Brienne
„Hledám třináctiletou dívku,“ řekla šedovlasé porodní bábě vedle vesnické studny. „Urozenou dívku a velmi krásnou, s modrýma očima a kaštanovými vlasy. Možná cestuje se statným rytířem kolem čtyřiceti nebo možná se šaškem. Neviděla jsi ji?“
„Pokavaď mě paměť neplete, tak ne, pane,“ odpověděla žena, poklepávajíc si na čelo. „Ale budu mít oči na stopkách, to tedy budu.“
Kovář ji také neviděl, ani septon ve vesnickém septu, ani pasák se svými prasaty, ani dívka vytrhávající cibule ve své zahrádce, ani nikdo jiný z dalších prostých vesnických lidiček, které Brienne z Tarthu našla mezi chatrčemi z proutí a mazaniny Růženína. Přesto to nevzdávala. Toto je ta nejkratší cesta do Šerodolu, říkala si v duchu. Pokud Sansa prchala touto cestou, někdo ji musel vidět. U hradní brány položila stejnou otázku dvěma kopiníkům, na jejichž suknicích byly tři červené krokve na hermelínově bílém podkladu, znak pánů z Růženína. „Jestli ta tvoje dívčina cestuje v dnešní době po cestě, tak už to není panna,“ řekl starší muž. Ten mladší chtěl vědět, zda měla taky kaštanové ochlupení mezi nohama.
Tady se mi žádné pomoci nedostane. Když Brienne opět vysedala na koně, zahlédla na vzdáleném konci vesnice hubeného chlapce na grošovaném koníkovi. S tím jsem ještě nemluvila, pomyslela si, jenže chlapec zmizel za septem, než se stačila rozhýbat. Neobtěžovala se tím, aby se za ním pustila. Se vší pravděpodobností toho stejně nevěděl víc než ostatní. Růženín byl stěží víc než jen rozšířeným místem na cestě; Sansa by neměla důvod zdržovat se tady. Brienne se vrátila na cestu, zamířila na sever a na východ kolem jabloňových sadů a polí s ječmenem a brzy měla vesnici a její hrad daleko za sebou. Byla přesvědčená, že svou kořist nalezne spíš v Šerodolu. Pokud vůbec jela touto cestou.
„Já tu dívku najdu a postarám se o její bezpečí,“ slíbila Brienne Jaimemu Lannisterovi v Králově přístavišti. „Kvůli její matce. A kvůli tobě.“ Vznešená slova, jenže slova se říkala snadno. Konat činy bylo mnohem těžší. Zdržela se ve městě příliš dlouho a dozvěděla se toho příliš málo. Měla jsem vyrazit mnohem dřív… jenže kam? Sansa Stark zmizela té noci, kdy zemřel král Joffrey, a pokud ji někdo od té doby viděl nebo měl ponětí, kam se mohla vydat, neřekl to. Alespoň ne mně.
Brienne věřila, že dívka odjela z města. Pokud by stále byla v Králově přístavišti, zlaté pláště by ji objevily. Musela odjet někam jinam… jenže jinam je hodně velké místo. Kdybych já byla panna, která poprvé dostala měsíční krvácení, sama a vystrašená, ve strašlivém nebezpečí, co bych dělala? ptala se sama sebe. Kam bych šla? Pro ni byla odpověď nasnadě. Vrátila by se na Tarth, ke svému otci. Sansin otec však byl zkrácen o hlavu, zatímco nebohá dívka se na to musela dívat. Její paní matka byla také mrtvá, zavražděná ve Dvojčatech, a Zimohrad, velká pevnost rodu Starků, byl vypleněn a vypálen a jeho obyvatelé povražděni. Sansa nemá domov, kam by mohla uprchnout, ani otce, ani matku, ani bratry. Mohla by být v sousedním městě nebo taky na lodi do Ašaje; jedna možnost se jevila stejně pravděpodobná jako druhá.
Dokonce i kdyby Sansa chtěla jít domů, jak by se tam dostala? Královská cesta byla plná nebezpečí, to vědělo dokonce i dítě. Železní měli obsazenou Kailinskou držbu napříč přes šíji a ve Dvojčatech seděli Freyové, kteří zavraždili Sansina bratra a její matku. Dívka by mohla plout po moři, kdyby měla peníze, jenže přístav v Králově přístavišti byl stále jedna velká ruina a řeka samotná byla propletencem přístavních hrází a spálených a potopených galér. Brienne se vyptávala v docích, ale nikdo si nevzpomínal na loď, která by vyplula v noc, kdy zemřel král Joffrey. V zálivu kotvilo pár kupeckých lodí, překládaly svoje zboží na čluny, ale většina jich pokračovala vzhůru podél pobřeží do Šerodolu, jehož přístav byl nyní rušnější než kdy předtím.
Její klisna byla milá na pohled a dokázala udržovat dobré tempo. Na cestě bylo víc poutníků, než by si Brienne byla myslela. Plahočili se tam žebraví…
