Eddard
„Bolest je darem od bohů, lorde Eddarde,“ řekl mu velmistr Pycelle. „Znamená to, že kost srůstá, maso se hojí. Buď za to vděčný.“
„Budu vděčný, až mě ta noha přestane tak krutě bolet.“
Pycelle na stolek vedle lůžka postavil lahvičku. „Makové mléko, až se bolest stane příliš nesnesitelnou.“
„Už tak hodně spím.“
„Spánek je velký léčitel.“
„Já doufal, že to jsi ty.“
Pycelle se znaveně usmál. „Je dobré vidět tě v tak humorném rozpoložení, můj pane.“ Naklonil se k němu blíž a ztišil hlas. „Dnes ráno přiletěl havran s dopisem pro královnu, od jejího otce. Napadlo mne, že bys to měl vědět.“
„Temná křídla, temná slova,“ řekl Ned ponuře. „Co v něm bylo?“
„Lord Tywin je velmi rozezlený kvůli mužům, které jsi poslal za serem Gregorem Cleganem,“ svěřoval se mu mistr. „Obával jsem se, že tomu tak bude. Jak si možná vzpomeneš, varoval jsem tě i na zasedání rady.“
„Ať si klidně má vztek,“ řekl Ned. Pokaždé, když mu bolestně cuklo v noze, vzpomněl si na úsměv Jaimeho Lannistera a na mrtvého Joryho ve svém náručí. „Ať si královně píše, kolik dopisů chce. Lord Beric se vydal na cestu pod královskou zástavou. Pokud se lord Tywin pokusí bránit výkonu královy spravedlnosti, bude se muset zodpovídat samotnému Robertovi. Jedinou věci, v níž se Jeho Výsost vyžívá víc než v lovu, je válčení proti pánům, kteří se pokoušejí vzdorovat mu.“
Pycelle se odtáhl zpátky, jeho mistrovský řetěz zařinčel. „Jak myslíš. Navštívím tě zas zítra.“ Starý muž spěšně posbíral svoje věci a odešel. Ned nepochyboval o tom, že si to namířil rovnou do královských komnat, aby to všechno vyzvonil královně. Napadlo mne, že bys to měl vědět, skutečně… Jako by mu Cersei nenařídila, aby mu o výhrůžkách jejího otce pověděl. Doufal, že jeho odpověď ji přinutí skřípat těmi jejími dokonalými zuby. Ned si Robertem nebyl ani zdaleka tak jistý, jak předstíral, ale nebylo důvodu, proč by o tom Cersei měla vědět.
Když Pycelle odešel, Ned si nechal přinést pohár medem slazeného vína. To mu také zatemňovalo mysl, ale ne tak hodně. Potřeboval být schopný přemýšlet. Tisíckrát se ptal sám sebe, co by Jon Arryn byl udělal, kdyby žil dostatečně dlouho, aby mohl jednat na základě toho, co se dozvěděl. Nebo možná ve skutečnosti i jednal, a proto musel zemřít.
Bylo zvláštní, jak někdy nevinné dětské oči dokáží vidět věci, ke kterým jsou dospělí lidé slepí. Někdy, až Sansa vyroste, bude jí muset povědět, jak se zasloužila o to, že mu náhle všechno bylo tak jasné. On se ani v nejmenším nepodobá tomu starému, opilému králi, prohlásila, rozhněvaná a nevědoucí, a prostá pravda jejích slov se od té doby svíjela v jeho nitru, chladná jako smrt. To byl ten meč, který zabil Jona Arryna, pomyslel si Ned, a zabije také Roberta, pomalejší smrtí, ale stejně tak jistou. Zlámané nohy se časem zhojí, ale některé zrady podebírají duši hnisem a vyplavují do ní jed.
Hodinu poté, co odešel mistr Pycelle, přišel za ním na návštěvu Malíček, oděný ve švestkově zbarveném kabátci, s drozdem vyšitým na hrudi černým vláknem a v pruhovaném černobílém plášti. „Nemohu se zde zdržet dlouho, můj pane,“ oznámil. „Obědvám dnes s lady Tandou. Nepochybuji o tom, že pro mne upeče pěkně vykrmené telátko. Pokud se bude alespoň přibližovat vypasenosti její dcery, s radostí se najím tak, že puknu a zemřu. Co dělá tvoje noha?“
„Je zanícená, bolí a cuká to v ní tak, že mne to přivádí k šílenství.“ Malíček zvedl obočí. „V budoucnu se snaž nedopustit, aby na tebe padali koně. A také tě prosím, aby ses vynasnažil co nejrychleji uzdravit. V říši narůstá nepokoj. Varys zaslechl zlověstné šeptání ze západu. U Casterlyovy skály se houfují svobodní jezdci a žoldnéři, a neřekl bych, že to je kvůli potěšení z konverzace s lordem Tywinem.“
„Neposlal král vzkaz?“ zeptal se Ned. „Jak dlouho ještě může Robert být na lovu?“
„Kdybych měl vycházet z jeho choutek, věřil bych, že v lese zůstane, dokud ty i královna nesejdete věkem,“ odpověděl lord Petyr s mírným úsměvem. „Poněvadž to ale nejde, domnívám se, že se vrátí, jakmile s…
