Bouře mečů 1 (George R. R. Martin)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Daenerys

„Všechny?“ zeptala se otrokyně nevěřícně. „Tvoje Výsosti, slyšely tě snad moje nehodné uši špatně?“ Diamantově tvarovanými tabulkami z barevných sklíček zasazených v šikmých trojúhelníkovitých stěnách pronikalo dovnitř jemné nazelenalé světlo a dveřmi vedoucími na terasu vanul něžný větřík, přinášející vůni ovoce a květin ze zahrady za nimi.

„Tvoje uši slyšely dobře,“ ujistila ji Dany. „Chci je koupit všechny. Pověz to dobrým pánům, budeš-li tak laskavá.“

Vybrala si pro dnešek qarthénský oděv. Tmavě fialové hedvábí zdůrazňovalo purpur jejích očí a jeho střih ponechával obnažený jeden prs. Zatímco dobří páni mezi sebou rozmlouvali tichými hlasy, Dany usrkávala trpké tomelové víno z vysoké stříbrné číše. Nerozlišila, co všechno si mezi sebou povídají, ale slyšela v jejich hlasech hrabivost.

Každého z osmi překupníků obsluhovaly dvě či tři tělesné otrokyně…, třebaže jeden Grazdan, ten nejstarší mezi nimi, jich měl šest. Aby tedy nevypadala jako žebračka, Dany si s sebou přivedla vlastní služebníky: Irri a Jhigui, oblečené v kalhotách z písečného hedvábí a v malovaných vestách, starého Bělovouse, silného Belwase a své pokrevní jezdce. Hned za ní stál ser Jorah, potící se ve své zelené suknici s černým medvědem Mormontů vyšitým na hrudi. Pach jeho potu byl zemitou odpovědí na sladké parfémy, které k ní zaváněly z Astaporců.

„Všechny,“ zabručel Kraznys mo Nakloz, který dnes voněl po broskvích. Otrokyně jeho slovo opakovala ve společném jazyce Západozemí. „Je jich osm tisíc. Je tento počet tím, čím míní všechny! Také máme šest centurií, které budou součástí devátého tisíce, až bude kompletní. Chtěla by je koupit taky?“

„Chtěla,“ odpověděla Dany, když jí byla otázka přetlumočena. „Osm tisíc a šest centurií… a také ty, co jsou ještě ve výcviku. Ty, co si zatím nevysloužili čepičky.“

Kraznys se otočil zpátky ke svým druhům. Znovu se začali radit mezi sebou. Tlumočnice řekla Dany jejich jména, ale bylo obtížné pamatovat si, který je který. Zdálo se, že čtyři z mužů se jmenují Grazdan, pravděpodobně po Grazdanovi Velikém, který kdysi za úsvitu dnů založil Starý Ghis. Všichni vypadali stejně; mohutní otylí muži s jantarovou pokožkou, širokými nosy, tmavýma očima. Vlnité vlasy měli černé či temně rudé nebo to byla ona podivná směsice rudočerné, tak typická pro Ghiskarce. Všichni byli zahaleni do tokaru, oděvu povoleného jen svobodně narozeným lidem Astaporu.

Právě lem tokaru prozrazoval postavení muže, jak jí řekl kapitán Groleo. V té chladivé zelené místnosti na vrcholu pyramidy na sobě měli dva z otrokářů tokáty olemované stříbrem, pět jich mělo zlatý lem a jeden, nejstarší Grazdan, vystavoval na odiv lem z velkých bílých perel, které tiše ťukaly o sebe, kdykoli se zavrtěl v křesle nebo pohnul rukou.

„Nemůžeme prodávat napolo vycvičené chlapce,“ říkal jeden ze stříbrem olemovaných Grazdanů svým druhům.

„Můžeme, pokud nám za ně zaplatí,“ usadil ho tlustší muž, jehož lem byl zlatý.

„Nejsou Neposkvrnění. Ještě nezabili svoje kojeňátka. Kdyby selhali v poli, hanba by padla na naše hlavy. A dokonce i kdybychom zítra vyřezali pět tisíc čerstvých chlapců, trvalo by to deset let, než by byli připraveni k prodeji. Co bychom řekli dalšímu kupci, který sem přijde hledat Neposkvrněné?“

„Řekneme mu, že si musí počkat,“ odpověděl tlustý muž. „Zlato v mém měšci je mi milejší než zlato v mé budoucnosti.“

Dany je nechala dohadovat se. Dál usrkávala trpké tomelové víno a snažila se udržet na tváři prázdný nevědoucí výraz. Dostanu je všechny, bez ohledu na cenu, říkala si v duchu. Město mělo stovku obchodníků s otroky, ale těch osm před ní bylo nejvýznamnějších. Když prodávali postelové otroky, polní otroky, písaře a tlumočníky, řemeslníky a učitele, byli tito muži rivalové, ale podle zákonů svých předků museli jednat společně ve všech záležitostech týkajících se Neposkvrněných, od výběru nových chlapců až po prodej plně vycvičených mužů. Cihly a krev postavily Astapor, a cihly a krev jeho lidi.

Byl to Kraznys, který nakonec oznámil jejich rozhodnutí. „Pověz jí, že svých osm tisíc dostane, pokud se ukáže, že na ně má dostatek zlata. A těch šest centurií taky, bude-li si to přát. Pověz jí, aby se vrátila zpátky za rok, a prodáme jí další dva tisíce.“

„Za rok budu v Západozemí,“ řekla Dany, když vyslechla překlad. „Já je potřebuji teď. Neposkvrnění jsou dobře vycvičení, ale i tak jich mnoho padne v bitvě. Budu potřebovat chlapce jako náhradu, aby zvedali meče, které tamti upustí.“ Odložila pohár s vínem a naklonila se k otrokyni. „Řekni dobrým pánům, že budu chtít i ty malé, co stále mají svoje štěňata. Řekni jim, že za chlapce, kterého včera vyřezali, zaplatím stejnou cenu jako za Neposkvrněného s čepičkou.“

Dívka jim to řekla. Odpověď byla stále zamítavá.

Dany se podrážděně zamračila. „Dobrá tedy. Řekni jim, že zaplatím dvojnásobek, pokud je dostanu všechny.“

„Dvojnásobek?“ Tlustý otrokář se zlatým lemem začal málem slintat.

„Ta malá děvka je vskutku blázen,“ řekl Kraznys mo Nakloz. „Navrhuji, abychom po ní chtěli trojnásobek. Chce je tak zoufale, že zaplatí. Ano, požádejme ji rovnou o desetinásobek ceny za každého otroka.“

Vysoký Grazdan se špičatým vousem promluvil ve společném jazyce, třebaže ani zdaleka tak dobře jako tlumočnice. „Tvoje Výsosti,“ zavrčel, „Západozemí je bohaté, to ano, ale ty ještě nejsi jeho královnou. Možná se jí nikdy nestaneš. Dokonce i Neposkvrnění mohou prohrát bitvy proti divokým ocelovým rytířům Sedmi království. Připomínám ti, že dobří páni Astaporu neprodávají maso za sliby. Máš dostatek zlata a zboží na výměnu, abys zaplatila za všechny eunuchy, které požaduješ?“

„Sám znáš odpověď na tuto otázku lépe než já, dobrý pane,“ odpověděla Dany. „Tvoji muži prošli moje lodě a zaznamenali si každé zrnko jantaru a každý džbán šafránu. Kolik zboží mám dohromady?“

„Množství dostačující ke koupi jednoho tisíce,“ odpověděl dobrý pán s pohrdavým úsměvem. „Jenomže platíš dvojnásobek ceny, jak říkáš. Pět centurií, to je všechno, co si od nás můžeš koupit.“

„Tvoje pěkná koruna by ti mohla koupit další setninu,“ řekl ten tlustý ve valyrijštině. „Tvoje koruna se třemi draky.“

Dany čekala, až jí budou jeho slova přeložena. „Moje koruna není na prodej.“ Když Viserys prodal korunu jejich matky, opustila ho poslední radost a zůstal v něm jenom hněv. „Ani nedám do otroctví svoje lidi a neprodám jejich věci a koně. Můžete si ale nechat moje lodě. Velkou kogu Baleriona a galéry Vhagar a Meraxes.“ Předem Grolea a ostatní kapitány upozornila, že by k této situaci mohlo dojít, a nic nedbala na jejich zuřivé protesty. „Tři dobré lodě by měly mít větší cenu než pár mizerných eunuchů.“

Vypasený Grazdan se otočil k ostatním. Opět se spolu začali radit tichými hlasy. „Dva tisíce,“ řekl ten se špičatým vousem, když se k ní otočil zpět. „Je to příliš mnoho, ale dobří páni jsou štědří a tvoje potřeba je veliká.“

Dva tisíce jí nikdy neposlouží k tomu, co měla v úmyslu provést. Musím je mít všechny. Dany věděla, co teď musí udělat, třebaže chuť toho zoufalého aktu byla tak hořká, že ji dokonce ani tomelové víno nedokázalo odstranit z jejích úst. Přemýšlela o tom dlouho a usilovně, ale na žádný jiný způsob nepřišla. Je to moje jediná možnost. „Dejte mi je všechny,“ řekla, „a dostanete za ně draka.“

Uslyšela, jak Jhiqui vedle ní zatajila dech. Kraznys se usmál na svoje druhy. „Neříkal jsem vám to? Dala by nám cokoli.“

Bělovous na ni hleděl v šokované nevíře. Ruka, ve které svíral hůl, se mu zachvěla. „Ne.“ Poklekl před ní na koleno. „Tvoje Výsosti, prosím tě, získej svůj trůn pomocí draků, ne otroků. Tohle nesmíš udělat –“

„Nepřísluší ti poučovat mne. Sere Jorahu, odveď Bělovouse pryč.“

Mormont hrubě popadl starého muže za loket, trhnutím ho zvedl na nohy a vypochodoval s ním na terasu. „Pověz svým dobrým pánům, že se omlouvám za toto vyrušení,“ řekla Dany otrokyni. „Řekni jim, že očekávám jejich odpověď.“

Tu však již znala – viděla ji v lesku jejich očí a v úsměvech, které se tak usilovně pokoušeli zamaskovat. Astapor měl tisíce eunuchů a ještě víc malých chlapců čekajících na vyřezání, ale na celém širém světě byli jen tři žijící draci. A Ghiskarci lační po dracích. Jak by taky ne? Pětkrát se Starý Ghis utkal s Valyrií, když ještě byl svět mladý, a pětkrát utrpěl strašlivou porážku, a to proto, že Svobodná država měla draky a Impérium je nemělo.

Nejstarší Grazdan se zavrtěl ve svém křesle a jeho perly tiše zaťukaly o sebe. „Draka dle našeho výběru,“ řekl tenkým, nesmlouvavým hlasem. „Černý je největší a nejzdravější.“

„Jmenuje se Drogon,“ přikývla.

„Všechno tvoje zboží, kromě tvé koruny a tvého královského oděvu, které ti laskavě dovolíme ponechat si. Tři lodě. A Drogona.“

„Domluveno,“ řekla ve společném jazyce.

„Domluveno,“ odpověděl starý Grazdan svou hutnou valyrijštinou.

Ostatní starému muži s perlovým lemem přizvukovali. „Domluveno,“ přeložila otrokyně, „a domluveno, a domluveno, osmkrát domluveno.“

„Tvému divošskému jazyku se Neposkvrnění naučí poměrně rychle,“ dodal Kraznys mo Nakloz, když vyřídili všechny formality, „ale do té doby budeš potřebovat otroka, který k nim bude promlouvat tvým hlasem. Přijmi od nás tuto jednu jako dar, jako symbol dobrého obchodu.“

„Přijímám,“ řekla Dany.

Otrokyně jí přetlumočila jeho slova a její jemu. Pokud i něco cítila ohledně toho, že je dávána darem, nedala to na sobě v nejmenším znát.

Arstan Bělovous už také držel jazyk za zuby, když Dany prošla na terase kolem něho. V tichosti ji následoval dolů po schodech, ale Dany slyšela, jak jeho hůl z tvrdého dřeva ťuká při chůzi do červených cihel. Neobviňovala ho z jeho výbuchu. Chápala, že se dopustila hrozné věci. Matka draků prodala svoje nejsilnější dítě. Stačilo na to pomyslet a udělalo se jí zle. A přesto se dole na náměstí Hrdosti, na horkých červených cihlách mezi pyramidami otrokářů a kasárnami eunuchů, ke starému muži otočila. „Bělovousi,“ řekla, „stojím o tvé rady a nikdy bys neměl mít strach sdělit mi, co si myslíš…, ale jen když jsme sami. Nikdy nezpochybňuj má rozhodnutí před cizími lidmi. Rozumíš?“

„Ano, Tvoje Výsosti,“ odpověděl zkormouceně.

„Já nejsem žádné dítě,“ řekla mu. „Jsem královna.“

„Jenže i královny mohou chybovat. Ti Astaporci tě podvedli, Tvoje Výsosti. Drak má větší cenu než jakákoli armáda. Aegon to dokázal před třemi sty lety na Ohnivém poli.“

„Já vím, co Aegon dokázal. Mám v úmyslu dokázat pár svých vlastních činů.“ Dany se od něj odvrátila a otočila se k otrokyni pokorně stojící vedle jejích nosítek. „Máš nějaké jméno, nebo si je taky musíš každý den tahat ze sudu?“

„To dělají jen Neposkvrnění,“ odpověděla dívka. Pak si uvědomila, že se jí královna zeptala ve vznešené valyrijštině. Vytřeštila na ni oči. „Ach.“

„Tvoje jméno je Ach?“

„Ne, Tvoje Výsosti, promiň této jedné její výlev. Jméno tvé otrokyně je Missandei, ale…“

„Missandei už déle není otrokyní. Od tohoto okamžiku jsi svobodná. Pojď a jeď se mnou v mých nosítkách, chci si s tebou promluvit.“ Rakharo jím pomohl dovnitř a Dany zatáhla závěsy, aby je ochránily proti prachu a horku. „Pokud zůstaneš se mnou, můžeš mi sloužit jako jedna z mých služebných,“ řekla jí, když se vydali na cestu. „Budu si tě nechávat po svém boku, abys za mne mluvila, tak jako jsi mluvila pro Kraznyse. Ale kdykoli si to budeš přát, můžeš z mých služeb odejít, a pokud máš otce nebo matku, měla by ses raději vrátit k nim.“

„Tato jedna zůstane,“ řekla dívka. „Tato jedna… já… nemám kam jít. Tato… já ti budu sloužit velice ráda.“

„Mohu ti dát svobodu, ale ne bezpečí,“ varovala ji Dany. „Musím přejít kus světa a čekají mne války, které musím vybojovat. Možná budeš hladovět. Možná onemocníš. Možná tě zabijí.“

„Valar morghulis,“ řekla Missandei ve vznešené valyrijštině.

„Každý musí zemřít,“ souhlasila Dany, „ale můžeme se modlit, aby to nebylo ještě hodně dlouho.“ Opřela se o polštáře a vzala dívku za ruku. „Jsou Neposkvrnění opravdu beze strachu?“

„Ano, Tvoje Výsosti.“

„Nyní sloužíš mně. Pověz, je pravda, že necítí bolest?“

„Víno odvahy takové pocity utlumuje. Pijí je už celé roky.“

„A jsou poslušní?“

„Poslušnost je jediné, co znají. Když jim řekneš, aby nedýchali, je to pro ně snazší než neuposlechnout tě.“

Dany přikývla. „A když s nimi skončím?“

„Tvoje Výsosti?“

„Až vyhraju svoji válku a získám pro sebe trůn, který kdysi patřil mému otci, moji rytíři zastrčí meče do pochev a vrátí se zpátky na svoje hrady a pevnosti, ke svým manželkám, dětem a matkám… ke svým životům. Tito eunuchové však žádné životy nemají. Co budu potom dělat s osmi tisíci eunuchy, když už nebudou žádné další bitvy, které bych měla bojovat?“

„Z Neposkvrněných bývají vynikající stráže a hlídači, Tvoje Výsosti,“ řekla Missandei. „A nikdy není obtížné najít kupce pro tak skvěle vycvičené oddíly.“

„Říkali mi, že v Západozemí se lidé nekupují a neprodávají.“

„Se vší úctou, Tvoje Výsosti, Neposkvrnění nejsou lidé.“

„Kdybych je někomu prodala, jak bych mohla vědět, že nebudou použiti proti mně?“ zeptala se Dany s trpkostí. „Udělali by to? Bojovali by proti mně, dokonce by mi ublížili?“

„Kdyby jim to jejich pán poručil. Oni žádné otázky nekladou, Tvoje Výsosti. Všechny otázky z nich byly vykleštěny s mužstvím. Oni jen poslouchají.“ Zatvářila se znepokojeně. „Až s nimi… až s nimi skončíš… Tvoje Výsost by jim mohla poručit, aby padli na svoje meče.“

„Oni by udělali dokonce i tohle?“

„Ano.“ Missandein hlas ztichl. „Tvoje Výsosti.“

Dany jí stiskla ruku. „Ty bys ale byla raději, kdybych to po nich nežádala. Proč je tomu tak? Proč ti na nich záleží?“

„Tato jedna nesmí… já… Tvoje Výsosti…“

„Pověz mi to.“

Dívka sklopila oči. „Tři z nich byli kdysi moji bratři, Tvoje Výsosti.“

Pak doufám, že tvoji bratři jsou stejně stateční a chytří jako ty. Dany se opřela zpátky o polštáře a nechala se nést dál, ještě naposledy na Baleriona, aby si uspořádala svoje záležitosti. A zpátky k Dragonovi. Její ústa se ponuře stáhla.

Následovala dlouhá, temná, větrná noc. Dany nakrmila svoje draky, tak jak to dělávala vždycky, ale zjistila, že sama nemá chuť k jídlu. Chvíli plakala, sama ve své kajutě, pak si osušila slzy na tak dlouho, aby přetrpěla další spor s Groleem. „Magistr Illyrio tady není,“ musela mu nakonec říct, „a kdyby byl, ani on by mne nepřiměl změnit moje rozhodnutí. Potřebuji Neposkvrněné víc, než potřebuju tyto lodě, a už o tom nechci slyšet ani slovo.“

Hněv spálil žal a strach v jejím nitru, alespoň na pár hodin. Poté zavolala svoje pokrevní jezdce a sera Joraha k sobě do kajuty. Byli jediní, kterým bezvýhradně důvěřovala.

Potom měla v úmyslu jít spát, aby byla dobře odpočatá na zítřejší den, ale po hodině nepokojného převracení ve stísněných prostorách kajuty pochopila, že je to beznadějné. Venku přede dveřmi našla Agga, který ve světle houpající se olejové lampy připevňoval novou tětivu na svůj luk. Rakharo seděl se zkříženýma nohama na palubě vedle něho, obtahoval svůj arakh brouskem. Dany jim řekla, aby oba pokračovali ve své činnosti, a vyšla nahoru na palubu vychutnat si svěží noční vzduch. Posádka ji nechala na pokoji a hleděla si svého, ale záhy se k ní připojil u zábradlí ser Jorah. Nikdy není daleko, pomyslela si Dany. Až příliš dobře zná moje nálady.

„Khaleesi. Měla bys spát. Ujišťuji tě, že zítra tě čeká horký a náročný den. Potřebuješ být silná.“

„Pamatuješ si ještě Eroeh?“ zeptala se ho.

„Tu lhazarénskou dívku?“

„Znásilňovali ji, ale já jim poručila, aby toho nechali, a vzala jsem ji pod svou ochranu. Jenže když pak moje slunce a hvězdy zemřely, Mago si ji vzal, znovu ji zneužil a pak ji zabil, Aggo řekl, že takový byl její osud.“

„Pamatuju si to,“ odpověděl ser Jorah.

„Dlouho jsem byla sama, Jorahu. Úplně sama kromě svého bratra. Byla jsem taková malá vystrašená věc. Viserys mne měl chránit, ale místo toho mi ubližoval a děsil mne ještě víc. Neměl mi to dělat. Nebyl to jen můj bratr, byl to i můj král. K čemu jinému by bohové tvořili krále a královny, když ne k tomu, aby ochraňovali ty, kdo se nemohou ochraňovat sami?“

„Někteří králové jsou samozvaní, i Robert jím byl.“

„Nebyl to pravý král,“ řekla Dany opovržlivě. „Nešlo mu o spravedlnost. Právě spravedlnost… je tím, kvůli čemu jsou králové na světě.“

Ser Jorah na to neměl odpověď. Jen se usmál a zlehounka se dotkl jejích vlasů.

Té noci se jí zdál sen o tom, že je Rhaegar a jede k Trojzubci. Jenže seděla na drakovi místo na koni. Když uviděla za řekou Uchvatitelovu povstaleckou armádu, byli všichni oděni v ledu, ale ona je zaplavila dračím ohněm. Roztáli jako ranní mlha a proměnili Trojzubec v dravý proud. Nějaká malá část z ní věděla, že to je jen sen, ale jiná část se radovala. Osud určil, aby tomu bylo takto. Můj dosavadní život byl pouhou noční můrou, ze které jsem se teď probudila.

S trhnutím procitla ve tmě své kajuty, stále rozrušená snovým vítězstvím. Balerion jako by se probudil s ní a Dany uslyšela slabý skřípot dřeva, vodu pleskající proti trupu, kroky na palubě nad svou hlavou. A ještě něco jiného.

Někdo byl v kajutě s ní.

„Irri? Jhiqui? Kde jste?“ Její služebné se neozývaly. Byla příliš černá tma, než aby něco viděla, ale slyšela je dýchat. „Jorahu, jsi to ty?“

„Spí.“ odvětila žena. „Všichni spí.“ Hlas se ozýval velmi blízko. „Dokonce i draci musí spát.“

Ona stojí nade mnou. „Kdo je tu?“ Dany hleděla do tmy. Zdálo se jí, že vidí stín, ten nejslabší obrys stínu. „Co ode mě chceš?“

„Vzpomeň si. Aby ses dostala na sever, musíš se vydat na jih. Abys dosáhla západu, musíš jít na východ. Abys mohla jít dopředu, musíš zamířit dozadu, a aby ses dotkla světla, musíš projít stínem.“

„Quaithe?“ Dany vyskočila z postele a vrhla se ke dveřím. Když je otevřela, kajutu zaplavilo bledě žluté světlo lampy a Irri s Jhiqui se ospale posadily. „Khaleesi?“ zamumlala Jhiqui, mnouc si oči, Viserion se probudil, rozevřel čelisti, a závan plamene osvětlil ty nejtemnější kouty. Po ženě v červené lakované masce tam nebylo ani stopy. „Khaleesi, není ti dobře?“ zeptala se Jhiqui.

„Sen.“ Dany zavrtěla hlavou. „Zdál se mi sen, nic víc. Běžte znovu spát. Všichni pojďme spát.“ A přesto, ač se snažila, jak mohla, spánek opět nepřicházel.

Ohlédnu-li se dozadu, jsem ztracená, říkala si příštího rána, když vjížděla přístavní bránou do Astaporu. Neodvažovala se připomínat sama sobě, jak malá a bezvýznamná je ve skutečnosti její družina, jinak by ztratila všechnu odvahu. Dnes jela na své stříbrné klisně, oděná v kalhotách z koňských žíní a malované kožené vestě, s bronzovým medailonovým opaskem kolem pasu a dvěma dalšími napříč mezi ňadry. Irri a Jhiqui jí zapletly vlasy do copu a zavěsily jí do něj drobný stříbrný zvoneček, jehož cinkání zpívalo o Neumírajících v Qarthu, spálených v jejich Paláci prachu.

Astaporské ulice z rudých cihel byly toho rána téměř zalidněné. Byly olemovány otroky a sluhy, zatímco otrokáři a jejich manželky si oblékli tokáty, aby se v nich dívali dolů ze svých stupňovitých pyramid. Chtějí alespoň zahlédnout draky, aby to pak mohli vyprávět svým dětem a dětem svých dětí. Napadlo ji přitom, kolik z nich se vůbec dožije toho, že budou mít děti.

Aggo šel před ní se svým velkým dothrackým lukem. Silný Belwas kráčel vpravo od její klisny, dívka Missandei po její levici. Ser Jorah Mormont byl za ní ve zbroji a bojové suknici, mračil se na kohokoli, kdo se odvážil příliš blízko. Rakharo a Jhogo chránili nosítka. Dany jim nařídila, aby odstranili jejich střechu, tak aby mohli být její tři draci připoutáni řetězem k plošině. Irri a Jhiqui jely s nimi, snažily se udržet je v klidu. A přesto mrskal Viserion ocasem sem a tam a z jeho nozder stoupal kouř hněvu. Rhaegal také vycítil, že něco není v pořádku. Třikrát se pokusil vzlétnout, jen aby byl stažen dolů těžkým řetězem v Jhiquině ruce. Drogon se svinul do koule, křídla a ocas pevně stažené. Jen podle jeho otevřených očí bylo vidět, že nespí.

Následoval zbytek jejích lidí: Groleo s ostatními kapitány a osmdesát tři Dothraků, kteří jí zůstali ze stovky tisíc, co kdysi jeli v Drogově khalasaru. Nejstarší a nejslabší z nich zařadila doprostřed průvodu, společné s kojícími ženami, matkami batolat, malými děvčátky a chlapci příliš mladými, než aby si mohli splétat vlasy do copů. Ti ostatní – její válečníci, byť jich bylo poskrovnu – jeli z vnějších stran a poháněli její bezútěšné stádečko na zbylé stovce vychrtlých koní, kteří přežili rudou pustinu i černé slané moře.

Měla jsem si nechat ušít praporec, pomyslela si, když vedla svoji nesourodou skupinu podél meandrovité astaporské řeky. Zavřela oči, aby si představila, jak by vypadala: celá z hladkého černého hedvábí a na ní rudý tříhlavý drak rodu Targaryenů, dštící zlaté plameny. Takový praporec, který by mohl nosit Rhaegar. Říční břehy byly podivně klidné. Astaporci tu řeku nazývali Červ. Byla široká, pomalá a plná zátočin, tečkovaná drobnými zalesněnými ostrůvky. Zahlédla děti hrající si na jednom z nich, pobíhající mezi mramorovými sochami. Na jiném ostrově se líbali dva milenci ve stínu vysokých zelených stromů, a nestyděli se pranic víc než Dothrakové na svatbě. Byli bez oděvu, a proto nemohla říct, zda jsou to otroci, nebo svobodní lidé.

Náměstí Hrdosti s velkou bronzovou harpyjí bylo příliš malé, než aby se na ně vešli všichni Neposkvrnění, které koupila. Proto je shromáždili na náměstí Trestu, naproti astaporské hlavní bráně, aby mohli být odvedeni rovnou ven z města, jakmile je Dany převezme. Na tomto náměstí nebyly žádné bronzové sochy, jenom dřevěné popraviště, kde byli vzdorovití otroci natahováni na skřipec, stahováni z kůže a věšeni. „Dobří páni je trestají tady, aby byli první věcí, kterou nový otrok spatří, jakmile vstoupí do města,“ řekla jí Missandei, když přišli na náměstí.

Při prvním pohledu měla Dany dojem, že jejich kůže je pruhovaná jako u zeber z Jogos Nhai. Pak přijela na své stříbrné blíž a uviděla pod hýbajícími se černými pruhy živé rudé maso. Mouchy. Mouchy a larvy. Rebelantští otroci byli oloupáni tak, jak by si člověk mohl oloupat jablko, v dlouhém spirálovitém pruhu. Jeden muž měl paži černou mouchami od prstů až k lokti a rudobílou pod ní. Dany u něj zastavila. „Co udělal?“

„Pozvedl ruku proti svému pánovi.“

S žaludkem svíjejícím se nevolností otočila svou klisnu a odklusala směrem ke středu náměstí, a k armádě, kterou tak draze koupila. Stáli tam řada za řadou, její kamenní polomuži se srdci z cihel; osm tisíc a šest stovek plně vycvičených Neposkvrněných v bronzových čepičkách s hroty a za nimi pět tisíc dalších, prostovlasých, a přesto vyzbrojených oštěpy a krátkými meči. Ti, co stáli úplně vzadu, byli pouzí chlapci, jak viděla, ale stáli tam stejně vzpřímeně a nehybně jako všichni ostatní.

Přišel ji pozdravit Kraznys mo Nakloz a všichni jeho druhové. V hloučcích za nimi postávali další urození Astaporci, popíjeli víno ze stříbrných číší, zatímco otroci kroužili mezi nimi s táci oliv, třešní a fíků. Nejstarší Grazdan seděl v nosítkovém křesle, které drželi na ramenou čtyři obrovští otroci s měděnou kůží. Podél okrajů náměstí jezdilo bez ustání půl tuctu kopiníků na koních, udržovali v řadě davy, které se přišly podívat. Slunce se s oslepujícím leskem odráželo od naleštěných měděných destiček, kterými byly pošité jejich pláště, ale Dany si nemohla nevšimnout, jak nervózní jsou jejich koně. Mají strach z draků. A mají ho proč mít.

Kraznys poručil jednomu z otroků, aby jí pomohl ze sedla. Vlastní ruce měl plné – v jedné svíral tokar, zatímco ve druhé držel zdobený bič. „Tady jsou.“ Podíval se na Missandei. „Pověz jí, že jsou její…, pokud má čím zaplatit.“

„Má,“ odpověděla dívka.

Ser Jorah vydal rozkaz, a před otrokáře bylo přineseno zboží na výměnu. Šest žoků tygřích kůží, tři stovky štůčků jemného hedvábí. Džbány s šafránem, džbány s myrtou, džbány s pepřem, kari a kardamomem, onyxová maska, dvanáct jadeitových opic, soudky inkoustu v rudé, zelené a černé barvě, truhla vzácných černých ametystů, skříňka s perlami, sud odpeckovaných oliv nadívaných larvami, tucet sudů nakládaných jeskynních ryb, velký bronzový gong a kladivo, kterým se na něj bilo, sedmnáct slonovinových očí a velká truhlice plná knih napsaných v jazycích, jimž Dany nerozuměla. A další a další a další věci. Její lidé to všechno skládali před otrokáře.

Zatímco probíhala platba, Kraznys mo Nakloz jí uštědřoval posledních pár rad, jak má zacházet se svými oddíly. „Jsou ještě nezkušení,“ řekl jí prostřednictvím Missandei. „Řekni té západozemské děvce, že udělá dobře, když jim dá co nejdříve ochutnat krev. Tady v okolí je mnoho malých měst zralých k vyplenění. Jakoukoli kořist si vezme, bude patřit jenom jí. Neposkvrnění nemají zálusk na zlato ani drahé kamení. A kdyby vzala obyvatele do zajetí, pár strážných je odvede k nám do Astaporu. Ty zdravé koupíme, a za dobrou cenu. A kdo ví? Za deset let možná budou Neposkvrnění z chlapců, které nám sem sama pošle. Takto budeme všichni prosperovat.“

Nakonec už nezbylo žádné zboží, které by mohli přidat k hromadě. Její Dothrakové okamžitě nasedli zpátky na koně a Dany řekla: „Tohle bylo všechno, co se dalo přinést. Zbytek na vás čeká na lodích, velké množství jantaru, vína a černé rýže. A máte taky lodě samotné. Takže jediné, co zbývá, je…“

„…drak,“ dořekl to za ni Grazdan se špičatým vousem, který tak zastřeně hovořil společným jazykem.

„Tady je.“ Ser Jorah a Belwas s ní zamířili k nosítkům, kde se Drogon a jeho bratři vyhřívali na slunci, Jhiqui rozepjala jeden konec řetězu a podala jí ho dolů. Když za něj zatáhla, černý drak zvedl hlavu, zasyčel a rozvinul křídla v barvě noci a šarlatu. Kraznys mo Nakloz se zeširoka usmál, když přes něj padl jejich stín.

Dany podala otrokáři konec Drogonova řetězu. On jí na oplátku předal bič. Rukojeť byla z černé dračí kosti, důmyslně vyřezávané a vykládané zlatem. Viselo z něj devět dlouhých tenkých kožených pásků, každý zakončený pozlaceným drápem. Zlatá hruška měla tvar ženské hlavy se špičatými slonovinovými zuby. „Harpyjiny prsty,“ pojmenoval Kraznys bič.

Dany sevřela bič v ruce. Taková lehká věc, a nese takovou tíží. „To znamená, že je vše vyřízeno? Patří teď mně?“

„Vše je vyřízeno,“ přitakal a prudce škubl řetězem, aby stáhl Drogona dolů z nosítek.

Dany nasedla na svoji stříbrnou. Cítila, jak jí prudce bije srdce v hrudi. Byla tak vystrašená. Udělal by tohle můj bratr? Říkala si, zda byl princ Rhaegar takto vystrašený, když spatřil Uchvatitelovu armádu zformovanou za Trojzubcem, se všemi jejich praporci plápolajícími ve větru.

Postavila se v třmenech a zvedla harpyjiny prsty vysoko nad hlavu, aby je Neposkvrnění viděli. „JE TO HOTOVO!“ vykřikla z plných plic. „JSTE MOJI!“ Zabodla klisně paty do slabin a rozjela se podél první řady, s bičem zdviženým ve vzduchu. „TEĎ PATŘÍTE DRAKOVI! BYLI JSTE KOUPENI A BYLO ZA VÁS ZAPLACENO! JE TO HOTOVO! HOTOVO!“ Zahlédla starého Grazdana, jak prudce otočil šedivou hlavu. Slyší mě mluvit valyrijsky. Ostatní otrokáři neposlouchali. Shlukli se kolem Kraznyse a draka, překřikovali se navzájem a radili mu. Třebaže Astaporci škubali řetězem a tahali za něj, Drogon se ze svých nosítek nehnul. Z jeho rozevřených čelistí stoupal šedivý kouř a jeho dlouhý krk se svíjel a napínal, když jako pes chňapal po tváři otrokáře.

Je čas překročit Trojzubec, pomyslela si Dany, když se otočila a zamířila na své klisně zpět. Její pokrevní jezdci jeli těsně za ní. „Vidím, že máš problémy,“ poznamenala.

„Nechce jít dolů,“ postěžoval si Kraznys.

„Má k tomu svůj důvod. Drak není otrok.“ A tehdy Dany šlehla bičem vší silou přes otrokářův obličej. Kraznys vykřikl a zapotácel se. Dolů po tvářích mu začaly na navoněný vous stékat pramínky krve. Harpyjiny prsty mu mnohonásobně rozsekly obličej jediným šlehem, ale Dany se nezastavila, aby se pokochala pohledem. Všechen její strach byl v tu chvíli zapomenut. „Drogone,“ zazpívala nahlas. „Drakarys.“

Černý drak rozvinul křídla a zařval.

Kopí svíjejícího se plamene zasáhlo Kraznyse naplno do obličeje. Oči se mu roztavily a vytekly dolů po tvářích a olej v jeho vlasech a vousu vzplanul tak prudce, že otrokář měl na okamžik plamennou korunu dvakrát tak vysokou jako jeho hlava. Náhlý zápach spáleného masa překonal jeho parfém, a v jeho kvílení jako by utonuly všechny ostatní zvuky.

Pak se náměstí Trestu roztrhlo do změti krve a chaosu. Dobří páni křičeli, zakopávali o sebe, odstrkovali jeden druhého a šlapali ve spěchu na lemy svých tokarů. Drogon s bitím černých křídel slétl téměř lenivě dolů na Kraznyse. Dal otrokáři ochutnat další várku ohně, a tehdy Irri a Jhiqui odpoutaly Viseriona s Rhaegalem a najednou byli ve vzduchu tři draci. Když se Dany otočila, aby se podívala kolem sebe, třetina astaporských hrdých válečníků s démoními rohy se snažila udržet na hřbetech svých vyděšených koní a další třetina prchala v jasném záblesku lesklé oceli. Jeden muž zůstal v sedle dostatečně dlouho, aby tasil svůj meč, ale Jhogův bič se mu ovinul kolem krku a zarazil jeho bojový pokřik. Další, kterého připravil o ruku Rakharův arakh, odjel vrávorající v sedle a rozstřikující krev na všechny strany. Aggo klidně seděl na hřbetě svého koně, zakládal do luku jeden šíp za druhým a vystřeloval je po tokarech. Stříbrné, zlaté nebo holé, nic se nestaral o jejich lemy. Silný Belwas už taky tasil svůj arakh a otáčeje jím nad hlavou se vrhl mezi otrokáře.

„Kopiníci!“ slyšela Dany vykřiknout jednoho Astaporce. Byl to Grazdan, starý Grazdan v tokaru s těžkým perlovým lemem. „Neposkvrnění! Braňte nás, zastavte je, braňte svoje pány! Kopí! Kopí!“

Když mu Rakharo vstřelil šíp do úst, otroci držící jeho nosítka ho neuctivě shodili na zem a rozprchli se. Starý muž se doplazil k první řadě eunuchů. Z úst mu prýštila krev a stékala se do loužičky na cihlách. Neposkvrnění neudělali ani tolik, aby se na něho podívali a viděli, jak umírá. Řada za řadou tam jen stáli.

A nehýbali se. Bohové vyslyšeli mou modlitbu.

„Neposkvrnění!“ Dany cválala před nimi, stříbrozlatý cop poletoval za ní a zvoneček v něm cinkal při každém kroku stříbrné. „Zabijte dobré pány, zabijte vojáky, zabijte každého člověka, který je oblečen v tokaru nebo drží v ruce bič, ale neubližujte dětem mladším dvanácti let a rozbijte řetězy každého otroka, kterého uvidíte.“ Zvedla Harpyjiny prsty do výše… a pak bič odhodila. „Svoboda!“ zazpívala. „Drakarys! Drakarys!“

„Drakarys!“ vykřikli na ni v odpověď, to nejsladší slovo, jaké kdy slyšela. „Drakarys! Drakarys!“ A všude kolem nich otrokáři utíkali a vzlykali a prosili a umírali, a vzduch plný prachu se zaplnil vražednými kopími a ohněm.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024