TYRION
Léčitel vstoupil do stanu, mumlaje zdvořilosti, ale jediné začichání v páchnoucím vzduchu a pohled na Yezzana zo Oaggaz je ukončil. „Bledá klisna,“ řekl muž Sladince.
Jaké překvapení, pomyslel si Tyrion. Kdo by to byl hádal? Kromě jakéhokoliv člověka s nosem a mne s polovinou nosu. Yezzana spalovala horkost, křečovitě se zmítal v jezírku svých vlastních exkrementů. Jeho výkaly se proměnily v hnědý sliz protkaný krví… a připadlo Yollovi a Grešli, aby otírali jeho žlutou zadnici. Dokonce ani s jejich pomocí nedokázal jejich pán zvednout svoji vlastní váhu; vyžádalo si to všechny jeho ubývající síly, jen aby se převalil na bok.
„Moje umění je zde zbytečné,“ oznámil léčitel. „Život vznešeného Yezzana je v rukou bohů. Ochlazujte jej, je-li to možné. Někteří říkají, že to pomáhá. Dávejte mu vodu.“ Ti, které zasáhla bledá klisna, vždycky žíznili, mezi vyprazdňováním jí vypili celé galony. „Čistou čerstvou vodu, tolik, kolik jí vypije.“
„Ne říční vodu,“ řekla Sladinka.
„To v žádném případě.“ S těmito slovy léčitel utekl.
My také musíme utéct, pomyslel si Tyrion. Byl otrok s pozlaceným obojkem, s malými zvonečky, které vesele cinkaly při každém jeho kroku. Jeden z Yezzanových drahých pokladů. Čest rovnající se rozsudku smrti. Yezzan zo Oaggaz si rád držel svoje poklady blízko u sebe, a tak připadlo Yollovi, Grešli, Sladince a jeho ostatním pokladům, aby se o něj starali, když onemocněl.
Ubohý starý Yezzan. Lojový pán nebyl tak špatný, jako páni obvykle bývají, Sladinka měla v tomto ohledu pravdu. Tyrion, který obsluhoval při jeho večerních hostinách, brzy pochopil, že Yezzan patří mezi nejpřednější z těch yunkajských pánů, kteří byli nakloněni dodržování míru s Meereenem. Většina ostatních zde jen zabíjela čas, čekala, až dorazí armády z Volantisu. Pár jich chtělo zaútočit na město okamžitě, než je Volanťané okradou o jejich slávu a nejlepší podíl z kořisti. Yezzan se na tom podílet nechtěl. Ani nesouhlasil s tím, aby vraceli meereenská rukojmí trébuchetem, jak to navrhoval žoldák Krvavovous.
Jenže během dvou dnů se toho změnilo mnoho a ještě více. Před dvěma dny byl Chůva živ a zdráv. Před dvěma dny Yezzan ještě neslyšel přízračná kopyta bledé klisny. Před dvěma dny byly flotily ze Starého Volantisu dva dny cesty vzdálené. A nyní…
„Zemře Yezzan?“ zeptala se Grešle hláskem, který přímo škemral řekni, že to tak není.
„Všichni zemřeme.“
„Myslela jsem, zda zemře na průjem.“
Sladinka je oba obdařila zoufalým pohledem. „Yezzan nemusí zemřít.“ Hermafroditka pohladila jejich obrovitého pána po čele, odhrnula mu vlasy vlhké potem. Yunkajec zasténal a mezi nohy mu vychrstl další příliv hnědě zbarvené vody. Jeho ložní prádlo bylo plné skvrn a páchlo, ale neměli žádný způsob, jak jím pohnout.
„Někteří páni dávají svým otrokům svobodu, když zemřou,“ řekla Grešle.
Sladinka se zachichotala. Byl to děsivý zvuk. „Jen svým oblíbencům. Osvobodí je od strastí tohoto světa, aby svého milovaného pána provázeli do hrobu a sloužili mu v posmrtném životě.“
Sladinka by to měla vědět. Bude první, komu podříznou krk.
Promluvil kozí chlapec. „Stříbrná královna –“
„…je mrtvá,“ odbyla ho Sladinka. „Na tu zapomeň! Drak ji odnesl za řeku. Utopila se v Dothrackém moři.“
„V trávě se utopit nemůžeš,“ opáčil chlapec.
„Kdybychom se dostali na svobodu,“ řekla Grešle, „mohli bychom královnu najít. Anebo ji aspoň jít hledat.“
Ty na svém psovi a já na mé svini, honící draka napříč Dothrackým mořem. Tyrion se poškrábal na své jizvě, aby se nedal do smíchu. „Tento konkrétní drak již projevil zálibu v pečeném mase. Pečený trpaslík je dvakrát tak chutný.“
„Bylo to jen přání,“ řekla Grešle toužebně. „Mohli bychom odplout někam pryč. Teď, když je po válce, jsou v zálivu opět lodě.“
Ono už je po válce? Tyrion o tom pochyboval. Byly sice podepsány pergameny, jenže války se nebojovaly podle pergamenů.
„Mohli bychom se vydat do Qarthu,“ pokračovala Grešle. „Můj bratr říkával, že tam mají ulice dlážděné nefritem. Městské zdi jsou jedním z divů světa…
