Jon
Foukal východní vítr, tak prudký, že se těžká klec zhoupla pokaždé, kdykoli ji poryv vichru uchopil do spárů. Točila se dokolečka podél Zdi, otloukala led, rvala Jonův plášť a pleskala jím proti mřížím. Obloha byla břidlicově šedá, slunce ničím víc než jen slabou šmouhou jasu za mraky. V dáli za bitevním polem viděl jiskřičky tisícovky hořících táborových ohňů, ale jejich světla byla proti takovému šeru a chladu malá a bezmocná.
Ponurý den. Jon Sníh sevřel mříže rukama v silných rukavicích a pevně se držel, když vítr znovu jako kladivem uhodil do klece. Pohlédl pod svá chodidla, ale zemi neviděl, protože byla ztracena v šeru, jako by ho spouštěli do bezedné jámy. Nu, smrt je svým způsobem bezedná jáma, přemítal, a než dnešní den skončí, moje jméno bude navždy zatraceno.
Lidé říkali, že nemanželské děti se rodí z chtíče a lží, že jejich povaha je zlovolná a zrádná. Kdysi měl Jon v úmyslu dokázat jim, že se mýlí, ukázat svému otci, že mu může být stejně dobrým a čestným synem jako Robb. Nepodařilo se mi to. Robb se nakonec stal hrdinným králem; pokud si však vůbec někdo někdy vzpomene na Jona, bude to jen jako na převlékače plášťů, křivopřísežníka, a vraha. Byl rád, že se toho lord Eddard nedožil. Měl jsem zůstat v té jeskyni s Ygritte. Doufal, že pokud existuje život po životě, bude jí to moci říct. Rozdrápe mi tvář stejně jako tehdy ten orel a prokleje mne, jaký jsem zbabělec, ale já jíto přesto řeknu. Protáhl si pravou ruku, tak jak ho to učil mistr Aemon. Ten zvyk se mu už zažil, a bude potřebovat ohebné prsty, má-li mít alespoň poloviční šanci, že se mu podaří zabít Manceho Nájezdníka.
Vytáhli ho ven dnešního rána, po čtyřech dnech strávených v ledu, kde byl zamčený v cele o rozměrech pětkrát pět stop, příliš nízké, než aby se v ní dalo stát, příliš těsné, než aby si mohl narovnat záda. Majordomové již dávno zjistili, že jídlo a maso vydrží v ledových zásobárnách vytesaných v základně Zdi déle…, jenže vězňové tam nevydrželi. „Umřeš tu, Jone Sněhu,“ řekl mu ser Alliser těsně předtím, než zavřel těžké dřevěné dveře, a Jon mu tehdy věřil. Dnes ráno však přišli, vytáhli ho a nahnali celého ztuhlého a třesoucího se zimou do Královy věže, aby znovu stanul před laločnatým Janosem Slyntem.
„Váš starý mistr tvrdí, že tě nemůžeme pověsit,“ prohlásil Janos Slynt. „Napsal Cotteru Pykovi, a dokonce měl tu zatracenou drzost, že mi ten dopis ukázal. Prohlašuje, že nejsi zrádce.“
„Aemon žije už příliš dlouho, můj pane,“ ujistil ho ser Alliser. „Má zakalené nejenom oči, ale taky rozum.“
„Ano,“ přitakal Slynt. „Slepý stařec s řetězem kolem krku. Kdo si vůbec myslí, že je?“
Aemon Targaryen, pomyslel si Jon, královský syn a králův bratr, a muž, který sám mohl být králem. Neřekl však nic.
„Přesto,“ pokračoval Slynt, „nechci, aby se o mně povídalo, že Janos Slynt nechal popravit člověka nespravedlivě. To nedopustím. Rozhodl jsem se, že ti dám ještě poslední šanci dokázat, že jsi tak loajální, jak tvrdíš, lorde Sněhu. Ano, poslední šanci splnit svou povinnost!“ Vstal. „Mance Nájezdník s námi chce vyjednávat. Ví, že teď když přišel Janos Slynt, nemá proti nám šanci, a tak chce mluvit, ten slavný Král za Zdí. Jenže je to zbabělec a nehodlá přijít sám. Nepochybně ví, že bych ho nechal rovnou pověsit. Pověsil bych ho za nohy z vrcholku Zdi, na provaze dvě stě stop dlouhém! Jenže on nepřijde. Žádá, abychom k němu poslali vyslance.“
„Posíláme tam tebe, lorde Sněhu,“ zasmál se ser Alliser.
„Mě?“ hlesl Jon bezvýrazným hlasem. „Proč mě?“
„Jezdil jsi s divokými,“ řekl Thorne. „Mance Nájezdník tě zná. Bude více nakloněn důvěřovat ti.“
Bylo to tak absurdní, že by se nad tím mohl dát do smíchu. „Vykládáte si to špatně. Mance mě podezíral od samého začátku. Kdybych se teď objevil v jeho táboře, znovu oblečený v černém plášti a v roli vyslance Noční hlídky, bude hned vědět, že jsem ho zradil.“
„Požádal o vyslance, tak mu ho tam posíláme,“ řekl Slynt. „Jestli jsi příliš zbabělý, než aby ses tomu převracečskému králi postavil, můžeš se v…
