33.
Jondalar zavřel oči, protože se nechtěl dívat na Ajlin konec. Bez ní už jeho život neměl smysl. Avšak proč tady ještě stojí před hrozivými hroty, když už se smrti nebojí? Jeho ruce byly spoutané, ale ne jeho nohy. Možná by mohl Ataru srazit nohama.
Právě když se rozhodl nedbat na ostré hroty, došlo v ohradě ke vzpouře. Hluk odpoutal pozornost jeho strážkyň. Jondalarovi se podařilo odstrčit oštěpy a vrhl se k bojujícím ženám.
V té chvíli se kolem lidí mihl tmavý stín a skočil na Ataru. Vlk povalil náčelnici na záda a zaťal jí ostré tesáky do hrdla. Náčelnice zoufale bojovala proti vrčící zuřivé změti zubů a kožichu. Podařilo se jí ještě bodnout do těžkého těla, než jí kost vyklouzla z ruky. Vrčení bylo ještě hrozivější a čelisti se stiskly natolik, že nemohla dýchat.
Atara chtěla křičet, když cítila, že zráčí vědomí. Avšak v tom okamžiku jí ostré tesáky prokously hrdlo, a tak jen strašně a přidušeně zachrčela. Pak ochable padla a už se nehýbala. Vlk dál hrozivě vrčel a třásl jí, aby zjistil, jestli se ještě nepohne.
„Vlku!“ zvolala Ajla. „Ach, Vlku!“
Vlka postříkala krev z prokousnuté tepny. Lezl se staženým ocasem k Ajle a provinile kňučel. Měl zůstat ve svém úkrytu a neposlechl. Avšak když viděl, že je Ajla v nebezpečí, přiřítil se, aby ji hájil. Teď nevěděl, jak Ajla přijme jeho neposlušnost.
Ajla rozevřela náruč. Vlk rychle poznal, že se zachoval správně, a radostně se na ni vrhl. Ajla ho něžně objala a po tvářích jí stékaly slzy úlevy.
Obyvatelky tábora ustoupily a zíraly s otevřenými ústy na nepochopitelný zázrak. Světlovlasá žena držela v náručí obrovského vlka, který právě v divokém boji zabil jejich náčelnici. Mluvila na něho, jako by jí mohl rozumět – přesně tak, jako mluvila s koňmi.
Nebylo divu, že tahle cizinka nejevila před Atarou strach. Její kouzelná moc byla tak velká, že mohla poroučet nejen koním, ale i vlkům.
Jondalar nedbal na oštěpy vlčích žen, které rovněž odstoupily a zíraly na něho. Najednou za ním uviděly muže, který měl nůž! Kde se ten nůž vzal?
„Počkej, přeříznu ti pouta, Jondalare,“ řekl Ebulan a hned to i udělal.
Jondalar se ohlédl, když měl ruce volné. Ostatní muži se vmísili do davu a z ohrady jich vycházelo stále víc. „Kdo vás pustil?“ zeptal se.
„Ty,“ řekl Ebulan.
„Jak to myslíš? Byl jsem přece spoutaný.“
„Ale dal jsi nám nůž – a odvahu, abychom ho použili,“ řekl Ebulan. „Ardemun se přikradl za stráže u brány a srazil je holí. Pak jsme přeřezali provazy, které uzavíraly bránu. Všichni pozorovali boj, pak se tu objevil ten vlk…“
Jondalar si vůbec nevšiml jeho dojetí. Něco jiného pro něho bylo důležitější. „Jsi v pořádku, Ajlo? Zranila tě?“ ptal se, když objal ženu a vlka.
„Je to jenom škrábnutí. Nic vážného,“ řekla Ajla a přitiskla se k němu. „Vlka pořádně bodla, ale zřejmě si z toho moc nedělá.“
„Měl jsem to vědět. Bylo ode mě hloupé, že jsem nemyslel na to, jak byla zákeřná,“ řekl a pevně Ajlu objímal.
„Ne, nebyl jsi hloupý. Vůbec by mě ani nenapadlo, že by na mě mohla zaútočit. Nevěděla jsem, jak se bránit. Kdyby nebylo Vlka…“ Oba na něho vděčně hleděli.
„Přiznávám, Ajlo, že byly okamžiky, kdy jsem si myslel, že bychom měli Vlka nechat jít svou cestou. Připadal mi jako zátěž, která nám brání v rychlejším postupu. Když jsem zjistil, že ses ho vydala hledat, když jsme přeplavali Sestru, tak jsem dokonce zuřil. Nemohl jsem snést pomyšlení, že ses kvůli němu vydala do nebezpečí.“
Jondalar vzal Vlkovu hlavu do rukou a díval se mu do očí. „Slibuju ti, Vlku, že tě nikdy neopustím. Nasadím svůj život, když půjde o tvůj, ty naše statečné zvíře!“
Vlk olízl Jondalarovi tvář a sevřel mu čelistmi hrdlo. Držel je jemně, na znamení náklonnosti. Vlk miloval Jondalara stejně jako Ajlu. Souhlas, který dostal od obou, v něm vyvolal spokojené vrčení.
Avšak okolostojící lidé se nemálo divili, když muž nabídl zvířeti nechráněné hrdlo. Byli při tom a viděli, jak tentýž vlk svými mohutnými tesáky stiskl Atařino hrdlo a zabil ji. Pro ně bylo to, co udělal Jondalar, kouzlo – nepředst…
