Tanec s draky (George R. R. Martin)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DUCH ZIMOHRADU

Mrtvého muže nalezli dole u vnitřní zdi. Měl zlomený vaz a ze sněhu, který jej zasypal během noci, vyčnívala jen jeho levá noha.

Kdyby jej nevyhrabaly Ramsayho holky, byl by tam možná zůstal pohřbený až do jara. Než je od něj Ben Kosti odtáhl, ohryzala mu Šedá Jeyne takový kus tváře, že trvalo půl dne, než mohli s naprostou jistotou říci, kdo to byl: zbrojnoš ve věku čtyřiačtyřiceti let, který přišel na Sever s Rogerem Ryswellem. „Opilec,“ prohlásil o něm Ryswell. „Vsadil bych se, že močil z hradeb. Uklouzl a spadl.“ Nikdo nic nenamítal. Theon Greyjoy si však nemohl pomoci, aby nepřemýšlel o tom, proč by měl kdokoliv šplhat v černi noci po sněhem kluzkých schodech na cimbuří jen proto, aby si ulevil.

Když posádka toho rána snídala starý chléb osmažený na vypečeném tuku ze slaniny (slaninu snědli páni), na lavicích se nehovořilo o ničem jiném než o mrtvole.

„Stannis má v hradu přátele,“ slyšel Theon mumlat jednoho seržanta. Byl to muž starého Tallharta, se třemi stromy vyšitými na otrhané suknici. Právě se vystřídala hlídka. Muži přicházeli dovnitř ze zimy venku, dupali, aby si setřásli sníh z bot a kalhot, zatímco podávali polední jídlo – krvavé klobásy s pórkem a hnědý chléb ještě teplý z pecí.

„Stannis?“ zasmál se jeden z jezdců Rogera Ryswella. „Stannis je už celý zapadaný. Anebo utíká ke Zdi s ocasem staženým mezi nohy.“

„Možná táboří se stovkou tisíc mužů pět stop od našich hradeb,“ řekl lučištník v barvách Cerwynů. „V téhle bouři bychom o nich vůbec nevěděli.“

Sníh, nekonečný, neustávající a nemilosrdný, padal celý den a noc. Návěje šplhaly proti zdem a plnily mezizubí na cimbuří, bílé deky zakryly každou střechu, stany se prohýbaly pod bílou tíhou. Od síně k síni byly nataženy provazy, aby muži nezabloudili, když přecházeli nádvoří. Muži na hlídce se shlukovali ve strážních vížkách, ohřívali si napůl zmrzlé ruce nad žhnoucími železnými koši, ponechávali ochozy sněhulákům, které tam postavili panoši a kteří byli každého večera větší a větší, jak na nich pracovaly sníh a vítr. Z kopí, která svírali ve sněhových pěstích, visely rozježené ledové vousy.

A Hosteena Freye, toho, co jej slyšeli bručet, že se přece nebude bát trošky sněhu, připravil mráz o ucho.

Koně na nádvoří strádali nejvíc. Houně, které jim přehazovali přes záda, aby je udržely v teple, prosákly naskrz a zmrzly, pokud je neměnili pravidelně. Když zapálili ohně, které měly zahnat ten nejhorší chlad, bylo z toho víc škody než užitku. Váleční oři se plamenů báli a snažili se dostat od nich pryč, vzpínali se ve svých řadách a ubližovali při tom sami sobě i jiným koním. Pouze zvířata ve stájích byla v teple a bezpečí, jenže stáje již byly přeplněné.

„Bohové se proti nám obrátili,“ nechal se slyšet starý lord Locke ve velké síni, „a dávají najevo svůj hněv. Vítr studený jako peklo samo a sněhy, které nikdy neskončí. Jsme prokleti.“

Stannis je prokletý,“ trval na svém muž z Hrůzova. „To on je tam venku v bouři.“

„Lordu Stannisovi je možná tepleji, než si myslíme,“ poznamenal jeden bláznivý svobodný jezdec. „Jeho čarodějka umí přivolat oheň. Možná dokáže její rudý bůh rozpustit sníh.“

To nebylo moudré, pomyslel si Theon. Ten muž hovořil příliš hlasitě, a navíc v doslechu Žlutého Dicka, Nevrlého Alyna a Bena Kostí. Když se to doslechl lord Ramsay, poslal Bastardovy hochy, aby toho muže chytili a vyvlekli ho ven do sněhu. „Poněvadž se zdá, že máš Stannise rád, pošleme tě za ním,“ řekl mu. Damon Tanči pro mne svobodného jezdce několikrát šlehl svým dlouhým naolejovaným bičem. Pak, zatímco Stahovač a Žlutý Dick uzavírali sázky, jak dlouho potrvá, než mu zmrzne krev, nechal Ramsay muže odvléci k Hradební bráně.

Hlavní brána Zimohradu byla zavřená a zabarikádovaná a ledem a sněhem se dusila tolik, že bude třeba vysekat padací mříž z ledu, až ji budou chtít znovu zvednout. Totéž platilo o Lovecké bráně, třebaže tam aspoň nebyl problémem led, protože bránu nedávno používali. Královská brána zamrzlá nebyla, avšak led obalil řetězy padacího mostu krunýřem tvrdým jako kámen. Zbývala tudíž jen Hradební brána, malá klenutá výpadová brána ve vnitřní zdi. Ve skutečnosti to byla jen poloviční brána. Měla sice padací most, který se klenul přes zamrzlý příkop, jenže proti němu nebyla žádná brána ve vnější zdi, takže se jí dalo projít jen do prostoru mezi hradbami, nikoliv do světa venku.

Krvácejícího svobodného jezdce, jenž hlasitě protestoval, odnesli přes most a nahoru po schodech. Pak jej Stahovač a Nevrlý Alyn popadli za ruce a za nohy a hodili ho ze zdi dolů, osmdesát stop hluboko. Závěje vyšplhaly tak vysoko, že muže dočista pohltily… ale lučištníci na cimbuří se dušovali, že jej později spatřili, jak se vleče ze zlomenou nohou ve sněhu. Jeden mu střelil do zadku šíp.

„Do hodiny bude mrtvý,“ ujišťoval je lord Ramsay.

„Anebo bude cucat lordu Stannisovi ptáka, než slunce zapadne,“ odsekl Děvkozhouba Umber.

„V tom případě by si měl dát pozor, aby mu jej neulomil,“ zasmál se Rickard Ryswell. „Každý chlap tam venku má v téhle slotě čuráka zmrzlého na kámen.“

„Lord Stannis je ztracen v bouři,“ ozvala se lady Dustin. „Je celé ligy daleko, umírá nebo je mrtvý. Ať zima udělá to nejhorší. Dalších pár dnů a sníh jej pohřbí i s celou jeho armádou.“

A nás taky, pomyslel si Theon, žasnoucí nad její pošetilostí.

Lady Barbrey byla ze Severu a měla by tedy mít víc rozumu.

Staří bohové možná naslouchají.

Večeře sestávala z hrachové kaše a včerejšího chleba, což vedlo k tomu, že začali reptat i obyčejní vojáci; tím spíš, že viděli, jak si lordi a rytíři nahoře nad solí dávají šunku.

Theon byl skloněný nad dřevěnou miskou a dojídal poslední sousta své hrachové kaše, když jej lehký dotek na rameni přiměl upustit lžíci. „Nikdy se mne nedotýkej,“ řekl, ohýbaje se k zemi, aby sebral spadnutou lžíci, než ji stačí popadnout do tlamy jedna z Ramsayho holek. „Nikdy se mne nedotýkej.“

Posadila se vedle něho, až příliš blízko, další z Ábelových pradlen. Tahle byla mladá, patnácti nebo možná šestnáctiletá, se střapatými světlými vlasy, které již hodně potřebovaly umýt, a s našpulenými rty, které by potřebovaly pořádné zulíbat. „Potěší-li to mého pána, já jsem Cesmína.“

Děvka Cesmína, pomyslel si, ale byla docela hezká. Kdysi by se možná dal do smíchu a přitáhl by si ji na klín, jenže ty časy byly pryč. „Co chceš?“

„Podívat se do krypt. Kde jsou, můj pane? Ukážeš mi je?“

Cesmína si pohrávala s pramínkem vlasů, omotávala si je kolem malíčku. „Prý jsou hluboko a ve tmě. Dobré místo k osahávání. Všichni ti mrtví králové se tam na to dívají.“

„To Abel tě za mnou poslal?“

„Možná. Anebo jsem se poslala sama. Ale jestli chceš Abela, můžu ti ho sem přivést. Zazpívá milostpánovi pěknou písničku.“

Každé slovo, které řekla, Theona přesvědčilo, že jde o nějakou lest. Jenže čí a k čemu má posloužit? Co by po něm mohl Abel chtít? Ten muž byl jen zpěvák, patolízal s loutnou a falešným úsměvem. Chce vědět, jak jsem se zmocnil hradu, ale ne proto, aby o tom složil píseň. Odpověď byla nasnadě. Chce vědět, jak jsme se dostali dovnitř, aby se mohl dostat ven. Lord Bolton měl hrad sevřený těsně jako miminko v zavinovačce. Bez jeho svolení se nikdo nedostal dovnitř ani ven. Chce uprchnout, on a ty jeho pradleny. Theon jej z toho nemohl vinit, ale přesto řekl: „Nechci Ábela, ani tebe, ani tvoje sestry. Prostě mě nechej na pokoji.“

Venku padal sníh, vířil vzduchem. Theon si nahmatal cestu ke zdi, pak se ubíral kolem ní až k Hradební bráně. Pár strážných by mohl klidně považovat za další ze sněhuláků Malého Waldera, kdyby si nevšiml, jak se jim před ústy tvoří bílé obláčky dechu. „Chci se projít po hradbách,“ řekl jim s vlastním dechem srážejícím se mu u úst.

„Tam nahoře je pekelná zima,“ varoval ho jeden.

„Pekelná zima je tady dole,“ řekl druhý, „ale dělej, jak myslíš, převlékači.“ Mávnutím poslal Theona skrz bránu.

Schody byly pokryté vrstvou sněhu a kluzké, ve tmě zrádné.

Jakmile vystoupil nahoru na ochoz, netrvalo mu dlouho, než našel místo, odkud shodili dolů svobodného jezdce. Odhrnul čerstvě napadaný sníh vyplňující mezizubí a vyklonil se mezi zuby cimbuří ven. Mohl bych skočit, pomyslel si. On to přežil, proč bych nemohl já? Mohl by skočit a… A co? Zlomit si nohu a zemřít pod sněhem? Odplazit se pryč a umrznout tam venku?

Bylo to šílenství. Ramsay by ho se svými holkami uštval. Rudá Jeyne, Jez a Helicent by jej roztrhaly na kusy, pokud by byli bohové dobří. V horším případě by jej možná zajali živého.

„Musím si pamatovat svoje jméno,“ zašeptal.

Příštího rána nalezli na starém hradním hřbitově prošedivělého panoše sera Aenyse Freye, nahého a umrzlého, s tváří tak pokrytou námrazou, že to vypadalo, jako by na sobě měl masku. Ser Aenys to vysvětlil tím, že muž toho příliš vypil a ztratil se v bouři, třebaže nikdo nedokázal vysvětlit, proč si sundal šaty, než šel ven.

Další opilec, pomyslel si Theon. Víno dokázalo utopit celou armádu podezření.

Neuplynul ani den a nalezli ve stájích kušostřelce ve službách Flintů. Muž měl rozbitou lebku a lord Ramsay prohlásil, že jej kopl kůň. Spíš mu někdo rozbil lebku kyjem, usoudil Theon.

Všechno mu to připadalo tak povědomé… jako v kejklířském představení, které již viděl. Až na to, že se změnilo obsazení. Roose Bolton hrál roli, kterou posledně sehrál Theon, a ti mrtví představovali role Aggara, Gynira Rudonosého a Zasmušilého Gelmarra. Byl tam taky Smraďoch, vzpomněl si. Jenže to byl jiný Smraďoch, Smraďoch s krvavýma rukama a spoustou lží odkapávajících mu ze rtů, sladkých jako med. Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to se slizoch.

Všechna ta úmrtí vedla k tomu, že se mezi sebou začali lordi Roosea Boltona ve velké síni otevřeně hádat. Některým docházela trpělivost. „Jak dlouho tu ještě musíme sedět a čekat na krále, který se možná nikdy neobjeví?“ chtěl vědět ser Hosteen Frey. „Měli bychom proti Stannisovi vytáhnout a skoncovat to s ním.“

„Opustit hrad?“ zakrákal jednoruký Harwood Stout. Jeho tón naznačoval, že by si raději nechal useknout svou zbývající ruku.

„To jako máme naslepo vytáhnout do sněhu?“

„Pokud bychom chtěli bojovat proti lordu Stannisovi, museli bychom ho nejdřív najít,“ poznamenal Roose Ryswell.

„Naši průzkumníci vyjíždějí Loveckou bránou, ale poslední dobou se žádný z nich nevrátil.“

Lord Wyman Manderly se popleskal po svém objemném břiše.

„Bílý přístav se nebojí vyjet s tebou, sere Hosteene. Veď nás a moji rytíři tě budou následovat.“

Ser Hosteen se otočil k tlustému muži. „Tak blízko, aby mi mohli prohnat kopí zády, že ano? Kde jsou moji příbuzní, Manderly? Pověz mi to. Tvoji hosté, kteří ti přivedli nazpět tvého syna.“

„Jeho kosti, chceš říct.“ Manderly si nabodl dýkou kus šunky. „Dobře si na ně vzpomínám. Rhaegar s kulatými rameny a vemlouvavým jazykem. Chrabrý ser Jared, jenž uměl tak pohotově tasit. Pán zvědů Symon, vždycky cinkající mincemi. Přivezli mi domů Wendelovy kosti. To Tywin Lannister mi vrátil Wylise, živého a zdravého, jak slíbil. Muž dodržující své slovo, lord Tywin, Sedm ať spasí jeho duši.“

Lord Wyman si hodil maso do úst, hlučně je sežvýkal, oblízl si rty a řekl: „Na cestě číhá mnoho nebezpečí, sere. Když jsme odjížděli z Bílého přístavu, dal jsem tvým bratrům jako hostitel cenné dary. Přísahali jsme, že se opět sejdeme na svatbě. Mnoho a ještě víc jich bylo svědky našeho rozloučení.“

„Mnoho a ještě víc?“ opáčil Aenys Frey. „Nebo jenom ty a tvoji?“

„Co tím chceš říct, Freyi?“ Lord Bílého přístavu si otřel ústa rukávem. „Nelíbí se mi tvůj tón, sere. Ne, nezamlouvá se mi z něj ani jeden proklatý kousek.“

„Pojď se mnou na nádvoří, ty žoku sádla, a já ti naservíruju všechny proklaté kousky, co jen dokážeš strávit,“ zavrčel ser Hosteen.

Wyman Manderly se zasmál, ale půl tuctu jeho rytířů bylo rázem na nohou. Rogeru Ryswellovi a Barbrey Dustin připadlo, aby je uklidnili tichými slovy. Roose Bolton neřekl vůbec nic. Theon Greyjoy však spatřil v jeho bledých očích něco, co tam neviděl nikdy předtím – nepokoj, dokonce náznak strachu.

Té noci se zbortila pod tíhou sněhu, který na ni napadal, nová stáj. Zahynulo šestadvacet koní a dva štolbové. Rozdrtila je padající střecha nebo se udusili pod sněhem. Skoro celé dopoledne trvalo, než vyhrabali jejich mrtvoly. Lord Bolton se krátce objevil na nádvoří, vše si prohlédl, pak nařídil, aby dovnitř přivedli zbývající koně, společně s těmi, co byli stále uvázaní na vnějším nádvoří. A ještě ani nestačili vykopat mrtvé muže a rozčtvrtit koně, když byla objevena další mrtvola.

Nad touto nemohli jen tak mávnout rukou, odbýt ji jako pád opilce nebo kopnutí koně. Mrtvý muž byl jeden z Ramsayho oblíbenců, podřeplý, morálně zkažený a ustavičně špatně naložený zbrojnoš Žlutý Dick. Zda měl žlutý i úd, to šlo těžko určit, poněvadž mu jej někdo uřízl a vrazil do úst tak prudce, že mu přitom zlomil tři zuby. Když jej kuchaři našli venku před kuchyněmi, jak úd, tak celý člověk byli promodralí chladem. „Tělo spalte,“ nařídil Roose Bolton, „a nikde o tom nemluvte. Nechci, aby se ten příběh rozšířil.“

Přesto se tak stalo. Do oběda o tom věděl skoro celý Zimohrad, mnozí ze rtů Ramsayho Boltona, mezi jehož „hochy“ Žlutý Dick patřil. „Až najdeme člověka, který tohle udělal,“ slíbil lord Ramsay, „stáhnu z něj kůži, usmažím ji do křupava a přiměju ho, aby ji sežral, do posledního kousku.“ A muži si mezi sebou začali povídat, že jméno vraha má cenu zlaťáku.

Než přišel večer, rozšířil se ve velké síni citelný zápach. Se stovkami koní, psů a mužů natěsnaných pod jednou střechou, podlahami kluzkými blátem a tajícím sněhem, koňskými koblihami a psími hovínky, ba dokonce lidskými výkaly… a vzduchem páchnoucím vlhkou psí srstí, mokrou vlnou a prosáklými koňskými houněmi nebylo na přeplněných lavicích bůhvíjaké pohodlí, ale aspoň tam bylo jídlo. Kuchaři podávali velké kusy koňského masa, opečeného zvenku a krvavě rudého uvnitř, s pečenými cibulemi a řípou… a pro jednou se obyčejní vojáci najedli stejně dobře jako lordi a rytíři.

Pro zbytky Theonových zubů bylo koňské maso příliš tuhé a úsilí žvýkat jej pouze plnilo mučivou bolestí. A tak si plochou čepele své dýky rozmačkal řípy a cibule na kaši, pak rozkrájel koňské maso na velmi malé kousíčky, každý z nich vysál a vyplivl jej. Takto alespoň cítil chuť, a dostalo se mu něco málo výživných látek z tuku a krve. Kost však byla nad jeho síly, a tak ji hodil psům a díval se, jak s ní Šedá Jeyne uhání pryč, zatímco Sara a Vrbka jí s chňapáním běžely v patách.

Lord Bolton nařídil Ábelovi, aby hrál, zatímco jedli. Bard zpíval Železná kopí, pak Zimní pannu. Když jej Barbrey Dustin požádala o něco veselejšího, zazpíval jim Královna si zula sandál, král si sundal korunu a O medvědovi a krásné panně. Freyové se ke zpěvu připojili a dokonce i pár Seveřanů bušilo pěstmi do stolu a hulákalo: „Medvěd! Medvěd!“ Jenže hluk vyděsil koně, a tak toho zpěváci brzy nechali a hudba odezněla.

Bastardovi hoši se shlukli pod nástěnným držákem, kde čadivě hořela pochodeň. Luton a Stahovač hráli v kostky, Bručoun měl na klíně ženu, v dlani svíral její ňadro. Damon Tanči pro mne tam seděl a potíral olejem svůj bič. „Smraďochu,“ zavolal. Poklepal si bičem o lýtko, asi tak, jako by člověk přivolával svého psa. „Začínáš zase smrdět, Smraďochu.“

Theon na to neměl jinou odpověď než tiché: „Ano.“

„Lord Ramsay má v úmyslu odříznout ti rty, až bude tohle všechno za námi,“ řekl Damon, přejížděje po svém biči mastným hadrem.

Moje rty byly mezi nohama jeho paní. Taková troufalost nemůže projít bez trestu. „Jak pravíš.“

Luton se zachechtal. „Myslím, že to chce.“

„Jdi pryč, Smraďochu,“ řekl Stahovač. „Z toho tvého puchu se mi zvedá žaludek.“ Ostatní se jen smáli.

Rychle utekl, než si to rozmysleli. Jeho mučitelé za ním ven nepůjdou. Ne, pokud bylo uvnitř jídlo a pití, ochotné ženy a teplo z krbu. Když odcházel ze síně, Abel zpíval Panny, co rozkvétají z jara.

Venku padal sníh tak hustě, že Theon neviděl dál než tři stopy před sebe. Ocitl se sám v bílé pustině, se stěnami ze sněhu tyčícími z obou stran od něj do výše hrudi. Když zvedl hlavu, otíraly se mu vločky o tváře jako studené měkké polibky. Ze síně za sebou slyšel tóny hudby. Nyní tichou píseň a smutnou. Na okamžik téměř cítil pokoj.

O kus dál narazil na muže kráčejícího opačným směrem, v plášti s kápí vlajícím za ním. Když se proti sobě ocitli tváří v tvář, jejich oči se krátce střetly. Muž zajel rukou ke své dýce. „Theon Přeběhlík. Theon, vrah příbuzných.“

„To já nejsem. Nikdy jsem… byl jsem z železných.“

„Vždycky jsi byl falešný. Jak je možné, že stále dýcháš?“

„Bohové se mnou ještě neskončili,“ odpověděl Theon.

V duchu si říkal, zda je muž onen vrah, noční chodec, který nacpal Žlutému Dickovi jeho ptáka do úst a srazil z hradeb panoše Rogera Ryswella. Kupodivu neměl strach. Stáhl si rukavici z levé ruky. „Lord Ramsay se mnou ještě neskončil.“

Muž se mu podíval na ruku a zasmál se.

„V tom případě tě přenechám jemu.“

Theon se plahočil bouří, dokud neměl paže a nohy pokryté sněhem a chodidla i dlaně znecitlivělé chladem, pak znovu vyšel na cimbuří vnitřní zdi. Tam nahoře, stovku stop vysoko, mírně povíval vítr, rozfukoval sníh. Všechna mezizubí byla vyplněná sněhem. Theon si musel prorazit ve stěně ze sněhu díru… jen aby zjistil, že za příkop stejně nedohlédne. Z vnější zdi neviděl víc než jen nezřetelný stín a pár matných světýlek plujících ve tmě.

Svět zmizel. Královo přístaviště, Řekotočí, Štít a Železné ostrovy, celých Sedm království, každé místo, co kdy znal, každé místo, o kterém kdy četl nebo o něm snil, všechno zmizelo.

Zůstal jen Zimohrad.

Byl tam polapen, s duchy. Se starými duchy z krypt i s těmi novějšími, které nadělal on sám; Mikkenem a Farlenem, Gynirem Rudonosým, Aggarem, Zasmušilým Gelmarrem, mlynářovou ženou od Žaludové vody a jejími dvěma malými synky a všemi ostatními. Moje práce. Moji duchové. Všichni jsou tady a jsou rozzuření. Pomyslel na krypty a chybějící meče.

Vrátil se do svého pokoje. Právě se svlékal, když tam za ním přišel Holenice Walton. „Pojď se mnou, přeběhlíku. Chce s tebou mluvit jeho lordstvo.“

Neměl žádné čisté suché šaty, a tak se znovu nasoukal do vlhkých cárů a následoval jej. Holenice jej vedl zpátky k Velké baště a do soláru, který kdysi patřil Eddardu Starkovi. Lord Bolton nebyl sám. Seděla tam s ním lady Dustin, s bledým obličejem a vážná; brož s koňskou hlavou spínala plášť Rogera Ryswella; blízko ohně stál Aenys Frey, ztrhané tváře měl uzardělé chladem.

„Bylo mi řečeno, že se potuluješ hradem,“ začal lord Bolton.

„Muži mi hlásili, že tě viděli ve stájích, v kuchyni, v kasárnách, na cimbuří. Byl jsi spatřen blízko ruin zřícených bašt, venku před starým šeptem lady Catelyn, jak přicházíš a odcházíš z božího háje. Chceš to snad popřít?“

„Ne, milostpane.“ Theon dbal na to, aby oslovení patřičně komolil. Věděl, že to lorda Boltona potěší. „Nemohu spát, milostpane. Proto chodím.“ Držel hlavu sklopenou k zemi, pohled upíral na zatuchlé staré rohože na podlaze. Nebylo moudré dívat se jeho lordstvu do tváře. „Byl jsem tady jako chlapec před válkou. Svěřenec Eddarda Starka.“

„Byl jsi rukojmí,“ řekl Bolton.

„Ano, milostpane. Rukojmí.“ Přesto to byl můj domov.

Ne opravdový domov, ale ten nejlepší, jaký jsem kdy poznal.

„Někdo zabíjí moje muže.“

„Ano, milostpane.“

„Doufám, že to nejsi ty?“ Boltonův hlas ještě ztichl. „Neoplatil bys veškerou moji laskavost takovou zradou.“

„Ne, milostpane, já to nebyl. Neudělal bych to. Já… jenom chodím, to je všechno.“

Promluvila lady Dustin. „Sundej si rukavice.“

Theon ostře vzhlédl. „Prosím, ne. Já… já…“

„Udělej, co říká,“ promluvil ser Aenys. „Ukaž nám ruce.“ Theon si stáhl rukavice a zvedl ruce, aby se na ně mohli podívat. Není to totéž, jako bych před nimi stál nahý. Tak zlé to není. Na levé ruce měl tři prsty, na pravé čtyři. Ramsay mu vzal na jedné jen malíček, a na druhé prsteník a ukazovák.

„Tohle ti udělal Bastard,“ řekla lady Dustin.

„Potěší-li to milostpaní, já… já jsem ho o to požádal.“ Ramsay jej přiměl požádat ho o to. Ramsay mne vždycky přiměje škemrat a prosit.

„Proč bys to dělal?“

„Já… tolik prstů nepotřebuji.“

„Čtyři stačí.“ Ser Aenys Frey si přejížděl prsty po chumáčovitém hnědém vousu, který mu vyrůstal z jeho malé brady jako krysí ocas. „Čtyři na pravé ruce. Dost k tomu, aby v ní udržel meč nebo dýku.“

Lady Dustin se zasmála. „To jsou všichni Freyové takoví blázni? Jen se na něj podívej. Dýku? Sotva má sílu udržet lžíci. To si opravdu myslíš, že by dokázal přemoci toho odpudivého Bastardova tvora a nacpat mu jeho úd hluboko do hrdla?“

„Všichni ti mrtví byli silní muži,“ přitakal Roger Ryswell, „a žádný z nich nebyl ubodán. Přeběhlík našim vrahem není.“

Bledé oči Roosea Boltona se upíraly na Theona, ostré jako Stahovačův stahovací nůž. „Souhlasím s vámi. Pomineme-li nedostatečnou sílu, nemá to v sobě, aby zradil mého syna.“ Roger Ryswell zabručel. „Pokud to nedělá on, kdo tedy? Stannis má zde v hradu svého muže, to je jasné.“

Smraďoch není muž. Ne Smraďoch. Ne já. Říkal si, zda jim lady Dustin pověděla o kryptách a chybějících mečích.

„Musíme si hlídat Manderlyho,“ zamumlal ser Aenys Frey. „Lord Wyman nás nemá v lásce.“

Ryswella tím nepřesvědčil. „Ale miluje svoje řízky, kotlety a masové koláče. Plížit se po setmění hradem by si od něj žádalo, aby se vzdálil od stolu, a to dělá jen v případech, kdy odchází na latrínu, aby se tam předlouze vyprázdnil.“

„Já netvrdím, že lord Wyman páchá ty činy sám. Přivedl si s sebou tři stovky mužů. Stovku rytířů. Kterýkoliv z nich mohl.“

„Noční práce není prací pro rytíře,“ řekla lady Dustin. „A lord Wyman není jediný člověk, který přišel na Krvavé svatbě o svoje příbuzné, Freyi. Myslíš si snad, že tě má Děvkozhouba o něco raději? Kdybyste nedrželi v zajetí Velkého Jona, vyvrhl by ti vnitřnosti a přiměl by tě sníst je, tak jako si lady Hornwood snědla svoje prsty. Flintové, Cerwynové, Tallhartové, Slateové… ti všichni měli svoje muže s Mladým vlkem.“

„Rod Ryswellů také,“ poznamenal Roger Ryswell.

„Dokonce i Dustinové z Mohylova.“ Lady Dustin rozevřela rty v tenkém, přízračném úsměvu. „Sever si pamatuje, Freyi.“

Ústa Aenyse Freye se zachvěla vztekem. „Stark nás zneuctil. Především tohle by si měl Sever pamatovat.“

Roose Bolton si zamnul popraskané rty. „Tohle dohadování nám nepomůže.“ Švihl prstem k Theonovi. „Můžeš jít. Dávej si pozor, kudy chodíš, jinak by se mohlo stát, že přijde ráno a najdeme tebe, jak se usmíváš rudým úsměvem.“

„Jak pravíš, milostpane.“ Theon si natáhl rukavice na svoje zmrzačené ruce a odešel, kulhaje na podobně zmrzačené noze.

Hodina vlka jej zastihla stále bdělého, zahaleného ve vrstvách těžké vlny a mastné kožešiny, znovu obcházejícího po vnitřních hradbách, v naději, že se vyčerpá natolik, aby mohl usnout. Nohy měl obalené sněhem až po kolena, hlavu a ramena v bílém rubáši.

Na tomto úseku hradeb mu foukal vítr do obličeje a tající sníh mu stékal po tvářích jako ledové slzy.

Pak uslyšel roh.

Dlouhé, nízké zasténání… jakoby visící nad cimbuřím, setrvávající v černém vzduchu, vsakující hluboko do kostí každého člověka, který je slyšel. Všude podél hradeb se hlídky otáčely po směru toho zvuku, zesilovaly stisk kolem svých kopí. V doničených síních a baštách Zimohradu utišovali jedni lordi druhé, koně ržáli a spáči se převraceli ve svých temných koutech. Zvuk válečného rohu ještě ani neodumřel, když se rozduněl buben: BUM bum, BUM bum, BUM bum. A od úst každého muže k dalšímu přecházelo jedno jediné jméno, psáno v malých bílých obláčcích dechu. Stannis, šeptali. Stannis je tady, Stannis přišel. Stannis. Stannis. Stannis.

Theon se zachvěl. Baratheon či Bolton, jemu na tom nezáleželo. Stannis se spolčil s Jonem Sněhem na Zdi… a Jon jej bez váhání zkrátí o hlavu. Vyrvaný ze spárů jednoho bastarda jen abych zemřel v rukou druhého, jak krutý žert. Theon by se zasmál nahlas, kdyby si pamatoval, jak se to dělá.

Bubnování jako by se ozývalo z Vlčího lesa za Loveckou bránou. Jsou hned za hradbami. Theon pokračoval v cestě po ochozu na hradbách, jeden z desítky mužů, kteří činili totéž.

Ale i když přišli až k věžím, které stály ze stran samotné brány, nebylo za závojem běli vidět zhola nic.

„Ten snad má v úmyslu pokusit se odvát tím troubením naši bránu,“ zažertoval jeden Flint, když se válečný roh ozval znovu. „Možná si myslí, že našel Joramunův roh.“

„To je Stannis takový blázen, že by se pokusil vzít hrad útokem?“ vrtěl hlavou jeden strážný.

„Není to Robert,“ prohlásil muž z Mohylova. „Bude tam jen sedět, uvidíte. Pokusí se nás vyhladovět.“

„To mu spíš umrznou koule,“ poznamenal další strážný.

„Měli bychom vyjet a utkat se s ním,“ prohlásil jakýsi Frey.

Jen to udělejte, pomyslel si Theon. Vyjeďte do sněhu a zemřete tam. Ponechte Zimohrad mně a duchům. Měl pocit, že Roose Bolton by takový boj uvítal. Potřebuje to nějak ukončit. Hrad byl příliš přeplněný, než aby vydržel dlouhé obléhání, a až příliš mnoho ze shromážděných lordů bylo poněkud pochybné loajality.

Tlustý Wyman Manderly, Děvkozhouba Umber a muži z rodu Hornwoodů a rodu Tallhartů, Lockeové, Flintové a Ryswellové, ti všichni byli Seveřané, po nesčetná staletí vazalové Starků.

To ta dívka je zde držela, krev lorda Eddarda, jenže ta dívka byla nastrčená, beránek ve vlčí kůži. Tak proč neposlat Seveřany do boje proti Stannisovi, než vyjde jeho lest najevo?

S každým mužem, který zde padne, bude pak o jednoho nepřítele méně proti Hrůzovu.

Theon si říkal, zda by mu dovolili bojovat. Aspoň by mohl zemřít smrtí hodnou muže, s mečem v ruce. Ramsay mu tento dar nikdy nedá, ale lord Roose by mohl. Když ho poprosím. Udělal jsem všechno, oč mne požádal, zahrál jsem svou roli, vyvdal jsem tu dívku.

Smrt by byla tím nejsladším vykoupením, ve které mohl doufat.

V božím háji se sněhové vločky po dopadu na zem stále ještě rozpouštěly. Z horkých jezírek stoupala pára, prosycená vůní mechu, pachem bláta a tlení. Ve vzduchu se vznášela teplá mlha, měnila stromy ve strážce, vysoké vojáky oděné v ponurých pláštích. Během hodin denního světla byl párou zahalený háj často plný Seveřanů, kteří se sem přicházeli modlit ke starým bohům, ale v tuto hodinu Theon Greyjoy zjistil, že jej má jen pro sebe.

A v srdci božího háje čekal čarostrom se svýma vědoucíma rudýma očima. Theon se zastavil na kraji jezírka a sklonil hlavu před jeho vyřezávanou rudou tváří. Dokonce i tady slyšel dunění bubnu, bum BUM, bum BUM, bum BUM, bum BUM. Znělo to jako vzdálené kladivo a zdálo se, jako by zvuk přicházel ze všech stran najednou.

Noc byla bezvětrná, sníh se snášel z chladné černé oblohy rovnou dolů… a přesto listy na stromě srdce ševelily jeho jméno. „Theone,“ jako by šeptaly, „Theone.“

Staří bohové, pomyslel si. Oni mne znají. Vědí mé jméno. Byl jsem Theon z rodu Greyjoyů. Byl jsem svěřenec Eddarda Starka, přítel a bratr jeho dětí. „Prosím.“ Klesl na kolena. „Meč, to je vše oč žádám. Nechte mne zemřít jako Theona, ne jako Smraďocha.“ Po tvářích mu stékaly slzy, neskutečně teplé. „Byl jsem železný.

Syn… syn Štítu, z ostrovů.“

Seshora se snesl list, zavadil mu o čelo, přistál v jezírku. Plul na vodě, rudý, pěti laločnatý, jako krvavá ruka. „Bran…“ zašeptal strom.

Oni to vědí. Bohové to vědí. Viděli, co jsem udělal. A na jeden zvláštní okamžik se zdálo, jako by byla do bledého kmene čarostromu vyřezána Branova tvář, shlížející na něj rudýma očima, moudrýma a smutnýma. Branův duch, pomyslel si, jenže to bylo samozřejmě šílenství. Proč by jej chtěl Bran strašit? Měl toho chlapce rád, nikdy mu ničím neublížil. To nebyl Bran, koho jsme zabili. Nebyl to ani Rickon. Byli to jen dva mlynářovi synové, ze mlýna u Žaludové vody. „Musel jsem mít dvě hlavy, jinak by mne uráželi… smáli by se mi…“

„Ke komu to mluvíš?“ ozval se hlas.

Theon se otočil, zděšen, že jej tam nalezl Ramsay, ale byly to jen pradleny – Cesmína, Jeřabina a jedna, jejíž jméno neznal.

„K duchům,“ vyhrkl. „Šeptají ke mně. Oni… znají moje jméno.“ Theon Přeběhlík.

Jeřabina jej popadla za ucho, zakroutila jím.

„Musel jsi mít dvě hlavy, je to tak?“

„Jinak by se mu smáli,“ řekla Cesmína.

Ony to nechápou. Theon se jim vykroutil. „Co po mně chcete?“ zeptal se.

„Tebe,“ odpověděla třetí pradlena, starší žena s hlubokým hlasem a šedými prameny ve vlasech.

„Já jsem ti to říkala. Chci tě osahávat, přeběhlíku,“ usmála se Cesmína. V ruce se jí objevila čepel.

Začnu křičet, pomyslel si Theon. Někdo to uslyší. Hrad je plný ozbrojených mužů. Jistě, než by se k němu dostala pomoc, byl by mrtvý, jeho krev by vsakovala do země, krmila by strom srdce. A co by na tom bylo špatného? „Dotkni se mne,“ řekl. „Zabij mne.“

Z jeho hlasu zaznívalo spíš zoufalství. „Tak dělejte. Zabte mě, tak jako jste zabily ostatní. Žlutého Dicka a další. Byly jste to vy.“

Cesmína se zasmála, „jak bychom to mohly být my? Jsme jenom ženy. Cecky a kundy. Jsme tady, aby nás šoustali, ne aby se nás báli.“

„On ti Bastard ublížil?“ zeptala se Jeřabina. „Usekal ti prsty, že jo? Stáhl ti palečky z kůže? Vyrazil ti zuby? Chudáčku.“

Pleskla jej po tváři. „Slibuji ti, že toho bude víc. Modlil ses a bohové ti poslali nás. Chceš zemřít jako Theon? Dopřejeme ti to. Hezkou rychlou smrt, která skoro nebude bolet.“

Usmála se. „Ale nejdřív zazpíváš Abelovi. Čeká na tebe.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024