Listování (Jan Werich)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4/… fanda jako meč!

Dopisy fandů a ctitelů Jana Wericha tvoří podstatnou část jeho korespondence. Každý list i lístek zůstal uschován, ale jen u některých z dopisů existuje i kopie odpovědi. Větší část těchto dopisů je ovšem uložena v písemné pozůstalosti J. W. v Památníku národního písemnictví; v rodinném archivu zůstaly listy ze sedmdesátých let až do roku 1980. Motem tohoto oddílu knížky se stala část výroku, kterým Jan Werich komentoval, jak měl ve zvyku, obálku jednoho z dopisů.


Páni svobodníci a vojíni,

dnes zavírám divadlo. Myslím, že již nelze déle odkládat odpověď na tak hezký dopis, který jste mi napsali.

U nás se nikdy neslavily jmeniny. Geburctágy ano, namentágy né. Ale ten můj svátek tentokrát opravdu stál za to, když mi přinesl dopis od Vás. Trochu mne dojal, trochu rozesmál a nesmírně potěšil.

Jsem rád, že mi tykáte, já taky všem lidem v duchu tykám. Když je mám rád. Jemně tak. Když mne serou, tak drsně. (Promiňte mi to slovo „drsně“.) Co se těch kanonků týče, myslím, že to je jen Čochtan, který to myslí upřímně, a to jen proto, že v té chvíli ještě není úplný člověk. Úplní lidé jsou totiž úplní volové, jestli jste si poslední dobou všimli. A dá to fušku nebýt úplný rovněž, ubránit si tu trošku rozumu a dobré vůle, aby člověk zůstal alespoň částečně člověkem. Stojí to však za tu fušku. Vidím z Vašeho dopisu, že se bráníte s úspěchem také a že nás je asi halda po světě.

Té haldě mnoho zdaru a síly.

Končím, jak říkával Jan Masaryk: Kluci Šabatovi, mějte se hezky a děkuju Vám.

Váš Čochtan Jan Křtitel

11/7 48


(K 24. 6. – svátek Jana Křtitele – napsali Janu Werichovi dva jeho obdivovatelé, pravidelní návštěvníci představení Divotvorný hrnec v Divadle V+W. Kromě gratulace k svátku vyjádřili v listě i své hluboké zklamání z vojenské služby, kterou právě absolvovali, i z doby, jež stále méně přála svobodným myšlenkám. Werichova upřímná odpověď, napsaná v den uzavření divadla ve Vodičkově ulici, se dochovala v archivu Zdeňka M., jednoho z pisatelů dopisu. Vladimír Novotný, později vězněný a pronásledovaný komunistickým režimem, zemřel v Německu v roce 1993. Viz mj. článek Jana Kašpara v Mladém světě 52, roč. XXXVII., Třiatřicetkrát na Čochtanovi.)


(…)

Drahý pane WERICHU, za celý svůj rod – sebe, svou paní Ludmilu i náš dětský trojlístek, mou sestru Evu s rodinou a samozřejmě za maminku a tatínka, u kterého jste si v těch dávných dobách předválečných pochutnával u Adrie spolu s panem Voskovcem i Ježkem na opékaných buřtech – za nás za všechny a jistě i za ten bezejmenný mohutný dav Vašich fanoušků přeji Vám pevné zdraví, dlouhá léta naplněná radostnou pohodou a štěstím. Vždyť kdo jiný by si to více zasloužil než Vy, který jste v těch nejhorších dobách dovedl lidi potěšit a přinutit je k tolik vzácnému a potřebnému smíchu a úsměvu. Už jako kluk jsem si dobře zapamatoval slova z Vaší Stonožky, která se stala mým životním krédem: „Já vám nemám tyhle lidi rád, co se nechtěj a neuměj smát!“ (a když vloni v říjnu na X. Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze Stonožku hrála skupina amerického basisty Ron Russella, pokusil jsem se mu nastínit obsah písně a i on bouřlivě souhlasil s tím bojem proti škarohlídům).

Zažil jsem v životě pouze dvě setkání s Vámi – myslím ta osobní, tváří v tvář –, to jedno hodně dávno, když ještě náš prvorozený se vozil v kočárku (v těchto dnech se pokouší o první kilometry v autoškole) a Vy jste nás širokým obloukem míjel při projíždění našeho městečka. Váš dopis, kterým jste mi odpověděl 29. srpna 1963 na mé poděkování spojené s blahopřáním k titulu národního umělce, je pečlivě uschován mezi mými nejcennějšími souveniry z mého milovaného světa filmu, hudby a divadla. Dovolte mi, prosím, citovat jednu větu z tohoto milého psaníčka: „Děkuju Vám za blahopřání, a co se týče toho kruhu kolem kočárku, to já dělám vždycky, neboť nedůvěřuji kočárkům s děckem. To není ani tak ohled na příští generaci, jako spíš opatrnost: Kdyby to matka tisíckrát zavinila, před soudem i před svědomím…

Informace

  • 21. 3. 2024