21.
Ajla a Jondalar zůstali i příští a přespříští den v opuštěném letním táboře. Ráno třetího dne déšť konečně polevil. Husté šedé mraky se roztrhaly, odpoledne se objevilo slunce a všude mezi mraky se otevřela modrá obloha. Čerstvý vítr vál nejdřív z jednoho, potom z druhého směru, jako by se nemohl rozhodnout, který je nejlepší.
Většinu svých věcí zatím usušili. Otevřeli přední a zadní stranu chýše, aby všechno důkladně provětrali. Některé kožené věci ztvrdly a ztuhly a zřejmě teprve delším používáním zase změknou, ale neutrpěly vážnou škodu. Jinak tomu bylo s jejich cestovními koši. Chytily plíseň a zpuchřely, váhou obsahu se vyboulily a tu a tam se rostlinná vlákna zpřetrhala.
Ajla uvažovala o tom, jak by co nejdřív zhotovila nové koše, i když suché podzimní rostliny nebyly pro to nejpevnějším a nejlepším materiálem. Když o tom mluvila s Jondalarem, upozornil ji i na něco jiného.
„Pokaždé, když se přepravujeme přes hlubší řeku a koně musí plavat, tak se koše zmáčejí,“ řekl. „Pokud máme člun, vložíme koše prostě do něho. A pokud se pohybujeme otevřenou krajinou, můžeme bez potíží použít smyk. Ale čekají nás taky ještě lesy a neschůdné cesty. Pak nebude tak snadné tahat smyk a ještě člun, stejně jako tady v horách. Jednoho dne se budeme muset rozhodnout a dál ho netahat. Ale jestli to uděláme, potřebujeme cestovní koše, které se nepromočí, když koně plavou přes řeku. Mohla bys takové koše udělat?“
Teď bylo na Ajle, aby přemýšlela. „Máš pravdu, skutečně se vždycky promáčejí. Když jsem dělala tyhle koše, nemusela jsem překonávat tolik řek. A taky většinou nebyly tak hluboké.“ Usilovně přemýšlela. Pak si připomněla koše, které pletla dřív. „Zpočátku jsem nepotřebovala cestovní koše. Když jsem se poprvé pokoušela Víze něco naložit na záda, udělala jsem velký plochý koš. Snad bych něco takového mohla zase udělat. Bylo by to snadnější, kdybychom nepotřebovali koně, abychom na nich jeli, ale…“
Ajla zavřela oči a pokoušela si to představit. „Možná… Mohla bych udělat takové koše, které se dají zvednout na záda, když jsme ve vodě… Ne, to by nešlo, pokud bychom jeli na koních… Ale… možná bych mohla něco udělat, aby to nesli na zadku, za námi…“ Pohlédla na Jondalara. „Ano, myslím, že to půjde.“
Sbírali rákosí a listy orobince, vrbové pruty, dlouhé tenké kořeny smrků a všechno, co mohla Ajla použít na pletení košů a provazů. Vyzkoušeli různé možnosti, jak upevnit koše na hřbetě Víhy, a pracovali na tom celý den. Pozdě odpoledne dokončili koš, který byl dost velký, aby pojal všechny Ajliny věci a cestovní vybavení a který mohla Víha nést tak, aby nepřekážel jezdkyni. Hned se pustili do výroby druhého koše pro Vítěze, a ten už se jim podařil udělat podstatně rychleji.
Večer se otočil vítr a vál teď ostře od severu. Když šero přešlo do tmy, bylo nebe téměř jasné, ale hodně se ochladilo. Rozhodli se vyrazit příštího rána a dohodli se, že proberou své věci a vyřadí všechno, co bezpodmínečně nepotřebují. Nové koše prostě neskýtaly dost místa, aby mohli vzít všechno. Rozprostřeli veškeré věci na zemi.
Ajla ukázala na kus mamutoviny, kde jim Talut vyznačil první úsek cesty. „Mapu už nepotřebujeme. Talutova země je daleko za námi,“ řekla s lítostí.
„Máš pravdu, nepotřebujeme ji. Ale jen nerad bych ji tu zanechal,“ řekl Jondalar a zasmušil se při pomyšlení, že by se s ní měl rozloučit. „Docela by mě těšilo, kdybych mohl ukázat doma, jak Mamutoni dělají mapy. Kromě toho mi připomíná Taluta.“
Ajla chápavě přikývla. „Jestli máš ještě místo, tak ji vezmi. Ale není bezpodmínečně potřebná.“
Jondalar se díval, co Ajla rozprostřela po zemi, a zvedl zvláštně zavázaný balíček, kterého si už všiml dřív. „Co je to?“
„Něco, co jsem udělala minulou zimu,“ řekla a vzala mu to z ruky. Rychle se podívala jiným směrem a cítila, jak rudne. Strčila balíček mezi věci, které si chtěla vzít. „Nechám tady všechno letní oblečení. Je stejně špinavé a obnošené. Vezmu s sebou jen zimní věci. Tak získám trochu místa.“
Jondalar na ni pozorně hleděl, ale u…
