SEDMNÁCT
Magdescu musel správní radě celou záležitost objasnit velice důkladně, a oni zřejmě pochopili naléhavost této informace. Trvalo totiž skutečně jen velice rozumnou dobu, než se Andrew dozvěděl, že Národní americká společnost pro výrobu robotů je ochotna uzavřít s ním obchod. Národní americká zkonstruuje a upraví spalovací komoru a na Andrewovy vlastní náklady ji nainstaluje do jeho androidského těla; zástupci společnosti jsou připraveni zahájit jednání o licenční dohodě, zahrnující výrobu a distribuci celé palety protetických orgánů, na kterých Andrew pravděpodobně pracuje.
Pod Andrewovým dohledem byl v nově postaveném závodě v severní Kalifornii sestrojen a intenzivně testován prototyp metabolického konvertoru, nejdříve na nově vyrobených tělech androidů, která nebyla vybavena pozitronickými mozky a fungovala díky vnějším podpůrným systémům.
Výsledky byly značně působivé, na tom se všichni shodli. A nakonec Andrew prohlásil, že je připraven nechat si toto zařízení instalovat do sebe.
„Jsi si tím naprosto jist?“ zeptal se Magdescu. Rtuťovitý, drobný ředitel výzkumu se tvářil starostlivě. Během práce na projektu se mezi Magdeskem a Andrewem vyvinulo poněkud zvláštní, ale pevné přátelské pouto, a Andrew za ně byl mlčenlivě vděčný, teď když už na světě nezbýval nikdo z Charneyů. Za dobu, která uplynula od Paulovy smrti, si Andrew jasně uvědomil svou potřebu určitým způsobem pociťovat blízké spojení s lidmi. Teď už věděl, že nechce být naprosto osamoceným tvorem, že v úplném osamění v podstatě nemůže uspokojivě existovat, přestože si nebyl jist proč vlastně. Nic v konstrukci robotického mozku neopravňovalo žádnou potřebu sociálního kontaktu. Andrewovi však v poslední době často připadalo, že se v mnoha ohledech spíše podobá člověku než robotu, přestože chápal, že ve skutečnosti existuje v podivném, nedefinovatelném předpeklí, v zemi nikoho, ani člověk, ani stroj, ale od každého něco.
„Ano,“ odpověděl. „Naprosto nepochybuji, že operace bude provedena zručně a kvalitně.“
„Nemluvím o našem podílu práce,“ namítl Magdescu. „Mluvím o tvém.“
„Přece nepochybuješ, že spalovací komora bude fungovat!“
„Testy nepřipouštějí žádnou pochybnost.“
„Tak co potom?“
„Byl jsem proti od samého začátku, Andrew, to přece víš. Ale nemyslím, že bys plně chápal proč.“
„Je to proto, že si myslíš, že radikální pokrok v technologii, který má protetika přinese Národní americké, bude pro tvou společnost příliš náročný, než aby ho dokázala zvládnout.“
„Ne! Naprosto ne! Ani zdaleka! S radostí hlasuji pro experiment jen kvůli experimentování! Nemyslíš, že chci v tomhle zatraceném oboru vidět nějaký pohyb kupředu po všech těch desetiletích hloupého a pokradmého couvání a ústupků směrem k ještě hloupějším a teď docela mozku zbaveným robotům? Ne, Andrew, mám strach o tebe, to je to.“
„Ale jestli spalovací komora -“
Magdescu zvedl ruce k nebi. „Je bezpečná, je bezpečná! Nikdo netvrdí opak. Ale - podívej, Andrew, chceme otevřít tvoje tělo a vyjmout atomový článek a nainstalovat hromadu převratného nového zařízení, a pak to budeme všechno spojovat s tvými pozitronickými okruhy. Co když se během operace s tvým tělem něco stane? Vždycky je tu taková možnost - sice nevelká, ale reálná. Teď už nejsi jen pozitronický mozek usazený v kovové krabici, pochop. V tuto chvíli je tvůj mozek se schránkou androida propojen daleko komplexněji. Vím, jak nejspíš udělali tu přenosovou operaci. Tvé pozitronické okruhy jsou napojeny na simulované neurální dráhy. Dejme tomu, že tvé androidské tělo začne na operačním stole selhávat. Dejme tomu, že se začne blížit k definitivnímu zániku, Andrew.“
„Že zemře, to se pokoušíš říct?“
„Zemře, ano. Tvé tělo začne umírat.“
„Na vedlejším stole bude připravené rezervní androidské tělo.“
„A co když nedokážeme včas provést přesun? Co když tvůj pozitronický mozek utrpí nenapravitelná poškození, zatímco se budeme snažit odpojit ho od milionu a jednoho spoje vytvořeného v dobách Smythe-Robertsona a přenést ho do rezervníh…
