10.
V časném odpoledni se v táboře Lva rozhostila všeobecná ospalost. I když se hlavní jídlo dne obvykle jedlo v poledne, dnes je většina lidí vynechala nebo se spokojila jenom několika sousty toho, co zbylo od snídaně, a to všechno jenom v radostném očekávání večerních lahůdek, které se zdály lákavější tím spíš, že přišly neočekávaně. Lidé odpočívali, někteří si na chvíli lehli, jiní tu a tam dohlédli na jídla, která si vzali na starost, a někteří se polohlasně bavili. Přesto však bylo ve vzduchu napjaté očekávání a všichni se na zvláštní večer těšili.
Uvnitř v obydlí naslouchaly Ajla a Tronyje podrobnému vyprávění Degije o návštěvě v Branagově táboře a o přípravách na jejich svatbu. Zpočátku Ajla se zájmem naslouchala, když však obě mladé mamutonské ženy začaly mluvit o příbuzných a různých přítelkyních, které Ajla vůbec neznala, vstala, řekla, že se podívá, co je se sněžnými kury, a šla ven. Degijino vyprávění o Branagovi a o nadcházející slavnosti přimělo Ajlu uvažovat o vztahu k Jondalarovi. Řekl jí, že ji miluje, ale nikdy jí nenavrhl, že se s ní spojí, ani nemluvil o odpovídající slavnosti, a to ji naladilo zádumčivě.
Přešla naproti k místu, kde se pekli její ptáci, ujistila se, že je tam dost žáru, a pak si všimla, že Jondalar sedí společně s Vymekem a Danugem trochu stranou, kam ostatní lidé tak často nepřišli. Věděla, o čem mluvili, a i kdyby to nevěděla, mohla by to uhádnout. Místo, kde seděli, bylo poseto úštěpy a jiným odpadem z pazourků. Kromě toho ležela na dosah tří výrobců nástrojů pazourková jádra, která ještě čekala na opracování. Ajla se často ptala, jak jen ti tři mohou strávit tolik času tím, že nemluví o ničem jiném než o pazourcích a jejich roztloukání. Zatím si už přece museli říct skutečně všechno, co se o tom dalo říct!
Než přišel Jondalar, zhotovovala Ajla své kamenné nářadí tak, aby sloužilo jejím potřebám. V dětství často sledovala při práci Druga, výrobce nástrojů v tlupě klanu, a učila se tak, že ho prostě napodobovala. Avšak už poprvé, když sledovala při práci Jondalara, bylo jí jasné, že se s ním zdaleka nemůže srovnávat. Drug a Jondalar měli jistě podobný vztah k této práci, možná dokonce podobné schopnosti, avšak co se týkalo Jondalarova způsobu a nástrojů, které vyráběl, byly mnohem dokonalejší než nástroje klanu. Ajla byla zvědavá, jaké metody používá Vymek, a měla v úmyslu se ho někdy na to vyptat, a teď usoudila, že k tomu vlastně nastal vhodný okamžik.
Jondalar si uvědomoval její přítomnost od okamžiku, kdy vyšla z obydlí, snažil se ale nedat to na sobě znát. Byl si jistý, že mu šla z cesty od té chvíle, kdy ve stepi předvedla své umění s prakem, a nechtěl se jí vnucovat. Žaludek se mu proto stáhl, když k nim přistoupila, a měl strach, že by si to ještě mohla rozmyslet nebo že to jenom tak vypadá, že jde k nim.
„Jestli vás to neruší, chtěla bych se dívat, když děláte nástroje,“ řekla Ajla.
„Ale jistě. Posaď se!“ vítal ji Vymek.
Jondalar se znatelně uvolnil. Jeho zamračené čelo se vyhladilo a už tak úporně netiskl zuby. Danug chtěl něco říct právě v okamžiku, kdy si sedla vedle něho, ale najednou měl sucho v ústech a nedostal ze sebe ani slovo. Jondalar poznal v jeho očích obdiv a úctu a potlačil povýšený úsměv. Oblíbil si tohoto mladíka a taky mu bylo jasné, že láska tohoto výrostka pro něho nepředstavuje žádné nebezpečí. Mohl si dovolit hrát si trochu blahosklonně na velkého bratra.
„Zelandonci používají stejný způsob, Jondalare?“ zeptal se Vymek a pokračoval tím očividně v rozhovoru, který Ajla svým příchodem přerušila.
„Více méně ano. Většinou štípou úštěpy z připraveného jádra a jiní z toho dělají nástroje: dláta, rydla, nože, škrabáky nebo hroty pro menší oštěpy.“
„A jak je to s většími oštěpy? Lovíte mamuty?“
„Někdy,“ řekl Jondalar. „My se na ně ale nesoustřeďujeme jako vy. Hroty pro větší oštěpy zhotovujeme obvykle z kostí – já je dělám nejraději z kosti předního běhu jelena. Dláto a rydlo se používá, aby se udělaly žlábky nebo hrubé obrysy, které se neustále …
