Vydavatelská poznámka
se v této knize objevuje na místě poněkud netypickém: navazuje na úvodní studii, v níž Vladimír Just rozvedl a prohloubil své zasvěcené hodnocení osobnosti Jana Wericha (část textu vyšla pro členy čs. fonoklubu – Jonáš na příloze ke gramofonové desce Zpívá Jan Werich, Supraphon 1982). K obsahu následujících stránek, které teď vycházejí už počtvrté, je třeba doplnit několik informací.
Podstatná část písemné pozůstalosti se nachází v archivu Památníku národního písemnictví, kam byla předána ještě za Werichova života. Menší část písemné pozůstalosti je zatím v archivu rodinném, a pouze tyto písemnosti se staly základem textu nazvaného Listování. Původní záměr vydat jen úryvkovitý výbor z korespondence J. W. se měnil stejně jako rukopisná podoba tohoto svazku, který však zdaleka neobsahuje a ani nemůže obsahovat vše, co by z Werichovy pozůstalosti ještě mělo být publikováno.
Knížka vychází díky přátelskému porozumění Zdeňky Kvapilové-Hulíkové, Werichovy vnučky, a dr. Dany Pakové, jež ochotně umožnily přístup k pozůstalosti Jana Wericha v rodinném archivu, a také díky všem, kdož souhlasili s uveřejněním svých dopisů Janu Werichovi, článků a esejů o něm. (Přes veškerou snahu se nám nepodařilo nalézt některé pisatele listů – alespoň touto cestou jim nebo jejich potomkům děkujeme!).
Nikdy by však Listování nevzniklo, nebýt dobré duše Werichovy rodiny, Jarmily Týlové. Díky jí jsem Jana Wericha osobně poznala v roce 1979, kdy se připravovaly postupně k vydání čtyři svazky her Osvobozeného divadla (vyšly pak v nakladatelství Čs. spisovatel v letech 1980, 1982, 1985, čtvrtý svazek byl vydán až v nakladatelství Karolinum v roce 2000) a výbor Werichových próz, později nazvaný Úsměv klauna (Čs. spisovatel, 1984, 2. a 3. vydání v Nakladatelství BRÁNA v letech 1997 a 2003). Při posledním z nezapomenutelných setkání s Janem Werichem jednoho vlídného odpoledne ve Velharticích jsem jako pokaždé obdivovala vůli a elán toho ohromného člověka, který se chystal na operaci očí a přes veškeré zdravotní potíže dokázal způsobit, že úsměv i výbuchy smíchu byly našimi společníky po celou dobu. Byli jsme prostě stále ještě jeho publikum a jemu to očividně dělalo dobře. Řeč se vedla i o chystaných knížkách. Jan Werich se na ně moc těšil. Jenže se psalo datum 21. září 1980.
Teprve v roce 1988 byl schválen ediční návrh na vydání výboru z Werichovy korespondence. To už tu zůstala jen Jarmila Týlová (zvaná Tylka) a její neocenitelná pomoc, rady a znalosti. Začala naše společná práce při výběru veškerého písemného materiálu, kreseb a fotografií a já jsem se mohla těšívat i na kouzelné vyprávění, plné vzpomínek na všechny a na všechno kolem Jana Wericha, nejlepšího pana šéfa na světě…
Listování vyšlo na jaře roku 1989 (s vročením 1988). Dotisk vydání pak v roce 1990, s drobnými opravami věcnými i tiskovými. V roce 1996 vydalo nakladatelství Mladá fronta knížku Listování v nové grafické podobě, bez veškeré fotodokumentace – k lítosti pozdě informované – editorky. Termín dalšího vydání knížky se proto odsunul, třebaže neúnavná Jarmila Týlová objevila ve Werichově archivu ještě další zajímavé dokumenty. Toto nové rozšířené Listování už ji ale nepotěší – nezapomenutelná Tylka zemřela 28. 12. roku 2000.
Osobnost Jana Wericha, jeho tvorba knižní, rozhlasová, televizní i filmová se teprve od roku 1990 představuje čtenářům, posluchačům i divákům v té míře, jakou si vždy zasluhovala. Jan Werich se toho nedočkal. Bohužel – nemůže se ohradit proti mnohým polopravdám a výmyslům, které se mezi brožurami a články o něm také vyskytují.
Je proto dobře, když se i další generace může dozvědět, kým Jan Werich skutečně byl, co opravdu řekl, udělal a napsal. Knížka Listování, doufám, k tomu také přispěje.
V lednu 2003
Marie Bělíková
