Arya
Nízko na obzoru plálo vzdálené slabé světlo, prozařující mlhy nad hladinou moře.
„Vypadá jako hvězda,“ přemítala Arya.
„Je to hvězda domova,“ vysvětlil jí Denyo.
Jeho otec hlasitě vydával příkazy. Námořníci šplhali nahoru a dolů po třech vysokých stěžních a mrštně se pohybovali po ráhnoví, svinovali těžké purpurové plachty. Dole pod nimi se napínali veslaři u dvou dlouhých řad vesel. Paluby se nakláněly a praskaly, zatímco galéra Titánova dcera se stočila na pravobok a zamířila k pobřeží.
Hvězda domova. Arya stála na přídi, jednu ruku položenou na pozlacené soše, panně s miskou ovoce. Na kratičký okamžik dovolila sama sobě předstírat, že to před ní je její domov.
Jenže to bylo hloupé. Její domov byl zničen, rodiče byli mrtví a všichni její bratři povraždění, kromě Jona Sněha na Zdi. Právě tam se chtěla vydat. Řekla to kapitánovi, ale dokonce ani železná mince jej nezviklala. Jako by se nikdy neměla dostat do míst, kam se rozhodla vydat. Yoren přísahal, že ji odvede na Zimohrad, jen aby skončila v Harrenově a Yoren v hrobě. Když prchala z Harrenova do Řekotočí, zajali ji Lem, Anguy a Tom Sedma a odvedli ji místo toho do dutého kopce. Pak ji ukradl Ohař a odvlekl ji do Dvojčat. Arya ho zanechala umírajícího u řeky a pokračovala sama k Solnopánvím, doufajíc, že se dostane do Východní hlídky u moře, jen aby…
Braavos možná nebude zas tak špatný. Z Braavosu pocházel Syrio, a možná tam bude taky Jaqen. Právě Jaqen jí dal železnou minci. Ve skutečnosti to nebyl její přítel, ne takovým způsobem jako Syrio, ale k jakému užitku jí kdy její přátelé byli? Já žádné přátele nepotřebuji, pokud mám Jehlu. Přejela bříškem palce po hladké hrušce meče a přála si v tu chvíli, aby… aby…
Popravdě řečeno, nevěděla, co by si měla přát, o nic víc, než věděla, co ji čeká pod oním vzdáleným světlem. Kapitán se uvolil vzít ji s sebou na svou loď, ale neměl čas promluvit si s ní. Někteří z posádky se jí vyhýbali, zatímco jiní jí nosili dárky – stříbrnou vidličku, rukavice bez prstů, měkký plstěný klobouk záplatovaný kůží. Jeden muž ji naučil vázat námořnické uzly. Další jí naléval miniaturní pohárky ohnivého vína. Ti kamarádští si poklepávali na hruď a stále dokola opakovali svá jména, dokud je Arya neuměla vyslovit, třebaže nikdo se nezeptal na její jméno. Říkali jí Slánka, protože přistoupila na palubu v Solnopánvích, blízko ústí Trojzubce. Podle ní to bylo stejně dobré jméno jako jakékoli jiné.
Na obloze zmizely poslední z nočních hvězd… všechny kromě dvojice přímo před nimi. „Teď jsou to dvě hvězdy.“
„Dvě oči,“ přitakal Denyo. „Titán nás vidí.“
Titán z Braavosu. Stará chůva jí vyprávěla příběhy o Titánovi kdysi dávno na Zimohradu. Byl to obr velký jako hora, a kdykoli se Braavos ocitl v nebezpečí, probouzel se s ohněm v očích a jeho kamenné končetiny skřípaly a sténaly, když se brodil z moře, aby rozdrtil nepřátele. „Braavosané ho krmili šťavnatým růžovým masíčkem urozených děvčátek,“ končila vždycky své vyprávění stará chůva a Sansa pokaždé hloupě zaječela. Mistr Luwin ale říkal, že Titán je jen socha a že příběhy staré chůvy jsou jenom příběhy.
Zimohrad je vypálený a rozbořený, připomněla si Arya v duchu. Stará chůva a mistr Luwin byli oba s největší pravděpodobností mrtví, a Sansa také. Myslet na ně ničemu neposloužilo. Všichni lidé musí zemřít. Právě tohle znamenala slova, kterým ji naučil Jaqen H’ghar, když jí dal odřenou železnou minci. Od svého odchodu ze Solnopánví se naučila i další braavoská slova, slova značící prosím a děkuji a moře a ohnivé víno, ale když přišla na palubu, znala jen všichni lidé musí zemřít. Většina z posádky Titánovy dcery oplývala povrchní znalostí společné řeči, kterou nasbírali během nocí strávených na pobřeží ve Starém městě, Králově přístavišti a Panenském jezírku, třebaže jen kapitán a jeho synové ji ovládali natolik dobře, aby s ní mohli mluvit. Denyo byl nejmladší z jeho synů, zavalitý veselý chlapec ve věku dvanácti let, který si pro sebe zabral kajutu svého otce a pomáhal svému bratrovi …
