Brienne
Brány Šerodolu byly zavřené a zabarikádované. Skrze přítmí předcházející svítání bledě prostupovaly městské zdi. Nahoře na hradbách se jako přízračné stráže posouvaly cáry mlhy. Před bránu vyjelo na tucet kár a dvoukoláků, aby tam počkaly na východ slunce. Brienne se postavila do řady za fůru tuřínů. Bolela ji lýtka, a tak byla ráda, že může na chvíli sesednout a protáhnout si nohy. Netrvalo dlouho a z lesa vyjel s rachotem další povoz. Než se začala obloha projasňovat, řada se protáhla na půl míle.
Sedláci si ji zvědavě prohlíželi, ale nikdo ji neoslovil. Je na mně, abych promluvila k nim, řekla si Brienne v duchu, jenže pro ni nikdy nebylo snadné dát se do řeči s cizími lidmi. Dokonce už jako mladá dívka byla velmi ostýchavá. Dlouhá léta pohrdání k její plachosti ještě přidala. Musím se ptát na Sansu. Jak jinak ji najdu? Odkašlala si. „Dobrá paní,“ oslovila ženu sedící na hromadě tuřínů, „neviděla jsi náhodou na cestě moji sestru? Mladou pannu, třináctiletou a pohlednou, s modrýma očima a kaštanovými vlasy. Možná cestovala s opilým rytířem.“
Žena zavrtěla hlavou, ale její manžel řekl: „V tom případě bych se vsadil, že panna už není. Má ta ubohá dívka nějaký jméno?“
Brienne měla v hlavě prázdno. Měla jsem si pro ni nějaké jméno vymyslet. Postačilo by jakékoli jméno, ale v tu chvíli ji zrovna žádné nenapadalo.
„Žádný jméno? Nu, cesty jsou plný bezejmennejch děvčat.“
„Hřbitovy ještě plnější,“ dodala jeho manželka.
Když přišlo svítání, na hradbách se objevili strážní. Sedláci vyšplhali na kozlíky svých povozů a potřásli opratěmi. Brienne také nasedla a podívala se za sebe. Většinu fronty čekající na to, až bude moci vjet do Šerodolu, tvořili rolníci s náklady ovoce a zeleniny na prodej. O tucet míst za ní seděl na dobře krmených jezdeckých koních pár zámožných měšťanů a ještě dál zahlédla hubeného chlapce na grošovaném koni. Po jejích dvou rytířích ani po Šílené myši nebylo nikde ani vidu.
Strážní s máváním posílali dál povozy a káry, stěží jim věnujíce pohled, ale když přijela k bráně Brienne, zarazili se. „Stát! Ty!“ vykřikl kapitán. Pár mužů v drátěných košilích překřížil kopí a zatarasil jí cestu. „Sděl nám důvod své návštěvy.“
„Hledám pána z Šerodolu nebo jeho mistra.“
Kapitánovy oči se zaleskly při pohledu na její štít. „Černý netopýr Hnusokamene. Tenhle erb má špatnou pověst.“
„Není můj. Mám v úmyslu nechat si štít přemalovat.“
„Tak?“ Kapitán si zamnul zarostlou bradu. „Moje sestra se čistě náhodou tímto řemeslem zabývá. Najdeš ji v domě s malovanými dveřmi, naproti Sedmi mečům.“ Pokynul strážným. „Nechte ji projet, hoši. Je to jen obyčejná holka.“
Strážnice v bráně se otvírala na tržní náměstí, kde ti, kdo vstoupili do města před ní, již vykládali své zboží, které přijeli nabídnout k prodeji – tuříny, žluté cibule, pytle s ječmenem. Jiní prodávali zbraně a brnění, a to velmi levně, soudě podle cen, které vyvolávali, když jela kolem. Okradači mrtvol přicházejí po každé bitvě zároveň s vránami mrchožroutkami. Brienne vedla svého koně podél drátěných košil stále potřísněných hnědou krví, kolem promačkaných přilbic, mečů plných vrubů. Také se tam dalo opatřit oblečení: vysoké kožené boty, kožešinové pláště, špinavé kabátce s podezřelými dírami. Mnohé z těch znaků znala. Obrněnou pěst, losa, bílé slunce, dvojbřitou sekeru, všechno to byly seveřanské znaky. Umírali tam však také Tarlyovi muži a nemálo jich bylo z mokřadních krajin. Viděla rudá a zelená jablka, štít se třemi blesky, koňské postroje s mravenci lorda Ambrose. Na mnoha štítech, brožích a kabátcích se objevil kráčející lovec samotného lorda Tarlyho. Přítel či nepřítel, vránám je to jedno.
Byly tam štíty z borového a lipového dřeva, které se daly koupit za pár drobných, ale Brienne kolem nich projela bez povšimnuti. Měla v úmyslu ponechat si těžký štít, který jí dal Jaime, ten, který sám nesl z Harrenova do Králova přístaviště. Borový štít měl svoje přednosti. Byl lehčí, a tudíž se snáz nosil, a měkké dřevo fungovalo spíš jako past na s…
