Doslov
Bolestné bachorky a bajky aneb „Deoduši“ Jana Wericha
(František Cinger)
„Naše dědky a pradědky bavilo mít. Mít hodně. Nás baví víc jiné věci.“
„Schválně, jestli je to také moje zábava“ provokoval Hassan.
„Jak bych to řek? Je větší legrace rozhodovat, kdo smí mít a kdo nesmí…“
„Ne tak! Kdo musí mít a kdo smí nemít!“
„Přesně! Sedět na zlatém křesle pod zlatým lustrem je nuda, nemyslíš?“
„Přesně! Já chci rozhodovat!“
Jan Werich: Alibaba a čtyřicet loupežníků
Člověk, který otočí poslední stránku pohádek a bajek Jana Wericha napsaných po knize Fimfárum, jež pečlivý editor nazval Deoduši, s podtitulem Dospělé pohádky, možná pomyslí právě na „duši“ moudrého klauna, lidového filozofa, herce, zpěváka, dramatika, principála, manžela i otce, spisovatele.
Třeba zpovzdálí uslyší jeho maličko chraplavý basbaryton, tak důvěrně známý z filmů, z písniček, z prožitého podání Haškova Švejka či právě Fimfára. Nebo se zamyslí nad jeho nelehkým osudem. A snad si položí otázku: Kde se vzala potřeba a schopnost vypovědět podobenstvím tolik o sobě, o době, a hlavně o člověčí povaze? Nakonec ho může zajímat, kdo mu vůbec vyprávěl pohádky, když byl malý.
„Nikdo, alespoň ne ty klasické. Táta mi vyprávěl svoje pohádky. On si vymyslel maličkého človíčka, který se plaví ve skořápce od vlašského ořechu přes oceán. Pádluje sirkou a mluví sprostě. Táta vyprávěl jeho part fistulí a oba jsme se mohli potrhat smíchy…“
Jedináček mezi rozvádějícími se manželi si navykl mluvit s věcmi, které mu nahrazovaly sourozence a vlastně i rodiče, partnery do hry. Proto tolik toužil po kamarádství, jehož se mu vztahem s Jiřím Voskovcem dostalo mírou vrchovatou. Jako desetiletý nakreslil mamince, dnes bychom řekli přímo komiksový výjev.
„Moje milá maminko, Ty mi nevěříš, že Tě mám rád,“ oznamoval text na kartičce. A nakreslený klaun v kabátci s velikými knoflíky k tomu v bublině dodával: „Proč mu to nevěřej? Jen dyby bylo všechno tak jistý, jako je tohle!“ A ještě pod tím klaunem se přidával maličký mamut: „Věřej mu to.“ A do toho z boku, trádá, postava trubače s cylindrem: „Přísahám, že Vás má Jenda moc rád, moc! moc! moc!!!“
Nebo poslal blahopřání k svátku v podobě lodi, na jejíž dvou velkých plachtách bylo: „Vzpomínám na maminku stále a mám ji moc rád a přeji jí k svátku všechno to nejlepší, abys byla zdráva a dlouho živa. A věř mně, že Tě mám moc rád. Jenda.“ A obří ryba pod hladinou k tomu v bublině pravila: „Milostpaní, on je má jistě rád, věřej mu to. Říkám jim to! S úctou Velryba.“ A malá čudla vedle přitakávala: „Jo! Jo! Já to taky říkám!“
Jistě se už tehdy klubal zárodek potřeby vyprávět osobité a dramatické příběhy plné fantazie. S poznáním literatury, zvláště povídek oblíbeného G. R. Chestertona, přibyla touha vytvořit cosi sám – nakonec ta nazvaná Muž, jenž sbíral fotografie rozzuřených se stala základem děje Vest Pocket Revue, základního divadelního kusu dvojice V+W (s premiérou 19. dubna 1927 v Umělecké besedě, dnes pražském Divadle Na Prádle). A doma pak následovalo jedenáct let společné tvorby bez přestávky. Každé historické téma bylo vlastně maličko pohádkové. Bez nadsázky a fantazie by v Osvobozeném divadle vůbec nepromluvili řečtí bohové ani Caesar, Robin Zbojník, Francois Villon ani hrdinové Divoké západu. V městečku Eidamu by se nedalo střílet z děla sýrovými náboji! O anekdotě řeckého dramatika Lukiana využité ve hře Osel a stín nemluvě.
Jak se tedy Jan Werich dostal k vlastní pohádkové tvorbě? Knížku Fimfárum, poeticky ilustrovanou kamarádem Jiřím Trnkou, na něhož dnes důstojně a invenčně navázal Peter Uchnár, věnoval jeho synovi – rovněž Janovi.
„Byly Vánoce a chtěl jsem dát Trnkovým dětem dárek. Lámal jsem si šišku, protože všechno měly. A napadlo mě, že bych jim mohl dát pohádku. Naproti varieté ve Vodičkově ulici byl obchod s malým nahrávacím studiem, kde jste si za pár korun mohl nechat nahrát blahopřání nebo žvatlání dětí na desku. Sednul jsem si tam, na stolek položil hodinky, abych měl trochu kontrolu, a na…
