Arya
Každého večera před usnutím mumlala svoji modlitbu do polštáře. „Ser Gregor,“ zněla. „Dunsen, Sladký Raff, ser Ilyn, ser Meryn, královna Cersei.“ Šeptala by také jména Freyů z Přechodu, kdyby je všechna znala. Jednoho dne je budu znát, říkala si v duchu, a pozabíjím je všechny.
Žádný šepot ale nebyl příliš tichý, aby nebyl v Domě černé a bílé slyšet. „Dítě,“ řekl jí laskavý muž jednoho dne, „co jsou to za jména, která si po večerech šeptáš?“
„Já si žádná jména nešeptám,“ odpověděla.
„Lžeš,“ řekl. „Všichni lidé lžou, když mají z něčeho strach. Někteří říkají hodně lží, jiní jen pár. Někteří mají jen jednu velkou lež, kterou říkají tak často, že jí sami málem uvěří… třebaže nějaká malá částečka z nich bude stále vědět, že je to pořád jen lež, a bude se to zračit v jejich tvářích. Pověz mi o těch jménech.“
Kousla se do rtu. „Ta jména nic neznamenají.“
„Znamenají,“ nedal se odbýt laskavý muž. „Pověz mi to, dítě.“
Pověz mi to, nebo tě odsud vyženu, slyšela. „Jsou to lidé, které nenávidím. Chtěla bych, aby umřeli.“
„V tomto domě slyšíme mnoho takových modliteb.“
„Já vím,“ řekla Arya. Jaqen H’ghar jí kdysi zaručil splnění tří přání. Jediné, co jsem musela udělat, bylo zašeptat…
„Je toto důvod, proč jsi k nám přišla?“ pokračoval laskavý muž. „Aby ses naučila našim uměním a mohla potom zabít lidi, které nenávidíš?“
Arya nevěděla, co na to odpovědět. „Možná.“
„V tom případě jsi přišla na špatné místo. Nepřísluší ti, abys rozhodovala o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Tento dar náleží Jemu mnoha tváří. My jsme jen jeho sluhové, kteří přísahali, že budou plnit jeho vůli.“
„Ach.“ Arya se rozhlédla po sochách, které stály podél stěn, s plamínky svící mihotajícími se kolem jejich chodidel. „Kterým bohem je on?“
„On je všemi z nich,“ odpověděl kněz v černobílém rouchu.
Nikdy jí neřekl svoje jméno. A neudělala to ani dívenka s velkýma očima a propadlými tvářemi, která jí připomínala jiné děvčátko, jež se jmenovalo Lasička. Stejně jako Arya, žila dívenka pod chrámem společně se třemi akolyty, dvěma sluhy a kuchařkou jménem Umma. Umma při práci ráda povídala, ale Arya jí nerozuměla ani slovo. Ostatní jména neměli, nebo se rozhodli neříct jí je. Jeden ze sluhů byl velmi starý, záda měl ohnutá jako luk. Druhý měl rudý obličej a z uší mu vyrůstaly chumáče hustých chlupů. Považovala je oba za němé, dokud je neuslyšela, jak se modlí. Akolyté byli mladší. Nejstarší z nich byl ve věku jejího otce; ostatní dva nebyli o moc starší než Sansa, která bývala její sestrou. Akolyté také chodili oblečeni v černé a bílé, ale jejich roucha neměla kápě a byla černá na levé straně a bílá na pravé. U laskavého muže a dívenky tomu bylo naopak. Arya dostala služebnický oděv: tuniku z nebarvené vlny, pytlovité kalhoty, lněné spodní prádlo, plátěné trepky na nohy.
Ze všech stálých obyvatel chrámu znal společnou řeč jen laskavý muž. „Kdo jsi?“ ptával se jí každého dne.
„Nikdo,“ odpovídala, ona, která byla Aryou z rodu Starků, Aryou Podnožkou, Zrzkou Koňskou tváří. Taky byla Arrym a Lasičkou, Holátkem a Slaboškou, šenkem Nan, šedou myší, ovcí, duchem Harrenova… ale ne doopravdy, ne v samotném svém srdci srdcí. Tam byla Aryou ze Zimohradu, dcerou lorda Eddarda Starka a paní Catelyn, která kdysi měla bratry jménem Robb a Brann a Rickon, sestru jménem Sansa, zlovlka, co se jmenoval Nymeria, a nevlastního bratra jménem Jon Sníh. Tam byla někým… jenže to nebyla odpověď, kterou chtěl laskavý muž slyšet.
Bez společné řeči neměla Arya jiný způsob, jak hovořit s ostatními. Naslouchala jim však a při plnění svých každodenních povinností si v duchu opakovala slova, která slyšela. Třebaže byl nejmladší akolyta slepý, měl na starosti svíce. Chodíval po chrámu v měkkých trepkách, obklopen mumláním starých žen, které se tam přicházely každého dne modlit. Dokonce i bez očí vždycky věděl, které svíce dohořely. „Nechává se vést čichem,“ vysvětlil jí laskavý muž, „a tam, kde hoří svíce, je vzduch teplejší.“ Poradil Arye, aby zavřela oči a vyzkoušela si to.
Modl…
