Pod kamennou střechou 2 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

35.

Jondalar poklekl do bahna na břehu malého potůčku a sklonil se nad Ajlou, která se celým tělem tiskla k mohutnému, na boku ležícímu vlkovi a držela jeho hlavu v rukách. Jedno ucho měl roztržené, krev jí kapala do dlaní. Vlk se pokusil olíznout jí tvář.

„To je Vlk! Je zraněný!“ vzlykala Ajla. Slzy jí stékaly a zanechávaly bílé pruhy na ušpiněné tváři.

„Co myslíš, že se mu stalo?“ zeptal se Jondalar.

„Nevím, ale musíme ho ošetřit,“ řekla a narovnala se. „Musíme udělat nosítka a dopravit ho do tábora.“ Když vstala, chtěl vstát i Vlk, ale byl příliš slabý.

„Zůstaň u něho, Ajlo. Já zatím udělám nosítka z kmínků, které jsem právě uřízl pro násady oštěpů,“ řekl Jondalar.

Když se Jondalar a Ajla vrátili s Vlkem domů, lidé přispěchali, aby jim pomohli. Ajla měla radost, že si zatím tolik lidí Vlka oblíbilo.

„Připravím mu místo v chýši,“ nabídla se Marthona a pospíchala napřed.

„Můžu nějak pomoci?“ ptal se Joharan, který se právě vrátil do tábora.

„Mohl bys zjistit, jestli zelandoně nezbylo ještě trochu kostivalu, který přikládala Mataganovi, a květy měsíčku. Obávám se, že Vlk bojoval s jinými vlky. Je pokousaný, a takové rány mohou být zlé. Potřebuje silný lék a musím mu rány vyčistit,“ řekla Ajla.

„Budeš potřebovat vařící vodu?“ zeptal se Vilomar. Ajla přikývla. „Rozdělám oheň. Dobře že jsme právě přinesli dříví.“

Joharan se vrátil v doprovodu Folary a Prolevy z chýše zelandonů a řekl, že První zelandona hned přijde. Zakrátko vědělo celé letní setkání, že Ajlin Vlk byl zraněn, a většina lidí si o něho dělala starost.

Jondalar zůstal u Ajly, aby jí pomáhal, když prohlížela Vlka. Podle výrazu její tváře poznal, jak vážná jsou Vlkova zranění. Ajla si byla jista, že ho napadla celá smečka. Byl div, že ještě vůbec žil. Požádala Prolevu o kus tuřího masa, rozmělnila je, jako by jím chtěla krmit malé dítě, smíchala je s rozdrcenými kořeny anemonky a krmila Vlka tou kaší, aby se uvolnily křeče a on usnul.

„Jondalare, přines mi prosím kus kůže nenarozeného telete tura, kterého jsem zabila,“ požádala Ajla. „Potřebuju měkkou savou kůži na vyčištění ran.“

Marthona pozorovala, jak vkládá do různých misek s horkou vodou rozdrcené kořeny a sušené léky v prášku, a podala jí kus látky. „Zelandona ráda používá tohle,“ řekla.

Ajla pohlédla na látku. Byla měkká, ale nebyla z kůže. Vypadala spíš jako kus jemně utkané dlouhé sukně, kterou jí Marthona darovala. Ponořila látku do misky s vodou a tkanina vodu dobře nasála. „To je skutečně výborné. Mockrát děkuji,“ řekla Ajla.

Přišla První zelandona, právě když Jondalar a Joharan pomáhali Ajle Vlka otočit, aby ho mohla ošetřit i na druhém boku. Hned jí pomohla vyčistit zvlášť zlou ránu. Pak Ajla k překvapení kolemstojících navlékla tenký kus šlachy do malé dírky protahovače vláken a sešila tím nejhorší rány, přičemž na několika vhodných místech udělala uzel. Už ukázala tento nástroj několika lidem, ale ještě nikdy nikdo neviděl, jak se jím sešívá kůže živého tvora. Dokonce sešila Vlkovi i roztržené ucho, i když mu zůstanou roztřepané okraje.

„Takhle jsi to tedy udělala tehdy se mnou,“ řekl Jondalar se zamyšleným úsměvem.

„Zdá se, že to pomůže, aby okraje rány zůstaly u sebe a rána se řádně zhojila,“ hodnotila zelandona. „Tohle tě taky naučila léčitelka klanu? Sešívat kůži?“

„Ne. Iza to nikdy nedělala. Ženy klanu vlastně nešijí, ale věci svazují dohromady uzly. Jako šídlo k tomu používají ostrou malou kůstku z přední nohy jelena a tou dělají do kůží dírky. Pak vezmou šlachy, které vysušily, až jsou na koncích tvrdé, protáhnou je dírkami a svážou na uzel. I nádoby z březové kůry takhle dělají. Když se Jondalarovy rány pořád otvíraly, ačkoli jsem je pevně zavázala, uvažovala jsem, jestli bych neměla udělat pár uzlů, abych jeho kůži a svaly udržela ve správné poloze. Zkusila jsem to a zdálo se, že to pomáhá, jen jsem nevěděla přesně, kdy mám zase šlachy odstranit. Nechtěla jsem, aby se mu rány znovu otevřely, na druhé straně ale nesměly uzly srůst s kůží. Myslím, že jsem čekala trochu moc dlouho, než jsem je nakonec odřezala. Možná to při odstraňování bolelo víc, než bylo nutné.“

„Chceš tím říct, že jsi ránu zašívala poprvé u mě?“ zeptal se Jondalar. „Ty jsi nevěděla, jestli to půjde, a přesto jsi to na mně vyzkoušela?“ Zasmál se. „Jsem rád, že jsi to zkusila. Až na ty jizvy se sotva pozná, že mě lev téměř roztrhal.“

„Takže jsi tenhle způsob zašívání ran vymyslela sama,“ žasla zelandona. „Jen velmi obratný člověk s přirozeným nadáním pro léčitelství si může něco takového vymyslet. Ajlo, ty patříš mezi zelandony.“

Ajla k ní nešťastně vzhlédla. „Ale já nechci mezi zelandony. Já… já si té nabídky vážím… chci říct… Prosím, nechápej mě špatně, cítím se poctěna, ale já bych prostě chtěla být Jondalarova družka, donosit jeho dítě a být dobrou zelandonskou ženou.“ Vyhnula se pohledu zelandony.

„Ani ty mě nechápej špatně,“ řekla zelandona. „To nebyla žádná neuvážená nabídka jako třeba pozvání k jídlu. Řekla jsem, že patříš mezi zelandony. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Člověk s tvými schopnostmi se musí spojit s ostatními, kteří mají podobné znalosti. Ty jsi přece ráda léčitelkou, nebo se mýlím?“

„Já jsem léčitelka. Na tom se nedá nic změnit,“ odpověděla Ajla.

„Samozřejmě že jsi léčitelka, o to nejde, Ajlo,“ řekla První zelandona, „ale u Zelandonců platí za léčitele jen ti, kteří patří k zelandonům. Lidé nebudou věřit léčitelce bez této příslušnosti. Nebudou tě volat, když budou potřebovat pomoc, dokud nebudeš mezi zelandony. Nemohla bys tu být léčitelkou. Proč se tomu tak bráníš?“

„Vyprávěla jsi, co všechno se musí člověk naučit a kolik času tomu musí obětovat,“ odpověděla Ajla. „Jak bych mohla být Jondalarovi dobrou družkou a jak bych se mohla dobře starat o své dítě, kdybych musela strávit tolik času tím, abych se stala zelandonou?“

„Jsou zelandony, které mají druha a děti. Sama jsi mi vyprávěla o muži na druhé straně ledovce, který má družku a více dětí, a seznámila ses přece se zelandonou Druhé jeskyně,“ řekla První zelandona. „A je jich takových víc.“

„Ale ne příliš mnoho,“ namítla Ajla.

První zelandona se na Ajlu pozorně zadívala a byla přesvědčená, že za tím je víc, než Ajla přiznává. Odůvodnění se jí nezdálo. Ajla byla výtečná léčitelka, zvídavá, rychle a ráda se učila. Nikdy by nezanedbávala svého druha a děti, a kdyby se někdy musela na delší dobu vzdálit, vždycky by tu byl někdo, kdo by jí pomohl. Vždyť kolik jen času tráví se svými zvířaty! A přesto se s ní dá mluvit, vždycky je ochotná přiložit ruce k dílu, když to je zapotřebí, a vždycky udělala víc, než se od ní očekávalo.

Na První zelandonu udělalo velký dojem, jakým způsobem Ajla přiměla jiné mladé matky k tomu, aby Lanoze pomohly s její mladší sestřičkou a i s péčí o ostatní sourozence. A jak pomohla tomu chlapci se znetvořenou rukou. To byly skutky, které vyznačovaly dobrou zelandonu. Ujala se své role naprosto samozřejmě. První zelandona se rozhodla zjistit, v čem je ve skutečnosti problém, protože tak nebo tak byla rozhodnuta udělat z Ajly zelandonu. Prostě ji musela zavázat slibem. Bylo by to příliš velké ohrožení pro autoritu zelandonu, kdyby někoho s těmito znalostmi a těmito schopnostmi nechala mimo svůj vliv, aby si dělal, co se mu zlíbí.

Lidé se usmívali, když Vlk se svými obvazy z Marthoniny látky a z měkkých kůží procházel vedle Ajly táborem. Vypadal, jako by měl na sobě lidské oblečení, a to propůjčovalo nebezpečnému divokému masožroutovi směšné vzezření. Mnozí se poptávali, jak se mu daří, a jiní zase tvrdili, jak dobře vypadá. Vlk se po celou dobu svého léčení zdržoval vedle Ajly. Když ho poprvé opustila, byl tak nešťastný, že začal výt, utrhl se a hledal ji. Vypravěči příběhů už začínali spřádat legendy o vlkovi, který miloval ženu.

Znovu ho musela naučit, že se nesmí pohnout z místa, když mu to přikáže. Nakonec si zvykl zůstávat u Jondalara, Marthony nebo Folary. Cítil se odpovědný za táborové území Deváté jeskyně a Ajla ho znovu musela učit, že nesmí ohrožovat návštěvníky. Zvlášť lidé, kteří byli Ajle blízcí, žasli nad její nekonečnou trpělivostí se zvířetem, ale taky si všimli, čeho všeho tím dosáhla. Mnozí by si přáli taky mít vlka, který by je na povel poslouchal, ale sotva kdo byl ochoten věnovat tomu tolik času a námahy. Přinejmenším bylo lidem jasné, že Ajlina moc nad zvířaty nemá nic společného s kouzly.

Ajle se zdálo, že konečně zase dosáhla toho, že Vlk s klidem přijímá i příležitostné návštěvníky. Už si kvůli tomu nedělala starosti, dokud jeden mladý muž – byl jí představen jako Palidar z Jedenácté jeskyně – nenavštívil Vilomarova pomocníka Tivonana. Když se Palidar blížil k Vlkovi, ten začal vrčet a hrozivě cenil zuby. Poručila mu, aby si lehl, ale ani pak se neuklidnil. Mladý muž ustrašeně ustoupil a Ajla se mu moc omlouvala. Vilomar, Tivonan a někteří další, kteří byli u toho, na ni tázavě pohlédli.

„Já nevím, co s ním je,“ řekla Ajla nešťastně. „Myslela jsem, že už to překonal. Normálně se tak Vlk nechová, ale zažil zlé věci, na které ještě nezapomněl.“

„Prý byl zraněn,“ řekl mladý muž.

Ajla si všimla, že Palidar má náhrdelník z vlčích tesáků a že nese vak zdobený vlčí kožešinou. „Smím se zeptat, odkud máš tu vlčí kožešinu?“ zeptala se.

„Nu ano… mnozí si myslí, že lovím vlky, ale řeknu ti pravdu. Našel jsem ji. Našel jsem dokonce dva vlky. Museli se spolu dost porvat podle toho, jak zle byli zřízení. Byla to černá vlčice, ten druhý byl obvyklý šedý vlk. Vzal jsem si nejdřív zuby, ale pak jsem se rozhodl, že si nechám i kožešinu.“

„A na tvém vaku visí kožešina šedého vlka,“ řekla Ajla. „Teď chápu. Vlk se zřejmě zapletl do téhož boje a byl přitom zraněn. Věděla jsem, že našel družku, zřejmě tu černou vlčici. Je ještě mladý, a já si nemyslím, že by se už skutečně pářil. Nejsou mu ještě ani dva roky, ale seznámili se. Buďto to byla postavením nejnižší vlčice tamější smečky, nebo osamělá vlčice z jiné smečky.“

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Tivonan. Počet posluchačů zatím narostl.

„Vlci mají rádi, když vlci vypadají jako vlci. Zřejmě dokážou snadněji pochopit jednání druhého vlka, když má jeho srst obvyklé zbarvení. Vlky, kteří se odlišují a jsou celí černí nebo bílí nebo strakatí, mezi sebe neradi přijímají – výjimku tvoří bílí vlci, a to když je po celý rok hodně sněhu, jak mě poučili moji mamutonští přátelé. Pak nejsou bílí vlci tak neobvyklí. Ale vlci s neobvyklou černou barvou, jakou měla ta vlčice, mají ve smečce úplně nejnižší postavení. Zřejmě proto smečku opustila. Osamělí vlci si většinou hledají vlastní místo na okraji území různých smeček. A když potkají jiného osamělého vlka, mohou se pokusit založit vlastní smečku. Myslím, že zdejší vlci hájili své území proti těm dvěma,“ řekla Ajla. „A i když je Vlk tak veliký, má podstatnou nevýhodu. Zná jen lidi, nevyrostl mezi vlky. Něco ví, protože je vlk, ale neměl ani sourozence, ani strýce nebo tety. Nebyli tu jiní vlci, kteří by ho naučili, co se vlci obvykle od sebe navzájem učí.“

„Odkud to všechno víš?“ zeptal se Palidar.

„Pozorovala jsem vlky mnoho let. Když jsem se naučila lovit, lovila jsem nejdřív jen masožravce, žádná zvířata, která nám slouží za potravu. Chtěla bych tě požádat o laskavost, Palidare,“ řekla Ajla. „Jde o tuhle vlčí kožešinu. Vlk zřejmě vrčí a ohrožuje tě, protože cítí vlka, s kterým bojoval a kterého zabil. Smečka zabila jeho družku a málem i jeho. Mohlo by to být pro tebe nebezpečné, kdybys tuhle kožešinu nosil v jeho blízkosti. Už bys s ní sem neměl chodit, protože nevím, jak by se příště zachoval.“

„Já ti ji daruju,“ řekl mladý muž. „Je to jen volně sešitý, bezcenný kus kožešiny. Nechtěl bych vstoupit do písní a příběhů jako muž, jehož napadl vlk, který miloval ženu. Nemáš nic proti tomu, když si ponechám tyhle tesáky? Ty mají určitou hodnotu.“

„Ano, nech si tesáky, ale radila bych ti, abys je několik dní namočil do silného čaje. A ukázal bys mi, kde jsi ty vlky našel?“

Když muž dal Ajle vlčí kožešinu, hodila ji Vlkovi. Ten po ní skočil, popadl ji tlapami, zakousl se do ní a snažil se ji roztrhat.

Mohlo by to být k smíchu, kdyby kolemstojící nevěděli, že byl těžce zraněn a ztratil svou možnou družku. Místo toho všichni projevovali soucit a říkali si, že by se na jeho místě asi zachovali stejně.

„Jsem rád, že už tu kožešinu nemám u sebe,“ prohlásil Palidar.

Nakonec se Ajla a Palidar rozhodli, že se na místo nálezu podívají později, protože v této chvíli měli oba před sebou něco jiného. Ajla vlastně ani nevěděla, co tam doufala najít. Mrchožrouti už zřejmě zatím stejně odstranili všechny stopy, ale byla zvědavá, jak daleko se Vlk i se svým těžkým zraněním dovlekl, aby ji našel. Když Palidar odešel, přemýšlela o písních a příbězích, o kterých mluvil a v nichž šlo o vlka, který miloval ženu.

Znala tábor vypravěčů a hudebníků. Bylo to živé, barevně pestré místo. I jejich oblečení bylo pestřejší, než měli obvykle ostatní. Neměli společný původ a žádný kamenný příbytek, jen své putovní stany a chýše. Putovali od místa k místu, táhli od jeskyně k jeskyni, ale nedalo se přehlédnout, že se dobře znají a že mezi sebou cítí příbuznost. Ať byli kdekoliv, hemžilo se to tam dětmi. I teď navštěvovali jako obvykle různé jeskyně, jen v tuto chvíli ne v jejich stálých bydlištích, nýbrž v letních táborech. Pořádali představení na velkém shromaždišti, kde se konaly svatební obřady, a diváci seděli kolem na svahu.

Ajla věděla, že vypravěči příběhů už začali vyprávět historie o zvířatech v Deváté jeskyni. Mnohé pojednávaly o tom, jak užitečná mohou zvířata být: že koně nosí těžké náklady a vlk pomáhá při lovu tím, že například plaší ptáky pro lovce vyzbrojeného vrhačem oštěpů. Byl už i nový příběh o tom, jak jí pomohl najít novou jeskyni, ale vypravěči měli sklon mísit do historek nadpřirozené nebo magické prvky. V jejich příbězích Vlk nelovil, protože ho k tomu Ajla vycvičila, ale protože mezi nimi panovalo zvláštní porozumění, což sice byla pravda, nemělo to však co dělat se společným lovem. Vyprávění o vlkovi, který miloval ženu, se nakonec proměnilo v příběh muže, který miloval ženu a který se při cestě do světa duchů proměnil ve vlka a zapomněl se proměnit zpátky, když se vrátil do svého světa.

Takové příběhy se vyprávěly tolikrát, že brzy našly cestu do ság a legend. Mnozí vypravěči vymýšleli nové historie o zvířatech, která chovali lidé, někteří děj dokonce otočili a vyprávěli o lidech, které vychovala zvířata. Mnohé pojednávaly o duchu zvířete, který pomáhal lidem. Se vší pravděpodobností se budou předávat z generace na generaci a uchovávat vědomí, že zvířata mohou být zkrocena, vycvičena a chována, místo aby byla jen lovena.

„Vlkovi bude u Folary dobře,“ řekl Jondalar. „Návštěvníky už neohrožuje, oni taky už jsou opatrnější a raději ohlašují předem svůj příchod u některého obyvatele Deváté jeskyně. Není nebezpečí, že by někoho napadl. Víme přece, proč se choval tak útočně k Paridalovi. Má za sebou těžkou dobu, která na něm jistě zanechala stopy, ale je to stále ještě tentýž Vlk, který tě odmalička miluje a kterého jsi vychovala. Přesto si myslím, že bychom ho neměli brát s sebou na tohle setkání. Víš, jak se tam lidé chovají, často se dostanou do ráže. Vlkovi by se vůbec nelíbilo, kdyby slyšel křik, zvlášť když jsi u toho ty. Mohl by si myslet, že jsi ohrožená.“

„Kdo všechno přijde?“ zeptala se Ajla.

„Hlavně náčelníci, zelandoni a lidé, kteří mluvili proti Echozarovi,“ odpověděl Joharan.

„Tedy Brukeval, Laramar a Marona,“ řekla Ajla. „Ti nám nejsou přátelsky nakloněni.“

„Je to ještě horší,“ opáčil Jondalar, „bude tam taky zelandon Páté jeskyně a Madroman, jeho pomocník, který rozhodně není mým dobrým přítelem. A Denana z Devětadvacáté jeskyně, i když vlastně nevím, proč ona si stěžuje.“

„Asi se jí nelíbí, že zvířata žijí pohromadě s lidmi. Víš přece, co se stalo, když jsme se cestou sem u nich zastavili: nechtěla, aby zvířata šla s námi,“ řekla Ajla, „i když mi to v podstatě bylo vhod, že jsme se utábořili dole na louce.“

Když přišli do chýše zelandony, závěs se odhrnul dřív, než oznámili svůj příchod, a hned byli vpuštěni dovnitř. Ajla se mimoděk podivila, jak zelandoni vždycky tak přesně vědí, kdy přichází návštěva.

„Znáš už novou příslušnici Deváté jeskyně?“ zeptala se zelandona hezké ženy se smířlivým úsměvem, v němž přesto Ajla rozpoznala jistou přísnost.

„Byla jsem při obřadném představení a přirozeně při svatebních obřadech, ale osobně jsme se ještě neseznámily,“ řekla žena.

„To je Ajla z Deváté jeskyně Zelandonců, družka Jondalara z Deváté jeskyně Zelandonců, syna Marthony, bývalé náčelnice Deváté jeskyně, dříve Ajla z Mamutonů, příslušnice tábora Lva, dcera ohniště Mamuta, vyvolená duchem jeskynního lva a ochraňovaná jeskynním medvědem,“ představila zelandona obřadně Ajlu.

„Ajlo, to je zelandona Devětadvacáté jeskyně.“

Ajla pozdravila ženu, podivila se ale krátkosti obřadného představení. Víc zřejmě nebylo nutné. Jako zelandona se sice vzdala svého osobního zařazení a stala se ztělesněním Devětadvacáté jeskyně Zelandonců, ale kdyby si to přála, mohlo by být při představení uvedeno její původní jméno a dřívější příslušnosti a dřívější postavení. Většinou to však bylo zbytečné, protože původní osoba už neexistovala.

Ajla myslela na svá nová jména a příslušnosti. Líbilo se jí, jak ji zelandona představila. Byla Ajlou ze Zelandonců, stala se Jondalarovou družkou, a to bylo uvedeno na prvním místě. Ale byla taky Ajlou z Mamutonů, nemusela přerušit tyto dřívější svazky, které pro ni hodně znamenaly. A stále ještě byla ta, kterou vyvolil duch jeskynního lva a ochraňoval jeskynní medvěd. Byla ráda, že zelandona uvedla jak totem, tak i její klanové svazky.

Když Ajla poprvé slyšela dlouhé výčty jmen a příslušností při obřadném představování Zelandonců, potají se divila těm nekonečným řadám neznámých jmen a příslušností. Proč jim nestačilo pouhé jméno, jímž se lidé obvykle oslovovali – Jondalar, Marthona, Proleva? Ale teď ji tolik těšilo, když slyšela vyjmenovávat všechny své rodinné svazky i dřívější příslušnosti, že už by se nerada vzdávala tohoto zelandonského zvyku. Dříve se považovala za Ajlu, která nikoho nemá, byla sama a jen kůň a lev jí byli jedinými společníky. Teď byla spojena s mnoha lidmi, byla družka a nastávající matka.

Ještě jedna myšlenka jí prolétla hlavou, když obrátila svou pozornost opět k setkání: jak ráda by připojila ke svým příslušnostem „matka Durka z klanu“ – ale vzhledem k příčině tohoto setkání a k mnoha dalším okolnostem pochybovala, že někdy bude moci vyprávět Zelandoncům o svém synovi Durkovi.

Když se První zelandona postavila do středu chýše, nastalo ticho. „Nejdřív bych chtěla upozornit, že toto setkání nic nezmění,“ řekla. „Joplaja a Echozar jsou druh a družka, a jen oni sami to mohou změnit. Ale zdá se, že jsou v oběhu ošklivé pomluvy a zlomyslnosti vůči nim a to já považuji za ostudné. Vůbec nejsem hrdá na to, že jsem zelandona lidu, který se tak necitelně chová ke dvěma mladým lidem, kteří právě stojí na počátku svého společného života. Dalanar, muž Joplajina ohniště, a já jsme rozhodli, že tuto záležitost projednáme veřejně. Pokud chce někdo otevřeně přednést nějakou stížnost, tak ať teď vystoupí.“

Nastal neklid. Většina přítomných se vyhýbala přímému pohledu do jejích očí. Zavládly rozpaky, zvlášť mezi těmi, kteří žádostivě naslouchali a možná sami rozšiřovali tu nebo jinou pomluvu. Ani skupinoví a duchovní vůdci nebyli prosti lidských slabostí. Nikomu se nechtělo téma nakousnout, a První zelandona už se chystala přejít k dalšímu důvodu setkání.

Laramar viděl, že okamžik, na který se připravoval, hrozí pominout, a byl koneckonců jedním z prvních údajných pomlouvačů. Musel jednat. „Je to přece pravda, že Echozarova matka byla ploskolebec, ne?“ zeptal se.

Pohled, který na něho První zelandona vrhla, byl směsicí opovržení a nepochopení. „To přece nikdo nepopíral.“

„To znamená, že je dítětem smíšených duchů, a dítě smíšených duchů je zrůda. On je zrůda,“ řekl Laramar.

„Kdo říká, že dítě smíšených duchů je zrůda?“

Laramar pokrčil čelo a rozhlédl se kolem sebe. „To se prostě ví.“

„Odkud se to ví?“

„Lidé to říkají.“

„Kteří lidé to říkají?“ naléhala zelandona. „Všichni.“

„Když všichni lidé budou říkat, že zítra slunce nevyjde, pak skutečně nevyjde?“ zeptala se zelandona.

„No to ne, samosebou. Ale to o dětech smíšených duchů lidi skutečně vždycky říkali,“ hájil se Laramar.

„Pokud si dobře vzpomínám, slyšela jsem to od zelandonů,“ namítla jedna z přítomných.

První zelandona na ni pohlédla. Poznala ten hlas. „Chceš tím říct, že zelandoni učí, že děti smíšených duchů jsou zrůdy, Marono?“

„Hmm, ano. Jsem si jistá, že jsem to slyšela od zelandonů,“ opakovala žena vyzývavě.

„Marono, věděla jsi, že i hezká žena vypadá ošklivě, když lže?“

Marona zrudla a zuřivě blýskla očima po První zelandoně. Mnozí se na ni otočili a snažili se rozpoznat, jestli má První zelandona pravdu. Někteří skutečně objevili zlomyslný výraz ve tváři mladé ženy, který hyzdil její nepochybnou krásu. Marona se odvrátila a odfrkla si: „Jak to ty můžeš vědět, ty hromado masa!“

Těm, kteří seděli vedle ní, doslova spadla brada při takové urážce Té, která slouží Velké Matce. Ajla, která seděla na protilehlé straně, rovněž zadržela dech. Měla neobyčejně dobrý sluch a doufala, že ostatní nic nezaslechli. První zelandona však velmi dobře slyšela, co Marona pronesla.

„Prohlédni si dobře tu tučnou starou ženu, Marono,“ řekla, „a uvaž, že jsem kdysi byla pokládána stejně jako ty za nejkrásnější ženu na letním setkání. Krása je prchavý dar. Užívej ji moudře, dokud ji máš, jakmile pomine, budeš velmi nešťastná, pokud je to to jediné, co máš. Já jsem ztráty krásy nikdy nelitovala, protože to, co jsem za to získala na vědomostech a zkušenostech, mě uspokojuje mnohem víc.“

Pak se První zelandona obrátila na ostatní přítomné: „Marona tvrdí – a Laramar s ní souhlasí –, že zelandoni učí, že děti, které jsou směsicí duchů jednoho z nás s někým z těch, které nazýváme ploskolebci, jsou zrůdy. V uplynulých dnech jsem se pohroužila do hlubokého rozjímání a přivolala jsem si do paměti všechny staré příběhy a legendy, které jsou známy jen zelandonům, abych zjistila, odkud pochází tato myšlenka. Protože v jednom ohledu má Laramar pravdu – je to něco, co si ‚všichni‘ myslí.“

Odmlčela se a rozhlédla se kolem sebe. „Tato myšlenka však nebyla nikdy učením zelandonů.“

Zelandoni se ji neodvážili přerušit, když ji viděli meditovat o samotě s obráceným šperkem na hrudi. Když zelandona skryla ornamenty a vrypy své ozdobné spony a obrátila ji hladkou stranou nahoru, znamenalo to, že nechce být rušena. Teprve teď to pochopili.

Zvedl se všeobecný šepot. „Ale jsou to zvířata.“ – „Nejsou to lidé.“ – „Jsou příbuzní s medvědem.“

Zelandona Čtrnácté jeskyně to vyslovila nahlas: „Matka je zděšená takovým smíšením.“

„Jsou to zrůdy,“ řekla Denana, náčelnice Devětadvacáté jeskyně. „To jsme vždycky věděli.“

Madroman pošeptal zelandonovi Páté jeskyně: „Denana má pravdu. Jsou to napůl lidi, napůl zvířata.“

První zelandona počkala, dokud se všichni neztišili. „Přemýšlejte, kde jste něco takového slyšeli. Pokuste se rozpomenout na jediný případ z vyprávění zelandonů nebo příběhů a legend Zelandonců, kde je výslovně zmínka o tom, že děti smíšených duchů jsou zrůdy, nebo taky jen o tom, že ploskolebci jsou zvířata. Žádné skryté náznaky nebo mnohovýznamnosti, ale jednoznačné důkazy, prosím,“ dodala.

Dala všem čas na rozmyšlenou, než pokračovala: „Pokud byste o tom jen jednou důkladně přemýšleli, muselo by vám být jasné, že Matka v tom nevidí nic odporného a ani od nás neočekává, že bychom je považovali za zrůdy. Jsou to děti Matky jako my. A kromě toho: kdo rozhoduje, který duch muže se smísí s duchem ženy? Nestává se to často, my nemáme mnoho společného s ploskolebci, ale když se Matka příležitostně rozhodne stvořit nový život, v němž smísí životního ducha ploskolebce s životním duchem Zelandonce, tak je to její vůle. Nepřísluší jejím dětem, aby tyto potomky soudily. Velká Matka Země je možná stvořila z určitého důvodu. Echozar není žádná zrůda. Echozar se narodil ženě, tak jako my všichni. Skutečnost, že jeho matka byla ženou klanu, nemění nic na tom, že je dítětem Velké Matky. Když se on a Joplaja vzájemně zvolili, je Dona spokojená, a my bychom měli taky být spokojeni.“

Její výroky vyvolaly rozruch, ale protože neslyšela žádné vážné námitky, přešla k dalšímu bodu: „Druhým důvodem pro toto setkání je Joharanovo přání, abychom si promluvili o těch, které nazýváme ploskolebci. Ale nejdřív považuji za smysluplné, abyste se o nich dozvěděli víc od někoho, kdo je zná z vlastní zkušenosti. Ajla byla vychována těmi, které nazýváme ploskolebci a kterým ona sama říká lidé klanu. Ajlo, předstup, prosím, a vyprávěj nám o nich.“

Ajla vstala a vykročila k První zelandoně. Bylo jí mdlo a ústa jí vyschla. Nebyla zvyklá mluvit veřejně před shromážděním, a protože nevěděla, kde by měla začít, začala prostě tam, kde začínaly její vzpomínky.

„Pokud vím, bylo mi pět let, když jsem ztratila rodinu, ve které jsem se narodila. Už si na to tak dobře nepamatuji, ale myslím, že moji rodiče přišli o život při zemětřesení. Někdy se mi o tom ještě zdá. Zřejmě jsem putovala nějakou dobu sama a vzpomínám si ještě dobře, že jsem nevěděla, kam bych měla jít a co bych měla dělat – a taky jsem nevěděla, jak dlouho už jsem sama, když na mě zaútočil jeskynní lev. Zřejmě jsem se schovala do průrvy mezi skalami, musela být hodně úzká, protože lev se dovnitř nedostal. Strčil do ní pracku a zasáhl mou nohu. První, na co si zřetelně vzpomínám, je to, že jsem otevřela oči a viděla jsem před sebou Izu, ženu těch, kterým vy říkáte ploskolebci. Ještě vím, jak jsem při pohledu na ni zděšeně vykřikla. Vzala mě do náruče a chovala mě, dokud jsem se neuklidnila.“

Posluchače příběh malého pětiletého děvčátka okamžitě zaujal. Ajla vyprávěla dál, že domov tlupy klanu byl rovněž zničen zemětřesením a že se vydali hledat nové obydlí, a přitom náhodou narazili na Ajlu. Bylo jim jasné, že není dítětem klanu, nýbrž dítětem Druhých lidí, jak oni nazývají lidi jejího druhu. Vyprávěla o léčitelce Brunovy tlupy, která ji přijala za dceru, a o jejím bratrovi Krebovi, velkém mog-urovi, jak se u nich říká zelandonům. Nakonec Ajla hovořila už úplně uvolněně, s citem a náruživě o svém životě u lidí, kteří sami sobě říkají klan Velkého medvěda.

Nezamlčela nic, ani obtíže, které měla s Broudem, synem družky náčelníka Bruna, ani nadšení, s jakým se od Izy učila léčit. Vyprávěla o své lásce ke Krebovi, lze a své klanové sestře Ubě, a o zvědavosti, s kterou poprvé vzala do ruky prak. Vyprávěla, jak se sama naučila s ním zacházet a co se z toho později vyvinulo. Váhala však mluvit o svém synovi. Přes chytrý úvod První zelandony a její tvrzení, že lidé klanu jsou rovněž dětmi Velké Matky, prozradil jí výraz tváří a řeč těl některých přítomných, zvláště těch, kteří měli námitky proti spojení Echozara a Joplaji, že své názory nezměnili. Jen se zřejmě rozhodli ponechat si je prozatím pro sebe. Proto považovala Ajla za rozumné nezmiňovat se o svém synovi.

Vyprávěla posluchačům, jak byla nucena opustit klan, když se Broud stal novým náčelníkem. Když mluvila o smrtelné kletbě, měla dojem, že posluchači nechápou, jak nesmírnou moc taková kletba má: že pro jednotlivé příslušníky klanu skutečně znamenala smrt, když už pro ně nebylo místo, kam by mohli jít, a nikdo, ani ti, kteří jim stáli nejblíž, je už vůbec nebral na vědomí. O čase v údolí se zmínila jen krátce, ale mluvila tím podrobněji o Rydagovi, dítěti smíšených duchů, které přijala za své Necije, družka náčelníka tábora Lva.

„Na rozdíl od Echozara neměl klanovou sílu a byl vnitřně slabý, ale stejně jako lidé klanu nedokázal vyslovovat některé hlásky. Naučila jsem ho mluvit rukama, a později i Neciji a celý tábor Lva a taky Jondalara. Necije byla velmi šťastná, když ji Rydag posunkem poprvé nazval matkou,“ skončila Ajla své vyprávění.

Potom předstoupil Jondalar a vyprávěl, jak on a jeho bratr Thonolan narazili na muže klanu, když přešli přes ledovec do východní vysočiny. Nakonec vylíčil veselou příhodu, jak chytil jen půl ryby, protože se o ni rozdělil s jedním mladým mužem klanu. Vysvětlil i okolnosti, které vedly k tomu, že strávili několik nocí s Gubanem a Jorgou, párem klanu, a jak se dorozumívali znakovou řečí, kterou ho Ajla naučila.

„Pokud jsem se něco na své cestě naučil,“ shrnul nakonec Jondalar, „pak to bylo to, že ti, které jsme vždycky nazývali ploskolebci, jsou lidé, rozumní lidé. Nejsou o nic víc zvířata než vy a já. Jejich způsob života je jiný, možná i jejich uvažování je jiné, ale není proto o nic horší. Je jenom jiné. Jsou věci, které ovládáme jen my a oni ne, ale jsou taky věci, které znají zase jenom oni a my ne.“

Pak vstal Joharan a mluvil o svém záměru navázat styk s ploskolebci. Nakonec promluvil Vilomar o možnosti začít s nimi obchodovat. Nato následovalo mnoho otázek a dlouze se to probíralo. Pro zelandony a pro náčelníky bylo toto setkání přímo zjevením. Někteří nechtěli uvěřit novým poznatkům, ale většina z nich se zájmem naslouchala. Nikdo nepochyboval o tom, že Ajlin příběh je pravdivý. Ani nejlepší vypravěč příběhů by si nedokázal vymyslet tak přesvědčivou historii. A ta dokazovala, že v klanu žijí lidé, i když někteří nadále odmítali tomu uvěřit. Nedošlo se k žádnému rozhodnutí, ale mnozí měli bohatou látku k přemýšlení.

Pak se zvedla První zelandona a ukončila setkání: „Myslím, že jsme se dozvěděli pár důležitých věcí, a já oceňuji Ajlinu ochotu, že před námi promluvila tak otevřeně o svých neobvyklých zážitcích. Poskytla nám vzácný pohled do života lidí, kteří jsou možná zvláštní, ale byli ochotni přijmout dítě jiného druhu a chovat se k němu jako k vlastnímu. Někteří z nás se vždycky báli, když při lovu nebo sběru náhodou spatřili nějakého ploskolebce. Je zřejmé, že tento strach z lidí, kteří jsou ochotni ujmout se osamělého zbloudilého člověka, je neopodstatněný.“

„Narážíš tím na tu ženu z Deváté jeskyně, která před dlouhou dobou zabloudila a které se oni ujali?“ zeptal se bělovlasý zelandon Devatenácté jeskyně. „Jestli si dobře vzpomínám, byla při návratu těhotná. Matka se zřejmě rozhodla jí požehnat, když byla u ploskolebců, a použila k tomu ducha někoho z nich, aby…“

„Ne! To není pravda! Moje matka nebyla zrůda!“ vykřikl Brukeval.

„Je to tak, tvoje matka nebyla zrůda,“ řekla Ajla. „Přesně to jsme tím chtěli říct. Nikdo z lidí smíšených duchů není zrůda.“

„Moje matka nebyla ze smíšených duchů,“ řekl. „Proto nebyla zrůda.“ Podíval se na Ajlu s takovou nenávistí, že se musela odvrátit. Pak se vyřítil ven.

Dál už o tom nikdo nemluvil. Přítomní lidé se zvedli a odešli z chýše. Cestou ven si První zelandona všimla, jak sprostě a nestydatě na ni Marona zírá, a zaslechla, jak se Laramar baví se zelandonem Páté jeskyně a jeho pomocníkem Madromanem.

„Jak může Jondalarovo ohniště patřit k nejvýše postaveným?“ ptal se. „Až dosud se tvrdilo, že měla u Mamutonů, u lidí, z nichž údajně pochází, vysoké postavení, a proto že by neměla být u nás zařazena níže, ale vždyť ona přece ani neví, ke kterým lidem vlastně patří. Když ji vychovali ploskolebci, je spíš jednou z nich než Mamutonkou. Řekněte mi, jaké postavení má takový ploskolebec? Měla by být poslední, ale ona je jednou z prvních. To se mi nezdá správné.“

Po dlouhém a vyčerpávajícím setkání, jež skončilo takovým rozruchem, připadala si Ajla citově prázdná a otupená. Možná opravdu bylo pro ostatní těžké pochopit, že bytosti, které až dosud považovali za zvířata, teď najednou mají být myslící laskaví lidé. To vyžadovalo zásadní změnu v myšlení a nikomu to nepřipadalo snadné. Ale Brukevalovo počínání bylo nerozumné a jeho nenávistný pohled Ajlu skutečně vyděsil.

Jondalar navrhl, aby si došli pro koně a vyjeli si, aby ze sebe setřásli nepříjemný dojem ze setkání. Ajla měla radost, že Vlk – sice bez obvazů, ale stále ještě ne plně uzdravený – s nimi dokázal držet krok.

„Snažila jsem se ovládat, ale měla jsem hroznou zlost na tyhle lidi, kteří jen proto napadají spojení Echozara a Joplaji, že jeho matka pocházela z klanu,“ řekla Ajla. „A i když zelandona a Dalanar požádali o zvláštní setkání, pochybuji, že by to věc vyjasnilo. Podle mého mínění někteří souhlasili s jejich svatebními obřady jen proto, že ti dva nejsou Zelandonci. Sami si říkají Lanzadonci, ale já vlastně nevidím rozdíl. Můžeš mi to vysvětlit, Jondalare?“

„Na jedné straně to říká, že my, Zelandonci, jsme děti Velké Matky země, ale totéž platí pro Lanzadonce. Zelandonci, to přesně znamená děti Matky Země z jihozápadu, a Lanzadonci jsou děti Matky Země ze severovýchodu,“ vysvětloval Jondalar.

„Proč Dalanar nezůstal Zelandoncem a prostě nenazval lidi své jeskyně dalším, vyšším počítacím slovem?“

„To netuším. Nikdy jsem se na to neptal. Možná proto, že žijí tak daleko odtud. Nedá se tam dojít během odpoledne, dokonce ani za jeden nebo dva dny. Pravděpodobně ví, že jistá příslušnost vždycky zůstane, ale že budou jednoho dne úplně jiným lidem. Od té doby, co má vlastní zelandonu, vlastně lanzadonu, bude mít ještě míň důvodů, aby podnikal dlouhou cestu na naše letní setkání. Zřejmě se budou jejich lanzadony ještě nějakou dobu vzdělávat u zelandonů, ale pokud jejich počet dál takhle poroste, budou brzy schopny ujmout se samy vzdělávání.“

„Budou se vyvíjet jako Losadunajové,“ řekla Ajla. „Jejich řeč a zvyky jsou tak podobné zelandonským, že určitě kdysi museli patřit ke stejnému lidu.“

„Asi máš pravdu. Pravděpodobně s nimi taky proto stále ještě máme tak dobré přátelské vztahy. Nezmiňujeme se o nich v našich jménech a příbuzenských souvislostech, ale určitě byla doba, kdy to ještě bylo jinak.“

„Chtěla bych vědět, jak je tomu dlouho. Teď je hodně rozdílů, dokonce jejich píseň o Matce zní jinak,“ řekla Ajla, když jeli dál. „Pokud Zelandonci a Lanzadonci patří ke stejnému lidu, proč tedy nakonec souhlasili ti, kteří se nejdřív vyslovili proti, aby se Joplaja spojila s Echozarem? Jen proto, že jejich jméno říká, že žijí na severovýchodě? To by nedávalo smysl. Ale v tom případě především nedávaly smysl jejich námitky.“

„Nezapomeň, kdo za tím vězí,“ připomněl Jondalar. „Laramar. Proč právě on musí dělat takový rozruch? Přece jsi jeho rodině hodně pomohla. Lanoga tě obdivuje a já dokonce pochybuji, že by Lorala dnes byla naživu, kdybys nezasáhla. Ptám se, jestli mu skutečně o to šlo, nebo jestli jen chtěl vzbudit pozornost. Až dosud nebyl nikdy pozván na takové setkání, jako bylo tohle. Různí vysoce postavení lidé, včetně První zelandony, si dali tu námahu, aby mu případ vysvětlili, a jiní z jeho námitky udělali důležitou záležitost. Teď se obávám, že se mu to natolik zalíbilo, že bude nadále dělat mrzutosti, jen aby vzbudil pozornost. Ale ze všeho nejmíň chápu Brukevala. Zná přece Dalanara a Joplaju, je s nimi dokonce příbuzný.“

„Víš, co mi vyprávěla Mataganova matka? Brukeval byl v táboře Páté jeskyně, aby ještě před svatebními obřady našel spojence pro své námitky proti Joplajinu spojení,“ řekla Ajla. „Má silný odpor ke klanu. Přitom musí vidět, když stojí vedle Echozara, jak je mu podobný. Jeho rysy tváře mají jednoznačně něco z klanu, nejsou tak výrazné jako u Echozara, ale přece jen jsou zřetelné. Zřejmě mě nenávidí, protože jsem řekla, že jeho matka pochází ze smíšených duchů, ale já tím chtěla jen zdůraznit, že smíšení lidé nejsou zlí a nejsou to žádné zrůdy.“

„On to stále ještě vidí jinak. Proto tak tvrdohlavě popírá svůj původ. Musí být strašné nenávidět něco, čeho se člověk sám v sobě děsí,“ řekl Jondalar. „Nemůže to přece změnit. Je to zvláštní, Echozar taky nenávidí klan. Proč ti dva tak nenávidí lidi, z kterých pocházejí?“

„Možná proto, že je druzí kvůli jejich původu urážejí a oni nemůžou utajit svůj jiný vzhled. Brukeval se na mě podíval tak nenávistně, než odešel, že jsem opravdu dostala strach. Připomíná mi trochu Ataru, protože i s ním něco není v pořádku. Jako by měl i on nějaký nedostatek nebo znetvoření, jako má Lanidar, jenomže ve svém nitru.“

„Možná do něho vjeli zlí duchové nebo se jeho životní duch pomátl,“ odpověděl Jondalar. „Já nevím, možná by sis měla dát na Brukevala pozor, Ajlo. Mohl by se pokusit ti ublížit.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024