Listování (Jan Werich)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

7/ Zdenička

1. 7. 1929 se Jan Werich oženil se Zdenkou Houskovou, která v té době byla zaměstnána v Osvobozeném divadle jako pokladní, garderobiérka, přepisovačka textů i překladatelka (např. hry Přišel na večeři, jež byla uvedena v Realistickém divadle po návratu J. W. z Ameriky a v obnovené premiéře v Divadle V&W). Z. Werichová se postupně stávala nepostradatelnou spolupracovnicí dvojice V & W. „…ekonomicky řídila scénu,“ vzpomíná Jan Werich. 18. 10. 1935 se manželům Werichovým narodila dcera Jana (zemřela 9. 5. 1981). Zdenka Werichová zemřela po dlouhé a těžké nemoci dne 14. 4. 1980.


Moje milá Zdeničko,

vlastně je tak pozdě, že bych měl jít spát. Rozhodně je tak asi 4 h. ráno, z úterka na středu v květnu 1955. Nu – já ti ani nechci psát nic á la Kořenský. Ale když je člověk daleko od domova, a dálka ani nemusí být vždycky fyzická, čili když je člověk daleko, tak cítí daleko lépe, co je blízko.

Já si myslím, že to s tím cestováním přeháním. Tak se nějak promítám do věku, který mi již není. Myslím, že bych ani toho moc nenacestoval. Rodina, a to jsi Ty a Jana a já a to naše kolem nás, to je přece jen nejkrásnější pohled na světě. Nakonec je! Myslím na Tebe a na Janu. Ptám se na věci, které by mohly zajímat vás, a uvědomuju si, že myslíme společně; i když se někdy přeme (a fackujem!). Zaplať bůh za to! Mám vás rád obě nejvíc na světě.

A Tebe! A Tebe! A Tebe! Zdeničko moje. Tvůj Jan

(1955)


PANÍ Z. WERICHOVÁ

PRAHA III

U SOVOVÝCH MLÝNŮ 7

Tak Tě zdravím, milko má a dcerko. Je tu fredo, ve dne 14, v noci 20. Mně ovšem zima není, neboť díky péči mé ženy jsem teple oděn. Už jsme si prohlédli Moskvu, až nám nosy zfialověly. Dnes, v pondělí, začíná festival. 4. t.m. jedeme s Trnkou do Leningradu. Měj se pěkně, já Tě zatím zavolám telef.

Jan


(Pozdrav z Moskvy, 1956.)


HOTEL D’INGHILTERRA

ROMA – VIA BOCCA DI LEONE 14

21/8 56

Milá Zdeničko,

cesta byla výborná a počínal jsem si jako dospělý člověk, takže doložka, která je na našem pase, „aby jako náš občan byl neustále uvědomělý“, tam v mém pase byla docela zbytečná.

Co Ti mám vyprávět! Kudy chodím, myslím na Tebe a těším se, až tu budeme napřesrok (dá-li pánbů) spolu turističit. Vše je tu náramný – jsem vopruzenej jak cikán na útěku, včera jsem prochodil 6 hodin. 2x jsem byl v hotelu se převlíknout a vykoupat a večer jsem ležel u dveří jako Hero. Budeš se divit, v tom horku nechutná pít víno! Jen sodovku, totiž minerálku. Nemůžu se vynadívat – ne na Tiberu a rybáře, co hovno chytnou, ne na Andělskej hrad, a kam oko položíš, všechno je báseň neorealistická (ten Sicca to jinak ani nemoh dělat), ale nemůžu se vynadívat na lidi s velkým L. Vono si to chodí, vono si to sedí u kašen, vono se to směje, vono to pije v kavárničce, vono to je na lehko, špinavý a zase elegantní, vono to křičí, vono je to hezký, vopálený – vono to žije!

Samo sebou, trpí se tu taky! (To je pro cenzora, aby neřek!) Ale hlavně horkem.

Pokud Canepy se týče, voni to přestavěli, je to air-conditioned a kuře bylo mizerný! Zavolal jsem vedoucího a ten mne vyhodil. (Já zapomněl, že je to soukromej podnik!) Vyřiď Cervimu, že u Alfreda jsem byl ten večer, co jsem přijel, že to bylo výborný a že tam hráli muzikanti a že jsem jim nic nedal, protože jsem sem nejel za muzikou.

Bydlím zdařile. Mám koupelnu a zatažený rolety a vokenice. Je to starý hotel, asi 120 let, a je to lepší – for my money – než Waldorfové Astoriovičové.

V záplavě turistů lze sem tam zaslechnout i italský hovor. Hlavně číslice – neb se zde čile obchoduje.

Janě teď pošlu prachy, není to tak jednoduché, jak jsem se domníval, ale jde to.

Pellegrini v neděli byl mimo Řím – já ho zavolám, až se mi bude chtít. Divná věc: na divadlo a film a televizi mi to nemyslí. Tak to zatím nutit nebudu.

Pepř mne volal a dává Tě pozdravovat.

Tak končím a vydám se do ulic.

Měj se hezky a dej na sebe pozor

Tvůj Jan


Ze soboty na ne to ne, z pátku na sobotu.

Moje milá Veroniko,

já jsem nemohl mluvit nahlas, jelikož jsem byl na chodbě jiné budovy, než kde bydlím, a ani jak jsem chtěl, neboť nedaleko stál lékař, který mi svítil baterkou na telefon, a profesorka tělocviku, taková malá současnice M. Mayerové, která mne tam dovedla. Ona mi ošetřovatelka to řekla až po závěrečné hodině. Je tu disciplína a já to nechci lámat, tak chodím včas. Suché dny v 10 zábal, malý v 11 a velký v 12. Dopoledne vědecky většinou spim. Pak jdu na masáž, kterou mám denně a obden – dyť už jsem ti to psal – tak co kecám. Odpoledne bylo teď strašně parno skoro každý den. To ryby neberou, tak to obyčejně jsem doma, něco si čtu nebo lovím krátké vlny. K večeru jedu na ryby a vracím se za tmy. Když jsou mokré dny, tak si koupím víno k vodě a ubíhá to. O suchých se čas vleče jako plž a je to k uhňácání. Horší je, že jak teď už dlouho jsem nejedl, tak mi to víno tak nebere. Zatím jsem však kúru držel a lékař říká, že to nečekal.

Předevčírem jsem chytil 6 krásných pstruhů. Dnes 4. Včera 11, ale ty jsem pustil.

9tý až 11tý den kúry přichází krize. Člověk je nervózní, motá se mu šiška a tak vůbec. Dnes jsem byl celý den nervózní. Od rána jsem si říkal, abych se nenervoval, až jsem podlehl a 2.30 jsem si dal Velhartice – v 6.30 mi řekli, že se číslo nehlásí. Volal jsem z Jeseníku z vinárny, kolem nosili výletníkům klobásy a mor. uzené a víno, a já si čet Tvorbu. Suchý den. Až tu budu třetí týden, budu moct pstruha. Už se těším.

Teď je půl třetí v noci. Vylezl jsem ze zábalu, namočil do sklenice pro rozbor a nechce se mi spát, tak ti píšu. Měl jsem radost, že jsem slyšel zase tvůj hlas. Stejská se mi po tobě i po Janě, i když mám pocit, že tahle kúra je dobrá a že mi může jen prospět. Ona i kůže regeneruje, člověk je takový suchý a hladký. Jen to pohlavíčko hyne, hyne, hyne. Ono se není čemu divit. Bejt hladovej, žíznivej a obden ožralej – co by měl člověk ještě od toho těla žádat. Ani jsem ti nepoděkoval za kabátek a klobouček. Jsi hodná manželka rybářova. A dceři rybářově vyřiď, že kdyby přijela, že se jí o zábavu postarám a mohla by si tu dát H dietku (Hollywood). Ale nemusí. Zeptej se jí, jestli dostala ty 2 dopisy a proč mi neodpověděla. Lída z pokladny mi poslala lístek k svátku. Až budeš mít čas, tak mi zase napiš něco legračního, a ne telegram na rozloučenou k svátku Zdeničky. Znáš mne, že jsem vůl pověrčivej a že když se začnu vorovat, tak neznám mezí. Mějte se pěkně, mám hlad a žízeň a ty pěkně spíš – půjdu taky. Zejtra tě zavolám. Prší venku, a když bude pod mrakem, tak pojedu už odpoledne na forely. Měj se hezky a dej na sebe pozor

Tvůj Jan


JAN WERICH

Zdeničko, prosím Tě,

vzbuď mě, já Tě dovezu do Krče.

Pak pojedu do Spojů, kde musím mluvit

s ing. Svobodou kvůli první garancii.

Až to vyřídím, pojedu buď pro Tebe, anebo

do Benešova a do Sáz. Je to nutné kvůli chalupě

i kvůli tomu, abych si odfrk. (To se eště domluvíme.)

Ale vzbuď mě.

Párty byla pěkná a dojemná. Ani jsem se neopil a byl jsem v 10.30 doma a fit.

Těbůh Jan


JAN WERICH

Zdeničce.

Z Barandova se dovolat bylo nemožný. Když jsem se dovolal – nikdo tu nebyl. Dodělal jsem práci a doma byl jen roztomilý pséko. Volal Vaněček, že vložku musí vyndat dnes. Tak tam jedu. Ve Varieté mám loži. Tak tam jedu taky. Po divadle Tě zavolám – protože Tě miluju a Janu taky. A psa též. Tak já du.

Těbůh, Tvůj Jan


26. srpna 1978

Milý pane Keslere,

nezlobte se, že Vás trápím, ale já za to nemohu, že tento dům je sice krásný, ale také pěkně nezdravý. My jsme, s výjimkou na několik dnů, topili, protože Jan mimo jiné má také revmatismus a jeho lékař nařídil, že musí mít ve svém pokoji 22 stupňů. Byl tu minulý týden kominík a řekl, že nejpozději do středy (minulé) dostanete od nich posudek, a tak Vás moc prosím, abyste pokud možno co nejdřív zařídil vše, co je s touto prací spojené. Prostě mi jde o to, aby komíny byly hotové, než bude ještě větší zima. Etážové topení bylo drahé, ale museli jsme je sem instalovat, protože topení kamny bylo neúnosné. A navrch ještě chladno. Jako připomínku napíši další závady:

Když prší, zatéká;

okapy jsou moc zanešené, také poškodily novou omítku;

na dvorku je stále kamení;

dveře u spíže se zrůcaly;

velmi často nám teče rezivá voda;

když opravovali dům, nějaký šikovný elektrikář přerušil hořejší vypínač na dům, vlastně v domě, takže dvě světla svítí neustále. Zavolala jsem tehdy našeho el. mistra, který se na to podíval a řekl, že je to moc velká práce, na kterou nemá čas;

tři světla na domě mají špatné objímky;

zelená vrata potřebují také opravu.

Tak jsem Vám toho napsala dost, a prosím pěkně, nechejte svrchu zmíněné dát do pořádku, nejdřív prosím komíny, víte sám, že Jan je těžký pacient, má mnoho nemocí, ale to teplo potřebuje nutně. Doufám, že Vám už se daří dobře, přijďte zase na kávu.

Srdečně Vás zdraví Vaše

Z. Werichová


Leden 1980

Moje milá Zdenko,

za poslední léta jsem si zvykl z nemocnice vzpomínat, jak je doma asi?

A teď nejsem zvyklý z domova vzpomínat a myslit na to, jak je asi v nemocnici.

Nemohl jsem spát a myslil na Tebe. Musíš se vrátit vylepšená, zdravá. Abychom se zase měli dobře.

Přišel bych za Tebou, jen co budu schopen bez motání palice. Posílám Ti brejle a potřebné věci. Cokoliv potřebuješ, dej zatelefonovat, vyřídíme.

Měj se co nejlíp, pečujou tam o Tebe daleko líp, než bychom to svedli doma.

Měj se co nejlíp, chin up.

Tvůj Jan


Praha 18. ledna 1980

Milá Zdeničko,

dostali jsme zprávu, že se to s Tebou lepší.

Prosím Tě, nedělej si žádný starosti, všecko je v pořádku, a až se vrátíš, tak to bude ještě ve větším pořádku.

Já sám nechodím ven, kromě toho, že se do nemocnice všeobecně nesmí, protože řádí chřipka. Ta lékařka, která o Tebe pečuje, je znamenitá odbornice, jak nám lékaři sdělili, a stará se o Tebe velmi starostlivě. Dávají Tě pozdravovat Soňa, Manka, Táňa a Francis a Tylka a Pačesovi, Franta a jeho žena, no zkrátka davy.

Prosím Tě, věnuj se sama sobě a měj trpělivost, aby až se vrátíš, bylo všecko v pořádku.

Jakmile to bude možný, jakmile mě hlava přestane zlobit, přijdu za Tebou. Cokoliv potřebuješ, prosím Tě, vzkaž.

Tvůj Jan

Já ti taky přeju, abys byla brzo zdravá.

Cvoček se má dobře a přeje Ti to samé co já.

Fanča

Snažím se. Jana


(Počátek února 1980)

Milá Zdenko,

ty nohy nechtěj tak mi chodit.

Asi jsem dlouho posedával a ležel a teď zase musím začínat. Neunesu tělo.

Palice se mi porád točí a musím být opatrný.

To je tak ve zkratce můj zdravotní bulletin.

Jinak je tu plno práce s korespondencí. Oslavy mého stařectví se rozbíhají. Tady doma se postará Soňa s Tvou věrnou posádkou.

Chtěl jsem to celý zkancelovat, ale ono to nějak nejde, protože by byl velký zmatek, voni s tím lidi počítaj!

Teď jde o to, že Tě asi z nemocnice nepustěj a budeš mi scházet. Co mám dělat? Do nemocnice se nesmí, a krom toho mi to chodí zle. Byl jsem se projít na zahrádce, 15 minut a sotva jsem vylez nahoru.

Zítko říká, že musím, třeba po 5 minutách, že se to zase vrátí.

Mám zprávy, jak se ti daří, že se to lepší. Jsem rád. Až budeš fit a já taky trochu, pojedeme do Velhartic.

Snad se počasí zlepší, teď je spousta chřipek. Nechodím nikam (taky nemůžu) mezi lidi. Zítko radí.

Ó, mrzuté stáří. Jsem všecek uondán, říkával mladej Nedbal v roli stárnoucího Caesara, pamatuješ?

Pracuju s Janouškem. Vypadá to nadějně a baví mě to.

Já sám se snažím se smířit se světem. Najít v sobě toleranci a lásku k lidem, brát je takové, jací jsou. Já bych nemohl jinak dožít. Cítím, že toho času moc nemám, a chtěl bych mít v sobě a kolem sebe mír na ten krátký podvečer.

Pan ministr kultury mě pozval k sobě, zatím jsem řekl, že teď ne. Snad, snad pozdějc.

Chodí kupa dopisů a já je rozřezávám EN BLOCK, tak jsem rozřízl i ten pro tebe od Brejchů. Nečetl. Tak se nezlob. Fanča se najednou vyplašila z toho všeho, budila se, že se třesu, nespala. Tak jsem jí domluvil a nakonec s ní mluvil Zítko 2 hodiny (ten Zítko je už pro všechno, byl tu pozdě do noci) a Fanča se uklidnila. Vzkazuje Ti, aby ses šetřila (to je její komplex).

Voskovec Ti poslal cabel, nevím, cos mu psala (jestli jsi mu vůbec psala). Tak jsem mu odkabeloval, že jsem doma (on se ptal, jak mi je a kde jsem), ale že Ty jsi zase v nemocnici.

To je zhruba hlášení o stavu Unie – jak by řekl U.S. prezident. Zdenko, zavolej, vzkaž mi, i když mi ucho neslouží.

Tvůj Jan


Milá Zdenko,

vono to ňák nekončí.

Já mám teď opravdu plné ruce práce od rána do večera.

Jde to vlastně dobře, protože mi to ulehčuje starostlivé myšlenky na Tebe a Tvé zdraví a na Janu.

Jarmila a Táňa mě honěj do vyřizování a lavina dopisů, která pokračuje, mě nutí vyřizovat.

Včera jsem psal odpověď hlavounům – poštu Ti kopie. Dalo to myšlení – abych vyloučil i stín servilnosti a přitom zůstal pán a nikoliv soudruh, byl výsostně slušný a neurazil. Snad jsem to sved. Táňa potřebuje informace od Tebe, já vím celkem prd.

Zdenko, drž se! Buď trpezlivá!

Všechno dobře dopadne!

Vsjo búdět! Chin up!

Tvůj Jan

11/2 80


(Jeden z posledních dopisů paní Zdence do nemocnice, napsaný po oslavě 75. narozenin J. W.)


Pane Werichu!

Protože oba máme takové povolání, že jsme převážnou část svých životů pracovali se slovy, některá prostě nemůžeme použít, anžto jsou beznadějně propáchnutá zneužíváním v dobrém i ve zlém úmyslu. Jedno z nich je právě soustrast, a to zvláště, je-li uplatněno v souvislosti se smrtí našich nejbližších. Má v sobě cosi žalostně útrpného, a tedy nedůstojného velikosti skutečně velikých hodnot lidského života, k nimž třeba počítat lásku a smrt. Zkrátka, máme právo na prožitek smutku, ale můžeme si – jak se domnívám – snadno ušetřit berličku byť i té sebeupřímnější soustrasti, a to především proto, že i v nejlepším případě je to právě jen berlička. A tak již dost o tom slově!

Když jsem se kupodivu velmi pozdě dozvěděl o smrti paní Zdeničky, zmocnil se mne pocit, kterému tak přesně odpovídá úryvek z renesančně barokního básníka Johna Donna, jejž učinil slavným Hemingway, protože jej ocitoval jako motto k románu Komu zvoní hrana. Říká se tam velmi prostá, veliká pravda, kterou si bohužel uvědomujeme, až jsme zralí, či spíše přezrálí, že všichni žijeme v pospolitosti, a tak odejde-li jeden z nás, je to, jako by se ztratilo i kus z každého jednotlivce. Jako bychom prostě tak trochu umřeli i my. – A tak, – končí Donne, – ptáš-li se: Komu zvoní hrana?, věz, že tobě zvoní! Ano, pane Werichu, s odchodem paní Zdenky i mně ta hrana zazvonila, mně ubylo kus kontinentu mé minulosti, který však trošinku byl přítomností, dokud paní Zdenka byla živá. Ona a to prostředí, které na Kampě vytvořila, patří pro mne neoddělitelně k Shangri-La, v kterém si člověk oddechl z duchamornosti padesátých let. Vždyť jak možno zapomenout na ty vždy otevřené dveře a na to pohostinství pro všechny lidi dobré vůle, na éru sobot, která samozřejmě musela skončit tak, jak tyto sezony nezbytně končívají. Když jsem s ní naposled mluvil před třemi týdny, překvapila mne výrokem, o němž jsem pak několikrát uvažoval: že teprve při své poslední návštěvě nemocnice – kompenzace srdce – si s velkým podivením uvědomila svůj věk, jemuž takové potíže odpovídají. Zarazila-li mne tedy tato slova, bylo to proto, že jsem si uvědomil, jak musíme být opatrní v posuzování lidského nitra.

Vždy jsem se domníval, že vzhledem k těm četným a bolestným krizím posledních let, které paní Zdenka prožívala, v ní postupně narostla nevůle k životu, ale po tomto upřímně vyjádřeném údivu nad tím, jak se již připozdilo, po tomto lítostivém zjištění stavu písku v jejích přesýpacích hodinách mě napadlo, že život byl pro ni stále ještě pozitivní hodnotou. Což bylo asi dobře.

Milý pane Werichu, mám takový dojem, že se vezu po mírně, nicméně vytrvale se svažující ploše, a věřte mi, že Vám to píšu jen z jednoho důvodu: – měl byste vědět, jak mi v mém stavu velice pomáháte svým příkladem, pokud se týče zmáhání tělesných trampot silou ducha. Jistě jste taky četl Hotschnerova Papá Hemingwaye, kdež jsem si ověřil, že tento mimořádný muž byl přece jen víc haur (hauer?) než stařec a moře. Myslím samozřejmě na poslední fázi jeho života, která odkryla ty jeho hliněné nohy. Vy jste samozřejmě byl vždycky takový haur, ale já to teď vidím, na setsakra kamenných nohou, a ne-li kamenných, tedy aspoň pořádně dubových. Zkrátka vidím, že si Vás budu muset pořád okukovat, jak na to!

Proto jsem si také jist, že s neexistencí člověka nejbližšího si budete vědět rady víc než my všichni kolem Vás v obdobném případě. Už Vám nechci kazit oči svým pidipísmem, ale jedno Vám přec jen musím napsat: nedávno jsem šel Štěpánskou a najednou uvidím pamětní desku s portrétním reliéfem ženy evidentně ušlechtilých rysů. Nemýlil jsem se: byl to portrét Marie Pujmanové. Přiznávám se, že jsem od té paní nic nečetl, ba ani se k tomu moc nenutil, nicméně svým vzhledem a chováním na mne působila – na rozdíl od staré Marie Majerové – vždy jako dáma tělem i duší. Pod reliéfem byl ulit její výrok, možná poslední, který necituji doslova přesně, ale poměrně přesně.

Srdce bije (na poplach) jako nádražní návěstí. Přišel čas poděkovat. Živote, byls nádherný! A já myslím, pane Werichu, že při vší mizérii minulé, přítomné i budoucí, jak Vy, tak paní Zdenka, tak já, bychom tu poslední větu nemohli napsat jinak. Což je na tom právě to dobré!

Váš Jiří Brdečka


(Zasloužilý umělec Jiří Brdečka, režisér animovaných filmů, kreslíř, novinář, spisovatel a scenárista – např. filmů Trnkových i filmů hraných: Limonádový Joe, Císařův pekař a Pekařův císař – zemřel v roce 1982.)


Vážená paní Wenigová!

Váš manžel byl přítel našeho divadla. Měli jsme rádi jeho práci stejně jako jeho letoru. Moje žena na něj obzvlášť držela. Nedávno zemřela, takže jsem poznal sám na sobě, že zármutek tohoto druhu žádná slova soustrasti sebelépe míněná i upřímná nemohou zmírnit. Koneckonců za radost ze života, za smích, pocit štěstí, musíme všichni do jednoho zaplatit zármutkem.

Přeji Vám zdraví Váš Jan Werich


(Dopis Jana Wericha po smrti zasloužilého umělce Adolfa Weniga, významného divadelního výtvarníka, jeho ženě.)


25. 6. 1980

Vážený a milý pane Werichu,

děkuji Vám za upřímná a moudrá slova útěchy při odchodu našeho Adi. Odešel plný plánů a dobré pohody a v čase, kdy dovršil vše, co v něm bylo krásného lidsky i kumštýřsky. A tak bude žít dál v naší paměti i vzpomínkách.

Děkuji Vám za Vaše upřímné přátelství, které jste mu po tolik let věnoval a kterého si moc vážil.

Přeji Vám zdraví a srdečně Vás pozdravuji!

Vaše Libuše Wenigová s Marií


Vážený a milý Jene Werichu,

já bych také držela s Falstaffem, ale František už bohužel musil splácet dluh. Jeho dvakrát natržené srdce čekalo. Po těžkém infarktu mu darovalo 20 let.

Jene, Františkovy veselosti ubývalo, sarkasmus a zlobení se přibývalo, Vám držím palce, abyste přes všechny svízele si zachoval humor.

Moc Vám děkuji za překrásný dopis a za projev účasti nad odchodem Františka.

Bylo mi smutno a myslela jsem moc na Vás při odchodu paní Zdenky.

Se srdečným a přátelským pozdravem

Majda Rachlíková


(Spisovatel František Rachlík byl v prvé polovině 50. let spolu s Janem Werichem uměleckým vedoucím karlínského divadla.)


Milý pane Lieslere!

Už jsem Vám dávno chtěl napsat.

Že vy přece nepotřebujete žádnou formu pozvání, abyste přišel k nám, kdykoliv se Vám líbí.

To je item číslo 1.

Item číslo 2 je ve spojení se smrtí mé ženy Zdenky.

Poslal jste mi krásnou kondolenci. Udělal jste mi radost, ale troufám si prohlásit, že byste mně udělal větší radost, kdybych Vás moh vidět pěkně živýho kdekoliv, nejlíp u nás doma kvůli mé hluchotě.

Těším se na vás.

S pozdravem Váš Jan Werich


(Prof. Liesler, akademický malíř, poslal kondolenci ve formě různých kreseb Jana Wericha.)


Praha, 2. června 1980

Milí Kováříkovi,

já s Váma v srpnu počítám ve Velharticích. Zásobil jsem se starou mysliveckou a vínem. Budeme tam společně se Zdenkou jako vždycky. Neboť i anglický básník říká, že kdo zemřel, zapomněl: Ale aby byl opravdu mrtev, musí být zapomenut. Ten, kdo není zapomenut, není mrtev.

Zdenka nebude nikdy zapomenuta.

Váš Jan Werich


(Dopis manželům Kováříkovým; prof. Vladimír Kovářík, spisovatel, byl velkým přítelem Jana Wericha. Zemřel v roce 1982. Měli blízko Werichů ve Velharticích chatu.)


Milá Šejbalko,

jestlipak si ještě pamatuješ, že jsem se Tě na five o’clock tea ve Strakovce ptal, jestli až budeš slavná, mi dovolíš přijít za Tebou do šaty, a Ty jsi řekla, že ovšem. No a pak jsi se stala slavná, ale já měl ženu, která Tě měla ráda, ale za Tebou do šatny mi nedovolila. Teďka už mi to nemůže zakázat. Ale Ty zase nemáš žádnou šatnu. A tak vidíš, že jsme nezpívali marně „I ten život i přede mnou utíká, hodiny jen zvolna tlukou“.

Tak vidíš, Jiřino, zase kecám, jenom abych Ti nemusel říct, že mě Tvůj dopis dojmul. Měli bysme se ňák sejít. Ale jak? Lam si hlavu.

Tvůj Jan


Praha, 30. 6. 1980

Můj milý Jene,

děkuji za dopis. Odpusť, že tak pozdě odpovídám. Pořád mne někam honějí na léčení – tu ma píchá, tu ma bolí, a tak mně každou chvilku něco řežou a nakonec to není k ničemu. Dnes bys za mnou do šatny nešel, i kdybych nějakou měla. No považ: mám falešný bok, srdečního budíka a teď nedávno mi brali žlučník. Ten mi dal nejvíc zabrat. Vrátila jsem se z Františkových, a jako bych tam ani nebyla. Inu, mládí, Jene. Hrozně ráda bych Tě viděla, ale jak? Vůz nemám, a taky bych nemohla jezdit – hlásí se šedý zákal. Je toho dost, co mne obdařuje na starý kolena – taky mě bolejí – fajn, viď? Ale jinak trucuju – žádnou dietu nedržím. Jsem hubená jak lunt – kdeže loňské tvary jsou. Jsem teď na chatě, taky chátrá, ale člověk si zvykne. Těšila bych se na Tebe moc! Ale jak to udělat? Snad se nám to nějak povede.

Líbá Tě tvoje Jiřina


(Národní umělkyně Jiřina Šejbalová zemřela 23. 8. 1981.)


Milý pane Forejte,

Vy jste přece léta na Zdenku držel a ona na Vás. Děkuji vám za ni i za sebe.

A také Vám děkuji upřímně za dopis. Prosím Vás, pište jí dál – já jí to vyřídím, až ji zase uvidím, a to bude daleko dřív, než si myslíte.

Mějte se dobře.

Váš Jan Werich


(Václav Forejt byl dlouholetým zaměstnancem Hudebního divadla v Karlíně, kde pracoval jako inspicient. Zemřel koncem září 1987.)


Milý Barborko!

Manželky umírají a nevěsty se roděj. Takový je běh světa a nám nezbývá, než poslouchat vrchnost, ať už je to Bůh, nebo počítač, nebo Marx.

Jana Vám psala – takže jste informovaný. Za sebe Vám můžu říct než to, že se na Vás těším, že zas bude sranda – že ty ze Sušice se dostavěj na mariáš a že zase zbohatnou. Jak mi bude, to nemůžu zaručit. – To záleží hlavně od počasí a nepatrně od lékařů. – Jestli Jana psala, že bude ošetřovatelka – tak ta nebude. Zhnusila se, holubička!

Další ústně.

Váš J. W.


(Dopis primáři MUDr. Barborkovi ze Sušice, který za Janem Werichem dojížděl do Velhartic sledovat jeho zdravotní stav.)


Milý pane profesore!

Jelikož za všechno dobré nakonec musíme zaplatit zármutkem, tak i u smrti Zdenky je to tak.

Pro ni to bylo vykoupení. To, co ji trápilo, nebylo operabilní, jak by řekl chirurg. Žila v jiném světě, ve kterém bylo těžko se vyznat. A přece, když na ni myslím, myslím jenom na to dobré, protože všechno to, co dobré nebylo, vzala s sebou a jenom to hezké mi tu nechala. Vzpomínám na ni rád čím dál tím s menším smutkem a s větší radostí.

Měl jsem chřipku. Teď mám rýmu jako hrom. Nejsem si jist, zdali budu moct cvičit na spartakiádě, ale dělám, co můžu – doufám však pevně, že než se oba uvidíme na cvičišti, že se ještě sejdeme. Mějte to na zřeteli.

Přeju Vám všechno nejlepší

Váš pacient Jan Werich


(Dopis prof. MUDr. Špačkovi z Vinohradské nemocnice, kde se Jan Werich léčil a kde zemřela paní Zdenka.)


Milý pane Trojane!

Napsal jste hezký dopis. Když člověk žije s ženskou čtyřiapadesát let, tak mu to připadá, jako když se hraje na velmi vzácné a staré housle. Rozdíl je ovšem v tom, že na ty staré housle Kubelíkové a Paganiniové hrajou zázraky, kdežto na takové housle, o kterých mluvím, se všechno hrát nedá. Někdy Vám hrajou svoji písničku. A vy byste s nima nejradši praštil o zem, kdyby nebyly tak vzácné a tak Vaše. A když pak o ty housle přijdete, tak byste je bral i s těmi písničkami, které hrály proti Vaší vůli. Je to tak a nemá smysl o tom debatovat.

Doufám, že se máte dobře. A jestli máte nějaké zvlášť oblíbené housle, chraňte si je, neb čím jsou starší, tím jsou lepší, zatímco houslista stářím chabne.

S veškerou úctou se Vám klaním a rád bych Vás někdy viděl.

Váš Jan Werich


(Dopis hudebnímu skladateli, národnímu umělci Václavu Trojanovi.)


Informace

  • 21. 3. 2024