5
Stromy stály jako černé siluety a jejich větve se trochu pohupovaly ve večerním vánku. Tmavé listí proti nebi, které za chvíli bude stejně tmavé. V táboře bylo ticho a klid. Všichni ulehli ke spánku. Ve světle žhavých uhlíků z ohniště Iza prohlédla obsah několika malých váčků, které měla rozložené na své kožešině. Tu a tam vzhlédla a podívala se směrem, kterým viděla zmizet Kreba. Byla kvůli němu neklidná. Odešel do neznámé krajiny sám a beze zbraně. Dítě už spalo a žena byla s rostoucí tmou stále neklidnější.
Předtím se porozhlédla, co roste v okolí, aby si vytvořila představu o možnostech, jak by mohla obnovit a možná dokonce obohatit své zásoby léčiv. Vždycky s sebou nosila určité věci ve vydřím vaku, různé menší váčky se sušeným listím, květinami, kořeny a kůrou nejrůznějšího druhu, ale to nebylo víc než nejnutnější pomoc. V téhle jeskyni bude mít místo na více druhů léčiv a na větší zásoby. Nikdy neodcházela nikam dál, aby neměla sebou svůj vydří vak. Ten byl součástí jí samé stejně jako kožená zástěrka, kterou nosila přímo na těle. Cítila se bez něho jako nahá.
Iza konečně spatřila belhající se postavu starého mog-ura. Pocítila velkou úlevu a zvedla se, aby dala ohřát jídlo, které mu schovala, a uvařila vodu na jeho oblíbený bylinkový čaj. Přišel, posadil se vedle ní, zatímco ona rychle poskládala malé váčky do jednoho většího.
„Jak se teď večer daří dítěti?“ zeptal se několika posunky.
„Odpočívá klidněji a už téměř nemá bolesti. Ptala se po tobě,“ odpověděla Iza.
Kreba odpověď potěšila. „Udělej jí zítra amulet, Izo,“ řekl.
Žena přikývla a zvedla se, ale nejenom proto, aby dohlédla na jídlo a vodu. Musela se pohybovat. Byla tak šťastná, že nedokázala klidně sedět. Ajla smí zůstat. Kreb hovořil s jejím totemem, pomyslela si a srdce se jí vzrušením rozbušilo. Matky obou dalších dětí připravily amulety už během dne. Pracovaly na nich veřejně, aby nikdo nepochyboval, že jejich děti poznají své totemy při oslavě zasvěcení jeskyně. To jim přinese štěstí a úspěch, a obě ženy málem pukaly pýchou. To proto byl Kreb pryč tak dlouho? Muselo to být pro něho těžké. Iza by ráda věděla, jaký je Ajlin totem, ale zkrotila svou zvědavost a nezeptala se. Neměl by s ní o tom mluvit, a ona se to stejně brzy dozví.
Podala mog-urovi jídlo a nalila oběma čaj. Seděli tiše a cítili vzájemnou oddanost. Když se Kreb najedl, byli poslední, kdo zůstali ještě vzhůru.
„Lovci odejdou zítra brzy ráno,“ řekl Kreb. „Jestli přinesou dobrou kořist, bude pak obřad příštího dne. Jsi připravená?“
„Právě jsem se dívala, jestli mám dost kořenů. Budu připravená,“ ukázala Iza a zvedla malý kožený váček. Lišil se od ostatních. Udělala ho z kůže jeskynního medvěda, která byla zbarvená temným červenohnědým tónem pomocí rozemletého okru, který smíchala a uhnětla s medvědím sádlem. Žádná jiná žena neměla na sobě nic, co by bylo zbarveno posvátnou rudou barvou, přestože všichni v tlupě měli něco málo červeného okru mezi svými amulety. Bylo to to nejcennější, co Iza měla. „Očistím se časně ráno.“
Kreb zachrochtal. To byl zvuk, který užívali muži, když odpovídali ženám. Znamenal, že rozuměli, co žena řekla, ale že nedávají váhu jejím slovům.
Ještě chvíli tiše seděli, pak Kreb odložil misku s čajem a pohlédl na Izu.
„Mog-ur se bude starat o tebe a tohle děvče a rovněž o tvé dítě, jestli to bude děvče. Budeš v nové jeskyni sdílet ohniště se mnou,“ řekl a natáhl se pak po své holi, zvedl se a kulhal ke svému místu na spaní.
Iza se právě zvedla, ale hned si zase musela sednout. Jeho oznámení ji zasáhlo jako blesk. To bylo to poslední, co by čekala. Věděla, že se někdo o ni musí postarat, teď, když nemá muže, ale dávno vypudila z mysli všechny myšlenky na svou budoucnost. Nezáleželo přece na tom, co si sama myslí nebo cítí. Brun se jí na radu stejně nezeptá. Ale občas na to přece jenom myslela. Na různé možnosti. Některé nebyly právě radostné a jiné byly nepravděpodobné.
Byl tu například Drug. Protože Guvova matka přišla o život při zemětřesení, byl t…