Catelyn
Když spala uprostřed zvlněné travnaté krajiny, Catelyn se zdál sen o tom, že Bran je opět celý, že Arya a Sansa se drží za ruce, že Rickon je stále miminkem u jejího prsu. Robb, bez koruny na hlavě, si hrál s dřevěným mečem, a když všichni odešli v bezpečí spát, nalezla ve svém loži Neda, který se na ni usmíval.
Bylo to sladké, sladké a tak brzy to skončilo. Přišlo kruté svítání, dýka světla. Probudila se rozbolavělá, samotná a unavená; unavená z jízdy, vyčerpaná bolestí, zmožená povinnostmi. Chci spát, pomyslela si. Chci, aby mě někdo utěšil. Už mě unavuje být silná. Chci být alespoň pro jednou pošetilá a vystrašená. Jen na malou chvíli, to je všechno… na den… na hodinu…
Venku před jejím stanem se probouzeli muži. Slyšela ržání koní. Šadda stěžujícího si na svoje ztuhlá záda, sera Wendela, který volal, aby mu přinesli luk. Catelyn si přála, aby odešli pryč. Byli to dobří muži, věrní, jenomže ona už z nich všech byla unavená. Netoužila po nikom jiném než po svých dětech. Jednoho dne, slíbila si, když ležela na loži, jednoho dne sama sobě dovolí nebýt pevná a silná.
Ale ne dnes. Dnes to být nemůže.
Když zašmátrala po svých šatech, měla pocit, že má prsty neohrabanější než obvykle. Říkala si, že by měla být vděčná za to, že může vůbec používat ruce. Ta dýka byla z valyrijské oceli a valyrijská ocel řeže hluboko a ostře. Stačilo jí pohlédnout na jizvy na svých prstech a vzpomněla si.
Šadd venku míchal v kotlíku oves na kaši, zatímco ser Wendel Manderly tam seděl a napínal svůj luk. „Moje paní,“ řekl, když se Catelyn vynořila ze stanu, „v trávě jsou ptáci. Líbilo by se ti mít dnes k snídani pečenou křepelku?“
„Ovesná kaše a chléb postačí… Myslím, že nám všem. Máme před sebou ještě mnoho lig, sere Wendele.“
„Jak si přeješ, moje paní.“ Na rytířově obličeji, který připomínal měsíc v úplňku, se rozhostil sklíčený výraz a špičky jeho obrovitých mrožích knírů sebou cukaly zklamáním. „Oves a chléb, co by mohlo být lepšího, že ano?“ Byl to jeden z nejotylejších mužů, jaké kdy Catelyn poznala, ale jakkoli miloval svoje jídlo, čest mu přece jen byla nadevše.
„Našel jsem nějaké kopřivy a uvařil jsem čaj,“ oznámil Šadd. „Dá si moje paní šálek?“
„Ano, s radostí.“
Svírala čaj ve svých zjizvených dlaních a foukala do něj, aby vychladl, Šadd byl jedním ze zimohradských zbrojnošů. Robb s ní poslal dvacet svých nejlepších mužů, aby ji bezpečně doprovodili k Renlymu. Také poslal na cestu pět lordů, jejichž jména a urozený původ dodají váhu a čest její misi. S tím, jak postupovali na jih, držíce se hodně stranou od měst a pevností, nejednou spatřili skupinu ozbrojených mužů a na východním obzoru zahlédli kouř, ale nikdo se neodvážil obtěžovat je. Byli příliš slabí, než aby představovali vážnou hrozbu, a bylo jich příliš mnoho, než aby byli snadnou kořistí. Jakmile se ocitli za Černovodým proudem, měli to nejhorší za sebou. Během uplynulých čtyř dnů neviděli žádné stopy války.
Catelyn tohle nikdy nechtěla. Řekla to i Robbovi, ještě v Řekotočí. „Když jsem naposledy viděla Renlyho, byl to chlapec ne starší než Bran. Neznám ho. Pošli tam někoho jiného. Moje místo je zde s mým otcem, po jakýkoli čas mu ještě zbývá.“
Její syn na ni zkormouceně pohlédl. „Nikdo jiný tu není. Sám tam jet nemohu. Tvůj otec je příliš nemocný. Černá ryba je mýma očima a ušima, neodvažuji se poslat ho pryč. Tvého bratra potřebuju, aby bránil Řekotočí, až se moje armáda vydá na pochod –“
„Na pochod?“ O pochodu jí nikdo neřekl ani slovo. „Nemohu sedět v Řekotočí a čekat na mír. Vypadá to, jako bych měl strach utkat se znovu v poli. Otec mi říkal, že když nejsou žádné bitvy, ve kterých by se dalo bojovat, muži začínají myslet na krb a sklizeň. Dokonce i moji seveřané jsou čím dál tím nepokojnější.“
Moji seveřané, pomyslela si. On už dokonce začíná i mluvit jako král. „Na nepokoj ještě nikdo nezemřel, ale ukvapenost, to je něco jiného. Zasadili jsme semena, nechme je vyrůst.“
Robb umíněně zavrtěl hlavou. „Jenom jsme hodili pár semen do větru, to je vše…
