Jaime
Jaime spatřil hostinec první. Hlavní budova dřepěla na jižním břehu v ohybu řeky, a podél vody byla roztažená dlouhá nízká křídla, která jako by chtěla obejmout poutníky plavící se dolů po proudu. Přízemí bylo z šedivého kamene, patro z vápnem obíleného dřeva s břidlicovou střechou. Všiml si také stájí a vinice obtěžkané hrozny. „Žádný kouř z komínů,“ poznamenal, když se k němu přiblížili. „Ani světlo v oknech.“
„Když jsme tudy pluli posledně, hostinec byl ještě otevřený,“ vzpomněl si ser Cleos Frey. „Čepovali tady dobré pivo. Možná jim ve sklepení nějaké zbylo.“
„Snad jsou tu i lidé,“ ozvala se Brienne. „Schovávají se. Nebo jsou mrtví.“
„Bojíš se snad pár mrtvol, děvče?“ opáčil Jaime.
Zamračila se na něho. „Jmenuju se –“
„Brienne, ano. Ty by ses nechtěla zas jednou řádně vyspat v posteli, Brienne? Bylo by to bezpečnější nocování než na otevřené řece a možná uděláme dobře, když se pokusíme zjistit, co se tady stalo.“
Neodpověděla mu, ale po chvíli pohnula pákou kormidla a stočila člun směrem k větrem ošlehanému dřevěnému molu. Ser Cleos se zvedl a skasal plachtu. Když za okamžik jemně narazili do mola, vylezl ven, aby člun uvázal, Jaime se vyškrábal za ním, neohrabaný ve svých řetězech. Na konci mola visel na železném sloupku oprýskaný štít, na němž byl namalovaný král na kolenou, s rukama sepjatýma k sobě v gestu podřízenosti, Jaime se na něj podíval a dal se do smíchu. „Lepší hospodu bychom nenašli.“
„Je snad tohle místo něčím výjimečné?“ zeptalo se děvče podezřívavě.
Odpověděl jí ser Cleos. „Je to hostinec U klečícího muže, moje paní. Stojí přesně na místě, kde poslední Král severu poklekl přes Aegonem Dobyvatelem, aby mu nabídl svoje poddanství. Předpokládám, že na tom štítu je namalovaný on.“
„Po pádu dvou králů na Ohnivém poli přivedl Torrhen svou armádu na jih,“ dodal Jaime, „ale když spatřil Aegonova draka a velikost jeho armády, vydal se stezkou moudrosti a ohnul svá zmrzlá kolena.“ Zarazil se při zvuku koňského zaržání. „Ve stáji jsou koně. Přinejmenším jeden.“ A jeden je všechno, co potřebuju, abych tu holku nechal daleko za sebou. „Podíváme se, kdo je doma, ano?“ Aniž čekal na odpověď, vydal se provázen řinčením řetězů po molu, opřel se ramenem do dveří, rozrazil je dokořán…
… a ocitl se tváří v tvář natažené kuši. Na jejím druhém konci stál patnáctiletý ouřezek. „Lev, ryba, nebo vlk?“ spustil na Jaimeho chlapec.
„My doufali, že tu dostaneme kapouna.“ Slyšel, jak jeho dva společníci vstupují za ním. „Kuše je zbraní zbabělců.“
„Tak či tak ti střelím šíp rovnou do srdce.“
„Možná. Jenže než stačíš tu svou kuši znovu nabít, můj bratranec ti vyvrhne střeva na podlahu.“
„Nestraš toho chlapce,“ pokáral ho ser Cleos.
„Nemáme v úmyslu ublížit ti,“ dodalo děvče. „A máme peníze, abychom mohli zaplatit za jídlo a pití.“ Vydolovala ze svého měšce stříbrnou minci.
Chlapec se podezřívavě podíval na peníz, pak na Jaimeho pouta. „Proč je tenhle v železech?“
„Zabil nějaké kluky s kuší,“ odpověděl Jaime. „Máš pivo?“
„Ano.“ Chlapec kuši o palec sklonil. „Rozepněte svoje opasky s meči a hoďte je na podlahu. Pak vám možná dáme najíst.“ Opatrně přešel kolem, aby vyhlédl okny se silnými tabulkami z barevných sklíček ve tvaru diamantů, zda venku nejsou ještě nějací další. „To je plachta Tullyů.“
„Připluli jsme z Řekotočí.“ Brienne rozepjala sponu svého opasku a nechala ho s rachotem spadnout na podlahu. Ser Cleos učinil, totéž.
Dveřmi sklepa vyšel muž s nažloutlým těstovitým obličejem poďobaným od neštovic. V ruce třímal těžký řeznický sekáček. „Jste tři? Pro tři je tu dostatek koňského masa. Ten kůň byl už starý a tuhý, ale maso je ještě čerstvé.“
„Máš chléb?“ zeptala se Brienne.
„Suchary a tvrdé ovesné placky.“
Jaime se zasmál. „Tohle je alespoň dobrý hostinský. Jediné, co ti podají, je okoralý chléb a tuhé maso, ale většinou se ho nevzdávají tak snadno.“
„Já nejsem hostinský. Toho jsem pohřbil venku, vzadu za domem, společně s jeho ženami.“
„To tys je zabil?“
„Říkal bych vám to, kdybych to byl ud…
