38.
„Můžeš být spokojená, Ajlo. Je to naprosto zdravá holčička,“ oznámila Marthona a podala malý uzlíček matce.
Ajla pozorovala své dítě. „Ta je krásná!“ Vybalila maličkou z měkké kůže a přes povzbudivá slova ji s tichými obavami prohlížela, jestli nemá nějaké znetvoření. „Je dokonalá. Viděla jsi někdy tak krásné dítě, Marthono?“
Marthona se usmála. Samozřejmě že ano – své vlastní děti. Ale tato holčička, dcera ohniště jejího syna, byla neméně krásná.
„Porod vůbec nebyl těžký,“ poznamenala Ajla, když se k nim přidružila zelandona. „Hodně jsi mi pomohla, takže to šlo docela snadno. Jsem tak ráda, že je to holčička. Podívej se, už hledá můj prs.“
Je vidět, že má zkušenost, pomyslela si zelandona.
„Nemohl by přijít Jondalar, aby se podíval na svou dceru? Myslím, že mu je podobná, nepřipadá ti, Marthono?“
„Hned pro něho pošlu,“ řekla zelandona, když Ajlu prohlédla a dala jí mezi nohy savou kůži. „Nic není roztržené, Ajlo, nemáš žádné zranění. Jen krvácíš, tím se všechno vypláchne. Byl to dobrý porod. Už máš pro maličkou jméno?“
„Ano, přemýšlela jsem o tom, když jsi mi řekla, že jsem to já, kdo určí jméno dítěte.“
„Dobře. Řekni mi jméno. Já nakreslím na tenhle kámen jeho symbol a pak ho vyměním za tohle,“ řekla První zelandona a zvedla porodní rohož, do níž bylo zabaleno plodové lůžko. „Pak tady to vynesu ven a zahrabu, dokud ještě životní duch zůstává v plodovém lůžku a hledá domov, z kterého byl vypuzen. Musím si pospíšit. A pak sem pošlu Jondalara.“
„Rozhodla jsem se, že se bude jmenovat…,“ pokračovala Ajla.
„Ne! Neříkej to nahlas, jen mi to pošeptej do ucha,“ přerušila ji zelandona.
První zelandona se naklonila nad Ajlu a poslechla si jméno. Pak rychle vyšla. Marthona, Folara a Proleva se posadily vedle mladé matky, obdivovaly dítě a tiše se bavily. Ajla byla unavená, ale šťastná a uvolněná, bylo to úplně jiné než po porodu Durka. Tehdy byla naprosto vyčerpaná a strašně trpěla. Teď si trochu zdřímla, ale hned se probudila, když se vrátila zelandona a podala jí malý kámen se záhadnými znaky v červené a černé barvě.
„Ulož ho na bezpečné místo, možná do výklenku za donku.“
Ajla přikývla, ale to už uviděla Jondalara, který k ní pospíchal a poklekl vedle lůžka. „Jak je ti, Ajlo?“
„Dobře. Nebyl to těžký porod, Jondalare. Mnohem lehčí, než jsem si myslela. Podívej se na ni!“ odhrnula přikrývku, aby se mohl podívat na svou dcerušku. „Je dokonalá!“
„Máš holčičku, jak sis přála.“ Pozoroval nábožně malého novorozence. „Jak je maličká! Podívej, jaké má malé nehtíky.“ Skutečnost, že tato žena darovala život úplně nové lidské bytosti, ho přemohla. „Jak jsi nazvala svou dceru?“
Ajla pohlédla tázavě na zelandonu. „Smím mu to říct?“
„Ano, teď už nehrozí žádné nebezpečí.“
„Dala jsem jí jméno Jonajla po nás obou, Jondalare, protože pochází od nás obou. Je to stejně má jako tvoje dcera.“
„Jonajla. To je hezké jméno, Ajlo.“
Marthoně se jméno taky líbilo. Ona a Proleva se na Ajlu chápavě usmívaly. Nebylo neobvyklé, že mladá matka posilovala svého druha v přesvědčení, že dítě pochází od jeho ducha. I když Ajla nemluvila o duchu, myslely, že jí dobře rozumějí. Zelandona si tím nebyla tak jistá. Ajla obvykle říkala, co si myslí. Jondalar naproti tomu věděl přesně, co tím Ajla myslela.
Líbilo by se mu, kdyby měla pravdu. Hrdě pozoroval droboučkou holčičku. Zdálo se, že jí je bez přikrývky zima.
„Je překrásná. Bude vypadat přesně jako ty, Ajlo, to se hned pozná,“ řekl.
„Je ti taky podobná, Jondalare. Chtěl by sis ji pochovat?“
„Já nevím,“ řekl zděšeně. „Je tak maličká.“
„Není zase tak malá, abys ji nemohl vzít do náruče, Jondalare,“ řekla zelandona. „Počkej, já ti pomůžu. Posaď se pohodlně sem.“ Zabalila zase dítě do přikrývky a ukázala Jondalarovi, jak je má držet.
Holčička otevřela oči a zdálo se, že se na něho dívá. Jsi skutečně moje dcera? ptal se. Jsi tak drobounká, budeš potřebovat někoho, kdo tě bude ochraňovat a starat se o tebe, dokud nevyrosteš. Přitiskl ji trochu silněji k sobě a cítil, že ho ta malá holčička…
