Prorok
Prorok zrovna utápěl na Velkém Wyku muže, když mu přišli sdělit, že je král mrtev.
Bylo to za bezútěšného chladného jitra a moře mělo stejně olověnou barvu jako obloha. První tři muži nabídli své životy Potopenému bohu beze strachu, ale čtvrtý byl ve své víře slabý a začal se vzpírat, když jeho plíce volaly po vzduchu. Aeron, stojící po pás hluboko v příboji, popadl nahého chlapce za ramena a stlačil mu hlavu zpátky pod vodu, zatímco mladík se marně snažil nadechnout. „Měj odvahu,“ řekl. „Z moře jsme přišli a do moře se musíme navrátit. Otevři ústa a pij zhluboka z božího požehnání. Naplň své plíce vodou, abys mohl zemřít a znovu se narodit. Je marné se vzpírat.“
Buď jej chlapec s hlavou pod vlnami neslyšel, nebo jej víra opustila docela. Začal kopat a mlátit sebou tak divoce, že musel Aeron zavolat o pomoc. Přibrodili se k němu čtyři z jeho utopených mužů, aby nešťastníka chytili, a podrželi jej pod vodou. „Bože, který jsi kvůli nám utonul,“ modlil se kněz hlasem hlubokým jako moře, „umožni svému služebníku Emmondovi nově se narodit z moře, tak jako ses narodil i ty. Požehnej ho solí, požehnej ho kamenem, požehnej ho ocelí.“
Konečně bylo po všem. Z chlapcových úst již nestoupal v bublinkách žádný vzduch a jeho končetiny opustila všechna síla. Vznášel se tváří dolů na hladině mělkého moře, bledý, studený a pokojný.
Tehdy si Mokrovlas uvědomil, že k jeho utopeným mužům se na břehu pokrytém oblázky připojili tři jezdci. Aeron poznal Ráhnovce, starého muže s protáhlou tváří a vodnatýma očima, jehož chvějivý hlas znamenal v této části Velkého Wyku zákon. Provázel jej jeho syn Steffarion s dalším mladíkem, jehož plášť, lemovaný tmavorudou kožešinou, byl přišpendlen na rameni vyumělkovanou broží, která znázorňovala černozlatý válečný roh Dobrobratrských. Jeden z Goroldových synů, usoudil kněz po zběžném pohledu. Manželce Dobrobratrského se již poměrně pozdě v životě narodili po celém tuctu dcer tři synové, nyní již urostlí mladíci, a říkalo se, že žádný člověk nerozezná jednoho syna od druhého. Aeron Mokrovlas se ani nenamáhal pokoušet se o to. Ať je to Greydon nebo Gormond či Gran, kněz na něj neměl čas.
Zabručel strohý příkaz a jeho utopení muži uchopili mrtvého chlapce za ruce a za nohy, aby jej odnesli nad čáru přílivu. Kněz je následoval, nahý, až na tulení kůži, která zakrývala jeho intimní partie. Pokrytý husí kůží a s vodou crčící mu z těla se s hlasitým šploucháním vybrodil přes studený mokrý písek a mořem omleté kamínky na souš. Jeden z jeho utopených mužů mu podal roucho ze silného hrubého plátna, obarvené skvrnitě zeleně, modře a šedivě, barvami moře a Potopeného boha. Aeron si oblékl roucho a rozpustil si vlasy. Černé a mokré byly ty vlasy; žádné ostří se jich nedotklo od doby, co jej moře vyvrhlo. Spadaly mu na ramena jako střapatý provazcovitý plášť a sahaly mu až pod pás. Aeron si do nich a také do svého zacuchaného nepěstěného vousu zaplétal šňůry mořských řas.
Jeho utopení muži vytvořili kolem mrtvého chlapce kruh a začali se modlit. Norjen pracoval s jeho rukama, zatímco Rus si na něj klekl obkročmo a začal mu rytmicky stlačovat hrudník, ale všichni se rychle uklidili stranou, když se přiblížil Aeron. Prsty rozdělil chlapcovy studené rty a dal Emmondovi polibek života, a zas a znovu, dokud se moře nevyřinulo z jeho úst. Chlapec začal kašlat a plivat a jeho oči se mrkáním otevřely, plny strachu.
Další se navrátil. Bylo to znamení přízně Potopeného boha, jak říkali lidé. Každý druhý kněz přišel čas od času o nějakého člověka, dokonce i Tarle Třikráte utopený, který byl kdysi považován za natolik svatého, že jej vybrali, aby korunoval krále. Aeron Greyjoy však nikdy. Byl Mokrovlas, který osobně viděl vodní síně svého boha a vrátil se, aby o tom podal svědectví. „Vstaň,“ řekl prskajícímu chlapci a pleskl ho po nahých zádech. „Utopil ses a byl jsi nám navrácen. Co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít.“
„Ale vstane.“ Chlapec se zprudka rozkašlal, vykašlal ze sebe další vodu. „Vstane znovu.“ Každé slovo …
