PATNÁCT
Bylo to jako nechat se od základu znovu stvořit. Po celé dny, týdny, měsíce Andrew zjišťoval, že není tak docela sám sebou, a nejjednodušší činnosti stále vyvolávaly váhavou reakci.
Dřív se ve svém těle vždycky cítil jako doma. Stačilo mu rozpoznat potřebu pohybu a okamžitě byl schopen ho vykonat, hladce, automaticky. Teď každý pohyb vyžadoval vědomé úsilí sebekontroly. Zvedni paži, musel si přikazovat. Natáhni ji tímto směrem. Teď ji polož.
Cítí se stejně malé lidské děti, když usilují o zvládnutí záludností tělesné koordinace? uvažoval Andrew.
Snad ano. Bylo mu přes sto let, a přesto si do značné míry připadal jako dítě, když se teď pohyboval v novém těle plném překvapení.
Bylo to nádherné tělo. Udělali ho vysokého, ale ne tak vysokého, aby působil dojmem nadřazenosti nebo naháněl strach. Měl široká ramena, štíhlý pas, pružné, atleticky stavěné končetiny. Andrew si vybral světle hnědé vlasy, protože ryšavé mu připadaly příliš zářivé a žluté příliš nápadné a černé příliš pochmurné, a lidské vlasy se zřejmě nevyskytovaly v žádných jiných odstínech kromě stařecké šedi, a takovou barvu nechtěl. Jeho oči - ve skutečnosti to byly fotooptické buňky, které nicméně vyhlížely velice přesvědčivě - byly také hnědé, postříkané drobnými zlatými skvrnkami. Barvu kůže si Andrew zvolil víceméně neutrální, něco jako směs nejčastěji se vyskytujících barev pleti různých typů lidí: tmavší než bledě růžovou, kterou se vyznačovali Charneyové, ale zase ne tak tmavou, jakou měli jiní lidé. Takhle nebude nikdo na první pohled schopen odhadnout, ke které rase Andrew patří, protože vlastně nepatřil k žádné. Přiměl inženýry Národní americké, aby jeho zdánlivý věk stanovili přibližně mezi třicet pěti a padesáti lidskými roky - dost na to, aby vyhlížel dospěle, a ne tolik, aby se na něm projevovaly vážné známky stárnutí.
Krásné tělo, skutečně. Byl si jist, že v něm bude velice šťastný, jakmile si na ně zvykne.
Každý den s sebou přinášel malý pokrok. Každým dnem získával větší kontrolu nad svou novou elegantní tělesnou schránkou androida. Byl to však proces hrozně pomalý - bolestně pomalý -
Paul si zoufal. „Poškodili tě, Andrew. Budu muset podat žalobu.“
„To nesmíte, Paule,“ řekl Andrew. „Nikdy byste jim nemohl dokázat nic z-z-z-z -“
„Zlovolného?“
„Zlovolného, ano. Kromě toho, jsem stále silnější, je mi stále lépe. Jde jen o tr-tr…“
„Třes?“
„Trauma. Nakonec nikdy dřív takovou op-op-op nedělali.“ Andrew mluvil velice pomalu. Řeč pro něho nyní byla překvapivě obtížná, jedna z vůbec nejobtížnějších funkcí, neustálý zápas o artikulaci. Bylo to trýznivé pro Andrewa, který se snažil vypravit ze sebe kýžená slova, a stejně trýznivé pro každého, kdo mu musel naslouchat. Celý hlasový mechanismus se zásadně lišil od předchozího typu. Výkonný elektronický syntetizér, který dokázal generovat zvuky tak přesvědčivě lidské, ustoupil speciálnímu uspořádání ozvučných dutin a ovládacích struktur podobajících se svalům, které měly za úkol vytvářet hlas naprosto neodlišitelný od hlasu skutečného organického člověka; ale Andrew teď musel modelovat každou slabiku způsobem, který za něj dřív vykonával syntetizér, a to byla obtížná práce, velice obtížná.
Přesto si nezoufal. Zoufalství prostě nepatřilo mezi vlastnosti, kterých byl schopen, a v každém případě věděl, že tyto obtíže jsou pouze dočasné. Vnímal svůj mozek zevnitř. To nikdo jiný nemohl; a nikdo také nemohl vědět lépe než Andrew, že jeho mozek je pořád nedotčený, že transferovou operaci přestál bez úhony. Myšlenky volně proudily neurálními spoji nového těla, přestože tělo na ně ještě nedokázalo reagovat tak pohotově, jak by mělo. Všechny parametry byly dokonale v normě.
Měl jen drobné potíže se vzájemným propojením mozku a těla, to bylo vše. Ale Andrew věděl, že on sám je v zásadě v pořádku a že bude jen otázkou času, než získá nad svou novou schránkou úplnou kontrolu. Přesto si musel sám sebe stále představovat jako někoho velice mladého. Jako dítě, jako právě narozené dítě.
Měsíce ubí…
