JON
Ať zemřou,“ řekla královna Selyse.
Byla to odpověď, kterou Jon Sníh očekával. Tato královna mne zkrátka nikdy nezklame. Což nikterak nezmírnilo jeho zklamání. „Výsosti,“ naléhal umíněně, „v Tvrdodomově hladoví tisíce lidí. Mnozí z nich jsou ženy a děti, ano. Velmi smutné.“ Královna přitáhla svoji dceru blíž k sobě a políbila ji na tvář. Na tvář nezohyzděnou šedým lupem, nemohl si Jon nevšimnout. „Těch maličkých je nám samozřejmě líto, ale musíme být rozumní. Nemáme pro ně jídlo. A jsou příliš mladí, než aby pomohli králi, mému manželovi, v jeho válkách. Bude lepší, když se opětovně narodí do světla.“
Což byl jemnější způsob vyjádření ať zemřou.
Komnata byla přeplněná. Princezna Shireen stála vedle křesla své matky, se Strakošem, jenž seděl se zkříženýma nohama u jejích chodidel. Za královnou se tyčil ser Axell Florent. O něco blíž k ohni stála Melisandra z Ašaje, rubín na jejím krku pulsoval při každém jejím nádechu. Rudá žena rovněž měla svůj doprovod – panoše Devana Mořského a dva ze strážných, které jí zanechal král.
Ochránci královny Selyse stáli podél stěn, zářící rytíři srovnaní v řadě: ser Malegorn, ser Benethon, ser Norbert, ser Patrek, ser Dorden, ser Brus. S tolika krvežíznivými divokými, jež zamořili Černý hrad, si Selyse držela kolem sebe svoje muže v přísaze ve dne v noci. Tormund Obrozhouba se dal do smíchu, když se to doslechl. „Má strach, že ji uneseme, co? Doufám žes jí neřekl, jak mám velkého ptáka, Jone Sněhu, to by vyděsilo každou ženskou. Vždycky jsem chtěl nějakou s knírkem.“
A pak se smál a smál.
Teď by se nesmál.
Jon zde již promarnil dost času. „Omlouvám, se, že jsem Její Výsost obtěžoval. Noční hlídka se o tuto záležitost postará.“
Královnino chřípí se rozšířilo. „Takže máš stále v úmyslu vydat se do Tvrdodomova. Vidím ti to ve tváři. Ať zemřou, řekla jsem, a ty přesto trváš na téhle bláznivé pošetilosti. Nepopírej to.“
„Musím udělat to, co považuji za nejlepší. Se vší úctou, Výsosti, Zeď je moje, a stejně tak i toto rozhodnutí.“
„To ano,“ připustila Selyse, „a budeš se z toho zodpovídat, až se král vrátí. A obávám se, že i z dalších rozhodnutí, která jsi učinil. Ale vidím, že jsi vůči rozumu hluchý. Dělej, co musíš.“
Promluvil ser Malegorn. „Lorde Sněhu, kdo povede tuto výpravu?“
„Nabízíš sám sebe, sere?“
„Vypadám snad jako takový blázen?“
Vyskočil Strakoš. „Já ji povedu!“ Jeho zvonečky vesele zacinkaly. „Vpochodujeme do moře a zase vyjdeme ven. Pod vlnami pojedeme na mořských konících a mořské panny budou foukat na lastury, aby oznámily náš příchod, och, och, och.“
Všichni se zasmáli. Dokonce i královna Selyse dovolila sama sobě upjatý úsměv. Jona to pobavilo méně. „Nebudu žádat po svých mužích nic, co bych neudělal sám. Mám v úmyslu vést tuto výpravu osobně.“
„Jak je to od tebe odvážné,“ řekla královna. „Schvalujeme to. Potom o tobě nepochybně složí nějaký bard dojímavou píseň a my dostaneme prozíravějšího lorda velitele.“ Usrkla si vína.
„Promluvme si o dalších záležitostech. Axelli, buď tak laskavý a přiveď sem krále divokých.“
„Ihned, Výsosti.“ Ser Axell prošel dveřmi a vrátil se o okamžik později s Gerrickem Králokrví. „Gerrick z rodu Rudovousů,“ oznámil. „Král divokých.“
Gerrick Králokrev byl vysoký muž, s dlouhýma nohama a širokoplecí. Zdálo se, že jej královna oblékla do nějakého králova starého šatstva. Vydrhnutý a učesaný, oděný v zeleném sametu a hermelínovém poloplášti, s čerstvě umytými dlouhými rudými vlasy a zastřiženým a nakadeřeným ohnivým vousem vypadal divoký každým coulem jako jižanský lord. Mohl by vejít do trůnní síně v Králově přístavišti a nikdo by nemrkl ani okem, pomyslel si Jon.
„Gerrick je pravý a právoplatný král divokých,“ řekla královna, „pocházející z nenarušené mužské linie od jejich krále Raymuna Rudovouse, zatímco uchvatitel Mance Nájezdník se narodil nějaké prosté ženě s zplodil jej jeden z vašich černých bratří.“
Ne, mohl by Jon říci, Gerrick pochází z mladšího bratra Raymuna Rudovouse. Pro svobodný lid to znamenalo asi tolik, ja…
