Kapitán stráží
„Ty krvavé pomeranče jsou už hodně přezrálé,“ poznamenal princ znaveným hlasem, když jej kapitán vyvezl na terasu.
Poté znovu nepromluvil celé hodiny.
Ohledně pomerančů měl pravdu. Pár jich spadlo a rozprsklo se na světle růžovém mramoru. Jejich pronikavá sladká vůně plnila Hotahovo chřípí, kdykoli se nadechl. Nebylo pochyb o tom, že princ je cítí taky, jak tak seděl pod stromy v kolečkovém křesle, které pro něho vyrobil mistr Caleotte, vyloženém polštáři s husím peřím a s rachotivými kolečky z ebenu a železa.
Po dlouhou dobu bylo jediným zvukem šplouchání dětí v jezírcích a fontánkách a jednou tiché plesk, když spadl a pukl další pomeranč. Pak kapitán uslyšel ze vzdálené části paláce dusot vysokých bot na mramoru.
Obara. Znal její chůzi; dlouhé kroky, spěšné a hněvivé. Její kůň ve stájích dole u brány bude zpěněný a zakrvácený od ostruh. Vždycky jezdila na hřebcích, a slyšeli ji vychloubat se, že by zvládla jakéhokoli koně v Dorne… a také jakéhokoli muže. Kapitán slyšel také jiné kroky, rychlé tiché šoupání mistra Caleotta, který se s ní snažil udržet krok.
Obara Písek vždycky chodila až příliš rychle. Honí se za něčím, co nemůže nikdy dostihnout, řekl princ jednou své dceři, v kapitánově doslechu.
Když se objevila pod trojitou klenbou, Areo Hotah mávl svou dlouhou sekerou a zatarasil jí cestu. Hlavice sekery byla nasazená na topůrku z horského jasanu šest stop dlouhém, takže ji nemohla obejít. „Dál nesmíte, má paní.“ Jeho hlas byl basový brum zastřený silným norvošským přízvukem. „Princ si nepřeje být vyrušován.“
Její tvář byla kamenná ještě předtím, než promluvil; pak ztvrdla ještě víc. „Stojíš mi v cestě, Hotahu.“ Obara byla nejstarší z Písečných hadů, žena s mohutnými kostmi, blízko ke třicítce, s očima posazenýma blízko u sebe a vlasy v barvě myší hnědi, jež podědila po nevěstce ze Starého města, která ji porodila. Pod strakatým pláštěm z písečného hedvábí v barvě dun a zlata měla oblečené staré jezdecké šaty z kůže, odřené a poddajné. Ty šaty na ní byly tou nejměkčí věcí. Na jednom stehně nosila svinutý bič, přes záda kulatý štít z oceli a mědi. Svoje kopí nechala venku, za což byl Areo Hotah vděčný. Přestože byla rychlá a silná, věděl, že mu ta žena nemůže být rovnocennou soupeřkou… jenže ona to nevěděla, a Hotah netoužil vidět na dlaždicích z růžového mramoru její krev.
Mistr Caleotte přesunul váhu z nohy na nohu. „Paní Obaro, pokoušel jsem se ti říci…“
„Ví, že je můj otec mrtev?“ zeptala se Obara kapitána, nevěnujíc mistrovi víc pozornosti, než by věnovala mouše, kdyby ovšem byla jakákoli moucha tak pošetilá, že by jí bzučela kolem hlavy.
„Ano, ví,“ odpověděl kapitán. „Přiletěl k němu pták.“
Smrt přilétla do Dorne na havraních křídlech, napsaná drobným písmem a zapečetěná kapkou tvrdého červeného vosku. Caleotte musel vycítit, co bylo v tom dopise, protože jej dal Hotahovi, aby jej předal. Princ mu poděkoval, ale pak trvalo velmi dlouho, než rozlomil pečeť. Celé odpoledne tam seděl s pergamenem na klíně, pozoroval děti při hře. Díval se na ně, dokud slunce nezapadlo a večerní vzduch se neochladil natolik, že je zahnal dovnitř; pak pozoroval hvězdy odrážející se od vodní hladiny. Již vycházel měsíc, když poslal Hotaha, ať přinese svíci, aby si mohl přečíst dopis pod pomerančovníky v temnu noci.
Obara se dotkla svého biče. „Tisíce překračují písky pěšky, aby se dostali na Kostěnou cestu a pomohli Ellarii přinést tělo mého otce domů. Septa jsou nacpaná k prasknutí a rudí kněží zapálili svoje chrámové ohně. Ženy v polštářových domech obcují s jakýmkoli mužem, co k nim zavítá, a odmítají peníz. Ve Slunečním oštěpu, na Zlomeném rameni, podél Zelenokrvavice, v horách, venku na hlubokých píscích, všude, všude si ženy rvou vlasy a muži křičí hněvem. A z každého hrdla stoupá k nebi stejná otázka – co teď Doran udělá? Co jeho bratr udělá, aby pomstil našeho zavražděného prince?“ Popošla blíž ke kapitánovi. „A ty říkáš, že si nepřeje být vyrušován?“
„Nepřeje si být vyrušován,“ řekl Areo Hotah…
