Samwell
„Saje víc než můj.“ Fialka pohladila po hlavičce děťátko, které si přidržovala u prsu. „Má hlad,“ řekla světlovlasá žena jménem Val, ta, kterou černí bratři zvali divoká princezna. „Dosud žil na kozím mléce a nápojích od slepého mistra.“
Chlapec zatím neměl jméno, stejně jako je neměl Fialčin. Takový byl způsob divokých. Zdálo se, že dokonce ani syn Manceho Nájezdníka nedostane jméno až do svého třetího léta, třebaže Sam slyšel, jak mu bratři říkají „malý princ“ a „zrozený v bitvě“.
Chvíli se díval, jak Fialka kojí dítě, pak zvedl oči a pohlédl na Jona. Jon se usmívá. Sice smutným úsměvem, ale přesto to rozhodně byl svým způsobem úsměv. Sam byl rád, že to vidí. To je poprvé od mého návratu, co jsem ho viděl usmát se.
Šli s Fialkou pěšky z Noční pevnosti k Hlubokojezeru a od Hlubokojezera ke Královnině bráně, ubírali se po úzké stezce od jednoho hradu k druhému, nikdy příliš daleko od Zdi. Den a půl chůze od Černého hradu, jak se tak plahočili na chodidlech plných puchýřů, uslyšela za nimi Fialka koně a otočila se. Spatřila zástup černých rytířů přijíždějících ze západu. „Moji bratři,“ ujistil ji Sam. „Touto cestou nejezdívá nikdo jiný než Noční hlídka.“ Ukázalo se, že to je ser Denys Mallister ze Stínové věže společně se zraněným Bowenem Marshem a přeživšími z bitvy u Mostu lebek, když Sam uviděl Dywena, Obra a Bolestínského Edda Tolletta, zhroutil se k zemi a rozplakal se.
Tam a tehdy se dozvěděl o bitvě pod Zdí. „Stannis se vylodil se svými rytíři u Východní hlídky a Cotter Pyke ho odvedl po průzkumnických stezkách do začarovaného hvozdu, odkud přepadli nic netušící divoké,“ vysvětlil mu Obr. „Rozdrtil je. Mance Nájezdník padl do zajetí, tisíc jeho nejlepších bojovníků bylo zabito, včetně Harmy Psí hlavy. Zbytek se jich rozletěl do všech stran, jako listy před bouří, jak jsme slyšeli.“ Bohové jsou dobří, pomyslel si Sam. Kdyby nebyli zabloudili, když putovali na jih od Krasterovy pevnosti, mohli s Fialkou vejít rovnou do bitevní vřavy… nebo přinejmenším do tábora Manceho Nájezdníka. To by sice možná bylo dobré pro Fialku a jejího chlapce, ale rozhodně ne pro něho. Sam slyšel všechny možné příběhy o tom, co divocí dělají se zajatými vránami. Zachvěl se při tom pomyšlení.
Žádná ze zvěstí, co mu jeho bratři pověděli, ho však nepřipravila na to, co nalezl v Černém hradu. Síň, kde se kdysi nacházela společná jídelna, byla vypálená až do základů a velké dřevěné schody původně vedoucí na vrchol Zdi byly jen hromadou kusů ledu a ohořelého dříví. Donal Noye byl mrtvý, společně s Rastem, Hluchým Dickem, Rudým Alynem a mnoha dalšími, a přesto byl hrad mnohem zalidněnější, než ho Sam kdy viděl – ne černými bratry, ale královskými vojáky, kterých bylo přes tisíc. V Králově věži přebýval poprvé, co bratři pamatovali, opravdový král a praporce plápolaly z vrcholu Oštěpu, Hardinovy věže, Šedé bašty, Štítosíně a dalších budov, které tam po dlouhá léta stály prázdné a opuštěné. „Ten velký zlatý s černým jelenem, to je královský praporec rodu Baratheonů,“ vysvětlil Fialce, která nikdy předtím praporce neviděla. „Liška a květiny patří rodu Florentů, želva je Estermontova, mečoun Bar Emmona a zkřížené trumpety patří Wensingtonovi.“
„Všechny mají tak jasné barvy, jako květiny,“ rozplývala se Fialka úžasem. „Líbí se mi hlavně ty žluté, s ohněm. A podívej, někteří z vojáků mají tutéž věc na kabátcích.“
„Ohnivé srdce. Nevím, čí je to znak.“
Brzy se to však dozvěděl. „Královnini muži,“ řekl jim Pyp – poté co zavýskl a vykřikl: „Pojďte sem a zabarikádujte dveře, hoši, je tu Sam Zabiják, vrátil se k nám z hrobu,“ zatímco Grenn ho objal tak prudce, až si Sam myslel, že mu zláme žebra. „Ale raději se nechoď ptát, kde je královna. Stannis ji nechal ve Východní hlídce, spolu s jejich dcerou a svou flotilou. Nepřivedl sem žádnou ženu kromě té rudé.“
„Rudé?“ zeptal se Sam nejistě.
„Melisandry z Ašaje,“ odpověděl Grenn. „Královy čarodějky. Říkají, že v Dračím kameni upálila nějakého člověka zaživa, aby Stannisovi zabezpečila přízniv…
