Pozitronový muž (Isaac Asimov)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

ŠEST

 

Příležitosti k čerpání z Andrewova bankovního účtu se vynořovaly daleko častěji, než kdokoli očekával. Jako každý stroj, bez ohledu na to, jak kvalitně vyrobený, také Andrew potřeboval čas od času opravu - a opravy robotů byly odjakživa nákladné. A pak tu samozřejmě byla pravidelná modernizace. Robotika vždycky patřila mezi dynamicky se rozvíjející odvětví, desetiletí za desetiletím spěla kupředu závratným tempem, už od dob prvních těžkopádných, rozvrzaných výrobků, které nedokázaly ani mluvit. Řada zdokonalení, dotýkajících se vzhledu, funkcí a schopností robotů, byla nekonečná. Jak plynuly roky, roboti se stávali stále uhlazenějšími, stále všestrannějšími, pohybově obratnějšími a strukturálně odolnějšími.

Pán se postaral o to, aby Andrew měl možnost využít každou novinku, kterou Národní americká společnost pro výrobu robotů vyvinula. Když se na trhu objevil zdokonalený homeostatický okruh, Pán zajistil, aby ho okamžitě nainstalovali do Andrewa. Když bylo dovedeno k dokonalosti nové a daleko účinnější spojení nožních kloubů, využívající nejnovější technologie elastomerů, Andrew ho dostal. Když o pár let později zavládla móda propracovanějších obličejových panelů, vyrobených z uhlíkového vlákna zalitého do epoxidové matrice, které na rozdíl od těch dřívějších nevypadaly tolik jako karikatura lidského obličeje, Andrew byl patřičně upraven a získal vážnou, citlivou, vnímavou tvář umělce, kterou Pán - ovlivněn naléháním Malé Miss - už dávno považoval za vzhled odpovídající jeho povaze. Malá Miss chtěla, aby Andrew byl dokonalým vzorem kovové krásy, a Pán byl stejného názoru.

Všechny výdaje se přirozeně hradily z Andrewova konta.

Andrew na tom trval. Nechtěl ani slyšet o tom, že by Pán snad platil některé účty, které souvisely s Andrewovým zdokonalováním. Z jeho podkrovní dílničky vycházel nepřetržitý proud nádherných výtvorů - jedinečné, mistrovsky zpracované šperky ze vzácných dřev, přepychový kancelářský nábytek, elegantní ložnicové soupravy, skvostné lampy a bohatě zdobené knihovny.

Nebylo zapotřebí ani výstavní síně, ani prodejních katalogů. O všechno se postarala pověst, která letěla od úst k ústům, a celá Andrewova produkce byla zadaná na celé měsíce a později roky dopředu. Zákazníci vypisovali šeky ve prospěch firmy Pacific Coast Artifactories, Inc., a Andrew Martin byl jediným zástupcem této společnosti, který byl oprávněn vybírat peníze z firemního konta. Kdykoli bylo zapotřebí, aby Andrew znovu navštívil závod Národní americké kvůli údržbě, platil za tyto výkony vlastnoručně podepsaným šekem společnosti Pacific Coast Artifactories.

Jedinou částí Andrewova těla, které se inovace žádným způsobem nedotkly, byly jeho pozitronické mozkové obvody. Pán na tom trval - pevně a nesmlouvavě.

„Ti noví roboti nejsou ani tak dokonalí jako ty, Andrew,“ prohlašoval. „Ti nejnovější jsou, po pravdě řečeno, opovrženíhodně primitivní stvoření. V Národní americké se jim podařilo přijít na to, jak vyrábět mozkové obvody ještě přesnější, ještě jednoznačnější, ještě dokonaleji zapadající do vyjetých kolejí, ale to je dvojsečný způsob zdokonalení. Tihle noví roboti se ani za mák nemění. Nemají žádnou mentální bystrost. Není v nich vůbec nic nepředvídatelného. Prostě dělají to, k čemu jsou určeni, a ani o ždibec víc. Ty se mi zamlouváš víc, Andrew.“

„Děkuji, Pane.“

„V továrně ti samozřejmě řeknou, že současná generace jejich robotů se vyznačuje účinností ve výši 99,9 procenta, nebo letos už možná tvrdí, že to dělá rovných 100 procent. Dobrá, tím líp pro ně. Ale robot jako ty, Andrew - ty máš účinnost 102 procenta; možná 110 procent. Tohle oni nechtějí, ti lidé od Národní americké. Oni touží po dokonalosti, a předpokládám, že jí dosáhli - přinejmenším mají představu dokonalosti. Dokonalý služebník. Bezvadně fungující mechanický člověk. Ale dokonalost může být příšerně omezující, Andrew. Nemyslíš? Jediné, k čemu směřuje, je něco jako bezduchá loutka, která není schopna překročit omezení předurčená jejím tvůrcem. Zdaleka ne jako ty, Andrew. Ty nejsi bezduchý, to už je nám všem jasné. A co se týče omezení -“

„Zajisté mám určitá omezení, Pane.“

„Samozřejmě že ano. Ale o tom teď nemluvím, a ty to zatraceně dobře víš! Ty jsi umělec, Andrew, umělec v práci se dřevem, a když jsi umělec, tak někde v těch svých pozitronických obvodech musíš mít duši. Neptej se mě, jak se tam dostala - to nevím a nevědí to ani lidé, kteří tě sestrojili. Ale je tam. Umožňuje ti tvořit všechny ty nádherné věci, které vyrábíš. To proto, že tvoje obvody jsou staré poctivé nediferencované obvody. Zastaralé nediferencované obvody. A je to jen kvůli tobě, Andrew, že se tohoto typu už nepoužívá. Víš o tom?“

„Ano, Pane. Myslím, že vím, Pane.“

„To proto, že jsem pozval Merwina Manského sem a nechal ho, aby si tě pořádně prohlédl. Jsem přesvědčený, že on a Smythe nařídili stáhnout z výroby všechny roboty s nediferencovanými okruhy hned v tu chvíli, kdy se vrátili do továrny. Museli se cítit strašně ohrožení, když viděli, jaký jsi. Právě ta nepředvídatelnost je děsila.“

„Děsila, Pane? Jak bych mohl někomu připadat děsivý?“

„Manského jsi vyděsil, to vím jistě. Vystrašil jsi ho k smrti, Andrew. Viděl jsem, jak se mu třásly ruce, když Smythovi podával tu řezbu, kterou jsi udělal. Mansky takové umělecké schopnosti u robota řady NDR neočekával. Ani ve snu ho nenapadlo, že by něco takového bylo vůbec možné, to se vsadím. A najednou jsi tu byl ty a tvoje skvělá díla. - Víš, kolikrát mi za posledních pět let telefonoval a snažil se mě umluvit, abych tě poslal zpátky do továrny a oni tě tam mohli prozkoumat? Zkusil to devětkrát! Devětkrát! Pokaždé jsem odmítl. A když jsi skutečně musel zpátky do závodu kvůli modernizaci, schválně jsem Manského obešel a spojil se se Smythem nebo Robertsonem nebo s někým jiným z nejvyšších představitelů a vyžádal si od nich skálopevné záruky, že Manskému nedovolí, aby se hrabal ve tvých okruzích. I tak jsem se pokaždé bál, že to udělá tajně na svou pěst. No, Mansky je teď na penzi a roboty s okruhy tvého typu už nevyrábějí, tak si myslím, že budeme mít konečně trochu klidu.“

V té době už se Pán vzdal svého místa v Oblastní legislatuře. Během uplynulých let se čas od času mluvilo o jeho kandidatuře na oblastního koordinátora, pokaždé však scházelo vhodné načasování. Pán měl pocit, že by měl ještě jedno volební období zůstat v Legislatuře a zajistit prosazení některých zákonných opatření, a mezitím byl zvolen nový koordinátor: zpočátku všem připadal pouze jako prozatímní náhradník, který se úřadu ujme jen na dobu, než bude Pán připraven ho převzít.

Pak se však ukázalo, že předpokládaný náhradník je skutečná osobnost, energický a rázný koordinátor, který zůstal ve funkci i další volební období a pak ještě další, až už byl Pán unavený životem na poli veřejných zájmů a ztratil zájem ucházet se o úřad koordinátora. (Nebo si snad jen připustil, že voliči by nyní v této pozici raději viděli někoho mladšího.)

Jak čas ubíhal, Pán se v mnoha ohledech měnil, nejen tím, že v něm vyhasl oheň osobního přesvědčení, který ho předurčil k úspěchu v dobách, kdy byl ještě novopečeným zákonodárcem. Vlasy mu zřídly a zešedly, tváře se vakovitě protáhly a ohnivé pronikavé oči už neviděly tak jasně. Ani jeho pověstný knír už nebyl tak naježený, tak zářivě plamenný. Andrew naproti tomu vypadal lépe, než když se s rodinou Martinových poprvé seznámil - dalo by se dokonce říct, že byl hezký svým robotickým způsobem.

Čas ubíhal a v domácnosti Martinových došlo i k dalším změnám.

Po třiceti letech v roli paní Martinové se Ma’am rozhodla, že by jí život mohl poskytnout lepší postavení než jen úlohu manželky váženého člena Oblastní legislatury. Po celý čas plnila povinnosti paní Gerald Martinové věrně a oddaně a nestěžovala si. Ale žila v této roli už dost dlouho.

A tak s politováním oznámila Pánovi své rozhodnutí. Rozešli se v dobrém a Ma’am odjela a přidala se ke kolonii umělců někde v Evropě - snad v jižní Francii, snad v Itálii. Andrew si nikdy nebyl jist, kde přesně (nebo jaký rozdíl, pokud vůbec nějaký, mezi Francií a Itálií vlastně je, protože pro něho to byla pouhá jména). Na jejích zřídkavých dopisech Pánovi se objevovaly nejrůznější poštovní známky. Vzhledem k tomu, že Francie i Itálie byly provinciemi Evropské oblasti a přiřadily se k ní už před drahnou dobou, dělalo Andrewovi potíže pochopit, proč přesto musejí používat vlastních poštovních známek. Bývalé státy však očividně lpěly na některých prastarých zvycích, přestože svět už dávno překonal vývojové období, které se vyznačovalo rivalitou nezávislých národů.

Obě dívky už také odrostly. Miss, která se podle všech známek změnila v oslnivě krásnou ženu, se provdala a odstěhovala se do jižní Kalifornie, a pak se vdala znovu a odstěhovala se do Jižní Ameriky, a pak oznámila ještě další sňatek a usídlila se v Austrálii. Teď však žila v New York City a stala se básnířkou a o dalších manželích už nebyla řeč. Andrew měl podezření, že život, který Miss žije, není tak šťastný nebo úspěšný, jak by měl být, a bylo mu to líto. Připomínal však sám sobě, že mu není tak docela jasné, co si lidé představují pod pojmem „štěstí“. Třeba Miss žila právě tak, jak žít chtěla. Alespoň v to doufal.

Co se týkalo Malé Miss, z té vyrostla štíhlá, útlá žena s vystouplými lícními kostmi a vnímavým pohledem, skrývajícím neobyčejnou vytrvalost a nezdolnost. Andrew nikdy neslyšel, že by v jeho přítomnosti někdo mluvil o její oslnivé kráse - vždycky se říkalo, že Miss je krásnější z obou sester, a Malou Miss chválili spíš pro pevný charakter než pro vzhled. Andrewovi však zlatovlasá Malá Miss odjakživa připadala daleko krásnější než její něžná, až příliš ladně rostlá starší sestra; jeho vkus však byl jen vkusem robota a on se nikdy neodvážil diskutovat s někým o otázkách lidského vzhledu. Takové chování by pro robota sotva bylo vhodné. V těchto otázkách v podstatě vůbec neměl právo na vlastní názor, jak si byl velmi dobře vědom.

Malá Miss se vdala zhruba rok poté, co absolvovala univerzitu, a žila teď nedaleko rodného domu, jen kousek na sever při pobřeží. Její manžel, Lloyd Charney, byl architekt, který vyrostl na Východě, ale s radostí se usadil na divokých březích severní Kalifornie, které jeho žena tak milovala.

Malá Miss mu také dala jasně na srozuměnou, že chce zůstat nablízku robotovi svého otce Andrewovi, který jí byl od raného dětství strážcem i učitelem. Lloyd Charney tím snad byl trochu překvapen, nic však nenamítal, a Malá Miss tedy zůstávala stálým hostem okázalého sídla Martinových, které teď obýval jen stárnoucí Pán a věrný Andrew.

Čtyři roky po svatbě Malá Miss porodila chlapce, který dostal jméno George. Měl pískově narezlé vlasy a veliké hloubavé oči. Andrew mu říkal Malý Pán. Když Malá Miss brala své dítě na návštěvu k dědečkovi, občas Andrewovi dovolila, aby chlapečka choval, dával mu pít z lahve a houpal ho po krmení.

Návštěvy Malé Miss a Malého Pána a chvíle, kdy se směl o dítě starat, se pro Andrewa staly dalším zdrojem velké radosti. Koneckonců, Andrew byl v jádru domácí robot série NDR, bez ohledu na to, jaké nadání projevoval k práci se dřevem nebo jak byl úspěšný v obchodním podnikání. Péče o děti patřila mezi činnosti, ke kterým byl doslova stvořen.

Andrew cítil, že po narození vnuka, který žil poblíž, má Pán zase někoho, kdo by nahradil ty, co odešli. Už dlouho se chtěl na Pána obrátit s neobvyklou žádostí, ale doposud stále váhal. Byla to právě Malá Miss - která už dost dlouho věděla, co má Andrew na srdci - kdo ho nakonec přiměl tuto žádost vyslovit.

Pán seděl u krbu v hlubokém rozložitém ušáku a v rukou držel těžkou starou knihu, ale bylo až příliš zřejmé, že nečte. Andrew se objevil v klenutém vchodu prostorné místnosti.

„Mohu vstoupit, Pane?“

„Víš, že se nemusíš ptát. Tenhle dům je tvůj právě tak jako můj, Andrew.“

„Ano, Pane. Děkuji, Pane.“

Robot přistoupil o několik kroků blíž. Jeho kovové podešve tiše klapaly po naleštěné podlaze z tmavého dřeva. Pak se zastavil a vyčkával, tichý, nehybný. Bude to velice obtížné, to věděl. Pán byl vždycky poněkud prudký a vznětlivý muž, ale ve stáří se změnil v člověka obzvláště prchlivých reakcí.

A dokonce tu byly i jisté aspekty prvního zákona, které bylo nutno brát v úvahu. Protože to, oč chtěl Andrew požádat, by Pána nejspíš mohlo natolik rozrušit, že by to starému muži ublížilo.

„Nuže?“ dotazoval se Pán po chvíli. „Nestůj tam tak, Andrew. Podle toho, jak se tváříš, je mi jasné, že se mnou chceš o něčem mluvit.“

„Výraz na mé tváři se nikdy nemění, Pane.“

„No tak je to tím, jak stojíš. Však víš, jak to myslím. Něco se děje. Ven s tím, Andrew.“

Andrew začal: „Chtěl bych říct, že - že -“ zaváhal. Pak spustil projev, který si pečlivě připravil. „Pane, nikdy jste se sebeméně nepokoušel ovlivňovat způsob, jakým nakládám s penězi, které vydělám. Vždycky jste mi umožňoval utrácet je právě tak, jak jsem chtěl. To od vás bylo neobyčejně laskavé, Pane.“

„Jsou to tvoje peníze, Andrew.“

„Jedině díky rozhodnutí, které jste dobrovolně učinil, Pane. Jsem přesvědčen, že pokud byste si je všechny nechal, neodporovalo by to liteře zákona ani v nejmenším. Místo toho jste pro mne založil obchodní společnost a umožnil mi převádět na ni mé příjmy.“

„Bylo by ode mne špatné, kdybych jednal jinak. Bez ohledu na to, jaká jsou či nejsou má zákonná práva ve věci tvých příjmů.“

„Nashromáždil jsem do dnešního dne poměrně značný majetek, Pane.“

„To samozřejmě doufám. Pracoval jsi velmi tvrdě.“

„Po zaplacení všech daní, Pane, a všech výdajů spojených s obstaráváním vybavení a materiálu i se zajištěním mé vlastní údržby a inovace se mi podařilo ušetřit bezmála devět set tisíc dolarů.“

„To mě v nejmenším nepřekvapuje, Andrew.“

„Chci vám je dát, Pane.“

Pán se zamračil - nejvíc jak se zamračit uměl, až mu obočí poklesla o neuvěřitelnou vzdálenost, rty se našpulily téměř až k nosu a knír se výhružně pohyboval nahoru a dolů - a zadíval se na Andrewa očima, které, přestože byly zakaleny stářím, stále ještě dokázaly vyzařovat nezanedbatelný stupeň hněvu.

„Cože? Co je tohle za nesmysl, Andrew?“

„Nejde ani v nejmenším o nějaký nesmysl, Pane.“

„Kdybych byl někdy stál o tvoje peníze, nebyl bych se namáhal se zakládáním tvé obchodní společnosti, co myslíš? A teď je zaručeně nechci. Mám i tak víc peněz, než abych věděl, co si s nimi počít.“

„Přesto, Pane, bych rád převedl své finance na váš účet -“

„Nevezmu si ani cent, Andrew. Ani jediný cent!“

„- ne jako dar,“ pokračoval Andrew, „ale jako kupní cenu něčeho, co mohu získat jedině od vás.“

Pán se na něho překvapeně zahleděl. Tvářil se zaraženě.

„Co by to asi mohlo být, co by sis ode mne mohl koupit, Andrew?“

„Svoji svobodu, Pane.“

„Tvou -“

„Svoji svobodu. Chci si koupit svoji svobodu, Pane. Až doposud jsem byl prostě částí vašeho movitého majetku, teď si však přeji stát se nezávislou bytostí. Provždycky si zachovám smysl pro loajalitu a závazky k vám, ale -“

„Pro Boha živého!“ zvolal Pán hrozným hlasem. Strnule se napřímil a odhodil knihu na zem. Rty se mu chvěly a na tváři mu vyrazily rudé skvrny. Andrew ho dosud nikdy neviděl tak pobouřeného. „Svobodu? Svobodu, Andrew? O čem to u všech všudy vlastně mluvíš?“

A s rozhněvaným výrazem opustil místnost.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024