Žluté mužátko
Ono se marně neříká: „Každý chvilku tahá pilku.“
To máte jako tehdy, když Solejman válčil s Tatary. Jednou hnal Solejman Tatary, pak se něco někde přihodilo, nikdo neví co, karta se obrátila, Tataři rovněž a obořili se do Solejmana. A hnali zase jeho pluky svinským krokem. A pak se zase něco přihodilo, Solejman se vzchopil, obořil se do Tatarů a bil je hlava nehlava.
Mezitím lidi padali, co to povídám, jakýpak lidi! Vojáci! Vojáci padali! Celí i po kouskách, támhle uťatá ruka, zdehle hlava zakutálená, noha uvázlá ve větvích. Vesnice zbořené, liduprázdné, nafouklé mršiny, koňské, prasečí, a na všem mračna much. Fuj na válku! říkají jedni, a mezitím ti druzí brousí palaše, napínají tětivy, šikují šiky, přísahají něčemu věrnost a vymýšlejí si nepřítele.
A máte je slyšet po letech, dědky invalidní, jak se někde sesednou a vzpomínají na nejlepší léta svého života! Těch holek, jémine! Chtěla – nechtěla? Musela! A to je rozřehtá, k tomu se vracejí a přidávají vymyšleniny, vnukům lezou oči z důlků, a jen aby už mohli jít Turkům hlavy stínat nebo křesťanským psům jazyky vytrhávat, za vlast, za Pánaboha, za to či za ono, suma sumárum vždycky za Pokrok.
Jednou se Tatarům podařilo zajmout regiment Solejmanových vojáků. Vláčeli je sem a tam jako dobytek, nutili je pracovat, nedali jim najíst, až se stalo, že rozbili tábor u prudké říčky. Bylo po deštích, kalná voda se valila přes balvany, hukot, že se spát nedalo, a všecky mosty stržené.
Jeden zajatec, Hadžid, dostal bláznivý nápad. Přišel s tím, že by zbudoval přes říčku můstek. Že za to nic nežádá, jenom aby dostal pořádně najíst, když se to podaří. Tataři měli dlouhou chvíli a uvítali každou podívanou. Ať se prý pokusí. Hadžid si přibral dva kmány, Jusufa a Ismaila. Porazili pěkný kmen, zbavili větví a dovlekli k vodě. Když se pokoušeli zakotvit kmen ve břehu, proud je podrazil, dřevo se vzepnulo jako kůň a vzalo je s sebou. Drželi se klády jako klíšťata, šli s ní pod vodu, vynořili se, kuckali a dávili vodu, řvali o pomoc. Hnalo je to prudkými peřejemi.
Tataři se sbíhali u břehů, smáli se, až jim šikmé oči slzely, běželi s proudem a sázeli se, který z těch tří bláznů se první utrhne a utopí. Ani jednoho z nich nenapadlo, že tři Solejmanovi vojáci na ně sehráli, čemu Arabové říkají habaďúra. Ze to byli plavci jako málokdo a že celý ten nápad s lávkou přes rozvodněnou říčku i to volání o pomoc byla šaškárna na oklamání tatarské ostražitosti.
Pod peřejemi se hladina vyrovnala. Hoši se vyhoupli na kládu jako na koně a pádlovali po proudu, až říčka vplynula do hlubokého lesa. Přistáli u paloučku. Vylévali vodu ze škorní, aby jim při chůzi nečvachtaly.
„Hadry nám uschnou rychleji na pochodu,“ povídá Hadžid.
„Kam bys chtěl pochodovat?“
„Za naším útvarem a hlásit se u šarže.“
Hleděli na něho se soucitem: „Tobě přeskočilo.“
„Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit. Když útvar nenajdem, jsme tři vojáci, kteří mají smůlu. Když půjdeme jen tak, jsme dezertéři. Dezertéry věší, lámou na kole; je na vás, co chcete být.“
„Vojáci,“ řekli dvojhlasně. „Voják je pán!“
A měli pravdu. Stačilo přijít, okounět, lidi jim dali najíst, napít, čím dřív jsou pryč, říkali si v duchu, tím líp. A ještě jim přidali na cestu troník, to víte, urazíte vojáka, zapálí vám chalupu, a co pak?
Vdovy však mívaly o věci zcela odlišný názor. Projevily více porozumění i důvěry. Neodehnaly je od prahu, spíše naopak. Dokonce je i zdržely na oběd. Po dobrém obědě přichází na člověka občas něha. Na vdovy častěji. Něha se měnívá v únavu, člověk vyhládne a je čas k večeři. Ráno se snídá v posteli, samozřejmě.
A jak tomu bývá, jedna vdova ví o druhé vdově, chápe její starosti, pošle jednoho vojína k té kulatější a druhého k hubatější a s tím, co jí zbyl, si v klidu může popovídat.
Život jí plyne docela zajímavě, protože voják má vždycky co vyprávět. Když dovypráví, co ženské ucho snese, s tím, co mu zbylo, zajde do hospody. Mezi mužskými se dá jít do podrobností, hospoda se…
