Prolog
„Draci,“ řekl Mollander. Zvedl ze země svraštělé jablko a přehodil si je z ruky do ruky.
„Hoď sem to jablko,“ pobídl jej Alleras Sfinga. Vytáhl ze svého toulce šíp a přiložil jej k tětivě.
„Já bych viděl draka moc rád.“ Roone z nich byl nejmladší, robustní chlapec, kterému scházela do dospělosti přinejmenším dvě léta.
A já bych rád spal v Růžiččině náruči, pomyslel si Pate. Nepokojně se zavrtěl na lavici. Zítra už by ta dívka mohla být jeho. Odvezu ji daleko ze Starého města, za Úzké moře, do některého ze Svobodných měst. Tam nejsou žádní mistři, nikdo, kdo by jej mohl z čehokoli vinit.
Slyšel Emmin smích ozývající se přes zavřené okenice okna nad svou hlavou, mísící se s hlubším hlasem muže, kterému se právě věnovala. Byla nejstarší z nevěstek pracujících U Brku a korbele, již čtyřicetiletá, ale pořád na ní bylo co chytit. Růžička byla její dcera, patnáctiletá, čerstvě vykvetlá. Emma prohlásila, že Růžiččino panenství bude stát zlaťák. Pate si už našetřil devět stříbrných a hrníček měďáků, pro všechno dobro, které mu to mělo prokázat. Ve skutečnosti měl ale větší šanci vysedět pravé dračí vejce než našetřit tolik, aby dal dohromady zlaťák.
„Na draky ses narodil moc pozdě, hochu,“ řekl Roonovi Armen Akolyta. Armen nosil kolem krku kožený řemínek, na kterém byly provázkem připevněné kousky cínu, slitiny cínu s olovem, olova a mědi, a jako většina akolytů byl toho názoru, že novicové nosí na ramenou místo hlav tuříny. „Poslední zahynul za vlády krále Aegona Třetího.“
„Poslední drak Západozemí,“ nedal se odbýt Mollander.
„Vyhoď to jablko,“ pobídl jej Alleras znovu. Byl to pohledný mladík, všechny nevěstky do něj byly zblázněné. Dokonce i Růžička se ho tu a tam dotkla na rameni, když mu přinesla víno, a Pate musel vždycky zatít zuby a předstírat, že si toho nevšiml.
„Poslední drak Západozemí byl úplně poslední drak ze všech,“ řekl Armen zarputile. „To přece ví každý.“
„To jablko,“ naléhal Alleras. „Pokud je ovšem nechceš sníst.“
„Tu máš.“ Mollander, nehledě na svoji koňskou nohu, vyskočil, otočil se ve vzduchu, máchl rukou a vyhodil jablko vysoko do mlhy, která visela nad Medovínou. Nebýt té jeho nešťastné nohy, stal by se rytířem, stejně jako jeho otec. V těch svých silných pažích a ramenou na to měl síly dost. Jablko letělo daleko a daleko…
… ale ne tak rychle jako šíp, který svištěl za ním, yard dlouhá tětiva ze zlatého dřeva s opeřením ze šarlatových pírek. Pate neviděl, jak šíp jablko dostihl, ale slyšel to. Tiché mlask se odrazilo ozvěnou přes řeku, následováno šplouchnutím.
Mollander hvízdl. „Provrtal jsi je. To je hezké.“
Ani z poloviny tak hezké jako Růžička. Patovi se líbily její oříškově hnědé oči a pučící ňadra. A také to, jak se usmála pokaždé, když ho uviděla. Měl rád dolíčky v jejích tvářích. Někdy chodívala bosá, když obsluhovala hosty, aby cítila trávu pod nohama. To měl taky rád. Miloval její čistou svěží vůni, to, jak se jí vlnily vlasy za ušima. Zbožňoval prstíky na jejích nohou. Jedné noci mu určitě dovolí mnout jí chodidla a hrát si s nimi, a on si vymyslí pro každý prst legrační příběh, aby se co nejvíc smála.
Možná by nakonec přece jen udělal lépe, kdyby zůstal na této straně Úzkého moře. Mohl by si za ušetřené peníze koupit osla a pak by se s Růžičkou mohli střídat v jízdě na něm, až by putovali po Západozemí. Ebrose si o něm možná myslel, že nestojí ani za stříbrňák, ale Pate uměl napravovat kosti a léčit horečku pijavicemi. Obyčejní lidé by byli za jeho pomoc vděční. Kdyby se naučil stříhat vlasy a holit vousy, mohl by dokonce být bradyřem. To by mi stačilo, říkal si v duchu, kdybych měl Růžičku. Růžička byla vším, po čem na světě toužil.
Vždycky tomu tak nebylo. Kdysi snil o tom, že se stane mistrem v hradu, ve službách nějakého štědrého pána, který jej bude mít v úctě pro jeho moudrost a daruje mu krásného bílého koně, aby se mu odvděčil za jeho služby. Jak vysoko by jel, jak vznešeně. Usmíval by se na prostý lid, když by jej míjel na cestě…
Jednoho večera v nálevně hostince U Brku a korbele, po druhé konvici děsivě silného jablečného vína, se Pate vychloubal, že nebude vždycky jen novicem. „To je pravda,“ zavolal Líný Leo. „Budeš bývalým novicem, pasákem vepřů.“
Dopil zbytek svého korbele. Pochodněmi osvětlená terasa hostince byla nad ránem ostrovem světla v moři mlh. Dole u řeky plul ve vlhku noci jako zamlžený oranžový měsíc strážní oheň na Vysoké věži, ale jeho světlo dokázalo jen málo pozvednout jeho ducha.
Alchymista už tu měl být. Byl to všechno jen nejapný žert, nebo se tomu muži něco stalo? Nebylo by to poprvé, co se Štěstěna obrátila k Patovi zády. Kdysi považoval sám sebe za šťastného, že byl vybrán, aby pomáhal starému arcimistrovi Walgravovi s havrany, a nikdy se mu ani nesnilo o tom, že brzy bude osobně donášet starému muži jídlo, uklízet v jeho komnatách a každého rána mu pomáhat s oblékáním. Každý říkal, že Walgrave zapomněl víc z havraního řemesla, než kdy znali všichni mistři dohromady, a tak Pate usoudil, že řetěz s články z černého železa je tím nejmenším, v co může doufat, jen aby zjistil, že Walgrave mu ho dát nemůže. Starý muž zůstával arcimistrem jen ze zdvořilosti. Bez ohledu na to, jak velkým mistrem kdysi býval, nyní jeho róba nezřídka skrývala jen špinavé spodní prádlo, a někdy ani to ne. A před půl rokem jej nějací akolyté našli plačícího v knihovně, protože nebyl schopen najít cestu zpátky do svých komnat. Na Walgravově místě pod železnou maskou seděl nyní mistr Gormon, tentýž Gormon, který kdysi obvinil Pata z krádeže.
V jabloni vedle vody začal prozpěvovat slavík. Byl to sladký zvuk, vítaná úleva od drsných výkřiků a nekonečného krákání havranů, o které se staral celý dlouhý den. Bílí havrani znali jeho jméno a krákali je jeden přes druhého, kdykoli jej zahlédli, „Pate, Pate, Pate,“ dokud by se nejraději nedal do křiku. Ti velcí bílí ptáci byli sice pýchou arcimistra Walgrava, ale Pate měl napůl podezření, že by nejraději sežrali i jeho.
Možná to způsobilo děsivě silné jablečné víno – nepřišel sem pít, jenže Alleras kupoval jednu holbu za druhou, aby oslavil svůj měděný řetěz, a pocit viny jej činil žíznivým –, ale téměř to znělo, jako by slavík trylkoval zlato za železo, zlato za železo, zlato za železo. Což bylo zvláštní, protože právě tohle mu řekl cizinec v tu noc, kdy je Růžička svedla dohromady. „Kdo jsi?“ zeptal se jej Pate a muž odpověděl: „Alchymista. Dokážu měnit železo ve zlato.“ A pak měl náhle v ruce minci, tančící přes jeho klouby, světle žluté zlato lesknoucí se ve světle svíce. Na jedné straně byl tříhlavý drak, na druhé hlava nějakého mrtvého krále. Zlato za železo, pamatoval si Pate, jinak to nepůjde. Chceš ji? Miluješ ji? „Nejsem žádný zloděj,“ řekl tomu muži, který zval sám sebe alchymistou. „Jsem novic z Citadely.“ Alchymista sklonil hlavu a řekl: „Kdyby sis to rozmyslel, přijdu sem za tři dny ode dneška, se svým zlaťákem.“
Tři dny uplynuly. Pate se vrátil k Brku a korbeli, stále nerozhodnut, ale místo alchymisty tam našel Mollandera, Armena a Sfingu, s Roonem ve vleku. Vzbudilo by to podezření, kdyby se k nim nepřipojil, a tak začal pít s nimi.
V hostinci U Brku a korbele hosty nikdy neodmítli. Již šest set let stál na svém ostrově v Medovíně, a nikdy nebyly jeho dveře pro zákazníky zavřeny. Třebaže jeho vysoká dřevěná budova se nakláněla k jihu, stejně jako se novicové někdy nakláněli nad korbeli, Pate předpokládal, že hostinec tam bude stát dalších šest set let a budou v něm prodávat víno a pivo a děsivě silné jablečné víno rybářům a námořníkům, kovářům a zpěvákům, kněžím a princům, i novicům a akolytům z Citadely.
„Staré město není svět,“ prohlásil Mollander až příliš hlasitě. Byl to syn rytíře, a opilý, jak jen může opilec být. Od doby, co mu přinesli vzkaz o smrti jeho otce na Černovodě, se opíjel skoro každý večer. Dokonce i ve Starém městě, vzdáleném od bojů a bezpečném za jeho zdmi, se válka pěti králů dotkla každého v něm… třebaže arcimistr Benedikt trval na tom, že to nikdy nebyla válka pěti králů, protože Renly Baratheon byl zabit ještě předtím, než Balon Greyjoy korunoval sám sebe.
„Můj otec vždycky říkal, že svět je větší než hrad jakéhokoli pána,“ pokračoval Mollander. „A draci jsou určitě jen jednou z věcí, které se dají v Qarthu, Ašai a Yi Ti najít. Ty námořnické povídačky…“
„…jsou jen povídačky námořníků,“ skočil mu do řeči Armen. „Námořníků, můj milý Mollandere. Zajdi si dolů do doků a ručím ti za to, že tam najdeš námořníky, co ti budou vyprávět o mořských pannách, se kterými se vyspali, nebo o tom, jak strávili rok v břiše ryby.“
„A jak víš, že to doopravdy neprožili?“ Mollander šmátral v trávě, snažil se najít další jablko. „Sám bys musel být v tom břiše, abys mohl přísahat, že oni tam nebyli. Jistě, jeden námořník s jednou povídačkou ještě nic neznamená, ale když ti čtyři veslaři ze čtyř rozdílných lodí povědí stejný příběh ve čtyřech rozdílných jazycích…“
„Ty příběhy nejsou úplně stejné,“ namítl Armen. „Draci v Ašai, draci v Qarthu, draci v Mereenu, dothračtí draci, draci osvobozující otroky… každé to vyprávění se od toho posledního liší.“
„Jenom v detailech.“ Mollander se stával umíněným, když pil, a dokonce i ve střízlivém stavu to byla pěkně tvrdá palice. „Všichni mluví o dracích a krásné mladé královně.“
Jediným drakem, který zajímal Pata, byl ten na zlaté minci. V duchu se divil, co se s alchymistou stalo. Třetí den. Říkal, že sem přijde.
„Tamhle u nohy máš další jablko,“ zavolal Alleras na Mollandera, „a já mám ještě dva šípy v toulci.“
„Svůj toulec si strč někam.“ Mollander sebral padavku. „Vždyť je červivé,“ zabručel, ale přesto je hodil do vzduchu. Šíp jablko dostihl, když začalo padat, a čistě je rozčísl vpůli. Jedna půlka přistála na střeše vížky, svezla se na nižší střechu, odrazila se a minula Armena stěží o stopu. „Kdybys prostřelil vpůli i toho červa, měl bys teď dva,“ zabručel akolyta.
„Kdyby to tak fungovalo i s jablky, nikdo by nikdy nemusel hladovět,“ řekl Alleras s jedním ze svých milých úsměvů. Sfinga se usmíval pořád, jako by znal nějaký soukromý vtip. Dodávalo mu to rozpustilý vzhled, kterému odpovídala i jeho špičatá brada, vlasy vybíhající špičkou do středu čela a houština nakrátko zastřižených, uhlově černých kudrn.
Z Allerase se stane mistr. Byl v Citadele teprve rok, a přesto již stihl vykovat tři články svého mistrovského řetězu. Armen jich možná měl víc, jenže mu pokaždé trvalo celý rok, než si zasloužil další. Přesto bude i z něho mistr. Roone a Mollander zůstávali uzardělými novici, jenže Roone byl ještě moc mladý a Mollander raději popíjel, než by četl v knihách.
Ovšem Pate…
Byl v Citadele již pět let, přišel sem, když mu nebylo víc než třináct, a jeho krk přesto zůstával stále holý, jako prvního dne, kdy do Starého města přišel ze západních zemí. Již podvakrát se domníval, že je dobře připraven. Poprvé předstoupil před arcimistra Vaellyna, aby mu předvedl svou znalost nebes. Místo toho pochopil, jak si Kyselý Vaellyn vysloužil svou přezdívku. Patovi trvalo další dva roky, než sebral odvahu, aby se o to pokusil znovu. Tentokrát předstoupil před laskavého starého arcimistra Ebroseho, známého svým tichým hlasem a jemnýma rukama, jenže se ukázalo, že Ebroseho povzdechy jsou stejně bolestné jako Vaellynovy jízlivé poznámky.
„Ještě jedno poslední jablko,“ slíbil Alleras, „a povím vám, co si myslím o těch dracích.“
„Co bys mohl vědět, co já nevím?“ zabručel Mollander. Uviděl na větvi jablko, vyskočil, utrhl je a vyhodil je do vzduchu. Alleras si přitiskl tětivu k uchu, graciézně se otáčeje, když sledoval cíl v letu. Vystřelil právě ve chvíli, kdy začalo jablko klesat k zemi.
„Posledním výstřelem vždycky mineš,“ řekl Roone.
Jablko spadlo se šplouchnutím do řeky, netknuté.
„Vidíš?“ řekl Roone.
„Den, kdy je trefíš všechna, je dnem, kdy se přestaneš zdokonalovat.“ Alleras povolil tětivu a zastrčil luk zpátky do koženého pouzdra. Luk byl vyřezán ze zlatosrdce, vzácného a legendárního dřeva z Letních ostrovů. Pate se jej jednou pokoušel ohnout a nepodařilo se mu to. Sfinga vypadá drobný, ale má v těch svých štíhlých pažích neuvěřitelnou sílu, přemítal, zatímco Alleras přehodil nohu přes lavici a natáhl se po svém poháru s vínem. „Drak má tři hlavy,“ prohlásil svým měkkým dornským přízvukem.
„To je nějaká hádanka, či co?“ chtěl vědět Roone. „V příbězích mluví Sfingy vždycky v hádankách.“
„Ne, tohle žádná hádanka není.“ Alleras si usrkl svého vína. Ostatní do sebe obraceli korbele děsivě silného jablečného vína, kterým byl hostinec U Brku a korbele proslulý, ale on dával přednost zvláštním sladkým vínům ze své domoviny. Dokonce ani ve Starém městě nebyla taková vína zrovna levná.
Byl to Líný Leo, kdo dal Allerasovi přezdívku „Sfinga“. Sfinga byla kousek z toho, kousek z tamtoho: lidská tvář, lví tělo, jestřábí křídla. Alleras byl také takový: jeho otec pocházel z Dorne, jeho matka černé pleti z Letních ostrovů. On sám měl kůži tmavou jako týkové dřevo. A stejně jako zelené mramorové sfingy strážící z obou stran hlavní bránu do Citadely, měl i Alleras onyxové oči.
„Žádný drak nikdy neměl tři hlavy, kromě těch na štítech a praporcích,“ řekl Armen Akolyta pevným hlasem. „Bylo to jen erbovní znamení, nic víc. Kromě toho, všichni Targaryenové jsou mrtví.“
„Všichni ne,“ opáčil Alleras. „Žebrácký král měl sestru.“
„Já myslel, že jí roztříštili hlavu o zeď,“ ozval se Roone.
„Ne,“ řekl Alleras. „To byl malý synek prince Rhaegara Aegon, komu rozbili hlavu o zeď chrabří muži Lva z Lannisterů. Mluvíme o Rhaegarově sestře, narozené na Dračím kameni, než padl. Té, kterou nazývají Daenerys.“
„Za bouře zrozená. Už si vzpomínám.“ Mollander zvedl svůj korbel do výše, vyšplíchl jablečné víno, které v něm ještě zbývalo. „Tak na ni!“ Zhltl víno, praštil prázdným korbelem do stolu, mocně si říhl a otřel si ústa hřbetem dlaně. „Kde je Růžička? Naše právoplatná královna si zasluhuje další rundu vína, nemyslíte?“
Armen Akolyta se zatvářil vyděšeně. „Ztiš hlas, blázne. O takových věcech bys neměl dokonce ani žertovat. Nikdy nevíš, kdo může poslouchat. Pavouk má uši všude.“
„Aby sis nepočural kaťata, Armene. Já tady navrhuju další pitivo, ne rebelii.“
Pate uslyšel zachechtání. Pak se za jeho zády ozval úlisný tichý hlas. „Já vždycky věděl, že jsi zrádce, Žaboskoku.“ Na konci starého prkenného mostu se hrbil Líný Leo, oblečený v zelenozlatě pruhovaném saténu, s černým hedvábným polopláštěm připevněným k rameni nefritovou růží. Víno, kterým si potřísnil celý předek kabátce, bylo nějaké silné červené, soudě podle barvy skvrn. Dolů přes oko mu spadal pramen popelavě světlých vlasů.
Mollander se při pohledu na něj naježil. „Do háje. Zmiz odsud. Nejsi tady vítán.“ Alleras mu položil ruku na rameno, aby ho uklidnil, zatímco Armen se zamračil. „Leo. Můj pane. Pochopil jsem to tak, že jsi zavřený v Citadele na…“
„…další tři dny.“ Líný Leo pokrčil rameny. „Perestan říká, že svět je čtyřicet tisíc let stár. Mollos tvrdí pět set tisíc. Co znamenají tři dny, ptám se?“ Třebaže na terase byl tucet prázdných stolů, Leo se posadil k jejich. „Přines mi pohár stromovinského zlatého, Žaboskoku, a já za to třeba nepovím svému otci o tom tvém přípitku. Prohrál jsem v kostkách a poslední stříbrňák jsem dal za večeři. Člověk musí jíst. Co jste si dali vy, hoši?“
„Skopové,“ zamumlal Mollander. Neříkal to ani trochu nadšeně. „Dali jsme si dohromady vařenou skopovou kýtu.“
„Jsem si jistý, že byla nadívaná.“ Leo se otočil k Allerasovi. „Panský syn by měl být štědrý, Sfingo. Chápu to tak, že jsi získal měděný článek. Rád bych se na to napil.“
Alleras se na něj usmál. „Já kupuji pití jen přátelům. A už jsem ti říkal, že nejsem žádný panský syn. Moje matka byla obchodnice.“
Leovy oříškové oči se leskly vínem a potměšilostí. „Tvoje matka byla opice z Letních ostrovů. Dornové šukají všechno, co má díru mezi nohama. Bez urážky. Jsi možná hnědý jako ořech, ale aspoň se koupeš. Na rozdíl od našeho flekatého pasáčka vepřů.“ Mávl rukou Patovým směrem.
Kdybych ho praštil korbelem do úst, vyrazil bych mu polovinu zubů, pomyslel si Pate. Flekatý Pate, pasáček vepřů, byl hrdinou tisícovek oplzlých povídaček: dobrosrdečný tupý nemotora, jemuž se vždycky nějak podařilo vyzrát nad vypasenými lorďátky, domýšlivými rytíři a nabubřelými septony, kteří mu zkřížili cestu. Pokaždé se ukázalo, že ta jeho hloupost je ve skutečnosti neotesaná šikovnost, a příběhy vždycky končily tak, že Flekatý Pate seděl na panském trůnu nebo spal v posteli s dcerou nějakého rytíře. Ale to byly jen příběhy. Ve skutečném světě se pasáčkům vepřů nikdy tak dobře nevedlo. Pate si někdy říkal, že jej jeho matka zřejmě nenáviděla, když ho takto pojmenovala.
Alleras se už neusmíval. „Za to se mu omluvíš.“
„Opravdu?“ opáčil Leo. „Jak bych mohl, když mám tak sucho v krku…“
„Děláš svému rodu ostudu každým slovem, které řekneš,“ vytkl mu Alleras. „A Citadele děláš ostudu už jen tím, že jsi jeden z nás.“
„Já vím. Tak mi kup nějaké víno, abych mohl tu svoji ostudu spláchnout.“
„Nejraději bych ti vytrhl jazyk rovnou z kořene,“ řekl mu Mollander.
„Opravdu? Jak bych ti pak mohl povědět o dracích?“ Leo znovu pokrčil rameny. „Ten panchart mluvil pravdu. Dcera Šíleného krále je naživu, a vyseděla si tři draky.“
„Tři?“ žasl Roone.
Leo si poklepal na ruku. „Víc než dva a méně než čtyři. Já bych se teď nepokoušel o zlatý článek, kdybych byl na tvém místě.“
„Nechej ho být,“ varoval ho Mollander.
„Jaký kavalírský Žaboskok. Jak si přeješ. O těch dracích mluví každý muž z každé lodi, která se ocitla do stovky lig od Qarthu. Pár ti jich dokonce řekne, že je viděli na vlastní oči. Mág se přiklání k tomu, že je to pravda.“
Armen nesouhlasně našpulil rty. „Marwyn neví nic. Arcimistr Perestan by byl první, kdo by ti to řekl.“
„Arcimistr Ryam to říká taky,“ přitakal Roone.
Leo zívl. „Moře je mokré, slunce je horké a mastifa nemá rád celý zvěřinec.“
Ten má urážlivé jméno pro každého, pomyslel si Pate, ale nemohl popřít, že Marwyn skutečně vypadá spíš jako mastif než jako mistr. Jako by tě chtěl kousnout. Mág nebyl jako ostatní mistři. Lidé říkali, že se spolčí s nevěstkami a pokoutními čaroději, že mluví se zarostlými Ibbeňany a uhlově černými obyvateli Letních ostrovů jejich vlastními jazyky a že přináší v malých námořnických kostelících dole u nábřeží obětiny podivným bohům. Říkali, že jej viděli dole pod městem, v krysích dírách a černých veřejných domech, kde se stýká s potulnými herci, zpěváky, žoldáky, ba i s žebráky. Někteří dokonce šeptali, že kdysi zabil člověka holýma rukama.
Když se Marwyn vrátil do Starého města po osmi letech strávených na východě, kde mapoval vzdálené krajiny, pátral po ztracených knihách a studoval u zaklínačů a stínovrhačů, dal mu Kyselý Vaellyn přezdívku „Marwyn Mág“. To jméno se k Vaellynově nemalé mrzutosti brzy ujalo po celém Starém městě. „Nechej kouzla a modlitby kněžím a septonům a svůj rozum přiměj k tomu, aby se učil pravdám, jimž může člověk důvěřovat,“ radil jednou arcimistr Ryam Patovi, jenže Ryamův prsten, hůl i maska byly ze žlutého zlata a v jeho mistrovském řetězu nebyl žádný článek z valyrijské oceli.
Armen se podíval po délce svého nosu na Líného Lea. Měl na to přímo dokonalý nos, dlouhý, tenký a špičatý. „Arcimistr Marwyn věří v mnoho podivných věcí,“ řekl, „ale nemá o nic větší důkaz existence draků než Mollander. Jen další námořnické povídačky.“
„Nemáš pravdu,“ namítl Leo. „V Mágových komnatách hoří skleněná svíce.“
Na pochodněmi osvětlené terase se rozhostilo ticho. Armen si povzdechl a zavrtěl hlavou. Mollander se dal do smíchu. Sfinga pozoroval Lea velkýma černýma očima a Roone se tvářil zmateně.
Pate už slyšel o skleněných svících, třebaže nikdy neviděl žádnou hořet. Byly tím nejhůře udržovaným tajemstvím Citadely. Říkalo se, že byly přineseny do Starého města z Valyrie tisíc let před Zkázou. Slyšel, že jsou čtyři: jedna byla zelená a tři černé a všechny byly vysoké a zakroucené.
„Co jsou to ty skleněné svíce?“ zeptal se Roone.
Armen Akolyta si odkašlal. „V noc před tím, než akolyta odříká své sliby, musí odstát noční stráž ve sklepení. Nepovolí mu žádnou lucernu, pochodeň, lampu, voskovici… jenom svíci z obsidiánu. Musí strávit noc potmě, pokud ovšem nedokáže tu svíci rozsvítit. Někteří se o to pokoušejí. Ti bláhoví a tvrdohlaví, ti, kteří studovali ona takzvaná vyšší mystéria. Často si pořežou prsty, protože výběžky na svíci jsou prý ostré jako břitvy, a pak musejí se zakrvácenýma rukama čekat na svítání a přemítat nad svou neschopností. Moudřejší jedinci jdou jednoduše spát nebo stráví noc v modlitbách, ale každým rokem se najde pár takových, kteří to prostě musí zkusit.“
„Ano.“ Pate slyšel stejné příběhy. „Ale k jakému užitku je svíce, která nevrhá žádné světlo?“
„Je to lekce,“ řekl Armen, „poslední lekce, které se musíme naučit, než si navlékneme kolem krku mistrovské řetězy. Ta skleněná věc je určena k tomu, aby představovala pravdu a učení, vzácné, krásné a křehké věci. Je utvářena do podoby svíce, aby nám připomínala, že mistr musí kolem sebe šířit světlo kdekoli, kde slouží, a je ostrá, aby nám připomenula, že vědomosti mohou být nebezpečné. Moudří mužové se mohou stát ve své moudrosti arogantními, ale mistr musí vždy zůstat pokorný. I toto nám skleněná svíce připomíná. Dokonce i poté, co odříkal svůj slib, navlékl si svůj řetěz a odešel do něčích služeb, bude mistr vzpomínat na temnotu své noční stráže a bude si pamatovat, jak nic, co udělal, nedokázalo svíci rozhořet… protože ani s vědomostmi nejsou některé věci možné.“
Líný Leo vybuchl smíchy. „Chceš říct, že nejsou možné pro tebe. Já na vlastní oči viděl, jak ta svíce hořela.“
„Viděl jsi hořet nějakou svíci, o tom nepochybuji,“ řekl Armen. „Možná svíci z černého vosku.“
„Vím, co jsem viděl. To světlo bylo podivné a velmi jasné, mnohem jasnější, než by mohla vydávat jakákoli svíce z vosku či loje. Vrhala divné stíny a plamen se nikdy nezakomíhal, ani když otevřenými dveřmi za mnou zavanul průvan.“
Armen si zkřížil ruce na hrudi. „Obsidián nehoří.“
„Dračí sklo,“ řekl Pate. „Prostí lidé tomu říkají dračí sklo.“ Nějak mu to připadalo důležité.
„To ano,“ přitakal Alleras Sfinga, „a pokud jsou na světě opět draci…“
„Draci a ještě temnější věci,“ řekl Leo. „Šedé ovce mají zavřené oči, ale mastif vidí pravdu. Staré síly se probouzejí. Stíny se rozhýbávají. Brzy se na nás snese věk divů a hrůzy, věk bohů a hrdinů.“ Protáhl se, usmívaje se svým lenivým úsměvem. „Řekl bych, že to stojí za rundu.“
„Už jsme toho vypili dost,“ rozhodl Armen. „Ráno přijde dřív, než by se nám líbilo, a arcimistr Ebrose bude hovořit o vlastnostech moči. Ti, kdo mají v úmyslu ukovat stříbrný článek, by udělali dobře, kdyby jeho přednášku nezmeškali.“
„Vidím, že se mi asi sotva podaří zabránit vám v ochutnávání těch chcanků,“ ušklíbl se Leo. „Já osobně dávám přednost chuti stromovinského vína.“
„Kdybych si měl vybrat mezi chcankama a tebou, tak raději vypiju ty chcanky.“ Mollander se odstrčil od stolu. „Pojď, Roone.“
Sfinga se natáhl po svém pouzdru s lukem. „Já jdu taky spát. Doufám, že se mi bude zdát o dracích a skleněných svících.“
„Takže všichni odcházíte?“ Leo pokrčil rameny. „Nu což, Růžička tu zůstane. Možná tu naši jahůdku probudím a udělám z ní ženu.“
Alleras zachytil výraz v Patově obličeji. „Když nemá měďák na pohár vína, sotva bude mít zlaťák, aby si mohl koupit holku.“
„Jo,“ řekl Mollander. „Kromě toho si to vyžaduje muže, aby udělal z dívky ženu. Pojď s námi, Pate. Starý Walgrave se probudí s východem slunce. Bude potřebovat, abys mu pomohl dojít na záchod.“
Pokud si dnes vzpomene, kdo jsem. Arcimistr Walgrave neměl problémy, když měl rozpoznat jednoho havrana od druhého, ale s lidmi už mu to tak dobře nešlo. Některé dny se zdálo, že Pata považuje za kohosi, kdo se jmenoval Cressen. „Já zatím nejdu,“ řekl svým přátelům. „Ještě tu chvíli zůstanu.“ Ještě se nerozednilo, ne docela. Alchymista možná ještě přijde, a Pate měl v úmyslu být přítomen, až se to stane.
„Jak chceš,“ řekl Armen. Alleras se na Pata ještě dlouze zadíval, pak si přehodil luk přes štíhlé rameno a následoval ostatní směrem k mostu. Mollander byl tak opilý, že musel jít s rukou zavěšenou přes Roonova ramena, jinak by upadl. K Citadele to rozhodně nebyla taková dálka, jakou létá havran, jenže žádný z nich havran nebyl. A Staré město bylo opravdovým labyrintem, samé úzké uličky, křižující se ulice a stísněné hrbolaté cesty. „Opatrně,“ slyšel ještě Pate říkat Armena, když všechny čtyři pohltila říční mlha, „noc je vlhká a dlažební kameny budou kluzké.“
Když byli pryč, Líný Leo se na Pata zamračeně podíval přes stůl. „Jak smutné. Sfinga si s sebou odnesl všechno svoje stříbro a nechal mě tu s Flekatým Patem, pasáčkem vepřů.“ Protáhl se a zívl. „Říkám si, jak se asi má naše malá Růžička?“
„Spí,“ odpověděl Pate stroze.
„Nepochybuji o tom, že nahá.“ Leo se chlípně usmál. „Myslíš, že opravdu stojí za zlaťák? Asi to budu muset jednoho dne zjistit.“
Pate raději nic neříkal.
Leo odpověď ani nepotřeboval. „Předpokládám, že jakmile tu děvku jednou přefiknu, poklesne její cena natolik, že si ji budou moct dovolit i pasáci vepřů. Měl bys mi poděkovat.“
Měl bych tě zabít, pomyslel si Pate, ale na to, aby zahodil svůj život, ještě nebyl dost opilý. Leo prodělal výcvik se zbraněmi a bylo o něm známo, že umí smrtonosně zacházet s mečem a dýkou. A kdyby se Patovi nějak podařilo ho zabít, přišel by o hlavu i on. Leo měl dvě jména tam, kde měl Pate jen jedno, a jeho druhé jméno bylo Tyrell. Jeho otcem byl ser Moryn Tyrell, velitel městské hlídky ve Starém městě. A jeho bratrancem Mace Tyrell, pán Vysokozahrady a Strážce jihu. A stařešina Starého města, lord Leyton z Vysoké věže, který mezi množství svých titulů počítal i „Ochránce Citadely“, byl proslulým tyrellským vazalem. Nechej to být, řekl si Pate v duchu. Říká tyhle věci jen proto, aby mě naštval.
Mlhy na východě se projasňovaly. Svítání, uvědomil si Pate. Přišlo svítání a alchymista se nedostavil. Nevěděl, jestli se tomu má smát, nebo má plakat. Jsem pořád zloděj, když na to všechno zapomenu a nikdo se to nikdy nedozví? To byla další otázka, na kterou neznal odpověď, stejně jako na ty, které mu kdysi kladli Ebrose a Vaellyn.
Když se odstrčil z lavice a vstal, děsivě silné jablečné víno mu okamžitě stouplo do hlavy. Musel položit ruku na stůl, aby se podepřel. „Nechej Růžičku na pokoji,“ řekl Leovi na rozloučenou. „Prostě ji nechej být, nebo bych tě mohl zabít.“
Leo Tyrell pohybem hlavy odhodil dozadu pramen vlasů. „S pasáky vepřů se nebiji. Zmiz odsud.“
Pate se otočil a přešel terasu. Jeho kroky se odrážely od zvětralých prken starého mostu. Než přešel na opačnou stranu, východní obloha se již barvila do růžova. Svět je široký, řekl si v duchu. Kdybych si koupil osla, pořád ještě bych se mohl toulat po cestách a pěšinách Sedmi království, léčit lidi pijavicemi a vybírat jim hnidy z vlasů. Mohl bych se zapsat na nějakou loď, posadit se k veslu a plavit se do Qarthu vedle Nefritové brány, abych na vlastní oči viděl ty zatracené draky. Nemusím se vracet ke starému Walgravovi a k havranům.
Přesto se jeho chodidla sama stočila směrem k Citadele. Když se skrze mraky na východě prodral první pás slunečního světla, z Námořnického septa dole u přístavu se začaly ozývat ranní zvony. O okamžik později se přidalo Panské septum, pak Sedm svatyní z jejich zahrad za Medovínou a nakonec Hvězdné septum, které bylo sídlem Nejvyššího septona již tisíc let předtím, než Aegon přistál v Králově přístavišti. Dohromady to byla působivá hudba. Třebaže ne tak sladká jako písnička toho slavíka.
Pod vyzváněním zvonů slyšel také zpěv. Každého rána za prvního světla se shromáždili rudí kněží, aby uvítali venku před jejich skromným chrámem na nábřeží slunce. Protože noc je temná a plná hrůz. Pate je slyšel vykřikovat tato slova nastokrát, když žádali svého boha R’hllora, aby je uchránil před temnotou. Jemu osobně stačilo Sedm bohů, ale slyšel, že Stannis Baratheon nyní pořádá bohoslužby u nočních ohňů. Dokonce si dal ohnivé srdce R’hllora do svého erbu místo korunovaného jelena. Kdyby získal Železný trůn, museli bychom se všichni naučit slova písně rudých kněží, pomyslel si Pate, ale to bylo nepravděpodobné. Tywin Lannister rozdrtil Stannise a R’hllora na Černovodě a brzy s nimi skoncuje docela, nabodne hlavu baratheonského uchvatitele na kopí nad bránu Králova přístaviště.
Jak slunce spalovalo ranní mlhy, Staré město kolem něj na sebe bralo tvar, vynořovalo se jako duch z přítmí předcházejícího svítání. Pate nikdy neviděl Královo přístaviště, ale věděl, že to je město z mazaniny a proutí, roztažený spletenec blátivých ulic, doškových střech a dřevěných chatrčí. Staré město bylo postavené z kamene a všechny jeho ulice byly dlážděné, i ty nejnuznější. Město nebylo nikdy krásnější než právě za rozbřesku. Na západní straně Medovíny lemovaly nábřeží cechovní domy, které vypadaly jako řada paláců. O kus výš se zvedaly po obou stranách řeky kopule a věže Citadely, pospojované kamennými mosty zastavěnými množstvím panských sídel a domů. Dole po proudu, pod černými mramorovými zdmi a klenutými okny Hvězdného septa, se jako děti shluklé u nohou staré matrony tísnily příbytky božích služebníků.
A za nimi, tam, kde se Medovína rozšiřovala do Šeptavice, se zvedala Vysoká věž, jejíž majákové ohně jasně zářily na pozadí úsvitu. Z místa, kde stála, na vrcholcích kolmých útesů Ostrova bojů, protínal její stín město jako meč. Ti, kdo se narodili a vyrostli ve Starém městě, dokázali určit denní dobu podle toho, kam stín zrovna dopadal. Někteří tvrdili, že z jejího vrcholku člověk vidí celou cestu až ke Zdi. Možná to bylo příčinou skutečnosti, proč lord Leyton nesestoupil z věže již přes deset let a raději vládl svému městu z oblačných výšin.
Kolem Pata projel po říční cestě řeznický vozík, na jehož korbě nepokojně kvičelo pět selat. Když jim uhýbal, jen tak tak ho nepotřísnil obsah nočníku, který vychrstla na ulici nějaká ženština z okna nad ním. Až ze mne bude mistr sloužící v hradu, budu mít koně, nakterém budu moci jezdit, říkal si v duchu. Pak zakopl o dlažební kostku a pomyslel si, koho se to snaží obalamutit. Pro něho nikdy nebude žádný řetěz, žádné místo u stolu urozeného pána, žádný vysoký bílý kůň, na kterém by mohl jezdit. Donekonečna bude trávit dny nasloucháním havranímu krákání a drhnutím skvrn od moči a výkalů ze spodního prádla arcimistra Walgrava.
Vkleče se snažil otřít si bláto z šatů, když čísi hlas řekl: „Dobré jitro, Pate.“
Stál nad ním alchymista.
Pate vstal. „Třetího dne… říkal jsi, že budeš U Brku a korbele.“
„Byl jsi tam se svými přáteli. Nechtěl jsem vaši družnou společnost vyrušovat.“ Alchymista na sobě měl cestovní plášť s kápí, hnědý a nepopsatelný. Nad střechami za jeho ramenem vyhlíželo vycházející slunce, a tak bylo obtížné rozlišit obličej pod kápí. „Už ses rozhodl, co jsi?“
To mne musí nutit, abych to řekl? „Myslím, že jsem zloděj.“
„Já si to taky říkal.“
Nejtěžší ze všeho bylo klesnout na všechny čtyři, aby vytáhl truhličku zpod postele arcimistra Walgrava. Třebaže truhlička byla bytelně vyrobená a pobitá železem, její zámek byl rozbitý. Mistr Gormon již dříve podezříval Pata, že jej rozbil, jenže to nebyla pravda. Walgrave rozbil zámek sám, když ztratil klíč, kterým se odemykala.
Uvnitř našel Pate váček se stříbrňáky, kadeř žlutých vlasů svázaných stužkou, namalovanou miniaturu ženy, která mu připomínala Walgrava (dokonce měla knírek), a železnou rukavici z překládané oceli. Walgrave tvrdil, že ta rukavice kdysi patřila nějakému princi, třebaže si už nedokázal vzpomenout kterému. Když jí Pate zatřásl, vypadl z ní na podlahu klíč.
Jakmile ho zvednu, jsem zloděj, honilo se mu v tu chvíli hlavou. Klíč byl starý a těžký, vyrobený z černého železa, a údajně se jím daly otevřít všechny dveře v Citadele. Takové klíče měli jen arcimistři. Ostatní nosili svoje klíče u sebe nebo je měli schované na nějakém bezpečném místě, ale pokud si Walgrave jednou schoval svůj, nikdo ho u něj už nemohl nikdy vidět. Pate klíč popadl a byl již v polovině cesty ke dveřím, když se otočil nazpět a šel si vzít i stříbro. Zloděj byl zloděj, ať toho ukradl málo či hodně. „Pate,“ zavolal za ním jeden z bílých havranů. „Pate, Pate, Pate.“
„Máš pro mne zlaťák?“ zeptal se alchymisty.
„Pokud máš to, co jsem chtěl já.“
„Vyndej ho. Chci se podívat.“ Pate se rozhodně nehodlal nechat oklamat.
„Říční cesta pro to není správným místem. Pojďme.“
Neměl čas popřemýšlet o tom, zvážit svoje možnosti. Alchymista již odcházel. Pate buď musel jít za ním, nebo jednou provždy přijít jak o Růžičku, tak o zlaťák. Následoval muže. V chůzi si zajel rukou do rukávu. Nahmatal klíč, bezpečně schovaný ve skryté kapse, kterou si tam sám všil. Mistrovská roucha byla plná kapes. Tohle věděl už jako malý kluk.
Musel si pospíšit, aby udržel tempo s alchymistovými dlouhými kroky. Ubírali se uličkou, kolem nároží, přes starý Zlodějský trh, Hadrnickou uličkou. Nakonec muž zabočil do další uličky, užší, než byla ta první. „Už jsme dost daleko,“ řekl Pate. „Nikdo tady není. Uděláme to tady.“
„Jak si přeješ.“
„Chci svůj zlaťák.“
„Samozřejmě.“ Mince se objevila z ničeho nic. Alchymista jí proběhl přes klouby na ruce, tak jako to udělal poprvé, když Růžička svedla ty dva dohromady. Mince se v ranním světle blýskala a vrhala zlaté odlesky na alchymistovy prsty.
Pate mu ji sebral z ruky. Zlato bylo v jeho dlani teplé. Zvedl si ji k ústům a kousl do ní, tak jako to viděl dělat dospělé muže. Aby pravdu řekl, nebyl si jistý, jakou by mělo mít zlato chuť, ale nechtěl vypadat jako blázen.
„Klíč?“ připomněl se alchymista zdvořile.
Něco přimělo Pata zaváhat. „A co si vůbec chceš v Citadele vzít? Nějakou knihu?“ Říkalo se, že některé ze starých valyrijských svitků dole v zamčených sklepeních jsou jedinými dochovanými kopiemi na světě.
„Do toho ti nic není.“
„Ne.“ Je to vyřízeno, pomyslel si Pate. Jdi. Utíkej zpátky k Brku a korbeli, probuď Růžičku polibkem a řekni jí, že patří tobě. Přesto stále otálel. „Ukaž mi svou tvář.“
„Jak si přeješ.“ Alchymista si sundal kápi.
Byl to jen člověk a jeho obličej byl jen obličej. Obličej mladého muže, úplně obyčejný, s plnými lícemi a stínem vousu. Na pravé tváři byla vidět slabá jizva. Měl zahnutý nos a houšť hustých černých vlasů, které se mu vlnily kolem uší. Nebyla to tvář, kterou by Pate poznával. „Neznám tě.“
„Ani já tebe.“
„Kdo jsi?“
„Cizinec. Ve skutečnosti vlastně nikdo.“
„Ach tak.“ Patovi došla slova. Vyndal klíč a položil jej cizinci do dlaně. Hlavu měl podivně lehkou, téměř jej jímala závrať. Růžička, připomněl sám sobě. „Takže jsme spolu hotovi.“
Byl napůl cesty dolů uličkou, když se dlažební kostky pod jeho chodidly začaly hýbat. Ty kameny jsou hrozně kluzké a vlhké, pomyslel si, jenže tím to nebylo. Cítil, jak mu buší srdce v hrudi. „Co se děje?“ hlesl. Nohy se mu proměnily ve vodu. „Já to nechápu.“
„A nikdy nepochopíš,“ řekl smutný hlas.
Dlažební kostky se prudce zvedly, aby jej políbily. Pate se snažil vykřiknout o pomoc, ale hlas mu selhal.
Jeho poslední myšlenka patřila Růžičce.
