Arya
Řeka byla zelenomodrou stuhou lesknoucí se v záři ranního slunce. Na mělčinách podél břehů rostlo v hustých trsech rákosí a Arya tam uviděla vodního hada, neslyšně klouzajícího po hladině, s vlnkami šířícími se kolem něho do všech stran. Nad hlavou jí v lenivých kruzích přelétal jestřáb.
Vypadalo to jako velmi poklidné místo, dokud Koss nespatřil mrtvého muže. „Tamhle, v rákosí.“ Ukázal před sebe a Arya ho uviděla. Tělo vojáka, beztvaré a napuchlé. Jeho vodou nasáklý zelený plášť se zachytil o shnilý kmen stromu a jeho obličej oždibovalo hejno drobných stříbrných rybek. „Já vám říkal, že tu jsou mrtvoly,“ prohlásil Lommy. „Cítil jsem je v chuti té vody.“
Když mrtvolu spatřil Yoren, odplivl si. „Dobbere, běž se podívat, jestli u sebe nemá něco, co by stálo za to si vzít. Zbroj, nůž, nějaké mince, cokoli.“ Kopl svého koně do slabin a vjel do řeky, ale kůň se v měkkém blátě vzpínal na zadních a za rákosím se dno prudce svažovalo. Yoren se celý rozčilený vrátil zpět, s koněm, který byl až po kolena pokrytý slizkým hnědým bahnem. „Tudy se přejít nedá. Kossi, vydáš se se mnou vzhůru po řece, budeme hledat brod. Wothe, Gerrene, vy pojedete dolů po proudu. Vy ostatní počkáte tady. Nezapomeňte postavit hlídku.“
Dobber v opasku mrtvého muže našel kožený váček. Uvnitř byly čtyři měďáky a malá kadeř světlých vlasů svázaných červenou stužkou. Lommy a Tarber se svlékli do naha a vbrodili se do vody. Lommy nabíral plné hrsti slizkého bláta, házel je po Horkém koláči a vykřikoval. „Blátivý koláč! Blátivý koláč!“ Rorge v zadní části povozu klel, vyhrožoval a prosil je, aby ho pustili, když je Yoren pryč, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Kurz holýma rukama chytil rybu. Arya se dívala, jak to dělá. Stál nad mělkou tůňkou, tichý jako stojatá voda, a když ryba připlula blíž, ponořil ruce rychle jako had. Nevypadalo to tak obtížně jako chytání koček. Ryby alespoň nemají drápy.
Bylo již poledne, když se vrátili ostatní. Woth hlásil, že o půl míle dál po proudu našel dřevěný most, jenomže ho někdo spálil. Yoren si z žoku uloupl kyselist. „Možná bychom s koňmi na druhou stranu mohli přeplavat, snad i s osly, ale neexistuje způsob, jak přes řeku dostat naše povozy. Na severu a na západě je kouř z dalších ohňů, takže bychom možná měli raději zůstat na této straně řeky.“ Sebral dlouhý klacek a nakreslil do rozbahněné země kruh a čáru vedoucí z něho ven. „Toto je Boží oko, s řekou tekoucí na jih. Ze západní strany jezero obejít nemůžeme, jak jsem si myslel, a východní nás zavede zpátky ke královské cestě.“ Přesunul klacek tam, kde se kruh a čára setkávaly. „Pokud si dobře vzpomínám, tak tady je městečko. Má kamennou pevnost a žije tam taky nějaký menší pán, co tam má svoje sídlo, sice jenom věž, ale určitě tam bude mít strážné a možná i pár rytířů. Když půjdeme podél řeky na sever, měli bychom tam dorazit před setměním. Určitě tam budou mít čluny. Mám v úmyslu prodat všechno, co nepotřebujeme, a pronajmout nám jeden.“ Namaloval skrze kolo jezera čáru vedoucí odzdola nahoru. „Budou-li bohové dobří, s příznivým větrem se přeplavíme přes Boží oko k Harrenovu.“ Na horním okraji kruhu klacek zarazil do země. „Tam bychom si mohli koupit nové koně nebo si na čas najít v Harrenově přístřeší. Je to sídlo lady Whent a ta vždycky byla Noční hlídce příznivě nakloněna.“
Horkému koláči se rozšířily oči. „V Harrenově straší duchové…“
Yoren si odplivl. „Tohle patří těm tvým duchům.“ Odhodil klacek do bláta. „Nasedejte.“
Arya si také pamatovala příběhy, které jim stará chůva vypravovala o Harrenově. Zlý král Harren se zavřel za zdmi svého hradu, a tak Aegon vypustil svoje draky a proměnil hrad ve velkou hranici. Chůva říkala, že v těch zčernalých věžích se stále prohánějí zuřiví duchové. Někdy se stalo, že muži šli večer spát do bezpečí svých postelí a ráno byli nalezeni mrtví, zuhelnatělí na škvarek. Arya tomu ve skutečnosti nevěřila, a kromě toho, všechno se to stalo už velmi dávno. Horký koláč byl hloupý; v Harrenově nebudou duchové, budou tam ryt…
