1.
Ajla se třásla strachy, přitiskla se k vysokému muži po svém boku a sledovala blížící se cizince. Jondalar ji vzal konejšivě kolem ramen, ale ona se přesto dál bála.
Jak je velký! pomyslela si a nespouštěla oči z vůdce skupiny, jehož vlasy a vous měly barvu ohně. Ještě nikdy neviděla někoho tak mohutného! Dokonce Jondalar vypadal vedle něho malý, i když převyšoval většinu mužů. Rudovlasý muž, který k nim přicházel, byl skutečný obr. Měl mohutnou šíji, klenutou hruď a ruce měl tak silné, jako měla většina mužů stehna.
Ajla rychle pohlédla na Jondalara. Z jeho tváře nevyčetla, že by měl strach, avšak jeho úsměv prozrazoval, že se má velice na pozoru. Byli to cizinci a on se na své dlouhé cestě naučil být vůči cizincům opatrný.
„Nevzpomínám si, že bych tě už někdy viděl,“ řekl velký muž bez okolků. „Z kterého tábora pocházíš?“
Ajla si všimla, že nemluvil Jondalarovou řečí, ale jednou z těch jiných, které ji Jondalar naučil.
„My nejsme Mamutoni,“ řekl Jondalar. Pustil Ajlu, o krok předstoupil a napřáhl obě ruce dlaněmi nahoru na znamení toho, že v nich nic neskrývá. „Já jsem Jondalar ze Zelandonců.“
Muž jeho ruce neuchopil. „Tedy Zelandonec? Divné… Počkej, nežili u říčních lidí dál na západě dva cizí muži? Mně se zdá, že to jméno, které jsem slyšel, znělo nějak podobně.“
„Ano, můj bratr a já jsme tam žili,“ přisvědčil Jondalar.
Muž s ohnivým vousem chvíli zamyšleně hleděl před sebe, pak naprosto nečekaně pokročil k Jondalarovi a objal ho tak pevně, že mu div kosti nezpřelámal.
„Tak to jsme příbuzní!“ zahřměl a široký úsměv rozjasnil jeho tvář. „Tholije je dcera mé sestřenky.“
Jondalar se opět usmál, i když trochu váhavě. „Tholije! Žena toho jména přišla k říčním lidem od Mamutonů. Byla pěstounkou ženy mého bratra. Ona mě naučila vaši řeč.“
„Vždyť ti to říkám! Jsme příbuzní,“ opakoval mohutný muž a konečně uchopil ruce, které mu Jondalar přátelsky podával. „Já jsem Talut, náčelník tábora Lva.“
Všichni se usmívali, jak si Ajla všimla. Talut se na ni široce šklebil a uznale si ji přeměřoval. „Jak vidím, tak teď nejsi na cestě s bratrem,“ řekl Jondalarovi.
Jondalar vzal Ajlu znovu kolem ramen. Všimla si, že mu bolestná vzpomínka zachmuřila čelo, než řekl: „Tohle je Ajla.“
„To je divné jméno. Ona patří k říčním lidem?“
Jondalar byl překvapený, že se muž hned tak vyptává. Pak si však připomněl Tholiji a v duchu se musel smát. Podsaditá boubelatá žena, kterou znal, nebyla nijak podobná tomuto chlapovi jako hora, který tu stál před ním na břehu řeky, a přesto byli úlomky jednoho kamene. Oba měli velmi otevřené chování a oba jednali s lidmi stejně nenuceně. Nevěděl, co by měl říct. Nebylo tak snadné vysvětlit, jak je to s Ajlou.
„Ne, Ajla žila v údolí několik dnů cesty odtud.“
Talut očividně nevěděl, co si o tom má myslet. „Nikdy jsem neslyšel o ženě takového jména, která by žila tady nablízku. Víš určitě, že nepatří k Mamutonům?“
„Ano, určitě vím, že k nim nepatří.“
„A kdo jsou tedy její lidé? V téhle krajině žijeme jenom my, lovci mamutů.“
„Já nemám nikoho,“ řekla Ajla a trochu trucovitě zvedla bradu.
Talut se na ni pátravě zadíval. Řekla sice tato slova jeho řečí, ale hlas a způsob, jak vyrážela slova, zněl… podivně. Ne nepříjemně, ale podivně. Jondalar mluvil přízvukem řeči, která byla jemu – Talutovi – cizí, ale přesto způsob, jak mluvila ona, byl naprosto jiný. Ta žena ho začala zajímat.
„No, tohle není zrovna místo na povídání,“ řekl nakonec. „Necije by na mě seslala hněv samotné Matky, kdybych vás nepozval, abyste nás navštívili. Hosté vždycky přinesou trochu vzruchu a k nám už dlouho nikdo nezavítal. Tábor Lva vás rád uvítá, Jondalare ze Zelandonců a tebe, Ajlo, která nemáš nikoho. Půjdete s námi?“
„Co myslíš, Ajlo? Chtěla bys je navštívit?“ zeptal se jí Jondalar zelandonsky, aby mohla odpovědět podle pravdy a nedotkla se jich případným odmítnutím. „Není načase, abys poznala lidi svého druhu? Není to přesně to, k čemu tě nabádala Iza?“
Nechtěl budit dojem, že mu na tom nějak zvlášť záleží, ale p…
