DVANÁCT
Malá Miss se objevila v Kalifornii na jedné ze svých periodických návštěv rodinného sídla. Oslavila už osmdesáté třetí narozeniny a vypadala teď křehká jako ptáček. Ani zdaleka jí však nescházela energie a odhodlanost. Přestože chodila s hůlkou, užívala jí častěji ke gestikulaci než jako skutečné opory.
S rostoucím podrážděním a hněvem naslouchala vyprávění o Andrewově nešťastném pokusu dojít do knihovny. Nakonec prudce zabušila hůlkou do podlahy a prohlásila: „Georgi, to je absolutně příšerné. Kdo vlastně byli ti dva mladí násilníci?“
„To nevím, máti.“
„Tak by ses měl postarat, aby to někdo zjistil.“
„K čemu by to bylo dobré? Nejspíš to byl párek místních chuligánů. Takoví ti přihlouplí mládenci, co nemají nic na práci. Nakonec žádnou škodu nezpůsobili.“
„Ale mohli způsobit. Kdyby ses tam včas neobjevil, mohli Andrewovi vážně ublížit. A i když jsi tam přišel, klidně mohli fyzicky napadnout tebe. Zdá se, že tě zachránilo jedině to, že byli tak hloupí a neuvědomili si, že Andrew by na ně nedokázal zaútočit ani na tvůj přímý rozkaz.“
„Vážně, máti. Skutečně si myslíš, že by se mě dotkli? Lidé, kteří na polní cestě napadnou naprosto cizího člověka? Ve třiadvacátém století?“
„No - možná ne. Ale Andrew byl zaručeně v nebezpečí. A něco takového nesmíme dopustit. Dobře víš, Georgi, že Andrewa považuji za člena naší rodiny.“
„Ano, samozřejmě. Já taky. Vždycky to tak bylo.“
„Takže přece nemůžeme dovolit, aby si s ním pár imbecilních mladých hulvátů zahrával jako s nějakým panáčkem na klíček, že ne?“
„Co mám podle tebe udělat, máti?“ otázal se George.
„Jsi přece právník, nebo ne? Tak své právnické vzdělání pořádně využij! Poslouchej: chci, abys - jakýmkoli způsobem - obhájil soudní případ, který se stane precedentem; takový případ, který by donutil Oblastní soud, aby vynesl rozsudek ve prospěch práv robotů, a potom přiměl Oblastní legislaturu schválit patřičné zmocňovací zákony; a jestli dojde na nějaké politické problémy, poženeš celou věc až ke Světovému soudu, když budeš muset. Budu všechno sledovat, Georgi, a nestrpím žádné uhýbání.“
„Máti, neříkalas zrovna před chvílí, že ze všeho nejvíc na světě si přeješ, abych kandidoval na místo, které v Legislatuře zastával dědeček?“
„Ano, jistě. Ale co to má společného s -“
„A teď chceš, abych zahájil kontroverzní kampaň za práva robotů. Roboti nemohou volit, máti. Ale na světě je spousta lidí, kteří volit budou, a mnozí z nich nemají roboty tak v lásce jako ty. Víš, co se stane s mou kandidaturou, když hlavní věc, kterou si o mně budou lidé pamatovat, bude fakt, že jsem ten právník, který Legislaturu donutil schválit zákony o právech robotů?“
„Takže?“
„Co je pro tebe důležitější, máti? Aby mě zvolili do Legislatury, nebo abych se pustil do tvého precedentního případu?“
„Ten případ, samozřejmě,“ odpověděla Malá Miss bez váhání.
George přikývl. „Dobrá. Jen jsem se chtěl ujistit, že máme ve všem dokonale jasno. Jestli chceš, abych to udělal, pak tedy vytáhnu do boje za občanská práva robotů. Ale bude to znamenat, že moje politická kariéra skončí ještě dřív, než začala, a to si musíš uvědomit.“
„Samozřejmě že si to uvědomuji, Georgi. Možná zjistíš, že děláš chybu - to já nevím - ale v každém případě, především chci, aby byl Andrew chráněn před nebezpečím, že se podobný brutální útok bude opakovat. Především a hlavně chci toto.“
„Tak dobrá, máti,“ souhlasil George. „Já se postarám, aby se ti tohle přání splnilo. Na to se můžeš spolehnout.“
Okamžitě začal plánovat kampaň na obranu robotů. A proces, který původně zahájil proto, aby uspokojil obávanou starou dámu, se obratem ruky změnil v největší zápas jeho života.
George Charney v podstatě nikdy příliš netoužil po křesle v Legislatuře. Takže si dokázal říct, že to má konečně z krku, teď když jeho matka rozhodla, že by místo toho měl raději vytáhnout na křížovou výpravu za občanská práva robotů. A jeho právnické já bylo fascinováno takovou výzvou. Celé tažení s sebou přinášelo rozsáhlé a závažné důsledky a b…
