26.
Jondalar si pomalu začínal uvědomovat, že je vzhůru, ale opatrnost mu velela, aby zůstal tiše ležet, dokud nezjistí, co se stalo. Hlava mu třeštila. Pootevřel trochu oči. Bylo šero, ale viděl tvrdou špinavou podlahu, na níž ležel. Jednu tvář jako by měl pokrytou suchým škraloupem. Když chtěl zjistit, co to je, nemohl pohnout rukama. Měl je svázané za zády. I nohy měl spoutané.
Převalil se na bok a rozhlédl se. Ležel pod kulatou dřevěnou konstrukcí, která byla přikrytá kůžemi. Podobala se stanu, ale zřejmě stála ve větším uzavřeném prostoru, protože neslyšel poryvy větru. Kdyby ležel někde venku, cítil by jistě průvan. Země taky nebyla zamrzlá, i když bylo chladno. Najednou si uvědomil, že na sobě nemá kožešinový přehoz.
Pokusil se posadit, ale nedokázal to. Motala se mu hlava. Dunění v hlavě přerostlo v ostrou bolest nad levým obočím. Zadržel dech, když slyšel blížící se kroky. Dvě ženy spolu mluvily neznámou řečí, ale některá slova zněla trochu podobně jako mamutonština.
„Haló, vy tam venku! Já jsem vzhůru,“ zavolal řečí lovců mamutů. „To nikdo nepřijde, aby mě rozvázal? Tyhle provazy jsou zbytečné. To musí být nedorozumění. Já přece nemám v úmyslu nic zlého.“
Hlasy na okamžik ztichly, pak je opět slyšel, ale nikdo mu neodpověděl a nikdo nepřišel.
Jondalar, s tváří na špinavé zemi, se pokoušel rozpomenout, jak se sem dostal a proč někdo považoval za nutné ho spoutat. Co provedl? Podle jeho zkušeností bylo třeba spoutat jen lidi, kteří se chovali divně a snažili se zranit jiné. Pak si vzpomněl na ohnivou zeď – a na koně, kteří se řítili k okraji útesu. Ti lidé lovili koně a přitom chytili jeho.
Vtom si vzpomněl na Ajlu, jak seděla na Vítězovi a jen stěží ho ovládala. Nemohl pochopit, jak se hřebec ocitl v poděšeném stádu, když ho přece uvázal ke keři u skály.
Jondalar se zděsil, když viděl, jak se Vítěze zmocnil instinkt stáda. Obával se, že se s Ajlou na zádech rovněž zřítí z útesu. Vzpomínal si, jak s oštěpem připraveným k hodu utíká k nim. Jakkoliv Vítěze miloval – spíš by ho zabil, než by připustil, aby se s Ajlou zřítil do propasti. To bylo to poslední, nač si vzpomínal, než ucítil prudkou bolest a všechno se mu zatmělo.
Někdo mě musel něčím praštit přes hlavu, pomyslel si. Musela to být pořádná rána, protože si už nepamatuju, jak mě dostali sem. Hlava mi pořád ještě třeští. Podezřívali mě snad, že jim chci bránit v lovu? Když se poprvé setkali s Jerenem a jeho lovci, bylo to podobné. S Thonolanem neúmyslně vyplašili stádo, které lovci vháněli do pasti. Ale Jeren pochopil, že se to stalo nedopatřením, a jeho zlost vyprchala. Nakonec se stali přáteli. Přece jsem těm lidem nezmařil lov, nebo snad ano?
Znovu se pokusil si sednout. Ležel na boku, přitáhl kolena k sobě a snažil se s vypětím všech sil narovnat. Nakonec se mu podařilo se posadit. Zdálo se mu, že se mu hlava po té námaze rozskočí. Seděl chvíli se zavřenýma očima a doufal, že bolest poleví. Jak však pomalu bolest odeznívala, narůstala tím spíš starost o Ajlu a zvířata. Zřítili se Víha a Vítěz se stádem z útesu do propasti, strhl Vítěz s sebou Ajlu?
Byla mrtvá? Srdce mu bušilo až v krku, když na to pomyslel. Co jestli už Ajla a koně nežijí? A co je s Vlkem? Jestli přes své zranění doběhl na místo, nikoho tam nenajde. Jondalar si představoval, jak Vlk hledá a najde stopu, jak ji sleduje a stopa najednou končí v nicotě. Co udělá? Vlk byl dobrý lovec, ale byl zraněný. Bude postrádat Ajlu a zbytek své „smečky“. Nebyl zvyklý žít sám. Jak si poradí? Co se stane, když potká smečku divokých vlků? Dokáže se ubránit?
Cožpak nikdo nepřijde? Rád bych se napil trochu vody, pomyslel si Jondalar. Museli mě slyšet. Mám taky hlad, ale především mám žízeň. V ústech měl vyprahlo a žízeň začínala být nesnesitelná.
„He, vy tam venku! Mám žízeň! To mi nikdo nemůže donést trochu vody?“ volal. „Co jste to vlastně za lidi? Spoutat někoho a ani mu nedat napít!“
Nikdo neodpovídal. Když několikrát zavolal, rozhodl se, že bude šetřit síly. Voláním se jen vyčerpával. H…
