Deoduši (Jan Werich)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Doslov


Bolestné bachorky a bajky aneb „Deoduši“ Jana Wericha

(František Cinger)

„Naše dědky a pradědky bavilo mít. Mít hodně. Nás baví víc jiné věci.“

„Schválně, jestli je to také moje zábava“ provokoval Hassan.

„Jak bych to řek? Je větší legrace rozhodovat, kdo smí mít a kdo nesmí…“

„Ne tak! Kdo musí mít a kdo smí nemít!“

„Přesně! Sedět na zlatém křesle pod zlatým lustrem je nuda, nemyslíš?“

„Přesně! Já chci rozhodovat!“

Jan Werich: Alibaba a čtyřicet loupežníků

Člověk, který otočí poslední stránku pohádek a bajek Jana Wericha napsaných po knize Fimfárum, jež pečlivý editor nazval Deoduši, s podtitulem Dospělé pohádky, možná pomyslí právě na „duši“ moudrého klauna, lidového filozofa, herce, zpěváka, dramatika, principála, manžela i otce, spisovatele.

Třeba zpovzdálí uslyší jeho maličko chraplavý basbaryton, tak důvěrně známý z filmů, z písniček, z prožitého podání Haškova Švejka či právě Fimfára. Nebo se zamyslí nad jeho nelehkým osudem. A snad si položí otázku: Kde se vzala potřeba a schopnost vypovědět podobenstvím tolik o sobě, o době, a hlavně o člověčí povaze? Nakonec ho může zajímat, kdo mu vůbec vyprávěl pohádky, když byl malý.

„Nikdo, alespoň ne ty klasické. Táta mi vyprávěl svoje pohádky. On si vymyslel maličkého človíčka, který se plaví ve skořápce od vlašského ořechu přes oceán. Pádluje sirkou a mluví sprostě. Táta vyprávěl jeho part fistulí a oba jsme se mohli potrhat smíchy…“


Jedináček mezi rozvádějícími se manželi si navykl mluvit s věcmi, které mu nahrazovaly sourozence a vlastně i rodiče, partnery do hry. Proto tolik toužil po kamarádství, jehož se mu vztahem s Jiřím Voskovcem dostalo mírou vrchovatou. Jako desetiletý nakreslil mamince, dnes bychom řekli přímo komiksový výjev.

„Moje milá maminko, Ty mi nevěříš, že Tě mám rád,“ oznamoval text na kartičce. A nakreslený klaun v kabátci s velikými knoflíky k tomu v bublině dodával: „Proč mu to nevěřej? Jen dyby bylo všechno tak jistý, jako je tohle!“ A ještě pod tím klaunem se přidával maličký mamut: „Věřej mu to.“ A do toho z boku, trádá, postava trubače s cylindrem: „Přísahám, že Vás má Jenda moc rád, moc! moc! moc!!!“

Nebo poslal blahopřání k svátku v podobě lodi, na jejíž dvou velkých plachtách bylo: „Vzpomínám na maminku stále a mám ji moc rád a přeji jí k svátku všechno to nejlepší, abys byla zdráva a dlouho živa. A věř mně, že Tě mám moc rád. Jenda.“ A obří ryba pod hladinou k tomu v bublině pravila: „Milostpaní, on je má jistě rád, věřej mu to. Říkám jim to! S úctou Velryba.“ A malá čudla vedle přitakávala: „Jo! Jo! Já to taky říkám!“


Jistě se už tehdy klubal zárodek potřeby vyprávět osobité a dramatické příběhy plné fantazie. S poznáním literatury, zvláště povídek oblíbeného G. R. Chestertona, přibyla touha vytvořit cosi sám – nakonec ta nazvaná Muž, jenž sbíral fotografie rozzuřených se stala základem děje Vest Pocket Revue, základního divadelního kusu dvojice V+W (s premiérou 19. dubna 1927 v Umělecké besedě, dnes pražském Divadle Na Prádle). A doma pak následovalo jedenáct let společné tvorby bez přestávky. Každé historické téma bylo vlastně maličko pohádkové. Bez nadsázky a fantazie by v Osvobozeném divadle vůbec nepromluvili řečtí bohové ani Caesar, Robin Zbojník, Francois Villon ani hrdinové Divoké západu. V městečku Eidamu by se nedalo střílet z děla sýrovými náboji! O anekdotě řeckého dramatika Lukiana využité ve hře Osel a stín nemluvě.

Jak se tedy Jan Werich dostal k vlastní pohádkové tvorbě? Knížku Fimfárum, poeticky ilustrovanou kamarádem Jiřím Trnkou, na něhož dnes důstojně a invenčně navázal Peter Uchnár, věnoval jeho synovi – rovněž Janovi.

„Byly Vánoce a chtěl jsem dát Trnkovým dětem dárek. Lámal jsem si šišku, protože všechno měly. A napadlo mě, že bych jim mohl dát pohádku. Naproti varieté ve Vodičkově ulici byl obchod s malým nahrávacím studiem, kde jste si za pár korun mohl nechat nahrát blahopřání nebo žvatlání dětí na desku. Sednul jsem si tam, na stolek položil hodinky, abych měl trochu kontrolu, a namluvil pohádku O rybáři a jeho ženě. Nosil jsem ji v hlavě už nějakou dobu.

Vylisovali mi desku a poslal jsem ji malému Honzíkovi, kterému jsem byl za kmotra. Za nějaký čas mi Trnka povídá: ‚Nemáš ještě jednu desku?‘ – ‚Nemám,‘ řekl jsem, ‚oni nemůžou vylisovat víc než jeden exemplář.‘ – ‚Víš,‘ povídá Trnka, ‚k nám chodí děti z celých Nuslí si ji poslouchat. Už ji umějí nazpaměť, ale deska je tak ohraná, že jí není rozumět. Těm dětem se to líbí. Napiš nějakou další.‘ – Takhle jsem začal psát pohádky. Když pak knižně vyšly, věnoval jsem je Honzíkovi, protože tomu ta první byla určena. Taky jsem chtěl udělat Trnkovi radost, když je tak krásně ilustroval.“


Díky třídílné Korespondenci Jiřího Voskovce & Jana Wericha víme o obou mnohem víc. I proč se jejich cesty na jaře 1948 rozešly a Voskovec se v roce 1950 vypravil do New Yorku, kde pak žil a pracoval. Kam mu také Werich 20. února 1960 z Velhartic napsal: „Koukni: Mám jakousi smlouvu se speciálním nakladatelstvím. Dělám jim pohádky pro malé děti. Malé! Oni to vydali asi v pěti jazycích. Napadlo mne toto: Přeložil bys do angličtiny jednu? Je to asi deset stránek, pro člověka, který umí řeč a který zná ducha, lépe řečeno jehož duchem je to psáno, by to nebyla velká práce. Ty znáš – pomocí Vicki a Gigi – mentalitu –x, –even, –ght, –ne-agers. A vejš to nesmí sahat…“

Tehdy byl zřejmě přesvědčen, že jsou to pohádky spíš pro malé a dospívající děti.

„Jsou pro chytrý děti. A pro chytrý dospělý. Protože když jsou dospělí chytří, tak se nestydí za to, že je v nich pořád trochu dítěte,“ pravil později. Podle čtenářského ohlasu zjistil, že oslovil daleko širší publikum.

Zpoza Atlantiku mu 5. července 1960 Voskovec psal: „Mám ‚Barku‘ dávno přeloženou. Jen to naklepat na čisto. A sekretářku nemám! A práce plnou prdel. Snad příští týden či dva – až děti budou venku s ženskou – zotročím Christinu (Kristu z myslivny) a nadiktuju jí to…“

A 5. srpna 1960 mu zase Werich odpověděl ze Západního Berlína: „Měli bychom se sejít už sakra. Těžko se mi žije – rozuměj! Nic se mi neděje, a přece je duše nesvobodná – totiž, nemůže se svobodně vyjadřovat, je to, jako když má žít oheň ve vodě, nebo voda v ohni.

Filmuju teď. A budu – respektive pokusím se víc. Divadlo se dělat nedá. Tečka.

Nehorlím, pamatuju na tvou radu. Snažím se mít z toho všeho srandu. Je nás miliony, co se snažíme. Je to jediné, oč se může člověk snažit.

Asi jsem ti chtěl napsat něco konkrétního z pásma bez cenzury – ale zapomněl jsem. Měl jsem ohromně dobrý kuře – půlku – a vůbec nemám náladu na důležitá sdělení. Bude nejlíp, když pudu do biografu…“


Bylo mu ouvej. A je to znát i z jeho báchorek, natož bajek. (V tom roce namluvil na gramofonovou desku O orlech a hovniválech, text vznikal už v 50. letech.) Možná i proto bych celý svazek Dospělých pohádek charakterizoval spíš jako Bolestné báchorky a bajky.

Vezměme si třeba tu Za šťastnou lásku has!, do níž se vešlo hodně z toho, co Werich prožil, co ho bolelo i co miloval. Čím vším se nechal inspirovat?

Začněme tím, že 27. listopadu 1961 zemřel po náporu žloutenky basista Jaroslav Král, muzikant orchestru Karla Vlacha, který ho doprovázel v Divadle ABC a jehož měl Werich hodně rád. (Vzpomínáte? „Páni inženýři“ povídá Jusuf, „jdi vodě mě. Žloutenka je nakažlivá“) Tak moudrý klaun napsal (se znalostí Shakespearových Sonetů) básnickou kondolenci.

Blues za basistu

Karle, vyřiď klukům, jak je mi hrozně líto,

že Jarda už nebude stát za basou

a houpat trupem, točit oči k nebi.

Kdo po něm roztočí tu bednu čtyřhlasou?

Karle, připomeň jim, jak jsme se nasmáli,

když Jarda hrál ten kravál z Winnetky

a houpal trupem, točil oči k nebi.

Znovu ho slyším, slabounce, jako z dáli.

Zmáčkněte pro mě blues a dejte sólo base,

sólíčko, sólko pro Jardu.

A teďka všichni a naplno zase!

Vidíte ho, jak stojí za basou?

A houpá trupem a točí oči k nebi,

roztáčí basu, bednu čtyřhlasou.


Láska byla jedním z velkých Werichových životních i „pohádkových“ témat. Tak ji nechal prožít dvěma basám. Vůbec personifikace mu byla často metodou, jak vypovídat o lidech, přitom s nadsázkou a humorem. Z ničeho se nezfanfrnět. Určitě proto z W. A. Mozarta udělal W. A. Pantátu, co složil kantátu. Jak krásně rytmicky to zni.

„Já vás mám rád už dlouho.“ Velmi, velmi hlubokým hlasem pravil basa.

„Mně jste byl vždycky sympatický, ale od onoho sóla na basu na začátku Kantáty od W. A. Pantáty jsem se do vás zamilovala.“

„To jsem zpíval jen pro vás, drahá.“

„A já vytušila, drahý.“

„Chce se mi radostí kutálet,“ řekl basa.

Dvě basy se do sebe zakoukaly natolik, že si začaly při hraní vypomáhat. Base ženského rodu nešly hluboké tóny, basa „maskulinum“ jí tak z lásky „přihrávala“, jenomže se jednou maličko zapomněly a rozjely se mimo autorovu skladbu. Dirigent byl z toho nešťastný, basisté mu pak s jinými basami dokázali, že napsaný part suverénně ovládají.

„Hrajete oba výborně,“ poznamenal dirigent, muž spravedlivý, „V čem to tedy vězí?“

Usedli a rokovali. Dirigent měl ve stole bílé víno. Potom sluha došel pro dvě láhve.


Werich měl vytříbený vkus pro dobré jídlo a pití. Ale byrokracii, cenzuru a nespravedlnost jídlem nepřemůžeš. Snad že „duši“ bohužel jen načas maličko odlehne.

Načež bylo usneseno, že se svolá tisková konference a tam že se věc vysvětlí tím, že akustika v sále špatně vyhovuje a na příští koncert se přestaví orchestr.

Na tiskovou konferenci přišli sportovní redaktoři. Z kritiků jen ten, který napsal dobrou kritiku, protože na koncert nemohl jít a napsal ji předem. Konference proběhla v přátelském duchu mezi hudebníky a zástupci tisku, věc se vysvětlila a na příští reprízu byli pozváni kritikové ještě jednou. Přišli všichni až na toho, který už jednou nepřišel a dobrou kritiku už napsal.

Kdo si přečte kritiky na hry Divadla ABC, kde Werich v druhé polovině 50. let 20. století exceloval s druhým už partnerem Miroslavem Horníčkem, tak zapláče, s jakým nepochopením se setkávali. Proto ta ironie se „sportovními redaktory“, kteří byli vysláni na tiskovou konferenci „hudebních kritiků“. Někdy musel mít Werich pocit, že o něm píší lidé, co s divadlem nemají a nechtějí mít nic společného. Jak asi přál (nebo záviděl?) filmařům, mezi něž sám patřil, které „jejich“ kritici měli rádi a fandili jim? Takže ironie, další z koření jeho literárního umění.

V hudebním orgánu vyšla úvaha o správnosti či nesprávnosti celostátního vedení symfonických orchestrů. Městská komise pro hudební tělesa mela předběžnou poradu s krajskou správou výroby strunných nástrojů a přizvali dirigenty z rozhlasu.

Ludvík a jeho přítel dostali dovolenou bez udání důvodů a zástupci orchestru je poučili ve smyslu vyhlášky Bbbb/Cccc, že se s nimi počítá až do vyřízení.

„Do vyřízení čeho ale?“

„Tak dost žertů. To se právě uvidí, čeho!“


Satirický šleh na hledání důvodů pro žaloby v procesech z počátku 50. let, na zasedávání kdejakého málo kompetentního, byrokratického orgánu, který se v „jeho“ době vyjadřoval k tomu, co se ho vůbec netýkalo. (Toho orgánu.) A často rozhodoval. Ono se to nakonec nevztahovalo ani nevztahuje pouze na domovinu. Svět blázní jako celek.

Mezitím došlo ke svolání všeobecného zasedání všech hudebních složek jako takových, ke kterému byli přizváni pozorovatelé ligy korepetitorů a rovněž Svazu rytců not.

Ludvík a jeho přítel pozváni nebyli, protože o nich se jednalo.

Seděli v kuchyni u Ludvíků, s hlavami mezi koleny, neboť to jediné zbývá mužům, když se o nich jedná bez nich.

Nekomentoval podobně Jiří Voskovec své vyloučení z Devětsilu za to, že pod uměleckým pseudonymem Petr Dolan hrál ve filmu Karla Antona Pohádka máje?

„Vyloučili mě… Za porušení vkusu a umělecké odpovědnosti. Protože jsem jako herec vystupoval v komerčním kýči… Dělalo se to v mé nepřítomnosti známým českým způsobem. Dozvěděl jsem se to oklikou. Nějaký člen mě potkal a já se ptal: ‚Kdy je nějaká schůze? Já tam budu muset jít.‘ A on říkal: ‚Ty vole, co bys tam chodil. Ty nevíš, že jsi vyloučenej? Oni ti to ty prasata neřekli?“


A co po mnoha letech Werich napsal ve svém příběhu O kybernetické babičce aneb Velikonoční povídka, varovné pohádce vykvetlé z přátelství k Trnkovi?

Máme na světě v jednom velikánském městě Neustálou Poradu, na které nejchytřejší a nejpoctivější muži ze všech, úplně ze všech koutů světa se sešli, aby buď souhlasili, nebo vůbec ne. Na popud Vědce, který ze všech věděl nejméně, Vědecké Město, Asistentstvo a Žactvo zaslalo Poradě návrh, aby se prozkoumala podstata básníkovy duse, nekonečné duše, duše stačící pokrýt oběžnici a snad i víc. Aby se v rámci výzkumů a potvrzení blahodárného vlivu téže zavedla Porada na světě všude, kde hrozí cokoliv podobného Zmaru.

Institucionalizace čehokoli, komisionální sledování, měření a hodnocení lidské aktivity, natož tvůrčí práce, ho hodně trápilo – a odpuzovalo.

V roce 1957 se Voskovcovi za Atlantik svěřoval s podmínkami, v nichž žije a pracuje.

„Tvůj dopis mě velice rozveselil. I když se tvář nesmála, tak duše si lebedila, a to je velmi pěkné pro člověka, jehož duši zebou nohy. Jsem trošku tak vrakem, poslední dobou. Nedělá to téměř denní hraní, jako spíše ta nepřeberná tisícovka niců, co umoří osla. Snad bych to měl poopravit v ten smysl, že je to tisíc oslů, kteří umoří člověka.

Jiříku, nemáš ponětí, jak ta válka, kterou jsme před lety společně vypověděli lidské blbosti, jak má konec v nedohlednu. Lidská blbost, a to, myslím, je to typické, se nejrychleji regeneruje ze všeho, co se regenerovat může. Za jednoho vola okamžitě zaskočí volové dva.

A co jest nejzajímavější, tato lidská blbost nemá co dělat s politikou. Ona se blbost po politice vozí, neboť to jest nejlepší a nejlevnější vozítko, ano, ale to jen proto, aby se dostala rychle dopředu.“


„Když jsem s tebou mluvil po telefonu, říkal jsem ti, že studujeme ‚Arsenic‘ pod jménem ‚Dvě tety a tucet‘. (To byl Zdenčin návrh na titul.) … Když jsme byli tak v polovině zkoušek, začaly prosakovat neurčité chýry, že připravujeme cynickou hru o vraždách, o neúctě k člověku (,člověk, to zní hrdě,‘ řekl přece Gogol!) atp. atp. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Když však chýry začaly nabývat konkrétních, i když nebulosních forem, našpicoval jsem své dvě uši i se sluchadlem. Konečně dostal jsem zprávu, že má hra by mohla působit jako provokace po ideologické konferenci právě odbyté, že by třeba – člověk nikdy neví – spontánně se mohlo žádat, aby byla vyřazena z repertoáru a jiné podobné daydreams a pipedreams mých ctitelů a přátel.

I zašel jsem za panem ministrem, který se vždy choval ke mně objektivně a laskavě, a svěřil se mu s obavou, která mě v té době začala jímat: Nečiníš chybu, Jene? Neuvádíš hru, která by mohla být nepochopena? Je to přínos době? – A projevil jsem touhu po radě, pomoci a navrhl jsem, že bychom udělali uzavřenou premiéru jen pro zvané, abychom se ujistili, usmažili, uvařili, usměrnili, upevnili. To se stalo. Úspěch byl ohromný… Viděl jsem tváře obvykle důstojné, vědné, vědoucí i vedoucí, jak se leskly slzami smíchu. Leč hlava má kučeravá mi říkala: Jeníku, nedej se zmást! Četls přece Pavlova, víš o podmíněných reflexech vyšší nervové soustavy. Víš přece, že za navyklých okolností tato soustava dovede inhibovat přirozené reflexy a nahradit je reflexy trpělivě a pracně indoktrinované právě za těch navyklých okolností. A představení v divadle, dokonce představení, které se tolik vymyká obvyklým okolnostem, může vyvolat spontánní reflexy, ale právě že ne trvale.

Toto a jiné táhlo mi hlavičkou mou kučeravou, zatímco 12 starců vycházelo ze sklepa na poslední oponu a hulákání přítomných nemělo konce.

Po představení měla být diskuse, nikoliv s publikem vcelku, nýbrž se skupinou těch, které jsem žádal o radu. Nebyla. Byla až za dva dny. Byla zajímavá. Trvala 2 hodiny. Měla úroveň. Nabyl jsem přesvědčení, že by nebylo moudré, aby se hra hrála… A tak jsme hráli tuto hru jednou…“

(Dodejme, že komedie Josepha Resselringa Arsenic and Old Lace – Arzen a staré krajky slavila v Divadle ABC úspěch rok nato s názvem Jezinky Bezinky. Čert ale aby vše vydržel.)

Bylo usneseno, že nejde o nic jiného než o poměrně vzácný zjev u hmoty, kdy jedna hmota reaguje vibračně na hmotu druhou dosud nezjištěným kmitočtem, závislým však na kmitočtech druhé hmoty a poměru vlhkosti vzduchu a patrně též houslařského klihu. Byla jmenována tutlací komise, která dostala za úkol spojit se s výzkumným ústavem a problém šikovně přehrát vědcům.

Ludvík a jeho přítel dostáli dopis s pokynem, aby příště více dbali na stav svěřených jim nástrojů, a ze se s nimi počítá při zájezdu do Dánska přes Paraguay.

Též jim bylo dovoleno koupit levně provinilé basy.

V poslední chvíli před odjezdem na zájezd bylo zjištěno, ze oba hudebníci jsou vlastně přespočetní, i bylo jim dovoleno zůstat doma a cvičit

Takže zatímco slavné hudební těleso jelo přes Paraguay do Dánska, aby přivezlo nadšené kritiky – čehož skutečně dosáhlo – Ludvík a jeho přítel začali na basách cvičit světovou skladbu Rámus z Winnetky.

„Tak se nelekni, do Paříže se nejede,“ psal Voskovcovi v roce 1959. „Už to vím dávno, jenže jsem to neměl černé na bílém. Myslím, že kdybych Ti měl popisovat celou věc, krok po kroku, že bych toho jednak moc popsal, jednak se při tom pozvracel… Nu, to make a long shit short, mluvilo se hodně o tom, že náš starý přítel E. F. se o to zasloužil. ‚L’enfant terrible‘ těch, kteří si jej vyhýčkali, ocitl se na pokraji zoufalství, neboť jeho divadlo čtyřikrát šnajdrovalo během měsíce, jelikož pan publikum se nedostavil. Doslova tak. Něco jako tenkrát v neděli odpoledne v Yonkers (druhé vystoupení V&W po příjezdu do Ameriky ve slovenském lokálu u New Yorku – pozn. editora Korespondence Ladislava Matějky) … Inu, vešel jsem, a povídám: ‚Tak, Emile, jak to je? Mám tomu věřit?‘ Dvě a půl hodiny mne přesvědčoval, že je obětí syčáren (to je jeho slovo). Logicky velmi mne přesvědčil, nejen že to není pravda, ale že by dokonce pracoval proti sobě, kdyby pracoval proti mně. To bylo ve čtvrtek. V sobotu jsem to řekl na příslušných místech. Byl mi ukázán důkaz, že skutečně to byl on, že skutečně on chtěl dokonce jet do Paříže místo nás, až teprve Théatre des Nations řekl: E. F. nikdy! Tak tedy my nesměli taky! Nikdy se mi v životě nic takového nestalo, abych mluvil dvě a půl hodiny se schizofrenikem a nepoznal to.“


„Ode dnešního dne jsem ředitelem na placené roční dovolené. Požádal jsem o ni ministerstvo, neboť jsem unaven mluvením a jednáním a ředitelováním, které mi bralo čas a hlavně myšlénky na jakoukoli jinou práci. Začal jsem psát pohádky, které mají úspěch a zdvihly náklad ‚Kultuře 59’ (nějaké ti pošlu), budu teď dělat film ‚Baron Prášil‘ (Karel Zeman, který dostal velkou cenu na bruselském Expo za film 20.000 mil pod mořem), a pak dělám film s Trnkou. Chce se mi psát povídky a leccos a všechno, neboť se mi dobře píše,“

adresoval Werich za moře 1. ledna 1960.

Cože to měl s tím „Rámusem z Winnetky“? Vždyť se o něm zmiňuje i v básni na počest Jardy Krále i v pohádce! Šlo o skladbu Big Noise From Winnetka z repertoáru zpěváka a šéfa dixielandu Boba Crosbyho pro basu a bubny, s klavírem a saxofonem. (Winnetka se jmenuje vesnice severně od Chicaga. A skladba je k vidění jako klip na internetu v podání z roku 1967.) Werich ji zvlášť v podání Jardy Krále a Vlachova bubeníka Josefa Posledního miloval. To byli už tehdy šoumeni! Když kapela Karla Vlacha, s níž moudrý klaun po konci 2. světové války jezdil po vlastech československých, vyrazila na turné, při němž vystupovala na stadionech pro desetitisíce (!) nadšených posluchačů a díky novým aranžím Ježkových písní vlastně zachraňovala jazz pro českou muziku – buržoazní to tehdy paumění, otočil se kapelník na Posledního a říkal mu: „Budou zuby!“ Specialita bubenického žongléra, který dokázal paličkami vyťukat melodii na vlastní zuby. A s Jardou Králem podobně jako dixieland Boba Crosbyho – zahrál melodii, kdy po sólu paličkami na buben vyťukával rytmus na struny jeho basy. A navíc si k tomu oba zapískali.

Tak souvisí Werichova likvidace z postu herce a ředitele Divadla ABC a smrt basisty Jaroslava Krále s maličko posunutým obrazem o složitě projednávaném důsledku lásky dvou bas. A v podtextu je klaunova vášeň pro svobodu, která se přece nejenom v případě bas může projevit i láskyplnou pomocí.

Werich byl tvůrčí člověk, hloubavý a velice poučený. Jak byl zvyklý, přemýšlel i o tom, co je to vlastně ta pohádka.

„Pohádky jsou jako řetěz. Obepínají svět a spojují lidi odevšad. Sůl nad zlato je přece Shakespearův Král Lear, který se prostřednictvím nějakého potulného mnicha a ústního podání dostal až na Slovensko, kde ho našla Božena Němcová. Děj se změnil, zápletka je jiná, ale postavy zůstaly. A takových příkladů, že pohádky jsou mezinárodní, je moc. Existuje o nich výborná studie profesora Tilleho, který ve třicátých letech se svými žáky sebral stovky pohádek z celého světa a porovnal je… Podívejte, k nám přicházelo mnoho pohádek z Orientu, kde tenkrát bylo plno bohatství, zatímco tady byla chudoba. Pohádkáři je proto upravovali a přizpůsobovali. V arabské pohádce byl sultán, měl tři syny a každý z nich vlastnil zlatou dýku, posázenou brilianty. V české pohádce se ze sultána stal král, synové zůstali tři, ale měli jen železné meče, které rezivěly, a mně jich bylo líto. Musel jsem myslet na to, jak si fantazie chudých lidí upravuje ty reálie do podoby, která je jim přijatelná a srozumitelná. Pohádky jsou přece obrazem toho, co si dokážou představit obyčejní lidé.“


Je sympatické dobrodružství, vydávat se za Werichovými inspiracemi. V případě bajek, jako jsou Povaha, Trest nebo Lev a notes, je možné se dostat znovu k Osvobozenému divadlu, k písničce Ezop a brabenec z filmu Pudr a benzin (1931), využité později ve hře Caesar (1932). Kdo jiný by mu měl být učitelem než řecký autor bajek žijící v 6. století př.n.l.? Jak je vidět, v českém prostředí dávno zdomácněly. Už v roce 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně. A ty O silném lvu, O pyšném orlu nebo O chytré lišce v moudrém klaunovi zůstaly domovem.

Biblická inspirace je zřejmá v podobě nenávisti Kaina a Abela – pardon, Kasima a Alibaby – v pohádce Alibaba a čtyřicet loupežníků. Werich vůbec miloval arabské písemnictví (stejně jako mu byly blízké židovské anekdoty), důvěrně znal anonymní perské pohádky Tisíce a jedné noci, které vyprávěla vezírova dcera, krásná Šeherezáda, králi Šahrijárovi, aby zachránila vlastní a nakonec i jeho život.

Klidně zapojí Bruncvíka ze staročeské legendy stejně jako prince Bajaju z pohádky Boženy Němcové. A když krejčí vykřikne: „Z mé dílny všichni krejčí odešli slavit Slavnou Slávu!“ zazní klasický motiv ironizace básnické skladby Slávy dcera Jána Kollára. Povinné to „slovansky vlastenecké“ četby bývalých studentů V+W, pro jejichž rodící se evropanství, ba světoobčanství to byla stará, obrozenecká, nacionalistická veteš. A proč nepoužít motiv z Karla Jaromíra Erbena a jeho Tří zlatých vlasů děda Vševěda? Nebyl by to Werich, aby tak neučinil po svém. Nikdo si neodnese zlaté vlasy, které mají nadpřirozené schopnosti, ale „když mu vytrhneš tři stříbrné vlasy za levým uchem, všechna jeho kouzelná moc přejde na tebe,“ říká Amáta Hadžidovi.

Blízký je mu Hans Christian Andersen, a to nejen s Hráškovou princeznou, ale i s Křesadlem, v němž také voják leze do podzemí, aby odtud přinesl staré čarodějnici právě kouzelné křesadlo. A musí přitom znehybnit psy s velikýma, svítícíma očima, aby se dostal k netušeným pokladům. To s Hadžidem je to jiné.

Když narazil na dno, neviděl si ani na špičku nosu. Tápal kolem sebe, až nahmatal, že studna se zužuje v chodbu, ve které jsou schody. Sestupoval po nich a narazil na zamčenou mříž. Hledá po kapsách křesadlo a všimne si, že mu kapsa světélkuje. To kýtka slabě září, jako fosfor. Chce si posvítit na mříž, ale sotva kýtku přiblížil, zámek cvakl a mříž se rozletěla dokořán. A všech sedm mříží, na které narazil. Konečně vyšel do zahrady plné květů a sluneční záře.

Wericha osloví inspirace druhého, ale on už něco přidává a kvačí dál.

Řekl bych, že nejbližší mu je člověk z idealistického těsta, míchaného skeptickou vařečkou. Proto se sympatií v hlase říká: „Hadžid mel rád život, nedal se jen tak něčím otrávit. Raději riskoval zklamání, než by se zřekl dobré pohody… A abych nezapomněl, všichni tři rádi dobře jedli, a Ismail a Jusuf výborně vařili. Což je pro ně polehčující okolnost…“ Maličko se zasměje, když představuje hrdinovo jméno: „Hadžid Abdul Hassan ben Kabbar Hárun Kafan ibn ben Hadži Faruk al Mosadek, ó krásná!“ A samozřejmě to princeznou Amátou hned podtrhne a zlidští: „Příliš dlouhé jméno pro mou krátkou paměť. Budu ti říkat Háďa.“

„Jeho“ hrdinové musejí být nápadití a originální. Vždyť klíčem k jejímu vysvobození je i vymyšlení toho, co nesmělo nikoho před tebou napadnout.

Na ostrově Hokaido kuká v lese kukaido, vyhrkne Werich, pardon Hadžid, a protože se mu to zalíbí, dá si repete: Na ostrově Hukačka kuká v lese kukačka. Miluje totiž (milovali oba, V+W) hrátky s češtinou. Zvukomalbu, nadsázku, metaforu. Denní světlo se vydalo do Austrálie, noc vstoupila do kuchyně. Vtipnou charakteristiku. Špendlík si oblíbil měkké křeslo, do kterého se zapíchl. A cože to kohout zakokrhá? To je irrelevantní! Kikirrikirrelevantní! Samozřejmě znal Werich staročínskou poezii: A ta jeho zázračná vlastnost, někde tomu říkají duše, víte, kolik vážila? Sotva polovinu váhy jednoho lístku z květu čajové růže. Takže jsme se opět dostali k „duši“!

Měl rád rčení: Ono se marně neříká blbej jako patník. Podívej se, kde usnul!… Posaď se, stojíš tu, jako bys čekal na vlak!,… Zavřít múzou, pustit musej! Nebojí se vrátit a „čerpat“ i sám ze sebe. Vždyť putování tří vojáků ve Žlutém mužátku má přece víc než maličko společného s „fimfárovskými“ Třemi veterány.

Mimořádný (nebo naopak zcela přirozený?) je vztah k ženským hrdinkám. K lásce. Jeho ironie (a manželská zkušenost) jako by mu vedla ruku při psaní.

Až paní Ludvíková položila jednoduchou otázku, aniž přitom přerušila míchání krupicové kaše: „A není to vůbec v těch basách?“

První a Jediné Manželky se málokdy mýlí… Seděli proti sobě, císař a jeho první žena. Byli sami a znali se. Dívajíce se jeden na druhého, stali se každý sobě zrcadlem uplynulých let.

Ženu měl nevraživou, aby se zasmála, to musel někdo alespoň nohu zlomit.

Rád se smál a dělal si legraci.

Milý tatínku, stálo v dopise, nejdříve ze všeho bud zdráv, a pak Ti chci říct, že jsem se vdala. Můj muž, Háďa, není hloupý člověk. To byl jeho nápad vzít Ti ze stáje dva koně, na kterých jsme dojeli na druhou stranu města, ke koňskému handlíři. Ten nás za to týden živil a ukrýval. Když se Tvoje škadrony vrátily s bžundou, přidal nám oslíka a stan, takže jsme jak turisti pohodlně došli až k moři… To kouzlo, co jsem nosívala na krku, jsem dala jedné uhrovaté tlusté, ale hodné holce, aby se mužským líbila. Už se vdala a rozvádí se. Háďa tvrdí, že jsem to stejně nikdy nepotřebovala, že nám kouzlo jinde než na krku. Á propos, tatí, budeš brzo dědeček. Vyřid to mojí mamince, jestli si ještě pamatuješ, která paní v Tvým harému to je. To by zatím bylo všecko, ó šahinšáhu, otče můj, táto zlatej.

Možná že vnímal jako inspiraci sám sebe, nakonec jak jinak tomu s autory bývá?

Císař vysvětloval rád. Znamenitě se bavil, když viděl oči rozšířené údivem, někdy předstíraným, někdy opravdivým. Některé oči se mu náhle změnily v můstek, který vedl na břeh, kde kdysi pobýval a na který se už nehodlal vracet. Probouzel se pak na druhém břehu a stříbrný zvonek zazníval ve chvíli, ve kterou jej nikdo nečekal, a z komnaty, kam dlouho již vajíčko pčchá nenosili.

Ke vztahu Werich a ženy, respektive vztahu k manželce, kterou přežil navíc s vědomím, že na dceru čeká zanedlouho Charon, aby ji převezl přes řeku Styx, bych rád ocitoval dva velestručné dopisy. První je ze sklonku života jeho i bytí paní Zdeny, se kterou se vzali 1. července 1929! Oba vypovídají totiž především o něm. Jeden ze svých vůbec posledních listů jí napsal do nemocnice po oslavě vlastních 75. narozenin.

Milá Zdenko,

vono to ňák nekončí.

Já mám teď opravdu plné ruce práce od rána do večera.

Jde to vlastně dobře, protože mi to ulehčuje starostlivé myšlenky na Tebe a Tvé zdraví a na Janu.

Jarmila a Táňa mě honěj do vyřizování a lavina dopisů, která pokračuje, mě nutí vyřizovat.

Včera jsem psal odpověď hlavounům – pošlu Ti kopie. Dalo to myšlení – abych vyloučil i stín servilnosti a přitom zůstal pán, a nikoliv soudruh, byl výsostně slušný a neurazil. Snad jsem to sved. Táňa potřebuje informace od Tebe, já vím celkem prd.

Zdenko, drž se! Buď trpezlivá!

Všechno dobře dopadne!

Vsjo búdět! Chin up!

Tvůj Jan

11/2 80


O hloubce jejich vztahu (a vztahu mnoha zralých manželských párů) i o Werichově velikosti a moudrosti svědčí odpověď skladateli Václavu Trojanovi, mj. autorovi filmové hudby pro animované snímky Jiřího Trnky, po jeho kondolenci.


Milý pane Trojane!

Napsal jste hezký dopis. Když člověk žije s ženskou čtyřiapadesát let, tak mu to připadá, jako když se hraje na velmi vzácné a staré housle. Rozdíl je ovšem v tom, že na ty staré housle Kubelíkové a Paganiniové hrajou zázraky, kdežto na takové housle, o kterých mluvím, se všechno hrát nedá. Někdy Vám hrajou svoji písničku. A Vy byste s nima nejraději praštil o zem, kdyby nebyly ták vzácné a tak Vaše. A když pak o ty housle přijdete, tak byste je bral i s těmi písničkami, které hrály proti Vaší vůli. Je to tak a nemá smysl o tom debatovat.

Doufám, že se máte dobře. A jestli máte nějaké zvlášť oblíbené housle, chraňte si je, neb čím jsou starší, tím jsou lepší, zatímco houslista stářím chřadne.

S veškerou úctou se Vám klaním a rád bych Vás někdy viděl.

Váš Jan Werich


A nebyl by to opět Werich, kdyby do pohádky nedodal cosi z bolestné lidské historie. A samozřejmě s protiválečným přesvědčením, které získal už v dobách, kdy jako malý kluk vzpomínal za 1. světové války na otce – jak napsal – sloužícího v Salcburku. (A Voskovcův byl tehdy v Rusku a potom se až v roce 1920 jako kapitán legionář vrátil po sibiřské anabázi domů. To, že za války vyrůstali bez otců, je jistě stmelilo.)

Basa vyprávěl o večírcích, na kterých na něm bylo hráno v severní Itálii počátkem devatenáctého století. Jak ho jednou sám pan Stendhal poslouchal a pak zaplácal. I pana Garibaldiho zahlédl v Modeně, nebo v Římě to bylo?

Basa mluvila o svém strachu a soužení, když ji německá armáda ukradla v Polsku a poslala do Berlína na konzervatoř, kde ji ukradl profesor a vyměnil za prase do Drážďan. Sem do města se dostala, ani neví jak, bez strun, rozladěná – to se ti nedivím, potvrdil basa ze své bedny – a pak byla přidělena orchestru, dána do pořádku a teď… a teď je konečně šťastná!

Nebo proč se s odporem nevyjádřit k rasismu, jehož podobu národní, ale i sociální nebo ekonomickou z „duše“ nenáviděl? Z čeho vyrůstá, kde ten smrdutý potok pramení?

Ismail s Jusufem čekali u rumpálu, aby vytáhli Hadžida, až zatahá za lano. Záviděli Hadžidovi, že si uměl poradit s mužátkem, také je trošku mrzelo, což by si nikdy nepřiznali, že se Hadžid nebál spustit se do studny. Zmocnil se jich pocit, kterému se říká komplex méněcennosti. Jedinci, někdy národové tímto komplexem potrefení věří, že svou malost odstraní, když prohlásí ostatní jedince či národy za ještě menší, než jsou sami. V zajetí tohoto bludu stávají se zlí, krutí, násilní, a hlavně jsou hloupí. Takoví lidé z židů dělají židáky, z negrů niggry, z Čechů Čechúny, z Maďarů Húny, z Němců skopčáky a tak dále a tak dále. Podle tohoto receptu Ismail i Jusuf nalezli zadostiučinění v tom, že z Hadžida vyrobili prohnaného, úlisného, vesměs podezřelého syčáka, prostě horšího tvora, než byli sami dva.


Werichovy pohádky totiž nejsou „jen“ příběhy plné fantazie, v nichž dobro vítězí nad zlem. A to nejde pouze o minulost, moudrý klaun přemýšlel i o světě, jaký bude, až tady on nebude. Uvědomit si to mohl také čtenář jeho reportážní prózy Italské prázdniny, která vyšla ve stejném roce jako Fimfárum (1960). Ve Florencii v roce 1958 totiž potkal muže, jehož si pojmenoval Signor Televisione. Australského manažera hledajícího pro tamní televizní společnost po celém světě nové náměty, spojení, odstraňujícího překážky, dělajícího smlouvy. (Vzpomínáte: Denní světlo se vydalo do Austrálie… Nic u Wericha nepadlo pod stůl.) Muže citlivě vnímajícího toto monstrum, které leze do bytů pokojných občanů, jehož varování Werich v reportáži citoval.

Jen si představ, Ján, co by tady kolem bylo, kdyby už tenkrát měli televizi? Nic, zhola nic! Neměli by na nic čas. Každý den program. Florencie by měla vysílačku, Pisa by měla vysílačku, i Siena. Papež, ovšem, by měl tu nejsilnější. A teď by si vzájemně začali umělce přeplácet… A Petrarca a Boccaccio by psali, až by se upsali. Samo sebou, výpravu by do papežské televize dělal da Vinci. Ale jak dlouho? Víš, jak by to musil odfláknout? To by nebyly Mony Lisy, to by byla pozadí… Představ si, že by Shakespeare psal televizní hry. Dostával by dopisy a musil by psát podle přání posluchačů. Každý dopis posluchače jest svědectvím o subnormálnosti pisatelově… Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.


Není to žádná umělá filipika proti televizi, ale připomenutí, jak se Werich hrozil „bezduchosti“ světa – světa zbaveného invence, radosti z tvůrčí práce, která není uspěchaná. Asi by si připomněl milovník rčení a přísloví: Práce kvapná, málo platná.

Moudrý klaun přemýšlel o světě, který mu byl dán, ale nekončil pro něho na Šumavě ani na řece Moravě, nebo jako kdysi v Tatrách, či na Podkarpatské Rusi, ale vnímal ho coby celek. Byl totiž světoobčanem. Vnímal radosti života, přátelství, lásku, rozkoš z milování stejně jako z jídla a pití zároveň s tím, co člověka ohrožuje – nemoc, ale hlavně závist, sobectví, osobní nevraživost. Politický útlak, civilizační hrozby.

Byl to kriticky uvažující skeptický optimista, chtělo by se říct. Pamatujeme si repliky z předscény Balady z hadrů z roku 1957, v níž s kritickou vírou v budoucnost vystupoval Werich jako Jehan a Horníček coby antoušek Georges.

G. Já myslím rád. Já totiž… já si totiž myslím, že myšlení má budoucnost.

J. Nu – doufejme, doufejme…

J. Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký, nebo dlouhý život?

G. Sto let – dlouhý život.

J. Krátký život! Protože ten tady mohl bejt ještě dvě stě padesát let, protože měl pořád co říkat. Zatímco v této chvíli je po celém globusu roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.

Zvlášť po 21. srpnu 1968, kdy se předtím vyjadřoval ne o demokratizaci společnosti, ale o potřebě demokracie jako o dobré věci, byla jeho skepse takřka fatální. Svědčí o tom jak bajka O orlech a hovniválech, tak Povaha. (Už jsme si řekli, že první dokončil v roce 1960! Takže se opět projevila jeho předvídavost, nebo to bylo spíš pronikavé myšlení? Druhá je z rukopisu datovaného 6. března 1972.)

Poučení je toto: Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.

Werichovo Československo bylo v zájmech velké země na Východě právě „jen“ oním bezmocným, před orlem kličkujícím zajícem. I proto odešel moudrý klaun s manželkou 25. srpna 1968 podruhé z rodné země z obavy ze ztráty života. Byl s ní však spojen tisícerými pouty, takže se vrátil. Už neměl sil, aby žil jinde. A uvědomoval si, že některé věci změnit není v síle jednoho člověka. Ani 14 milionů lidí.

I vzala Žába Škorpiona na záda. A plavala. Když byli asi tak v polovině úžinky, Škorpion dal Žábě žihadlo. Rovnou do krku.

„Co jste to za tvora!“ křičí Žába. „Já umřu jedem a vy se utopíte. Dva životy jste zmařil. Čestné slovo zrušil. Co jste to za tvora?“

„Sorry, to je moje povaha,“ a utopil se.

Maličká země na mapě geopolitických zájmů velmocí! S daností Bismarckova výroku: „Kdo ovládá Čechy, ten ovládá Evropu.“ Jak by byl rád, kdyby platila pointa jeho bajky Lev a notes: Někdy stačí jedno slovo včas! Nestačí. Ani jeden podpis nepodpis nestačí. Držme se však literatury, protože o ni tu jde především.

V roce 1968 nejenže vystupoval v televizi s Vladimírem Škutinou v pořadu Co tomu říkáte, pane Werichu? V povídkách a fejetonech se pak v té době i v roce následujícím vracel do dětství a do časů prvního amerického exilu. A psal další pohádky. Vznikly tak dvě knihy: Lincoln 1933 a Průvodce po labyrintu a okolí. Nakladatelství Olympia stačilo vydat první z nich. Větší část nákladu však putovala do stoupy, Werich musel platit za podporu Pražského jara, za podpis petice 2000 slov. S původní předmluvou Jiřího Voskovce kniha vyšla až v roce 1990. První verzi druhé knihy přepracoval. Rozepsaný aforismus o moudrém rabínovi ho přivedl k názvu Všechno je jinak, ale ani tento svazek v podobě vázané v ruce nedržel. Čtenář si ho přečetl až v roce 1991. Další memoárovou publikaci nazvanou Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach mohlo vydat nakladatelství Melantrich také až po jeho smrti, v roce 1982.

Nebylo to však poprvé, kdy dělal něco, co ho těšilo, o čem byl přesvědčen, že má smysl, i když nevěděl, jak vše dopadne. Takové bylo už jeho čtení Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, které od mládí miloval. Do brožovaného vydání z roku 1951 si napsal značky, poznámky a od května 1953 do konce 60. let namluvil na gramofonové desky podstatnou část románu. Jak bylo jeho zvykem, maličko si ho upravil, hlasem podtrhl, co považoval za důležité i co mělo vyznít směšně nebo naopak smrtelně vážně. Skoro vše pak na 17 LP vyšlo v letech 1978 až 1984. A v novém století i tisíciletí na 12 CD včetně pasáží, které posluchač dosud neznal. Přibylo ještě třinácté CD, mj. s nikdy nevydanou nahrávkou uvolněného dialogu Švejka s Jiřinou Šejbalovou v roli paní Müllerové a Vlastou Burianem jako feldkurátem Katzem z roku 1953. Loni Werichovi ctitelé získali CD Ze světa zvířat, netušené podání Haškových povídek namluvených rovněž na počátku 50. let. Díky za to.

Bohužel nemoc, nevydávání napsaného, které bere „duši“ chuť do další práce, i neúprosný čas zmařily možnost, aby zavzpomínal nejen na dětství, na počátky Osvobozeného divadla a americký exil. Poválečnou dobu a svou zkušenost, názor na ni, na spolupracovníky glosovat nestihl. Nebo ani nechtěl?

„Jakmile nade mnou nevisí Damoklův meč, tak nedělám. Vždycky to tak bylo, s Voskovcem jsme psali novou hru teprve tehdy, když ta stará nešla a hrozilo, že nebudou peníze na vejplaty… Já taky potřebuju vědět, pro koho píšu. Máte autory, kteří dokážou psát do šuplíku. Já to nedokážu, protože šuplíku nemám co sdělit.“

Pro rozhlasové vzpomínání Jiřího Melíška stačil během roku 1969 charakterizovat herce z Osvobozeného.


Přesto zanechané rukopisy svědčí o tom, že byl autorem pilným. Nakonec jen proto mohl nyní vyjít svazek jeho Dospělých pohádek.

Těžko lze najít pro spisovatele, dramatika krutější podobu zločinu proti lidskosti než cenzurní zásahy do literárního textu, do jeho srdce. Navíc v podobě odmítnutí celých rukopisů… Byl to čas, kdy z veřejného života země zmizely statisíce lidí, z knihoven pak dokonce jejich díla už vydaná. Pokolikáté se to retušovala paměť národa? Přesto Werich nepřestal přemítat o sobě, o době, a vůbec o člověčí povaze. O krásách i nebezpečenstvích života. A zanechal nám mnohá varování, která poznal na cestách světem. Až na Rampu se doneslo další z nich:

„Musíme získat místo pro stroje a zbraně. Zbavit se veteše“

„Naši dědkové to chránili skoro tisíc let a pro nás je to veteš“

„A není snad?“ smál se Hussejn. „Naše dědky a pradědky bavilo mít. Mít hodně. Nás baví víc jiné věci.“

„Schválně, jestli je to také moje zábava,“ provokoval Hassan.

„Jak bych to řek? Je větší legrace rozhodovat, kdo smí mít a kdo nesmí…“

„Ne tak! Kdo musí mít a kdo smí nemít!“

„Přesně! Sedět na zlatém křesle pod zlatým lustrem je nuda, nemyslíš?“

„Přesně! Já chci rozhodovat!“

„Ale ne o mně!“

„Přesně! Mám hlad.“

Jenže to by nebyl moudrý klaun, aby nedodal:

Hassan otevřel ledničku v kufru cadillaku. „Mám tu uherák“

„Mám tu dvanáctku import.“

Podíváme-li se kolem sebe na svět, který před desetiletími sledoval i Jan Werich, vidíme, že dokázal předjímat. Nejenže chce o člověku neustále rozhodovat kdosi jiný, kdo je schopen ustavit „komisi pro…“ a pak masírovat všechny, že výsledek této komise je ten jediný správný…

Svobodu, nezbytnost osobního svobodného rozhodování, to potřeboval Werich ze všeho nejvíc a je to bytostnou lidskou potřebou i dnes.

Podíváme-li se mezi lidi i za hranice, tak neustále někdo chce určovat, například co kdo smí mít a kdo nesmí… Nebo spíš co kdo musí mít a kdo smí nemít!


Jisté je, že jeho podobenství a varování zajímají celý svět a i jeho hlas zní nadále právě v loutkových filmech Fimfárum Jana Wericha režisérů Vlasty Pospíšilové a Aurela Klimta (nabídli příběhy Lakomá Barka, Až opadá listí z dubu, Splněný sen a František Nebojsa) i ve snímku Fimfárum 2 (kde tito dva a dále Jan Balej a Břetislav Pojar vyprávějí pohádky Tři sestry a jeden prsten, Tři hrbáči z Damašku, Moře, strýčku, proč je slané? a Paleček). Doma výtvarní tvůrci těchto filmů vždy získali Českého lva (2003 a 2006), cenu za nejlepší výtvarné řešení a nejlepší výtvarný počin!

Werich nadále oslovuje, jak si určitě přál, širší svět. Filmy viděli diváci v USA, na londýnském filmovém festivalu, na Berlinale, samozřejmě v Karlových Varech… V roce 2003 si režiséři prvního z nich odnesli hlavní cenu VIII. ročníku moskevského mezinárodního festivalu dětských animovaných filmů Zlatá rybka za nejlepší profesionální film. V roce 2007 si pak za pohádku s názvem Moře, strýčku, proč je slané? odnesl Jan Balej na II. ročníku mezinárodního filmového festivalu Lola Kenya Screen v Nairobi cenu v kategorii animovaných snímků a v Bratislavě na XXXIV. mezinárodním festivalu Ekotopfilm hlavní cenu. Za Palečka v tomtéž roce získal Břetislav Pojar cenu mezinárodní poroty maďarského filmového Bienale Kecskemét. A diváci se už těší na chystanou premiéru filmu Fimfárum – do třetice všeho dobrého (O kloboučku s pérem sojčím, Jak na Šumavě obři vyhynuli a Rozum a štěstí) vytvářeného v 3D kvalitě. Autor předlohy by byl jistě moc rád.

Jak by si člověk přál, aby byl i Jan Werich nesmrtelný! Aby se právě jeho mohl dnes zeptat: Co vy na to, pane Werichu? A podle slov tohoto bytostného demokrata, člověka vzdělaného, neustále se zajímajícího o novinky i „novou“ podobu světa, se orientovat.

Přes hradbu času znějí jeho příběhy, jeho varování. Není to vůbec málo. Spisovatel nakonec nemůže udělat víc.

Přijměme proto znovu pozvání do světa pohádek, do říše fantazie, kde častěji než v tom „reálném“ vítězí vstřícnost nad arogancí, láska nad nenávistí, statečnost nad zbabělostí, dobro nad zlem. Proto máme pohádky tak rádi. A popřejme sbírce Deoduši podobně živý osud, jako mají příběhy Werichovy knížky Fimfárum.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024