4 / Venezia! Bella!
A teď ještě jednou jako ve filmu: zatemnili jsme a prolnuli jsme se z času minulého do času bližšího dnešku. Jsme uvnitř automobilu, jedoucího směrem na Benátky. Opět jsme jej přeplavili na Lido. Protože jsme tentokrát nebyli hosty žádného festivalu, zastavili jsme před malým „pensione“, můžeme mu říkat třeba „Adriatico“.
Vykukoval na nás ze zahrádky, vylepšené všelijakými rostlinami v kořenáčích, aby se znásobila bujnost přírody. Kořenáče byly pomalovány vlajkami různých států na důkaz mezinárodnosti podniku. Ruka, která vlajky malovala, patřila asi majiteli a majitel vyloženě přehlížel nebo neuznával pravidla a rozměry vlajek, ba dokonce mu ve světovém dění leccos ušlo, protože jeden kořenáč byl pomalován vlajkou Rakousko-Uherska. Rostla v něm obrovská aspidistra, známější pod jménem domácí štěstí.
Ještě jsme ani vrátka za sebou nedovřeli a už se řítil. Byl to veliký, malounko otylý muž, kdysi plavovlasý, soudě podle zbytku césarského věnce kolem pleše; hlučný řečí, kterou proplétal nepřetržitým smíchem, trvale mírně zpocený, takže cvikr, model Woodrow Wilson, mohl považovat jeho dlouhý nos za kluzký lyžařský můstek a chystal se neustále ke skoku. Tomu on zabraňoval častým posunováním cvikru na původní místo a přispíval tím k větší barvitosti italských gest.
Byl jsem fascinován. Kulový blesk nabitý optimismem mě donutil zacouvat do zahrádky, nevím, jak se zmocnil našich kufrů, a také si nevzpomínám, jak mě donutil, abych za bílého dne rozsvěcel, zhasínal a rozsvěcel žárovky, kterými bylo propleteno všechno, co mělo větve.
Představil nám kuchařku, to byla jeho sestra.
Představil nám pokojskou, to byla jeho neteř.
Představil nám číšnici, to byla jeho dcera.
Pak nám představil smutného chlapce, který měl zlomenou nohu a čekal trpělivě v křesle, až se mu zahojí. Něco o něm dlouho říkal, ale nerozuměl jsem.
Sotva jsme se udomácnili a sešli na zahrádku, už se zase řítil. Tentokrát na nás mluvil jazykem, který mu činil zvukové potíže. Můj sluch mi někdy provádí taškářství a slyší leccos, co druzí neřekli. Ale tohle přece, hrome, to znělo jako „ř“!
A „ř“ je jen v jediném jazyku, pokud vím.
Moje dcera povídá tiše: „On chvilkami mluví česky!“
Česky to tedy nebylo, spíš to byla slovanština se základy chorvatštiny, trochu rusínsky po užhorodsku, sem tam idiom pražského nářečí a zarámováno to bylo do smíchu a výkřiků ÓÓooo! nebo Áááá!, kdykoliv mluvčí myslil rychleji, než mohl slovně vyjádřit.
On si prý teprve teď všiml, že náš vůz má československou značku! Jeden pohled na písmena ČS a rázem se mu vybavilo mládí, kdy byl v Československu a prodával tehdejšímu železničnímu eráru látky na uniformy železničářů. Špatně při tom nepochodil, jinak by jeho vzpomínky nebyly tak vřelé.
Odběhl a za chvíli tu byl uřícený. V každé ruce držel obrovskou kameninovou vázu, karpato–ukrajinský folklór.
„Podívajeti sja! Lepo? Lepo? Da? Nie je nět? I da! Užgorod, cha! chacha! Óóóó!“
Toho, že obě ruce byly zaměstnány vázami, využil cvikr, rozjel se po nose a podnikl obrovský skok. Dopadl a bylo po cvikru.
Postavil vázy, sáhl do kapsy, vyňal pouzdro, otevřel a nasadil na nos dalšího wilsona.
„Nevadilo! Sehr billig, počkjiťa… kako česky… lácinó… lacííno?… Kako v Praze… počekali, počekali… ja, weiss schon… za babka, za babka… chachachachááá! Nezabudil! Nur eine Dioptrie, sehr billig!“
Během dalších dnů jsme se naučili jeho privátní řeči. Oblíbil si nás a stával u našeho stolu, když jsme jedli. Nebylo jiného východiska než si zvyknout. Mluvil o všem možném. Trpěli jsme to, jako lidé u nás v restauraci trpí žvatlání rozhlasu, a nemajíce kuráž požádat, aby to někdo vypjal, tváří se, jako by poslouchali.
Jednou mi málem zaskočilo leknutím. To bylo, když se náhle zeptal: „Co dělá Klofáč?“
Naštěstí za pár dní se zahrádka zalidnila. Přijel jeden Turek, který byl vlastně Řek a měl automobil, se kterým neuměl jezdit. Než zacouval do zahrádky, odřel několik blatníků, leč vždycky na cizích vozech. Jeden z blatníků byl můj. …
