Širé pláně 2 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

43.

Ajla vstala a vyšla ze stanu. Nad zemí se převalovaly lehké chuchvalce mlhy a na kůži cítila studený a vlhký vzduch. V dálce bylo slyšet šumění vodopádu, avšak na protějším břehu jezera byla mlha tak hustá, že tam téměř nedohlédla.

Na takovém místě nežily ryby, na březích nic nerostlo. Tady bylo pro život všechno příliš nové a příliš pusté. Byla tu jen voda a kamení, žádní živočichové, žádná vegetace, jen dech prapočátku z doby předtím, než vznikl život. Ajla se otřásla při pomyšlení, jak osamělá musela být Matka, než vznikly všechny živé bytosti.

Pospíchala po štěrkovitém břehu, brodila se kus dál ledovou a bahnitou vodou. Chlad jí nevadil, ale potřebovala čistou jasnou vodu, ne takovou, jaká byla tady.

Šla zpátky do stanu, aby se oblékla a pomohla Jondalarovi balit. Cestou se snažila prohlédnout mlhu a hledala v neživé krajině stromy. Najednou se usmála.

„Tady jste!“ řekla a pískla.

Jondalar byl okamžitě ze stanu venku. Celý se rozzářil a byl stejně šťastný jako Ajla, když uviděl přibíhat oba koně. Vlk je následoval. Byl pryč celé ráno a Ajla byla zvědavá, jestli má zásluhu na návratu koní. Pak se usmála. To už se asi nikdy nedozví.

Pozdravila koně láskyplným objetím a stejně láskyplnými slovy. Koně jí rozuměli a frkáním dávali najevo radost ze shledání. Pak je Ajla důkladně prohlédla, aby měla jistotu, že se nezranili. Víze chyběl chránič na pravé zadní noze a ucukla, když jí Ajla zvedla kopyto a prohlížela je. Možná se probořila ledem na kraji ledovce a zranila se, jak se vyprošťovala.

Ajla zvedla každé kopyto, aby odvázala zbylé chrániče, Jondalar zatím Víhu uklidňoval. Vítěz žádný z chráničů neztratil, jen na hranách kopyt byly hodně opotřebené. Ani mamutí kůže nevydržela dlouho takovou zátěž.

Když dali dohromady všechny své věci a přitáhli na břeh kulatý člun, objevili, že jeho dno je mokré. Udělala se v něm díra.

„V tomhle člunu bych se už nechtěl pustit přes řeku,“ řekl Jondalar. „Necháme ho tady?“

„To zřejmě budeme muset, pokud ho nechceme táhnout sami. Kůly na smyk jsme nechali nahoře na ledovci a tady nejsou žádné stromy, abychom si udělali nové,“ řekla Ajla.

„Takže je to jasné,“ řekl Jondalar. „Kromě toho už nemusíme vláčet žádné kameny a máme tak málo věcí, že bychom to unesli i bez pomoci koní.“

„To bychom stejně museli udělat, kdyby se nevrátili,“ řekla Ajla, „ale jsem moc ráda, že nás našli.“

„Taky jsem si o ně dělal starost,“ řekl Jondalar.

Když sestoupili po příkré jihozápadní stěně prastarého masivu, který na svém hřbetě nesl strašný ledový krunýř, začalo pršet. Déšť smyl špinavá sněhová hnízda, skrývající se ve stinných prohlubních v řídkém smrkovém lese, kterým procházeli. Svažité louky a konečky větví křovin v blízkosti vypadaly jako natřené jemnou zelenou barvou. Když mlha tu a tam prořídla, letmo zahlédli řeku, vinoucí se v meandrech od západu k severu. Na jihu se rozeklané předhůří halilo do purpurového oparu, z něhož se zvedal vysoký horský hřeben. Jeho příkré svahy byly zpola pokryté ledem.

„Dalanara budeš mít ráda,“ řekl Jondalar, když jeli volným tempem vedle sebe. „Vlastně všechny Lanzadonce. Většina z nich dřív patřila k Zelandoncům jako já.“

„Proč založili novou jeskyni?“

„To tak přesně nevím. Byl jsem ještě malý, když se Dalanar s mou matkou rozešel. Vlastně jsem ho poznal, teprve až jsem u něho žil a když ukazoval mně a Joplaje, jak se opracovává kámen. Myslím, že se rozhodl založit novou jeskyni až potom, co potkal Jeryku. Místo si zvolil proto, že tam objevil naleziště pazourků. O kamenech Lanzadonců se mluvilo, ještě když jsem byl malý,“ vysvětloval Jondalar.

„Jeryka je jeho družka a Joplaja tvoje sestřenka, že?“

„Ano, Joplaja je dcera Jeryky, která se narodila u Dalanarova ohniště. Taky umí dobře opracovávat pazourek. Ale neprozraď jí, že jsem to řekl, my se v tom spolu vždycky předháněli a já si jí proto trochu dobíral. Jsem zvědavý, jestli má nějakého druha. Velká Matko! Už je to tak dávno! Ti se budou divit, až nás uvidí!“

„Jondalare!“ řekla Ajla důrazně. Zastavil koně. „Tam, u stromů. Jelen!“

Jondalar se usmál. „Za ním!“ zašeptal. Chopil se oštěpu a vytáhl vrhač. Pak popohnal Vítěze stiskem stehen. I když se svým koněm zacházel jinak než Ajla, po roce cestování byl stejně dobrý jezdec jako ona.

Víha byla pro změnu bez těžké zátěže a mohla se volně rozeběhnout. Ajla vložila oštěp do vrhače. Jelen, vyplašený rychlým pohybem, prchal dlouhými skoky, ale oni mu bez obtíží nadjeli z boku a snadno skolili mladé nezkušené zvíře. Vyřízli z něho své oblíbené kousky a ostatní dobré části, které chtěli přinést Dalanarovým lidem. Zbytek nechali Vlkovi.

K večeru narazili na zpěněnou řeku se silným proudem. Sledovali ji až k velké volné louce s několika stromy a keři na břehu. Rozhodli se toho dne utábořit dřív a upéct kousek jeleního masa. Déšť polevil a oni už nepospíchali – tuhle skutečnost si neustále museli připomínat.

Když Ajla druhého dne vyšla ze stanu, výhled jí přímo vyrazil dech. Krajina se zdála neskutečná, jako z obzvlášť živého snu. To přece nemohla být pravda: ještě před několika dny museli snášet takový mráz a teď tu najednou bylo jaro!

„Jondalare! Ach, Jondalare! Podívej se!“

Když Jondalar vystrčil ze stanu rozespalou tvář, úplně se rozzářil.

Byli na malém návrší a mrholení a mlha minulého dne ustoupily zářivému slunci. Obloha se rozsvítila sytou modří a byla lemována bílými oblaky. Stromy a keře jako by byly poprášeny svěží zelení a tráva na louce zvala k pastvě. Rozkvetlo plno narcisů, lilií, orlíčků, kosatců a mnoho dalších květin. Ptáci všech druhů a barev poletovali vzduchem, zpívali a švitořili.

Jondalar vstal a vyšel ze stanu právě včas, aby viděl, jak Ajla přilákala na dlaň šedého ťuhýka.

„Tohle nepochopím. Jak to dokážeš?“ zeptal se, když ťuhýk odlétl.

Ajla se usmála. „Donesu něco čerstvého a dobrého k snídani.“

Vlk už zase odběhl, jistě prozkoumával okolí a lovil. I pro něho přineslo jaro nová dobrodružství. Ajla pospíchala ke koním, kteří se pásli uprostřed jarní louky na jemné krátké sladké trávě. Nadešla doba hojnosti, doba, kdy všechno kolem začínalo růst.

Ajla byla podivně zamlklá, když odpočívali u zurčícího horského potůčku a jedli zvěřinu a zeleninu, kterou ráno připravila.

„Teď už to je docela blízko. Nedaleko odtud jsme s Thonolanem tábořili,“ řekl Jondalar.

„Je tu krásně,“ odpověděla, ale myšlenkami nebyla u krás přírody.

„Proč jsi tak zticha, Ajlo?“

„Myslela jsem na tvé příbuzné. Zase jednou jsem si uvědomila, že já žádné příbuzné nemám.“

„A co Mamutoni? Cožpak nejsi Ajla z Mamutonů?“

„To není totéž. Stýská se mi po nich a vždycky je budu mít ráda, ale nebylo pro mě tak strašné je opustit. Mnohem horší bylo, když jsem musela opustit Durka.“ Smutek zasmušil její pohled.

„Já vím, že je těžké ztratit syna,“ řekl a vzal ji do náruče. „Ale Velká Matka ti může dát jiné děti… Jednou snad děti mého ducha. A nezapomeň, že moji příbuzní jsou i tvými příbuznými.“

Zdálo se, že ho neposlouchá.

Pohlédla na něho. „Než jsi přišel, neměla jsem nikoho, Jondalare. Teď mám tebe a možná budu mít jednou tvé dítě. To bych byla moc šťastná,“ řekla s úsměvem.

Její úsměv mu vrátil dobrou náladu. Podíval se, jak vysoko je slunce. „Jestli si nepospíšíme, tak dnes k Dalanarově jeskyni nedorazíme. Pojď, Ajlo, koně se potřebují pořádně projet. Jsme tak blízko, že už bych další noc ve stanu nesnesl.“

Z nízkého křoví vyběhl Vlk a radostně a hravě vyskakoval na Ajlu. Položil jí tlapy na hruď a olízl jí bradu. To je moje rodina, pomyslela si Ajla a popadla ho v zátylku. Tenhle vlk, věrná klisna, ohnivý hřebec – a pečující milující muž. Brzy poznám jeho rodinu.

Ajla chvíli hledala ve svých věcech a vytáhla balíček. „Jondalare, chtěla bych se vykoupat v potoce a natáhnout si čistou halenu a nové nohavice,“ řekla a svlékala koženou halenu, kterou dosud nosila.

„Proč nepočkáš, dokud nedorazíme k našim? Bude ti zima, Ajlo. Tahle voda teče z ledovce.“

„To je mi jedno. Nechci předstoupit před tvé příbuzné se vší špínou z cesty.“

Dojeli k řece s kalně zelenou vodou z ledovce, která už touto roční dobou sváděla hodně vody. Bude mnohem silnější později v roce, jakmile dosáhne svou plnou hladinu. Sledovali ji proti proudu k východu, dokud nenašli mělký brod, pak stoupali jihovýchodním směrem dál. Pozdě odpoledne dorazili na mírný svah, který vybíhal do blízkosti skalní stěny. Pod převislou římsou skály se skrýval temný otvor jeskyně.

Na zemi seděla zády k nim mladá žena, obklopená úlomky pazourku. Jednou rukou držela zašpičatělý kolík na jádru temně šedého kamene, druhou zvedala těžké kostěné kladivo. Byla tak pohroužená do práce, že si nevšimla Jondalara, který se k ní potichu přikradl.

„Jen se pilně uč, Joplajo. Možná pak budeš jednoho dne stejně dobrá jako já,“ řekl škádlivě.

Kostěná palice minula cíl a rozbila úštěp, který právě chtěla odseknout. S výrazem nevěřícího úžasu se žena otočila.

„Jondalare! Jsi to skutečně ty?“ vykřikla a vrhla se mu do náruče. Jondalar ji zvedl a zatočil se s ní. Držela se ho, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. „Matko! Dalanare! Jondalar se vrátil! Jondalar je zase tady!“ zvolala, hned jak popadla dech.

Z jeskyně vybíhali lidé. Starší muž, velký jako Jondalar, k němu pospíchal. Objali se, odstoupili od sebe, pohlédli na sebe a znovu se objali.

Ajla přikázala Vlkovi, aby jí zůstal u nohou, a držela oba koně za uzdu.

„Tak jsi konečně tady! Byl jsi dlouho pryč. Už jsem téměř nedoufal, že se vrátíš,“ řekl muž.

Když pohlédl Jondalarovi přes rameno, naskytl se mu nanejvýš zvláštní pohled. Dva koně, naložení koši a balíky, a velký vlk se tlačili kolem urostlé ženy, která měla na sobě kožešinový přehoz a nohavice nezvyklého střihu s nezvyklým zdobením. Kapuci měla staženou dozadu a tmavě zlaté vlasy se jí ve vlnách rozlily podél tváře. Rysy její tváře stejně jako oblečení měly v sobě něco cizokrajného.

„Nevidím tvého bratra. Ale nevrátil ses sám,“ řekl muž.

„Thonolan je mrtvý,“ řekl Jondalar. „A kdyby nebylo Ajly, nežil bych už ani já.“

„To je mi líto. Měl jsem ho rád. Vilomar a tvá matka budou smutní. Ale vidím, že tvůj vkus, pokud jde o ženy, se nezměnil. Měl jsi vždycky slabost pro krásné Zelandonky.“

Jondalar se usmál. Pak šel na kraj louky, vzal uzdu Vítěze a vrátil se zpátky s Ajlou, Víhou a Vlkem.

„Dalanare z Lanzadonců, tohle je Ajla z Mamutonů,“ řekl.

Dalanar k ní napřáhl ruce na znamení otevřenosti a přátelství. Ajla je uchopila.

„Jménem Dony, Velké Matky Země, vítám tě, Ajlo z Mamutonů,“ řekl Dalanar.

„Zdravím tě, Dalanare z Lanzadonců,“ odpověděla Ajla, jak náleží.

„Na někoho, kdo přichází z daleka, mluvíš naší řečí dobře. Jsem rád, že tě poznávám.“ Jeho úsměv proměnil obřadný pozdrav v srdečné uvítání. Její způsob řeči ho okouzlil.

„Jondalar mě učil mluvit,“ řekla a nemohla od muže odtrhnout pohled. Bylo až neuvěřitelné, jak se podobal Jondalarovi.

Dalanarovy dlouhé vlasy už lehce prořídly a kolem pasu byl tlustší, ale měl stejně zářivě modré oči – zarámované vráskami – a stejně vysoké čelo. I jeho hlas měl stejný tón. Když jí stiskl ruku, projel jí podivný neklid, který ji mátl.

Dalanar její neklid vycítil a usmál se. Chápal ji a líbila se mu.

S tak zvláštním přízvukem musí přicházet z velké dálky. Když pustil její ruce, přišel k němu Vlk – naprosto bez bázně. Dalanar přece jen trochu znejistěl. Vlk mu strčil čenich do dlaně, jako by ho už dávno znal. Ke svému vlastnímu překvapení Dalanar Vlka pohladil, jako by bylo naprosto běžné dotýkat se živého vlka.

Jondalar se šklebil. „Vlk si tě asi spletl se mnou. Vždycky jsem slýchal, jak jsme si podobní. Za chvíli budeš sedět i Vítězovi na hřbetě.“ Podal muži uzdu.

„Říkal jsi Vítězovi na hřbetě?“ ptal se Dalanar.

„Urazili jsme velkou část cesty na hřbetě těchto koní. Vítěz je jméno hřebce,“ vysvětloval Jondalar. „Ajlina klisna se jmenuje Víha, a tohle zvíře, které si tě hned oblíbilo, slyší na jméno Vlk.“

„Jak jsi přišel k vlkovi a koním?“ podivil se Dalanar.

Než mohl Jondalar odpovědět, ozval se ženský hlas:

„Dalanare, kde zůstaly tvé dobré způsoby? Je tu ještě víc lidí, kteří se chtějí seznámit s Ajlou a slyšet její příběhy.“

Ajla, která stále ještě žasla nad podobností Dalanara a Jondalara, pohlédla na ženu, která právě promluvila. Nepodobala se nikomu, koho kdy viděla. Vlasy, které měla svázané do uzlu, byly černé a na spáncích měly šedé prameny. Avšak největší dojem na Ajlu udělala její tvář. Byla kulatá, s vysokými lícními kostmi, drobným nosem a tmavýma šikmýma očima. Srdečný úsměv ženy usvědčoval přísný hlas ze lži a Dalanar zářil, když na ni pohlédl.

„Jeryko!“ vykřikl Jondalar a nadšeně se usmíval.

„Jondalare! To je dobře, že jsi zase tady!“ Láskyplně se objali. „Když už tenhle medvěd, můj muž, nemá žádné způsoby, představ mě své družce! A pak mu můžeš vysvětlit, proč ta zvířata před námi neutečou,“ řekla žena.

Pohybovala se čile mezi oběma muži, kteří ji o hlavu převyšovali. Svými rychlými a ráznými pohyby připomínala Ajle ptáka.

„Jeryko z Lanzadonců, tohle je Ajla z Mamutonů. Vysvětlí ti líp než já, proč neutečou,“ řekl Jondalar a rozzářeně hleděl na ženu.

„Vítej, Ajlo z Mamutonů,“ řekla Jeryka a s napřaženýma rukama se k Ajle blížila. „Vítám tě i se zvířaty, když se zaručíš, že se i nadále budou chovat takhle nezvykle klidně.“ Nejistě přitom pohlížela na Vlka.

„Zdravím tě, Jeryko z Lanzadonců.“ Ajla opětovala její úsměv. Stisk ruky této malé ženy byl překvapivě pevný. „Vlk nikomu nic neudělá, pokud nás někdo neohrožuje. Ale je lepší držet se zpočátku od zvířat trochu dál, dokud nepocítí důvěru.“

„Dobře, že nás na to upozorňuješ,“ odpověděla žena. „Máš za sebou dlouhou cestu. Mamutoni žijí za koncem Matky řek.“

„Ty znáš zem lovců mamutů?“ zeptala se Ajla překvapeně.

„Ano. Znám taky země, které leží dál na východ, i když už si na ně moc nevzpomínám. Hochaman ti o tom rád poví. Nic mu nezpůsobí větší potěšení než noví posluchači jeho příběhů. On přišel s mou matkou z krajiny od nekonečného jezera, tam, kde na východě končí země. Já se narodila cestou. Žili jsme u spousty kmenů, často několik let. Vzpomínám si ještě na Mamutony. Dobří lidé. Výborní lovci. Přáli si, abychom u nich zůstali,“ řekla Jeryka.

„Proč jste nezůstali?“

„Hochaman se ještě nechtěl usadit. Vždycky snil o tom, že pojede na konec světa, aby viděl, kam až sahá země. Když má matka zemřela, potkali jsme Dalanara a rozhodli se zůstat. Ale Hochamanovi se jeho sen splnil,“ řekla Jeryka a vzhlédla k Dalanarovi. „Putoval od nekonečného jezera na východě až k velkému moři na západě. Dalanar ho před několika lety doprovázel na posledním úseku jeho cesty a hodný kus cesty ho nesl na zádech. Hochaman štěstím plakal, když uviděl velké západní moře a vykoupal svou tvář ve slané vodě. Dnes už nedokáže tak dobře chodit, ale nikdo neputoval tak daleko jako Hochaman.“

„Kromě tebe, Jeryko,“ dodal Dalanar hrdě. „Ty jsi byla téměř stejně tak daleko.“

„Nu ano,“ pokrčila rameny. „Mně nic jiného nezbývalo.“ Pak sebou trhla. „Já se zlobím na Dalanara, a sama tu stojím a jenom povídám.“

Jondalar stále ještě držel kolem pasu ženu, kterou tak překvapil. „Taky bych se ráda seznámila s tvou družkou,“ řekla.

„Ach, promiň,“ řekl Jondalar. „Ajlo z Mamutonů, tohle je má sestřenka, Joplaja z Lanzadonců.“

„Vítám tě, Ajlo z Mamutonů,“ řekla Joplaja a napřáhla k ní ruce.

„Zdravím tě, Joplajo z Lanzadonců,“ odpověděla Ajla, která si najednou uvědomila svůj přízvuk a byla ráda, že má pod přehozem čistou halenu. Joplaja byla stejně velká jako ona, možná dokonce o trochu větší. Měla vysoké lícní kosti své matky, ale nos měla podobný jako Jondalar, ale jemněji tvarovaný. Její úzké tmavé obočí se dobře hodilo k dlouhým černým vlasům a husté černé řasy lemovaly oči, které už jen náznakem připomínaly šikmé oči její matky a byly zářivě zelené.

Joplaja byla nesmírně krásná žena.

„Těší mě, že tě poznávám,“ řekla Ajla. „Jondalar o tobě často mluvil.“

„To je hezké, že na mě úplně nezapomněl,“ odpověděla Joplaja, ustoupila o krok a Jondalar ji opět vzal kolem pasu.

Přišli další lidé a Ajla se pozdravila s každým členem jeskyně. Všichni byli zvědaví na ženu, kterou Jondalar přivedl. Avšak jejich pohledy a otázky uváděly Ajlu do rozpaků a byla ráda, když mezi ně vstoupila Jeryka.

„Myslím, že bychom si měli pár otázek nechat na pozdější dobu. Jistě jste po cestě pořádně unavení. Pojď, Ajlo, já ti ukážu tvé místo. Potřebují zvířata něco zvláštního?“

„Musím jim sundat zavazadla a najít pro ně pastvinu. Vlk zůstane s námi v jeskyni, pokud proti tomu nic nemáte,“ řekla Ajla.

Jondalar byl zabrán do rozhovoru s Joplajou, ale když viděl, že Ajla odvazuje zavazadla, pomohl jí odnosit věci dovnitř jeskyně.

„Já vím o vhodném místě pro koně,“ řekl. „Odvedu je tam. Chceš uvázat Víhu? Vítěze nechám na dlouhém provaze.“

„Ne, to nebude nutné. Víha zůstane u Vítěze.“ Ajla si všimla, jak se tu Jondalar cítí doma – ani se nemusel ptát, kam má zavést koně. Taky nebylo divu. Tito lidé byli jeho příbuzní. „Ale přesto půjdu s tebou. Pak si snadněji zvyknou na cizí prostředí.“

Šli společně k malému zatravněnému údolí, kterým se vinul potok. Vlk přiběhl za nimi. Když uvázali Vítěze, chystal se Jondalar na zpáteční cestu. „Půjdeš se mnou?“ zeptal se.

„Zůstanu ještě chvíli u Víhy.“

„Já zatím odnesu tvé věci do jeskyně.“

„Dobře, jen jdi.“ Zdálo se, že má naspěch, aby se vrátil, což mu neměla za zlé. Přikázala Vlkovi, aby zůstal u ní. I pro něho bylo všechno nové. Všichni potřebovali čas na to, aby si zvykli. Jen Jondalar ne. Při návratu ho opět zastihla v rozhovoru s Joplajou a držela se v povzdálí. Nechtěla je rušit.

„Ajlo,“ řekl, když si jí všiml, „právě jsem vyprávěl Joplaje o Vymekovi. Ukážeš jí později ten hrot oštěpu, který ti dal?“

Přikývla. Jondalar se opět obrátil na Joplaju. „Počkej, až ho uvidíš. Mamutoni jsou výborní lovci mamutů. Nedělají hroty oštěpů z kostí, ale z pazourku. Jím se dá snadněji prorazit tuhá mamutí kůže, zvlášť když jsou čepele tenké. Vymek našel nový způsob, opracovává hrot z obou stran, ale ne jako obyčejnou sekyru. Nejdřív kámen zahřeje – a v tom je celé tajemství. Dají se pak odštípat tenčí úštěpy. Dokáže udělat hrot, který je delší než má ruka a hrany má tak tenké a ostré, že to je až k nevíře.“

Stáli tak těsně u sebe, že se jejich těla dotýkala, a jejich nedbalá důvěrnost Ajlu mátla. Vyrostli spolu. Jaká tajemství jí vyprávěl? Jaké radosti a jaké zármutky spolu sdíleli? Jaké úspěchy a prohry prožili, když se společně učili obtížné umění roztloukání kamene? Věděla o něm Joplaja něco, co by ona nevěděla?

Dříve byli oba cizí, když se na cestě sešli s novými lidmi. Teď byla cizinkou jen ona.

Jondalar se opět obrátil na Ajlu. „Proč nedojdeš pro tu špici? V kterém koši byla?“ zeptal se a už se chystal pro ni jít.

Řekla mu to, a když odešel, neklidně se usmála na tmavovlasou ženu, ale nepromluvily spolu ani slovo. Jondalar se brzy vrátil.

„Joplajo, řekl jsem o tom Dalanarovi – chtěl jsem mu tuhle špici ukázat. Budeš překvapená, až ji uvidíš.“

Opatrně rozbaloval balíček a zvedl krásně vypracovaný pazourkový hrot, právě když přicházel Dalanar. Vzal ho do ruky a pozorně si ho prohlížel.

„To je mistrovské dílo! Ještě nikdy jsem neviděl tak dobrou práci!“ zvolal Dalanar. „Podívej se na to, Joplajo. Je opracovaná z obou stran, ale jak je tenká! Postupně se oddělovaly velmi slabé úštěpy. Na to je potřeba hodně soustředěni! Ten kámen je v ruce úplně jiný, a ten lesk! Téměř jako – jakoby byl namaštěný. Odkud ho máš? Je na východě jiný druh pazourku?“

„Ne, ale je to jiný způsob opracování, na který přišel jeden Mamuton, jmenuje se Vymek. Je to jediný roztloukač pazourků, který se může měřit s tebou, Dalanare. On kámen nejdřív zahřeje. To mu dá ten lesk a taky je jiný na omak, ale ještě důležitější je, že po zahřátí můžeš odštípat naprosto jemné úštěpy,“ vysvětloval Jondalar nadšeně.

Ajla ho pozorovala.

„Úštěpy se odlamují téměř samy – to umožňuje tuhle dokonalost. Ukážu ti, jak se to dělá. Nejsem sice tak dobrý jako on, ale poznáš, o co jde. Když už jsme tady, chtěl bych si opatřit pár dobrých pazourků. S koňmi toho uneseme víc a rád bych vzal domů několik vašich lanzadonských kamenů.“

„Tohle je také tvůj domov,“ řekl Dalanar tiše. „Ale můžeme se zítra podívat k nalezišti a pár kamenů vzít. Rád bych se naučil, jak se to dělá. Je to skutečně oštěpový hrot? Je tak jemný a krásný, vypadá až příliš křehce pro lov.“

„Ale oni s těmito hroty skutečně loví mamuty. Je pravda, že se lámou, ale ostrý kámen prorazí tlustou kůži snadněji než kostěná špice a pronikne mezi žebra,“ řekl Jondalar. „Musím ti ukázat ještě něco jiného. Přišel jsem na to, když jsem se zotavoval z ran jeskynního lva. Je to vrhač. Tím doletí oštěp dvakrát tak daleko. Počkej, až ho uvidíš.“

„Myslím, že bychom měli jít k jídlu, Jondalare,“ řekl Dalanar, když si všiml lidí, kteří na ně mávali. „Všichni si chtějí poslechnout vaše příběhy. Pojďme dovnitř. Tam budeme mít pohodlí a všichni vás uslyší. Cestou jste jistě prožili spoustu dobrodružství a viděli pozoruhodné věci, o nichž byste nám mohli povědět.“

Jondalar se smál. „To si myslím. Věřil bys, že jsou kameny, které dělají oheň, a kameny, které hoří? Viděli jsme příbytky z mamutích kostí, mamutovinové tyčinky, které protahují vlákna, a obrovské říční lodě, s nimiž se loví ryby, které jsou od hlavy k ocasu pětkrát delší než ty.“

Ajla ještě nikdy neviděla Jondalara tak hovorného a bezprostředního. Pochopila, jak je rád, že je u lidí, které zná.

Když se vraceli k jeskyni, jednou rukou vzal kolem pasu Ajlu, druhou Joplaju. „Našla sis už druha, Joplajo?“ zeptal se. „Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by vypadal tak, že si na tebe dělá nárok.“

Joplaja se zasmála. „Ne, já čekala na tebe, Jondalare.“

„Už zase žertuješ,“ smál se Jondalar. Pak se obrátil na Ajlu: „Blízká sestřenka a bratranec se totiž nemůžou dát dohromady.“

„To samozřejmě vím,“ pokračovala Joplaja. „Proto jsem si řekla, že spolu utečeme a založíme vlastní jeskyni. Přijímali bychom do ní ovšem jen roztloukače pazourku.“ Dívala se na Jondalara a její smích působil nenuceně.

„Vidíš, Ajlo? Co jsem ti říkal?“ řekl Jondalar a přitiskl Joplaju láskyplně k sobě. „Joplaja nikdy nezůstane dlužna odpověď.“ Ale Ajle se to zase nezdálo tak vtipné.

„Vážně, Joplajo, už jsi jistě někomu zaslíbená.“

„Žádal mě Echozar. Ale já se ještě nerozhodla.“

„Echozar? Myslím, že ho neznám. Je Zelandonec?“

„Ne, Lanzadonec. Přišel k nám před několika lety. Dalanar ho zachránil před utonutím. Předpokládám, že je ještě v jeskyni. Je trochu nesmělý. Pochopíte proč, až ho uvidíte. Vypadá trochu jinak. Vůči cizincům je plachý. Taky s námi nechce jít na letní setkání Zelandonců. Ale když ho člověk pozná blíž, cítí, jak je milý, a pro Dalanara by udělal všechno.“

„Jdete letos na letní setkání? Já to mám taky v úmyslu, alespoň na slavnost spojení. Ajla a já se chceme dát dohromady.“

„Já nevím,“ řekla Joplaja a dívala se do země. Pak na něho pohlédla. „Tušila jsem, že si nevezmeš za družku Maronu, která na tebe čekala celý rok, když jsi odešel. Ale samozřejmě jsem nemohla vědět, že si přivedeš jinou ženu.“

Jondalar zrudl, když se zmínila o ženě, které slíbil, že se s ní dá dohromady, a kterou nechal. Proto si ani nevšiml, jak Ajla strnula, když Joplaja spěchala k muži, který právě vyšel z jeskyně.

„Jondalare! Ten muž!“ Všiml si jejího zděšeného hlasu a pohlédl na ni. Byla šedá jako popel.

„Co se stalo, Ajlo?“

„Vypadá jako Durk! Nebo spíš tak, jak bude vypadat můj syn, až bude dospělý. Jondalare, to je napůl muž klanu!“

Jondalar se pozorněji na muže zadíval. Skutečně! Muž, který k nim přicházel s Joplajou, vypadal, jako by pocházel z klanu. Avšak když se přiblížili, všimla si Ajla nápadného rozdílu mezi tímto mužem a muži klanu. Byl mnohem větší, téměř tak velký jako ona.

Když stál proti ní, udělala rukou znamení – tak nenápadné, že si toho sotvakdo jiný mohl všimnout. Avšak muž na ni překvapeně pohlédl svýma velkýma hnědýma očima.

„Kde ses to naučila?“ zeptal se a provedl stejné gesto. Měl hluboký, ale jasný a zřetelný hlas a mluvení mu nedělalo potíže: jistá známka toho, že je míšenec.

„Vyrostla jsem u jedné tlupy klanu, která mě našla, když jsem byla dítě. Na svou rodinu si nevzpomínám.“

„Tebe přijala tlupa klanu? Mou matku prokleli, když mě přivedla na svět,“ řekl trpce. „Která tlupa tě vychovala?“

„Hned se mi zdálo, že nemluví jako Mamutoni,“ řekla Jeryka. Kolem nich se shluklo víc lidí.

Jondalar se zhluboka nadechl. Od začátku věděl, že dřív nebo později vyjde najevo Ajlin původ. „Když jsem ji potkal, neuměla mluvit, Jeryko, přinejmenším ne slovy. Ale zachránila mi život, když mě napadl jeskynní lev. Mamutoni ji přijali k ohništi Mamuta, protože je tak zkušená léčitelka.“

„Ona je mamot? Je Tou, která slouží Matce? Kde má znamení? Nemá na tváři tetování,“ ptala se Jeryka.

„Ajla se naučila léčit od ženy, která ji vychovala, od léčitelky kmene, který ona nazývá klan – my jim říkáme ploskolebci – ale je stejně dobrá jako nějaká zelandona. Mamot ji krátce předtím, než jsme odešli, začal vyučovat pro službu Matce, ale nikdy nebyla zasvěcena. Proto taky nemá žádné znamení,“ vysvětloval Jondalar.

„Věděl jsem, že je zelandona. To je jasné, když vidíš, jak zachází se zvířaty. Ale jak se mohla naučit léčit od ženy ploskolebců?“ zvolal Dalanar. „Než jsem poznal Echozara, považoval jsem je za zvířata. Od něho jsem se dozvěděl, že se dokážou dorozumívat. A teď říkáš, že mají léčitelky. To jsi mi měl říct, Echozare.“

„A proč? Já nejsem ploskolebec!“ Echozar to slovo pohrdavě vyplivl. „Znal jsem jen svou matku a Andovana.“

Ajla byla překvapená jedovatým tónem jeho hlasu. „Tvou matku prokleli? A přesto přežila a vychovala tě? Musela to být pozoruhodná žena.“

Echozar pohlédl do modrošedých očí vysoké světlovlasé ženy. Neuhnula jeho přímému pohledu. Tato neznámá žena ho zvláštně přitahovala a bylo mu v její společnosti dobře.

„Nikdy o tom mnoho nemluvila,“ řekl Echozar. „Přepadlo ji několik mužů, kteří zabili jejího druha, když ji bránil. Byl bratrem náčelníka její tlupy a oni ji činili odpovědnou za jeho smrt. Náčelník řekl, že přináší neštěstí. Později, když očekávala dítě, ji přijal jako druhou ženu ke svému ohništi. Ale když jsem se narodil, viděl, že se jeho obavy potvrdily. Prostě přinášela neštěstí. Nejen zavinila smrt svého druha, ale přivedla na svět znetvořené dítě. Proto nad ní vyslovil smrtelnou kletbu.“ Echozar mluvil s Ajlou mnohem otevřeněji než s jinými lidmi. Sám se tomu divil.

„Já přesně nevím, co to je smrtelná kletba,“ pokračoval. „Jednou o tom matka vyprávěla, ale nestačila to dopovědět. Všichni se prý od ní odvrátili, jako by byla neviditelná. Pro ně byla mrtvá. I když se snažila vzbudit jejich pozornost, bylo to, jako by nežila. Muselo to být strašné.“

„Ano, je to strašné,“ řekla Ajla měkkým hlasem. „Je to těžké žít dál, když je člověk mrtvý pro ty, které miluje.“

„Moje matka mě vzala a odešla, aby zemřela, jak se od ní očekávalo. Ale našel ji Andovan. Byl už tehdy starý a žil sám. Nikdy mi neřekl, proč opustil svou jeskyni. Mělo to něco společného s krutým náčelníkem…“

„Andovan?“ přerušila ho Ajla. „Byl Sarmunaj?“

„Ano, myslím, že ano,“ řekl Echozar. „Moc o svých lidech nemluvil.“

„My o tom krutém náčelníkovi slyšeli,“ řekl Jondalar zasmušile.

„Andovan se o nás staral,“ pokračoval Echozar. „Naučil mě lovit. Od matky se naučil trochu mluvit řečí klanu, ale nikdy to nebylo víc než pár slov. Já se naučil obojí, i když matka nechápala, jak můžu napodobit jeho zvuky. Andovan zemřel před několika lety a s ním odešla i matčina vůle žít. Smrtelná kletba ji dohonila.“

„Co jsi pak udělal?“ zeptal se Jondalar.

„Žil jsem sám.“

„To není snadné,“ řekla Ajla.

„Ne, to není. Snažil jsem se najít novou společnost. Lidé klanu mi nedovolili, abych se přiblížil. Házeli po mně kameny a říkali, že jsem zrůda a přináším neštěstí. I Druzí lidé se mnou nechtěli nic mít. Pokládali mě za stvůru smíšených duchů, napůl člověka, napůl zvíře. Pak jsem to vzdal, osamělého života jsem měl brzy dost. Skočil jsem z útesu do vody. Potom si pamatuju už jen na Dalanara, jak se na mě díval. Vzal mě sem do jeskyně. A teď jsem Echozar z Lanzadonců,“ ukončil svůj příběh a oddaně pohlédl na Dalanara.

Ajla myslela na svého syna a byla vděčná, že ho tlupa přijala už jako dítě a že se našli lidé, kteří se ho ujali, když ho musela opustit.

„Echozare,“ řekla, „nemysli s nenávistí na lidi své matky. Oni nejsou špatní, jsou jen tak starodávní, že je pro ně těžké se změnit. Jejich tradice sahají daleko zpátky a oni nechápou svět, jaký je dnes.“

„A jsou to lidé,“ řekl Jondalar. „To jsem se na této cestě naučil. Krátce předtím, než jsme překročili ledovec, jsme poznali jednu dvojici z klanu. Ale to je jiná historie. Jen vím, že se chtějí sejít a poradit se o těžkostech, které mají s námi, zvlášť s některými muži Losadunajů. Naši lidé už s nimi obchodují.“

„Ploskolebci se radí? Oni obchodují? Svět se mění tak rychle, že už to nestačím chápat,“ řekl Dalanar. „Kdybych neznal Echozara, tak bych tomu nevěřil.“

„Lidé je můžou nazývat ploskolebci nebo považovat za zvířata, Echozare, ale tvá matka byla statečná žena,“ řekla Ajla a napřáhla k němu ruce. „Já vím, co to je nemít žádné příbuzné. Dnes jsem Ajla z Mamutonů. Přivítáš se se mnou, Echozare z Lanzadonců?“

Přijal její ruce a Ajla cítila, jak se chvěje. „Buď vítána, Ajlo z Mamutonů,“ řekl.

Jondalar k němu přistoupil s rozpraženýma rukama. „Zdravím tě, Echozare z Lanzadonců,“ řekl.

„Vítám tě, Jondalare ze Zelandonců,“ řekl Echozar, „ale to zřejmě vůbec není zapotřebí. Slyšel jsem o synovi od Dalanarova ohniště. Bezpochyby jsi dítětem jeho ducha, jsi mu velmi podobný.“

Jondalar se ušklíbl. „To říká každý, ale jeho nos je trochu větší než můj, nebo snad ne?“

„To rozhodně ne. Ty máš větší nos než já,“ tvrdil Dalanar a plácl mladšího muže na rameno. „Pojďme dovnitř. Jídlo jinak vystydne.“

Ajla zůstala ještě chvíli venku, aby promluvila s Echozarem, a právě když chtěla zajít dovnitř, zastavila ji Joplaja.

„Chtěla bych mluvit s Ajlou a později taky ještě s tebou, Echozare,“ řekla. Echozar rychle nechal obě ženy o samotě. Ajla ještě zahlédla obdiv v jeho očích, když hleděl na Joplaju.

„Ajlo, já…,“ spustila Joplaja. „Myslím, že vím, proč tě Jondalar miluje. Chtěla bych vám oběma popřát hodně štěstí.“

Ajla pozorovala tmavovlasou ženu. Cítila v ní změnu, pocit nejtrpčího zklamání. Najednou pochopila, proč ji tato žena tak zneklidňovala.

„Děkuju, Joplajo. Já ho velice miluju a bylo by pro mě těžké žít bez něho. Cítila bych v sobě nesnesitelnou prázdnotu.“

„Ano, nesnesitelnou,“ řekla Joplaja a na okamžik zavřela oči.

„Nechcete se jít najíst?“ zeptal se Jondalar, který právě vyšel z jeskyně.

„Běž napřed, Ajlo. Já musím ještě něco zařídit,“ řekla Joplaja.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024