy by se musela rozhodovat mezi svou matkou a svým druhem.

Jako další přišla Krocije a pochvalně Ajle přikývla. Pak jí věnovala malý kožený váček, který byl ve švech sešitý a nahoře u otvoru stažený šňůrkou. Váček byl z červeně zbarvené kůže, byl překrásně zdobený korálky z mamutoviny a vyšitý bílými, dolů ukazujícími trojúhelníčky. Malá jeřábí peříčka byla připevněna dole na kulatém okraji.

Ajla chválila nádhernou práci, ale když se nechystala váček otevřít, vyzvala ji Degije, aby to udělala. Uvnitř byly šňůry z mamutí vlny, šlachy, zvířecí srst a rostlinná vlákna, všechno pečlivě stočené do malých klubíček nebo navinuté na malé kůstky. Kromě toho obsahoval váček se šicími potřebami ostré čepele a sídla k řezání a propichování. Ajla byla nadšená. Nemohla se dočkat, až se naučí, jak Mamutoni zdobí své oblečení.

Sama pak donesla pro Krociji malou dřevěnou misku s dobře sedícím víčkem. Když Krocije víčko sundala, podívala se zmateně na Ajlu. Miska byla naplněná čistě bílým měkkým lojem, který byl vyvařený ve vroucí vodě. Čichla si k němu a usmála se, když ucítila vůni, ale stále ještě nevěděla, k čemu to vlastně je.

„Udělala jsem z květů růží vodu… a to smíchala… s jinými věcmi,“ vysvětlovala jí Ajla.

„Ano, proto to taky tak hezky voní. Ale k čemu se to používá?“

„Na ruce, na tvář, lokty, nohy. Je to příjemné a zjemňuje to kůži,“ řekla Ajla, vzala trochu masti a nanesla ji staré ženě na vysušenou vrásčitou ruku. Když jí to vetřela do kůže, dotkla se jí Krocije druhou rukou, zavřela oči a poživačně cítila neobvyklou hladkost. Když stará žena opět otevřela oči, zdálo se Ajle, že září přívětivěji než předtím, přitom žádné slzy neviděla. Když ji však stará žena k sobě přitiskla, cítila, jak se celá chvěje.

Každá výměna dárků probouzela jenom větší napětí, jaký bude další dárek, a Ajla byla šťastná, že mohla dát tolik, co sama dostávala. Dárky, které přijala, byly pro ni stejně neobvyklé jako její dárky pro druhé. Dělalo jí prostě radost vidět, jak příznivě jsou její dárky přijímány, a sama se nechala ráda přemoci tím, co dostala. Nikdy si nepřipadala jako něco zvláštního, nikdy jí nedal nikdo najevo, že je tak vítaná a potřebná jako zde. Když o tom přemýšlela, draly se jí do očí slzy radosti.

Ranek se držel v pozadí a čekal, dokud nebyly všechny ostatní dárky předány. Chtěl být poslední, neměla si jeho dárek splést s ostatními. Přál si, aby jeho dárek byl z těch, které se jí nejtrvaleji zapíšou do paměti.

Ajla pokládala dárky na lůžko, které teď bylo stejně plné jako na počátku, když jí padl do oka dárek pro Ranka a když jí došlo, že si s ním ještě nic nevyměnila. S dárkem v ruce se po něm pátravě rozhlížela a pohlédla přímo do jeho posměšně odhalených zubů.

„Ne, eh… já to nezapomněla… tady,“ řekla, připomněla si dárek ve své ruce a zvedla ho do výšky.

Podíval se na něj a spokojeně se rozzářil, když spatřil husté, měkké bílé zimní kožešiny polárních lišek, které mu podávala. Toto malé zdržení jí dalo šanci se vzchopit, a když na ni znovu upřel oči, byly to její oči, které se tentokrát posměšně usmívaly. „Ty jsi na to zřejmě zapomněl, ne?“

Roztáhl tvář k širokému úsměvu, potěšen její ochotou přidat se k jeho žertům, i tím, že mu dávala správnou možnost představit jí svůj dárek.

„Ne. Nezapomněl jsem. Tady,“ řekl a podával jí předmět, který až dosud držel schovaný za zády.

Prohlížela si kus vyřezávané mamutoviny, který držel v misce dlaní, a nechtěla v první chvíli věřit svým očím. Ani když se zbavila bílých kožešin, které držela v ruce, nesáhla po dárku. Zdálo se, jako by téměř měla strach se ho dotknout. Naprosto vyvedená z míry zvedla oči a pohlédla na něho.

„Ranku,“ vydechla, trochu natáhla ruku a zaváhala. Musel ji doslova donutit, a i potom držela předmět přímo s přehnanou opatrností, jako by se mohl zlomit. „To je přece Víha! To je, jako bys vzal Víhu a hrozně ji zmenšil!“ zvolala a prohlížela si nádherně vyřezávaného koníka ze všech stran.

Figurka nebyla větší než dlaň a měla na sobě jenom náznak barev: žlutavý okr pro srst, rozdrcené uhlíky pro nohy, střapatou hřívu a pruh na zádech až k ocasu – všechno odpovídalo přirozeným barvám Víhy.

„Podívej, malé uši, přesně odpovídají! A kopyta a ocas! Dokonce zvláštní znaky, jaké má na srsti! Ranku, jak jen jsi to udělal?“

Když ji Ranek k sobě srdečně přitiskl, nemohl by být šťastnější. Stalo se přesně to, po čem toužil, jak si to vysnil, a výraz lásky v jeho očích, když na ni pohlédl, byl tak nápadný, že Neciji zvlhly oči. Pohlédla naproti k Jondalarovi a poznala, že mu to neušlo. V jeho rysech se zračil hněv. Vědoucně potřásla hlavou.

Když byly konečně všechny dárky rozděleny, doprovodila Degije Ajlu k ohništi Tura, aby si Ajla oblékla své nové šaty. Od té doby, co Ranek získal svou halenu z dalekých krajů, snažila se barvit své kůže taky v těchto barvách. Nakonec se jim hodně přiblížila a udělala z krémově zbarvené kůže šaty s krátkými rukávy a špičatým výstřihem a rovněž špičatě vybíhajícím lemem sukně, k tomu vhodné kalhoty a v pase pásek spletený ze stužek v barvách podobných těm, které se objevovaly ve vzorech na haleně. Po létě, které strávila Ajla venku, byla opálená a vlasy jí zesvětlaly, měly téměř barvu této kůže. Šaty se k ní hodily, jako by byly dělané pro ni.

S Degijinou pomocí si Ajla zase navlékla mamotův náramek, přidala pak ještě Talutův nůž v rudé pochvě a náhrdelník od Necije, avšak když jí Degije naznačila, že by měla sundat z krku odřený a dost nacpaný kožený váček, Ajla to rozhodně odmítla.

„To je můj amulet, Degije. Skrývá kus ducha jeskynního lva, klanu a mého. Malé kousky, jako je Rankova figurka Víhy. Kreb mi říkal, že kdybych ho ztratila, můj totem by mě nenašel. Pak bych umřela,“ pokoušela se vysvětlit.

Degije chvíli přemýšlela a pak pohlédla na Ajlu. Celý účinek nových šatů byl zkažený tím ohmataným malým váčkem. Dokonce řemínek, na kterém visel, už byl odřený, ale právě při pohledu na něj dostala nápad.

„A co uděláš, až se tenhle řemínek roztrhne? Vypadá, že už to dlouho nevydrží,“ zeptala se.

„Tak udělám nový váček a nový řemínek.“

„Pak tedy není důležitý váček, ale to, co je uvnitř, je to tak?“

„Ano.“

Degije se pátravě rozhlédla a najednou spatřila váček na šití, který Ajle darovala Krocije. Zvedla ho, vysypala obsah opatrně na lůžko a pak jí váček podala.

„Je nějaký důvod, proč by sis pak nemohla vzít tenhle? Mohly bychom ho upevnit na šňůře perel. Jedna z těch, kterou nosíš ve vlasech, by se k tomu dobře hodila, a pak bys ho mohla nosit na krku.“

Ajla vzala od Degije překrásně zdobený váček, prohlédla si ho, položila ruku na důvěrně známý starý váček a pocítila jistotu, kterou jí dával amulet klanu. Ale ona už nepatřila ke klanu. Neztratila ani svůj totem. Duch jeskynního lva ji nadále chrání. Znamení, která od něho dostala, měla sice nadále význam, ale teď se stala Mamutonkou.

Když se Ajla vrátila k ohništi Mamuta, byla každým coulem Mamutonkou, krásnou, hezky oblečenou ženou vysoce váženou a očividné ceny. Všichni se zalíbením hleděli na nejnovějšího člena tábora Lva. Jeden pár očí ji ostatně sledoval nejen se zalíbením. Zářila v nich láska a touha, stejně tak jako v jiných, ustaraných a nešťastných modrých očích.

Manuv, který držel na klíně Nuvi, se na Ajlu srdečně usmíval, když kolem něho procházela, aby odložila své ostatní oblečení, a ona opětovala jeho úsměv radostně a rozzářeně, protože nevěděla, jak by si měla tuto radost a toto štěstí ponechat pro sebe. Byla Ajla z Mamutonů. Učiní všechno, co je nutné, aby byla zcela jednou z nich.

Pak zpozorovala, že Jondalar něco říká Danugovi, viděla ho sice jenom zezadu, ale cítila, jak klesá z výšin. Možná to byl jenom způsob, jak tam stál nebo jak držel ramena, ale něco ji zarazilo. Jondalar nebyl šťastný. Ale co na tom teď mohla změnit?

Pospíchala pro křesací kameny. Mamot jí řekl, aby ještě počkala, než je rozdělí. Přiměřený obřad dodá kamenům důležitosti a vyzvedne jejich cenu. Vzala šedožluté malé pyrity s kovovým leskem a nesla je k ohništi. Přitom šla za Tulijí, která mluvila s Necijí a Vymekem, a náhodou zaslechla, jak říká:

„… ale já jsem neměla tušení, že má takové bohatství. Jen se podívejte na ty kožešiny! Ta bizoní kožešina a bílé polární lišky, a kožešina sněžného leoparda – to člověk hned tak nevidí…“

Ajla se usmívala a vrátilo se jí radostné vzrušení. Její dárky došly uznání.

Starý šaman nelenil. Zatímco se převlékala, oblékl si i on něco jiného. Tvář měl pomalovanou klikatými čarami, které zdůrazňovaly jeho tetování. Vzal si na sebe přehoz z kožešiny jeskynního lva – téhož lva, jehož střapcem z ocasu se honosil Talut. Mamotův náhrdelník byl z krátkých vydlabaných odřezků mamutoviny, které se střídaly s tesáky různých zvířat, mezi nimi i jeskynního lva. Ten mohl být protějškem k zubu, který byl jejím přívěskem.

„Talut plánuje lov, proto se vydám na cestu,“ řekl jí šaman. „Přidruž se ke mně, jestli můžeš – a pokud chceš. Přinejmenším ale buď připravená.“

Ajla přikývla, ale žaludek se jí sevřel.

Tulije k ní přistoupila a usmála se na ni. „Neměla jsem tušení, že ti Degije chtěla darovat šaty,“ řekla. „A kdyby mi to řekla, nevím, jestli bych s tím souhlasila. Měla s nimi moc práce, ale musím přiznat, že ti sluší, Ajlo.“

Ajla se jenom usmála a nebyla si jistá, co by na to měla odpovědět.

„Právě proto jsem jí je přece darovala, matko,“ řekla Degije a blížila se k nim se svým hudebním nástrojem. „Zkoušela jsem to tak dlouho, až jsem zjistila, jak se získá kůže téhle světlé barvy. Teď si můžu kdykoliv udělat nové šaty.“

„Jsem připravený,“ oznámil Tornek, který se objevil se svým nástrojem.

„Dobře. Počkej ale s hrou, dokud Ajla nezačne rozdělovat své kameny,“ řekl mamot. „Kde vězí Talut?“

„Rozděluje svůj nápoj,“ smál se Tornek. „Musím říct, že byl velmi velkorysý. Říkal, že tohle musí být skutečně důstojná oslava.“

„Taky že bude,“ zahřměl velký náčelník. „Tady, Ajlo, přinesl jsem ti pohár. Jsi přece důvodem naší oslavy.“

Ajla ochutnala nápoj a pořád ještě mu nemohla přijít na chuť, i když se zdálo, že všem ostatním Mamutonům velmi chutná. Umínila si, že se ho naučí pít. Chtěla být přece jednou z nich, dělat, co dělají oni, a mít ráda to, co oni mají rádi. Proto vypila pohár, který jí Talut hned zase dolil.

„Talut ti řekne, kdy máš začít rozdělovat křesací kameny, Ajlo. Udeř s každým do pazourku a vykřeš jiskru, než ho předáš,“ přikázal jí mamot.

Přikývla, pozorovala pohár ve své ruce a znovu ho vypila. Otřásla se, odložila pohár a vzala do ruky kameny.

„Ajla teď patří k táboru Lva,“ řekl Talut, jakmile všichni našli své místo, „přinesla však ještě jeden dárek. Každé ohniště teď od ní dostane kámen na rozdělávání ohně. Necije je ochránkyně ohniště Lva. Ajla jí předá kámen, aby ho chránila.“

Když šla Ajla k Neciji, udeřila pazourkem do pyritu, až vylétla jiskra. Pak jí kámen předala.

„Kdo je ochránce ohniště Lišky?“ pokračoval Talut, když Degije a Tornek začali hrát na své kostěné nástroje.

„To jsem já. Ranek je ochránce ohniště Lišky.“

Ajla mu přinesla kámen a vykřesala jiskru. Avšak když mu ho podávala, zašeptal tichým hlasem: „Ty liščí kožešiny jsou měkčí a krásnější než všechny, které jsem kdy viděl. Položím si je na postel a každou noc budu myslet na tebe, když je budu cítit na nahém těle.“ Lehce jí pohladil tvář hřbetem ruky, ale pro ni to bylo jako šok.

Zmateně ustoupila. Talut se ptal po ochránkyni ohniště Soba a tentokrát musela Ajla udeřit dvakrát, než vykřesala jiskru pro Tronyji. Fralije přijala kámen pro ohniště Jeřába, Tulije přijala svůj, a když Ajla podala mamotovi pyrit pro ohniště Mamuta, už se jí motala hlava a byla ráda, že může usednout na místo, které jí nabídl.

Brzy se projevil účinek bubnů. Zvuk byl uklidňující a současně podmanivý. Uvnitř obydlí bylo šero – malý oheň, tlumený ještě zástěnou před ním, byl jediným zdrojem světla. Ajla slyšela nablízku dech a rozhlédla se, odkud přichází. Blízko ohně se krčil muž – nebo to byl lev? Dech přešel do hlubokého vrčení – znělo to téměř jako varovný řev jeskynního lva, ale její cvičené ucho slyšelo rozdíl. Bubnování zachytilo řev a dodalo mu ozvěnu a hloubku.

Najednou vyskočila se zuřivým prskáním lví postava a po zástěně se mihla silueta lva. Postava sebou trhla a ustrnula, když vycítila Ajlinu nečekanou reakci. Teď vyzvala Ajla stínového lva zařváním, které znělo tak věrně a tak hrozivě, že všichni bezděčně zatajili dech. Silueta opět zaujala postavení lva a odpověděla konejšivým vrčením zvířete, které se podřizuje. Ajla odpověděla vítězným prskáním, načež bylo slyšet vícekrát zakňučení, které bylo stále tišší, jako by se lev stahoval.

Mamot se pro sebe usmíval. Její lev je tak dokonalý, že by mohl zmýlit opravdového lva, pomyslel si, potěšen, že se k němu tak spontánně přidala. Ajla nevěděla, proč to udělala, jenom ji prostě po prvním vyzývavém zařvání bavilo odpovědět mamotovi jako lev.

Bubny zachytily děj, teď však sledovaly siluetu, která se plíživě pohybovala po zástěně. Ajla seděla tak blízko před ní, že mohla poznat, že je to mamot, kdo určuje děj, ale přesto se sama nechala zmýlit. Samozřejmě se ptala, čím to, že se ten starý muž může pohybovat tak lehce. Pak si připomněla, že ho viděla, jak něco polyká, a měla podezření, že to byl silný prostředek proti bolesti. Zřejmě pocítí následky příštího dne.

Najednou mamot vyskočil ze zástěny a dřepl si vedle mamutí lebky. Rychle na ni zabubnoval a pak nečekaně přestal. Vzal pohár, kterého si Ajla všimla už předtím, napil se z něho, pak se k ní přiblížil a dal jí taky napít. Neuvažovala, trochu se napila, pak ještě víc, i když to mělo nepříjemnou silně pižmovou chuť. Brzy začala cítit účinek, který násobilo bubnování.

Plameny za zástěnou budily dojem, jako by se zvířata na ní namalovaná pohybovala. Ajla byla jako omámená, dívala se na ně a slyšela jenom z dálky zpěv členů tábora. Nějaké malé dítě zakřičelo, ale jako by jeho křik přicházel z jiného světa. Podivně trhavé pohyby zvířat na zástěně připoutaly její pozornost. Připadalo jí, jako by žila, když je bubnování naplnilo hřměním prchajících kopyt, bučením telat a troubením mamuta.

Pak už najednou nebyla tma. Místo toho viděla zastřené slunce nad zasněženou rovinou. Malé stádo pižmových turů se tisklo k sobě, kolem řádila sněhová bouře. Zatímco letěla těsně nad zemí, cítila, že není sama. Mamot byl vedle ní. Scéna se změnila. Bouře ustala, ale vítr zvedal víry sněhu a nadále strašidelně vyl. Ona a mamot se vzdálili od bezútěšné prázdnoty. Pak si všimla několika bizonů. Odevzdaně stáli v závětří úzkého údolí. Letěla dopředu, snesla se do údolí řeky, která vyryla hluboké strže. Sledovala zúžené koryto přítoku, který protékal úzkou roklí před nimi. Pak poznala známou postranní stezku, vedoucí nahoru vyschlým korytem.

A najednou se ocitla v temném místě a dívala se do malého ohně. Postavy se tlačily kolem zástěny. Vnímala monotónní zpěv, stále se opakující zvuk. Když otevřela oči, poznala rozmazané tváře, viděla Neciji a Taluta a Jondalara, jak se na ni starostlivě dívají.

„Jsi v pořádku?“ ptal se jí Jondalar zelandonsky. „Ano, jsem, Jondalare. Co se stalo? Kde jsem byla?“

„To mi budeš muset říct ty.“

„Jak se cítíš?“ zeptala se Necije. „Mamot potom vždycky chce svůj čaj.“

„Je mi dobře,“ řekla, posadila se a přijala pohár. Cítila se opravdu dobře, nanejvýš trochu unaveně a taky se jí motala hlava, ale nebylo to zlé.

„Myslím, že tentokrát tě to tak nevyděsilo, Ajlo,“ řekl mamot a přistoupil k ní.

Ajla se usmála. „Ne, neměla jsem strach, ale co jsme dělali?“

„Byli jsme na cestách. Předpokládal jsem správně, že jsi hledačka. Proto jsi totiž dcerou ohniště Mamuta,“ řekl. „Máš ještě další přirozené dary, jenom je třeba je vytříbit.“

Viděl, jak krabatí čelo. „Nedělej si kvůli tomu starosti. Budeš mít čas přemýšlet o tom později.“

Talut nalil Ajle a několika dalším svůj nápoj, když jim mamot vyprávěl o jejich hledání, o tom, kam letěli a co našli. Pořádně se napila – tak jí to připadalo snadnější – a pak se snažila naslouchat, ale nápoj jí zřejmě stoupl rovnou do hlavy. Její duch bloudil kolem a všimla si, že Degije a Tornek stále ještě hrají na své nástroje, ostatně s tak podmanivým rytmem, že pocítila přání se s nimi pohybovat. Připomnělo jí to tanec žen klanu a nedokázala se soustředit na mamota.

Měla pocit, že ji někdo pozoruje, a ohlédla se. V blízkosti ohniště Lišky seděl Ranek a díval se na ni. Usmíval se a ona jeho úsměv opětovala. Najednou jí Talut znovu dolil pohár. Ranek přistoupil a taky žádal, aby mu dolil, což Talut rád udělal, ale pak se zase obrátil k mamotovi.

„Tebe to nezajímá, co? Pojďme naproti, kde hrají Degije a Tornek,“ zašeptal Ranek, když přiblížil svá ústa k jejímu uchu.

„Ale oni mluví o lovu,“ namítla Ajla a snažila se opět naslouchat vážnému rozhovoru, mezitím však mnohé přeslechla, takže nevěděla, o čem je řeč. Kromě toho si zřejmě nikdo z nich nevšímal, jestli poslouchá nebo ne.

„Nic ti neujde. Později nám to přesně povědí. Poslechni si raději tohle,“ řekl a odmlčel se, aby slyšela pulzující příjemné tóny, které zaznívaly z druhé strany ohniště. „Nechtěla by ses raději podívat, jak to Tornek dělá? Je skutečně moc dobrý.“

Ajla se předklonila, rytmické bubnování ji přitahovalo. Podívala se ke skupině, která snovala plány na lov, pak se podívala na Ranka a zářivě se na něho usmála. „Ano, raději se podívám na Torneka!“ řekla a byla se sebou skutečně spokojená.

Když se zvedli, Ranek, který stál těsně vedle ní, zůstal stát. „Musíš se přestat usmívat, Ajlo,“ řekl velmi vážně a přísně.

„Proč?“ ptala se s upřímnou obavou. Její úsměv zmizel a ptala se, co udělala špatně.

„Protože jsi tak okouzlující, když se usmíváš, až to bere dech,“ řekl Ranek a mínil to naprosto vážně. Avšak pak pokračoval: „Jak mám jít s tebou, když pořád lapám po vzduchu?“

Po této pokloně se Ajle úsměv vrátil a představa, že by ho viděla, jak vedle ní lapá po dechu, ji rozesmála. Samozřejmě žertoval, pomyslela si, ale nebyla si docela jistá, jestli to byl skutečně jenom žert. Šli k novému vchodu u ohniště Mamuta.

Jondalar je viděl přicházet. Zatímco na ni čekal, vychutnával rytmus a hudbu, avšak když ji spatřil ve společnosti Ranka, přešla ho veškerá nálada. Cítil, jak ho zmáhá žárlivost, a měl prudkou potřebu udeřit muže, který se odvážil dvořit ženě, kterou on miluje. Ale ať Ranek vypadal sebeodlišněji – byl Mamuton a patřil k táboru Lva. Jondalar byl jenom hostem. Byli by při muži, který k nim patří, a on – Jondalar – byl sám. Snažil se ovládnout a pokoušel se uvažovat rozumně. Ranek a Ajla koneckonců jenom šli vedle sebe. Jak mohl proti tomu něco namítat?

Co se jejího přijetí týče, soužily ho od samého počátku protichůdné pocity. Přál si, aby patřila k nějaké skupině lidí, protože po tom toužila a taky proto, že tak bude pro jeho lidi doma přijatelnější, jak si přiznal. Viděl, jak byla šťastná při rozdílení dárků a těšilo ho to kvůli ní. Současně cítil, jak se mu tím vzdaluje, a měl větší strach než kdykoliv předtím, že už si vůbec nebude přát odejít. Ptal se, zda by se taky neměl stát Mamutonem.

Zpočátku měl pocit, že se Ajlina přijetí skutečně účastní. Ale teď si připadal vyloučený, mimo, dokonce i vůči Ajle. Ona byla jednou z nich. Tohle byla její noc, její slavnost – její a tábora Lva. Neměl nic, co by jí mohl darovat – jí nebo komukoliv jinému. Přišel s prázdnýma rukama a neměl taky čas celé roky vyrábět předměty a hromadit je. Naučil se na své cestě spoustě věcí a získal mnoho znalostí. Jenom neměl příležitost mít z tohoto vědění užitek. Všechno, co přinesl, byla Ajla.

S temnou tváří sledoval, jak se Ranek usmívá, a připadal si jako nevítaný vetřelec.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024