Jon
Ve dne v noci zvonily sekery. Jon si už ani nevzpomínal, kdy naposledy pořádně spal, když zavřel oči, zdálo se mu o boji, když je otevřel, bojoval. Dokonce i v Králově věži slyšel neutuchající žuch buch bronzu, pazourku a kradené oceli zakusujících se do dřeva, a ještě hlasitěji to bylo slyšet, když se pokoušel odpočinout si v boudě na vrcholu Zdi. Mance poslal do práce muže s železnými kyji a dlouhými pilami se zuby z kosti a pazourku. Jednou, když Jon odplouval do vyčerpaného spánku, ozvalo se ze začarovaného hvozdu přehlasité prasknutí a k zemi se v oblaku hlíny a jehličí zřítil obrovitý strážní strom.
Když za ním přišel Owen, byl vzhůru, nepokojně ležel pod hromadou kožešin na podlaze boudy. „Lorde Sněhu,“ řekl Owen a zatřásl mu ramenem, „svítá.“ Podal Jonovi ruku, aby mu pomohl vstát. Ostatní se taky probouzeli, strkali do sebe, když si v omezených prostorách boudy natahovali boty a zapínali opasky s meči. Nikdo nemluvil. Všichni byli příliš vyčerpaní, než aby mohli mluvit. Jen málo jich v těchto dnech z vrcholu Zdi odcházelo. Jízda nahoru a dolů v kleci byla příliš dlouhá. Černý hrad byl ponechán mistru Aemonovi, seru Wyntonovi Statnému a hrstce dalších, co byli příliš staří nebo nemocní, aby mohli bojovat.
„Měl jsem sen, že sem přijel král,“ řekl Owen šťastně. „Mistr Aemon poslal havrana a král Robert sem přijel s celou svou armádou. Zdálo se mi, že jsem viděl jeho zlaté praporce.“ Jon se přiměl usmát se na něho. „To by byl opravdu vítaný pohled, Owene.“ Navzdory bolestivému škubnutí v noze si přehodil přes ramena černý kožešinový plášť a vyšel ven, aby čelil dalšímu dni.
Poryv větru mu pročísl ledovými hřebeny dlouhé hnědé vlasy.
O půl míle na sever se rozhýbával tábor divokých, z ohňů stoupaly kouřové prsty a škrábaly do břicha bledou ranní oblohu. Hned vedle kraje lesa si vztyčili stany z kůží a kožešin, dokonce hrubou síň z klád a spletených větví; na východě byly řady koní, na západě mamuti a všude byli lidé. Brousili si meče, přidělávali hroty k oštěpům, oblékali podomácku vyrobenou zbroj z kůže, rohoviny a kostí. Jon věděl, že na každého muže, kterého vidí, je jich dvacítka schovaná v lese. Podrost jim skýtal alespoň částečný úkryt před živly a skrýval je před očima nenáviděných vran.
Jejich lučištníci již postupovali kupředu, schovaní za tarasem, který strkali před sebou. „Tamhle se nesou naše šípy k snídani,“ oznámil Pyp zvesela, tak jak to dělával každého rána. Je dobře, že si z toho pořád ještě dokáže dělat legraci, pomyslel si Jon. Někdo musí. Před třemi dny zasáhl jeden z těch šípů k snídani Rudého Alyna z Růžolesa do nohy, když jste se vyklonili dostatečně daleko nad okraj, stále jste mohli vidět jeho mrtvolu dole u úpatí Zdi. Jon si říkal, že je rozhodně lepší, když se budou smát Pypovým vtipům, než když budou dumat nad Alynovou mrtvolou.
Tarasy byly šikmo skloněné dřevěné štíty, dost velké na to, aby se za nimi skrylo až pět bojovníků z řad svobodného lidu. Lučištníci je dostrkali na dostřel, pak poklekli za nimi a začali vypouštět šípy střílnami ve dřevu, když s nimi divocí vyšli do boje poprvé, Jon zavolal o zápalné šípy a půl tuctu jich podpálil, jenže pak je Mance začal pokrývat surovými kůžemi a ani všechny zápalné šípy světa by je teď nepodpálily. Bratři se dokonce začali sázet o to, který ze slaměných vojáků sesbírá nejvíc šípů, než bude po boji. Vedl panák jménem Bolestínský Edd se čtyřmi, ale Othell Yarwyck, Tumberjon a Watt z Dlouhého jezera měli po třech. I to byl Pypův nápad, začít pojmenovávat slaměné panáky po jejich ztracených bratrech. „Takhle to aspoň vypadá, jako by nás tu bylo víc,“ řekl. „Víc se šípy v břiše,“ posteskl si Grenn, ale ten nápad se bratrům přesto zalíbil, a tak je Jon nechal, aby pokračovali v sázení.
Na kraji Zdi stálo na třech vysokých nohách myrské oko ze zdobené mosazi. Mistr Aemon je kdysi používal k pozorování hvězd, než ho vlastní oči zradily. Jon sklonil trubici a podíval se na nepřítele. Dokonce i běžným okem byl vidět velký bílý stan sešitý …
