Italské prázdniny (Jan Werich)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

5 / S mouchou do Florencie

Do Padovy je z Benátek kousek. Protože jsme vyjeli časně, proplétali jsme se Padovou mezi bicykly a motorovými koly, malými fiatkami a skútry dělníků, kteří jeli do práce.

Touhle dobou turisti buď ještě spí, nebo snídají, nebo se řadí u autokarů k vyjížďkám za krásou. Za krásou se jezdí jinými cestami, než kterými se chodí do továren.

Není na škodu projít perifériemi i těch nejkrásnějších měst. Jako když vítr foukne do šosů parádního kabátu a na mžik odhalí futro, bez kterého by ten krásný kabát nemohl být tak krásný.

„Jářku, dcero, co kdybys mrkla do mapy?“

„Kde jsme teď?“

„Vyjíždíme z Patavia a jedeme směrem na Bononii. Tam někde je Via Aemilia. Kdybychom chtěli překročit Rubicon, musili bychom na jihovýchod. Na Fanum a pak po Via Flaminia na Řím. My bychom však měli překročit Etruské Apeniny směrem na jihozápad. Tam je Florentia…“

„To je římsky, viď?“ povídala Jana. „To ses tak dobře učil, nebo kde to bereš?“

„Na druhé straně mapy je stará mapa z římských dob. Nějak podobně je to tam zobrazeno.“

Obrátila mapu. „Tak to tedy pojedeme údolím řeky Arna k městu Pisae, dále na jih po Via Aemilia Scauri a pořád dál přes Velutonii do Ostie.“

„To by nebylo špatné přijet do Říma cestou, kterou spěchal císař Claudius na Kapitol plný hněvu.“

„Plný hněvu nad čím?“

„Nad chlípným chováním své ženy. Ona mu šla naproti a spoléhala se, že ho svou výmluvností a svým půvabem ochočí. Selhalo jí to.“

„To byla Messalina, tvá oblíbená, vid?“

„Jak to, má oblíbená? O ní se víc psalo, tak člověku uvázne víc v hlavě, toť vše.“

„Nenapadlo tě, Jene, že v dějinách mají ženské, které, jak bych to řekla…“

„Coury?…“

„No, třeba. Že mají v dějinách víc místa než slušné, pořádné ženské?“

Téma nám vydrželo dvacet jeden kilometr. Tam konečně jsme usoudili, že Magdalénám člověk spíš rozumí a že jsou mu bližší než Marie. Je to marné, svatozář nad hlavou je sice paráda, ale jako každá paráda vadí v provozu. Také to, že osoba se svatozáří si ji nad hlavu nezavěsila o své vůli, je-li normální. Vždycky jí byla přidělena někým jiným. Mnohdy někým, s kým by se svatoozářená osoba ani nebavila. O takových osobách se vyučuje a píší se o nich slohové úkoly. Kdežto o těch druhých, upletených z chyb a vášní, o těch se nevyučuje ani se o nich nepíší slohové úkoly. Zato se o nich píší povídky i romány, kde si člověk dobře počte. Nerad jezdím sám. Příliš se koncentruji na řízení vozu. Začnu si vzpomínat na různá silniční neštěstí, kolem kterých jsem za léta projel, napadne mne, že v oceli, ze které jest pořízena přední osa mého vozu, by mohla být nepatrná bublinka, léta ukrytá pátravému zraku odborníků, a ta by zrovna teď, nebo za chvíli, nebo každou chvíli mohla způsobit něco škodlivého. Ledva zapudím tuto domněnku, zaujme mě divné tikání v motoru, skřípání v karosérii. Nabudu názoru, že mě zase někdo napálil, že jsem vlastně nikdy neměl pořádný vůz, jako mají druzí. Mám po náladě a cesta mi pak špatně ubíhá.

Jana si prohlížela starořímskou mapu na druhé straně automapy a srovnávala ji s dnešními autostrádami. Zjistila, že v podstatě rozdíl není tak veliký. Pak řekla, že by ráda viděla mapu budoucnosti. Ale hned se opravila.

„Mapy silnic se asi moc nezmění. Bude se jen létat. Ale letecký meziplanetární řád, tak od dneška za sto let, to bych ráda viděla.“

Už jsme u toho! Znamení století: kdekdo se zabývá budoucností. Dokonce i jinak rozumní lidé, jako politikové, profesoři, buditelé, nasedají už dnes do několikapatrových raket a vydávají se na cesty do nesmírna.

„Nevím, co je na tom dát se vypálit někam, kam pro slunce není vidět, vrátit se po šedesáti světelných létech a zjistit, že mne nikdo nevítá, protože doma zatím uplynulo devět miliónů let a nikdo se už na mne nepamatuje?“

„To máš z nedělní přílohy.“

„Někudy musí věda prorazit k prostému člověku, ne? Nehledíc na to, že na neděli je větší příděl papíru.“

Podala mi zapálenou cigaretu a prohlásila, že raději slyší chválit budoucnost než chválu minulosti.

„A kdo tu chválí minulost?“ bráním se okamžitě.

„Nemyslím to v otřepaném slova smyslu.“

„Čemu říkáš otřepaný slova smysl?“

„Tomu nejčastějšímu a nejsnazšímu: Pochválil jste včerejšek, ergo jste proti dnešku, čímž jste zítřku nebezpečný a pozor na vás! Já myslím tu otravu, když se sejdou vrstevníci, zrovna třeba ty a tví kamarádi, a začnete si povídat. A hned, vy jste měli legraci, kterou my nemáme. Vám rostly houby, dnes už houby nerostou, vám braly ryby, dnes už je po rybách…“

„Ale holka, dneska už je po rybách, to už nejsou ty úlovky, a co se týče té legrace…“

„Tak vidíš, už jsme v tom. A to mě právě nudí.“

„… nech mne domluvit! Co jsem to chtěl říct?“

Dojeli jsme zrovna za vojenský náklaďák. Vojáčkové seděli pod plachtou a měli z něčeho ukrutnou legraci. Nedalo se předjet a hoši si nás začali prohlížet. Posunkovali na Janu všelijak. Ukazovali na mne, něco si o mně povídali a řvali smíchy. Pak naznačovali Janě, aby mne nechala a jela s nimi.

„Oč jde, nevíš?“ ptám se.

„O omyl. Mají tě za bonvivána, který si veze zajíčka.“

To mne pohoršilo natolik, abych je bravurně předjel a rázem tak učinil konec nemístné fantazii.

Chvíli jsme jeli mlčky. Jana si četla v turistických brožurkách. Najednou bez přechodu: „Tady píšou, že na Capri umřel Tiberius. Kdo to byl?“

„Římský císař. Je tam napsáno, jak umřel?“

„Ne. Jak umřel?“

„Udusili ho polštářem.“

„Umřel vůbec nějaký císař přirozenou smrtí?“

„Udušení polštářem je pro císaře přirozená smrt. Co by to bylo za císaře, kdyby umřel po zkažené konzervě?“

„A kdo ho udusil?“

„Kdo prováděl proces dušení, to nevím. Ale zařídil to Caligula.“

„A kdo toho pak udusil?“

„Toho ubodal vrchní velitel pretoriánů, asi tak za pět let po tom dušení.“

„To ani moc dlouho nevládl.“

„Jenže to stálo za to. To byl největší kruťas všech kruťasů, Caligula.“

„Já měla za to, že největší lotr ze všech byl Nero. Zapálil Řím a hrál při tom na citeru.“

„Nero byl lotr, všechna čest, ale vytahovat se na Caligulu je uličnictví!“ pravím s důrazem. „S tím Římem je to nedoložené. S tou citerou nesmysl.“

„Já to viděla ve filmu.“

„Citera je tyrolácká věc, filmaři asi nevěděli, že to byla lyra.“

„Lyra je u Slovanů, Jene. Mikoláš Aleš přece…“

„To je zase varyto, nebo není?“

Zase mi podala zapálenou cigaretu a usmála se na mne: „Povídej mi o Caligulovi. A vymejšlej si.“

Aniž věděla, řekla tři slova, která jsem říkal před dávným časem tatínkovi. Střízlivá ložnice se tenkrát proměnila v barevný svět, ze kterého už si nepamatuji víc než vůni kolínské vody a tatínkův hlas. Čas na svém pochodu někdy vstoupí do vlastní stopy.

„Tak povídej!“

„Římané stavěli chrámy také řeckým bohům,“ začal jsem. „V jednom takovém chrámu zpívala hezká řecká sboristka. Jednou, bylo to ve čtvrtek, na ni čekám jako obvykle…“

„Kolik ti bylo, jak ses jmenoval, čím jsi byl…“

„Bylo mi asi šestadvacet a to ostatní není podstatné. Tedy čekám na ni, když tu vidím, jak na mne kývá z vnitřku chrámu. Měla nový kostým z dost málo látky. Slušelo jí to. Vkradl jsem se za ní a ona mi povídá, že dnes z toho nic nebude. Že prý je Diův svátek a že bude slavnostně obětován býk. Bílý býk. A jak to povídá, najednou slyšíme trouby, řecké trubky a bubínky a křik. Asi dvě stě otroků z Nubie běželo a křičelo. Tloukli dlouhými holemi kolem sebe, a kdo se neuhnul, litoval. Za nimi pretoriáni na vozech, které táhli rychlí koně. Seskakovali ještě za jízdy a zatlačovali zevlouny. Musil jsem zůstat uvnitř, ven už jsem nemoh. Pretoriáni utvořili čtverec a do něho poklusem otroci přinášeli nosítka, generálové, senátoři, prokurátoři a tribunové vystupovali a tvořili hloučky. Netrvalo dlouho a před chrámem bylo plno. Ptáčníci z císařských zahrad přinesli klece s plameňáky a pouštěli je mezi noblesu. Ochočení ptáci se dali krmit. Každý koupil za zlaťák preclík a krmil povinně. To byl jeden ze způsobů, jak Caligula sháněl peníze.

Z chrámu začali vycházet velekněží, kněží, šámesové a chóry. Chudák holka nevěděla, co se mnou, bála se o místo, tak mě popadla, přehodila přese mne chetolosos, narůžovělý plášť pro chorovody, a vyběhla se mnou po schodech na kůr. Chrám byl pode mnou jako na dlani.

Venku vykřikli pretoriáni Ave! a za mnou a nade mnou spustil sbor.

Císař Caligula vešel do chrámu. Sedl si do křesla hned u posvátného prostoru, na kterém měli obětovat býka. Kolem něho sedali po zemi i postávali jeho kumpáni. Když jsme dozpívali, já tu písničku náhodou znal a zpíval jsem s sebou, začaly obřady. Pozoroval jsem seshora Caligulu.

Chvíli poslouchal zpěv velekněze, pak se začal nudit. Sňal s hrdla náhrdelník z velkých rubínů. Vykasal si tógu a vytáhl za řemínkem od opánku zastrčenou dýku. Vyšťouchl čtyři rubíny a začal hrát drábky. Všichni se hlasitě smáli, velekněz se tvářil, že to nevidí, a nejstarší nevěsta Diova, urozená paní z Atén, plakala.

Buď velekněz zkrátil obřad, nebo to tak uteklo, najednou přivádějí bílého býka. Snad jej něčím omámili nebo byl věřící, ale stál tiše, oddaně, ani se nehnul.

Před císařem na posvátném místě ležel složený slavnostní hábit pro velekněze, nesmírná palice bohatě zdobená, obřadní nůž na protínání býčí tepny a škopíček z olivového dřeva pro obětní krev. Starému veleknězi podali slavnostní hábit. Začal se oblékat. Caligula vstal z křesla, jemně mu odňal oděv a sám jej oblékl. To bylo veliké vyznamenání pro chrám, když císař použil svého práva být veleknězem.

Velekněz ustoupil a postavil se vedle býka, když byl dříve sebral nůž a škopíček. Dva kněží hodili býkovi kolem šíje purpurové lano, aby ho po ráně palicí strhli na správnou stranu.

Bylo to docela pěkné divadlo. Všechno ztichlo. Caligula přistoupil o krok. Pohledem odhadoval vzdálenost, když mu podali palici. Potěžkal ji a mírně se při tom usmíval. Pak ji pevně uchopil, pohoupal, pak velkým a táhlým hupem se rozmáchl a dobře mířenou ranou, vší silou vedenou, srazil k zemi velekněze. Otřel si ruce, shodil hábit a vyšel z chrámu. To byl Caligula.“

Prudká zatáčka doprava a cedule BOLOGNA

Chvilku jsme bloudili uličkami a podloubími, než jsme našli cestu do Florencie.

Moucha seděla na stropě stále jako přišitá.

To se ví, že by bylo lepší naložit auto do vrtulníku, zaletět na Sicílii a cestovat pak autem směrem domů. Pak by mohl člověk „spěchat pomalu“ – kdežto s přesně určeným nedostatkem času a valut člověk, já tedy určitě, se neubrání pocitu, že když jede od Prahy pryč, musí spěchat, aby byl zase v Praze včas. Pak místo abych spěchal pomalu, odpočívám rychle. Pak projedu Bolognu, aniž mám čas se zamyslit nad tím, že projíždím městem, které první v Evropě zrušilo nevolnictví. Před téměř tisíci léty. Štěstí, že jsme trošku bloudili, hledajíce výjezd na Florencii. Dvakrát a různými směry jsme přejeli kolem Porta Ravegnana a pod nebezpečně vychýlenou věží Garisendou.

Ulice byly liduprázdné. Stín a chládek se opevnil v nekonečných podloubích, kde odolával slunci, které náporem oslnivého světla a parna se jej pokoušelo vytlačit ze staletých pozic.

Úrodná Emilie pomalu navazovala na Toskánsko. Nekonečnými serpentinami jsme se vypracovali nad zelená údolí blízko k vrcholkům Etruských Apenin. Na takových cestách by řidič potřeboval oči ováda. Nepletu-li se, ovád má oči složené z mnoha očiček a může se koukat sumárně. Nikdo asi neví, jak včela vidí, ale dá se předpokládat, že vidí sem, tam i jinam současně. Za každou zatáčkou bylo vidět něco, co stálo za pohled. Jenže já musil dbát dopravních předpisů a hledět před sebe a zrcátkem za sebe.

Na místě, kde odpad a neřádstvo vydávaly svědectví, že už jiní tam přede mnou parkovali, zastavil jsem s úmyslem saturovat zvědavost.

Když jsem zastavil, moucha na stropě se pohnula. Popolezla o kousíček a začala si třít nožičky. Ty nejpřednější. Mnula si je velmi spokojeně a pak si začala jiným párem nožek masírovat křidélka. To vše dělala hlavou dolů, seděla přece na stropě. Napadlo mě, že v téhle pozici musí mít divný pohled na svět z jedoucího auta.

Moucha mezitím popolétla, usedla mi na rameno, slezla na rukáv a pak si sedla na palubní desku. Kráčela po ní bez uvážení, až dospěla ke sklu. A tam zůstala.

Vystoupili jsme. Když jsem se vynadíval na hory, které se propadaly do náhlých údolí, kde se zelenaly cypřiše a rděly střechy usedlostí, vrátili jsme se do vozu. Moucha seděla u skla a koukala směrem jízdy.

Nikdy nesladím kávu, avšak z chamtivosti, získané za první světové války, nepoužitý cukr si beru do kapsy. Nosím to z kaváren domů zamatlané a k nepotřebě, ale mám pocit, že nic nepřišlo nazmar.

Položil jsem vedle mouchy kostku cukru. Chvíli nic; pak se pohnula a vylezla na ni. Obědvala.

Hry s mouchou neměly úspěch. Bylo mi vyčítáno, že vjíždíme do Toskánska, domova Michelangela, Leonarda da Vinci, Danta, Boccaccia, Petrarky, a že se rozptyluji mouchou. Ženské nemají smysl pro nesmysl. Uzavřel jsem se do mužského duševního světa a jel jsem jako Fangio. Jel jsem zemí, kde kdysi žili Etruskové. Podivní lidé s podivným uměním, o kterých bych měl vědět víc než to, že je Římané zglajchšaltovali. Jel jsem zemí, která k sobě lákala od nepaměti chytré lidi z celého světa. Nevelkou zemí, která měla dvě města, Florencii a Sienu, dvě města, která mezi sebou dlouho zápolila o slávu. A dodnes těžko říci, které je slavnější. A je to venkoncem jedno.

Slunce už svítilo šikmo, když jsme sjížděli prudkým svahem do Florencie. Ležela pod námi zarámovaná do kopců, které byly stříbrné olivovými háji a zelené zahradami kolem samot a vesniček, ke kterým vedou klikaté cesty mezi zdmi vyrudlými do pastelových barev.

Když jsme své cestovní harampádí přemístili do hotelu, vzpomněl jsem si na mouchu. Tajně jsem se šel podívat, co dělá. Na cukru nebyla, seděla na stropě.

Poslal jsem domů telegram s adresou, nečekal na večeři a vyšel do Florencie, nad kterou se začínalo stmívat. Šel jsem sám.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024