Hostina pro vrány 1 (George R. R. Martin)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Cersei

Z nebe padal studený déšť, měnil růžový odstín hradeb a opevnění Rudé bašty v temně rudou barvu krve. Královna držela krále za ruku a neúprosně jej odváděla přes blátivé nádvoří k místu, kde již čekala nosítka s jejím doprovodem. „Strýc Jaime říkal, že bych mohl jet na svém koni a házet lidem drobné peníze,“ protestoval chlapec.

„Chceš snad nastydnout?“ Nechtěla to riskovat; Tommen nikdy nebyl tak odolný jako Joffrey. „Tvůj dědeček by chtěl, abys vypadal jako řádný král. Nepřijdeme přece do Velkého septa mokří a ucouraní.“ Dost špatné už je jen to, že musím zase mít na sobě smuteční šat. Černá jí nikdy neslušela. Se svou bledou pletí v ní sama napůl vypadala jako mrtvola. Vstala hodinu před svítáním, aby se vykoupala a nechala si učesat vlasy, a teď rozhodně neměla v úmyslu nechat si zničit výsledky svého snažení deštěm.

Uvnitř nosítek se Tommen opřel o polštáře a vyhlížel ven na padající déšť. „To bohové pláčou pro dědečka. Paní Jocelyn říká, že dešťové kapky jsou jejich slzy.“

„Jocelyn je blázen. Kdyby bohové mohli plakat, plakali by i pro tvého bratra. Déšť je déšť. Zatáhni ten závěs, než nám sem ještě víc naprší. Ten plášť je ze soboliny, chceš, aby ti zmokl?“

Tommen udělal, jak mu přikázala. Jeho poslušnost jí dělala starosti. Král musí být silný. Joffrey by se se mnou kvůli tomu hádal. Nikdy se nenechal snadno zastrašit. „Nehrb se tolik,“ řekla Tommenovi. „Seď jako král. Vypni ramena a narovnej si korunu. Chceš snad, aby ti spadla před všemi tvými lordy z hlavy?“

„Ne, matko.“ Chlapec se vsedě napřímil a zvedl ruce, aby si korunu narovnal. Joffova koruna byla na jeho hlavu příliš velká. Tommen vždycky tíhl spíš k zavalitosti, ale nyní vypadala jeho tvář pohublejší. Jestlipak vůbec dobře jí? Musí si zapamatovat, že se na to má zeptat stevarda. Nemohla riskovat, že Tommen onemocní, ne s Myrcellou v rukou Dornů. Časem do Joffovy koruny doroste. Dokud se tak nestane, bude možná potřebovat menší, takovou, u které nebude hrozit, že mu spolkne hlavu. Probere to se zlatníky.

Nosítka byla pomalu snášena z Aegonova Vysokého kopce. Před nimi jeli dva muži Královské gardy, bílí rytíři na bílých koních, s bílými plášti prosáklými deštěm visícími jim z ramen. Za nimi jelo padesát lannisterských strážných ve zlatě a purpuru.

Tommen vyhlížel škvírou mezi závěsy do prázdných ulic. „Myslel jsem, že tady bude víc lidí. Když zemřel otec, vyšli ven všichni lidé, aby se podívali, jak jedeme kolem.“

„Déšť je zahnal dovnitř.“ v Králově přístavišti nikdy neměli lorda Tywina rádi. On také nikdy o jejich lásku nestál. „Lásku nemůžeš jíst ani si za ni nekoupíš koně, ani nevyhřeje tvé síně za chladné noci,“ slyšela ho říkat jednou Jaimemu, když její bratr ještě nebyl starší než nyní Tommen.

Ve Velkém Baelorově septu, té mramorové nádheře na vrcholu Visenyina kopce, byl malý zástup truchlících početně převážen zlatými plášti, které ser Addam Marbrand přivedl sem nahoru přes náměstí. Další přijdou až později, říkala si královna v duchu, zatímco jí ser Meryn Trant pomáhal z nosítek. Na ranní bohoslužbu měli být vpuštěni jen urození a jejich doprovod; odpoledne se bude konat další pro měšťanstvo a večerní modlitby byly přístupné pro všechny – Cersei se na ně bude muset vrátit, aby ji prostý lid viděl truchlit. Dav musí dostat svoje představení. Bylo to otravné. Byly tu úřady, které potřebovala obsadit, válka, kterou musela vyhrát, říše, které měla vládnout. Její otec by to byl pochopil.

Na vrcholu schodiště je již čekal nejvyšší septon, shrbený starý muž s chumáčovitým šedým vousem, tak nachýlený pod tíhou svých ozdobně vyšívaných rouch, že jeho oči byly ve stejné úrovni s královninou hrudí… třebaže jeho koruna, vzdušný výtvor z broušeného křišťálu a tepaného zlata, dodávala k jeho výšce dobrou stopu a půl.

Tuto korunu mu dal lord Tywin, aby jí nahradil tu, jež se ztratila, když rozlícený dav zabil předchozího nejvyššího septona. V den, kdy vyplula Myrcella do Dorne, vytáhli toho tlustého blázna z jeho nosítek a roztrhali ho na kusy. Tamten byl především nenasyta a byl povolný. Tento… Tento nejvyšší septon byl Tyrionovou volbou, jak si Cersei náhle uvědomila. Bylo to znepokojivé pomyšlení.

Skvrnitá ruka starého muže vypadala jako kuřecí pařát, jak tak vyčnívala z rukávu pokrytého zlatými ozdobami ve tvaru spirálek a malými křišťály. Cersei poklekla na vlhký mramor a políbila mu prsty, ale Tommenovi to zakázala. Co všechno o mně ví? Co mu trpaslík řekl? Nejvyšší septon se usmíval, když ji provázel do septa. Byl to ale výhružný úsměv plný nevyslovené vědomosti, nebo jen bezděčné cuknutí vrásčitých rtů starého muže? Královna si tím nebyla jistá.

Pomalu kráčela skrze Lampovou síň pod koulemi z barevných sklíček zasazených v olověných rámečcích, svírajíc Tommenovu dlaň ve své. Trant a Černokotlý je provázeli každý z jedné strany. Voda z jejich plášťů odkapávala na podlahu, kde se srážela do loužiček. Nejvyšší septon šel neuvěřitelně pomalu, opíral se o hůl ze dřeva čarostromu, zakončenou křišťálovou koulí. Provázelo jej sedm z Nejoddanějších, třpytících se ve stříbrném brokátu. Tommen měl pod svým pláštěm ze soboliny zlatý brokát, královna pak staré šaty z černého sametu, lemované hermelínem. Nebyl čas nechat si ušít nové a nemohla si na sebe obléknout tentýž oděv, v jakém byla na pohřbu svého syna, ani ten, ve kterém pohřbívala Roberta.

Alespoň že se ode mne nebude očekávat, že si obléknu smuteční šat kvůli Tyrionovi. Na to se obléknu do rudého hedvábí a zlatého brokátu a do vlasů si vetknu rubíny. Nechala vyhlásit, že člověk, který jí přinese Tyrionovu hlavu, bude povýšen do panského stavu, bez ohledu na to, jak nízký či ubohý je jeho původ nebo postavení. Havrani roznesli její slib do všech koutů Sedmi království, a zvěst se brzy rozšíří za Úzké moře do devíti Svobodných měst a zemí za nimi. Ať si Skřet klidně uteče na konec světa, mně neunikne.

Královské procesí prošlo vnitřními dveřmi do prostorného srdce Velkého septa a kráčelo dál širokou uličkou, jednou ze sedmi, které se střetávaly pod kopulí. Po levici i po pravici klesali při jejich průchodu na kolena urození smuteční hosté. Bylí tam mnozí z vazalů jejího otce a rytíři, kteří bojovali po boku lorda Tywina v půl stovce bitev. Pohled na ně ji naplnil sebedůvěrou. Nezůstala jsem bez přátel.

Pod vysokou kopulí ze skla, zlata a křišťálu leželo tělo lorda Tywina Lannistera na stupňovitém mramorovém katafalku. U jeho hlavy stál na stráži Jaime, zdravou rukou svíral jílec vysokého zlatého meče, jehož hrot byl opřený o podlahu. Plášť s kápí, který měl na sobě, byl bílý jako padlý sníh a šupiny jeho dlouhé drátěné košile byly z perleti zdobené zlatem. Lord Tywin by byl chtěl, aby se oblékl do lannisterského zlata a purpuru, pomyslela si. Vždycky ho přivádělo k zuřivosti, když viděl Jaimeho celého v bílém. Její bratr si také opět nechával narůst vous. Bradu a tváře mu pokrývalo strniště a dodávalo jeho obličeji drsné, pusté vzezření. Alespoň mohl počkat, dokud nebudou otcovy kosti pohřbeny pod Skálu.

Cersei vedla krále nahoru po třech krátkých schodech, aby poklekl vedle těla. Tommenovy oči byly zaplněné slzami. „Plač tiše,“ řekla mu, naklánějíc se k němu. „Jsi král, ne uřvané dítě. Tvoji vazalové tě pozorují.“ Chlapec si otřel slzy hřbetem ruky. Měl její oči, smaragdově zelené, stejně velké a jasné, jako bývaly Jaimeho oči, když byl v Tommenově věku. Její bratr býval tak pěkný chlapec… ale taky divoký, divoký jako Joffrey, opravdové lvíče. Bude mne potřebovat, abych ho naučila, jak vládnout, a ochránila jej před jeho nepřáteli. Někteří z nich stáli kolem nich dokonce i nyní, tvářili se, že jsou přátelé.

Tiché sestry lorda Tywina oblékly, jako by se měl vydat do poslední bitvy. Měl na sobě svoji nejlepší plátovou zbroj, těžkou ocel v barvě temného purpuru, zlatě vykládanou na dlouhých rukavicích, stehenních plátech a hrudním plátu. Jeho náloketnice byly zářícími zlatými slunci, na každém rameni se krčila zlatá lvice a na hřebeni přilbice položené vedle jeho hlavy byl hřivnatý zlatý lev. Na hrudi mu ležel dlouhý meč v pozlacené pochvě zdobené rubíny, ruce složené kolem jílce byly v rukavicích z pozlaceného pancíře. Dokonce i ve smrti si jeho tvář zachovává vznešený výraz, pomyslela si, ačkoli jeho ústa… Koutky úst jejího otce byly nepatrně zvednuté, dodávaly mu vzezření sotva patrného pobavení. Takhle by to být nemělo. Dávala to za vinu Pycellemu; měl tichým sestrám říct, že lord Tywin Lannister se nikdy neusmíval. Ten muž je stejně neužitečný jako bradavky na hrudním plátu. Onen poloviční úsměv jaksi dělal lorda Tywina méně hrozivým. To, a ještě skutečnost, že měl zavřené oči. Oči jejího otce byly vždycky znepokojivé; světle zelené, takřka průzračné, zlatě tečkované. Ty oči dokázaly prohlédnout člověka naskrz, viděly, jak slabý a bezcenný a ošklivý je hluboko uvnitř. Když se na tebe podíval, hned jsi věděl, že o tobě ví všechno.

Nezvány k ní přišly vzpomínky na hostinu, kterou pořádal král Aerys, když Cersei poprvé přišla ke dvoru, dívka nezkušená jako letní tráva. Starý Dobrovětrský blábolil cosi o zvýšení daně za víno, když pán Kouřovec náhle řekl: „Jestliže potřebujeme zlato, mělo by Jeho Veličenstvo přikázat tady lordu Tywinovi, aby se posadil na nočník.“ Aerys a jeho patolízalové se tomu hlasitě smáli, zatímco její otec jen pozoroval Kouřovce nad svým vinným pohárem. Ještě dlouho poté, co veselí odeznělo, ten pohled přetrvával. Kouřovec se odvrátil, otočil se zpátky, setkal se s otcovýma očima, pak se opět odvrátil, vypil korbel piva a odpotácel se s rudou tváří, poražen upřeným pohledem páru očí.

Oči lorda Tywina jsou teď navždy zavřené, pomyslela si Cersei. Teď je to můj pohled, před kterým se budou choulit, moje zamračení, ze kterého musejí mít strach. Já jsem taky lvice.

V septu bylo šero, když venku byla tak šedivá obloha. Pokud by déšť vůbec někdy přestal, slunce by dopadalo do septa skrze zavěšené krystaly a zalévalo by mrtvého všemi barvami duhy. Pán Casterlyovy skály si duhu zasluhoval. Byl to velký muž. Já ale budu větší. Za tisíc let ode dneška, až budou mistři psát o těchto časech, budeš pamatován pouze jako předek královny Cersei.

„Matko.“ Tommen ji zatahal za rukáv. „Co to tu tak strašně smrdí?“

Můj pan otec. „Smrt.“ Cítila to taky; slabý šepot rozkladu, ze kterého by nejraději nakrčila nos. Nevěnovala tomu pozornost. Za katafalkem stálo sedm septonů ve stříbrných róbách, prosili Otce na nebesích, aby soudil lorda Tywina spravedlivě. Když byli hotovi, shromáždilo se před oltářem Matky sedmdesát sedm sept a začaly zpívat o jejím milosrdenství. Tommen se do té doby už neklidně vrtěl, a dokonce i královnu začínala bolet kolena. Pohlédla na Jaimeho. Její bratr tam stál, jako by byl vytesán z kamene, a neopětoval její pohled.

V lavicích klečel se shrbenými rameny jejich strýc Kevan a vedle něj jeho syn. Lancel vypadá hůř než jeho otec. Třebaže mu bylo teprve sedmnáct, mohl by se vydávat za muže již sedmdesátiletého; vyzáblý, s šedým obličejem, propadlými tvářemi, vpadlýma očima a vlasy bílými a lámavými jako křída. Jak může být Lancel mezi živými, když je Tywin Lannister mrtvý? Copak přišli bohové o rozum?

Lord Gyles kašlal víc než obvykle a zakrýval si nos čtvercem rudého hedvábí. Taky to cítí. Velmistr Pycelle měl zavřené oči. Jestli usne, přísahám, že ho nechám zmrskat. Na pravé straně od katafalku klečeli Tyrellové: pán Vysokozahrady, jeho ohyzdná matka a slaboduchá manželka, jeho syn Garlan a jeho dcera Margaery. Královna Margaery, opravila se v duchu; vdova po Joffovi a Tommenova nastávající. Margaery se hodně podobala svému bratrovi, Rytíři květin. Královna si říkala, jestli mají společné i jiné věci. Naše malá růže má spoustu dam, čekajících jen na to, aby jí mohly být k službám, ve dne v noci. Byly s ní i teď, téměř tucet. Cersei pozorovala jejich tváře a říkala si: Která je nejbojácnější, nejzlovolnější, nejvíce lačnící po přízni? Která má nejupovídanější jazyk? Bude si muset zapamatovat, že si to má zjistit.

Bylo úlevou, když zpěvy skončily. Zápach vycházející z mrtvoly jejího otec jako by zesílil. Většina smutečních hostí měla tolik slušnosti, že předstírala, že je všechno v pořádku, ale Cersei viděla, jak dvě sestřenice lady Margaery krčí ty svoje tyrellské nosíky. Když kráčela s Tommenem zpátky uličkou, zdálo se jí, že někoho slyšela zamumlat slovo „latrína“ a tiše se zasmát, ale když otočila hlavu, aby se podívala, kdo to promluvil, zíralo na ni jen moře prázdných obličejů. Nikdy by se neodvážili žertovat o něm, když ještě žil. Proměnil by jejich vnitřnosti ve vodu pouhým pohledem.

Zpátky v Lampové síni se kolem nich shlukli jako hejno much smuteční hosté, dychtiví zasypat je zcela zbytečnými projevy soustrasti. Rudovínovic dvojčata jí políbila ruku, jejich otec tváře. Hallyne Pyromancer slíbil, že v den, kdy se kosti jejího otce vydají na západ, bude na obloze nad městem plát hořící ruka. Lord Gyles jí mezi kašláním řekl, že najal mistrovského kameníka, aby vytesal sochu lorda Tywina, která bude stát věčnou stráž vedle Lví brány. Pán Bobulovský se objevil s náplastí přes pravé oko, přísahal, že ji bude nosit, dokud jí nebude moci přinést hlavu jejího zakrslého bratra.

Ještě ani neunikla pazourům toho blázna, když zjistila, že byla zahnána do úzkých lady Falyse a jejím manželem rytířem Balmanem Březovským. „Moje paní matka vzkazuje, že vám vyjadřuje tu nejhlubší soustrast, Výsosti,“ bublala na ni Falyse. „Lollys musela ulehnout na porodní lože a matka měla pocit, že bude lépe zůstat u ní. Prosí za prominutí a říkala, abych se zeptala… moje matka obdivovala nejvíc ze všech mužů právě zesnulého lorda Tywina. Kdyby se mé sestře narodil chlapeček, přála by si pojmenovat jej Tywin, kdyby… kdyby vám to nevadilo.“

Cersei na ni hleděla plna zděšení. „Tvoje slaboduchá sestra se nechala znásilnit polovinou Králova přístaviště a Tanda si myslí, že poctí toho bastarda jménem mého otce? Ne, myslím, že to nedovolím.“

Falyse sebou škubla, jako by byla dostala políček, ale její manžel si pouze uhladil palcem hustý plavý knírek. „Já to paní Tandě také říkal. Najdeme pro Lollysina bastarda, ehm… vhodnější jméno, dávám vám své slovo.“

„Postarej se o to.“ Cersei se k nim otočila ramenem a zamířila pryč. Tommen mezitím upadl do spárů Margaery Tyrrel a její matky, jak si všimla. Královna trnů byla tak malá, že ji Cersei na okamžik považovala za další dítě. Než mohla svého syna před růžemi zachránit, tlak davu ji přivedl tváří v tvář jejímu strýci. Když mu královna připomněla, že se s ním chce později setkat, ser Kevan jen znaveně přikývl a požádal, zda se smí vzdálit. Lancel ale setrvával, dokonalý obraz člověka, který je jednou nohou v hrobě. Ovšem slézá dovnitř, nebo vylézá ven?

Cersei se přinutila usmát. „Lancele, těší mne, když vidím, že již vypadáš mnohem silnější. Mistr Ballabar nám přinesl tak ošklivé zvěsti, že jsme se obávali o tvůj život. Ale já si myslela, že jsi teď už na cestě do Darry, abys převzal svoje panství.“ Její otec jmenoval Lancela po Bitvě na Černovodě lordem, jako úlitbu svému bratru Kevanovi.

„Zatím ještě ne. Na mém hradu vládnou psanci.“ Hlas jejího bratrance byl stejně slabý jako knírek nad jeho horním rtem. Třebaže mu vlasy zbělely, chmýří jeho knírku si zachovalo pískovou barvu. Cersei často hledívala vzhůru na jeho tvář, zatímco byl ten chlapec v ní a svědomitě se pohyboval sem a tam. Vypadá to, Jako by měl na horním rtu rozmazanou špínu, Vždycky mu vyhrožovala, že mu na něj plivne a otře jej. „Můj otec říká, že říční krajiny potřebují silnou ruku.“

Škoda že dostanou tu tvoji, chtěla říct. Místo toho se usmála. „A také se prý máš oženit.“

Přes ztrhaný obličej mladého rytíře přelétl zasmušilý úsměv. „Freyovo děvče, a nikoli podle mé volby. Dokonce to ani není panna. Vdova, z Darryho krve. Můj otec říká, že mi pomůže s tamními rolníky, jenže všichni rolníci jsou mrtví.“ Natáhl se po její ruce. „Je to kruté, Cersei. Její Výsost přece ví, že miluji –“

„– rod Lannisterů,“ dořekla to za něj. „O tom nikdo nepochybuje, Lancele. Ať ti tvoje žena dá silné syny.“ Raději však nenechávej jejího dědečka uspořádat svatební hostinu. „Jsem si jistá, že v Darry vykonáš mnoho šlechetných činů.“

Lancel zbědované přikývl. „Když se zdálo, že bych mohl zemřít, můj otec ke mně přivedl nejvyššího septona, aby se za mne modlil. Je to dobrý člověk.“ Oči jejího bratrance byly mokré a lesklé, oči dítěte ve tváři starého muže. „Říká, že mne Matka ušetřila z nějakého svatého účelu, abych mohl odčinit svoje hříchy.“

Cersei si říkala, jak má v úmyslu odčinit obcování s ní. Pasovat jej na rytíře byla chyba, a jít s ním do postele ještě větší. Lancel byl slabý jako rákos, a jeho nově nalezená zbožnost se jí pranic nezamlouvala; mnohem zábavnější byl, když se snažil napodobovat Jaimeho. Co tenhle ukňouraný blázen asi napovídal nejvyššímu septonovi? A co poví svojí malé Freyové, až spolu budou ležet ve tmě? Když se jí přizná, že lehával s Cersei, nu, to by ještě přežila. Muži o ženách vždycky lhali; mávla by nad tím rukou jako nad bohapustou pomluvou nezkušeného chlapce uchváceného její krásou. Ovšem pokud bude zpívat o Robertovi a víně… „Odčinění lze nejlépe dosáhnout pomocí modlitby,“ řekla mu. „Tiché modlitby.“ Nechala jej tam o tom přemýšlet a v duchu se obrňovala na střet s hejnem Tyrellů.

Margaery ji objala jako sestra, což královně připadalo troufalé, ovšem nebyla na místě, kde by ji za to mohla kárat. Lady Alerie a její příbuzní se spokojili s tím, že jí políbili prsty. Paní Krásnobrodská, která byla v pokročilém stavu těhotenství, požádala královnu o svolení dát dítěti jméno Tywin, bude-li to chlapec, nebo Lanna, pokud se narodí děvče. Další? zasténala málem. Říše bude Tywiny přímo zahlcená. Dala jí své svolení tak laskavě, jak jen dokázala, předstírajíc potěšení.

Zato paní Dobrovětrská ji opravdu potěšila. „Veličenstvo,“ řekla jí svým smyslným myrským hlasem, „poslala jsem vzkaz svým přátelům za Úzkým mořem, ve kterém jsem je požádala, aby se Skřeta zmocnili v okamžiku, kdy se jeho odporná tvář objeví ve Svobodných městech.“

„Máš za vodou hodně přátel?“

„V Myru mnoho. Také v Lys a Tyroši. Mocných mužů.“

Cersei jí to docela věřila. Tyřanka byla až příliš krásná: s dlouhýma nohama a vyvinutou hrudí, s hladkou olivovou pletí, smyslnými rty, velkýma tmavýma očima a hustými černými vlasy, které vždycky vypadaly, jako by právě vstala z lože. Dokonce je hříchem i cítit, jako nějaký cizokrajný lotos. „Pán Dobrovětrský a já si nepřejeme nic jiného než věrně sloužit Její Výsosti a malému králi,“ zavrněla žena s pohledem natolik obtíženým významem, jako bylo břicho paní Krásnobrodské.

Tahle je opravdu ambiciózní, a její manžel je hrdý, ale chudobný. „Musíme si spolu ještě promluvit, má paní. Taena, je to tak? Jsi velmi laskavá. Jsem si jistá, že z nás budou dobré přítelkyně.“

Pak už se na ni vrhl pán Vysokozahrady.

Mace Tyrell nebyl ani o deset let starší než Cersei, a přesto o něm smýšlela spíš jako o muži otcova věku, nikoli svého. Nebyl ani zdaleka tak vysoký, jako byl lord Tywin, ale jinak byl statnější, se silnou hrudí a ještě silnějším břichem. Vlasy měl kaštanově zbarvené, ale ve vousu již měl bílá a šedá místečka. Obličej míval často rudý. „Lord Tywin byl velký muž, výjimečný muž,“ prohlásil rozvážně, když ji políbil na obě tváře. „Obávám se, že muže jeho formátu už nezažijeme.“

Díváš se na člověka stejného, jako byl on, pomyslela si Cersei. Před tebou stojí jeho dcera. Jenže Tyrella a sílu Vysokozahrady potřebovala, aby udržela Tommena na trůnu, a tak řekla jen: „Budeme ho velmi postrádat.“

Tyrell jí položil ruku na rameno. „Žádný živý muž není hoden toho, aby si na sebe vzal zbroj lorda Tywina, to je zřejmé. Říše nicméně existuje dál a je třeba jí vládnout. Pokud je zde cokoli, čím bych mohl být v této temné hodině nápomocen, stačí, když mne o to Její Výsost požádá.“

Jestli se chceš stát královým pobočníkem, můj pane, měj odvahu požádat o to otevřeně. Královna se usmála. Ať si z toho vyčte, cokoli chce. „Mého pána je zajisté zapotřebí na Rovině?“

„Můj syn Willas je schopný chlapec,“ odpověděl muž, odmítaje přijmout její dokonale jasnou narážku. „Nohu má možná pokroucenou, ale rozum mu neschází. A Garlan si brzy zabere Jasnovodu. Rozdělena mezi ty dva bude Rovina v dobrých rukou, kdyby se stalo, že by mne bylo zapotřebí jinde. Na první místo musí přijít vláda nad říší jako celkem, jak často říkal lord Tywin. A těší mne, že právě já mohu v tomto ohledu přinést Její Výsosti dobré zprávy. Můj strýc Garth souhlasil s tím, že bude sloužit jako správce pokladny, jak si to lord Tywin přál. Právě putuje do Starého města, aby se tam nalodil. Jeho synové přijedou s ním. Lord Tywin se zmínil v tom smyslu, že by bylo záhodno najít místa rovněž pro ty dva. Snad v městské hlídce.“

Královnin úsměv zamrzl natolik, až se obávala, že jí z toho popraskají zuby. Garth Hrubián v malé radě a jeho dva bastardi ve zlatých pláštích… myslí si snad Tyrellové, že jim jen tak naservíruji říši na zlatém tácu? Arogance tohoto návrhu jí vzala dech,

„Garth mi dobře sloužil jako lord senešal, stejně jako mému otci přede mnou,“ pokračoval Tyrell. „Malíček měl nos na zlato, to nepopírám, ovšem Garth –“

„Můj pane,“ přerušila ho Cersei. „Obávám se, že došlo k nedorozumění. Již jsem požádala lorda Gylese z Růženína, aby sloužil jako nový správce pokladny, a on mne poctil tím, že mou nabídku přijal.“

Mace na ni jen hleděl. „Pán z Růženína? Ten… ukašlaný? Jenže… oni se na té věci dohodli, Výsosti. Garth je již na cestě do Starého města.“

„V tom případě raději pošli havrana lordu Vysokověžskému a požádej ho, aby zajistil, že se tvůj strýc nenalodí. Příčilo by se nám pomyšlení, že by měl Garth přetrpět plavbu po podzimním moři zcela zbytečně.“ Mile se na něj usmála.

Tyrellův tlustý krk zalila červeň. „To… lord Tywin mne ujistil, že…“ Začal prskat.

Pak se objevila jeho matka a zavěsila se do jeho rámě. „Zdá se, že lord Tywin se nepodělil o své plány s naší regentkou, i když si jaksi neumím představit proč. Přesto nemá smysl plísnit za to Její Výsost. Má docela pravdu, musíš napsat lordu Leytonovi, než Garth nastoupí na loď. Víš přece, že trpívá mořskou nemocí a jeho plynatost se vždycky ještě zhorší.“ Paní Olenna obdařila Cersei bezzubým úsměvem. „S lordem Gylesem bude v poradních komnatách lepší vzduch, ačkoli si troufám tvrdit, že to jeho věčné kašlání by mne poněkud rozptylovalo. Našeho strýce Gartha všichni zbožňujeme, ovšem trpí větry, to nelze popřít. Já si odporné pachy ošklivím.“ Její vrásčitý obličej se svraštil ještě víc. „Popravdě řečeno, i ve svatém septu jsem zachytila závan čehosi nepříjemného. Možná jste to cítila taky?“

„Ne,“ odpověděla Cersei chladně. „Pach, říkáš?“

„Spíš zápach.“

„Možná ti zde chybí tvé podzimní růže. Už tě zde zdržujeme příliš dlouho.“ Čím dříve se paní Olenny zbaví, tím lépe. Lord Tyrell nepochybně vyšle značný počet svých rytířů, aby dohlédli na to, že jeho matka bezpečně dorazí domů, a čím méně tyrellských mečů ve městě bude, tím lehčeji se bude královně spát.

„Přiznávám, že se mi po vůních Vysokozahrady již stýská,“ řekla stará paní, „ale samozřejmě nemohu odjet, dokud neuvidím, jak se moje sladká Margaery vdává za drahého malého Tommena.“

„Já ten den očekávám se stejnou dychtivostí,“ vložil se do hovoru Tyrell. „Lord Tywin a já jsme v této záležitosti náhodou již byli před stanovením data. Možná bychom spolu mohli v této diskusi pokračovat, Výsosti.“

„Brzy.“

„Brzy postačí,“ řekla paní Olenna s odfrknutím. „A teď už pojď, Maci, nechej Její Výsost, ať se může vypořádat se svým… žalem.“

Postarám se o to, abys byla mrtvá, stařeno, slíbila jí Cersei v duchu, zatímco Královna trnů třaslavě odcházela mezi svými strážnými obrovskými jako hory, párem mužů o výšce sedmi stop, kterým pobaveně říkala Levý a Pravý. Uvidíme, jak hezká z tebe bude mrtvola. Bylo zřejmé, že stará žena je přinejmenším dvakrát tak chytrá jako její syn.

Královna zachránila svého syna před Margaery a jejími sestřenicemi a zamířila s ním ke dveřím. Déšť venku konečně ustal a podzimní vzduch byl sladký a svěží. Tommen si sundal korunu. „Nasaď si ji zpátky,“ poručila mu Cersei.

„Bolí mě z ní za krkem,“ postěžoval si chlapec, ale udělal, jak mu přikázala. „Ožením se už brzy? Margaery říká, že jakmile budeme sezdáni, můžeme odjet do Vysokozahrady.“

„Do Vysokozahrady nepojedeš, ale můžeš teď jet na koni zpátky do hradu.“ Cersei pokynula rytíři Merynu Trantovi. „Přived Jeho Veličenstvu koně a požádej lorda Gylese, aby mi prokázal tu čest a jel se mnou v mých nosítkách.“ Věci se daly do pohybu rychleji, než očekávala; nesměla mařit čas.

Tommen byl při představě projížďky nadšený, a samozřejmě lord Gyles byl jejím pozváním poctěn, třebaže když ho požádala, aby se stal jejím správcem pokladny, rozkašlal se tak prudce, až dostala strach, že zemře rovnou tady a teď. Matka však byla milosrdná a Gyles se nakonec vzpamatoval natolik, že byl schopen přijmout její nabídku, a dokonce ze sebe začal vykašlávat jména mužů, které by chtěl nahradit, celní úředníky a výrobce vlny, jež jmenoval Malíček, ba dokonce jednoho ze strážců klíčů.

„Jmenuj si krávou, koho chceš, pokud z ní poteče mléko. A kdyby se tě někdo zeptal, tak jsme se na tomhle dohodli již včera.“

„Vče –“ Ohnul jej nový záchvat kašle. „Včera. Zajisté.“ Lord Gyles kašlal do kapesníku z rudého hedvábí, jako by chtěl zamaskovat krev ve svých hlenech. Cersei předstírala, že si toho nevšimla.

Když zemře, najdu si někoho jiného. Snad by mohla povolat nazpět Malíčka. Královna si nedokázala představit, že Petyr Baeliš bude moci zůstat lordem protektorem Údolí na delší čas, když byla Lysa Arryn mrtvá. Šlechticové v Údolí již byli nepokojní. Jakmile mu vezmou toho zatraceného kluka, lord Petyr se připlazí zpátky.

„Výsosti?“ zakašlal lord Gyles a otřel si ústa. „Mohl bych…“ Znovu zakašlal, „…se zeptat, kdo…“ Roztřásl jej další nápor kašle, „…bude královým pobočníkem?“

„Můj strýc,“ odpověděla nepřítomně.

Bylo jí úlevou, když před sebou spatřila velkou bránu do Rudé bašty. Svěřila Tommena do péče jeho panošů a vděčně se uchýlila do svých komnat, aby si odpočinula.

Ještě si ani nesundala boty, když dovnitř plaše vešla Jocelyn, aby jí oznámila, že je venku Qyburn a prosí o přijetí. „Pošli ho dovnitř,“ poručila královna. Vladař neodpočívá.

Qyburn byl starý, ale jeho vlasy v sobě měly víc popela než sněhu a vrásky od smíchu kolem jeho úst navozovaly dojem, že je oblíbený dědeček nějaké holčičky. Ačkoli poněkud ošuntělý dědeček. Límec jeho hávu byl roztřepený a jeden rukáv měl roztrhaný a špatně pozašívaný. „Musím se Její Výsosti omluvit za svoje vzezření,“ spustil. „Byl jsem dole v žalářích, kde jsem se dotazoval na Skřetův útěk, jak jste mi přikázala.“

„A co jsi zjistil?“

„V tu noc, kdy zmizeli lord Varys a váš bratr, se ztratil ještě třetí muž.“

„Ano, dozorce. Co s ním?“

„Ten muž se jmenoval Rugen. Dozorce, který měl na starosti černé cely. Hlavní žalářník jej popisuje jako tělnatého, neoholeného, hrubé řeči. Dozorcem byl jmenován ještě za vlády starého krále Aeryse, a přicházel si a odcházel dle libosti. Černé cely nebyly v posledních letech příliš často obývány. Ostatní dozorci se ho báli, jak se zdá, ale žádný toho o něm moc nevěděl. Neměl žádné přátele, žádné příbuzné. Neholdoval pití ani nenavštěvoval nevěstince. Jeho spací cela byla vlhká a ponurá, a sláma, na které spal, byla plesnivá. Jeho vědro přetékalo.“

„Tohle všechno už vím.“ Jaime Rugenovu celu pečlivě prohlédl a po něm ještě zlaté pláště sera Addama.

„Ano, Výsosti,“ řekl Qyburn, „ale věděla jste, že pod tím zapáchajícím nočníkem byl volný kámen, který se otvíral do malé dutiny? Takové to místo, kam by si mohl člověk schovávat cennosti, kdyby nechtěl, aby je někdo objevil?“

„Cennosti?“ To pro ni byla novinka. „Máš na mysli peníze?“ Po celou dobu měla podezření, že Tyrion si dozorce nějakým způsobem koupil.

„Nepochybně. Aby bylo jasno, ta dutina byla prázdná, když jsem ji našel. Rugen si určitě vzal svůj nepoctivě nabytý poklad s sebou, když prchal. Když jsem se ale skláněl nad otvorem se svou pochodní, uviděl jsem, jak se tam něco zablesklo, a tak jsem škrábal do hlíny, dokud jsem to nedostal ven.“ Qyburn rozevřel dlaň. „zlatou minci.“

Zlato, ano, ale Cersei chvíli trvalo, než si uvědomila, že na ní je něco zvláštního. Příliš malá, pomyslela si, příliš tenká. Ta mince byla stará a ošoupaná. Na jedné straně byla tvář krále z profilu, na druhé otisk ruky. „Tohle není náš zlaťák.“

„Ne,“ souhlasil Qyburn. „Pochází z doby před Dobytím, Výsosti. Ten král je Garth Dvanáctý a ta ruka je znakem rodu Zahradnických.“

Z Vysokozahrady. Cersei sevřela dlaň kolem mince. Co je tohle za zradu? Mace Tyrell byl jedním z Tyrionových soudců a hlasitě se dožadoval jeho smrti. Byl to nějaký úklad. Že by se po celou dobu paktoval se Skřetem, plánoval spolu s ním otcovu smrt? S Tywinem Lannisterem v hrobě byl Mace Tyrell jasnou volbou na místo králova pobočníka, ale že by zašel až tak daleko… „Nikomu o tom neřekneš ani slovo,“ nařídila.

„Její Výsost se může spolehnout na mou diskrétnost. Jakýkoli muž, který jezdí se společenstvím žoldáků, se naučí držet jazyk za zuby, jinak jej nebude mít dlouho.“

„V mém společenství rovněž.“ Královna minci odložila. Popřemýšlí o tom později. „Co ta druhá záležitost?“

„Ser Gregor.“ Qyburn pokrčil rameny. „Vyšetřil jsem ho, jak jste nařídila. Vsadil bych svůj život na to, že Zmije namočil hrot svého kopí do mantikořího jedu z východu.“

„Pycelle je jiného názoru. Řekl mému otci, že mantikoří jed zabíjí v okamžiku, kdy pronikne k srdci.“

„Taky že ano. Jenže tento jed byl nějak posílen, tak, aby co nejvíc prodloužil Horovo umírání.“

„Posílen? Jak posílen? Nějakými jinými substancemi?“

„Možná je to tak, jak Její Výsost říká, třebaže ve většině případů příměsi naopak účinnost jedu snižují. Možná tomu je tak, že příčina je… řekněme méně přirozená. Myslím, že se jedná o kouzlo.“

Je tenhleten stejný blázen jako Pycelle? „Takže mi tu tvrdíš, že Hora umírá kvůli nějaké černé magii?

Qyburn její výsměšný tón ignoroval. „Umírá na otravu, ale pomalu, ve strašlivých bolestech. Moje úsilí zmírnit jeho bolesti bylo stejně marné jako Pycelleho. Obávám se, že ser Gregor má silný návyk na makové mléko. Jeho panoši mi řekli, že ho sužují oslepující bolesti hlavy a že často hltá makové mléko tak, jako jiní lidé pijí pivo. Ať je tomu jak chce, žíly mu zčernaly od hlavy až k patě, jeho moč je zakalená hnisem a jed vyžral v jeho boku díru velikosti mé pěsti. Abych pravdu řekl, je skoro zázrak, že ten muž je stále ještě naživu.“

„Díky jeho obrovitosti,“ řekla královna zamračeně. „Gregor je velmi velký muž. Také velmi hloupý. Příliš hloupý, než aby věděl, kdy má zemřít, jak se zdá.“ Zvedla svůj pohár a Senelle jej znovu doplnila. „Jeho výkřiky děsí Tommena. I mne budí za nocí. Řekla bych, že je nejvyšší čas zavolat Illyna Payna.“

„Výsosti,“ řekl Qyburn, „snad bych mohl přestěhovat sera Gregora do sklepení? Tam by vás jeho výkřiky nerušily a já bych byl schopen nerušené se o něj starat.“

„Starat se o něj?“ Zasmála se. „O toho se postará ser Ilyn.“

„Pokud si to Její Výsost přeje,“ přikývl Qyburn, „ovšem ten jed… bylo by užitečné dozvědět se o něm něco víc, že ano? Pošli rytíře, aby zabil rytíře, a lučištníka, aby zabil lučištníka, říká často obyčejný lid. Bojovat proti černé magii…“ Nedokončil svou myšlenku, jen se na ni usmál.

Není to Pycelle, to je zřejmé. Královna jej pozorovala a v duchu se divila. „Proč ti vlastně Citadela odebrala řetěz?“

„Velmistři jsou ve svých srdcích všichni zbabělci. Šedé ovce, říká jim Marwyn. Byl jsem stejně zkušený léčitel jako Ebrose, ale toužil jsem ho překonat. Po stovky let otvírají muži z Citadely těla mrtvých, aby studovali podstatu života. Já toužil pochopit podstatu smrti, a tak jsem otvíral těla živých. Za ten zločin mne šedé ovce zostudily a přiměly mne odejít do exilu… ale pochopil jsem podstatu života a smrti lépe než kterýkoli člověk ve Starém městě.“

„Opravdu?“ To ji zmátlo. „Dobrá tedy. Hora je tvůj. Dělej si s ním, co chceš, ale omez svá pozorování na černé cely. Až zemře, přines mi jeho hlavu. Můj otec slíbil, že ji pošle do Dorne. Princ Doran by nepochybně dal přednost tomu, aby mohl zabít Gregora sám, ale všichni musíme v životě snášet zklamání.“

„Velmi dobře, Výsosti.“ Qyburn si odkašlal. „Nejsem nicméně tak dobře vybaven jako Pycelle. Musím si pořídit jisté…“

„Nařídím lordu Gylesovi, aby tě vybavil dostatkem zlata pro veškeré tvoje potřeby. Kup si také nějaký nový oděv. Vypadáš, jako bys sem přivandroval z Blešího zadku.“ Pozorovala jeho oči, zvažovala v duchu, jak dalece se mu odváží důvěřovat. „Musím ti říkat, že to pro tebe dopadne zle, pokud by jakékoli slovo o tvém… úsilí… proniklo za tyto zdi?“

„Ne, Výsosti.“ Qyburn ji obdařil ujišťujícím úsměvem. „Vaše tajemství jsou u mne v bezpečí.“

Když odešel, Cersei si nalila pohár silnovína a vypila jej u okna. Pozorovala přitom, jak se prodlužují stíny na nádvoří, a přemýšlela o minci. Zlato z Roviny. Proč jinak by měl vězeňský dozorce v Králově přístavišti zlato z Roviny, pokud by nebyl podplacen, aby pomohl přivodit otcovu smrt?

Ač se snažila ze všech sil, nedokázala si vybavit tvář lorda Tywina, aniž by viděla onen přihlouplý malý poloúsměv, a znovu cítila odporný pach vycházející z jeho mrtvoly. Říkala si, zda je za tím vším také Tyrion. Je to malé a kruté, tak jako on. Že by Tyrion učinil z Pycelleho svého člověka? Poslal toho starce do černých cel, a nad těmi měl dozor Rugen, vzpomněla si. Všechny vlákna byla spletená dohromady způsobem, který se jí pranic nezamlouval. Nejvyšší septon je také Tyrionův člověk, uvědomila si náhle, a tělo nebohého otce bylo v jeho péči od soumraku do svítání.

Její strýc se pohotově dostavil při západu slunce, oblečený v prošívaném kabátci z uhlově černé vlny, stejně ponurém jako jeho tvář. Tak jako všichni Lannisterové, měl i strýc Kevan světlou pleť a byl plavovlasý, třebaže v pětapadesáti již o většinu svých vlasů přišel. Nikdo by jej nemohl nazvat pohledným. Se svým silným pasem, kulatými rameny a čtvercovitou vyčnívající bradou, kterou rozhodně nemohl jeho nakrátko zastřihávaný žlutý vous úspěšně zamaskovat, jí připomínal starého mastifa… ovšem věrného starého mastifa, který byl přesně tím, co potřebovala.

Pojedli prostou večeři sestávající z řípy, chleba a krvavého hovězího, se džbánem dornského červeného na zapití. Ser Kevan mluvil málo a poháru s vínem se sotva dotkl. Příliš se trápí, pomyslela si. Potřebuje se pustit do práce, aby snáz překonal svůj žal.

Řekla mu to, když byly sklizeny poslední zbytky jídla a sluhové se vzdálili. „Vím, jak hodně na tebe můj otec spoléhal, strýče. Já nyní musím dělat totéž.“

„Potřebuješ pobočníka,“ řekl, „a Jaime ti to odmítl.“

Je neomalený. Dobrá tedy. „Jaime… byla jsem natolik přemožená žalem nad otcovou ztrátou, že jsem si stěží uvědomovala, co říkám. Jaime je galantní, jenže buďme upřímní, taky trochu blázen. Tommen potřebuje rozumnějšího muže. Někoho staršího.“

„Mace Tyrell je starší.“

Její chřípí se rozšířilo. „Nikdy.“ Odhrnula si pramen vlasů z čela. „Tyrellové zacházejí příliš daleko.“

„Byla bys blázen, kdybys jmenovala pobočníkem Mace Tyrella,“ připustil ser Kevan, „ale ještě větší bláznovství by bylo udělat si z něj nepřítele. Slyšel jsem, co se stalo v Lampové síni. Mace by měl vědět, že není radno pouštět se do takových věcí na veřejnosti, ale přesto od tebe nebylo moudré, že jsi ho zahanbila před polovinou dvora.“

„Raději tohle než trpět v radě dalšího Tyrella.“ Jeho výtka ji mrzela. „Pán z Růženína bude jako správce pokladny dostačující. Viděl jsi jeho nosítka, samá dřevořezba a hedvábné závěsy. Jeho koně jsou ustrojeni lépe než u většiny rytířů. Muž tak bohatý by neměl mít problémy získat zlato. A co se týče pobočníka… kdo lépe dokončí dílo mého otce než jeho bratr, se kterým se radil úplně o všem?“

„Každý člověk potřebuje někoho, komu by mohl důvěřovat. Tywin měl mne a kdysi tvoji matku.“

„Velmi ji miloval.“ Cersei odmítala myslet na mrtvou děvku v jeho posteli. „Vím, že jsou teď spolu.“

„O to se modlím i já.“ Ser Kevan dlouho pozoroval její tvář, než jí odpověděl. „Žádáš po mně příliš, Cersei.“

„O nic víc, než chtěl můj otec.“

„Jsem unavený.“ Její strýc se natáhl po svém poháru a napil se. „Mám ženu, kterou jsem neviděl dva roky, mrtvého syna, kterého musím oplakávat, dalšího syna, který se má oženit a stát se lordem. Hrad Darry je třeba opětovně posílit a jeho území ochraňovat, jeho vypálená pole je třeba zorat a nově osít. Lancel potřebuje mou pomoc.“

„Stejně jako Tommen.“ Cersei neočekávala, že bude muset Kevana přemlouvat. Před otcem se nikdy neostýchal. „Říše tě potřebuje.“

„Říše. Ano. A rod Lannisterů.“ Znovu si usrkl vína. „Nu dobrá. Zůstanu zde a budu sloužit Jeho Veličenstvu…“

„Výborně,“ začala říkat, jenže ser Kevan zvedl hlas a přerušil ji.

„…ovšem jen pokud mne jmenuješ nejenom pobočníkem, ale také regentem a ty sama odjedeš zpátky do Casterlyovy skály.“

Cersei se na okamžik zmohla jen na to, že na něj tupě zírala. „ jsem regentka,“ připomněla mu.

„Byla jsi. Tywin neměl v úmyslu ponechat tě v té roli. Pověděl mi o svých plánech poslat tě zpátky do Skály a nalézt ti nového manžela.“

Cersei cítila, jak se v ní zvedá hněv. „Mluvil o tom, ano. A já mu řekla, že si nepřeji znovu se provdat.“

Na jejího strýce to nezapůsobilo. „Pokud jsi pevně rozhodnutá neprovdat se, nebudu tě do toho nutit. Ovšem co se týče toho druhého, jsi teď paní Casterlyovy skály. Tvoje místo je tam.“

Jak se opovažuješ? chtěla na něj vykřiknout. Místo toho řekla: „Jsem také královna regentka. Moje místo je zde u mého syna.“

„Tvůj otec byl jiného názoru.“

„Můj otec je mrtvý.“

„K mému nezměrnému žalu a zármutku celého národa. Otevři oči a rozhlédni se kolem sebe, Cersei. Království je v troskách. Tywin by možná byl schopen dát všechno do pořádku, jenže…“

dám všechno do pořádku!“ Cersei změkčila svůj tón. „S tvou pomocí, strýče. Pokud mi budeš sloužit stejně věrně, jako jsi sloužil mému otci –“

„Ty nejsi tvůj otec. A Tywin vždycky považoval za svého právoplatného dědice Jaimeho.“

Jaime… Jaime složil slib. Jaime vůbec nepřemýšlí, všemu a všem se vysmívá a říká si, co ho napadne. Jaime je jen pohledný blázen.“

„A přesto byl tvou první volbou pro úřad králova pobočníka. Co to o tobě vypovídá?“

„Už jsem ti říkala, že jsem byla nemocná žalem, nepřemýšlela jsem –“

„Ne,“ souhlasil ser Kevan. „Proto by ses měla vrátit do Casterlyovy skály a ponechat krále s těmi, kteří přemýšlejí.“

„Král je můj syn!“ Cersei vstala.

„Ano,“ řekl její strýc, „a podle toho, jak se choval Joffrey, jsi stejně neschopná matka jako vladařka.“

Vychrstla mu obsah svého vinného poháru do tváře.

Ser Kevan vstal s těžkopádnou důstojností. „Výsosti.“ Víno mu stékalo po tvářích a odkapávalo z nakrátko zastřiženého vousu. „Mohu odejít?“

„Podle jakého práva se opovažuješ klást mně podmínky? Nejsi víc než jeden z rytířů mého otce!“

„Nevlastním žádné pozemky, to je pravda. Ale mám určité příjmy a stranou pak truhlice s penězi. Můj otec nezapomněl na žádné ze svých dětí, když umíral, a Tywin se uměl odměňovat za dobré služby. Živím dvě stovky rytířů a mohu jejich počet zdvojnásobit, bude-li to zapotřebí. Pod mou vlajkou jezdí svobodní jezdci, a mám zlato, abych si mohl najmout žoldnéře. Bylo by moudré, kdybyste moje slova nebrala na lehkou váhu, Výsosti… a ještě moudřejší, kdybyste si ze mne nedělala svého nepřítele.“

„Ty mně vyhrožuješ!

„Jen radím. Pokud mi nepředáš regentství, jmenuj mne svým kastelánem Casterlyovy skály a pobočníkem udělej buď Matthise Jeřábce, nebo Randylla Tarlyho.“

Oba jsou to Tyrellovi vazalové. Ten návrh jí vyrazil dech. Je snad podplacený? přemítala v duchu. Přijal tyrellské zlato, aby zradil rod Lannisterů?

„Lord Matthis je rozumný, uvážlivý, oblíbený,“ pokračoval její strýc lhostejně. „Lord Randyll je tím nejlepším vojákem v říši. Špatný pobočník pro mírové časy, jenže když je Tywin mrtvý, není lepšího muže, který by mohl dovést ke konci tuto válku. Lord Tyrell si to nemůže vyložit jako urážku, když vybereš za pobočníka jednoho z jeho vlastních vazalů. Oba jsou to schopní muži… a věrní. Jmenuj kteréhokoli z nich a bude tvůj. Posílíš sebe a oslabíš Vysokozahradu, a přesto ti za to Mace ještě poděkuje.“ Pokrčil rameny. „To je moje rada, řiď se jí či ne. Pro mě za mě si můžeš jmenovat pobočníkem třeba Měsíčního chlapce. Můj bratr je mrtvý, ženo. Jdu ho odvézt domů.“

Zrádce, pomyslela si. Převlékač plášťů. Říkala si, kolik mu z toho poradil Mace Tyrell. „Opustil bys svého krále, když tě potřebuje nejvíc,“ řekla mu. „Opustil bys Tommena.“

„Tommen má svoji matku.“ Zelené oči sera Kevana se setkaly s jejími, ani jednou nemrkly. Pod jeho bradou se zachvěla poslední rudá kapka a konečně odpadla. „Ano,“ dodal tiše po chvíli, „a myslím, že má taky otce.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024