DVĚ
Na samém počátku - a počátek jeho existence v čase téměř o dvě století předcházel dni návštěvy v chirurgově pracovně - Andrewa samozřejmě nikdo nemohl považovat za nic jiného než za robota, kterým ve skutečnosti byl.
V té vzdálené době, kdy poprvé opustil montážní linku v závodě Národní americké společnosti pro výrobu robotů, vyhlížel stejně jako každý robot, který kdy existoval, byl elegantně vytvarovaný a dokonale funkční: lesklá neživá věc, pozitronický mozek uložený v uměle vytvořené schránce z kovu a plastů, která měla víceméně tvar lidského těla.
Jeho dlouhé, štíhlé končetiny, jemně vypracované mechanické nástroje, byly vyrobeny z titanových slitin pokrytých ocelí a vybaveny silikonovými kloubními pouzdry, která zabraňovala tření kovu o kov. Připojení končetin byla z nejkvalitnějšího pružného polyetylénu. Fotoelektrické buňky očí zářily tmavorudým svitem. Tvář - a nazývat tuto část těla tváří bylo více než shovívavé, protože obličej byl načrtnut jen nejběžnějšími tahy - zůstávala nehybná, neschopná jakékoli změny výrazu. Holé, bezpohlavní tělo bezesporu nebylo ničím jiným než uměle vytvořeným mechanismem. Jediný pohled stačil, aby bylo jasné, že toto je stroj, o nic víc lidský, o nic víc živý než kapesní kalkulátor nebo automobil.
Ale to bylo v úplně jiné době, dávno, velice dávno.
Bylo to v dobách, kdy roboti na Zemi ještě stále patřili mezi neobvyklé jevy - téměř na samém úsvitu věku robotiky, sotva jednu generaci vzdáleném od doby, kdy první geniální robotikové, mezi které patřili Alfred Lanning a Peter Bogert, společně s legendární robopsycholožkou Susan Calvinovou, odvedli práci historického významu: formulovali a zdokonalili principy, které poskytly nezbytná východiska pro vznik prvních pozitronických robotů.
Cílem těchto průkopníků moderní vědy a techniky bylo vytvořit roboty schopné převzít na svá bedra mnohé úmorné povinnosti, které bylo lidstvo nuceno nést po tak dlouhou dobu. A právě tento princip se stal součástí problému, kterému musela robotika čelit v oněch časech úsvitu věd o umělém životě, na sklonku 20. a počátkem 21. století: valná většina lidí nebyla ochotná vzdát se obtížných břemen každodenních povinností a přenést je na mechanické pomocníky. Díky této neochotě byly téměř v každé zemi - svět byl tenkrát ještě roztříštěn v množství izolovaných národů - schváleny přísné zákony, zakazující na Zemi využívám robotů jako pracovních sil.
V roce 2007 už byli roboti zakázáni naprosto na celé planetě, s výjimkou použití pro vědecký výzkum v přísně kontrolovaných podmínkách. Ano, bylo možné posílat roboty do vesmíru, aby tam pracovali v průmyslových závodech a výzkumných stanicích mimo Zemi, kterých neustále přibývalo: jen je nechte, ať si poradí se záhadami mrazivého Ganymedu a spalujícího Merkuru, ať se vyrovnají s nepříznivými podmínkami na klopotné cestě po povrchu Měsíce, oni ať podstupují děsivé riziko prvních pokusů o skok, které lidstvu nakonec přinesly hyperprostorovou cestu ke hvězdám.
Ale svobodné a všeobecně rozšířené využívání robotů na Zemi - roboti zastávající podstatnou část pracovních míst, která by jinak připadla skutečným, rodilým pozemšťanům z masa a kostí - ne, díky! Ne! Žádné roboty tu nechceme!
Nakonec se i tento přístup samozřejmě začal měnit. A nejdramatičtější změny se započaly zhruba právě v té době, kdy v hlavním závodě Národní americké společnosti pro výrobu robotů procházel montážním procesem robot, který měl jednou nosit jméno Andrew Martin.
Jedním z faktorů, který v té době přispěl k postupné likvidaci antirobotických předsudků na Zemi, byla prostě a jednoduše otázka vztahů s veřejností. Národní americká společnost pro výrobu robotů nebyla na výši pouze v otázkách vědeckého přístupu; byla také organizací, která ví pár věcí o tom, jak je důležité udržovat ziskovost. Našla si tedy cestičky, sotva patrné, nenápadné a účinné, jak kousek po kousku bořit frankeinsteinovský mýtus robota, vizi uměle stvořeného člověka jako hrůzostrašného kráčejícího Golema.
Rob…
