Klan Velkého medvěda 2 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

18

V zimě, která byla desátá v životě Ajly, se její tělo změnilo. Iza cítila radost a úlevu, když u ní zjistila první vnější známky proměny. Boky se jí rozšířily a narůstající prsa dala novou linii jejímu dětskému tělu. Teď Iza věděla, že její dcera není odsouzená k tomu, aby zůstala nadosmrti dítětem. Prsní bradavky jí naběhly a v podpaží a na ohanbí jí začalo růst ochlupení. Její totem taky poprvé bojoval s jiným duchem.

Ajla už pochopila, že je nepravděpodobné, že by mohla mít dítě. Její totem byl příliš silný. Přesto však dítě chtěla. Od doby, kdy se narodila Uba, chtěla mít vlastní dítě, které by mohla milovat a starat se o ně, ale přijala zkoušky a omezení, k nimž ji přinutil její mocný totem. Vždycky se ráda starala o děti, když jejich matky byly zaměstnané jinou prací, ale bylo jí líto, když pak od ní děti odcházely, aby je matky nakojily. Ale teď byla alespoň ženou, a ne dítětem, které bylo delší než všechny ženy.

Ajla soucítila s Ovrou, která už potratila několik dětí. Ztrácela je brzy a bez velkých bolestí. Zřejmě už dokonce její bobří totem byl moc silný. Zdálo se, že je odsouzena zůstat bezdětná. Od doby lovu na mamuta, a obzvlášť poté, co se Ajla stala ženou, vyhledávaly obě ženy svou společnost. Ovra byla od přírody spíš mlčenlivá a byla přímým protikladem Iky, která byla otevřená a společenská. Ale Ajla a Ovra si rozuměly a spojovala je hluboká náklonnost, která zahrnovala i Guva. Všem bylo zřejmé, že mladého mog-urova učedníka a jeho ženu váže silné pouto, a tím víc litovali Ovru. Věděli, jak touží po dítěti, aby se mohla zavděčit svému druhovi, který projevoval takové pochopení pro její neschopnost dát mu dítě.

Zato Oga k velké Broudově radosti opět čekala dítě. Otěhotněla znovu hned poté, co odstavila Braka, kterému teď byly tři roky. Vše nasvědčovalo tomu, že bude stejně plodná jako Aga a Ika. Drug si byl jistý, že dvouletý syn Agy bude jeho nástupcem, výrobcem nástrojů, tak jak si přál. Jednoho dne ho totiž přistihl, jak tluče kamenem o kámen. Našel mu tedy takové kladivo, které by dobře sedělo v jeho buclaté ručce, a nechával ho hrát si nablízku, když sám seděl a pracoval. Dvouletá dcera Iky Igra se projevovala stejně otevřeně jako její matka. Byla veselá a příjemná a všichni ji měli rádi. Brunova tlupa se rozrůstala.

Když roztál sníh a objevila se první zeleň, musela Ajla podle zvyku opustit na pár dnů tlupu. Tyto dny, kdy na ni byla uvalena ženská kletba, strávila nahoře ve své jeskyňce. Po smrtelném prokletí byl tenhle pobyt spíš jenom delší výlet. Využila tu dobu, aby se pocvičila ve střelbě z praku po dlouhé zimní nečinnosti. Celou dobu si musela připomínat, že už nedělá nic zakázaného. Nedělalo jí potíže opatřit si potravu, ale přesto se těšila na každodenní setkání s Izou na domluveném místě, nedaleko jeskyně tlupy. Iza jí přinášela víc jídla, než dokázala sníst, ale mnohem důležitější pro ni byla její společnost. Ajla nadále nerada trávila noci o samotě, ale vědomí toho, že jde jen o krátkou a omezenou dobu, jí to usnadňovalo.

Často s Izou seděly a mluvily spolu až do setmění a Ajla si pak musela zapálit pochodeň, když se vydala ke své jeskyňce u horské louky. Jako všechny ostatní dívky se teď i Ajla dozvěděla od své matky všechno, co má mladá žena vědět. Vysvětlila jí, jaký postoj má zaujmout, když se nějaký muž rozhodne společně s ní uspokojit svou potřebu, jaké má dělat pohyby a jak se má potom očistit. Ajla teď byla žena a mohla být zavolána, aby splnila všechna přání, jaká muži v tlupě mohli mít. Mluvily spolu o mnohých věcech, které Ajlu zajímaly. Část toho už znala z výuky, kterou jí Iza dávala dřív. Mluvily o rození dětí, kojení a lécích, které zmírňují křeče. Iza jí rovněž vysvětlila, které postoje a pohyby považují muži za svůdné, a způsob, kterým by mohla žena probudit mužovu žádost. Řekla Ajle, co sama věděla a co jí řekla její matka, ale sama pochybovala, jestli její ošklivá dcera vůbec kdy takové znalosti bude potřebovat.

Jedné věci se Iza ostatně vůbec nedotkla. Většina dívek už měla zájem o určitého mladého muže v tlupě, když se staly ženami v plném smyslu. Jistěže neměly ani dívky, ani jejich matky co mluvit do takové věci, ale matka to mohla naznačit svému druhovi, pokud s ním dobře vycházela, aby věděl, o koho má dívka zájem. Pokud se to mužovi zdálo vhodné, mohl promluvit s náčelníkem, který pak o tom rozhodoval. Pokud náčelník nemusel brát ohled na nic jiného a obzvlášť když měl i mladý muž zájem právě o dotyčnou dívku, mohl náčelník nechat mladé, aby žili, s kým chtějí.

Ale nestalo se vždycky, že byly mladé dívky dány tomu, koho chtěly, právě v Izině případě tomu tak nebylo. Nikdy s Ajlou nemluvila o jejím případném druhovi. V tlupě nebyl žádný mladý muž bez družky, a pokud by se našel, asi by sotva chtěl právě Ajlu, stejně málo, jako by ji chtěl za druhou ženu. Ajla sama neměla o muže zájem. Ani na to nepomyslela, že by nějakého mohla mít, dokud o tom Iza nezačala mluvit a nepoučila ji o povinnostech a odpovědnosti žen, pokud bydlí společně s mužem. Ale myslela na to později.

Jednoho slunečného jarního rána, nedlouho poté, co se vrátila, šla Ajla pro vodu k malé nádrži nedaleko jeskyně. Venku ještě nebyl nikdo jiný. Klekla si, aby nabrala vodu do vaku, když se najednou zarazila, ranní slunce svítilo šikmo přes vodní hladinu. Ajla zírala na podivnou tvář, která na ni vzhlížela z vodní hladiny. Nikdy dřív se neviděla. Většina vody v okolí jeskyně byly tekoucí potoky nebo říčky a do nádržky neměla ve zvyku se dívat dřív, dokud neponořila vak a nerozhýbala hladinu.

Ajla si zděšeně prohlížela svou tvář.

Byla dost hranatá, s výrazně vyznačenými čelistmi. Tváře měla nadále dětsky kulaté a lícní kosti vysoké, krk dlouhý a hladký. Na bradě měla náznak prohlubeniny a plné rty. Jasné šedomodré oči byly lemované silnými řasami, o trochu tmavšími než světlé vlasy, které jí spadaly v měkkých vlnách přes ramena a jiskřily v ranním slunci. Její obočí mělo stejně tmavý tón jako řasy a opisovalo krásné oblouky nad očima pod hladkým a vysokým čelem.

Ajla pozpátku ustupovala od vodní hladiny a pak vběhla do jeskyně.

„Co se děje, Ajlo?“ ukazovala Iza. Bylo zřejmé, že Ajlu něco rozrušilo.

„Izo! Právě jsem se viděla v nádrži. Není nic ošklivějšího. Izo, proč jen jsem tak ošklivá?“ ptala se prudce. Zabořila jí hlavu do klína a propukla v pláč. Pokud si pamatovala, neviděla jiné lidi než ty, kteří patřili k tlupě. Neměla nikoho jiného pro srovnání. Oni si na ni zvykli a ona zase o tom tolik nepřemýšlela, jak vypadá. Teď byla zděšená, když viděla, jak se od nich liší.

„Ajlo, moje milá Ajlo,“ těšila ji Iza a tiskla vzlykající dívku pevně k sobě.

„Nevěděla jsem, že jsem tak ošklivá, mami. Já to nevěděla. Mě nebude žádný muž chtít. Nikdy nebudu mít muže. A nikdy nebudu mít dítě. Nikdy nikoho nebudu mít. Proč musím být tak ošklivá?“

„Nemyslím, že bys byla ošklivá, Ajlo. Nejsi ošklivá, ty jsi jenom jiná.“

„Já jsem ošklivá! Jsem ošklivá!“ Ajla vrtěla hlavou a nedala se utěšit. „Podívej se na mě! Jsem tak velká, jsem větší než Broud a Guv. Jsem skoro tak velká jako Brun! A kromě toho ošklivá. Jsem velká a ošklivá a nikdy nebudu mít muže,“ ukazovala a znovu začala vzlykat.

„Ajlo! Tak už toho nech!“ přikázala jí Iza a zatřásla jí. „Za to nemůžeš, jak vypadáš. Nenarodila ses v klanu, Ajlo, ty ses narodila u Druhých lidí, a proto vypadáš tak, jak vypadáš. To nemůžeš změnit. Musíš to brát, jak to je. Je možné, že opravdu nikdy nebudeš mít muže. To se nedá nic dělat, ale i s tím se musíš smířit. Brzy budeš ranhojičkou, a to ranhojičkou z mého rodu. I když nebudeš mít muže, tak budeš mít vlastní postavení.“

Iza ji pevněji k sobě přitiskla.

„Příští léto bude setkání klanu. Sejde se tam mnoho ostatních tlup. Může se stát, že najdeš muže v jiné tlupě. Třeba ne mladého nebo někoho s vysokým postavením, ale rozhodně muže najdeš. Zoug má o tobě velmi vysoké mínění a to tě může těšit. Už předal Krebovi poselství, které má vzít s sebou na setkání klanu. Zoug má příbuzné v jiné tlupě. Požádal Kreba, aby jim sdělil, co si o tobě myslí. On si myslí, že budeš dobrou ženou, a chce, aby na tebe mysleli. Dokonce řekl, že by si tě sám vzal za ženu, kdyby byl mladší. Pamatuj, že tohle není jediná tlupa a že tihle muži nejsou jediní na světě.“

„To říkal Zoug? Přestože jsem tak ošklivá?“ ukazovala Ajla a v pohledu se jí objevil náznak naděje.

„Ano, to říkal. S jeho doporučením a s postavením, které budeš mít tím, že jsi z mého rodu, jistě dostaneš muže, i když jsi tak jiná, tím jsem si jistá.“

Ajlin nesmělý úsměv zmizel. „Ale to by přece znamenalo, že bych se musela odstěhovat odtud. Já nechci od tebe a od Kreba a od Uby.“

„Já jsem stará, Ajlo. Ani Kreb není mladý. Za několik let bude Uba ženou a dostane muže. Co si počneš potom?“ ukazovala Iza. „Jednoho dne se stane náčelníkem Broud. Myslím, že bys tu neměla zůstat, až bude náčelníkem on. Asi bude nejlíp, když se pak odstěhuješ. Setkání klanu může být pro tebe velkou příležitostí.“

„Myslím, že máš pravdu, mami. Asi nebudu chtít zůstat tady, až se Broud stane náčelníkem, ale nelíbí se mi myšlenka, že bych měla opustit vás,“ řekla se zachmuřeným čelem. Po několika okamžicích se jí rozjasnila tvář. „Až do příštího léta, to je ještě celý rok. Nemusím si ještě hodně dlouho dělat starosti a můžu být veselá.“

Celý rok, pomyslela si Iza. Má milá Ajlo, holčičko moje. Možná bys musela být tak stará jako já, abys pochopila, jak rychle takový rok uběhne. Ty mě nechceš opustit? Ani netušíš, jak hrozně tě budu postrádat. Kdyby se jen našel muž v tlupě, který by si tě vzal za ženu. Kdyby to jenom nebyl Broud, kdo se má stát náčelníkem.

Ale Iza nesdělila Ajle své myšlenky.

Ajla si setřela slzy a znovu se rozeběhla s vakem pro vodu. Tentokrát se vyhnula pohledu na tichou jasnou hladinu.

Později toho odpoledne stála Ajla na kraji lesa a vykukovala z řídkého křoví k jeskyni. Stálo tam víc lidí, pracovali nebo spolu mluvili. Shodila z ramene oba králíky, podívala se na prak, který měla zastrčený za opaskem, a vytáhla ho tak, aby byl dobře viditelný. Podívala se opět k jeskyni, ale dál váhala a nejistě přešlapovala.

Brun řekl, že smím, pomyslela si pak. Dovolil mi to. Vykonali obřad, abych směla lovit. Já jsem lovec. Jsem teď žena, která loví. Ajla zvedla hrdě hlavu a vykročila z křoví.

Uběhla dlouhá chvíle od okamžiku, kdy se všichni před jeskyní zastavili a vzhlédli k mladé ženě, která k nim přicházela s dvěma králíky přehozenými přes rameno. Jakmile se vzpamatovali z ohromení a uvědomili si, jak nevhodně se chovají, vrátili se každý ke svému zaměstnání.

Ajle hořely tváře, ale prošla odhodlaně kolem nich a přehlížela kradmé pohledy, kterými ji sledovali. Pocítila úlevu, když konečně přišla do jeskyně a zmizela ve tmě. Tady bylo snadnější přehlížet zvědavost druhých.

I Iza překvapeně zírala, když Ajla přišla ke Krebovu ohništi, ale rychle se vzpamatovala a dívala se jinam, a o obou králících se ani nezmínila. Taky nevěděla, co by na to měla říct. Kreb seděl na své medvědí kožešině s hlavou skloněnou a zdálo se, že medituje a Ajlu vůbec nevnímá. Ale všiml si jí dobře, když vešla dovnitř do jeskyně. Nikdo nic neřekl, když položila úlovek vedle ohniště. Hned nato přiběhla Uba. Ta necítila potřebu skrývat své překvapení.

„To jsi skutečně ulovila sama, Ajlo?“ zeptala se.

„Ano,“ přikývla Ajla.

„Jsou tlustí. Uděláš nám je, mami?“

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděla Iza, která byla pořád ještě nejistá a v rozpacích.

„Já je stáhnu,“ řekla Ajla rychle a vytáhla nůž. Iza na ni chvíli hleděla a pak šla k ní a vzala jí nůž z ruky.

„Ne, Ajlo. Ty jsi je ulovila. Stáhnu je já.“ Ajla odstoupila a jen přihlížela, když Iza stahovala králíky, napíchla je na pruty a dala péct nad oheň.

„To byla dobrá večeře, Izo,“ řekl Kreb později, ale nadále se vyhýbal přímé zmínce o tom, že králíky ulovila Ajla. Uba v tom směru neměla žádné zábrany.

„Bylo to moc dobré, Ajlo, ale příště dones kury,“ řekla. Pro Ubu byl kur stejná pochoutka jako pro Kreba.

Když se příště vrátila Ajla domů do jeskyně s úlovkem, nevyvolalo to už takové ohromení a po nějaké době už to nikoho nepřekvapovalo. Když měl Kreb vlastního lovce u svého ohniště, nepotřeboval alespoň stejně velký podíl z kořisti ostatních lovců, pokud to nebyla velká zvířata, která ulovili bez Ajly.

Toho jara měla Ajla plné ruce práce. Musela se podílet na ženských pracích, přestože lovila, a pak tu byly ještě Iziny bylinky, které bylo třeba nasbírat. Ale Ajla neznala únavu a ráda pracovala za dva. Nikdy předtím nebyla tak šťastná a tak volná. Byla ráda, že už nemusí skrývat, že loví, a že se nemusí obávat trestu.

Ebra a Uka přijímaly Ajlu, jaká byla, i když obě tyto starší ženy nemohly zapomenout, že je jiná. Ika k ní byla vždycky vlídná a Aga a její matka se naprosto změnily od chvíle, kdy zachránila Onu před utonutím. Ovra se jí stala blízkou přítelkyní a Oga k ní byla přívětivější, přestože se to Broudovi určitě nelíbilo. Dívčí zamilovanost, kterou cítila ke svému druhovi, časem ochladla a z jejich soužití se stal při Broudově nevypočitatelnosti lhostejný zvyk.

Broudova nenávist a pomstychtivost, kterou cítil k Ajle, jenom vzrostla, když byla přijata mezi lovce. Vyhledával každou příležitost, kdy ji mohl trýznit a ponižovat, jen aby viděl, co to u ní vyvolá. Jeho zlomyslnost se už stala součástí jejího každodenního života. Bylo to něco, s čím se musela naučit žít. Netýkalo se jí to. Začínala věřit, že ji už nikdy doopravdy nedokáže vyvést z míry.

 

Pupeny na keřích a stromech byly již plně rozvité ten den, kdy se Ajla rozhodla ulovit kura, aby Kreb dostal svou oblíbenou lahůdku. Měla také v úmyslu podívat se, které rostliny by mohla nasbírat pro Izu, když už stejně byla venku. Ráno strávila blízko jeskyně, ale pak sešla k velké louce nedaleko cesty směrem ke stepi. Ulovila brzy pár těžkopádných kurů. Prohledala pak ještě trávu v okolí, jestli tam nenajde jejich hnízdo, protože Kreb jedl nejraději pečené kury plněné vejci. Nadšením vykřikla, když hnízdo našla. Opatrně vzala vejce z hnízda, zabalila je do mechu a zastrčila do záhybů zástěrky.

Byla sama se sebou spokojená. Z čiré radosti ze života přeběhla rychle louku a zastavila se udýchaná až na kopečku, porostlém novou zelenou trávou.

Vrhla se do trávy a vytáhla vejce, aby viděla, jestli zůstala celá.

Pak si vzala kus sušeného masa a zakousla se do něho. Zaslechla skřivánci klokot a rozhlížela se po obloze, dokud skřivánka neobjevila. Zahlédla taky vrabce, kteří horlivě štěbetali nablízku. Několik sýkorek poletovalo sem a tam v borovicích dole u potoka, který tekl na úpatí zeleného pahorku. Pár střízlíků se hašteřilo s ostatními, když snášeli malé větvičky a mech ke svému hnízdu ve staré jabloni, která byla obsypaná růžovými květy.

Ajla milovala tyto chvíle, kdy mohla být sama v přírodě. S požitkem se natáhla v trávě ve slunci a cítila se spokojená a šťastná a nemyslela na nic zvláštního, snad jen na to, jaký je krásný den. Vůbec nevěděla, že už není sama, když na ni padl stín. Trhla sebou, když nad sebou uviděla Broudovu temnou tvář.

Toho dne se lovci nechystali vyrazit na lov a Broud se rozhodl vyjít si sám. Nebylo to proto, že by byl pilnější než ostatní, jeho lovecká výprava byla spíš záminkou pro to, aby si vyšel sám do teplého jarního dne. U jeho ohniště nebyl nedostatek jídla. Už z dálky viděl Ajlu ležící v trávě a nedokázal odolat pokušení ztrestat ji za její lenost. Vždyť ji přece přistihl, jak nic nedělá.

Ajla vyskočila, když ho uviděla, což ho ale ještě víc rozzlobilo, protože už byla vyšší než on a on nerad vzhlížel k nějaké ženě. Ukázal jí, aby si sedla, a chystal se dát jí pořádný výprask. Ale pohled jejích očí ho rozzuřil. Neobjevil v něm ani stopu strachu. Přál si, aby našel způsob, jak by z ní vytloukl nějakou odpověď. U jeskyně ji mohl alespoň pro něco poslat, aby ji viděl poslouchat a pospíchat.

Rozhlédl se kolem a obrátil se znovu k ženě, která mu seděla u nohou a čekala na svůj trest. Je ošklivější než kdy předtím, pomyslel si. Žena, která loví. Jak jen to mohl Brun udělat? Pak uviděl kury a pomyslel na své prázdné ruce. Dokonce výraz v její odporné tváři je drzý. Je škodolibá, že má tyhle dva ptáky a já nemám nic. Co s ní můžu udělat? Počkat, je to žena, ne? Já už jí ukážu, kde je její místo.

Broud jí dal znamení a Ajla nevěřícně vykulila oči. Iza jí přece vysvětlila, že to muži chtějí jen od žen, které vlastně mají rádi a které se jim líbí. Věděla, že si ji Broud jenom oškliví.

Broudovi neunikl její udivený pohled a pocítil radost. Ještě jednou jídal znamení, kterým jí přikazoval, aby zaujala polohu vhodnou pro spojení, a které znamenalo, že chce s ní uspokojit svou potřebu.

Ajla věděla, co se od ní očekává. Nebylo to jen proto, že jí Iza vysvětlila, oč jde. Viděla dospělé členy tlupy při této činnosti. Tak to viděly všechny děti, na to nebyly žádné zákazy nebo tajnosti. Děti se učily napodobováním dospělých a soulož byla jenom jednou z mnoha činností, kterou napodobovaly. Ajlu vždycky udivovalo, proč se to dělá, ale nikdy ji nerušilo, když se mladý chlapec vrhl na stejně mladou dívku, aby napodobil dospělé.

Cítila se najednou nepříjemně. Věděla, že musí poslechnout, ale byla zmatená a Broud to vychutnával, když to poznal. Byl rád, že ho to napadlo. Konečně zlomil její obranu a objevil něco, co jí vadí. Vzrušilo ho, když viděl její zmatek. Připravil se, když se zvedla a pak poklekla. Ajla nebyla zvyklá, aby se jí muži natolik přiblížili. Broudovo funění ji vyděsilo a zaváhala.

Broud už byl netrpělivý. Srazil ji k zemi. Nač ještě čeká? Je tak odporná, že by se měla cítit poctěná, že mě má na sobě. Nikdo ji až dosud nechtěl, pomyslel si zuřivě.

Avšak když klesl na Ajlu, něco jako by v jejím nitru prasklo. Nedokázala poslechnout. Prostě nedokázala splnit povinnost nechat se otevřít tím odporným mužem a být mu po vůli. Slepě se mu vytrhla a odběhla. Ale Broud byl tentokrát rychlejší. Popadl ji, srazil k zemi a udeřil ji pěstí do tváře. Dělalo mu to dobře, když ji mohl bít. Ještě jednou ji udeřil a srazil ji k zemi. Přece jen zlomil její lhostejnost.

Ajla byla mimo sebe. Pokoušela se znovu a znovu zvednout, ale on ji vždycky znovu srazil. Je muž. Má sílu donutit její tělo, aby mu bylo po vůli. Dočkal se od ní silnější odpovědi, než by se odvažoval doufat, a to probudilo jeho žádost. Pořád se mu nedařilo podrobit si tuhle drzou ženu. Znovu ji srazil a vychutnával pocit, jak se choulí před jeho pěstí.

V hlavě jí dunělo a krev jí tekla z nosu i úst. Znovu se pokusila zvednout, ale on ji přitlačil k zemi. Bušila mu pěstmi do prsou, ale její odpor ho jenom ještě víc vydráždil. Ještě nikdy nebyl tak vzrušený.

Téměř ztrácela vědomí, když z ní strhl kožešinu, povalil ji na břicho, vrhl se na ni a naráz do ní tvrdě pronikl. Ajla křičela bolestí, ale to jen zvyšovalo jeho žádost. Broud prožíval dosud nepoznanou rozkoš. Když konečně uspokojil svou žádost, padl na ni a chvíli vyčerpaně oddychoval, než se zvedl.

Ajla bezmocně vzlykala a slzy ji pálily v rozedřené tváři. Jedno oko téměř zmizelo, jak bylo napuchlé, a už začínalo modrat. Stehna měla od krve a všechno uvnitř ji bolelo.

Broud se zvedl a díval se na ni. Teď mu bylo dobře. Ještě nikdy tak soulož nevychutnal. Posbíral své zbraně a vydal se na cestu domů.

Ajla ležela tváří k zemi ještě dlouho poté, když její pláč ztichl. Nakonec se i ona zvedla. Dotkla se rtů a cítila, jak jsou napuchlé. Viděla pak krev na prstech. Bolelo ji celé tělo, na povrchu i uvnitř, viděla i krev na trávě, kde ležela. Bojuje už snad znovu můj totem? divila se. Ještě neměl nastat ten čas. To ji tak musel zranit Broud. Nevěděla, že ji může zranit i uvnitř. Ale jiné ženy tím netrpí. Proč jenom ona? Je i v tomhle jiná než ostatní?

Pomalu šla dolů k potoku a každý krok ji bolel. Umyla se, ale nepomohlo to proti tepající bolesti a proti hučení v hlavě. Proč to chtěl Broud dělat se mnou? Iza říkala, že muži chtějí přitažlivé ženy. Já jsem ošklivá. Proč to chtěl dělat s ženou, kterou tak nenávidí? Ale jiným ženám se to líbí. Proč by jinak muže povzbuzovaly? Jak se jim tohle může líbit? Oga si nikdy nemyslí, že by to bylo těžké, když to s ní Broud dělá, a on to s ní dělá každý den a někdy i víckrát za den.

Ajla se najednou vyděsila. Ne! To snad ne! Jenom pomyšlení na to, že by to Broud mohl udělat znovu, jí vzalo všechnu sílu. Neodvažovala se vrátit, ale kam měla jít? Do své malé jeskyňky? Ne, ta je moc blízko a tam nemůže zůstat v zimě. Musí se vrátit domů. Už nedokáže žít sama. Nemá kam jít. Nemůže odejít od Izy, Kreba a Uby. Co si má počít? Nemůže odmítnout poslušnost, když to bude Broud po ní požadovat. Žádnou jinou ženu by to nikdy ani nenapadlo. V čem je u ní chyba? Nikdy to nechtěl dělat, dokud byla dívka. Proč jen se musela stát ženou? Byla tak ráda, že se to stalo, ale teď by zůstala raději celý život dívkou. Stejně nikdy nebude mít dítě. K čemu být ženou, když nemůže mít dítě?

Slunce už bylo nízko, když vstala a sebrala kury. Vajíčka, která tak opatrně uložila, byla rozmačkaná a zmazala jí zástěrku. Podívala se zpátky k potoku a vzpomněla si, jak byla šťastná, když pozorovala střízlíky při stavbě hnízda. Jak se to zdálo být dávno. Zničeně se vydala na cestu zpátky k jeskyni.

Když Iza viděla zapadat slunce, byla už celá neklidná. Vyšla kousek po dobře známé stezce a dívala se dolů do stepi. Žena by neměla chodit venku sama. Nerada viděla, když byla Ajla venku sama a lovila. Mohlo se stát cokoliv, kdyby ji napadla šelma. Vyděsila ji představa, že by mohla být zraněná. Kreb už byl taky neklidný, ale snažil se nedat to najevo. Dokonce Brun si začal dělat starost, když se setmělo.

Iza byla první, kdo ji spatřil, když přicházela k jeskyni. Už se chystala jí vyčinit, že ji tak vyděsila, ale přestala, ještě než stačila udělat první znamení.

„Ajlo! Ty jsi zraněná! Co se stalo?“

„Broud mě zbil,“ ukázala bez výrazu.

„Ale proč?“

„Neposlechla jsem ho,“ ukazovala Ajla, když vcházela do jeskyně a šla přímo ke Krebovu ohništi.

Co jen se mohlo stát? uvažovala Iza. Ajla neodmítala poslušnost Broudovi už několik let. Proč se právě teď zase začala bouřit? A proč mi to Broud neřekl, že ji viděl? Věděl, že o ni mám starost. Byl doma už v poledne. Proč přišla Ajla tak pozdě? Iza se podívala směrem k Broudovu ohništi a viděla, že Broud sedí a proti všemu dobrému zvyku zírá na Ajlu s uspokojeným výrazem ve tváři.

Kreb všechno viděl. Ajlino napuchlé oko a její pohmožděniny i bezútěšné zoufalství v očích. Viděl i Brouda, který seděl a posměšně na ni zíral. Znal Broudovu nenávist a věděl, že s roky jenom narostla. Její netečná poslušnost ho vyváděla z míry víc než její dřívější vzpoura. Teď se něco přihodilo, co dávalo Broudovi nad ní moc. I když byl dobrý pozorovatel, nemohl přijít na to, co by to mohlo být.

Ajla se příštího dne obávala odejít od ohniště a seděla tam ráno co nejdéle. Broud na ni čekal. Myslel na nečekanou rozkoš, kterou prožil minulého dne, a už ta představa ho vzrušila. Když jí dal znamení, Ajla se celá schoulila a nejraději by utekla, ale přinutila se zaujmout patřičnou polohu. Pokusila se zdusit svůj křik, když bolest byla nejsilnější, ale nepodařilo se jí to tak docela, takže ti, kteří se ocitli nablízku, na ni udiveně zírali. Nedovedli pochopit, proč Ajla křičí, ale nedokázali ani pochopit Broudův probuzený zájem o ni.

Broud vychutnával svou novou vládu nad Ajlou a bral si ji často, přestože se mnozí divili, proč si zvolil právě ošklivou Ajlu, kterou nenáviděl, místo své krásné ženy. Po čase už Ajla netrpěla, ale nadále to nenáviděla. A byla to především její nenávist, která Broudovi chutnala. Jen ať ho nenávidí, chtěl ji vidět ustrašenou, chtěl ji vidět choulit se, když ji přinutil k povolnosti. Vzrušovalo ho to, kdykoliv na to pomyslel. Každé ráno, pokud neodešel na lov, na ni čekal a znásilňoval ji i večer a občas i přes den. Byl kromě toho vzrušený i v noci a používal k ukojení svou družku. Byl mladý a zdravý a byl na vrcholu své mužné síly, a čím víc ho Ajla nenáviděla, tím víc se mu líbilo si ji brát.

Ajla ztratila veškerou chuť do života. Byla stísněná a stále lhostejnější a nakonec se už o nic nezajímala. Jediný cit, který jí zbyl, byla stravující nenávist k Broudovi a jeho každodennímu znásilňování. Stejně jako velký ledovec k sobě přitahuje vodu z okolní krajiny, vpíjela do sebe její nenávist a hořkost všechny ostatní pocity.

Vždycky na sebe dbala a často se myla v potoce, ale teď jí vlasy zplihle visely ve slepených pramenech a nosila stejný oděv po celé dny. Své povinnosti plnila tak pomalu, že jí i muži, kteří jí nikdy dřív nic nevyčítali, často nadávali. Ztratila zájem o Iziny léky a nemluvila, pokud to nebylo nutné. Zřídkakdy lovila a často se vracela domů s prázdnýma rukama. Její stísněnost visela nad Krebovým ohništěm jako temný mrak.

Iza byla téměř nemocná strachy a nedokázala pochopit tak prudkou změnu, kterou Ajla prodělala. Věděla, že je to Broud, kdo za tím vězí, ale nedokázala pochopit, jak k tomu došlo. Neustále Ajlu sledovala, a když jí začínalo být každý den po ránu špatně, začala se obávat, že ji zlí duchové, kteří ji sužují, majícím dál víc ve své moci.

Ale Iza byla zkušená léčitelka a všimla si taky, že se Ajla nestraní tlupy, jak to ženy dělají, když jejich totemy bojují, a tak ji sledovala tím přísněji. Sotva dokázala uvěřit, že by se její podezření mohlo ukázat jako oprávněné. Ale když uběhl další měsíc a léto bylo v plném běhu, byla si Iza svou věcí jistá. Časně večer, než se Kreb vrátil k ohništi, dala Ajle znamení, aby upoutala její pozornost.

„Chci s tebou mluvit.“

„Ano, Izo,“ odpověděla Ajla, zvedla se z kožešiny a sedla si na zem vedle ní.

„Kdy bojoval naposled tvůj totem, Ajlo?“

„Nevím.“

„Ajlo, chci, abys přemýšlela. Bojovali v tobě duchové od té doby, co opadaly květy ze stromů?“

Ajla se snažila rozpomenout. „Nejsem si jistá. Možná jednou.“

„To je to, co jsem si myslela,“ řekla Iza. „Bývá ti po ránu špatně, je to tak?“

Ajla přikývla. Domnívala se, že je to proto, že na ni Broud každé ráno, když není na lovu, čeká. Nenáviděla to tak silně, že se domnívala, že to proto zvrací ranní a občas i večerní jídlo.

„Bolí tě prsa?“

„Ano, trochu.“

„A taky se zvětšila, že?“

„Myslím, že ano. Proč se ptáš?“

Iza se na ni vážně zadívala. „Ajlo, já nevím, jak se to stalo. Nemůžu tomu ani uvěřit, ale přesto si jsem jistá, že je to pravda.“

„Co je pravda?“

„Tvůj totem byl poražen. Budeš mít dítě.“

„Dítě? Já? Já nemůžu mít dítě,“ namítla Ajla. „Můj totem je příliš silný.“

„Já vím, Ajlo. Já to sama nechápu, ale budeš mít dítě,“ opakovala Iza.

Ajle se rozsvítily oči. Mohla by to být pravda? Skutečně by to mohla být pravda? „Budu mít dítě?“ ptala se nevěřícně. „Ach, mami, to by bylo nádherné!“

„Ajlo, ty nemáš muže. Myslím, že si tě žádný muž v tlupě nebude chtít vzít ani jako druhou ženu. To může přinést jen neštěstí,“ ukazovala Iza vážně. „Bylo by nejlepší, kdybys užila jmelí, je to rostlina s malými bílými bobulemi, která roste nahoře v dubech. Je velmi účinná a není nebezpečná, když se správně použije. Udělám ti čaj z listí a přidám do něho i několik bobulí. To pomůže tvému totemu, aby vypudil nový život. Bude ti trochu špatně, ale.“

„Ne! Ne!“ Ajla vrtěla hlavou. „Ne, Izo! Já nechci ztratit své dítě. Já nechci ten čaj. Já chci dítě. Chtěla jsem dítě od té chvíle, co se Uba narodila. Myslela jsem jenom, že to není možné.“

„Ale Ajlo, tvé dítě může doprovázet neštěstí. Může se dokonce narodit znetvořené.“

„Mé dítě nic neohrozí. Já to nedovolím. To ti slibuju. Budu o sebe pečovat, aby se dítě narodilo zdravé. Byla jsi to přece ty, kdo říkal, že silný totem dává zdravé děti, když je všechno, jak má být. Budu se o ně starat, až se narodí. Nedovolím, aby se mu něco stalo. Musím dostat tohle dítě, Izo, nechápeš to? Můj totem se třeba už nikdy víc nedá porazit. Tohle je možná moje poslední příležitost.“

Iza se dívala do Ajliných žadonících očí. Byla to první známka života, kterou v nich viděla ode dne, kdy ji Broud ztloukl, když byla venku a lovila. Věděla, že by měla na ni naléhat, aby užila jmelí. Nebylo správné pro ženu bez muže, aby porodila dítě, když se tomu dalo zabránit. Ale Ajla si dítě tolik přála, že ji nemohla nutit, aby se ho zbavila. A možná měla pravdu v tom, že je to její poslední příležitost.

„Dělej, jak chceš, Ajlo,“ řekla. „Když je tolik chceš. Bylo by ale lepší s nikým o tom nemluvit. Stejně to všichni dost brzy uvidí.“

„Ach, Izo!“ zvolala Ajla a objala ji, vzrušená představou klíčícího života v sobě. Na rtech jí pohrával úsměv. Vyskočila najednou plná energie. Nedokázala sedět, musela něco dělat.

„Co chceš vařit k večeři, mami?“

„Kaši ze zubřího masa,“ odpověděla Iza. Byla zaražená z rychlé proměny, jaká se s Ajlou udála. „Můžeš nakrájet maso, jestli chceš.“

Zatímco ženy pracovaly, zjistila Iza, že téměř zapomněla, jakou radost dovede Ajla kolem sebe šířit. Horlivě spolu po celou dobu rozprávěly a Ajla se znovu začala zajímat o léky.

„To o jmelí jsem nevěděla, mami,“ řekla Ajla. „Vím, jak se používá námel, ale nevěděla jsem, že jmelí může způsobit, aby žena ztratila dítě.“

„Pořád je ještě mnoho věcí, které je nutné se učit, Ajlo. Teď taky víš, jak máš vyzkoušet byliny, a tak se můžeš učit sama. Vratič působí stejně, je ale nebezpečnější než jmelí. Používá se celá rostlina – listy, květy a kořeny – a když ji vaříš, naliješ vodu až sem po okraj,“ Iza ukázala na značku na vnitřní straně misky, „a vaříš ji tak dlouho, dokud jí nezbude tolik,“ zvedla malou kostěnou misku, „pak to bude tak, jak to má být. Většinou stačí jedna miska. Květy chryzantém taky někdy pomůžou. Nejsou tak nebezpečné jako jmelí nebo vratič, ale zase ani tak účinné.“

„To by se spíš hodilo pro ženy, které snadno ztrácejí děti. Je vždycky lepší použít slabší lék, když se dá dosáhnout stejného účinku.“

„Správně, Ajlo. Ale je tu ještě něco jiného, co bys měla znát.“ Iza se rozhlédla, jestli nepřichází Kreb. „To se žádný muž nikdy nesmí dozvědět. Je to tajemství, které znají jenom léčitelky, a nejsou to ani všechny léčitelky, které je znají. Nemá se prozrazovat jiným ženám, protože kdyby se jich jejich muži ptali, musely by jim to říct. Léčitelky se nikdo neptá. Kdyby se to některý muž dozvěděl, zakázalo by se to. Rozumíš?“

„Ano,“ přikývla Ajla. Divila se, proč s tím dělá Iza takové tajnosti, a byla velmi zvědavá.

„Nemyslela jsem si, že bys to někdy potřebovala vědět kvůli sobě, ale měla bys to rozhodně vědět jako léčitelka. Občas, když měla žena těžký porod, je lepší, aby už neměla víc dětí. Léčitelka jí může dát lék a nemusí jí říkat, co je to. Můžou to být i jiné příčiny, proč žena nechce mít dítě. Určité rostliny mají zvláštní kouzlo, Ajlo. Posilují ženin totem natolik, že zabrání, aby začal nový život.“

„Chceš říct, že znáš kouzlo, které zabrání těhotenství, Izo?“ ptala se Ajla s úctou. „Může být i slabý ženin totem tak silný? Jakýkoliv totem? Dokonce i tehdy, když mog-ur udělá talisman, aby byl mužův totem silnější?“

„Ano, Ajlo. A proto se o tomhle kouzlu nesmí žádný muž dozvědět. Já sama jsem je užívala, když jsem dostala muže. Neměla jsem ho ráda a chtěla jsem, aby mě dal jinému muži. Myslela jsem, že když nebudu mít dítě, že mě dá pryč,“ přiznala Iza. „Ale dostala jsi dítě. Máš Ubu.“

„Možná je to tak, že kouzlo ztrácí svou sílu, když se používá moc dlouho. Možná už můj totem nechtěl proti kouzlu bojovat nebo chtěl, abych dostala dítě. Já nevím. Jsou síly, které jsou silnější než kouzla. Ale působilo to po mnoho let. Nikdo nechápe duchy tak dokonale, dokonce ani mog-ur ne. Kdo by kdy věřil, že tvůj totem podlehne, Ajlo.“ Léčitelka se rychle rozhlédla. „Teď, dokud nepřijde Kreb, tak ti to povím. Znáš tuhle malou žlutou popínavou rostlinku s malinkými listy a květy?“

„Ano, občas ji vídám.“

„Zabíjí všechno, k čemu se upne. Usuš ji a rozdrť asi tolik, co se vejde do dlaně. Nech ji vařit, dokud voda nebude žlutá jako suché seno. Vypij dva doušky každý den po dobu, kdy tvůj totem nebojuje.“

„Nepoužívá se taky na obklad při hmyzím píchnutí?“

„Ano, a proto je dobře mít ji po ruce. Ale kaše se přikládá na tělo. Aby ale dala sílu tvému totemu, musíš vypít čaj. A ještě něco si musíš vzít, když tvůj totem v tobě bojuje. Kořeny antilopí trávy, buď sušené, nebo čerstvé. Uvař je a vývar z nich vypij. Misku každý den, kdy žiješ odděleně,“ pokračovala Iza.

„Není to ta bylina se zubatými listy, která je dobrá na Krebovy bolavé klouby?“

„Ano, ta je to. Znám taky jinou, ale nikdy jsem ji sama neužívala. Naučila jsem se ji znát od jiné léčitelky. Je takový zvláštní druh hlíz, které tady nerostou, ale které se liší od těch našich. Později ti ukážu, jak je připravíš. Nařežeš je na kousky a uvaříš na kaši, kterou umícháš na husté těsto. Pak je usušíš a rozdrtíš. Spotřebuješ jich hodně, snad půl misky prášku, abys z něho znovu udělala kaši. Tu je nutné brát po všechny dny, kdy duchové nebojují.“

Kreb přišel do jeskyně a viděl obě ženy zabrané do hovoru. Poznal už na dálku, jak se Ajla proměnila. Ožila, byla pozorná a usmívala se. Tak už to překonala, pomyslel si, když kulhal k ohništi.

„Izo!“ zavrčel, aby upoutal její pozornost. „Má mít člověk u tohohle ohniště hlad?“

Iza se zvedla a dívala se trochu provinile, ale Kreb si jí nevšímal. Byl především rád, že zase Ajlu vidí veselou, čilou a v živém rozhovoru.

„Jídlo bude hned hotové, Krebe,“ ukazovala Ajla a usmívala se. Zvedla se, vyskočila a objala ho. Kreb se už dlouho necítil tak dobře. Když se posadil, přiběhla Uba.

„Mám hlad,“ ukazovala.

„Ty máš pořád hlad, Ubo.“ Ajla se smála, když ji zvedla a zatočila se s ní dokola. Uba byla šťastná, poprvé za celé léto si s ní Ajla zase hrála.

Později, když se najedli, vylezla Uba Krebovi na kolena. Ajla si broukala a pomáhala Ize uklízet. Kreb si spokojeně povzdechl. Teď už to u nich zase vypadalo víc jako domov. Tlupa potřebuje, aby se rodili chlapci, ale já se cítím líp s děvčaty, pomyslel si. Ty nemusejí být velké a pořád statečné a nemám nic proti tomu, když mi vylezou do klína a usnou. Skoro bych si přál, aby Ajla byla znovu malá.

Příštího rána se Ajla probudila s příjemným pocitem očekávání a štěstí. Budu mít dítě, říkala si. Objala sama sebe, jak tam tak ležela pod kožešinou. Najednou byla celá horlivá a rychle vstala. Musím jít dolů k potoku a umýt se, pomyslela si. Vtom se jí udělalo špatně a všechno se s ní zatočilo. Možná bude lepší, když nejdřív něco sním, třeba to pomůže. Musím jíst, aby mé dítě rostlo a bylo silné.

První sousta, která snědla, zvrátila, ale po chvíli se cítila lépe. Stále myslela na zázrak ve svém těle a vydala se z jeskyně směrem dolů k potoku.

„Ajlo!“ ušklíbal se posměšně Broud, když ji volal a dal jí znamení jako každé ráno.

Ajla se rozladěně zarazila. Na Brouda úplně zapomněla. Měla důležitější věci, na které musela myslet. Bude mít malé teplé dítě, které bude ležet v jejím klíně a bude sát z jejích prsou. Ať už to mám za sebou, pomyslela si a trpělivě zaujala polohu, jakou Broud vyžadoval. Doufám, že si pospíší, pomyslela si. Půjdu dolů k potoku a umyju si vlasy.

Broud se cítil podvedený. Postrádal odpor, který ho vzrušoval, když ji přinutil, aby mu byla po vůli. Všechno, co ho dřív vzrušovalo, nenávist, kterou se jí nikdy nepodařilo zcela skrýt, a křik, který vyrážela, přestože se ho snažila potlačit, to všechno bylo pryč. Tvářila se, jako by nebyl a jako by vůbec nic necítila. Taky skutečně nic necítila. Myšlenkami byla někde úplně jinde. Sotva si všimla, když do ní pronikl. Prostě tu bylo ještě něco, co musela přijmout, a ona se podvolila. Získala zase svůj klid a sebevládu.

Broudova žádost rychle pominula. Měl požitek z toho, že s ní musel bojovat a že ji ovládal, a ne z lhostejného odevzdání. Už nepociťoval tak divoké vzrušení. Přestalo ho to bavit. Když se několikrát po sobě nedokázal vzrušit, byly jeho pokusy stále zřídkavější a nakonec naprosto ztratil o Ajlu zájem. Bylo to příliš ponižující. Mohla být stejně dobře kamenem, pomyslel si. Vůbec si neváží cti, že o ni projevuje zájem budoucí náčelník tlupy.

Oga ho znovu uvítala a byla ráda, že překonal svou podivnou posedlost po Ajle. Nežárlila na ni. Nebylo kvůli čemu žárlit. Broud byl její muž a nijak nenaznačoval, že by si ji nechtěl nadále ponechat. Muž mohl ukojit svou potřebu s kteroukoliv ženou, kterou si přál. Na tom nebylo nic podivného. Spíš jenom nechápala, proč věnuje tolik pozornosti Ajle, když z toho nemá očividně žádné potěšení.

Broud byl zklamaný. Myslel, že našel způsob, jak Ajlu zlomit jednou provždy. Teď musel najít nový způsob, jak by ji zlomil, když ten, který používal dosud, přestal účinkovat.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024