Střet králů 1 (George R. R. Martin)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Arya

Řeka byla zelenomodrou stuhou lesknoucí se v záři ranního slunce. Na mělčinách podél břehů rostlo v hustých trsech rákosí a Arya tam uviděla vodního hada, neslyšně klouzajícího po hladině, s vlnkami šířícími se kolem něho do všech stran. Nad hlavou jí v lenivých kruzích přelétal jestřáb.

Vypadalo to jako velmi poklidné místo, dokud Koss nespatřil mrtvého muže. „Tamhle, v rákosí.“ Ukázal před sebe a Arya ho uviděla. Tělo vojáka, beztvaré a napuchlé. Jeho vodou nasáklý zelený plášť se zachytil o shnilý kmen stromu a jeho obličej oždibovalo hejno drobných stříbrných rybek. „Já vám říkal, že tu jsou mrtvoly,“ prohlásil Lommy. „Cítil jsem je v chuti té vody.“

Když mrtvolu spatřil Yoren, odplivl si. „Dobbere, běž se podívat, jestli u sebe nemá něco, co by stálo za to si vzít. Zbroj, nůž, nějaké mince, cokoli.“ Kopl svého koně do slabin a vjel do řeky, ale kůň se v měkkém blátě vzpínal na zadních a za rákosím se dno prudce svažovalo. Yoren se celý rozčilený vrátil zpět, s koněm, který byl až po kolena pokrytý slizkým hnědým bahnem. „Tudy se přejít nedá. Kossi, vydáš se se mnou vzhůru po řece, budeme hledat brod. Wothe, Gerrene, vy pojedete dolů po proudu. Vy ostatní počkáte tady. Nezapomeňte postavit hlídku.“

Dobber v opasku mrtvého muže našel kožený váček. Uvnitř byly čtyři měďáky a malá kadeř světlých vlasů svázaných červenou stužkou. Lommy a Tarber se svlékli do naha a vbrodili se do vody. Lommy nabíral plné hrsti slizkého bláta, házel je po Horkém koláči a vykřikoval. „Blátivý koláč! Blátivý koláč!“ Rorge v zadní části povozu klel, vyhrožoval a prosil je, aby ho pustili, když je Yoren pryč, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Kurz holýma rukama chytil rybu. Arya se dívala, jak to dělá. Stál nad mělkou tůňkou, tichý jako stojatá voda, a když ryba připlula blíž, ponořil ruce rychle jako had. Nevypadalo to tak obtížně jako chytání koček. Ryby alespoň nemají drápy.

Bylo již poledne, když se vrátili ostatní. Woth hlásil, že o půl míle dál po proudu našel dřevěný most, jenomže ho někdo spálil. Yoren si z žoku uloupl kyselist. „Možná bychom s koňmi na druhou stranu mohli přeplavat, snad i s osly, ale neexistuje způsob, jak přes řeku dostat naše povozy. Na severu a na západě je kouř z dalších ohňů, takže bychom možná měli raději zůstat na této straně řeky.“ Sebral dlouhý klacek a nakreslil do rozbahněné země kruh a čáru vedoucí z něho ven. „Toto je Boží oko, s řekou tekoucí na jih. Ze západní strany jezero obejít nemůžeme, jak jsem si myslel, a východní nás zavede zpátky ke královské cestě.“ Přesunul klacek tam, kde se kruh a čára setkávaly. „Pokud si dobře vzpomínám, tak tady je městečko. Má kamennou pevnost a žije tam taky nějaký menší pán, co tam má svoje sídlo, sice jenom věž, ale určitě tam bude mít strážné a možná i pár rytířů. Když půjdeme podél řeky na sever, měli bychom tam dorazit před setměním. Určitě tam budou mít čluny. Mám v úmyslu prodat všechno, co nepotřebujeme, a pronajmout nám jeden.“ Namaloval skrze kolo jezera čáru vedoucí odzdola nahoru. „Budou-li bohové dobří, s příznivým větrem se přeplavíme přes Boží oko k Harrenovu.“ Na horním okraji kruhu klacek zarazil do země. „Tam bychom si mohli koupit nové koně nebo si na čas najít v Harrenově přístřeší. Je to sídlo lady Whent a ta vždycky byla Noční hlídce příznivě nakloněna.“

Horkému koláči se rozšířily oči. „V Harrenově straší duchové…“

Yoren si odplivl. „Tohle patří těm tvým duchům.“ Odhodil klacek do bláta. „Nasedejte.“

Arya si také pamatovala příběhy, které jim stará chůva vypravovala o Harrenově. Zlý král Harren se zavřel za zdmi svého hradu, a tak Aegon vypustil svoje draky a proměnil hrad ve velkou hranici. Chůva říkala, že v těch zčernalých věžích se stále prohánějí zuřiví duchové. Někdy se stalo, že muži šli večer spát do bezpečí svých postelí a ráno byli nalezeni mrtví, zuhelnatělí na škvarek. Arya tomu ve skutečnosti nevěřila, a kromě toho, všechno se to stalo už velmi dávno. Horký koláč byl hloupý; v Harrenově nebudou duchové, budou tam rytíři. Arya by mohla lady Whent odhalit svoji totožnost a její rytíři by ji doprovodili domů a ochránili by ji ode všeho zlého. K tomu přece rytíři byli; ochraňovali vás, aby se vám nemohlo nic stát, ženy především. Snad lady Whent pomůže dokonce i malé holce.

Břeh řeky nebyl zrovna královskou cestou, ale cestovalo se po něm poměrně dobře a jejich povozy pro jednou jely kupředu bez problémů. Zhruba hodinu před soumrakem spatřili první stavení, úhledný domek s doškovou střechou, obklopený obilnými poli, Yoren jel kupředu, volal, ale nedostal žádnou odpověď. „Možná jsou mrtví, nebo se schovávají. Dobbere, Reyi, pojďte se mnou.“ Tři muži vešli do domku. „Nádobí je pryč, nikde není ani stopy po nějaké minci,“ zamumlal Yoren, když se vrátili. „Nejsou tu žádná zvířata. Utekli, jako většina ostatních. Možná jsme je dokonce potkali na královské cestě.“ Alespoň že dům a pole nebyly spálené a kolem neležely mrtvoly. Tarber vzadu za domem našel zahradu, ve které si natrhali cibuli a ředkvičky, a než se vydali na další cestu, naplnili ještě pytel hlávkami zelí.

O něco dál po cestě spatřili lesnickou chýši obklopenou starými stromy a úhledně naskládanými poleny připravenými na rozštípání, a později sešlý domek naklánějící se nad řekou na deset stop vysokých kůlech, oboje opuštěné. Projížděli kolem dalších polí s pšenicí, kukuřicí a ječmenem zrajícími na slunci, ale nebyli tam žádní muži číhající s luky ve stromech ani procházející brázdami s kosami v rukou. Konečně spatřili městečko; shluk bílých domků roztahujících se kolem stěn pevnosti, velké septum s dřevěnou šindelovou střechou, panské sídlo s věží sedící na malé vyvýšenině na západě… A nikde ani známku lidské přítomnosti.

Yoren seděl na svém koni a mračil se skrze zacuchanou spleť svého vousu. „Nelíbí se mi to,“ zamumlal, „ale jsme tady. Musíme se tu pořádně rozhlédnout. Opatrně rozhlédnout. Podíváme se, jestli se tu nějací lidé neschovávají. Možná tu po sobe nechali člun nebo nějaké zbraně, které bychom mohli upotřebit.“

Černý bratr jich deset ponechal hlídat povozy a kňourající malou holčičku a zbytek rozdělil do čtyř skupin po pěti, které měly prohledat městečko. „Mějte oči a uši otevřené,“ varoval je, než odjel do panské věže podívat se, jestli tam nenajde nějaké stopy po pánovi a jeho strážích.

Arya se ocitla ve skupině s Gendrym, Horkým koláčem a Lommym. Přičaplý Woth s břichem jako kotlík kdysi seděl u vesla na galéře, což z něho činilo to nejlepší, co měli z námořníka, a tak mu Yoren řekl, aby společně odjeli k jezeru a podívali se, zda tam nenajdou člun. Když projížděli mezi tichými bílými domy, Arye na pažích naskákala husí kůže. To prázdné město ji děsilo téměř stejně jako vypálená pevnost, kde našli plačící holčičku a jednorukou ženu. Proč ti lidé utekli a nechali tam svoje domy se vším všudy? Co je mohlo tak vystrašit?

Slunce se již sklánělo nízko k západu a domy vrhaly dlouhé temné stíny. Arya při náhlém klapavém zvuku sáhla po Jehle, ale byla to jen okenice, která bouchala ve větru. Po otevřeném břehu řeky ji uzavřenost města znervózňovala.

Když vpředu mezi domy a stromy zahlédla jezero, pobídla svého koně koleny a cvalem se kolem Wotha a Gendryho rozjela kupředu. Ocitla se na travnaté mýtince vedle břehu pokrytého oblázky. Poklidná hladina vody se v zapadajícím slunci leskla jako plát ukuté mědi. Bylo to to největší jezero, jaké kdy viděla, a po vzdáleném břehu nikde nebylo památky. Po své levici viděla rozlehlou budovu hostince, který stál nad vodou na mohutných dřevěných pilířích. Po její pravici do jezera vybíhalo dlouhé molo a o kus dál na východ byla další mola, jako dřevěné prsty vedoucí ven z města. Ale jediným člunem v dohledu byla převrácená bárka na kamenitém břehu pod budovou hostince, jejíž dno bylo celé prohnilé. „Jsou pryč,“ řekla Arya se zoufalstvím v hlase. „Co teď budeme dělat?“

„Je tu hospoda,“ řekl Lommy, když za ní přijeli ostatní. „Myslíte, že tam nechali nějaké jídlo? Nebo pivo?“

„Pojďme se tam podívat,“ navrhl Horký koláč.

„O hospodu se teď nestarejte,“ okřikl je Woth. „Yoren řekl, že máme najít člun.“

„Všechny čluny si vzali.“ Arya nějak věděla, že to je pravda; mohli by prohledat celé město a stejné by nenašli víc než tu převrácenou shnilou bárku. Sklíčeně slezla ze svého koně a klekla si na břeh jezera. Voda jí něžně pleskala do nohou. Začaly vyletovat světlušky, jejichž malá světýlka se střídavě rozsvěcovala a zhasínala. Zelená voda byla teplá jako slzy, ale sůl v ní nebyla. Chutnala létem, bahnem a rostoucími věcmi, Arya do ní ponořila obličej, aby ze sebe opláchla prach, špínu a pot dne. Když se zvrátila dozadu, pramínky jí stékaly dolů po krku a pod límec. Bylo to příjemné. Přála si, aby ze sebe mohla svléknout šaty a jít si zaplavat, klouzat v teplé vodě jako mrštná růžová vydra. Možná by takto mohla doplavat až k Zimohradu.

Woth na ni zavolal, aby mu pomohla hledat, a tak šla, nakukovala do člunových kůlen a přístřešků, zatímco její kůň se pásl na břehu. Našli nějaké plachty, pár hřebíků, vědra zatvrdlého dehtu a kočičí mámu s vrhem nově narozených koťat. Ale žádné čluny.

Než se znovu objevil Yoren s ostatními, město bylo temné jako les. „Věž je prázdná,“ řekl. „Pán je pryč, možná odjel bojovat do války nebo odvedl svůj lid do bezpečí, to nevím. Ve městě nezbyl jediný kůň nebo vepř, ale i tak se najíme. Viděli jsme tu pobíhat husu a nějaká kuřata a v Božím oku jsou dobré ryby.“

„Čluny jsou pryč,“ hlásila Arya.

„Mohli bychom opravit dno té bárky,“ navrhl Koss.

„Stačila by tak pro čtyři z nás,“ namítl Yoren.

„Jsou tu hřebíky,“ ozval se Lommy. „A všude kolem rostou stromy. Mohli bychom postavit čluny pro všechny.“

Yoren si odplivl. „Copak ty víš něco o stavění člunů, barvířský chlapče?“ Lommy se zatvářil hloupě.

„Vor,“ navrhl Gendry. „Vor dokáže postavit kdokoli, i s bidly k odstrkování.“

Yoren se tvářil zamyšleně. „Jezero je příliš hluboké, než abychom ho na voru mohli přeplout napříč, ale kdybychom se drželi blízko břehu, znamenalo by to, že tu musíme nechat povozy. Možná to tak bude nejlepší. Vyspím se na to.“

„Můžeme zůstat v hostinci?“ zeptal se Lommy.

„Přespíme v pevnosti a zabarikádujeme bránu,“ řekl starý muž. „Když spím, mám kolem sebe rád kamenné zdi.“

Arya nedokázala vydržet zticha. „Neměli bychom tu zůstávat,“ vyhrkla. „Ti lidé tu taky nezůstali. Všichni utekli, dokonce i jejich pán.“

„Arry se bojí,“ prohlásil Lommy a zachechtal se.

Nebojím se,“ vyštěkla na něho, „ale oni se báli.“

„Chytrý chlapec,“ poznamenal Yoren. „Věc se má tak, že lidé, kteří tu žili, byli ve válce, ať se jim to líbilo či ne. My nejsme. Noční hlídka se na ničí stranu nepřidává, takže nejsme ničí nepřátelé.“

A nikdo není naším přítelem, pomyslela si, ale tentokrát raději držela jazyk za zuby. Lommy a ostatní se na ni dívali a ona před nimi nechtěla vypadat jako zbabělec.

Brána pevnosti byla zpevněná ocelovými hřeby. Uvnitř našli pár železných tyčí velikosti mladých stromků, otvory v zemi a kovové držáky na bráně. Když tyče prostrčili skrze držáky, získali velkou závoru ve tvaru písmene X. Nebyla to žádná Rudá bašta, jak prohlásil Yoren, když pevnost prohledali odshora dolů, ale byla lepší než většina a na noc by jim měla stačit. Stěny byly z hrubého neomítnutého kamene, deset stop vysoké, s dřevěným ochozem za cimbuřím. Na severní straně byla zadní branka a Gerren objevil pod slámou ve staré dřevěné stodole padací dvířka, která vedla do úzkého točitého tunelu. Vydal se jím a po dlouhé cestě pod zemí vyšel na břehu jezera. Yoren jim přikázal odtlačit nad dvířka povoz, aby zajistil, že na to místo nikdo nepůjde. Rozdělil je do tří hlídek a poslal Tarbera, Kurze a Kráječe do opuštěné panské věže, aby pozorovali krajinu z výšky. Kurz měl lovecký roh, na který měl zatroubit, kdyby jim hrozilo nebezpečí.

Odjeli se svými povozy a zvířaty dovnitř a zabarikádovali za sebou bránu. Stodola byla rozlehlým stavením, dost velkým na to, aby se tam vešla polovina zvířat z města. Útulek, kde se obyvatelstvo shromažďovalo v časech nebezpečí, byl dokonce ještě větší, dlouhá, nízká budova postavená z kamene, s doškovou střechou. Koss vyšel ven zadní brankou a vrátil se zpátky s husou a dvěma kuřaty. Yoren jim dovolil rozdělat si oheň. Uvnitř pevnosti byla velká kuchyně, třebaže všechny hrnce a pánve byly pryč. Gendry, Dobber a Arya se měli zhostit povinnosti kuchařů, Arye Dobber řekl, aby drůbež oškubala, zatímco Gendry štípal dříví. „Proč nemůžu dříví štípat já?“ zeptala se, ale nikdo ji neposlouchal. Zachmuřeně se pustila do škubání kuřete, zatímco Yoren seděl na konci lavice a brouskem ostřil čepel své dýky.

Když bylo jídlo hotovo, Arya snědla kuřecí stehno a kus cibule. Nikdo příliš nemluvil, dokonce ani Lommy. Gendry po večeři odešel stranou, leštil svoji přilbici a na obličeji měl nepřítomný výraz. Holčička stále plakala a kňourala, ale když jí Horký koláč nabídl kus husího masa, zhltla ho a rozhlížela se po dalším.

Arya si vylosovala druhou hlídku, a tak si v útulku našla rohož a šla spát. Spánek ale nepřicházel snadno, a tak si půjčila Yorenův brousek a začala ostřit Jehlu. Syrio Forel jí zdůrazňoval, že tupé ostří je jako chromý kůň. Horký koláč si dřepl na slámu vedle ní a díval se, jak pracuje. „Kde jsi vzal takový meč?“ zeptal se. Když viděl, jakým pohledem ho obdařila, zvedl v obranném gestu ruce. „Já přece neřekl, žes ho ukradl, jenom jsem chtěl vědět, kdes ho vzal, to je všechno.“

„Dal mi ho můj bratr,“ zamumlala.

„Já nevěděl, že máš bratra.“

Arya na chvíli přestala, aby se poškrábala pod košilí. V slámě byly blechy, třebaže nechápala, proč by jí pár dalších mělo vadit. „Mám mnoho bratrů.“

„Opravdu? A jsou větší než ty nebo menší?“

Takhle bych mluvit neměla. Yoren říkal, že mám být zticha. „Větší,“ zalhala. „Také mají meče, velké a dlouhé, a ukázali mně, jak mám zabíjet lidi, co mě otravují.“

„Já jsem s tebou jen mluvil, neotravoval jsem tě.“ Horký koláč se raději vzdálil a nechal ji být. Arya se schoulila na slámě. Z opačné strany stavení k ní doléhal nářek holčičky. Kéž by tak alespoň na chvíli ztichla. Proč musí stále jen naříkat?

Zřejmě usnula, třebaže si nepamatovala, kdy zavřela oči. Zdálo se jí o tom, že vyje vlk, a ten zvuk byl tak strašlivý, že ji okamžitě probudil. Seděla na slámě se srdcem prudce jí bušícím v hrudi. „Horký koláči, probuď se!“ Vyškrábala se na nohy. „Wothe, Gendry, copak to neslyšíte?“ Začala si natahovat botu.

Všude kolem ní se muži a chlapci probouzeli a vstávali ze svých spacích rohoží. „Co se děje?“ zeptal se Horký koláč nechápavě. „Co jsme měli slyšet?“ chtěl vědět Gendry. „Arry měl zlý sen,“ řekl nakonec kdosi. „Ne, já jsem to slyšel,“ trvala na svém. „Vlka.“

„Arry má vlky v hlavě,“ ušklíbl se Lommy. „Jen ať si tam vyjí,“ řekl Gerren, „oni jsou tam venku, zatímco my jsme uvnitř.“ Woth souhlasil. „Ještě jsem neviděl vlka, který by se dostal do pevnosti.“ Horký koláč dodal: „Já jsem neslyšel nic.“

„Byl to vlk!“ křičela na ně, když si natahovala druhou botu. „Něco není v pořádku, někdo se sem blíží, vstávejte!

Než ji mohli znovu začít peskovat, noc rozechvěl hlasitý zvuk – jenomže to nebylo vlčí vytí, byl to Kurz troubící na svůj lovecký roh, oznamující nebezpečí. V okamžiku zabušení srdce na sebe všichni natahovali šaty a popadali jakékoli zbraně, které vlastnili, Arya se rozběhla k bráně, když tu se roh rozezněl znovu. Když se řítila kolem stodoly, Kousač sebou zuřivě zmítal v řetězech a Jaqen H’ghar na ni ze zadní části jejich povozu volal: „Chlapče! Sladký chlapče! Je to válka, rudá válka? Chlapče, osvoboď nás. Člověk může bojovat. Chlapče!“ Ignorovala ho a běžela dál. Do té doby už za zdí slyšela koňské ržání a výkřiky.

Vylezla nahoru na dřevěný ochoz. Zídka byla příliš vysoká a Arya příliš malá, aby přes ni mohla nahlédnout, musela zaklínit palce u nohou do mezery mezi kameny. Na okamžik si myslela, že městečko pod ní je plné světlušek. Pak si uvědomila, že to jsou muži s pochodněmi, cvalem projíždějící mezi domy. Viděla, jak vzplanula střecha, jak plameny horkými oranžovými jazyky olizují břicho noci, a brzy chytily došky. Následovala druhá střecha, pak další a po chvíli byly ohně vidět všude kolem.

Gendry vyšplhal na ochoz za ní, se svojí přilbicí na hlavě. „Kolik jich je?“

Arya se snažila spočítat je, ale jezdili příliš rychle a nad hlavami se jim míhaly pochodně, které házeli kolem sebe. „Stovka,“ odpověděla, „dvě stovky. Já nevím.“ Nad hukotem plamenů slyšela jejich výkřiky. „Brzy si přijdou sem pro nás.“

„Tamhle jedou,“ řekl Gendry a ukázal.

Kolona jezdců směřovala mezi hořícími domy přímo k pevnosti. Světlo plamenů se odráželo od jejich kovových přilbic a zalévalo jejich kroužkovou a plátovou zbroj oranžovými a žlutými světélky. Jeden z mužů nesl praporec na vysoké žerdi. Říkala si, že je rudý, ale v černi noci, s plameny burácejícími všude kolem, to bylo těžké rozpoznat. Všechno v nich vypadalo rudé, černé nebo oranžové.

Oheň přeskakoval z jednoho domu na druhý. Arya uviděla hořet strom. Plameny se plazily po jeho větvích, dokud nestál na pozadí noci oděný v róbě jasně oranžové barvy. Všichni nyní již byli vzhůru, stáli na ochozu nebo dole zápolili s vystrašenými zvířaty. Slyšela Yorena vydávat povely. Něco jí narazilo do nohy, a když se podívala dolů, uviděla plačící holčičku, která se jí pevně držela. „Jdi pryč!“ Vyprostila nohu z jejího sevření. „Co tady nahoře děláš? Uteč a schovej se někde, ty hloupá.“ Odstrčila děvčátko stranou.

Jezdci zastavili před bránou pevnosti. „Vy v pevnosti!“ vykřikl rytíř ve vysoké přilbici se špičatým vrcholem. „Otevřte ve jménu krále!“

„Ano, jenže kterého krále máte na mysli?“ zavolal dolů starý Reysen, než mu Woth stačil ucpat ústa.

Yoren vyšplhal na cimbuří vedle brány, se svým vybledlým černým pláštěm přivázaným k dřevěné holi. „Vy muži tam dole!“ zavolal. „Obyvatelstvo města odešlo pryč.“

„A kdo jsi ty, starče? Jeden ze zbabělců lorda Berika?“ zavolal rytíř ve špičaté přilbici. „Jestli je tam ten tlustý blázen Thoros, zeptej se ho, jak se mu líbí tyhle plameny.“

„Žádného takového muže tu nemáme,“ vykřikl na ně Yoren v odpověď. „Jenom pár chlapců, které vedu k Noční hlídce. My se na vaší válce nijak nepodílíme.“ Zvedl hůl nahoru, aby viděli barvu jeho pláště. „Podívejte se. To je čerň, barva Noční hlídky.“

„Nebo černá rodu Dondarrionů,“ zvolal muž, který nesl nepřátelskou zástavu. Arya ji nyní ve světle hořícího města viděla zřetelněji: zlatého lva na rudém poli. „Znakem lorda Berika je purpurový blesk na černém poli.“

Arya si najednou vzpomněla na ráno toho dne, kdy Sanse hodila pomeranč do obličeje a znečistila jí oranžovou šťávou ty její hloupé šaty ze slonovinového hedvábí. Na turnaji byl jakýsi jižanský mladý lord a ta pitomá přítelkyně její sestry do něj byla celá pryč. Právě ten měl blesk na svém štítu a její otec ho pak poslal utít hlavu Ohařovu bratrovi. Měla pocit, jako by se to všechno událo před tisíci lety, jako by to bylo něco, co se stalo jinému člověku v jiném životě… Arye Stark, dceři králova pobočníka, ne sirotkovi Arrymu. Jak by Arry mohl znát takové urozené pány?

„Jsi slepý, člověče?“ Yoren mával holí sem a tam a jeho plášť se vlnil ve vetru. „Vidíš snad nějaký zatracený blesk?“

„V noci vypadají všechny praporce černě,“ poznamenal rytíř ve špičaté přilbici. „Otevřte, nebo vás budeme považovat za psance, kteří se spikli s královými nepřáteli.“

Yoren si odplivl. „Kdo vám velí?“

„Já.“ Odrazy hořících domů se matně zaleskly na zbroji jeho válečného koně, zatímco ostatní jezdci se rozestupovali, aby mu umožnili projet. Byl to mohutný muž s mantikorem na štítu a s důmyslnými ozdobnými rytinami na svém ocelovém hrudním plátu. Skrze otevřené hledí jeho přilbice byl vidět obličej, bledý, s prasečími očky. „Ser Amory Lorch, vazal lorda Tywina Lannistera z Casterlyovy skály, pobočníka krále. Pravého krále, Joffreyho.“ Měl vysoký, pisklavý hlas. „V jeho jménu vám nařizuji otevřít bránu.“

Město všude kolem bylo v plamenech. Noční vzduch byl plný kouře a poletující rudé jiskry svým počtem předčily hvězdy na obloze. Yoren se zamračil. „Nevidím potřebu otevírat bránu. S městem si dělejte, co chcete, to je mi jedno, ale nás nechte na pokoji. My nejsme vaši nepřátelé.“

Dívejte se svýma očima, chtěla Arya vykřiknout na muže dole. „Copak nevidí, že nejsme žádní lordi nebo rytíři?“ zašeptala.

„Já myslím, že těm je to jedno, Arry,“ pošeptal jí Gendry v odpověď.

Arya se podívala do obličeje sera Amoryho, způsobem, jakým ji to učil Syrio, a viděla, že Gendry má pravdu.

„Pokud nejste zrádci, otevřte bránu,“ zvolal ser Amory. „Přesvědčíme se, jestli mluvíte pravdu, a pak pojedeme dál.“

Yoren žvýkal kyselist. „Říkám vám, že tu není nikdo kromě nás. Dávám vám na to svoje slovo.“

Rytíř ve špičaté přilbici se dal do hlasitého smíchu. „Vrána nám dává svoje slovo.

„Ztratil ses, starče?“ urážel ho jeden z kopiníků. „Zeď je hezký kus cesty odsud.“

„Znovu ti ve jménu krále Joffreyho nařizuji, abyste mu prokázali svou poslušnost a otevřeli nám bránu,“ řekl ser Amory. Yoren se na dlouhý okamžik zamyslel. Pak si odplivl. „Myslím, že to neudělám.“

„Jak chceš. Vzepřel ses královskému příkazu, a tak vás prohlašuji za rebely, ať jste černé pláště nebo ne.“

„Mám tady s sebou malé chlapce,“ křikl na ně Yoren.

„Malí chlapci i staří muži, všichni umírají stejně.“ Ser Amory zvedl do vzduchu ocelí pokrytou pěst a z ohněm osvětlených stínů za ním vyletěl oštěp. Jeho cílem zřejmě byl Yoren, ale zasažen byl Woth, který stál vedle něho. Hlavice kopí se mu zabodla do hrdla a zadní částí krku vyjela ven, tmavá a vlhká. Woth popadl tyč kopí a jako loutka se zhroutil dolů z ochozu.

„Zaútočte na hradby a všechny je pozabíjejte,“ řekl ser Amory znuděným hlasem. Vyletěly další oštěpy. Arya popadla Horkého koláče za tuniku a stáhla ho dolů. Zvenčí se ozývalo řinčení zbroje, skřípot mečů vytahovaných z pochev, bušení kopí o štíty, smíšené s kletbami a duněním kopyt pobíhajících koní. Do výše nad jejich hlavami vylétla otáčející se zapálená pochodeň, která s tlumeným žuchnutím dopadla do hlíny na nádvoří.

„Meče!“ vykřikl Yoren. „Roztáhněte se a braňte zeď, kdekoli udeří. Kossi, Urregu, vy hlídejte zadní vchod. Lommy, vytáhni to kopí z Wotha a postav se tam, kde byl on.“

Horký koláč se snažil tasit z pochvy svůj krátký meč, ale upustil ho přitom. Arya mu jej strčila zpátky do ruky. „Já s mečem neumím bojovat,“ řekl s očima vytřeštěnýma strachy.

„Je to snadné,“ řekla Arya, ale ta lež jí uvízla v krku, když se na vrcholu zídky objevila ruka. Viděla ji ve světle hořícího města, tak zřetelně, že měla pocit, jako by se na okamžik zastavil čas. Prsty byly krátké, mozolnaté, mezi klouby vyrůstaly tuhé černé chlupy a za nehtem palce byla špína. Strach seká hlouběji než meče, uvědomila si, když se za rukou objevil vrcholek kbelcové přilbice.

Prudce máchla rukou dolů a v hradu kovaná ocel Jehly se zakousla do tápajících prstů, rovnou mezi klouby. „Za Zimohrad!“ vykřikla. Vytryskla krev, prsty odlétly a obličej v přilbici zmizel tak náhle, jako se objevil. „Za tebou!“ vykřikl Horký koláč. Arya se otočila. Druhý muž byl vousatý a bez přilbice, s dýkou mezi zuby, aby měl obě ruce volné ke šplhání. Když přes zídku přehoupl nohu, sekla mu hrotem Jehly po očích. Jehla se ho ani nedotkla, a už se hroutil dozadu a padal. „Doufám, že spadne na obličej a vytrhne si přitom jazyk. Dívej se po nich, ne po mně!“ křikla na Horkého koláče. Když se přes jejich část zdi pokoušel vyšplhat další muž, chlapec mu tak dlouho sekal svým krátkým mečem po rukou, dokud muž neodpadl.

Ser Amory neměl žádné žebříky, ale stěny pevnosti byly z hrubého zdiva a kámen byl neomítnutý, snadno se po něm šplhalo a zdálo se, že nepříteli není nikde konec. Za každého, po kterém Arya sekla, bodla ho nebo srazila dolů, přes zeď šplhal další. K cimbuří vyšplhal rytíř v zašpičatělé přilbici, ale Yoren omotal svůj černý praporec kolem jeho kopí a zabodl hrot své dýky pod jeho zbroj, zatímco muž zápolil s látkou jeho pláště. Pokaždé, když Arya vzhlédla, nad hlavou jí létalo stále víc pochodní, táhnoucích za sebou dlouhé jazyky plamene, které jí prodlévaly před očima. Jakmile uviděla zlatého lva na rudé zástavě, vzpomněla si na Joffreyho a v tom okamžiku si přála, aby tam byl s ní a ona mu mohla projet Jehlou přes ten jeho namyšlený obličej. Když na bránu začali útočit čtyři muži se sekerami, Koss je jednoho po druhém probodl šípy ze svého luku. Dobber srazil na zem jednoho muže, a než stačil vstát, Lommy ho praštil kamenem do hlavy. Bušil do něj tak dlouho, dokud si nevšiml nože v Dobberově břichu a neuvědomil si, že ten už taky nevstane. Arya přeskočila tělo mrtvého chlapce ne staršího než Jon, ležícího na zemi s useklou paží. Nemyslela si, že by to udělala ona, ale jistá si tím nebyla. Slyšela Qylea prosit o milost, než mu rytíř s vosou na štítu rozbil obličej ostnatým palcátem. Všechno páchlo krví, kouřem, železem a močí, ale po čase se zdálo, že už je to jenom jeden pach. Neviděla, jak se přes zeď dostal kostnatý muž, ale když to udělal, vrhla se po něm společně s Gendrym a Horkým koláčem. Gendryho meč se rozbil o mužovu přilbici a strhl mu ji přitom z hlavy. Pod ní byl holohlavý, tvářil se vystrašeně, chyběly mu zuby a měl skvrnitý šedý vous, avšak i přesto, že jí ho bylo líto, zabila ho a křičela přitom: „Zimohrad! Zimohrad!“ zatímco Horký koláč vedle ní volal: „Horký koláč!“ a sekal přitom do mužova šlachovitého krku.

Když byl kostnatý muž mrtev, Gendry mu vzal jeho meč a skočil dolů na dvůr, aby bojoval proti dalším. Arya se podívala za něho a uviděla šedé stíny pobíhající pevností a světlo ohně odrážející se od jejich zbroje a mečů, a tehdy pochopila, že se někudy dostali přes zeď, nebo se jim podařilo vniknout dovnitř boční brankou. Seskočila dolů vedle Gendryho, dopadla na nohy tak, jak ji to učil Syrio. Noc zvonila třeskotem oceli a výkřiky raněných a umírajících. Arya tam chvíli stála nejistá, netušící, kterým směrem se vydat. Smrt byla všude kolem ní.

A pak byl před ní najednou Yoren, třásl jí, křičel jí do obličeje. „Chlapče!“ křičel, tak jak to dělal vždycky. „Uteč odsud, je po všem, prohráli jsme. Sežeňte všechny, co můžete, ty a on a ostatní, a utíkejte odsud. Hned!

„Kudy?“ zeptala se Arya.

„Těmi padacími dvířky,“ vykřikl. „Pod povozem ve stodole.“

Vzápětí nato byl pryč, s mečem v ruce odběhl znovu bojovat. Arya popadla za ruku Gendryho. „Řekl, že máme jít!“ křikla na něho. „Do stodoly, pryč odsud.“ Býkovy oči ve štěrbinách jeho přilbice se leskly odraženým ohněm. Přikývl. Zavolali dolů ze zdi Horkého koláče a našli Zelenorukého Lommyho, ležícího na zemi a krvácejícího z lýtka, které mu probodl oštěp. Našli také Gerrena, ale byl příliš zraněn, než aby se mohl hýbat. Když utíkali ke stodole, Arya uviděla sedět uprostřed vší té vřavy holčičku, obklopenou kouřem a mrtvolami. Popadla ji za ruku a vytáhla ji na nohy, zatímco ostatní utíkali dál. Dívenka nechtěla jít, dokonce i když ji pleskla. Arya ji pravou rukou táhla za sebou, zatímco v levé držela Jehlu. Noc před nimi žhnula rudou září. Stodola hoří, uvědomila si. Na slámu dopadla pochodeň a plameny již olizovaly stěny stavení. Arya slyšela křik zvířat zavřených uvnitř. Ze stodoly vyběhl Horký koláč. „Arry, pospěš si! Lommy je mrtvý. Tu holku nech tady, když nechce jít!“

Arya plačící dívku tvrdohlavě táhla dál. Horký koláč zmizel zpátky do stodoly, nechal je tam, ale Gendry se vrátil. Oheň se od jeho naleštěné přilbice odrážel tak jasně, že rohy jako by oranžově žhnuly. Rozběhl se k nim a zvedl si plačící děvčátko přes rameno. „Utíkej!“

Proběhnout vraty stodoly bylo jako vběhnout do rozžhavené pece. Vzduch se vlnil kouřem, zadní stěna byla od podlahy po střechu v jednom plameni, jejich koně a oslové kopali, vzpínali se na zadních a řičeli. Chudáci zvířata, pomyslela si Arya. Pak uviděla povoz a tři muže přivázané v jeho zadní části. Kousač sebou zmítal v řetězech, od zápěstí, kam se mu ocel zařezávala do masa, mu dolů po pažích stékala krev. Rorge klel, nadával a kopal do dřeva. „Chlapče!“ zvolal Jaqen H’ghar. „Milý chlapče!“

Otevřená padací dvířka byla jenom pár stop před ní, ale oheň se rychle šířil, stravoval staré dřevo a suchou slámu rychleji, než by byla věřila. Vzpomněla si na Ohařův strašlivý spálený obličej. „Tunel je úzký,“ volal na ni Gendry. „Jak ji přes něj dostaneme?“

„Tlač ji před sebou,“ řekla Arya, „tlač ji.“

„Dobří chlapci, laskaví chlapci,“ volal za nimi Jaqen H’ghar s kašláním.

„Sundejte mně ty zasrané řetězy!“ řval Rorge.

Gendry je ignoroval. „Jdi první, pak ona, pak já. Pospěšte si, je to dlouhá cesta.“

„Když jsi sekal ta polena,“ vzpomněla si Arya, „kde jsi nechal sekeru?“

„Venku u útulku.“ Jeho pohled zaletěl k připoutaným mužům. „Raději bych zachránil osly. Nemáme čas.“

„Vezmi ji!“ vykřikla. „Jděte odsud! Ty to zvládneš!“ Když utíkala z hořící stodoly, oheň jí bil do zad horkými rudými křídly. Venku ji ofoukl požehnaný závan chladného vzduchu, ale všude kolem ní umírali muži. Viděla Kosse, jak hodil na zem svůj meč, aby se vzdal, a viděla, jak ho zabíjejí na místě, kde stál, Yorena nikde neviděla, ale sekera byla tam, kde ji Gendry nechal, u hromady dříví před útulkem. Když ji vytahovala ze špalku, za paži ji popadla ocelová pěst. Arya se prudce otočila a máchla hlavicí sekery mezi mužovy nohy. Jeho obličej neviděla, jen temnou krev prosakující mezi kroužky jeho drátěné košile. Vrátit se zpět do stodoly bylo tou nejobtížnější věcí, jakou kdy udělala. Kouř se valil z otevřených vrat jako vlnící se černý had a ona slyšela výkřiky nešťastných zvířat uvnitř, oslů, koní a mužů. Kousla se do rtu a vběhla vraty dovnitř, přikrčená nízko k zemi, kde kouř nebyl tak hustý.

V kruhu ohně byl polapen osel, řičící hrůzou a bolestí. Cítila zápach pálící se srsti. Střecha již také byla v jednom plameni a dolů padaly kusy hořícího dřeva, sláma a seno. Arya si položila ruku přes ústa a nos. Povoz pro samý kouř neviděla, ale stále slyšela Kousačův křik. Plazila se po zvuku.

A pak nad sebou uviděla kolo. Kousač se vší silou znovu vrhl proti svým řetězům a povoz nadskočil a pohnul se o půl stopy. Jaqen ji uviděl, ale bylo příliš obtížné dýchat, natožpak mluvit. Hodila sekeru do vozu. Rorge ji chytil a zvedl ji nad hlavu. Dolů po jeho beznosém obličeji se valily pramínky mastného potu. Arya s kašláním běžela dál. Po chvíli uslyšela náraz oceli do starého dřeva a zas a znovu. O okamžik později se ozvalo prásk hlasité jako hrom a dno povozu se rozletělo v explozi třísek.

Arya se vrhla hlavou napřed do tunelu a spadla o pět stop. V ústech měla hlínu, ale nestarala se o to. Její chuť byla příjemná, bláto, voda, červi a život. Vzduch pod zemí byl chladný a temný. Nahoře nebylo nic než krev, burácející plameny, dusivý kouř a nářek umírajících zvírat. Otočila si opasek dozadu, aby jí Jehla nepřekážela v pohybu a začala se plazit kupředu. Když v tunelu urazila tucet stop, uslyšela zvuk, něco jako zařvání obrovitého zvířete, a po chvíli ji dostihl oblak horkého kouře a prachu, páchnoucí peklem. Arya zadržela dech, políbila bláto na dně tunelu a dala se do pláče. Za koho, to nevěděla.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024