Tyrion
„Mají mého syna,“ řekl Tywin Lannister. „Ano, mají, můj pane.“ Poslův hlas byl ochraptělý vyčerpáním. Pruhovaný kanec Crakehallu na hrudi jeho otrhaného kabátce byl napolo skrytý pod vrstvou zaschlé krve.
Jednoho z tvých synů, pomyslel si Tyrion. Napil se vína a neřekl ani slovo. Myslel na Jaimeho. Když zvedl ruku, jeho loktem projela bolest připomínající mu jeho vlastní krátký zážitek z bitvy. Měl svého bratra rád, ale tam v Šeptajícím lese by s ním nechtěl být ani za všechno zlato Casterlyovy skály.
Když jim kurýr zvěstoval svoji novinu, jeho otcem povolaní kapitáni a lordi vazalové ztichli. Jediným zvukem bylo praskání a sykot polena hořícího v krbu na konci dlouhé jídelny hostince.
Po útrapách dlouhé únavné cesty na jih vyhlídka dokonce jen na jednu noc strávenou v hostinci Tyriona nesmírně povzbuzovala, třebaže si přál, aby to nebyl zas tento hostinec, se všemi vzpomínkami, které mu přivolával na mysl. Jeho otec nastolil vražedné tempo, a to si nyní vybíralo svoji daň. Muži zranění v bitvě se drželi, jak nejlépe mohli, nebo byli ponecháváni vzadu, aby se o sebe postarali sami. Každého rána zanechali pár dalších u kraje cesty, muže, kteří chtěli spát, aby se již nikdy neprobudili. Každého odpoledne se jich pár dalších zhroutilo do prachu. A každý večer se jich pár dalších vykradlo do noci, aby dezertovali. Tyrion byl napolo v pokušení odejít s nimi.
Byl nahoře, těšil se z pohodlí péřové postele a tepla Šaeina těla vedle sebe, když ho jeho panoš probudil, aby mu oznámil, že přijel jezdec se špatnými zprávami z Řekotočí. Takže to všechno bylo k ničemu. Zběsilý úprk na jih, nekonečné nucené pochody, těla zanechaná vedle cesty… Všechno bylo zbytečné. Robb Stark dosáhl Řekotočí před celými dny.
„Jak se tohle mohlo stát?“ bědoval ser Harys Swyft. „Jak? Dokonce i po Šeptajícím lese jste měli Řekotočí obklíčené železem, obklopené velkou armádou… Jaké šílenství přimělo sera Jaimeho rozdělit svoje muže do tří oddělených táborů? Zajisté věděl, jak zranitelné je tím ponechá!“
Lépe než ty, ty bezbradý zbabělče, pomyslel si Tyrion. Jaime možná ztratil Řekotočí, ale jeho rozčilovalo, když jeho bratra pomlouvali takoví jako Swyft, nestydatý patolízal, jehož nejudatnějším činem byl sňatek se stejně bezbradou dcerou sera Kevana, čímž se stal příbuzným Lannisterů.
„Já bych učinil to samé,“ odpověděl jeho strýc, mnohem klidněji, než by to možná udělal Tyrion. „Nikdy jsi Řekotočí neviděl, sere Harysi, jinak bys věděl, že Jaime mnoho jiných možností na výběr neměl. Hrad je situován na výběžku země, kde se Rejdivý proud vlévá do Rudého bodce Trojzubce. Řeky tvoří dvě strany trojúhelníku, a když hrozí nebezpečí. Tullyové otevírají stavidla nahoře na řekách, aby vytvořili hluboký příkop na třetí straně, čímž se Řekotočí mění v ostrov. Hradby se kolmo zvedají přímo z vody a z věží hradu mají obránci výhled na protilehlé břehy na celé ligy daleko. Aby odřízl všechny přístupové cesty k hradu, obléhatel musí umístit jeden tábor severně od Rejdivého proudu, druhý jižně od Rudého bodce a třetí mezi řekami, západně od přikopu. Žádný jiný způsob obléhání neexistuje.“
„Ser Kevan mluví pravdu, pánové,“ řekl kurýr. „Postavili jsme kolem táborů palisády z naostřených kůlů, jenomže to nestačilo, protože nás od sebe vzájemně oddělovaly řeky a nemohli jsme jedni druhé varovat. Nejdřív zaútočili na severní tábor. Nikdo ten útok neočekával, Marq Piper předtím napadl naše zásobovací povozy, ale neměl víc než padesát mužů. Ser Jaime předchozí noci vyjel ven, aby se s nimi vypořádal…, nu s tím, co jsme si mysleli, že jsou oni. Jenomže to byla Starkova armáda, o které jsme se domnívali, že se nachází na východ od Zeleného bodce a pochoduje na jih…“
„A vaši průzkumníci?“ Obličej sera Gregora Clegana by mohl být vytesán z kamene. Oheň v krbu dodával jeho kůži ponuré oranžové zabarvení a vkládal hluboké stíny do důlků jeho očí. „Nic neviděli? Nevarovali vás?“
Krví zbrocený posel zavrtěl hlavou. „Naši průzkumníci jeden po druhém mizeli. Mysleli jsme si, že to je práce Marqa Pipera. Ti, co se k nám vrátili, neviděli nic.“
„Muž, který nic nevidí, má oči k ničemu,“ prohlásil Hora. „Vydloubněte mu je a dejte je jinému vašemu průzkumníkovi. Řeknete mu, že se čtyřma očima možná bude vidět lépe než se dvěma, pokud ne, muž po něm jich bude mít šest.“
Lord Tywin se otočil a pohlédl seru Gregorovi do tváře. Tyrion uviděl zlatavý lesk, když se světlo odrazilo od panenek jeho otce, ale nebyl schopen říci, zda to byl pohled nesouhlasný, či schvalující. Lord Tywin často býval při poradách zticha, raději naslouchal, než mluvil, což byl zvyk, který se Tyrion pokoušel osvojit si od něho. Přesto bylo takové ticho nezvyklé dokonce i pro něj a jeho víno stálo v poháru nedotčené.
„Řekl jsi, že přišli v noci,“ poznamenal ser Kevan.
Muž znaveně přikývl. „Černá ryba vedl předvoj, odřízl naše hlídky a tajně rozebral palisády z kůlů, aby mohli zaútočit. Než si naši muži uvědomili, co se děje, jezdci se hrnuli přes břeh příkopu a cválali přes tábor s meči a pochodněmi v rukou. Já jsem spal v západním táboře, mezi řekami. Když jsme slyšeli zvuky bitvy a uviděli, že jsou podpalovány jejich stany, lord Brax nás odvedl k vorům a pokoušeli jsme se přeplout na druhou stranu, ale voda nás strhla dolů po proudu a Tullyové na nás začali vrhat kameny z balist na svých hradbách. Viděl jsem jeden vor rozštípaný na třísky a tři další, jak se převrátily, muže smetené do řeky a tonoucí… A ti, co to přežili, se dostali na druhou stranu, jen aby tam našli Starky, kteří na ně již čekali na břehu.“
Ser Flement Brax na sobě měl stříbročervený krátký plášť a výraz člověka, který nebyl schopen pochopit, co právě slyšel. „Můj lord otec –“
„Je mi líto, můj pane,“ řekl posel. „Lord Brax byl oděn v plátové zbroji, když se vor převrhl. Byl velmi statečný.“
Byl to blázen, pomyslel si Tyrion, který točil svým pohárem a hleděl do vinných hlubin. Snažit se překročit řeku za noci na hrubém voru, v brnění, s nepřítelem čekajícím na obou stranách – pokud to byla statečnost, raději by pokaždé dal přednost zbabělosti. Napadlo ho, jak statečný si lord Brax asi připadal, když ho váha jeho oceli stahovala pod černou vodu.
„Na tábor mezi řekami zaútočili taky,“ pokračoval posel. „Zatímco jsme se snažili překročit řeku, další Starkové se přivalili ze západu, dva zástupy na ozbrojených koních. Viděl jsem obra v řetězech lorda Umbera a mallisterského orla, ale byl to chlapec, kdo je vedl, s obrovským vlkem běžícím po jeho boku. Nebyl jsem tam, abych to viděl, ale říká se, že to zvíře zabilo čtyři muže a roztrhalo na tucet koní. Naši kopiníci vytvořili stěnu ze štítů a jejich první útok odrazili, ale když to viděli Tullyové, otevřeli brány Řekotočí, z hradu vyjel padacím mostem Tytos Blackwood a napadl je zezadu.“
„Bohové, spaste nás,“ zaklel lord Lefford.
„Velký Jon Umber podpálil obléhací věže, které jsme stavěli, a lord Blackwood našel sera Edmura Tullyho v řetězech mezi ostatními zajatci a všechny je osvobodil. Našemu jižnímu táboru velel ser Forley Prester. Když uviděl, že dva sousední tábory byly zničeny, začal se dvěma tisíci kopiníků a stejným množstvím lučištníků spořádaně ustupovat, ale ten tyrošský žoldák, co vedl jeho svobodné jezdce, zahodil jeho zástavy a přeběhl se svými muži k nepříteli.“
„Budiž proklat ten muž.“ Jeho strýc Kevan zněl spíš rozezleně než překvapeně. „Varoval jsem Jaimeho, aby mu nedůvěřoval. Muž, který bojuje pro peníze, je věrný jen svému měšci.“
Lord Tywin si proplétal prsty pod bradou. Jeho tvář lemovaly zářivě zlaté kotlety, a když naslouchal, pohybovaly se jen jeho oči, takže vypadal spíš jako maska, ale Tyrion si všiml drobných kapiček potu stojících na otcově vyholené hlavě.
„Jak se to mohlo stát?“ zakvílel ser Harys Swyft znovu. „Ser Jaime je zajat, obléhací tábory zničeny… To je katastrofa.“
„Jsem si jistý, že všichni zde přítomní jsou ti vděční za konstatování zřejmého faktu, sere Harysi,“ řekl ser Addam Marbrand. „Otázkou je, co s tím uděláme?“
„Co můžeme dělat? Jaimeho armáda je pobitá, zajatá nebo rozprášená a Starkové a Tullyové sedí přímo na naší zásobovací linii. Jsme odříznutí od západu! Mohou vytáhnout na Casterlyovu skálu, když budou chtít, a co je zastaví? Moji lordi, jsme poraženi. Musíme požádat o mír.“
„Mír?“ Tyrion zamyšleně zakroužil svým vínem, zhluboka se napil a mrštil prázdným pohárem o podlahu, kde se rozbil na tisíc kousků. „Tohle je tvůj mír, sere Harysi. Můj sladký synovec jej odepsal nadobro, když se rozhodl ozdobit zdi Rudé bašty hlavou lorda Eddarda. Snáz bys pil víno z toho poháru, než bys přesvědčil Robba Starka, aby přijal nabídku k míru. On vyhrává… Nebo sis toho nevšiml?“
„Dvě bitvy válku nedělají.“ namítl ser Addam. „Ještě zdaleka jsme neprohráli. Rád bych uvítal šanci vyzkoušet proti tomu Starkovu chlapci svoji vlastní ocel.“
„Snad bychom se mohli dohodnout alespoň na příměří a na výměně našich zajatců za jejich,“ navrhl lord Lefford.
„Pokud nám nenabídnou tři za jednoho, stále jim hodně našich mužů zůstane,“ řekl Tyrion kysele. „A co jim nabídneme za mého bratra? Hnijící hlavu lorda Eddarda?“
„Slyšel jsem, že královna Cersei má pobočníkovy dcery,“ řekl Lefford s nadějí v hlase. „Kdybychom mu dali zpátky jeho sestry…“
Ser Addam si pohrdavě odfrkl. „Byl by blázen, kdyby vyměnil Jaimeho Lannistera za dvě malé holky.“
„V tom případě musíme za sera Jaimeho zaplatit výkupné, ať to stojí, co to stojí,“ řekl lord Lefford.
Tyrion převrátil oči v sloup. „Kdyby Starkové potřebovali zlato, mohou si roztavit Jaimeho brnění.“
„Pokud požádáme o příměří, budou nás považovat za slabochy,“ namítl ser Addam. „Musíme proti nim okamžitě vytáhnout.“
„Naši přátelé u dvora by se zajisté dali přesvědčit, aby nám přispěchali na pomoc s čerstvými oddíly,“ řekl ser Harys. „A někteří z nás by se mohli vrátit do Casterlyovy skály, aby tam posbírali novou armádu.“
Lord Tywin Lannister vstal. „Mají mého syna,“ řekl znovu, hlasem, který prořízl jejich žvanění jako meč. „Odejděte. Všichni.“
Vždycky ztělesnění poslušnosti, Tyrion vstal, aby odešel s ostatními, ale jeho otec na něj pohlédl. „Ty ne, Tyrione. Zůstaň. A ty taky, Kevane. Vy ostatní jděte ven.“
Tyrion se posadil zpátky na lavici, ohromen tak, že ztratil řeč. Ser Kevan přešel místností k vinným soudkům. „Strýče,“ zavolal Tyrion, „kdybys byl tak laskav –“
„Tu máš.“ Jeho otec mu nabídl svůj vlastní pohár, s vínem nedotčeným.
Nyní byl Tyrion opravdu vyveden z míry. Napil se.
Lord Tywin se posadil. „Máš pravdu v tom, co jsi říkal o Starkovi. Živého bychom lorda Eddarda mohli využít k tomu, abychom uzavřeli mír se Zimohradem a Řekotočím, mír, který by nám poskytl čas, jenž bychom potřebovali k tomu, abychom se vypořádali s Robertovými bratry. Mrtvý…“ Jeho ruka se sevřela v pěst. „Šílenství. Čiré šílenství.“
„Joff je ještě chlapec,“ poznamenal Tyrion. „V jeho věku jsem také spáchal pár bláznovství.“
Jeho otec se na něj ostře podíval. „Předpokládám, že bychom měli být vděční, že se zatím neoženil s děvkou.“
Tyrion se napil vína, přemýšleje o tom, jak by se lord Tywin tvářil, kdyby mu pohár vychrstl do obličeje.
„Naše postavení je nyní horší, než si myslíte,“ pokračoval jeho otec. „Dalo by se říci, že máme nového krále.“
Ser Kevan se tvářil šokovaně. „Nového – koho! Co udělali Joffreymu?“
Přes úzké rty lorda Tywina přelétla sotva znatelná jiskřička znechucení. „Nic… zatím. Můj synovec stále sedí na Železném trůně, ale eunuch slyšel šepoty z jihu. Renly Baratheon se před čtrnácti dny oženil s Margaery Tyrell z Vysoké zahrady a nyní si dělá nárok na trůn. Nevěstin otec a bratři před ním poklekli a odpřisáhli mu poslušnost.“
„To jsou chmurné zprávy.“ Když se ser Kevan zamračil, brázdy na jeho čele se prohloubily jako kaňony.
„Moje dcera nám nařizuje, abychom se okamžitě vydali do Králova přístaviště, kde budeme bránit Rudou baštu proti králi Renlymu a Rytíři květin.“ Jeho ústa se stáhla. „Opakuji, nařizuje nám to. Ve jménu krále a rady.“
„Jak ty zprávy bere král Joffrey?“ zeptal se Tyrion s ponurým pobavením. „Cersei za ním dosud nebyla, aby mu to řekla,“ odpověděl lord Tywin. „Obává se, že by mohl trvat na tom, že proti Renlymu vytáhne sám.“
„S jakou armádou?“ zeptal se Tyrion. „Doufám, že nemáš v úmyslu dát mu tuhle!“
„Mluví o tom, že povede Městskou hlídku,“ řekl ser Tywin.
„Když si vezme hlídku, ponechá město nechráněné,“ namítl ser Kevan. „A s lordem Stannisem v Dračím kameni…“
„Ano.“ Lord Tywin pohlédl na svého syna. „Myslel jsem, že ty jsi jediný, kdo byl zrozen do šaškovského hávu, Tyrione, ale zdá se, že jsem se mýlil.“
„Nu, otče,“ řekl Tyrion, „to zní téměř jako pochvala.“ Pozorně se naklonil kupředu. „Co Stannis? On je přece starší, ne Renly. Co říká tomu, že jeho bratr si činí nárok na trůn?“
Jeho otec se zamračil. „Od samého začátku jsem měl pocit, že Stannis představuje daleko větší nebezpečí než všichni ostatní dohromady. Jenomže on nedělá nic, vůbec nic. Och jistě, Varys slyšel šeptat, že Stannis staví lodě, že najímá žoldnéře, že povolal zaklínače z Ašaje. Co to všechno znamená? Je něco z toho pravda?“ Podrážděně pokrčil rameny. „Kevane, přines nám mapu.“
Ser Kevan udělal, jak mu nařídil. Lord Tywin rozvinul kůži, uhladil ji naplocho. „Jaime nás opustil v nevhodný čas. Roose Bolton a zbytek jeho armády jsou severně od nás. Naši nepřátelé drží Dvojčata a Cailinskou držbu. Robb Stark sedí na západě, takže nemůžeme ustoupit do Lannisportu ani do Skály, pokud se ovšem nerozhodneme bojovat. Jaime je v zajetí a jeho armáda prakticky přestala existovat. Thoros z Myru a Beric Dondarrion pokračují v ničení našich průzkumnických oddílů. Na východě máme Arryny, Stannis Baratheon sedí v Dračím kameni a Vysoká zahrada a Bouřlivý konec na jihu svolávají vazaly.“
Tyrion se pokřiveně usmál. „Nebuď smutný, otče. Alespoň že je stále mrtvý Rhaegar Targaryen.“
„Doufal jsem, že bys mi mohl nabídnout víc než ty svoje vtipy, Tyrione,“ napomenul ho lord Tywin Lannister.
Ser Kevan se mračil nad mapou a brázdy na jeho čele se prohlubovaly. „Robb Stark s sebou teď bude mít Edmura Tullyho a lordy Trojzubce. Jejich kombinovaná síla by mohla převýšit naši vlastní. A s Roosem Boltonem v našich zádech… Tywine, když tady zůstaneme, obávám se, že bychom mohli uvíznout mezi třemi armádami.“
„Nemám v úmyslu zůstat tady. Musíme tu naši záležitost s lordem Starkem vyřídit ještě předtím, než sem Renly Baratheon stačí přitáhnout z Vysoké zahrady. Bolton mi starosti nedělá. Je to opatrný muž a po Zeleném bodci bude ještě opatrnější. Je příliš pomalý, než aby byl schopen pronásledovat nás. Takže… zítra za svítání zamíříme k Harrenovu. Kevane, chci, aby průzkumníci sera Addama prověřovali náš pohyb. Dej mu tolik mužů, o kolik požádá, a ať je posílá ve skupinách po čtyřech. Nechci, aby nám znovu začali mizet.“
„Jak pravíš, můj pane, ale… proč do Harrenova? Je to ponuré, nešťastné místo. Někteří říkají, že je proklaté.“
„Aťsi říkají,“ mávl rukou lord Tywin. „Uvolni sera Gregora a pošli ho před nás s jeho drancíři. Pošli napřed také Varga Hoata s jeho svobodnými jezdci a sera Amoryho Lorche. Každý ať si vezme tři sta koní. Řekni jim, že chci, aby podpálili říční krajiny od Božího oka až po Rudý bodec.“
„Vypálí je, můj pane,“ přikývl lord Kevan a vstal. „Vydám příkazy.“ Uklonil se a zamířil ke dveřím.
Když se ocitli o samotě, lord Tywin pohlédl na Tyriona. „Tvoji divoši si mohou užít trochu plundrování. Řekni jim, že mohou jet s Vargem Hoatem a drancovat, jak chtějí – zboží, zásoby, ženy, mohou si vzít, co budou chtít, a zbytek spálit.“
„Vysvětlovat Šaggovi a Timettovi, jak drancovat, je jako říkat havranovi, jak krákat,“ poznamenal Tyrion, „ale raději bych si je nechal tady.“ Přestože byli neotesaní a těžko zvladatelní, divocí byli jeho a on jim důvěřoval víc než některým z otcových mužů. Nechtěl se jich jen tak vzdát.
„V tom případě bys je měl naučit poslouchat. Nechci, aby vydrancovali město.“
„Město?“ Tyrion byl zmaten. „Jaké město máš na mysli?“
„Královo přístaviště. Posílám tě ke dvoru.“
To byla ta poslední věc, kterou Tyrion Lannister očekával. Sáhl po svém víně a na okamžik o tom uvažoval, když pil. „A co tam budu dělat?“
„Vládnout,“ odpověděl jeho otec stroze. Tyrion vybuchl smíchy. „Předpokládám, že moje líbezná sestra k tomu bude mít co říct.“
„Ať si říká, co chce. Jejího syna je třeba zkrotit, než nás všechny pošle do záhuby. Je to vina také těch nafoukanců z rady – našeho přítele Petyra, ctihodného velmistra a toho vykastrovaného zázraku, lorda Varyse. Jaké to Joffreymu dávají rady, když dělá jedno bláznovství za druhým? Čí nápad to byl jmenovat toho Janose Slynta lordem? Otec toho muže byl řezníkem a oni mu dají Harrenov. Harrenov, to je přece sídlo králů! Ne že tam někdy vkročí, pokud do toho budu mít co mluvit já. Dozvěděl jsem se, že si do erbu dal krvavý oštěp. Já bych mu tam dal spíš krvavého drancíře.“ Jeho otec nezvedl hlas, ale Tyrion viděl v zlatém lesku jeho očí hněv. „A propustit Selmyho, jaký to mělo smysl? Ano, ten muž je starý, ale jméno Barristan Chrabrý v říši stále něco znamenalo. Dělal čest každému muži, kterému sloužil. Může snad někdo totéž říct o Ohařovi? Psa krmíš kostmi pod stolem, ale neposadíš ho vedle sebe na lavici.“ Namířil prst do Tyrionova obličeje. „Pokud chlapce nedokáže zkrotit Cersei, musíš to být ty. A jestli si s námi ti rádcové falešně zahrávají…“
Tyrion věděl, co chce říci. „Kopí.“ povzdechl si. „Hlavy. Hradby.“
„Vidím, že seš ode mne přece jen něco naučil.“
„Víc než tušíš, otče,“ odpověděl Tyrion tiše. Dopil svoje víno a zamyšleně pohár odložil stranou. Část v něm byla potěšena víc, než se namáhal připustit. Jiná část si ale vzpomínala na bitvu u řeky a přemýšlela, zda není ke dvoru posílán jen proto, aby znovu bránil levobok. „Proč já?“ zeptal se, nakláněje hlavu na stranu. „Proč ne můj strýc? Proč ne ser Addam nebo ser Flement či lord Serrett? Proč ne… větší muž?“
Lord Tywin prudce vstal. „Jsi můj syn.“
Tehdy to Tyrion pochopil. Ty ho již považuješ za ztraceného, pomyslel si. Ty proklatý bastarde, ty si myslíš, že Jaime je už tak či tak mrtvý, takže já jsem jediné, co ti ještě zbylo. Tyrion by mu nejraději vyťal políček, plivl mu do obličeje, vytáhl svoji dýku a zabodl ji do jeho srdce, aby se přesvědčil, zda je ze zlata, jak říkal obyčejný lid. Přesto tam jen seděl, mlčky a bez hnutí.
Pod chodidly jeho otce, který chodil sem a tam po místnosti, praskaly střepiny rozbitého poháru. „Ještě jedna věc,“ řekl ode dveří. „Neodvedeš s sebou ke dvoru tu couru.“
Tyrion seděl sám v jídelně ještě dlouho poté, co jeho otec odešel. Nakonec vyšel po schodech do své útulné podkrovní místnosti vedle zvonice. Strop tam byl nízký, ale to trpaslíkovi sotva mohlo vadit. Z okna viděl na šibenici, kterou dal jeho otec postavit na dvoře. Tělo hostinské se pomalu otáčelo na provaze, kdykoli zadul poryv večerního větru. Její mrtvola vyhubla a byla stejně otrhaná jako lannisterské naděje.
Když se posadil na okraj péřové postele, Šae ospale zamumlala a překulila se k němu. Vklouzl rukou pod pokrývku, vzal do dlaně její měkké ňadro a Šae otevřela oči. „Můj pane,“ řekla s ospalým úsměvem.
Když ucítil, že její bradavka tvrdne, Tyrion ji políbil. „Mám v úmyslu vzít tě s sebou do Králova přístaviště, drahoušku,“ zašeptal.
