2 / I slepé cesty vedou do Říma
Nevím, kdo objevil, že všechny cesty vedou do Říma. Že tam však vede i cesta slepá, silnice, která končí ve skalách, to jsem objevil já.
Vyjeli jsme ze Salcburku přímo na jih. Všechno probíhalo hladce, až najednou, nedaleko za Bad Hofgastein, přijde místo zvané Bockstein a tam je konec. Schluss. Dál silnice nevede. Jedouce do Říma, nedali jsme se odradit. Kolibří slovníček nás poučil, že Tauerntunnel a Autoverladung znamená jinými slovy, že vůz možno naložit na vlak, projet tunelem do Mallnitz a pokračovat v krasojízdě.
Jet autem ve vlaku se neděje denně, byli jsme příjemně rozčileni. Před námi stála již mohutná řada vozidel, za námi se řadila další. Speciální vlaková souprava tam ještě nebyla. Nakládala na druhé straně hor ty, kteří jeli odtamtud, kam jsme jeli my. Zavřeli jsme vůz i okénka, málokdo je tak bdělý jako automobilista na túře, a vydali jsme se za jízdenkami. A pak jsme čekali a bloumali po nádražíčku a okukovali stánek s upomínkami. Není lepšího prodavače upomínkových předmětů, než je chvilková nuda na cestách.
Stánek byl nenákladný, ale zato ověšený památečným harampádím všeho druhu. Je mi záhadou a zůstane asi věčně, jak podobné upomínky, památkové a vzpomínkové předměty vznikají. Kde jsou továrny, které je vyrábějí na běžícím pásu? Jestlipak mají průzkum potenciálních zákazníků, a mají-li, na koho se asi obracejí, aby si ověřili, zda skleněná koule, která má uvnitř temeno vrcholku Franz–Josefshohe s kamzíkem a ve které po zatřepání začne sněžit, je prodejnější sortiment neboli artikl než třeba horolezecká botička, nikoliv pár, ale jedna horolezecká botička, která je současně jehelníček, má na podrážtičce škrtátko na sirky a na tkaničkách vytištěno Gruss aus Lienzer Dolomiten? Nebo si majitel takové výrobny pozve navrhovatele a praví mu: Pane inženýre, navrhněte něco, co by bylo k ničemu, já to budu vyrábět!
Postával jsem u stánku a díval se, jak lidé kupovali, co vůbec nepotřebovali. Vlak ještě nepřijížděl, chvíle se stávala dlouhou, a jak jsem tak stál neprozřetelně blízko, začal jsem zpolehounka, zpočátku docela nesměle argumentovat sám se sebou, že by tam třeba mohlo být něco, co bych mohl potřebovat – něco, nač ve shonu denního života člověk nemá čas, no, zkrátka znáte to, kouzlo začalo působit. A jak jsem se sám sobě bránil, vypil jsem limonádu, na kterou jsem neměl žízeň, cucal kyselé bonbóny, právě ty, co nerad, a koupil jsem si obtisk.
Obtisk znaku Korutan, Štýrska, Horního Rakouska, prostě obtisk všech znaků celého Rakouska, takový, jako se lepí na okna automobilů, aby byla viditelná upomínka, kudy se jelo.
Když jsem to platil, už jsem se styděl. Bonbóny se v kapse slepily v hroudu. Obtisky jsem daroval místní holčičce, která je zahodila. Chuť po limonádě jsem musil zapít pivem. A to jsem neměl dělat, neboť to mě velice zdrželo.
Vlaková souprava mezitím už tu byla, už vyložila protijedoucí vozy a právě se hnula první vozidla z řady, kde asi tak v polovině byl náš vůz. Najížděla zešikma na soupravu plochých vagónů a po nich jela dál až na konec soupravy. Tam, když už dále nemohla, hlučně, ale velmi zručně jim zablokoval zadní kolo zřízenec, a dalším a dalším, jak se řadila za sebou. Řidiči vystoupili z vozů a připojili se ke svým rodinám, které je zatím vyfotografovaly. Až to na podzim dají vykopírovat, budou si to brát z ruky a říkat: „Tady v tom autu je tatínek, ale není na něj dobře vidět.“
Takto vybaveni nasedali do starodávných osobních vagónků. My jsme zrovna došli ke svému vozu. Nebylo příliš naspěch, pravda, ale je lépe být připraven, za námi je dlouhá řada, co kdyby to nešlo nastartovat?
Za třicet let řízení automobilu si člověk navykne mít klíček vždycky u sebe. Sáhnu do kapsy; do té, ve které není. To je u mne docela normální. Sáhnu do druhé. Tam není. To je také normální, protože mívám obyčejně věci, které hledám, v poslední kapse. Kdybych byl býval měl na sobě sako, které má celkem asi pět kapes, pět nadějí, nebyl by býval byl žádný důvod k…
