Davos
Ranní vzduch byl chladný, prosycený kouřem hořících bohů. Hořeli už všichni, Panna a Matka, Válečník a Kovář, Stařena s jejíma perlovýma očima i Otec s pozlaceným vousem; ba dokonce Cizinec vyřezaný spíš do zvířecí než lidské podoby. Staré dřevo a nesčetné vrstvy barev a laku se vznítily divokým, hladovým plamenem. Horko stoupalo v chvějících se vlnách skrze chladný vzduch; chrliče a kamenní draci na hradbách jako by se v něm rozplývaly, jako by je Davos pozoroval skrze závoj slz. Nebo jako by se některé z těch zvířat chvělo, hýbalo…
„Dělají zlou věc,“ prohlásil Allard, třebaže měl alespoň tolik rozumu, že mluvil tiše. Dale zabručel na souhlas.
„Buďte zticha,“ napomenul je Davos. „Nezapomeňte, kde jste.“ Jeho synové byli dobří muži, ale mladí, a Allard především byl nerozvážný. Kdybych byl zůstal pašerákem, Allard by skončil na Zdi. Stannis ho takového konce ušetřil, za což mu musím být vděčný…
K bránám hradu přišly celé stovky lidí, aby se staly svědky upálení Sedmi. Zápach ve vzduchu byl strašlivý. Dokonce i pro vojáky bylo obtížné necítit se nepříjemně při takové urážce bohů, které většina z nich vyznávala po celý svůj život.
Rudá žena třikrát obešla kolem ohně, jednou se pomodlila v řeči Ašaje, podruhé ve vznešené valyrijštiné a potřetí ve společném jazyce. Davos rozuměl jen tomu poslednímu. „R’hllore, sestup k nám v naší temnotě,“ vzývala ho. „Pane světla, nabízíme ti tyto falešné bohy, těchto sedm, kteří jsou jedním, a ten je nepřítelem. Vezmi si je a sešli na nás svoje světlo, protože noc je temná a plná hrůz.“ Královna Selyse po ní slova opakovala. Stannis vedle ní lhostejně přihlížel, s čelistí tvrdou jako kámen pod černomodrým stínem svého nakrátko zastřiženého vousu. Oblékl se honosněji, než měl ve zvyku, jako by šel do septa.
Septum v Dračím kameni bylo místem, kde Aegon Dobyvatel poklekl, aby se pomodlil v noci před vyplutím. Ani to je nezachránilo před královninými muži. Převrhli oltáře, skáceli sochy a vykládané sklo porozbíjeli válečnými kladivy. Septon Barre je mohl jen proklínat, ale ser Hubard Rambton odvedl do septa tři syny, aby svoje bohy bránili. Rambtonovi zabili čtyři z královniných mužů, než je vojáci v přesile porazili. Poté Guncer Sunglass, nejmírnější a nejpobožnější z lordů, Stannisovi řekl, že mu již déle nemůže sloužit. Nyní se se septonem a přeživšími syny sera Hubarda dělil o těsnou celu. Ostatní lordi si z toho pohotově vzali ponaučení.
Bohové pro pašeráka Davose nikdy moc neznamenali, třebaže jako o většině mužů o něm bylo známo, že před bitvou přináší oběti Válečníkovi, před spuštěním lodi na vodu Kováři, a také Matce, kdykoli jeho žena otěhotněla. Bylo mu z toho zle, když viděl, jak je pálí, a nebylo to jen kouřem.
Mistr Cressen by tomu učinil přítrž. Starý muž vyzval Pána světla a byl za svou bezbožnost sražen k zemi, jak alespoň klepny povídaly jedna druhé. Davos znal pravdu. Viděl, jak mistr něco hodil do poháru s vínem. Jed. Co jiného by to mohlo být? Vypil pohár smrti, aby Stannise osvobodil od Melisandry, ale ji její bůh ochránil. S radostí by tu rudou ženu zabil sám, ale jakou šanci by měl on tam, kde selhal mistr z Citadely? Byl jen povýšeným pašerákem, Davosem z Blešího zadku, Cibulovým rytířem.
Hořící bohové vrhali pěkné světlo, odění v róbách z mihotajících se plamenů, rudých, oranžových a žlutých. Septon Barre Davosovi kdysi řekl, že byli vyřezáni ze stěžňů lodí, které přepravily první Targaryeny z Valyrie. Během staletí byli natíráni a znovu přemalováváni, pozlacováni, postříbřováni, vykládáni drahými kameny. „Jejich krása je učiní tím víc potěšujícími pro R’hllora,“ prohlásila Melisandra, když Stannisovi řekla, aby je nechal skácet a vyvléci ven před brány hradu.
Panna ležela napříč přes Válečníka, s rukama doširoka roztaženýma, jako by ho chtěla obejmout. Matka, které plameny již téměř začaly olizovat obličej, vypadala, jako by se chvěla. Do srdce měla vražený dlouhý meč, jehož kožený jílec byl živým ohněm. Otec byl na samém spodku a první chytil plamenem. Davos se díval, jak se ruka Cizince kroutí a svíjí, jak prsty jeden po druhém černají a odpadávají, proměněné ve žhnoucí uhlíky. Lord Celtigar opodál křečovitě kašlal a zakrýval svůj vrásčitý obličej do čtverce lněného plátna vyšívaného rudými kraby. Muži z Myru spolu žertovali, užívali si tepla ohně, ale mladý lord Bar Emmon byl bledý jako stěna a lord Velaryon pozoroval spíš krále než plameny.
Davos by dal hodně za to, aby se dozvěděl, co si ten muž myslí, ale lidé jako Velaryon by se mu nikdy nesvěřili. Pán přílivů byl krví prastaré Valyrie a jeho rod dvakrát poskytl nevěstu pro targaryenské prince, zatímco Davos Mořský páchl rybami a cibulí. Stejně se k němu chovali i ostatní lordové. Nemohl důvěřovat žádnému z nich a oni by ho také nevzali mezi sebe při svých tajných poradách. Opovrhovali i jeho syny. Moji synové se však při turnajích utkají s jejich a jednoho dne se jejich krev zasnoubí s mojí. Časem bude moje malá černá loď letět stejně vysoko jako Velaryonův mořský koník a Celtigarovi rudí krabi.
Pokud ovšem Stannis získá svůj trůn. Jestliže prohraje…
Za všechno, čím jsem, vděčím jemu. Stannis ho pozvedl k rytířství. To on mu dal čestné místo u svého stolu, válečnou galéru, na které se nyní plavil, místo pašerácké malé plachetnice. Dale a Allard také byli kapitány galér, Maric byl velitelem veslařů na Zuřivosti, Matthos sloužil se svým otcem na Černé Beth a z Devana král udělal panoše. Jednoho dne bude pasován na rytíře a jeho dva malí chlapci také. Marya byla kapitánkou malé pevnosti na Mysu hněvu, se služebnictvem, které jí říkalo moje paní, a Davos mohl vyjíždět na lov do svých vlastních lesů. To vše dostal od Stannise Baratheona za pár článků na prstech. Bylo to spravedlivé, co mi udělal. Po celý život jsem královými zákony opovrhoval. Až teprve Stannis si zasloužil moji věrnost. Davos se dotkl malého váčku, který nosil na kožené tkanici kolem krku. Jeho prsty mu přinášely štěstí a on teď štěstí potřeboval. Tak jako my všichni a lord Stannis především.
Bledé plameny šlehaly do šedivé oblohy. Z ohně stoupal temný sloupec kouře, kroutící se a svíjející. Když jej vítr zavál jejich směrem, muži mrkali, slzeli a mnuli si oči, Allard odvrátil hlavu, kašlal a nadával. Příchuť věcí, které přijdou, pomyslel si Davos. Mnoho toho shoří, než tahle válka bude vyhrána.
Melisandra byla oděna celá v šarlatovém saténu a krvavě rudém sametu a oči měla stejně červené jako rubín, který se jí blýskal na krku, jako by také hořel. „Ve starých knihách Ašaje stojí psáno, že po dlouhém létu přijde den, kdy hvězdy budou krvácet a na svět ztěžka dolehne chladný dech temnoty. V tuto obávanou hodinu Válečník vytáhne z plamene hořící meč. Ten meč bude Světlonošem, Rudým mečem hrdinů a tím, kdo ho bude třímat v ruce, bude Azor Ahai, a temnota před ním uprchne.“ Pozvedla hlas, aby se nesl až ke shromážděné armádě. „Azore Ahai, R’hllorem milovaný! Válečníku světla, Synu ohně! Pojď sem, tvůj meč na tebe čeká! Pojď sem a vezmi ho do ruky!“
Stannis Baratheon vykročil kupředu jako voják pochodující do bitvy. Jeho panoši pospíchali za ním, aby mu pomohli, Davos se díval, jak jeho syn Devan natáhl králi na pravou ruku dlouhou vatovanou rukavici. Chlapec na sobě měl krémově zbarvený kabátec se žhnoucím srdcem vyšitým na hrudi, Bryen Farring, který Jeho Výsosti uvázal kolem krku tuhý kožený plášť, byl podobně oděný. Kdesi za sebou Davos slyšel slabé zvonění a řinčení kravských zvonců. „Tam pod mořem kouř stoupá v bublinách a plameny hoří zeleně, modře a černě,“ zpíval kdesi Strakoš. „Já to vím, já to vím, achich ouvej.“
Král se se zaťatými zuby vrhl do ohně, s koženým pláštěm zvednutým před sebou na ochranu proti žáru. Šel přímo k Matce, rukou v rukavici popadl meč a jediným prudkým trhnutím ho vyprostil z hořícího dřeva. Pak zamířil zpět, s mečem zvednutým do výše. Kolem třešňově rudé oceli se svíjely nefritově zelené plameny. Ke králi se přiřítili strážní, aby uhasili uhlíky, které ulpěly na králově oblečení.
„Meč ohně!“ vykřikla královna Selyse. Ser Axell Florent a další královnini muži se k jejímu výkřiku přidali. „Meč ohně! Hoří! Hoří! Meč ohně!“ Melisandra zvedla ruce nad hlavu. „Popatřte! Bylo přislíbeno znamení a nyní ho vidíme. Popatřte Světlonoš! Azor Ahai opět přišel! Všichni pozdravte Válečníka světla! Všichni provolávejte slávu Synovi ohně!“
V odpověď se ozvala nesouvislá vlna výkřiků, právě v okamžiku, kdy Stannisova rukavice začala doutnat. Král s klením vrazil hrot meče do vlhké zeminy a začal rukou bít o svoje stehno.
„Pane, sešli nám svoje světlo!“ zvolala Melisandra.
„Protože noc je temná a plná hrůz,“ odpověděla Selyse a její muži. Mám taky říkat ta slova? divil se Davos v duchu. Dlužím Stannisovi i tohle? Je ten ohnivý bůh skutečně jeho? Jeho zkrácené prsty se zachvěly.
Stannis si rukavici stáhl z ruky a nechal ji spadnout na zem. Bohové na hranici již byli stěží rozpoznatelní. Kováři ve výbuchu popela a žhavých uhlíků odpadla hlava. Melisandra zpívala v jazyce Ašaje, její hlas se zvedal a klesal jako mořské přílivy. Stannis si odvázal svůj sežehlý kožený plášť a v tichosti naslouchal. Vražený do země, Světlonoš stále rudě žhnul, ale plameny, kterými byl meč předtím obalený, pozvolna skomíraly a uhasínaly.
Než píseň skončila, z bohů zbyly jen uhlíky a králova trpělivost vypršela. Vzal královnu za loket a odvedl ji zpátky do hradu, ponechávaje Světlonoš tam, kde ho zabodl. Rudá žena ještě chvíli zůstala, aby dohlédla na to, jak Devan společně s Bryenem Farringem poklekli a zabalili ohořelý a zčernalý meč do králova koženého pláště. Rudý meč hrdinů vypadá pěkně zuboženě, pomyslel si Davos.
Pár lordů se ještě zdrželo a nyní spolu tichými hlasy rozmlouvali na závětrné straně ohně. Když uviděli Davose, jak se dívá jejich směrem, zmlkli. Kdyby Stannis padl, šmahem by mne zavrhli. Ani se nemohl počítat mezi jednoho z královniných mužů, tu skupinu ambiciózních rytířů a menších lordů, kteří se odevzdali Pánovi světla, a tím získali přízeň a ochrannou ruku lady – ne, královny, na to nezapomínej! – Selyse.
Než Melisandra a panoši se vzácným mečem odešli, oheň začal skomírat. Davos a jeho synové se připojili k davu, který zamířil na pobřeží a k čekajícím lodím. „Devan si vedl dobře,“ poznamenal cestou. „Ano, přinesl tu rukavici, aniž ji upustil,“ přitakal Dale.
Allard přikývl. „Ten znak na Devanově kabátci, ohnivé srdce, co to bylo? V erbu Baratheonů je přece korunovaný jelen.“
„Lord si může vybrat víc než jeden znak,“ odpověděl Davos.
Dale se usmál. „Třebas černou loď a cibuli, je to tak, otče?“
Allard kopl do kamene. „Naši cibuli ať vezmou Jiní… i to žhnoucí srdce. Nebylo moudré spálit Sedm.“
„Kdy ses stal tak zbožným?“ zajímal se Davos. „Co ví syn pašeráka o konání bohů?“
„Jsem synem rytíře, otče. Pokud na to zapomínáš ty, jak si to mají pamatovat oni?“
„Rytířův syn, ale ne rytíř,“ řekl Davos. „Ani se jím nestaneš, pokud se budeš plést do záležitostí, do kterých ti nic není. Stannis je naším právoplatným králem a nám nepřísluší pochybovat o něm a jeho rozhodnutích. Plavíme se na jeho lodích a konáme, co poroučí. To je všechno.“
„Když už mluvíme o lodích,“ ozval se Dale, „nelíbí se mi sudy na vodu, které mi dali na Přízrak. Zelená borovice. Voda se při plavbě na jakoukoli vzdálenost zkazí.“
„Já na Lady Maryu dostal to samé,“ přidal se Allard. „Královnini muži si všechno vyzrálé dřevo zabrali pro sebe.“
„Promluvím si o tom s králem,“ ujistil je Davos. Ať si to Stannis raději vyslechne od něho než od Allarda. Jeho synové byli dobří bojovníci a ještě lepší námořníci, ale nevěděli, jak mluvit s urozenými pány. Narodili se jako muži nízkého původu, stejně jako já, ale neradi na to vzpomínají. Když se podívají na naši zástavu jediné, co vidí, je vysoká černá loď plující ve větru. Před cibulí zavírají oči.
Přístav byl tak zaplněný, jak jej Davos neviděl nikdy předtím. Každý dok se hemžil námořníky nakládajícími zásoby a každý hostinec byl přeplněný vojáky hrajícími kostky, popíjejícími nebo hledajícími nevěstku, což bylo marné úsilí, protože Stannis na ostrově žádné nepovolil. U břehu kotvily lodě; válečné galéry a rybářské lodě, bachraté karaky a kogy se silnými dny. Nejlepší místa v přístavišti byla zabrána největšími loděmi: Stannisova vlajková loď Zuřivost se pohupovala mezi Lordem Steffonem a Mořským jelenem, stříbrotrupou Pýchou moří lorda Velaryona a jejími třemi sestrami, vyšňořeným Rudým klepetem lorda Celtigara, těžkopádným Mečounem s jeho dlouhým železným bodcem. O kus dál na moři kotvila velká Valyrijka Salladhora Saana, obklopená pruhovanými trupy dvou tuctů menších lysenských galér.
Na konci kamenného mola, kde se Černá Beth, Přízrak a Lady Marya dělily o místo s půltuctem dalších galér o stovce vesel nebo méně, se krčila malá, větrem ošlehávaná hospoda. Davos měl žízeň. Rozloučil se se svými syny a obrátil své kroky k hostinci. Před vchodem dřepěl po pás vysoký chrlič, tak ohlodaný deštěm a solí, že jeho rysy byly dávno vymazané. On a Davos však byli starými přáteli. Než Davos vešel do hostince, pohladil jeho kamennou hlavu. „Pro štěstí,“ zamumlal.
Na zadním konci hlučného šenku seděl Salladhor Saan, který pojídal hrozny z kamenné mísy. Když spatřil Davose, pokynul mu, aby šel k němu. „Pane rytíři, pojď se posadit sem ke mně. Vezmi si hrozen, vezmi si dva. Jsou báječně sladké.“ Lyseňan byl štíhlý, usměvavý muž, jehož okázalost byla známá na obou stranách úzkého moře. Dnes měl na sobě lesklý plášť ze stříbrné látky, se splývavými rukávy tak dlouhými, že jejich konce mu spadaly až na podlahu. Knoflíky měl z nefritu a byly vyřezané do tvaru opic a na kadeřích bílých vlasů mu seděla elegantní zelená čapka ozdobená vějířkem pávích per.
Davos si mezi stoly protlačil cestu k židli. Ve dnech předtím, než se stal rytířem, od Salladhora Saana často kupoval zboží. Lyseňan sám byl pašerákem, jakož i obchodníkem, bankéřem, notoricky známým pirátem, samozvaným princem úzkého moře. Když pirát dostatečné zbohatne, udělají z něho prince. Právě Davos vykonal cestu do Lysu, aby ho naverboval do Stannisových služeb.
„Ty ses nebyl podívat, jak pálili bohy, můj pane?“ zeptal se ho.
„Rudí knězi mají v Lysu velký chrám. Každou chvíli pálí to či ono a volají přitom k tomu svému R’hllorovi. Mě ty jejich ohně nudí. Za chvíli začnou nudit také krále Stannise, jak alespoň doufám.“ Zdálo se, že mu naprosto nezáleží na tom, že by ho někdo mohl slyšet. Dál jedl svoje hrozny, vyplivoval jadérka na rty a prstem je odcvrnkával pryč. „Včera připlul můj Pták tisíce barev, dobrý pane. Není to válečná loď, ale obchodní a zastavila se v Králově přístavišti. Jsi si jistý, že si nedáš hrozen? Říká se, že v tom městě hladovějí děti.“ Zamával Davosovi hroznem před očima a usmál se.
„Já potřebuju pivo a čerstvé zprávy.“
„Lidé Západozemí stále jen někam pospíchají,“ posteskl si Salladhor Saan. „Co je na tom dobrého, ptám se tě? Kdo pospíchá životem, žene se do hrobu.“ Říhl si. „Pán Casterlyovy skály poslal do Králova přístaviště toho svého zakrslého syna. Možná doufá, že jeho ošklivý obličej odradí útočníky, co? Nebo že se uřehtáme k smrti, až se Skřet objeví na hradbách. Kdo ví? Trpaslík vyhodil toho náfuku, co velel zlatým plášťům, a dosadil na jeho místo rytíře s železnou rukou.“ Utrhl si kuličku vína a zmáčkl ji mezi palcem a ukazovákem, dokud nepraskla. Mezi prsty mu stékala šťáva.
Cestu k jejich stolu si protlačila hostinská děvečka, pleskající po rukou, které se k ní natahovaly, když je míjela. Davos si objednal korbel piva, otočil se zpátky k Saanovi a zeptal se ho: „Jak je město bráněno?“
Saan pokrčil rameny. „Jeho hradby jsou vysoké a silné, ale kdo bude na nich? Och, ano, budují praky a katapulty, ale mužů ve zlatých pláštích je příliš málo a jsou nezkušení, ale jiné nemají. Rychlý útok, jako jestřáb vrhající se z výše na zajíce, a to velké město bude naše. Dej nám dobrý vítr, abychom mohli napnout plachty, a tvůj král může zítra večer sedět na Železném trůně. Trpaslíka bychom mohli obléknout do šaškovského hávu a pošimrat ty jeho malé tvářičky hroty našich oštěpů, abychom ho přiměli tančit pro nás, a možná mne tvůj dobrý král poctí darem v podobě královny Cersei, aby mi zahřála postel alespoň na jednu noc. Jsem už příliš dlouho pryč od svých manželek, když jsem v jeho službách.“
„Piráte,“ řekl Davos, „ty žádné manželky nemáš, jenom konkubíny, a jsi dobře placen za každý den a každou loď.“
„Jenom sliby,“ namítl Salladhor Saan. „Dobrý pane, já toužím po zlatě, ne po slovech na papíře.“ Hodil si do úst další zrnko vína.
„Svoje zlato dostaneš, až se zmocníme pokladnice v Králově přístavišti. Žádný muž v Sedmi královstvích není čestnější než Stannis Baratheon. Ten svoje slovo dodrží.“ Dokonce i ve chvíli, kdy to říkal, pomyslel si, s tím světem to jde z kopce, když pašeráci nízkého původu musí obhajovat čest králů.
„Sliby, chyby. Já říkám, pojďme na to. Dokonce ani tyto hrozny by nemohly být zralejší než to město, můj starý příteli.“
Děvečka se vrátila s pivem. Davos jí dal měďák. „Možná bychom se mohli zmocnit Králova přístaviště, jak pravíš,“ řekl, když zvedl korbel, „ale jak dlouho bychom ho byli schopni udržet? Je známo, že Tywin Lannister je v Harrenově s velkou armádou, a lord Renly…“
„Ach, ano, mladší bratr,“ řekl Salladhor Saan. „Tahle část není moc dobrá, můj příteli. Král Renly se dal na pochod. Ne, tady je to lord Renly, omlouvám se. Tolik králů, můj jazyk už je z toho slova unavený. Bratr Renly vyjel z Vysoké zahrady se svou sličnou mladou královnou, svými květinovými lordy, zářícími rytíři a mocnou armádou pěšáků. Pochoduje po té vaší růžové cestě ke stejnému velkému městu, o kterém jsme před chvílí mluvili.“
„On s sebou vzal svoji nevěstu!“
Saan pokrčil rameny. „Neřekl mi proč. Možná je mu proti mysli opustit teplý pelíšek mezi jejími stehny, byť jen na noc. Nebo si je možná až příliš jistý svým vítězstvím.“
„Tohle musíme říct Jeho Výsosti.“
„Už jsem to zařídil, dobrý pane. I když se král mračí pokaždé, když mne vidí, takže před něj předstupuju celý rozechvělý. Myslíš, že bych se mu zamlouval víc, kdybych nosil žíněnou košili a nikdy se neusmíval? Nu, jenomže já něco takového neudělám. Jsem čestný muž, a tak mne musí strpět v hedvábí a aksamitu. Jinak se svými loďmi odpluju tam, kde mne mají raději. Ten meč nebyl Světlonoš, můj příteli.“
Náhlá změna tématu Davosovi přivodila nepříjemný pocit. „Meč?“
„Ano, meč vytažený z ohně. Lidé mi toho díky mému příjemnému úsměvu hodně napovídají. Jak by Stannisovi mohl posloužit ohořelý meč?“
„Hořící meč,“ opravil ho Davos.
„Ohořelý,“ trval na svém Salladhor Saan, „a buď tomu rád, můj příteli. Znáš příběh o kování Světlonoše? Já ti ho povím. Bylo to v čase, kdy na svět ztěžka doléhala temnota. Aby se jí mohl postavit, hrdina potřeboval hrdinský meč, takový, jaký ještě nikdy nikdo neviděl. A tak po třicet dní a třicet nocí Azor Ahai beze spánku pracoval v chrámu, kul čepel v posvěceném ohni. Nažhavit, bušit a přeložit, nažhavit, bušit a přeložit, och ano, dokud meč nebyl hotov. Jenomže když ho ponořil do vody, aby se ocel zakalila, praskl mu.
Protože to byl hrdina, neslušelo se, aby pokrčil rameny a šel pátrat po hroznech tak výborných, jako jsou tyto, a tak začal meč kout znovu. Podruhé mu to trvalo padesát dní a padesát nocí a nový meč vypadal ještě nádhernějí než ten první. Azor Ahai chytil lva, aby ocel zakalil tím, že ho zvířeti prožene srdcem, ale ocel znovu pukla a roztříštila se. Velké bylo jeho bědování a velký byl jeho zármutek, protože věděl, co musí udělat.
Sto dní a sto nocí pracoval na třetí čepeli, a když bíle žhnula v posvěcených plamenech, zavolal svoji ženu. ‚Nisso Nisso‘ řekl jí, protože tak se jmenovala, ‚obnaž hruď a pomni, že tě miluju nejvíc ze všech na tomto světě.‘ Udělala to, i když nechápu proč, a Azor Azai vrazil kouřící čepel do jejího živoucího srdce. Praví se, že její výkřik bolesti a následné extáze zanechal prasklinu na tváři měsíce, ale její krev a její duše a její síla a její odvaha přešly do oceli. Takový je příběh o kování Světlonoše, Rudého meče hrdinů.
Chápeš, co tím chci říct? Buď rád, že Jeho Výsost vytáhla z ohně jen ohořelý meč. Příliš mnoho světla ti může poškodit zrak, příteli, a oheň hoří.“ Salladhor Saan dojedl poslední hrozen a stiskl rty k sobě. „Kdy nám král podle tebe nařídí vyplout, dobrý pane?“
„Domnívám se, že brzy,“ odpověděl Davos, „pokud si to bude přát jeho bůh.“
„Jeho bůh, příteli? Ne tvůj? Kde je bůh sera Davose Mořského, rytíře cibulové lodi?“
Davos se napil piva, aby získal chvíli k přemýšlení. Hostinec je plný lidí a ty nejsi Salladhor Saan, připomněl si v duchu. Dávej si pozor, jak odpovíš. „Mým bohem je král Stannis. Stvořil mne a požehnal mi svojí důvěrou.“
„To si budu pamatovat.“ Salladhor Saan vstal. „Omlouvám se. Po těch hroznech jsem vyhládl a na mé Valyryce mě čeká večeře. Sekané jehněčí s pepřem a pečení racci nadívaní houbami, fenyklem a cibulí. Brzy spolu budeme jíst v Králově přístavišti, co? Budeme hodovat v Rudé baště, zatímco Skřet nám bude zpívat písničky k obveselení. Až budeš mluvit s králem Stannisem, nezapomeň se mu zmínit o tom, že než měsíc znovu ztmavne, budu u něho mít dalších třicet tisíc dragonů. Měl ty bohy dát mně. Byli příliš krásní, než aby je spálili, a v Pentosu nebo Myru bych za ně dostal spoustu peněz. Nu, pokud mi na jednu noc dá královnu Cersei, odpustím mu to.“ Lyseňan poplácal Davose po zádech a pyšně prošel hostincem ke dveřím, jako by byl jeho majitelem.
Ser Davos Mořský ještě hodnou chvíli seděl nad svým korbelem a přemýšlel. Před rokem, když král Robert pořádal turnaj při příležitosti dne jména prince Joffreyho, byl se Stannisem v Králově přístavišti. Dobře si pamatoval rudého kněze Thorose z Myru a jeho plamenný meč, kterým kolem sebe mával při pranici. Na toho muže byl úchvatný pohled. Kolem těla mu vlála rudá róba, zatímco čepel jeho meče olizovaly světle zelené plameny, ale všichni věděli, že ve skutečnosti o žádné kouzlo nejde, a nakonec oheň odumřel a Bronzový Yohn Royce ho srazil k zemi obyčejným palcátem.
Skutečný hořící meč, to by bylo něco jiného. Nebylo by špatné mít ho. Ovšem za takovou cenu… Když si vzpomněl na Nissu Nissu, představil si v duchu svou vlastní Maryu, dobrosrdečnou otylou ženu s mohutnými ovislými prsy a laskavým úsměvem, tu nejlepší ženu na světě. Když se pokoušel představit si sám sebe, jak jí vráží meč do srdce, zachvěl se. Já nejsem tvor ze stejné látky jako hrdinové, usoudil. Pokud to byla cena za kouzelný meč, byla mnohem vyšší, než by byl ochoten zaplatit.
Dopil svoje pivo, odstrčil korbel a vyšel z hostince. Cestou ven znovu pohladil po hlavě kamenný chrlič a zamumlal: „Hodně štěstí.“ Všichni je budou potřebovat.
Bylo již po setmění, když na nábřeží k Černé Beth přišel Devan a vedl za sebou sněhobílého oře. „Můj otče,“ oznámil, „Jeho Výsost ti poroučí, abys ho navštívil v Síni Malovaného stolu. Máš přijet na koni a máš se dostavit neprodleně.“
Bylo dobré vidět Devana tak nádherného v oděvu panoše, ale z toho předvolání neměl Davos příjemný pocit. Přikáže nám vyplout? divil se. Salladhor Saan nebyl jediným kapitánem, který si myslel, že Královo přístaviště je zralé k útoku, ale pašerák se musí učit opatrnosti. Na vítězství nemáme naději. Totéž jsem řekl mistru Cressenovi v den, kdy jsem se vrátil do Dračího kamene, a od té doby se nic nezměnilo. Je nás příliš málo a nepřátel příliš mnoho. Jestli ponoříme svá vesla, zemřeme. Přesto vysedl na koně.
Když Davos přišel ke Kamennému bubnu, z věže právě vycházel hlouček urozených rytířů a významných vazalů. Jak lord Celtigar, tak lord Velaryon ho pozdravili strohým pokývnutím hlavy a šli dál, zatímco ostatní ho naprosto ignorovali, kromě sera Axella Florenta, který se s ním zastavil na kus řeči.
Strýc královny Selyse byl statným mužem se silnýma rukama a nohama do O. Měl odstávající uši Florentů, dokonce ještě větší než jeho neteř. Drsné chlupy, které mu z nich vyrůstaly, mu neznemožňovaly slyšet většinu toho, co se dělo v hradu. Ser Axell deset let sloužil jako kastelán Dračího kamene, zatímco Stannis zasedal v Robertově radě v Králově přístavišti, ale nyní byl jedním z nejzanícenějších královniných mužů. „Sere Davosi, jako vždy jsem rád, že tě vidím,“ řekl.
„Já též, můj pane.“
„Všiml jsem si tě také dnešního rána. Falešní bohové shořeli veselým ohněm, nemyslíš?“
„Hořeli jasně.“ Davos tomu muži nedůvěřoval, protože byl až příliš zdvořilý a úlisný. Rod Florentů se přihlásil k Renlymu.
„Lady Melisandra říká, že R’hllor někdy umožňuje svým věrným služebníkům zahlédnout v plamenech budoucnost. Když jsem dnes ráno hleděl do plamenů, zdálo se mi, že v nich vidím tucet krásných tanečnic, panen oděných ve žlutém hedvábí, otáčejících se a kroužících před velkým králem. Myslím, že to byla opravdová vize, pane. Záblesk slávy, která Jeho Výsost čeká, až se zmocníme Králova přístaviště a trůnu, který mu po právu náleží.“
Stannis nemá žádné tanečky v oblibě, pomyslel si Davos, ale neodvažoval se urazit královnina strýce. „Já jsem viděl jenom oheň,“ řekl, „a z kouře mi slzely oči. Musíš mne omluvit, sere, král mne očekává.“ Protlačil se kolem něho a v duchu se divil, proč se ser Axell vůbec obtěžoval. Je to královnin muž, zatímco já jsem králův. Stannis seděl u Malovaného stolu s mistrem Pylosem za zády a neuspořádanou hromadou papírů před sebou. „Sere,“ řekl král, když Davos vstoupil, „pojď se podívat na tento list.“
Poslušně si vybral jeden z papírů. „Vypadá docela pěkně, Tvoje Výsosti, ale obávám se, že neumím číst.“ Davos se stejně dobře jako kterýkoli jiný kapitán vyznal v mapách a námořních tabulkách, ale dopisy a jiné písemnosti byly nad jeho schopnosti. Můj Devan se však písmena naučil a malý Steffon a Stannis také.
„Zapomněl jsem.“ Mezi královým obočím se objevila rýha podráždění. „Pylosi, přečti mu to.“
„Tvoje Výsosti.“ Mistr vzal jeden z pergamenů a odkašlal si. „Všichni lidé mne znají jako zákonitého syna Steffona Baratheona, lorda Bouřlivého konce, a jeho manželky, lady Cassany z rodu Estermontů. Prohlašuji na čest svého rodu, že můj milovaný bratr Robert, náš zesnulý král, nezanechal žádného skutečného dědice, který by pocházel z jeho krve. Chlapec Joffrey, chlapec Tommen a děvče Myrcella se narodili z krvesmilstva mezi Cersei Lannister a jejím bratrem Jaimem Králokatem. Podle zákona rodu a krve dnešního dne vyhlašuji svůj právoplatný nárok na Železný trůn Sedmi království Západozemí. Nechť se ke mně přidají všichni čestní lidé. Vykonáno ve světle Pána, pod znakem a pečetí Stannise z rodu Baratheonů, prvního svého jména, krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pána Sedmi království.“ Když jej Pylos pokládal zpět, pergamen tiše zašustil.
„Přepiš to na ser Jaime Králokat,“ řekl Stannis zamračeně. „Jakýkoli ten muž je, stále je rytířem. Také nevím, proč bychom Roberta měli nazývat mým milovaným bratrem. Nemiloval mne víc, než musel, a já jeho taky ne.“
„Neškodná zdvořilost, Tvoje Výsosti,“ poznamenal Pylos.
„Lež. Vyškrtnout.“ Stannis se otočil k Davosovi. „Mistr říká, že máme k dispozici jedno sto sedmnáct havranů. Měl jsem v úmyslu vyslat je všechny na cestu. Jedno sto sedmnáct havranů by neslo jedno sto sedmnáct kopií mého dopisu do všech koutů říše, od Stromoviny až ke Zdi. Možná by se to navzdory bouřím, jestřábům a šípům podařilo stovce z nich. Pokud ano, stovka mistrů by moje slova přečetla stejnému množství lordů ve stejném množství soláru a ložnic… a pak by tyto dopisy s největší pravděpodobností byly hozeny do ohně a rty by byly vybídnuty ke slibu mlčenlivosti. Ti velcí lordové milují Joffreyho nebo Renlyho nebo Robba Starka. Já jsem jejich právoplatný král, ale oni mi to právo upírají. Takže potřebuji tebe.“
„Jsem tvůj, cokoli poroučíš, můj králi. Jako vždy.“
Stannis přikývl. „Chci, aby ses na Černé Beth plavil na sever, do Města Racků, k Prstům, ke Třem sestrám, dokonce až do Bílého přístavu. Tvůj syn Dale popluje s Přízrakem na jih, kolem Mysu hněvu a Zlomeného ramene, podél pobřeží Dorne až do Stromoviny. Každý z vás poveze truhlici plnou těchto listů. Doručíte po jednom do každého přístavu, pevnosti a rybářské vesnice. Přibijte je na dveře sept a hostinců, aby si je mohl přečíst každý, kdo číst umí.“
„Takových bude velmi málo,“ poznamenal Davos.
„Ser Davos mluví pravdu, Tvoje Výsosti,“ přitakal mistr Pylos. „Lepší by bylo přečíst dopis na místě nahlas.“
„Lepší, ale nebezpečnější,“ namítl Stannis. „Ta slova nebudou přijímána s laskavostí.“
„Dej mi rytíře, kteří dopisy přečtou,“ řekl Davos. „To bude mít větší váhu než cokoli, co bych jim řekl já.“
Zdálo se, že Stannis je s jeho návrhem spokojen. „Ano, takové muže ti mohu dát. Mám stovku rytířů, kteří raději budou číst než bojovat. Buď otevřený tam, kde to půjde, a chovej se pokradmu, kde budeš muset. Použij každý pašerácký trik, který znáš, černé plachty, skryté zálivy, cokoli bude zapotřebí. Pokud ti dojdou listy, zajmi pár septonů a přikaž jim napsat jich pro tebe víc. Chci využít také tvého druhého syna. Popluje na lady Marye přes úzké moře, do Braavosu a dalších svobodných měst a doručí dopisy lidem, kteří tam vládnou. Celý svět se musí dozvědět o mém nároku na trůn a o Cerseině proradnosti.“
Říct jim to můžeš, pomyslel si Davos, ale uvěří ti? Zamyšleně pohlédl na mistra Pylose. Král ten pohled zachytil. „Mistře, možná by ses měl pustit do psaní. Budeme potřebovat velké množství dopisů, a to brzy.“
„Jak si přeješ.“ Pylos se uklonil a odešel.
Král čekal, dokud nebyl pryč. Pak řekl: „Co jsi mi nechtěl říct v přítomnosti mého mistra, Davosi?“
„Můj pane, Pylos je velmi příjemný člověk, ale já nedokážu pohlédnout na řetěz kolem jeho krku, aniž by se mne přitom zmocnil smutek za mistra Cressena.“
„Je to snad jeho chyba, že starý muž zemřel?“ Stannis pohlédl do ohně. „Já Cressena na té hostině nechtěl. Rozčiloval mne, to ano, špatně mi radil, ale mrtvého jsem ho nechtěl. Doufal jsem, že by mohl ještě pár let žít v klidu a pohodlí. Zasluhoval si to, jenomže“ – zaskřípal zuby – „jenomže zemřel. A Pylos mi slouží dobře.“
„Pylos je na tom to nejmenší. Ten dopis… říkám si, co si o něm asi mysleli tvoji lordi?“
Stannis se ušklíbl. „Celtigar prohlásil, že je obdivuhodný. Předpokládám, že kdybych mu ukázal obsah svého záchodu, také by ho prohlásil za obdivuhodný. Ostatní kývali hlavami nahoru a dolů jako hejno hus, všichni kromě Velaryona, který řekl, že celou záležitost rozhodne ocel, nikoli slova na pergamenu. Což jsem ostatně mohl předvídat. Moje lordy ať vezmou Jiní, já chci slyšet tvůj názor.“
„Tvoje slova byla strohá a působivá.“
„A pravdivá.“
„A pravdivá. Přesto nemáš důkaz. Myslím o krvesmilstvu. O nic větší, než jsi měl před rokem.“
„Určitý důkaz žije v Bouřlivém konci. Robertův bastard. Ten, kterého zplodil v mou svatební noc, ve svatebním loži, jež přichystali pro mne a moji nevěstu. Delena byla z rodu Florentů, a když si ji vzal, byla panna, takže Robert se k tomu dítěti přihlásil. Říkají mu Edric Bouře a povídá se, že vypadá, jako by z oka vypadl mému bratrovi. Říkám si, že kdyby ho lidé viděli a pak by se znovu podívali na Joffreyho a Tommena, mohli by se jen divit.“
„Jenomže jak ho lidé uvidí, když je v Bouřlivém konci?“
Stannis bubnoval prsty do Malovaného stolu. „To je problém. Jeden z mnoha.“ Pohlédl mu do očí. „Vím, že ohledně toho dopisu máš na srdci ještě něco. Nu, ven s tím. Neudělal jsem tě rytířem proto, aby ses naučil tlachat nějaké prázdné zdvořilosti. Na to mám svoje lordy. Řekni, co chceš říct, Davosi.“
Davos sklopil hlavu. „Tam na konci byla jedna věta. Jak to bylo? Vykonáno ve světle Pána…“
„Ano.“ Král měl zaťatou čelist.
„Lidé si tvá slova vyloží špatně.“
„Tak jako ty?“ řekl Stannis ostře.
„Kdybys místo toho napsal raději vykonáno v očích boha a lidí nebo z milosti bohů starých a nových…“
„Stal ses snad zbožným, pašeráku?“
„To měla být moje otázka pro tebe, můj králi.“
„Opravdu? Mám dojem, že mého nového boha nemiluješ o nic víc, než máš rád mého nového mistra.“
„Já toho Pána světla neznám,“ připustil Davos, „ale znal jsem bohy, které jsme dnes ráno spálili. Kovář držel ochrannou ruku nad mými loděmi, zatímco Matka mi dala sedm silných synů.“
„Tvoje žena ti dala sedm silných synů. Modlíš se snad k ní? Dnes ráno jsme spálili jen dřevo.“
„To je možné,“ řekl Davos, „ale když jsem byl malým klukem v Bleším zadku, žebrajícím o měďák, někdy mně septoni dávali najíst“
„Teď ti dávám jíst já.“
„Dal jsi mi čestné místo u svého stolu. Já ti na oplátku dávám pravdu. Lidé tě nebudou milovat, když jim vezmeš bohy, které vždycky uctívali, a dáš jim nějakého, jehož jméno zní divně na jazyku.“
Stannis prudce vstal. „R’hllor. Co je na tom divného? Říkáš, že mne nebudou milovat? Copak mě někdy milovali? Jak mohu ztratit něco, co jsem nikdy neměl?“ Přešel k jižnímu oknu a zahleděl se ven na měsíčním svitem zalévané moře. „V bohy jsem přestal věřit v den, kdy jsem viděl Větrnici roztříštit se o skaliska v zálivu. Přísahal jsem, že nikdy nebudu vzývat bohy, ať byli jacíkoli, kteří utopili mého otce a matku. Nejvyšší septon v Králově přístavišti by začal kázat, že všechna spravedlnost a dobrota pocházejí od Sedmi, ale všechno, co jsem z obojího viděl já, pocházelo od lidí.“
„Pokud nevěříš v bohy –“
„– proč se obtěžuju s tímhle novým?“ skočil mu do řeči Stannis. „Stejnou otázku jsem si položil sám. O bozích toho vím málo a starám se o ně ještě méně, ale ta rudá kněžka má moc.“
Ano, ale jakou moc? „Cressen měl moudrost.“
„Důvěřoval jsem jeho moudrosti a tvým trikům a co mi přinesly, pašeráku? Bouřliví lordi tě vyhodili. Šel jsem k nim jako žebrák a oni se mi vysmáli. Nu, žádné další žebrání už nebude a nebude už žádný smích. Železný trůn po právu náleží mně, ale jak si ho mám vzít? V říši jsou čtyři králové a tři z nich mají víc mužů a zlata, než mám já. Já mám lodě… a mám ji. Rudou ženu. Věděl jsi, že polovina rytířů se bojí jen vyslovit její jméno? I kdyby už nedokázala nic jiného, přece se nezbavím čarodějky, která dokáže zasít strach v myslích dospělých mužů. Vystrašený člověk je poraženým člověkem. A možná toho dokáže víc. Mám v úmyslu zjistit to.
Když jsem byl chlapcem, našel jsem raněného jestřába a staral jsem se o něj, dokud se neuzdravil. Pojmenoval jsem ho Větropych. Sedával mi na rameni, přelétal za mnou z místnosti do místnosti a bral si jídlo z mé ruky, ale nikdy pořádně nevzlétl. Občas jsem se snažil vypustit ho, ale on se nikdy nevznesl výš než k vrcholkům stromů. Robert mu říkal Slabokřídlák. On měl raroha jménem Hromodráp, který nikdy neminul svou kořist. Jednoho dne mně náš prastrýc ser Harbert poradil, abych to zkusil s jiným ptákem. Řekl, že s Větropychem ze sebe jen dělám blázna, a měl pravdu.“ Stannis Baratheon se odvrátil od okna a od duchů, kteří rejdili nad jižním mořem. „Sedm mi nikdy nepřineslo víc než vrabce. Je načase, abych vyzkoušel jiného jestřába, Davosi, Rudého Jestřába.“
