8 / Arrivederci, Roma!
Protože byla neděle, na nebi ani stopy po oblaku a blížilo se poledne, mohu vám nabídnout pohled na Řím, který patří do sbírky vzácností.
Liduprázdno.
Zastavili jsme na ulici, která má jméno Viktora Emanuela. Před námi ani živáčka, za námi ani živáčka.
Tam, kde se opíralo slunce o asfalt, vzduch se třásl strachem, aby se římské ulice nevzňaly. Tam, kam padal stín, spaly kočky.
Jeli jsme krokem kolem paláců a chrámů na Piazza Venezia a zahnuli na Via del Corso. Pečlivě sledujíce šipky, značky a výstrahy, které tam toho dne byly jen a jen pro nás, dorazili jsme na Piazza del Popolo.
Náměstí Lidu bez jediného člověka.
Kavárna, která mi padla do oka, byla prázdná, až na dívku v pokladně. Měla sluchátko u ucha a poslouchala někoho na druhém konci drátu. Hleděla přitom do prázdna a každou čtyřicátou pátou vteřinu zašeptla „si!“
Po čtrnáctém „si!“ jsem zapudil úmysl telefonovat svým známým a jeli jsme do hotelu.
Usoudil jsem, že by bylo zbytečné volat známé. Jistě nejsou doma. Že by bylo zbytečné procházet se Římem sám a sám nebo projíždět opuštěnými křižovatkami. Že je zbytečné myslit, není-li s kým souhlasit a s kým se přít, a že je zbytečné bdít, když celý svět spí.
Probudili jsme se všichni současně. Via Bocca di Leone pod našimi okny, křižovatky i mosty a nábřeží, my dva i tisíce aut, která se vracela s lidmi, krví římských ulic, kašen a zahrad.
Vyšňořeni jsme vykročili do Říma. Toho večera nás bylo možno leckde potkat. Na některých místech dokonce dvakrát, neboť jsme chodili bez cíle pro radost a pro vědomí, že jsme kousíček života, a tudíž i věčností věčného města.
Kdosi kdesi napsal, že z věcí, které se nevyplatí spravedlivě kritizovat, na prvním místě jsou národní hymny. Dodal bych, že hned na druhém místě jsou pomníky. Proto nebudu kritizovat velepomník Viktora Emanuela Druhého, který se tyčí u Benátského náměstí, na kterém jest Benátský palác, na kterém jest jediný balkón, na kterém stával Mussolini a mluvil a mluvil a mluvil.
Za velepomníkem doleva vede bulvár Via di Fori Imperiali, který končí u Colossea. Kolem dokola této mamutí stavby skoro na všechny světové strany můžete, máte-li v tom zálibu, kráčet ulicemi starého Říma. Znovu jsem prošel zbytky Fora Romana. Triumfální oblouk císaře Konstantina mi připomněl, odkud si brali vzory v Paříži na Polích Elysejských nebo v Novém Yorku na Washingtonově náměstí. Rád se tu procházím a zblízka si pročítám mramorové recepty, podle kterých se ta která polévka slávy a nesmrtelnosti později vařila.
Toho roku, kdy Řím končil co město papežského státu, chodil po něm náš Neruda. O Foru Neruda píše, že se „během věků stalo campo vaccino, pastvina pro skot…“.
Nevím, čí zásluhou, leč během osmdesáti osmi let „campo vaccino“ se stalo opět Forem. Prokouklo a ukázalo své skryté umělecké podklady stejně jako Ostia nedaleko Říma, jako mnoho set míst po celé Itálii.
Říká se, že jsou vlastně tři Římy na sobě. Tři vrstvy. To prý je jeden z důvodů, proč přerušili stavbu římské podzemní dráhy. Narazili na nekonečnou spleť katakomb, zbytků starých staveb z různých dob, trosek různých Římů z časů nesčetných nájezdů, od Vandalů až po wehrmacht.
Moje babička, která někdy mluvila jazykem velmi osobitým, říkávala: „Nechtěj mít ty vánočky moc kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností!“
Tato vánočková poučka platí také o impériích. Když se impérium pohanského Říma začalo rozpadat vlastní mocností, vyrostlo impérium nové, také římské, nikoli však pohanské. Učení, které odhmotnilo ideály pohanského světa, samo se zhmotnilo kolem malé baziliky na pravém břehu Tibery. Císař Konstantin ji postavil nad hrobem rybáře Petra. Za čtrnáct století značně sešla, zatímco idea, kterou nebožtík rybář první opatroval, změnila mnohokrát tvář, nahradila chudobu bohatstvím a milosrdenství nemilosrdnou mocí.
Chatrná bazilika musila také změnit svou tvář. Trvalo dvě stě let, než ji svět poznal dokončenou, takovou, jaká je dnes. A bylo k tomu potřebí génia pěti Italů: Br…
