Sansa
Kdesi v dálce ve městě začal bít zvon. Sansa měla pocit, jako by byla ve snu. „Joffrey je mrtvý,“ říkala stromům, aby se přesvědčila, zda ji to náhodou neprobudí.
Když odcházela z trůnní síně, ještě nebyl mrtvý. Byl však na kolenou a bojoval o dech – drásal si rukama hrdlo a rval si z něj kůži. Pohled na něho byl příliš příšerný, než aby se na to dokázala dívat, a tak se se vzlykáním otočila a utekla. Lady Tanda utíkala taky. „Máš dobré srdce, moje paní,“ řekla Sanse. „Ne každá dívka by plakala pro muže, který ji odvrhl a provdal za trpaslíka.“
Dobré srdce. Mám dobré srdce. Vzhůru hrdlem se jí začal drát hysterický smích, ale Sansa ho již v zárodku potlačila. Zvony zvonily, pomalu a truchlivě. Zvonily, zvonily, zvonily. Stejně zvonily i pro krále Roberta. Joffrey byl mrtvý, byl mrtvý, byl mrtvý, mrtvý, mrtvý. Proč plakala, když se jí chtělo tančit? Byly to slzy radosti?
Svoje šaty našla tam, kde je předchozího večera schovala. Rozvázat si tkanice šatů, co měla na sobě, jí trvalo bez pomoci služebných déle, než mělo. Prsty měla podivně ztuhlé, ačkoli nebyla vyděšená tak, jak by měla být. „Bohové jsou krutí, že si ho vzali tak mladého a pohledného, a navíc na jeho vlastní svatební hostině,“ řekla jí lady Tanda. Bohové jsou spravedliví, pomyslela si Sansa. Robb také zemřel na svatební hostině. Byl to Robb, pro koho plakala. On a Margaery. Ubohá Margaery, dvakrát provdána a dvakrát ovdověla. Sansa vyklouzla rukou z rukávu, spustila šaty na zem a vykroutila se z nich. Sbalila je, strčila je do prolákliny v kmeni dubu a vytřepala oděv, který tam předtím uschovala. Obleč se teple, poradil jí ser Dontos, a obleč se do tmavého. Nic černého neměla, a tak si vybrala šaty ze silné hnědé vlny. Živůtek byl však pošitý říčními perlami. Plášť je schová. Byl tmavozelený, s širokou kápí. Přetáhla si šaty přes hlavu a přehodila přes ramena plášť, třebaže kápi zatím nechala dole. Taky tam měla přichystané boty, prosté a pevné, s plochými podpatky a čtvercovými špičkami. Bohové vyslyšeli moje modlitby, říkala si. Cítila se otupěle a připadala si jako ve snu. Kůže se mi proměnila v porcelán, slonovinu, ocel. Její ruce se pohybovaly ztuhle a neohrabaně, jako by si nikdy předtím nerozpouštěla vlasy. Na okamžik si přála, aby tam s ní byla Šae a pomohla jí se síťkou.
Když si ji sundala z hlavy, dolů po zádech a přes ramena se jí vyhrnuly dlouhé oříškově hnědé vlasy. V prstech jí visela pavučinka utkaná ze stříbra. V měsíčním svitu se jemně zatřpytila stříbrná vlákna i černé kamínky. Černé ametysty z Ašaje. Jeden z nich chyběl. Sansa si zvedla síťku blíž k očím, aby se na ní podívala pozorněji. Našla jen malou tmavou skvrnku v kalíšku, odkud kamínek vypadl.
Naplnila ji náhlá hrůza. Srdce se jí prudce rozbušilo v hrudi a na okamžik zatajila dech. Proč jsem tak vyděšená, byl to jen ametyst, černý ametyst z Ašaje, nic víc. Kamínek prostě musel být uvolněný, to je všechno. Byl uvolněný, vypadl a teď leží někde v trůnní síni nebo na nádvoří, pokud ovšem…
Ser Dontos jí řekl, že síťka je kouzelná, že ji odvede domů. Řekl, že si ji musí vzít na sebe večer v den Joffreyho svatební hostiny. Napjala si stříbrné nitky těsně přes klouby ruky a zamnula palcem kalíšek, ze kterého vypadl kamínek. Chtěla toho nechat, ale prsty jako by ani nebyly její. Palec byl přitahován k jamce po kamínku, tak jako je jazyk přitahován k díře po vypadlém zubu. Co to mělo být za kouzlo? Král byl mrtvý, krutý král, který byl kdysi před tisícem let jejím galantním princem. Pokud Dontos lhal o síťce do vlasů, lhal také o všem ostatním? Co když vůbec nepřijde? Co když nebude žádná loď, žádný člun na řece, žádná možnost útěku? Co si v tom případě počne?
Uslyšela slabé šustění listů a nacpala stříbrnou síťku hluboko do kapsy pláště. „Kdo je tam?“ zvolala tiše. „Kdo je to?“ Boží háj byl ponurý a temný a zvony dál vyzváněním provázely Joffa do hrobu.
„Já.“ S opileckým vrávoráním se vypotácel zpod stromů a chytil ji za paži, aby neupadl. „Sladká Jonquil, už jsem tady. Tvůj Florian přišel, neměj strach.“
Sansa se od něho odtáhla. „Říkal jsi, že si musím vzít tu síťku do vlasů. Tu stříbrnou síťku s… co je to v ní za kameny?“
„Ametysty. Černé ametysty z Ašaje, moje paní.“
„To nejsou žádné ametysty. Nebo jsou? Jsou? Lhal jsi mi.“
„Černé ametysty,“ přísahal. „Bylo v nich kouzlo.“
„Byla v nich vražda!“
„Tiše, moje paní, tiše. Žádná vražda. Zadusil se holubím koláčem.“ Dontos se uchechtl. „Och, byl to chutný, chutný koláč. A ta tvoje síťka, to bylo jen stříbro a kameny, nic víc, stříbro, kameny a kouzlo.“
Zvony vyzváněly a vítr vydával stejný zvuk, jako vydával on, když se snažil nadechnout. „Tys ho otrávil. Udělal jsi to. Vzal jsi mi z vlasů kámen…“
„Pšššt, nebo budeme oba mrtví. Já nic neudělal. Pojď, musíme jít, brzy nás začnou hledat. Tvého manžela už zatkli.“
„Tyriona?“ hlesla šokovaně.
„Máš snad jiného manžela? Skřeta, trpasličího strýce, královna si myslí, že ten čin spáchal on.“ Popadl ji za ruku a zatáhl za ni. „Tudy, musíme pryč, rychle, neměj strach.“
Sansa ho bez odporu následovala. Nesnáším ženský pláč, řekl jí jednou Joff, ale jeho matka byla nyní jedinou ženou, která plakala. Měchohubci z příběhů staré chůvy vyráběli kouzelné věci, které dokázaly plnit lidská přání. Přála jsem si, aby byl mrtvý? přemítala, než si uvědomila, že už je příliš stará, než aby věřila v měchohubce. „To Tyrion ho otrávil?“ Věděla, že její zakrslý manžel svého synovce nenávidí. Opravdu by ho dokázal zabít? Věděl o mé síťce do vlasů, o černých ametystech? Přinesl Joffovi víno. Jak by se mohl někdo zadusit, když mu dají do vína ametyst? Pokud to udělal Tyrion, budou si myslet, že jsem v tom měla prsty i já, uvědomila si s rodícím se strachem. Jak by ne? Byli muž a žena a Joff zabil jejího otce a urážel ji po smrti jejího bratra. Jedno tělo, jedno srdce, jedna duše.
„Teď tiše, moje drahá,“ upozornil ji Dontos. „Až vyjdeme z božího háje, nesmíme vydat jediný zvuk. Zvedni si kápi a schovej tvář.“ Sansa přikývla a udělala, co řekl.
Byl tak opilý, že mu chvílemi musela nabídnout rámě, aby mu zabránila v pádu. Zvony venku ve městě stále vyzváněly, a přidávaly se k nim další a další. Měla hlavu skloněnou k zemi a držela se ve stínech, blízko za Dontosem. Na jednom místě během sestupu po serpentinových schodech klesl na kolena a zvracel. Můj ubohý Florian, pomyslela si, když si utíral ústa do volně visícího rukávu. Oblékni se do tmavého, řekl jí, ale sám měl pod hnědým pláštěm s kápí oblečený svůj starý kabátec; růžovočervené vodorovné pruhy pod černým erbem se třemi zlatými korunkami, znakem rodu Hollardů. „Proč na sobě máš svůj kabátec? Joff prohlásil, že za to zaplatíš životem, když tě přistihnou, že se opět oblékáš jako rytíř, on… och…“ Na ničem z toho, co Joff prohlásil, už nezáleželo.
„Chtěl jsem být rytířem. Alespoň tentokrát.“ Dontos se vrávoravě zvedl a chytil ji za ruku. „Pojď. Teď buď zticha, už žádné otázky.“
Pokračovali dolů po schodech a přes malé zapadlé nádvoříčko. Ser Dontos otevřel těžké dveře a zapálil svíci. Ocitli se v dlouhé chodbě. Podél stěn tam stála prázdná brnění, tmavá a zaprášená, jejich přilby byly korunované šupinatými hřebeny, které jim sbíhaly dolů po zádech, když pospíchali kolem, hřebeny se ve světle svic natahovaly a hýbaly. Prázdná brnění se mění v draky, pomyslela si.
Po dalším schodišti se dostali k dubovým dveřím pobitým železnými obručemi. „Teď buď silná, moje Jonquil, jsme téměř na místě.“ Když ser Dontos zvedl petlici a otevřel dveře, Sansa ucítila na tváři chladný vánek. Prošla dvanácti stopami zdi a byla venku z hradu, na vrcholu útesu. Dole pod ní byla řeka, nad ní obloha a jedno bylo stejně černé jako druhé.
„Musíme sestoupit dolů,“ řekl ser Dontos. „Na řece čeká muž, který nás odveze ve člunu k lodi.“
„Já spadnu.“ Bran taky spadl, a přitom tak rád šplhal.
„Ne, nespadneš. Je tam něco jako žebřík, tajný žebřík, vytesaný do kamene. Podívej, jde nahmatat, moje paní.“ Klesl s ní na kolena a přiměl ji naklonit se přes okraj útesu a tápat prsty, dokud nenašla úchytku vytesanou do kamene. „Bude to, skoro jako bys šplhala po obyčejném žebříku.“
Přesto to byla dlouhá nebezpečná cesta. „Já nemohu.“
„Musíš.“
„Není tu nějaká jiná cesta?“
„Tahle je jediná. Pro tak statečnou dívku jako ty to přece nemůže být zas tak obtížné. Pevně se drž, nedívej se pod sebe a než se naděješ, budeš dole.“ Oči se mu ve tmě leskly. „Tvůj ubohý Florian je tlustý, starý a navíc opilý, to já bych měl mít strach. Vždyť jsem padal i ze svého koně, pamatuješ? Takhle to vlastně všechno začalo. Byl jsem opilý, spadl jsem z koně a Joffrey chtěl tu moji bláznivou hlavu, jenže tys mne zachránila. Tys mne zachránila, drahá.“
On pláče, uvědomila si. „A teď jsi zachránil ty mne.“
„Jen když půjdeš. Pokud ne, zabil jsem nás oba.“
To byl on, pomyslela si. To on zabil Joffreyho. Musela jít, i kvůli němu, nejenom kvůli sobě. „Jdi první, pane.“ Pokud spadne, byla by nerada, kdyby se jí zřítil na hlavu a srazil ji z útesu.
„Jak si přeješ, moje paní.“ Vlepil jí mlaskavý polibek, neohrabaně přehoupl nohy přes okraj útesu a kopal jimi ve vzduchu, dokud nenašel úchytku pro chodidlo. „Nech mě kousek slézt a pak pojď za mnou. Půjdeš? Musíš mi to slíbit.“
„Půjdu,“ ujistila ho.
Ser Dontos zmizel. Slyšela ho, jak odfukuje a mručí, když zahájil sestup. Sama naslouchala vyzvánění zvonů, počítala každé zazvonění. Při desítce se opatrně přesunula přes okraj útesu a šmátrala nohama, dokud nenašla špičkami místo, kam mohla položit chodidla. Do výše nad ní se tyčily hradní stěny a Sansa na okamžik netoužila po ničem jiném než vytáhnout se vzhůru a rozběhnout se zpátky do svých teplých komnat v Kuchyňské věži. Buď statečná, napomínala se. Buď statečná jako urozená paní z písně.
Neodvažovala se pohlédnout dolů. Držela oči upřené na tvář útesu a vždycky nejdřív řádně ukončila první krok, než udělala další. Kámen byl drsný a studený. Někdy cítila, že jí kloužou prsty a úchytky nebyly rozmístěné tak rovnoměrně, jak by se jí bylo líbilo. Zvony nepřestávaly zvonit. Ještě nebyla ani v polovině cesty a už se jí chvěly ruce a byla přesvědčená, že spadne. Ještě jeden krok, poručila si vždycky. Ještě jeden krok. Nesměla se přestat hýbat. Kdyby se na útesu zastavila, nikdy by se nepřiměla znovu se rozhýbat a svítání by ji zastihlo přilepenou ke skále, ztuhlou strachy. Ještě jeden krok a ještě jeden krok.
Země ji zaskočila nepřipravenou. S divoce bušícím srdcem klopýtla a upadla, když se překulila na záda a pohlédla vzhůru na místo, odkud přišla, hlava se jí začala zmámeně točit a její prsty zapátraly v hlíně. Já jsem to dokázala. Dokázala jsem to. Nespadla jsem. Dokázala jsem sešplhat dolů a teď pojedu domů.
Ser Dontos jí pomohl vstát. „Tudy. Teď tiše, tiše, tiše.“ Držel se v temných stínech pod stěnou útesu. Naštěstí nemuseli jít příliš daleko. O padesát yardů níž po řece byl malý člun, ve kterém seděl muž, napolo skrytý za pozůstatky velké galéry, která tam narazila na mělčinu a shořela. Dontos k němu s namáhavým oddychováním dokulhal a řekl: „Oswell?“
„Žádná jména,“ řekl muž. „Nastupte si.“ Seděl tam shrbený nad svými vesly, starý muž, vysoký a hubený, s dlouhými bílými vlasy a velkým zobanem nosu, s očima zastíněnýma kápí. „Rychle,“ zamumlal. „Musíme se vydat na cestu.“
Když byli oba bezpečně na palubě, muž v kápi ponořil lopatky do vody a opřel se do vesel. Zamířil s člunem do středu říčního kanálu. Zvony za nimi stále vyzváněly o smrti chlapeckého krále a uprchlíci měli temnou řeku celou pro sebe.
Pomalými, neúnavnými, rytmickými záběry si proplétali cestu dolů po proudu, klouzali kolem potopených galér, kolem zlámaných stěžňů, spálených trupů a potrhaných plachet. Veslové vidlice byly omotané hadry a člun se na vodě pohyboval téměř neslyšně. Nad řekou stoupala mlha. Netrvalo dlouho a Sansa spatřila hradby jedné ze Skřetových rumpálových věží tyčící se nad nimi, ale velký řetěz byl naštěstí spuštěný pod hladinu, a tak mohli nerušeně proplout kolem místa, kde shořelo na tisíc mužů. Břeh odpadl do dáli, mlha zhoustla a zvuk zvonů začal odeznívat. Nakonec zmizela i světla, ztracená kdesi za jejich zády. Byli venku v Černovodém zálivu a svět se scvrkl na temnou vodu, vanoucí mlhu a jejich tichého společníka shrbeného nad vesly. „Jak daleko ještě musíme plout?“ zeptala se.
„Žádné řeči.“ Veslař byl starý, ale silnější, než vypadal, a hlas měl drsný. Na jeho tváři bylo něco podivně známého, třebaže Sansa nedokázala říct co.
„Už ne moc daleko.“ Ser Dontos vzal její ruku do své a něžně ji stiskl. „Tvůj přítel je blízko, čeká na tebe.“
„Žádné řeči!“ zabručel znovu veslař. „Zvuk se nese přes vodu, sere Blázne.“
Sansa se vystrašeně kousla do rtu a shrbila se na sedátku. Zbytek byl jen veslování, veslování a veslování.
Východní obloha nepatrně zesvětlela prvním náznakem svítání, když konečně spatřila přízračný tvar ve tmě před nimi: obchodní galéru se skasanými plachtami, která pomalu plula po hladině poháněna jen řadami vesel. Když připluli blíž, spatřila galionovou figuru na přídi – mořskou pannu se zlatou korunou na hlavě, foukající na velký roh z mořské lastury. Uslyšela čísi hlas a galéra se pomalu zhoupla dokola.
Když připluli až k ní, muži na galéře spustili přes brlení provazový žebřík. Stařec vytáhl vesla do člunu a pomohl Sanse vstát. „Teď nahoru. Jdi, děvče, podržím tě.“ Sansa mu poděkovala za laskavost, ale nedostalo se jí žádné odpovědi, jen zabručení. Šplhat nahoru po provazovém žebříku bylo mnohem snazší než slézat dolů po útesu. Veslař Oswell následoval těsně za ní, zatímco ser Dontos zůstal v člunu.
U zábradlí čekali dva námořníci, aby jí pomohli na palubu. Sansa se chvěla. „Je jí zima,“ slyšela někoho říct. Sundal svůj plášť a položil jí ho kolem ramen. „Tak, už je to lepší, moje paní? Teď si odpočineš, to nejhorší máš za sebou.“
Sansa ten hlas znala. Ale vždyť on je přece v Údolí, pomyslela si. Vedle něho stál s pochodní v ruce ser Lothor Brune.
„Lorde Petyre,“ zavolal Dontos ze člunu. „Já teď musím veslovat zpátky, než je napadne hledat mě.“
Petyr Baeliš položil ruku na zábradlí. „Nejdříve ale jistě budeš chtít svoji odměnu. Deset tisíc zlaťáků, bylo to tak?“
„Deset tisíc.“ Dontos si zamnul ústa hřbetem ruky. „Jak jsi slíbil, můj pane.“
„Sere Lothore, vyplať mu odměnu.“ Lothor Brune mávl pochodní. K okrajníku přistoupili tři muži, zvedli kuše a vystřelili. Jeden šíp zasáhl sera Dontose do hrudníku, proděravěl levou korunku na jeho kabátci. Další se mu zabodly do hrdla a do břicha. Stalo se to tak rychle, že ani Dontos, ani Sansa neměli čas vykřiknout, když bylo po všem, Lothor Brune hodil na mrtvolu pochodeň. Malý člun prudce vzplanul. Galéra se od něj začala vzdalovat.
„Vy jste ho zabili.“ Sansa sevřela zábradlí, prudce se odvrátila a začala zvracet. Unikla ze spárů Lannisterů, jen aby padla do ještě horších?
„Moje paní,“ řekl tiše Malíček, „škoda plýtvat žalem na takového muže, jako byl on. Byl to opilec a ničí přítel.“
„Jenže mě zachránil.“
„Prodal tě za příslib deseti tisíc zlatých. Tvoje zmizení je přiměje podezřívat tě z účasti na Joffreyho smrti. Zlaté pláště budou na lovu a eunuch bude cinkat měšcem. Dontos… nu, slyšela jsi ho. Prodal tě za zlato, a až by je propil, prodal by tě znovu. Pytel zlaťáků koupí mlčenlivost na chvíli, ale dobře mířený šíp ji koupí navždycky.“ Smutně se usmál. „Všechno, co udělal, dělal na můj příkaz. Neodvažoval jsem se přátelit se s tebou otevřeně, když jsem se dozvěděl, jak jsi mu zachránila život na Joffově turnaji, věděl jsem, že bude dokonalým prostředníkem.“
Sansa cítila, jak se jí zvedá žaludek. „Říkal, že je můj Florian.“
„Nevzpomínáš si náhodou, co jsem ti řekl já toho dne, kdy tvůj otec usedl na Železný trůn?“
Stále měla ten okamžik v živé paměti. „Řekl jsi mi, že život není píseň, že se to jednoho dne ke svému zármutku dozvím.“ Pocítila v očích slzy, ale zda plakala pro sera Dontose Hollarda, pro Joffa, pro Tyriona, nebo pro sebe, to nedokázala říci. „Jsou snad všechno jen samé lži, vždycky a navždycky, každý a všechno?“
„Téměř každý. Kromě tebe a mě, samozřejmě.“ Usmál se. „Přijď dnes v noci do božího háje, jestli chceš jít domů.“
„Ten vzkaz… to jsi byl ty?“
„Muselo to být v božím háji. Žádné jiné místo v Rudé baště není bezpečné před eunuchovými ptáčky… nebo malými krysami, jak jim říkám já. V božím háji jsou místo stěn stromy. Obloha nad hlavou místo stropu. Kořeny, hlína a kameny místo podlahy. Krysy tam nemají kam zalézt. A krysy se musejí schovávat, jinak je můžeme pozabíjet.“ Lord Petyr ji vzal za paži. „Dovol mi ukázat ti tvou kajutu. Vím, že za sebou máš dlouhý, náročný den. Jistě jsi velmi unavená.“
Malý člun již nebyl ničím víc než jen vírem kouře a ohně v dáli za nimi, téměř ztraceným v nezměrnosti moře za svítání. Nebylo možné jít zpátky; jediná cesta vedla vpřed. „Velmi unavená,“ připustila.
Když ji vedl dolů, řekl: „Pověz mi o hostině. Královna si s ní dala takovou práci. Zpěváci, žongléři, tančící medvěd… Líbili se tvému malému panu manželovi moji zápolící trpaslíci?“
„Tvoji?“
„Musel jsem pro ně poslat do Braavosu a ukrývat je až do svatby v nevěstinci. A že to byly nemalé výdaje. Překvapilo mě, jak je obtížné ukrýt trpaslíka. A Joffrey… můžeš zavést krále k vodě, ale u Joffreyho jí musel člověk nejdřív zašplouchat, než si král uvědomil, že se dá pít, když jsem mu pověděl o svém malém překvapení. Jeho Výsost řekla: ‚Proč bych měl chtít na své hostině nějaké ošklivé trpaslíky? Já trpaslíky nesnáším.‘ Musel jsem ho vzít za rameno a pošeptat mu: ‚Ne tolik, jako to bude nesnášet tvůj strýc.‘“
Paluba se jí houpala pod nohama, ale Sansa měla pocit, jako by se houpal celý okolní svět. „Oni si myslí, že Joffreyho otrávil Tyrion. Ser Dontos říkal, že ho zatkli.“
Malíček se usmál. „Vdovství ti bude slušet, Sanso.“
Při tom pomyšlení se jí roztřepetali motýli v žaludku. Možná že už nikdy nebude muset sdílet lože s Tyrionem. Tohle přece chtěla… nebo ne?
Kajuta byla nízká a těsná, ale na úzkou spací pryčnu jí položili péřovou matraci, aby se jí spalo pohodlněji, a navršili na ni silné kožešiny. „Je tu těsno, já vím, ale měla bys tu mít docela pohodlí.“ Malíček ukázal na cedrovou truhlici pod okénkem kajuty. „Uvnitř najdeš oblečení. Šaty, spodní prádlo, teplé punčochy, plášť. Obávám se, že jenom sukno a len. Sice nevhodné pro dívku tak půvabnou, jako jsi ty, ale budeš v suchu a čistá, dokud nenajdeme něco vhodnějšího.“
On to pro mne měl všechno přichystané. „Můj pane, já… já tomu nerozumím… Joffrey ti dal Harrenov, udělal tě svrchovaným pánem Trojzubce… Proč…?“
„Proč jsem si přál mít ho mrtvého?“ Malíček pokrčil rameny. „Neměl jsem motiv. Kromě toho jsem tisíc lig daleko v Údolí. Vždycky rád udržuji své nepřátele ve zmatku. Pokud si nejsou jistí, kdo jsi nebo o co ti jde, nemohou vědět, co máš v úmyslu udělat příště. Někdy je tím nejlepším způsobem, jak je zmást, činit tahy, které zdánlivě nemají smysl, nebo dokonce pracují proti tobě. Vzpomeň si na to, Sanso, až začneš hrát hru.“
„Jakou… jakou hru?“
„Tu jedinou hru. Hru o trůny.“ Odhrnul jí z čela pramen vlasů. „Už jsi dost stará na to, abys věděla, že tvoje matka a já jsme byli víc než jen přátelé. Byla doba, kdy byla Cat tím jediným, po čem jsem na tomto světě toužil. Odvažoval jsem se snít o našem společném životě, o dětech, které mi dá…, jenže byla dcerou pána Řekotočí. Hostera Tullyho. Rodina, povinnost, čest, Sanso. Rodina, povinnost, čest znamenaly, že nikdy nemohu dostat její ruku. Dala mi však něco krásnějšího, dar, který může žena dát jen jednou. Jak bych se mohl otočit zády k její dceři? V lepším světě jsi mohla být moje dcera, ne Eddarda Starka. Moje věrná milující dcera… Pusť Joffreyho ze své mysli, drahá. Dontose, Tyriona, všechny. Ti už ti nikdy nemusejí dělat starosti. Teď jsi v bezpečí, to je vše, na čem záleží. Jsi v bezpečí se mnou, a pluješ domů.“
