37.
Devátá jeskyně postavila přístřešek pro koně v méně používané jižní části prohlubně, v blízkosti mostu k Dolním jeskyním. Ajla se nejdřív zeptala Joharana, jestli pro ně smí s Jondalarem postavit jednoduché krytí, které by je ochránilo před deštěm a sněhem. Joharan k jejímu překvapení svolal lidi k řečništi, aby zjistil jejich názor, a rozhodli se, že společně postaví řádný přístřešek pro zvířata – s nízkou kamennou zídkou a střechou proti nečasu, jenom u vchodu nebyl závěs a taky ohrazení nebylo nijak uzavřeno.
Koně mohli přicházet a odcházet, jak se jim zlíbilo. Dřív, když ještě Ajla žila v údolí, bydlela s ní Víha v jeskyni. Později v táboře Lva si oba koně zvykli na přístřešek, který Mamutoni připojili ke své podlouhlé podzemní chýši. Jakmile Ajla Vize a Vítězovi ukázala místo, dala jim tam seno a ovesnou slámu a vodu k pití, přijali je jako své. Přinejmenším se tam často vraceli přímou cestou od břehu řeky. Cestu, která vedla z Lesního údolí podél rušného svahu kolem příbytků, používali jen tehdy, když je vedla Ajla.
Když byl přístřešek hotový, Jondalar s Ajlou se rozhodli zhotovit si hranatý dřevěný džber na vodu po saramudonském způsobu, čímž přilákali mnohé zvědavé diváky. Přestože měli hodně pomocníků – a ještě víc diváků –, potřebovali k tomu několik dní. Nejdřív si vyhlédli vhodný strom. Rozhodli se pro vysokou borovici ze středu hustého porostu. Blízkost druhých stromů způsobila, že kmeny rostly v boji o sluneční světlo poměrně rovně a bez četných rozvětvení.
Strom porazili kamennými sekerami, což bylo dost obtížné, protože sekery nepronikaly příliš hluboko do dřeva. Bylo třeba namáhavě se prosekat horou třísek a téměř svisle skrz kmen.
Zbylý pařez vypadal spíš na dílo bobra než na práci člověka. Pak musel být kmen ještě jednou přesekán pod nejnižším rozvětvením. Korunu stromu dostali řezbáři a výrobci nástrojů, a třísky se spálily. Ze stejného stromu pak udělali ještě džber na krmivo pro koně. Podle saramudonského zvyku zahrabali do země vedle poraženého stromu borové šišky jako dík Velké Matce Zemi. Tento malý obřad udělal na zelandonu velký dojem.
Příštím krokem byla příprava prken. Pomocí kladiva a klínů se vylamovala z kmene. Z hrubých prken byly pak podélně odštípnuty ztenčené krajnice a prkna tak získala boční hrany. V tomto provedení mohla mít mnohostranné použití, například jako police. Ještě víc obratnosti bylo třeba k výrobě beden. Prkno vhodné délky se pazourkovým rydlem nebo kamenným dlátem na obou koncích pod stejným úhlem zešikmilo. Potom se pomocí tří značek rozměřilo na čtyři stejné díly a na těchto značkách se napříč vyryly klínovité zářezy dostatečně hluboké, aby bylo možné prkno v páře na těchto místech ohnout. Nesměly však být příliš hluboké, aby prkno při ohýbání neprasklo. Ještě než se začalo prkno naparovat a ohýbat, vyryl se podél jednoho okraje na vnitřku prkna souvislý žlábek. Natřikrát zohýbané prkno pak vytvořilo hranatou skládačku, jakýsi dřevěný „obal“ bez víka a dna. V jeho jediné otevřené rohové hraně – kde na sebe měly dosednout protilehlé konce prkna – jej bylo nutno pevně spojit. K tomu bylo zapotřebí vyvrtat kamenným vrtákem šikmo přes roh několik otvorů a připravit si spojovací kolíky. Dřevo skládačky se pískem a kamením vyhladilo a podobně se opracovalo i dno, které bylo vyrobené z jiného prkna tak, aby odpovídalo svým rozměrem velikosti bedny. Dno se kolem dokola na hranách zešikmilo a zasadilo se do vnitřního žlábku v obalu. Teprve pak se bedna na rohových hranách pevně spojila pomocí klínků vsazených přes roh do před vrtaných otvorů.
I když bednička při prvním naplnění vodou tekla, dřevo brzy nabobtnalo a spoje se pevně zatáhly, takže vznikla vodotěsná nádoba. Ta se pak výborně hodila pro uchovávání tuku a tekutin nebo se v ní mohlo vařit, když se do vody vložily horké kameny. A když byla nádoba větší, byl to samozřejmě výborný džber na vodu a krmení pro koně. Ajla a Jondalar se rozhodli, že v budoucnu vyrobí víc takových nádob.
Marthona pozorovala, jak …
