Deník bojového družstva. Román přináší záznamy událostí všedních dnů na francouzské frontě za 1. světové války.
Stručný děj
Autorem románu je Henri Barbusse, jenž nejenže napsal tuto knihu za období první světové války, ale ještě se jí i sám účastnil. To se na knize podepisuje nejen na stylu jazyku, například psaní ich-formou, ale hlavně je to patrné na samotné atmosféře knihy. Už když kniha začíná, na prvních stranách je popisován dialog mezi nějakými řadovými vojáky, a tento jejich rozhovor už jasně a nepřehlédnutelně poukazuje na to, jaký je autorův postoj k válce, ať už první světové či válce ve Vietnamu - jednoznačně protiválečný, do jaké míry to vůbec jde... On sám, když byl ve válce, asi mohl vidět věci naprosto zrůdné, nechutné a tak odporné, že si je dokáže představit jen málokdo, kdo ve válce nebyl. Píše také, že právě vojáci sami viděli nesmyslnost války v zabíjení nevinných lidí atd. Rád bych přiložil krátký úryvek z knihy Oheň, který jednoznačně poukazuje na jeho mínění o válce:
"To nejsou vojáci, to jsou lidé. To nejsou dobrodruzi, válečníci stvoření pro lidská jatka - ani jako řezníci, ani jako dobytek. I v těchto uniformách poznáš, že to jsou rolníci a dělníci. Jsou to civilové, vyvrácení z kořene... Jsou připraveni, čekají na znamení smrti a vraždění. Pozoruješ-li však jejich obličeje mezi svislými paprsky bajonetů, vidíš, že to jsou lidé."
Z tohoto úryvku to pozná úplně každý. Je zde také vidět, proč pohlíží na válku úplně jinak než mnozí. On jinak vnímá lidi. Z úryvku je jasné, že pro něj je člověk člověkem, voják je jen člověk v uniformě, ale pořád je to člověk. Nehledě na jeho původ či postavení ve společnosti, je to a bude vždy člověk, který nemá jít do války a tam zemřít, válka prostě nemá být. V celé knize jsou lidé kolem něj popisováni jako lidé mající své vlastní přání, touhy a emoce, dělají stejné věci jako naprosto obyčejní lidé, a přece se s nimi zachází úplně jinak. Na začátku knihy je jedna pasáž, kde Barbusse vysloveně říká, že lidé pocházejí z různých míst, hovoří různými jazyky, jsou z jiného sociálního postavení, ale v jádru jsou prostě stejní. Tito lidé kolem něj se později stali jeho opravdovými přáteli, kterým chtěl tuto knihu věnovat. Svým postojem také značně ovlivňuje čtenáře, protože v knize se nacházejí naprosto rozdílné pasáže. Jednak klasické výjevy z války, kde se válejí vojáci v bahně a střílí po nepříteli, nebo jak v zákopech v pozadí probíhají jednotliví vojáci přemisťující se na jiné bitevní pole. Barbusse ale umí také výborně popisovat. V této knize dopodrobna popisuje hlavně různé mrtvoly a jiné nechutnosti. Tyto značně naturalistické části vzbudí ve čtenáři odpor k tomu obrazu, který si díky detailnímu popisu může živě představit, a tím chtěl Barbusse zřejmě vzbudit ve čtenářích i odpor k válce samotné.
Dalšími věcmi, které také stojí za zmínku, je třeba fakt, že Oheň nemá vlastně vůbec žádného hlavního hrdinu. V klasických knihách je hrdina ten, jenž je prostě nejvíc čestný, poctivý, obětavý atd. To je, nebo by jím spíše měl být, každý normální člověk, takže to Barbussův styl vlastně vylučuje. Další věcí je také to, že je Oheň subjektivně velmi zabarvený. To ale přirozeně vyplývá z jeho postoje. Často také užívá personifikace a přiřazuje neživým předmětům lidské vlastnosti. Docela důležité je, že se tu dost často objevuje "kontrastu". Tam Barbusse porovnává třeba krajinu před válkou a po válce. Na tom si člověk uvědomí, jak válka může změnit nejen samotného člověka (jeho celou psychiku, chování, vnímání smyslu života atp.), ale i objekty jako domy nebo celé krajiny a scenérie. Válka prostě změní naprosto vše.
— 1 —
Román Ohěň je spíše souborem několika malých povídek, z nichž nejukrutnější je asi právě Oheň. Povídky nemají žádného hlavního hrdinu, a vyprávějí o strastech obyčejných francouzských vojáků v první světové válce. Je zde vidět velký rozdíl mezi všeobecným a reálným pohledem na válku. Vojáci vidí válku jako něco odporného a nesmyslného, jako rozmar vyšších vrstev, jako nesmyslné zabíjení. Ve městech daleko od front naopak berou válku jako něco samozřejmého, být na frontě znamená velké vlastenectví, zabíjení je něco naprosto normálního. Vojáky to všechno štve, ale vědí že s tím nic nenadělají. Nejvíce je štvou ulejváci, kteří si vymyslí x důvodů, proč na frontu nemůžou. Na frontu nejdou, dostanou se do kanceláří a podobně, a pak všude roztrubují, jaká je válka dřina.Obyčejní vojáci se vůbec nechtějí zabíjet, když se někdy omylem vplíží do nepřátelského zákopu, většinou na ně Němečtí vojáci jen volají “kamarad” a nevraždí se. V jedné kapitole dokonce pomůžou jednomu francouzovi dostat se do německého pásma za svou manželkou. Jindy ale zase zneužijí bílé války jako symbolu příměří a pak nic nečekající francouze postřílí. Mnoho situací je zde popisováno jako v Remarquově Západní frontě (jak někomu utrhl granát záda, nebo jak z mrtvou lezly vnitřnosti apod.). Nejhorší je asi jedna z posledních povídek, právě povídka Oheň. Je o velkém útoku, kdy sice postoupí francouzi o několik německých příkopů vpřed, ale velmi je zde zdůrazňováno, za jakou cenu. Poslední povídka, Úsvit, vypráví o tom, jak musela jít četa o které se vypráví v celé povídce jít kopat zákop. Uprostřed práce je začnou odstřelovat, a navíc narazí na pramen. Musí se dát cca půlmetrovým rozbahněným zákopem na cestu zpět. Když se dostanou k prvním zákopům, vidí jak vojáci vylézají a prchají, protože se voda nasákla už až sem, a zákopy se začínají hroutit… Ráno, když se proberou, vidí jen spoušť. Je zde snad nejdetailněji z celé knihy popisován stav bojiště po boji. Vše ještě znásobila voda v zákopech. Kdo z nich nevylezl včas, už se po kluzkých stěnách nevyškrábal, zablácené oblečení (až 50kg těžké) je táhlo k zemi, a utopili se. Většina děr od granátů je taky zatopená a všude plavou jen mrtvoly. Vojáci vycházejí ze svých úkrytů, a prozkoumávají tuto spoušť. O jednu hromadu hlíny vidí kolmo opřeného sedícího vojáka. Když přijdou blíž, zjistí, že je to troska těla, zlomeného v pase a opřeného o tu hromadu břichem. Sledují tu spoušť, odpočívají v nezatopených dírách, Němec vedle Francouze, a společně nadávají na válku, i když si nerozumí, ví že ti druhý mluví o tom samém co oni. V této kapitole je nejvíce zdůrazňována nesmyslnost války.
— 2 —
Úsvit
Probouzíme se. Díváme se s Paradisem na sebe a rozpomínáme se. Vracíme se do života a do jasu dne jako do těžkého snu. Před námi se znova rodí neblahá pláň, v níž se rozmazaně rýsují nejasné, ponořené pahorky, ocelová pláň, místy zrezivělá, v níž se lesknou pruhy a plochy vody. Až do nesmírné dálky jsou tu a tam jako smetí rozseta zničená těla, která ještě dýchají nebo už se rozkládají.
Paradis mi povídá: "Tohle je válka."
"Ano, to je válka," opakuje vzdáleným hlasem. "Takhle vypadá."
Rozumím tu, chce tím říci toto:
"Víc než útoky, jež se podobají přehlídkám, víc než viditelné bitvy, rozvinuté jako korouhve, ba dokonce víc než boje muže proti muži, kdy se s křikem zmítají těla, je válka strašlivá, nepřirozená únava, voda až po břicho a bláto a kal a ohavná špína; zplesnivělé tváře a maso v cárech a mrtvoly, plovoucí na hltavé zemi, které se už ani mrtvolám nepodobají. To je válka, ta nekonečná jednotvárnost běd, přerušovaná prudkými dramaty, to je válka, a ne bajonet, který jiskří jako stříbro, ani kokrhání polnic v slunci."
Paradis, mysle na to, stále přemílal jednu vzpomínku. Zabručel: "Vzpomínáš si na tu ženskou v městě, kde jsme si udělali procházku - vždyť to ještě není tak dávno - jak vykládala o útoku, až celá slintala: ,To musí být krásný pohled!"
Vyplivl bláto; ústa měl zamazaná a celý obličej samou hlínu jako zvíře. Breptal divným přerývaným hlasem, jako roztrhaným, rozedraným.
"Ať si řeknou: 'Musí to být!' Dobrá. Ale že je to krásný? Fuj!"
Všecek se zmítal proti této myšlence. A dodal pobouřen:
"Když takovýhle věci povídají, to si z nás dělají ale krvavou srandu."
Znovu si odplivl, ale vysílen vší tou námahou, svalil se nazpátek do své bahnité lázně a položil hlavu do vlastního plivance.
— 1 —
Ach! Máte pravdu, vy ubozí, nesčetní dělníci bitev, kteří svýma vlastníma rukama děláte celou tu velikou válku, vy jejichž všemohoucnost ještě neslouží k tomu, aby činila dobro, pozemský dav, jehož každá tvář je světem bolestí, vy, kteří pod nebem, kde se trhají dlouhé černé mraky a divoce mávají křídly jako zlí andělé, sníte, shrbeni pod jařmem myšlenky - ano, vy máte pravdu. To všechno je proti vám. Proti vám a proti vašemu velikému, všeobecnému zájmu, který doopravdy, jak jste vytušili, přesně splývá se spravedlností, nestojí jen váleční štváči, zbohatlíci a lichváři.
Nejsou to jen zrůdní prospěcháři, finančníci, velcí i malí obchodní pleticháři, obrnění ve svých bankách nebo závodech, kteří žijí z války a žijí z ní v míru i během války, jejichž hlavy neústupně lpějí na tupé doktríně a jejichž tváře jsou zavřeny jako nedobytná pokladna.
Jsou to i ti, kdož se obdivují blýskavé střelbě, kdož sní a hystericky jako ženy vykřikují, kdykoli spatří živé barvy uniforem. Ti, kdož se opájejí vojenskou hudbou anebo písničkami, jež se lidu podávají jako kořalka, zkrátka lidé pobláznění, slaboduší, fetišisti, divoši.
Jsou to i ti, kdož se noří do minulosti a jen o ní hovoří, tradicionalisté, pro něž zneužití má sílu zákona už proto, že trvá dlouho, a kteří touží být vedeni mrtvými a snaží se podrobit budoucnost i živoucí vášnivý pokrok vládě strašidel a dětských pohádek.
S nimi jsou všichni kněží, kteří hledají, jak by vás vydráždili a uspali morfiem svého ráje, jen aby se nic nezměnilo. Jsou to advokáti, národohospodáři, historikové a bůhvíkdo ještě, kteří vás zaplétají do teoretických frází, kteří hovoří o vzájemných rozporech mezi národními rasami, ačkoli pomyslná čára hranic každého moderního národa tvoří jen umělou zeměpisnou jednotu, která je zalidněna celou směsicí ras; ti jako nekalí genealogové vyrábějí pro dobyvačné a lupičské choutky falešné filozofické certifikáty a domnělé šlechtické diplomy. Krátkozrakost je chorobou lidského ducha. Učenci jsou v mnoha případech úplní ignoranti, kteří ztrácejí z očí prostotu věcí a utlumují a zatemňují ji svými formulkami a podrobnostmi. Z knih se člověk dovídá jen malé věci, nikoli velké.
A tito lidé, i když tvrdí, že nechtějí válku, dělají všechno možné, jen aby ji udrželi. Živí národní ješitnost a lásku k násilné nadvládě. Říkají každý za svou ohradou: "My jediní jsme odvážní, poctiví, my jediní máme nadání a vkus." Z velikosti a bohatství země činí hltavou nemoc. Z vlastenectví, jež je hodno úcty, pokud zůstává v oblasti citu a umění, právě tak jako cit rodinný nebo místní vlastenectví, jež jsou také posvátné, činí utopický, života neschopný pojem, aby vyšinuli svět z rovnováhy, jakousi rakovinu, jež stravuje všechny živé síly, zabírá všechno místo, ničí život a ve své nakažlivosti končí buď ve válečných krizích, nebo ve vyčerpání a zadušení ozbrojeného míru.
A zpotvořují morálku, která si zaslouží největší úcty. Z kolika zločinů jediným slovem udělali ctnost, nazvavše je národními! Dokonce i pravdu překrucují. Na místo věčné pravdy klade každý z nich svou pravdu národní. Kolik národů, tolik pravd, jež pravdu falšují a mrzačí.
Všichni tito lidé, kteří vedou ty dětinské, protivně směšné diskuse, jež slyšíte hřímat nad sebou: "Já nezačal, to ty. - Ne, já nikoliv, ale ty! - Začni ty! - Ne, ty začni!", hloupé žvásty, jež donekonečna udržují nesmírnou ránu světa, protože ti, kdož o ní diskutují, nemají o věc skutečný zájem, právě naopak, a protože tu není vůle učinit jí konec, všichni tito lidé, kteří se z té nebo oné příčiny křečovitě drží starého řádu a hledají pro něj nebo mu dávají důvody, ti všichni jsou vaši nepřátelé!
Jsou to horší vaši nepřátelé než tito němečtí vojáci, kteří dnes leží mezi vámi a kteří jsou jen ubozí hlupáci, hanebně oklamaná a otupělá domácí zvířata ... Vaši nepřátelé jsou tamti, ať se narodili kdekoliv, ať se jejich jméno vyslovuje tak nebo onak a ať lžou kteroukoliv řečí. Dívejte se na ně na nebi i na zemi! Dívejte se na ně všude! Poznejte je už jednou a navždy si je zapamatujte!
(Kapitola 24)
— 2 —
To nejsou vojáci, to jsou lidé. To nejsou dobrodruzi, válečníci stvoření pro lidská jatka - ani jako řezníci, ani jako dobytek. I v těchto uniformách poznáš, že to jsou rolníci a dělníci. Jsou to civilové, vyvrácení z kořene... Jsou připraveni, čekají na znamení smrti a vraždění. Pozoruješ-li však jejich obličeje mezi svislými paprsky bajonetů, vidíš, že to jsou lidé.
— 3 —
