Jaime
Třebaže horkost stále nepolevovala, pahýl se hojil, netekl z něj hnis a Qyburn prohlásil, že bude mít ruku v pořádku.
Jaime dychtil odjet co nejrychleji, nechat Harrenov, Krvavé drancíře i Brienne z Tarthu daleko za sebou. V Rudé baště na něho čekala skutečná žena.
„Posílám Qyburna s tebou, aby se o tebe staral po cestě do Králova přístaviště,“ řekl mu Roose Bolton ráno v den odjezdu. „Chová v sobě upřímnou naději, že tvůj otec přiměje Citadelu, aby mu jako výraz vděčnosti vrátila řetěz.“
„Všichni v sobě nosíme nějakou tu upřímnou naději. Jestli se postará o to, aby mi narostla nová ruka, můj otec z něho udělá rovnou velmistra.“
Velitelem Jaimeho doprovodu byl Walton, kterému říkali Holenice – strohý, drsný, brutální, srdcem obyčejný voják. S takovými jako on sloužil Jaime celý svůj život. Muži jako Walton zabíjeli na rozkaz svého pána, znásilňovali, když se jim rozproudila krev v bitvě, a plundrovali, kdekoli mohli, ale jakmile bylo po válce, vrátili se do svých domovů, vyměnili kopí za motyky, oženili se s dcerami svých sousedů a vychovali hejno uječených dětí. Takoví muži plnili rozkazy bez otázek, ale součástí jejich povahy rozhodně nebyla hluboká zlovolná krutost typická pro Chrabré kumpány.
Obě skupiny vyjely z Harrenova téhož rána, pod chladnou šedivou oblohou, která slibovala déšť. Ser Aenys Frey odtáhl se svými muži již před třemi dny, vyrazil na sever směrem ke královské cestě, a Bolton měl v úmyslu jet za ním. „Trojzubec je rozvodněný,“ řekl Jaimemu. „Dokonce i na rubínovém brodu se bude řeka obtížně přecházet. Vyřídíš moje vřelé pozdravení svému otci?“
„Jen pokud ty vyřídíš moje Robbu Starkovi.“
„Udělám to.“
Někteří z Chrabrých kumpánů se shromáždili na nádvoří, aby se podívali, jak odjíždějí. Jaime překlusal na svém koni k místu, kde postávali. „Zollo. Jak je od tebe laskavé, žes mne přišel vyprovodit. Pyg. Timeon. Budu ti chybět? Nepodělíš se se mnou o poslední šprým, Střapáči? Abys mne povzbudil na dlouhou cestu? A Rorge, přišel jsi mne políbit na rozloučenou?“
„Sklapni, kriple,“ zabručel Rorge.
„Když na tom trváš. Tentokrát sklapnu, jenže se vrátím. Lannister vždycky splácí svoje dluhy.“ Jaime se zatočil se svým koněm a připojil se k Holenici Waltonovi a jeho dvěma stovkám mužů.
Lord Bolton se rozhodl, že bude jeho chybějící ruku ignorovat, a vystrojil ho jako rytíře, což Jaime považoval za frašku. Jel s mečem a dýkou za pasem, se štítem a přilbou visícími mu od sedla, v kroužkové zbroji pod tmavě hnědou suknicí. Nebyl však takový blázen, aby ukazoval světu znak se lvem Lannisterů – ani čistě bílý erb, na který měl nárok jako přísahající bratr Královské gardy. Našel si ve zbrojnici starý štít, dobitý a místy odštípaný, s oprýskaným nátěrem, na kterém však byl stále dobře patrný černý netopýr rodu Lothstonů na zlatém a stříbrném poli. Lothstonové vlastnili Harrenov před Whenty a byli ve své době mocným rodem, jenže vymřeli před celými věky, a tak bylo sotva pravděpodobné, že by mohl kdokoli něco namítat proti tomu, že si pro sebe dočasně zabral jejich znak. Nebude ničím příbuzným, ničím nepřítelem, ničím přísahancem…, vlastně vůbec nikým.
Vyjeli z Harrenova menší východní bránou a rozloučili se s Roosem Boltonem a jeho armádou o šest mil dál, kde zatočili na jih, aby se nějakou dobu ubírali cestou podél jezera. Walton měl v úmyslu vyhýbat se po co nejdelší čas královské cestě a dávat přednost farmářským trasám a stezkám vyšlapaným zvěří v blízkosti Božího oka.
„Po královské cestě by to bylo rychlejší.“ Jaime dychtil vrátit se k Cersei co možná nejdříve. Kdyby si pospíšili, snad by dokonce stihl přijet včas na Joffreyho svatbu.
„Nestojím o žádné problémy,“ namítl Holenice. „Jen bohové vědí, koho bychom mohli na královské cestě potkat.“
„Zajisté nikoho, koho by ses mohl obávat. Máš dvě stovky mužů.“
„Ano. Jenže jiní by jich mohli mít víc. Můj pán řekl, abych tě bezpečně dopravil k tvému panu otci, a přesně to mám v úmyslu.“
Tudy už jsem jednou jel, uvědomil si Jaime o pár mil dál, když projížděli kolem opuštěného mlýna vedle jezera. Místo, kde se na něho kdysi plaše usmívala mlynářova dcera, nyní zarůstalo plevelem. Mlynář sám na něj tehdy křikl: „Jestli jedeš na turnaj, musíš opačným směrem, pane.“ Jako bych to nevěděl.
Král Aerys udělal z Jaimeho uvedení do úřadu velké divadlo pro všechny přítomné na Harrenově. Nechal ho odříkat přísahu před královským altánem, kde Jaime klečel na zelené trávě v bílé zbroji, zatímco polovina říše přihlížela, když mu ser Gerold Hightower pomohl vstát a přehodil mu přes ramena bílý plášť, zvedl se jásot, který zněl Jaimemu dodnes v uších, i po všech těch letech. Jenže téže noci vůči němu Aerys zatrpkl, prohlásil, že na turnaji v Harrenově rozhodně nepotřebuje všech sedm příslušníků Královské gardy a poručil Jaimemu, aby se neprodleně vrátil do Králova přístaviště, kde bude střežit královnu a malého prince Viseryse, které nechal král doma. Přestože se Bílý býk nabídl, že se té povinnosti ujme sám, aby se Jaime mohl zúčastnit klání na turnaji lorda Whenta, Aerys to odmítl. „Žádnou slávu si tu vybojovávat nebude,“ řekl tehdy král. „Teď už patří mně, ne Tywinovi. A bude mi sloužit tak, jak já uznám za vhodné. Já jsem král. Já vládnu, on bude poslouchat.“
Tehdy to Jaime pochopil. Nebylo to jeho umění v zacházení s mečem a kopím, co mu koupilo jeho bílý plášť, ani činy odvahy, kterými se vyznamenal v boji proti Bratrstvu z Králolesa. Aerys si ho vybral schválně, jeho otci navzdory, aby okradl lorda Tywina o dědice.
Dokonce i nyní, po všech těch letech, byla ta vzpomínka trpká. Ovšem toho dne, když ujížděl na jih ve svém novém bílém plášti, aby hlídal prázdný hrad, to bylo téměř nesnesitelné. Nejraději by ze sebe bílý plášť serval, kdyby mohl, tehdy a tam, jenže už bylo příliš pozdě. Odříkal slova přísahy před zraky poloviny říše a příslušníci Královské gardy sloužili svému králi doživotně.
Qyburn jej dohonil a zařadil se vedle něho. „Dělá ti problémy ruka?“
„Mně dělá problémy spíš nedostatek ruky.“ Jitra bývala nejhorší. Ve svých snech býval Jaime celým mužem a každého svítání, když ležel napolo bdělý, cítil, jak se mu hýbou prsty. Byla to jen noční můra, našeptávala mu jakási část z něho, která odmítala dokonce i nyní uvěřit kruté realitě. Jenom noční můra. Jenže pak vždycky otevřel oči a pochopil, že je to pravda.
„Chápu to tak, žes měl minulou noc návštěvu,“ řekl Qyburn. „Doufám, že tě potěšila.“
Jaime ho obdařil chladným pohledem. „Neřekla mi, kdo ji poslal.“
Mistr se skromně usmál. „Tvoje horkost z velké části polevila, a tak jsem si myslel, že by ti mohl nějaký ten tělesný pohyb jen prospět. Pia je docela zkušená, nemyslíš? A tak… ochotná.“
To jistě byla. Proklouzla k němu dveřmi do komnaty a ven z šatů tak rychle, až si Jaime myslel, že je to jen sen.
Teprve když k němu žena vklouzla pod pokrývky a položila mu jeho zdravou ruku na ňadro, vzrušil se. Půvabné malé stvoření, to nepopírám. „Byla jsem malá holka, když jsi přijel na turnaj lorda Whenta a král ti dal bílý plášť,“ svěřila se mu. „Byl jsi tak krásný, celý v bílém, a každý říkal, jaký jsi statečný rytíř. Někdy, když jsem s nějakým mužem, zavřu oči a namlouvám si, že na mně ležíš ty, s tou tvojí hladkou kůží a zlatými kadeřemi. Ve skutečnosti jsem ale nikdy nevěřila, že bych tě někdy měla v posteli.“
Poslat ji pryč po takovém vyznání nebylo snadné, ale Jaime to přesto udělal. Já mám ženu, připomněl sám sobě. „To posíláš ženu každému, komu přikládáš pijavice?“ zeptal se Qyburna.
„Častěji je lord Vargo posílá mně. Má rád, když je prohlédnu ještě předtím, než… nu, snad postačí říct, že kdysi miloval nemoudře a nehodlá to učinit znovu. Ale neměj strach, Pia je docela zdravá. Stejně jako ta tvoje dívka z Tarthu.“
Jaime se na něj ostře podíval. „Brienne?“
„Ano. Je to silné děvče, to musím uznat. A stále panna. Alespoň do včerejší noci.“
Qyburn se uchechtl. „On ti ji poslal, abys ji prohlédl?“
„Samozřejmě. Je… jak bych to řekl, zkrátka je v jistých věcech velice pečlivý.“
„Souvisí to nějak s výkupným?“ zeptal se Jaime. „Požaduje její otec důkaz, že je stále panna?“
„Copak tys to neslyšel?“ Qyburn pokrčil rameny. „Přiletěl k nám pták od lorda Selwyna. V odpověď na můj dopis. Večerní hvězda nabízí tři sta dragonů za bezpečný návrat své dcery. Řekl jsem sice lordu Vargovi, že na Tarthu žádné safíry nejsou, jenže mě neposlouchal. Je přesvědčený, že Večerní hvězda s ním nehraje poctivou hru. Těšil se na safíry.“
„Tři stovky dragonů je velice slušné výkupné, jaké se obvykle dává za rytíře. Koza by měla vzít, co se jí nabízí.“
„Ta koza je pánem Harrenova a ten nehandrkuje.“
Jaimeho ta novina rozčílila, i když si říkal, že měl takový vývoj událostí předvídat. Moje lež tě spasila jen na chvíli, děvče. Buď vděčná i za to málo. „Pokud je její panenská blána stejně tuhá jako všechno ostatní na ní, Koza si zlomí úd, až do ní bude chtít vniknout,“ zavtipkoval. Brienne byla dostatečně odolná, aby přežila i pár znásilnění, usuzoval Jaime, jenže pokud bude odolávat příliš divoce, Vargo Hoat by jí mohl začít sekat ruce a nohy. No a co, že to udělá, proč by mi na tom mělo záležet? Kdyby mě nechala vzít si meč mého bratrance a nezačala dělat hlouposti, stále jsem mohl mít pravou ruku. Málem jí tehdy svým prvním sekem sám usekl nohu, jenže ona mu pak uštědřila mnohem větší nářez, než o jaký stál. Hoat asi neví, jak je zrůdně silná. Raději by si měl dát pozor, nebo mu prokousne ten jeho kostnatý krk. Nebylo by to sladké?
Qyburnova společnost ho unavovala, a tak Jaime odklusal dopředu k čelu kolony. Před Holenicí jel malý kulatý seveřan jménem Nage, který třímal v ruce mírovou zástavu; duhově pruhovaný praporec se sedmi dlouhými cípy, na holi korunované rovněž sedmicípou hvězdou. „Neměli byste vy seveřané nést jiný druh mírové korouhve?“ zeptal se Waltona. „Čím je pro vás Sedm?“
„Jižanskými bohy,“ odpověděl muž, „jenže my teď potřebujeme jižanský mír, máme-li tě v bezpečí dopravit ke tvému otci.“
K mému otci. Jaime si říkal, zda lord Tywin obdržel Hoatův požadavek o výkupné, ať už s jeho tlející rukou či bez ní. Jakou cenu má šermíř bez ruky, kterou šermoval? Polovinu zlata Casterlyovy skály? Tři stovky zlatých dragonů? Nebo nic? Jeho otec se nikdy nenechal přehnaně unášet sentimentem. Vlastní otec Tywina Lannistera, lord Tytos, nechal jednou uvěznit neposlušného vazala, lorda Tarbecka. Hrdá lady Tarbeck odpověděla tím, že zajala tři Lannistery, včetně mladého Stafforda, jehož sestra byla zasnoubena s bratrancem Tywinem. „Pošli mi mého muže nazpět, jinak ti tři na vlastní kůži zakusí všechno, co vy uděláte jemu,“ napsala do Casterlyovy skály. Mladý Tywin navrhl svému otci, aby jí vyhověl tím, že jí pošle lorda Tarbecka nazpět ve třech kusech. Lord Tytos však byl mírnějším druhem lva, a tak lady Tarbeck získala na dalších pár let svého lorda se skopovou hlavou a Stafford se oženil a množil a žil dál, až do Volského brodu. Tywin Lannister však přetrvával, věčný jako Casterlyova skála sama. A teď máš za syna nejenom trpaslíka, ale také mrzáka, můj pane. Jak to budeš nenávidět…
Cesta je vedla kolem vyhořelé vesnice. Muselo to být již rok nebo i déle, co bylo to místo vypáleno. Domky tam stály zčernalé a beze střech, a všude kolem rostl plevel vysoký až po pás. Holenice vydal rozkaz zastavit, aby jim umožnil napojit koně. Tohle místo taky znám, pomyslel si Jaime, když stál u studny. Na místě, kde teď bylo jen pár základových kamenů a komín, stávala malá hospoda, a on tehdy vešel dovnitř, aby si dal holbu piva. Tmavovlasá děvečka mu přinesla sýr a jablka, ale hostinský odmítl vzít si od něho peníz. „Je pro mne ctí hostit pod svou střechou rytíře Královské gardy, sere,“ řekl mu ten muž. „Jednou to budu vyprávět svým vnoučatům.“ Jaime pohlédl na komín vyrůstající z plevele a pomyslel si, zda se vůbec těch svých vnoučat dožil. Vyprávěl jim o tom, jak Králokat jednou pil jeho pivo a jedl jeho sýr a jablka, nebo se styděl přiznat, že hostil takového jako já? Už se to nikdy nedozví; kdokoli vypálil hostinec, zabil pravděpodobně také vnoučata.
Cítil, jak se mu svírají prsty fantómové ruky, když Holenice řekl, že by si mohli rozdělat oheň a něco pojíst, Jaime zavrtěl hlavou. „Tohle místo se mi nelíbí. Pojedeme dál.“
Do soumraku opustili trasu vinoucí se kolem jezera a vydali se po vyježděné cestě vedoucí lesem dubů a jilmů. Než Holenice rozhodl, že rozbijí tábor, Jaimeho pahýl pulzoval tupou bolestí. Qyburn s sebou naštěstí vezl měch snového vína. Zatímco Walton rozestavoval stráže, Jaime se natáhl nedaleko od ohně a opřel srolovanou medvědí kůži o pařez, aby mu posloužila jako polštář pod hlavu. Děvče by mu řeklo, že se musí najíst, než půjde spát, aby se udržel při síle, jenže on byl spíš unavený než hladový. Zavřel oči a doufal, že se mu bude zdát o Cersei. Jeho horečnaté sny bývaly tak živé…
Ocitl se nahý a sám, obklopen nepřáteli, s kamennými zdmi všude kolem tisknoucími se k němu. Skála, věděl. Cítil její nesmírnou tíhu nad hlavou. Byl doma. Byl doma a celý.
Zvedl pravou ruku a zahýbal prsty, aby ucítil sílu v nich. Bylo to stejně nádherné jako milování. Tak nádherné jako hra s mečem. Čtyři prsty a palec. Zdál se mu ošklivý sen, že ho kdosi zmrzačil, ale nebyla to pravda. Úlevou se mu téměř zatočila hlava. Moje ruka, moje pravá ruka. Nic se mu nemohlo stát, dokud měl v pořádku pravou ruku.
Kolem stál tucet temných postav v kutnách s kápěmi, které jim zakrývaly tváře. V rukou třímaly kopí. „Kdo jste?“ zeptal se jich. „Co pohledáváte v Casterlyově skále?“
Neodpověděli mu, jen ho popoháněli hroty svých kopí. Nezbývalo mu než před nimi začít ustupovat. Šel dolů točitou chodbou, po úzkých schodech vytesaných v kameni, stále níž a níž. Já musím jít nahoru, říkal si v duchu. Nahoru, ne dolů. Proč jdu dolů? Se snovou jistotou věděl, že ho pod zemí nečeká nic než zkáza; tam dole prodlévalo něco temného a strašlivého, něco, co ho chtělo. Jaime se snažil zastavit, ale jejich kopí ho poháněla stále dál. Kdybych tak měl svůj meč. Nic by mi nemohlo ublížit.
Schody náhle končily. Všude kolem byla hrobová tma, ale Jaime poznal, že má před sebou nějaký rozlehlý prostor. Prudce se zarazil, balancující na okraji nicoty. Hrot kopí ho bodl do kříže zad, shodil ho do černé propasti. Vykřikl, ale pád byl krátký. Přistál na všech čtyřech na písku v mělké vodě. Věděl, že hluboko dole pod Casterlyovou skálou jsou jeskyně vyplněné vodou, ale o téhle neměl tušení. „Co je to za místo?“
„Tvoje místo.“ Ten hlas se odrážel ozvěnou; byla to stovka hlasů, tisíc, hlasy všech Lannisterů od dob Lanna Chytrého, který žil na úsvitu věků. Ale nejvíc ze všech to byl hlas jeho otce, a vedle lorda Tywina stála jeho sestra, bledá a krásná, s pochodní hořící jí v ruce. Byl tam taky Joffrey, syn, kterého spolu zplodili, a za nimi tucet dalších nezřetelných postav se zlatými vlasy.
„Sestro, proč nás sem otec přivedl?“
„Nás? Toto je tvoje místo, bratře. Tvoje temnota.“ Pochodeň, kterou držela v ruce, byla jediným světlem v jeskyni. Otočila se k odchodu.
„Zůstaň se mnou,“ prosil Jaime. „Nenechávej mě tu samotného.“ Oni však již odcházeli. „Nenechávejte mě tu ve tmě.“ Tam dole žilo něco strašného. „Dejte mi alespoň meč.“
„Já jsem ti dal meč,“ řekl lord Tywin.
Ležel u jeho chodidel, Jaime tápal pod vodou, dokud nesevřel v prstech jilec. Nic mi nemůže ublížit, dokud mám meč, když jej zvedl, na hrotu se zatřpytil prst bledého plamene, který se začal plazit dolů podél ostří, dokud se nezastavil kousek od jílce. Ocel zahořela stříbromodrým světlem a šero ustoupilo. Jaime se pohyboval v kruhu, přikrčený, naslouchající, připravený zaútočit na cokoli, co by se mohlo vyplížit ze tmy. Voda mu natekla do bot, po kotníky hluboká a pronikavě chladná. Vyvaruj se vody, říkal si v duchu. Možná v ní žijí zlí tvorové, co se schovávají v hlubinách…
Nedaleko za ním se ozvalo hlasité šplouchnutí. Jaime se otočil po zvuku… jenže v bledém světle se zjevila jen Brienne z Tarthu, s rukama spoutanýma těžkými řetězy. „Přísahala jsem, že ti zajistím bezpečí,“ řeklo děvče umíněně. „Dala jsem slib.“ Nahá zvedla ruce k Jaimemu. „Prosím, pane. Kdybys byl tak laskav.“
Ocelové články se rozdělily jako hedvábí. „Meč,“ žadonila Brienne, a najednou se tam objevil, i s pochvou a opaskem. Zapnula si jej kolem silného pasu. Světla tam bylo tak poskrovnu, že ji Jaime stěží viděl, třebaže stáli sotva pár stop od sebe. V tomto světle vypadá téměř krásná, pomyslel si. Vtomto světle by skoro mohla být rytířem. Briennin meč také zahořel plamenem, zažhnul stříbromodře a z temnoty opět o něco ubylo.
„Budeš žít tak dlouho, dokud budou hořet plameny,“ slyšel ještě volat Cersei. „Když pohasnou, umřeš i ty.“
„Sestro!“ vykřikl. „Zůstaň tady se mnou. Zůstaň!“ Neozvala se žádná odpověď, jen tichý zvuk vzdalujících se kroků. Brienne mávala mečem sem a tam, dívala se, jak se stříbřité plameny posouvají a mihotají. Pod jejími chodidly zářil odraz hořící čepele na hladině černé vody. Byla stejně vysoká a silná, jak si ji Jaime pamatoval, a přesto se mu zdálo, jako by nyní mělo její tělo ženštější tvary.
„Oni mají tady dole nějakou obludu?“ Brienne se pomalu a ostražitě pohybovala s mečem v kruhu, krok, otočka, tiché naslouchání. Voda při každém jejím kroku tiše zašplouchala. „Jeskynního lva? Zlovlky? Medvěda? Pověz mi to, Jaime. Co tady dole žije? Co bydlí v téhle tmě?“
„Zkáza.“ Žádný medvěd, tím si byl jistý. Ani lev. „Jenom zkáza.“
V chladném stříbromodrém svitu jejich mečů vypadala dívčina tvář bledě a divoce. „Tohle místo se mi nelíbí.“
„Ani mně ne.“ Jejich čepele vytvářely malý ostrůvek světla, ale všude kolem se prostíralo nekonečné moře temnoty. „Mám promočená chodidla.“
„Mohli bychom se vydat zpátky cestou, kudy nás přivedli. Kdybys mi vyšplhal na ramena, neměl bys mít problémy dosáhnout ústí tunelu.“
Pak bych mohl jít za Cersei. Cítil, jak mu při tom pomyšlení tuhne úd a raději se odvrátil, aby si toho Brienne nevšimla.
„Poslouchej.“ Položila mu ruku na rameno a on se při náhlém doteku zachvěl. Je teplá. „Něco se sem blíží.“ Brienne zvedla meč a ukázala jím nalevo od něj. „Odtamtud.“
Hleděl do tmy, dokud to také neuviděl. Něco se pohybovalo tmou, jenže nebyl schopen rozlišit, co je to…
„Muž na koni. Ne, dva. Dva jezdci, bok po boku.“
„Tady dole, pod Skálou?“ Nedávalo mu to smysl. A přesto k nim přijížděli dva jezdci na bledých koních, a jak muži, tak jejich zvířata byli ve zbroji. Váleční oři se pomalým krokem vynořili ze tmy. Nevydávají žádný zvuk, uvědomil si Jaime. Žádné šplouchání, žádný cinkot zbroje ani klapot kopyt. Vzpomněl si na Eddarda Starka, jak jel po délce Aerysovy trůnní síně tonoucí v tichu. Mluvily jen jeho oči: oči lorda, chladné, šedivé a plné odsouzení.
„Jsi to ty, Starku?“ zvolal. „Pojeď sem. Nikdy jsem se tě nebál živého, nebojím se tě ani mrtvého.“ Brienne se dotkla jeho paže. „Je jich víc.“
Už je spatřil taky. Všichni byli oděni ve zbroji ze sněhu, jak mu alespoň připadalo, a z ramen jim vlály vířící fábory mlhy. Hledí jejích příleb byla zavřená, ale Jaime Lannister jim nepotřeboval vidět do tváří, aby je poznal.
Pět z nich bylo kdysi jeho bratry. Oswell Whent a Jon Darry. Lewyn Martell, princ dornský. Bílý Býk, Gerold Hightower. Ser Arthur Dayne, Meč jitra. A vedle nich, korunovaný mlhou a žalem, s dlouhými vlasy vlajícími za ním, jel Rhaegar Targaryen, princ Dračího kamene a právoplatný dědic Železného trůnu.
„Já z vás nemám strach,“ zvolal, otáčeje se, když se rozdělili, aby ho obstoupili. Nevěděl, ke kterému se postavit čelem. „Budu s vámi bojovat s jedním po druhém nebo se všemi najednou. Který z vás se však utká s děvčetem? Bude se zlobit, když ji z toho vynecháte.“
„Složila jsem přísahu, že ho ochráním,“ řekla Brienne Rhaegarovu stínu. „Složila jsem svatý slib.“
„Všichni jsme odříkali sliby,“ řekl ser Arthur Dayne nekonečně smutným hlasem.
Stínoví muži sesedli ze svých přízračných koní, když tasili meče, nebyl slyšet jediný zvuk. „Aerys chtěl spálit celé město,“ bránil se Jaime. „Chtěl nechat Robertovi jen popel.“
„Byl to tvůj král,“ namítl Darry.
„Přísahal jsi, že ho budeš ochraňovat,“ řekl Whent.
„A jeho děti taky,“ dodal princ Lewyn.
Princ Rhaegar hořel chladným světlem, tu bílým, tam červeným, jinde hnědavým. „Zanechal jsem svou ženu a svoje děti ve tvých rukou.“
„Ani ve snu mě nenapadlo, že jim ublíží.“ Jaimeho meč nyní hořel méně jasně. „Byl jsem s králem…“
„Zabíjel jsi krále,“ řekl ser Arthur.
„Podřezával jsi mu krk,“ dodal princ Lewyn.
„Krále, za něhož jsi měl podle své přísahy položit život,“ řekl Bílý Býk.
Plameny podél jeho čepele pozvolna skomíraly a Jaime si vzpomněl, co řekla Cersei. Ne. Hrůza mu sevřela hrdlo. Pak jeho meč potemněl docela a zůstal hořet jen Briennin. Mlhavé přízraky se na něj vrhly… „Ne,“ hlesl, „ne, ne, ne. Néééééé!“
S bušícím srdcem s trhnutím procitl a zjistil, že se nalézá pod hvězdnatou oblohou uprostřed stromového háje. Cítil žluč v ústech, celý se třásl a měl tělo zbrocené potem, horkým i studeným zároveň, když sklopil zrak a pohlédl na pravou ruku, jeho zápěstí končilo kůží a plátnem, úpravně omotávajícím ohyzdný pahýl. Do očí mu vhrkly slzy. Cítil jsem to, cítil jsem sílu v prstech a hrubou kůži na jílci meče. Moje ruka…
„Můj pane.“ Qyburn klečel vedle něho a otcovský obličej měl zbrázděný starostmi. „Co se stalo? Slyšel jsem tě vykřiknout.“
„Sen… byl to jen sen.“ Jaime zmateně hleděl na tábor kolem sebe. „Byl jsem ve tmě, ale měl jsem zpátky svou ruku.“ Pohlédl na pahýl a náhle se ho znovu zmocnila nevolnost. Pod Skálou žádné takové místo neexistuje, pomyslel si. V žaludku měl kyselo a prázdno a bolela ho hlava v místě, kde ji měl opřenou o pařez.
Qyburn mu sáhl na čelo. „Stále máš trochu horkost.“
„Horečnatý sen.“ Jaime se nadzvedl. „Pomoz mi.“ Holenice jej uchopil za zdravou ruku a vytáhl ho na nohy.
„Ještě jeden pohár snového vína?“ zeptal se Qyburn.
„Ne. Dnes v noci už se mi toho zdálo až dost.“ Říkal si, kolik času zbývá do svítání. Byl si jistý, že kdyby zavřel oči, ocitl by se znovu na tom temném vlhkém místě.
„Pak tedy makové mléko? A něco na horkost? Stále jsi slabý, můj pane. Potřebuješ hodně spát. Odpočívat.“
To je ta poslední věc, co mám teď v úmyslu. Od pařezu, o který se Jaime předtím opíral, se odráželo bledé měsíční světlo. Byl tak hustě porostlý mechem, že si toho Jaime dřív nevšiml, ale teď viděl, že dřevo pod ním je bílé. Ten pohled v něm vyvolal vzpomínku na Zimohrad a na strom srdce Neda Starka. To nebyl on, pomyslel si. Nemohl to být on. Pařez byl mrtvý a stejně tak Stark a všichni ostatní, o kterých se mu zdálo: princ Rhaegar, ser Arthur Dayne i děti. A Aerys. Aerys je mrtvý nejvíc ze všech. „Věříš v duchy, mistře?“ zeptal se Qyburna.
Mužův obličej na sebe vzal zvláštní výraz. „Jednou, bylo to v Citadele, jsem přišel do prázdné místnosti a uviděl jsem prázdnou židli. Přesto jsem věděl, že před pouhým okamžikem tam byla žena. V místě, kde seděla, byl promáčklý polštář, látka byla stále teplá a ve vzduchu prodlévala její vůně. Pokud za sebou necháváme svoje vůně, když opouštíme místnost, jistě zde zůstává i něco z našich duší, když opouštíme tento svět.“ Qyburn rozpřáhl ruce. „Arcimistrům se však podobné uvažování nelíbilo. Nu, Marwynovi ano, jenže ten byl jediný.“
Jaime si prohrábl vlasy prsty. „Waltone,“ řekl, „dej osedlat koně. Chci se vrátit.“
„Vrátit?“ Holenice si ho změřil pochybovačným pohledem.
Myslí si, že jsem se zbláznil. A možná má pravdu. „Něco jsem si v Harrenově zapomněl.“
„Harrenov teď patří lordu Vargovi, jemu a jeho Krvavým drancířům.“
„Máš dvakrát tolik mužů než on.“
„Jestli tě bezpečně nedopravím k tvému otci, lord Bolton ze mě stáhne kůži. Pokračujeme dál směrem na Královo přístaviště.“
Kdysi by Jaime možná odpověděl vědoucím úsměvem a trefnou výhrůžkou, jenže jednoruký mrzák v nikom příliš strachu nezaseje. Říkal si, co by na jeho místě udělal jeho bratr. Tyrion by jistě na něco přišel. „Lannisterové lžou, Holenice. To ti lord Bolton neřekl?“
Muž se podezřívavě zamračil. „A co kdyby řekl?“
„Pokud mě neodvedeš zpátky do Harrenova, možná svému otci zazpívám písničku, která by se lordu z Hrůzova jistě nelíbila. Dokonce bych mu mohl říct, že to byl sám Bolton, kdo nařídil, aby mi usekli ruku, a Holenice Walton, kdo máchl mečem.“
Walton na něj zíral s otevřenými ústy. „To přece není pravda.“
„Jistě, jenže komu podle tebe můj otec uvěří?“ Jaime přiměl sám sebe usmát se, takovým tím úsměvem, jakým se usmíval, když ho ještě nic na světě nedokázalo vystrašit. „Mnohem snazší bude, když se prostě vrátíme. Brzy budeme opět na cestě a já pak zazpívám v Králově přístavišti tak sladkou písničku, že nebudeš věřit vlastním uším. Na výraz vděku dostaneš děvče a tučný měšec zlaťáků.“
„Zlaťáků?“ To se Waltonovi docela zamlouvalo. „Kolik zlaťáků?“
A mám ho. „Inu, kolik budeš chtít.“ A tak byli do té doby, než vyšlo slunce, již napůl cesty zpátky k Harrenovu.
Jaime pobízel svého koně mnohem usilovněji než v den předtím, a Holenice a seveřané byli nuceni udržovat s ním tempo. Přesto bylo již k polednímu, než přijeli k hradu u jezera. Pod šedivou oblohou, která hrozila deštěm, se tyčily obrovité hradby a pět černých, zlověstných věží. Vypadá tak mrtvě. Hradby byly prázdné, brána zamčená a zavřená na petlici. Ale vysoko nad předmostním opevněním visel zplihlý praporec. Černá koza Qohoru, věděl Jaime. Zvedl si ruce k ústům. „Vy tam nahoře! Otevřete bránu, nebo ji rozkopu!“
Teprve když Qyburn a Holenice přidali svoje hlasy k jeho, objevila se na cimbuří nad nimi hlava. Pohlédla dolů, pak zmizela. O chvíli později uslyšeli, jak je vytahována padací mříž. Brána se se zhoupnutím otevřela a Jaime Lannister pobídl svého koně mezi zdmi hradu. Stěží věnoval pozornost vražedným dírám, pod kterými projížděl. Dělal si starosti, že by je koza nemusela vpustit, ale jak se zdálo, Chrabří kumpáni je stále považovali za své spojence. Blázni.
Vnější nádvoří bylo opuštěné; jen z dlouhých maštalí se střechami pokrytými břidlicovými tabulkami se ozývaly nějaké zvuky, avšak koně Jaimeho v tu chvíli nezajímali. Zastavil se a zvedl hlavu. Uslyšel zvuky linoucí se odněkud zpoza Věže duchů a muže pokřikující v polovině tuctu jazyků. Holenice a Qyburn přijeli až k němu a zaujali místa z obou jeho stran. „Vezmi si to, kvůli čemu ses vrátil, a hned zase odjedeme,“ řekl mu Walton. „Nestojím o žádné problémy s Drancíři.“
„Pověz svým mužům, aby měli ruce na jílcích mečů, a Drancíři nebudou stát o problémy s tebou. Nezapomeň, že jsme v převaze, dva na jednoho.“ Jaime prudce otočil hlavu při vzdáleném zaburácení, slabém, ale děsivém. Odráželo se od stěn Harrenova a smích nabýval na hlasitosti jako hukot přílivu. Zčistajasna pochopil, co se děje. Přijeli jsme pozdě? Žaludek se mu zhoupl, ale to již prudce zabodl ostruhy svému koni do slabin a rozjel se přes vnější nádvoří, pod obloukovým kamenným mostem, kolem Věže nářků a Hladkokamenným nádvořím.
Strčili ji do medvědí jámy.
Král Harren Černý si přál, aby dokonce i krmení jeho medvědů probíhalo v okázalém stylu. Jáma měla deset yardů napříč a byla pět yardů hluboká, se stěnami obloženými kamenem, dnem vysypaným pískem a s šesti řadami mramorových lavic uspořádaných do kruhu kolem. Chrabří kumpáni zaplňovali jen čtvrtinu míst, jak si Jaime všiml, když se nemotorně svezl ze sedla. Žoldnéři byli tak uchváceni představením pod sebou, že si jejich příchodu všimli jen ti, kteří seděli proti nim z druhé strany jámy.
Brienne na sobě měla tytéž špatně padnoucí šaty, které si oblékla již tehdy na večeři s Roosem Boltonem. Žádný štít, žádný kyrys, žádnou drátěnou košili, dokonce ani vařenou kůži, jen růžový satén a myrskou krajku. Možná si koza myslela, že je zábavnější, když je oblečená jako žena. Polovinu šatů již měla na cáry a z levé paže jí odkapávala krev z rány, kde po ní medvěd hrábl drápy.
Alespoň že jí dali meč. Děvče jej třímalo jednou rukou. Pohybovalo se bočně, snažilo se udržet co největší vzdálenost mezi sebou a medvědem. To není dobré, jáma je příliš malá. Potřebovala zaútočit, udělat tomu rázný konec. Dobrá ocel byla sokem pro každého medvěda. Zdálo se však, jako by se děvče bálo zaútočit. Drancíři ji častovali urážkami a oplzlými návrhy.
„Nic nám do toho není,“ varoval Holenice Jaimeho. „Lord Bolton řekl, že děvče je jejich, takže si s ní mohou dělat, co se jim zlíbí.“
„Jmenuje se Brienne.“ Jaime sestoupil po schodech, kolem tuctu ohromených žoldnéřů. Vargo Hoat zaujal místo v panské lóži ve spodní řadě. „Lorde Vargo,“ zavolal na něj nad pokřikováním jeho druhů.
Qohořan málem vylil překvapením svoje víno. „Kjálokat?“ Levou stranu hlavy měl neuměle obvázanou, a plátno v místě nad uchem bylo prosáklé krví.
„Vytáhni ji odtamtud.“
„Djž se štjanou, Kjálokate, jestli nechceš mit další pahýl.“ Mávl jeho směrem svým vinným pohárem. „Ta tvoje děfka mi ukousla kuš ucha. Neni divu, že její otec nechce za takovou zrůdu zaplatit.“
Při hlasitém zařvání se Jaime otočil zpátky k jámě. Medvěd stál na zadních a byl osm stop vysoký. Gregor Clegane v kůži, pomyslel si, třebaže pravděpodobně obratnější. Zvíře však alespoň nemělo takový dosah jako Hora s tím svým obludným mečem.
Medvěd zařval vzteky, vycenil tlamu plnou velkých žlutých zubů, pak klesl zpátky na čtyři a rozběhl se přímo proti Brienne. Teď máš šanci, pomyslel si Jaime. Zaútoč! Teď!
Ona po něm místo toho jen neúspěšně bodla hrotem meče. Medvěd se zarazil, pak se po ní s hlasitým mručením vrhl znovu. Brienne uskočila doleva a znovu medvěda bodla, tentokrát do hlavy. Zvedl tlapu a odmrštil meč stranou.
Je opatrný, uvědomil si Jaime. Už útočil proti jiným lidem. Ví, že meče a kopí mu mohou ublížit. Jenže to Brienne moc nepomůže. „Zabij ho!“ křikl na ni, avšak jeho hlas zanikl mezi ostatními výkřiky. Pokud ho Brienne slyšela, nedala to na sobě znát. Pohybovala se podél obvodu jámy, stále zády blízko kamenné zdi. Je příliš blízko. Jestli ji medvěd přimáčkne ke stěně…
Zvíře se nemotorně otočilo, příliš daleko a příliš rychle. Brienne mrštně jako kočka změnila směr. Tohle je děvče, jaké si pamatuju. Vyskočila, a než dopadla na zem, sekla medvěda vší silou přes záda. Zvíře se s řevem opět vztyčilo na zadní. Brienne před ním couvala. Kde je krev? Pak to najednou pochopil. Otočil se k Hoatovi. „Tys jí dal turnajový meč.“
Koza vyprskla smíchy, postříkala ho vínem a slinami. „Šamožžejmě.“
„Já to zatracené výkupné zaplatím. Zlato, safíry, cokoli chceš. Vytáhni ji odtamtud.“
„Ty ji chceš? Tak si jdi pjo ni.“
A tak to udělal.
Položil zdravou ruku na mramorové zábradlí a přeskočil je. Dopadl dolů na písek a překulil se na něm. Medvěd se při hlasitém žuchnuti otočil a obezřetně pohlédl na nového vetřelce. Jaime se zvedl na koleno. Co to u sedmi pekel dělám? Nabral do hrsti písek. „Králokat?“ slyšel Brienne ohromeně hlesnout.
„Jaime.“ Vstal a hodil písek medvědovi do očí. Zvíře začalo mlátit tlapami do vzduchu a řvát jako šílené.
„Co tady děláš!“
„Něco hloupého. Schovej se za mě.“ Pohyboval se v kruhu směrem k ní, aby se dostal mezi ni a medvěda.
„Ty jdi za mě. Já mám meč.“
„Meč bez ostří a hrotu. Jdi za mě!“ Spatřil něco napůl pohřbeného v písku a popadl to zdravou rukou. Ukázalo se, že je to lidská čelist, ke které stále lnulo nazelenalé maso hemžící se larvami. Okouzlující, pomyslel si, a podivil se, čí obličej asi drží v ruce. Medvěd se pohyboval jeho směrem, a tak Jaime švihl rukou a mrskl kostí, masem i larvami po jeho hlavě. Minul ji o dobrý yard. Měl jsem si nechat useknout taky levou ruku, pro všechno dobro, co mi prokazuje.
Brienne se snažila obejít ho a postavit se před něj, ale on jí podkopl nohy. Dopadla na písek, svírajíc svůj bezcenný meč v ruce. Jaime se před ní rozkročil a medvěd se rozběhl proti němu.
Ozvalo se hluboké drrnk a zpod medvědova levého oka najednou vyčníval opeřený šíp. Z otevřené tlamy se mu vyřinula krev smíšená se slinami a další šíp ho zasáhl do nohy. Medvěd zařval, vzepjal se na zadních. Uviděl Jaimeho a Brienne a znovu se na ně vrhl. Vystřelily další kuše, hroty šípů protrhly kožešinu a maso. Na tak krátkou vzdálenost mohli střelci stěží chybit. Šípy dopadaly tvrdě jako palcáty, ale medvěd se stále hýbal. Ubohé hloupé statečné zvíře. Když se na něho medvěd vrhl, s výkřikem odtančil stranou a vykopl jeho směrem písek. Medvěd se otočil, aby následoval svého mučitele, a utržil další dva zásahy do zad. Vydal poslední hluboké zamručení, posadil se, natáhl se do krví zbroceného písku a vypustil duši.
Brienne udýchaně klesla s mečem v ruce na kolena. Holenicovi střelci natahovali kuše a zakládali do nich nové šípy, zatímco Krvaví drancíři na ně křičeli nadávky a hrozby. Rorge a Trojpalec měli tasené meče a Zollo rozmotával svůj bič.
„Vy šte zabili mého medvěda!“ zuřil Vargo Hoat.
„A s tebou udělám totéž, když nám budeš dělat potíže,“ odsekl Holenice. „To děvče bereme s sebou.“
„Jmenuje se Brienne,“ řekl Jaime. „Brienne, panna z Tarthu. Jsi stále panna, doufám?“
Její široký prostoduchý obličej zrudl. „Ano.“
„To je dobře,“ řekl Jaime. „Já zachraňuju jenom panny.“ Hoatovi řekl. „Dostaneš svoje výkupné. Za nás oba. Lannister vždycky splácí svoje dluhy. Teď sežeň nějaké provazy a vytáhni nás odsud.“
„Vykašli se na ně,“ zabručel Rorge. „Zabij je, Hoate. Jinak budeš litovat, žes to neudělal!“
Qohořan váhal. Polovina jeho mužů byla opilá, zatímco seveřané byli všichni do jednoho střízliví, a navíc jich bylo dvakrát tolik. Někteří ze střelců měli již znovu založené šípy v kuších. „Vytáhněte je,“ řekl nakonec a otočil se k Jaimemu: „Jozhodl jsem se, že budu milosrdný, žekni to svému otci.“
„Řeknu, můj pane.“ Ne že by ti to mělo jakkoli pomoci.
Teprve když byli polovinu ligy od Harrenova a mimo dosah lukostřelců na hradbách, popustil Holenice Walton uzdu svému hněvu. „Jsi snad blázen, Králokate? Měl jsi v úmyslu zemřít? Žádný člověk nemůže bojovat proti medvědovi s holýma rukama!“
„S jednou holou rukou a jedním holým pahýlem,“ opravil ho Jaime. „Doufal jsem, že to zvíře zabiješ dřív, než ono zabije mě. Jinak by tě lord Bolton oloupal jako pomeranč, nemám pravdu?“
Holenice mu vynadal do lannisterských bláznů, popohnal svého koně a odcválal do čela kolony.
„Sere Jaime?“ Dokonce i ve špinavém saténu a otrhaných krajkách vypadala Brienne spíš jako muž v ženských šatech než jako žena. „Jsem ti zavázána, ale… byl jsi už kus cesty od Harrenova. Proč ses vrátil?“
Na mysli mu vytanulo na tucet nejapných žertů, jeden krutější než druhý, ale Jaime jen pokrčil rameny. „Zdálo se mi o tobě,“ řekl.
