Hostina pro vrány 2 (George R. R. Martin)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Samwell

Nejnebezpečnějším úsekem cesty byl ten poslední. Už v Tyroši je varovali, že se Rudovínské úžiny hemží veslicemi. Stromovinská flotila byla na opačném konci Západozemí, a tak železní muži vyplenili Ryamův přístav a Vínoměsto s Hvězdicovým přístavem si zabrali pro sebe, využívajíce je jako základny; odtud přepadali lodě, jež měly namířeno do Starého města.

Ze stožárového koše třikrát spatřili veslice. Po dvakráte byly hodně vzadu a Skořicový vítr jim snadno unikl. Třetí se objevila nedlouho před západem slunce, aby je odřízla od Šeptavice. Když spatřili její rychle se zvedající a klesající vesla bičující měděné vody do bělá, poslala Kojja Mo do střílen svoje lučištníky s jejich velkými luky ze dřeva zlatosrdce, které střílely šípy o mnoho dál a přesněji než proslulý dornský tis. Čekala, dokud veslice nepřiplula na dvě stě yardů, pak vydala příkaz ke střelbě. Sam střílel s nimi a tentokrát měl dojem, že jeho šíp zasáhl loď. Stačila jediná salva. Veslice se stočila k jihu, aby si našla snadnější kořist.

Když vplouvali do Šeptavice, již se smrákalo. Fialka stála na přídi s děťátkem, s vyvrácenou hlavou hleděla na hrad vysoko na útesech. „Tři věže,“ řekl jí Sam, „sídlo rodu Břehovských.“ Proti večerním hvězdám s pochodněmi plápolajícími z oken vypadal hrad úchvatně, ale Sam byl smutný, že jej vidí. Jejich cesta byla téměř u konce.

„Je tak vysoký,“ obdivovala ho Fialka.

„Počkej, až uvidíš Vysokověž.“

Dallino děťátko začalo plakat. Fialka si rozevřela halenu a přiložila chlapce k prsu. Usmála se, když ho kojila, a pohladila ho po hebkých hnědých vláscích. Začala to dítě milovat stejně jako to, které nechala na Zdi, uvědomil si Sam. Doufal, že bohové budou k oběma maličkým laskaví.

Železní muži pronikli dokonce i do chráněných vod Šeptavice. Když přišlo ráno a Skořicový vítr pokračoval v plavbě směrem ke Starému městu, začala loď narážet na mrtvoly unášené do moře. Na některých z těl seděla hejna vran, která se hlučně vznášela do vzduchu, když labutí loď narazila do jejich groteskně napuchlých plavidel. Na březích se objevila sežehnutá pole a vypálené vesnice a mělčiny i pruhy písku byly poseté lodními vraky. Většinou to byly obchodní a rybářské lodě, ale viděli také opuštěné veslice a vraky dvou velkých válečných korábů. Jeden byl až po čáru ponoru spálený, zatímco v boku druhého, tam kde do něj narazili beranidlem, zela obrovská rozježená díra.

„Tady bitva,“ řekl Xhondo. „Ne moc dávno.“

„Kdo by byl takový blázen, aby útočil tak blízko Starého města?“

Xhondo ukázal na napůl potopenou veslici na mělčinách. Z jejího stěžně visely zbytky praporce, očazené a potrhané. Ten znak ale Sam nikdy předtím neviděl: rudé oko s černou zřítelnicí pod černou železnou korunou podpíranou dvěma vránami. „Čí je to znak?“ zeptal se. Xhondo jen pokrčil rameny.

Příští den byl chladný a mlhavý. Jak Skořicový vítr proplouval kolem další vypleněné vesnice, z mlhy vyklouzla válečná galéra a pomalu zamířila jejich směrem. Za galeonovou figurou štíhlé panny oblečené do listí a třímající oštěp byl nápis Lovkyně. O okamžik později se po obou jejích stranách objevily menší galéry, jako pár stejných loveckých psů plížících se svému pánovi v patách. K Samově úlevě z nich plápolal praporec s jelenem a lvem krále Tommena nad stupňovitou bílou věží Starého města s korunou z ohně.

Kapitán Lovkyně byl vysoký muž v kouřově šedém plášti olemovaném rudými saténovými plameny. Navedl svoji galéru podél boku Skořicového větru, nechal zvednout vesla a křikl, že jde na palubu. Zatímco jeho lučištníci a střelci Kojji Mo obezřetně pozorovali jedni druhé přes úzký pás vody, přešel s půl tuctem rytířů na palubu labutí lodi, pokývl Quhuru Moovi a zeptal se, zda smí vidět jeho palubní prostory. Otec a dcera se krátce poradili, pak souhlasili.

„Omlouvám se,“ řekl kapitán, když byla prohlídka u konce. „Mrzí mne, že musí poctiví lidé trpět tak nezdvořilé zacházení, ale raději tohle než železní muži ve Starém městě. Před pouhými čtrnácti dny ti proklatí bastardi chytili v úžinách tyrošskou obchodní loď. Pozabíjeli její posádku, oblékli si jejich šaty a s pomocí barev, které tam našli, si obarvili vousy do půl stovky odstínů. Měli v úmyslu proniknout takto za hradby, pak zapálit přístav a otevřít bránu zevnitř, zatímco my bychom bojovali s ohněm. Možná by jim to i vyšlo, ale cestou narazili na Věžní paní, jejíž mistr veslařů má tyrošskou manželku. Když spatřil jejich zelené a červené vousy, pozdravil je v jazyce Tyroše, jenže nikdo z nich neznal slova, aby jeho pozdrav opětoval.“

Sam byl zděšený. „Přece nemohou zaútočit na Staré město.

Kapitán Lovkyně si jej změřil zvídavým pohledem. „Tohle nejsou obyčejní nájezdníci. Železní muži vždycky pořádali nájezdy všude, kde mohli. Bez varování udeřili z moře, ukradli zlato a ženy a odpluli pryč, ale zřídkakdy šlo o víc než jednu či dvě veslice a nikdy jich nebylo víc než půl tuctu. Teď nás obtěžují stovky lodí. Vyplouvají ze Štítových ostrovů a obsadili také některé z menších ostrůvků kolem Stromoviny. Zabrali si Kamenokrabský záliv, Ostrov prasat a Palác Mořské panny a další hnízda mají na Koňskokopytní skále a v Bastardově kolébce. Na to, abychom je mohli vyhnat, nám bez flotily lorda Rudovína chybí lodě.“

„Co dělá lord Vysokověžský?“ vyhrkl Sam. „Můj otec vždycky říkal, že je stejně bohatý jako Lannisterové a že může velet třikráte více mečům než kterýkoli jiný vazal Vysokozahrady.“

„To ano,“ přitakal kapitán, „jenže meče proti železným nic nezmohou, pokud neumí muži, kteří je třímají, chodit po vodě.“

„Vysokověž musí něco udělat.“

„To jistě. Lord Leyton je zamčený nahoře ve své věži spolu s Šílenou pannou, bádají v kouzelných knihách. Možná se mu podaří vyvolat armádu z hlubin. Nebo taky ne. Baelor staví galéry, Gunthor má na starosti přístav, Garth cvičí nové rekruty a Humfrey odjel do Lys, aby najal žoldáky. Kdyby se mu podařilo vyžebrat flotilu od té jeho proklaté sestry, můžeme začít oplácet železným jejich vlastní mincí. Do té doby nám nezbývá než být na stráži a čekat, až ta mrcha královna v Králově přístavišti pustí lorda Paxtera ze svého vodítka.“

Hořkost zaznívající z kapitánových posledních slov Sama šokovala stejně jako to, co řekl. Jestli Královo přístaviště přijde o Staré město a Stromovinu, celá říše se rozpadne na kusy, pomyslel si, když se díval, jak Lovkyně a její sestry odplouvají.

Napadlo ho, zda je v bezpečí Parožnatý vrch. Pozemky Tarlyů se nacházely ve vnitrozemí uprostřed hustě zalesněných kopců, stovku líg severně od Starého města a hodně daleko od jakéhokoli pobřeží. Měli by být daleko mimo dosah železných mužů a veslic, i když jeho otec bojoval v říčních krajinách a hrad měl ve své posádce jen hrstku mužů posádky. Jenže Mladý vlk si nepochybně myslel totéž o Zimohradu – až do té noci, kdy jeho hradby slezl Theon Přeběhlík. Sam nedokázal snést pomyšlení, že Fialku a její dítě celou tu dlouhou cestu možná vezl jen proto, aby je pak zanechal uprostřed válečné vřavy.

Po celý zbytek plavby ho trápily obavy, přemítal, co má dělat. Předpokládal, že by Fialku mohl nechat ve Starém městě. Městské hradby byly mnohem silnější než zdi hradu jeho otce a bránily je tisícovky mužů, na rozdíl od Parožnatého vrchu, kde lord Randyll nechal jen hrstku ozbrojenců a odpochodoval do Vysokozahrady, aby vyhověl předvolání svého lenního pána. Kdyby to ale udělal, musel by ji někde ukrýt; Citadela svým novicům nedovolovala mít manželky či milenky, alespoň ne veřejně. Kromě toho, když s Fialkou ještě nějaký čas zůstanu, jak potom kdy naleznu sílu ji opustit? A on ji musel opustit – anebo dezertovat. Odříkal jsem slova, připomněl si v duchu. Jestli dezertuji, bude mě to stát hlavu; a jak by to pomohlo Fialce?

Zvažoval, že poprosí Kojju Mo a jejího otce, aby divokou dívku vzali s sebou na Letní ostrovy. Toto řešení však také mělo svá nebezpečí. Jakmile Skořicový vítr vypluje ze Starého města, bude muset znovu překonat Rudovínské úžiny – a tentokrát by Fialka takové štěstí mít nemusela. Co když přestane foukat vítr a loď se ocitne v úplném bezvětří? Pokud byly příběhy, které slýchal, pravdivé, tak by mohla být unesena a stala by se solnou ženou. Děťátko by pak nejspíš hodili do moře jako zbytečnou přítěž.

Musí to být Parožnatý vrch, rozhodl Sam nakonec. Jakmile se dostaneme do Starého města, najmu povoz a nějaké koně a odvezu ji tam sám. Tak se aspoň bude moci přesvědčit o bezpečí hradu a o spolehlivosti jeho posádky, a pokud se mu cokoli z toho, co uvidí či uslyší, nebude zamlouvat, může se prostě otočit a vzít Fialku zpátky do Starého města.

Do Starého města připluli za chladného vlhkého rána. V husté mlze byl vidět jen maják Vysokověže. Přes přístav se táhl řetěz dvou tuctů shnilých lodních trupů a těsně za ním kotvila vedle tří obrovských bitevních korábů řada válečných lodí a vysoká čtyřpalubová vlajková loď lorda Vysokověžského, Čest Starého města. Skořicový vítr se musel opět podrobit prohlídce. Tentokrát přišel na palubu syn lorda Leytona Gunthor, oděný v plášti ze stříbrného brokátu a zbroji z šedě lakovaných šupin. Ser Gunthor studoval několik let v Citadele a hovořil jazykem Letních ostrovů, a tak se společně s Quhuru Mo odebrali do kapitánovy kajuty k soukromému rozhovoru.

Sam využil tento čas k tomu, aby vysvětlil Fialce své plány. „Nejdříve Citadela, kde předložím Jonovy dopisy a povím jim o smrti mistra Aemona. Předpokládám, že arcimistři pošlou pro jeho tělo povoz. Pak seženu koně a vůz, který tě dopraví k mé matce do Parožnatého vrchu. Vrátím se tak brzy, jak jen budu moci, ale možná to bude až zítra.“

„Zítra,“ zopakovala a dala mu políbení pro štěstí.

Konečně se ser Gunthor zase objevil a dal signál, aby byl řetěz lodí otevřen, takže Skořicový vítr mohl proklouznout do přístavu. Mezitím co uvazovali labutí loď, Sam se připojil ke Kojje Mo a třem z jejích lučištníků stojícím nedaleko lodní lávky. Letní ostrované byli oblečení v dech beroucích péřových pláštích, které nosili jenom na pobřeží. Sam se vedle nich cítil ve své pytlovité černi, vybledlém plášti a solí poskvrněných botách jako trhan. „Jak dlouho zůstanete v přístavu?“ zeptal se jich.

„Dva dny, deset dní, kdo ví? Podle toho, jak dlouho potrvá, než vyprázdníme palubní prostory a znovu je naplníme.“ Kojja se usmála. „Můj otec musí také navštívit šedé mistry. Má na prodej knihy.“

„Může Fialka zůstat na palubě, dokud se nevrátím?“

„Fialka tu může zůstat, jak dlouho bude chtít.“ Strčila Sama do břicha prstem. „Nesní toho tolik jako někteří.“

„Už nejsem tak tlustý jako dřív,“ hájil se Sam. Cesta na jih se o to postarala. Věčné hlídky a k jídlu nic než ovoce a ryby. Letní ostrované ovoce a ryby milovali.

Sam následoval lučištníky po lávce, ale jakmile byli na břehu, jejich společnost se rozdělila a šli si každý po svém. Doufal, že si cestu do Citadely stále pamatuje. Staré město bylo změtí ulic a uliček a on neměl čas tam bloudit.

Den byl vlhký, a tak byly dlažební kameny pod jeho nohama mokré a kluzké, uličky zahalené v mlze a tajemnu. Sam se jim vyhýbal, jak jen mohl, a držel se říční cesty, která se vinula podél Medovíny srdcem Starého města. Byl to dobrý pocit, mít pod nohama pevnou půdu místo houpající se paluby, a přesto měl z té procházky nepříjemný pocit. Cítil na sobě oči vyhlížející z balkonů a oken, pozorující ho z temných vchodů. Na Skořicovém větru znal každý obličej. Tady, kamkoli se otočil, viděl jen dalšího cizince. Ještě horší bylo pomyšlení, že by jej mohl vidět někdo, kdo ho zná. Lord Randyll Tarly byl ve Starém městě známý, ale málo milovaný. Sam nevěděl, co by bylo horší: být poznán jedním z nepřátel jeho otce, nebo jedním z jeho přátel. Přitáhl si plášť těsněji ke krku a zrychlil krok.

Bránu Citadely strážil z obou stran pár vysokých zelených sfing s těly lvů, křídly orlů a ocasy hadů. Jedna měla mužský obličej, druhá ženský. Hned za ní stálo Písařovo ohniště, kam obyvatelé Starého města přicházeli hledat akolyty, aby jim napsali jejich žádosti a přečetli jejich dopisy. V otevřených stáncích tam seděla polovina tuctu znuděných písařů, čekala na zákazníky. V dalších stáncích se nakupovaly a prodávaly knihy. Sam se zastavil u jednoho, v němž nabízeli mapy, a prostudoval si ručně kreslený plánek Citadely, aby zjistil, jak se nejrychleji dostane na Senešalův dvůr.

Cesta se dělila v místech, kde na vysokém kamenném koni obkročmo seděla socha krále Daerona prvního, jehož meč byl zvednutý směrem k Dorne. Na hlavě Mladého draka seděl racek a dva další na čepeli meče. Sam se vydal levou cestou, která vedla podél řeky. V Plačícím doku chvíli pozoroval dva akolyty, jak pomáhají starému muži nasednout do člunu ke krátkému převozu na Krvavý ostrov. Do člunu nastoupila také mladá matka chovající v náručí plačící děťátko, ne o moc starší než Fialčino. Pod přístavištěm se na mělčinách brodili kuchtíci, sbírali žáby. Kolem prošel zástup růžovolících noviců ubírajících se směrem k septu. Měl jsem sem přijít, když jsem byl v jejich věku, pomyslel si Sam. Kdybych byl tehdy utekl a přijal falešné jméno, ztratil bych se mezi ostatními novici. Otec by mohl předstírat, že Dickon je jeho jediný syn. Pochybuji, že by se vůbec namáhal pátrat po mně, pokud bych si ovšem nevzal mezka, na kterém bych mohl jet. V tom případě by mne možná nechal štvát, ale jen kvůli tomu mezkovi.

Před Senešalovým dvorem zamykali rektoři staršího novice do klády. „Kradl jídlo v kuchyni,“ vysvětloval jeden z nich akolytům, kteří tam čekali vedle hromádek hnijící zeleniny, aby ji mohli házet po odsouzenci. Všichni si měřili Sama zvědavými pohledy, když šel kolem ve svém černém plášti nadouvajícím se za ním jako plachta.

Za dveřmi nalezl síň s kamennou podlahou a vysokými lomenými okny. Na vzdáleném konci seděl na vyvýšeném stupínku muž s pobledlým obličejem, cosi škrábal brkem do účetní knihy. Třebaže byl oděný v mistrovském rouchu, neměl kolem krku řetěz. Sam si odkašlal. „Dobrý den.“

Muž vzhlédl a nezdálo se, že by byl návštěvníkem potěšen. „Jsi cítit novicem.“

„Doufám, že se jím brzy stanu.“ Sam vytáhl dopis, který mu dal Jon Sníh. „Připlul jsem od Zdi s mistrem Aemonem, ale ten zemřel během plavby. Kdybych si mohl promluvit se senešalem…“

„Tvé jméno?“

„Samwell. Samwell Tarly.“

Muž zapsal jeho jméno do knihy a mávl brkem k lavici u zdi. „Sedni si. Až tě budou chtít, zavolají tě.“

Sam se posadil na lavici.

Jiní přicházeli a odcházeli. Někteří přinesli vzkaz a odešli. Další promluvili s mužem na stupínku a pak byli posláni do dveří za ním a vzhůru po točitém schodišti. Někteří se posadili k Samovi na lavici a čekali, až budou vyvolána jejich jména. Byl si téměř jistý, že někteří z těch, které zavolali, přišli až po něm. Když se to stalo počtvrté či popáté, vstal a znovu přešel místnost. „Jak dlouho to ještě potrvá?“

„Senešal je zaneprázdněný muž.“

„Připlul jsem až od Zdi.“

„Pak ti určitě nebude vadit, když ještě chvíli počkáš.“ Mávl brkem. „Jdi se posadit na lavici, tamhle pod okno.“

Sam se vrátil na lavici. Uplynula další hodina. Jiní vstupovali, pohovořili s mužem na stupínku, chvíli čekali a pak byli vpuštěni dál. Vrátný se neobtěžoval ani tím, aby se za celou tu dobu na Sama podíval. Jak den pokračoval, mlha venku řídla a lomenými okny pronikalo v šikmých pásech bledé sluneční světlo. Sam pozoroval tečky prachu tančící ve světle. Zívl, pak znovu. Olupoval si prasklý puchýř na dlani, potom zaklonil hlavu a zavřel oči.

Zřejmě usnul. Pak zaslechl, jak muž na stupínku vyvolává jméno. Sam se zbrkle zvedl – a znovu se posadil, protože si uvědomil, že to jméno nebylo jeho.

„Musíš Lorcasovi podstrčit nějaký peníz, jinak tu budeš čekat tři dny,“ řekl hlas vedle něho. „Co přivádí Noční hlídku do Citadely?“

Ten, co promluvil, byl štíhlý, pružný, pohledný mladík, oděný v kamaších ze srnčiny a ocvočkované vestě příjemně zelené barvy. Jeho kůže byla barvy světlehnědého piva a na hlavě měl čupřinu hustých černých kudrn, která vybíhala do špičky nad jeho velkýma černýma očima. „Lord velitel obnovuje opuštěné hrady,“ vysvětloval Sam. „Potřebuje další mistry, kvůli havranům… peníz jsi říkal?“

„Drobná mince postačí. Za stříbrného jelena by tě Lorcas odnesl k senešalovi na vlastním hřbetě. Je už padesát let akolytou. Nesnáší novice, především novice urozeného původu.“

„Jak poznáš, že jsem urozeného původu?“

„Stejně jako ty poznáš, že jsem poloviční Dorn.“ Řekl to s úsměvem a s měkkým dornským přízvukem.

Sam zašmátral po drobných. „Ty jsi novic?“

„Akolyta. Alleras, někteří mi říkají Sfinga.“

Sam sebou při tom jménu škubl. „Sfinga je rébus, ne luštitel,“ vyhrkl. „Víš, co to znamená?“

„Ne. Nějaká hádanka?“

„Kéž bych tak věděl. Já jsem Samwell Tarly. Sam.“

„Rád tě poznávám. A co přivádí Samwella Tarlyho k arcimistru Theobaldovi?“

„On je senešal?“ vyhrkl Sam zmateně. „Mistr Aemon říkal, že senešal se jmenuje Norren.“

„Už dvě období ne. Teď máme každý rok nového. Arcimistrové o ten úřad losují a většina z nich ho považuje za nevděčnou úlohu, která je odvádí od jejich skutečné práce. Tento rok si černý kámen vytáhl arcimistr Walgrave, ale jeho rozum bloudí, a tak se přihlásil Theobald a nabídl se, že jeho rok odslouží. Je to nevrlý muž, ale dobrý. Říkal jsi mistr Aemon?

„Ano.“

„Aemon Targaryen?

„Kdysi. Většina jej zvala jen mistr Aemon. Zemřel během naší cesty na jih. Jak je možné, že o něm víš?“

„Jak by ne? Byl víc než jen nejstarším žijícím mistrem. Byl nejstarším mužem v Západozemí a prožil víc historie, než se kdy naučil arcimistr Perestan. Mohl nás toho hodně naučit – a ještě víc o vládě svého otce. Jak starý byl, víš to?“

„Jedno sto a dvě léta.“

„A co dělal na moři, v jeho věku?“

Sam tu otázku chvíli zvažoval, říkal si, jak by na ni měl odpovědět. Sfinga je rébus, ne luštitel. Že by myslel mistr Aemon tuto Sfingu? Připadalo mu to nepravděpodobné. „Lord velitel Sníh ho poslal pryč, aby mu zachránil život,“ začal váhavě. S rozpaky mluvil o králi Stannisovi a Melisandře z Ašaje. Tímhle chtěl skončit, ale jedna věc vedla k další a Sam zjistil, že mluví o Manceovi Nájezdníkovi a jeho divokých, o královské krvi a dracích, a než si uvědomil, co se děje, vyřinul se z něj zbytek: živé mrtvoly na Pěsti prvních lidí, Jiný na jeho mrtvém koni, vražda Starého medvěda v Crasterově baště, Fialka a jejich útěk, Bělostrom a Malý Pávka, Studenoruký a havrani, zvolení Jona lordem velitelem, Černý pták, Dareon, Braavos, draci, které Xhondo viděl v Qarthu, Skořicový vítr a všechno, co šeptal mistr Aemon na samém konci. Vynechal jenom tajemství, o kterých přísahal, že je neprozradí, o Branu Starkovi a jeho společnících a o dětech, které Jon Sníh vyměnil. „Daenerys je jediná naděje,“ dokončil. „Aemon řekl, že Citadela jí musí okamžitě poslat mistra, aby ji přivedl domů do Západozemí, než bude příliš pozdě.“

Alleras napjatě naslouchal. Čas od času zamrkal, ale nikdy se nezasmál a ani jednou ho nepřerušil. Když Sam skončil, zlehka se ho dotkl na předloktí štíhlou hnědou rukou a řekl: „Ušetři si svůj peníz, Same. Theobald by ti z toho neuvěřil ani polovinu, ale jsou zde tací, co by mohli. Půjdeš se mnou?“

„Kam?“

„Promluvit si s arcimistrem.“

Musíš jim to říct, Same, řekl mistr Aemon. Musíš to říct arcimistrům. „Dobrá tedy.“ K senešalovi se může vždycky vrátit zítra, s penízem v ruce. „Jak daleko budeme muset jít?“

„Ne příliš. Na Ostrov havranů.“

K tomu, aby se dostali na Ostrov havranů, nepotřebovali člun; zvětralý dřevěný padací most jej spojoval s východním břehem. „Ptačinec je nejstarší budova v Citadele,“ řekl mu Alleras, když přecházeli nad pomalu plynoucími vodami Medovíny. „Ve Věku hrdinů to byla údajně pevnost pirátského lorda, který tam seděl a okrádal lodě vplouvající do řeky.“

Stěny tam byly porostlé mechem a plazivým vínem a po cimbuří si místo lučištníků vykračovali havrani. Padací most nebyl zvednut, co živí pamatovali.

Uvnitř hradních zdí bylo chladno a šero. Nádvoří zaplňoval prastarý čarostrom, tak jako tomu bylo do doby, co byly tyto zdi vztyčeny. Vyřezaná tvář na kmeni byla porostlá stejným rudým mechem, jaký ztěžka visel z bledých větví. Zdálo se, že polovina větví je mrtvá, ale jinde stále ševelilo pár rudých listů; právě tam rádi sedávali havrani. Strom jich byl plný a další byli v lomených oknech nad ním, kolem celého nádvoří. Země byla poseta jejich trusem. Jak přecházeli nádvoří, jeden jim zapleskal křídly nad hlavou a Sam uslyšel ostatní, jak na sebe navzájem krákají. „Arcimistr Walgrave má komnaty v západní věži, pod bílým ptačincem,“ řekl mu Alleras. „Bílí havrani a černí se spolu ustavičně hádají jako Domové a Bažináři, tak je raději drží od sebe.“

„Bude arcministr Walgrave chápat, co říkám?“ divil se Sam. „Říkal jsi, že jeho rozum už bloudí.“

„Má dobré dny a špatné,“ řekl Alleras, „ale ty nejdeš navštívit Walgravea.“ Otevřel dveře k severní věži a začal vystupovat nahoru. Sam šplhal za ním. Seshora se ozývalo třepetání a mumlání a tu a tam vzteklý výkřik, jak si havrani stěžovali, že je někdo budí.

Na vrcholu schodiště seděl přede dveřmi z dubu a železa bledý světlovlasý mladík zhruba Samova věku, pravým okem upřeně hleděl do plamene svíce, levé měl zakryté vodopádem popelavě světlých vlasů. „Na co se to díváš?“ zeptal se jej Alleras. „Na svůj osud? Svoji smrt?“

Mladík se otočil od svíce, zamrkal. „Na nahé ženy,“ odpověděl. „Kdo je to tentokrát?“

„Samwell. Novic, přišel navštívit Mága.“

„Citadela už není tím, co bývala,“ posteskl si mladík. „Dnes přijmou kohokoli. Snědé psy a Dorny, pasáčky vepřů, mrzáky, kretény – a teď i černě oděnou velrybu. A já si vždycky myslel, že kytovci jsou šediví.“ Na jednom rameni měl nařasený zeleně a zlatě pruhovaný poloplášť. Byl velmi pohledný, třebaže jeho oči byly lstivé a jeho ústa krutá.

Sam ho znal. „Leo Tyrell.“ Pouhé vyslovení toho jména mu navodilo pocit, jako by byl stále sedmiletý chlapec a měl si pomočit spodní prádlo. „Já jsem Sam z Parožnatého vrchu. Syn lorda Randylla Tarlyho.“

„Opravdu?“ Leo se na něj znovu podíval. „Asi to opravdu budeš ty, i když tvůj otec všem řekl, že jsi mrtvý. Nebo si jen přál, abys byl?“ Ušklíbl se. „Pořád ještě jsi zbabělec?“

„Ne,“ zalhal Sam. Jon mu to přikázal. „Vydal jsem se za Zeď a bojoval jsem v bitvách. Říkají mi Sam Zabiják.“ Nevěděl, proč to řekl. Ta slova se z něj vyhrnula sama.

Leo se dal do smíchu, ale než stačil něco říct, dveře za ním se otevřely. „Tak pojď, Zabijáku,“ zavrčel muž ve dveřích. „A ty taky, Sfingo. Hned.“

Marwyn měl kolem býčího krku řetěz z mnoha kovů. A také vypadal spíš jako přístavní lupič než jako mistr. Hlavu měl na své tělo příliš velkou a způsob, jakým mu vyčnívala dopředu z ramen, společně s mohutnou hranatou čelistí navozovaly dojem, jako by chtěl někomu urvat hlavu. Třebaže byl malý a podsaditý, měl silný hrudník a ramena a jako kámen tvrdé pivní břicho napínající tkanice koženého kabátce, který měl namísto roucha. Z uší a nosu mu trčely rozježené bílé chlupy. Měl huňaté obočí, několikrát přeražený nos a zuby zbarvené skvrnitou červení od kyselolistu. A ty největší ruce, jaké kdy Sam viděl.

Když Sam zaváhal, jedna z těch tlap jej popadla za ruku a vtáhla dveřmi dovnitř. Místnost za nimi byla velká a kulatá. Všude byly knihy a svitky poházené po stolech a naskládané na podlaze v hromadách čtyři stopy vysokých. Stěny pokrývaly vybledlé tapiserie a otrhané mapy. V krbu plápolal pod měděným kotlem oheň; cokoli v něm bylo, páchlo to spáleninou. Kromě toho vycházelo jediné světlo z vysoké černé svíce uprostřed místnosti.

To světlo bylo nepříjemně jasné. A bylo na něm cosi divného. Plamen se nemihotal, i když arcimistr Marwyn zavřel dveře tak rázně, že z nejbližšího stolu odletěly papíry. Navíc to světlo dělalo cosi zvláštního s barvami. Bílé byly jasné jako čerstvě padlý sníh, žlutá zářila jako zlato, rudé se proměnily v plamen, ale stíny byly tak černé, že vypadaly jako hrobové jámy. Sam zjistil, že na to zírá s otevřenými ústy. Samotná svíce byla tři stopy vysoká a štíhlá jako meč, hrbolatá a pokroucená, černá a lesklá. „To je…?“

„…obsidián,“ řekl jiný muž v místnosti, bledý otylý mladík s těstovitým obličejem, kulatými rameny, měkkýma rukama, blízko posazenýma očima a skvrnami od jídla na rouchu.

„Říkej tomu dračí sklo.“ Arcimistr Marwyn pohlédl na svíci. „Hoří, ale není stravována.“

„Co živí plamen?“ zajímal se Sam.

„Co živí dračí oheň?“ Marwyn se posadil na stoličku. „Veškerá valyrijská magie vychází z krve nebo ohně. Čarodějové Svobodné državy dokázali s jedinou z těchto skleněných svící vidět přes hory, moře a pouště. Usazeni před svými svícemi mohli vstupovat do snů člověka a dávat mu moudrost, a hovořit k dalšímu, co byl půl světa daleko. Myslíš si, že to mohlo být užitečné, Zabijáku?“

„Už bychom nepotřebovali havrany.“

„Jen po bitvách.“ Arcimistr odloupl z žoku plátek kyselolistu, strčil si jej do úst a začal přežvykovat. „Pověz mi všechno, co jsi řekl dornské sfinze. Vím z toho hodně a ještě víc, ale některé podrobnosti unikly mé pozornosti.“

Byl to muž, kterému se nedalo odmítnout. Sam na okamžik zaváhal, pak svůj příběh vypověděl znovu, zatímco Marwyn, Alleras a další novic naslouchali. „Mistr Aemon věřil, že Daenerys Targaryen je naplněním proroctví… ona, nikoli Stannis ani princ Rhaegar, ani princátko, kterému rozbili hlavu o zeď.“

„Narozená uprostřed soli a kouře, pod krvácející hvězdou. Znám to proroctví.“ Marwyn otočil hlavu a vyplivl na podlahu rudý hlen. „Ne že bych mu důvěřoval. Gorghan ze Starého Ghisu kdysi napsal, že proroctví je jako zrádná žena. Vezme tvůj úd do úst a ty sténáš rozkoší a myslíš si, jak je to milé, jak je to krásné, nádherné… a pak scvakne zuby k sobě a tvé steny rozkoše se promění ve výkřiky bolesti. Taková je povaha proroctví, řekl Gorghan. Proroctví ti pokaždé ukousne úd.“ Chvíli přežvykoval. „Přesto…“

Alleras popošel k Samovi. „Aemon by se za ní vydal sám, kdyby měl dost sil. Chtěl po nás, abychom jí poslali mistra, aby jí radil a ochraňoval ji a přivedl ji bezpečně domů.“

„Opravdu?“ Arcimistr Marwyn pokrčil rameny. „Možná je dobře, že zemřel dřív, než se dostal do Starého města. Jinak by ho šedé ovce zřejmě musely zabít.“

„Zabít ho?“ řekl Sam šokované. „Proč?“

„Kdybych ti to řekl, mohly by zabít i tebe.“ Marwyn se usmál příšerným rudým úsměvem. „Kdo si myslíš, že posledně pozabíjel všechny draky? Stateční drakobijci vyzbrojení meči?“ Odplivl si. „Ve světě, který buduje Citadela, není místo pro magii, proroctví a skleněné svíce, tím méně pak pro draky. Zeptej se sám sebe, proč bylo Aemonu Targaryenovi umožněno promarnit svůj život na Zdi, když měl být podle všech práv povýšen na arcimistra. To jeho krev byla příčinou. Nemohli mu důvěřovat. O nic víc, než mohu já.“

„Co uděláš?“ zeptal se ho Alleras Sfinga.

„Vypravím se do Otrokářského zálivu místo Aemona. Ta labutí loď, která přivezla Zabijáka, by měla být pro moje potřeby vyhovující. Šedé ovce pošlou svého muže na galéře, o tom není pochyb. S dobrým větrem bych se k ní měl dostat jako první.“ Marwyn znovu pohlédl na Sama a zamračil se. „Ty… ty bys měl zůstat zde a kovat svůj řetěz. Na tvém místě bych se snažil stihnout to co nejrychleji. Přijde čas, kdy tě budou na Zdi potřebovat.“ Otočil se k novici s těstovitou tváří. „Najdi Zabijákovi suchou celu. Bude tam spát a pomůže ti krmit havrany.“

„A-a-ale,“ vyhrkl Sam, „ostatní arcimistři… Senešal… co jim mám říct?“

„Pověz jim, jak jsi chytrý a dobrý. Pověz jim, že ti Aemon nařídil, aby ses vydal do jejich rukou. Pověz jim, že jsi vždycky snil o tom, že ti jednoho dne bude umožněno nosit řetěz a sloužit vyššímu dobru, že služba je ta nejvyšší čest a poslušnost nejvyšší ctnost. Neříkej ale nic o proroctvích nebo dracích, pokud nechceš, aby ti dali do ovesné kaše jed.“ Marwyn popadl z kolíčku vedle dveří špinavý kožený plášť a uvázal si jej pod krkem. „Sfingo, postarej se o něj.“

„Postarám,“ odpověděl mladík, ale arcimistr už byl pryč. Slyšeli jeho boty dupající dolů po schodech.

„Kam odešel?“ zeptal se Sam udiveně.

„Do doků. Mág není člověk, který zbytečně ztrácí čas.“ Alleras se usmál. „Musím se ti k něčemu přiznat. Naše setkání nebylo náhodné, Same. Mág mne poslal, abych tě odchytil dřív, než promluvíš s Theobaldem. Věděl o tvém příchodu.“

„Jak?“

Alleras pokývl směrem ke skleněné svíci.

Sam chvíli hleděl na podivný bledý plamen, pak zamrkal a odvrátil pohled. Venku za oknem se smrákalo.

„V západní věži pod mou spací celou je jedna prázdná, od ní vedou schody přímo do Walgraveových pokojů,“ řekl mladík s těstovitým obličejem. „Pokud ti nebude vadit krákání, je tam dobrý výhled na Medovínu. Bude to stačit?“

„Myslím, že ano.“ Někde spát musel.

„Přinesu ti tam nějaké vlněné pokrývky. Kamenné stěny jsou v noci chladné, dokonce i tady.“

„Děkuji ti.“ Na tom bledém, měkkém mladíkovi bylo něco, co se mu nelíbilo, ale nechtěl vypadat nezdvořile, a tak dodal: „Ve skutečnosti se nejmenuji Zabiják. Jsem Sam. Samwell Tarly.“

„A já jsem Pate,“ řekl ten druhý, „jako ten pasáček vepřů.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024