Arya
Cesta byla sotva něčím víc než jen dvěma kolejemi vyjetými skrze plevel. Dobrou věcí na tom byla skutečnost, že tam nebyl nikdo, kdo by ukazoval prstem a vysvětloval jim, kterým směrem mají jít. Lidský proud, který tekl dole na královské cestě, zde byl jen ubohým pramínkem.
Špatnou věcí na tom bylo to, že cesta se vlnila sem a tam jako had, propletená s ještě menšími pěšinkami, a někdy se zdálo, jako by zmizela úplně, jen aby se o půl ligy dál, když už dočista ztratili naději, objevila znovu. Arya to nesnášela. Krajina tam byla docela přívětivá, zvlněné kopečky a terasovitá pole střídající se s loukami, lesíky a malými údolíčky, kde se vísky tiskly blízko k mělkým potokům. Přesto byla cesta tak úzká a točitá, že jejich tempo bylo přímo šnečí.
To povozy je zpomalovaly, kodrcající kupředu s nápravami skřípajícími pod tíhou těžkého nákladu. Půltuctukrát denně museli zastavit, aby vyprostili kolo, které uvízlo v hluboké koleji, nebo zdvojnásobili spřežení, aby vůz mohl vyjet do příkrého svahu. Jednou, uprostřed hustého dubového háje, se doslova srazili se třemi muži přepravujícími na volském povoze palivové dříví, a neexistoval způsob, jak je objet. Neměli jinou možnost než čekat, dokud lesníci nevypřáhli svého vola, neprovedli ho skrze stromy, neotočili povoz, znovu vola nezapřáhli a nevydali se zpátky směrem, kterým přišli. Vůl byl dokonce ještě pomalejší než jejich povozy, takže toho dne stěží pokročili. Arya si nemohla pomoci, ale musela se neustále ohlížet přes rameno, zda je zlaté pláště nedohánějí. V noci se budila při sebemenším povyku a nesundávala ruku z jílce Jehly. Nikdy si teď nepostavili tábor, aniž by předem postavili hlídky, ale Arya jim nedůvěřovala, především sirotkům. Možná se jim dařilo přežívat v uličkách Králova přístaviště, ale tady venku byli ztracení. Když byla tichá jako stín, mohla se za měsíčního svitu potají proplížit kolem nich a vymočit se v lese, aniž ji někdo spatřil. Jednou, když měl hlídku Zelenoruký Lommy, vylezla na dub a pak se pohybovala ze stromu na strom, dokud nebyla přímo nad jeho hlavou, ale on to vůbec netušil. Mohla by na něho skočit, jenomže věděla, že by svým křikem probudil celý tábor, a Yoren by ji za to možná zbil.
Lommy a ostatní sirotci nyní k Býkovi vzhlíželi jako k někomu výjimečnému, protože královna chtěla jeho hlavu, třebaže by z ní nic neměla. „Nikdy jsem žádné královně nic neudělal,“ tvrdil nahněvaně. „Dělal jsem si svou práci, to bylo všechno. Měchy a kleště a přines a odnes. Měl jsem se stát zbrojířem, ale jednoho dne za mnou přišel mistr Mott a řekl, že se musím dát k Noční hlídce, a to je všechno, co vím.“ Pak začal znovu leštit svoji přilbici. Byla nádherná, kulatá a zaoblená, se štěrbinou hledí a dvěma velkými kovovými býčími rohy. Arya se dívala, jak kov leští hadříkem namočeným v oleji, až zářil tak jasně, že viděla plameny odrážející se od oceli. Ale nikdy ho neviděla, že by si ji nasadil na hlavu.
„Já bych se vsadil, že je bastardem toho zrádce,“ řekl Lommy jednoho večera tichým hlasem, aby ho Gendry neslyšel. „Vlčího lorda, toho, co mu usekli hlavu na schodech Baelorova septa.“
„To není pravda,“ prohlásila Arya. Můj otec měl jenom jednoho bastarda, a to je Jon. Odplížila se mezi stromy, v tu chvíli si přála, aby mohla osedlat svého koně a odjet domů. Měla dobrého koně, kaštanově hnědou klisnu s bílým pruhem na čele. A sama vždy byla dobrou jezdkyní. Mohla by odcválat pryč a už nikdy nevidět žádného z nich, pokud by si to nepřála. Jenomže neměla nikoho, kdo by pátral v krajině před ní, ani nikoho, kdo by jí kryl záda nebo stál na stráži, zatímco by spala, a až by ji zlaté pláště dostihly, byla by proti nim sama. Bezpečnější bylo zůstat s Yorenem a ostatními. „Nejsme daleko od Božího oka,“ řekl černý bratr jednoho rána. „Královská cesta nebude bezpečná, dokud nepřekročíme Trojzubec. Proto raději půjdeme kolem jezera po jeho západním břehu. Tam nás možná hledat nebudou.“ Na dalším místě, kde se křížily dvoje koleje, otočil povozy k západu.
Poln…
