10 / Všechny cesty vedou domů
„Tak co si počnem?“
„Já nevím.“
„V úterý hraju v Uherském Hradišti a dnes máš sobotu.“
„Sobotu odpoledne! A jsme v Brennerském průsmyku a on žádá, abychom buď jeli do Bolzana a počkali do pondělka, až otevřou nějakou tu jejich prefekturu, kvůli razítku, anebo abychom jeli, kudy jsme přijeli, a tam si to vyjednali.“
„A proč nejedeme?“
„Protože to je strašná zajížďka a odtamtud je to dál domů než odtud.“
„Já musím být v Uherském Hradišti v úterý.“
„To už jsi řekla několikrát.“
„Tak to řekni jemu. Řekni mu, že hraji Mahulenu.“
„To jsem mu řekl rovněž několikrát a jemu je to fuk.“
„Co říkal?“
„Vytáhl ze šuplete něco jako sbírku zákonů a přečetl mi pasáž, které jsem sice nerozuměl, ale přece jen vyrozuměl, že nemáme v pase něco, co tam máme mít.“
„Tak ať nám to tam dá on.“
„Právě to jsem mu navrhl.“
„A co on?“
„Přibouchl šuple, zvrátil se do židle, sevřel pěsti a dal si je k čelu. Obrátil oči v sloup a pravil: Santa Madonna! Pak mě požádal, abych opustil kancelář.“
„Tak co si počnem?“
„Já nevím.“
„V úterý hraju v Uherském Hradišti…“
„… a dnes máme sobotu odpoledne! Tuhle desku přece nemůžeme obehrávat znovu a znovu! Musíme něco podniknout!“
Seděli jsme na dřevěných schůdkách před kanceláří velitele hraničářů, nebo něčeho podobného, v Brennerském průsmyku.
Kolem nás se sunul nepřetržitý proud aut a autobusů oběma směry. Byl konec měsíce, jedni se vraceli, druzí přijížděli do Itálie a byla sobota odpoledne. Ti, co jeli domů, byli rádi, že jedou domů, ti, kteří jeli na prázdniny, byli rádi, že jedou na čas z domova do jiných krajů. Celníci na obou stranách hranice všechno rychle vybavovali, orazítkovali, neboť normální celník v normálních okolnostech se nerad courá s prací. Všechno bylo normální, jenom ten s plnovousem a s mladou rozcuchanou kazili pohled na normální sobotu odpoledne na Brenneru, jak tak seděli na schůdkách držíce si hlavy v dlaních.
Už jsme měli za sebou vyjednávání se všemi instancemi celnictva a hraničářstva ltálie. Začalo to mladým celníkem, který otevřel naše pasy, rozmáchl se k orazítkování, když tu náhle jako by zkameněl. Ruka s razítkem klesla a začal vrtět hlavou.
Odešel, aby se vrátil se starším kolegou. Starší kolega nahlédl do pasů, přejel nás bdělým pohledem a začal vrtět hlavou. Telefonovali někam. Dost dlouho mluvili, pak dlouho poslouchali. Telefon položili a vrtěli hlavou. Pak přišel onen, jemuž telefonovali, prohlédl pasy, pokrčil rameny a začal vrtět hlavou.
Vrtění hlavou je něco jako zívání. Začali jsme rovněž vrtět hlavou. Celníci si v pasech ukazovali a pak náhle odešli. Chtěli jsme jít za nimi, otevřeli dveře, leč tam byl celník čtvrtý. Zavrtěl hlavou a vrátil nás.
Než jsme se provrtěli až k veliteli průsmyku, uplynulo pár hodin a pár tisíc turistů oběma směry. Velitel byl velice slušný člověk. Korektní. Vysvětlil jsem mu, že jsem nevěděl, že musím mít potvrzení pobytu v Itálii v pasech. Odpověděl mi formulí, že neznalost zákona neomlouvá. Uznal jsem, že je to má chyba. Doufal jsem, že moje kajícnost pohne srdcem úředníka. Nepohnula.
Mluvil jsem s ním celkem třikrát. Poprvé mě k němu zavedli. To mi nabídl židli.
Podruhé jsem k němu proklouzl. Nechal mě stát.
Potřetí jsem se k němu proboural. To mě vyhodil.
„Co si počnem?“
Kdyby mi nebyly bývaly docházely fondy, tak by bylo bývalo možné poslat Janu letecky v pondělí. Úvaha teoretická.
„Tady nemůžeme sedět. Něco musíš podniknout.“
Byl tam krám, ve kterém měli všechno možné. Obchod byl chytře vybudován podle myšlení turisty, který se vrací domů a má v kapse svitek zbylých valut, které mu za chviličku nebudou nic platné. Turista opouští zemi a chce mít pocit, že využil každého centíku. V tomto krámu to může dokázat.
V pozadí u pultu byl sud. U sudu stál mladý celník, který první zavrtěl hlavou. Spatřil nás a vesele na nás kynul. Ukázalo se, že mluví slušně německy. Chtěl vědět, kam až jsme dospěli.
Když jsme popsali svůj úděl, projevil lítost. Mezi řečí vzal dřevěné kleště a po…
