26.
„To si musím rozmyslet,“ řekla Mardena. „Můj syn není jako ostatní chlapci. Nemůže dělat totéž co oni.“
Ajla svraštila čelo. „Nevím, jestli tomu správně rozumím.“
„Vidíš přece, že má znetvořenou ruku.“
„Ano, ale může se naučit takové omezení překonat.“
„Jak by mohl? Nikdy z něho nebude lovec ani nebude vyrábět nástroje. Nezbývá toho moc, co by mohl dělat.“
„Proč by nemohl být lovcem nebo vyrábět nástroje?“ zeptala se Ajla. „Je chytrý. Dobře vidí. Má jednu zdravou ruku a druhou může taky částečně používat. Může chodit, dokonce utíkat. Už jsem viděla horší zmrzačení. Potřebuje jenom někoho, kdo by ho učil.“
„A kdo by ho učil?“ zeptala se Mardena trpce. „Dokonce ani muž jeho ohniště k tomu neměl chuť.“
Ajla pomalu začínala chápat. „Já bych ho ráda učila, a myslím, že by mi Jondalar pomohl. Lanidar má levou paži silnou. Musí se naučit vyrovnávat omezení pravé ruky, především když jde o rovnováhu a přesnost, ale oštěp by mohl házet, rozhodně s vrhačem oštěpů.“
„Proč se o něho tolik staráš? My nežijeme v tvé jeskyni. Ani ho neznáš,“ zeptala se žena podezíravě.
Neuvěřila by jí, že to dělá, protože k chlapci pocítila náklonnost, i když ho znala teprve tak krátce. Proto Ajla odpověděla: „Všichni máme povinnost předávat dětem, co sami umíme, a já jsem se právě stala Zelandonkou. Musím mému novému lidu prokázat službu, abych dokázala, že jsem toho hodna. Kromě toho mi tvůj syn pomáhá s koňmi. Něco mu dlužím a ráda bych mu vrátila něco stejné hodnoty. Tak mě to naučili, ještě když jsem byla malá.“
„A co bude, když ho budeš učit a on se přesto nenaučí lovit? Já bych rozhodně nechtěla, aby si dělal marné naděje.“
„Musí se něco naučit, Mardeno. Co bude, až bude dospělý a ty už ho nebudeš moct ochraňovat? Nechceš přece, aby byl Zelandoncům na obtíž. Já bych to rozhodně nechtěla, bez ohledu na to, kde bydlí.“
„Může vždycky ještě sbírat se ženami potravu.“
„Ano, a to je jistě hodnotný příspěvek, ale on se může naučit víc. Přinejmenším by to měl zkusit,“ trvala na svém Ajla.
„V tom máš zřejmě pravdu, ale co může dělat? Že by lovil, to si skutečně neumím představit.“
„Viděla jsi, jak vrhl oštěp, nebo ne? I kdyby nebyl zvlášť dobrým lovcem – což si nemyslím –, mohlo by z toho vzejít něco smysluplného.“
„Například?“
Ajla se snažila rychle si něco vymyslet. „Umí dobře pískat, Mardeno. Já ho slyšela,“ řekla. „Kdo umí tak pískat, ten se snadno učí napodobovat zvířecí hlasy. Pak by z něho mohl být dobrý přivolávač a mohl by lákat zvířata tam, kde je očekávají lovci. K tomu nepotřebuje paže, ale musel by se zdržovat v blízkosti zvířat, aby slyšel jejich hlasy a naučil se napodobovat jejich zvuky.“
„Máš pravdu, umí dobře pískat,“ souhlasila Mardena. Na to ještě nepomyslela. „Myslíš si skutečně, že by mu to k něčemu mohlo být?“
Lanidar sledoval jejich rozmluvu s napjatým výrazem. „Ona umí cvrlikat jako pták, mami,“ řekl horlivě. „A píská, aby přivolala koně. Kromě toho umí tak napodobit koně, že se to vůbec nedá od skutečného koně rozeznat.“
„Je to pravda? Umíš vyrážet zvuky jako kůň?“ zeptala se žena.
Ajla nechtěla hlasitě zaržát, když bylo kolem tolik lidí, kteří by na ni civěli, a proto navrhla: „Přijď zítra dopoledne s Lanidarem do tábora Deváté jeskyně, Mardeno.“
„Můžu vzít s sebou mou matku? Určitě by chtěla být u toho.“
„Samozřejmě. Přijďte všichni tři a najezte se s námi.“
„Dobře. Přijdeme zítra dopoledne.“
Chlapec a matka pomalu odcházeli. Ajla se za nimi dívala a viděla, jak se za ní Lanidar otočil s vděčným úsměvem. Pak šla dál k oběma ženám s Vlkem.
„Tady je tvůj pták,“ řekla Folara, když Ajla stála před ní, a zvedla sněžného kura, v němž ještě byl zabodnutý oštěp. „Co s ním máš v úmyslu?“
„Právě jsem pozvala na zítřek k jídlu hosty a uvařím ho pro ně.“
„Koho jsi pozvala?“ zeptala se Marthona.
„Ženu, s kterou jsem právě mluvila,“ odpověděla Ajla.
„Mardenu?“ zvolala Folara překvapeně.
„A jejího syna a její matku.“
„Nikdo je nezve, jen na společné slavnosti samozřejmě,“ řekla Folara.
„Proč ne?“
„Kdy…
