Kočka z kanálů
Probudila se před východem slunce v malé místnůstce pod krovy, kterou sdílela s Bruscovými dcerami.
Kočka vždycky procitla jako první. Pod pokrývkami společně s Taleou a Breou bylo teplo a útulno. Slyšela jejich tiché oddychování. Když se zavrtěla, posadila se a zašmátrala po svých trepkách, Brea cosi ospale zamumlala na protest a překulila se na druhý bok. Kočce naskákala v chladu vystupujícím z šedých kamenných stěn husí kůže. Rychle se ve tmě oblékla. Když si přetahovala halenu přes hlavu, Talea otevřela oči a zavolala: „Kočko, buď tak hodná a přines mi moje šaty.“ Byla to nemotorná dívka, samá kůže, kost a lokty a ustavičně si stěžovala, jaká je jí zima.
Kočka jí přinesla šaty a Talea se do nich pod pokrývkami nasoukala. Společně vytáhly z postele její velkou sestru, zatímco Brea mumlala ospalé nadávky.
Než všechny tři slezly po žebříku z místnosti pod okapy, Brusco a jeho synové již byli ve člunu na malém kanále za domem. Brusco štěkl na děvčata, aby si pospíšila, tak jak to dělával každé ráno. Jeho synové pomohli Talee a Bree do člunu. Koččinou úlohou bylo odvázat člun od pilíře, hodit lano Bree a odstrčit člun od doku chodidlem ve vysoké botě. Bruscovi synové se opřeli do bidel. Kočka se pak rozběhla a přeskočila rozšiřující se mezeru mezi přístavištěm a palubou člunu. Potom neměla na práci nic než jen docela dlouho sedět a zívat, zatímco Brusco a jeho synové odstrkovali člun šerem před svítáním, plujíce po změti menších kanálů. Zdálo se, že den bude výjimečný, svěží, čistý a jasný. Braavos měl jen tři druhy počasí; mlha byla špatná, déšť byl horší a mrznoucí déšť byl nejhorší. Čas od času však přece jen přišlo ráno, kdy se úsvit protrhal do růžova a modra, a vzduch byl ostrý a slaný. Takové dny milovala Kočka nejvíc.
Když konečně dopluli k široké a rovné vodní cestě, které se říkalo Dlouhý kanál, stočili člun na jih směrem k rybímu trhu. Kočka tam seděla se zkříženýma nohama, bojovala s nutkáním zívnout a snažila se vybavit si podrobnosti svého snu. Už zase se mi zdálo, že jsem vlk. Nejlépe si pamatovala pachy: stromy a hlínu, své bratry ze smečky, pach koně, zvěře a člověka, každý odlišný od ostatních, a také ostrý štiplavý pach strachu, vždycky stejný. Některé noci byly vlčí sny tak živé, že slyšela své bratry výt dokonce i ve chvíli, kdy se probouzela, a jednou Brea tvrdila, že vrčela ze spaní a házela sebou pod pokrývkami. Myslela si, že je to jen nějaká hloupá lež, dokud jí Talea neřekla to samé.
Neměly by se mi zdát vlčí sny, říkala si. Teď jsem kočka, ne vlk. Jsem Kočka z kanálů. Vlčí sny náležely Arye z rodu Stárků. Ač se však snažila ze všech sil, nedokázala se Arye zbavit. Nezáleželo na tom, zda spala v chrámu nebo v malém pokojíku pod střechou s Bruscovými dcerami, vlčí sny ji za nocí stále pronásledovaly… a někdy také jiné sny.
Vlčí sny byly dobré. Ve vlčích snech byla rychlá a silná, běžela za kořistí se svou smečkou v patách. To ten druhý sen nenáviděla, ten, ve kterém měla dvě nohy místo čtyř. V tom snu vždycky hledala svoji matku, klopýtala v něm pustinou z bahna, krve a ohně. V tom snu vždycky pršelo. A ona slyšela, jak její matka křičí, ale nějaká zrůda s psí hlavou ji nechtěla pustit, aby ji šla zachránit. V tom snu vždycky plakala jako vystrašené malé děvčátko. Kočky nepláčou, říkala si v duchu, o nic víc než vlci. Je to jen hloupý sen.
Dlouhý kanál odnesl Bruskův člun zpod zelené měděné kopule Paláce pravdy k vysokým čtvercovým věžím paláců Prestaynů a Antaryonů a proplul pod nezměrnými šedými oblouky sladkovodní řeky do čtvrti zvané Naplavené město, kde byly budovy menší a méně vznešené. Později za dne se bude kanál dusit hadími čluny a bárkami, ale teď před svítáním měli vodní cestu skoro jen pro sebe. Brusco rád přijížděl na rybí trh právě ve chvíli, kdy zařval Titán, aby zvěstoval východ slunce. Ten zvuk se rozlehl přes lagunu, zeslabený vzdáleností, ale stále dost hlasitý na to, aby probudil spící město.
Než Brusco a jeho synové uvázali člun u rybího trhu, již se hemžil prodavači sleďů a prodavačkami tresek, lovci ústřic, sběrači škeblí, sluhy, kuchaři, hospodyněmi a námořníky z galér, z nichž všichni se hlasitě dohadovali mezi sebou, zatímco si prohlíželi ranní úlovek. Brusco chodil od člunu ke člunu, prohlížel si korýše a čas od času poklepal na bečku nebo bednu svou holí. „Tuhle,“ řekl. „Ano.“ Ťuk tuk. „Tuhle.“ Ťuk tuk. „Ne, ne tamtu. Tady.“ Ťuk. Moc toho nenamluvil. Talea řekla, že její otec je na slova stejně skoupý jako na svoje peníze. Ústřice, škeble, kraby, slávky, srdcovky, někdy malé krevety… Brusco kupoval všechno, podle toho, co vypadalo toho dne nejlépe. Jim pak připadlo odnést soudky a bedýnky, na které poťukal, do člunu. Brusco měl špatná záda a nemohl zvedat nic těžšího než konvici hnědého piva.
Než odstrčili člun zpátky k domovu, byla Kočka vždycky cítit slanou vodou a rybami, ale zvykla si na to již natolik, že to sama sotva vnímala. Práce jí nevadila. Když ji bolely svaly od zvedání nebo ji rozbolela záda od tíhy soudku, říkala si, že aspoň zesílí.
Jakmile byly všechny soudky a bedny naloženy, Brusco je opět odstrčil a jeho synové je za pomoci bidel odstrkali proti proudu Dlouhého kanálu. Brea a Talea seděly vpředu ve člunu, šeptaly si mezi sebou. Kočka věděla, že si povídají o Breině chlapci, o tom, za kterým vylezla na dostaveníčko na střeše, jakmile její otec usnul.
„Nauč se tři nové věci, než se k nám vrátíš zpátky,“ nařídil laskavý muž Kočce, když ji posílal do města. Pořád to tak dělala. Někdy to nebylo víc než tři nová slova z braavoského jazyka. Jindy mu převyprávěla námořnické povídačky o podivuhodných a úžasných událostech ze širého mokrého světa za braavoskými ostrovy, o válkách a deštích žab a líhnoucích se dracích. Někdy se naučila tři nové vtipy nebo tři nové hádanky, nebo triky toho řemesla či onoho. A jednou za čas se dozvěděla nějaké tajemství.
Braavos byl městem stvořeným pro tajemství, městem mlh, masek a šepotů. Samotná jeho existence byla po celé století tajemstvím, jak se dívka dozvěděla; a jeho poloha pak zůstávala utajená třikrát tak dlouho. „Devět svobodných měst je dcerami Valyrie,“ vysvětlil jí laskavý muž, „ale Braavos je nemanželské dítě, jež uteklo z domova. Jsme národ míšenců, synové otroků, nevěstek a zlodějů. Naši předkové přišli sem do tohoto útočiště z půl stovky zemí, aby unikli dračím pánům, kteří je zotročili. S nimi přišlo půl stovky bohů, ale existuje jeden bůh, který je všemi ostatními dohromady.“
„On mnoha tváří.“
„A mnoha jmen,“ řekl laskavý muž. „V Qohoru je to Černá koza, v Yi Ti Lev noci, v Západozemí Cizinec. Všichni lidé se před ním nakonec musí sklonit, bez ohledu na to, zda vyznávají Sedm nebo Pána světla, nebo Měsíční matku nebo Potopeného boha či Velkého pastýře. Všichni lidé mu patří… jinak by někde na světě byl národ, který žije věčně. Znáš snad nějaké lidi, kteří žijí věčně?“
„Ne,“ odpovídala. „Všichni lidé musí zemřít.“
Kočka vždycky našla laskavého muže, jak na ni čeká, když se vkradla zpátky do chrámu na kopci, za noci, kdy měsíc zčernal. „Co teď víš, co jsi nevěděla, když jsi od nás odcházela?“ zeptal se jí vždycky.
„Vím, že Slepý Beqqo ředí vodou pálivou omáčku, kterou užívá na svoje ústřice,“ říkala. „Vím, že herci v Bílé lucerně budou předvádět Pána žalostného vzezření a herci v Lodi mají v úmyslu odpovědět Sedmi opilými veslaři. Vím, že knihkupec Lotho Lornel spí v domě obchodního kapitána Mordo Prestayna pokaždé, když je ctěný obchodní kapitán na obchodní plavbě, a stěhuje se pryč, kdykoli se Ďáblice vrátí domů.“
„Je dobré vědět tyto věci. A kdo jsi ty?“
„Nikdo.“
„Lžeš. Jsi Kočka z kanálů, já tě dobře znám. Jdi se vyspat, dítě. Zítra musíš sloužit.“
„Všichni lidé musí sloužit.“ A tak to dělala, po tři dny z třiceti. Když byl měsíc černý, byla nikým, služebnicí Mnohotvárného boha v černobílém rouchu. Procházela vedle laskavého muže provoněnou tmou, nesla svoji železnou lucernu. Omývala mrtvé, procházela jejich šatstvo a počítala jejich mince. Některé dny pomáhala Ummě vařit, krájet velké bílé houby a vykosťovat ryby. Ale jen když byl měsíc černý. Po zbytek času byla osiřelým děvčátkem v páru rozedraných bot příliš velkých na její chodidla a v hnědém plášti s otrhaným lemem, vykřikujícím „Mušle, srdcovky a slávky“, zatímco před sebou strkala svůj vozík na kolečkách Hadrníkovým přístavem.
Věděla, že měsíc bude černý právě dnes; minulou noc nebyl víc než jen tenkou štěpinkou. „Co víš, co jsi nevěděla, když jsi od nás odcházela?“ zeptá se laskavý muž ihned, jakmile ji uvidí. Vím, že se Bruscova dcera schází na střeše s chlapcem, když její otec spí, pomyslela si. Brea mu dovoluje dotýkat se jí, třebaže ten kluk je jen střešní krysa a o všech střešních krysách je známo, že jsou to zloději. Jenže to byla jen jedna věc. Kočka by potřebovala dvě další. Zatím si ale starosti nedělala. Vždycky existovaly nové věci, o kterých se mohla dozvědět, třeba dole u lodí.
Když se vrátili do domu, Kočka pomohla Bruscovým synům vyložit člun. Brusco a jeho dcery rozdělili korýše do tří vozíků, rozložili je na podestýlku z mořských řas. „Vraťte se domů, až všechno prodáte,“ řekl Brusco děvčatům, tak jak to dělával každého rána, a ony se poslušně vydaly prodat úlovek. Brea odveze svůj dvoukolák do Purpurového přístavu, kde bude prodávat Bruscovo zboží braavoským námořníkům, jejichž lodě tam kotvily. Talea se pokusí o štěstí v uličkách kolem Měsíčního jezírka nebo bude prodávat mezi chrámy na Ostrově bohů a Kočka zamířila do Hadrníkova přístavu, tak jak to dělávala po devět dnů z deseti.
Jen Braavosanům bylo dovoleno používat Purpurový přístav, těm z Potopeného města a Paláce mořského lorda; lodě z jeho sesterských měst a ze zbytku širého světa musely kotvit v Hadrníkově přístavu, chudobnějším, drsnějším a špinavějším, než byl Purpurový. Také byl hlučnější, jeho mola a uličky plnili námořníci a obchodníci z půl stovky zemí, mísící se s těmi, kdo jim sloužili a okrádali je. Kočka to tam měla nejraději z celého Braavosu. Líbil se jí ten hluk a zvláštní pachy a ráda pozorovala lodě, které připlouvaly s večerním přílivem, i ty, co odplouvaly. Také měla ráda námořníky; hlučné Tyrošany s jejich dunivými hlasy a obarvenými vousy; světlovasé Lysénce, vždycky se snažící handrkovat se s ní o ceny; podsadité zarostlé námořníky z přístavu Ibben, vrčící nadávky tichými chraplavými hlasy. Nejraději měla námořníky z Letních ostrovů, s pletí hladkou a tmavou jako týkové dřevo. Nosili péřové pláště v červené, zelené a žluté barvě a vysoké stěžně a bílé plachty jejich labutích lodí byly úchvatné na pohled.
A někdy tam byli také muži ze Západozemí, veslaři a námořníci z karak ze Starého města, obchodní galéry z Šerodolu, Králova přístaviště a Města racků, velké břichaté vinařské kogy ze Stromoviny. Kočka znala braavoská slova pro mušle, slávky a srdcovky, ale v Hadrníkově přístavu vyvolávala svoje zboží v obchodní hantýrce, řeči přístavů, doků a námořnických putyk, drsné směsici slov a frází z tuctu jazyků, doprovázené posunky a gesty, povětšinou urážlivými. Právě ty měla Kočka nejraději ze všech. Kdokoli, kdo ji obtěžoval, uviděl její dlouhý nos nebo byl počastován nadávkami jako lejno z řiti nebo velbloudí kunda. „Sice jsem nikdy neviděla velblouda,“ říkala jim, „ale poznám velbloudí kundu, když ji ucítím.“
Jednou za dlouhý čas se jí podařilo někoho tím rozzuřit, ale pro tyto případy u sebe nosila prstový nůž. Udržovala si jej ostře nabroušený a také jej uměla používat. Rudý Roggo jí to ukázal jednou odpoledne ve Šťastném přístavu, když čekal, až bude volná Lanna, za kterou přišel. Naučil ji, jak jej schovávat v rukávě, jak jej co nejrychleji vyndat, když to bude potřebovat, a jak naříznout měšec tak rychle a nepozorovaně, že budou všechny mince pryč, než je majitel začne postrádat. Bylo dobré umět tyto věci, s čímž souhlasil dokonce i laskavý muž; zvlášť za nocí, když se venku potulovali rváči a střešní krysy.
Kočka si v docích našla přátele; nosiče a kejklíře, provazníky a opraváře plachet, hostinské, pivovarníky a pekaře, žebráky a nevěstky. Kupovali od ní slávky a mušle, vyprávěli jí pravdivé příběhy o Braavosu a prolhané o svých životech a smáli se tomu, jak mluvila, když se pokoušela hovořit braavosky. Nikdy se tím netrápila. Místo toho na ně udělala dlouhý nos a řekla jim, že jsou velbloudí kundy, a oni jen řičeli smíchy. Gyloro Dothare ji naučil oplzlé písně a jeho bratr Gyleno jí pověděl o nejlepších místech k lovu úhořů. Kejklíři z Lodi jí ukázali postoje hrdiny a naučili ji promluvy z her Píseň Rhoyne, Dvě dobyvatelovy manželky a Kupcova chlípná žena. Brk, smutnooký malý muž, který psal všechny ty oplzlé frašky pro Loď, se jí nabídl, že ji naučí, jak líbá žena, ale Tagganaro jej praštil treskou a udělal tomu rázný konec. Cossomo Kouzelník ji naučil triky s rukama. Dokázal spolknout myš a vytáhnout ji z jejího ucha. „Je to kouzlo,“ říkal.
„Není,“ hádala se s ním Kočka. „Tu myš jsi měl po celou dobu v rukávě. Viděla jsem, jak se tam hýbe.“
„Ústřice, škeble a srdcovky!“ byla Koččina kouzelná slova a stejně jako všechna dobrá kouzelná slova ji dokázala zavést téměř kamkoli. Chodívala na paluby lodí z Lysu, Starého města a přístavu Ibben a prodávala svoje ústřice rovnou na palubě. Některé dny tlačila svůj vozík kolem věží mocných, aby nabídla pečené škeble strážným u jejich bran. Jednou se pokoušela prodat svoje zboží na schodišti Paláce pravdy, a když se ji další podomní obchodník snažil zahnat, převrátila jeho vozík a vysypala jeho ústřice na dlažbu. Kupovali od ní celní úředníci z Kontrolorského přístavu a veslaři z Potopeného města, jehož potopené báně a věže vyčnívaly ze zelených vod laguny. Jednou, když se Brea uchýlila do postele s měsíčním krvácením, musela Kočka odtlačit svůj dvoukolák do Purpurového přístavu, kde prodávala kraby a krevety veslařům z výletní bárky Mořského lorda, obsazené od přídě k zádi smějícími se tvářemi. V jiné dny se vydala podél sladkovodní řeky k Měsíčnímu jezírku. Prodávala svoje zboží naparujícím se rváčům v pruhovaném saténu i strážcům klíčů a justiciárům v prostých šedohnědých oděvech. Vždycky se ale vracela do Hadrníkova přístavu.
„Ústřice, škeble, srdcovky!“ volala dívka, zatímco tlačila svůj vozík podél přístavních hrází. „Mušle, krevety a slávky!“ Po ulici za ní tiše našlapovala špinavá oranžová kočka, přilákaná zvukem jejího vyvolávání. O kus dál se objevila druhá, smutné, ucourané šedivé stvoření s pahýlem ocasu. Kočky měly rády pach Kočky. Někdy jich za sebou měla celý tucet, než den skončil. Čas od času jim hodila ústřici a dívala se, která z nich ji získá pro sebe. Ti největší kocouři vyhrávali zřídkakdy, jak si všimla; častěji připadla kořist nějakému menšímu, rychlejšímu zvířeti, hubenému, špinavému a hladovému. Tak jako já, řekla si v duchu. Jejím oblíbencem byl vychrtlý starý kocour s ožvýkaným uchem, který jí připomínal kočku, co kdysi honila po Rudé baště. Ne, to bylo nějaké jiné děvče, ne já.
Dvě z lodí, které tu byly ještě včera, dnes scházely, jak si Kočka všimla, ale zakotvilo tam pět nových; malá karaka jménem Vřeštivá opice, velká ibbenská velrybářská loď, která páchla dehtem, krví a velrybím tukem, dvě otřískané kogy z Pentosu a štíhlá zelená galéra ze Starého Volantisu. Kočka se zastavila u spodního konce každé lodní lávky, aby vyvoláváním nabídla k prodeji svoje škeble a ústřice, jednou v obchodní hantýrce a pak znovu ve společné řeči Západozemí. Jeden člen posádky velrybářské lodi jí začal nadávat tak hlasitě, že zahnal všechny její kočky, a jeden z pentoských veslařů se jí zeptal, kolik chce za škebličku mezi nohama, ale na ostatních lodích si vedla lépe. Jeden chlapík na zelené galéře spolykal půl tuctu ústřic a pověděl jí, jak jeho kapitána zabili lysénští piráti, kteří se je pokoušeli přepadnout blízko Kamenoschodů. „Byl to ten bastard Saan se Synem staré matky a jeho velkou Valyrijkou. Unikli jsme jim, ale jen tak tak.“
Ukázalo se, že malá Vřeštivá opice je loď z Města racků se západozemskou posádkou, která byla ráda, že si může s někým popovídat ve společném jazyce. Jeden se ptal, jak je možné, že děvče z Králova přístaviště prodává ústřice v docích Braavosu, a tak mu pověděla svůj příběh. „Budeme tady čtyři dny a čtyři dlouhé noci,“ řekl jí další. „Kde tu člověk najde nějaké to povyražení?“
„Herci v Lodi dávají Sedm opilých veslařů,“ odpověděla Kočka, „a ve Flekatém sklepě dole u bran Potopeného města pořádají úhoří zápasy. Nebo jestli chcete, jděte k Měsíčnímu jezírku, kde se dnes v noci konají šermířské souboje.“
„Jo, to je dobré,“ řekl další námořník, „jenže Wat chce ve skutečnosti ženskou.“
„Nejlepší nevěstky jsou ve Šťastném přístavu, dole vedle místa, kde kotví Loď kejklířů.“ Ukázala tím směrem. Některé z nevěstek v docích byly zkažené a námořníci, kteří nově připluli z moře, nikdy nevěděli, které jsou které. Nejhorší ze všech byla S’vrone. Každý říkal, že okradla a zabila na tucet mužů, že shodila těla do kanálů a nakrmila jimi úhoře. Opilá dcera dokázala být milá, když byla střízlivá, ale ne když v sobě měla víno. A Morová Jeyne byla ve skutečnosti muž. „Ptej se po Veselindě. Ve skutečnosti se jmenuje Meralyn, ale každý jí říká Veselinda.“ Veselinda si koupila tucet ústřic pokaždé, když Kočka projížděla s vozíkem kolem nevěstince, a rozdělila se o ně s ostatními děvčaty. Měla dobré srdce, v tom se všichni shodli. „To a největší pár cecků v Braavosu,“ chlubívala se ráda Veselinda.
Její děvčata byla také hezká; Uzardělá Bethany a Námořníkova žena, jednooká Yba, která dokázala věštit osud z kapky krve, hezká malá Lanna, ba dokonce Assadora, Ibbeňanka s knírkem. Možná nebyly krásné, ale byly na ni hodné. „Šťastný přístav je místo, kam chodí všichni námořníci,“ ujišťovala Kočka muže z Vřeštivé opice. „‚Chlapci vykládají lodě,‘“ říká Veselinda, „‚a moje děvčata vykládají hochy, co se na nich plaví.‘“
„A co takové ty vybájené děvy, o kterých zpívají námořníci?“ zeptal se nejmladší opičák, rudovlasý hoch s pihami, kterému nemohlo být o mnoho víc než šestnáct. „Jsou tak hezké, jak se o nich říká? Kde člověk sežene nějakou takovou?“
Jeho druhové námořníci se na něj podívali a dali se do smíchu. „U sedmi pekel, chlapče,“ řekl jeden z nich. „Takovou kurtizánu by si snad mohl dovolit ještě tak náš kapitán, ale jen kdyby prodal tu svoji zatracenou loď. Tenhle druh kundiček je pro urozené pány, ne pro takové, jako jsme my.“
Braavoské kurtizány byly proslavené na celém světě. Zpívali o nich zpěváci, zlatníci a šperkaři je zahrnovali dary, umělci prosili o čest jejich přízně, kupečtí princové platili královské sumy, aby si je mohli vodit na plesy, slavnosti a herecká představení, rváči se mezi sebou kvůli nim zabíjeli. Jak tak Kočka tlačila svůj vozík podél kanálů, zahlédla někdy večer některou z nich plující kolem cestou na dostaveníčko s milencem. Každá kurtizána měla svoji vlastní bárku a sluhy, kteří ji odváželi na schůzky. Básnířka vždycky držela v ruce knihu, Měsíční stín si oblékala jen bílou a stříbrnou a Mořskou královnu nikdy neviděli bez jejích Mořských panen, čtyř mladých děvčat ve výkvětu prvního krvácení, které jí držely vlečku a česaly jí vlasy. Jedna kurtizána byla krásnější než druhá. Dokonce i Zahalená dáma byla krásná, třebaže její tvář spatřili jen ti, které přijala za své milence.
„Jedné kurtizáně jsem prodala tři srdcovky,“ řekla Kočka námořníkům. „Zavolala na mě, když vystupovala ze své bárky.“ Brusco jí dal jasně najevo, že s kurtizánami nesmí nikdy mluvit, pokud nebude sama oslovena jako první, ale tato žena se na ni usmála a zaplatila jí ve stříbře desetinásobek ceny, kterou měly slávky.
„A která to byla? Královna srdcovek, je to tak?“
„Černá perla,“ řekla jim. Veselinda tvrdila, že Černá perla je nejslavnější kurtizána ze všech. „Tahle pochází z draků,“ řekla Veselinda Kočce. „První Černá perla byla pirátská královna. Západozemský princ ji pojal za svou milenku a zplodil s ní dceru, která vyrostla a stala se kurtizánou. Její vlastní dcera se jí stala taky a po ní její dcera a nakonec tahle. Co ti řekla, Kočko?“
„Řekla: ‚vezmu si tři srdcovky,‘ a ‚Nemáš pálivou omáčku, maličká?‘“ odpověděla Kočka.
„A cos jí na to řekla ty?“
„Řekla jsem: ‚Ne, moje paní,‘ a ‚Neříkejte mi maličká. Jmenuji se Kočka.‘ Měla bych s sebou vozit pálivou omáčku. Beqqo to tak dělá a taky prodá třikrát tolik ústřic než Brusco.“
Kočka řekla o Černé perle také laskavému muži. „Její skutečné jméno je Bellegere Otherys,“ informovala jej. Byla to jedna ze tří věcí, které se dozvěděla.
„To je,“ řekl kněz tiše. „Její matka byla Bellorona, ale první Černá perla byla také Bellegere.“
Kočka ale věděla, že muže z Vřeštivé opice nebude jméno kurtizániny matky zajímat. Místo toho se jich zeptala na zprávy o Sedmi královstvích a o válce.
„Válce?“ zasmál se jeden z nich. „Jaké válce? Žádná válka není.“
„Není ve Městě racků,“ řekl další. „Není v Údolí. Malý lord nás udržuje mimo veškeré dění, stejně jako to dělala jeho matka.“
Jeho matka. Paní z Údolí byla vlastní sestra její matky. „Paní Lysa,“ řekla, „ona je…?“
„…mrtvá?“ dořekl to za ni pihovatý chlapec, který měl hlavu plnou kurtizán. „Jo. Zavraždil ji její vlastní zpěvák.“
„Och.“ Mně do toho ale nic není. Kočka z kanálů nikdy žádnou tetu neměla. Nikdy. Vzala svůj vozík a odjela s ním od Vřeštivé opice. „Ústřice, slávky a srdcovky,“ volala. „Ústřice, slávky a srdcovky!“ Většinu svého úlovku prodala nosičům vykládajícím velkou vinařskou kogu ze Stromoviny a zbytek pak mužům opravujícím myrskou galéru, kterou poškodily bouře.
O kus níž v docích narazila na Tagganara, který seděl opřený zády o pilíř vedle Cassa, Krále tuleňů. Koupil si od ní nějaké mušle a Casso na ni štěkl a dovolil jí zatřepat jeho ploutví. „Pojď pracovat ke mně,“ naléhal na ni Tagganaro, když vysával mušle ze skořápek. Hledal nového společníka od té doby, co Opilá dcera prohnala nůž rukou Malého Narba. „Dám ti víc než Brusco a nebudeš tak páchnout rybinou.“
„Cassovi se líbí, jak smrdím,“ řekla. Král tuleňů štěkl, jakoby na souhlas. „Copak se Narbovi ruka nehojí?“
„Neohne tři prsty,“ stěžoval si Tagganaro mezi pojídáním škeblí. „K čemu je dobrý kapsář, když nemůže používat prsty? Narbo byl dobrý ve vybírání měšců, ale už ne tak dobrý ve výběru kurev.“
„Veselinda říká to samé,“ přitakala Kočka. Měla Malého Narba ráda, i když to byl zloděj. „Co bude dělat?“
„Tahat za veslo, říká. Myslí si, že na to mu dva prsty stačí, a Mořský lord pořád hledá nové námořníky. Povídám mu: ‚Ne, Narbo. Moře je studenější než panna a krutější než děvka. Raději by sis měl uříznout ruku a jít žebrat.‘ Casso ví, že mám pravdu. Je to tak, Casso?“
Tuleň štěkl a Kočka se musela usmát. Hodila jeho směrem další srdcovku a pak si šla po svých.
Když se Kočka dostala do Šťastného přístavu, přes uličku od místa, kde byla zakotvená Loď, den byl téměř u konce. Někteří z herců seděli na kraji trupu, podávali si z ruky do ruky měch vína, ale když uviděli Koččinu kárku, přišli si k ní pro ústřice. Zeptala se jich, jak pokračují se Sedmi opilými námořníky. Zasmušilý Joss jí odpověděl: „Ouence konečně přistihl Allaqua v posteli se svou ženou. Dali se do sebe kejklířskými meči a oba nás opustili. Zdá se, že dnes večer budeme mít jen pět opilých námořníků.“
„Budeme se snažit dohnat v opilosti to, co bude hra postrádat na námořnících,“ prohlásil Myrmello. „Řekl bych, že jmenovitě já jsem pro tuto úlohu jako stvořený.“
„Malý Narbo chce být veslařem,“ řekla jim Kočka. „Kdybyste ho vzali mezi sebe, bylo by vás šest.“
„Raději pospíchej za Veselindou,“ řekl jí Joss. „Víš, jak dokáže být kyselá, když nemá svoje ústřice.“
Když však Kočka vklouzla do nevěstince, našla Veselindu sedící ve společné místnosti se zavřenýma očima, naslouchající Dareonovi, jak hraje na svoji harfu. Byla tam také Yna, která zaplétala Lanně její krásné dlouhé zlaté vlasy. Další hloupá milostná píseň. Lanna pořád prosila zpěváka, aby jí hrál ty svoje pitomé písničky. Byla nejmladší z nevěstek, teprve čtrnáctiletá. Kočka věděla, že Veselinda za ni žádá třikrát tolik než za kteroukoli jinou ze svých dívek.
Rozezlilo ji, když viděla Dareona sedět tam tak nestoudně a házet očima po Lanně, zatímco jeho prsty tančily po strunách harfy. Nevěstky mu říkaly černý zpěvák, ale teď na něm už sotva bylo něco černého. Za peníze, které si vydělal zpěvem, se vrána proměnila v páva. Dnes na sobě měl přepychový purpurový plášť lemovaný popelčinou, pruhovanou bílofialovou tuniku a pestrobarevné kalhoty, ale vlastnil také hedvábný plášť a další, ušitý z vínového sametu, olemovaný zlatým brokátem. Černé na něm byly jen jeho boty. Kočka ho slyšela, jak říká Lanně, že všechno ostatní hodil do kanálu. „S tmavou jsem skoncoval,“ prohlásil.
Je to muž Noční hlídky, pomyslela si, zatímco zpíval o jakési pitomé paní, která se vrhla z jakési pitomé věže, protože její pitomý princ byl mrtvý. Ta paní měla jít a zabít ty, co zabili jejího prince. A zpěvák by měl být na Zdi. Když se Dareon ve Šťastném přístavu objevil poprvé, Arya se ho málem zeptala, zda by ji nevzal s sebou do Východní hlídky, dokud ho neslyšela, jak říká Bethany, že se zpátky už nikdy nevrátí. „Tvrdé postele, nasolené tresky a nekonečné hlídky, to je Zeď,“ řekl. „A kromě toho tam není nikdo ani zpoloviny tak hezký jako ty. Jak bych tě mohl kdy opustit?“ To samé říkal Lanně, jak Kočka slyšela, a jedné z nevěstek v Kočičím domě, a dokonce i Slavíkovi, v tu noc, kdy hrál v Domě u sedmi lamp.
Kéž bych tu tak byla v tu noc, kdy ho ten tlustý udeřil. Veselindina děvčata se tomu stále smála. Yna říkala, že ten tlustý kluk zrudl jako řípa pokaždé, když se ho jen dotkla, ale když začal dělat problémy, Veselinda ho nechala vytáhnout ven a hodit do kanálu.
Kočka myslela na tlustého chlapce, vzpomínala, jak ho zachránila před Terrem a Orbelem, když tu se vedle ní objevila Námořníkova žena. „Zpívá pěknou písničku,“ řekla tiše ve společné řeči Západozemí. „Bohové jej musí milovat, že mu dali takový hlas a taky pohlednou tvář.“
Má pohlednou tvář a zkažené srdce, pomyslela si Arya, ale nahlas to neřekla. Dareon se oženil s Námořníkovou ženou, která spávala jen s muži, co si ji vzali. Ve Šťastném přístavu se někdy konaly tři nebo i čtyři svatby za noc. Obřad často prováděl veselý, vínem prosáklý rudý kněz Ezzelyno. Jindy to byl Eustace, který byl kdysi septonem v Septu-za-mořem. Pokud nebyl po ruce žádný kněz, jedna z nevěstek zaběhla k Lodi a přitáhla nějakého herce. Veselinda vždycky tvrdila, že herci jsou lepší kněží než sami kněží, především Myrmello.
Svatby byly hlučné a veselé, se spoustou pití. Kdykoli se tam objevila Kočka se svým vozíkem, Námořníkova žena poručila, ať její nový manžel koupí nějaké ústřice, aby mu to ztuhlo k završení sňatku. Byla opravdu hodná a taky se hezky smála, ale Kočce se zdálo, že je na ní i něco smutného.
Ostatní nevěstky říkaly, že Námořníkova žena navštěvuje ve dnech svého měsíčního krvácení Ostrov bohů a zná všechny bohy, co tam žijí, dokonce i ty, na které Braavos zapomněl. Říkaly, že se tam chodívá modlit za svého prvního manžela, svého pravého manžela, který se ztratil na moři, když sama nebyla starší než Lanna. „Myslí si, že když najde toho správného boha, možná vyšle větry a ty k ní přivanou zpátky její starou lásku,“ řekla jednooká Yna, která ji znala nejdéle, „ale já se modlím, aby se to nikdy nestalo. Její láska je mrtvá. Kdyby se k ní měl kdy vrátit zpátky, byla by to jen mrtvola.“
Dareon konečně dozpíval svou píseň. Jak odeznívaly poslední tóny, Lanna si povzdechla a zpěvák odložil loutnu a přitáhl si ji na klín. Právě ji začal šimrat, když Kočka řekla nahlas: „Mám tu ústřice, kdybyste někdo nějaké chtěli,“ a Veselinda otevřela oči. „Výborně,“ řekla žena. „Přines je sem, dítě. Yno, jdi pro chléb a ocet.“
Když Kočka odcházela ze Šťastného přístavu s tučným měšcem a vozíkem, v němž zbyla jen sůl a řasy, na obloze za řadou stěžňů viselo napuchlé rudé slunce. Dareon odcházel taky. Slíbil, že dnes večer zazpívá v hostinci U zeleného úhoře, jak jí řekl, když spolu kráčeli uličkou. „Pokaždé, když hraji u Úhoře, zaplatí mi stříbrem,“ chlubil se, „a některé večery jsou tam kapitáni a majitelé lodí.“ Přešli po můstku a pokračovali křivolakou zadní uličkou, zatímco stíny dne se prodlužovaly. „Brzy budu hrát v Purpuru a potom v paláci Mořského lorda,“ mluvil dál Dareon. Koččin prázdný vozík rachotil po kočičích hlavách, vydával svůj vlastní druh rachotivé hudby. „Včera jsem jedl slanečky s nevěstkami, ale do roka budu jíst císařské kraby s kurtizánami.“
„Co se stalo s tvým bratrem?“ zeptala se Kočka. „S tím tlustým? Našel nějakou loď do Starého města? Říkal, že se měl plavit na Paní Ušanoře.“
„To jsme měli všichni. Na příkaz lorda Sněha. Říkal jsem Samovi, nech tu toho starce, ale ten tlustý blázen neposlouchal.“ Ve vlasech mu zářilo poslední světlo zapadajícího slunce. „Nu, teď už je příliš pozdě.“
„Přesně tak,“ řekla Kočka, když vstoupili do přítmí další křivolaké uličky.
Než se vrátila do Bruscova domu, nad malým kanálem se již sbírala večerní mlha. Uklidila vozík, našla Bruska v jeho pracovně a s žuchnutím před něj na stůl hodila svůj měšec.
Brusco ho popleskal. „Dobře. Ale co je tohle?“
„Boty.“
„Dobré boty těžko najdeš,“ řekl Brusco, „ale tyhle jsou na moje nohy moc malé.“ Vzal jednu a přimhouřil na ni oči.
„Měsíc bude dnes černý,“ připomněla mu.
„Tak to by ses měla modlit.“ Brusco odstrčil boty stranou a vysypal mince z měšce, aby je spočítal. „Valar dohaeris.“
Valar morghulis, pomyslela si.
Mlha se zvedala všude kolem, když kráčela ulicemi Braavosu. A než se protlačila dveřmi ze dřeva čarostromu do Domu černé a bílé, už se mírně třásla zimou. Toho večera tam hořelo jen pár svící, blikajících jako spadlé hvězdy. Ve tmě byli všichni bohové cizinci.
Dole ve sklepení si svlékla Koččin rozedřený plášť, přetáhla si přes hlavu Koččinu rybami páchnoucí hnědou halenu. Odkopla Koččiny boty plné skvrn od soli, vyklouzla z Koččina spodního prádla a vykoupala se v citrónové vodě, aby ze sebe spláchla pach kočky z kanálů. Když se vynořila, vymydlená a vydrhnutá do růžova, s hnědými vlasy přilepenými ke tvářím, byla Kočka pryč. Oblékla si čisté roucho a pár měkkých plátěných trepek a odťapkala do kuchyně, aby si od Ummy vyprosila nějaké jídlo. Kněží a akolyté již jedli, ale kuchařka pro ni schovala kus pěkné smažené tresky a šťouchané žluté tuříny. Zhltla jídlo, zapila je, pak šla pomáhat dívence s přípravou jejích jedů.
Jejím úkolem bylo většinou přinášet věci, šplhat po žebříku a vyhledávat byliny a listí, které dívenka potřebovala. „Sladkospánek je nejjemnější ze všech jedů,“ řekla jí dívenka, zatímco jej drtila v hmoždíři paličkou. „Pár zrníček zpomalí rychle bušící srdce, zabrání třesu rukou a učiní člověka klidným a silným. Špetka zaručí celou noc hlubokého spánku beze snů. Tři špetky zajistí spánek, který nikdy neskončí. Jeho chuť je velmi sladká, takže je nejlépe použít ho v zákuscích, koláčcích a medových vínech. Tady, přičichni.“ Nechala ji přičichnout, pak ji poslala nahoru po žebříku, aby našla červenou skleněnou láhev. „Toto je krutější jed, ale je bez vůně a bez zápachu, proto se snadno zamaskuje. Říkají mu slzy z Lys. Rozpuštěný ve víně nebo ve vodě rozežere člověku vnitřnosti a břicho. Přičichni si.“ Arya si přičichla a necítila nic. Dívenka odložila slzy stranou a otevřela silný kamenný džbán. „Tato pasta je okořeněná baziliščí krví. Dodá vařenému masu vynikající chuť, ale po pozření vede k záchvatům divokého šílenství u zvířat i u lidí. Myš si troufne zaútočit na lva, když ochutná baziliščí krev.“
Arya se kousla do rtu. „Účinkovalo by to na psy?“
„Na jakékoli teplokrevné zvíře.“ Dívenka ji pleskla.
Zvedla si ruku k tváři, spíš překvapením, než že by ji to bolelo. „Proč jsi to udělala?“
„To Arya z rodu Starků si hryže ret pokaždé, když o něčem přemýšlí. Jsi Arya z rodu Starků?“
„Nejsem nikdo,“ odpověděla vztekle. „Kdo jsi ty?“
Neočekávala, že jí dívenka odpoví, ale udělala to. „Narodila jsem se jako jediné dítě z prastarého rodu, jako dědička mého vznešeného otce,“ řekla dívenka. „Moje matka zemřela, když jsem byla malá. Vůbec si na ni nepamatuji. Když mi bylo šest, můj otec se znovu oženil. Jeho žena se ke mně chovala laskavě, dokud neporodila svou vlastní dceru. Pak už si jen přála, abych zemřela, tak aby mohla její vlastní krev podědit bohatství mého otce. Chtěla vyhledat pomoc Mnohotvárného boha, ale nedokázala přinést oběť, kterou po ní žádal. Místo toho se rozhodla, že mne otráví sama. Zanechalo mne to takovou, jakou mne vidíš teď, ale zůstala jsem naživu. Když léčitelé v Domě rudých rukou řekli mému otci, co udělala, přišel sem a přinesl oběť, nabídl všechny svoje peníze a mne. On mnoha tváří vyslyšel jeho modlitbu. Byla jsem přivedena do chrámu, abych sloužila, a žena mého otce obdržela dar.“
Arya ji obezřetně pozorovala. „To je pravda?“
„Je v tom pravda.“
„A lži také?“
„Je v tom nepravda a nadsázka.“
Pozorovala dívenčinu tvář po celou dobu, co jí svůj příběh vyprávěla, ale dívenka na sobě nedala nic znát. „Mnohotvárný bůh si vzal jen dvě třetiny bohatství tvého otce, ne všechno.“
„Přesně tak. V tomhle jsem přeháněla.“
Arya se usmála, uvědomila si, že se usmívá, a štípla se do tváře. Ovládej svůj obličej, pokárala sama sebe. Můj úsměv je můj sluha, měl by přijít jen na můj příkaz. „Která část byla lež?“
„Ne část. Lhala jsem o lži.“
„Opravdu? Nebo lžeš teď?“
Než však stačila dívenka odpovědět, do místnosti vstoupil s úsměvem laskavý muž. „Zase jsi k nám přišla.“
„Měsíc je černý.“
„To je. Jaké tři věci víš, které jsi nevěděla, když jsi odsud odcházela?“
Vím třicet nových věcí, vyhrkla málem. „Narbo neohne tři prsty na ruce. Má v úmyslu stát se veslařem.“
„Je dobré tohle vědět. A co ještě?“
Zamyslela se nad svým dnem. „Quence a Alaquo se spolu bili a odešli z Lodi, ale já si myslím, že se vrátí.“
„Jenom si to myslíš, nebo to víš!“
„Jenom si to myslím,“ musela přiznat, třebaže si tím byla jistá. Herci museli jíst stejně jako ostatní lidé a pro Modrou lucernu nebyli Quence a Alaquo dost dobří.
„Přesně tak,“ přitakal laskavý muž. „A ta třetí věc?“
Tentokrát nezaváhala. „Dareon je mrtvý. Černý zpěvák, který přespával ve Šťastném přístavu. Ve skutečnosti to byl dezertér z Noční hlídky. Někdo mu podřízl krk a strčil ho do kanálu, ale nechal tam jeho boty.“
„Dobré boty těžko najdeš.“
„Přesně tak.“ Snažila se udržet svůj obličej naprosto bez hnutí.
„Říkám si, kdo to asi mohl udělat?“
„Arya z rodu Starků.“ Pozorovala jeho oči, jeho ústa, svaly jeho čelisti.
„To děvče? Já myslel, že odešla z Braavosu. Kdo jsi ty?“
„Nikdo.“
„Lžeš.“ Otočil se k dívence. „Mám sucho v krku, Prokaž mi laskavost a přines mi pohár vína a teplé mléko pro naši přítelkyni Aryu, která se k nám tak neočekávaně vrátila.“
Cestou přes město Arya přemýšlela, co laskavý muž řekne na to, co mu poví o Dareonovi. Možná se na ni bude zlobit, nebo možná bude potěšen, že zpěvákovi poskytla dar Mnohotvárného boha. Přehrávala si ten rozhovor v hlavě půl stovky krát, jako nějaký herec při představení. Ale nikdy ji nenapadlo teplé mléko.
Když bylo mléko přineseno, Arya je vypila. Bylo cítit trochu připáleně a zanechalo jí hořkou pachuť v ústech. „Teď jdi do postele, dítě,“ řekl laskavý muž. „Zítra musíš sloužit.“
Té noci se jí opět zdálo, že je vlk, ale byl to sen odlišný od ostatních. V tomto snu neměla žádnou smečku. Byla na lovu sama, skákala nad střechami a tiše ťapkala podél břehů kanálu, kradouc se za stíny skrze mlhu.
Když se příštího rána probudila, byla slepá.
