Daenerys
Mouchy pomalu kroužily kolem khala Droga, s neúnavným bzučením, hlubokým tónem na hranici slyšitelnosti, který Dany plnil strachem.
Slunce stálo vysoko na obloze a nemilosrdně pražilo dolů. Žár se chvěl ve vlnách nad kamenitými úbočími nízkých kopců. Mezi Danyinými naběhlými prsy pomalu stékal tenký prst potu. Jedinými zvuky bylo neúnavné klapotání kopyt jejich koní, rytmické cinkání zvonečků v Drogových vlasech a vzdálené hlasy za nimi.
Dany pozorovala mouchy.
Byly velké jako včely, tlusté, načervenalé, odporně lesklé. Dothrakové jim říkali krvavé mouchy. Žily v bažinách a stojatých vodách, vysávaly krev z lidí i koní a kladly svá vajíčka do mrtvých a umírajících těl. Drogo je nenáviděl. Kdykoli se k němu nějaká přiblížila, jeho ruka vystřelila rychle jako útočící had a sevřela se kolem ní. Nikdy neviděla, že by chybil. Nechal mouchu sevřenou ve své velké pěsti dostatečně dlouho, aby slyšel její zběsilé bzučení. Pak se jeho prsty sevřely, a když ruku znovu rozevřel, moucha byla jen krvavou šmouhou na jeho dlani.
Teď jedna lezla po zadku jeho koně a zvíře rozezleně mávlo ocasem, aby ji odehnalo. Ostatní poletovaly kolem Droga, blíž a blíž. Khal nereagoval. Jeho oči byly upřené na vzdálené hnědé kopce, otěže mu volně visely v ruce. Ránu na jeho hrudi pod malovanou vestou pokrýval obklad z fíkových listů a uplácaného modrého bláta, který pro něj udělala jedna z léčitelek. Původní obklad, co mu dala Mirri Maz Duur, ho tolik pálil a svědil, že si jej před šesti dny strhl, nadávaje jí do maegi. Blátivý obklad víc mírnil bolest a léčitelka mu udělala také makové víno. Uplynulé tři dny je pil vskutku hojně, a když to nebylo makové víno, pil kvašené kobylí mléko nebo pepřové pivo.
Jídla se ale stěží dotkl a v noci sebou házel na loži a sténal, Dany si nemohla nevšimnout, jak ztrhaným se jeho obličej stal. Rhaego v jejím břiše byl nepokojný, kopal jako hřebec, ale dokonce ani to nevzbudilo Drogův zájem tak, jak by mělo. Každého rána, když se probudil z nepokojného spánku, její oči našly na jeho obličeji čerstvou rýhu bolesti. A teď to ticho. Plnilo ji obavami. Od té doby, co ráno vysedli na koně, neřekl ani slovo. Když na něj sama promluvila, nedostalo se jí jiné odpovědi než zabručení a odpoledne dokonce už ani toho.
Jedna z krvavých much přistála na holé pokožce khalova ramene. Další se snesla v pomalých kroužcích, usedla na jeho krk a lezla po něm vzhůru k jeho ústům. Khal Drogo se houpal v sedle a jeho zvonečky tiše cinkaly, zatímco jeho hřebec neúnavným tempem pokračoval dál, Dany pobídla svoji stříbrnou patami a popojela blíž. „Můj pane,“ řekla tiše. „Drogo. Moje slunce a hvězdy.“
Zdálo se, že ji neslyší. Krvavá moucha vylezla vzhůru pod jeho převislým knírem a usadila se na jeho tváři, v prohlubenince vedle nosu. Dany zasténala.– „Drogo!“ Neohrabaně natáhla ruku a dotkla se jeho paže.
Khal Drogo se otočil v sedle, pomalu se naklonil na stranu a ztěžka se svezl ze svého koně. Mouchy se v okamžiku rozletěly, zakroužily ve vzduchu a snesly se zpátky, aby se usadily na jeho těle, tam, kde zůstalo ležet.
„Ne,“ zakvílela Dany a zastavila svoji stříbrnou. Nedbajíc pro tentokrát o svoje břicho, seskočila z klisny a rozběhla se k němu.
Tráva pod Drogem byla hnědá a suchá. Když Dany poklekla vedle něho, vykřikl bolestí. Dech mu pronikavě skřípal v hrdle. Díval se na ni, aniž by ji poznával. „Mého koně,“ zalapal po dechu. Dany smetla mouchy z jeho hrudi, rozmáčkla jednu tak, jak to dělával on. Jeho pokožka pod jejími prsty pálila jako oheň. Khalovi pokrevní jezdci jeli blízko za nimi. Když nyní přicválali k nim, slyšela Hagga vykřiknout. Cohollo seskočil ze svého koně. „Krvi mojí krve,“ řekl, když klesl na kolena. Ostatní dva se drželi u jejich koní.
„Ne,“ zasténal khal Drogo, svíjející se Dany v náručí. „Musím jet dál. Musím jet! Ne!“
„Spadl ze svého koně,“ řekl Haggo s očima upřenýma do země. Jeho široký obličej byl bezvýrazný, ale jeho hlas byl zastřený obavami.
„To nesmíš říkat,“ poručila mu Dany. „Dnes u…
